Pochod Králů

POCHOD KRÁLŮ

(SÁGA ČARODĚJŮV PRSTEN – KNIHA DRUHÁ)

Morgan Rice

Morgan Rice

Morgan Riceová je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, a která je podle USA Today bestesellerem číslo 1; série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující zatím 11 knih, betseller číslo 1 v USA; bestselleru číslo 1 v USA série TRILOGIE PŘEŽITÍ, post apokalyptického thrilleru skládajícího se zatím ze 2 knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se zatím ze dvou knih. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

PROMĚNĚNÁ (první kniha ze série Upířích žurnálů), ARÉNA JEDNA - OTROKÁŘI (první kniha z Trilogie přežití), CESTA HRDINY (první kniha ze ságy Čarodějův prsten) a VZESTUP DRAKŮ (první kniha ze série Králové a čarodějové), jsou všechny dostupné zdarma ke stažení!

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com , kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma bonusy, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

„Čtivá fantasy, která spřádá mysteriózní elementy s intrikami a tvoří tak jedinečný příběh. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti….Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné….A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.“

--Midwest Book Review (D. Donovan, kritik)

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.“

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

„Zábavná epická fantasy od Riceové (ČARODĚJŮV PRSTEN) nese všechny klasické rysy žánru – silný příběh, který je silně inspirován středověkým Skotskem a jeho historií, a také dobrý smysl pro popis dvorních intrik.“

—Kirkus Reviews

“Zbožňuji způsob jakým Riceová vytvořila postavu Thora a světa, který jej obklopuje. Krajina i bytosti, které ji obývají, jsou velmi zdařile popsány…Příběh je poutavý. Krátký, ale sladký….Počet vedlejších postav je citlivě nastaven, takže se čtenář nemůže ve vyprávění „ztratit“. Nechybí dobrodružství ani momenty plné hrůzy, která však nepřekračuje hranice žánru. Kniha je výborná zejména pro čtenáře ve věku mezi 15 až 20 lety… V této knize můžeme rozhodně spatřit počátky něčeho pozoruhodného…“

--San Francisco Book Review

„V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Riceová představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi….Vypravěčský styl Riceové je bohatý a příběh poutavý.“

--Publishers Weekly

„CESTA HRDINY je jednodechová a snadná četba. Konce jednotlivých kapitol vás doslova nutí zjistit, co se stane v kapitole následující a knihu je proto těžké odložit. V knize nalezneme několik málo překlepů, přičemž některá jména jsou zaměněná, avšak ani jedno nekazí celkový dojem z příběhu. Na konci příběhu jsem měl pocit, že musím mít okamžitě v rukou jeho další část a nakonec to bylo přesně to, co jsem také udělal. Všech devět dílů Čarodějova prstenu lze v současnosti zakoupit v Kindle store, přičemž Cesta hrdiny je ke stažení zdarma, aby si čtenáři mohli vyzkoušet o čem série bude! Pokud se poohlížíte po rychlé a zábavné četbě na dovolenou, tato kniha splní vaše přání krásně.“

--FantasyOnline.net

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č. 2)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENÁ (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

Copyright © 2013 Morgan Rice

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

Jacket image Copyright Bilibin Maksym, v licenci Shutterstock.com.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

“Je to, co vidím před sebou, snad dýka?

A jílcem ke mně? Pojď blíž, ať tě sevřu.

Ne, nemám tě. A přec tě vidím pořád.”

—William Shakespeare, Macbeth

(překlad Martin Hilský, 2002)

KAPITOLA PRVNÍ

Král MacGil vklopýtal do své komnaty. Na hodech, které se onoho večera odehrály, toho vypil až příliš mnoho, takže se s ním teď celý svět točil dokola a jeho hlava tepala bolestí. Jakási žena, kterou neznal, se jej držela za rámě a s šaty napůl rozhalenými jej se smíchem vedla k jeho posteli. Dva sluhové se potichoučku vytratili na chodbu a nehlučně za sebou zavřeli dveře.

