Aréna Jedna: Otrokáři

DEVĚT

Výstřel je ohlušující a o chvilku později vidím, že je celý inte- riér auta od krve. Jsem v takovém adrenalinovém opojení, že nevím, kdo vystřelil první.

A s úlekem vidím, že jsem ho střelila do hlavy.

Náhle se ozve křik. Podívám se na zadní sedadla a vidím tu mla- dou dívku za sedadlem řidiče ječet. Náhle se nakloní dopředu, pro- skočí na přední sedadlo a vyběhne ven do sněhu.

Na chvilku se zamyslím, jestli bych za ní neměla běžet – očividně je v šoku a pochybuji, že v jejím stavu vůbec ví, kam jde. Pochybuji, že v tomto počasí a na tak vzdáleném místě dokáže přežít dlouho.

Vzpomenu si ale na Bree a musím se soustředit. Na ní teď záleží nejvíc. Nemůžu si dovolit ztrácet čas naháněním té holky. Otočím se a dívám se, jak utíká, a je zvláštní, že si o ní myslím, že je o tolik mladší než já. Ve skutečnosti je asi v mém věku.

Chci se podívat na reakci toho kluka na zadním sedadle, kterému může být možná dvanáct. On tam však jen sedí, zírá do prázdna, ztuhlý a strnulý. Dokonce ani nebliká. Říkám si, jestli třeba neutr- pěl nějaký psychický kolaps. Postavím se a dívám se na Bena, který tu pořád stojí a zírá na tu mrtvolu. Neříká ani slovo.

Vtom si uvědomím závažnost toho, co jsem udělala: zabila jsem člověka. Nikdy v životě jsem si nemyslela, že by se to mohlo stát. Vždy jsem se cítila hrozně, když jsem zabila byť jen zvíře, a uvě- domím si, že bych se teď měla cítit příšerně.

Jsem ale příliš otupělá. Právě teď cítím jen to, že jsem udělala, co jsem musela, v sebeobraně. Byl to přeci jen otrokář a přijel, aby nám ublížil. Uvědomím si, že bych měla cítit lítost, ale necítím. To mě děsí. Nemůžu si pomoct ale říkám si, jestli nejsem tátovi podobná víc, než jsem si dokázala připustit.

Ben je teď úplně zbytečný, jen stojí a zírá, takže oběhnu auto, otevřu dveře spolujezdce a pokouším se vytáhnout to tělo ven. Je těžké.

„Pomoz mi!“ vyjedu na něj. Ta jeho nečinnost mě vytáčí – zvlášť když ti ostatní otrokáři ujíždějí pryč.

Ben konečně přiběhne, aby mi pomohl. Podaří se nám toho mrt- vého otrokáře vytáhnout ven, oblečení máme potřísněné krví, táh- neme tělo několik metrů a hodíme ho do sněhu, který se barví do červena. Sehnu se a rychle mrtvolu oberu o pistoli a munici a vidím, že Ben je buď příliš pasivní nebo nedokáže jasně myslet.

„Vem si jeho věci,“ říkám mu. „Budeš je potřebovat.“

Neztrácím žádný další okamžik. Běžím zpět k autu, otevřu dveře řidiče a naskočím dovnitř. Chci otočit klíčkem v zapalování, ale pak se podívám dolů. Klíčky tam nejsou.

Srdce se mi zastavilo. Začnu je zběsile hledat všude na podlaze, na se- dadlech a pak na palubní desce. Nic. Klíčky musely vypadnout při srážce.

Podívám se ven a všimnu si neobvyklých stop ve sněhu, které mohly zanechat klíče. Kleknu si a začnu zoufale pročesávat sníh ru- kama. Moje zoufalství se zvětšuje. Je to jako hledat jehlu v kupce sena.

Najednou se ale stane zázrak: moje ruka narazí na něco malého. Pročesávám teď sníh pečlivěji a nakonec v ruce držím klíče, úlevou bez sebe.

Naskočím zpět do auta, zapnu motor a auto se rozburácí k životu. Je to nějaký upravený sportovní model, něco jako staré Camaro, a motor burácí příliš hlasitě. Už teď je mi jasné, že je to pěkně ry- chlé auto. Jen doufám, že je dost rychlé na to, aby dohnalo to druhé.

Chci už zařadit a vyrazit, když vidím Bena, jak tam pořád stojí a zírá na tu mrtvolu. Nevzal si žádné oblečení, i když teď mrzne, jak tam jen stojí. Být svědkem něčí smrti ho asi zasáhlo víc než mě. Ztrácím veške- rou trpělivost a říkám si, jestli nevyrazím bez něj, ale nebylo fér ho tu tak- hle nechat, hlavně když mě na tom mostě zachránil – nebo aspoň jeho váha.

