Svezení

SVEZENÍ

(STVOŘENÍ RILEY PAIGOVÉ – KNIHA Č. 4)

BLAKE PIERCE

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem RILEY PAGE mysteriózní série bestsellerů, která zahrnuje dvanáct knih (a přibývají další). Blake Pierce je taky autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která pozůstává z osmi knih; mysteriózní série AVERY BLACK, pozůstávající ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE, pozůstávající z pěti knih; mysteriózní série STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ, pozůstávající z dvou knih (a přibývají další); a mysteriózní série KATE WISE, pozůstávající ze dvou knih (a přibývají další).

Zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů, Blake ocení zpětnou vazbu, a tak neváhejte, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

Copyright © 2019 by Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. Až na výjimky povolené U.S. Copyright Act z roku 1976, nesmí být žádná část této publikace kopírována, distribuována nebo sdílená jakoukoli formou a jakýmikoli prostředky, ani uložena v databázi nebo vyhledávacím systému bez předchozího svolení autora. Tato e-kniha je licencována jen pro vaše osobní užití. Tato e-kniha nesmí být prodávána nebo předávána jiným osobám. Pokud chcete tuto knihu sdílet s dalšími lidmi, zakupte si prosím dodatečné kopie pro každého jednotlivce. Pokud čtete tuto knihu a nezakoupili jste ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše užití, vraťte ji prosím a zakupte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete práci tohoto autora. Tato kniha je fikce. Všechna jména, osoby, firmy, organizace, místa, události a skutečnosti jsou výsledkem autorovy představivosti nebo jsou použity fiktivně. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, živými či zesnulými, je čistě náhodná. Grafika na přebalu Copyright Artem Korionov, použito s licencí Shutterstock.com.

KNIHY OD BLAKA PIERCE

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ JESSIE HUNT

DOKONALÁ MANŽELKA (kniha č. 1)

DOKONALÝ BLOK (kniha č. 2)

DOKONALÝ DŮM (kniha č. 3)

DOKONALÝ ÚSMĚV (kniha č. 4)

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ CHLOE FINE

STÍNY MINULOSTI (kniha č. 1)

VE STÍNU LŽÍ (kniha č. 2)

MYSTERIÓZNÍ SÉRIE KATE WISE

KDYBY TO VĚDĚLA (kniha č.1)

KDYBY TO VIDĚLA (kniha č.2)

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

VÁBENÍ (kniha č. 3)

SVEZENÍ (kniha č. 4)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

ZTRACENÁ (kniha č. 10)

POHŘBENÁ (kniha č. 11)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ MUSÍ (kniha č. 5)

JEŠTĚ NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

PROLOG

Brett Parmová se akorát vrátila z túry ve vyprahlých a nehostinných arizonských horách. Namísto toho, aby ihned nasedla do svého malého obytného auta, opřela se o vozidlo, zahleděla se směrem na cestu, kterou právě prošla a zhluboka se nadechla suchého, čistého vzduchu. Tohle místo zbožňovala každou vteřinou víc a víc.

A ani nevadí, že je prosinec! pomyslela si.

Nic nemohlo být víc odlišné od pošmourného, větrného zimního počasí v Nebrasce v North Platte. V létě by zde bylo nesnesitelné vedro, a to dokonce i v takto pozdních hodinách. V tomto období by turistika nepřicházela v úvahu.

Pro svou tří týdenní dovolenou si nemohla vybrat lepší místo ani období. Kempy nebyly tak přelidněné jako v hlavní turistické sezóně. A také byla spokojená, jak si předělala vůz na obytné auto.

Tuhle dovolenou už potřebovala jako sůl. Její práce na pozici recepční v Hansonově klinice se jí zdála každým dnem více a více nevděčná. Téměř každý, s kým jednala, ať už po telefonu nebo osobně, byl kvůli něčemu naštvaný – někteří kvůli úhradě nákladů pojišťovnami, jiní kvůli termínům návštěv v ordinaci nebo nedostupnosti některých lékařů.

Jako bych něco z toho vůbec mohla ovlivnit nebo vyřešit.

Tyto starosti se ale naštěstí momentálně zdály na hony vzdálené. Brett se přistihla, jak jí prolítla hlavou myšlenka:

Co kdybych se už nevrátila?

