Читать книгу: «Proměněná »

Kapitola první

Caitlin Paineová se vždycky obávala prvního dne v nové škole. Byly tu velké problémy, jako třeba seznamování se s novými přáteli, učiteli, ale i orientace v novém místě. Pak tu byly i menší problémy, jako nová skříňka na věci, vůně nového prostředí, zvuky, které se tam ozývaly. Ze všeho nejvíc se ale obávala těch pohledů. Vždycky měla pocit, že se na ni dívá snad úplně každý. Přitom všechno, co si přála, byla anonymita. Ale zdálo se, že té se nikdy nedočká.

Caitlin nechápala, čím je tak výjimečná. Se svými 165 centimetry nebyla nijak zvlášť vysoká a její hnědé vlasy a oči (a normální váha) jí dávaly pocit průměrnosti. Rozhodně nebyla tak krásná jako některé jiné dívky. Díky završeným osmnáctým narozeninám byla lehce starší než ostatní, ale ne dost na to, aby vyčnívala z řady.

Bylo v tom něco jiného. Něco, co způsobovalo, že se na ni lidé pokaždé museli podívat ještě jednou. Hluboko uvnitř cítila, že je jiná než ostatní. Ale nebyla si jistá, čím to je.

Pokud bylo něco horšího než první den v nové škole, pak to jistě byl první den v nové škole uprostřed školního roku, když všichni ostatní už měli spoustu času si zvyknout. Dnešek, její první den v novém místě a v polovině března, bude jeden z těch nejhorších vůbec. Tím si byla od rána jistá.

Ale ani v jejích nejšílenějších představách to nebylo takhle špatné. Nic, co kdy viděla – a že toho viděla už hodně – ji na tohle nemohlo připravit.

Caitlin stála před svou novou školou, byla to jedna z těch obrovských veřejných škol v New York City, v mrazivém březnovém ránu, a říkala si Proč já? Byla nevhodně oblečená, pouze ve svetru a legínách, a především naprosto nepřipravená na hlučný chaos, který ji přivítal. Byly tam stovky studentů, kteří křičeli, hulákali jeden na druhého a vzájemně se postrkovali. Víc než cokoliv jiného to připomínalo nádvoří věznice.

Bylo tam příliš mnoho hluku. Všichni se smáli příliš nahlas, nadávali až moc sprostě a strkali jeden do druhého až příliš hrubě. Skoro by si myslela, že se připletla do nějaké hromadné rvačky, kdyby tu a tam nezahlédla také úsměvy a uštěpačný smích. Všichni prostě měli jenom příliš mnoho energie a ona sama, nevyspalá, zmrzlá a unavená, jednoduše nemohla pochopit, kde se to v nich bere. Zavřela oči a přála si, aby to všechno prostě zmizelo.

Strčila ruce do kapes a něco tam našla: svůj ipod. Ano. Nasadila si sluchátka a pustila hudbu. Potřebovala ten lomoz něčím překrýt.

Jenže nic se nestalo. Podívala se, aby zjistila, že baterie je vybitá. Skvělý.

Zkontrolovala svůj telefon v naději, že tam třeba najde nějaké rozptýlení, cokoliv by bylo fajn. Žádné nové zprávy.

Rozhlédla se kolem po všech těch nových tvářích a cítila se osamoceně. Ne proto, že tu byla jediná bílá dívka – to ve skutečnosti docela uvítala. Několik z jejích blízkých kamarádů z předchozích škol bylo černé pleti, nebo hispánského, asijského či indiánského původu. A pár z jejích „přátel“, kteří jí později podrazili, byli běloši. Ne, tohle dozajista nebyl ten důvod. Cítila se sama, protože tihle byli z velkoměsta. Stála sama na betonovém dvoře. Hlasitý zvonek jí svým signálem umožnil vstup do této „oddechové zóny“, do které musela vstoupit skrz těžkou kovovou bránu, na jejímž vrcholu byly hustě spletené ostnaté dráty. Opravdu měla pocit, jakoby se dostala do věznice.

Když se dívala na masivní budovu školy, jejíž okna byla všechna zamřížovaná kovovými klecemi, nevylepšilo to její dojmy ani o píď. Vždycky si dokázala na novou školu zvyknout rychle, ať už byla velká nebo malá. Jenže všechny předešlé byly vždycky na předměstí. Byla tam tráva, stromy a nebe. Ale tady nebylo nic než město všude kolem. Cítila, že nemůže dýchat. A byla docela vyděšená.

Ozval se další hlasitý zvonek a ona se, společně se stovkami dalších, vydala směrem ke vchodu. Jedna velká holka do ní hrubě strčila, až jí vypadl z ruky její deník. Sebrala ho ze země (přičemž se jí rozcuchaly vlasy) a podívala se, jestli se ona dívka hodlá omluvit. Ale za tou už se dávno zavřela voda toho bručícího davu všude kolem. Slyšela kolem sebe smích, ale těžko říct, jestli byl určen jí nebo ne.

Pevně sevřela svůj deník. Byla to teď jedna z mála věcí, které ji držely nad vodou. Brala ho s sebou všude. Dělala si poznámky a kresby kdekoliv se zrovna nacházela. Deník byl něco jako mapa celého jejího dětství.

Konečně se dostala ke vchodu a musela se zmáčknout s ostatními, aby mohla projít dovnitř. Bylo to stejné jako snažit se nacpat do metra během odpolední špičky. Doufala, že až se dostane dovnitř, bude tam aspoň teplo, ale jakmile se ocitla za dveřmi, ucítila, že z chodeb vane studený průvan, který zimu snad ještě zhoršoval.

Ve vchodu stáli dva obrovští hlídači a spolu s nimi ještě další dva policisté, oblečení v uniformách newyorského policejního sboru. U boku měli připravené služební zbraně.

„POKRAČUJTE DOVNITŘ!“ řekl jeden z nich.

Nechápala, proč u vchodu do střední školy musí hlídat dva ozbrojení policisté. Její obavy se tím ještě zvýšily. A za chvíli ještě jednou, protože zjistila, že bude muset projít velkou bezpečnostní bránou. Takovou, jaké se používají na letištích.

Čtyři další ozbrojení policisté, spolu se dvěma dalšími hlídači, stáli na každé straně brány.

„VYPRÁZDNIT KAPSY!“ vyštěkl hlídač.

Caitlin viděla, že ostatní dávají obsah svých kapes do malých plastikových nádobek. Rychle je napodobila a vložila do nádobky svůj ipod, peněženku a klíče.

Potom prošla branou, která samozřejmě začala pískat.

„TY!“ vyštěkl hlídač. „Postav se tady stranou!“

No jistě.

Všichni se dívali, když musela zvednout ruce, zatímco hlídač ručním detektorem kroužil kolem celého jejího těla.

„Máš na sobě nějaké šperky?“

Zkontrolovala zápěstí a krk, a potom si najednou vzpomněla. Její křížek.

„Sundat,“ vyštěkl hlídač.

Byl to křížek po její prababičce, který jí darovala než zemřela. Malý, stříbrný křížek s vyrytým latinským nápisem, který si Caitlin nikdy nepřeložila. Její prababička jí tehdy pověděla, že ona jej dostala zase od své prababičky. Caitlin nebyla věřící a ve skutečnosti moc nerozuměla, co tyhle věci znamenají, ale věděla, že je stovky let starý a že je to zdaleka nejcennější věc, kterou má.

Caitlin vytáhla křížek zpoza košile, ukázala jej hlídači, ale nesundala ho.

„Raději bych si ho nechala,“ odpověděla.

Hlídač se na ní díval s ledově chladnou tváří.

Najednou se ozval hluk. Pár lidí vykřiklo a jeden z policistů chytil vysokého, hubeného kluka a natlačil jej tváří proti zdi. Potom mu z kapsy vytáhl malý nůž.

Hlídač se otočil a šel kolegovi na pomoc, zatímco Caitlin využila příležitosti a vmísila se zpátky do davu, který mířil dále do vstupní haly.

Vítejte na newyorské střední škole, pomyslela si Caitlin. Paráda.

Už teď začala odpočítávat, kolik dní zbývá do maturity.

*

Chodby školy byly snad nejrozsáhlejší, jaké zatím viděla. Nejdřív si říkala, že snad ani nemůžou být nikdy plné, ale jen o pár okamžiků později už byly přecpané lidmi, kteří se vzájemně strkali a tlačili do všech směrů. Ve škole musely být snad tisíce studentů. Nekončící záplava dalších a dalších tváří. Hluk uvnitř byl takřka nesnesitelný a ozvěna chodeb jej ještě násobila. Chtěla si zakrýt uši. Jenže neměla ani tolik místa, aby mohla zvednout lokty. Přes velikost toho místa začínala cítit klaustrofobii.

Zvonek znovu zazvonil a všechno kolem se zrychlilo.

Hned napoprvé pozdě.

Znovu se podívala na kartičku, kde měla číslo své třídy a konečně ji na druhém konci chodby uviděla. Pokoušela se proklestit si cestu přes to moře těl, ale nedařilo se jí pohnout se o víc než jenom o pár kroků. Nakonec, po několika marných pokusech, jí došlo, že prostě bude muset být trošku agresivní. Začala se pomocí loktů prodírat davem. Odtrčila jednoho po druhém a nakonec se opravdu dostala napříč celou chodbou a otevřela velké dveře, vedoucí do její třídy.

Připravila se na všechny ty pohledy patřící nové dívce, která přišla pozdě. Představila si učitele, který se na ni mračí, protože vyrušila ticho v započatém vyučování. Když ale skutečně vstoupila, čekal ji šok, protože nic nebylo tak, jak si myslela. Ve třídě, která byla určena pro třicet studentů, jich bylo padesát. Místnost byla naprosto přecpaná. Někteří seděli na svých místech, zatímco jiní procházeli chodbičkami a pokřikovali na sebe. Byl to chaos.

Zvonek zazvonil už před plnými pěti minutami, ale rozcuchaný učitel, oblečený ve zmačkaném obleku, ještě ani nezahájil vyučování. Vlastně seděl na své židli s nohama na stole, četl noviny a ignoroval vše, co se dělo kolem.

Caitlin došla k němu a položila na stůl svoji novou ID kartu. Potom tiše stála a čekala až se na ni podívá, ale on to neudělal.

Nakonec si odkašlala, aby upoutala pozornost.

„Promiňte.“

Učitel neochotně odložil noviny.

„Jsem Caitlin Paineová. Jsem tu nová. Myslím, že vám mám tuhle kartu ukázat.“

„Jenom tu supluju,“ odpověděl učitel a znovu mezi nimi vztyčil hradbu z novin.

Caitlin zaraženě stála.

„Takže,“ zeptala se,“…to znamená, že neděláte docházku?“

„Váš učitel se vrátí v pondělí,“ vyštěkl na ni. „On se o to postará.“

Caitlin si uvědomila, že jejich konverzace je tím u konce a vzala si zpátky svou ID kartu.

Potom se otočila směrem do třídy. Panující chaos se nijak nezmírnil. Pokud se dal najít nějaký klad pro dnešní den, určitě to byl fakt, že tu není nijak nápadná. Zdálo se, že se o ni naprosto nikdo nezajímá a vlastně si jí nikdo zatím ani pořádně nevšiml.

Na druhou stranu, pohled na přecpanou místnost jí příliš klidu také nedodal, protože se zdálo, že už tam opravdu není žádné další místo k sezení.

Obrnila se, sevřela pevně svůj deník a opatrně procházela uličkou. Její pohled byl upřený k zemi, když několikrát procházela mezi rozdováděnými studenty, kteří na sebe pokřikovali. Když se dostala až dozadu, mohla konečně v klidu přehlédnout celou místnost.

Nebylo tam jediné další místo k sezení.

Stála tam, připadala si jako idiot a zjišťovala, že si jí ostatní pomalu začínají všímat. Nevěděla co si počít. Rozhodně nemohla zůstat celou hodinu stát a suplující učitel nevypadal, že by ho to alespoň minimálně zajímalo. Znovu se rozhlédla kolem v zoufalé snaze přece jen nějaké místo objevit.

Z několika lavic opodál uslyšela smích a tentokrát si už byla jistá, že patří jí. Nebyla oblečená jako ostatní a ani jako oni v žádném směru nevypadala. Její tváře začala zalívat červeň, protože teď už se cítila velmi nápadná.

Když už se chystala třídu zase opustit, a možná dokonce i utéct pryč z téhle školy, uslyšela hlas.

„Tady.“

Otočila se.

V poslední lavici u okna, vstal od stolu vysoký mladík.

„Posaď se,“ řekl. „Prosím.“

Třída se trochu utišila a sledovala, jaká bude její reakce.

Vydala se k němu. Snažila se mu nedívat přímo do očí – velkých, sytě zelených očí – ale nemohla si pomoci.

Byl krásný. Měl hladkou olivovou pleť. Nedokázala říci, jestli byl černoch, hispánec, běloch nebo nějaká z kombinací, ale nikdy předtím neviděla tak jemnou a hladkou pleť, která by tak pěkně doplňovala ostře řezanou čelist. Jeho vlasy byly krátce střižené, hnědé a postava štíhlá. Bylo na něm něco zvláštního, něco, co na tohle místo nijak nezapadalo. Vypadal křehce. Možná umělecký typ.

Nebylo jí podobné, že by jí někdo takhle zaujal. Její kamarádky se často do někoho bláznivě zakoukaly, ale ona nikdy nerozuměla proč. Až doteď.

„Kde budeš sedět ty?“ zeptala se.

Snažila se o nezaujatý tón hlasu, ale neznělo to nijak přesvědčivě. Doufala, že nepoznal, že je nervózní.

Široce se usmál a odhalil perfektní zuby.

„Přímo tady,“ řekl a odsunul se k velkému oknu, pořád ale jenom nějaký metr od ní.

Podívala se na něj a on odpověděl stejným způsobem. Jejich pohledy se setkaly. Říkala si, že se musí podívat jinam, ale nemohla to udělat.

„Dík,“ řekla a okamžitě se na sebe rozzlobila.

Dík? To je všechno, co ze sebe dostane? Dík!?

„Dobře, Baracku!“ zakřičel někdo. „Jen ať se ta hezká bělička pěkně usadí!“

Následoval smích, po kterém se hluk v místnosti opět znásobil, když je ostatní opět začali ignorovat.

Caitlin si všimla, že zahanbeně sklonil hlavu.

„Barack?“ zeptala se. „ Tak se jmenuješ?“

„Ne,“ odpověděl a zrudnul. „Tak mi jenom říkají. Jako Obama. Myslej si, že vypadám jako on.“

Zkoumavě se na něj podívala a uvědomila si, že opravdu trochu vypadá jako on.

„To proto, že jsem z poloviny černoch, z části běloch a z části portorikánec.“

„No, já ale myslím, že to je kompliment,“ řekla.

„Ne tak, jak to myslí oni,“ odpověděl.

Dívala se na něj jak si sedl na okenní parapet, viděla, že jeho sebevědomí silně opadlo a byla si jistá, že tenhle kluk je hodně citlivý. Možná dokonce zranitelný. Vůbec do téhle skupiny nepatřil. Bylo to divné, ale měla pocit, že by jej měla chránit.

„Já jsem Caitlin,“ řekla, podala mu ruku a dívala se mu do očí.

Překvapeně se na ní podíval a jeho úsměv se vrátil.

„Jonah,“ odpověděl.

Pevně jí stiskl ruku. Když pocítila jeho jemnou dlaň, která obklopila tu její, proběhlo její paží jemné mravenčení. Měla pocit jako by se její dlaň prolnula s jeho. Držel její ruku o sekundu déle, než by bylo vhodné, a ona si nemohla pomoci, aby se při tom na něj neusmívala.

*

Zbytek dopoledne rychle uběhl a když přišel čas jít do jídelny, Caitlin byla strašlivě hladová. Otevřela dvojité dveře a zůstala stát, udivena velikostí té místnosti a neskutečným hlukem, který v ní panoval. Uvnitř bylo snad tisíc studentů a všichni do jednoho křičeli. Vypadalo to spíš trochu jako tělocvična než jako jídelna. Až na to, že každých deset metrů stál hlídač a pozorně dohlížel na dění kolem.

Jako obvykle neměla nejmenší tušení, kterým směrem se vydat. Prohlížela si obrovskou místnost a konečně uviděla stojan s tácy. Jeden si vzala a vstoupila do něčeho, o čem si myslela, že je to fronta na jídlo.

„Hele nepředbíhej, ty mrcho!“

Caitlin se otočila a uviděla velkou, obézní dívku, která byla o dobrých patnáct centimetrů vyšší než ona, jak se na ni ošklivě mračí.

„Omlouvám se, nevěděla jsem…“

„Fronta začíná támhle!“ vyštěkla jiná dívka a ukázala palcem za sebe.

Caitlin se podívala a poznala, že v řadě za nimi je ještě minimálně stovka dalších. Vypadalo to alespoň na dvacetiminutové čekání.

Když se vydala podél řady na její konec, jeden ze studentů v řadě strčil do jiného a ten přímo před ní dopadl tvrdě na zem.

Útočník byl v mžiku na něm a začal jej bít pěstmi do obličeje.

Jídelna vybuchla nadšeným povykem a desítky ostatních se okamžitě shromáždily kolem rvačky.

"DEJ MU! DEJ MU!“

Caitlin s hrůzou v očích ustoupila o několik kroků zpět.

Konečně přispěchali čtyři hlídači aby roztrhli dva krví zbrocené rváče. Zdálo se, že s tím nijak zvlášť nepospíchali.

Když Catlin dostala své jídlo, rozhlédla se po místnosti v naději, že někde uvidí Jonaha. Ten ale nebyl nikde v dohledu.

Procházela chodbičkou kolem stolů, které byly plně obsazené studenty. Sem tam bylo několik prázdných míst, ale žádné z nich nepůsobilo příliš lákavě, protože byly vždycky přímo vedle velkých a hlučných skupinek přátel.

Nakonec se usadila u prázdného stolu až úplně na konci jídelny. U vzdáleného konce toho stolu seděl jenom jediný člověk. Malý, křehký čínský chlapec v chudém oblečení s hlavou neustále skloněnou nad jídlem.

Cítila se osaměle. Podívala se na svůj telefon, aby zkontrolovala, co je nového. Na Facebooku měla pár nových zpráv od spolužáků z předchozího města. Byli zvědaví, jak se jí v novém místě líbí. Nějak se ale necítila, že by zrovna na tohle chtěla odpovídat. Byli najednou tak vzdálení.

Caitlin pořád ještě cítila nevolnost z nervozity, kterou měla vždycky první den v novém místě, a tak skoro nic nesnědla. Místo toho se rozhodla myslet na něco jiného. Zavřela oči a představila si jejich nový byt v pátém patře špinavého domu bez výtahu, na 132. ulici. Její nevolnost se tím ale ještě zhoršila. Zhluboka dýchala a snažila se myslet na něco hezkého, na cokoliv hezkého, co ve svém životě měla.

Její malý bratr. Sam. Čtrnáctletý, který se ale choval, jako by mu bylo dvacet. Zdálo se, že si Sam nikdy pořádně neuvědomil, že je nejmladší a vždycky se choval jako její starší bratr. Všechno to věčné stěhování, poté co je táta opustil a zůstali jenom s matkou, Samovu povahu jen a jen zatvrdilo. Také ale viděla, že se ho jejich situace dotýká a že začíná být čím dál uzavřenější. Když se potom začal ve škole dostávat do častých rvaček, nebyla vlastně ani moc překvapená. Naopak se bála, že to může být časem ještě horší.

Když ale přišlo na Caitlin, Sam ji bezmezně miloval. A ona jeho. Byl jediný člověk, který s ní zůstával pořád, a na kterého se mohla spoléhat. Zdálo se, že v jeho drsném světě přece jen zůstalo jedno měkké místečko a to patřilo jí. Udělala by cokoliv, aby ho ochránila od všeho zlého.

„Caitlin?“

Nadskočila.

S podnosem v jedné ruce a pouzdrem na housle v druhé, před ní stál Jonah.

„Nevadí ti, když se přidám?“

„Ano…teda ne,“ řekla zaskočeně.

Idiote, pomyslela si. Přestaň se chovat tak vyjukaně.

Jonah po ní střelil tím svým úsměvem a potom si sedl naproti. Seděl vzpřímeně s perfektně rovnými zády. Opatrně položil pouzdro s houslemi vedle sebe. Potom se spořádaně pustil do jídla. Bylo na něm něco zvláštního, něco, co nedokázala tak úplně pojmenovat. Byl jiný než kdokoliv, koho předtím potkala. Působil, jako by byl z jiného století. A ani trošičku se na tohle místo nehodil.

„Jak to jde v tvůj první den?“ zeptal se.

„Ne tak, jak bych si přála.“

„Myslím, že vím, co myslíš,“ řekl.

„To jsou housle?“

Hlavou kývla směrem k jeho pouzdru. Držel si jej neustále blízko u těla, jednu ruku téměř pořád položenou na na něm, jakoby se bál, že by mu ho někdo mohl ukrást.

„Vlastně je to viola. Je jenom o trochu větší než housle, ale má úplně jiný zvuk. Mnohem měkčí.“

Violu nikdy předtím neviděla a přála si, aby ji vyndal z pouzdra a ukázal jí, jak vypadá. Ale on se k tomu evidentně nechystal a Caitlin nechtěla být dotěrná. Neustále měl na pouzdře položenou ruku a chránil jej, jakoby to byla nějaká velice osobní věc.

„Cvičíš často?“

Jonah pokrčil rameny. „Pár hodin denně,“ řekl, jako by se nechumelilo.

„Pár hodin!? Musíš být skvělý!“

Znovu jenom pokrčil rameny. „Myslím, že jsem OK. Spousta hráčů je lepších než já. Ale přesto doufám, že je to moje jízdenka pryč z tohohle místa.“

„Vždycky jsem chtěla hrát na piáno,“ řekla Caitlin.

„A proč nehraješ?“

Už už chtěla říct, nikdy jsem žádné neměla, ale potom se zarazila. Namísto toho jenom pokrčila rameny a sklonila zrak k jídlu na stole.

„Nepotřebuješ na to vlastní piáno,“ řekl Jonah.

Udiveně se na něj podívala, protože to bylo jak kdyby jí četl myšlenky.

„Máme tady ve škole zkušebnu. Ze všeho špatnýho, co tu je, je alespoň takhle jedna věc dobrá. Dají ti tam lekce zadarmo. Jediné, co pro to musíš udělat, je zapsat se na hodinu.“

Caitlininy oči se rozšířily.

„Vážně?“

„Před vchodem do hudební zkušebny je papír, kde se můžeš přihlásit. Ptej se po paní Lennoxové. A řekni jí, že jsi moje kamarádka.“

Kamarádka. Caitlin se líbilo jak to slovo zní. Líbilo se jí, že to řekl.

Široce se usmála. Pohledy se opět na moment setkaly.

Když se dívala do jeho zářivých, zelených očí, měla pocit, že se ho musí zeptat na milion dalších otázek: Máš přítelkyni? Proč jsi tak milý? To se ti vážně líbím?

Namísto toho se ale kousla do jazyka a neřekla nic.

V obavě, že jejich společný čas uteče příliš rychle, teď horečně přemýšlela, na co se ho ještě zeptat, aby prodloužila jejich konverzaci. Chtěla přijít na něco, čím by se ujistila, že se spolu zase znovu uvidí příště a že o to oba stojí. Jenže byla nervózní a nic jí nenapadalo.

Nakonec se konečně nadechla a otevřela pusu, ale přesně v ten moment začalo zvonit.

Místnost vybuchla novým ruchem odsunovaných židlí a i Jonah se postavil a vzal do ruky své pouzdro s violou.

„Jdu pozdě,“ řekl a sbíral ze stolu podnos.

Potom se podíval na ten její. „Můžu ho vzít taky?“

Podívala se na stůl a uvědomila si, že na podnos úplně zapomněla. Potom zakroutila hlavou.

„OK,“ odpověděl.

Chvíli stál a najednou působil nesměle. Zdálo se, že neví co říct.

„No…tak zase příště.“

„Uvidíme se,“ odpověděla hloupě téměř šeptem.

*

Když měla Caitlin svůj první den v nové škole konečně za sebou, čekalo na ní slunečné březnové odpoledne. I když foukal poměrně silný vítr, už jí nebyla vůbec zima. I když všichni kolem křičeli, když si razili cestu ze školy ven, ji už ten hluk nijak neobtěžoval. Byla spokojená a cítila se lehká jako pírko. Zbytek vyučování měla tak rozmazaný, že si ani nezapamatovala jméno jediného nového učitele.

A nemohla přestat myslet na Jonaha.

Přemýšlela jestli se v jídelně nechovala jako idiot. Přišlo jí, že jenom neustále zakopávala o vlastní jazyk a skoro na nic se ho ve výsledku nezeptala. Jediné, na co se ho dokázala zeptat, byla ta pitomá viola. Mohla se přece zeptal kde bydlí, odkud pochází a kam by se rád dostal na vysokou.

A ze všeho nejvíc přece měla zjistit, jestli má přítelkyni. Někdo jako on určitě musí s někým randit.

Přímo v tom momentě prošla kolem Caitlin hezká, krásně oblečená hispánská dívka. Caitlin si jí prohlédla od hlavy až k patě a na vteřinu si říkala, jestli by to třeba nemohla být přímo ona.

Caitlin zahnula na 134. ulici a na vteřinu zapomněla, kam se má vydat. Ze školy šla domů poprvé a na okamžik nevěděla, kde přesně jejich nový byt je. Stála na rohu a snažila se zorientovat. Slunce mezitím zakryla rychle plynoucí oblačnost a společně s větrem způsobila, že jí zase začala být zima.

„Hej, amiga!“

Caitlin se otočila a uvědomila si, že stojí přímo před zaplivanou rohovou vinárnou. Čtyři ošuntělí chlapíci seděli na plastikových židlích na chodníku a chladného počasí si evidentně naprosto nevšímali. Všichni se na ni křenili, jako by měla být jejich dalším soustem k obědu.

„Pojď sem k nám, zlato!“ zakřičel jiný.

Caitlin si vzpomněla.

132. ulice. To je ono.

Rychle se otočila a svižným krokem přešla na druhý chodník. Přitom se několikrát opatrně ohlédla, aby zjistila, jestli ji ti muži nesledují. Naštěstí zůstali tam, kde byli.

Studený vítr ji kousal do tváří a zároveň ji pořádně probudil, stejně jako drsná realita nového sousedství, do kterého se právě přistěhovali. Při pohledu kolem sebe viděla opuštěná auta, zdi pomalované grafiti, ostnaté dráty na vrcholcích plotů, mříže v oknech a najednou se cítila velmi opuštěně. A taky vystrašeně.

Do jejich bytu to bylo jenom přes tři bloky, ale jí to teď přišlo jako šílená vzdálenost. Přála si, aby tu s ní teď byla nějaká kamarádka – nebo ještě lépe Jonah – a říkala si, jestli tudy opravdu zvládne sama chodit každý den. Zas a znovu se rozzlobila na svou matku. Jak ji může pořád stěhovat z jednoho místa na druhé a většinou navíc na taková, která od začátku nenávidí? Kdy už tohle skončí?

Uslyšela nějaký hluk.

Caitlinino srdce se rozbušilo, když si všimla, že se nalevo přes ulici něco děje. Zrychlila chůzi a pokoušela se klopit zrak na chodník před sebou, ale když se přiblížila, nemohla neslyšet křik a zlomyslný smích. Nemohla si pomoci, aby se nepodívala, co se tam děje.

Čtyři velcí kluci – možná tak osmnácti nebo devatenáctiletí – stáli kolem jediného dalšího. Dva z nich jej drželi za ruce, zatímco třetí jej udeřil do břicha a čtvrtý pěstí do obličeje. Chlapci bylo možná sedmnáct, byl vysoký, hubený a proti přesile naprosto bezbranný. Okamžitě padl k zemi. Dva z útočníků jej potom surově nakopli do obličeje.

Navzdory svému rozhodnutí, se Caitlin zastavila a zírala na ně. Byla zhrozená. Nikdy předtím takhle strašnou scénu neviděla.

Druzí dva teď také přistoupili ke své oběti. Potom zvedli nohy v těžkých botách a začali na něj šlapat.

Caitlin dostala strach, že ho snad hodlají ukopat k smrti.

„NE!“ zaječela.

Když znovu kopli, ozvalo se ošklivé křupnutí.

Ale nebyl to zvuk lámající se kosti – bylo to jakoby se zlomilo něco dřevěného. Zvuk lámaného dřeva. Caitlin si všimla, že šlapou po malém hudebním nástroji. Podívala se pozorněji a zjistila, že se po chodníku válejí kousky houslím podobného nástroje.

V hrůze si zakryla oběma rukama ústa.

„Jonahu!?“

Bez dalšího přemýšlení Caitlin přeběhla ulici rovnou ke skupince kluků, kteří si jí až teď začali všímat. Když se na ní podívali, jejich zlé úsměvy se ještě rozšířily. Jeden druhého pošťuchovali lokty a něco si šeptali.

Došla přímo k jejich oběti a uviděla, že je to opravdu Jonah. Jeho tvář byla zbrocená krví, napuchlá podlitinami a Jonah sám se zdál být v bezvědomí.

Její zlost byla najednou mnohem silnější než její strach. Postavila se mezi ty čtyři a Jonaha a podívala se na ně.

„Nechte ho na pokoji!“ zaječela.

Jeden z útočníků, minimálně 190 centimetrů vysoký, svalnatý habán, se jí vysmál.

„Nebo co?“ zeptal se velmi hlubokým hlasem.

