Aréna Jedna: Otrokáři

To gesto mě překvapilo a zahřálo mě u srdce. Vždy jsem si mys- lela, že existuje tichá síť těch, co se skrývají v horách, a hlídají jeden druhému záda. Teď už to vím jistě. Nikdo nemá rád otrokáře. A nikdo nechce, aby se jim stalo to samé.

Jedu ve stopách otrokářů, které jsou zřetelné, vedou kolem svo- didel a pak ostře zahýbají zpět na dálnici. Brzy jsem znovu na sil- nici číslo 23 a už je vidím zřetelně, zhruba půl míle před námi. Získala jsem na ně pěkný kus. Znovu z motorky ždímu, co to dá, ale oni už také přidali. Museli mě vidět. Na starém zrezavělém ná- pisu stojí „Cairo: 2“. Most je blízko. Už jen pár mil.

Je to tu více zastavěné a v obrovské rychlosti míjíme rozpadající se budovy postavené podél silnice. Opuštěné továrny. Skladiště. Ob- chodní střediska. Dokonce i domy. Všechny vypadají stejně: vyho- řelé, vyrabované, zničené. Míjíme dokonce opuštěná vozidla, tedy jejich torza. Jako by už na světě nebylo nic, co by fungovalo.

Na obzoru vidím jejich cíl: most Ripa Van Winkla. Je to malý most se dvěma jízdními pruhy, obklopený ocelovými trámy, vede přes řeku Hudson a spojuje městečko Catskill na západě s městem Hudson na východě. Moc lidí ho nezná, dřív ho používali místní usedlíci, dnes už jen otrokáři. Pro jejich účely je ideální, navede je přímo na silnici číslo 9, která je pak přivede na dálnici Taconic Park-way a ta je po 90 mílích nebo tak nějak přivede přímo do srdce města. Je to jejich tepna.

Ztratila jsem ale už moc času a ať na to šlapu, jak chci, nemůžu je dohnat. Nedostanu se na most dřív než oni. Jejich náskok se ale pořád zkracuje, a když naberu dostatečnou rychlost, možná je do- kážu předjet dřív, než překročí řeku Hudson.

Na příjezdu k mostu je bývalá kabinka pro výběrčího mýtného, což vozidla nutí zařadit se do jednoho pruhu a projet kolem ní. Kdysi tu byly zátarasy, aby tudy auta nemohla jezdit, ale dávno už je někdo prorazil. Otrokáři proletěli úzkou průjezdovou uličkou, nad kterou visí zrezivělý nápis „E-Z PASS“.

Následuji je a vjíždím na most, lemovaný zrezivělými lampami, které už roky nefungují a jsou celé ohnuté a pokroucené. Jak nabí- rám rychlost, všimnu si, že jedno z vozidel prudce zabrzdilo. To mě trochu mate, nechápu totiž, co to dělají. Najednou vidím, jak jeden z otrokářů vyskočil z auta, položil něco na silnici, naskočil zpátky a jeho auto vyrazilo dál. To mi dává cenné vteřiny navíc. Blížím se k jejich autu, už jen čtvrt míle, a mám pocit, že je konečně doženu. Pořád ale nechápu, proč zastavili nebo co to dali na silnici.

Vtom mi to dojde - a prudce dupu na brzdy.

„Co to děláš?“ křičí Ben. „Proč zastavuješ!?“

Já si ho ale nevšímám a vší silou se snažím zabrzdit. Brzdím ale příliš prudce a příliš rychle. Naše motorka na sněhu nemůže získat trakci, dostáváme se do jednoho velkého smyku a točíme se ve vel- kých kruzích. Naštěstí je po stranách ocelové hrazení, do kterého prudce narážíme namísto toho, abychom přistáli v ledové řece pod mostem.

Točíme se zpět doprostřed mostu. Postupně zpomalujeme a já jen doufám, že stihneme zastavit včas. Protože už vím, možná už příliš pozdě, co to dali na silnici.

