Читать книгу: «Povesti»

Svatý zákon

1.

Pověst z Polska

 
Co to za vicher od půlnoci bije?
Ha, jak ty buky před ním se shýbají,
Ptactvo, zvěř divá do skalin se kryje,
  Jak zbůjce v strachu, dýše jen podtají,
    Temné chodníky jsou osudu země!
    Čehož se, bídní, ještě dožijeme?
 
 
Ne je to vicher, toť koně vzdech divý!
  S jezdcem uhání ku polední straně;
Letí přes hory, řeky, bahna, nivy,
  Až zemdlen nízké u chyžky zastane.
    „Starušku, popřej mi – na tvé šediny —
    Pooddechnouti jen za půl hodiny!“
 
 
Čím ti posloužím? Málo mám z požinku,
  U nás kmeň vinný ostrý nůž nečeká!
Jestli ti libo, uží odpočinku,
  Zajez si chleba, zapí z nášho mléka.
    Co nám Pán popřál, toho radi dáme,
    Pojď dnu – o koně my se postaráme.
 
 
Rytíř šedivce bližej k sobě volá,
  By mu odezdal sladkotěžké břímě.
Divě otáčí zraky své dokola:
  Ticho, pusto je, jak příroda v zimě.
    Tu máš! – ne! – kdo jsi? – snáď mi zradu strojíš?
    Než tys šedivec, ty se zrady bojíš.
 
 
Podává starci – a větřík poduje,
  Z ruky záclona zlehka se odhalí:
Zemdlená panna pod ní oddechuje,
  Krev jí jde kradmo – žíly snad zastaly —
    Ležíc na lůžku, na matičku volá,
    A rytíř pláče! – Kdo srdci odolá?
 
 
„Ty jsi to u mne, drahý můj Ivane?
  Nik nás nestíha, jsme-li již v bezpečí?
Nejdime dále – nic se ti nestane?
  Nepočujem zde známé zvuky řeči.“
    Rytíř s ousměchem dí: Tu zůstaneme,
    Pokud s tělem i s duchem omladneme.
 
 
V tom stařec vkročí, od strachu se chvěje
  A v bolném žalu rytíři cos šepce:
Ivan vyskočí, divě se zasměje,
  Běhá a zuří a na svůj los repce:
    Běda mi, běda, již je po náději,
    Vztěku i prosbě ti se jen vysmějí!
 
 
Spustí závoru – dveře vybořené,
  Pláč i plesání v chalupě panuje,
Šest mužů polských do chyže se vžene,
  Schytia Ivana, kladou ho v okuje.
    On se nebrání, tvář slzou porosí,
    O milost dívky zemdlené jen prosí.
 

2.

 
Již nad Přemyslem dávno zašly zoře,
  Hvězdy hrajíce svítí a se tratí —
Měšťané z rady v celé jdou pokoře,
  Voj¹ města smuten domů se navrátí. —
    Těžko je otci, syna vidět zrádce,
    Na smrt odsoudit ještě těžší práce.
 
 
K Ivanu vejde, líbá ho, proklíná:
  Dožil sem žalu, – já tě na smrt soudil,
Nad tvojí zradou teď upí otčina,
  Z mé krvi pošlý červ se do ní vloudil.
    Unesls dívku do cizí krajiny,
    Otec Leščinský vyhnal ji z otčiny.
 
 
Nic sem necítil pri měšťanech v radě,
  Zapřel sem syna, neznav o dítěti,
Zítra ousvitem v Leščinského hradě
  Zrádcům k výstraze můj syn má viseti.
    Běda mi, sám smrt synu oznamuji!
    Zajdi potupně – já tě nelituji!
 

3.

 
Blízko Přemysla, málo od chodníka,
  Prostý kříž stojí mezi skalinami.
Často tam vidět přicházet poutníka,
  Žaluje, plače horkými slzami:
    Synu, pro tě sem vyhnán z mé otčiny,
    Chodím žebraje z města do dědiny.
 