Caitlinin svět se náhle obrátil vzhůru nohama a ona si uvědomila, že byla hrubě postrčena někým zezadu. Než dopadla na chodník, stačila zvednout lokty, ale stejně pád téměř ani nezpomalila. Navíc to šíleně bolelo. Koutkem oka zahlédla její letící deník, ze kterého vyletovaly papíry a padaly všude kolem.

Slyšela drsný smích. A potom kroky, které se k ní blížily.

Její srdce bilo jako o závod a hladina adrenalinu rostla výš a výš. Podařilo se jí překulit se a vyškrábat zpátky na nohy ještě předtím, než se k ní dostali. Okamžitě se rozběhla do uličky pryč od nich. Bylo jí jasné, že běží o život.

Těsně za zády cítila své pronásledovatele.

V jedné z jejích minulých škol, tehdy si Caitlin zase jednou myslela, že tam zůstane ještě hodně dlouho, se zapsala do běžeckého kroužku a po čase zjistila, že je v tom dobrá. Tehdy byla vlastně nejlepší z týmu. Ne sice na dlouhých tratích, ale ve sprintu na sto metrů na ni nikdo neměl. Dokonce dokázala předběhnout i mnohé kluky. Teď se jí to zatraceně hodilo.

Běžela jako o život a ti čtyři ji nedokázali chytit.

Dovolila si ohlédnout se po nich a zjistila, že zůstali daleko za ní. To jí naplnilou trochou optimismu, protože věděla, že když se jí podaří několikrát správně zahnout za roh, tak jim může nakonec utéct.

Ulička se větvila do tvaru T a ona se mohla rozhodnout, jestli se vydá napravo nebo nalevo. Věděla, že nebude mít možnost svoje rozhodnutí změnit, pokud si hodlá udržet náskok. Musela se rozhodnout rychle, i když nemohla vidět, co se skrývá za každým z rohů. Naslepo si tedy vybrala, že zahne vlevo.

Modlila se, aby to byla správná volba. No tak. Prosím!

Její srdce se málem zastavilo, když zatočila doleva a po pár metrech zjistila, že ulička je slepá.

Špatný tah.

Cesta před ní končila zdí. Běžela přímo k ní a neustále se rozhlížela po nějaké možnosti úniku, ale žádnou neviděla. Otočila se, aby čelila útočníkům.

Bez dechu sledovala, jak se objevili na rohu a mířili k ní. Za jejich zády mohla vidět, že pokud by bývala zatočila doprava, už by teď byla pravděpodobně volná. No jistě. To je prostě její štěstí.

„Tak jo, ty mrcho,“ řekl jeden z nich, „teď si to vychutnáš.“

Došlo jim, že už nemá kam uniknout a tak zpomalili do kroku a s těžkým oddechováním a úšklebky se přibližovali.

Caitlin zavřela oči a zhluboka dýchala. V duchu prosila Jonaha, aby se vzbudil, kdesi nabral všechnu sílu světa a přispěchal jí na pomoc. Když ale oči znovu otevřela, nikde ho samozřejmě neviděla. Byli tam jenom ti hrubiáni, kteří se neustále přibližovali.

Myslela na svou matku, na to jak jí nenávidí za to, že už musela zkoušet žít na tolika různých místech. Myslela taky na bratra Sama. Myslela na to, jaký ji asi čeká život až dnešek skončí.

Myslela na celý svůj dosavadní život, jak se k ní choval a jak jí nikdy nikdo nerozuměl, a jak nikdy nic pořádně nešlo tak, jak by to byla potřebovala. A potom se něco stalo. Najednou měla všech těch nekonečných problémů po krk.

Já si tohle nezasloužím. Já si tohle NEZASLOUŽÍM!

A potom to najednou ucítila.

Bylo to jako vlna něčeho, co nikdy předtím nepocítila. Jako vlna zuřivosti, která se rozproudila v jejích žilách a začala téměř vařit její krev. Mělo to epicentrum někde v břiše a odtud to proudilo dále do celého těla. Najednou měla pocit, že se její chodidla pevně zakořenila v zemi, jako kdyby se ona a asfalt pod ní stali jedním. Také cítila, že jí naplňuje surová síla a usazuje se v zápěstích a přes lokty dále rozlévá až do ramen.

Caitlin najednou živočišně zavrčela, což překvapilo a zároveň vyděsilo i ji samotnou. Když se první kluk přiblížil a chytil jí svou svalnatou rukou za zápěstí, sledovala, jak její ruka sama od sebe reagovala, když se okamžitě vymanila ze sevření, chytila naopak útočníkovu ruku a zkroutila ji dozadu do velmi nepřirozeného úhlu. Klukova tvář se svraštěla šokem, v ruce potom ošklivě škublo a ozvalo se zapraštění.

Kluk klesl na kolena a řval bolestí.

Zbylí tři vykulili oči překvapením.

Ten největší se na ni okamžitě vrhl.

„Ty zkur….“

Než mohl dokončit, Caitlin vyskočila do vzduchu a oběma nohama zároveň jej kopla do hrudi, čímž jej poslala na pětimetrový let zpět, kde tvrdě přistál do kovových popelnic.

Zůstal tam ležet a nehýbal se.

Zbylí dva, dosud nezranění, se na sebe šokovaně podívali. Teď vypadali opravdu vystrašeně.

Caitlin postoupila kupředu. Cítila nelidskou sílu, která jí proudila tělem, a slyšela sama sebe jak vrčí, když chytila oba výrostky (každý z nich byl dvakrát tak velký jak ona), zvedla je několik centimetrů nad zem, každého jednou rukou.

Jak tak viseli ve vzduchu a snažili se vymanit, Caitlin s nimi nejdříve cukla směrem kupředu, a potom neskutečnou silou rovnou jednoho proti druhému. Oba dva se potom zřítili na zem.

Caitlin stála nad nimi, těžce dýchala a pěnila zlostí.

Ani jeden ze čtyř hromotluků se nehýbal.

Ale ona necítila pražádnou úlevu. Naopak, chtěla víc. Víc soupeřů, které by mohla zničit. Víc těl, se kterými by si mohla házet.

A také chtěla ještě něco dalšího.

Najednou viděla všechno kolem sebe v křišťálově zářivé čistotě a byla schopná silně zaostřit na jejich odhalené krky. Z místa, kde stála, viděla každičký detail na jejich pokožce, ba co víc, viděla tepny, které pulsovaly pod kůží. Měla ohromnou chuť se zakousnout a napít.

Vůbec nechápala co se to s ní děje. Zatřepala hlavou a potom zakřičela tak děsivě, že to muselo být slyšet až na hlavní ulici. V tom výkřiku byla zuřivost, vítězství a nenaplněná divokost.

Byl to výkřik zvířete, které chce víc.

Kapitola druhá

Caitlin stála před dveřmi jejich nového bytu a zírala do prázdna. Najednou se probrala a uvědomila si, kde se nachází. Neměla však nejmenší tušení, jak se sem dostala. Poslední věc, kterou si pamatovala bylo, jak byla v té uličce. Nějak se potom musela dostat zpátky domů.

To, co se v uličce stalo, si však pamatovala do nejmenších detailů. Snažila se to ale vymazat z paměti, nicméně vůbec se to nedařilo. Podívala se na své paže a ruce a čekala, že budou vypadat jinak – ale byly naprosto normální. Takové, jako byly vždycky předtím. Zuřivost, která do ní vjela a úplně ji proměnila, byla najednou zase pryč.

Něco ale přece jenom zůstalo. Cítila se najednou jakoby prázdná. Strnulá. A cítila ještě něco dalšího. Nebyla si úplně jistá, co to je. Hlavou se jí neustále míhaly obrazy. Obrazy těch kluků a jejich odhalených krků. A jejich pulzu. A stále ještě cítila ten hlad. A touhu.

Caitlin se teď opravdu nechtěla vrátit domů. Nechtěla se vidět s matkou, obzvláště ne dnes, a nechtěla vidět ani celé to nové místo, které bylo pořád ještě zaskládané nevybalenými krabicemi s jejich věcmi. Kdyby tam nebyl Sam, možná by se prostě otočila a šla někam pryč. Kam by to mělo být, o tom neměla ponětí – ale aspoň by se prostě pořádně prošla.

Zhluboka se nadechla a vzala za kliku na dveřích. Opravdu ta klika hřála, anebo je její ruka jenom tak strašně studená?

Caitlin vstoupila do příliš prosvětleného bytu. Cítila jídlo, které se připravovalo na sporáku – nebo spíše v mikrovlnce. Sam. Vždycky byl doma brzy a dělal si sám večeři. Matka nebude doma ještě několik hodin.

„To nevypadá na dobrý první den.“

Caitlin se v šoku otočila za matčiným hlasem. Seděla tam na gauči, kouřila cigaretu a pohrdavě si Caitlin prohlížela.

„To už jsi musela ten svetr hned takhle ušpinit?“

Caitlin se na sebe podívala a teprve teď si všimla tmavých skrvn, nejspíš od toho, jak spadla na ten chodník.

„Jaktože jsi doma tak brzo?“ zeptala se Caitlin.

„Pro mě je to taky první den, víš jak,“ vyštěkla matka. „Nejseš jediná origoš. Postupný zapřažení do fochu. Šéfík mě poslal domů brzo.“

Caitlin nebyla na matčin tón vůbec zvědavá. Ne dneska. Vždycky s ní mluvila s despektem, ale toho večera měla Caitlin všeho nad hlavu. Rozhodla se, že nechá matku ochutnat její vlastní polívčičku.

„Supr,“ vyštěkla Caitlin odpověď. „ Znamená to, že se zase stěhujem?“

Matka okamžitě vyskočila na nohy. „Koukej si dávat pozor na pusu!“ zakřičela.

Caitlin si uvědomila, že matka vlastně jenom čekala na nějaký důvod, aby na ni mohla začít křičet. Řekla si, že bude nejlepší matku něčím umlčet a potom co nejrychleji zmizet.

„Neměla bys před Samem kouřit,“ řekla Caitlin chladně, vešla do svého maličkého pokoje, třískla za sebou dveřmi, které vzápětí zamkla.

Matka ihned stála u dveří a bušila na ně.

„Okamžitě se vrať, ty malej spratku! Co si to dovoluješ, takhle mluvit s mámou!? Kdo si myslíš, že kupuje ten chleba, co máš denně na stole…“

Toho večera byla Caitlin už tak rozrušená, že se rozhodla matčin hlas prostě ignorovat. Namísto toho si v hlavě znovu přehrávala události dne. Smích těch kluků na ulici. Zvuk jejich bijících srdcí. A potom zvuk jejího vlastního řevu.

Co se to vlastně stalo? Kde se v ní najednou vzalo tolik síly? Bylo to prostě jenom díky zvýšenému adrenalinu? Část jejího já si přála, aby tomu tak bylo. Ale ta druhá věděla jistě, že to není pravda. Co se to s ní děje?

Bouchání na dveře pokračovalo dál, ale Caitlin to téměř nevnímala. Její telefon ležel na stole, vibroval jako šílený, když přicházely nové smsky, emaily a facebookové zprávy, ale ona si nijak zvlášť nevšímala ani toho.

Přesunula se ke svému malému okénku a podívala se ven na ulici, když se jí najednou vybavil ještě další zvuk. Byl to Jonahův hlas. A spolu s ním i obraz jeho usmívající se tváře. Tichý, hluboký a klidný hlas. Znovu si připomněla, jak křehký se zdál, jak zranitelně působil. Potom ho uviděla ležícího na zemi, tvář potřísněnou vlastní krví a jeho viola byla rozbitá na kusy vedle něj. Zvedla se v ní vlna nového vzteku.

A ten se potom změnil v obavu. Obavu, jestli je Jonah v pořádku, jestli dokázal sám vstát a odejít domů. Představovala si ho, jak ji volá. Caitlin. Caitlin.

„Caitlin?“

Za dveřmi se ozval nový hlas. Chlapecký hlas.

Zmateně se otočila ke dveřím.

„To jsem já, Sam. Pusť mě dovnitř prosím.“

Došla ke dveřím a opřela se o ně čelem.

„Máma je pryč,“ řekl hlas na druhé straně. „Šla si koupit cigarety. No tak, pusť mě dovnitř.“

Caitlin otevřela dveře.

Sam stál za nimi a ve tváři se mu zračil starostlivý výraz. Ještě mu nebylo ani patnáct, ale zdál se být starší. Vyrostl docela brzy, už teď měl přes sto osmdesát centimetrů, ale jeho tělo ještě nestačilo zmohutnět, takže byl samá ruka, samá noha. Měl černé vlasy a hnědé oči, stejně jako ona. Na první pohled bylo jasně vidět, že jsou sourozenci. Caitlin věděla, že o ní má starost. Měl ji rád víc než kohokoliv jiného.

Pustila ho dovnitř a rychle za ním dveře zase zavřela.

„Promiň,“ řekla mu. „Já s ní prostě dneska večer nechci mluvit.“

„Co se s váma dvěma stalo?“

„Jako vždycky. Skočila mi po krku v prvním momentě, kdy jsem se objevila ve dveřích.“

„Myslím, že měla dost náročnej den,“ řekl Sam, který se je snažil usmířit, jako to ostatně dělával pokaždé. „Doufám, že jí zase nevyhodí.“

„Koho to zajímá? New York, Arizona, Texas…Koho zajímá, kam se pojede zas příště? Naše věčný stěhování nikdy neskončí.“

Sam si sedl k jejímu stolu a zakabonil se. Caitlin se okamžitě zastyděla za to, co říká. Občas měla příliš rychlý jazyk a mluvila, aniž by si to stačila pořádně rozmyslet. Potom si vždycky přála, aby to mohla vzít zpátky.

„Jaký byl tvůj první den?“ zeptala se ve snaze změnit téma.

Pokrčil rameny. „Myslím, že to bylo OK.“ Lehce se zhoupnul na židli.

Potom se na ní podíval. „A tvůj?“

Caitlin pokrčila rameny. Něco ve výrazu jejího obličeje ale muselo být nápadné, protože Sam se nepodíval zpátky na stůl. Namísto toho se upřeně díval na ní.

„Co se stalo?“

„Nic,“ řekla uhýbavě a otočila se zpátky k oknu.

Stále však cítila jeho pohled.

„Vypadáš…jinak.“

Zarazila se a přemýšlela, jestli si opravdu mohl něčeho všimnout. Jestli její zevnějšek opravdu prošel nějakými změnami. Polkla.

„Jak?“

Ticho.

„Já nevím,“ odpověděl nakonec.

Dívala se dál z okna. Nějaký muž venku na ulici před vinárnou nenápadně podával kupci malý balíček.

„Nesnáším tohle místo,“ řekla.

Potom se otočila a podívala se na Sama.

„Stejně jako já,“ odpověděl.

„Dokonce jsem i přemýšlel, že…“ sklonil hlavu, „…že odejdu.“

„Co tím myslíš?“

Pokrčil rameny.

Pátravě si ho prohlédla. Vypadal silně nespokojeně.

„Kam?“ zeptala se.

„Možná…zkusit najít tátu.“

„Jak? Nemáme nejmenší ponětí, kde by mohl být.“

„Můžu to zkusit. Možná ho najdu.“

„Ale jak?“

„Já nevím…ale můžu to aspoň zkusit.“

„Same. Klidně teď může být i mrtvý. Nic nevíme.“

„Nemluv tak!“ zakřičel náhle a jeho tvář zbrunátněla.

„Omlouvám se,“ řekla.

Sam se opět uklidnil.

„Napadlo tě ale někdy, že i když ho najdeme, tak nás třeba nebude ani chtít vidět? Vždyť od nás přece odešel. A nikdy už se potom neozval.“

„Možná proto, že mu to máma nechce povolit.“

„Nebo možná proto, že o nás jednoduše nestojí.“

Samův zamračený obličej se zakabonil ještě víc. Dupnul patou o zem. „Našel jsem ho na facebooku.“

Caitlin vykulila oči v překvapení.

„Tys ho našel?“

„Nejsem si úplně jistý. Byli tam čtyři lidi se stejným jménem. Dva z nich mají privátní profily a nemají žádnou fotku. Oběma sem napsal zprávu.“

„A?“

Sam zakroutil hlavou.

„Žádnou odpověď jsem nedostal.“

„Táta by se na facebook asi nepřidal.“

„To nemůžeš vědět,“ odpověděl znovu trochu popuzeně.

Caitlin si povzdechla, došla ke své posteli a lehla si na ní. Dívala se na zažloutlý, odlupující se nátěr na stropě a ptala se sama sebe, jak se to stalo, že se dostali až sem. Dřív byli v městech, kde jim bylo dobře. Dokonce i máma se zdála, že je tam téměř šťastná. Třeba, když zrovna randila s nějakým chlapem. Dost šťastná na to, aby aspoň nechala Caitlin na pokoji.

Byla tu také města, třeba jako to úplně poslední, kde Caitlin i Sam měli pár dobrých kamarádů a kde to vypadalo, že už by mohli konečně zůstat aspoň než odmaturují. A potom se všechno zase rychle zkazilo. Další balení a loučení. Bylo snad příliš chtít mít normální dětství jako ho mají všichni ostatní?

„Mohl bych se odstěhovat zpátky do Oakvillu,“ řekl Sam najednou a přerušil její přemýšlení. To bylo jejich poslední město. Bylo neuvěřitelné, jak vždycky dokázal poznat, na co zrovna myslela. „Mohl bych zůstat u kamarádů.“

Cítila strašnou únavu. Bylo toho na ni už jednoduše příliš. Nedokázala ani klidně přemýšlet a když teď slyšela, že se ji už i Sam chystá opustit, měla pocit, že už na ní opravdu vůbec nikomu nezáleží.

„Tak si jdi,“ vyštěkla na něj mnohem důrazněji, než si přála. Bylo to skoro jako kdyby to řekl někdo jiný. Slyšela drsný tón ve svém vlastním hlase a okamžitě toho začala litovat.

Proč vždycky musí vyhrknout něco takového? To se vůbec nedokáže ovládat?

Kdyby měla lepší náladu, kdyby byla klidnější a neseběhlo se toho tolik najednou, nikdy by něco takového neřekla. Nebo by to alespoň řekla lépe. Možná by pověděla něco jako, Já vím, co se snažíš říct. Že bys tohle místo nikdy neopustil, bez ohledu na to, jak strašný to tu je, a nenechal mě tu samotnou. A já tě mám za to moc ráda. A ani já tě nikdy neopustím. V tomhle divným dětství budeme mít aspoň vždycky jeden druhého. Jenže místo toho reagovala nejhorším možným způsobem. Místo toho na něj jenom sobecky vyjekla.

Posadila se a viděla, že se ho její slova dotkla. Chtěla to vzít zpátky, omluvit se, ale najednou to nějak nešlo. Najednou se nemohla za žádnou cenu přimět, aby otevřela pusu.

Sam tiše vstal ze židle odešel z místnosti. Velice potichu za sebou potom zavřel dveře.

Idiote, pomyslela si. Jsi takový idiot. Proč se k němu chováš stejně, jako se máma chová k tobě?

Znovu si lehla a zírala na strop. Uvědomila si, že tu byl ještě další důvod, proč na něj byla taková. Přerušil její přemýšlení a udělal to zrovna v okamžiku, kdy myslela na to špatné. Nepříjemná vzpomínka se jí vynořila v mysli a on ji přerušil ještě dříve, než se s ní stačila vypořádat.

Bývalý přítel její matky. Tři města zpátky. Bylo to jedno z období, kdy její matka vypadala skutečně šťastně. Frank. Padesát let. Malý a plešatějící. Tlustý jako kláda. Neustále zaváněl levnou kolínskou. Jí bylo šestnáct.

Stála zrovna v jejich maličké prádelně a skládala oblečení, když se Frank objevil ve dveřích. Ten hajzl se na ní vždycky po očku díval. Sáhl do koše a vytáhl dva kousky jejího spodního prádla. Začala se červenat studem i vztekem zároveň. Zvedl je výše a zašklebil se.

„Tyhle sou tvoje?“ řekl a šklebil se. Vytrhla mu prádlo z rukou.

„Co chceš?“ vyštěkla na něj odpověď.

„Takhle se mluví se svým novým nevlastním otcem?“

Přistoupil o krok blíže.

„Nejsi můj nevlastní otec.“

„Ale už brzo budu.“

Chtěla se vrátit zpátky ke skládání svého oblečení, ale on přistoupil o další krok blíž k ní. Tentokrát už příliš blízko. Její srdce bušilo děsem.

„Myslím, že je na čase, abychom se spolu trošku líp seznámili,“ řekl a rozepnul si opasek.

„Nemyslíš?“

V hrůze se pokusila protáhnout kolem něj a utéct z maličké místnosti, ale když to udělala, on ji zablokoval cestu, hrubě ji chytil za zápěstí a odstrčil ji zpátky proti zdi.

A potom se to stalo.

Zloba zatemnila její mysl. Zloba, jakou nikdy předtím nepoznala. Cítila, jak se její tělo zahřálo od palců na nohách až po temeno hlavy. Když se k ní znovu přiblížil, vyskočila přímo kupředu a oběma nohama zároveň jej kopla doprostřed hrudi.

Nehledě na to, že byla oproti němu jenom třetinová, jej zásah jej odmrštil dozadu, kde rozrazil dřevěné dveře a pokračoval ještě dobré dva metry do místnosti. Bylo to, jako by ho někdo vytřelil napříč domem z kanónu.

Caitlin tam jenom stála a třásla se. Nikdy neměla ráda násilí a nikdy předtím nikoho nepraštila. Navíc nebyla příliš velká nebo silná. Jak se jí jenom mohlo povést ho takhle nakopnout? Kde vůbec vzala sílu, aby mohla takhle skočit? Nikdy předtím neviděla, že by někdo – a navíc dospělý muž – byl někým strčen tak, že doslova roztříštil dveře. Odkud se ta síla vzala?

Popošla k němu a zůstala nad ním stát.

Ležel na zádech bez jakéhokoliv pohybu. Na chvíli si říkala, jestli ho nezabila. Ale v ten moment byla pořád tak vzteklá, že jí to bylo jedno. Měla starost jenom o to, kým – nebo čím – ve skutečnosti byla.

Nikdy už potom Franka znovu neviděla. Následujícího dne se rozešel s její matkou a nikdy se už neukázal. Její matka pojala podezření, že se mezi Caitlin a jím něco odehrálo, ale nikdy se na to přímo nezeptala. Nicméně stejně nakonec Caitlin obvinila, že jí zkazila vztah a zničila tu trochu štěstí. A nikdy jí to už neodpustila.

Caitlin se znovu zaměřila na loupající se strop. Její srdce bušilo stejně, jako tehdy. Myslela teď na tu zuřivost, která ji posedla dnes a říkala si, jestli můžou ty dvě události být nějak spojené. Vždycky měla za to, že incident s Frankem byla prostě šílená a ojedinělá událost, prostě takový nevysvětlitelný nával síly v momentě ohrožení. Teď si ale říkala, jestli by v tom nemohlo být něco víc. Měla v sobě ukrytou nějakou zvláštní sílu? Nebo z toho všeho začíná bláznit?

Kdo vlastně je?

Kapitola třetí

Caitlin utíkala. Pronásledovatelé jí byli v patách a hnali ji dál úzkou uličkou. Slepý konec uličky už byl přímo před ní, masivní cihlová zeď, ale ona běžela dál. Postupně nabírala rychlost, neuvěřitelnou rychlost. Běžela tak rychle, že se okolní domy rozmazaly do jednolité šmouhy. Cítila, jak jí vlasy rozčesává vítr.

Když se dostala blíže, vyskočila a najednou stála nahoře na dobrých deset metrů vysoké zdi. Vlastně se od ní jenom odrazila, protože okamžitě plynule přešla do dalšího desetimetrového skoku na druhou stranu, kde, aniž by byť jenom klopýtla, okamžitě běžela dál a dál. Cítila se silná, nepřemožitelná. Rychlost jejího běhu ještě narostla, až měla nakonec pocit, že by dokázala i létat.

Podívala se dolů a uviděla, že se beton pod jejíma nohama změnil v trávu – vysokou, rozvířenou, sytě zelenou trávu. Běžela po prérii, slunce pálilo a ona najednou poznala, že je v místě, kde žili, když byla úplně maličká.

Někde v dálce, tak daleko, že ho mohla jenom cítit, stál na horizontu její otec. Jak běžela, měla nutkavý pocit, že se k němu přibližuje. Teď už ho viděla a neuniklo jí, že si jí také všiml. Stál tam s širokým úsměvem a rukama napřaženýma směrem k ní.

Strašně moc si přála ho znovu vidět. Běžela tak rychle, jak jenom to dokázala. Ale jakmile se přiblížila, on byl najednou zase daleko.

A potom najednou padala.

Obrovské středověce vyhlížející dveře se otevřely a ona vstoupila do kostela. Procházela spoře osvětlenou uličkou, po jejíž obou stranách hořely louče. Před kazatelnou klečel zády k ní nějaký muž. Když se přiblížila, postavil se a otočil.

Byl to kněz. Podíval se na ní a jeho tvář naplnila hrůza. Cítila, jak jeho tělem tepe krev a viděla sama sebe, jak se k němu přibližuje a nedokáže odolat tomu zvláštnímu nutkání. Kněz v hrůze pozdvihl krucifix a namířil jím proti její tváři.

Vrhla se na něj. Cítila, že se její zuby prodlužují. Najednou byly děsivě dlouhé. Hned potom je zanořila knězi do krku.

Muž vykřikl, ale jí to bylo jedno. Cítila jak krev z jeho tepen proudí přes její zuby do pusy a dál do jejích útrob a byl to ten nejúžasnější pocit v jejím životě.

Caitlin se s trhnutím posadila na posteli a těžce oddychovala. Rozhlédla se kolem sebe a na chvíli nevěděla, kde to je. Oknem k ní pronikalo ranní světlo.

Konečně jí došlo, že se jí jenom zdál sen. Utřela si pot ze spánků a posadila se na okraj postele.

Všude bylo ticho. Soudě podle světla venku, Sam a matka už museli určitě odejít. Podívala se na hodiny a zjistila, že je samozřejmě už pozdě: 10:15. Ani druhý den nepřijde do školy včas.

Paráda.

Divila se, že ji Sam nepřišel vzbudit. Nikdy předtím ji nenechal zaspat – vždycky ji přišel probudit, když odcházel jako první.

Asi se od včerejška pořád ještě zlobí.

Podívala se na svůj telefon: vybitý. Včera ho zapomněla nabít. Vlastně na něj zapomněla úplně. Neměla nejmenší potřebu s kýmkoliv mluvit.

Rychle na sebe hodila nějaké šaty, které našla na zemi, a prsty si spěšně prohrábla vlasy. Normálně by prostě odešla bez snídaně, ale teď zjistila, že má žízeň. Nezvykle silnou žízeň. Došla do lednice a vyndala z ní dvoulitrovou krabici s grapefruitovým džusem. V náhlém spěchu odtrhla víčko a začala pít rovnou z krabice. A nezastavila se, dokud nevypila celé dva litry.

Potom se na krabici podívala. Opravdu právě vypila tolik džusu? Nikdy v životě se jí nepodařilo najednou vypít víc než půl sklenice. Sledovala vlastní ruku, která zmáčkla velkou lepenkovou krabici do malé kuličky. Nemohla pochopit, co je to za novou sílu, která jí teď koluje tělem. Bylo to vzrušující. A taky děsivé.

Žízeň měla nicméně pořád. A taky hlad. Ale ne na jídlo. Její tělo řvalo po něčem jiném, lepším, ale ona nevěděla co to je.

*

Bylo zvláštní procházet úplně prázdnými chodbami školy. Naprostý protiklad toho, co viděla předešlý den. Po začátku vyučování tu teď už nebyla živá duše. Podívala se na hodinky: 10:40. Do konce této hodiny zbývalo patnáct minut. Říkala si, jestli vůbec má cenu tam chodit, jenže taky nevěděla, kam jinam by šla. Takže se vydala chodbou směrem ke své třídě.

Před dveřmi se zastavila a uslyšela hlas učitelky. Na chviličku zaváhala. Nesnášela pomyšlení, že přeruší výuku a bude všem na očích. Stejně tak ale neviděla, že by měla nějakou jinou možnost.

Zhluboka se nadechla a vzala za kovovou kliku.

Když vstoupila, celá třída na ni upřela pohledy. Učitelku nevyjímaje.

Ticho.

„Slečna…“ učitelka zapomněla její jméno. Došla ke katedře a vzala do ruky kus papíru, ve kterém něco hledala,“ …Paineová. Nová dívka. Jdete o dvacet pět minut pozdě.

Přísně vypadající starší žena se na Caitlin zamračeně podívala.

„Co k tomu můžete říct?“

Caitlin váhala.

„Omlouvám se?“

„To nestačí. Možná, že tam odkud jste přišla, se pozdní příchody tolerovaly, ale rozhodně to není přípustný zde.“

„Přípustné,“ opravila ji Caitlin a okamžitě toho zalitovala.

Místností se rozhostilo zaražené ticho.

„Cože jsi říkala?“ zeptala se učitelka pomaloučku.

„Řekla jste ‚přípustný‘, ale správně je to ‚přípustné‘.“

„NO – DOPRDELE!“ vykřikl jeden hlučný kluk ze zadních řad a celá třída vybuchla smíchy.

Učitelčina tvář zbrunátněla zlostí.

