Zrazená

zrazená

(Upíří žurnály – kniha tři)

morgan rice

VYBRANÉ OHLASY NA UPÍŘÍ ŽURNÁLY

“ZRAZENÁ je skvělá část této série. Morgan Rice přišla s opravdovým vítězem této série. Má rychlé tempo, je plná akce, lásky, napětí a intrig. Pokud jste nečetli její dva předešlé romány, přečtěte si je a pak se pusťte do ZRAZENÉ!”

VampireBookSite

„PROMĚNĚNÁ je kniha, která konkuruje STMÍVÁNÍ a UPÍŘÍM DENÍKŮM. Jedna z těch, které budete chtít číst jedním dechem až do poslední stránky! Pokud máte rádi dobrodružství, milostné příběhy a upíry, tato kniha je tou pravou pro vás!“

--Vampirebooksite.com {o knize Proměněná}

„Riceová zde odvádí výbornou práci. Čtenář je, díky autorčinu skvělému vypravěčskému umění, které dělá jednoduchý příběh zvláštním, vtažen do děje od samého počátku… Výborně napsaný příběh představuje extrémně rychlou četbu.“

--Black Lagoon Reviews {o knize Proměněná}

O autorce

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, a která je podle USA Today bestesellerem číslo 1; série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující zatím 11 knih, betseller číslo 1 v USA; bestselleru číslo 1 v USA série TRILOGIE PŘEŽITÍ, post apokalyptického thrilleru skládajícího se zatím ze 2 knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se zatím ze dvou knih. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

PROMĚNĚNÁ (první kniha ze série Upířích žurnálů), ARÉNA JEDNA - OTROKÁŘI (první kniha z Trilogie přežití), CESTA HRDINY (první kniha ze ságy Čarodějův prsten) a VZESTUP DRAKŮ (první kniha ze série Králové a čarodějové), jsou všechny dostupné zdarma ke stažení!

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com , kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č. 2)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENÁ (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

Poslechněte si sérii UPÍŘÍ ŽURNÁLY ve formátu audio knihy!

© 2012 Morgan Rice

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

Jacket art ©iStock.com /© Jen Grantham

Obsah

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

FAKT:

60 mil severně od Manhattanu existuje malý, odlehlý ostrov na řece Hudson, na kterém stál rozpadající se skotský hrad. Ostrov je známý jako Pollepel a byl pojmenován po mladé dívce, Polly, která před stovkami let připlula na ledu z řeky a skončila na jeho pobřeží. Legenda praví, že ji zachránila její láska, za kterou se na ostrově později provdala.

“Šedesát a deset si pamatuju dobře,

No za ten čas jsem nikdy neviděl

Hodiny tak strašné a věci zvláštní; no tato bolavá noc

Si zahrávala s minulostí.”

--William Shakespeare, Macbeth

KAPITOLA PRVNÍ

Ostrov Pollepel, řeka Hudson, New York

(Dnešek)

“Caitlin?” ozval se tichý hlas. “Caitlin?”

Caitlin Paine uslyšela hlas a pokusila se otevřít oči. No ty byly hrozně těžké; Nezáleželo na tom, jak se snažila, sotva je dokázala udržet. Nakonec je na krátkou chvíli dokázala otevřít a podívat se, odkud přichází ten hlas.

Caleb.

Klečel vedle ní, její ruku držel v těch svých a v jeho tváři se zračili velké starosti.

“Caitlin?” zeptal se ještě jednou.

Snažila se zorientovat, předrat se pavučinou, kterou měla ve své hlavě. Kde byla? Viděla dost, aby si všimla, že tato místnost byla prázdná a vytvořená z kamene. Byla noc a velké okno pouštělo dovnitř měsíční svit. Kamenné podlahy, kamenné zdi, klenutý kamenný strop. Kámen vypadal hladce a starobyle. Byla v nějakém středověkém klášteře?

Kromě měsíčního svitu místnost osvětlovala jenom malá pochodeň připevněná ke vzdálenější zdi, která nevyzařovala mnoho světla. Byla tam příliš velká tma, aby dokázala vidět víc.

Snažila se soustředit na Calebovu tvář, tak blízkou, jenom stopu vzdálenou, která na ní s nadějí koukala. Jeho oči se rozzářili, jak jí stiskl pevněji ruku. Jeho ruce byly teplé. Její byly tak studené. Necítila v nich žádný život.