To by bylo něco užívat si penzi už krátce po třicítce. Nebo by mohla udělat něco ještě šílenějšího. Mohla by prostě jen pokračovat dál v cestě, přejíždět od kempu ke kempu, někdy přespat na opuštěných místech mimo kempy, a takto by pokračovala dál na jih až do Mexika a odtud už by se nikdy nevrátila.

Sama sobě se musela smát.

Na takové dobrodružství nebyla dostatečně nezávislá a bezstarostná – nebyla ten typ, který by zapomněl na povinnosti a navzdory nebezpečí…

Jak se to jen říká?

Šel vstříc svému štěstí.

S jistotou věděla, že takového dobrodružství se v životě nedočká. Nehledě na to, že z úspor by dokázala žít jen chvíli, a co pak? Jak by se uživila dál?

Místo toho si musí vychutnat co nejvíc ten pocit štěstí, který zažije v následujících dnech.

To znělo vlastně taky celkem dobře.

Sledovala, jak slunce zapadá za rezavě zbarvená skaliska, když v tom ji vyrušil zvuk přijíždějícího auta. Otočila se a zjistila, že přijíždějící auto je velký obytný vůz.

Celkem ji to překvapilo. Rozhodla se pro tuto zapadlou cestu, protože předpokládala, že ji bude mít jen pro sebe, a to zvlášť v tomhle ročním období.

Její překvapení ještě vzrostlo, když řidič sjel z cesty a zaparkoval vedle ní. V kontrastu s velkým obytným vozem vypadalo její předělené auto jako trpaslík. Ostatně tak jako v kontrastu s téměř všemi vozy, které vídala v kempech.

Takový přepych na kolech – to musí být paráda.

Řidič vystoupil ven. Nevyznačoval se žádnými výraznými rysy, ale působil sympaticky.

Podíval se na Brett a oslovil ji: „Neviděli jsme se náhodou už v kempu Střízlíkovo hnízdo?“

Když se tak nad tím Brett zamyslela, připadal jí muž i jeho vůz skutečně nějak povědomý. Nejspíš ze včerejšího stanoviště, kde strávila noc. Byl podobný spoustě mužů, které vídala v kempech, starších než ona a finančně líp zabezpečených. Většinou cestovali s celou rodinou.

„Možná, že jo,“ odpověděla.

„Jmenuju se Pete,“ představil se jí muž.

„Já jsem Brett.“

„Rád tě poznávám, Brett.“

„Nápodobně,“ řekla Brett. „Kam máš namířeno?“

„Do kempu Bobří ocas,“ odpověděl jí Pete.

„Stejně jako já,“ řekla Brett. „Mělo by to být odsud asi deset minut cesty.“

Pete přikývnul a usmál se: „Taky bych to tak odhadoval.“

Popošel k ceduli s nápisem TURISTICKÁ STEZKA a na chvíli se zahleděl směrem do hor.

„Vypadá to, že ses akorát vrátila z túry,“ otočil se na Brett.

Brett došlo, že ji prozradil batoh, co má ještě pořád na zádech.

„Přesně tak,“ potvrdila mu jeho odhad.

Pete přimhouřil oči: „Přemýšlím, že bych tuhle túru taky vyzkoušel. Doporučila bys mi ji?“

Peteova otázka Brett trochu rozhodila.

„No, je to vážně pěkná túra, ale… dneska je už trochu pozdě, nemyslíš? Za chvíli už bude tma.“

Pete si zklamaně povzdechl.

„Asi máš pravdu,“ odvětil. „Třeba bych se sem mohl vrátit zítra.“

Opět se na chvíli zahleděl směrem ke kopcům a pak přešel zpátky ke svému obytnému vozu.

Otočil se na Brett a navrhl: „Nechceš jít na chvíli ke mně a dát si pivo?“

Jeho nabídka Brett překvapila i potěšila zároveň. Ve svých zásobách měla jen balenou vodu a pár limonád, takže pořádně vychlazené pivo slibovalo vítané osvěžení. A kromě toho byla zvědavá, jak vypadá jeho obytný vůz zevnitř.

„To zní dobře,“ odpověděla.

Poté, co jí pomohl dovnitř, zjistila, že vůz je vevnitř ještě prostornější, než se zdál zvenku. Uvnitř byla prostorná kuchyň i se sporákem a dostatek míst na spaní pro víc než jednoho člověka – spíš pro pár s dítětem nebo dvěma.

Přesto nic dalšího nenaznačovalo, že by měl na svých cestách nějaký doprovod. Brett si byla jistá, že kdyby cestovala sama v takovémto obytném vozu, rychle by si na takové pohodlí zvykla. Její vlastní vůz nebyl vybaven skoro ničím kromě matrace.