„Ty malej spratku. Okamžitě se budeš hlásit u ředitele!“

Učitelka přerázovala třídu a otevřela dveře za Caitlin. Stála dost blízko na to, aby Caitlin mohla cítit její levný parfém. „Ven z mojí třídy!“

Normálně by Caitlin jenom tiše vyklouzla ze třídy ven – a především by si nikdy nedovolila opravovat učitelku. Ale něco se v ní změnilo. Něco, čemu tak úplně nerozuměla, ale zato to jasně a silně cítila. Narůstající vzdor. Měla pocit, že se nemusí chovat s respektem vůbec k nikomu. A také se najednou vůbec ničeho nebála.

Namísto toho stála tam, kde stála a pomalu si prohlížela místnost, ve snaze zahlédnout Jonaha. Třída byla opět přecpaná, a tak musela hledat postupně od jedné lavice k druhé. Jonah ale nikde nebyl.

„Slečno Paineová! Neslyšela jste, co jsem vám řekla?“

Caitlin se na ni vzdorovitě podívala. Potom se otočila a pomaloučku odešla ven z místnosti.

Slyšela, jak se za ní dveře s třísknutím zavřely a ve třídě se rozhledl tlumený křik, který záhy následovalo, „Ticho, třído!“

Caitlin šla dál ztichlou chodbou a nevěděla tak úplně, kam to vlastně jde.

Uslyšela kroky. V dálce na druhém konci chodby se objevil hlídač. Šel přímo k ní.

„Povolenka!“ vyštěkl, když byl pořád ještě dobrých dvacet kroků od ní.

„Cože?“ odpověděla.

Mezitím se přiblížil.

„Kde je tvoje povolenka? Musíš jí neustále viditelně nosit.“

„Jaká povolenka?“

Zastavil se a prohlédl si ji. Byl to ošklivý, od pohledu zlý muž, který měl na čele velkou pigmentovou skrvnu.

„Nemůžeš na chodbu bez podepsané povolenky. Dobře to víš. Kde je?“

„To jsem nevěděla…“

Vzal do ruky vysílačku a řekl do ní: „Nepovolené narušení na chodbě v křídle čtrnáct. Beru ji do vazby.“

„Do vazby?“ zeptala se Caitlin zmateně. „Co si o sobě…“

Chytil ji hrubě za ruku a postrčil do chůze.

„Už nechci slyšet ani slovo!“ vyštěkl.

Caitlin se vůbec nelíbilo, jak se jeho prsty zabořily do její paže a že ji vedl, jako by byla nějaké neposlušné děcko. Cítila, že se její tělo začíná zahřívat. A cítila, že se začíná objevovat ta Zuřivost. Neměla tušení jak, ale dobře cítila, že se to děje. A také věděla, že za pár chvil už nebude schopná ten hněv ovládat. A ani svou sílu.

Musela to zarazit, než bude příliš pozdě. Použila každičkou kapku své vůle, aby to zastavila. Ale dokud se jí tak hrubě dotýkal, nedalo se s tím prostě nic dělat.

Ještě předtím, než ztratila kontrolu, silně třepla paží a viděla jak jeho ruka doslova odlétla a dokonce i on sám se zapotácel stranou.

Udiveně na ni zíral, šokován, že taková malá holka je schopná ho odhodit několik kroků napříč chodbou jenom takovým nepatrným pohybem paže. Chvíli kolísal mezi rozhořčením a strachem. Dobře viděla, že přemýšlí, jestli se na ni má vrhnout, anebo radši zmizet. Potom sáhnul k opasku, kde byla připásaná velká láhev s pepřovým sprejem.

„Ještě jednou na mě sáhneš, mladá dámo,“ řekl chladně, „a já ti ukážu co proto.“

„Tak vy nesahejte na mě,“ odpověděla vzpurně. Tón jejího vlastního hlasu ji šokoval. Byl jiný. Hlubší a divočejší.

Pomalu oddálil ruku od spreje. Zdálo se, že souhlasí.

„Půjdeš přede mnou,“ řekl. „Dál touhle chodbou a potom nahoru po schodech.“

*

Hlídač ji odvedl do přeplněné předmístnosti ředitelny. Jakmile tam vstoupili, jeho vysílačka se znovu ozvala a on okamžitě musel spěchat zase pryč do jiné části školy. Než odešel, ještě se k ní otočil.

„Už tě nikdy nechci na chodbě bez povolenky vidět,“ štěkl po ní.

Caitlin se otočila a uviděla patnáct dalších studentů z různých ročníků, kteří seděli nebo postávali v místnosti a všichni evidentně čekali na setkání s ředitelem. Do jednoho vypadali jako problémoví studenti. Vcházeli dovnitř jeden po druhém. U vchodu stál další hlídač a lhostejně se na každého šklebil.

Caitlin se tu nechtělo čekat polovinu školního dne a už vůbec se jí nechtělo vidět se s ředitelem. Neměla by do školy přicházet pozdě, to byla pravda, ale tohle si přece jenom nezasloužila. Měla toho dost.

Dveře vedoucí na chodbu se znovu otevřely a hlídač vtáhl dovnitř tři další studenty, kteří se mezi sebou i teď neustále pošťuchovali. Už tak přeplněnou místnost okamžitě naplnili novým zmatkem. Po chvíli zazvonilo, nastal konec první vyučovací hodiny a Caitlin mohla přes skleněné dveře sledovat, jak se chodby plní studenty. Teď už panoval zmatek i tam.

To ale byla její šance. Když se dveře znovu otevřely, skrčila se za jedním ze studentů a nezpozorována vyklouzla na chodbu.

Rychle se ohlédla přes rameno, ale nezdálo se, že by si toho kdokoliv všimnul. Spěšně se tedy ponořila do davu a klestila si cestu na druhou stranu chodby, a potom dál za roh. Znovu se ohlédla, aby si byla jistá, že ji nikdo neviděl.

Byla v bezpečí. I kdyby si hlídači všimli, že chybí – o čemž pochybovala, protože se jí nikdo ani nestačil zeptat na jméno – byla stejně už příliš daleko, než aby ji mohli najít a chytit. Stejně ale ještě přidala do kroku, vzdalovala se chodbou tak daleko, jak jen to šlo, a mířila do jídelny. Musela najít Jonaha. Musela vědět, jestli je v pořádku.

Jídelna byla narvaná k prasknutí. Caitlin rychle prošla všemi uličkama a hledala ho. Ale ani tady nikde nebyl. Prošla celou trasu podruhé a tentokrát pozorně prohlížela každý stůl, ale po Jonahovi stále nebylo ani památky.

Litovala, že se k němu včera nevrátila, nepodívala se, jestli není zraněný a případně mu nezavolala ambulanci. Říkala si, že možná opravdu byl ošklivě poraněný. Možná teď byl dokonce v nemocnici. Možná se ani nebude moci vrátit zpátky do školy.

S chmurnými myšlenkami vzala do ruky tác s jídlem a našla si stůl s dobrým výhledem ke vstupním dveřím. Potom tam seděla, téměř ani nejedla a sledovala kohokoliv, kdo do jídelny přišel v naději, že to bude Jonah.

Ale ten se ne a ne ukázat.

Zvonek znovu odzvonil konec pauzy a jídelna se vyprázdnila. Caitlin stále seděla na svém místě a čekala.

Nic.

*

Když se konečně ozvalo poslední zvonění toho dne, Caitlin stála před skříňkou, kterou jí přidělili. Dívala se na kousek papíru, na kterém byla vytištěna číselná kombinace k zámku. Otočila kličkou a zatáhla, ale nefungovalo to. Podívala se na papírek znovu a zadala kombinaci ještě jednou. Tentokrát se zámek otevřel.

Dívala se do prázdné, kovové skříňky. Vnitřek dvířek byl pomalovaný grafiti. Jinak byla skříňka kompletně prázdná. Deprimující. Vzpomínala na předešlé školy, kdy vždycky běžela ke své skříňce, už po cestě si snažila zapamatovat číselnou kombinaci k zámku a později si skříňku vyzdobila fotkami kluků z časopisů. Byl to její způsob, jak nad situací získat aspoň trochu kontroly a vytvořit si tak malý ostrůvek, kde se mohla cítit jako doma, a který byl v té velké škole jenom její.

Ale tohle nadšení ji už několik škol zpátky začalo postupně opouštět. Začala si říkat jaký má smysl se s tím obtěžovat, když je jenom otázka času, kdy se bude muset zase znovu stěhovat někam jinam. Každou další skříňku potom už zdobila laxněji a laxněji.

Tentokrát se tím neobtěžovala vůbec a prostě jenom zabouchla kovová dvířka.

„Caitlin?“

Nadskočila leknutím.

Jenom dva kroky od ní stál Jonah.

Měl na sobě veliké sluneční brýle. Stejně ale mohla dobře vidět, že jeho obličej pod nimi byl celý oteklý.

Byla překvapená, že se tak náhle objevil. A také šťastná. Vlastně byla překvapená z toho jak moc byla šťastná, že ho vidí. Hřejivý pocit, smíšený s nezanedbatelnou dálkou nervozity, se jí rozlil v břiše a také ucítila, že jí vysychá v krku.

Bylo toho tolik, na co se ho chtěla zeptat: jestli se dostal v pořádku domů, jestli se ti parchanti potom ještě ukázali, jestli jí tam náhodou taky nezahlédl…Ale všechna ta slova nějak najednou nemohla najít cestu z mozku až k její puse.“

„Ahoj,“ bylo vše co ze sebe nakonec dokázala dostat.

Stál tam a díval se na ni. Zdálo se, že si není jistý, jak by měl začít.

„Chyběl jsi mi dneska na hodině,“ řekla a okamžitě si za to v duchu vlepila facku.

Blbá. Měla jsi říct, „Neviděla jsem tě dneska na hodině.“ „Chybět“ zní zoufale.

„Přišel jsem pozdě,“ řekl.

„Já taky,“ odpověděla.

Trochu se ošil, jako by se cítil nepohodlně. Všimla si, že s sebou nemá své pouzdro na violu. Takže to byla pravda. Nebyl to všechno jenom zlý sen.

„Jsi OK?“ zeptala se.

Posunkem ukázala směrem k jeho brýlím.

Zdvihl ruku a pomalu si je sundal.

Jeho tvář byla celá fialová a oteklá. Na čele a nad obočím měl několik stehů.

„Už to bylo i lepší,“ řekl. Zdálo se, že se za to stydí.

„Ó můj bože,“ řekla při tom pohledu zhrozeně. Věděla, že může být ráda aspoň za to, že ho svou intervencí ušetřila dalších ran. Ale namísto toho se cítila provinile, že tam nedokázala být rychleji a také že se pro něj potom nevrátila. Jenže potom co se…to stalo, bylo už všechno jako jedna rozmazaná šmouha. Nepamatovala si ani jak se sama dostala domů. „Je mi to líto.“

„Slyšela jsi, jak se to stalo?“ zeptal se.

Záměrně se jí přitom svýma zářivě zelenýma očima podíval do těch jejích, jako kdyby jí zkoušel. Jako kdyby se ji snažil přimět přiznat, že u toho byla.

Viděl ji snad? Ne to určitě nemohl. Byl v bezvědomí. Nebo nebyl? Je možné, že viděl co se stalo potom? Měla by přiznat, že tam byla?

Na jednu stranu umírala touhou mu povědět jak mu pomohla a získat tím jenom vděčnost a náklonnost. Ale na stranu druhou neexistoval žádný způsob, jak by mu mohla povědět, co se stalo, a přitom nevypadat jako lhář nebo snad dokonce blázen.

Ne, rozhodla se nakonec. Nemůžeš mu to říct. Prostě to nejde.

„Ne,“ zalhala. „Já tu ještě nikoho neznám, vzpomínáš?“

Chvíli mlčel.

„Přepadli mě,“ řekl. „Když jsem šel ze školy.“

„Je mi to tak líto,“ řekla znovu. Připadala si jako idiot, který pořád opakuje to samé, ale bylo to lepší, než aby nechtíc řekla něco, co ji mohlo prozradit.

„Jo, můj táta je pěkně naštvanej,“ pokračoval. „Sebrali mi mojí violu.“

„To je na prd,“ řekla. „Koupí ti novou?“

Jonah pomalu zakroutil hlavou. „Řekl, že ne. Že si to nemůže dovolit. A že sem na ní měl být opatrnější.“

Caitlinina tvář zvážněla starostí. „Myslela jsem, že jsi říkal, že je to tvoje jízdenka odsud?“

Pokrčil rameny.

„Co budeš dělat?“ zeptala se.

„Nevím.“

„Možná, že jí policajti najdou,“ řekla. Samozřejmě, že si pamatovala, že byl nástroj rozbitý na kusy, ale říkala si, že když to řekne takhle, bude to důkaz, že o ničem skutečně neví.

Znovu se na ní zkoumavě podíval, jako kdyby se snažil zjistit, jestli mu nelže.

Nakonec řekl, „Rozmlátili ji.“ Odmlčel se a pak pokračoval. „Některý lidi prostě mají potřebu rozbíjet věci druhejch.“

„Ó můj bože,“ řekla a snažila se znít co nejpřekvapeněji , „to je hrůza.“

„Táta se zlobí, že jsem se s nima nerval…ale já takový nejsem.“

„Parchanti. Doufám, že je policie chytí,“ řekla.

Přes Jonahovu tvář se přelil drobný úsměšek. „To je na tom to zvláštní. Zdá se, že už za vyučenou dostali.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se a snažila se aby to znělo přesvědčivě.

„Našel jsem je všechny čtyři na hromadě v uličce hnedka poté. Byli na tom mnohem hůř jak já. Dokonce se ani nehýbali.“ Jeho úšklebek se trochu rozšířil. „Někdo si to s nima vyřídil. Možná, že přece jen existuje nějaká spravedlnost.“

„To je zvláštní,“ řekla.

„Možná mám strážného anděla,“ řekl a znovu se na ni pátravě zadíval.

„Možná,“ odpověděla.

Pořád se na ní díval, jako kdyby čekal, že sama dobrovolně bude nějak pokračovat. Ale ona také mlčela.

„A bylo tam ještě něco mnohem divnějšího než jenom tohle,“ řekl nakonec.

Sáhl do svého batohu a něco z něj vyndal.

„Tohle jsem našel.“

Dívala se na něj v šoku. To něco byl samozřejmě její deník.

Cítila, jak jí rudnou tváře. Měla zároveň radost, že její milovaný deník není ztracený a zároveň se zděsila, protože to byl důkaz, který ji usvědčoval, že tam včera byla. Celou dobu si musel být jistý, že mu lže.

„Je tam napsané tvoje jméno. Takže je tvůj, že?“

Přikývla a prohlížela si knížku. Bylo tam všechno. Úplně na to od včerejška zapomněla.

„Bylo tam pár vypadnutých papírů. Posbíral jsem je a vložil zpátky. Doufám, že je mám všechny,“ řekl.

„Ano, máš,“ řekla jemně, dotčená a ponížená zároveň.

„Sledoval jsem stopu z těch listů a nejvtipnější na tom všem je…že mě zavedly do té uličky.“

Dívala se na svůj deník a za žádnou cenu se teď Jonahovi nedokázala podívat do očí.

„Jak myslíš, že se tam tvůj deník mohl dostat?“ zeptal se.

Podívala se mu do očí a ze všech sil se snažila zachovat si neutrální tvář.

„Když jsem včera večer šla domů, tak jsem ho někde ztratila. Možná, že ho našli.“

Pozorně se na ni díval.

Nakonec řekl, „Možná.“

Potom oba stáli v tichosti.

„Nejpodivnější na tom všem ale je,“ pokračoval potom, „že ještě než jsem ztratil vědomí, můžu klidně odpřísáhnout, že jsem tě viděl jak stojíš mezi nimi a mnou a ječíš na ně, aby mě nechali na pokoji…no není to šílený?“

Znovu se na ni zkoumavě zadíval. Přímo do očí.

„To bych byla naprosto šílená, kdybych něco takovýho udělala,“ řekla. Přes veškerou snahu jí při tom zacukalo v koutcích úst.

Na chvíli se odmlčel a potom se široce usmál.

„To teda jo,“ řekl, „to bys byla.“

Kapitola čtvrtá

Caitlin byla jako v sedmém nebi, když šla ze školy domů a v náručí svírala svůj deník. Už ani nevěděla, jak je to dlouho od chvíle, kdy byla takhle šťastná. Jonahova slova se jí neustále vracela na mysl.

„Večer je tu jeden koncert. V Carnegie Hall. Mám dva volné lístky. Jsou to nejhorší sedadla v hledišti, ale i tak to bude určitě stát za to.“

„To mě zveš na rande?“ řekla s úsměvem.

Jonah se také usmál.

„No jestli ti nevadí jít s tímhle zmonoklovaným gaunerem,“ řekl. „Koneckonců, je pátek večer.“

Cestu domů prakticky nevnímala, její nadšení překrylo všechno ostatní. O klasické hudbě nevěděla naprosto nic – nikdy předtím nic podobného neposlouchala – ale bylo jí to jedno. Šla by s ním kamkoliv.

Carnegie Hall. Řekl, že se tam chodí v nejlepších šatech. Co si vezme na sebe? Podívala se na hodinky. Nebude mít moc času na převlečení, jestli se s ním má ještě setkat v kavárně před koncertem. Protáhla krok.

Než se nadála, byla doma a dokonce ani pochmurná atmosféra, která v jejich domě panovala, ji nedokázala zkazit náladu. Pět pater po starém schodišti vyběhla, aniž by to byť jen pocítila v nohách a okamžitě vešla do bytu.

Přivítalo ji matčino zaječení: „Ty zasraná mrcho!“

Caitlin se skrčila právě včas, aby kniha, kterou jí matka hodila rovnou na obličej, o pár centimetrů minula cíl a prudce narazila do zdi za ní.

Než stačila Caitlin cokoliv říct, matka se na ní vrhla. Prsty s dlouhými nehty vystřelily proti její tváři.

Caitlin vzpažila a zachytila matčiny ruce za zápěstí právě včas. Potom je zkroutila bez námahy dolů a od sebe.

Cítila, že by, se svou nově objevenou silou, která proudila jejími žilami, dokázala s matkou mrštit napříč místnosti a ani by se nemusela moc snažit. Ale naštěstí se dokázala ovládnout. I tak ji od sebe odstrčila, ale jenom tak lehce, aby matku odhodila zpátky na její gauč.

Matka v zápětí propadla v pláč. Seděla tam a vzlykala.

„Všechno je to tvoje vina!“ zaječela na Caitlin mezi vzlyky.

„Co to do tebe vjelo?“ zakřičela na ni Caitlin odpověď. Byla absolutně zaskočená a za mák nerozuměla, o co se tu jedná. I na její matku bylo tohle jednání až neobvykle šílené.

„Sam.“

Matka jí ukázala kousek papírku se vzkazem.

Caitlinino srdce se rozbušilo, když si papírek od matky vzala a ihned se jí zmocnila hrůza. Cokoliv na papírku stálo, nemohlo to v žádném případě být něco dobrého.

„Je pryč!“

Caitlin si prohlédla rukou napsaný vzkaz. Nemohla se na čtení samým vzrušením pořádně soustředit a nakonec se jí podařilo spíš jenom pochytit pár důležitých fragmentů – utéct pryč…nechci být tady…zpátky za kamarády…nezkoušejte mě najít.

Rozklepaly se jí ruce. Sam to opravdu udělal. Opravdu je opustil. A ani na ni nepočkal. Dokonce se s ní ani nerozloučil.

„Je to kvůli tobě!“ vyplivla na ni matka.

Caitlin tomu odmítla věřit. Proběhla rychle bytem a otevřela dveře Samova pokoje. Pořád napůl doufala, že ho tam najde.

Ale místnost byla prázdná. Dokonale. Nezůstala tam jediná věc. Samův pokoj ještě nikdy nebyl takhle prázdný. Takže to byla pravda. Byl vážně pryč.

Caitlin měla pocit, jako by se její hrdlo naplnilo žlučí. Bylo jasné, že tentokrát má její matka pravdu a skutečně to byla její vina. Sam se jí zeptal. A ona řekla, „Tak si jdi.“

Tak si jdi. Proč mu to řekla? Plánovala si, že se omluví a vezme to zpátky hned ráno jak se vzbudí, jenže když procitla, Sam už byl pryč. Chtěla s ním tedy mluvit až se dnes vrátí ze školy. Ale to už bylo příliš pozdě.

Věděla ale skoro jistě kam šel. Bylo tu jenom jediné místo, kam mohl jít: jejich poslední město. Bude v pořádku. Nejspíš mu tam bude líp, než by mu bylo tady. Měl tam kamarády. Čím víc o tom takhle přemýšlela, tím méně se o něj bála. Vlastně mu to tak trochu i přála. Konečně se dostal na svobodu. A ona dobře věděla, jak ho najít.

Ale s tímhle se bude muset vypořádat později. Podívala se na hodinky a zjistila, že už je pozdě. Zaběhla do svého pokoje, rychle popadla nejhezčí oblečení a boty jaké měla, a všechno to hodila do batohu, který nosila na tělocvik. Bude muset jít bez makeupu. Na to prostě nebyl čas.

„Proč musíš zkazit všechno, čeho se dotkneš!?“ křičela ještě pořád matka, teď přímo za Caitlin. „Nikdy jsem tě k nám neměla vzít!“

Caitlin na ní zůstala šokovaně zírat.

„O čem to mluvíš?“

„Přesně tak,“ pokračovala matka. „Vzala sem tě k sobě. Nejsi moje. Nikdy jsi nebyla. Byla jsi jeho. Nejsi moje skutečná dcera. Slyšíš co říkám!? Styděla bych se, kdybys byla moje dcera!“

Caitlin se jí podívala do černých očí a neviděla v nich nic než jed. Nikdy předtím neviděla matku takhle strašně rozlobenou. V jejím pohledu se zračila snad i vražda.

„Proč jsi musela zničit to poslední, co bylo v mým životě ještě v pořádku!?“ křičela dál matka.

Tentokrát se zároveň napřáhla přímo před sebe a šla Caitlin po krku. Než ta mohla ucuknout, matka už ji pevně svírala a škrtila. Silně.

Caitlin bojovala o dech. Ale matčin stisk byla jako ze železa. Ona ji snad opravdu chtěla zabít.

Caitlin zaplavila zlost a tentokrát ji už nedokázala zastavit. Místo toho pocítila ony již známé, jakoby pichlavé vlny tepla, které začínaly v chodidlech a postupně se propracovávaly tělem až do paží a rukou. Nechala se tou silou pohltit. Jakmile se to stalo, svaly na jejím krku se náhle zatnuly. Aniž by Caitlin cokoliv vlastně udělala, matčin stisk ztratil většinu své síly.

Její matka si také musela změny v jejím těle všimnout, protože najednou vypadala vystrašeně. Caitlin zvrátila hlavu a zařvala. Najednou z ní šla hrůza.

Matka pustila Caitlinin krk a s pusou otevřenou v údivu ustoupila o krok zpět.

Caitlin do ní jednou rukou strčila se silou tak strašlivou, že ji poslala přímo proti protější zdi. Ozvalo se zapraštění a matka proletěla tenkou zdí zpátky do obývacího pokoje, kde tvrdě narazila do další zdi. Tam se v bezvědomí zhroutila.

Caitlin těžce oddechovala a snažila se soustředit. Zběžně si prohlédla byt a přemýšlela, jestli je tu něco, co by si chtěla vzít s sebou. Věděla, že určitě je, ale v ten moment nedokázala jasně myslet. Místo toho jenom popadla batoh s oblečením a vyšla dírou ve zdi ven ze svého pokoje a kolem matky.

Ta ležela na zemi, stéhala a pomaloučku se pokoušela se posadit.

Caitlin se na ní ani nepodívala a pokračovala ven z bytu.

Přísahala sama sobě, že je to naposled, co tu byla.

Kapitola pátá

Caitlin spěchala studeným březnovým podvečerem. Její srdce stále ještě divoce bilo kvůli té epizodě s matkou. Studený vzduch lehce štípal do tváře, ale to bylo příjemné. Uklidňující. Zhluboka dýchala a cítila se volná. Už nikdy se nebude muset do toho bytu vrátit, nikdy už nebude muset znovu stoupat po těch hrozných schodech. Nikdy už neuvidí tuhle ulici. A už nikdy nevstoupí do té strašné školy. Neměla sice sebemenší ponětí, kam vlastně míří, ale kamkoliv odsud se v tu chvíli zdálo být správně.

Caitlin se dostala na hlavní ulici a rozhlédla se, aby si chytila taxík. Po zhruba minutě si uvědomila, že tady na nějaký asi jenom tak nenarazí. Jedinou možností tedy bylo jet metrem.

Caitlin se tedy vydala na zastávku na 135. ulici. Ještě nikdy předtím newyorským metrem nejela. Nebyla si úplně jistá, na kterou linku by měla nasednout a kde potom zase vystoupit, a teď byla pravděpodobně ta vůbec nejhorší chvíle na experimenty. Obávala se, co by asi tak mohla dole na té stanici, takhle večer, potkat – a obzvláště v téhle čtvrti.

Sešla dolů po schodech, které lemovala četná grafiti, až došla k prodejně jízdenek. Naštěstí tam někdo byl.

„Potřebuju se dostat na Columbus Circle,“ řekla Caitlin.

Obtloustlá pracovnice za plexisklem ji ignorovala.

„Promiňte,“ řekla Caitlin, „ale já potřebuju…“

„Řekla jsem dolů a na platformu!“ vyštěkla žena.

„Právě že ne,“ odpověděla Caitlin. „Neřekla jste vůbec nic!“

Pracovnice ji znovu ignorovala.

„Kolik to stojí?“

„Dva a půl,“ vyštěkla znovu žena.

Caitlin sáhla do kapsy a vytáhla z ní tři zmačkané dolarovky. Vsunula je malým otvorem pod plexisklem.

Pracovnice se na ni ani teď nepodívala, ale podala ji zpátky Metrokartu.

Caitlin podržela kartu u čtečky a vstoupila do metra.

Nástupiště bylo špatně osvětlené a skoro úplně prázdné. Dva bezdomovci seděli na lavičce zabalení v dekách. Jeden z nich spal, ale ten druhý zvedl hlavu, když Caitlin procházela kolem. Začal si pro sebe mumlat. Caitlin přidala do kroku.

Došla až na konec perónu a naklonila se do kolejiště, aby zjistila, jestli se blíží vlak. Nic.

No tak. No tak.

Znovu se podívala na hodinky. Měla tam být už před pěti minutami. Říkala si, jak dlouho jí to asi ještě může trvat. A také jestli bude mít Jonah trpělivost a neodejde. Nemohla by mu to mít za zlé.

Koutkem oka najednou zahlédla nějaký rychlý pohyb. Otočila se. Nic.

Když se podívala pozorněji, měla pocit, že u jedné ze zdí zahlédla stín, který se potom spustil z perónu do kolejiště. Měla pocit, jako kdyby jí někdo sledoval.

Když se ale podívala ještě jednou, neviděla nic.

Asi mám halucinace.

Caitlin došla ke zdi, na které visela velká mapa celého podzemního systému. Byla potrhaná, poškrábaná a pokreslená grafiti, ale stále na ní ještě mohla rozeznat jednotlivé linky metra. Alespoň, že byla teď na správném místě. Tahle trať opravdu vede na Columbus Circle. To jí trošku zlepšilo náladu.

„Ztratila ses, kotě?“

Caitlin se otočila a spatřila velikého černocha, který stál přímo za ní. Byl neoholený a když se ušklíbl, tak bylo vidět, že mu chybí několik zubů. Naklonil se k ní tak blízko, že cítila jeho odporný dech. Byl na mol.

Ukročila stranou a odešla několik kroků pryč.

„Hej, ty čubko, mluvím s tebou!“

Caitlin šla dál.

Muž se zdál ještě větší, když se teď začal potácet jejím směrem. Ale Caitlinina chůze byla mnohem rychlejší a perón byl dlouhý, takže mezi nimi pořád bylo dost místa. Opravdu se chtěla vyhnout dalšímu konfliktu. Ne tady. Ne teď.

Přiblížil se. Říkala si, jak dlouho ještě potrvá dokud nebude už mít na výběr a bude se mu muset postavit. Panebože, prosím, dostaň mě odsud.

Ihned na to stanici naplnil ohlušující zvuk přijíždějícího vlaku, který se objevil takřka náhle. Díky!

Nastoupila a s uspokojením se dívala, jak se dveře zavřely tomu ochlastovi přímo před nosem. Muž začal nadávat a bušit do kovových posuvných dveří.

Vlak se rozjel a během několika málo chvilek už ze stanice zbyla jenom šmouha. Byla na cestě pryč z téhle čtvrti. Na cestě k novému životu.

*

Caitlin vystoupila na Columbus Circle a ihned se dala do rychlé chůze. Znovu zkontrolovala hodinky. Už jde pozdě o celých dvacet minut. Nervózně polkla.

Prosím, buď tam. Prosím, neodcházej. Prosím.

Když minula několik málo bloků, najednou ji v oblasti žaludku ostře bodlo. Zastavila se, ohromená silnou bolestí.

V předklonu se chytila za břicho a nemohla se ani pohnout. Říkala si, jestli se na ni kolemjdoucí dívají, ale bolest byla tak křečovitě silná, že jí to bylo jedno. Nikdy předtím nic tak silného nezažila. Musela bojovat o každé nadechnutí.

Lidé rychle proudili z obou stran kolem ní, ale ani jediný se nezastavil, aby se podíval, jestli je v pořádku.

Asi tak po minutě se konečně dokázala pomaloučku napřímit. Bolest začala ustupovat.

Zhluboka dýchala a přemýšlela, co to asi mohlo být.