 
A v hrůzné době, když se noc v půl dělí,
  Bars hromy bijí, aneb měsíc plane,
Veždy se něco zpod kříže zabělí.
  Toť cizí ženská: pomodlí se, vstane,
    Ubíhá do hor, k skalám se přivine —
    A hlas modlitby po okolí hyne.
 

Hrdoš. Pověst z časů pohanských

Vstup

 
Kstraně polední od siné Oravy,
  Tam hrdá skála v oblacích se shlédá;
Někdy pevný hrad – teď již kanec dravý
  V jeho si rumích utočiště hledá.
 
 
Mnohé barvy dnes o ní pověst lítá,
  Hora oblačným skalám ohlas dává,
A pravda holá v lidu bajku vítá,
  Příštím potomkům čas ji zanechává.
 

Láska

 
Vpůvabném kraji, v zelené dolině,
Stál posvatný háj božstvu pohanskému.
Toť místo svaté, kam kněžstvu jedině
Vchod byl povolný; i běda jinému,
Jenžby směl nohou hříšnou sem vkročiti,
Běda každému to místo zprzniti!
Uprostřed háje velebný oltář čněl,
Kde oběť svatá bohům se dávala;
Nížej pár kroků dávnoletý smrek pněl,
Zpod něhož voda tiše odtekala.
Kolem studánky sedánka zelená
Trávou a mechem byla zarostená. —
  Půlnoc se blíží, luna již již bledne
A tma hustější nad krajinou leží.
Dolů chodníkem ňaká ženská běží,
Kolkolem pátrá, dole něco zhlédne —
Pozná jinocha, spěchá mu v oustřetí
A jun neznámý v její náruč letí.
  „Přecis již tady po tak dlouhém čase!
Kde si se bavil, ty můj pyštěk zlatý?
Práhla sem teskno po tvém drahém hlase,
Duše tušila – já se bála ztráty.
Pověz, miláčku! proč tak smutně hledíš,
Slovo utěchy proč tvé dívce nedíš?“
  „Ztiš se, ctná panno, zažeň srdce tísně!
Povím překážky, povím ti příčinu,
Já dím bázlivě, i ty nesúď přísně,
V mém žhoucím srdci nenalezneš vinu.
Svěřiv se otci o srdce tajnostech,
Tušil sem jistě ku sňatku svolení;
Již sem se kochal v rajských blaženostech,
Nepoznav osud, že mé štěstí změní.
Víra, milenko, víra nás rozdvojí:
Tys zvykla božstvu slúžit pohanskému,
Můj otec vírou tou se nespokojí,
Neb já se kořím Bohu jedinému!
Znám tvůj rod hrdý, znám vás co pohany,
Známý tvůj otec, jak kazí křesťany.
Aj, tak ží s Bohom, milenko má milá!
Již sem tě našel, bys se mi ztratila,
Již sem se zvítal, abych se rozlúčil,
Přestal tě lúbit, ach – snáď i naučil!“
  „Mluvíš o lásce, a znáš, co je ona?
Běda mi, běda, já sem ji poznala,
Před krátkým časem v srdci mém se vzňala,
A hle, ukrutně teď se již dokoná.
Mluvíš, pro víru! Co je k bohům víra?
Zbožný cit lásky z pramene čistého,
Tato v pokoře, ta se v túžbe svírá,
Obě vštěpila sem do srdce svého.
Zanechat lásku? Zůstane mi jiná,
Jedna přec padnout v obět druhé musí:
Láska mocnější, nech víru udusí —
Totě má žádost pevná a jediná.“
  Dívka přestane – jinoch dál nemůže,
Neb čas již přešel a nebe se zorní.
„Zítra víc o tom, ráje mého růže!
Bůh můj buď s tebou.“ Ona cestou horní
Do hradu spěchá, jinoch do doliny,
Z doliny kráčí do blízké dědiny.
 

