Aréna Jedna: Otrokáři

JEDENÁCT

Je se ženeme směrem ke spouštějící se bráně, začínám se připra- vovat. Otočit se už nemůžeme a zabrzdit už nestihneme. Při pohledu na ty těžké mříže z vyztužené oceli nemám vůbec ponětí, jak by- chom mohli projet skrz. Říkám si, že naší jedinou možností je při- dat plyn a doufat, že projedeme dřív, jež se stačí spustit úplně. Takže na to šlápnu, naše auto burácí a třese se. Když už jsme jen pár metrů před bránou, stráž uskočí ze silnice a já se připravím na náraz.

Slyším příšerný zvuk, jak železo drtí železo, a také zvuk rozbitého skla. Je to ohlušující, jako by mi přímo u ucha vybuchla bomba. Zní to jako jeden z těch drtičů aut, který drtí a drtí, dokud z auta není jen placka.

Naše auto sebou při nárazu divoce škublo a na chvíli mám pocit, že umřeme. Rozbité sklo létá na všechny strany a dělám, co můžu, abych volant udržela rovně a zároveň si rukou chráním oči. A o vte- řinu později je konec. K mému překvapení stále jedeme a letíme přes most na Manhattan.

Snažím se pochopit, co se stalo. Podívám se nahoru na střechu, za sebe a pochopím, že jsme stihli projet, než se brána zavřela, i když ji stačili spustit dost nízko na to, aby zasáhla naši střechu a rozkrájela ji na nudle. Vypadá to jako by ji někdo strčil do kráječe na chleba. Za- sáhla i naše přední sklo, je dost popraskané na to, abych přes něj viděla špatně. Stále můžu řídit, ale není to snadné.

Všude kolem jsou střípky skla a kousky roztrhaného kovu. Dovnitř proniká ledový vzduchu a na hlavě mi přistávají sněhové vločky.

Podívám se vedle sebe a vidím, že Ben je sice otřesený, ale nic se mu nestalo. Viděla jsem, jak se na poslední chvíli skrčil, stejně jako já, a to mu pravděpodobně zachránilo život. Podívám se za sebe a vidím skupinu stráží, jak se snaží zmobilizovat a pronásledovat nás, ale železná brána je spuštěná a zdá se, že ji nemohou znovu vy- táhnout. Jedeme tak rychle, že na ně stejně máme velký náskok. Doufejme, že než se dají dohromady, budeme už dávno pryč.

Otočím se zpět k silnici před námi a v dálce, možná čtvrt kilo- metru před námi, vidím ty otrokáře letět Manhattanem. Překročili jsme hranici, odkud není návratu. Těžko se mi věří, že jsme na ost- rovu Manhattan, že jsme skutečně přejeli přes ten most – pravdě- podobně jediný most, který je ještě funkční. Není cesty zpět.

Až doteď jsem si představovala, že zachráním Bree a odvezu ji domů. Teď si tím však nejsem tak jistá. Stále jsem odhodlaná ji za- chránit – ale nevím jistě, jak nás odtud dostat. Zmocňuje se mě pocit hrůzy. Začínám si čím dál víc myslet, že se z téhle mise už nevrá- tíme. Že je to sebevražda. Ale Bree je to jediné, na čem záleží. Pokud mám při její záchraně vypustit duši, udělám to.

Znovu šlapu na plyn a jedeme rychlostí přes 240 kilometrů za hodinu. Otrokáři na to ale taky šlápli a stále ještě nám chtějí ujet. Mají na nás náskok a pokud se jim něco nepřihodí, tak snadno je nedoženeme. Říkám si, kam asi mají namířeno teď. Manhattan je velký a mohou jet kamkoli. Připadám si jako Mařenka s Jeníčkem na cestě do lesa.

