Aréna Jedna: Otrokáři

Jedna věc pomáhá: když jí čtu. Když jsme utíkaly, měla Bree tolik duchapřítomnosti, aby si s sebou vzala svou oblíbenou knihu. O stromu, který dával. Čtu jí tu knihu každou noc. Už ji znám zpa- měti a když jsem unavená, zavřu oči a jen ji přednáším. Naštěstí je krátká.

Jak se čím dál víc opírám do křesla, už trochu ospalá, beru do ruky její opotřebovaný přebal a začínám číst.

Saša, která leží na kanapi vedle Bree, nastraží uši, a někdy si říkám, jestli taky neposlouchá. „Byla jednou jedna jabloň a ta mi- lovala malého chlapce. Každého dne chodíval chlapec za jabloní a sbíral její listy a splétal z nich věnečky a hrál si na lesního krále.“ Podívám se na kanape na Bree a vidím, že už spí. Ulevilo se mi. Možná to bylo tím ohněm nebo možná tím jídlem. Spánek teď po- třebuje, aby se zotavila. Sundám si šálu, pohodlně obtočenou kolem krku, a opatrně ji rozprostřu na její hrudi. Její malé tělíčko se ko-nečně přestalo třást.

Přidám do ohně ještě jedno poslední poleno, sednu si do křesla a hledím do plamenů. Dívám se, jak pomalu skomírá a přála bych si, abych bývala přinesla více polen. Stejně je to jedno. Takhle to bude bezpečnější.

Jak se pomalu ukládám, zapraská jedno z polen a já se cítím uvol- něnější, než kdykoli za posledních několik let. Když Bree usne, někdy si vezmu svou vlastní knihu a čtu si. Vidím ji ležet na zemi: Pán much. Je to jediná kniha, která mi zbyla, a je už tak opotřebo- vaná, že vypadá jako by byla už sto let stará. Je to zvláštní, mít na světě jen jednu knihu. Uvědomuji si, kolik jsem toho považovala za samozřejmé, a stýská se mi po dobách, kdy existovaly knihovny.

Dnes večer si s chutí počtu. Má mysl pracuje o sto šest, je plná myšlenek na zítřek, na náš nový život vysoko v horách. Pořád si v hlavě promítám všechny věci, které tam odsud budu muset odno- sit, a jak to vlastně udělám. Jsou tu základní věci – naše příbory, zá- palky, zbytky naší zásoby svíček, přikrývky a matrace. Co se oblečení týče, ani jedna z nás toho moc nemá a kromě knížek vlastně nic nemáme. Tahle chata byla strohá už když jsme přijely, takže odsud také nemáme nic, co bychom si mohly vzít na památku. Ráda bych přenesla i kanape a křeslo, ale k tomu budu potřebovat pomoc Bree a to bude muset počkat, dokud se dostatečně nezotaví. Musíme to provést v několika fázích, základní věci jako první a nábytek až naposled. To nevadí, hlavně abychom tam nahoře byly v bezpečí. O to jde ze všeho nejvíce.

Začínám přemýšlet o všelijakých způsobech, jak naši malou chatku ještě více zabezpečit. Určitě budu muset vymyslet, jak udě- lat okenice, abych je v případě potřeby mohla zavřít.

Dívám se kolem sebe a hledám v chatě cokoli, co bych mohla použít. Aby okenice mohly fungovat, budu potřebovat něco jako panty a přemýšlím o pantech dveří do obýváku. Možná se mi povede je nějak uvolnit. A když už na to přišlo, možná si vezmu i ty dřevěné dveře a rozřežu je na kusy.

Čím víc se kolem sebe rozhlížím, tím víc si uvědomuji, kolik toho můžeme použít. Vzpomínám si, že táta nechal v garáži bednu s nářadím, viděla jsem tam pilu, kladivo a dokonce krabici hřebíků. Je to jedna z nejcennějších věcí, co máme, a nesmím zapomenout ji vzít jako první.