Pete ukázal na dveře: „Asi už jsi na cestě nějakou dobu. Kdybys chtěla využít koupelnu, tak není problém.“

Brett málem zalapala po dechu.

Opravdová koupelna!

Samozřejmě že nemohla být o mnoho větší než skříň. Ale v porovnání s toaletami v restauracích a na čerpacích stanicích nebo se společnými umývárnami v kempech, bude i tak přepychová.

„Děkuju!“ odpověděla.

Otevřela dveře a vstoupila dovnitř kabiny. Dveře se za ní zavřely a ocitla se v naprosté temnotě.

To je zvláštní, pomyslela si.

Nemívají koupelny většinou okno?

Zašátrala rukou vedle dveří, aby našla vypínač na zdi, ale nic nenahmatala. Ačkoliv stejně asi nemohla čekat, že zde bude elektřina, když teď karavan není napojen na žádný zdroj.

Otočila se směrem ke dveřím a chtěla odejít, ale dveřní západka se ani nepohnula.

Musí být rozbitá.

Nesměle zavolala: „Prosím tě, asi jsem se zasekla.“

Nikdo jí neodpověděl.

Její obavy začínaly narůstat. Sáhla do kapsy pro mobil a rozsvítila na něm svítilnu.

Kužel světla dopadl na místnost kolem ní. Teď už její obavy přerostly ve strach.

Nestála v koupelně.

Možná to kdysi byla koupelna, ale v současné úpravě jí chybělo veškeré obvyklé vybavení.

Stála v prosté obdélníkové místnosti jejíž zdi byly pokryté malými děrovanými obklady.

Akustické obložení, pomyslela si.

Je v místnosti s protihlukovou izolací?

Její strach dále narůstal.

Jak si její oči přivykly slabému osvětlení, spatřila, že obložení je poškrábané a odřené.

Zdi byly potřísněné a ušpiněné něčím červeným.

Krev!

Když zaslechla zvuk dveřní západky, začala křičet.

Ale uvědomovala si, že jí to nepomůže.

Dveře se začínaly otevírat a Brett Parmová věděla, že brzy zemře.

KAPITOLA PRVNÍ

Statný muž obrovského vzrůstu předstoupil před mikrofon.

Promluvil: „Je mi ctí…“

Jeho dunivý hlas byl přerušený hlukem, který se začal rozléhat ve velké posluchárně.

Riley Sweeneová málem z toho rachotu vyletěla z kůže.

Hluk záhy utichl a o chvíli později se Riley spolu s ostatními absolventy Akademie FBI nervózně zasmála. Ředitel FBI Bill Cormack byl známý pro svůj hluboký dunivý hlas, na který nebylo uzpůsobené nastavení většiny audiosystémů.

Asi by si měl raději ten mikrofon vypnout, pomyslela si Riley.

S takto silným hlasem by ho určitě bez velkých potíží každý v posluchárně slyšel.

Místo toho se ale ředitel Cormack pokorně usmál a tentokrát promluvil do mikrofonu mnohem opatrněji.

„Je mi ctí, že mohu promluvit k letošním absolventům Akademie FBI zde v Quanticu. Gratuluji vám všem, že jste se zvládli vypořádat se všemi výzvami, před které jsme vás v uplynulých osmnácti týdnech postavili.“

Jeho slova Riley zasáhla.

Osmnáct týdnů!

Kdybych tak měla celých osmnáct týdnů.

Promeškala téměř dva týdny, když byla na stopě krutému vrahovi, a tak se nemohla účastnit přednášek a cvičení zde na základně.

Její mentor, zvláštní agent Jake Crivaro, ji bez okolků uvolnil ze studia na Akademii, aby mu pomohla s případem v Západní Virgínii – jednalo se o obzvláště otřesný případ, kdy vrah své oběti zabíjel tím, že je celé omotal ostnatým drátem.

Nebylo snadné dohnat poté zameškané hodiny. Záviděla ostatním studentům, že na tuto tvrdou dřinu měli více času než ona. Riley si ale uvědomovala, že rozhodně ne všichni z původně přijatých 200 studentů dnes dokončili své studium. Někteří neuspěli a jiní to zase vzdali.

Byla na sebe hrdá, že se jí navzdory všem okolnostem podařilo uspět.