Otrokáři zahnuli ostře doprava na široký bulvár a když se podí- vám nahoru, vidím zrezivělou ceduli s nápisem „125. ulice“. Jedu za nimi a uvědomuji si, že jedou na západ, napříč celou oblastí. Při jízdě se rozhlédnu kolem sebe a vidím, že 125. ulice je jako po- hlednice z apokalypsy: všude jsou opuštěné, vyhořelé automobily, zaparkované křivě uprostřed ulice. Všechno, co mělo nějakou hod- notu, někdo rozebral nebo odmontoval. Všechny budovy jsou vyra- bované, stejně jako všechny obchody, po kterých zbylo jen rozbité sklo výkladních skříní na chodníku. Z většiny budov zbyla jen vy- hořelá torza, následek bombardování. Jiné budovy se zřítily. Při ří- zení se musím vyhýbat hromadám sutin na silnici. Jednoduše řečeno, nikde žádné známky života.

Otrokáři zahýbají ostře vpravo a jak jedu za nimi, míjím nápis, vi- sící vzhůru nohama, na kterém stojí „Malcolm X Boulevard“. Je to další široká ulice a jedeme na jih, srdcem Harlemu. Do centra. Říkám si, kam asi jedou. Zatáčíme tak prudce, že se ozývá kvílení pneumatik, je cítit spálená guma a zvuk motoru je díky děravé střeše, která už nás před živly nechrání, ještě hlasitější. Na ulicích je stále sníh, takže při každé zatáčce naše auto klouže dobré tři metry, než se znovu srovná. Zatáčky projíždím rychleji než otrokáři a sta- huji vteřiny z jejich náskoku.

Malcolm X Boulevard je stejně hrozný jako 125. ulice, všude je zkáza. Tady je však ještě něco jiného: opuštěné vojenské tanky a vozy. Zahlédla jsem jedno Humvee, už jen torzo ležící na boku, a říkám si, jaké bitvy se tu odehrály. Uprostřed silnice leží obrovská bronzová socha. Vyhýbám se jí, pak se vyhýbám tanku a jedu po chodníku a narážím do poštovní schránky. Ozve se velká rána, schránka nám přeletí nad hlavou a Ben se skrčí.

Vjíždím zpět na silnici a tlačím pedál k podlaze. Blížím se. Už jsou jen sto metrů před námi. Také se musí vyhýbat sutinám, dírám a vypáleným autům. Pokaždé musí zpomalit, ale mně stačí jet v je- jich stopách, takže si udržuji rychlost. Doháním je a začínám věřit, že je doženu.

„Prostřel jim kola!“ křičím na Bena přes hluk našeho motoru. Oči mám přikované na silnici, beru z opasku druhou pistoli a natla- čím ji Benovi do žeber.

Ben ji bere do ruky, zkoumá ji a je jasné, že nikdy z žádné ne- střílel. Cítím jeho úzkost.

„Miř nízko!“ říkám mu. „Hlavně ať netrefíš nádrž!“

„Neumím střílet!“ říká Ben. „Co když trefím svýho bráchu. Nebo tvoji sestru!“ křičí na mě.

„Prostě miř nízko!“ křičím. „Musíme to zkusit. Musíme je za- stavit!“

Ben polkne a stahuje okénko. Vyklání se, drží pistoli a do auta proniká ohromující hluk a studený vzduch.

Přibližujeme se k nim a Ben začal mířit – když vtom najedeme na obrovskou díru v silnici. Oba nadskočíme a já se hlavou uhodím o střechu. Podívám se na Bena a vidím, jak mu z ruky vypadla pi- stole a slyším ji, jak dopadla na silnici za námi. Srdce se mi zasta- vilo. Nemůžu uvěřit, že tu pistoli pustil. Jsem vzteky bez sebe.

„Ty si ztratil naši pistoli!“ křičím na něj.

„Promiň!“ křičí na mě zpátky. „Najeli jsme na díru! Proč jsi ne- koukala na silnici?“

„Proč jsi ji nedržel oběma rukama?“ křičím na něj. „Zahodil jsi naši jedinou šanci!“ „Můžeš zastavit a vrátit se pro ni,“ říká.

„Není čas!“ odseknu.

