Aréna Jedna: Otrokáři

Škubu s ním doleva a doprava. Nic se nestalo. Zkouším s ním otáčet. Nic. Zkusím štěstí. Postavím se stranou a ze všech sil za něj zatáhnu přímo vzhůru.

Otevřely se padací dveře a vznesl se oblak prachu.

Nakouknu dolů, kde mě uvítal další prostor, s hliněnou podla- hou, vysoký něco přes metr. Srdce se mi rozbušilo z pomyšlení na možnosti, které se nám tím otevřely. Kdybychom tu bydlely a obje- vily by se problémy, mohla bych Bree schovat tady dole. Tahle chatka získává na hodnotě čím dál víc.

A nejen to. Když se podívám, jak to dole vypadá, něco se tam leskne. Ty těžké dřevěné dveře úplně odklopím a rychle lezu po žeb-říku dolů. Je tu úplná tma, takže rukama šmátrám před sebou. Něco jsem nahmatala. Sklo. Ve stěnách jsou zabudované police a na nich jsou sklenice. Zavařovací.

Jednu beru do ruky a vynesu ji na světlo. Uvnitř je něco červe- ného a měkkého. Vypadá to jako marmeláda. Rychle odšroubuju ko- vové víčko a ke sklenici si přivoním. Štiplavá vůně malin mě uhodí jako mořská vlna. Strčím dovnitř prst a váhavě ho dávám na svůj jazyk. Nemůžu tomu uvěřit: malinový džem. A chutná jako by ho někdo udělal včera.

Rychle zašroubuju víčko, nacpu si sklenici do kapsy a spěchám zpátky k policím. Nahmatávám desítky sklenic. Beru tu nejbližší a podívám se na ni na světle. Tahle vypadá jako okurky.

Jsem v úžasu. Tohle místo je zlatý důl.

Přála bych si je s sebou vzít všechny, ale nemám je v čem odnést a ruce mi mrznou, venku se navíc už stmívá. Sklenici s okurkami tedy dávám zpět na své místo, rychle po žebříku vyšplhám nahoru a pořádně za sebou zavírám padací dveře. Chtěla bych je zamknout a jsem nervózní z toho, že to tam dole všechno nechávám bez do- zoru. Připomenu si ale, že tu nikdo už roky nebyl – a že ani já bych si ho asi nevšimla, kdyby ten strom nespadl.

Když odcházím, zavírám za sebou dveře až nadoraz a cítím touhu to tu chránit, jako by to už byl náš domov.

S plnými kapsami pospíchám zpět k jezírku – ale vtom se oka- mžitě zastavím, protože jsem si všimla pohybu a slyšela nějaký zvuk. Zprvu mě přepadl strach z toho, že mě někdo sledoval – když se však pomalu otočím, vidím něco jiného. Tři metry ode mě stojí jelen a zírá na mě. Je to první jelen, kterého jsem za ty roky viděla. Jeho velké černé oči hledí do mých, pak se znenadání otočí a uteče pryč.

Nemám slov. Měsíc co měsíc se snažím nějakého jelena najít v naději, že se k němu budu moci dostat tak blízko, abych na něj mohla vrhnout nůž. Nikdy jsem však nikde žádného neviděla. Možná jsem nelovila dost často. Možná tady nahoře žijí celou dobu.

Rozhodnu se sem hned ráno vrátit a když budu muset, budu čekattřeba celý den. Když tu byl jednou, možná se vrátí. Až ho příště uvi- dím, zabiju ho. Ten jelen by nás mohl nakrmit na několik týdnů.

Plná nové naděje spěchám k jezírku. Když se přiblížím k prutu a podívám se na něj, srdce se mi rozbuší, protože je ohnutý skoro do půli. Třesu se nedočkavostí a peláším k díře v ledu a je mi jedno, že mi to klouže. Pevně uchopím vlasec a modlím se, aby vydržel.

Natáhnu se a silně škubnu. Cítím, jak opačným směrem škube velká ryba a tiše nabádám vlasec k tomu, aby se nepřetrhl a háček, aby se neulomil. Jedno poslední škubnutí a ryba letí z ledu. Je to ob- rovský losos, velký jako moje paže. Dopadl na led a plácá se a klouže všemi směry. Přiběhnu k němu, abych ho zvedla, ale vy- klouzl mi a znovu se plácá na ledu. Ruce mám pokryté slizem a pří- liš kluzké na to, abych ho mohla uchopit, takže rozbalím své rukávy a znovu ho uchopím, tentokrát pevněji. Vrtí se mi v náručí a dobrých třicet vteřin sebou mrská, teprve pak konečně nepřestane. Je mrtvý.

Jsem v úžasu. Je to můj první úlovek za několik měsíců.