„ODJÍŽDÍM!“ zaječím na něj. „NASTUP!“

To ho probudilo. Přiběhne, naskočí dovnitř a zabouchne za sebou dveře. Chystám se vyrazit, když v tom se otočí a podívá se dozadu.

„A co on?“ zeptá se.

Také se otočím a vzadu vidím toho strnulého kluka, jak tam pořád ještě sedí a zírá. „Chceš ven?“ ptám se toho chlapce. „Teď máš šanci.“

On ale neodpovídá. Nemám dost času na to, abych se ho vyptá- vala, už tak mě zdrželo už dost věcí. Pokud se nerozhodne, rozhodnu za něj. Pokud pojede s námi, může přijít o život – ale pokud zůstane tady, o život přijde určitě. Jede s námi.

Otočím se smykem na místě a s žuchnutím najíždím zpět na dál- nici. Mám radost, že to auto pořád běží, a je rychlejší, než jsem si do- kázala představit. Také mě těší, že se na zasněžené dálnici dobře řídí. Sešlápnu spojku a zařadím druhou rychlost, pak třetí, pak čtvr- tou... Jsem tátovi vděčná, že mě naučil řídit auto s ruční převodov- kou – další mužská dovednost, kterou bych se jako náctiletá holka asi nikdy neměla naučit a další věc, kterou jsem nesnášela a za kte- rou jsem teď vděčná. Dívám se na tachometr, jak rychlost roste:

80...90...100...110...120... Nejsem si jistá, kam až to mám tlačit. Mám strach, že když pojedu příliš rychle, ztratím na sněhu kontrolu, obzvláště když tuhle dálnici už roky nikdo neudržuje, a kvůli sněhu ani nevidím díry v asfaltu. Stačilo by, abychom trefili jen jednu vel- kou díru nebo náledí a skončíme mimo silnici. Zrychlím už jen tro- chu, na 220 kilometrů za hodinu, a rozhodnu se tu rychlost držet.

Podívám se na Bena, který si právě dopnul pásy a teď se křečo- vitě drží palubní desky, klouby úplně bílé, a plný strachu se dívá na silnici před námi.

„Tys ho zabila.“

Přes burácení motoru ho skoro vůbec neslyším a říkám si, jestli se mi to jen nezdálo nebo jestli to nebylo moje svědomí. Ben se na mě ale otočí a zopakuje to:

„Tys toho člověka zabila,“ řekne hlasitěji, jako by byl pořád ještě v úžasu, že se něco takového může stát. Nevím, jak mu odpovědět.

„Jo, zabila,“ odpovím mu nakonec naštvaně. Nepotřebuji, aby mi to připomínal. „Máš s tím nějakej problém?“

Pomalu zavrtí hlavou. „Jen jsem nikdy předtím neviděl, jak někdo někoho zabil.“

„Udělala jsem, co jsem musela,“ odseknu mu, jako bych se brá- nila. „Měl pistoli.“

Přidám plyn, na 230 kilometrů za hodinu, a za mírnou zatáčkou s úlevou vidím na obzoru to druhé auto. Doháním ho, jedu rychleji, než mají odvahu oni. Takto je za několik minut možná doženu. Ta myšlenka mě povzbudila.

Jsem si jistá, že nás vidí – jen doufám, že nepoznají, že to jsme my. Možná si myslí, že ti druzí otrokáři dokázali dostat své auto zpět na silnici. Nemyslím, že viděli, co se stalo.

Přidám plyn na 240 kilometrů za hodinu a vzdálenost mezi námi se zkracuje.

„Co uděláš, až je doženeš?“ zavolá Ben s panickou hrůzou v hlase. Přesně o tom jsem také přemýšlela. Ještě nevím. Zatím vím jen,

že je musím dohnat.

„Nemůžeme na ně střílet, teda pokud chceš udělat tohle,“ říká mi. „Kulka by mohla zabít mýho bráchu – nebo tvoji sestru.“

„Já vím,“ odpovídám mu. „Nebudeme střílet. Vytlačíme je ze sil- nice,“ říkám najednou rozhodně.

„To je šílenost!“ zakřičí a jak se k nim blížíme, chytne se palubní desky ještě pevněji než předtím. Sníh se od našeho předního skla odráží jak šílený a já si připadám jako bych byla v nějaké videohře, které se vymyká kontrole. Dálnice Taconic se stáčí a zužuje.