Obličej mi zrudl. Začínám mít pocit, že Ben je úplně k ničemu a lituji, že jsem ho brala s sebou. Musím se přinutit myslet na to, jak spravil auto, jak mě svou váhou zachránil tehdy na mostě. Je ale těžké si to vybavit. Teď jsem jen vzteklá. Říkám si, jestli mu vůbec můžu něco svěřit.

Sáhnu do svého pouzdra, vytáhnu svou pistoli a vrazím mu ji do žeber.

„Tahle je moje,“ říkám mu. „Jestli ji pustíš, tak letíš i ty.“

Ben se znovu vyklání z okna a drží pistoli pevně oběma rukama. Zamíří. V ten okamžik se ale objevil park a otrokáři zajeli přímo do něj.

Nemůžu tomu uvěřit. Přímo před námi leží Central Park a na cestě leží obrovský strom, který někdo porazil. Otrokáři se mu vy- hýbají a vjíždějí do parku, a já na poslední chvíli také. Ben si sedá zpět na sedadlo, svou šanci propásl – ale aspoň tu pistoli pořád drží v ruce.

Central Park je úplně jiný něž jak si ho pamatuju. Je zarostlý ple- velem, sahajícím ze sněhu do výšky pasu, za posledních několik let roste bez zásahu lidské ruky a vypadá dnes skoro jako les. Po celém parku už spadlo několik stromů. Lavičky jsou prázdné. Sochy jsou rozbité, shozené nebo nakloněné. Jsou tu také známky boje: v celém parku jsou vidět tanky a Humvee vozy, vyhořelé nebo převrácené. To vše je pokryté sněhem, který tomu všemu dává nádech nesku- tečné zimní říše divů.

Pokouším se na to nedívat a radši se soustředím na otrokáře přede mnou. Určitě vědí, kam jedou, protože se drží na klikaté přístupové silnici, která vede napříč parkem.

Kličkují parkem a já se jich držím tak těsně, jak jen to jde. Na- pravo, blízko 110. ulice, míjíme zbytky velkého, prázdného jezera. Brzy na to projíždíme kolem zbytku bývalého kluziště, jeho malá budova je dávno rozbitá a vyrabovaná.

Odbočují ostře doprava na úzkou silnici, vlastně jen cestu. Když ale vjíždějí do středu hustého lesa, jsem jim v patách, těsně míjím stromy a jedu nahoru a dolu po malých kopcích. Nikdy jsem si ne- myslela, že by Central Park mohl být tak primitivní. Nevidíme nic než stromy a připadám si jako v jakémkoli jiném lese.

Naše auto klouže po zasněžených lesních cestách, ale daří se mi s nimi zůstat v kontaktu. Brzy vjíždíme na vrchol většího kopce a před námi se rozprostře celý park. Přelétneme kopec, visíme ve vzduchu několik vteřin a pak s obrovskou ránou dopadáme na zem. Uhánějí s kopce dolů a já jsem jim v patách a blížím se jim.

Projíždíme oblastí, kde dříve byla obrovská baseballová hřiště. Jedeme přímo jejich středy, jedním za druhým. Mety už tu dávno nejsou – a pokud ano, jsou zakryté sněhem, stále však vidím zbytky zrezivělého pleteného plotu, který kdysi označoval prostor pro týmy. Je to bílé hřiště a naše auto klouže ve stopách otrokářů. Rozhodně je doháníme, už jsou jen 30 metrů před námi. Říkám si, jestli ne- mají potíže s motorem nebo jestli nezpomalují schválně. Tak jako tak, teď máme šanci.

„Na co čekáš?“ křičím na Bena. „Střílej!“

Ben stáhne okénku a vykloní se, pistoli svírá oběma rukama a míří.

Otrokáři náhle ostře zahnou vlevo. A pak pochopím, proč zpo- malili: přímo přede mnou je jezírko, sotva zamrzlé. To, že zpoma- lili, byla past. Doufali, že vjedu přímo do vody.