Riley obrátila svou pozornost zpět na proslov ředitele Cormacka.

„Na cestu, kterou jsme já i ostatní agenti podstoupili, se zpětně ohlížím s údivem. Na tuto cestu se dnes vydáváte i vy. Z osobní zkušenosti vám můžu potvrdit, že tato cesta přináší naplnění – ale občas je také nevděčná. Vaše obětavé činy se ne vždy setkají s vděkem veřejnosti.“

Na chvíli se odmlčel, jako by přemítal nad vlastní osobní zkušeností.

Poté pokračoval: „Myslete na to, že jen pár lidí mimo úřad bude mít ponětí o tom, jaké jsou vaše povinnosti. Za svou práci budete kritizováni, každá vaše chyba bude podléhat pečlivému zkoumání, často za dohledu médií a veřejnosti. Pokud se vám nepodaří vyřešit případ, budete mít pocit, že o tom ví celý svět. Když uspějete, budete mít často pocit, že je to opomíjeno a nedoceněno.“

Naklonil se lehce dopředu a téměř šeptem dodal: „Pamatujte si ale toto – nebudete sami. Nyní jste součástí rodiny – té nejhrdější a nejoddanější a nejvíc pečující rodiny, jakou si vůbec umíte představit. Vždy tu bude někdo, kdo vás utěší, pokud prohrajete. A vždy tu bude někdo, s kým budete moci oslavit svůj úspěch.“

Při zmínce toho slova se Riley sevřelo hrdlo.

Rodina.

Za svůj život v podstatě nepoznala, co je to rodina. Její matka byla zavražděna přímo před jejíma očima, když byla ještě malá holka. Její otec byl naživu – zahořklý samotář a bývalý mariňák, který žil v Apalačských horách. Neviděla ho od té doby, co…

Od kdy vlastně?

Riley došla k tomu, že to muselo být, předtím, než dokončila studium na univerzitě loni na podzim. A jejich setkání bylo všelijaké, jen ne příjemné. Pokud bylo Riley známo, tak její otec měl jen mlhavé ponětí o tom, co v posledních měsících zažila. Pokud o tom tedy měl vůbec nějaké ponětí. Přemýšlela, jestli mu to někdy řekne. A v návaznosti na to ji i napadalo, jestli se s ním vůbec někdy uvidí.

A nyní jí ředitel Cormack nabízel příslib něčeho, o čem Riley vždycky snila, ale nikdy neměla.

Rodina!

Bylo to vážně možné?

Vážně se v následujících dnech bude cítit jako by byla součástí velké rodiny?

Rozhlédla se kolem sebe a zadívala se na tváře ostatních absolventů. Mnozí se na sebe usmívali a jiní si něco během řeči ředitele Cormacka šeptali. Riley věděla, že spousta z nich si zde na Akademii vybudovala s ostatními blízká přátelství.

Zadusila v sobě povzdech, když jí došlo, že ona zde svou „rodinu“ nenašla. Tím, že pomáhala pracovat na případu, neměla tolik času se seznamovat a trávit čas s přáteli. Udělala si zde jen dva opravdu blízké kamarády – svou spolubydlící Frankie Dowovou a Johna Welche, pohledného mladého muže plného ideálů, se kterým se znala už z letního programu FBI pro stážisty.

Frankie a John zde dnes také nechyběli. Absolventi seděli seřazení abecedně podle jmen, takže Frankie s Johnem neseděli s Riley pohromadě. Namísto toho vedle ní seděli spolužáci, které ani neznala.

Riley si musela připomenout, že spolu se svým snoubencem Ryanem Paigem už – nebo alespoň téměř už – tvoří také rodinu. Přestěhuje se za ním zpět do jejich společného bytu v DC a plánují svatbu. Riley prodělala jeden raný potrat, nicméně jednou určitě budou mít děti.

Riley přemítala, jestli sem Ryan dorazil. Byla sobota, což byl často pro právníka na absolventské pozici pracovní den. A kromě toho měl Ryan ohledně Rileyiny kariéry, kterou si vybrala, smíšené pocity.

Ředitel Cormack dokončil svůj proslov a nadešel čas, aby všichni noví agenti byli uvedeni do úřadu. To probíhá tak, že jednoho po druhém vyvolá jménem, aby přišel na pódium a složil slib FBI. Poté, co dotyčný odříká slib, obdrží odznak a vrátí se na své místo.