„Vždyť by je to mohlo zabít!“ křičí. „A k čemu to bude dobrý? Můj brácha tam umře!“

„Moje sestra je tam taky!“ křičím na něj. „Si myslíš, že chci, aby umřela?“

„A jak to teda máš vymyšlený?“ křičí.

„Máš snad nějakej lepší nápad!?“ křičím na něj. „Si snad myslíš, že je jen tak poprosím, aby zastavili?“ Ben je ticho.

„Musíme je zastavit,“ pokračuju. „Pokud se dostanou do města, tak už je zpátky nedostaneme. Byla by to pro ně jistá smrt. Tohle jim aspoň dá šanci.“

Právě když chci ještě jednou přidat plyn, překvapí mě, že otrokáři najednou zpomalili. Během vteřin jedu vedle nich. Nejdřív nechápu, proč to dělají ale pak pochopím: myslí si, že jsme jejich partneři. Pořád ještě jim nedošlo, že to jsme my.

Předjíždíme je zprava a když už chci prudce otočit volantem a narazit do nich, na straně spolujezdce se stáhne zabarvené okénko a za ním se objeví zubící se tvář otrokáře se zdviženou maskou, pořád si myslí, že patříme k nim.

Stáhnu své okénko a mračím se na něj: chci, aby se na mě po- řádně podíval, než ho pošlu do pekel.

Smích mu zmizí z tváře, na které se mu objeví zděšený výraz. Stále mám na své straně moment překvapení a už už do nich chci na- razit, když v tom si všimnu Bree na zadním sedadle. Je naživu. Kouká se na mě se strachem v očích.

Vtom najedeme na díru. Ten zvuk je ohlušující a naše auto se za- třese, jako by v něm vybuchla bomba. Škubne to se mnou tak silně, že hlavou narazím do kovového stropu a zuby mi cvaknou o sebe. Myslím, že mi vypadla plomba. Naše auto se začne divoce zmítat a trvá mi několik vteřin, než nad ním znovu získám kontrolu a vy- rovnám ho. To bylo o chlup. To ode mě bylo hloupý: neměla jsem vůbec oči spouštět ze silnice. Ztratili jsme rychlost, to druhé auto zrychlilo a teď na nás má náskok dobrých padesát metrů. A co je ještě horší, teď už vědí, že k nim nepatříme.

Znovu přidávám plyn na maximum: 130...140... Pedál mám se- šlápnutý až na podlaze, ale auto už rychleji nejede. Na tachometru je 255 kilometrů za hodinu. Předpokládám že to auto před námi může jet stejně rychle, ale oni očividně mají více rozumu. Led na této silnici může být nebezpečný už při 135 kilometrech za hodinu a oni nechtějí riskovat. Já ale nemám co ztratit. Pokud ztratím Bree, stejně už nebudu mít pro co žít.

Znovu je doháníme. Už jen třicet metrů... dvacet.

Najednou se jejich okno spolujezdce stáhne a něco se zablýská. Příliš pozdě mi dojde, co to je: pistole.

Dupnu na brzdy a v tu chvíli na nás několikrát vystřelí. Přikrčím se slyším kovový zvuk kulek, které se odrážejí od naší kapoty a předního skla. Nejdřív si myslím, že je s námi konec, ale pak mi dojde, že kulky neprošly skrz: to auto musí být neprůstřelné.

„Vždyť nás zabiješ!“ křičí Ben. „Přestaň! Musí to jít i jinak!“

„Jinak to nejde“ křičím na něj, spíš abych ujistila sama sebe než jeho. Překročila jsem v sobě nějakou hranici a absolutně odmítám to vzdát. „Jinak to nejde,“ opakuji si tiše a oči mám přikované k silnici. Znovu přidávám plyn, zahnu ke straně a přijíždím vedle nich. Jedním silným pohybem otočím volantem a tvrdě do nich narazím právě v oka- mžik, kdy na nás chce otrokář zamířit pistolí. Můj přední nárazník zasáhl jejich zadní kolo. Jejich auto se začalo divoce zmítat a to moje taky. Na okamžik je nás plná silnice. Narazili do kovových svodidel, od kterých se

odrazili a narazili do nás a my jsme narazili do svodidel na naší straně.

Dálnice se znovu rozšiřuje a místo svodidel ji po obou stranách lemují pole. Paráda. Teď vím, že je můžu vytlačit. Naposled přidá- vám plyn a připravuji se zatočit. Mám na ně krásně zamířeno a jsem připravená zatočit volantem.

