Aréna Jedna: Otrokáři

SEDMNÁCT

Sumo mě ale ještě nechce zabít. Naopak se zdá, že ho náš souboj baví – a že si se mnou chce ještě pohrát.

Takže namísto aby mě rozdrtil, roztočí mě několikrát kolem sebe, pak mnou hodí. Sekera mi vylétá z ruky, svět je jen jedna velká šmouha a já letím vzduchem. Narážím hlavou napřed do kovové stěny klece.

Odrazím se od ní a tvrdě dopadám na podlahu. Dav burácí. Znovu míjím vyčnívající hřeby, ale jen těsně. Podívám se nahoru a vidím tělo jeho předchozí oběti, sále napíchnuté na stěně klece a uvědomím si, že mám štěstí. Sekera zařinčí o podlahu jen asi metr ode mě.

Ležím obličejem na zemi, v hlavě mi hučí a jsem dezorientovaná. Koutkem oka vidím, jak Sumo vyrazil mým směrem, ale jsem pří- liš vyčerpaná, než abych se mohla pohnout.

Pohyb, vojáku! POHYB!

Nějak se mi nakonec podaří se přinutit k pohybu. Vydrápu se na kolena, přilezu k sekeře co nejrychleji to jde, popadnu ji oběma ru- kama a seknu s ní kolem sebe.

Moje načasování je dokonalé. Jak se Sumo chystá na mě šláp- nout, přiletí sekera a trefuje ho do lýtka. Cítím, jak její čepel roztíná maso. Vytryskne krev a celou mě potřísní.

Dav neuvěřitelně burácí. Asi jsem ho dokázala pořádně zranit. Padá na zem jako špalek a ozve se obrovská rána. Křičí a snaží

se si sáhnout tam, kde míval nohu, a s úlekem mi dochází, že jsem mu ji svou sekerou usekla. Křičí a drží se za svůj pahýl, ze kterého všude kolem prýští krev.

„ZABIJ HO! ZABIJ HO!“ skanduje dav.

Vím, že tohle je moje šance a že bych ho měla dorazit. Jak tam nad ním ale stojím se sekerou v ruce, přesto se k tomu nemůžu od- hodlat.

Jen se od něj chci dostat co nejdál. Bohužel jsem uvízla v jednou rohu ringu, jeho tělo mi zatarasilo cestu. Takže běžím a skáču přes něj ve snaze se dostat na druhou stranu.

Další chyba. Znovu jsem ho podcenila. Zvedne ruku a ve vzdu- chu mě chytá za kotník. Obličejem dopadám tvrdě na zem. Dav šílí.

Popadne mě za kotník a táhne mě k sobě, jednu ruku za druhou. Jak k němu pomalu a nevyhnutelně kloužu po břiše, připadám si jako na zpomaleném běžícím pásu. Za další vteřinu budu u něj a on mě rozdrtí svýma rukama.

Stále v rukou svírám válečnou sekeru a z posledních sil otáčím svůj trup, oběma rukama se napřáhnu a ze všech sil seknu přímo před sebe. Ozve se ohavný zvuk a čepel mé sekery uvízne v jeho čele.

Na chvíli ztuhnu a se mnou i dav. Jeho ruka stále svírá můj kot- ník a říkám si, jestli čepel prošla dost hluboko. Potom konečně uvolní své sevření a jeho oči se široce rozevřou. Je mrtvý. Zabila jsem ho.

Dav je úplně ticho. Drápu se pryč od něj a nevěřím, že by někdo jeho velikosti mohl doopravdy být mrtvý, že bych ho opravdu do- kázala zabít. Stojím na opačném konci ringu, snažím se popadnout dech a obezřetně se na něj dívám a čekám, až vstane z mrtvých. To však neudělá. Je mrtvý. Opravdu mrtvý.

Dav náhle vyskočí, začne burácet a propukne v obrovský jásot. Pískají a tleskají a dupají a jako by to nikdy nemělo skončit.

A tehdy si to uvědomím: vyhrála jsem. Opravdu to dokážu. Do- kážu přežít.

*

Všimnu si nějakého pohybu a podívám se nad sebe.