A samozřejmě motorka. Na tu myslím neustále: kdy ji přepravit a jak. Nesnesu pomyšlení, že ji necháme dole, to v žádném případě. Takže ji vezmu s sebou při naší první cestě. Nemůžu riskovat to, že bych ji nastartovala a upozornila na nás celé okolí – navíc je ten svah příliš prudký, než aby se na ní dal vyjet. Budu ji muset odtla- čit ručně. Už teď se připravuju na to, jak vyčerpávajíc to asi bude, zvláště pak ve sněhu. Nevidím ale jinou možnost. Kdyby Bree ne- byla nemocná, pomohla by mi, ale v jejím nynějším stavu neponese vůbec nic – možná ji budu muset i nést. Uvědomuju si, že budeme muset počkat na zítřejší večer a přestěhovat se pod rouškou tmy. Možná jsem jen paranoidní – šance, že by nás někdo sledoval je mi- zivá, ale opatrnosti i tak není nazbyt. Zvláště protože vím, že tu není nikdo jiný, kdo přežil. Tím si jsem jistá.

Vzpomínám si na první den, kdy jsme sem přijely. Obě jsme byly úplně vyděšené, opuštěné a vyčerpané. Ten první večer jsme obě šly spát hladové a já jsem si říkala, jak to tu vlastně chceme přežít. Byla chyba opustit Manhattan, naši matku a nechat za sebou vše, co jsme znaly?

A pak to první ráno jsem se probudila, otevřela dveře a k mému úděsu jsem před vchodem našla mrtvolu jelena. Nejdřív jsem se strašně polekala. Myslela jsem si, že je to výhružka, varování, aby- chom odsud odešly, že tu nejsme vítané. Po prvotním zděšení jsem si ale uvědomila, že je to úplně jinak: byl to vlastně dar. Někdo, někdo jiný, kdo přežil, nás musel sledovat. Musel vidět, jak zoufale jsme vypadaly a ve své nejvyšší šlechetnosti se rozhodl nám daro- vat svůj úlovek, naše první jídlo, dost masa na několik týdnů. Ne- dokážu si představit, jak cenný pro něj ten jelen musel být.

Vzpomínám si, že jsem šla ven, dívala se všude kolem, nahoru i dolů nahlížela do všech stromů a čekala, že odněkud vyskočí ně- jaký člověk a zamává mi. Ale nikoho jsem nenašla. Viděla jsem jen stromy a i když jsem čekala několik minut, slyšela jsem jen ticho. Věděla jsem ale, prostě jsem věděla, že mě někdo sleduje. Věděla jsem, že tady nahoře byli ještě jiní lidé a snažili se přežít, stejně jako my.

Od té doby jsem byla tak trochu hrdá na to, že patříme mezi ti- chou skupinu odloučených lidí, kteří přežívají v těchto horách, sta- rají se o sebe, nekomunikují spolu ze strachu, že je někdo uvidí, že se stanou terčem pro otrokáře. Předpokládám, že právě tak dokázali ostatní přežít stejně dlouho: nic neponechali náhodě. Nejdřív jsem to nechápala. Dnes si toho cením. A od té doby, i když jsem nikoho neviděla, nikdy jsem se necítila sama.

Také mě to přimělo se mít více na pozoru. Ti, kteří přežili, pokud jsou stále naživu, určitě budou také tak hladoví a zoufalí jako my. Obzvláště v zimních měsících. Kdo ví, jestli hladovění nebo starost o svou rodinu nemohlo někoho z nich přimět k tomu, aby překročil hranici zoufalství a jeho blahosklonný postoj nenahradil čirý in- stinkt, který velí: přežít. Vím, že představa to, jak Bree, Saša a já hla- dovíme, mě někdy přivedla na hodně zoufalé myšlenky. Takže nic neponechám náhodě. Přestěhujeme se v noci.