Prudce strhnu volant a jen těsně nevjíždíme do vody. Volant jsem však strhla příliš prudce a naše auto se na zasněženém terénu do- stalo do nekontrolovatelného smyku, znovu a znovu se točíme kolem své osy. Začíná se mi točit hlava a svět se kolem mě točí jako rozmazaná skvrna a modlím se, abychom do ničeho nenarazili.

Naštěstí nenarazíme. Nikde kolem nás nejsou žádné budovy

– kdyby byly, určitě bychom do nějaké narazili. Po několika dalších otočkách se však konečně přestaneme točit. Auto se zastavilo a já chvíli jen sedím a zhluboka dýchám. To bylo těsné.

Ti otrokáři jsou chytřejší, než jsem si myslela. To od nich bylo od- vážné a určitě zdejší terén znají dobře. Vědí přesně, kam jet. Hádám, že se nikdy nikomu nepovedlo je pronásledovat tak dlouho jako nám. Podívám se na Bena a vidím, že tentokrát se mu podařilo pistoli ne- pustit, další velké štěstí. Oklepu se, zařadím a šlápnu na to.

Najednou se ozve hlasité pípání a já se podívám na přístrojovou desku, na které bliká červená kontrolka:

PRÁZDNÁ NÁDRŽ.

Srdce se mi zastavilo. Teď ne. Ne po tom všem, čím jsme prošli. Ne když jsme tak blízko.

Bože, prosím tě, dej nám dost benzínu na to, abychom je dohnali.

Pípání nepřestává a neustále mi proniká do uší jako umíráček. Ztratila jsem otrokáře z dohledu a musím sledovat jejich stopy. Vy- jedu na kopec ke křižovatce, kde se kříží několik stop aut do všech směrů. Nevím, kudy jeli a zdá se, jako by to byla další past. Roz- hodnu se pokračovat rovně, hned mě však přepadne pocit, že tyto stopy jsou staré a Breeini únosci někde odbočili.

Najednou se objeví obloha a já jedu po úzké cestě lemující bývalou přehradní nádrž Central Parku, která teď vypadá jako obrovský kráter v zemi, bez vody a pokrytý sněhem. Na dně roste vysoký plevel. Tato cesta je úzká a naše auto se na ni jen stěží vejde, vlevo je prudký svah kopce. Vpravo je ještě prudší svah na dno nádrže. Jeden chybný pohyb do kteréhokoli směru a je po nás. Říkám si, proč by si otrokáři vybrali takovou nebezpečnou cestu, ale pořád je nikde nevidím.

Najednou se ozve rána a hlava mi trhne dopředu. Zpočátku jsem zmatená, ale pak pochopím: narazili do nás zezadu.

Podívám se do zpětného zrcátka a vidím že jsou přímo za námi a na tváři se jim oběma usadil sadistický úsměv. Sundali si masky a vidím, že jsou to oba biooběti s groteskními, nepřirozenými, zde- formovanými tvářemi a velkými zaječími zuby. Vidím na nich ten sadismus, tu radost, se kterou do nás znovu a znovu narážejí zezadu. Při každém nárazu sebou můj krk trhne dopředu. Jsou mnohem chyt- řejší, než jsem si myslela: nějak se jim podařilo se dostat za nás a teď mají výhodu. To jsem nečekala. Nemám žádný prostor k manévro- vání a nemůžu ani dupnout na brzdy.

Znovu do nás narážejí, tentokrát se jim podařilo naše auto tro- chu otočit a to začíná klouzat stranou. Narážíme do ocelového zá- bradlí nádrže a kloužeme na druhou stranu, kde málem spadneme ze srázu. Dostali nás do velice špatné pozice. Pokud do nás znovu takto narazí, skutálíme se s kopce a bude po nás.

Šlapu na plynový pedál. Máme totiž jedinou možnost, ujet jim. Jedou ale stejně rychle a znovu do nás narážejí. Tentokrát narážíme do kovového oddělovače a kloužeme dále, skoro přepadáváme ze srázu. Naštěstí narážíme do stromu a to nás zachránilo a vrátilo zpět na cestu.

Začínám být zoufalá. Podívám se na Bena a ten se zdá být taky jako omráčený a vypadá ještě bleději než předtím. Najednou dostá- vám nápad.

