Psohlavci

XIX

Pan Lamminger z Albenreuthu přijal ve svém bytu v paláci Lobkovickém ihned a velmi ochotně svého advokáta, když se mu po obědě dal ohlásit. Svobodný pán velmi dychtivě naslouchal zprávě o dnešním přelíčení a sotva že slovem vyrušil řeč právníkovu. Když advokát dokončil, vstal Lamminger, a rychle se rozhodnuv, pravil:

»Pošlu ihned posla na panství, ať tam ta Štrausova psaní najdou a vymohou. Skrze krajské hejtmanství trvalo by to dlouho a ti chámové by je jistě ošidili. Takto je překvapíme a soud bude míti brzo podrobné zprávy o těch bouřích.«

Zástupce Lammingerův souhlasil úplně.

Za chvíli vyjížděl z paláce Lobkovického rychlý posel koňmo, nesa koutského správci Košovi náhlý rozkaz páně.

Příštího dne, v sobotu, nebyli Chodové u výslechu, poněvadž soud apelační v ten den nikdy nezasedal, jakož i v neděli a ve středu. V pondělí znovu je jednotlivě vyslýchali; všechno jednání neslo se jen k výtržnostem, které se na Chodovsku udály. V úterý, kromě nadání, byli všichni najednou před soud povoláni, a tu jim president vážně a důtklivě domlouval, že jak se ukázalo, všichni se hrubě provinili proti svým povinnostem poddanským, že se však zdá, že byli k tomu svedeni a klamáni, jak se snad dokáže, a to jedině že by trest jejich zmírnilo.

»Hale naše práva, hurozený pane!« zvolal Kozina.

Starý Hrubý vjel rukou pod lajb.

»I v tom se všichni klamete,« president přísně odvětil. »Vaše práva někdy platila, ale sami víte, že před lety byla zrušena a za neplatná prohlášena.«

»Hale nač bula ta komise ve Vídni,« bránil se Kozina, »hdyž huž neplatila?«

»Ha my je ešče máme! Zrovna ty nejlepší!« zvolal Hrubý, a vyňav ruku zpod lajbu, vytasil se s pergameny, jež sestra jeho, matka Kozinova, zachránila.

»Ukaž!« zvolal jeden z přísedících. Listiny šly z rukou do rukou.

»Pravé jsou, ale platnost jejich je zrušena!« pravil president. »Abyste se déle neklamali.«

Výkřik se ozval mezi Chody a starý Kryštof Hrubý jako mladík hbitým krokem byl u soudního stolu, kde doktor Paroubek na pokyn presidentův dlouhými nůžkami rázem přestřihl červenobílé šňůry pečetní obou listin, a již – ryc – vjely nůžky také do pergamenu.

Chodové byli ohromeni. Zmlkli, jako němí stáli, ani slova nemohli vyrazit. Starý Hrubý se třásl.

Po soudní světnici hluboké, dusné ticho.

Členové soudu apelačního hleděli ne bez účastenství na sedláky chodské, zničením posledních privilegií ohromené a dojaté, zvláště na bělovlasého kmeta vážné postavy, na Kryštofa Hrubého, jemuž se slzy řinuly přes vráskovité líce. První, jenž se vzpamatoval, byl Syka.

»Slavný súde hapelační!« promluvil: »My jsme nevinni, my jsme panu Lomikaru nic nehuďáli. Za to, proč na nás žaloval, zrušit tuto stará, královská práva.«

»Mlč!« zvolal president. »A rozumějte již, že to není proto. Pro to budete jinak souzeni a trestáni. Ty pergameny pozbyly již tenkráte platnosti, když vám bylo vydáno to perpetuum silentium, o němž dobře víte. Na to, co bývalo, nemyslete. Za to my nemůžeme. Tam u vás však pořád ještě lid nekoná svých povinností a robot. Raději pošlete domů některé z vás, my vám k tomu dáme svolení, aby řekli, jak se tu věci mají, aby vaši krajané nečekali svobodu a nedopouštěli se horších ještě věcí. Pošlete tam, ať se na nic už nespoléhají, ať nic nečekají, ať pořádně vrchnost poslouchají, sice budou za rebely pokládáni, a co to je, to snad sami víte!« —