Kloužu po ledu plná nadšení, pokládám ho na břeh a zabalím ho do sněhu ve strachu, aby nějakým způsobem znovu nepřišel k ži- votu a neskočil zpět do jezera. Beru si prut a vlasec do jedné ruky a rybu do druhé. Cítím sklenici s džemem v jedné kapse, termosku s mízou v druhé kapse spolu s čokoládou a medvídka za pasem. Bree bude dnes večer bohatá.

Zbývá mi vzít už jen jedno. Jdu ke hromádce suchého dřeva, prut chytím pod paží a volnou rukou se snažím nabrat tolik dřeva, kolik unesu. Pár kousků mi spadne a nemůžu vzít tolik, kolik bych chtěla, ale nestěžuju si. Pro zbytek se sem můžu vrátit ráno.

S plnýma rukama se za posledních paprsků denního světla kloužu dolů po strmém svahu, opatrně, abych žádný ze svých pokladů ne- upustila. Celou cestu nemůžu pustit z hlavy tu chatku. Je dokonalá a skrývá takové možnosti, až se mi z toho znovu rozbuší srdce. Je to přesně to, co potřebujeme. Tátova chata je příliš nápadná, posta- vená u hlavní silnice. Už měsíce mám obavy z toho, že jsme tam příliš zranitelné. Stačilo by, aby kolem projel jeden zbloudilý otro- kář, a měly bychom problémy. Už dlouho nás chci přestěhovat, ale doteď jsem nevěděla kam. Koneckonců tady nahoře žádné další domy nejsou.

Ta malá chatka je tak vysoko, tak daleko od nejbližší silnicenavíc doslova postavená přímo do skály – a tak dobře maskovaná, je jako by byla stvořená přímo pro nás. Nikdo by nás tam nahoře nikdy nenašel. A i kdyby, neměl by kde zaparkovat. Musel by pěšky stoupat do svahu a z té vyhlídky bych ho viděla na míli daleko.

Také je tam zdroj čerstvé vody, přímo před vchodem je tekoucí potok, takže bych nemusela nechávat Bree samotnou pokaždé, když se jdu do hor vykoupat a vyprat naše oblečení. A nemusela bych po jednom nosit kbelíky vody z jezera pokaždé, když chci uvařit. Ne- mluvě o tom, že s takovou klenbou stromů bychom byly dost skryté na to, abychom mohly každou noc topit v krbu. Byly bychom ve větším teple a bezpečí na místě, které je plné ryb a zvěře – a se skle- pem plným jídla. Už jsem se rozhodla: Hned zítra se stěhujeme.

Jako by mi z ramen spadla obrovská tíha. Cítím se jako znovu- zrozená. Je to poprvé po dlouhé době, co necítím ten kousavý hlad v žaludku a pronikavý chlad v rukou. Dokonce i vítr mi na cestě dolů vane do zad, jako by mi pomáhal. Nyní věřím, že se věci ko- nečně obrátily k lepšímu. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposled cí- tila tak dobře. Nyní vím, že to můžeme zvládnout.

Teď už můžeme přežít.

DVA

Než dorazím k tátově chatě, je již po soumraku, teplota klesla a ztvrdlý sníh mi křupe pod nohama. Vyjdu z lesa a vidím naši chatu, jak tam sedí jako hnízdo, nápadně posazená vedle silnice, a s úlevou koukám, že vypadá neporušeně, přesně tak, jak jsem ji opouštěla. Okamžitě se jdu podívat, jestli k ní nebo od ní nevedou nějaké stopy– zvířecí nebo lidské – a žádné nenacházím.

Uvnitř se nesvítí, ale to je normální. Kdyby ano, měla bych obavy. Nemáme elektřinu a světlo by znamenalo, že Bree zapálila svíčky – a to by beze mě neudělala. Zastavím se a několik vteřin poslouchám, ale všude je ticho. Žádné hluky zápasu, volání o pomoc, ani nářek člověka, který je nemocný nebo ho něco bolí. S úlevou si mohu vydechnout.

Jeden hlásek ve mně se pořád bojí, že se jednou vrátím a dveře najdu otevřené dokořán, okna rozbitá, stopy vedoucí do domu a Bree nikde. Tuhle noční můru jsem měla už několikrát, vždycky se pro- budím celá zpocená a musím se jít do vedlejšího pokoje přesvědčit, že je Bree ve své posteli. Vždycky tam je, úplně v pořádku, a já se v duchu napomínám. Vím, že bych se po těch letech měla přestat tolik strachovat. Ale z nějakého důvodu nemůžu: pokaždé, když musím Bree nechat samotnou, je to jako bych si do srdce vrazila malý nůž.