„Střílej po nich!“ křičím.

Okamžitě stahuje okénko a vykloní se s pistolí.

„Odsud kola netrefím!“ snaží se překřičet vítr. „Jsou moc blízko! Moc malej úhel!“

„Miř na přední sklo!“ křičím na něj. „Nezabíjej řidiče. Miř na spolujezdce!“

V zrcátku vidím, že náš nápad kopírují: spolujezdec stahuje okénko a také vytáhl pistoli. Jen se modlí, aby ho Ben zasáhl první, že se nebude bát vystřelit. Najednou slyším několik ohlušujících vý- střelů, hlučnějších než zvuk motoru.

Trhnu sebou a napůl čekám, že mě kulka trefí do hlavy.

K mému překvapení ale střílel Ben. Podívám se do zpětného zr- cátka a nevěřím svým očím: Benova muška byla bezchybná. Trefil čelní sklo u spolujezdce několikrát po sobě – tolikrát na stejné místo, že to vypadá, že nakonec prostřelil neprůstřelné sklo. Vidím, že je jejich čelní sklo zevnitř červené, a to může znamenat pouze jediné. Krev.

Nemůžu tomu uvěřit: Ben dokázal zastřelit spolujezdce. Ben. Ten kluk, který měl ještě před několika minutami trauma z toho, že viděl mrtvolu. Nemůžu uvěřit, že ho doopravdy trefil, a při takové rych- losti.

Zafungovalo to. Jejich auto náhle výrazně zpomalí, čehož vyu- žívám a šlápnu na to.

O několik okamžiků později jsme pryč od nádrže a zpět na otev- řené louce. Hra se teď změnila: o jednoho přišli a navíc jsme je do- hnali. Teď konečně máme výhodu my. Jen kdyby přestala pípat ta

„prázdná nádrž“, to už bych skoro cítila optimismus.

Jejich auto vyletí za námi a já zpomalím, zajedu vedle něj a s obavami se podívám do tváře řidiče. TO jsem potřebovala vědět: s úlevou vidím, že to schytal spolujezdec a nikoli Bree. Zahlédnu ji, jak je naživu na zadním sedadle a srdce mi poskočí novou nadějí.

Poprvé cítím, že to opravdu můžu dokázat. Můžu ji dostat zpátky.

Jedeme teď bok po boku po otevřené louce, prudce stáčím volant a narážím do nich. Jejich auto se začne zmítat a klouzat po louce. Ale ne- zastavuje. A jejich řidič bez váhání zamíří zpátky na mě a naráží do nás. Teď se zmítáme a kloužeme my. Ten člověk prostě neví, kdy přestat.

„Střílej!“ křičím znovu na Bena. „Střel toho řidiče!“

Je mi jasné, že jejich auto nabourá, ale nemám jinou možnost. A pokud má někde nabourat, pak je k tomu tahle otevřená louka, obklopená stromy, jako stvořená.

Ben okamžitě stahuje okénko, zamíří, tentokrát s větší jistotou. Jedeme vedle něj, v dokonalé pozici, a na řidiče máme přímý vý- hled. To je náš okamžik.

„STŘÍLEJ!“ zakřičím znovu.

Ben stiskne spoušť a uslyším zvuk, ze kterého se mi chce zvracet. Zvuk prázdné pistole. Ben mačká spoušť znovu a znovu, ale je

slyšet jen cvakání. Všechny náboje použil nahoře u nádrže.

Otrokář do nás znovu naráží a vidím, jak se mu na tváři usadil ví- tězoslavný úsměv. Naráží do nás velice prudce a my se řítíme přes celou zasněženou louku k travnatému kopci. Najednou vidím skle- něnou stěnu. Příliš pozdě.

Zatajím dech a my projíždíme tou skleněnou stěnou, která se roz- tříští všude kolem nás jako skleněná bomba a děravou střechou na nás prší skleněné střepy. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsme: Metropolitní muzeum umění: Egyptské křídlo.