MacGil nevěděl, kde se teď nachází jeho královna a popravdě ho to celý večer ani moc nezajímalo. Málokdy už teď zůstávali přes noc v jedné ložnici. Mnohem častěji se královna vytratila do svých vlastních komnat, obzvláště pak ve dny, kdy se konaly hostiny či jiné oslavy, a jídlo a pití se protahovalo dlouho do noci. Královna dobře věděla o drobných prohřešcích svého manžela, ale zdálo se, že jí to ani příliš netíží. Koneckonců, byl to král a MacGilovští králové byli vždy známí svou náruživostí.

Když ale zamířili k posteli, místnost se s MacGilem zatočila tak silně, že od sebe ženu zničeho nic znechuceně odstrčil. Najednou neměl na tyhle věci ani pomyšlení.

„Nech mě!“ poručil a ukázal jí, aby odešla.

Nevěstka zůstala chvíli zaskočeně stát, když tu do místnosti znovu vstoupili sluhové, každý ji uchopil za jednu ruku a odváděli ji pryč. Snažila se protestovat, ale její hlas brzy zanikl za znovu zavřenými dveřmi.

MacGil se posadil na roh své postele a složil hlavu do dlaní. Jemnou masáží spánků se snažil vyhnat z hlavy tu hroznou alkoholickou bolest. Bylo neobvyklé, že jej rozbolela hlava už takhle brzy, ještě předtím, než mohla vůbec nastoupit skutečná kocovina. Ten večer byl ale celý zvláštní. A změnil se tak náhle. Hody probíhaly výborně, dopřával si skvělého jídla a zapíjel jej silným vínem, jenže potom se objevil ten kluk, Thor, a všechno zkazil. Nejdřív obtěžoval s tím svým bláznivým snem a potom měl tu drzost, aby mu vyrazil pohár z rukou.

Pak se na scéně objevil ten pes, aby se vzápětí zhroutil k zemi mrtvý. Od té chvíle s MacGilem už nic nebylo. To uvědomění jej zasáhlo jako rána bitevním kladivem: někdo se ho pokusil otrávit. Spáchat na něj atentát. Bylo obtížné si to připustit. Někdo se musel protáhnout přes jeho stráže i přes jeho ochutnávače. Od smrti ho dělilo jenom několik málo okamžiků a to uvědomění s ním otřáslo více, než by byl čekal.

Vzpomněl si, že nechal Thora uvrhnout do vězení a znovu přemýšlel, jestli to byl vážně dobrý nápad. Ten kluk by, na jednu stranu, nemohl tušit, že je v poháru jed, kdyby v tom sám neměl prsty, kdyby v tom nebyl nějakým způsobem zapletený. Na druhou stranu věděl, že Thor má jisté zvláštní schopnosti – vlastně velmi zvláštní – a možná přece jen mohl říkat pravdu. Možná celou scénu skutečně předtím viděl ve svém snu. Možná, že Thor ve skutečnosti zachránil MacGilovi život a ten potom poslal do vězení toho jediného, kdo mu byl skutečně oddán.

MacGilova hlava se roztepala novou bolestí. Seděl, třel si dlaněmi své zvrásněné čelo a snažil se celému problému přijít na kloub. Jenže toho už vypil příliš mnoho, aby teď dokázal jasně přemýšlet, jeho myšlenky rychle překrývaly jedna druhou. Teď se nedokázal soustředit na řešení žádného problému. Navíc byla horká letní noc, jeho tělo bylo rozehřáté z přemíry jídla a pití. Cítil, že se silně potí.