Soud

 
Na vysoké skále na Hrdoši
Scházejí se páni i vládyky:
Přišel Radboj, pán od Babej gory,
Došel Ondřej zpod skalného Choče,
I Ratibor zpod sivé Lisice.
Povolal jich Hrdoš na svou hradbu,
Aby přišli soudit s knězi svými,
S knězi svými po zákonu pravém.
Když se sešli knězi a vládyky,
Otevřena brána do soudnice,
Tiše do ní všetci vstupovali.
Vprostřed síne stojí stůl borový,
Stůl borový, černým súknem krytý,
Kolem stola stolice dubové.
I čekali nejprv žalobníka,
By soudili po zákonu pravém.
Vstane Všeslav, knez to šedovlasý,
Pokloní se vůkol na vše strany
A tak začne ke všem hovořiti:
„Hoj, velmožní páni, vladykové,
Jenž ste přišli na hradby Hrdoše!
Slyšte slova starce šedivého,
Jehož slova vždy hlásají pravdu,
I povím vám věci hrůzyplné,
Na které se bohové hněvají.
V háji našem, posvatěném bohům,
Kde mír, poklid i ticho sídlilo,
Porušené ticho hříšnou nohou,
Porušené i hříšnými slovy.
Třináct již dnů a i tolik nocí
Hněvají se bohové na nás všech,
Že sme svatost lépe nestrážili,
Že sme oltář jich zprzniti dali!
Byste ale věc tu pochopili
A soudili po zákonu pravém,
Nuž vám povím o té věci rovno.“
Tiše sedí knězi i vládyky
A jen Hrdoš se zubami škrípá,
Když kněz Všeslav ještě takto řeční:
„V zorném jitru vejdu obět klásti
I prositi bohy o jich pomoc,
By popřáli ourody na role.
Než hle! slyšte, mužní vladykové,
Zprzněná jest pocta bohů svatá:
Při oltáři stromeček vyvrácen
I květiny všecky pošlapány.
Hned strach, bázeň údy mé projala,
Neb sem tušil nemalé neštěstí.
Čekám večer i čekal sem v noci.
Ve tmě, když nás měsíc již nechával,
Slyším hnusne bohům se rúhati
A kydati na ně posměch slepý.
Poznav dívku, slídil sem ji v řeči
I zhrozil se zablúdilým slovům!
Padla v náruč jinocha cizého,
Pryč s ním chtěla v dálku utíkati,
Kořiti se křesťanskému bohu.
Já pospíchám hore do chalupy,
Bych zavolal svoje spoludruhy.
Bohové jsou veždy s námi byli
A i tiše oba sme zlapali:
Dívka Hanka dcera jest Hrdoše,
Jinoch Němec z velikého rodu.
A teď suďte po zákonu pravém,
Smiřte bohy s služebníky jejich.“
  I chtěli by jiní hovořiti
A souditi po zákonu pravém,
Než se bojí mocného Hrdoše,
Strachem, bázní pohlídají na něj
I nemluví žáden ani slova.
A povstane Hrdoš v strašném hurtu,
Zarehce se dlouhým, divým rykem
A pak jme se prudce hovořiti:
  „Proč ste ztichli, plachá holubátka?
Strach vás jímá před hrdým Hrdošem?
Láska k dceře byla vždy veliká
I miloval sem ji přenesmírně!
Než to znejte, bázliví soudcové,
Že víc ctívám víru otců dávnou.
Nechcete vy soudit dceru zradnou?
Tehdy slyšte výrok otce její:
Vyvlečte ji na hradbu nejvyšší,
Nohy její pevně zamúrajte,
Ať tam zdechne v pláči a o hladě,
Ať tam slouží zradcům ku výstraze,
Zhrozí se jí i vše tvorstvo lesů!“
  Dopověděl. Než řeč to silená.
Sedne dolů a teď tiše sedí —
Zapláče si, a pláčem srdečným
Rmútili se mnozí nad Hrdošem.
Než potěcha u něho daremná —
On to činil, co velí bohové.
Předveden byl svůdce k soudu jejich,
Než zavrhli u něho soudění,
Rozsekali černé telo jeho
I shodili zverům ku chutnání.
 

Konec

 
Přešla již zima a jaro nastalo,
  Příroda zkvětá, vůne plno všude,
Všecko se křísí, co před časem spalo,
  Každý tvor svoji píseň zpívá, hude —
    Jen v hradě mrzne, tam vždy tuhá zima,
    Odšel pryč poklid – a veselost drímá.
 