Stále jsem ve střehu, pozoruji okolí a dívám se na naši chatu v po- sledním světle skomírajícího dne. Nikdy nebyla hezká. Typická hor- ská chata, vlastně velká hranatá krabice bez jakékoli osobnosti, stěny ozdobené levným akvamarínovým vinylem, který vypadal staře už od prvního dne, a který dnes vypadá jako plíseň. Oken je málo, jsou malá a vyrobená z levného plastu. Vpadá jako by patřila mezi obytné přívěsy. Má zhruba pět metrů na šířku a deset metrů na délku, což dává prostor pro jednu ložnici, ale její stavitel ho ve své nekonečné prozřetelnosti rozdělil na dvě malé ložnice a jeden ještě menší obý- vací pokoj.

Pamatuji si, jak jsem sem ještě jako dítě jezdila, to bylo ještě před válkou, když byl svět normální. Když byl táta doma, brával nás sem na víkendy, abychom na pár dní byli pryč z města. Nechtěla jsem být nevděčná, tak jsem tátovi říkala, že se mi tu líbí, ale v duchu jsem to tu nikdy neměla ráda – vždycky to tu bylo takové temné, stísněné a zatuchlé. Vzpomínám si, že jsem se jako dítě nikdy nemohla do- čkat, až víkend skončí, abych se odsud dostala pryč. Vzpomínám si, že jsem si v duchu přísahala, že až budu větší, nikdy se sem ne- vrátím.

Paradoxně jsem teď za tohle místo ráda. Zachránilo mi život– Bree taky. Když vypukla válka a musely jsme utéct z města, ne- měli jsme na výběr. Kdyby nebylo téhle chatky, nevím, kam bychom šly. A kdyby nebylo tak vysoko, jak je, pravděpodobně by nás otrokáři už dávno chytili. Zvláštní, jak může člověk věci nesnášet jako dítě a na- konec si jich vážit jako dospělý. No, skoro dospělý. V 17 letech se už ale stejně za dospělou považovat můžu. Za posledních několik let jsem stejně asi zestárla mnohem víc, než většina dospělých.

Kdyby tato chata nebyla postavená přímo u silnice, tak na ráně – kdyby byla aspoň o trochu menší, víc chráněná, hlouběji v lese, tak bych asi takové obavy neměla. I tak bychom se musely vypořádat s těmi papírovými stěnami, děravou střechou a okny, kterými táhne. Nikdy by to nebyl teplý, pohodlný domov. Ale aspoň by byl bez- pečný. Když se na tu naši chatu teď dívám, jak výrazná je oproti horskému pozadí, nemůžu setřást pocit, že žijeme uprostřed terče.

Pod botami mi křupe sníh, jak se blížím k vinylovým dveřím a zevnitř se ozve hlasitý štěkot. To jen Saša dělá to, k čemu jsem ji vycvičila: chrání Bree. Jsem za ni strašně vděčná. Hlídá Bree tak bedlivě a štěká i při tom nejmenším hluku, takže mi dodává dost klidu na to, abych ji tu mohla nechat samotnou, když jdu lovit. Zá- roveň mi její štěkání občas dělá starosti a bojím se, že nás prozradí: koneckonců štěkající pes obvykle znamená, že je nablízku člověk. A to je přesně zvuk, který by otrokáři hledali.

Rychle vstoupím do chaty a rychle Sašu utiším. Zavřu za sebou dveře, dříví se mi skoro sype z rukou a vcházím do potemnělé míst- nosti. Saša se ztiší, začne vrtět ocasem a skočí na mě. Šestiletý čo- koládový labrador a nejvěrnější pes, kterého si člověk může představit – a nejlepší společnice. Nebýt Saši, Bree by už asi dávno upadla do deprese. A já asi taky.

Saša mi olizuje obličej a zdá se být nadšenější než obvykle. Čmu- chá mi u opasku a kolem kapes, už zřejmě zjistila, že jsem přinesla něco zvláštního. Dám dříví na zem, abych ji mohla pohladit, a vší- mám si, že má vystouplá žebra. Je už příliš hubená. Cítím se provi- nile. Na druhou stranu jsme já i Bree také hubené. Vždy si dělíme, co najdeme a jsme tým tří sobě rovných. I tak bych si přála, abych jí mohla dát více.

Šťouchá nosem do ryby, až mi vyklouzne a spadne na zem. Saša na ni okamžitě skočí a ryba letí přes celou místnost. Znovu na ni skočí a tentokrát se do ní zakousne. Ale čerstvá ryba jí asi nechutná, takže ji nechá být. Namísto toho si s ní začne hrát a znovu a znovu na ni skáče.

„Sašo, přestaň!“ zavolám tiše, abych nevzbudila Bree. Bojím se taky, že když si s ní bude hrát příliš, roztrhne ji a zničí část cenného masa. Saša poslušně přestane. Vidím ale, jak je nadšená, a chci jí něco dát. Sáhnu do kapsy, vytáhnu sklenici, prstem vyndám trochu malinového džemu a dám jí ho k čenichu.