Vtom vidím kovový záblesk, jak otrokář znovu vytáhl ruku s pi- stolí z okénka. „POZOR!“ křičí Ben.

Je ale příliš pozdě. Zazní výstřely a než stihnu zatočit, kulky se zaboří do našich předních pneumatik. Úplně ztrácím kontrolu nad autem. Ben křičí a naše auto letí ze silnice. Takže i když nechci, křičím také.

Naše auto se pořád převrací, můj svět je vzhůru nohama a znovu a znovu se točíme.

Hlavou se praštím o kovovou střechu. Cítím, jak se mi bezpeč- ností pás čím dál víc boří do hrudníku a svět je jen velká šmouha za předním sklem. Zvuk křupajícího kovu v mých uších je tak ohlušu- jící, že skoro nemůžu myslet.

Pamatuju se jen, že bych si přála, aby tu byl táta a viděl mě, jak blízko jsem byla. Říkám si, jestli by byl pyšný.

A pak poslední rána a můj svět zčernal.

DESET

Nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Snažím se otevřít oči a probudí mě strašná bolest hlavy. Něco je špatně a já nevím co.

Pak mi to dojde: svět je vzhůru nohama.

Cítím, jak se mi do tváře hrne krev. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se zjistit, co se stalo, kde to jsem a jestli jsem stále naživu. A pak si to všechno začnu pomalu chápat.

Auto leží na střeše, motor se zastavil a já jsem stále připoutaná bezpečnostními pásy. Je ticho. Říkám si, jak dlouho tu tahle visím. Pomalu hýbu rukou a snažím se zjistit, jestli nemám nějaké nové zranění. Při tom cítím ostrou bolest ve svých ramenech a pažích. Nevím, jestli jsem zraněná nebo kde jsem zraněná a dokud visím v sedadle hlavou dolů, tak to nezjistím. Musím se odpoutat.

Nevidím na sponu svých pásů, tak postupuji po hmatu, dokud nenarazím na něco plastového a studeného. Zabořím do toho svůj palec. Nechce povolit.

Zatlačím silněji.

No tak.

Náhle uslyším cvaknutí. Pás se odepnul a já přistávám obličejem přímo na kovové střeše. Muselo to být aspoň ze třiceti centimetrů a mou bolest hlavy to výrazně zhoršilo.

Trvá mi několik vteřin, než zase začnu myslet a pomalu si kle- kám. Podívám se vedle sebe a vidím, jak Ben visí vedle mě, stále připoutaný pásy. Obličej má od krve, která mu pomalu kape z nosu, a nevím, jestli je živý nebo mrtvý. Oči má ale zavřené, což beru jako dobré znamení – aspoň nejsou otevřené a nehybné.

Otočím se za sebe, abych zkontrolovala toho chlapce – a oka- mžitě toho lituji. Leží na střeše auta, krk má vykroucený do nepři- rozené pozice a jeho oči jsou otevřené a ztuhlé. Je mrtvý.

Cítím se za to zodpovědná. Možná jsem ho předtím měla vyhnat z auta. Tomu klukovi se paradoxně mohlo lépe dařit u otrokářů než se mnou. Teď už s tím ale nic udělat nemůžu.

Když vidím toho kluka mrtvého, dochází mi vážnost naší nehody a znovu kontroluji, jestli nejsem někde zraněná, a vlastně ani nevím, kde mám hledat. Když se ale otočím, ozve se mi v žebrech strašná bolest a bolí mě se zhluboka nadechnout. Sáhnu si na ně a bolí to. Myslím, že mám zlomené další žebro.

Hýbat se můžu, ale bolí to jak čert. Stále mě navíc bolí pravá paže od té střepiny s naší předchozí nehody. Hlavu mám těžkou a jako by byla ve svěráku, v uších mi zvoní a hlavou mi tepe bolest, která nechce přestat. Asi mám otřes mozku.

Teď ale nemám čas se tím zabývat. Potřebuji vědět, jestli je Ben naživu. Natáhnu k němu ruku a zatřesu s ním. Žádná reakce.

Přemýšlím o co nejlepším způsobu, jak ho vyprostit ven a do- chází mi, že žádný snadný způsob není. Takže se k němu znovu na- táhnu a stisknu sponu jeho pásů. Pásy uletí stranou a Ben tvrdě dopadá obličejem na kovovou střechu. Hlasitě hekne a s úlevou si oddechnu: je naživu.