Navzdory její snaze nedokázala Caitlin udržet oči otevřené ani o vteřinu déle. Byly prostě příliš těžké. Cítila se…nemocná nebylo to správné slovo. Cítila se…těžká. Měla pocit, jako by se vznášela, jako by byla v předpeklí, zaseknutá mezi dvěma světy. Necítila se být propojená se svým tělem, už se necítila být součástí země. Ale taky se necítila být mrtvá. Měla pocit, jako kdyby se probouzela z hodně, hodně hlubokého spánku.

Snažila se vzpomenout si. Boston…Králova kaple…meč. A pak…pobodání. Ležela tam, umírala. A Caleb po jejím boku. A pak…jeho zuby. Přibližovali se k ní.

Caitlin cítila tupou, pulzující bolest na jedné straně svého krku. To muselo být z toho ukousnutí. Vyžádala si to-prosila o to.

Ale podle toho jak se teď cítila, si nebyla jistá, jestli to měla udělat. Neměla vůbec dobý pocit. Cítila, jak jí v žilách proudí ledová, studená krev. Cítila se, jako by umřela, no neudělala další krok. Jako kdyby byla zaseknutá.

Více než cokoliv jiného však cítila bolest. Tupou, pulzující bolest v pravé dolní části těla a v břichu. Muselo to být místo, kde byla ubodána.

“To, čím teď procházíš, je normální,” řekl jemně Caleb. “Neměj strach. Všichni si tím projdeme, když jsme poprvé proměněni. Zlepší se to. To ti slibuji. Bolest ustoupí.”

Chtěla se usmát, natáhnout se a pohladit jeho tvář. Zvuk jeho hlasu dělal všechno na světě perfektním. Všechno to stálo za to. Teď už s ním bude navěky a to jí dodávalo naději.

Ale byla příliš unavená. Její tělo nereagovalo na to, co chtěl mozek. Nedokázala přinutit své rty se usmát a nedokázala nasbírat sílu, aby zvedla hlavu. Cítila, že se opět ponořuje do spánku…

Najednou se její myšlenky změnili, trhla sebou a probrala se. Meč…ležel tam, a pak…ukradený. Kdo ho má teď?

A pak si vzpomněla na svého bratra, na Sama. V bezvědomí. Pak ho unesla ta upírka. Co se s ním stalo? Byl v bezpečí?

A Caleb. Proč byl tady? Měl by se snažit získat meč. Zastavit je. Byl tady jenom kvůli ní? Obětoval to všechno, jenom aby mohl zůstat po jejím boku?

V mysli jí běžela otázka za otázkou.

Zmobilizovala veškeré síly, které ještě měla a pootevřela ústa.

“Meč,” podařilo se jí říct a v krku měla tak sucho, že mluvení přinášelo velkou bolest. “Musíš jít…” dodala. “Musíš zachránit…”

“Pssst,” řekl Caleb. “Jenom odpočívej.”

Chtěla říct víc. Mnohem víc. Chtěla mu říct, jak velmi ho miluje. Jak vděčná je. Jak doufá, že ji nikdy neopustí.

Ale to muselo počkat. Zalila ji nová vlna slabosti a její rty se už jednoduše nedokázali od sebe odlepit. Cítila, jak se proti své vůli potápí a potápí, směřuje zpátky do temnoty, zpět do jejího stavu nesmrtelného spánku.

KAPITOLA DRUHÁ

Jak Kyle letěl ponad severní Manhattan, nikdy se necítil víc povzneseně. Za ním letěl Sergei, jeho poslušný voják a za ním stovky upírů, kteří se k nim přidali v průběhu cesty. Kyle teď měl legendární meč za pásem a nebylo potřeba říkat nic dalšího. Zlomyslní upíři z celého Východního pobřeží už slyšeli tyto novinky a jak Kyle letěl ponad nima, mnoho sabatů se k němu chtělo připojit. Věděli, že válka se blíží a Kylova reputace ho předcházela. Tito zištní upíři věděli, že kamkoliv směřuje, nemá v plánu nic dobrého. A oni chtěli být toho součástí.