To je stejně nejlepší řešení. Musím ráno vylézt nahoru, nejdřív to tam pořádně prozkoumat a ještě jednou se ujistit, že nikdo nebyl venku ani uvnitř. Taky musím zajít na to místo, kde jsem viděla toho jelena a počkat na něj. Vím, že střílím od boku, ale pokud by se mi podaří ho najít znovu a zabít ho, budeme z něj moci žít týdny. Toho prvního jelena, kterého jsme před lety dostali, jsem zbytečně pro- mrhala, protože jsem nevěděla, jak ho stáhnout z kůže, naporcovat ani uchovat na delší dobu. Úplně jsem to zbabrala a dokázala z něj vydolovat jen jedno jídlo, než se celá mrtvola zkazila. Bylo to strašné mrhání jídlem a zařekla jsem se, že už to nikdy nedopustím. Tentokrát však najdu způsob, jak ho zachovat, hlavně díky sněhu.

Sáhnu do kapsy a vyndám z ní kapesní nůž, který mi táta dal, než odešel. Hladím jeho rukojeť s jeho vyřezanými iniciály a ozdobným logem námořní pěchoty, jako to dělám už od prvního dne, co jsme sem dorazily. Říkám si, že je pořád naživu. I po těch letech, pře- stože je šance ho znovu vidět úplně mizivá, se té představy nemůžu vzdát.

Přála bych si, aby táta nikdy neodešel a nikdy se dobrovolně do té války nehlásil. Hlavně to byla úplně hloupá válka. Nikdy jsem pořádně nepochopila, jak to všechno začalo, a nevím to ani teď. Táta mi to několikrát vysvětlil, ale já to stejně nechopila. Možná jsem na to byla moc malá. Možná jsem nebyla dost starána to, abych po- chopila, jak nesmyslné jsou věci, které si dospělí navzájem dokážou dělat.

Táta mi to vysvětloval tak, že to je druhá americká občanská válka – tentokrát však nikoli mezi Severem a Jihem, ale mezi poli- tickými stranami. Mezi Republikány a Demokraty. Říkal, že se k tomu schylovalo už dlouho. Říkal, že posledních sto let se Ame- rika stala zemí dvou národů: těch úplně napravo a těch úplně na- levo. Postupem času se jejich postoje natolik utužily, že jsme se stali národem dvou protichůdných ideologií.

Táta říkal, že ti nalevo, Demokraté, chtěli zemi, kterou by řídil čím dál mohutnější stát, aby se daně zvýšily na 70 % a aby se stát mohl plést do každé oblasti našich životů. Říkal, že lidé napravo, Republikáni, chtěli čím dál menší vládu, úplně zakázat daně a ne- plést se lidem vůbec do ničeho, aby se každý staral o sebe. Říkal že, postupem času tyto odlišné ideologie namísto toho, aby se snažily najít společnou řeč, se čím dál více vzdalovaly, přecházely do čím dál větších extrémů – až nakonec dospěly k okamžiku, kdy se ne- shodly už vůbec v ničem.

Situaci ještě zhoršoval fakt, že se Amerika stala tak přelidněná, že žádný z politiků nedokázal zaujmout celou zemi a politici začali zjišťovat, že jen čím dál extrémnější pozice jim dokázaly zajistit po- zornost celostátních médií, a tím pádem i uspokojit jejich osobní ambice.

Výsledkem bylo, že nejvýraznějšími osobnostmi obou stran byli ti, kteří zaujímali ty úplně nejextrémnější názory a každý se snažil překonat toho druhého, takže prohlašovali i věci, kterým ve skuteč- nosti nevěřili, ale sami se zaháněli do kouta. Přirozeně, když spolu obě strany debatovaly, dokázaly být pouze ve sporu – a jejich debaty provázela čím dál ostřejší slova. Ze začátku to byly jen urážky a slovní útoky. Ty se ale časem stupňovaly. A jednoho dne překro- čili hranici, odkud nebylo návratu.

Jednoho dne, asi před deseti lety, nastal zlomový bod, kdy jeden politický vůdce tomu druhému pohrozil tím osudným slovem:

„vzpoura“. Pokud by Demokraté zvýšili daně ještě o jeden cent, jeho strana by se vzbouřila proti Spojeným státům a každá vesnice, každé město a každý stát by se rozdělil na dvě části. Nikoli územím ale ideologií.