Vůdce sedí vysoko na svém podstavci a pozoruje všechno dění. Pomalu se postaví a dav utichne. Dokonce i odsud vidím ten jeho překvapený výraz. Je jasné, že tohle nečekal.

Kývne a dveře klece se otevřou. Dovnitř vběhne šest otrokářů se zbraněmi. Dva z nich jdou přímo ke mně a na chvíli si říkám, jestli mě nemají zabít. Pak ale vidím, že ti zbylí čtyři otrokáři jdou od- nést těla dvou posledních obětí. Ti dva mě jen hlídají pro případ, že bych se o něco pokusila. Neponechávají nic náhodě.

Ti čtyři popadnou Suma a s obrovským úsilím jeho obrovskou váhu táhnou ven z ringu. Musí jim to dělat velké potíže, protože jim to jde pomalu a slyším, jak se snaží ze všech sil. Trvá asi minutu, než se jim podaří jeho tělo odvléct pryč, po něm zůstala krvavá čára. Jeden z nich se vrací zpět a sundává tělo toho malého muže z klece, jakoby jen tak mimochodem. Zbylí dva otrokáři odcházejí z klece a zabouchnou za sebou dveře.

Teď tu stojím sama a říkám si, co asi přijde teď. Několik oka- mžiků jen čekám a říkám si, jestli mě třeba teď nepustí, i když vím, už když mi ta myšlenka probleskla hlavou, že je to hloupost. Vím, že v Aréně Jedna nikdo nepřežije. Nikdy.

Samozřejmě, o několik okamžiků později dav propukne v ob- rovský jásot a k ringu se blíží další bojovník. K mému překvapení je to tentokrát žena. Míří si to přímo ke kovovému žebříku, vypadá sebevědomě a vzdorovitě, a jakmile otevřou dveře, třemi rychlými kroky vyšplhá po žebříku a skočí do ringu.

„SHI-RA! SHI-RA! SHI-RA!“ burácí dav.

Shira vypadá na něco přes třicet let, má dlouhé černé vlasy a černé oči. Má neuvěřitelně vypracovanou postavu, velké poprsí a svaly se jí dmou pod kůží. Má na sobě jen elastický top a přiléhavé černé šortky a její vyrýsované svaly na nohou a rukou jí tancují pod kůží. Vypadá jako model bujné akční hrdinky. Všímám si, že na zá- dech má malý baťůžek a říkám si, jestli je to jen součást jejího úboru nebo jestli ho má z nějakého jiného důvodu.

Dívá se na mě z druhé strany ringu studeným pohledem. Na roz- díl od Suma mě nebere na lehkou váhu. A to mi dělá starosti. Vy- padá, že je mnohem vynalézavější. Je to zvláštní, ale jsem nervóznější teď proti ní, než jsem byla proti němu. Cítím, že má v rukávu schované nějaké trumfy.

Pomalu začíná obcházet ring dokola a já dělám to samé, abych se od ní držela dále. Kroužíme kolem sebe, dvě obezřetné soupeřky, obě čekáme na to, až ta druhá udělá první pohyb. Po několika vte- řinách náhle zavřeští a rozeběhne se ke mně, ruce má natažené před sebou jako pařáty a míří s nimi přímo na můj obličej.

Čekám do posledního okamžiku a pak uhnu stranou, nohu ale ne- chávám nataženou v místě, kde jsem stála. Funguje to: proběhne kolem mě, zakopne a spadne obličejem na zem. Dav souhlasně křičí.

Ona se však ihned otočí a jedním pohybem mě jednou rukou chytne zezadu za nohu a druhou za vlasy. To je podraz. Táhne mě za vlasy dozadu a dolů a nakonec s bolestivým zaduněním padám přímo na záda. V tom samém pohybu se převalí na mě a chytne mě do medvědího objetí jako nějaký zápasník. Drží mě pevně a nechce mě pustit a znovu a znovu se se mnou válí sem a tam.

Pevně svírá moje ruce a nemůžu se vyprostit. Cítím, jak ze mě pomalu ždímá život a moje dýchání začíná být mělčí.