Cormack vyvolával absolventy podle abecedního seznamu jménem a jeden po druhém chodili odříkat slib. Riley si začala přát, aby její jméno nezačínalo až devatenáctým písmenem abecedy. Čekání, než přijde na řadu, bylo dlouhé. Před ní se na pódiu samozřejmě objevila Frankie a cestou zpět na své místo zamávala na Riley a věnovala jí široký úsměv od ucha k uchu.

Když ředitel konečně vyvolal Rileyino jméno, postavila se a prošla okolo ostatních absolventů v řadě směrem k uličce. Nohy jí náhle v kolenou zeslábly. Když se dostala až k pódiu a stoupala nahoru, měla pocit, jako by ani nebyla ve svém těle.

Konečně se dostala na pódium, pozvedla ruku a opakovala po řediteli Cormackovi: „Já, Riley Sweeneyová, slavnostně slibuji, že budu ochraňovat a bránit Ústavu Spojených států proti všem nepřátelům, doma i v zahraničí…“

Jak pokračovala dál, musela víc mrkat, aby nebyly vidět slzy, které se jí vháněly do očí.

Tohle je skutečné, říkala si v duchu. Vážně se to děje.

Slib nebyl dlouhý, ale Riley měla pocit, že jí hlas selhává ještě před jeho dokončením.

Konečně se dostala k závěrečné větě: „…a že budu svědomitě a oddaně vykonávat povinnosti, které mi svěří úřad, do něhož hodlám vstoupit. K tomu mi dopomáhej Bůh.“

Riley natáhla ruku v očekávání, že jí ředitel Cormack předá odznak. Místo toho se ale urostlý muž poněkud rozpustile zazubil a položil odznak na pultík.

„Ještě chvilku vydržte, slečno. Ještě musíme něco vyřídit.“

Riley zalapala po dechu. Že by se jí přeci jen nepodařilo úspěšně výcvik absolvovat?

Ředitel vyndal z kapsy svého saka malou černou krabičku.

„Riley Sweeneyová, je mou ctěnou povinností udělit vám Vyznamenání ředitele za vůdčí schopnosti.“

Riley byla jak omráčená.

Ředitel otevřel malou černou krabičku a vytáhl medaili na stužce. Když ji Cormack pověsil Riley kolem krku, v posluchárně se rozlehl obrovský potlesk. Cormack pochválil Riley za iniciativu a vůdčí schopnosti v průběhu jejího výcviku na Akademii.

Snažila se pozorně poslouchat, co říká, ale točila se jí hlava.

Hlavně neomdlívej, poručila si. Zůstaň stát na nohou.

Doufala, že někdo ředitelův projev nahrával, protože jí všechno splývalo.

Cormack jí něco podával.

To je můj odznak FBI, došlo jí a převzala si ho.

Následně jí podal ruku, potřásli si a Riley se otočila k odchodu.

Když Riley, jakožto čerstvá agentka sestupovala z pódia, všimla si, že zdaleka ne všichni absolventi vypadají, že by jí to přáli. V některých tvářích se dokonce zračilo spíše rozhořčení. Stěží jim to ale mohla zazlívat. Když se po vyřešení případu vrátila zpět na Akademii, tak ji při různých cvičeních neustále určovali jako vedoucí týmu. Nebylo žádným tajemstvím, že někteří studenti měli pocit, že Rileyina nedávná zkušenost z terénu jí s sebou přinesla nespravedlivou výhodu oproti ostatním. Zvlášť to muselo popudit ty, kteří předtím působili v oblasti prosazování práva.

Riley se posadila zpět na své místo a byla naprosto pohlcená emocemi z toho, že jí bylo uděleno toto ocenění. Nevzpomínala si, že by někdy v životě něco takového zažila.

Zbytek absolventů jeden po druhém na pódiu postupně odříkali přísahu a převzali své odznaky. Když přišel na řadu John, Riley se na něj usmála a zamávala a on jí nesměle zamával nazpátek.

Poté, co i poslední student odříkal svůj slib, ředitel Cormack znovu pogratuloval všem absolventům k úspěchu a oficiálně ukončil ceremonii.

Riley okamžitě zamířila za Johnem a Frankie, kteří pyšně svírali své nové odznaky.

„Dokázali jsme to!“ zvolal John a objal Riley.

„Jsme opravdoví agenti FBI!“ Frankie také objala Riley.

„To teda jsme,“ řekla Riley.

„A nejlepší na tom je, že budeme všichni pracovat na ústředí v DC. Zůstaneme spolu!“ dodala Frankie.