Smutni, slova nepromluvivše, vrátili se Chodové do své hospody. Starého Hrubého musil Syka cestou podporovat, jak byl

stařec událostí dnešní sklíčen. Když byli sami, rokovali, co činiti. Všichni se v tom snášeli, jaká to chyba, že ten jejich prokurátor za nimi z Vídně ještě nepřijel. Teď by rady jeho bylo nejvíce potřeba. Tři měli jít domů, na Chodsko, aby pověděli, co se stalo. Syka to vzal na sebe, Pajdar pocínovský a také Brychta postřekovský se přihlásil. Teď to vysvětloval, proč tak učinil.

»V Praze nevostanu. Haby se čouk jen žlučil, všudy samý šibalství, hale dym teky nepudu. Dym řect: Sedláci, panskej karabáč nehumříl, dite ho hin na zámek políbit, níčko bude zasejc živ, ha kerak! Nepudu, ha víte co, pudu naproti tutomu prokurátorovi.«

»Ha my s tebú!« zvolal Pajdar, jemuž se ten nápad zalíbil. Také Syka souhlasil. Ihned všichni tři vydali se na cestu.

Ten a příští den, středa, kterého zasedání nebylo, minul Chodům v neklidu, napětí a očekávání. Kozina neměl stání. Světnicí přecházel, z okna vyhlížel, na ulici vycházel, ale pokaždé neuspokojen vracel se do kouta, kde na loži starý strýc Hrubý nějak »chorlavý«, však oblečen, odpočíval. Prokurátor Tunkl nepřišel. Těšili se, že do zejtřejšího dne přece se dostaví, že se s ním poradí, ale nastal čtvrtek, přišla hodina soudu, a Chodové brali se sami zase na Hradčany do soudní světnice.

Kozina hned postřehl, že všichni nějak přísněji a zamračeněji na ně hledí. Chtěl, prve si tak umínil, poprosit, aby si směl starý strýc sednout, že dlouhé stání ho zmáhá, že sem dnes sotva došel, ale nemohl prosbu svou přednést. Začaloť jednání bez průtahu.

President se nejprve otázal, jestliže poslali domů posly. Přisvědčili, ačkoliv lhali.

»Dobře, tak ačkoliv asi pozdě. Vaši krajané nemají rozumu. Mějte ho vy. Stran těch starých práv víte, jak to je. Proto buďte zase poslušni a na znamení toho vykonejte urozenému panu Lammingerovi, své zákonité vrchnosti, přísahu poslušenství a poddanství.«

»Slavný súde! To my nemůžeme!« zvolal Kozina.

»Nemáme plnú moc!« dodal Ecl, Čtverák. »Sami nemůžeme, nesmíme!«

»Račte, hurození pánové, posečkat!« ozval se starý Hrubý hlasem mdlým.

»Až se doma poradíte, není—li pravda?« ironicky se president otázal. »To by tak bylo. Právě donesl rychlý posel zprávu, že Chodové jsou vzhůru, ve zbrani, že purkrabího pana z Albenreuthu zajali a že bezpochyby již ho zamordovali. A tak vás pustíme domů! Chcete—li, přísahejte, dáte krajanům dobrý příklad a pomůžete tu bouřku zažehnat. Ne—li, budete sami rebelové. Odpřisáhnete—li?«

»Milostivý pane!« zvolal starý Hrubý. »Jsem nad hrobem, dejte nám aspoň času na rozmyšlenou.«

»Není možná. Budete přísahati?«

»Nemůžeme!« Kozina pevně odvětil. »My nic nehuďáli, náše práva platí.«

Zase ticho. Soudcové překvapeni hleděli na mladého muže.