Leží tam, schoulený, a sténá. Natáhnu se k němu a silně do něj strčím, znovu a znovu. Chci ho probudit, vidět jak těžce je zraněný. Vrtí se, ale ještě není plně při vědomí.

Musím se dostat ven z auta: cítím se tu stísněně, hlavně když jsem tak blízko toho mrtvého kluka, který na mě stále zírá svýma ne- hybnýma očima. Snažím se najít kliku od dveří. Zrak mám rozost- řený, takže se mi špatně hledá, především protože je všechno vzhůru nohama. Zapojím obě ruce, pátrám po celých dveřích a nakonec se mi podaří kliku najít. Zatáhnu za ni, ale nic se nestane. Bezva. Dveře jsou asi zaseklé.

Tahám za ni zas a znovu, ale stále se nic neděje.

Takže se zakloním, kolena u brady, a vší silou do dveří kopnu oběma nohama. Ozve se kovová rána, dveře se rozletí a dovnitř se nahrne studený vzduch.

Vyvalím se ven, do bílého světa. Znovu sněží, hustě jako vždy. I tak jsem ale ráda, že jsem z auta venku, kleknu si a pomalu vstá- vám. Cítím, jak se mi krev žene do hlavy a na chvilku se celý svět točí. Bolest hlavy se pomalu zmírňuje a je příjemné být znovu na nohou, stát vzpřímeně a dýchat čerstvý vzduch. Jak se snažím stát rovně, bolest v mém hrudníku se zhoršuje, stejně jako bolest v mé paži. Zahýbu rameny a cítím, jak jsem celá ztuhlá a potlučená. Nezdá se ale, že bych měla zlomeného ještě něco jiného. Mám štěstí.

Pospíchám ke dveřím spolujezdce, dřepnu si na koleno a trhnu- tím je otevřu. Natáhnu se dovnitř, chytnu Bena za triko a pokouším se ho vytáhnout ven. Váží víc, než jsem čekala, a musím s ním silně trhnout. Pak ho pomalu ale pevně vytáhnu do čerstvého sněhu. Za- jede do něj po hlavě a to ho konečně probudí. Překulí se na bok a otírá si z obličeje sníh. Pak si klekne, opře se rukama o zem a otevře oči, dívá se na zem a těžce dýchá. Z nosu mu při tom kape krev a barví čerstvý sníh.

Několikrát zmateně zamrká, otočí se a podívá se na mě, ruku má nataženou nahoru, aby si chránil oči před padajícím sněhem.

„Co se stalo?“ zeptá se, ale je mu špatně rozumět.

„Měli jsme nehodu,“ odpovím mu. „Jsi v pořádku?“

„Nemůžu dýchat,“ říká, výrazně nosovým tónem a ruku si drží pod nosem, aby nekrvácel na zem. Pak se zakloní a já konečně chápu: má zlomený nos.

„Nos máš na maděru,“ říkám mu.

Podívá se na mě, pomalu začíná chápat a v očích se mu objeví strach.

„Jen klid,“ říkám mu a jdu k němu. Natáhnu k němu obě ruce a po- ložím mu je na nos. Vzpomínám si, jak mě táta učil, jak spravit zlo- mený nos. Bylo to jednou pozdě večer, když se vrátil domů potom, co se popral v hospodě. Nemohla jsem tomu věřit. Chtěl, abych se dívala, říkal, že by bylo dobré, abych se naučila něco užitečného. Dívala jsem se, jak stál v koupelně, naklonil se k zrcadlu, položil si ruce na nos a udělal to. Pořád ještě si vzpomínám na to křupnutí.

„Teď drž,“ říkám mu.

Jedním rychlým pohybem zatlačím oběma rukama z obou stran na jeho zlomený nos a narovnávám ho. Vykřikl bolestí a je mi to líto. Ale vím, že jsem to musela udělat, abych mu nos narovnala zpět a zastavila to krvácení. Skloním se a podávám mu do dlaní hrst sněhu a naznačím mu, aby si ho dal na nos.

„To zastaví to krvácení a nebude to tak oteklý,“ říkám mu.

Ben si přiloží sníh na nos a ten za několik okamžiků zčervená. Odvracím se.

Jdu zpět k autu a prohlížím ho: sedí na střeše, vzhůru nohama, podvozek otočený k obloze. Zbylé tři pneumatiky se stále točí, velmi pomalu. Otočím se a dívám se směrem k dálnici. Jsme od ní asi tři- cet metrů – museli jsme se kutálet dost daleko. Říkám si, jaký asi mají náskok.