Došlo k obrovské explozi. Při výbuchu bomby k nebi vyšlehl oheň.

Míří na nás vlna horka a naším směrem letí střepiny. Ten výbuch byl obrovský – oheň se rozlétl na všechny strany a síla toho výbu-chu do nás narazila jako tornádo a zpomalila nás. Cítím ten žár, pálí mi kůži i přes oblečení a úplně nás pohlcuje. Od helmy se mi odráží stovky malých střepin a v hlavě mi duní ten ohlušující zvuk.

Ta bomba v mostu udělala tak velkou díru, že ho rozdělila na dvě části, mezi kterými je asi desetimetrová mezera. Teď už přes něj nikdo nepřejede. A co hůř, kloužeme přímo do té díry, odkud z výšky skoro stovky metrů spadneme do řeky. Měla jsem štěstí, že jsem na brzdy šlápla dostatečně brzy, aby bomba vybuchla padesát metrů od nás. Naše motorka ale pořád klouže přímo k místu výbuchu – a my kloužeme s ní.

Konečně se naše rychlost snížila na třicet, pak dvacet, pak deset… Na ledu ale nezastavíme úplně a kloužeme přímo ke středu mostu – teď už jen zející propasti.

Šlapu na brzdy ze všech sil, zkouším všechno. Je ale zřejmé, že nám nic z toho teď nepomůže a že stále nekontrolovatelně kloužeme vstříc své smrti.

A to poslední, na co myslím, než spadneme dolů, je, aby Bree našla lepší smrt než já.

ČÁST II.

PĚT

Čtyři metry… tři… dva… Motorka sice zpomaluje, ale ne dost rychle - už jsme jen metr od okraje. Připravuju se na pád a jen stěží začínám chápat, že tohle bude můj konec.

A pak se stane něco neuvěřitelného: slyším hlasité bouchnutí a drcne to se mnou dopředu, protože motorka do něčeho narazila a úplně se zastavila. Z mostu vyčuhuje kus železa, zřejmě ho zpod mostu vyrval ten výbuch, a zasekl se do paprsků předního kola naší motorky.

Jsem v šoku a jen sedím na motorce. Pomalu se podívám dolů a srdce se mi zastaví – visím ve vzduchu, nad okrajem propasti. Pode mnou není vůbec nic. Víc než sto metrů pode mnou vidím bílý led na řece Hudson. Nechápu, proč nepadám.

Otočím se a vidím, že druhá půlka motorky – sajdkára – je pořád na mostě. V ní sedí Ben a vypadá, že je ještě více zmatený než já. Někde cestou ztratil helmu a tváře má celé od sazí a opálené od ex- ploze. Podívá se na mě, pak dolů do propasti, úplně nevěřícně, jako by nechápal, že jsem pořád naživu.

Uvědomuju si, že jeho váha v sajdkáře je to jediné, co mě vyva- žuje a že bez něj bych spadla. Kdybych ho s sebou nevzala, byla bych teď mrtvá. Musím něco udělat, než se celá motorka převrátí. Pomalu a zlehka táhnu své bolavé tělo ze sedadla a přelezu na sajdkáru a na Bena. Pak přes něj přelezu, postavím se na asfalt a pomalu táhnu motorku k sobě.

Ben pochopil, co dělám, a vystoupil ze sajdkáry, aby mi pomohl. Společně ji odtáhneme od okraje a za chvíli je celá motorka bez- pečně na pevné zemi.

Ben se na mě dívá svýma velkýma modrýma očima a vypadá, jako by právě prošel válkou. „Jak si věděla, že je to bomba?“ zeptá se mě.

Krčím rameny. Nějak jsem to prostě věděla.

„Kdybys nedupla na ty brzdy tak rychle, byli bysme teď mrtví,“ říká mi a je vděčný. „Kdybys neseděl v tý sajdkáře, byla bych mrtvá,“ odpovídám mu.