Načasování nemohlo být horší: v tu dobu byla celá země v eko- nomické depresi a bylo dost nespokojenců, kteří ztratili práci, díky kterým mohl tento vůdce získat na popularitě. Média viděla, kolik diváků k televizím přiváděl a dávala mu čím dál více prostoru. Jeho popularita brzy začala strmě stoupat. Nakonec ho neměl kdo zasta- vit a když Demokraté odmítli jakýkoli kompromis, věci se samy od sebe hýbaly takovým směrem, že na své pozici ještě přitvrdil. Jeho strana navrhla svou vlastní vlajku a dokonce i měnu.

To byl první zlomový bod. Kdyby se někdo odhodlal zakročit a zastavil ho tehdy a tam, mohlo se to zastavit všechno. Ale nikdo to neudělal. Takže tlačil ještě dál.

Celá situace tohoto politika povzbudila ještě více, takže navrhl, aby nová unie měla také svou vlastní policii, své vlastní soudy a své vlastní vojáky – svou vlastní armádu. To byl druhý zlomový bod.

Kdyby tehdejší demokratický prezident byl dobrým vůdcem, možná to tehdy ještě mohl zastavit. On však celou situaci ještě zhor- šil tím, že dělal jedno špatné rozhodnutí za druhým. Namísto toho, aby se snažil věci uklidnit, aby se snažil vyřešit základní problémy, které vedly k takové nespokojenosti, se rozhodl, že jediný způsob, jak potlačit jím nazývanou „rebelii“, byla tvrdá linie: obvinil celé vedení republikánské strany z podněcování ke vzpouře. Vyhlásil stanné právo a během jedné noci je dal všechny pozatýkat.

To situaci vystupňovalo ještě výše a celá strana se semkla do- hromady. Také se přidala polovina armády. Lidé byli rozdělení– každý dům, každé město, každá vojenská základna – v ulicích se pomalu stupňovalo napětí, soused nenáviděl souseda. Dokonce i ro- diny se rozdělily.

Jednou v noci se vedení armády věrné Republikánům podle taj- ných rozkazů pokusilo provést puč a osvobodit vedení strany z vě- zení. Situace uvízla na mrtvém bodě. A na schodech budovy Kapitolu se ozval první osudný výstřel. Jeden mladý voják měl dojem, že jeden důstojník sahá po zbrani, a vystřelil první. Jakmile padl první americký voják, nebylo návratu. Byla překročena po- slední hranice. Američan zabil Američana. Propukla bitva, ve které padly desítky důstojníků. Vedení Republikánské strany někdo ukli- dil do bezpečí na tajném místě. A od toho okamžiku se armáda roz- dělila na dvě. Vláda se rozdělila na dvě. Města, vesnice, okresy a státy se rozdělily na dvě části. Tomu se později začalo říkat První vlna.

Během prvních pár dní se krizové vedení a vládní útvary snažily usmířit a vyhlásit mír. Ale už bylo příliš pozdě. Přicházející bouři už nedokázalo nic zastavit. Jedna frakce agresivních generálů se roz- hodla vzít věci do svých rukou a získat slávu, stát se prvním mužem války a využít výhody momentu překvapení. Spočítali si, že nejlep- ším způsobem, jak to celé ukončit, bylo rozdrtit opozici.

Začala válka. Na americké půdě se rozhostily bitvy. Z Pittsburghu byl nový Gettysburg, každý týden dvě stě tisíc mrtvých. Proti tan- kům se mobilizovaly tanky. Proti letadlům letadla. Každý den, každý týden se násilí stupňovalo. Značily se hranice, armáda a policie se rozdělily a bitvy se rozšířily do každého ze Spojených států. Všude bojoval každý s každým, přítel proti příteli, bratr proti bratru. Do- spělo to do situace, kdy už nikdo nevěděl, proč se vlastně bojuje. Celý národ krvácel a nikdo to nedokázal zastavit. Tomu se začalo říkat Druhá vlna.