Přetáhl přes hlavu královský kabátec a zahodil jej na zem. Následovala tunika, až nakonec svlékl všechno až na spodní prádlo. Vytřel si kapky potu z obočí a potom i z vousů. Ohnul se, jednu po druhé strhnal z nohou své velké těžké boty a postavil je u krbu. Potom úlevně zahýbal prsty u nohou, ke kterým se konečně dostala trocha čerstvého, chladivého vzduchu. Nějakou chvíli jenom tak seděl, zhluboka dýchal a snažil se znovu nabýt ztracenou rovnováhu. Jeho břicho bylo po hodech větší než obvykle a král cítil, jak jej spořádaná krmě tíží. Položil se na záda do postele a hlavu si opřel o polštář. Pak s úlevným vydechnutím sledoval strop skrz nebesa své postele a přál si, aby se celá místnost přestala točit.

Kdo se mě pokouší zabít? Přemýšlel znovu. Thora měl rád, jako by to byl jeho vlastní syn a něco mu říkalo, že by něco takového určitě neudělal. Proč taky. Přemýšlel kdo jiný by za tím mohl být, jaký motiv jej k tomu mohl vést, a především, jestli se o to pokusí znovu. Je teď v bezpečí? Nebo byly Argonovy předpovědi správné?

MacGil cítil, jak jeho víčka těžknou. Přesto se zdálo, že je řešení na dosah, kdyby tak jenom měl alespoň o trochu čistší hlavu, určitě by na to nakonec přišel. Bude ale muset počkat do druhého dne, hned z rána potom svolat své rádce a začít s vyšetřováním. Otázka, která se vlastně nabízela mnohem více než: kdo jej chtěl mít mrtvého, zněla: kdo jej nechtěl mít mrtvého. Dvůr byl doslova nabitý lidmi, kteří si dělali laskominy na trůn. Ambiciózní generálové, mazaní rádci, šlechta lačnící po stále vyšší moci, špióni, staří soupeři, vrazi najatí McCloudy nebo dokonce možná i z Divočiny. A dost možná to byl i někdo bližší.

MacGilovy oči se začínaly klížit přicházejícím spánkem, ale záhy něco upoutalo znovu jeho pozornost. Všiml si pohybu a když se rozhlédl, zjistil, že jeho sluhové nejsou na svých místech. Zmateně zamrkal. Jeho sloužící jej nikdy neopoštěli. Ve skutečnosti si už ani nepamatoval, kdy naposledy byl v této místnosti úplně o samotě. Nepamatoval si, že by je byl poslal pryč. Měli se vrátit jakmile odvedli tu holku. Ještě podivnější byl fakt, že dveře do komnaty byly široce otevřené.

V tom MacGil uslyšel jakýsi zvuk na druhé straně místnosti a bleskurychle se k němu otočil. Uviděl tam vysokého muže, od hlavy až k patě oděného v černém a s kápí přehozenou přes hlavu, který se krčil ve stínu u zdi a teď z něj právě vystoupil do světla pochodně. MacGil několikrát vzrušeně zamrkal ve snaze přesvědčit se, že to, co vidí, není jenom opilecký přelud. Nejdřív si byl jistý, že je to jenom stín, který vytvořila mihotající se záře pochodně.

O vteřinu později byla ale postava o několik kroků blíže a začínala se k posteli přibližovat s narůstající rychlostí. MacGil se pokusil v matném světle pochodní znovu nabýt vlády nad svými smysly, instinktivně se posadil a podle zvyku starého válečníka, kterým byl, jeho ruka okamžitě sjela k pasu, kde chtěla najít meč nebo alespoň dýku. Jenže král byl svlečený a neměl u sebe žádné zbraně. Neozbrojený tak seděl na své posteli.

Postava se teď pohybovala rychle, jako had blížící se za noci k vyhlédnuté oběti. Když byla dostatečně blízko, posadil se MacGil ještě více zpříma a podíval se muži do tváře. Místnost se s ním stále ještě točila a jeho opilost mu zamezovala, aby dokázal rychle uvažovat, ale na kratičký okamžik by přísahal, že pod kápí zahlédl obličej svého syna.

Gareth?

MacGilovo srdce zalila náhlá panika, když horečně přemýšlel, co by tu princ mohl chtít takhle v noci a neohlášený.