»A vy ostatní, souhlasíte—li s ním? Budete přísahati?«

»Nemůžeme!« ozvalo se temně, ale vážně sedm hlasů chodských.

President kynul rukou. Muž v červeném kabátě dal Chodům znamení, aby odešli. Jakmile vystoupili ven na chodbu, spatřili deset mušketýrů císařských a důstojníka, jenž na Chody zvolal:

»Půjdete s námi!«

V ulicích vedoucích z Hradčan k Novoměstské radnici zastavovali se i sbíhali lidé, aby pohlédli na neobyčejný průvod. Sedm sedláků, namnoze postav vysokých a statných, v bílých šerkových županech, v těžkých černých širácích, kráčelo prostřed čety mušketýrské. Vzadu nesl jeden z vojáků sedm těžkých, dubových čakan, Chodům odňatých na jejich hospodě, kdež se průvod na okamžik byl zastavil, aby zajatcům byly vydány jejich uzlíky. Pražané zvědavě si prohlíželi zvláštní »zločince«, především pak bělovlasého kmeta, jejž vedl pod paždí mladý Chod. Lidé si na ně ukazovali, na jejich čakany, šerky i na červené pentle, jež na bílém županu toho mladého povívaly.

Chodové nemluvili. Jen prve, když z Hradčan sestupovali, ptali se rozčileně jeden druhého, dobře—li slyšet, že Chodováci jsou

vzhůru. A žádný se nepřeslechl, neboť každý mohl tak říci jako rychtář z Chodova.

»Jau, dobře jsem to slyšíl, kerak to ten pán vod súdu práli.«

»Uj, uj! Co to bude!« zabědoval Hrubý.

»To jistě Přibek!« pravil zachmuřený Kozina, a žena a děti připadly mu na mysl. Pak opět a živěji, když je zavedli do průchodu Novoměstské radnice a odtud za chvilku do tmavého vězení.

»Nu tak spánembohem!« povzdechl si starý Hrubý, když práh neblahého místa toho překračoval. To se loučil se světlem a světem, jako by nedoufal, že jej opět uvidí. Sláb a malátný klesl na prkenné, tvrdé lože, jež bylo sedadlem i stolem, a povzdechl:

»Tuto nám za všecko súzeno! Hale co doma, co doma je!«

A to bylo všech nejsmutnější pomyšlení, zvláště Kozinovo.

Druhého dne odpoledne blížil se ku Praze kočár tažený spřežením statných hnědáků. Nápadný byl tím, že na kozlíku seděl kočí v kroji Chodů domažlických. Když dojížděli k Poříčské bráně, pojednou se zastavil a z něho vystoupil pocínovský Pajdar, Brychta z Postřekova a Syka »prokurátor«. K nim, jak u vozu stanuli, vychyloval se z kočáru ven nějaký pán v černém obleku, zarudlých, plných lící, jež vroubila veliká vlásenka hustých kadeří až na ramena splývajících. Jak se o dvířka opíral, bylo viděti jeho bílou, masitou ruku, na jejímž prstu prostředním leskl se kámen drahého prstenu. Urozený pan Blažej Tunkl z Brníčka, jejž jmenovaní tři Chodové cestou potkali, mrkal masitými víčky, pod nimiž blyštěla zchytrale malá, černá očka, a hbitou, rychlou řečí vykládal Chodům, proč že je požádal, aby tu vystoupily a proč že chce sám a sám vjeti do města. Mluvil tak rychle, že mu sotva stačili poslouchat, a zároveň již sladce a přátelsky se usmívaje, ruku jim podával, určuje, kde by ho zítra našli.