Dav skanduje: „KOUSNI JI! KOUSNI JI!“

Nechápu, proč to skandují, dokud Shira nezakloní hlavu a neo- tevře ústa doširoka. Opilovala si zuby do špičky a udělala z nich te- sáky. Sklání hlavu přímo k mému ramenu.

Snažím se uvolnit se, ale je mnohem silnější, než se zdá a má mě v zámku, ze kterého se prostě nedokážu vyprostit. Náhle cítím pří- šernou bolest, jak se mi dva její tesáky noří do ramene. Cítím, jak procházejí kůží, jak začíná vytékat horká krev a křičím bolestí.

Ta nepředstavitelná bolest ve mně ale rozproudila adrenalin a v náhlém návalu síly se mi daří se jí rukama zapřít o solar plexus a tlačím se všech sil. Tentokrát to zafungovalo. Letí ode mě pryč.

Rychle se odvalím, můj obličej je námahou celý rudý, rameno mě pálí bolestí. Sáhnu si na něj a ruku mám celou červenou, pokry- tou krví. Teď jsem se už ale vážně naštvala.

Běžím k ní a než se jí podaří si kleknout, tvrdě ji nakopnu do brá- nice. Slyším zvuk praskajících žeber a dav obdivně hlesl. Bez váhání se napřáhnu a kopu ji znovu, tentokrát tvrdě do obličeje.

Zhroutila se na zem, z obličeje jí teče krev. Je zmatená, leží tváří k zemi a teď mám výhodu já.

Vím, že bych ji měla pořád kopat do hlavy a dorazit ji. Ale ne- můžu se k tomu odhodlat. Stále mám výčitky, že bych tu ženu měla zabít, když tu jen tak bezbranně leží. Stojím tam a váhám, zatímco dav začíná skandovat.

„ZABIJ JI! ZABIJ JI!“

I přesto to nemůžu udělat. Váhám. A to je další hloupá chyba. Nevšimla jsem si, že pomalu sáhla rukou za záda a rozepnula

svůj malý batoh. A když si uvědomím, co dělá, je už pozdě.

Ten malý batoh se otevře a najednou se v něm objeví pestroba- revný had.

A plazí se přímo ke mně.

OSMNÁCT

Dostává se na podlahu a okamžitě vyráží ke mně. Jsem v šoku a vůbec nevím, jak mám reagovat. Had ale neváhá. Obnažuje své zuby a kouše mě přímo do lýtka.

Ta bolest je nesnesitelná. Jak mi deseticentimetrové hadí zuby pronikají do masa, musím si kleknout na jedno koleno. Moje kůže jako by hořela, jako kdyby mi měla za obrovské bolesti slézt z masa.

Iniciativu přebírají mé reflexy a bez zaváhání chytím hada za hlavu a vyškubnu ho a držím ho před sebou. Syčí na mě, zatímco se napřáhnu a hodím ho na druhou stranu ringu. Narazí do kovové klece a spadne na zem. Dav jásá.

Had okamžitě vyráží přes podlahu ringu zpátky na mě. Lýtko mi hoří a bolí tak strašně, že úplně zapomínám na bolest v rameni. Shira se navíc začíná znovu zvedat.

Slyším zařinčení kovu a vidím, že do ringu dopadla další zbraň: tentokrát je to kopí.

Běžím k němu a zvednu ho. Jak se ke mně had blíží, házím po něm oštěp. Minula jsem.

Had se po mně vrhá a já na poslední chvíli ukročím stranou. Had se ale obrací a plazí se zpět. Znovu zvednu kopí, otočím se a bodnu. Tentokrát je to přímý zásah.

Kopí se hadovi zabodlo přímo do hlavy a připíchlo ho k zemi. Přestal se hýbat.

Dav burácí.

Když už si myslím, že si můžu vydechnout, ucítím zezadu úder loktem přímo do páteře. Letím dopředu, narážím do kovových mříží a jen těsně míjím hřeb. Hlava se mi točí bolestí.

Otočím se a vidím, jak Shira běží přímo na mě, tvář zkroucenou hněvem. Vyskočí vysoko do vzduchu, nohama napřed a chce mě kopnout do hrudníku. Všimnu si, že z prstů u nohou jí trčí špičaté kovové čepele: pokud mě kopne, bude to smrtelné.