Do té doby byly všechny boje, ať už jakkoli krvavé, vedené kon- venčním způsobem. Pak ale přišla Třetí vlna, nejhorší ze všech. Zou- falý prezident se kdesi v tajném bunkru rozhodl, že to, čemu neustále říkal „rebelie“, bylo možné potlačit jediným způsobem. Svolal k sobě své nejlepší vojenské poradce a ti mu navrhli, že k potlačení rebelie jednou pro vždy musí použít svou nejmocnější zbraň: cílené nukleární střely. Souhlasil.

Další den dopadly nukleární hlavice na strategické bašty Repub- likánů po celé Americe. Ten den na místech jako Texas, Nevada nebo Mississippi zemřely stovky tisíc lidí. Další den zemřely miliony.

Republikáni odpověděli po svém. Zmobilizovali vlastní pro- středky, zaútočili na NORAD a vyslali vlastní nukleární střely na Demokratické oblasti. Státy jako Maine nebo New Hampshire skoro zmizely z povrchu zemského. Během dalších deseti dnů byla zni- čená skoro celá Amerika, jedno město po druhém. Byla to vlna za vlnou totální devastace a koho nezabil přímý zásah, brzy zemřel na následky zamořeného vzduchu a vody. Během jednoho měsíce ne- zbyl nikdo, kdo by bojoval. Jak lidé pochodovali do bitvy proti svým sousedům, rabovaly se ulice i budovy, jedna po druhé.

Táta ale ani nečekal, až ho povolají – a to je ten důvod, proč ho nenávidím. Odešel dávno předtím. Než válka vypukla, byl dvacet let důstojníkem námořní pěchoty a viděl dřív, než většina ostatních, kam to spěje. Pokaždé, když se díval na zprávy, pokaždé, když viděl dva politiky na sebe křičet těmi nejnevybíravějšími způsoby a na- vzájem se v nich trumfovat, táta vždycky zakroutil hlavou a říkal,

„Z toho bude válka. Věřte mi.“

A měl pravdu. Můj táta si paradoxně svoje už odsloužil a už roky tehdy nebyl v aktivní službě. Když ale zazněl ten první výstřel, znovu se přihlásil do služby. Ještě předtím, než se začalo mluvit o totální válce. Asi byl prvním dobrovolníkem do války, která ještě ani nezačala.

A proto jsem na něj pořád tak naštvaná. Proč to musel udělat? Proč prostě nemohl nechat ostatní se navzájem zabíjet? Proč nemohl zůstat doma a chránit nás? Proč mu víc záleželo na jeho vlasti než na jeho rodině?

Pořád si dokážu živě vybavit ten den, kdy nás opustil. Přišla jsem ze školy a z domu jsem slyšela křik ještě dřív, než jsem přišla ke dveřím našeho bytu. Připravila jsem se. Nesnášela jsem, když se naši hádali, což jako by bylo neustále, a myslela jsem si, že je to jen další z jejich hádek.

Otevřela jsem dveře a ihned jsem tušila, že tentokrát je to jiné. Něco bylo strašně, strašně špatně. Táta tam stál, celý v uniformě. Vůbec to nedávalo smysl. Neměl na sobě uniformu už léta. Proč by si ji na sebe bral zrovna teď?

„Nejsi chlap!“ křičela na něj máma. „Jsi zbabělec! Opustit svoji rodinu! A proč? Abys šel a zabíjel nevinný lidi?“

Táta zrudl, jako vždycky, když se rozčílil.

„Nevíš, o čem to mluvíš!“ křičel na ni. „Plním svoji povinnost vůči svý zemi. Je to ta správná věc.“

„Správná pro koho?“ odsekla mu. „Vždyť ani nevíš, za co vlastně bojuješ. Pro bandu blbejch politiků?“

„Vím přesně, za co bojuju: chci udržet naši zemi pohromadě.“

„Tak to mi teda promiňte, Kapitáne Ameriko!“ zaječela na něj.