»Sbohem, lidičky, sbohem, dobře se vyspěte, s chutí povečeřte a bez starostí spěte, všecko bude dobře, bude, bude, znamenitě jsem se na ně připravil! Znám to, znám. Tak už sbohem, sbohem!«

Ještě z vozu jim pokynul pan Blažej Tunkl svou bílou, boubelatou rukou, z jejíhož prstenu šlehaly v záři slunečné jasné paprsky. —

»Jak jsem huž prál, tuten se mi nelíbí,« pravil Syka, hledě za kočárem, volně ku bráně se blížícím.

»Ha pořád by teky peníze chtíl,« mínil Pajdar. »Na cestu, na kočár.«

Zatím přišli k Poříčské bráně. Hluk veliký a lidu shon je tu zastavil. Vprostřed toho zástupu spatřili Tunklův kočár. Vojáci ve bráně jej zastavili a žádali pána jeho, aby vystoupil. Nechtěl a z vozu spustil prudkou řeč, již zakončil:

»Nač mne zastavujete? Víte, kdo jsem? Urozený člověk a prokurátor Blažej Tunkl z Brníčka.«

»Právě proto. Vás máme zatknout,« odpověděl zkrátka důstojník.

»Budete toho, pane, litovat,« zvolal Tunkl všecek zardělý a chtěl se dále bránit, ale dva vojáci nahnuli se do vozu a vytáhli z něho váženou postavu advokátovu, jejž odvedli přímo na strážnici. Lidé se smáli, hlučeli, dotazovali se, odpovídali si a vysvětlovali ten neobyčejný výjev. Syka a jeho druhové v zástupu zaslechli, jak si kolem povídali:

»To je prokurátor těch domažlických sedláků, těch Chodů, co je včera zavřeli na Novoměstské radnici.«

»Já je viděl, jak je vedli.«

»Viděls ty jejich hole? A toho starého, co sotva nohama pletl?«

»Slyšíli jste? Náši jsú zavříni! Do města nemůžeme.«

»Pudeme zrovna pryč.« Pajdar se již obracel.

»Počkejte!« zvolal Brychta krk natahuje. Vedle bylo slyšeti:

»Nu, což nevíte? Zavřeli je proto, že se tam na Domažlicku vzbouřily. Správce a několik úředníků vrchnostenských už zamordovali.«

Do Syky jako by udeřilo.

»To Matěj Přibek!«

»Dobře má! Ha ničko dym!« pravil prudce Brychta. »Matěj má pravdu. Pote, já du, ha pudu k Přibkovi.«

Syka, všecek zaražen, nic na to neřekl a jen vážně zakroutil svou vlasatou hlavou.

Nežli se lid u Poříčské brány rozešel, zmizeli odtud tři Chodové, kteří viděli, jak jejich prokurátora zatkli, a slyšeli, že druhové jejich uvrženi jsou do vězení a že všecko Chodsko se vzbouřilo.

XX

Týden asi předtím, nežli se zatčení advokáta Blažeje Tunkla událo, vyšla mladá Kozinová za jasného, pěkného odpoledne za statek na sad, aby se tam ohlédla po kropenaté kvočně, jež ráda svá kuřata do blízkého hustého žita zaváděla. Malá Hanálka, cupajíc za matkou, hned se bavila květy v trávě. Jak se mladá hospodyně po slepici rozhlížela, utkvěl její zrak bezděky v tu stranu k městu a hned smekl se na cestu odtud do vsi vedoucí.

V tu chvíli mohla by již kropenatá kvočna zrovna kolem nohou selčiných mláďata do nejhustšího žita zavésti. Hančí na něco jiného myslila než na ni. I na Hanálku zapomněla.

Pohlédla na cestu vedoucí z města do tiché jejich dědiny, pohlédla a již zatoužila. Tudy Jan přijde! Kdyby tak zrovna nyníčko přišel, kdyby se tam mezi obilím najednou ukázal! A mohlo by být. Týden už pryč, již skoro druhý dochází, a sám povídal, že do čtrnácti dnů bude doma. Ó, kdyby přišel, kdyby již tu byl! Jak smutno tu a prázdno bez něho! Všude schází, jí, dětem, hospodářství. Přijde—li. Ale máma a všichni sousedé, zkušení, staří sedláci, všichni ji ujišťují, že ho nemohou tam zadržet.