Bez zaváhání mi prst olízne a na tři olíznutí je jako vymydlený. Olizuje se, kouká na mě s očima dokořán a očividně chce víc.

Pohladím ji po hlavě, dám jí pusu a zvednu se na nohy. Říkám si, jestli ode mě bylo milé jí dát ochutnat, nebo kruté, dát jí tak málo.

V domě je tma, což v noci vždycky bývá, tak se jím potácím opa- trně. Oheň rozdělávám málokdy. I když teplo potřebujeme opravdu hodně, nechci riskovat, že by na nás oheň upoutal pozornost. Dnešní večer je ale jiný: Bree se musí zotavit, fyzicky i duševně, a vím, že oheň to umí zařídit. Taky si říkám, že už nemusím být tak opatrná, když se zítra stěhujeme.

Jdu napříč pokojem ke kredenci a vyndávám z něj zapalovač a svíčku. Jednou z nejlepších věcí na tomhle místě byla obrovská zá-soba svíček, jeden z mála dobrých vedlejších produktů toho, že táta byl mariňák a rádoby zálesák. Když jsme sem jezdily jako děti, elek- třina vypadávala při každé bouřce, takže táta dělal zásoby svíček, aby mohl zápasit s přírodními živly. Vzpomínám si, že když jsem zjistila, že jeho skříň je plná svíček, tak jsem si z něj kvůli tomu uta- hovala a říkala mu, že je křeček hrabivec. Teď, když už nám jich zbývá jen pár, bych si přála, aby jich býval nakřečkoval víc.

Náš jediný zapalovač udržuji naživu tím, že ho používám výji- mečně a že ho jednou za pár týdnů doplním benzínem z motorky. Díky Bohu za tátovu motorku a taky díky za to, že ji ještě jednou na- posled natankoval: je to jediná věc, kvůli které si myslím, že pořád ještě máme výhodu, že máme něco opravdu cenného, nějaký způ- sob, jak přežít, pokud by se věci vydaly špatným směrem. Táta mo- torku vždycky nechával v malé garáži u chaty, ale když jsme sem po válce poprvé dorazily, tak jsem ze všeho nejdříve vyjela s motor- kou a schovala ji v kopcích do lesa pod keře a větve tak husté, že ji nikdo neměl šanci najít. Říkala jsem si, že kdyby náš dům někdy někdo objevil, jako první by se podívali do garáže.

Jsem také vděčná za to, že mě táta naučil ji řídit už když jsem byla hodně mladá, a to i přes maminčiny protesty. Naučit se ji řídit bylo těžší než obvykle, protože má sajdkáru. Vzpomínám si, jak jsem se ji ve dvanácti letech učila řídit, táta seděl v sajdkáře a ště- kal na mě povely, kdykoli jsem se chtěla zastavit. Řídit jsem se na- učila na těchto strmých a nemilosrdných silnicích a vzpomínám si, že jsem měla pocit, že umřeme. Vzpomínám si, že jsem se podívala před okraj srázu, viděla tu výšku, rozbrečela se a chtěla, aby řídil on. On ale odmítl. Tvrdohlavě tam seděl víc než hodinu, dokud jsem konečně nepřestala brečet a zkusila to znovu. A nějak jsem se na- učila ji řídit. Má výchova v kostce.

Na motorku jsem nesáhla od doby, kdy jsem ji schovala. Nechci moc riskovat, proto se na ni jdu podívat jen když potřebujeme do- plnit zapalovač, a i to dělám v noci. Říkám si, že kdybychom odsud musely rychle zmizet, dala bych Bree a Sašu do sajdkáry a odvezla nás do bezpečí. Ve skutečnosti nemám nejmenší tušení, kam by-chom vlastně jely. Podle toho, co jsem viděla a slyšela, je zbytek světa jen pustina plná divokých zločinců, gangů a že přeživších je jen málo. Ti agresivnější, kteří přežili, se shromáždili ve městech a unášejí a zotročují kohokoli najdou, ať už pro své vlastní důvody nebo aby tito otroci bojovali v arénách na život a na smrt. Hádám, že Bree a já jsme jedny z mála těch, kteří přežili a stále žijí svo- bodně mimo města. A jedny z mála těch, kteří ještě neumřeli hlady.