Potom se dala znovu do pohybu směrem, kde měla být ona kavárna. Jenže se najednou cítila podivně dezorientovaná. A ještě něco…měla hlad. Nebyl to obyčejný hlad, ale spíše něco jako hluboká, neukojitelná žízeň. Kolem ní prošla žena, která venčila svého psa. Caitlin si všimla sama sebe, jak se otáčí a upřeně zírá na to zvíře. Zjistila, že naklání hlavu do strany a fascinovaně zírá na psí krk.

Ke svému překvapení mohla jasně rozpoznat tepny, které měl pes těsně pod kůži, a také krev, která jimi proudila. Viděla jeho srdeční tep a zároveň začala cítit podivné mravenčení ve vlastních zubech. Chtěla krev toho psa.

Jako kdyby cítil, že je sledován, se pes najednou otočil a vystrašeně se na Caitlin podíval. Potom zakňučel a dral se co nejdál odsud. Majitelka psa se otočila a nechápavě se podívala na Caitlin.

Caitlin pokračovala v chůzi. Nechápala co se to s ní děje. Vždycky měla psy přece ráda. Nikdy by nedokázala žádnému zvířeti ublížit, dost možná, že ani té otravné mouše. Co se to s ní děje?

Bolesti a hlad zmizely stejně rychle, jako se objevily a Caitlin cítila, že se všechno zase vrací k normálu. Když obešla roh, uviděla před sebou kavárnu, kde se měli setkat. Přidala do kroku, zhluboka dýchala a téměř se už zase cítila být sama sebou. Podívala se na hodinky. Třicet minut zpoždění. Modlila se, aby tam pořád ještě byl.

Otevřela dveře. Její srdce divoce bilo. Tentokrát ne kvůli bolesti, ale ze strachu, že je Jonah už pryč.

Rychle přehlédla kavárnu. Těžce dýchajíc vešla dovnitř a okamžitě si začala připadat příliš nápadná. S pocitem, že se na ní všichni dívají, zkoumala sedačky po obou stranách kavárny. Nikde ale Jonaha neviděla. Její srdce pokleslo. Už musel odejít.

„Caitlin?“

Otočila se a tam, za jejími zády stál Jonah. Strašlivě se jí ulevilo.

„Já se moc moc omlouvám,“ vyhrkla překotně. „Já běžně nechodím nikam pozdě. Já jen…to jen…“

„Nic se neděje,“ řekl a jemně jí položil ruku na rameno. „Nedělej si s tím starosti, vážně. Jsem rád, že jsi dorazila,“ dodal.

Podívala se do jeho smějících se, zelených očí, které stále ještě rámovaly modřiny a otok, a poprvé se ten den cítila opravdu dobře. Měla pocit, že snad nakonec všechno dobře dopadne.

„Jediný problém je, že teď už nemáme moc času, jestli to chceme stihnout,“ řekl. „Ve skutečnosti máme asi tak pět minut. Takže myslím, že bychom si ten šálek kafe asi měli vypít někdy jindy.“

„To je v pohodě,“ řekla. „Jsem ráda, že nám kvůli mně neuteče i ten koncert. Cítím se jako úplný…“

Caitlin se najednou podívala na sebe a v hrůze si uvědomila, že je vlastně stále ještě oblečená ve svém běžném oblečení. Svoje pěkné šaty a boty měla pořád ještě v batohu. Měla totiž v plánu přijít do kavárny dříve, na záchodech se převléct a trochu se na Jonaha připravit. Teď tu však stála přímo proti němu, oblečená jako vagabund a s batohem na zádech. Její tváře zrudly. Chvíli nevěděla, co by mu měla v takové situaci povědět.

„Jonahu, omlouvám se, že jsem oblečená takhle,“ řekla. „Chtěla jsem se převléct než půjdeme, ale…Říkal jsi, že máme pět minut?“

Podíval se na hodinky a po tváři se mu přelilo znepokojení.

„Ano, ale…“

„Hned jsem zpátky,“ řekla a než stačil reagovat, už byla na cestě k toaletám.

Caitlin se vřítila do místnosti a zamknula za sebou dveře. Otevřela batoh a vytáhla ven svoje večerní oblečení, nyní notně zmačkané. Strhala ze sebe svoje šaty, zkopla polobotky a rychle si natáhla sametovou černou sukni a bílou hedvábnou blůzu. Z batohu také vytáhla své falešné diamantové naušnice a nasadila si je. Byly sice levné, ale vypadaly moc dobře. Nakonec vše završila černými botami na podpatcích.

Zkontrolovala se v zrcadle. Byla trošku zmačkaná, ale nebylo to tak hrozné, jak si původně myslela. Decentně poodhalená blůza odhalovala malý, stříbrný křížek, který neustále nosila na krku. Neměla čas na makeup, ale aspoň, že už měla vhodné oblečení. V rychlosti si ještě namočila ruce ve vodě a upravila si vlasy. Pár pramínků potřebovalo vrátit na svá místa.

Už byla na odchodu, když si uvědomila, že na zemi stále ještě leží hromádka s jejím předchozím oblečením a její polobotky. Zaváhala. Opravdu se jí nechtělo nosit s sebou ten batoh po celý zbytek večera. Ve skutečnosti si ani nebyla jistá, jestli chce ty šaty ještě někdy znovu obléct.

Sebrala je tedy ze země, ubalila z nich velkou neforemnou kouli a celou ji nacpala do odpadkového koše v rohu místnosti. Šaty, které teď měla na sobě byly poslední a jediné, které jí na světě ještě zbyly.

Líbilo se jí, že vstupuje do nového života oblečená zrovna takhle.

Jonah čekal venku před kavárnou, podupával nohou a každou chvíli se díval na hodinky. Když otevřela dveře, otočil se, a když se na ní podíval, zůstal na místě stát. Díval se na ní a nebyl schopen najít žádný vhodný komentář.

Caitlin snad nikdy předtím nezažila, že by na ni kluk takhle zíral. Nikdy si o sobě vlastně nemyslela, že je atraktivní. Způsob, jakým se na ní teď ale Jonah díval, ji přiměl cítit se…výjimečná. Poprvé v životě se cítila jako dospělá žena.

„Vypadáš…moc hezky,“ řekl jemně.

„Dík,“ odpověděla. Ty taky, chtěla odpovědět, ale nakonec se udržela.

S nově nabytou sebedůvěrou došla k němu a jemně mu vsunula ruku do jeho rámě. Potom se pomalu vydali směrem ke Carnegie Hall. Jak šli vedle sebe, Jonah postupně zrychloval chůzi.

Byl to hezký pocit jít takhle spolu. Navzdory všemu, co se ten den událo, a vlastně i tomu, co se událo včera, teď Caitlin cítila, že se vznáší.

Kapitola šestá

Carnegie Hall byla absolutně přeplněná lidmi. Jonah ji vedl napříč davem, směrem ke kiosku, kde si měli vyzvednout své lístky. Nebylo snadné se tam dostat. Dav byl plný bohatých a očividně ctižádostivých lidí, kteří všichni do jednoho spěchali, aby byli včas na svých místech. Nikdy předtím neviděla tolik skvěle oblečených lidí na jednom místě. Většina mužů byla v černých oblecích s kravatou a ženy na sobě měly večerní róby. Všude se třpytily šperky. Bylo to vzrušující.

Jonah vyzvedl lístky a vedl ji nahoru po schodech. Podal je uvaděči, který je roztrhl a vrátil mu zpátky kontrolní útržky.

„Můžu si jeden nechat?“ zeptala se Caitlin poté, co Jonah oba útržky strčil do kapsy.

„Samozřejmě,“ řekl a jeden jí dal.

Přejela po něm prstem.

„Ráda si takovéhle věci schovávám,“ dodala s mírným zarděním. „Asi jsem sentimentální.“

Jonah se usmál.

Uvaděč je nasměroval do luxusně vyhlížející chodby, kterou se vinul rudý koberec a jejíž stěny zdobily obrazy herců a zpěváků.

„Jak jsi vlastně sehnal ty volňásky?“ zeptala se Caitlin.

„Můj učitel na violu,“ odpověděl. „Má roční permanentku, ale dnes večer nemůže, tak mi jí půjčil. Doufám, že fakt, že jsem za ně nezaplatil, nesráží celkový dojem,“ dodal.

Zmateně se na něj podívala.

„Naše rande,“ vysvětlil.

„Samozřejmě, že ne,“ řekla. „Vzal jsi mě sem. To je všechno na čem záleží. Je to tu úžasný.“

Další z uvaděčů je nasměroval do malých dveří, za nimiž už se rozkládala samotná koncertní síň. Byli dobrých patnáct metrů vysoko. V jejich malém boxu bylo jenom asi deset nebo možná patnáct dalších sedadel. Dvě jejich sedadla byla na okraji balkónu, přímo u zábradlí.

Jonah jí nabídl poplyšované sedadlo, ona jej přijala a poté se podívala dolů na dav diváků a učinkující. Tohle místo bylo nejelegantnější ze všech, kde kdy předtím byla. Přehlédla moře šedých hlav a cítila se, že je minimálně o padesát let mladší než většina ostatních. I tak byla ale atmosférou nadšená.

Jonah se posadil. Jejich lokty se dotkly a Caitlin pocítila vzrušení, že sedí tak blízko. Jak seděli a čekali na začátek představení, chtěla sáhnout po jeho ruce a vzít ji do své. Ale nakonec se rozhodla neriskovat, protože by to mohlo působit příliš směle. Takže jenom seděla a doufala, že on svou rukou sáhne po té její. Ale ani se nepohnul. Bylo na to moc brzo. A možná, že se také cítil trochu nesmělý.

Namísto toho ukázal prstem dolů k jevišti.

„Nejlepší violinisté sedí nejblíže k okraji jeviště,“ řekl a ukazoval. „Ta žena támhle je jedna z nejlepších na světě.“

„Už jsi tu někdy hrál?“ zeptala se.

Jonah se zasmál. „To bych si přál,“ řekl. „Tahle síň je od nás vzdálená jenom nějakých padesát bloků, ale když to změříme na talent a schopnosti, tak mi to přijde víc, než celá naše planeta. Možná jednoho dne,“ dodal.

Podívala se na jeviště, kde desítky učinkujících ladily své nástroje. Všichni byli oblečeni v černých oblecích a do jednoho působili vážně a soustředěně. Hlouběji v jevišti stál početný pěvecký soubor.

Najednou se objevil mladý, asi tak dvacetiletý muž, s černými rozpuštěnými vlasy, rovněž oblečený ve smokingu. Sebevědomě si vykračoval po jevišti. Prošel uličkou mezi učinkujícími a namířil si to přímo do středu. Když se tam dostal, veškeré obecenstvo se postavilo a začalo mu tleskat.

„Kdo to je?“ zeptala Caitlin.

Muž mezitím došel před diváky a neustále střídal úklony s úsměvy. I odsud Caitlin viděla, že byl až nečekaně atraktivní.

„Sergej Rakov,“ odpověděl Jonah. „Je to jeden z nejlepších zpěváků na světě.“

„Ale vypadá tak mladě.“

„To není o věku, ale o talentu,“ řekl na to Jonah. „Existuje totiž talent, a potom existuje talent. A mít takový druh talentu, s tím se člověk prostě už musí narodit – navíc to musí podpořit cvičením. Ne čtyři hodiny denně, ale osm hodin denně. Každý den. Dělal bych to taky, kdybych mohl, ale táta mě nenechá.“

„Proč ne?“

„Nechce, aby viola byla jediná věc v mém životě.“

Z jeho hlasu mohla dobře slyšet, že ho to trápí.

Aplaus se konečně začal uklidňovat.

„Dneska budou hrát Beethovenovu Devátou symfonii,“ řekl Jonah. „Je to jeho vůbec nejslavnější kousek. Znáš ji?“

Caitlin zavrtěla hlavou a cítila se hloupě. V deváté třídě chodila na hodiny klasické hudby, ale skoro vůbec nedávala pozor na to, co učitelka tehdy říkala. Nic moc tam tedy nepochytila a potom se hned zase stěhovali. Teď si přála, aby tehdy alespoň trochu poslouchala.

„Je na to potřeba velký orchestr,“ řekl, „stejně jako velký sbor. Nejspíš je k téhle skladbě potřeba víc umělců, než ke kterékoliv jiné. Je vzrušující to sledovat. Proto je tu dneska tolik lidí.“

Znovu si prohlédla místnost. Zdálo se, že jsou tu tisíce lidí. Ani jediné sedadlo nezůstalo prázdné.

„Tahle symfonie byla Beethovenova poslední. Umíral, když ji psal, a věděl o tom. Podařilo se mu to dostat i do té hudby. Jsou to zvuky přicházející smrti.“ Podíval se na ní a omluvně se ušklíbl. „Pardon, že jsem tak morbidní.“

„Ne, to je v pohodě,“ řekla a myslela to vážně. Ráda ho poslouchala. Moc se jí líbil zvuk jeho hlasu. A zbožňovala, že toho tolik ví. Její kamarádi vždycky vedli mnohem povrchnější konverzace a ona už dlouho cítila, že chce víc. Byla šťastná, že tu je s ním.

Chtěla toho Jonahovi tolik říct a měla tolik otázek, které mu chtěla položit, ale osvětlení v sále se najednou ztlumilo a v hledišti se rozhostilo ticho. Otázky budou muset počkat. Opřela se pohodlně do sedadla.

Podívala se dolů a ke svému překvapení spatřila Jonahovu ruku. Položil ji na společné opěradlo dlaní vzhůru a čekal na její reakci. Natáhla ruku a pomalu, aby to nepůsobilo příliš zoufale, ji položila do jeho. Jeho dlaň byla jemná a teplá. Měla pocit, že se její ruka prolíná s tou jeho.

Když orchestr začal hrát první tóny – jemnou, uklidňující melodii – pocítila vlnu blaženosti a uvědomila si, že možná ještě nikdy v životě nebyla takhle šťastná. Zapomněla na všechny ty děsivé události dnešního dne a nechávala se unést. Jestli tohle byla melodie přicházející smrti, tak z ní chtěla slyšet co nejvíc.

*

Když Caitlin seděla a nechávala se unášet hudbou, začala přemýšlet, jaktože něco takového ještě nikdy předtím neslyšela a také jak dlouho bude asi její rande s Jonahem trvat. A potom se to stalo znovu. Zčista jasna udeřila zase ta bolest. Zasekla se jí do žaludku úplně stejně jako předtím na ulici a Caitlin musela zmobilizovat veškerou svou sílu, aby se tu před Jonahem nezačala svíjet bolestí. Tiše skřípala zuby a bojovala o dech. Také cítila, jak jí na čele začínají vyrážet kapičky potu.

A další, silnější záchvat bolesti.

Tentokrát tiše vyjekla. Těžko to mohlo v hudební kulise, která zrovna přešla v crescendo, nezaniknout, ale Jonah to přesto asi nějak zaslechl, protože se okamžitě otočil a starostlivě se na Caitlin podíval. Jemně ji položil ruku na rameno.

„Jsi OK?“ zeptal se.

Nebyla OK ani trochu. Bolest ji naprosto ochromovala. A ještě tu bylo něco dalšího: hlad. Měla děsivý hlad. Ještě nikdy v životě necítila něco takhle strašně silného.

Pohlédla na Jonaha a ten pohled se okamžitě zaměřil na jeho krk. Její oči se zamkly na jeho pulzujících tepnách a sledovaly, jak se v nich krev přelévala po krku a dál až za ucho. Fascinovaně hleděla na to tepání. Počítala údery jeho srdce.

„Caitlin?“ zeptal se znovu.

Ta touha už byla příliš silná. Věděla, že jestli tam bude sedět jenom o vteřinu déle, už se nebude moct ovládat. Pokud by nechala věcem volný průchod, bylo naprosto jisté, že by v následujícím okamžiku zabořila svoje zuby do Jonahova krku.

S poslední špetkou vůle se Caitlin najednou zvedla ze sedadla, jediným rychlým skokem se dostala přes Jonaha a už sprintovala nahoru po schodech ke dveřím.

V ten stejný okamžik se všechna světla v sále rozsvítila naplno, protože orchestr právě odehrál poslední notu. Přestávka. Publikum do jednoho vstalo a začalo hlasitě tleskat.

Caitlin se dostala ke dveřím jenom několik málo vteřin předtím, než ostatní také začali opouštět svá místa.

„Caitlin!?“ křičel Jonah někde za ní. Nejspíš také opustil místo a běžel za ní.

Nemohla mu dovolit, aby ji takhle viděl. Ba co více, nemohla připustit, aby teď byl kdekoliv poblíž ní. Cítila se jak zdivočelé zvíře. Doslova proletěla vstupní halou Carnegie Hall, když z nejrychlejší chůze přešla do běhu a potom do sprintu.

Než se nadála, běžela neskutečnou rychlostí chodbou s rudým kobercem. Byla jako zvíře na lovu. Potřebovala jídlo. Věděla dost na to, aby jí bylo jasné, že se musí dostat pryč od těch davů lidí. Rychle.

Našla dveře, které vypadaly jako jeden z postranních vchodů a vrazila do nich ramenem. Dveře byly zamčené, ale ona do nich naletěla s takovou silou, že obě křídla hladce vyhodila z pantů.

Zjistila, že se ocitla v jedné z neveřejných chodeb. Seběhla dolů po schodech, brala je po třech, až dorazila k dalším dveřím. Učinila s nimi svým ramenem to samé, co s těmi předešlými, čímž se ocitla v další chodbě.

Tahle vypadala mnohem exkluzivněji a intimněji než ty, které tu už viděla předtím. I ve své zmatenosti si všimla, že se musela ocitnout v zákulisní části budovy. Procházela chodbou, každou chvíli se musela zlomit v pase, když se o ni pokoušely nové a nové návaly bolesti z hladu a bylo jí jasné, že už to nedokáže vydržet ani vteřinu.

Zvedla ruku, dlaní zatlačila do nejbližších dveří, které našla a napoprvé je rozrazila. Ocitla se v soukromé šatně.

Před zrcadlem tam na židli seděl, a obdivoval vlastní profil, Sergej. Ten zpěvák. Musela se dostat do jeho šatny v zákulisí. Shodou náhod se dostala právě sem.

Znechuceně se postavil.

„Omlouvám se, ale teď žádné autogramy nepodávám,“ vyštěkl. „Ochranka vám to měla sdělit. Tohle je můj oddechový čas. A nyní, pokud mě omluvíte, musím se připravovat.“

Caitlin se na něj s hrdelním výkřikem vrhla a zakousla se svými zuby hluboko do jeho krku.

Zaječel. Ale už bylo příliš pozdě.

Její zuby se mu zabořily do krku ještě hlouběji. Pila. Cítila jeho krev jak prýští do jejího těla a konečně uspokojuje její hlad. Bylo to přesně to, co potřebovala. A už na to nemohla čekat ani o sekundu déle.

Sergej klesl v bezvědomí do své židle, zatímco Caitlin se narovnala a na její tváři pokryté krví se objevil šťastný úsměv. Právě objevila novou chuť. A nic jí nezabrání, aby ji neokusila znovu.

Kapitola sedmá

Vyšetřovatelka z oddělení vražd města New Yorku, Grace Grantová, otevřela vstupní dveře do Carnegie Hall a okamžitě věděla, že to bude zlé. Dobře znala, jak to vypadá, když se novináři utrhnou ze řetězu, ale většinou to nebyla až takováhle síla. Bylo jich u ní okamžitě přes deset a byli nezvykle agresivní.

„Vyšeřovatelko!“

Opakovaně na ni křičeli, když se objevila ve dveřích a její nejbližší okolí okamžitě naplnily záblesky fotoaparátů.

Když se Grace a její tým detektivů snažil dostat do vstupní haly, novináři jim skoro ani neuvolnili cestu. Ve svých čtyřiceti letech byla Grace, která měla svalnatou postavu, zocelenou celoživotním tréninkem, krátké černé vlasy a oči, zvyklá rozrazit si občas cestu přes ostatní lidi. Ale tentokrát to nebylo vůbec snadné. Novináři dobře věděli, že se tu ukrývá velký příběh a nehodlali se jen tak vzdát. Dost tím ale ztěžovali Graciinu práci.

Mladá mezinárodní pěvecká hvězda byla zavražděna na vrcholku své kariéry. Přímo v Carnegie Hall a rovnou během svého amerického debutu. Tisk byl na místě ještě dřív, než se to stalo, protože už koncert samotný byl dostatečně důležitou událostí. Bez nejmenších pochyb by se zprávy o tomto vystoupení záhy dostaly do novin po celém světě. I kdyby třeba jenom zakopl, upadl, nebo si zvrtnul kotník, okamžitě by z toho byla senzace na prvních stranách světových médií.

A teď tohle. Vražda. Přímo uprostřed zpropadeného vystoupení. Přímo v divadle, kde ještě před pár minutami zpíval. To bylo příliš. Novináři to okamžitě popadli doslova za krk a nehodlali se jen tak nechat setřást.

Několik reportérů najednou ji šermovalo mikrofony před tváří.

„Detektive Grantová! Šíří se zvěsti, že Sergeje zabilo nějaké divoké zvíře. Je to pravda?“

Ignorovala je a lokty si klestila cestu pryč.

„Proč tady v Carnegie Hall nebyla lepší bezpečnostní opatření, vyšetřovatelko?“ zeptal se jiný reportér.

A ještě další zakřičel, „Říká se, že tohle byla jenom jedna vražda z celé série. Nazvali ho ‚Beethovenovský řezník.‘ Můžete to nějak komentovat?“

Když se dostala téměř na konec haly, otočila se k nim.

Dav okamžitě utichl.

„Beethovenovský řezník?“ odpověděla. „To se opravdu nezmůžou na nic lepšího?“

Než se někdo stačil položit další otázku, Grace urychleně opustila místnost.

Našla si cestu ke schodišti vedoucímu do zákulisí Carnegie Hall. Po cestě ji její detektivové bez přestání krmili novými informacemi. Ona je ale téměř neposlouchala. Byla unavená. Minulý týden jí bylo čtyřicet a věděla, že už si nemůže dovolit být pořád takhle zničená. Jenže několik dlouhých březnových nocí si vybralo svou daň a ona si teď ze všeho nejvíc potřebovala odpočinout. Tohle už byla tento měsíc její třetí vražda, sebevraždy nepočítaje. Zoufale toužila po teplém počasí, nějaké té zeleni kolem a horkém písku, který by cítila pod nohama. Anebo aspoň žít někde, kde nikdo nikoho nezabíjel a kde nikoho ani nenapadne pomýšlet na sebevraždu. Přála si mít úplně jiný život.

Když vstoupila do chodby, která spojovala veřejnou část se zákulisím, podívala se na hodinky. Půl jedné ráno. Ani se tam nemusela jít podívat a už jí bylo jasné, že místo činu bude znečištěné. Proč ji sem nezavolali dřív?

Měla se raději ve třiceti vdát, jak jí to radila její matka. Někoho by teď alespoň měla. Třeba by nebyl perfektní, ale stačil by. Jenže ona se dala na kariéru, stejně jako otec. Bylo to to, co si myslela, že si otec přál. Jenže teď byl mrtvý a ona vlastně nikdy nezjistila, co chtěl nejvíc. A byla unavená. A sama.

„Žádní svědci,“ řekl jeden z detektivů, který šel spolu s ní. „Forenzní říkal, že se to stalo někde mezi 22:15 a 22:28. A není tam moc stop po boji.“

Grace neměla ráda, když místo činu vypadalo takhle. Už teď bylo ve vyšetřování zapleteno příliš mnoho lidí a hodně z nich už tam bylo před ní. Cokoliv, co kolem toho podnikne, bude někým sledováno. A ve výsledku bude jedno, jak skvělou detektivní práci odvede, protože si zásluhy skoro jistě přivlastní někdo jiný. Už teď v tom bylo zainteresováno příliš mnoho oddělení a to znamenalo i příliš mnoho politiky.

Konečně se prodrala i posledním hloučkem novinářů a vstoupila do bezpečné zóny za policejní páskou, do které měli přístup pouze vyšší šarže. Když potom zahnula do další chodby, okolí se konečně utišilo a ona mohla zase znovu začít pořádně myslet.

Dveře do Sergejovy šatny byly lehce pootevřené. Sáhla od kapsy, našla v ní latexovou rukavici a opatrně si ji nasadila na ruku.

Vídala to po celou svojí, dvacet let trvající, policejní kariéru. Viděla už lidi zavražděné všemi možnými způsoby a někdy i tak, že by si to tak nedokázala vymyslet ani v těch nejhorších nočních můrách. Ale stejně ještě nikdy neviděla takové místo činu, jako bylo toto.

Ne kvůli tomu, že by bylo mimořádně krvavé. Ne proto, že by se tam odehrálo nějaké strašlivé násilí. Bylo to něco jiného. Něco nadpřirozeného. Místo činu působilo příliš spořádaně a tiše. Všechno bylo perfektně na svých místech. Samozřejmě až na to mrtvé tělo. Seděl zhroucený ve svém křesle a jeho krk byl odhalený. Ve světle lampy na něm viděla dvě perfektní jamky, vedoucí přímo do jeho krční tepny.

Žádná krev. Žádné známky boje. Žádné potrhané oblečení. Všechny věci na svých místech. Působilo to, jakoby se od stropu spustil nějaký přízrak, vysál čistě všechnu jeho krev a potom zase odletěl aniž by se čehokoliv dotknul. Působilo to strašidelně. Vlastně spíš děsivě. Kdyby nebyla jeho kůže úplně bílá, myslela by si, že si snad jenom na chvilku zdřímnul. Dokonce se přistihla, že měla nutkání přistoupit k němu a zkusit jestli nemá puls. Ale věděla, že to by byla hloupost.

Sergej Rakov. Byl mladý. A podle toho, co slyšela, to byl také arogantní parchant. Ale stačilo to, aby jej někdo chtěl mít mrtvého?

„Kdo tohle sakra mohl udělat? Přemýšlela. Nějaké zvíře? Člověk? Nějaký nový druh zbraně? Nebo si to udělal sám?

„Úhel útoku vylučuje vlastní zavinění,“ řekl detektiv Ramos, který stál se svým zápisníkem vedle ní a jako vždy jí četl myšlenky.

„Chci všechno co o něm můžeme zjistit,“ řekla. „Chci vědět komu dlužil peníze. Chci znát kdo byli jeho nepřátelé – chci znát jméno jeho ex přítelkyň a jeho nápadnic. Chci úplně všechno. Možná pořádně naštval někoho, kdo není na takové jednání zvyklý.“

„Ano, madam,“ odpověděl Ramos a spěchal ven z místnosti.

Proč si k vraždě vybrali právě takovéhle načasování? Proč přestávka? Nesnažil se někdo náhodou něco sdělit?

Chvíli se po vysokém koberci procházela místností sem a tam a prohlížela si oběť ze všech možných úhlů. Měl dlouhé, černé, lehce zvlněné vlasy a i po smrti byl stále ještě nápadně atraktivní. Taková škoda.

V té chvíli se v místnosti ozval zvuk. Všichni vyšetřovatelé se jako jeden ohlédli po zdroji. Uviděli, že se v rohu rozsvítila malá přenosná televize. Byl v ní záznam večerního představení. Beethovenova Devátá naplnila místnost.

Jeden z detektivů se vydal, aby televizi vypnul.

„Nechte to,“ řekla.

Detektiv se zastavil uprostřed pohybu.

„Chci si to poslechnout.“

Potom tam stála, dívala se na Sergeje a poslouchala jeho zpěv. Ještě před několika málo hodinami to byl hlas živého člověka. Bylo to strašidelné.

Grace se prošla místností ještě jednou. Tentokrát i poklekla.

„Už jsme to tu kompletně prohledali, šéfová,“ řekl jeden z přítomných agentů FBI netrpělivě.

Ona si koutkem oka však něčeho všimla. Natáhla se hluboko pod jednu z polstrovaných židlí. Musela se hodně nahnout, skrčit hlavu mezi ramena a skoro si vyvrátit ruku, ale nakonec dosáhla tam, kam potřebovala.

Konečně nahmatala to, co předtím zahlédla. Znovu se, s tváří zrudlou úsilím, postavila a v ruce třímala malý kousek papíru.

Všichni detektivové se na ní dívali.

„Útržek vstupenky,“ řekla a zkoumala lístek rukou v rukavici. „Pravý mezanin, sedadlo číslo tři. Je to z dnešního koncertu.“

Vyčítavě se podívala na všechny vyšetřovatele kolem. Oni její pohled bez výrazu opětovali.

„Myslíte, že to patřilo vrahovi?“ zeptal se jeden z nich.

„No jedna věc je jistá,“ řekla a znovu se podívala na mrtvou hvězdu ruské opery. „Jeho ten lístek není.“

*

Kyle procházel chodbou s rudým kobercem a i on si razil cestu davem lidí. Byl znechucený, jako vždycky. Nesnášel davy a nesnášel Carnegie Hall. Byl tu na jednom koncertě v devadesátých letech devatenáctého století a tehdy to neskončilo vůbec dobře. Ale nenechával na sobě nic znát.

Ve své černé košili s vysokými límci, které mu zakrývaly krk, kráčel síní a lidé mu uhýbali z cesty. Policisté, ochranka, novináři – všichni se rozestupovali, aby mohl projít.

Je tak snadné lidi ovládat, pomyslel si. Stačí jenom trošku zapůsobit na jejich podvědomí a hned se klidí z cesty jako stádo vyplašených ovcí.