Hančí stála, pořád před se v myšlenkách hledíc, a nevšimla si ani hlasů a hluku, jež někde před statkem se ozvaly, až děvečka ní přiběhla všecka od sebe, bez dechu, volajíc, aby se šla podívat. Už jak do dvorce vstoupily, zahlédly otevřenými vraty jednotlivce do vsi se ženoucí. Jiní pak se kolem shlukovali a hlučně rokovali. Nežli se Hančí zeptala, co se stalo, vyšla také stará Kozinová ze svého výměnku, a vtom vrazil znenadání otevřenými vraty jakýsi výrostek, uhnaný, zpocený, usípaný. Poznali ho. Byl z Draženova, ze statku strýce Hrubého, pasák. Zahlédnuv hospodyni, jal se jí uřvaně, pokud po divém běhu mohl, vypravovat, že dnes zrovna po poledni přijeli z Kouta páni.

Zatím sousedé vběhli do Kozinova dvorce, aby vyslechli, co se stalo.

Výrostek dále vypravoval, že to byl správce koutský a purkrabí, myslivci a hajní s puškami a jinak vyzborjení, že u nich, u Hrubých, vypáčili dveře, protože bylo zavřeno, a všecko prohledali, rub na rub zpřevraceli.

»Ha co chtíli?« ptala se stará Kozinová.

»Ňáká lejstra zez Vídně, já nevím.«

»Ha našli něco?«

»Něco prej vzeli.«

»Ha kam šli?«

»Já nevím, hale selka mě poslaly, že snad přijdú k vám.

»Huž jsú tu,« ozval se chlapec ze shromážděných u vrat.

»Vidíl jsem je – dva, buli na koni.«

»Ha hde že jsú?«

»Hu Syků.«

»Zloději!« vzkřikla stará selka.

»Mámo, to jistě přijdú teky k nám!« zvolala Hančí úzkostně.

»Hať přijdú! Lejstra! Hele, jistě tuty psaní,« volala stará Chodka. »Kerak to humí! Když chlapi nejsú dyma, přijdú si. Ha tuten Koš, co Jana div nezamordoval. Lidičky boží, pomatujte se ha nebujte se! Toť by huž každú chvíli si na nás přišli, ha nihdyž bysme nemíli pokoje. Hať se teky doví. Chlapci, braňte se ha nedejte nás!«

Vtom jeden z mužských vzkřikl:

»Dražnovští! Sem! Sem!« a kýval prudce rukou na tlupu mužských, kteří kolem se brali chvatným krokem. Zastavili se; ti, kteří byli ve dvorci Kozinově, mužští i ženské, šli jim vstříc, a tak se sešel venku značný houf.

»Hde jsú ti zloději?« volali Draženovští patrně pobouřeni. Začali vypravovat to, co Hrubých pasák v podstatě pověděl, jak správce Koš se svým průvodem vypáčili u Hrubých dveře a že tak dlouho hledali, až našli psaní, o něž jim běželo.

»Selka prály, že jich asi šest bulo vod prokurátora zez Vídně, vod tutoho Justa i teky vod našich, hdyž buli ve Vídni.«

»Náši jsú v Praze před súdem,« volal jiný podrážděně, »ha Lomikar tutich lejster potřebuje, hale proti nim. Rozumíte! Proto si pro ně deme!«

»Hu Syků – » volal někdo, vtom však se strhl pokřik:

»Matěji! Matěji! Přibku!«

Dlouhý Chod skutečně objevil se mezi staveními a bral se velikým, vážným krokem k zástupu, shromážděnému na cestě u Kozinova statku, skoro na pokraji vesnice.