Kyle cítil nadšení z rozrůstající se armády za ním a jak letěl ponad město, pocítil další příval sebevědomí. Sergei si při kradení meče a ubodání té dívky Caitlin počínal velmi dobře. Popravdě byl Kyle překvapený. Nikdy si nemyslel, že to Sergei v sobě má. Podcenil ho a jako odměnu se rozhodl, že ho nechá žít, protože si uvědomil, že je z něj dobrý pomocník. Obzvláště ho ohromilo, že mu Sergei odevzdal meč hned po opuštění Královy kaple. Ano, Sergei znal své místo. Kdyby v tom pokračoval, Kyle by ho dokonce mohl povýšit, mohl by mu dát jeho vlastní malou legii. Kyle nenáviděl většinu věcí na většině lidí, no jedna věc, kterou dokázal ocenit, byla věrnost.

Zvláště po tom, co mu udělal Sabat černého přílivu, jeho vlastní lidé. Po tisíciletích věrnosti ho Rexius, jejich vůdce, vyhodil, jako by byl nic, jako by ty tisíce let služby nic neznamenali. Všechno pro jeden malý omyl. Bylo to nepředstavitelné.

Kylův plán vyšel perfektně. Teď ovládal meč a nic-absolutně nic-se mu nemohlo postavit do cesty. Už brzy bude tím, kdo bude vést vojnu s lidskou rasou a s ostatními upířími rasami.

Jak Kyle pokračoval v cestě, teď ponad Harlem, zletěl blíže k zemi, použil svůj upíří zrak a přiblížil si dění tam dolů. Doširoka se zašklebil.

Jeho šíření moru opravdu fungovalo. Vládl tam chaos a zmatek. Ti patetickí malí lidé se honili každým směrem, řídili své automobily v protisměru jednosměrnými ulicemi, hádali se mezi sebou, plenili obchody. Viděl, že na většině lidí je poznat znaky nakažení morem. Také viděl mrtvoly nahromaděné na téměř každém rohu ulice. Tam dolů byl Armageddon. A nic ho nemohlo udělat šťastnějším.

Bylo jenom otázkou dní, než padne každý člověk ve městě. Tehdy dokáže Kyle se svými poskoky bez problémů odstranit ostatní. Budou se krmit tak, jak nikdy předtím. A zotročí zbytek lidské rasy.

Jedinou malou překážkou, která mu stála v cestě, byl Bílý Sabat, ti patetičtí upíři, kteří se krmili pouze zvířaty, ti, kteří si mysleli, že jsou lepší než kdokoliv jiný. Ano, budou se pokoušet. Ale jejich síla se s mečem nebude dát srovnat. Když se vypořádá s lidmi, pak je odstraní.

Jako první a nejdůležitější si vezme zpátky patřičné místo ve svém Sabatu. A udělá to brutálně. Rexius udělal jeho potrestáním obrovskou chybu, pomyslel si Kyle, když se natáhnul a cítil všechny tvrdnoucí jízvy na své tváři, jeho strašný osud, jeho trest za to, že nechal Caitlin vyklouznout. Rexius zaplatí za každou jednu z Kylových jizev. Rexius byl silný, no teď, s mečem, byla Kylova síla ještě větší. Kyle si oddechne až uvidí Rexiuse ležet mrtvého, ve svých vlastních rukách a sám se prohlásí za nového vůdce. Při pomyšlení na to se Kyle široce usmál. Vůdce. Po všech těch tisících let. Bylo to něco, co si zasloužil. Byl to jeho osud.

Kyle a jeho muži letěli a letěli, ponad Central Park, ponad Midtown, ponad Union Square, ponad Greenwich Village…a nakonec přišli k parku při Městské Radnici.

Kyle elegantně sestoupil, přistál na nohy a dav teď už stovek upírů přistál za ním. Kylova armáda se rozrostla víc, jak doufal. Jak skvělý návrat, pomyslel si.

Kyle se chystal zamířit k bránám Městské Radnice, rozbít dveře a začít válku, když si periferním viděním něčeho všiml. Něčeho, co ho rozrušovalo.

Kyle použil své vidění, přiblížil si pohled přes několik bloků a podíval se zblízka na zmatek před Brooklynským mostem. Stovky aut byly v provozu zaseknuté jedno o druhé a shromážděné před mostem. Všichni se chtěli dostat pryč.