Zapálím svíčku a Saša jde pomalu za mnou potemnělým domem. Předpokládám, že Bree spí a to mi dělá starosti: obvykle toho moc nenaspí. Před dveřmi se zastavím a přemýšlím, zda ji mám probu- dit či nikoli. Jak tam stojím, můj pohled vyjede nahoru, až jsem se lekla svého odrazu v malém zrcadle. Pokaždé, když se vidím, vy- padám mnohem starší. Můj hubený, hranatý obličej je zarudlý chla- dem, lemují jej mé světle hnědé vlasy po ramena a mé ocelově šedé oči na mě zírají, jako by patřily někomu, koho neznám. Jsou to in- tenzivní oči s tvrdým pohledem. Táta vždycky říkal, že to jsou vlčí oči. Máma vždycky říkala, že jsou krásné. Nebyla jsem si jistá, komu mám věřit.

Rychle svůj zrak odvracím od zrcadla, protože se nechci vidět. Nataženou rukou obracím zrcadlo tak, aby se to už nestalo.

Pomalu otevřu dveře Breeina pokoje. V ten okamžik Saša vtrhne dovnitř, skočí na postel vedle Bree, lehne si jí na hrudník a začne jí olizovat obličej. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak si ty dvě jsou blízké – někdy si říkám, že si jsou bližší, než my dvě.

Bree pomalu otevře oči a zamžourá do tmy. „Brooke?“ ptá se.

„Jsem to já,“ říkám tiše. „Jsem doma.“

Posadí se a když mě pozná, začne se usmívat a oči se jí rozsvítí. Leží na zemi na levné matraci, odhodí stranou svou přikrývky a vstává z postele ještě v pyžamu. Pohybuje se pomaleji než obvy- kle.

Skloním se k ní a obejmu ji.

„Mám pro tebe překvapení,“ říkám jí a jen stěží krotím své nad- šení.

Podívá se na mě široce otevřenýma očima, které za chvilku zavře, natáhne ruku a čeká. Je tak bezelstná a důvěřivá, že mě to udivuje. Říkám si, co jí mám dát jako první, a rozhodnu se pro čokoládu. Sáhnu do kapsy, vyndám tabulku čokolády a pomalu jí ji položím do dlaně. Otevře oči, podívá se na svou ruku a nejistě mžourá v matném světle. Dávám svíčku blíž.

„Co je to?“ ptá se.

„Čokoláda,“ odpovídám jí.

Podívá se na mě, jako kdybych si z ní střílela.

„Vážně,“ říkám jí.

„Ale kde jsi ji dostala?“ ptá se nechápavě. Dívá se znovu na svou dlaň, jako kdyby jí tam právě přistála kometa. Nedivím se jí. Už ne- jsou žádné obchody, v okolí nikdo není a v okruhu sta mil není místo, kde bych něco takového mohla najít.

Usmívám se na ni. „Dal mi ji pro tebe Santa. Je to dárek k Vá- nocům.“ Svraští své obočí. „Ne, teď vážně,“ trvá na svém.

Zhluboka se nadechnu, protože je zřejmé, že je čas jí povědět o našem novém domově a že odtud zítra odejdeme. Pokouším se přijít na nejlepší způsob, jak to podat. Doufám, že bude stejně nad- šená jako já – ale s dětmi člověk nikdy neví. V hloubi duše mám strach, že se na tohle místo mohla upnout a že nebude chtít odejít.

„Bree, mám velkou novinu,“ říkám a skláním se k ní, abych ji objala kolem ramen. „Dnes jsem objevila báječné místo, vysoko v horách. Je to malá kamenná chatka a je pro nás jako stvořená. Je tam teplo, útulno a bezpečno a navíc má nádherný krb, kde můžeme topit každou noc. A nejlepší ze všeho je to, že je přímo tam spousta nejrůznějšího jídla. Jako je tahle čokoláda.“

Bree se dívá na čokoládu, zkoumá ji a když si uvědomí, že je to skutečné, oči se jí otevřou ještě jednou tolik. Opatrně čokoládu roz- balí a přivoní si k ní. Zavře oči a usmívá se, pak se nakloní k ta- bulce, aby si kousla – ale vtom se zarazí. Starostlivě se na mě podívá.

„Ale co ty?“ ptá se. „Máme jenom jednu?“

Celá Bree, vždy bere ohled na ostatní, i když hladoví. „Ty si vem první,“ říkám jí. „To je v pořádku.“

Rozbalí vetší část a ukousne si pořádný kus. Její hladem zubo- žená tvářička se úplně rozplývá blahem.

„Žvýkej pomalu,“ upozorňuju ji. „Přeci nechceš, aby tě rozbolelo bříško.“

Zpomalí a vychutnává si každý kousek. Odlomí velký kus a dává mi ho do dlaně. „A teď ty,“ říká.

Pomalu si ji dávám do úst, ukousnu si malý kousek a nechávám si ji sedět na špičce jazyka. Cucám ji, poté ji pomalu žvýkám a vy- chutnávám si každičký moment. Vůně a chuť čokolády naplňuje mé smysly. Je to asi ta nejlepší věc, kterou jsem v životě jedla.