Na poslední chvíli se otočím stranou a ona místo mě kopne do brány, odrazí se od ní a padá na záda. Dav burácí.

Pokouším se běžet na druhý konec ringu pro své kopí, ale když běžím kolem ní, chytne mě za nohu a podráží mě. Padám obličejem k zemi. O vteřinu později ji cítím na sobě, jak mi zezadu nasadila další medvědí objetí a obepnula mé tělo svýma nohama. Dav burácí.

Převalím se, takže je teď pode mnou, zády k podlaze a svírá mě zezadu. Obtočí své svalnaté nohy kolem mých a poté mi svým ne- uvěřitelně svalnatým předloktím nasadí kravatu. Udusí mě k smrti. Nemám, jak bych se zapřela a nemůžu se hnout. Znovu prohrávám.

Snažím se si svou volnou rukou sáhnout nad rameno. Jen pár de- sítek centimetrů za mnou leží kopí, stále zapíchnuté do hada, ale ne- můžu na něj dosáhnout. Pokouším se celá se natáhnout, jak nejvíc můžu, ale daří se mi se ho jen dotknout konečky prstů. Tak blízko. Ale začínám ztrácet vzduch.

Skrčím svou nohu, která je stále v jednom ohni od hadího kous- nutí, patou se zapřu do podlahy a zatlačím – obě sklouzneme kou- sek zpátky. Podařilo se mi posunout nás o pár centimetrů. Akorát na to, aby se mi podařilo vzít kopí do ruky.

Konečně ho mám. Ale svět se už začíná točit, a jak začínám ztrá- cet kyslík, začínám vidět hvězdy. Vím, že mi zbývá už jen několik vteřin života.

Z posledních sil zvedám kopí a mířím jím přímo na svůj obličej. Stáhnu ho k sobě a na poslední chvíli smýknu hlavou do strany, abych se vyhnula hrotu. Tisknu kopí silně, oběma rukama.

Hrot jen těsně míjí můj obličej a místo toho se Shiře zabodává přímo do krku. Tlačím čím dál silněji a slyším příšerný zvuk kovu pronikajícího masem, dokud se její sevření konečně neuvolní.

Přestala se pode mnou hýbat a její ruce a nohy mě svírají čím dál slaběji. Cítím, jak jí z krku prýští horká krev na ten můj. Konečně se můžu vyprostit, odvalím se stranou a vyskočím na nohy.

Stojím nad ní, mnu si krk a lapám po dechu. Oči má široce otev- řené a zírají do strany.

Po chvíli tupého ticha se dav znovu souhlasně rozburácí, ještě hlasitěji než předtím. Teď už mě milují.

*

Když se dívám na mrtvolu Shiry, necítím žádnou hrdost, jen hadí kousnutí, palčivou bolest v lýtku a přemýšlím, jestli ten had byl je- dovatý. Moje lýtko už je celé rudé a oteklé a při každém kroku mnou ta bolest projede znovu. Hádám, že kdyby byl jedovatý, už bych byla mrtvá nebo aspoň paralyzovaná. I přesto je ta bolest neuvěři- telná a dělá mi problémy vůbec chodit. Nevím, jak budu v tomhle stavu moct pokračovat v boji.

A to nemluvím o všem ostatním: zlomených žebrech, paži zra- něné střepinou, novém kousanci na rameni, mém opuchlém obli- čeji... Opírám se o plot klece a snažím se popadnout dech. Opravdu nevím, jak budu bojovat s někým dalším. Už chápu, proč v Aréně Jedna nikdo nepřežije.

Všimnu si pohybu a podívám se nad sebe, kde vidím vůdce ot- rokářů, jak se na mě mračí. Nevypadá šťastně. Dav pokračuje v já- sotu a říkám si, jestli jsem třeba vůdci nějak neuškodila. Je jasné, že souboje v aréně mají být rychlé, v zásadě takové slavnostní popravy.

Nemají trvat déle než jedno kolo. Je jasné, že čekal, že umřu už dřív.