Rozhlédnu se a je zřejmé, že v muzeu nic nezůstalo, všechno už dávno někdo odnesl – až na tu obrovskou pyramidu, která je stále na svém místě. Konečně se mi podaří strhnout řízení správným směrem a přestávám projíždět sklem. Otrokář získal asi 50metrový náskok po mé pravé straně a znovu na to šlápnu.

Jedu za ním, míří na jih napříč parkem a dolů s kopců. S oba- vami se dívám na ukazatel paliva, který nepřestává pípat. Míjíme zbytky amfiteátru vedle jezírka ve stínu zámku Belvedere, jehož trosky sedí na vrcholu kopce. Starověké divadlo je pokryté sněhem a rostoucím plevelem a jeho sedadla dávno zrezivěla.

Uháníme přes bývalý Velký trávník, kopíruji jeho stopu ve sněhu a uhýbám výmolům. Je mi strašně líto Bree, když se představím, čím asi prochází. Jen doufám, že ji to příliš netraumatizovalo. Mod- lím se, aby náš táta aspoň zčásti u ní, aby jí při tom všem dodával sílu a odvahu.

Najednou se na mě usměje štěstí: před námi najeli do obrovské díry. Jeho auto se divoce zatřese, ztrácí kontrolu a začíná se točit kolem dokola. Zároveň jsem sebou trhla i já a doufám, že se Bree nic nestane.

Jejich auto je v pořádku. Po několika otočkách dostává auto zpět pod kontrolu a znovu začínají uhánět. Mezitím jsem se ale přiblížila a jejich náskok se dál snižuje. Ještě pár vteřin a budu hned za ním.

Jenže jsem hloupá. Dívala jsem se na jeho auto a ne na cestu. Když se podívám před sebe, ztuhnu: přímo před námi je obrovské zvíře.

Strhnu volant, ale příliš pozdě. Narazilo nám přímo do čelního skla, všude se rozstříkla jeho krev a pak nám přeletělo přes střechu. Celé čelní sklo je od krve, tak zkusím pustit stěrače a naštěstí stále fungují. Po celém čelním skle máme rozmazanou hustou krev a skoro nic nevidím.

Podívám se do zpětného zrcátka, abych zjistila, co to sakra bylo, a vidím za námi mrtvého velkého pštrosa. Jsem zmatená. Nemám ale čas nad tím teď přemýšlet, protože nechápu, proč před námi náhle vidím lva.

Prudce strhnu volant a jen těsně ho míjím. Podívám se znovu a opravdu je skutečný. Je hubený a vypadá podvyživeně. Jsem z toho jelen. Ale pak vše začne dávat smysl: po levé straně je Zoolo- gická zahrada Central Parku a její brány a okna jsou dokořán. Poblíž je několik zmatených zvířat a ve sněhu jsou dávno ohlodané mrt- voly několika dalších.

Přidám plyn a snažím se nedívat se jejich směrem a soustředím se na stopy otrokářů. Vedou na malý kopec, potom dolů z prudkého kopce, přímo do nějakého kráteru. Vybavím si, že tady dřív bývalo velké kluziště. Nedaleko visí velký nápis se zašlými písmeny, na kterém je napsáno „Trump“.

V dálce vidím okraj parku. Zahne prudce vlevo, já za ním a oba uháníme do kopce. O několik okamžiků později opouštíme Central Park – oba zároveň, bok po boku – a ocitáme se na 59. ulici a Páté Avenue. Přelétávám kopec a naše auto chvíli letí vzduchem. Náš dopad na silnici doprovází velká rána a já na chvíli ztrácím kontrolu nad naším vozem, který se dostává do smyku, naráží do nějaké sochy a ta se převrátila.

Před námi je obrovská kulatá fontána. Na poslední chvíli se mi podaří se jí vyhnout a naháním otrokáře kolem dokola. Skočí na chodník, já za ním a on zatáčí doprava k velké budově. Hotelu Plaza. Jeho kdysi neposkvrněné průčelí je dnes pokryté špínou. Všechna okna jsou rozbitá a vypadá jako činžovní dům.