Saša fňuká a strká čumák k čokoládě, takže Bree kousek odlomí a nabízí jí ho. Saša jí ho chňapne přímo s ruky a zhltne ho na jedno polknutí. Bree se směje a je z ní nadšená, jako vždy. Pak prokáže ob- divuhodnou sebekázeň, protože zbylou půlku čokoládu zase zabalí, sáhne nahoru a moudře ji položí nahoru na skříň, kam Saša nedo- sáhne. Bree pořád ještě vypadá slabá, ale vidím, že nálada se jí už zase vrací.

„Co je to?“ ptá se a ukazuje na můj opasek.

Chvíli nevím, o čem mluví, ale pak se podívám dolů a vidím medvídka. Vším tím nadšením jsem na něj úplně zapomněla. Vy- táhnu ho a podávám jí ho.

„Našla jsem to v našem novém domově,“ říkám. „Je to pro tebe.“ Bree vykoulila oči nadšením a tiskne medvídka ze všech sil ke

své hrudi a kýve se s ním sem a tam.

„Je úžasný!“ volá Bree a oči jí úplně svítí. „Kdy se stěhujeme? Nemůžu se dočkat!“

Ulevilo se mi. Než stačím odpovědět, Saša se nakloní k Bree a čumákem šťouchne do jejího nového medvídka a očichává ho. Bree jí ho rozpustile namáčkne na obličej a Saša ho chňapne a utíká s ním z pokoje.

„Hej!“ zvolá Bree, propukne v hysterický smích a žene se za ní. Obě vběhnou do obýváku a už se úplně ponořily do toho urput-

ného boje o medvídka. Nevím, kdo z nich si to užívá víc.

Jdu za nimi, svíčku opatrně zakrývám rukou, aby nezhasla, a nesu ji přímo k hromádce dříví. Do krbu vložím několik tenkých větvi- ček a z koše vedle něj vezmu trochu suchého listí. Jsem ráda, že jsem ho minulý podzim nasbírala, aby bylo čím rozdělat oheň. Jde to jako po másle. Suché listí vložím pod větvičky, zapálím je a pla- meny už brzy olizují dřevo. Přidávám listí, dokud nakonec větvičky nechytnou úplně. Sfouknu svíčku, abych ji šetřila na další příležitost.

„My budeme mít oheň?“ Ptá se nadšeně Bree.

„Ano,“ říkám jí. „Dneska slavíme. Je to naše poslední noc tady.“

„Jů!“ Bree křičí a skáče a Saša vedle ní štěká a přidává se k vše- obecnému veselí. Bree odběhla ke dříví, vzala pár polínek a pomáhá mi přikládat. Přikládáme opatrně, aby měl oheň dost vzduchu a Bree do něj fouká a rozdmýchává plameny. Když chytnou polínka, při- dám nahoru větší poleno. Přidávám další větší polena, dokud ne- máme pořádný oheň.

Za několik okamžiků je pokoj celý ozářený a začínám cítit sála- jící teplo. Stojíme u ohně, já k němu vztáhnu ruce a začnu si je mnout, aby teplo proniklo do mých prstů. Cítím, jak se do nich po- malu začíná vracet cit. Po dlouhém dni venku pomalu začínám roz- távat a cítit se ve své kůži.

„Co je to?“ zeptá se Bree a ukazuje na druhou stranu místnosti.

„To vypadá jako ryba!“

Běží k ní a popadne ji, zvedne ji a ona jí vyklouzne z rukou. Směje se a Saša neváhá ani vteřinu a znovu se na ni vrhne a tlapami ji pošle přes celou místnost. „Kdes ji chytila?“ zakřičí.

Beru rybu do náruče, než ji Saša může ještě víc potrhat, otevřu dveře a hodím ji ven do sněhu, kde vydrží déle a kde se jí nic ne- stane, pak za sebou znovu zavřu.

„To bylo další moje překvapení,“ říkám jí. „Dneska budeme mít večeři!“

Bree ke mně přiběhne a celou mě obejme. Saša štěká, jako by ro- zuměla. Také Bree obejmu.

„Mám pro tebe ještě dvě překvapení,“ oznamuji jí s úsměvem.

„Jsou to zákusky. Chceš počkat až po večeři? Nebo je chceš hned?“

„Hned!“ vykřikne vzrušeně.

Také se nadšeně usmívám. Alespoň ji to zabaví do večeře. Sáhnu do kapsy a vytáhnu sklenici džemu. Bree se na ni dívás takovým legračním výrazem a očividně je trochu zmatená, takže odšroubuji víko a dám jí sklenici pod nos. „Zavři oči,“ řeknu jí.