Když se zamyslím nad tím, jak rychle jsme jeli, je zázrak, že jsme vůbec ještě naživu. Prohlížím si krajinu kolem dálnice a zjišťuji, že jsme měli štěstí: kdybychom se převrátili tam vzadu, spadli bychom ze skály. A kdyby náš dopad nezmírnil hustý sníh, byli bychom na tom hůře, než jsme.

Prohlížím si naše auto a říkám si, jestli se nám povede ho znovu zprovoznit. Moc tomu nevěřím. A to znamená, že už nikdy nenajdu Bree, a to znamená, že jsme tu uvízli, uprostřed ničeho, a zítra už asi budeme mrtví. Nemáme na výběr: musíme ho nějak dát do pořádku.

„Musíme ho převrátit,“ řeknu náhle s naléhavostí v hlase. „Mu- síme ho dostat zpátky na kola a podívat se, jestli ještě funguje. Po- třebuju tvoji pomoc.“

Ben pomalu chápe, co říkám, a pak ke mně přispěchá, i když ze začátku trochu vrávorá. Stojíme vedle sebe na jedné straně auta a za- čínáme tlačit.

Daří se nám ho rozhoupat a při každém houpnutí zatlačit znovu a znovu. Musím sebrat veškeré síly a cítím, jak mi sníh klouže pod nohama, cítím bolest, která mi vystřeluje z bicepsu až do žeber.

Auto se houpe čím dál víc a když už si říkám, že už dál nemůžu, pokusíme se ho ještě jednou zvednout. Ruce mám zapřená nad hla- vou a tlačím a tlačím a jdu při tom sněhem dopředu.

Stačilo to akorát. Auto se dostalo na bok a náhle se s hlasitým bouchnutím převrátilo na kola. Zvedl se velký mrak sněhu. Stojím tam a popadám dech, stejně jako Ben.

Zkoumám škody. Jsou rozsáhlé. Kapota, střecha a kufr vypadají, jako by do nich někdo mlátil perlíkem. Kostra je ale k mému úžasu neporušená. Máme ale jeden velký problém. Jedna pneumatika – ta prostřelená – je v tak špatném stavu, že na ní v žádném případě ne- můžeme jet.

„Možná je tam rezerva,“ říká Ben, jako by mi četl myšlenky. Za- tímco se dívám na auto, Ben už odběhl ke kufru. To na mě zapůso- bilo.

Běžím za ním. Několikrát tiskne tlačítko, ale kufr se ne a ne otevřít.

„Pozor,“ řeknu mu, a když udělá pár kroků zpět, zvednu koleno a vší silou dupnu patou na kufr. Otevřel se.

Podívám se dolů a s úlevou si všimnu, že tam leží rezervní pneu- matika. Ben pro ni sáhne a vezme ji do rukou a já pod výstelkou na- cházím hever a klíč. Beru je do ruky a jdu za Benem, který rezervní pneumatiku odnesl k přední části auta. Bez zaváhání bere do ruky hever, nacpe ho pod podvozek, pak vezme klíč a začne ho zvedat. Jsem ohromená tím, jak mu to jde s nástroji a jak rychle dokázal auto zvednout. Odstraní všechny šrouby, vytáhne zničenou pneu- matiku a zahodí ji do sněhu.

Dá na kolo novou pneumatiku a já ji držím, zatímco on namon- tuje zpět všechny šrouby, jeden po druhém. Utáhne je a spustí auto zpátky na zem, a když se na to podíváme z pár kroků, jako bychom měli zbrusu novou pneumatiku. Ben mě svými mechanickými do- vednostmi překvapil, nikdy bych od něj něco takového nečekala.

Neváhám ani vteřinu, otvírám dveře u řidiče, naskočím zpět do auta a otočím klíčkem. Ale srdce se mi zastaví, protože slyším ticho. Auto nefunguje. Zkusím zapalování znovu a znovu. Ale nic. Vůbec nic. Jako by ta nehoda nějak naše auto zničila. Přepadne mě pocit beznaděje. Bylo to všechno k ničemu?

„Otevři kapotu,“ říká Ben.

Zatáhnu za páčku. Ben přiběhne k přední části auta a já z něj vy- stoupím a jdu k Benovi. Stojím nad ním, zatímco je nakloněný nad motorem a hraje si s nějakými kablíky. Překvapuje mě jeho obratnost.

„Ty jsi mechanik?“ ptám se.

„Já ne,“ odpoví. „Můj táta je. Naučil mě toho hodně, když jsme ještě měli auta.“

Podrží u sebe dva kabely a objeví se jiskra. „Zkus to teď,“ říká. Rychle se vracím za volant a otočím klíčkem, s nadějí a vírou.