 
Zhynula panna, již jí v hradě není,
  Zšedivěl otec, na přísnost naříká,
Vídává dceru často v trudném snění,
  Anať se leká, od něho utíká.
    On do hor zajde, nezná sám, co hledá,
    Víc srdce přísné pokoje mu nedá.
 
 
Vyjde na hradbu, kde dceřino tělo,
  Chtěl by ho zkřísit, v náruč přijat svoji —
Než to již dávno, dávno zpráchnivělo,
  On tužbu marnou více neukojí.
    Nechá ho pamět – tma mu bije v oči,
    V hrůzném řehotu do hlubiny skočí.
 
 
I zašel Hrdoš – jen památka žije!
  Teď zem skalnatou oráč přeorává,
A když hlouběji lemeš v zem zaryje,
  Člověčí kosti pluhem ven dostává.
    I zajdou časy – století pomine,
    Než tvá památka, Hrdoši, nezhyne.
 

Hrdoš. Povesť z Oravy

I. Vstup

 
Kpoludnej strane od mutnej Oravy,
Tam pyšná skala v oblakoch sa skrýva,
Dávno pevný hrad – teraz sokol plavý
  I s nočnou sovou odtiaľ sa ozýva.
 
 
O zámku povesť v ľudu je ukrytá,
  Len hora zrutným skalám ohlas dáva,
A pravda holá v svete bájku víta,
  V búri čas verný nám ju prechováva.
 

II. Láska

 
Voravských horách v zelenej doline
Stál posvätný háj božstvu pohanskému,
Svätô to mesto, kam kňažstvu jedine
Vchod bol slobodný – i beda inšiemu,
Kto by smel nohou sem hriešnou vstupuvať,
Beda každému to miesto sprzňuvať.
V prostriedku hája velebný oltár stál,
Kde obeť svätá bohom sa dávala,
Nižej pár krokov hor sa smrek vypína,
Zpod neho voda ticho odtekala.
Vôkol studničky sedliská zelené
Trávou a mochom boly obrastené. —
Polnoc sa blíži, mesiačok už bľadne
A tma hustejšia nad krajinou leží:
Dolu chodníkom dáka ženská beží,
Kol sa obzerá – dole dačo shliadne,
Pozná šuhaja, letí mu v ústretia
A on ju chytí do svojho objatia.
„Predsi si došiel po tak dlhom čase!
Kde si sa bavil, kde, môj pyštek zlatý?
Veď som túžila už po tvojom hlase,
Srdce plakalo – ja sa bála ztraty.
Dušička zlatá, čo tak smutne stojíš
A svojej drahej slovko riecť sa bojíš?“ —
Stíš sa, má milá, odžeň, čo ťa tisne,
Poviem prekážky, poviem ti príčiny;
Vravím bázlivo, i ty nesúď prísne,
Hoj, v mojom srdci, ver, nenajdeš viny.
Sveril som srdca tajnosti otcovi,
Tušil som iste jeho privolenia,
Už som sa tešil na môj život nový,
Nebol by veril, že sa túžby zmenia.
Viera, má milá, viera nás rozdvojí:
Tys zvykla slúžiť božstvu pohanskému,
Môj otec vierou tou sa nespokojí,
Bo ja sa klaniam Bohu jedinému.
Znám tvoj rod pyšný, znám vás jak pohanov,
Známy tvoj otec, jak kazí kresťanov.
Nuž tak ži s Bohom, jediná má milá —
Už som ťa našiel, abys sa stratila;
Už som sa zvítal, aby sa rozlúčil,
Prestal ťa ľúbiť, Bohu ťa poručil!
„Vravíš o láske, a vieš, čo je ona?
Beda mne, beda, že som ju poznala,
Pred krátkym časom v srdci mi povstala,
A hľa, už teraz, Bože, sa dokoná!
Vravíš, pre vieru. Čo je k bohom viera?
Zbožný cit lásky z prameňa čistého,
Táto v pokore, tá sa v túžbe merá,
Obe som vzala do srdca verného.
Zanechať lásku? Zostane mi iná,
Tá lebo druhá predsa padnúť musí —
Láska mocnejšia nech vieru udusí!
To moja žiadosť pevná a jediná.“ —
Panna prestane – a šuhaj sa zdráha,
Lebo čas prešiel, už sa rozbriežďuje:
„Zajtra viac o tom, moja duša drahá.
Boh môj buď s Tebou!“ tak sa rozlučuje.
Ona do zámku a on do doliny,
Z doliny chváta do blízkej dediny.
 