Zavřela je. „A teď si přivoň.“

Zhluboka se nadechne a na tváři se jí rozlije úsměv. Otevře oči.

„To voní jako maliny!“ vykřikne.

„Je to džem. No tak, ochutnej.“

Bree sáhne dvěma prsty do sklenice, nabere si velkou porci a sní ji. Oči se jí rozsvítí.

„Týjo,“ vydechne, a sáhne si prsty pro další velkou porci a na- bídne ji Saše, která přiběhne a bez váhání ji zhltne. Bree se hyste- ricky směje a já sklenici zase zavřu a dám ji na krbovou římsu, pryč z dosahu Saši.

„To je taky z našeho novýho domova?“ ptá se.

Přikývnu a jsem ráda, že to už teď považuje za náš nový domov.

„A ještě poslední překvapení,“ říkám. „To si ale schovám na večeři.“ Odepnu termosku z opasku a dávám ji vysoko na krbovou římsu, aby na ni neviděla. Vidím, že si může vykroutit krk, ale schovala jsem ji dobře.

„Věř mi,“ říkám jí. „To bude něco.“

Nechci, aby nám to doma smrdělo rybinou, takže se dnes ještě jednou vydám do zimy a připravím toho lososa venku. Beru si nůž a připravuju se k práci. Vlastně nevím, co dělám, ale vím dost, aby mi bylo jasné, že hlava ani ocas se nejí. Takže začnu tím, že je uříznu.

Pak si říkám, že ploutve taky asi jist nebudeme, takže je taky uříznu – a šupiny taky ne, takže je očistím, jak nejlépe dovedu. Pak si říkám, že se asi jí otevřená, takže zbytek rozříznu vejpůl. Uvnitř je hutné růžové cosi, plné malých kostí. Nevím, co bych ještě udě- lala, takže už asi bude připravená na vaření.

Než vejdu dovnitř, musím si umýt ruce. Prostě vezmu do dlaní hrst sněhu a očistím si s ním ruce. Jsem za něj vděčná – obvykle musím jít k nejbližšímu potoku, protože nemáme žádnou tekoucí vodu. Vstanu a než vejdu dovnitř, na chvíli se zastavím a rozhlížím se po okolí. Nejprve poslouchám, jako vždy, zda neuslyším nějaké známky hluk nebo nebezpečí. Po několika vteřinách si uvědomím, že svět už snad klidnější být nemůže. Konečně se pomalu začínám uvolňovat, zhluboka se nadechnu a cítím, jak mi na tvář padají sně- hové vločky, vnímám, jak je všude dokonalé ticho a uvědomuju si, jak krásná je tu vlastně příroda. Vysoké borovice jsou pokryté bílým sněhem, který se nekonečně snáší z purpurového nebe a svět se zdá být dokonalý, jako v pohádce. Okny je vidět záře krbu a zvenčí se naše chata zdá jako to nejútulnější místo na zemi.

Vracím se dovnitř s rybou v ruce, zavírám za sebou dveře a cítím, jak je skvělé se z venku vrátit na místo o tolik teplejší, ozářené měk- kým světlem, které se od všeho odráží. Bree se o oheň stará vzorně, jako vždy, přikládá dříví jako odbornice a oheň je teď ještě jasnější. Na zemi u krbu připravuje nádobí, které přinesla z kuchyně. Saša ne- jistě sedí vedle ní a sleduje každý její pohyb.

Přinesu rybu k ohni. Vlastně ani pořádně nevím, jak ji uvařit, takže ji prostě dám na chvíli nad oheň, ať se chvíli opéká, párkrát ji obrátím a budu doufat, že to bude fungovat. Bree mi čte myšlenky: okamžitě od- běhla do kuchyně a vrací se s ostrým nožem a dvěma dlouhými špízy. Každý kus ryby napíchne na špíz a pak svou porci vezme a drží ji nad plamenem. Udělám to samé. Breeiny domácí instinkty vždy byly lepší než moje a jsem jí za její pomoc vděčná. Vždy jsme byly dobrý tým.

Obě tam stojíme, koukáme do ohně jako přikované a držíme své ryby nad ohněm, dokud nám neztěžknou ruce. Pokoj naplnila vůně pečené ryby a po deseti minutách se můj žaludek bolestivě ozve, že je hladový a netrpělivý. Rozhodla jsem se, že moje ryba je už ho- tová. Koneckonců si říkám, že lidé někdy jedí i syrové ryby, takže jak hrozné to může být? Zdá se, že Bree souhlasí, takže každá svou porci položí na svůj talíř a sedneme si na zem vedle sebe zády ke ka- napi, nohama u ohně.

„Opatrně,“ varuju ji. „Uvnitř je pořád spousta kostí.“

Vybírám ze své ryby kosti a Bree dělá to samé. Když už jsem jich vybrala dost, ukrojím si malý kousek růžového masa, které je pořád ještě horké, a sbírám odvahu.