Narazí do kovových vzpěr, které drží markýzu, a ta se na něj s velkým rachotem sesype a odrazí se mu od kapoty. Já se jí vyhý- bám a znovu jedu za ním, zabočuje ostře vlevo a bere to přímo přes Pátou Avenue a očividně se mě snaží setřást. Vyjede po malém kamen- ném schodišti a já za ním, každý schod naším autem divoce zatřese. Míří přímo do velké skleněné vitríny, kde dřív býval obchod Apple Store. Je to s podivem, ale jeho průčelí je stále zachovalé. Je to možná jediná zachovalá věc, kterou jsem od začátku války někde viděla.

A už není. On na poslední chvíli strhl řízení do strany, ale já už zatočit nestihnu. Naše auto naráží přímo do průčelí Apple boxu. Pro- jíždím obchodem Apple Store a nastává obrovská exploze skla, které nám znovu prší děravou střechou do auta. Cítím se trochu provinile, že jsem zničila jedinou zachovalou věc – když si však vzpomenu, kolik mě tehdy stál ten iPod, už se tím tolik netrápím.

Znovu nad svým autem získávám kontrolu a vidím otrokáře, jak zatáčí vlevo na Pátou Avenue. Má náskok asi třicet metrů, ale já se nevzdám, jako pes, který se honí za kostí. Jen doufám, že nám ne- dojde benzín.

Žasnu nad tím, co se s Pátou Avenue stalo. Tato proslulá ulice, kdysi ikona prosperity a materialismu, je dnes, stejně jako vše ostatní, jen opuštěná, zchátralá skořápka a její prodejní prostory jsou zničené. Přímo uprostřed roste vysoký plevel a vypadá to tu jako na

blatech. Po pravé straně proletíme kolem Bergdorfu, jeho obchody úplně prázdné, žádná okna, jako strašidelný dům. Vyhýbám se opuš- těným vozům a když přijíždíme na 57. ulici, vidím místo, kde býval obchod Tiffany’s. Kdysi učebnicový příklad krásy, dnes jen další strašidelný dům, stejně jako vše ostatní. V prázdných oknech nezů- stal jediný šperk.

Přidám plyn a projíždíme přes 55., 54. a 53. ulici... Po levé straně míjím katedrálu, Sv. Patrika, velké klenuté dveře už kdosi dávno vytrhl a teď leží na jeho schodech. Vidím přímo dovnitř, až k oknu z barevného skla na druhé straně.

Spustila jsem oči ze silnice příliš dlouho a otrokář najedou prudce zabočil doleva na 48. ulici. Jedu příliš rychle a když se snažím za- bočit za ním, dostávám smyk a otočím se kolem své osy. Naštěstí jsem do ničeho nenarazila.

Jedu zpět za ním, ale jeho chytrý manévr mu získal náskok. Jedu za ním přes 48. ulici směrem na západ a míjím bývalý komplex Roc- kefeller Center. Vzpomínám si, jak jsme sem před Vánocemi cho- dili s tátou a pamatuji si, jak to bylo kouzelné. Nemůžu uvěřit tomu, jak to vypadá dnes: všude jen sutiny a rozpadající se budovy. Z Rock Center se stala jedna velká pustina.

Znovu nedávám pozor na silnici a když se na ni podívám, dupnu na brzdy, ale na to už není čas. Přímo přede mnou leží obrovský Rockefellerův vánoční strom. A my do něj vletíme. Těsně před ná- razem si všimnu, že jsou na něm stále nějaké žárovky a ozdoby. Je hnědý a říkám si, jak dlouho tu už asi leží.

Narážím přímo do něj, ve 200 kilometrech za hodinu. Ten náraz měl takovou sílu, že se celý strom začal otáčet a já do něj nepřestá- vám tlačit a otáčím ho dál. Konečně se mi podaří objet jeho špičku. Zejícími dírami v naší střeše sena nás snesou tisíce jehliček. Spousta se jich přilepila krví rozmazané po našem čelním skle. Neumím si představit, jak asi naše auto vypadá zvenčí.