III. Súd

 
Na vysokej skale na Hrdoši
Schádzajú sa páni slávnych rodov:
Prišiel Radboj, pán od Babej gory,
Došiel Ondrej zpod skalného Choča
I Ratibor zpod sivej Lišice.
Povolal ich Hrdoš na svoj zámok,
Aby prišli súdiť s kňazmi svojmi,
S kňazmi svojmi po zákone pravom.
Keď sa sišli kňazia a pánovia,
Otvorili bránu do súdnice:
Oni ticho do nej vstupovali. —
V sriedku chyže stojí stôl borový,
Stôl borový, čiernym súknom krytý,
A kol stola stolice dubové.
Posadali na stolce dubové
I čakali dlho žalobníka,
Aby nasúdili po zákone.
Vstane Všeslav, kňaz to šedovlasý,
Pokloní sa vôkol na vše strany
A tak začne k predním obrátený:
„Hoj, veľmožní páni aj vy kňazia,
Čo ste prišli na hradby Hrdoša,
Čujte slová starca šedivého,
Jeho reči vždy hlásajú pravdu:
On vám povie veci hrúzoplné,
Veci našim nepríjemné bohom.
V háji našom, bohom posvätenom,
Kde vždy pokoj a tichosť bývaly,
Porušená tichosť hriešnou nohou,
Porušená i hriešnymi slovmi.
Trinásť dní už a aj toľko nocí,
Čo sa na nás bohovia hnevajú,
Že sme oltár ich spotupiť dali —
Ale abyste vec rozumeli
A súdili po zákone pravom,
Nuž vám poviem, jak sa vec má, rovno.“
  Ticho sedia kňazi i pánovia,
  Hiba Hrdoš so zubami škrípe,
  Škrípe, až tak jekot v chyži reve.
  Potom Všeslav zase začne rečniť:
„Jednoho dňa za zorného rána,
Zavčas rána vnídem do zahrady,
Vnídem bohov prosiť za úrody.
Lež čo vidia moje staré oči?
Pri oltári stromček vyvrátený
I kvietočky všetky pošliapané.
Hneď som tušil nemalô nešťastie —
Čakám večer aj čakal som v noci.
Vo tme, keď nás mesiac už nechával,
Čujem hnusne bohom sa posmievať
A uvádzať ich na posmech slepý.
Poznal dievku, sliedil som jej reči,
Zľakol som sa nad ich bezbožnosťou:
Preč s mládencom chcela na ďaleko
A kloniť sa kresťanskému Bohu.
Povolal som iných verných kňazov,
S kňazmi tými obidvoch som zlapal.
Dievka Hanka dcéra je Hrdoša,
Šuhaj Nemec z velikého rodu.
Teraz súďte po zákone pravom.“
  Lež sa boja mocného Hrdoša,
  V strachu všetci pohliadajú naňho
  I nerečie žiadon ani slova.
  Nuž povstane Hrdoš v strašnom hurte,
  Zarehce sa dlhým divým rykom
  I tak začne hovoriť k nim prudko:
„Čo ste stíchli ako holúbčatá —
Bojíte sa mocného Hrdoša?
Miluval som dcéru prenezmerne,
Ale bohov ctím si ešte viacej!
Nechcete vy súdiť dcéru zradnú?
Nuž počujte otca ako sudca.
Vyvlečte ju na najvyššiu baštu,
Do pása ju pevno zamúrajte,
Nech tam zdochne v plači a o hlade,
Nech tam slúži ku výstrahe zradcom!“
Dopovedal – lež reč to silená.
Sadne dolu a tichúčko sedí,
Zaplače si – a plačom srdečným
Rmútili sa mnohí nad Hrdošom;
Lež potecha uňho je daromná —
To on robí, čo kážu bohovia.
I predviedli zvodca do súdnice,
Rozsekali bielo jeho telo
A shodili na pokrm ho zverom.
 