»Slyšíls?« volali na něj známí domácí i draženovští.

»Jau, vzeli vám psaní, ha teď jsú u Syků. Co chcete?«

»Tuty lejstra, my jim jich nenecháme!« křičeli na něj mužští.

Vážnou, mračnou tváří Přibkovou svitl paprsek spokojenosti.

»Jau, nu šak jsem si myslíl. Tury pudů. Ženský ha děti pryč!« zvolal velitelsky. »Chlapci, chutě pro čakany ha kyjany!«

Ti z domácích mužů a synků, kteří byli jen tak ze stavení vyběhli, poslechli hned a chvátali pro zbraň, s kterou se vrátili za okamžik. Draženovští všichni byli čekanami ozbrojeni.

Hančí s Hanálkou chvátala do dvora, shánějíc se po Pavlovi, aby ho měla při sobě. Stará Kozinová zůstala ve vratech.

Správce Koš, který u Syků také dopisy Štrausovy, Justovy a první deputace z Vídně hledal, s menším však zdarem nežli v Draženově, se divil, že hluk kolem stavení rychtářova se tak nápadně ztišil. Prve, když přijeli, sběhlo se kolem lidí jako much, a teď, když s jediným psaním, veškerou to kořistí, ven vyšel, aby se domů navrátil, nespatřil skoro nikoho kromě vyděšené selky a čeládky. Vsedl na koně, jakož i purkrabí koutský. Čtyři myslivci s puškami dlouhými šli vpřed, ostatní a hajní šli po boku a vzadu. Psaní z Draženova a odtud, z Oujezda, dobře ukryl pod svým tmavomodrým kabátem.

Kolem ticho, ale níže, směrem k městu, ke kterému mířili, ozýval se temný hluk na konci vesnice.

»Snad by na nás nečekali?« pravil purkrabí ke Košovi. Ten se pohrdlivě usmál a pravil:

»Myslím, že nebudou takoví blázni. Vždyť vědí, co je puška.«

Ale vtom zalehl k nim strašlivý křik. Zarazili koně, myslivci se zastavili. Před nimi v cestě stál houf Chodů, oujezdských a draženovských, všichni čekanami a kyji ozbrojeni. V čele jejich Matěj Přibek s pádnou svou čekanou v ruce.

Vpravo vlevo mezi staveními míhalo se také dosti čekan; kování jejich se na slunci jen blýskalo.

Panská čeládka stanula proti přesile rozzuřených mužů. Divoký pokřik, kterým Koše a jeho družinu uvítali, starého vojáka nezarazil.

»Co chcete, sedláci,« křičel, »pusťte nás!«

»Lejstra! Psaní! Zloději!« vyznívalo z divokého hlaholu, který se strhl odpovědí na jeho velitelské zavolání. Správce viděl, že se po dobrém odtud nedostane. Propustí ho, vydá—li psaní. Toho však učiniti nechtěl, nemohl. Mělť na mysli rychlý a důtklivý rozkaz pánův, aby za každou cenu a co nejrychleji opatřil ty listy z Vídně.

»Myslivci, střelte!« poručil hlasem velikým a sám mžiknutím vytasil kord. Ale než družina pušky k líci dala, Matěj Přibek a za ním Chodové přiskočili a obořili se na myslivce. Rána jedna houkla, ale více dost. Koš viděl strašný ten roj, jenž přikvačil zevšed na jeho družinu. Chtěl se bránit a prosekat, ale Přibek a několik jiných vrhlo se vedle na purkrabího. Mžikem byl z koně a správce Koš, spásy nevida, obrátil koně a zuřivě ho bodaje a sehnut hnal jej cvalem zpět do vsi přes těla povalených svých myslivců i Chodů.

Slyšel divoký křik za sebou, slyšel, jak se za ním ženou; kamení mu kolem uší svištělo jako krupobití. On však nedbaje, hnal se vesnicí zpět, míře na cestu do nedalekého Trhanova.