Ten otrokář zná město příliš dobře: jeho chytré finty mu získaly další náskok a už jsem ho ztratila z dohledu. Před sebou ale mám jeho stopy a vidím, že zabočil vlevo na Šestou Avenue. Jedu tam.

Šestá Avenue je další pustina, její ulice jsou plné opuštěných tanků a Humvee, většina z nich převrácená na střechu, všechny obrané o cokoli užitečného, včetně kol. Kličkuji mezi nimi a vidím otrokáře před sebou. Už po miliónté si říkám, kam asi míří. Jezdí celým městem sem a tam jen proto, aby mě setřásl? Nebo jede na ně- jaké konkrétní místo? Usilovně si snažím vzpomenout, kde že vlastně Aréna 1 je. Nemám ale vůbec ponětí. Do dnešního dne jsem si ani nebyla jistá, jestli opravdu existuje.

Valí to Šestou a já za ním, konečně začínám nabírat rychlost. Když míjíme 43. ulici po mé levici, zahlédnu Bryant Park a zadní část bývalé newyorské veřejné knihovny. Naskytl se mi smutný pohled. Do té nád- herné budovy jsem chodila hrozně ráda. Teď z ní zbyla jen suť.

Otrokář na 42. ulici zabočuje ostře vpravo a tentokrát jsem hned za ním. Oba jsme dostali smyk a pak své vozy srovnáme. Ženeme se na západ 42. ulicí a říkám si, jestli nemíří na dálnici na West Side.

Ulice se otevře a jsme na náměstí Times Square. Vyrazí směrem na náměstí a já za ním, přes velkou křižovatku. Vzpomínám si, že jsem sem chodila jako dítě a že jsem vždy žasla nad jeho velikostí, nad všemi těmi lidmi. Pamatuji si, jak mě oslepovala všechna ta světla a blikající billboardy. Teď jsou to jen trosky, jako všechno ostatní. Samozřejmě tu nefunguje ani jedno světlo a široko daleko není živá duše. Všechny ty billboardy, které byly tak hrdě na očích, se dnes buď nebezpečně houpou ve větru nebo dávno leží dole na ulici. Křižovatka je zarostlá vysokým plevelem. Uprostřed bývalo náborové středisko armády, dnes tam paradoxně leží pokroucená torza několika tanků. Říkám si, co se tu asi odehrálo za bitvu.

Otrokář náhle zahne ostře vlevo a jede po Broadway. Jedu za ním a vtom vidím něco, co mě úplně šokuje: před námi se k obloze tyčí vysoká betonová zeď s ostnatým drátem, jako ve věznici. Ta zeď vede všude kam až dohlédnu a stojí v cestě všemu na jih od Times Square. Jako kdyby měla otrokáře před něčím chránit. Ve zdi je prů- jezd, kterým otrokář právě projíždí a za ním se s velkou ránou spus- tila železná brána, takže nemůžu za nimi.

Dupnu na brzdy a za kvílení pneumatik zastavíme, než se o tu železnou bránu stihneme rozbít. Za ní slyším zvuk otrokářova auta, jak odjíždí pryč. Je příliš pozdě. Ztratila jsem je.

Nemůžu tomu uvěřit. Cítím se úplně otupěle. Sedím tu beze slova, úplně ztuhlá, naše auto poprvé po několika hodinách stojí na místě a cítím, jak se třesu. Tohle jsem nečekala. Divím se, proč tu ta zeď vůbec je, proč by chtěli přehradit část Manhattanu. Před čím by se mohli chtít chránit.

A za okamžik mám jasno.

Všude kolem mě se začíná ozývat tajuplný a děsivý zvuk, slyším skří- pění železa a vlasy mi vstávají hrůzou. Ze země začnou vylézat lidé, z každého kanálu všude kolem. Biooběti. Po celém Times Square. Jsou vyzáblí, mají na sobě jen hadry a vypadají zoufale. Psychouši.

Opravdu existují.

Vylézají ze země všude kolem nás a jdou přímo k nám.