IV. Konec

 
Už zima prešla a jaro nastalo,
  Príroda skvetá, vône plno všade,
Všetko zas vstáva, čo pred časom spalo,
  Čo tešievalo Hrdoša na hrade:
    Len v zámku mrzne, vždy zima panuje,
    Pokoj, veselosť preč sa odťahuje.
 
 
Zhynula panna – už niet inej za ňu,
  Otec sšedivel, na prísnosť narieka,
Vídava dcéru často v trudnom spaniu,
  Jak sa ho ľaká, od neho uteká;
    On do huor zajde, sám nevie, čo hľadá,
    Viac srdce prísno pokoja mu nedá.
 
 
Vyjde na baštu, kde dcérino telo,
  Chcel by ho skriesiť, plačúc nad ním stojí,
Lež to už dávno, dávno spráchnivelo,
  On márnu túžbu viacej neukojí!
    Nechá ho pamäť, tma mu bije v oči —
    V hroznom rehote do priepasti skočí.
 
 
Tak zašiel Hrdoš – len pamiatka žije.
  Teraz zem planú oráč preoráva —
A hľa, keď hlbšie lemeš v zem zaryje,
  Človečie kosti pluhom von dostáva.
    I zajdú časy, stoletie pominie,
    Lež tvoja, Hrdoš, pamiatka nezhynie.
 

Pomsta

 
Všude temno – tichá je noc! —
Jen měsíce lampa bledá,
Že v slávě nemůž zjevit moc,
Zhaslé hvězdy kolem hledá, —
Volá, vábí, – nic nenajde,
Až pak v mračnách i sám zajde.
Jak v žaláři: pusto, divě,
Kde se s hrůzou strach objímá:
Tak teď město, předtím živé,
V tvrdém spánku klidně dřímá.
 