Chutná to docela dobře. Chtělo by to trošku soli nebo nějakého koření, ale aspoň chutná uvařeně a čerstvější už být nemůže. Úplně cítím, jak mi do těla vstupují tolik potřebné bílkoviny. Bree svou porci také rychle hltá a vidím jí na obličeji úlevu. Saša si sedne vedle ní, zírá na ni a olizuje se a Bree Vezme velký kus, opatrně ho vykostí a podává ho Saše. Saša ho důkladně rozžvýká a spolkne, pak si začne olizovat čelisti a zírá dál v naději, že dostane ještě kousek.

„Tady, Sašo,“ řeknu jí.

Přiběhne ke mně a já vezmu kousek své ryby, vykostím ji a podám jí ho. Slupne ho za několik vteřin. Než jsem se nadála, moje ryba zmizela jako vždy – a Breeina taky – a překvapuje mě, že se můj žaludek znova ozývá. Už teď si přeju, abych bývala chytla více ryb. I tak to však byla ta největší večeře za poslední týdny a snažím se být spokojená s tím, co máme.

Pak si vzpomenu na mízu. Vyskočím, vyndám termosku ze skrýše a podávám ji Bree.

„Tu máš,“ usmívám se, „napij se první.“

„Co je to?“ zeptá se, pak odšroubuje víčko a přivoní si. „Nic ne- cítím.“ „Je to javorový sirup,“ říkám jí. „Je to jako voda s cukrem. Ale lepší.“

Opatrně si usrkne, pak se na mě podívá a vykulí oči nadšením.

„To je dobrota!“ vykřikne. Dá si několik malých doušků a podá mi termosku. Nemůžu odolat a sama se taky trochu napiju. Cítím ten nával cukru. Nakloním se a opatrně trochu mízy naliju Saše do misky. Všechnu mízu vychlemtá a zdá se, že jí taky chutná.

Já mám ale pořád ještě strašný hlad. Stává se mi to jen málokdy, ale přepadla mě slabá chvilka: přemýšlím o sklenici s džemem a říkám si, proč ne? Koneckonců je jich nahoře v chatce na plošině ještě spousta – a jestli to dnes nestojí za pořádnou oslavu, tak kdy tedy?

Sundám z římsy sklenici s džemem, odšroubuju ji, prstem sáhnu dovnitř a vezmu si velkou porci. Dávám si ji na jazyk a nechávám si ji v ústech co nejdéle to jde, teprve potom polknu. Je to božské. Sklenici, která je stále ještě napůl plná, podávám Bree. „Tu máš,“ říkám jí, „dojez to. U nás doma je toho ještě spousta.“

Když Bree natáhne ruku ke sklenici, oči jí úplně záři. „Jsi si jistá?“ zeptá se. „Neměly bysme si jí nechat?“ Zavrtím hlavou. „Čas na to si trochu dopřát.“

Nemusím ji přemlouvat. Za několik okamžiků je snědeno, až na jednu porci pro Sašu.

Ležíme tu, opřené o kanape, nohy u ohně a mé tělo se konečně začíná uvolňovat. Díky té rybě, míze a džemu konečně začínám cítit, jak se mi vracejí síly. Podívám se na Bree, která mezitím už podři- muje, na jejím klíně má hlavu Saša a i když pořád vypadá nemocně, je to poprvé za dlouhou dobu, co vidím u Bree v očích naději.

„Mám tě ráda, Brooke,“ řekne tiše.

„Taky tě mám ráda,“ odpovím jí.

Když se na ni znovu podívám, už usnula.

Bree leží na kanapi naproti krbu, zatímco já si teď sedám do křesla vedle ní, za poslední měsíce se z toho stal takový náš zvyk. Každý večer před spaním se schoulí na kanapi, příliš se bojí usnout sama v po- koji. Dělám jí společnost a čekám, dokud neusne, a pak ji odnesu do postele. Většinu večerů oheň nemáme, ale i přesto tu sedíme.

Bree má vždycky noční můry. Dřív je nemívala: pamatuju si doby, ještě před válkou, kdy usínala úplně snadno. Tehdy jsem ji dokonce škádlila a říkala jí „ospalá Bree“, protože dokázala usnout v autě, na gauči, při čtení v křesle – kdekoli. Teď je to však úplně jinak. Dokáže být vzhůru hodiny a když spí, není to klidný spánek. Většinu nocí ji skrz ty tenké stěny slyším vzlykat nebo křičet. Kdo by se jí divil? Když vezmu v úvahu ty hrůzy, které viděla, je s po- divem, že nezešílela. Jsou noci, kdy ani já nedokážu spát.