„Můj synu?“ vykřikl král.

Na to MacGil pohlédl muži do očí a uviděl v nich vše, co potřeboval vědět. Okamžitě se začal hrabat ven z postele.

Jenže postava se pohybovala příliš rychle. Jako šipka se vrhla do akce a než mohl MacGil byť jenom zvednout ruku na obranu, vzduch proťala čepel odrážející světlo pochodní, kovovým svistem prořízla ticho a zabodla se králi do hrudi.

MacGil vykvikl výkřikem plným úzkosti a sám byl překvapen zvukem vlastního hlasu. Slýchal takové výkřiky už mnohokrát předtím. Vždy, když byl některý z jeho válečníků smrtelně zraněn.

MacGil pocítil chladnou čepel, která pronikla mezi jeho žebry, rozřízla svaly, prolila krev a pokračovala hlouběji a hlouběji se stupňující se bolestí, o které by si nikdy předtím nedokázal představit, že může být tak strašlivá. Měl pocit, že se dýka snad nikdy nezastaví. Těžce zalapal po dechu. V krku a ústech okamžitě pocítil chuť vlastní krve. Dýchat bylo náhle nepředstavitelně těžké. Donutil se vzhlédnout a podívat se do tváře, ukryté pod kápí. To, co uviděl, jej překvapilo: mýlil se. Nebyl to jeho syn. Jeho vrahem byl někdo jiný. Někdo, koho ale rovněž znal. Nedokázal si vybavit o koho se jedná, ale rozhodně to byl někdo z jeho okolí. Někdo, kdo vypadal jako jeho syn.

Jeho myšlenky zachvátil chaos, když se snažil k té tváři přiřadit jméno.

Jak nad tím ten muž stál, MacGilovi se nějakým způsobem podařilo zvednout ruku a zatlačit ji proti jeho rameni, ve snaze jeho počínání zastavit. Pocítil zapomenutou sílu bojovníka, sílu, kterou si předávala jeho královská linie od pradávna. Sílu, která jej opravňovala zvát se králem, jenž se za žádnou nikdy nehodlal vzdát. Vší silou se vrahovi vzepřel a jedním býčím odstrčením jej poslal od sebe pryč.

Ten muž byl křehčí než si MacGil myslel. S překvapeným výkřikem se zapotácel stranou. MacGilovi se podařilo s vypětím všech sil vstát, uchopit rukojeť vražedné zbraně a vytáhnout ji z rány.

Potom ji odhodil do vzdáleného rohu místnosti, kde s kovovým zařinčením přistála, načež ještě pokračovala kus po podlaze a vstříc protější zdi s krbem.

Muž, jehož kápě spadla z obličeje na ramena znovu nabyl ztracenou rovnováhu a vyděšeně na krále zíral. MacGil se vydal směrem k němu. Černý se otočil a rozběhl napříč místností. Pouze v místě, kde ležela dýka se na krátký okamžik zastavil, aby ji znovu zvedl ze země a nejspíše zastrčil zpátky do pochvy. Potom utekl.

MacGil jej chtěl pronásledovat, ale útočník byl příliš rychlý. Krále náhle zaplavila vlna nesnesitelné bolesti, která probodávala jeho hruď. Cítil, že ztrácí síly.

Stál osamocený uprostřed místnosti a díval se na krev, která se řinula ven z jeho těla a kapala do jeho dlaní. Padl na kolena.

Najednou měl pocit, že je jeho tělo hrozně studené. Pokusil se zavolat o pomoc.

„Stráže,“ ozval se malátný hlas.

Potom se zhluboka nadechl s vypětím posledních sil dodal svému hlasu jeho dřívější sílu. Hlasu, který patřil skutečnému králi.

„STRÁŽE!“ zakřičel.

Ze vzdálené chodby uslyšel pomalu se přibližující kroky. Slyšel, jak se někde v dálce otevírají dveře a cítil, že se k němu blíží lidé. Jenže místnost se znovu divoce roztočila a tentokrát už to nebylo jenom kvůli pití.