„Můžeš si to ve svý hlavě ospravedlňovat jak chceš, ale pravdou je, že jdeš pryč, protože mě nemůžeš vystát. Protože si nikdy nevěděl, jak zvládnout život doma. Protože si příliš hloupej na to, abys něco dokázal udělat se svým životem po pěchotě. Takže hned vyskočíš a při první příležitosti utečeš!“

Táta ji zastavil velkou fackou. Pořád si vybavuju ten zvuk.

Byla jsem v šoku. Nikdy předtím jsem neviděla, že by na ni jak- koli vztáhl ruku. Cítila jsem, jak mi dochází dech, jako bych tu facku dostala já. Zírala jsem na něj a skoro jsem ho nepoznávala. Byl to opravdu můj otec? Byla jsem v takovém šoku, že jsem upustila svou knihu, která dopadla na zem s hlasitým zaduněním.

Oba se otočili a podívali se na mě. Strašně jsem se styděla, takže jsem se otočila a běžela chodbou do svého pokoje a třískla za sebou dveřmi. Nevěděla jsem, jak na to všechno mám reagovat a prostě jsem od nich chtěla být co nejdál.

O chvíli později se ozvalo slabé zaťukání na dveře.

„Brooke, to jsem já,“ řekl táta tichým hlasem, plným lítosti.

„Mrzí mě, že si u toho musela být. Pusť mě dovnitř, prosím.“

„Jdi pryč!“ zakřičela jsem.

Následovalo dlouhé ticho. On však neodešel.

„Brook, musím teď odejít. Rád bych tě ještě naposled viděl, než odejdu. Prosím tě. Pojď ven se se mnou rozloučit.“

Začala jsem brečet.

„Jdi pryč!“ odsekla jsem znovu. Byla jsem tak ohromená, tak na- štvaná, že mámu uhodil, a ještě víc, že nás opouští. A v hloubi duše jsem se bála, že se už nevrátí.

„Musím jít, Brooke,“ řekl. „Nemusíš ty dveře otevřít. Chci ale, abys věděla, že tě moc miluju. A že s tebou vždycky budu. Pamatuj si, Brooke, že jsi ta silná. Postarej se o tuhle rodinu. Spoléhám na tebe. Postarej se o ně.“

A potom jsem slyšela, jak se kroky mého otce vzdalují. Byly slabší a slabší. O chvilku později jsem slyšela, jak se dveře našeho bytu otevřely a pak zavřely.

A potom už nic.

Za několik minut – zdálo se to jako několik dní – jsem pomalu otevřela dveře svého pokoje. Hned jsem to věděla. Byl pryč. A už tehdy jsem toho litovala. Přála bych se s ním rozloučit. Protože v hloubi duše jsem už věděla, že se nikdy nevrátí.

Máma seděla u kuchyňského stolu, hlavu v dlaních, a tiše pla-kala. Věděla jsem, že toho dne se všechno navždy změnilo, že už nic nebude jako dřív – že ona už nebude jako dřív. A že ani já nebudu.

A měla jsem pravdu. Jak tu teď sedím a zírám těžknoucíma očima do žhnoucích uhlíků skomírajícího ohně, uvědomuju si, že od toho dne nic nebylo jako dřív.

*

Stojím v našem starém bytě v Manhattanu. Nevím, co tu dělám, ani jak jsem se sem dostala. Nic nedává smysl, protože ten byt je jiný, než si pamatuju. Není v něm vůbec žádný nábytek, jako bychom tam nikdy nebydleli. A jsem tu jen já.

Ozve se smutné zaťukání na dveře a dovnitř vchází táta v plné uniformě a v ruce nese kufřík. Oči má prázdné, jako by se právě vrá- til z pekla.

„Tatínku!“ snažím se zakřičet. Ale slova mi nevycházejí z úst. Po- dívám se na zem a vidím, že jsem přilepená k zemi, schovaná za zdí, a že mě nevidí. Snažím se se uvolnit, abych mohla běžet za ním nebo na něj zavolat, ale nemůžu. Musím se bezmocně dívat, jak chodí prázdným pokojem a všude se rozhlíží.