Tentokrát se auto rozburácí k životu.

Ben zabouchne otevřenou kapotu a vidím hrdý úsměv na jeho tváři, i když už mu začíná otékat kvůli zlomenému nosu. Pospíchá zpět do auta a otevře své dveře. Už chce vejít dovnitř, když v tom ztuhne a civí na zadní sedadlo.

Podívám se, co se stalo, a pak si vzpomenu. Ten kluk vzadu.

„Co s ním uděláme?“ zeptá se.

Nemůžeme ztrácet další čas. Sáhnu dozadu, vyndám toho kluka, jak nejjemněji dovedu, a snažím se na něj nedívat. Odtáhnu ho sně- hem k velkému stromu a uložím ho pod ním. Chvíli se na něj dívám a pak se otočím a spěchám zpět do auta.

Ben tam stále stojí.

„To je všechno?“ zeptá trochu zklamaně.

„Co bys chtěl?“ odseknu mu. „Smuteční obřad?“

„Já jen... že se to zdá bejt trochu tvrdý,“ říká. „Umřel kvůli nám.“

„Na tohle nemáme čas,“ říkám mu, s rozumem v koncích. „Stejně všichni umřeme!“

Naskočím zpět do auta, motor stále běží, a mé myšlenky se teď soustředí na Bree a na to, jak daleko nám ti otrokáři asi ujeli. Ještě než Ben stihne zavřít dveře, vyrážím.

Naše auto letí po zasněženém poli, po strmém náspu a s velkým bouchnutím se ocitáme zpět na dálnici. Klouže nám to, ale pak chy- tíme trakci. A zase jedeme.

Šlápnu na plyn a znovu získáváme rychlost. Je to k nevíře, to auto je snad nesmrtelné. Jako by bylo nové.

Za chvilku jsme opět na 170 kilometrech za hodinu. Tentokrát chci být opatrnější, jsem stále ještě otřesená z naší poslední nehody. Zrychlím na 187 kilometrů za hodinu, ale rychleji už auto neženu. Nemůžu riskovat, že bychom se znovu vybourali.

Říkám si, že na nás mají nejméně deset minut a že je asi nedokážeme dohnat. Ale může stát cokoli. Stačilo by mi, aby jednou najeli do díry, aby se jim jednou něco přihodilo... Když ne, stačí mi jet v jejich stopách.

„Musíme je najít, než se dostanou do města,“ říká Ben, jako by mi četl myšlenky. Všimla jsem si, že to dělá často, a vůbec se mi to nelíbí. „Pokud se tam dostanou před náma, už je nikdy nenajdeme.“

„Já vím,“ odpovím mu.

„A když vjedem do města, tak už se nikdy nedostanem ven. To taky víš, že jo?“

Hlavou mi probleskla ta samá myšlenka. Má pravdu. Podle toho, co jsem slyšela, je to město smrtící past, plná predátorů. Nejsme vyba- vení na to, abychom si cestu ven proklestili se zbraní v ruce.

Šlapu na pedál a přidávám plyn. Motor burácí a jedeme po dálnici rychlostí 200 kilometrů za hodinu. Sníh nepřestává padat a odráží se od předního skla. Myslím na toho mrtvého kluka, vidím jeho tvář, jeho nehybné oči. Myslím na to, jak blízko jsme byli smrti a malý hlásek ve mně mě nabádá, abych zpomalila. Já ale nemám na výběr.

Čas jako by se při jízdě vlekl, plazil se, nekonečně pomalu. Máme za sebou 30 kilometrů, pak 50, pak 60... dál a dál, věčně bílým sněhem. Držím volant oběma rukama, jsem nakloněná dopředu a sleduji silnici mnohem pečlivěji než kdykoli předtím. Vyhýbám se dírám, vlevo, vpravo, jako v ně- jaké videohře. A při této rychlosti a se všudypřítomným sněhem to není jednoduché. Přesto se mi daří se skoro všem vyhnout. Jednou nebo dvakrát se mi to však nepodařilo a cena byla vysoká, narazila jsem hlavou do střechy a cvakly mi všechny zuby. Musím ale po- kračovat, stůj co stůj.

Po jedné mírné zatáčce si v dálce všimnu něčeho, co mě znepo- kojuje: stopy otrokářského auta se odklánějí ze silnice do pole. Ne- dává to smysl a říkám si, jestli vidím dobře, obzvláště v té vánici.