Zásah. Oba si navzájem dlužíme.

Oba se díváme dolů do propasti. Já se podívám do dálky a vidím auta otrokářů, jak jedou po druhém břehu řeky.

„Co teď?“ zeptá se.

Začnu se zběsile dívat kolem sebe a zvažovat naše možnosti. Znovu se podívám dolů na řeku. Je úplně bílá, pokrytá ledem a sně- hem. Dívám se doleva a doprava na řeku, jestli neuvidím nějaké mosty nebo přejezdy. Žádné ale nevidím.

V tu chvíli si uvědomím, co musím udělat. Je to riskantní. A prav- děpodobně při tom umřeme. Musím to ale zkusit. Přísahala jsem si to. Nevzdám se. Za žádnou cenu.

Skáču zpět na motorku. Ben jde za mnou a naskakuje do sajd- káry. Znovu si nasadím helmu, zapnu motor a vydávám se směrem, odkud jsme přijeli.

„Kam jedeš?“ zavolá. „Vždyť jedeme špatným směrem!“ Nevěnuju mu pozornost a ženu motorku zpět na naši stranu řeky

Hudson. Jakmile vyjedu z mostu, zabočím vlevo na Spring Street a jedu směrem k městečku Catskill.

Vzpomínám si, jak jsem sem jezdila s tátou jako malá. Vedla tu silnice přímo ke břehu řeky. Lovili jsme tam ryby, vždycky jsme přijeli až k vodě a vůbec jsme nemuseli chodit ven z auta. Pamatuju si, že jsem si říkala, že bychom dokonce mohli vjet přímo do vody. A v hlavě se mi teď rodí plán. Velice, velice riskantní plán.

Po pravé straně míjíme malý opuštěný kostelík a hřbitov. Ná- hrobní kameny vyčuhují ze sněhu, pro města v Nové Anglii to bylo typické. Ohromuje mě zjištění, že i když je celý svět zničený a vy- kradený, hřbitovy zůstaly téměř nedotčené. Jako by zemi vládli mrtví.

Přijedeme ke křižovatce ve tvaru písmene T a já zahýbám do- prava na Bridge Street a dolů po strmém kopci. Po několika blocích přijíždím k troskám velké mramorové budovy, na jejímž portiku je stále ještě viditelný nápis „Radnice okresu Green County“, tady od- bočuju vlevo na Main Street a ženu si to kdysi velice ospalým měs- tečkem Catskill. Po obou stranách je silnice lemovaná obchody, rozpadlými budovami a opuštěnými vozidly a všude jsou rozbitá okna a prázdné nábojnice. Široko daleko není živá duše. Jedeme prostředkem ulice Main Street a míjíme semafory, které nefungují. Tedy ne že bych zastavila, i kdyby fungovaly.

Po levé straně míjíme trosky bývalé pošty a prosmýkneme se okolo hromady suti, pravděpodobně zbytek jednoho z domů, který se zřítil na silnici. Ulice pokračuje v mírném sklonu, kroutí se a zu- žuje se. Projíždím kolem zrezivělých člunů vytažených na břeh a děravých jako cedník. Za nimi vidím bývalá skladiště, dnes velké zrezivělé železné konstrukce oválného tvaru, vysoké asi třicet metrů.

Zahnu vlevo k nábřežnímu parku, který zarostl plevelem. Míjíme torzo nápisu „Dutchman’s Landing“. Park zasahuje do řeky a silnici od vody dělí jen několik kamenů. Projíždím mezerami mezi nimi, sklopím si průzor a ženu motorku, co to dá. Teď nebo nikdy. Cítím, jak moje srdce závodí se mnou.