Poslední věc, kterou spatřil, byla studená kamenná podlaha, která se závratnou rychlostí řítila proti jeho tváři.

KAPITOLA DRUHÁ

Thor uchopil klepadlo těžkých dřevěných dveří a zatáhl za něj vší silou, kterou měl. Dveře se pomalu a s vrzáním otevřely a odhalily vstup do královské komnaty. Vstoupil dovnitř a pocítil husí kůži okamžitě poté, co překročil práh. Jasně cítil nějakou nečistou sílu, která ležela v místnosti jako chuchvalec hutné mlhy.

Postoupil hlouběji do místnosti a za zvuků praskajících pochodní vykročil k tělu, které leželo bezvládně na podlaze. Okamžitě vycítil, že se jedná o krále, že ten byl zavražděn – že jej Thor nedokázal dostatečně a včas varovat. Napadlo ho, kde v tu chvíli asi byli strážní nebo kdokoliv jiný, kdo by mohl pomoci.

Thorova kolena se rozechvěla, když učinil posledních několik kroků k tělu, poklekl, uchopil krále za rameno a otočil jej.

MacGil, jeho bývalý král, teď před ním ležel s očima široce otevřenýma, mrtev. V jeho hrudi byla zabodnuta zdobená dýka.

Thor se rozhlédl a všiml si, že opodál stojí jeden z králových sluhů. Držel velký, drahokamy ozdobený pohár, který Thor viděl předtím na hostině. Pohár byl celý z ryzího zlata a byl pokrytý řadami rubínů a safírů. S pohledem upřeným do Thorových očí sluha přistoupil blíže a vylil obsah poháru na královu hruď. Víno se od krále odráželo do všech stran a pokropilo i Thorovu tvář.

Záhy na to Thor uslyšel zahvízdnutí a uviděl svou sokolici, Estopheles, která přistála na králově hrudi a olizovala víno z jeho tváře.

Potom Thor uslyšel další zvuk a poznal, že je to Argon. Stál nad ním a strnule se díval dolů. V jedné ruce držel zářivou královskou korunu a v té druhé svou hůl.

Argon obešel mrtvého a posadil korunu pevně na Thorovu hlavu. Ta se vlastní vahou pomalu posunula do perfektní pozice a nakonec pohodlně objala Thorovy spánky. Chlapec se na Argona tázavě podíval.

„Teď jsi králem ty,“ pronesl Argon.

Thor zamrkal a když znovu otevřel oči, stáli před ním všichni členové Legie i bratrstva Stříbrných. Byly tam stovky mužů a chlapců, které se nějak vtěsnaly do té nepříliš rozměrné komnaty a teď se na něj všichni dívali. A potom, jako jeden muž, poklekli a uklonili se tak hluboko, že se téměř dotýkali tvářemi podlahy.

„Náš král,“ ozval se sbor hlasů.

Vtom se Thor probudil. Vzpřímeně seděl, ztěžka dýchal a rozhlížel se kolem sebe. Byla tam tma, vlhko a jemu po chvíli došlo, že sedí na kamenné podlaze a zády se opírá o kamennou zeď. Zamžoural do temnoty a uviděl železné mříže, za nimiž poblikávala pochodeň. Potom si vzpomněl. Je přece ve vězení. Přivlekli ho sem po událostech na hostině.

Vzpomněl si i na toho strážného, který mu dal pěstí do tváře a došlo mu, že musel po té ráně omdlít. Jak dlouho byl mimo, to nebyl schopen ani odhadnout. Pohodlněji se opřel o zeď, několikrát se zhluboka nadechl a snažil se dostat z hlavy ten hrozný sen. Zdál se tak skutečný. Thor se modlil, aby to nebyla pravda, a aby král byl v pořádku, živ a zdráv. Ale obraz mrtvého MacGila byl pevně zakořeněný v jeho myšlenkách. Mohl ten sen být skutečný? Anebo to tentokrát je opravdu jenom obyčejný sen?