Ale most byl uzavřený. Cestu blokovalo několik vojenských tanků a náklaďáků, na kterých vrcholu seděli desítky vojáků se zbraněmi namířenými na dav lidí. Očividně nikdo nemohl opustit ostrov Manhattan. Armáda určitě nechtěla, aby se nákaza rozšířila dál. Pravděpodobně uzavřeli všechny mosty a tunely.

Na jedné straně to bylo přesně to, co Kyle chtěl: zjednodušilo mu to život, když budou všichni lidé uvězněni na Manhattanu, bude je moct jednodušeji zabít.

No na druhé straně, teď, když to na vlastní oči viděl, zvedal se mu z toho žaludek. Nenáviděl autority-jakéhokoliv druhu. A to zahrnovalo i armádu. Téměř sympatizoval s davy lidí, kteří se snažili dostat z ostrova pryč. Byli zastaveni autoritami. Kylovi vřela krev v žilách, když na to pomyslel.

V tu samou chvíli dostal nápad. Proč nevypustit nějaké lidi z ostrova? Vlastně by to jenom posloužilo jeho záměru. Rozšířili by nákazu dál. Pro začátek do Brooklynu. Ano, to by bylo velmi příhodné.

Kyle náhle vyskočil zpátky do vzduchu a letěl směrem k Brooklynskému mostu. Jeho stopy okamžitě následovaly stovky upírů.

Dobře, pomyslel si. Byli věrní a poslušní a neptali se žádné otázky. To bude opravdu velmi dobrá armáda.

Kyle přistál při Brooklynském mostě, vystoupil na kapotu auta a stovky upírů přistáli na autech za ním.

Najednou se rozezněly klaksony. Zdálo se, že lidem se nelíbí, když jim někdo stoupá na auto.

Kyla zalila nová vlna vzteku, když pomyslel na nevděk těchto patetických lidí, kteří troubí, i když on jim přišel pomoct.

Jak stál na kapotě Saab SUV, které na něj troubilo, zastavil se. Chystal se seskočit dolů a vypořádat se s armádou, no místo toho se pomalu otočil a přes čelní sklo se podíval dovnitř, kde na něj civěla rodina.

Byla to typická zazobaná rodinka. Na předních sedadlech seděl manžel a manželka, čtyřidsátníci, a za nimi jejich dvě děti. Muž otevřel okno, natáhl se a zamával pěstí na Kyla.

“Jdi do prdele z mé kapoty!” křičel muž.

Kyle, stojící na kapotě, poklekl na jedno koleno, natáhl se a vrazil pěstí do čelního okna. Chytil muže za jeho límec a jedním pohybem ho přímo přes čelní sklo strhl k sobě. Sklo se všude rozsypalo, zatímco křik mužovy manželky a dětí se ozýval do noci.

Kyle stál na kapotě, šklebil se, držel muže vysoko nad svou hlavou.

Muž naříkal, křičel a hlavu měl pokrytou krví z rozbitého skla.

Kyle se natáhl a se širokým úsměvem hodil muže vzduchem jako papírové letadélko. Muž pokračoval v letu ještě několik dlouhých metrů a přistál někde vzadu v provozu, na kapotě nějakého jiného auta. Mrtvý, doufal Kyle.

Kyle se vrátil k práci. Seskočil z auta a běžel směrem k velkým tankům, které blokovali most. Za sebou cítil stovky svých poskoků, kteří ho následovali.

Jak se Kyle přibližoval, všichni vojáci spozorněli. Několik z nich zvedlo své zbraně a namířilo je na něho.

Byl tam okruh, kde nebyly žádní lidé nebo auta, dobrých sto stop od tanků, a nezdálo se, že by měl někdo odvahu do něj vstoupit..

Ale Kyle spokojeně překročil linii a kráčel přímo do otevřeného prostoru, přímo směrem k tankům.

“Stůjte!” křičel voják do megafonu. “Už se NEPŘIBLIŽUJTE! BUDEME střílet!”

Jak se Kyle přibližoval k tankům, široce se usmál. “Řekl jsem STŮJTE!” zakřičel znovu voják. “Toto je vaše POSLEDNÍ varování! Je zákaz vycházení. Máme příkaz střílet v noci na kohokoliv!”

Kyle se šklebil ještě víc.

“Tohle je má noc,” odpověděl.