Jak se ale blížíme, jsem si čím dál jistější. Výrazně zpomalím.

„Co je?“ zeptá se Ben.

Můj šestý smysl mi říká, až zpomalím a když přijedeme blíž, jsem ráda, že jsem to udělala.

Dupnu na brzdy, naštěstí při 85 kilometrech za hodinu. Asi 20 metrů kloužeme po silnici a pak se konečně zastavíme.

Právě včas. Dálnice náhle končí v obrovském, hlubokém kráteru.

Kdybychom nezastavili, určitě bychom teď byli mrtví.

Podívám se dolů přes okraj propasti. Je to masivní kráter, možná sto metrů v průměru. Vypadá to, jako by někdy během války na dál- nici spadla velká bomba.

Otáčím volant a jedu podle stop otrokářů, které mě vedou za- sněženým polem a klikatými místními silnicemi. Po několika mi- nutách jsme zpět na dálnici. Znovu nabírám rychlost, tentokrát až na 220 kilometrů za hodinu.

Jedeme a jedeme a jedeme a začínám mít pocit, jako bychom jeli na konec světa. Zhruba po dalších 70 kilometrech začínám přemýš- let, jak daleko ta dálnice může vést. Obloha, ze které se neustále snáší sníh, začíná být potemnělá, brzy bude noc. Cítím potřebu hnát auto kupředu rychlostí alespoň 240 kilometrů za hodinu. Vím, že je to riskantní, ale musím je dohnat.

Při cestě míjíme velká nápisy hlavních dopravních tepen, které stále visí na svých místech a pomalu korodují: Sawmill Parkway, Major Deegan, silnice číslo 287, Sprain... Dálnice Taconic se větví a my sledujeme stopy otrokářů na dálnici Sprain, pak na dálnici Bronx River. Už se blížíme k městu, otevřený horizont postupně na- hradily vysoké, bortící se budovy. Jsme v Bronxu.

Musím je dohnat a tak auto tlačím na 250 kilometrů za hodinu. Motor burácí tak hlasitě, že skoro vůbec nic jiného neslyším.

Po další mírné zatáčce mi srdce poskočí: tam v dálce je vidím, asi 2 kilometry před námi. „To jsou oni!“ křičí Ben.

Jak je ale doháníme, začínám tušit, kam mají namířeno. Na jedné ohnuté tabuli je napsáno „Most Willis Avenue“. Je to malý most, ob- klopený ocelovými trámy, a je na něm sotva dost místa pro dva pruhy. U příjezdu je několik Humvee, na kapotách sedí otrokáři s kulomety namířenými k silnici. Na konci mostu jsou další Humvee.

Šlapu pedál do podlahy a jedeme přes 250 kilometrů za hodinu. Svět je jen rozmazaná skvrna. Jenže otrokáře nedoháníme, taky zrychlili.

„Nemůžeme za nima jet dovnitř!“ křičí Ben. „To nemůžem zvládnout!“

Jenže nemáme na výběr. Jsou před námi nejméně sto metrů a k mostu to mají zhruba sto metrů. Takže před mostem je už dohnat nestihneme. Dělám, co můžu, a naše auto v té rychlosti začíná otřá- sat. Nejde to jinak: budeme muset vjet do města.

Blížíme se k mostu a já si říkám, jestli stráže poznají, že nejsme jedni z nich. Jen doufám, že dokážeme projet dost rychle na to, aby to nestačili pochopit nezačali na nás střílet.

Auto otrokářů prolétlo mezi strážemi a žene se přes most. Jsme padesát metrů za nimi a jak se blížíme k mostu, stráže stále nic ne- tuší. Za chvilku jsme třicet metrů od mostu... pak 20... pak 10...

Jak prolétáme příjezdem, jsme natolik blízko, abych si všimla zděšených výrazů stráží. Teď už to vědí.

Podívám se nahoru a vidím, jak stráže míří kulomety naším směrem. O vteřinu později zazní výstřely.

Zasypává nás střelba z kulometů, odráží se od kapoty a čelního skla, kulky dopadají všude. Přikrčím se.

Co je však horší, něco před námi začíná padat, aby nám zatara- silo cestu, a vidím, že je to železná brána se špičatými hřeby. Spou- štějí ji, aby nám zablokovali vjezd do Manhattanu.

Jedeme příliš rychle a nemám žádnou šanci zabrzdit včas. Brána se spouští příliš rychle a příliš pozdě mi dochází, že za několik oka- mžiků do ní narazíme a že naše auto roztrhá na kusy.

Připravím se na náraz.