„To nebude mít chybu!“ souhlasila Riley.

Zhluboka se nadechla. Po náročném létě, které prožila, jí konečně vše vycházelo. Dokonce lépe než si kdy představovala.

Rozhlédla se kolem sebe po Ryanovi a spatřila, jak se za ní prodírá davem.

Tak to přeci jen zvládl a dorazil. A mile se usmívá.

„Gratuluju, zlato,“ řekl a políbil ji na tvář.

„Děkuju,“ Riley mu opětovala polibek.

Ryan vzal Riley za ruku: „A teď můžeme vyrazit domů.“

Riley se usmála a přikývla. To byla další skvělá věc na dnešním dni. Po dobu trvání výcviku na Akademii musela přespávat na koleji, zatímco Ryan zůstával v bytě v DC. Netrávili spolu tolik času, kolik by si oba přáli.

Příslib práce na ústředí FBI v DC znamenal, že bude dojíždět jen pár stanic metrem. Můžou spolu konečně začít žít a za nedlouho by mohli začít plánovat svatbu.

Než se ale Ryan a Riley otočili k odchodu, John na Riley zavolal: „Riley, počkej. Ještě musíme něco vyřídit.“

Riley otevřela doširoka oči, když jí to došlo.

No jo, ještě něco musíme vyřídit.

Spolu se svými přáteli vyšla ven do studeného zimního počasí, kde už všichni noví agenti v řadě za sebou čekali frontu ke skladu zbraní. Riley a její dva přátelé si rychle pospíšili, aby se zařadili do fronty. Ryan je následoval.

Riley si všimla, že Ryan vypadá poněkud zmateně.

Vůbec nemá tušení, co se tu děje, došlo jí.

Teď ale nebyl vhodný čas mu něco vysvětlovat. Riley a její přátele se blížili k veliteli této sekce.

Když se k němu dostali, předal jim všem služební zbraň – pistoli Glock ráže 22.

Ryan zůstal překvapeně stát s pusou dokořán. Riley si stihla všimnout, že v jeho výrazu se nezračilo jen překvapení, ale také obavy.

Bude si muset zvyknout, že nosím zbraň, pomyslela si.

Riley se na něj usmála: „Tak to by bylo, teď můžeme vyrazit domů.“

Když se loučili s jejími přáteli, ulevilo se jí, že nepronesl žádný komentář ohledně smrtící zbraně, kterou má u sebe.

Všechno bude v pohodě, říkala si v duchu.

V tom k ní ale přistoupil neznámý mladý muž s obálkou v ruce.

„Vy jste Riley Sweeneyová?“ zeptal se jí.

„Ano,“ odpověděla Riley.

Mladík jí podal obálku se slovy: „Tohle je pro vás. Tady to, prosím, podepište.“

Riley podepsala převzetí obálky a okamžitě ji otevřela.

Když si přečetla obsah sdělení uvnitř, zapotácela se pár kroků dozadu.

„Co se děje?“ zeptal se Ryan.

Ztěžka polkla a odpověděla: „Změna místa výkonu práce.“

„Co tím chceš říct?“

„Že nebudu pracovat na ústředí FBI v DC. Byla jsem převelena na oddělení behaviorální analýzy tady v Quanticu.“

Ryan se zakoktal: „Ale – ale ty jsi říkala… Měli jsme začít žít spolu.“

„Začneme a budeme,“ okamžitě ho ujistila Riley. „Vždyť to není tak daleko na dojíždění.“

Přesto ale sama moc dobře věděla, že tato změna jim značně zkomplikuje život. Neznamenalo to, že spolu nebudou moci zůstat, ale rozhodně to nebudou mít lehké.

„No, takhle to přeci nepůjde. Musí to změnit,“ vyštěkl Ryan.

„Nemůžu je přinutit, aby to změnili,“ odvětila Riley. „Jsem tu úplný nováček na nejnižší pozici, jako ty v advokátní kanceláři.“

Ryan na pár okamžiků ztichl a pak zavrčel: „Kdo tohle vůbec vymyslel?“

Riley se nad tím zamyslela. Když uváděli tři lokality, ve kterých by chtěla působit, Quantico mezi nimi určitě nebylo. Kdo se jen mohl zasadit o to, aby ji umístili právě sem?

Hned, jak jí to došlo, musela si povzdechnout.

Moc dobře vím, kdo má tohle na svědomí.