Na bojišti bylo už klidněji. Přibek jako velitel zostra a úsečně rozkazoval. Pušky přemoženým myslivcům odňaté, kázal odnést; na purkrabí panském, stojícím v čele zajatých myslivců, žádal odňatá psaní. Když se purkrabí zadušoval, on že žádných nemá, dal jej prohledat. Nenašli však ani papírku.

»Co níčko?« ptal se jeden z Draženovských polonahlas Matěje Přibka.

»Co níčko?« odvětil Matěj klidně. »Tuty,« a na myslivce ukázal, »tuty pustíme dym, hale flinty tu necháme, ha purkrabího si necháme, haž nám dají tuta lejstra.«

Zatím se chlapci, Koše stíhající, vrátili s nepořízenou a oznamovali, kam prchl.

»Teky dobře. Huděláme to, jak jsem prál.«

Myslivci a hajní puštěni, purkrabí pak jako rukojmí odveden do statku Přibkova.

Asi za hodinu poté vypravil tajně správce Koš z trhanovského zámku spolehlivého čeledína, jemuž svěřil uloupené dopisy a zprávu o tom, co se právě v Oujezdě stalo a jak on sám s nebezpečenstvím života z rukou rozzuřených Chodů sotva vyvázl. Posel chvátal polními stezkami do Kouta, kdež už čekal připravený posel jízdní, a ten hned unášel listy i přehnanou zprávu do Plzně a panu Lammingerovi do Prahy. Koš sám si toho dne do Kouta odjeti netroufal, poněvadž, jak právem se domníval, Chodové na něj číhali.—

Hančí Kozinova meškala po všecku tu dobu ve veliké světnici, tulíc k sobě své dítky. I když bouře venku minula a na návsi se utišilo, přece se neupokojila. Na muže vzpomínala, jak vždycky s nevolí a hněvem mluvíval o těch nepokojích a rvačkách, co se dříve na Chodsku udály. Co by nyní říkal, kdyby to viděl? Neublíží—li dnešní bitka také jim v Praze? Co z toho pojde?

Až do této události na Oujezdě i všude na Chodsku často a často vzpomínali na pražské posly, jak se jim asi daří. Zpráv od nich nečekali, poněvadž se všichni najisto nadáli, že do čtrnácti dnů bude po soudě a že poslové sami již co nevidět se navrátí. Nyní všude jen o tom rokovali, co se na Oujezdě s Košem a jeho družinou stalo. Ani na Oujezdě, ani v žádné jiné vsi chodské, nikdež neměli to za čin trestuhodný. Bránili se proti násilí a žádali právem listy jim uloupené. Ale všude očekávali, že Lamminger, až se o tom doví, bude se mstít. Než jeho samého se tak na Oujezdě a v Draženově nelekali. Doufali ve vítězství své spravedlivé věci v Praze a pak —

Jistě panu Lomikarovi je tam zle. Nač by sháněl tutěch listů? Však mu dojde brzo jeho vláda. Opatrnější však mínili, že ještě se přijde vymstít dříve, nežli bude v Praze rozhodnuto.

»Hať příde!« odpovídal na takovou řeč Přibek. »Budem se mu bránit. Níčko huž tuto nebude, haby nás mlátil ha my mlčíli. Já jsem sic rukú dáním slíbil Sykovi ha Kozinovi, že budu, mlčít, hale hdo začel?«

A tak Matěj Přibek zkrátka odmítl, když třetího dne přišel z Kouta Košův posel žádat, aby purkrabí byl puštěn.

»Neseš tuto psaní, co nám hukrádli?« tázal se Přibek.

»Ta již pan správce do Prahy poslal,« odvětil posel.

»Ha tak co chceš?« utrhl se na něj veliký Chod.

Posel ve jménu panského správce pohrozil, že si tedy přijdou pro purkrabího – s vojáky.