Benovi nejspíš brzy dojde, co mám v úmyslu. Sedí vzpřímeně ale hrůzou se křečovitě drží okrajů sajdkáry. „ZASTAV!“ křičí. „CO TO DĚLÁŠ?“

Teď už ale není návratu. Chtěl jet se mnou, tak má smůlu. Možná bych ho nechala vystoupit, ale nesmím ztratit už ani vteřinu. Navíc, kdybych zastavila, nemusela bych už znovu najít odvahu udělat to, co teď hodlám udělat.

Koukám na tachometr: 60... 70... 80...

„VŽDYŤ JEDEME PŘÍMO DO ŘEKY!“ křičí. „JE ZA- MRZLÁ!“ křičím na něj.

„TEN LED NEVYDRŽÍ!“ křičí on na mě.

90…100…110….

„UVIDÍME!“ odpovídám mu.

Má pravdu. Ten led možná nevydrží. Nevidím ale jinou možnost. Musím se přes tu řeku dostat a už mě nic jiného nenapadá.

120…130…140… Řeka se rychle blíží.

„PUSŤ MĚ VEN!“ křičí zoufale.

Na to ale není čas. Věděl, do čeho jde. Naposledy přidávám plyn.

A najednou byl náš svět celý bílý.

Projedu úzkou mezerou mezi kameny a pak najednou letíme. Vteřinu jsme ve vzduchu a já si říkám, jestli ten led vydrží, až na něj dopadneme, nebo jestli jím propadneme přímo do ledové vody, což by byla jistá a brutální smrt.

O vteřinu později sebou celé mé tělo škubne, jak jsme narazili na něco tvrdého. Led.

Přistáli jsme na něm v rychlosti 240 kilometrů za hodinu, ve větší rychlosti, než si vůbec dokážu představit, a ztratila jsem nad mo- torkou kontrolu. Pneumatiky kloužou a moje řízení je opět v režimu kontrolovaného smyku. Snažím se ze všech sil aspoň držet řídítka, která sebou divoce škubou. K mému překvapení i úlevě ale led aspoň drží. Letíme po vrstvě pevného ledu pokrývajícího řeku Hud- son a točíme se doleva a doprava, ale aspoň kloužeme správným směrem. A modlím se k bohu, aby led vydržel celou dobu.

Náhle za sebou slyším děsivý zvuk praskajícího ledu, který pře- hlušuje i náš burácející motor. Podívám se za sebe a vidím, jak se za námi tvoří obrovská trhlina. Přímo za námi se otevírá řeka. Do karet nám ovšem hraje to, že jedeme tak rychle, že nás ta prasklina nedo- žene a je pořád o půl metru pozadu. Pokud náš motor a pneumatiky vydrží ještě několik vteřin, možná, jen možná, se nám podaří řece uniknout.

„DĚLEJ!“ křičí Ben, oči doširoka otevřené strachem, když se po- dívá za sebe.

Jedu co to dá, tachometr ukazuje 150. Jsme třicet metrů od dru- hého břehu a rychle se k němu blížíme.

No tak, no tak! Křičím v duchu. Už jen pár metrů.

Hned na to cítím obrovský náraz a celé mé tělo sebou škube sem a tam. Ben vyhekl bolestí. Celý můj svět se třese a točí a pak si uvě- domím, že jsme na druhém břehu. Narazili jsme do něj v rychlosti

250 kilometrů za hodinu, přímo do strmého svahu vedoucího do řeky a div, že nám neulétly hlavy. Po několika prudkých nárazech ale vyjíždíme nahoru.

Dokázali jsme to. Jsme zpátky na suché zemi.

Řeka se za námi už úplně otevřela, led se rozlomil napůl a vytéká na něj voda. Myslím, že podruhé už bychom to nezvládli.

Teď ale není čas na přemýšlení. Pokouším se znovu dostat mo- torku pod kontrolu a zpomalit, protože jedeme rychleji, než by se mi líbilo. Mašina se semnou ale stále pere a pneumatiky stále nemo- hou získat trakci – a vtom najedeme na něco neuvěřitelně tvrdého a nerovného, až mi z toho cvakly zuby.