Kyle pokračoval směrem k nim a najednou začali střílet. Desítky a desítky vojáků stříleli ze svých zbraní přímo na Kyla a jeho muže.

Kyle cítil bolest ze všech kulek, které se od něho odráželi. Jedna po druhé se odráželi od jeho hrudě, ramen, hlavy a nohou. Byly jako kapky deště, no silnější. Usmál se při pomyšlení na ty patetické lidské zbraně.

Kyle viděl zděšené výrazy na tvářích vojáků, když si začali uvědomovat, že ho to ani nevyvedlo z míry. Očividně nedokázali pochopit, jak vůbec může ještě chodit. Nebo taky kdokoliv z jeho následovníků.

Ale neměli čas na reakci. Kyle přišel k nejbližšímu tanku, vešel pod něj, oběma rukami jej chytil a pomocí superlidské síly zvedl vysoko nad hlavu. S tankem nad hlavou přešel několik stop a přišel ke zábradlí na mostě. Několik vojáků mezitím z tanku spadlo. Ale desítky dalších se ho drželi, zachyceni o kovové části a snažili se vydržet za každou cenu.

Velký omyl.

Kyle udělal tři rychlé kroky a hodil tank co nejdále to jen šlo.

Tank letěl vzduchem několik desítek stop a trhal okraj zábradlí.

Nesl se ponad Brooklynský most, klesal dolů stovky stop směrem k řece. Tank se otáčel a otáčel a vojáci křičeli, když z něj postupně vypadávali. Nakonec s obrovským šplíchnutím přistál ve vodě.

Ucpaný provoz najednou ožil. Bez jakéhokoliv zaváhání znepokojení Newyorčané šlápli na plyn a jejich auta letěli přes nově otevřenou cestu přes most. V průběhu vteřin mizeli z Manhattanu stovky aut. Kyle se mezitím díval na jejich tváře a viděl, že někteří z nich už byli nakaženi.

Kyle se zašklebil. Toto bude krásná noc.

KAPITOLA TŘETÍ

Samantha sledovala, jak se před ní za vrzání otevírají masivní dvojité dveře a cítila se, jako kdyby měla v břichu jámu. Vešla do komnaty svého vůdce doprovázená několika upířími strážci. Nebyla spoutaná-to by si nikdy nedovolili-no drželi se těsně při ní a odkaz byl jasný. Pořád byla jednou z nich, no byla v domácím vězení, alespoň do tohoto setkání s Rexiusem. Zavolal ji jako vojáka, no zavolal ji taky jako vězně.

Dveře se za ní s bouchnutím zavřeli a ona si všimla, že velká komnata byla přeplněná. Účast jako dnes neviděla už roky. V místnosti byli stovky jejich spřízněných upírů. Očividně se chtěli všichni podívat, dovědět se novinky, co se stalo s mečem. Jak jej nechala uniknout.

No nejvíc ze všeho zřejmě chtěli vidět, jak bude potřestána. Věděli, že Rexius byl vůdce, který nikdy neodpouští a že i ten nejmenší omyl vždy potrestá. Přestupek takového rozsahu vyžadoval nějaký přemrštěný trest.

Samantha to věděla. Nepokoušela se uniknout svému osudu. Přijala tuto misi a selhala. Našla meč, to ano, no taky jej ztratila. Dovolila Kylovi a Sergeiovi, aby jej zpod ní ukradli.

Všechno to mohlo být perfektní. Jasně si vzpomínala na meč, jak tam ležel, na podlaze Královi kaple, v uličce, jenom stopu od jejího sevřetí. Byla pouze vteřiny vzdálená od toho, aby ho měla, aby splnila svou misi, aby byla hrdinkou svého sabatu.

A pak Kyle a ten jeho otřesný poskok, Sergei, museli přijít a ukrást jí ho z její náruče. To nebylo fér. Jak by to jenom mohla čekat?

A teď, teď byla kdo? Lump. Ta, která nechala meč uniknout. Ta, která zlyhala na své misi. O ano, trest bude peklem. Tím si byla jistá.