 
  Jenom v jednom domku bdějí,
Tam světýlko ještě plane,
Plynou slova o náději,
Blaha chystají se k bráně!
Při stolíčku černokrytém
Matka s dcerou svojí sedí,
Anať v túžbě věrným citem
Na jinocha vedle hledí.
Či to bratř jej, kdo nám poví?
Vždyť se rdí vždy víc a více!
Sestra při svojem bratrovi
Nemění barvami líce,
Sestra bratři tak neříká.
Hoj, to milenců jemný hlas,
Tak duše k duši přivyká,
Nehledíc na stav ani čas.
Milostí se objímají,
Srdce srdci se podá v moc,
Rúčky k rozchodu si dají,
Jun šepce tiše: Dobrou noc!
Panna zprovodit ho vyšla
Podle národního zvyku.
I pokud zpátkem nepřišla,
Matka reve v strašnom křiku:
  „Byly časy, dávno tomu, tak mladý čas letí!
Bolná zpomínka – ó, zlatá mladosti!
Jak tě vyvábit do svého objetí?
Daremná túžba – plakala sem dosti.
Také mne láska někdy hojívala,
Těšila sem se v jinocha náručí!
Miláčku! –  Darmo – černá zem ho vzala,
Mne utrápenou zde ještě nechala
A mysl trudná vždy a vždy mě mučí.
Čistě a věrně sme se milovali.
Kdo nám překážel? Bolestná památka!
Jeho pryč vzali, mne jinému dali,
A to činila moje vlastní matka.
Matka? či matka? vlastnímu dítěti?
Hoj, to je hrůza – já se pomstit musím!
Než na kom, bídná? jak si pohověti?
Jak ten cit černý v srdci mém udusím? —
Tak! mám tě, mám tě! – Pryč, myšlenko z pekla!
Ze vlastní krvi strojný dělati kvas?
Ne! –  Přece musím, jináč bych se vztekla.
Co mi po lidech – teď je ku pomstě čas!
Vždyť to ne dítě od miláčka mého,
Tak bych ji jistě věrně milovala —
Než ona pošla z lože sileného,
Kam mě ne láska, jen povinnost hnala.
Budu ji trápit – vždyť i mne mučili,
Oni tu pomstu v srdci mém zbudili!!“
    Hlas temný v chýži zachází
    A panna z venku přichází.
    ,Matičko dobrá, co je ti?
    Jak se třeseš! Cos tak bledá?
    Spokoj se při svém dítěti,
    Onoť ublížit ti nedá!‘
„Mne se ujímaš? mne, ty dcerko milá?
Mně nic neschází – a ty se nebojíš.
Avšak tys šťastná, oh, i já tak byla,
V tom stála štěstí, ve kterém ty stojíš.
Než dosti toho, neníť víc pomoci,
Veď mě na lůžko, vždyť již po půlnoci. —“
Lehnou si obě. – Panna spala milo
A bídné matce o pomstě se snilo.
Zašlo již leto, chladný vítr věje.
Hory a role zmrzlé sněhy kryjou,
V houští ptáčatko píseň si nepěje,
Jen někdy vlci v dolinách zavyjou,
Země se celá v nový šat obleká —
Toť běh přírody, toť její určení!
A co jiného jest život člověka?
I on tak klesá a veždy se mění.
Často se při nás štěstí přechovává,
A chvilka přejde, již nás zanechává. —
  I bylo dobře, i bylo veselo
U lidí dobrých, u rodinky milé,
Pokud k nim jinoch chodívával smělo,
S nimi požíval blahé lásky chvíle.
Teď již tam jináč, všecko se změnilo:
Matka vyzáblá – panna trupobledá,
Obojím čelo smutkem se zakrylo.
Panna běduje – matka pomstu hledá.
Lásku s jinochem zakázala přísně,
On víc k ní nesmí, jen zdaleka okem
Někdy zře po ní – skládá na ni písně
I obchází ji přinuceným krokem.
Za její štěstí Pána Boha prosí
A ona zaňho tvář slzami rosí.
Matka ji mučí, sužuje, proklíná,
Smrť a zhynutí od srdce jí žádá,
Dcerka jen trpí, trpí, ač nevinná,
Sejít v tmavý hrob i sama by ráda.
I schne v bolestném žáli, plaču, hoři,
Až i konečně zcela se umoří.
Co to za hlasy, jaká temná slova?
  A proč ty zvony tak zhlboka hučí?
Modli se, bídný, toť píseň hrobová:
  Panna nevinná se světem se lúčí.
Viď tam ten dvůrček, viď tu rakev černou!
  Vidíš tu ženskou, anť nad ní naříká?
Toť matka mrtvé, plače dceru věrnou,
  Viď, jak žalostí, až tak lid proniká.
Opodál jinoch zaslzený stojí,
  To byl milenec zesnulé děvečky,
Blížej ku rakvi přistoupit se bojí,
  Tam si on truchlí, modlí se mlčečky, —
Chór začne píseň: „Ó smrti ukrutná“,
  Lid se pobírá, rakev zdvihnou hore,
Máť ji nechce dat, volá nad ní smutná,
  Křičí, až se tak ozývá po dvoře.
Než darmo plakat, přec jen rakev vzali,
  Nábožný lid ji žalmami sprovází;
Jinoch opodál v plášť se zaobalí,
  Kradmo si stoupá v bouřlivé nesnázi.
Došli na místo. Tu rakev složili,
  Ostatní píseň ještě zazpívali
I srdečně se ještě pomodlili,
  Pak se na věky s pannou rozžehnali. —
Po jednom vyšli všetci z cinteřína,
  Každý buď v žáli, buď pak v nepokoji;
Jen jinoch zůstal, ruce k Bohu spíná,
  Modlí se, myslí – i tak dlouho stojí.
Přistoupí k hrobu a na zemi tíše:
  Toť pomsty obět paličkou napíše.
Ještě zře jednou k místu mutným okem,
  Pak se pryč bere dlouhým bolným krokem.