Najednou do něj někdo rýpnul špičkou boty. Thor se podíval vzhůru a uviděl, že nad ním stojí jakási postava.

„Je na čase se vzbudit,“ ozval se hlas. „Čekám už hodiny.“

V mihotavém světle Thor zahlédl tvář chlapce zhruba stejného věku jako byl on sám. Byl hubený, drobný, měl propadlé tváře a poďobanou pleť. V jeho nazelenalých očích ale zahlédl inteligenci a něco, co by se možná mohlo nazvat dobrým charakterem.

„Já jsem Merek,“ řekl. „sem tvůj spoluvězeň. Za co tady seš?“

Thor se napřímil ve snaze pořádně si na všechno vzpomenout. Potom se znovu opřel zády o zeď, prohrábl si rukama svoje vlasy a snažil se poskládat utržky paměti zpátky do původního obrazu.

„Říkali, že ses pokusil zabít krále,“ pokračoval Merek.

„To se teda pokusil, a my ho roztrháme na malý kousky, jestli se někdy dostane z těhle mříží zase ven,“ zavrčel odkudsi hlas.

Odevšad se ozvalo řinčení plechových hrnků o mříže cel. Thor se rozhlédl a uviděl chodbu lemovanou z obou stran celami, ve kterých stáli strašidelně vyhlížející vězni. Strkali své hlavy mezi mříže a v plápolavém světle pochodní se na něj mračili. Většina z nich byla neoholená, chyběly jim zuby a někteří vypadali, že už musí tady dole dřepět celé roky. Byl to odporný pohled a Thor se po chvíli přinutil odvrátit se. Opravdu se ocitl na tomhle místě? To tu má zůstat s těmihle lidmi navždycky?

„Nestarej se o ně,“ řekl Merek. „Tady v cele jsem jenom já a ty. Oni se sem nedostanou. A mně je jedno jestli ses pokusil otrávit krále nebo ne. Nejradši bych to udělal sám, kdybych mohl.“

„Já jsem neotrávil krále,“ řekl Thor rozhořčeně. „Neotrávil jsem nikoho. Pokoušel jsem se ho zachránit. Všechno, co jsem udělal bylo, že jsem mu z ruky vyrazil jeho pohár.“

„A jak si věděl, že ten pohár byl otrávený?“ ozval se z chodby hlas někoho, kdo je zřejmě poslouchal. „Předpokládám, že díky magii.“

Chodbou mezi celami se rozlehl cynický smích.

„Je to věštec!“ vykřikl někdo posměšně.

Ostatní propukli v novou vlnu smíchu.

„Ne, prostě se jenom trefil,“ zařval další hlas a dále krmil veselí v celách.

Thor se mračil, když poslouchal ta obvinění a měl sto chutí jim všem něčím tu jejich zábavu zarazit. Věděl ale, že by jenom plýtval svým časem. Navíc, on se přece nemusel zodpovídat těm tady dole.

Merek si jej prohlížel pohledem, který nebyl tak skeptický jako pohledy ostatních. Zdálo se, že zvažuje co je na Thorově obvinění pravdy.

„Věřím ti,“ řekl po chvíli tiše.

„Opravdu?“ zeptal se Thor.

Merek pokrčil rameny.

„Koneckonců, kdyby ses pokoušel krále otrávit, byl bys opravdu tak padlej na hlavu, abys mu o tom těsně před napitím řekl?“

Na to se Merek otočil a odešel několik kroků opodál na svou stranu cely. Tam se posadil na zem, opřel se zády o kamennou zeď a díval se přímo na Thora.

Teď to byl Thor, kdo byl zvědavý.

„Za co jsi tu ty?“ zeptal se.

„Jsem zloděj,“ odpověděl Merek hlasem, v jehož tónu nechyběl náznak hrdosti.