Upír patřící k sabatu Černého přílivu, Kyle, sledoval tohle chování už déle než tři tisíce let. Byl u toho, když lidé zabili Krista. Viděl i francouzskou revoluci. Pamatoval si, jak se černé neštovice šířily po Evropě a dokonce s jejich šířením i trochu pomáhal. Nebylo už nic, co by jej na tomhle světě dokázalo překvapit.

Jenže tato noc jej překvapila. A on nesnášel překvapení.

Normálně by nechal prostě a jednoduše promluvit vliv svého zevnějšku na podvědomí lidí a udělal si tak cestu napříč davem. Nehledě na to, kolik mu bylo, stále vypadal mladý a pohledný, a lidé se mu obyčejně klidili z cesty. Ale téhle noci neměl ani špetku trpělivosti, obzvláště ne za takových okolností. V jeho mysli hořela spousta otázek, které musely nalézt urychleně své odpovědi.

Který toulavý upír by mohl být tak smělý, aby takhle otevřeně zabil člověka? Proč si vybral takovou významnou událost a neudělal nic proti tomu, aby bylo tělo oběti poté nalezeno? Bylo to proti všem zákonům jejich rasy. Nezáleželo jestli stál na světlé nebo temné straně, byla tu jasná hranice, za kterou nikdo nezacházel. Nikdo neměl zájem, aby se k jejich rase upínala jakákoliv pozornost. Bylo to porušením nejsvětějšího kréda, které mělo pouze jedinou možnost potrestání: smrt. Dlouhou a mučivou smrt.

Kdo by mohl být tak drzý, aby se o tohle pokusil? Přitáhnout tolik nevítané pozornosti tisku, politiků i policie? A co hůř, udělat to na území Kyleova sabatu? Vrhalo to špatné světlo na celý jeho klan – vlastně mnohem horší než jenom špatné. Vypadali kvůli tomu bezbranní a neschopní. Celá upíří rasa se mohla spojit a pohnat je k zodpovědnosti. Pokud toho tuláka rychle nenajdou, mohlo by to znamenat otevřenou válku. Válku v okamžiku, kdy si jí v žádném případě nemohou dovolit. Zrovna v okamžiku, kdy se chystali uskutečnit svůj geniální plán.

Kyle procházel kolem nějaké vyšetřovatelky, když ta se najednou otočila a vrazila do něj. Ba co hůř, zůstala na něj zírat. Překvapilo ho to. Žádný další člověk v tomhle davu neměl ani tolik duševní síly, aby si byť jenom uvědomil jeho přítomnost. Tahle žena musela být silnější než ostatní. Buď to, anebo začínal být příliš laxní ve svém krytí.

Zdvojnásobil sílu své mysli a namířil ji přímo na ní. Konečně nakonec zatřepala hlavou, otočila se a pokračovala v chůzi. Bude si ji muset zapamatovat. Podíval se na jmenovku, kterou měla na hrudi. Detektiv Grace Grantová. Tahle by mohla dělat problémy.

Kyle pokračoval dál chodbou kolem několika dalších reportérů, za policejní pásku a nakonec kolem skupinky agentů FBI. Vstoupil do pootevřených dveří a nahlédl do místnosti. Uvnitř bylo několik dalších detektivů. A také tam byl jeden muž v drahém obleku. Podle způsobu jednání a ambiciózního vzhledu Kyle usoudil, že je to politik.

„Ruská ambasáda není ani trochu spokojená,“ vyštěkl na jednoho z vyšetřovatelů. „Uvědomujete si vůbec, že tohle není jenom věc newyorské policie, nebo americké vlády. Sergej byl hvězdou mezi světovými vokalisty. Jeho vražda nutně vrhá stín na renomé celé naší země…“

Kyle zvedl dlaň a nasměroval sílu své vůle na politika. Nesnášel, když musel poslouchat řeči politiků a od tohoto právě slyšel už přespříliš. Také nesnášel Rusy. Vlastně nesnášel velkou většinu věcí. Ale toho večera jeho nesnášenlivost vykvetla na úplně novou úroveň. A netrpělivost kráčela jenom malý krůček za ní.

Nezdálo se, že by si kdokoliv v místnosti uvědomil, že byl politik umlčen, nejspíš ani ten panák samotný si toho nevšiml. Nebo možná byli všichni kolem vděční, že mlčí. Kyleovi to bylo jedno, ustoupil stranou a použil znovu sílu své mysli, aby přinutil všechny přítomné vyjít z místnosti na chodbu.

„Já říkám, abysme si všichni dali na pár minut pauzu a vypili si kafe,“ řekl jeden z agentů najednou. „Vyčistí nám to trochu myšlenky.“

Všichni souhlasně přikývli a rychle opustili místnost, jako by to byl v takové situaci naprosto přirozený postup. Jako třešinku na dortu je Kyle nechal, aby za sebou tiše zavřeli dveře. Nenáviděl zvuk lidských hlasů a obzvláště teď měl pramalou chuť nějaké poslouchat.

Zhluboka se nadechl. Když byl konečně sám, mohl všechny své myšlenky věnovat onomu člověku na židli. Přiblížil se k němu a odhrnul mu límec, aby odhalil kousanec. Potom k oběma ranám přiblížil dva bledé, studené prsty. Držel je chvíli na ranou a měřil vzdálenost mezi kousanci.

Bylo to menší kousnutí, než by čekal. Je to ona. Ta tulácká upírka je žena. A je mladá, protože zuby nepronikly nijak hluboko.

Vložil prsty do rány a zavřel oči. Pokusil se rozpoznat esenci oné krve a také esenci upíra, který kousanec způsobil. Nakonec šokovaně otevřel oči dokořán. Rychle vytáhl prsty z rány ven. Vůbec se mu nelíbilo to, co pocítil. Nedokázal ji totiž poznat. Bez nejmenších pochyb to byla tulačka. Ne však z jeho klanu a ani z žádného jiného, který znal. Co bylo ještě horší, bylo to, že nedokázal ani určit, z jaké upírské rasy pocházela. Za tři tisíce let se mu tohle ještě nikdy nestalo.

Přiložil si prsty k ústům a olízl je. Její vůně jej ohromila. Obyčejně by tohle stačilo, aby okamžitě věděl, kde ji najde. Jenže tentokrát zůstával i nadále ztracený. Něco zastíralo jeho schopnost ji odhalit.

Zamračil se. V tomhle případě nebudou mít na výběr. Budou se muset spolehnout na lidskou policii, aby ji našla. Jeho nadřízení z toho nebudou mít radost.

Pokud to bylo možné, byl teď Kyle ještě více znechucený než předtím. Díval se Sergeje a přemýšlel, co s ním udělat. Za pár hodin se vzbudí a bude z něj další z nižších upírů na útěku. Mohl by ho zabít rovnou teď a jednou pro vždy se ho zbavit. Vlastně by si to i docela užil. Rasa upírů jen stěží mohla potřebovat další přírůstek.

Jenže tím by dal Sergejovi obrovský dar. Nemusel by trpět nesmrtelností, tisíce let přežívání a beznaděje. A nekonečných nocí. Ne, to by bylo příliš laskavé. Proč místo toho raději nenechat Sergeje, aby trpěl spolu s ním?

Přemýšlel o tom. Operní zpěvák. Ano. To by jeho sabat vlastně mohlo docela bavit. Tenhle ruský chlapec by je mohl zabavit kdykoliv by si usmysleli. Mohl by ho přivést zpátky. Přeměnit ho. A získat tak dalšího sluhu.

Především však Sergej přece mohl pomoci najít ji. Její pach je teď i v něm. Dovede je k ní. A potom jí společně přinutí trpět.

Kapitola osmá

Caitlin se probudila palčivou bolestí. Cítila, jako by její kůže byla v jednom ohni, a když se pokusila otevřít oči, bodavá bolest jí přinutila je okamžitě zase zavřít. A potom explodovala dál do hlavy.

Nechala oči zavřené a namísto toho použila hmatu, aby zjistila, kde se nachází. Ležela na něčem. Bylo to hladké, ale tvrdé. Nepravidelný povrch. To nemohla být matrace. Prsty zkoumala své okolí dál. Zdálo se, že je to nějaký plast.

Caitlin znovu otevřela oči, tentokrát opatrně a pomalu. Podívala se ke svým rukám. Igelit. Černý igelit. A ten puch. Co to bylo? Otočila mírně hlavou a otevřela oči trochu více, a potom to konečně pochopila. Ležela rozvalená na zádech na hromadě pytlů s odpadky a když otočila krkem, zjistila, že je navíc i uvnitř popelnice.

Rychle se posadila. Bolest znovu explodovala a rvala její hlavu a krk na kusy. Puch kolem byl nesnesitelný. Rozhlédla se kolem, tentokrát již s plně otevřenýma očima, a byla zděšená. Jak se sem sakra dostala?

Promnula si spánky ve snaze poskládat si včerejší události, které ji dostaly až sem. Zdálo se, že bude muset začít od samého počátku. Pokoušela se vzpomenout si na včerejší noc. Použila všechny síly, aby vyvolala své vzpomínky. A po chvíli to skutečně začalo pomaloučku vyplouvat…

Hádala se s matkou. Metro. Setkání s Jonahem. Carnegie Hall. Koncert. A potom…potom…

Hlad. Touha. Ano, touha. Opuštění Jonaha a útěk. Divoký běh chodbami. A potom…Prázdno. Nic.

Kam to šla? Co tam dělala? A jak pro všechna místa na světě mohla skončit právě tady? Neomámil jí snad Jonah nějak? Nebyl to nakonec jeho plán jak ji dostat a potom ji nechat tady na té skládce?

Ne, to si nemyslela. Nedokázala si představit, že by byl ten typ. V posledním okamžiku, na který si vzpomínala, když probíhala chodbami, byla přece už sama. Jonah zůstal někde daleko za ní. Ne. On za tohle určitě nemůže.

Jenže jak se to tedy stalo?

Caitlin se posadila do kleku. Jedna noha jí při tom zajela mezi odpadky někam hluboko ke dnu kontejneru. V úleku trhla nohou a rychle našla pevný bod, o který se mohla znovu opřít. Plastikové lahve hlasitě zapraskaly.

Podívala se nahoru a zjistila, že kovový poklop velkého kontejneru je otevřený. Neotevřela si ho náhodou v noci sama a nevlezla sem? Proč by to ale dělala? Natáhla se vzhůru a jenom stěží dosáhla na kovové madlo pod otvorem. Zapochybovala, jestli vůbec bude mít dost síly, aby se dokázala vytáhnout nahoru a potom z kontejneru uniknout.

Ale zkusila to a okamžitě byla překvapená, jak snadné to bylo. Jeden ladný pohyb a už přehazovala nohy přes okraj kontejneru, odrážela se do skoku a záhy přistála na betonu. Ke svému dalšímu překvapení navíc přistála s takovou mrštností, že ten náraz skoro ani nepocítila. Co se to s ní dělo?

Zrovna v okamžiku, kdy Caitlin přistála na neworský chodník, procházel kolem toho místa jeden velice dobře oblečený pár. Zůstala na ně zaskočeně zírat. Oni se otočili, zastavili a rovněž se na ní dívali. Zdálo se, že nechápou, co tahle mladá dívka asi tak mohla dělat v tom ohromném kontejneru na odpadky. Věnovali ji zděšený pohled a potom rychle přidali do kroku, aby z toho podivného místa už už byli co nejdál pryč.

Caitlin jim to nezazlívala. Být na jejich místě, pravděpodobně by udělala to samé. Podívala se na sebe a zjistila, že na sobě stále ještě má oděv ze včerejšího večera. Teď byl ale strašlivě špinavý a pokrytý kousky odpadků. Navíc silně zaváněla. Pokusila se alespoň trochu se očistit.

Když to dělala, zabrousily její ruce také ke kapsám. Zjistila, že nemá telefon. Horečně si snažila vzpomenout, jestli si ho vůbec včera vzala, když opouštěla byt.

Ne. Určitě ho nechala ve svém pokoji na psacím stole. Chtěla si ho vzít, ale potom byla tak rozrušená, že na to úplně zapomněla. Doprdele. Také tam nechala svůj deník. Obě věci zoufale potřebovala. A také potřebovala sprchu a převléct se.

Caitlin se podívala na zápěstí, aby zjistila, že i její hodinky jsou pryč. Během včerejší noci je musela někde ztratit. Vyšla z postranní uličky na chodník hlavní ulice. Sluneční světlo ji udeřilo přímo do tváře. Bolest projela její hlavou jako nůž.

Rychle ustoupila zpátky do stínu budovy. Nedokázala pochopit, co se to děje. Naštěstí už bylo pozdní odpoledne. Doufala, že ta kocovina, nebo co to vlastně bylo, rychle zase přejde.

Zkoušela přemýšlet. Kam by teď měla jít? Chtěla zavolat Jonahovi. Bylo to šílené, protože ho vlastně skoro neznala. A po včerejším večeru si navíc mohla být jistá, že ji už nikdy nebude chtít znovu vidět. Ale stejně byl první, kdo jí přišel na mysl. Chtěla slyšet jeho hlas a být s ním. Když nic, tak potřebovala alespoň, aby jí pomohl vyplnit prázdná místa v paměti. Zoufale s ním chtěla mluvit. A k tomu potřebovala svůj telefon.

Možná by se ještě naposled mohla stavit doma, vzít si telefon a deník a rychle zase vypadnout. Modlila se, aby matka nebyla doma. Možná, že jednou jedinkrát bude štěstěna stát na její straně.

*

Caitlin stála před jejich domem a dívala se s obavami vzhůru. Slunce už zapadalo a jeho paprsky už ji tolik neobtěžovaly. Ve skutečnosti se vlastně s každou další hodinou, kdy se blížil večer, cítila stále silnější a silnější.

Pět poschodí zdolala tak rychle, že ji to samotnou překvapilo. Brala schody po třech a její nohy se ani nestačily unavit. Nedokázala říct, co se to s jejím tělem děje. Ale ať už to bylo cokoliv, moc se jí to líbilo.

Její dobrá nálada ale rychle vybledla, když se přiblížila k jejich dveřím. Srdce se jí rozbušilo při představě, že je matka doma. Co si počne?

Když sáhla na kliku, zjistila, že dveře jsou pootevřené. Zmocnila se jí zlá předtucha. Proč je otevřeno?

Vešla zkoumavě do bytu. Pod nohama jí zapraskaly staré parkety. Pomalu prošla předsíní a vstoupila do obývacího pokoje.

Potom otočila hlavu a hned na to si zakryla rukama ústa v šokovaném úžasu. Z toho, co uviděla, se jí udělalo špatně. Otočila se a zvracela.

Byla tam její matka. Ležela bezvládně na zemi s očima široce otevřenýma. Mrtvá. Její matka. Mrtvá. Ale jak?

Z jejího krku vytékala krev a tvořila na podlaze malou vlhkou kaluž. V žádném případě si něco takového nemohla udělat sama. Někdo ji zabil. Zavraždil. Ale jak? A kdo? I když matku skutečně nenáviděla, nikdy by si nepřála, aby jednou skončila takhle.

Krev byla stále ještě čerstvá a Caitlin si uvědomila, že se to muselo stát před chvílí. Ty dveře. Že by se sem někdo vloupal?

Rychle se otočila kolem dokola s vlasy vstávajícími hrůzou a pocitem, že v bytě je ještě někdo další.

Jako okamžitá odpověď na její nevyřčenou otázku se z druhé místnosti vynořily tři postavy oblečené od hlavy až k patě v černém. Klidně nakráčely do místnosti a směřovaly přímo ke Caitlin. Tři muži. Bylo těžké odhadnout, jak staří asi mohli být – jejich tváře bylo těžko zařadit –

možná něco mezi dvaceti a třiceti. Všichni byli dobře stavění. Svalnatí. Ani na jednom nebyl snad ani kilogram tuku. Vypadali pečlivě upravení. A velmi, velmi bledí.

Jeden z nich předstoupil před ostatní.

Caitlin vystrašeně o krok ustoupila. Hned na to ji zaplavil nový pocit, děs. Nevěděla proč, ale dokázala teď cítit jejich energii. A ta byla velmi, velmi zlá.

„Takže,“ řekl jejich velitel temným, zlověstným hlasem. „klec, zdá se, spadla docela rychle.“

„Kdo jste?“ zeptala se Caitlin a ustupovala. Horečně si prohlížela místnost, ve snaze najít nějakou zbraň. Možná nějakou trubku, nebo baseballovou pálku. Také přemýšlela o možnostech úniku. Okno za ní. Je za ním požární žebřík?

„Rádi bychom ti položili pár otázek,“ řekl jejich velitel. „Tvá lidská přítelkyně na ně bohužel neměla žádné odpovědi,“ řekl a ukázal na matčino tělo. „Doufejme, že ty je mít budeš.“

Lidská? Kdo to před ní stál?

Caitlin ustoupila o několik dalších kroků zpět. Teď už jí nezbývalo moc místa, kam mohla ustupovat dál. Byla už téměř natlačená zády ke zdi. Najednou si vzpomněla. Okno, které bylo za ní, skutečně vedlo k nouzovému požárnímu žebříku. Vzpomněla si, že tam seděla v první den, kdy se sem přistěhovali. Žebřík byl zrezivělý. A vratký. Ale zdálo se, že je stále ještě použitelný.

„To byla teda pořádná akce včera v Carnegie Hall,“ řekl. Všichni tři se k ní mezitím přiblížili o další krok. „Velmi dramatické.“

Caitlin se usilovně snažila vzpomenout.

Akce? Ať se snažila jak chtěla, neměla ponětí o čem to mluví.

„Proč během přestávky?“ zeptal se. „Co jsi tím sledovala?“

Teď už byla na zdi a neměla kam uniknout. Opět se o krok přiblížili. Byla si jistá, že jí zabijí, pokud jim nepoví to, co chtěli slyšet.

Usilovně přemýšlela. Co čím sledovala? Přestávka? Vybavil se jí znovu běh chodbami s koberci a probíhání z jedné místnosti do druhé. Hledala. Ano, začínalo se jí toho pomalu objevovat víc. Byly tam otevřené dveře. Nějaká šatna. A uvnitř muž. Podíval se na ní. V jeho očích se zračil strach. A potom…

„Byla jsi na našem území,“ řekl. „a víš dobře, jaká jsou pravidla. Budeš se z toho zodpovídat.“

Přiblížili se o další krok.

Ozvala se rána.

V tom okamžiku se dveře do bytu rozletěly dokořán a dovnitř vpadlo několik uniformovaných policistů se zbraněmi připravenými k použití.

„Ani hnout, vy sráči!“ zahulákal policista.

Všichni tři se otočili a podívali se na nově příchozí.

Potom se pomaloučku vydali k nim. Bez jediné známky strachu.

„Řekl jsem ANI HNOUT!“

Velitel černých pokračoval v chůzi a policista vystřelil. Zvuk výstřelu byl v uzavřeném bytě naprosto ohlušující.

Ale černý se kupodivu ani nezastavil. Naopak, usmíval se a v ruce najednou držel kulku, kterou předtím jednoduše chytil rovnou ze vzduchu. Caitlin byla v šoku, když viděla jak střelu holou dlaní zastavil a jak ji potom zmáčkl v pěsti, aby jí vzápětí teatrálně vysypal na zem v podobě jemného prášku.

Policisté na celou scénu také zírali s ústy dokořán.

Velitel se usmál ještě více, natáhl se po policistově brokovnici a sebral mu ji. Potom s ní policistu nekompromisně udeřil přes tvář. Ten byl ranou odražen zpátky na své kolegy.

Caitlin už viděla dost.

Bez dalšího váhání se otočila, otevřela okno a vylezla ven. Skočila na požární schodiště a rychle začala sbíhat po zrezavělých, vratkých schodech.

Běžela tak rychle, jak jen jí to síly dovolily. Tohle nouzové schodiště nejspíš nebylo používané dlouhé roky a když zahnula do zatáčky, jeden ze schodů se uvolnil. Uklouzla a zaječela, ale potom se jí nakonec podařilo udržet balanc. Celá konstrukce se třásla a vrzala, ale stále se ještě držela na svém místě.

Už sestoupila o tři patra, když tu za sebou uslyšela zvuk. Podívala se vzhůru a uviděla ty tři muže, jak také skáčou na schodiště. Pustili se za ní neuvěřitelnou rychlostí. Mnohem rychleji, než běžela ona sama. Přidala do kroku.

Když se dostala do prvního patra, zjistila, že dál už není kudy pokračovat. Odtud už musela zbývajících pět metrů prostě skočit. Otočila se a viděla, že se její pronásledovatelé rychle blíží. Potom se podívala zpátky pod sebe. Neměla na výběr. Skočila.

V duchu se připravila na náraz, protože bylo jasné, že to bude síla. K vlastnímu překvapení ale přistála na obě nohy lehounce jako kočka a skoro ani necítila žádný náraz. Okamžitě vyrazila do sprintu. Věřila, že teď už se jí podaří nechat své pronásledovatele daleko za sebou.

Když se dostala na roh ulice, překvapená tím, jak rychle celou vzdálenost překonala, ohlédla se v očekávání, že je uvidí až někde na druhé straně ulice.

Jenže oni byli jenom několik málo metrů za ní. Jak tohle bylo možné?

Než si mohla podat jakoukoliv odpověď, ucítila na sobě tři těžká těla. V mžiku ji srazili a přišpendlili k zemi.

Caitlin potřebovala všechnu svou nově nabytou sílu, aby se s útočníky pustila do křížku. Jednomu z nich zasadila ránu loktem a s úlevou viděla, že jej tím odhodila několik metrů stranou. Pozvubuzena tímto úspěchem se otočila, druhým loktem zasadila ránu dalšímu a opět se s ulehčením mohla podívat, jak letí stranou.

Jejich vůdce však ležel celou vahou těla na ní a teď ji začal škrtit. Byl silnější než ti druzí dva. Podívala se do jeho velkých očí, černých jako uhel, a bylo to stejné, jako by hleděla do očí žraloka. Jako by za nimi nebyla žádná duše. Jako pohled do tváře smrti.

Caitlin použila veškerou svou zbývající sílu a nakonec se jí podařilo překulit se a odhodit ho stranou. Ihned potom vyskočila na nohy a znovu se dala na útěk.

Nedostala se ale nijak daleko a už ji hlavní pronásledovatel zase měl. Jak mohl být tak rychlý? Vždyť ho zrovna hodila na druhou stranu uličky.

Než s ním ale mohla začít zápasit, ucítila úder do tváře, protože jí mezitím předběhl a hřbetem pěsti ji prudce srazil k zemi. Svět se zatočil. Ihned se z rány vzpamatovala, a chystala se ji opětovat, ale najednou zjistila, že druzí dva je již dostihli také a oba teď na ní nalehli a znovu jí nedovolovali vstát. Jejich velitel vyndal z kapsy šátek.

Než dokázala reagovat, šátek byl pevně přitsknut na její ústa a nos.

Jakmile se nadechla, svět se roztočil a potom ho zahalila mlha.

Než se mlha propadla do černoty, přísahala by, že ještě zaslechla, jak někdo říká: „A teď jsi naše.“

Kapitola devátá

Caitlin se probudila do naprosté temnoty. Byla jí zima a ruce a nohy ji bolely od kovových pout, které svíraly zápěstí i kotníky. Uvědomila si, že je svázaná. Vestoje. Ruce měla široce roztažené a když se pokusila s nimi pohnout, nedařilo se to ani o píď. Stejně tomu bylo s jejími chodidly. Jediné, čeho těmi pokusy dosáhla, byla trocha kovového chřestění a pouta hlouběji zaříznutá do kůže. Kde to proboha byla?

Caitlin široce otevřela oči a s tlukoucím srdcem se snažila přijít na to, kde je. Byla tam zima. Byla stále oblečená, ale byla bosa. Stála na studeném kameni. Kámen cítila i za svými zády. Stála u zdi. Byla přivázána ke zdi.

Pozorně se rozhlédla po místnosti a snažila se na něco přijít. Ale temnota byla neprostupná. Bylo jí zima. A měla žízeň. Když polkla, její hrdlo bylo úplně suché.

Opřela se do pout vší silou, ale i přes nově nabyté schopnosti se její okovy ani nepohnuly. Byla v pasti.

Caitlin otevřela pusu aby začala křičet o pomoc. První pokus se ale vůbec nepovedl. Její ústa byla také kompletně vysušená. Znovu polkla.

„Pomoc!“ zakřičela chraplavým hlasem. „POMOC!“ zkusila to znovu a tentokrát už dosáhla své běžné hlasitosti.

Nic. Poslouchala. Po chvíli někde z dálky uslyšela slabý zvuk. Ale odkud?

Pokusila se místo toho vzpomínat. Kde byla naposledy?

Pamatovala si, že šla domů. Jejich byt. Zakabonila se, když si vzpomněla na matčino mrtvé tělo. Pocítila hluboký smutek, jako by to byla její vina. Měla výčitky svědomí. Přála si, aby bývala dokázala být lepší dcerou, i když se k ní matka nikdy nechovala nijak hezky. I když na ní vyhrkla, tak jako předevčírem, že vůbec není její skutečná dcera. Myslela to vůbec vážně?Nebo to bylo prostě jenom něco, co řekla v hněvu, aby jí ublížila?

A potom…ti tři. Oblečení v černém. Tak bledí v obličeji. Přibližovali se k ní. Potom…policie. Kulka. Jak to udělal, že tu kulku chytil? Co to bylo za lidi? A proč tak divně používali slovo „člověk“? Skoro by si myslela, že se jí museli jenom zdát, kdyby na vlastní oči neviděla, jak zastavili tu kulku v letu.

Potom…ulička. Honička.

A potom…tma.

Caitlin najednou uslyšela zavrzání kovových dveří. Vyjekla, když se v dálce objevilo světlo. Byla to pochodeň. Někdo se blížil.

Jak se dostával blíže, místnost se postupně prosvětlovala. Byla ve velkém, nevábném sklepení, které kompletně obklopoval studený kámen. Vypadalo to tu velmi staře.

Když se muž přiblížil, Caitlin mohla vidět jeho rysy, protože držel pochodeň blízko své tváře. Díval se na ní, jako by nebyla víc než nějaký hmyz.

Ten muž byl zvláštní. Jeho tvář byla tak pokřivená, že vypadal jako nějaká stará, vychrtlá čarodějnice. Zašklebil se a odkryl tak řadu malých, oranžových zubů. Jeho dech smrděl. Přiblížil se k ní jenom na pár centimetrů a zíral na ni. Vztáhnul ruku k její tváři a ona si mohla prohlédnout jeho dlouhé, pokroucené a zažloutlé nehty. Vypadaly skoro jako drápy. Přejel s nimi po její tváři. Ne dost silně na to, aby vytryskla krev, ale dostatečně, aby ji vyděsil. Potom se jeho škleb ještě rozšířil.

„Co jsi zač?“ zeptala se Caitlin vyděšeně. „A kde to jsem?“

On se pouze znovu ušklíbl, jako když si prohlíží kořist. Chvíli zíral na její krk, načež si olízl rty.

Hned na to Caitlin uslyšela další zvuk otevíraných kovových dveří a po chvíli i viděla, že se blíží další pochodně.

„Nech jí být!“ zakřičel někdo z dálky. Muž, který stál před Caitlin, se okamžitě sebral a utekl od ní o několik metrů dál. Přitom sklonil hlavu, jako kdyby něco provedl.

Celá skupina pochodní se přibližovala a když už byli jenom pár metrů od ní, Caitlin mohla vidět tvář jejich vůdce. Byl to ten stejný muž, který ji předtím pronásledoval v uličce.

Podíval se na ní a věnoval jí úsměv vřelý asi jako hrouda arktického ledu. Ten muž byl krásný, ale zároveň děsivý. Zlý. Jeho velké uhlové oči se na ní teď dívaly.

Spolu s ním přišlo pět dalších mužů, oblečených stejně jako on v černé. Nikdo z nich ale nebyl tak velký nebo pohledný jako on. Ve skupině byly také dvě ženy, které se na ní dívaly neméně chladně.

„Musíš omluvit našeho sluhu,“ řekl muž hlubokým, nevzrušeným hlasem.

„Kdo jste?“ zeptala se Caitlin. „Proč jsem tady?“

„Promiň nám toto neútulné ubytování,“ řekl muž dále a pohladil řetěz, který ji poutal ke stěně. „Bude nám potěšením tě zase propustit,“ řekl, „pokud nám ale zodpovíš pár otázek.“

Podívala se na něj a nebyla si jistá, co na to říct.

„Myslím, že začnu. Mé jméno je Kyle. Jsem místopředstavený sabatu Černého přílivu,“ řekl a na chvilku se odmlčel. „Řada je na tobě.“

„Já nechápu, co ode mě chcete,“ odpověděla Caitlin.

„Můžeš začít se svým sabatem. Ke kterému patříš?“

Caitlin strávila několik vteřin přemýšlením, jestli se třeba nezbláznila. Není možné, že se tohle všechno ve skutečnosti neděje? Říkala si, že určitě musí být v nějakém hodně divném snu. Jenže ta ledově studená pouta, která cítila na zápěstích a kotnících, byla zatraceně reálná. Neměla tušení, co by tomu muži měla odpovědět. O čem to vůbec mluvil? Sabat? Jako ten…upírský?

„Nepatřím do žádného,“ řekla.

Dlouhou chvíli se na ni díval, potom pomalu zakroutil hlavou.

„Jak si přeješ. S toulavými upíry máme bohaté zkušenosti. Je to vždycky to samé: přijdou si nás otestovat. Zkusit, jak silná jsou naše bezpečnostní opatření. A potom jich přijde víc. Přesně takhle se dobíjí teritorium.