Navíc si všímám, že si lidé v davu hekticky vyměňují peníze. Třeba vůdce a jeho lidé vsadili proti mně – a moje vítězství mu při- nášejí ztráty. Přemýšlím, jaký byl asi kurs. Kdybych si měla vsadit já, bylo by to 500 ku jedné v můj neprospěch.

Vypadá neklidně, kolem něj pobíhají jeho poradci a něco mu šep- tají, jako kdyby kuli nějaký plán. Pomalu jim přikývne.

Vtom se otevře brána ringu a dovnitř vejdou dva otrokáři. Po- spíchají k mrtvole Shiry a táhnou její mrtvé tělo přes celý ring. Jeden z nich se sehne a vezme s sebou kopí s bezvládnou mrtvolou hada. Další krev ulpívá na podlaze a ta je teď červená a kluzká. Pokouším se to všechno vstřebat a popadnout dech, když vtom slyším slabé dunění. Následuje něco výraznějšího a cítím slabé záchvěvy pod- lahy, která se brzy začíná třást. A chvíli na to přechází v ohlušující burácení.

Celý dav vzrušeně vyskočí a všichni začnou dupat jako šílenci, oči upnuté ke vstupnímu tunelu. Vejde tucet mužů, každý nese jednu pochodeň. Očividně připravují cestu pro někoho velice zvláštního. Dav burácí čím dál hlasitěji a to dupání je přímo ohlušující. Vůbec se mi to nelíbí. Určitě vědí, kdo přichází.

A po několika vteřinách zahlédnu to, kvůli čemu tak křičí. Za průvodem světlonošů vidím někoho, kdo beze sporu bude mým dal- ším protivníkem. Polknu nasucho.

Je to dost možná ten největší a nejsvalnatější muž, jakého jsem kdy viděla. Tyčí se nad světlonoši aspoň o hlavu a půl a každý cen- timetr jeho těla je plný dmoucích se svalů. Je asi třikrát větší než kdokoli, koho jsem kdy viděla. Na obličeji má zlověstnou černou masku, která nahání hrůzu, takže mu nevidím do tváře. Možná je to tak lepší.

Na rukou má černé rukavice až po předloktí, z tvrdého materiálu, pobité trny. Až na černé trenýrky a černé vojenské boty je celý nahý. Jeho stehenní svaly se při každém kroku zavlní.

Když se blíží k ringu, dav začíná šílet. Konečně začnou skando- vat: „MAL-COLM! MAL-COLM! MAL-COLM!“

Zdá se, že si toho vůbec nevšímá, prostě ho to nezajímá. Obklo- puje ho průvod dvaceti lidí, je to spoutané zvíře, připravené roztrhat cokoli, co mu stojí v cestě. Nechci uvěřit, že tenhle člověk jde bo- jovat proti mně. Je to skoro k smíchu. Nemám žádnou šanci.

Se Sumem jsem měla štěstí, protože byl příliš sebejistý a neopa- trný. Se Shirou jsem také měla štěstí, ale málem jsem to nezvládla. Ale tenhle člověk: je nad slunce jasné, že mě dokáže přemoci jed- nou rukou. Nejsem pesimistka. Ale když vidím, jak šplhá po žeb- říku, vstupuje do ringu a stojí tam, dvakrát větší než já, podlamují se mi z toho kolena. Není to člověk, ale hororové monstrum. Říkám si, jestli si ho neschovávají na zvláštní příležitosti a vypouštějí ho na ty, kteří vzdorují jejich hrám, kteří uškodili jejich vůdci. Nebo ho třeba mají jako svou poslední možnost, aby někoho mohli popravit rychle a bez dalšího rizika.

Doširoka rozpřáhne paže, hlavou hodí dozadu a dav se může zbláznit. Burácí tak nahlas, že mě z toho bolí uši. Ten obr ze mě ne- spouští oči, vidím je skrz masku. Cítím, jak mě probodává pohledem– těma nemilosrdnýma černýma očima. Pomalu dává své ruce dolů, stále na mě zírá. Přestanu se opírat o klec a postavím se mu čelem, na vlastní nohy. Snažím se stát co nejvíc rovně a nebojácně. Ne- myslím, že by se mi to dařilo.