Vše, co teď chtěla bylo, aby byl Sam v bezpečí. Byl v bezvědomí a ona ho odnesla pryč, nesla ho celou cestu zpátky sem. Chtěla ho mít nablízku. Nebyla připravená ho nechat jít a nevěděla, kam jinam ho přivést. Vplížila se dovnitř a ukryla ho do bezpečí, hluboko pod zem, do prázdné komnaty v jejím sabatu. Nikdo ji neviděl, alespoň pokud věděla. Bude tam v bezpečí, pryč od zvědavých očí těchto upírů. Podá hlášení Rexiusovi, odtrpí si svůj trest a po tom všem počká až do svítání a když budo všichni spát, spolu se Samem utečou.

Samozřejmě, nemohla utéct jenom tak. Musela nejdřív podat hlášení a odtrpět si svůj trest, protože jinak by ji její sabat hledal a celý zbytek života by strávila na útěku. Když už bude jednou potrestána, nikdo ji nebude pronásledovat. Pak může vzít Sama a můžou utéct daleko odsud a někde se usadit. Jenom oni dva.

Nečekala, že Sam ovládne její city tak, jak se mu to povedlo. Když teď přemýšlela o svých prioritách, přemýšlela nejprve o něm. Chtěla být s ním. Potřebovala být s ním. Vlastně, i když jí to dokonce i samé před sebou znělo šíleně, už si dále bez něj nedokázala představit svůj život. Zlobila se na sebe. Nevěděla, jak mohla dopustit, aby to dosáhlo až tohto bodu. Posedlost teenagerem. Člověkem. Nenáviděla se za to. Ale bylo to tak, jak to bylo. Nemělo smysl pokoušet se změnit to, co cítila.

Tato myšlenka jí dodávala sílu, když pomalu přistupovala k Rexiusovmu trůnu a připravovala se na svůj rozsudek. Bude se muset podrobit nepopsatelné bolesti, to věděla, no myšlenka na Sama jí pomáhala zůstat i přesto silnou. Měla se k čemu vrátit. A Sam bude ochráněný, ušetřený od toho všeho. To dělalo vše zvládnutelným.

Ale bude ji milovat i poté, jak si projde trestem? Jak znala Rexiuse, rezervoval si pro ní kyselinu laurovou a zjizví její tvář nejvíc, jak to jenom bude možné. Nakonec může ztratit tu nejhezčí část svého vzhledu. Bude ji Sam pořád milovat? Doufala, že bude.

Ticho sestupovalo na komnatu, zatímco se stovky upírů přibližovali, aby se podívali na tuto výměnu. Samantha udělala několik kroků blíž k Rexiusovi, klekla si na jedno koleno a uklonila se.

Rexius, vzdálený jenom několik stop, na ní civěl ze svého trónu a probodával ji svýma krutýma, ledově modrýma očima. Samantha měla pocit, že se na ní dívá několik minut, ačkoliv věděla, že to byly pravděpodobně jenom vteřiny. Hlavu držela pořád skloněnou. Nechtěla se mu podívat do očí.

“Tak,” začal Rexius a jeho chraplavý hlas si řezal cestu zvukem, “kuře se vrátilo domů na hřad.”

Následovalo několik dalších minut ticha, zatímco sledoval Samanthu. Věděla, že vysvětlování a obhajování se nemá smysl. Jenom prostě klečela a hlavu měla skloněnou dolů.

“Poslal jsem tě na velmi jednoduchou misi,” pokračoval. “Po Kylových selháních jsem potřeboval někoho, komu můžu věřit. Mého nejcennějšího vojáka. Nikdy předtím jsi mě nezklamala, po celé tisícky let,” řekl a díval se na ní. “Ale na této jedné, jednoduché misi si nějak dokázala selhat. A selhat pořádně.”

Samantha opět zklonila hlavu.

“Tak. Řekni mi, co přesně se stalo s mečem. Kde je?”

“Můj pane,” začala pomalu, “Vystopovala jsem to děvče. Caitlin. A Caleba. Našla jsem je oba. A našla jsem taky meč. Dokonce jsem donutila Caitlin, aby se ho vzdala. Byl na podlaze, jenom kousek ode mně. Za několik vteřin bych ho určitě měla a přinesla vám ho.”

Samantha polkla.

“Nevěděla jsem, co se stane pak. Byla jsem překvapená, napadl mě Kyle–”

V místnosti plné upírů vypukl hlasitý šepot.

“Předtím, jak jsem stihla popadnout meč,” pokračovala, “ho vzal Kyle. Utekl z kostela a já nemohla vůbec nic dělat. Pokoušela jsem se ho najít, no on byl už dávno pryč. Meč je nyní v jeho vlastnictví.”