„Ale můžeš si všimnout, že se to nikdy nikomu nepodařilo. Náš sabat je nejstarší a nejsilnější v téhle zemi. Nikdo si tu nemůže jen tak lovit a potom upláchnout.

„Takže se tě ptám znovu: Kdo tě poslal? Kdy plánujete zaútočit?“

Teritorium? Útok? Caitlin si znovu nebyla jistá, jestli to vážně není sen. Možná, že jí někdo podstrčil nějakou drogu. Možná jí Jonah opravdu něco dal. Jenže ona s ním přece nic nepila. A nikdy předtím si s drogama nezačínala. To nemohl být sen. Byla to realita. Neuvěřitelně temná a hnusná realita.

Mohla by je jednoduše považovat za skupinu bláznů, nějaký druh šílených kultistů, kteří žili v kompletně pomateném světě. Ale po tom všem, co se stalo za posledních osmačtyřicet hodin už si ani tímhle vysvětlením nebyla vůbec jistá. Její vlastní síla. Její vlastní chování. Způsob, jakým se měnilo její tělo. Mohou být upíři skuteční? Je jednou z nich? Dostala se náhodou přímo doprostřed upíří války? No, to by jejímu štěstí jen a jen odpovídalo.

Caitlin opětovala pohledy a přemýšlela. Opravdu někoho zabila? Koho? Nedokázala si vzpomenout, ale zároveň měla nepříjemné tušení, že ten muž mluví pravdu. Ona někoho opravdu zabila. To zjištění jí okamžitě zaplavilo pocitem viny. I když sama nedokázala ve vzpomínkách tu událost nikde nalézt, stejně ji teď zaplavila lítost. Jestli je to pravda, tak je z ní vrah. S tím by nedokázala žít.

Zírala na něj.

„Nikdo mě neposlal,“ řekla nakonec. „Já si vlastně nepamatuju, co jsem udělala. Ale cokoliv to bylo, udělala jsem to na vlastní pěst. Popravdě vůbec nechápu proč. Opravdu mě moc mrzí, co se stalo a cokoliv, co jsem provedla,“ řekla. „Nechtěla jsem.“

Kyle se otočil a podíval se na ostatní. Oni jeho pohled opětovali. Potom zakroutil hlavou a obrátil se zpátky k ní. Jeho pohled byl teď ještě tvrdší a chladnější.

„Vidím, že mě považuješ za blázna. To není rozumné.“

Kyle pokynul svým podřízeným, kteří si pospíšili a uvolnili její řetězy. Její ruce poklesly a ona s úlevou pocítila, že se jí do zápěstí vrací krev. Potom uvolnili i její kotníky. Čtyři z černých, každý z jedné strany, ji potom pevně uchopili za paže a ramena.

Pokud nehodláš vypovídat pro mě, budeš muset vypovídat před Shromážděním. Doufám, že si uvědomuješ, že sis tu možnost vybrala sama. Nebudou s tebou mít žádné slitování, na rozdíl ode mne.“

Když ji odváděli pryč, Kyle ještě dodal, „Nenech se mýlit, zemřeš tak jako tak. Ale moje cesta mohla být rychlá a bezbolestná. Teď ale poznáš, co je to utrpení.“

Caitlin se pokoušela vzpírat, když ji odváděli. Ale nebylo to k ničemu. Někam ji odváděli a ona s tím nemohla udělat nic víc, než jednoduše čekat, co ji osud přinese.

A modlit se.

*

Když se před ní otevřely bytelné dubové dveře, Caitlin nemohla uvěřit tomu, co vidí. Místnost za dveřmi byla obrovská. Měla tvar velkého kruhu a kolem dokola ji lemovala stovka metr tlustých, vysokých sloupů. Každý z nich byl vyzdoben komplikovanými ornamenty. Místnost byla dobře osvětlená, každé tři metry hořela pochodeň. Vypadalo to jako vnitřek Pantheonu. A působilo to prastaře.

Dalším vjemem, který zaznamenala, když ji vedli dovnitř, byl hluk. Byl tam velký dav lidí. Rozhlédla se kolem sebe a spatřila stovky, pokud ne tisíce, mužů a žen oblečených v černém, kteří se rychle pohybovali sem tam po místnosti. Na způsobu jejich pohybů bylo něco velmi zvláštního: byli tak rychlí, tak…nahodilí, tak…nelidští.

Uslyšela nějaký třepetavý zvuk a podívala se nad sebe. Desítky těchto lidí skákaly, nebo létaly, napříč místností mezi podlahou a stropem, mezi stropem a balkóny, od sloupů k římsám a způsobovali ten zvuk. Bylo to, jakoby vstoupila do jeskyně plné velkých netopýrů.

Když si to celé uvědomila, byla šokována. Upíři opravdu existují. A je možné, že i ona je jednou z nich?

Dovedli jí do samého středu té haly. Řetězy na jejích končetinách chřestily a její bosá chodidla jí studila od kamenné podlahy. Zastavili se s ní uprostřed velkého kruhu, vykládaného kachlíky.

Jakmile se objevila uprostřed místnosti, hluk se rychle utišil. I pohyb se znatelně zpomalil. Stovky upírů se odebraly na svá místa v tom obrovském amfiteátru všude kolem ní. Vypadalo to jako nějaké politické shromáždění, jako na těch obrázcích, které vídala v novinách – až na to, že namísto stovek politických činitelů tu stály stovky upírů. A všichni se na ní teď dívali. Jejich pořádek a disciplína byly obdivuhodné. Během několika málo vteřin seděli všichni do jednoho tiše na svých místech. Místnost se ponořila do ticha.

Caitlin stála uprostřed, držená svými věznitely, zatímco Kyle ustoupil stranou, sepjal ruce na prsou a mírně, avšak uctivě, se uklonil.

Před shromážděním stálo obrovské kamenné křeslo. Vlastně to vypadalo spíš jako trůn. Podívala se tím směrem a zjistila, že v něm sedí upír, který vypadá starší než ostatní. Vlastně působil, že pamatuje snad stvoření světa. Na jeho chladných, modrých očích bylo něco zvláštního. Dívaly se na ni, jako kdyby předtím už viděly snad deset tisíc let. Ten pohled ji okamžitě znepokojil. Zračilo se v něm silné zlo.

„Takže,“ řekl hlubokým chraplavým hlasem. „Tohle je ta, která narušila naše teritorium.“

Jeho hlas byl chrčivý a nebyla v něm ani trocha emocí. Jeho ozvěna se rozléhala obrovskou síní.

„Kdo vede tvůj sabat?“ zeptal se.

Caitlin na něj zírala a přemýšlela, co odpovědět. Neměla ponětí jak to říct.

„Nemám žádného velitele,“ řekla. „A nepatřím k žádnému sabatu. Jsem tu sama za sebe.“

„Víš dobře, jaký je trest za narušení,“ pronesl a lehký úsměv přitom zahrál v jeho pravém koutku. „Pokud existuje něco horšího než nesmrtelnost,“ pokračoval, „potom je to nesmrtelnost strávená v bolestech.“

Zírala na něj.

„Tohle je tvoje poslední šance,“ řekl.

Dívala se na něj a nevěděla, co si počít. Koutkem oka se snažila v místnosti zahlédnout nějakou možnost úniku. Pokud tu nějaká vůbec byla, tak ji rozhodně neviděla.

„Jak si přeješ,“ řekl a lehce pokývl.

Jedny z bočních dveří se otevřely a vyšel z nich upír svázaný v řetězech, kterého zpola vedli, zpola táhli dva pochopové. I jeho odvedli do centra sálu, pouhý metr od místa, kde stála Caitlin. Vystrašeně se po něm dívala a nevěděla, co má od situace očekávat.

„Tento upír porušil zákon o páření,“ řekl představený. „Není to tak těžký zločin jako ten tvůj, ale i tak musí být potrestán.“

Představený znovu kývnul a jeden z pochopů předstoupil s malou lahvičkou nějaké tekutiny. Rozmáchl se a chrstl ji na svázaného upíra.

Ten začal okamžitě křičet. Caitlin viděla, že tekutina na jeho paži začala bublat a tvořit veliké ošklivé puchýře. Jako kdyby ho pálila. Jeho výkřiky byly strašlivé.

„Toto není jen tak ledajaká svěcená voda,“ řekl představený a díval se přitom přímo na Caitlin, „naopak, je velmi speciální. Přímo z Vatikánu. Ujišťuji tě, že dokáže spálit jakoukoliv kůži a že bolest jí způsobená je mučivá. Mnohem horší než kyselina.“

Dlouho potom nehnutě hleděl na Caitlin. Místnost byla také naprosto zticha.

„Řekni nám odkud jsi a ušetříš si strašlivou smrt.“

Caitlin těžce polkla. Opravdu nechtěla zkoušet, jestli na ni bude voda účinkovat nebo ne. Vypadalo to hrozně. Ale pokud nebyla upír, tak by jí to přece nemělo nijak ublížit. Nicméně rozhodně necítila sebemenší chuť s tím experiementem začínat.

Znovu se opřela do svých řetězů, ale ty se ani nepohnuly.

Cítila, že jí divoce bije srdce a na čele vyráží pot. Co mu měla říci?

Stále se na ní zkoumavě díval.

„Máš odvahu. Obdivuji loajalitu, kterou chováš ke svému sabatu. Ale tvůj čas vypršel.“

Potom kývnul a ona uslyšela zvuk řetězů. Ohlédla se a uviděla dva muže, kteří taháním za ony řetězy vytahovali ke stropu velký železný kotel. Když byl dostatečně vysoko, možná tak pět metrů, dalším řetězem jej posunuli místností tak, že se zastavil přímo nad její hlavou.

„Na toho vedle tebe jsme vylili sotva pár kapek svěcené vody,“ řekl představený. „To, co máš teď nad hlavou, to jsou desítky litrů. Jakmile se dostane do kontaktu s tvým tělem, pocítiš tu nejděsivější bolest, jakou si možná ani nedovedeš představit. Ta bolest tě už do konce života neopustí. Ale ty budeš žít dál a dál, neschopná pohybu, bezmocná. Doufám, že si uvědomuješ, že je to tvá vlastní volba.“

Potom pokývnul. Caitlinino srdce bušilo snad desetinásobnou rychlostí. Pochopové po obou stranách zaklesli její řetězy do háků v podlaze a urychleně utíkali pryč.

Caitlin se podívala vzhůru a viděla, že se kotel naklání a začíná z něj proudit tekutina. Sklonila hlavu a zavřela oči.

Prosím, Bože. Pomoz mi!

„Ne!“ zaječela hlasitě a naplnila sál ozvěnou.

A potom ji zalily proudy vody.

Kapitola desátá

Proud vody byl tak mohutný, že bylo najednou těžké dýchat, nebo dokonce jenom otevřít oči. Po několika vteřinách, když už byly její vlasy, celé tělo i šaty kompletně promočené, Caitlin zamrkala. Celou dobu se připravovala na bolest.

Ale ta nepřišla.

Znovu zamrkala, podívala se na kotel nad sebou ve snaze zjistit, jestli už je to všechno. Bylo. Podívala se zpátky na sebe a zjistila, že je promočená na kost. Jinak ale byla v naprostém pořádku. Necítila ani nejmenší známky bolesti.

Představený vstal ze svého křesla a s pokleslou čelistí na ní hleděl. Byl očividně v šoku. I Kyle se k ní otočil a zíral s otevřenou pusou. Všichni upíři, celé shromáždění, vstali a začali si mezi sebou vzrušeně šeptat.

Caitlin dobře viděla, že tohle nebylo to, co očekávali. Všichni byli zaražení.

Z nějakého důvodu na ni jejich voda neměla žádný vliv. Co když přece jenom vůbec nebyla upír?

Caitlin viděla, že má naději.

Jak tam všichni v úžasu stáli, příliš šokovaní, než aby mohli jakkoliv reagovat, Caitlin sebrala veškeré své síly a utrhla řetězy. Potom okamžitě vyrazila napříč síní k oněm postranním dveřím. Modlila se, aby někam vedly.

Než se kdokoliv zmohl alespoň na mrknutí oka, uběhla už do poloviny vzdálenosti.

„Chyťte jí!“ uslyšela konečně výkřik představeného. Hned potom následoval zvuk stovek těl, které šustily směrem k ní. Ten zvuk se rozlehl úplně všude a Caitlin si uvědomila, že za ní její pronásledovatelé nejenže běželi, oni dokonce skákali z balkónů a stropů a s roztaženými křídly se ji jeden jako druhý snažili dostihnout. Začali se na ni snášet jako supi na vyhlédnutou oběť. Přidala do kroku tak, jak jí to jenom síly dovolovaly.

Potom se chvíli potýkala s temnou chodbou, osvětlovanou pouze tu a tam pochodněmi, až nakonec dorazila k zatáčce, za jejímž rohem v dálce uviděla další dveře. Byly otevřené. A přicházelo z nich do temné chodby světlo. Byla to bezpochyby cesta ven a všechno už by bylo bývalo perfektní, kdyby ovšem nebylo toho jednoho posledního upíra.

Urostlý upír, kompletně oděný v černém, stál ve dveřích a blokoval jí cestu. Vypadal mladší než ostatní, možná tak dvacet let a rysy jeho tváře byly ostře řezané. I v tom spěchu, kdy Caitlin běžela o vlastní život, si nemohla nepovšimnout jak pohledný tenhle upír je. Jenže stál přesně mezi ní a jedinou cestou na svobodu.

Možná mohla utéct ostatním, ale rozhodně nemohla projít přes tohoto muže, aniž by nenaletěla přímo do něj. Otevřel dveře ještě více dokořán, jakoby ji dělal cestu k úniku. Byla to past? Podívala se na něj pozorněji a všimla si, že drží v ruce dlouhé kopí.

Když se dostala blíže, zdvihl kopí tak, že jeho hrot mířil přímo na ni. Teď už byla jenom malý kousek od dveří a nemohla se už zastavit. Za zády cítila své pronásledovatele a kdyby jenom trochu přibrzdila, byl by to její konec. A tak ještě přidala na rychlosti a řítila se přímo na něj i jeho napřažené kopí. Zavřela při tom oči a v duchu se připravila na nevyhnutelný náraz a ostří, které bude pronikat jejím tělem. Alespoň to bude rychlé.

Když znovu otevřela oči, viděla, jak se napřáhl a bodl směrem k ní. Instinktivně se skrčila.

Mířil příliš vysoko. Zaklonila se a ohlédla za bodcem kopí, aby zjistila, že rána vůbec nebyla míněna jí, nýbrž jednomu z upírů, který jí byl v patách. Postříbřené kopí se mu zahryzlo do krku. Ošklivý výkřik naplnil prostor, když se ta kreatůra zhroutila k zemi.

Caitlin zůstala váhavě zírat na tohoto nového upíra. Právě jí zachránil život. Proč?

„Běž!“ zakřičel.

Znovu se rozběhla rovnou do otevřených dveří.

Když se potom otočila, on vyběhl ven také a vší silou za nimi těžké dveře zabouchl. Sáhl stranou a zvedl obrovskou kovovou trubku, kterou zaklínil mezi obě křídla dveří. Potom ustoupil o několik kroků zpět, postavil se vedle ní a sledoval dveře.

Nemohla si pomoci, aby si ho neprohlédla. Studovala linku jeho čelisti, hnědé vlasy a oči. Zachránil jí. Ale proč?

On se na ni ale ani nepodíval. Neustále sledoval ty dveře a v očích se mu zračily obavy. Byl k tomu dobrý důvod. Jenom krátký okamžik poté, co je zatarasil, už se do nich někdo z druhé strany mohutně opřel. Dveře byly skoro metr tlusté, čistá ocel a jejich zárubeň byla snad ještě bytelnější. Ale stejně se zdálo, že nemohou vydržet dlouho. Další a další nárazy se ozývaly zevnitř a už záhy byly dveře téměř vylomené. Bylo otázkou několika málo vteřin, než se útočníci prolámou skrz.

„Rychle!“ křikl na ni a než stačila zareagovat, chytil ji za paži a táhl pryč. Táhl ji za sebou, takže běžela ještě rychleji, než by byla sama schopná a během několika sekund vyběhli ze stávající chodby do jiné a potom pořád dál a dál, zahýbajíce na křižovatkách. Jediný zdroj světla, který ulehčoval orientaci, byly sporadicky rozmístěné pochodně. Sama by se odsud nikdy nedostala.

„Co se to děje?“ zkusila se Caitlin zeptat mezi lapáním po dechu. „Kam to…“

„Tudy!“ křikl a škubl s ní do dalšího směru.

Nedaleko za nimi Caitlin slyšela zapraštění a kroky mnoha desítek nohou.

Dostali se ke kamennému točitému schodišti, které se vinulo podél kamenných zdí kamsi vzhůru. On se plnou rychlostí pustil do schodů a Caitlin táhl opět za sebou. Než se nadála, brali schody po třech a rychle stoupali v kruzích po schodišti výš a výš.

Když se dostali až nahoru, zdálo se, že cesta končí ve zdi. Nad nimi, i všude kolem, byl jenom kámen a ona neviděla žádnou cestu, kudy by se mohli pustit dál. Byla to slepá ulička. Kam je to zavedl?

I on vypadal zmatený. A rozzlobený. Ale nezdálo se, že by ztratil odhodlání. Ustoupil zpět několik kroků a potom se plnou rychlostí rozběhl proti stropu. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Svou nadlidskou silou narazil do kamenného stropu a na ten jediný pokus prorazil skrz. Dolů k ní tím otvorem proniklo světlo. Opravdové, elektrické světlo. Kde to byli?

„Rychle!“ zakřičel.

Sehnul se, chytil ji za paži a vytáhl ji k sobě nahoru do dobře osvětlené místnosti.

Rozhlédla se kolem. Zdálo se, že jsou v nějaké soudní budově. Nebo možná v muzeu. Byla to obrovská, nádherná stavba. Podlahy byly z mramoru a zdi z bílého kamene byly lemovány sloupy. Místnost byla kruhová a skutečně vypadala jako vnitřek nějaké vládní instituce.

„Kde to jsme?“ zeptala se.

Chytil ji za ruku a rozběhl se i s ní napříč síní takřka bleskovou rychlostí. Běželi k velkým dvoukřídlým, ocelovým dveřím. Pustil její ruku a plnou rychlostí do dveří naletěl ramenem. Dveře se s kovovým břinknutím rozletěly dokořán.

Caitlin tentokrát už na nic nečekala a držela se pár kroků za ním. Uslyšela za sebou zvuky posouvaných kamenů a bylo jí jasné, že dav pronásledovatelů, už dorazil až sem.

A pak byli najednou konečně venku. Chladný, noční vzduch ji udeřil do tváře. Byla neskonale vděčná, že je konečně z toho podzemí pryč.

Snažila se pochopit, kde se nacházeli. Bylo to jednoznačně pořád v New Yorku. Ale kde přesně? Okolí jí bylo povědomé. Viděla městskou ulici a míjející taxi. Ohlédla se a spatřila budovu, ze které právě vyběhli. Městská radnice. Sabat sídlil přímo pod městskou radnicí.

Seběhli dolů ze schodů a potom přes nádvoří pokračovali směrem na ulici. Nedostali se však nijak daleko, když se ze dveří radnice ozval hluk a záhy z nich vyběhl dav upírů.

Pronásledovaní utíkali rovnou k železné bráně, která přes noc uzavírala nádvoří pro veřejnost. Když se přiblížili, zjistili, že ji hlídají dva členové ochranky. Ti se teď ohlédli a očima vykulenýma šokem okamžitě sáhli po zbraních.

„Ani hnout!“ zakřičeli.

Než však mohli udělat cokoliv dalšího, její ochránce ji chytil pevně za paži, udělal tři rychlé kroky a veškerou silou, které byl schopen, se odrazil ke skoku. Cítila, že se ocitli ve vzduchu. Tři metry. Pak už pět. Hladce přeskočili bránu a měkce přistáli na druhé straně na ulici.

Okamžitě, jakmile se dotkli nohama země, pokračovali v plném sprintu. Šokovaně na svého ochránce pohlédla. Přemýšlela, kde asi tak končily hranice jeho schopností, proč se o ní vůbec stará a také proč se s ním cítí tak dobře.

Než mohla však tyto otázky jakkoliv rozvést, ozvalo se za nimi kovové zaskřípění, po kterém následovalo několik výstřelů. Ostatní upíři se prolomili bránou a zároveň strhli oba hlídače k zemi. Už jim byli zase v patách.

Běželi a běželi, ale nepomáhalo to. Dav se k nim rychle přibližoval.

Opět jí chytil za ruku a strhnul za roh do vedlejší uličky, která ale končila zdí.

„Je to slepý!“ křičela, ale poslušně běžela dál v závěsu.

Doběhl na konec uličky, poklekl a jediným prstem vytáhl ze země těžké víko od kanálu.

Caitlin se otočila, aby spatřila velkou skupinu pronásledovatelů, kteří za nimi nezaostávali o víc než deset metrů.

„Skoč tam!“ zakřičel na ni a než se dokázala byť jen pohnout naznačeným směrem, tak už ji zase držel, aby s ní následně smýkl do kanálu.

Naštěstí se jí podařilo chytit se žebříku. Ihned poté se podívala vzhůru, jestli jde za ní a uviděla ho, jak klečí na zemi a kryje se. Uvolněný poklop od kanálu přitom používal jako štít.

Krátce na to byl obklopen útočníky. Divoce se oháněl poklopem, který chvíli co chvíli kovově duněl, když jím srážel jednoho upíra za druhým. Pokoušel se dostat do kanálu k ní, ale nedařilo se to. Byl dokonale obklíčen.

Caitlin už se chystala vylézt zpátky nahoru a pomoci mu, když tu se najednou jeden z upírů uvolnil od ostatních a skočil do kanálu. Když uviděl Caitlin, zasyčel a okamžitě se na ni vrhnul.

Pustila se po žebříku dolů, brala přitom příčky po dvou, ale ani tak nebyla dostatečně rychlá. Upír jí skočil na ramena a oba dva se zřítili dolů.

Caitlin se připravila na náraz, ale ten naštěstí nebyl nijak silný, protože dopadli do vody.

Když se znovu vydrala na nohy, zjistila, že stojí po pás ve špinavé, kalné tekutině.

Neměla čas udělat vůbec nic, když upír přistál s mohutným šplíchnutím vedle ní. Snad zároveň dokázal vztáhnout ruku a hřebetem pěsti ji udeřit přes tvář. Rána ji odhodila dobré dva metry dozadu.

Přistála na záda do mělké vody opodál. Ve stejném okamžiku se na ni upír opět vrhnul a tentokrát šel po krku. Odkulila se stranou a znovu se vydrápala na nohy. Její protivník byl neskutečně rychlý, ale ona se nemínila vzdát tak snadno.

Dopadl tváří do vody. Okamžitě se ale zase postavil a šílený zlostí se k ní otočil. Pravou rukou se pokusil ji zasáhnout do tváře, ale jí se podařilo úderu těsně vyhnout. Rána šla tak blízko, že na tváři cítila vzduch, který útočník rozvířil. Jeho ruka místo toho trefila zeď, a to s takovou razancí, že se do ní hluboko zabořila.

Caitlin už toho měla dost. Cítila, jak se jí tělem začíná rozlévat pálivá zlost. Došla k dočasně uvězněnému upírovi, napřáhla se a vší silou ho špičkou boty nakopla přímo do břicha. Zlomil se v pase.

Potom k němu přistoupila zezadu a tváří napřed jej narazila na zeď. Jeho hlava tvrdě narazila na kámen. Byla na sebe pyšná, protože taková rána ho spolehlivě musela odrovnat.

Najednou ale dostala další ránu pěstí rovnou do tváře. Tenhle upír se dokázal sebrat opravdu rychle, mnohem rychleji, než by si kdy myslela, že je po takové ráně hlavou o zeď možné. Než se nadála, byl už zase u ní. Se zavrčením na ní přistál a pokoušel se ji srazit k zemi. Očividně jej podcenila.

Jeho ruka sevřela její krk. Byla silná, ale on byl ještě silnější. Jeho tělem procházela síla stará stovky let. Stisk jeho ruky byl nepříjemně studený a lepkavý. Pokoušela se s ním zápasit, ale byl příliš silný. Poklesla na jedno koleno, zatímco jeho stisk stále sílil. Než si uvědomila, o co mu jde, už se mu téměř podařilo zatlačit její tvář k vodní hladině. Na poslední chvíli se zmohla alespoň na zoufalý výkřik: „Pomoc!“

O jedinou vteřinu později se její hlava ocitla pod vodou.

*

Caitlin ucítila, že se ve vodě něco děje, vlny byly najednou divočejší. To mohlo znamenat jenom to, že na místo jejich zápasu přibyl někdo další. Rychle ztrácela poslední zbytky kyslíku v plicích a už nebyla schopná se bránit.

Najednou pod sebou ucítila silné ruce, které ji objaly a vyzdvihly zpátky nad hladinu.

Nadskočila a začala lapat po dechu. Takhle mohutně nedýchala snad nikdy předtím. Znovu a znovu sýpavě nasávala vzduch ve snaze doplnit ztracený kyslík.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a držel ji za ramena.

Přikývla. To bylo všechno, čeho teď byla schopná. Rozhlédla se kolem, aby spatřila útočícího upíra ležet zády na hladině opodál. Z jeho krku proudila krev. Bylo po něm.

Podívala se na svého ochránce. Jeho hnědé oči opětovaly pohled. Zachránil ji. Znovu.

„Musíme se pohnout,“ řekl, chytil ji za paži a se šploucháním se začal prodírat vodou. „Ten poklop je neudrží dlouho.“

V tom okamžiku, jako kdyby ho snad přivolal, byl poklop najednou vytrhnut ze země.

Utíkali. Za hlasitého šplouchání po pás hluboké vody pokračovali dál jedním tunelem za druhým.

Na jedné z křižovatek zatočil ostře doprava do chodby, kde vodní hladina sahala jenom po kotníky. Okamžitě nabrali opravdovou rychlost.

Vstoupili do dalšího tunelu a ocitli se ve středu hlavní podzemní newyorské infrastruktury. Všude kolem byly masivní vyhřívací trubky, ze kterých tu a tam unikala pára. Panovalo tu nesnesitelné vedro.

Pokračovali dále, když tu ji najednou chytil za ruce a posadil si ji na záda, její ruce si ovinul kolem krku, jako by snad byla jenom nějaký batoh. Hned potom skočil na žebřík. Rychle stoupali, protože bral příčky žebříku minimálně po třech. Když se dostali až nahoru, pěstí vyrazil poklop. Ten odletěl někam na ulici.

A potom byli zpátky nad zemí, v newyorských ulicích. Kde přesně, o tom neměla nejmenší ponětí.

„Drž se pevně,“ řekl a ona sevřela své ruce kolem jeho hrudi ještě pevněji než doposud. Běžel a běžel stále rychleji a rychleji. Přešli do sprintu, který se záhy změnil v takovou rychlost, kterou snad ještě nikdy předtím nezažila. Pamatovala si, jak jednou jela na motorce, bylo to před pár lety, a jak vítr tehdy česal její vlasy, když jeli rychlostí devadesát kilometrů v hodině. Tohle bylo podobné. Ale rychlejší.

Museli se pohybovat rychlostí alespoň sta kilometrů, potom už to bylo sto třicet, pak sto padesát…a pokračovalo to pořád dál a dál. Budovy, lidi, auta – všechno se slilo do jediné šmouhy. Než se nadála, přestali se dotýkat země.

Teď už byli ve vzduchu a letěli. Otevřel svoje obrovská černá křídla a pomalu s nimi mával. Letěli nad všemi auty a lidmi. Když se podívala dolů, viděla, že právě minuli 14. ulici. A o pár okamžiků později už 34. ulici. A hned poté byli nad Central Parkem. Ten výhled byl dechberoucí.

Ohlédl se přes rameno za sebe a ona ho napodobila. Skoro nic kvůli větru, který jí vháněl slzy do oči, neviděla, ale přesto si mohla být jistá, že je nikdo a nic teď už nepronásleduje.

Trochu zpomalil a potom začal plavně klesat. Teď už letěli jenom kousíček nad korunami stromů. Bylo to krásné. Nikdy předtím takhle Central Park neviděla. Se všemi jeho osvětlenými chodníčky a vrcholky stromů pod ní. Měla pocit, že by se mohla klidně natáhnout a dotknout se jich. Zdálo se jí, že park ještě nikdy nevypadal takle krásný, jako teď.

Sevřela ruce kolem něj ještě pevněji, aby mohla cítit jeho teplo. Konečně byla v bezpečí, a jakkoliv neskutečné poslední události byly, měla najednou pocit, že se všechno vrací k normálu. Přála si létat takhle navždycky. Mírně přivřela oči, cítila vítr, který hladil její tvář, a přála si, aby tahle noc nikdy neskončila.

Kapitola jedenáctá

Caitlin cítila, že zpomalují a začínají sestupovat. Otevřela oči. Nepoznávala žádný z domů, které pod sebou viděla. Zdálo se, že se dostali dál od centra. Možná, že mohli být někde v Bronxu.

Jak klesali, přeletěli malý park a Caitlin připadalo, že v dálce zahlédla nějaký hrad. Když se potom přiblížili, viděla, že tam hrad opravdu stojí. Co v New Yorku dělal středověký hrad?

Potom si ale uvědomila, že už ho kdysi viděla na nějaké pohlednici. Ano. Byl to nějaký druh muzea. Když přeletěli malý kopec a zakroužili nad hradbami, vzpomněla si najednou, odkud to zná. The Cloisters. Malé muzem, součást Metropolitního muzea umění. Bylo sem přivezeno z Evropy kousek po kousku. Bylo stovky let staré. Proč ji vzal právě sem?