Podívám se dolů: koleje. Úplně jsem na ně zapomněla. Pořád ještě tu jsou staré koleje vedoucí podél řeky, po kterých kdysi jez- dily vlaky. Najeli jsme na ně ve velké rychlosti a motorka sebou třese tak divoce, že se mi jen stěží daří udržet řídítka. K mému úžasu ale naše pneumatiky stále drží a tak za kolejemi najíždíme na polní cestu, která vede podél řeky. Konečně se mi daří motorku zpomalit na 120 kilometrů za hodinu. Míjíme zrezivělé torzo obrovského sta- rého vlaku, leží na boku a je vyhořelé, a já ostře zatáčím vlevo na starou silnici se starým nápisem „Greendale“. Je to úzká, neudržo- vaná silnice, která prudce stoupá vzhůru, pryč od řeky.

Jedeme skoro přímo vzhůru a ztrácíme rychlost. Modlím se, aby to naše motorka zvládla vyjet a nesklouzla na sněhu dolů. Jak zpomalu- jeme, přidávám plyn. Když se konečně dostaneme na vršek kopce, je- deme už jen rychlostí 35 kilometrů za hodinu. Před námi je rovina a znovu nabírám rychlost na této úzké silnici, která nás vede střídavě lesem, kolem polí a znovu lesem, pak kolem opuštěné hasičské zbroj- nice. Pokračuje dál, střídavě klesá a zase stoupá, točí se a klikatí a vede

nás kolem opuštěných venkovských domků, míjíme stáda jelenů a hejna hus a dokonce jedeme přes starý můstek přes malou říčku.

Nakonec se napojuje na další silnici, Church Road, a po levé straně míjíme velký metodistický kostel a jeho hřbitov – samo- zřejmě nedotčený.

Otrokáři mají jen jednu možnost. Pokud chtějí najet na dálnici Taconic, což stejně musejí, nedostanou se tam jinak než po silnici číslo 9. Jedou od severu k jihu, my jedeme od západu k východu. Mám v úmyslu je odříznout. Konečně mám výhodu já. Překročila jsem řeku zhruba o čtvrt míle jižněji než oni. Pokud pojedu dost rychle, dorazím tam před nimi. Konečně mám dobrý pocit. Můžu je odříznout – a to opravdu čekat nebudou. Narazím do nich zboku a možná se mi podaří je zneškodnit.

Znovu ženu svou motorku a tlačím ji přes 240 kilometrů za hodinu.

„KAM TO JEDEŠ?“ zavolá Ben.

Pořád vypadá otřeseně, ale nemám čas mu to vysvětlit: v dálce totiž najednou vidím jejich auta. Jsou přesně tam, kde jsem čekala, že budou. Vůbec nebudou vědět, co se stalo. Nevidí, že jedu přímo na ně a že do nich narazím.

Jedou v řadě za sebou a mezi nimi je mezera asi dvacet metrů, takže je mi jasné, že do obou narazit nedokážu. Musím si jedno vy- brat. Rozhoduji se pro to vepředu: pokud se mi podaří ho dostat ze silnice, možná to druhé dupne na brzdy, dostane smyk a vybourá se. Je to riskantní plán: ten náraz nás dost pravděpodobně může zabít. Nevidím ale jinou možnost. Poprosit je, aby zastavili, nemůžu. Jen se modlím, aby se Bree nic nestalo, pokud můj plán vyjde.

Přidám plyn a blížím se k nim. Jsem od nich 100 metrů... pak

50... pak 30...

Ben si konečně uvědomí, co hodlám udělat.

„CO TO DĚLÁŠ?!“ křičí a v jeho hlasu je patrný strach.