Nevím, co teď dělat. V této aréně není žádný oficiální zvuk nebo znamení, které by zahájilo další souboj. A kdyby ano, asi by mu stejně nikdo nevěnoval pozornost. Zdá se, že tu souboje začínají, kdykoli se k tomu bojovníci mají. A já se k tomu vůbec nemám. On si také dává na čas, vychutnává si každou chvíli a snaží se mě za- strašit. Daří se mu to.

Moje poslední naděje se upíná k tomu, že vůdci dolů hodí další zbraň. A když se podívám nahoru, podle jejich zamračených tváří se nezdá, že by se jim chtělo.

Pohnul se. Pomalu se ke mně blíží, jako by měl na všechno času dost. Jako by si to chtěl vychutnat. Prohlížím si ho a hledám jakou- koli možnou slabinu. Žádnou ale nenacházím: je to hora svalů.

Když se přiblíží, pomalu ustupuju podél okrajů klece. Je mi jasné, že vypadám, jako bych měla strach, a že mu to dodá odvahu. Nevím ale, jestli by mu vůbec něco mohlo dodat víc odvahy, než kolik už má, a já pořád nevím, jak proti němu mám bojovat. Možná, že když budu dost dlouho unikat, tak mě něco napadne. Nebo mi hodí zbraň. Nebo ho unavím. I když to všechno je dost nepravděpodobné.

Pomalu se blíží a já couvám. Dav začíná být netrpělivý, začíná na mě syčet, bučet a pokřikovat na mě. Chtějí krev. A já už nejsem je- jich favoritka.

Blíží se ke mně trochu rychleji a já couvám stejně rychle. Skočí doleva a já skočím doprava. Nemůžu v tom pokračovat dlouho: je čím dál blíž.

Začíná být netrpělivý a vrhá se po mně, chce mě za něco chytit. Na poslední chvíli uskočím a obíhám ho. Chytá jen vzduch, zatímco já jsem dávno na druhé straně.

Dav se mu směje. Otáčí se a zátylek mu začíná rudnout. Teď už je pěkně naštvaný. Znovu se na mě vrhá a sprintuje ze všech sil. Nemám kam uhnout.

Na poslední chvíli se pokouším ukročit doprava, ale tentokrát to čeká a chytá mě za triko. Na nic nečeká, otočí se, jednou rukou mě roztočí a hodí mě do vzduchu. Letím přes celý ring jako hadrová panenka a dopadám na stěnu železné klece. Naštěstí těsně míjím jeden z vyčnívajících hřebů.

Dav souhlasně burácí. Ležím tam s vyraženým dechem, v lýtku a rameni mi tepe ostrá bolest. S vypětím všech sil se dokážu převa- lit na ruce a kolena, ale v ten okamžik cítím jeho ruku na zádech, jak mě znovu uchopil za triko. Znovu se mnou hodí, hlavou napřed.

Letím přes celý ring jako dělová koule. Letím vzduchem, pak hlavou narážím do kovové klece. Ohlušující bolest. Odrážím se od klece, dopadám na záda a znovu nemůžu popadnout dech.

Dav burácí a všichni dupou nohama.

Podívám se nad sebe, právě když se mi k obličeji blíží podrážka obrovské boty. Na poslední chvíli se odvalím stranou a kolem uší ucítím závan větru, jak jeho bota s obrovským zaduněním dopadla na podlahu jen pár centimetrů ode mě. Dav údivem zahučí. To bylo těsné. O půl vteřiny později a jeho bota by mi rozdrtila obličej na prach.

Převalím se a bez přemýšlení mu zabořím zuby do nohy. Cítím, jak prochází masem a cítím mírně slanou chuť jeho krve, která mi začíná stékat po rtech. Slyším, jak hekne bolestí. Je to člověk. Těžko tomu uvěřit. Je to trochu podraz, ale nic lepšího mě nenapadá.

Trhne nohou pryč a tvrdě mě nakopne tváře. Několikrát se ve vzduchu otočím a pak narazím do rohu klece.