Hladce klesli přes vnější zeď a přistáli na velké, kamenné terase, ze které byl výhled na řeku Hudson. Přistávali potmě, ale jeho nohy přesto našly okamžitě balanc. Jemně ji spustil na zem.

Stála tam a dívala se na něj. Prohlížela si ho pozorně a doufala, že se hned zase nesebere a neodletí. A také doufala, že je skutečně tak krásný, jak se jí zdál v první chvíli, kdy ho viděla.

Byl. Pokud dokonce ne ještě víc. Díval se na ní velkýma hnědýma očima a ona měla najednou pocit, že je ztracená.

Chtěla se ho zeptat na tolik věcí, že najednou ani nevěděla, kde začít. Kdo vlastně byl? Jak to, že umí létat? Je taky upír? Proč kvůli ní riskoval vlastní život? Proč jí vzal sem? A ze všeho nejdůležitější byla otázka, jestli není všechno, co doposud zažila, jenom nějaká šílená halucinace. Nebo přímo v srdci New Yorku opravdu žijí upíři? A ona byla, nebo nebyla jedním z nich?

Otevřela pusu, aby začala, ale všechno, co se jí podařilo říci bylo: „Proč jsme tady?

Okamžitě věděla, že to je hloupá otázka a vyplísnila sama sebe, že nedokázala vymyslet nic důležitějšího. Ale v té studené březnové noci a po všem čím si prošla, to bylo jediné, na co se zrovna zmohla.

On se na ni jenom díval. Jeho pohled jako by viděl až do hloubi její duše, jako kdyby dokázal vidět skrz ní. Zdálo se, že váhá kolik jí toho může povědět.

Nakonec, po chvíli, která se zdála jako malá věčnost, otevřel pusu, aby promluvil.

„Calebe!“ ozval se však najednou hlas, za kterým se oba otočili.

„Skupina mužů – upírů? – oblečených v černém, se k nim blížila. Caleb se otočil směrem k nim. Caleb. To jméno se jí líbilo.

„Neočekáváme tě,“ řekl muž, který šel uprostřed, smrtelně vážným hlasem.

„Nejsem ohlášený,“ řekl Caleb stroze.

„Potom tě tedy budeme muset vzít do vazby,“ řekl muž a kývnul na ostatní, kteří mezitím pomalu Caitlin s Calebem obklíčili. „Znáš pravidla.“

Caleb s kamennou tváří přikývnul. Muž se potom podíval na Caitlin. V jeho očích se zračil nesouhlas.

„Dobře víš, že jí nemůžeme přijmout,“ řekl ten muž Calebovi.

„Ale přijmete,“ řekl Caleb prostě. Odhodlaně se přitom díval muži do očí. Jejich vůle se střetly.

Muž tam stál a Caitlin na něm viděla, že váhá, co udělat. Následovalo dlouhé, napjaté ticho.

„No tak dobrá,“ řekl potom, rychle se otočil a pokynul jim, aby ho následovali. „Je to tvůj pohřeb, ne můj.“

Caleb se vydal za ním a Caitlin si pospíšila, aby byla stále vedle něj, protože to bylo to nejlepší, co mohla v dané situaci udělat.

Muž uchopil těžký mosazný kruh na velkých středověkých dveřích a otevřel je. Potom ustoupil stranou a naznačil Calebovi, aby vstoupil. Další dva muži stáli na stráži hned za dveřmi.

Caleb chytil Caitlin za ruku a vedl ji dovnitř. Když prošla pod těžkou, kamennou klenbou, měla pocit, jako kdyby vstoupila do jiného století.

„Řekla bych, že nebudeme muset platit vstupné,“ řekla Caitlin Calebovi s úsměvem.

Podíval se na ní a zamrkal. Chviličku mu trvalo, než si uvědomil, že to byl vtip. Nakonec se usmál.

Měl krásný úsměv.

To ji přimělo myslet na Jonaha. Byla teď zmatená. Nebylo pro ní normální, že by se jí líbil nějaký kluk – a už vůbec ne dva najednou. Její city pořád patřily Jonahovi. Ale Caleb byl jiný. Jonah byl opravdu kluk, kdežto Caleb, i když vypadal mladě, byl muž. Anebo byl…něco jiného? Bylo na něm něco, čemu dost dobře nerozuměla, ale to něco způsobovalo, že od něj skoro nedokázala odtrhnout oči. Něco, kvůli čemu ho nechtěla opustit. Líbil se jí Jonah. Ale potřebovala Caleba. Být s ním se najednou zdálo tak přirozené.

Calebův úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil. Byl očividně rozrušený.

„Obávám se, že za vstupné budeme muset zaplatit mnohem vyšší cenu,“ řekl, „pokud tohle setkání nepůjde tak, jak bych si přál.“

Zatím ji vedl další klenutou bránou na malé středověké nádvoří. Bylo perfektně symetrické a ze všech čtyř stran jej obklopovaly sloupy a klenutá okna. Teď v noci, kdy bylo zalité měsíčním světlem, tam bylo moc krásně. Nedokázala pochopit, jak se ještě stále můžou nacházet uprostřed New Yorku. Mnohem víc se zdálo, jako by byli někde na evropském venkově.

Přešli nádvořím a zamířili do dlouhé kamenné chodby. Ozvěna jejich kroků se rozléhala všude kolem. Spolu s nimi šlo několik dalších strážců. Upíři? Přemýšlela. Pokud ano, proč působili klidně? Proč na Caleba a na ni nezaútočili?

Prošli další kamennou chodbou a dalšími středověkými dveřmi. A potom se najednou zastavili.

Stál tam další muž, rovněž celý v černém oblečení, který byl Calebovi nápadně podobný. Přes ramena mu visel velký rudý plášť. Spolu s ním tam stálo několik služebníků. Zdálo se, že se tento muž těší velké autoritě.

„Caleb,“ řekl jemně. Znělo to ale i trochu šokovaně.

Caleb klidně stál a opětoval pohled.

„Samuel,“ odpověděl Caleb stroze.

Muž nadále stál a jediným pohybem jeho těla bylo slaboučké pokývání hlavou.

„To svého dlouho ztraceného bratra ani neobejmeš?” zeptal se Caleb.

„Dobře víš, že mluvíme vážně,“ odpověděl Samuel. „Svým příchodem jsi porušil hodně zákonů. Obzvláště, když jsi přivedl i ji.“

Muž se vůbec neobtěžoval věnovat Caitlin byť jediný pohled. Cítila se uražená.

„Neměl jsem na vybranou,“ řekl Caleb. „Ten den se přiblížil. Válka je tu.“

Mezi upíry stojícími za Samuelem, stejně jako mezi skupinkou ostatních, kteří se scházeli ze všech stran, se rozlehl vzrušený šepot. Caitlin se rozhlédla a zjistila, že je mezitím obklopilo minimálně deset dalších. Začínala cítit strach, protože byli v mnohanásobné přesile a nikde neviděla žádnou možnost úniku. Neměla ponětí, co Caleb provedl, ale ať už to bylo cokoliv, modlila se, aby našel způsob, jak se z toho vymluvit.

Samuel zvedl ruce a šepot se okamžitě utišil.

„Ba co víc,“ pokračoval Caleb. „Ta žena tady,“ řekl a kývnul směrem ke Caitlin, „je Vyvolená.“

Žena. Caitlin nikdo nikdy předtím tímhle slovem neoznačil. Líbilo se jí to. Ale nerozuměla o čem to mluví. Vyvolená? Ta věta jí přišla vtipná. Jako kdyby mluvili o nějakém Mesiáši nebo co. Říkala si, jestli se všichni nezbláznili.

Zvedla se další vlna šepotu, přičemž oči všech se obrátily k ní.

„Potřebuji mluvit v Koncilu,“ řekl Caleb, „a potřebuji ji tam vzít s sebou.“

Samuel zakroutil hlavou.

„Víš dobře, že tě nemůžu zastavit. Můžu ti dát pouze radu. A radím ti, abys okamžitě odešel, vrátil se na své místo a čekal, dokud si tě Koncil sám nepozve.“

Caleb se na něj díval. „Obávám se, že to nebude možné,“ řekl.

„Vždycky děláš vše podle svého,“ řekl Samuel.

Potom ustoupil stranou a pokynul rukou v gestu, které říkalo, že cesta je volná.

„Tvá manželka z toho nebude mít radost,“ řekl ještě.

Manželka? Caitlin pocítila zamrazení na zátylku. Proč najednou cítila tak šílenou žárlivost? Jak by si mohla ke Calebovi tak rychle vytvořit nějaké city? Jaké právo vlastně má, aby k němu cítila takovouhle náklonnost?

Cítila, že jí rudnou tváře. Měla ho ráda. Nedávalo to žádný smysl, ale cítila to. Proč mi nic neřekl…

„Neříkej jí tak,“ odpověděl Caleb, jehož tváře lehce zrudly také. „Dobře víš, že…“

„Dobře ví, že co!?“ ozvalo se ženské zaječení.

Všichni se otočili k ženě, která se přibližovala z jedné z chodeb. I ona byla oblečená v černém. Měla dlouhé, ryšavé vlasy pod ramena a velké, zelené oči. Byla vysoké postavy, neskutečně hezká a jakoby bezvěká.

Caitlin se v její přítomnosti cítila zahanbeně. Tohle byla žena. Nebo byla…upír? Cokoliv byla, bylo jasné, že s ní Caitlin nikdy nedokáže soupeřit. Cítila, že to ani nemá smysl a byla připravená se Caleba vzdát, ať už ta žena byla upír nebo ne.

„Dobře ví, že co!?“ opakovala žena a příkře se dívala na Caleba. Pár kroků od něj se zastavila. Střelila pohledem po Caitlin a její pusa se zkřivila v úšklebku. Caitlin nikdy předtím nepotkala nikoho, kdo by se na ní dokázal podívat s takovou nenávistí.

„Sero,“ řekl Caleb jemně, „už nejsme svoji celých 700 let.“

„Možná z tvého pohledu,“ vyštěkla odpověď.

Začala obcházet kruh kolem Caitlin a Caleba. Prohlížela si jí od hlavy k patě, jako by byla nějaký kus dobytka.

„Jak se opovažuješ ji sem přivést,“ vyplivla. „Vskutku. Máš na víc.“

Je Vyvolená,“ řekl Caleb stroze.

Na rozdíl od ostatních tato žena nepůsobila nijak překvapeně. Namísto toho se jenom krátce, pohrdavě zasmála.

„To je hloupost,“ řekla potom. „Zavedl jsi nás do války,“ pokračovala , „a to všechno kvůli člověku. Je to jenom obyčejné poblouznění.“ V jejím hlase se zračil rostoucí hněv. Ba co hůř, zdálo se, že i ostatní začínali být s každou její další větou stále podrážděnější. Dav se začínal zlobit.

„Popravdě,“ pokračovala Sera, „máme teď plné právo ji roztrhat na kusy.“

Dav začal souhlasně mumlat.

Calebovým obličejem se zablýskl náznak hněvu.

„Potom budete muset nejdřív začít se mnou,“ odpověděl s odhodláním v hlase.

Caitlin pocítila lehkou úlevu. Postavil se mezi ní a ty, kdo ji chtěli zničit. Už zase. Možná pro něj také něco znamenala.

Samuel vstoupil doprostřed a rozpaženýma rukama se domáhal klidu. Dav se utišil.

„Caleb požádal o audienci u Koncilu,“ řekl. „Alespoň to mu musíme dopřát. Nechat ho vysvětlit svoje konání. Ať o věci rozhodne Koncil.“

„Proč bychom měli vyhovět?“ vyštěkla Sera.

„Protože jsem to řekl,“ odpověděl Samuel ledovým hlasem. „A jsem to já, kdo tu velí, Sero, ne ty.“ Samuel se na ní poté dlouho upřeně díval. Nakonec uhnula pohledem.

Samuel ustoupil stranou a pokynul směrem ke kamennému schodišti.

Caleb sáhl po Caitlinině ruce a vedl ji kupředu. Po širokých kamenných schodech začali společně sestupovat do temnoty.

Za jejich zády Caitlin uslyšela ostrý smích, který se rozlehl nocí.

„Chybět nám nebudeš.“

Kapitola dvanáctá

Ozvěna jejich kroků se rozléhala po kamenném schodišti. Bylo jenom sporadicky osvětlené. Caitlin ovinula ruku kolem Calebova rámě. Doufala, že její ruku neodmítne. Nechal ji tam. Ve skutečnosti ovinul svou ruku kolem její ještě těsněji. Všechno se najednou znovu zdálo být OK. Najednou měla pocit, že i kdyby ty schody vedly třeba do pekla, nevadilo by to, dokud budou spolu.

Hlavou jí probíhalo tolik myšlenek. Co to bylo ten Koncil? Proč tak trval na tom, že tam musí jít s ním? A proč sama tolik lnula k tomu, aby byla po jeho boku? Klidně mohla namítnout, že tam nechce jít a že někde počká. Ale ona chtěla být s ním. Nedokázala si představit, že by byla kdekoliv jinde.

Nic z toho ale nedávalo smysl. Dál a dále dostávala namísto odpovědí jenom další a další otázky. Kdo byli všichni ti lidé nahoře? Byli to opravdu upíři? A co tu dělají? Co dělají v Cloisters?

Zahnuli za roh do velké místnosti, která ji ohromila svou krásou. Bylo to neuvěřitelné, doslova jako kdyby sestoupili do opravdového středověkého hradu. Stropy zdobila kamenná klenba. Po její pravé ruce bylo nad úrovní podlahy několik sarkofágů. Jejich víka byla zdobená složitými vzory, vytesanými rovnou do kamene. Některé z nich byly otevřené. Chodili tam spát?

Pokusila si vzpomenout na veškeré upírské pověsti, které kdy slyšela. Spávají v rakvích. Budí se za nocí. Mají nadliskou sílu a rychlost. Sluneční světlo je pálí nesnesitelnou bolestí. Zdálo se, že to všechno sedí. Ona sama přece cítila na slunci malátnost a bolest. Ale nebyla nesnesitelná. A svěcená voda jí vůbec nic neudělala. Navíc, tohle místo, muzeum Cloisters, bylo doslova přeplněné kříži. Obrovské kamenné kříže tu stály takřka na každém kroku. Ale zdálo se, že to na tyhlety nemá sebemenší vliv. Ve skutečnosti tohle místo mnohem víc působilo jako jejich domov.

Chtěla se Caleba na všechno vyptat, a vlastně ještě na víc věcí, ale nevěděla, kde by měla začít. A tak se zaměřila na to poslední, co jí přišlo na mysl.

„Ty kříže,“ řekla a pokývla k jednomu, který zrovna míjeli. „Nevadí ti?“

Nechápavě se na ní podíval. Trochu to vypadalo, že ho vyrušila ze zamyšlení.

„Kříže upíry nezraňují?“ zeptala se.

V jeho tváři se objevilo pochopení.

„Ne všechny z nás,“ odpověděl. „Naše rasa je velmi rozmanitá. Prakticky stejně jako lidská rasa. Upíři se dělí do mnoha ras, a ty dále na klany – nebo-li sabaty – které ovládají jednotlivá teritoria v rámci své rasy. Je to poměrně komplikované. Kříže ale nijak neovlivňují dobré upíry.

„Dobré?“ zeptala se.

„Stejně jako u lidí se dají najít síly zla a síly dobra, ani my upíři se v tomto nelišíme.“

Potom se odmlčel. Jako obvykle, jeho odpovědi v ní vyvolaly jenom spousty dalších otázek. Ale držela jazyk za zuby. Nechtěla příliš slídit. Ne teď.

Navzdory vysokým klenutým stropům byly dveře ve zdi této místnosti poměrně malé. Když jimi procházeli, museli oba sklonit hlavu. Dostali se tak do další úžasné místnosti. Strop okamžitě zase vyletěl vysoko vzhůru. Caitlin vzhlédla a spatřila bohaté barevné vitráže všude kolem. Po její pravé straně stálo něco jako kazatelna a před ní desítky malých, dřevěných židlí. Celé to působilo stroze a zároveň krásně. Skutečně se zdálo, že jsou v nějakém středověkém klášteře.

Nikde neviděla ani náznak života, nebo jakéhokoliv pohybu. Neslyšela také vůbec nic neobvyklého. Říkala si, kam se to asi dostali.

Vstoupili do další místnosti, jejíž podlaha se mírně svažovala. Caitlin zalapala po dechu. Tahle malá místnost byla naplněná poklady. Protože tohle místo fungovalo, koneckonců, přes den jako muzeum, byly všechny předměty bezpečně uloženy za sklem. Přímo před nimi, osvětlené halogenovými světly, ležely prastaré předměty v hodně mnoha milionů dolarů. Zlaté kříže. Veliké, stříbrné poháry. Středověké manuskripty….

Následovala Caleba napříč místností, ale ten se záhy zastavil u vitríny, ve které byla na stojanu upevněná dlouhá, úžasně krásná slonovinová hůl. Díval se na ní přes vyleštěné sklo.

Několik vteřin nic neříkal.

„Co to je?“ zeptala se nakonec.

On se ale stále jenom tiše díval. Potom konečně řekl, „Starý přítel.“

A to bylo vše. Nic dalšího jí sdělit už nehodlal. Říkala si, jaká historie jej asi s tímhle předmětem může pojit, a jaký význam v něm asi může být ukrytý. Přečetla si tabulku: Počátek 13. století.

“Je to pastýřská hůl. Berla biskupů. Je to zároveň zbraň i symbol. Zbraň pro trestání hříšníků, symbol pro vedení věřících. Symbol naší církve. Má sílu požehnání, ale dovede i seslat kletbu. To je to, co tu strážíme. To, co nás udržuje v bezpečí.

Jejich církve? To, co stráží?

Než mohla položit další otázky, chytil ji za ruku a vedl do dalších dveří.

Došli k sametovému závěsu. Natáhl se, rozhrnul jej a umožnil jí, aby vstoupila první. Potom ji následoval, ihned za sebou závěs zase upravil a poté ji dovedl k malému dřevěnému schodišti. Zábralí se vinulo směrem dolů, ale namísto schodů byla pod ním jenom normální rovná podlaha. Caitlin se na to zmateně podívala.

Caleb poklekl a nahmatal na zemi skryté tlačítko. Podlaha nad domnělými schody se propadla a Caitlin mohla vidět, že dolů teď skutečně vede točité schodiště.

Caleb se jí podíval do očí: „Jsi připravená?“

Chtěla odpovědět, že ne. Ale namísto toho jej prostě vzala za ruku.

*

Tohle schodiště vedlo strmě dolů. Pod ním se rozprostírala neprostupná temnota. Po nekonečném kroužení, stále hlouběji a hlouběji, nakonec uviděla náznak světla někde pod nimi a také zaslechla nějaký pohyb. Dospěli na konec schodiště, zahnuli za roh a dorazili do další místnosti.

Tato byla obrovská a jasně osvětlená pochodněmi, které hořely úplně všude. Architektura byla stejná jako u místností na povrchu. Byly tu kamenné klenby, zdobené středověkými ornamenty, vše vypracované do sebemenších detailů. Na stěnách visely velké tapisérie a celý prostor byl vybaven středověkým nábytkem.

A také tu bylo mnoho lidí. Tedy upírů. Všichni byli oblečení v černých šatech a nenuceně se pohybovali po místnosti. Mnozí z nich seděli v různých křeslech, někteří při tom vzájemně rozmlouvali. V tom druhém sabatu, tím pod městskou radnicí, cítila zlo, cítila tam neutuchající zlobu. Ale tady panovala prapodivně uvolněná atmosféra.

Caleb ji vedl napříč místností, přímo do jejího středu. Jak procházeli, pohyb kolem se postupně zastavoval a hovor utichal. Zanedlouho už cítila, že se k ní upírají spousty párů očí.

Když došli na konec místnosti, Caleb předstoupil před obrovského upíra, vyššího než Caleb sám a mnohem silnějšího v ramenou. Muž se na něj podíval s výrazem, ze které se nedalo vyčíst vůbec nic.

„Potřebuji slyšení,“ řekl Caleb stroze.

Upír se pomalu otočil a vešel do dveří, které za sebou zase okamžitě zavřel.

Caleb a Caitlin stáli na místě a čekali. Rozhlédla se po místnosti. Všichni kolem – snad stovky upírů – na ně zírali. Ale nikdo se neodhodlal přijít blíže.

Dveře se znovu otevřely a velký upír jim souhlasně pokynul. Vstoupili dovnitř.

Tato malá místnost byla temnější, matně osvětlená pouhými dvěma pochodněmi na vzdáleném konci od dveří. Byla také kompletně prázdná, až na dlouhý stůl u stěny proti dveřím. Za ním sedělo sedm upírů, kteří na ně vrhali nepřívětivé pohledy. Bezpochyby se jednalo o jakousi soudní radu.

Něco na těch upírech způsobovalo, že vypadali mnohem starší než ostatní. Výrazy jejich tváří byly velmi drsné. Zcela nepochybně to byl nějaký soudní tribunál.

„Koncil zasedá!“ zakřičel velký upír a udeřil svou holí o podlahu. Potom rychle opustil místnost a znovu za sebou pečlivě zavřel. Nyní tu zůstali jen oni dva tváří v tvář sedmi upírům.

Stála nejistě vedle Caleba a nebyla si jistá, co teď udělat, nebo co říct.

Následovala chvíle trapného ticha, když si je soudci prohlíželi. Zdálo se, že snad nahlíží i do nitra jejich duší.

„Calebe,“ ozval se drsný hlas upíra, který seděl uprostřed. „Opustil jsi svoji pozici.“

„Neopustil, můj pane,“ odpověděl. „Sloužil jsem věrně na svém místě po dvě stě let. Ale dnes v noci jsem byl přinucen jednat jinak.“

„Ty jednáš pouze a jedině na náš příkaz,“ řekl soudce. „Tímhle jsi ohrozil nás všechny.“

„Mou povinností bylo vás upozornit na hrozbu přicházející války,“ odpověděl Caleb. „Věřím, že ten čas nadešel.“

Koncil zalapal po dechu. Potom následovala dlouhá odmlka.

„A na základě čeho si to myslíš?“

„Převrhli na ni kotel plný svěcené vody a ona vyvázla nespálená. Učení říká, že ten den nadejde, až se objeví Vyvolený, a bude nezranitelný našimi zbraněni. To bude zvěstovatel přicházející války.

Další vzrušené zalapání po dechu naplnilo na moment místnost. Všichni se zkoumavě podívali na Caitlin. Několik soudců si mezi sebou začalo mumlat, až konečně ten prostřední tvrdě udeřil otevřenou dlaní o stůl.

„Ticho!“ zakřičel.

Šepot okamžitě utichl.

„Takže jsi riskoval bezpečnost nás všech kvůli člověku?“ zeptal se.

„Zachránil jsem jí, abych zachránil nás,“ odpověděl Caleb. „Pokud je skutečně Vyvolenou, my bez ní neznamenáme nic.“

Caitlin se na něj udiveně podívala. Nevěděla co si o tom myslet. Vyvolená? Učení? O čem to mluví? Říkala si, že si ji možná spletl s někým jiným, s někým nekonečně větším, než byla ona sama.

Zmocnila se jí úzkost, ne kvůli tomu, jak se na ní Koncil díval, ale protože se začala obávat, že jí Caleb zachránil pouze proto, že v ní viděl někoho jiného. Že mu na ní ve skutečnosti nezáleží. A jeho zájem o ni zmizí v okamžiku, až zjistí pravdu. Až zjistí, že, navzdory tomu, co se odehrálo za posledních pár dnů, je prostě jenom obyčejná, normální holka. A že ji potom opustí. Stejně jako všichni ostatní v jejím životě.

Jako kdyby chtěl potvrdit její pochyby, prostřední ze soudců se teď podíval na Caleba a s pohrdavým úsměvem zakroutil hlavou.

„Udělal jsi obrovskou chybu,“ řekl. „Cožpak nevidíš, že jsi to ty, kdo začal válku? Tvoje odhalení je upozornilo na naši přítomnost.“

„Navíc, ona není tím, kým si myslíš, že je.“

Caleb odpověděl, „Jak potom vysvětlíte…“

Do řeči mu ale okamžitě skočil další člen Koncilu, „Před mnoha stoletími tu byl podobný případ. Upír, který byl imunní na naše zbraně. I tehdy si všichni mysleli, že je to On. Jenže nebyl. Byl prostě jenom kříženec.“

„Kříženec?“ zeptal se Caleb. Jeho hlas najednou zněl nejistě.

„Upír od narození,“ pokračoval, „takový, který nebyl nikdy přeměněn. Jsou imunní na některé zbraně, ale na další naopak ne. To je ale nedělá členy naší společnosti. Nedělá je to ani nesmrtelnými. Něco ti ukážu.“ Poté se otočil ke Caitlin.

Okamžitě pocítila nervozitu, když se do ní zabodl pohled jeho pronikavých očí. „Pověz mi, maličká, kdo tě proměnil?“

Caitlin neměla nejmenší tušení, o čem to mluví. Nechápala ani, co ta otázka vlastně znamená. Už poněkolikáté tento večer přemýšlela, jakou nejméně nevhodnou odpověď by podala. Váhala, protože bylo jasné, že to, co odpoví, může mít obrovský dopad na bezpečnost nejen jí samotné, ale i na tu Calebovu. Chtěla kvůli němu odpovědět správně, ale neměla tušení, jak taková odpověď zní.

„Je mi líto,“ řekla, „nechápu, o čem to mluvíte. Nikdo mě neproměnil. Já ani nevím, co to vlastně znamená.“

Další z členů Koncilu se předklonil u stolu. „Kdo je potom tvým otcem?“ zeptal se.

Proč se ze všech možných otázek musel zeptat právě na tohle? Tuhle otázku kladla sama sobě celý svůj život. Kdo její otec vlastně byl? Proč ho nikdy nesměla poznat? Proč jí opustil? To byla odpověď, kterou chtěla znát víc, než cokoliv jiného. Teď samozřejmě nebyla, takhle na požádání, schopná odpovědět.

„Já nevím,“ řekla nakonec.

Tázatel se na znamení vítězství opět uvolnil ve svém křesle. „Vidíš?“ řekl. „Kříženci nejsou proměnění. A nikdy neznají své rodiče. Spletl ses, Calebe. Udělal jsi katastrofální chybu.“

„Učení říká, že Vyvoleným bude kříženec, a že on, nebo ona, nás povede v hledání ztraceného meče,“ vyštěkl Caleb vzpurně.

„Učení říká, že Vyvoleného přivede kříženec,“ opravil jej upír. „Ne, že jím bude.“

„TO je slovíčkaření,“ řekl Caleb. „Říkám vám, že válka začala a že ona nás dovede k meči. Času není nazbyt. Musíme ji nechat, aby nás vedla. Je to jediná naděje, kterou máme.“

„Dětské povídačky,“ odpověděl jiný člen Koncilu. „Meč, o kterém mluvíš, neexistuje. A i kdyby existoval, žádný kříženec není schopný nás vést.“

„Pokud ji nebudeme následovat my, jiní budou. Zajmou jí, najdou meč a použijí ho proti nám.“

„Spáchal jsi neodpustitelný zločin tím, že jsi ji sem přivedl,“ řekl další z upírů, sedící na úplném konci stolu.

„Ale já…“ začal Caleb.

„TO STAČÍ!“ zakřičel prostřední upír.

Místnost okamžitě ztichla.

„Calebe, vědomě jsi porušil několik zákonů našeho sabatu. Opustil jsi svoji pozici. Dezertoval jsi ze své mise. Rozpoutal jsi válku. A bezpečí nás všech jsi riskoval kvůli člověku. Dokonce to ani není člověk, ale kříženec. Ba co hůř, přivedl jsi ji přímo sem, rovnou do našeho domova a ohrozil tím nás všechny,“ pronesl vážným hlasem prostřední upír.

„Odsuzujeme tě tímto k padesáti letům ve vězení. Po dobu výkonu trestu neopustíš toto panství. A přímo teď vyženeš tohohle křížence za naše zdi jednou pro vždy.“

„Audience skončila.“

Kapitola třináctá

Caitlin a Caleb stáli na velké, otevřené terase před hradem Cloisters a dívali se na noční město. Nedaleko byla vidět řeka Hudson, která tu a tam vykukovala mezi spoře olistěnými jarními stromy. Ve větší vzdálenosti odsud Caitlin viděla maličká světla aut, která přejížděla přes most. Noc byla kompletně tichá.

„Potřebuju, abys mi odpověděl na pár otázek, Calebe,“ řekla jemně po několikavteřinovém tichu.

„Já vím,“ odpověděl.

„Co tu dělám? Kdo si myslíš, že jsem?“ zeptala se Caitlin. Potřebovala dalších pár vteřin ticha, aby sebrala dost odvahy pro finální otázku, „a proč jsi mě zachránil?“

Caleb se dlouhou chvíli díval někam do dálky. Neměla tušení o čem přemýšlí, ani si nebyla jistá, jestli vůbec hodlá odpovědět.

Konečně se k ní otočil. Podíval se jí rovnou do očí a byl to pohled, který ji naprosto uchvátil. Nedokázala by se podívat jinam, i kdyby snad chtěla.

„Jsem upír,“ řekl stroze. „Z Bílého sabatu. Jsem naživu tři tisíce let a osm set z nich jsem s tímhle sabatem.“

„Proč tu jsem já?“

„Upírské sabaty a rasy jsou v neustálé studené válce. Jsou velmi teritoriální. Ty jsi se bohužel nachomýtla přímo doprostřed toho všeho.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se. „Jak?“

Nechápavě se na ní podíval. „Copak si to nepamatuješ?“

Opětovala jeho nechápavý pohled.