Thor byl překvapený, nikdy předtím žádného zloděje nepotkal. Skutečný zloděj. On sám nikdy ani nepomyslel, že by něco ukradl a vždycky mu připadalo až nereálné, že to někteří lidé dělají.

„Proč to děláš?“ zeptal se Thor.

Merek pokrčil rameny.

„Moje rodina nemá co jíst. A přitom něco jíst musejí. Já nemám žádné vzdělání a ani nic neumím. Krást je všechno co dokážu. Nic velkého. Většinou jenom to jídlo. Cokoliv co jim pomůže protlouct se o pár dní dál. Dělal jsem to roky. Ale potom mě lapli. Teď jsem byl vlastně chycenej už potřetí. Potřetí je to nejhorší.“

„Proč?“ zeptal se Thor.

Merek byl chvíli potichu a potom pomalu zakroutil hlavou. Thor si mohl všimnout, že jeho oči naplnily slzy.

„Královské právo je striktní. Žádné výjimky. Třetí prohřešek a useknou ti ruku.“

Thor se zhrozil. Rychle se podíval na Merekovy ruce, ale obě byly v pořádku.

„Zatím si pro mě ještě nepřišli,“ vysvětloval Merek. „Ale brzo přijdou.“

Thor se cítil hrozně. Merek se zahanbeně odvrátil a Thor udělal to samé. Bylo lepší v tomhle tématu nepokračovat.

Thor si složil hlavu do dlaní a snažil se přemýšlet. Hlava ho pořád ještě děsivě bolela. To co se odehrálo za posledních několik dní bylo jako učiněné tornádo oproti jeho předchozímu životu. Bylo toho příliš mnoho a seběhlo se to příliš rychle. Na jednu stranu cítil uspokojení z úspěchů, kterých dosáhl. Podařilo se mu nahlédnout do budoucnosti, předpověděl pokus o MacGilovo otrávení a zachránil jej před ním. Možná, že nakonec přece jenom lze změnit daný osud – nebo možná, že osud lze alespoň ohnout a změnit tak tok událostí příznivějším směrem. Thor na sebe byl pyšný, zachránil přece krále.

Na druhou stranu seděl teď tady, v podzemních kobkách vězení, neschopen očistit své jméno. Všechny jeho naděje a sny se rozpadly na kusy a možnost služby v Legii se zdála ztracená navždy. Teď si bude moct pokládat za štěstí i to, že tady dole nestráví zbytek svého života. Bolelo jej pomyšlení, že právě MacGil, který přijal Thora jako svého vlastního, a který se jako jediný v jeho životě aspoň na chvíli choval jako skutečný otec, si zároveň myslel, že by se jej Thor chtěl pokusit zabít. Bolelo ho, že Reece, jeho nejlepší kamarád, možná také uvěřil, že se Thor pokusil otrávit jeho otce. A co bylo ještě horší – Gwendolyn. Vzpomněl si na jejich poslední setkání, když si myslela, že Thor potají navštěvuje nevěstince, a on se cítil, jakoby všechno dobré, co jeho život obsahoval, odpolouvalo pryč s její zlobou. Ptal se sám sebe, proč se mu tohle všechno muselo stát. Všechno, o co usiloval, bylo přece jen vždy a pouze dobré.

Thor nevěděl, co se s ním teď stane. A z části mu to bylo jedno. Na čem mu však záleželo nesmírně, bylo očištění vlastního jména. Přál si, aby lidé nakonec poznali, že to nebyl on, kdo se pokusil otrávit krále, že má nadpřirozené síly a že opravdu viděl budoucnost, podle které potom jednal. Nevěděl co se s ním stane v budoucnu, ale jedno věděl jistě. Musí se odsud dostat. Nějaký způsob prostě musí být.

Než mohl Thor tyto úvahy nějakým způsobem zakončit, rozlehly se chodbou kroky těžkých okovaných bot, následované chřestěním svazku klíčů. O chvíli později uviděl postavu žalářníka, byl to ten stejný, který sem Thora přivlekl a poté jej praštil do tváře. Při pohledu na něj Thora znovu rozbolela tvář. Celý se napřímil odporem a očekáváním, co přijde teď.