Sáhne na svou krvavou botu, podívá se na svou ruku a s novou nenávistí se na mě zašklebí. Říkám si, jestli se teď nerozhodl mě zabít pomalu namísto rychle.

Vyhrabu se na nohy, abych k němu byla čelem a tentokrát cítím, že ho budu muset překvapit. I když se to zdá šílené, vrhám se na něj.

Vyskočím do vzduchu a kopu před sebe, mířím mu na slabiny. Doufám, že když ho svou okovanou botou kopnu dost silně na to správné místo, možná mu nějak ublížím.

Na to je ale příliš dobrý bojovník. To, co mám v úmyslu, musel vidět na míle daleko, protože mou nohu bez nejmenší námahy za- blokuje. Svou kovovou rukavicí mě trefuje do lýtka, přímo do mé rány, ještě dřív, než mu můj kopanec může jakkoli ublížit. Jsem otu- pělá bolestí. Zastavil mě ještě ve vzduchu a já padám na podlahu, kde se v agónii chytám za lýtko.

Pokouším se vstát, ale hřbetem rukavice mě uhodí do tváře ta- kovou silou, že mě srazí obličejem k zemi. Cítím v ústech krev a dívám se na temně rudou podlahu ringu. Dav jásá.

Pokouším se znovu vstát, ale než se mi to podaří, cítím na svých zádech jeho ruce, jak mě zvedá, napřáhne se a hodí mě do vzduchu. Míří vysoko, k nejvyššímu bodu klece, a já letím přes celý ring přímo tam. Tentokrát mi to ale myslí rychle.

Natáhnu ruce a jak narazím do stěny, chytím se plotu. Stěna se několikrát zakymácí, ale podaří se mi se udržet. Jsem vysoko na stěně klece, skoro pět metrů nad zemí a držím se ve strachu o svůj život.

Ten obr vypadá naštvaně. Vrhá se po mně, pokouší se vyskočit a stáhnout mě dolů.

Já se ale vyšplhám ještě výš. Pokouší se mi zachytit nohu, ale na poslední chvíli ji skrčím. Jsem jen kousek mimo jeho dosah.

Vypadá zmateně a vidím, jak jeho zátylek rozčilením rudne. Tohle nečekal.

Dav vyskočí na nohy a začne burácet, líbí se mu to. Tuhle taktiku očividně ještě neviděli. Nevím ale, jak dlouho se ještě dokážu udržet. Mé svaly už jsou zesláblé a jak se držím stěny klece, začíná se naklá- nět. Obr s ní divoce třese. Držím se jí jako bójky na rozbouřeném moři.

Může si s ní třást, jak chce, já se odmítám pustit.

Dav souhlasně křičí a vysmívá se mu. Podívám se dolů a vidím, jak barva jeho zátylku přechází v temně rudou. Vypadá pokořeně.

Začíná šplhat za mnou. Jde mu to ale pomalu a je neohrabaný. Je příliš těžký a nemotorný a tahle stěna klece není stavěná pro někoho jeho rozměrů. Šplhá za mnou, ale teď mám výhodu já. Vytahuje se vzhůru oběma rukama a když se přiblíží, napřáhnu jednu nohu, kopu ho vší silou do obličeje, trefuju ho okovanou špičkou do spánku, kde má okraj masky.

Byl to pořádný kopanec, který nečekal – a k mému překvapení zafungoval. Padá z klece dobré tři metry a tvrdě dopadá na záda. Je to taková síla, že se celý ring zatřese. Zní to, jako by z nebe spadl kmen stromu. Dav zaburácí a souhlasně křičí.

Můj kopanec mu shodil masku, která odletěla stranou. Vstává, mračí se nahoru na mě a já poprvé vidím jeho tvář.

Přála bych si, aby se to nestalo.

Je ohavná, groteskní a sotva připomíná člověka. Teď už chápu, proč nosí masku. Jeho tvář je úplně spálená a sežehnutá, pokrytá obrovskými boulemi. Je to biooběť, nejhorší, jakou jsem kdy viděla. Nos mu chybí úplně a místo očí má štěrbiny. Vypadá víc jako zvíře než jako člověk.