„VŽDYŤ DO NICH NARAZÍME!“

Konečně to pochopil. To je přesně to, co doufám, že se stane. Naposledy přidávám plyn, jedeme po silnici 255 kilometrů za hodinu a já při té rychlosti sotva dýchám. O několik vteřin později v plné rychlosti vjíždíme na silnici číslo 9 – a vrážíme přímo do prv- ního auta. Čistý zásah.

Ten náraz je obrovský. Slyším náraz kovu na kov, cítím, jak sebou mé tělo škublo a pak vyletělo

z motorky do vzduchu. Vidím, že je svět plný hvězd, jako bych k nim stoupala, a uvědomím si, že takhle vypadá smrt.

SEDM

Letím vzduchem hlavou napřed a konečně cítím, že jsem dopadla do sněhu, bouchla jsem se do žeber a nemůžu popadnout dech. Dělám přemety a salta. Kutálím se a nemůžu se zastavit a jsem úplně všude odřená a potlučená. Helmu mám pořád ještě na sobě, za což jsem vděčná, protože slyším, jak narážím hlavou na kameny na zemi. Za mnou je slyšet obrovský hluk praskajícího kovu.

Ležím tu bez hnutí a přemýšlím, co jsem vlastně udělala. Chvíli se nemůžu pohnout. Potom si vzpomenu na Bree a silou vůle se začnu hýbat. Postupně zkouším pohnout nohou a pak zvednout ruku. Při tom cítím mučivou bolest v žebrech a zalapám po dechu. Jedno žebro mám zlomené. Musím se strašně přemáhat, abych se otočila na bok. Zvednu svůj průzor a dívám se na celou scénu.

První auto jsem trefila takovou silou, že se převrátilo na bok a kola se mu ještě točí. Druhé auto dostalo smyk a sjelo do příkopu asi padesát metrů před námi, ale jinak vypadá, že je v pořádku. Ben zůstal v sajdkáře a nedokážu říct, jestli je živý nebo mrtvý. Zdá se, že jsem první, kdo se probral. Žádné další známky života.

Neváhám ani vteřinu. Sice mě všechno bolí – jako by mě přejel kamion – ale znovu myslím na Bree a nějak se mi daří vydolovat v sobě dost síly, abych se hýbala. Teď mám výhodu, než se ostatní vzpamatují.

V žebrech cítím pulzující bolest a kulhám k autu, které je pře- vrácené na bok. Modlím se, aby tam byla Bree a aby se jí nic nestalo a abych ji odsud nějak mohla dostat pryč. Když jsem blízko, vy- táhnu z pouzdra pistoli a opatrně ji držím před sebou.

Podívám se dovnitř a vidím, že oba otrokáři jsou ve svých se- dadlech, celí zkrvavení. Ten jeden má oči otevřené a je jasné, že je mrtvý. Ten druhý také vypadá mrtvý. Rychle se podívám na zadní sedadla a doufám, že tam uvidím Bree.

Není tam. Vidím tu jen dvě další děti – chlapce a dívku. Sedí tam, ztuhlí hrůzou. Nemůžu tomu uvěřit. Trefila jsem špatné auto.

Okamžitě se podívám na druhé auto, které je v příkopu, a tomu v tu chvíli náhle naskočí motor a kola se mu začnou točit. Snaží se dostat ven. Začnu k němu utíkat, než se mu podaří se vyprostit. Srdce mi tluče v krku, protože vím, že uvnitř je Bree, ani ne pade- sát metrů ode mě.

Právě když se chci dát do pohybu, zaslechnu křik. „POMOZ MI!“

Podívám se za sebe a vidím Bena, jak se snaží dostat ze sajdkáry. Také vidím plameny, které olizují mou motorku a míří k palivové nádrži. Moje motorka hoří. A Ben je tam zaseklý. Stojím tam a dívám se střídavě na Bena a na auto, ve kterém je moje sestra. Musím ji jít zachránit. Zároveň však nemůžu Bena nechat umřít. Takhle ne.