„Brooke?“ zavolá. „Jsi tu? Je někdo doma?“

Znovu se mu pokouším odpovědět, ale můj hlas nefunguje. Pro- hledává každou místnost. „Říkal jsem, že se vrátím,“ říká. „Proč na mě nikdo nepočkal?“

Potom se rozpláče.

Srdce mi puká a snažím se ze všech sil na něj zavolat. Ať se ale snažím jakkoli, z hrdla mi nic nevychází. Nakonec se otočí, odejde z bytu a jemně za sebou zavře dveře. Tichem se rozléhá cvaknutí kliky.

„TATÍNKU!“ křičím a hlas se mi konečně vrátil.

Je ale příliš pozdě. Vím, že navždy odešel a z nějakého důvodu je to všechno moje vina. Mrknu a najednou jsem zpátky v horách, v tátově chatě a sedím

jeho oblíbeném křesle u ohně. Táta sedí na kanapi, je nakloněný do- předu, hlavu skloněnou, a hraje si se svým mariňáckým nožem. S úděsem zjišťuju, že polovina jeho tváře je spálená, úplně na kost, že vlastně vidím polovinu jeho lebky.

Podívá se na mě a já mám strach.

„Nemůžeš se tady schovávat věčně,“ říká odměřeně. „Myslíš si, že jsi tu v bezpečí. Ale oni pro tebe přijdou. Vezmi Bree a schovejte se.“

Vstal a jde ke mně, vezme mě za ramena a zatřese se mnou, oči mu hoří naléhavostí. „ROZUMĚL JSI MI, VOJÁKU!?“ křičí na mě.

Zmizí, a v ten okamžik se naráz otevřou dveře a okna, s velkým třeskem za kakofonie rozbitého skla. Do našeho domu vrazí desítky otrokářů s pistolemi v rukách. Mají na sobě své klasické černé uni- formy a prohledávají každý kout chaty. Jeden z nich sebere Bree z kanape a odnáší ji pryč, ona strašně křičí, zatímco jeden otrokář přiběhne přímo ke mně, zaboří svoje prsty do mé paže a zamíří svou pistoli přímo na můj obličej.

Vystřelí. Probudím se s křikem a jsem zmatená.

Někdo mě drží za paži a jak mám sen a realitu ještě trochu sple- tené, jsem připravená zaútočit. Podívám se, kdo mě drží, a vidím, jak u mě stojí Bree a třese mi rukou.

Pořád ještě sedím v tátově křesle, místnost je už ale zalitá slu- nečním světlem. Bree hystericky pláče.

Několikrát zamrkám a snažím se se posadit a srovnat si hlavu. Byl to všechno jen sen? Bylo to tak skutečné.

„Měla jsem zlý sen!“ pláče Bree a pořád mě drží za ruku. Podívám se ke krbu a vidím, že oheň dávno vyhasl. Vidím venku

ostré sluneční světlo a začínám chápat, že už je pozdní dopoledne. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem usnula v křesle – to se mi nikdy před- tím nestalo.

Zatřesu hlavou a snažím se dostat pavučiny z vlasů. Ten sen byl tak skutečný, že je pro mě těžké uvěřit, že se nic z toho skutečně nestalo. O tátovi se mi už zdálo, ale nic tak bezprostředního. Jen stěží si uvědomuju, že tady v místnosti se mnou teď není a pro jis- totu se ještě jednou rozhlédnu.

Bree mě škube za paži a nedá se uklidnit. Nikdy předtím jsem ji takovou neviděla. Klekám si, abych ji objala. Chytne se mě jako klíště.

„Zdálo se mi, že přišli zlí pánové a odnesli mě pryč! A tys tu ne- byla, abys mě zachránila!“ Bree mi pláče na rameno. „Nechoď pryč!“ úpěnlivě mě prosí. „Nechoď, prosím tě! Nenechávej mě tady!“

„Nikam nejdu,“ říkám jí a tisknu ji k sobě. „Šššš... Nic se ne- děje... Nemusíš se ničeho bát. Všechno je v pořádku.“

V hloubi duše se ale nemůžu zbavit pocitu, že všechno není v po- řádku. Právě naopak. Můj sen mě pořádně rozrušil a to, že Bree měla taky takový špatný sen – a o stejné věci – mě nijak neuklidňuje. Ne- věřím na znamení, ale nemůžu si pomoct a přemýšlím, jestli to opravdu není nějaké znamení. Neslyším ale žádný hluk a kdyby se nějaký objevil několik mil odsud, tak bych to určitě věděla.