V místnosti se rozšířil ještě hlasitější šepot. Neklid v místnosti by se dal krájet.

“TICHO!” zakřičel hlas.

Šepot pomalu utichl.

“Tak,” začal Rexius, “po tom všem si nechala Kyla vzít meč. Prakticky si mu ho odevzdala.”

Samantha věděla své, no nedokázala se pořádně ovládat. Musela říct něco na svou obranu. “Můj pane, nebylo nic, co bych mohla udělat—”

Rex ji přerušil jednoduchým pokýváním hlavou. Toho gesta se děsila. Znamenalo to, že se budou dít zlé věci.

“Díky tobě se teď musím připravit na dvě války. Tato patetická válka s lidskou rasou a teď i válka s Kylem.”

Místnost pokrylo těžké ticho a Samantha cítila, že její trest je už na spadnutí. Byla připravená jej přijmout. V mysli si držela Samův obraz a fakt, že ji určitě nemůžou zabít. Nikdy by to neudělali. I po tom všem bude mít život, alespoň nějaký život a Sam bude jeho součástí.

“Mám pro tebe připravený velmi speciální trest,” řekl potichu Rexius a jeho výraz se pomalu změnil na úšklebek.

Samantha slyšela, že se za ní otevřeli široké dvojité dveře a otočila se, aby viděla, co se děje.

Její srdce poskočilo.

Tažený dvěma upíry tam byl, se spoutanýma nohama a rukama, Sam.

Objevili ho.

Měl zacpané ústa a i když se svíjel a snažil se vydat nějaký zvuk, nedokázal to. Z toho šoku a strachu měl doširoka otevřené oči. Táhli ho na kraj místnosti, řetězy řinčeli, pevně ho drželi a nutili ho dívat se.

“Vypadá to tak, že jsi nejen ztratila meč, no taky jsi si vybudovala vztah ke člověku, navzdory všem pravidlům naší rasy,” řekl Rexius. “Tvůj trest, Samantho, bude sledovat utrpění toho, kdo ti je nejdražší. Cítím, že ten, kdo je pro tebe právě teď nejdůležitější, nejsi ty sama. Je to tento kluk. Tento patetický, malý, lidský chlapec. Velmi dobře,” řekl, naklonil se blíž a šklebil se. “To bude tvůj trest. Tomuto klukovi způsobíme neskutečnou bolest.”

Samantha měla pocit, že jí vyskočí srdce z hrudě. Tohle bylo něco, co nepředpokládala a něco, co nemohla dopustit. Za žádnou cenu.

Pustila se do akce a vyskočila směrem k Samovým věznitelům. Jednoho dokázala zasáhnout, silně ho kopla do hrudě. Odletěl o kus dál.

Ale předtím jak stihla zaútočit na ostatní, bylo na ní několik upírů, drželi ji a tlačili k zemi. Bojovala ze všech sil, no bylo jich tam příliš mnoho a nedokázala se vyrovnat síle všech těch upírů najednou.

Bezmocně sledovala, jak několik upírů vleče Sama směrem do středu místnosti. Umístili ho na místo-na přesné místo, které bylo rezervováno pro ty, kteří procházeli mučením kyselinou laurovou. Pro upíra byl tento trest nepopsatelně bolestivým. Zjizvilo ho to na celý život.

Pro člověka bude ta bolest neskutečná a tento trest znamenal jistou a strašlivou smrt. Vedli Sama na jeho popravu. A nutili ji se na to všechno dívat.

Rexius se usmál ještě víc, když byl Sam spoután a na místě. Jak Rexius přikývl, jeden z přisluhovačů mu strhl pásku z úst.

Sam se okamžitě, se strachem v očích, podíval na Samanthu.

“Samantha!” křičel. “Prosím! Zachraň mě!”

Samantha, navzdory tomu kým byla, propukla v pláč. Neexistovalo nic, vůbec nic, co by mohla udělat.

Šest upírů přisunulo dopředu obrovský bublající a syčící železný kotlík, kterýbyl připevněn na horní části žebříku. Umístili ho přímo nad Samovu hlavu.

Sam se podíval nahoru

A to poslední co viděl bylo, jak tekutina opouští kotlík, bublá, syčí a míří přímo na jeho tvář.