Běžím k němu, úplně vzteklá. Popadnu ho a cítím žár plamenů za ním, tahám za něj a škubu s ním, abych ho vytáhla. Pomačkaný a ohnutý kov sajdkáry ale uvěznil jeho nohy. Pokouší se mi pomoct a znovu a znovu za něj tahám a plameny nabírají na intenzitě. Potím se a hekám a táhnu ze všech sil. Konečně jsem ho vyprostila.

A v ten okamžik motorka vybuchla.

OSM

Ten výbuch nás oba odhodil vzduchem pryč a já dopadnu zády přímo na zem. Znovu mám vyražený dech, dnes ráno už potřetí.

Podívám se na oblohu plnou hvězd a snažím se si srovnat hlavu. Pořád ještě na své tváři cítím žár plamenů a z toho výbuchu mi zvoní v uších.

Snažím se si klenout a najednou ve své pravé paži cítím prudkou bolest. Podívám se na ni a vidím, že mám v bicepsu zabodnutou za- hnutou kovovou střepinu, dlouhou asi pět centimetrů. Bolí to jak čert.

Bezmyšlenkovitě ji uchopím, zatnu zuby a prudkým pohybem ji vyškubnu. Na chvilku je to ta nejhorší bolest v mém životě, protože ta střepina mi prošla celým bicepsem. Krev mi začne stékat po paži a kapat na sníh a potřísnila mi bundu.

Rychle si sundám pravý rukáv bundy a na svém triku vidím krev. Svými zuby odtrhnu kus rukávu od trika, pruhem látky pevně ovážu ránu a znovu si nasadím bundu. Doufám, že to zastaví ten proud krve. Podaří se mi se posadit a když se ohlédnu, vidím, co zbylo z tátovy motorky: jen hromada bezcenného hořícího kovu. Uvízli jsme.

Podívám se na Bena. Také vypadá otřesený, klečí, opírá se ru- kama o zem a zhluboka dýchá a tváře má černé od sazí. Ale aspoň je naživu.

Slyším burácení motoru, ohlédnu se a vidím, že to druhé auto se dokázalo vyhrabat. Ujíždí po dálnici a nabírá rychlost, s mou sest- rou uvnitř. Jsem na Bena naštvaná, že jsem ji kvůli němu ztratila. Musím je chytit.

Otočím se k prvnímu otrokářskému autu, které stále leží na boku, a říkám si, jestli je ještě pojízdné. Běžím k němu a jsem rozhodnutá to zkusit.

Tlačím do něj ze všech sil a snažím se ho dostat na všechna čtyři kola. Je ale příliš těžké a nedá se ani pořádně rozhoupat.

„Pomoz mi!“ křičím na Bena.

Vstal, kulhá ale pospíchá mi pomoct. Postaví se vedle mě a spo- lečně zatlačíme ze všech sil. To auto je mnohem těžší, než jsem mys- lela, zatěžují ho všechny ty železné tyče. Houpe se čím dál víc a po jednom velkém naklonění ho konečně dostáváme na všechna čtyři kola. Přistane na sněhu s velkým třísknutím.

Neztrácím ani chvilku. Otevřu dveře na straně řidiče a oběma ru- kama chytnu mrtvého řidiče za triko a vytáhnu ho ze sedadla. Je celý zakrvácený a když ho házím do sněhu, mám ruce celé červené.

Nakloním se k otrokáři na místě spolujezdce. Obličej má také celý zkrvavený, ale nejsem si jistá, že je mrtvý. Naopak, když se podívám blíže, všímám si známek pohybu. Potom se ve svém se- dadle pohne. Je naživu.

Nakloním se napříč autem, pevně ho chytnu za triko a ruku mám zaťatou v pěst. Přiložím mu pistoli k hlavě a hrubě s ním zatřesu. Konečně se mu zaškubou víčka a otevře oči. Mrká a očividně je dez- orientovaný.