Vrčí a řve na mě a pokud jsem se ho předtím nebála, tak teď mi srdce bije strachem jako zvon. Bojuju s něčím, co by mělo být jen v nočních můrách.

Prozatím jsem aspoň v bezpečí. Přelstila jsem ho. Nemůže nic udělat, jen tam stát a dívat se nahoru na mě. Patová situace.

Pak se vše změní.

Dívám se stále jen dolů a vůbec mě nenapadne se podívat před sebe, odkud bych žádné nebezpečí nečekala. Jeden z otrokářů u ringu se ke mně však přiblížil s dlouhou tyčí. Následuje rána elek- trickým proudem, přímo na mém hrudníku. Proud projede celým mým tělem. Musí to být něco jako elektrický obušek, pravděpo- dobně ho používají právě v situacích jako je tato.

Padám z klece dolů. Letím vzduchem a dopadám přímo na záda. Znovu mám vyražený dech a stále se třesu tím elektrickým šokem. Jak tam bezmocně ležím na podlaze ringu, dav burácí nadšením.

Skoro nemůžu dýchat a necítím konečky prstů. Nemám ale čas se tím zabývat. Obr se na mě vrhá a vypadá naštvanější než kdykoli předtím. Vyskočí do vzduchu, kolena má skrčená a chystá se celou svou vahou a silou dupnout na můj obličej, rozdrtit ho do nicoty.

Na poslední chvíli se mi nějak podaří odvalit se stranou. Kolem uší mi prosviští jeho boty a pak se ozve hromová rána. Dupnul na podlahu takovou silou, že po ní poskakuju jako panenka. Odvalím se pryč, postavím se a běžím na opačnou stranu ringu.

Najednou do ringu padá další zbraň a dopadá doprostřed ringu. Je to řemdih, jako ze středověku. Má krátkou dřevěnou rukojeť s krátkým řetězem, na jeho konci je kovová koule okovaná trny. Už jsem takové zbraně viděla, na obrázcích rytířů v brnění: ve středo- věku to byla smrtící zbraň.

Vrhám se k ní dřív než on – ne že by o něj vůbec jevil nějaký zájem. Ani se po něm neohlédne a očividně si je jistý, že ho nepo- třebuje. Vůbec se mu nedivím.

Popadnu rukojeť a s novou sebedůvěrou s ní zamávám. Pokud se mi povede ho aspoň jednou trefit, možná dokážu i vyhrát. Je to nádherná zbraň a ostnatá kovová koule se točí na konci řetězu kolem mě a drží mi toho obra od těla. Znovu a znovu s ní točím jako vr- tulník a daří se mi ho zaskočit, začíná být obezřetný.

Pomalu se ke mně ale blíží a já couvám. Při dalším kroku ale uklouznu na kaluži krve: nohy mi podjedou a padám přímo na záda. Při pádu pouštím svůj řemdih, který letí přes celý ring. Letí směrem k obrově hlavě, ale ten je mrštnější, než se zdá, a snadno se mu vyhne. Řemdih mu proletí nad hlavou a narazí na stěnu klece. Dav zahučí, bylo to těsné.

Ležím na zádech a než stihnu vstát, stojí nade mnou. Oběma ru- kama mě zvedne za hrudník. Zvedá mě vysoko nad sebe jako zá- pasník a pak se mnou chodí po ringu a ukazuje mě tisícům svých fanoušků. Zobou mu z ruky a úplně šílí.

„MAL-COLM! MAL-COLM! MAL-COLM!“

Možná je to jeho charakteristický chvat, kterým doráží své pro- tivníky. Bezmocně visím ve vzduchu, vysoko nad jeho hlavou, sna- žím se mu vytrhnout, ale je to marné. Nemůžu nic dělat. Jsem mu vydaná na milost. A každá vteřina může být má poslední.

Pomalu se mnou obchází ring, znovu a znovu, užívá si ty ovace, to vítězství. Hluk davu je úplně ohlušující. Zvedne mě ještě výš, při- pravuje se k hodu a než vyletím vzduchem, jsem ráda, že tu Bree není, aby mě viděla umřít.