„Ale podívejme, jestli tohle není to pískle, co se pokusilo otrávit našeho pana krále,“ zamračil se muž a poté otočil velkým klíčem v zámku na dveřích do cely. Po několika hlučných cvaknutích přitáhl dveře k sobě, otevřel je směrem do chodby a vstoupil do cely. V jedné ruce nesl železná pouta a u pasu se mu houpala malá ocelová sekerka.

„Dostaneš co zasloužíš,“ ušklíbl se směrem k Thorovi, ale potom se otočil na Mereka. „Ale nejdřív je řada na tobě, ty malej zlodějíčku. Třetí krádež,“ řekl s krutým úsměvem, „žádné výjimky.“

Potom sáhl po Merekovi, hrubě chytil chlapcovo zápěstí, zkroutil jej a s cvaknutím na něj připevnil želízka. Ta pak přicvakl druhým koncem k železnému kruhu na zdi. Merek vykřikl a začal divoce trhat s řetězem, ve snaze dostat se z toho ven. Jeho snaha ale vyšla vniveč. Žalářník se mezitím postavil za něj, chytil jej do medvědího objetí, popadl Merekovu volnou ruku a přitisknul ji na kamennou římsu.

„Však já tě naučím, že krást se nemá,“ zavrčel.

Potom od pasu odepjal sekeru a volnou rukou ji zvedl vysoko nad hlavu. Jeho ústa se otevřela a odkryla špinavé zuby.

„NE!“ zakřičel Merek.

Vyděšený Thor seděl jako přikovaný. Když žalářník seknul zbraní směrem dolů přímo proti Merekově zápěstí, bylo mu jasné, že během zlomku okamžiku přijde ten chudý chlapec o ruku. A to bez skutečně oprávněného důvodu. Jenom za nicotné krádeže jídla, aby nasytil svou hladovějící rodinu. Nespravedlnost celé situace propalovala Thorovo srdce a on věděl, že to takhle prostě nemůže nechat. Takhle by se věci neměly dít.

Thor pocítil vlnu horka, která se rozhořela někde uvnitř jeho těla a proudila od choditel až k dlaním na rukách. Čas jakoby se skoro zastavil, mužova sekera se pomaloučku pohybovala prostorem, zatímco Thorovy pohyby a reakce byly výrazně zrychlené. Potom pocítil na konečcích prstů pravé ruky vznikající energetickou kouli, která stále nabývala, rostla a těžkla. Vzápětí ji vrhnul po žalářníkovi.

S údivem potom sledoval, že z jeho dlaně skutečně vyšlehla nažloutlá koule, osvítila celu a udeřila strážného rovnou do tváře. Jakmile trefila jeho hlavu, on upustil sekeru a byl mocně odvržel napříč celou místností, kde těžce narazil zády do kamenné zdi, pod kterou se vzápětí zhroutil. Thor zachránil Mereka jenom zlomek vteřiny předtím, než by ostří sekery rozťalo jeho zápěstí ve dví.

Merek na Thora zíral nevěřícným pohledem.

Žalářník zaklepal hlavou a začal se drápat znovu na nohy, aby se vrhnul na Thora. Jenže ten stále cítil, jak jeho tělem korzuje ona síla a když se ten muž konečně dostal na nohy, Thor se neuvěřitelnou rychlostí rozběhl směrem k němu a s výskokem jej mocně kopl přímo doprostřed hrudi. V ten rozhodný okamžik Thor pocítil svou sílu tak, jako ještě nikdy předtím a všechnu ji vložil do toho úderu. Ozvalo se zapraštění a ten obrovský muž byl vržen proti kamenné zdi znovu. Znovu do ní tvrdě narazil a zhroutil se do sena pod ní. Tentokrát už se ani nepohnul.