Předpokládám, že ti druzí otrokáři míří do Arény 1. Mají na nás ale takový náskok, že si potřebuji být jistá. Nakloním se k němu.

Otočí hlavou a podívá se na mě a na moment ztuhnu: polovinu obličeje má rozteklou. Nestalo se mu to při nárazu motorky, je to staré zranění, což znamená, že musí být jednou z bioobětí. Slyšela jsem o těchto lidech různé zvěsti, ale nikdy jsem žádného neviděla. Když nukleární střely dopadly na města, jen málo lidí přežilo přímý zásah a tito lidé si odnesly šrámy na celý život, a říká se, že jsou sa- dističtější a agresivnější než jiní. Říkáme jim Psychouši.

Musím s ním jednat zvlášť opatrně. Pistoli sevřu pevněji. „Kam ji vezou?“ ptám se ho se zaťatými zuby.

Divá se na mě prázdným pohledem, jako by se snažil pochopit, co mu říkám. Jsem si ale jistá, že mi moc dobře rozumí.

Vrazím mu pistoli do tváře, aby pochopil, že si s ním nehraju. Opravdu nehraju. Každá vteřina je drahá a cítím, jak se mi Bree vzdaluje.

„Ptám se, kam ji vezou?“

Konečně se mu oči rozšíří, zdá se že strachem. Myslím, že to chápe.

„Aréna,“ řekne konečně chraplavým hlasem.

Srdce se mi rozbuší, protože mé nejhorší obavy se potvrdily.

„Která?“ vyseknu na něj.

Modlím se, aby neřekl Aréna jedna.

Zarazí se a je na něm vidět, že přemýšlí, jestli mi to má říct. Za- tlačím mu pistoli ještě více do tváře.

„Vyklop to nebo si mrtvej!“ zakřičím na něj a samotnou mě pře- kvapí, kolik zlosti v hlase mám.

Konečně po dlouhé chvíli odpoví: „Aréna jedna.“

Srdce mi bije jako zvon, mé nejhorší obavy se potvrdily. Aréna jedna. Manhattan. Říká se, že je to ta nejhorší ze všech. To může znamenat jen jedno: jistou smrt pro Bree.

Cítím nával čerstvého hněvu na toho člověka, tuhle pijavici, spo- dinu společnosti, tohohle otrokáře, který přijel za námi nahoru, aby unes moji sestru a bůhví koho ještě, aby nakrmil ten stroj, jen aby ostatní mohli koukat na to, jak se bezbranný lidi navzájem zabíjej. Všechna ta zbytečná smrt, jen pro jejich pobavení. Je to dost na to, abych ho chtěla zabít přímo na místě.

Dávám ale pistoli pryč od jeho tváře a už ji nedržím tak pevně. Vím, že bych ho měla zabít, ale nemůžu se k tomu odhodlat. Odpo- věděl na mé otázky a tak nějak cítím, že zabít ho by nebylo fér. Takže ho tu nechám. Vyhodím ho z auta a nechám ho tu, což pro něj bude znamenat pomalou smrt hladem. Otrokář sám v přírodě ne- může přežít. Bydlí ve městech, nejsou zvyklí přežívat venku jako my.

Vykloním se z auta a chci zavolat na Bena, aby mi pomohl toho otrokáře vytáhnout ven z auta, když v tom si koutkem oka všimnu pohybu. Otrokář sahá ke svému opasku a mnohem rychleji, než jsem si myslela, že by byl schopný. Oklamal mě: ve skutečnosti mu nic není.

Vytáhl zbraň rychleji než bych si kdy myslela, že je možné. Než vůbec dokážu pochopit, co se děje, zdvihá ji mým směrem. Hloupě jsem ho podcenila.

Ozve se ve mně instinkt, možná něco, co jsem zdědila po tátovi, a než se stihnu zamyslet zdvihnu svou pistoli a těsně než stačí vy- střelit, stisknu spoušť.