Přibek se pohrdlivě usmál.

»Jen chutě!« pravil, a to byla všecka jeho řeč.

Odpověd, již dal správcovu poslu u přítomnosti starších Oujezdských, líbila se všude, neboť nejenom v Oujezdě a Draženově, ale všude po Chodsku byli rozjitřeni novým násilím nenáviděného Lammingera.

Přibek se hrozby nijak nelekal, nicméně byl opatrný. Návodem jeho rozesláni poslové do všech chodských vesnic se zprávou o hrozbě Košově a s napomenutím zároveň, aby se měli na pozoru a byli připraveni, kdyby se něco strhlo, aby si mohli vespolek pomoci. V Oujezdě samém a v Draženově ponůcky rozhojněny; i za dne několik »chlapců« bylo na stráži na výšinách i v polích, hlavně v tu stranu k městu, odkudž se přepadnutí bylo nejspíše nadíti.

Byly jasné, tvrdé časy, slunce zářilo a v žáru jeho zrálo očividně obilí krásně stojící. Než v Oujezdě nepanoval ruch v tu dobu obyčejný. Co ještě tam veselí zbylo, uprchlo nyní nadobro. Každý zvážněl, mnozí se v mysli zachmuřovali, všichni jako by cítili, že je před bouří.

I sám Řehůřek Jiskra, veselý dudák, zapomněl na všechny šprýmy. Jeho starost vzrostla pro malého Jiříka. Měl o něj strach,

o ženu. Často také na Kozinu vzpomněl a na jeho Hančí. Což kdyby tak něco trhlo! Ženské samy doma, a hospodář – bůhví co se s nimi tam v Praze děje! Už se teď Hančí nedivil, že má o muže takový strach. Čtrnácte dnů již minulo, už i třetí týden, již již čtvrtý nastává a o poslech ani slechu! Což by ten proces trval tak dlouho? A teď to s tím Košem! Přešlo pět dnů od té potyčky a pořád ani hnutí. Snad ani nic nebude, snad jen naplano hrozil. Tak také těšil Jiskra ženu i slepého otce svého, s nimiž seděl venku před chalupou. Byl teplý večer červencový. Měsíc pěkně svítil na všechen horský kraj. Dorla houpala zvolna na svém klíně Jiříčka uspávajíc jej a ráda poslouchala těšivé řeči svého muže. Slepý staroch však mlčel a několikráte zakroutil hlavou, jako by nevěřil.

Kolem všude ticho, od lesa vanul temný šumot. Pojednou se na hoře Hrádku nade vsí cosi zabělalo.

»Vidíš—li, Dorla, hin na Hrádku?«

»Hdo je to?«

»Danielovo Bolf. Hlídá.«

»Haby radši tutoho nebylo potřeba,« povzdechla Dorla, a spatřivši, že Jiříček usnul, vstala, aby ho uložila.

»Pote huž dym,« zvala mužské. Pak ulehli a záhy usnuli, červencová noc klenula se velebně nad šumavským krajem. Měsíc, bledým svitem oblévaje lesnaté stráně hor, putoval tiše, zvolna k západu. Všude ticho, jen štěkot psů se někdy ozval ve vsi a chvílemi táhlé volání na výšinách kolem, kde bělaly se šerky chodských stráží.

Jižní vítr se budil, na východě nad černým lesem zbledl pruh nebes. V tu dobu vyskočil Jiskra Řehůřek z postele a skokem byl u okna, kde někdo bušil na okenici a volal:

»Vstávejte!«

»Hdo je to? Co chceš?« tázal se Jiskra prudko nešetrného buřiče.

»Jen vstávej ha pospiš. Vojsko na nás de!«

Hlas náhle umlkl a bylo slyšet vzdalující se rychlé kroky.

»Ježíš Marja!« vykřikla Dorla na loži a chopila se dítěte.