Zvednu Bree bradu a otřu jí slzy. „Pořádně se nadechni,“ říkám jí.

Bree poslouchá a pomalu chytá dech. Musím se přinutit k úsměvu. „Vidíš,“ říkám jí. „Jsem tady. Nic se neděje. Byl to jen zlej sen. Rozumíš?“

Bree pomalu přikývne.„Jsi jen unavená,“ říkám jí. „A máš horečku. Takže si měla zlej sen. Všechno bude v pořádku.“

Jak klečím a objímám Bree, vzpomenu si, že si musím pospíšit, vyšplhat nahoru, zkontrolovat náš nový domov a najít nám jídlo. Myslím na to, že to musím Bree říct, a při představě toho, jak bude reagovat, se mi málem obrátí žaludek. Je jasné, že moje načasování nemohlo být horší. Jak jí mám teď proboha říct, že ji teď musím opustit? I když by to bylo jen na hodinu nebo dvě? Na jednu stranu tu s ní chci zůstat a celý den na ni dávat pozor, zároveň ale vím, že musím jít, a čím dřív to vyřídím, tím dřív budeme v bezpečí. Ne- můžu tu jen celý den sedět, nic nedělat a čekat na soumrak. A ne- můžu riskovat změnu plánu a přesun za bílého dne jen kvůli našim hloupým snům.

Odstrčím Bree od sebe, laskavě jí dám vlasy pryč z obličeje a usmívám se tak přívětivě, jak jen dovedu. Pokouším se v sobě najít ten nejsilnější, nejdospělejší tón.

„Bree, potřebuju, abys mě teď poslouchala,“ říkám jí. „Musím teď jít ven, jen na chvíli.“

„NE!“ začne ječet. „Já sem to VĚDĚLA! Je to jako v mým snu! Ty mě opustíš! A už se nevrátíš!“

Pevně ji chytnu za ramena a snažím se ji utišit.

„Tak to není,“ říkám pevným hlasem. „Jen potřebuju jít na ho- dinu nebo dvě ven. Potřebuju se ujistit, že je náš nový domov bez- pečný, abychom se do něj dnes večer mohly přestěhovat. A musím ulovit něco k jídlu. Bree, prosím tě, pochop to. Vzala bych tě s sebou, ale jsi teď příliš nemocná a musíš odpočívat. Za pár hodin jsem zpátky. Slibuju. A potom večer půjdeme nahoru spolu. A víš, co je na tom to nejlepší?“

Pomalu se na mě podívá, pořád pláče a nakonec zavrtí hlavou.

„Ode dneška tam nahoře budeme pořád spolu, v bezpečí a každý den budeme mít oheň a všechno jídlo, co budeš chtít. A ryby i všechno ostatní můžu lovit hned tam, přímo před chatkou. Nikdy tě nebudu muset znovu nechat samotnou.“

„A Saša s námi půjde taky?“ zeptá se navzdory svému pláči.

„A Saša taky,“ říkám jí. „Slibuju. Prosím, věř mi. Vrátím se pro tebe. Nikdy bych tě neopustila.“

„Slibuješ?“ zeptá se.

Pokouším se najít ten nejlepší slavnostní tón a podívám se jí přímo do očí.

„Slibuju,“ odpovím.

Breein pláč ustává a nakonec přikývne a zdá se, že je spokojená. Láme mi to srdce, ale rychle se k ní nakloním, dám jí pusu na čelo a potom vstanu, přejdu ke dveřím a vyjdu ven. Vím, že kdybych tam zůstala ještě vteřinu, nikdy bych nenašla dost odhodlání odejít.

Jak se za mnou zavřely dveře, nemohu se zbavit dojmu, že svou sestru už nikdy neuvidím.