„Tvůj úlovek. Ten spustil tohle všechno.“

„Úlovek?“

Pomalu zakroutil hlavou. „Takže si to nepamatuješ. Typické. První úlovek je vždycky takový.“ Znovu se jí podíval do očí. „Minulou noc jsi někoho zabila. Člověka. Krmila ses na něm. V Carnegie Hall.“

Caitlin cítila, že se s ní otřásl svět. Těžko by byla schopná uznat, že by někoho mohla byť jenom zranit, ale někde uvnitř cítila, že jí Caleb říká pravdu. Bála se zeptat se, kdo to byl. Mohl to být Jonah?

Jako kdyby jí četl myšlenky, Caleb dodal: „Ten zpěvák.“

Caitlin tomu nemohla uvěřit. Bylo to tak neskutečné. Měla pocit, jako by ji právě někdo ocejchoval černým znamením, který už nikdy nepůjde smýt. Cítila se hrozně a byla najednou velmi rozrušená.

„Proč jsem to udělala?“ zeptala se.

„Potřebuješ jíst,“ odpověděl. „Proč jsi to udělala tehdy a tam, to nikdo neví. Je to ale to, co začalo tuhle válku. Byla jsi na území jiného sabatu. Velmi mocného sabatu.“

„Takže jsem byla jenom ve špatný čas, na špatném místě?“

Povzdychl si. „Já nevím. Možná, že je tu něco víc, než jenom tohle.“

Podívala se na něj. „Co tím myslíš?“

„Možná jsi tam měla být. Možná to byl tvůj osud.“

Přemýšlela. Přemýšlela usilovně a zároveň měla strach položit další otázku. Nakonec sebrala odvahu. „Takže to znamená, že….jsem upír?“

Odvrátil se od ní a teprve po několika vteřinách řekl: „Já nevím.“

Potom se otočil zpět a podíval se na ní.

„Nejsi skutečný upír. Ale nejsi ani opravdový člověk. Jsi někde mezi.“

„Kříženec?“ zeptala se.

„Tak to nazývají oni. Já si nejsem jistý.“

„Co to vlastně přesně znamená?“

„Je to upír, který se tak narodil. Je proti našim zákonům a naší doktríně, aby se upír křížil se člověkem. Občas k tomu nicméně u toulavých upírů dochází. Pokud se člověku narodí dítě, bude to kříženec. Ne tak docela člověk, ale ani ne upír. Naše rasa se na křížence dívá hodně zpatra. Trest za křížení se člověkem je smrt. Bez výjimek. A dítě je potom vyděděnec.“

„Ale já myslela, že jsi říkal, že váš Vyvolený bude kříženec? Jak se můžou dívat zpatra na někoho, kdo je má zachránit?“

„To je paradox našeho náboženství,“ odpověděl.

„Řekni mi víc,“ naléhala. „Čím se přesně kříženci liší?“

„Opravdoví upíři se krmí od momentu, kdy byli proměněni. Kříženci s krmením většinou nezačnou, dokud nedosáhnou určitého věku.“

Zdráhala se položit další otázku.

„A kdy to je?“

„Přibližně osmnáct let.“

Caitlin usilovně přemýšlela. Začínalo to dávat smysl. Osmnáct jí bylo nedávno. A její nutkání právě teď začalo.

„Kříženci jsou také smrtelní,“ pokračoval Caleb. „Můžou umřít stejně jako každý člověk. My, na druhou stranu, nemůžeme.“

„Aby se jeden stal skutečným upírem, musí jej skutečný upír proměnit. Musí ho kousnout s jasným záměrem. Upíři ale nemohou měnit každého, kdo se jim zalíbí – to by zvýšilo počty naší rasy do neúnosných mezí. Musíme pro to získat speciální povolení od Nejvyššího koncilu.“

Caitlin zadumaně svraštěla čelo.

„Máš některé z našich schopností, ale ne všechny. A dokud nejsi čistokrevná, upírská rasa tě bohužel nepřijme. Každý upír patří k nějakému sabatu. Je příliš nebezpečné být venku na vlastní pěst. Samozřejmě bych mohl zkusit zažádat o tvé přijetí do našich řad. Ale je jisté, že když uvidí, že jsi kříženka…nikdy k tomu nesvolí. Ani žádný jiný sabat to neudělá.“

Caitlin usilovně přemýšlela. Pokud bylo něco horšího než uvědomění, že není opravdový člověk, tak to bylo to, že není ani o moc lepší. Zjištění, že vlastně doopravdy nikam nepatří. Nebyla ani tu, ani tam, zůstala zaklíněna někde uprostřed mezi dvěma rozdílnými světy.

„Co potom teda všechny ty řeči o Vyvoleném? O mně…že bych jím mohla být?“

„Naše doktrína, prastaré učení, říká, že se jednoho dne objeví zvěstovatel, Vyvolený, a povede nás do ztraceného světa. Učení říká, že toho dne začne konečná a totální válka mezi všemi upírskými rasami. Válka, do které bude zatažen i lidský svět. Je to naše verze apokalypsy. Jediná věc, která to může zastavit a která nás všechny může zachránit, je ztracený meč. A jediná osoba, která nás k němu může dovést, je Vyvolený.

„Když jsem viděl, co se s tebou dneska večer stalo, byl jsem si jistý, že jsi to ty. Nikdy předtím jsem neviděl žádného upíra, který by byl imunní na svěcenou vodu.“

Podívala se na něj.

„A teď?“ zeptala se.

Zasmušil se.

„Teď už si nejsem tak jistý.“

Caitlin se na něj dívala. Cítila, že se jí zmocňuje deprese.

„Takže,“ zeptala se se strachem z odpovědi, „to je jediný důvod, proč jsi mě zachránil? Protože sis myslel, že tě dovedu k nějakému ztracenému meči?“

Caleb její pohled opětoval a dobře viděl zmatený výraz její tváře.

„Jaký jiný důvod by tu ještě měl být?“ zeptal se.

Měla pocit, jako by ji právě někdo praštil. Všechna náklonnost, kterou k němu cítila, celé to spojení, o kterém si myslela, že mezi nimi je, bylo najednou pryč. Chtělo se jí dát se do pláče. Chtěla se otočit a utíkat pryč, ale nevěděla kam jít. Cítila se zostuzeně.

„No,“ řekla a bojovala se slzami, „alespoň tvá manželka bude mít radost, že jsi jenom dělal svojí práci. Že nemáš city pro nikoho dalšího. Nebo pro nic dalšího, kromě nějakého blbého meče.“

Potom se otočila a odcházela pryč. Nevěděla sice vůbec kam jde, ale potřebovala být co nejrychleji daleko od něj. Její pocity byly teď jednoduše příliš silné a zmatené. Nedokázala se v nich vůbec orientovat.

Ušla jenom několik kroků, když ucítila na svém rameni ruku. Otočil ji k sobě. Stál před ní a díval se jí do očí.

„Není to moje manželka,“ řekl jemně. „Kdysi jsme byli svoji, ale to je už sedm set let. A trvalo to jenom jediný rok. Upírská rasa ale bohužel nezapomíná snadno. Nejsou tu žádné možnosti, jak to zase zrušit.“

Caitlin smetla jeho ruku ze svého ramene. „No, cokoliv tedy je, bude jistě ráda, že ses jí vrátil.“

Potom pokračovala v chůzi pryč.

Znovu ji ale zastavil. Tentokrát ji předešel a zastoupil jí cestu.

„Nechápu, čím jsem tě urazil,“ řekl, „ale cokoliv jsem udělal, omlouvám se.“

Je to spíš to co jsi neudělal, chtělo se Caitlin odpovědět. Je to o tom, že je ti to jedno, a že ke mně doopravdy nic necítíš. Že jsem vlastně jenom věc, kterou na chvíli potřebuješ. Stejně jako všichni další chlapi, které jsem předtím potkala. Myslela jsem si, že by to tentokrát mohlo být jinak.

Ale neřekla to. Namísto toho jenom sklonila hlavu a ze všech sil se snažila potlačit slzy. Ale ani to nedokázala. Cítila, jak se jí po tvářích začínají kutálet horké kapky. Potom se její tváře dotkla ruka, která ji přinutila, aby se na něj podívala.

„Omlouvám se,“ řekl nakonec upřímným tónem. „Máš pravdu. Nebyl to jediný důvod, proč jsem tě zachránil.“ Zhluboka se nadechl. „I já k tobě cítím něco víc.“

Caitlinino srdce zjihlo.

„Jenže musíš pochopit, že je to zakázané. Zákony jsou v tomhle velmi striktní. Upír nikdy, nikdy nesmí být s člověkem nebo křížencem, nebo s kýmkoliv, kdo není čistokrevný upír. Trest za porušení je smrt. A nedá se to nijak obejít.“

Caleb sklopil zrak.

„Takže musíš pochopit,“ pokračoval potom, „že pokud bych k tobě něco cítil, pokud bych s tebou nakládal podle nějakého jiného motivu, než pro obecné dobro mého sabatu, znamenalo by to moji smrt.“

„A co teď mám dělat?“ zeptala se a rozhlédla se kolem. „Očividně tu nejsem vítána. Kam mám jít?“

Caleb sklopil pohled a zavrtěl hlavou.

„Domů jít nemůžu,“ dodala. „Žádný domov už nemám. Hledá mě policie. Stejně jako ti druzí upíři. Co si mám počít? Jít tam ven sama? Já sama ani dobře nerozumím, co se to ze mě stalo.“

„Přál bych si, abych ti dokázal odpovědět. Snažil jsem se. Opravdu. Ale bohužel už pro tebe nemohu nic víc udělat. Nikdo se nemůže vzepřít Koncilu. Znamenalo by to smrt pro nás oba. Já sám jsem teď odsouzený k padesáti letům vězení. Nemůžu teď ani opustit tohle místo. Pokud bych to udělal, můj klan by mě vyhnal navždy. Musíš tomu rozumět.“

Caitlin se otočila k odchodu, ale on si ji opět obrátil k sobě.

„Musíš rozumět! Jsi skoro člověk. Tvůj život skončí za osmdesát let. Pro mě jsou to ale tisíciletí. Tvoje utrpení je krátké. Moje je nekonečné. Nemůžu zůstat ve vyhnanství na věčnost. Můj sabat je všechno co mám. Něco k tobě cítím. Něco, čemu sám nerozumím. Necítil jsem nic podobného k nikomu během celých svých tří tisíc let. Ale nemůžu kvůli tomu riskovat všechno a opustit tyhle zdi.“

„Takže,“ řekla, „ se tě zeptám znovu. Co si mám počít?“

Namísto odpovědi jenom sklonil hlavu.

„Chápu,“ řekla. „To už není tvůj problém.“

Caleb otevřel pusu, aby něco řekl, ale ona už se stačila otočit a rychlými kroky se vzdalovala. Tentokrát doopravdy.

Rychle přešla po kamenné terase a potom dolů ze schodiště. Tentokrát už ji nezastavil a ona mířila rovnou do nočního Bronxu. Ještě nikdy předtím se necítila tak strašně osaměle.

Kapitola čtrnáctá

Kyle společně s několika bodyguardy procházel dlouhou kamennou chodbou. Spěšné kroky vrhaly ostrou ozvěnu. První z ochránců osvětloval cestu hořící pochodní.

Mířili přímo do nejnižších pater podzemního komplexu. Žádný upír tam nesměl vstoupit aniž by k tomu byl předem vyzván. Kyle sám ještě nikdy předtím nebyl takhle hluboko. Ale tento den si jej povolal sám jejich nejvyšší vůdce. Muselo se jednat o něco vážného. Za čtyři tisíce let nebyl Kyle nikdy povolán. Ale slyšel o jiných, kteří byli. Odešli na audienci sem dolů, a nikdo z nich už se nevrátil.

Kyle těžce polknul a zrychlil chůzi. Vždy věřil, že nejlepší je čelit špatným zprávám co nejdříve a co nejrychleji se s nimi potom také vypořádat.

Dorazili k velkým dveřím, které hlídalo několik upírů. Všichni jim věnovali chladné pohledy. Nakonec ale ustoupili stranou a otevřeli dveře. Jakmile Kyle prošel dveřmi, strážní zkřížili hole a zamezili ostatním, aby svého velitele následovali. Kyle uslyšel, jak se za ním dveře zabouchly.

Uviděl desítky upírů, kteří stáli tiše v pozoru kolem zdí po obou stranách místnosti. Uprostřed seděl v masivním železném křesle Rexus, jejich nejvyšší vůdce.

Kyle postoupil několik kroků kupředu, uklonil se a čekal, až bude osloven.

Rexus se na něj díval tvrdým pohledem ledově modrých očí.

„Řekni mi všechno, co víš o tomhle člověku, nebo kříženci, nebo co vlastně je,“ začal. „A také o tom špiónovi. Jak se mu podařilo infiltrovat naše řady?“

Kyle se zhluboka nadechl a začal.

„O té dívce toho moc nevíme,“ řekl. „Nemáme tušení, jak to že na ni svěcená voda nepůsobila. Ale víme jistě, že to ona zaútočila na toho zpěváka. Držíme ho momentálně ve vazbě. Jakmile se zotaví, tak nás k ní dovede. Ona jej proměnila, takže její pach teď koluje v jeho žilách.“

„Do kterého sabatu patří?“ zeptal se Rexus.

Kyle věděl, že teď musí volit slova uváženě.

„Myslíme si, že je to prostě toulavá upírka.“

„Myslíte!? Víte vůbec něco?“

Kyle cítil, že jeho tvář rudne.

„Takže jsi ji přivedl přímo do našeho sídla, aniž bys o ní cokoliv věděl,“ řekl Rexus. „Ohrozil jsi tím celé naše společenství.“

„Přivedl jsem ji, abych ji vyslýchal. Neměl jsem nejmenší tušení, že může být imunní…“

„A co ten špeh?“ přerušil jej Rexus.

Kyle polknul.

„Caleb. Přijali jsme ho před dvěma sty lety. Mnohokrát prokázal svou loajalitu. Nikdy jsme neměli nejmenší důvod jej podezřívat.“

„Kdo jej naverboval?“ zeptal se Rexus.

Kyle se odmlčel a těžce polknul.

„To já.“

„Takže,“ řekl potom Rexus, „to už jsi nás ohrozil podruhé.“

Při těch slovech se mračil. Nebyla to otázka. Bylo to konstatování. A znělo to zároveň trochu i jako rozsudek.

„Je mi líto, můj pane,“ řekl Kyle a sklonil hlavu. „Na svou obranu bych ale rád řekl, že nikdo, ani jediný z ostatních upírů, nikdy Caleba nepodezíral. V mnoha případech…“

Rexus zvedl ruku.

Kyle zmlkl.

„Přinutil jsi mě k rozpoutání války. Budu teď muset odklonit všechny naše zdroje. Náš velký plán bude muset být odložen.“

„Je mi to líto, můj pane. Udělám, co bude v mých silách, abych je našel a pak je přinutím, aby za to zaplatili.“

„Obávám se, že na to je již příliš pozdě.“

Kyle těžce polknul a připravil se na to, co mělo přijít. Pokud to měla být smrt, byl hotov ji přijmout.

„Já už nadále nejsem ten, komu se budeš zodpovídat. Sám Nejvyšší koncil se o tuto záležitost začal zajímat.

Kyleovy oči se široce otevřely v údivu. Celý život slyšel zvěsti o Nejvyšším koncilu, jakési upírské vládě, které se dokonce musí zodpovídat i vůdci sabatů. A teď měl důkaz o jeho skutečné existenci, ba dokonce o tom, že je povolán, aby před ním mluvil. Znovu těžce polknul.

„Jsou velmi rozladěni z toho, co se tu dnes stalo. Chtějí odpovědi. Ty jim je podáš. Objasníš jim chyby, které jsi udělal, proč ta holka utekla, jak se stalo, že naše řady infiltroval špeh, a co hodláme učinit pro to, abychom odhalili případné další špehy. Potom přijmeš jejich rozsudek.“

Kyle pomalu kývnul v hrůze z toho, co bude následovat. Ani jediná věc z toho, co bylo řečeno, nezněla dobře.

„Setkání se uskuteční během nadcházejícího novoluní. To ti dává čas. Mezitím bych ti doporučoval, aby našel tu kříženku. Pokud se ti to povede, může ti to zachránit život.“

„Slibuji, můj pane, že povolám všechny naše upíry do posledního. A sám povedu pátrání. Najdeme ji. A pak ji přinutíme za všechno zaplatit.“

Kapitola patnáctá

Jonah seděl na policejní stanici a měl strach. Z jedné strany seděl jeho otec, který vypadal nervóznější než jak ho Jonah kdy předtím viděl. Ze strany druhé seděl jeho právě najatý právník. Naproti nim sedělo v malé, silně osvětlené vyslýchací síni pět detektivů. Za nimi bylo pět dalších, kteří netrpělivě přecházeli po místnosti.

Byla to největší událost toho dne. Nejenom, že byl přímo během svého debutového představení v Carnegie Hall zavražděn mezinárodně proslulý zpěvák. Nejenom, že byl navíc zabit velmi zvláštním způsobem. To stále ještě nebylo všechno. Když se policie totiž pustila po jediné stopě, kterou měla, byla následně zavedena do bytu podezřelé, ve kterém záhy zemřeli čtyři policisté. Říct, že se případ vyhrocuje by bylo velice nepřesné.

Teď už nehledali jenom „Beethovenova řezníka“ (nebo „vraha z Carnegie Hall,“ jak uváděly některé deníky), teď už to byl i zabiják policistů. Čtyř policistů. Každý strážník ve městě byl na případ nasazen a nikdo si nedopřeje odpočinku, dokud nebude pachatel dopaden.

Jediná stopa, kterou teď měli, seděla přímo naproti nim za tím stolem. Jonah. Její společnost z onoho večera.

Jonah seděl s vykulenýma očima a cítil, že se mu na čele opět začínají formovat krůpěje potu. Tohle byla jeho už sedmá hodina strávená ve výslechové místnosti. Během prvních tří si neustále otíral z tváří pot. Teď už nechal, aby mu pot volně stékal po obličeji, poklesl do křesla a tvářil se rezignovaně.

Už jednoduše nevěděl, co dalšího by dodal. V místnosti se střídal jeden policista za druhým a všichni kladli ty stejné otázky. Pořád dokola ty samé variace na jedno téma. Neměl žádné odpovědi. Nechápal, proč se ho ptají na to samé pořád dokola znovu a znovu. Jak dlouho jsi ji znal? Proč jsi ji přivedl na ten koncert? Proč o přestávce opustila místo? Proč jsi nešel za ní?

Jak se to vlastně všechno seběhlo? Přišla za ním do kavárny a moc jí to slušelo. Celou dobu byla hrozně milá. Moc se mu líbilo být a mluvit s ní. Byl si jistý, že to bude rande jako ze snů.

Potom se začala chovat divně. Krátce poté, co hudba začala hrát, měl pocit, že začíná být silně nervózní a roztěkaná. Vypadala…nemocně není to pravé slovo. Vypadala…podrážděně. Ba co hůř, po chvíli se zdálo, že snad samou nervozitou vyletí z kůže. Jako když někam úporně musela jít a musela tam být co nejrychleji.

Nejprve si myslel, že je to prostě jenom proto, že se jí koncert nelíbí. Přemýšlel, jestli byl dobrý nápad jí tam vzít. Potom ho napadlo, že se jí možná nezamlouvá jeho společnost. Její nervózní chování potom ale nabralo na intenzitě a on téměř mohl cítit horko, které vyzařovalo z její kůže. Začal si říkat, jestli třeba nemá nějakou nemoc, nebo že je jí možná špatně z jídla.

Když potom tak překotně vyrazila ze svého místa, usoudil vlastně, že běžela na záchod. Byl zmatený, ale trpělivě na ni čekal na chodbě a doufal, že se do konce přestávky zase objeví. Jenže po patnácti minutách, kdy zazněl poslední zvonec, se vrátil zpátky na své místo. Sám a zmatený.

Uteklo dalších patnáct minut. Potom se světla v sále opět rozsvítila a na jeviště vstoupil jakýsi muž, který oznámil, že koncert nebude pokračovat a že vstupné bude divákům zase vráceno. Neřekl proč. Obecenstvem se rozlehl naštvaný, více však překvapený šepot. Jonah navštěvoval koncerty celý svůj život a ještě nikdy nezažil, že by byl nějaký ukončený o přestávce. Udělalo se snad zpěvákovi špatně?

„Jonahu?“ vyštěkla vyšetřovatelka.

Jonah se na ni zasněně podíval.

Vyšetřovatelka mu věnovala rozzlobený pohled. Jmenovala se Grace. Byla ten nejdrsnější polda, jakého Jonah kdy v životě potkal. A byla neoblomná.

„Copak jsi neslyšel, na co jsem se tě právě ptala?“

Jonah zakroutil hlavou.

„Chci, abys mi znovu pověděl všechno, co o ní víš,“ řekla. „Pověz mi znovu, jak jste se seznámili.“

„Už jsem na tuhle otázku odpověděl snad milionkrát,“ řekl Jonah frustrovaně.

„Chtěla bych to slyšet znovu.“

„Seznámili jsme se ve třídě. Byla nová. Nabídl jsem jí svojí židli.“

„Co potom?“

„Trošku jsme si povídali a potom se ještě potkali v jídelně. Pozval jsem jí na rande. Souhlasila.“

„To je všechno?“ zeptala se vyšetřovatelka. „Už nemáš nic dalšího, co bys k tomu dodal? Žádné další detaily?“

Jonah celou dobu přemýšlel, kolik jim toho vlastně smí prozradit. Samozřejmě, že toho bylo víc. Byl tam jeho incident s těmi kluky, co mu rozbili violu a její deník, který ležel na zemi, když se probral. Jeho podezření, že to celé viděla. Že mu navíc pomohla. Že možná dokonce nějakým způsobem ty grázly dokázala zlikvidovat. Jak by se jí to mohlo povést, to neměl tušení.

Ale co měl těm policajtům říct? Že dostal nakládačku? Že si myslí, že ji tam viděl? Že si myslel, že ji viděl jak zbila kluky dvakrát tak velké jak ona sama? Nic z toho nedávalo smysl dokonce ani jemu samotnému, tak jak by to mohlo nějak posloužit jim? Prostě by si jenom mysleli, že si to celé vymýšlí. Navíc, oni jí přece chtěli zatknout. Jonah jim v tom nechtěl nijak pomáhat.

Navzdory všem prošlým událostem měl stále potřebu se k ní chovat ochranitelsky. Nerozuměl tomu, co se tam stalo. Část z něj té teorii vůbec nevěřila, anebo nechtěla věřit. To vážně mohla toho zpěváka zabít? Proč? Opravdu byly v jeho krku dvě díry, jak to říkají noviny? To ho jako kousla? Copak snad byla nějaký…

„Jonahu,“ vyštěkla znovu Grace. „Ptala jsem se, jestli je tu ještě něco dalšího.“

Vyšetřovatelka se na něj upřeně dívala.

„Ne,“ řekl konečně a doufal, že nikdo nepozná, že lže.

Teď předstoupil jiný detektiv. Naklonil se nad Jonaha a zadíval se mu do očí. „Řekla během té noci cokoliv, co by naznačovalo, že není emočně stabilní?

Jonah svraštěl čelo.

„Myslíte blázen? Proč bych si to měl myslet? Dělala mi skvělou společnost. Opravdu se mi moc líbilo být s ní. Je chytrá, milá. Rád s ní mluvím.“

„O čem jste přesně mluvili?“ zeptala se opět ta vyšetřovatelka.

„Beethoven,“ odpověděl Jonah.

Detektivové se na sebe podívali. Podle jejich zmatených, nespokojených tváří by si někdo mohl myslet, že právě řekl něco jako „porno“.

„Beethoven?“ zeptal se posměšně jeden z detektivů. Byl tlustý a mohlo mu být asi tak padesát let.

Jonah toho všeho měl už dost a teď bojoval s nutkáním vysmát se detektivovi v odpověď.

„To je skladatel,“ řekl po chvilce.

„Já vím, kdo je Beethoven, ty malej parchante,“ vyštěkl detektiv.

Další detektiv, rovněž tlustý, asi tak šedesátiletý muž z červenolícími tvářemi, se opřel dlaněmi o stůl a naklonil se k Jonahovi tak blízko, že ten mohl cítit jeho dech, zavánějící levnou kávou. „Podívej se, kamaráde, tohle není žádná hra. Čtyři policisté jsou kvůli tvé přítelkyni mrtví,“ řekl. „My dobře víme, že ty víš, kde se ukrývá. Měl bys raději otevřít pusu a začít…“

Jonahův právník zvedl ruku. „To je domněnka, detektive. Nemůžete mého klienta obviňovat z…“

„Mně je váš klient ukradený!“ zařval detektiv na advokáta.

Těžké ticho padlo na všechny přítomné.

Do toho se otevřely dveře a dovnitř vkráčel další detektiv, který měl na rukou latexové rukavice. V jedné ruce držel Jonahův telefon, který záhy položil na stůl před něj. Jonah byl rád, že svůj přístroj zase vidí.

„Máme něco?“ zeptal se jeden z policistů.

Detektiv si sundal rukavice a jednu po druhé je hodil do odpadkového koše. Potom zakroutil hlavou.

„Nic. Telefon toho kluka je čistý. Má tam od ní pár smsek z doby před koncertem, ale to je všechno. Zkusili jsme jí zavolat, ale její číslo je nedostupné. Teď stahujeme veškeré záznamy jejích hovorů. Nicméně, ten kluk říká pravdu. Před včerejším dnem mu nikdy nevolala ani nepsala.“

„Říkal jsem vám to,“ vyštěkl tentokrát Jonah na policisty.

„Detektivové, jsme zde hotoví?“ zeptal se Jonahův právník.

Policisté se na sebe podívali.

„Můj klient nespáchal žádný zločin, ani neudělal nic špatného. Během výslechu plně spolupracoval a zodpověděl všechny vaše otázky. Nemá v úmyslu opustit stát, ba ani toto město. Je pro vás kdykoliv dostupný, pokud se objeví další otázky. Žádám vás, abyste jej teď propustili. Je to student a zítra ráno musí do školy.“ Právník se podíval na hodinky a dodal. „Je skoro jedna ráno, přátelé.“

Přesně v momentě, kdy vyřkl poslední slovo, se místnosti rozhlehlo hlasité zvonění, doplněné vibrací. Všechny oči v místnosti se upnuly k Jonahovu telefonu, který byl teď položený vedle něj na kovové židli a tančil v rytmu vibrace. Jeho displej se rozsvítil. Než pro něj Jonah sáhnul, přečetl si od koho, že to přišla ona zpráva. Stejně jako všichni ostatní v místnosti.

Bylo to od Caitlin.

Chtěla vědět, jestli se mohou vidět.

Kapitola šestnáctá

Caitlin znovu zkontrolovala svůj telefon. Byla jedna ráno a před malou chvílí napsala Jonahovi smsku. Bez odpovědi. Nejspíš asi spí. Nebo pokud ne, možná s ní stejně nebude chtít mluvit. Ale napsat mu byla jediná věc, která jí napadla.

Když odešla z Cloisters na chladný noční vzduch, její hlava se po chvilce pročistila. Čím dál byla od toho místa, tím se cítila lépe. Calebova přítomnost, jeho energie, z ní pomaloučku opadla a ona najednou měla pocit, že opět dokáže jasně myslet.

Dokud byla s ním, měla zvláštní pocit, jako by nedokázala plně jednat sama za sebe. Jeho přítomnost jako by pohlcovala všechno ostatní. Nedokázala myslet na nic, nebo na nikoho jiného, než na něj.

Teď, když opět osaměla a on byl pryč, její myšlenky na Jonaha se pomalu zase vrátily. Najednou měla špatné svědomí kvůli tomu, že se jí Caleb vůbec líbil – jako by tím nějakým způsobem zradila Jonaha. Jonah na ní byl ve škole tak milý a choval se k ní skvěle i na jejich rande. Přemýšlela, co si o ní teď asi myslí, když mu tak utekla. Nejspíš je naštvaný.

Procházela parkem Fort Tryon a chvíli co chvíli kontrolovala telefon. Naštěstí byl maličký, takže bylo možné jej schovat do maličké vnitřní kapsy šatů. I tak bylo ale s podivem, že všechny události posledních hodin bez úhony přežil.

Baterie na tom ale byla o poznání hůř. Už to byly skoro dva dny, kdy byl telefon naposledy nabíjen a Caitlin viděla, že je hladina energie už v červené úrovni. Zbývalo možná pár minut, než se kompletně vybije. Doufala, že jí Jonah ještě předtím stačí odpovědět. Pokud ne, nebude mít už žádnou jinou možnost, jak se s ním spojit.

Opravdu spí? Nebo ji jenom ignoruje? Nemohla by mu to mít za zlé. Nejspíš by sama sebe ignorovala také.

Caitlin šla dál a dál parkem. Neměla nejmenší potuchy, kam se vlastně ubírá. Jediné co věděla bylo, že se musí od tamtoho místa dostat co nejdál. Od Caleba. Od upírů. Od toho všeho. Chtěla prostě jenom zpátky svůj normální život. Někde hluboko v mysli měla pocit, že pokud by šla dostatečně dlouho a došla dostatečně daleko, tak by toto všechno mohlo jednoho dne prostě zmizet. Možná, že východ slunce přinese úplně nový den, který to všechno smete pryč jako nějaký hodně ošklivý sen.

Podívala se na mobil. Ten se teď rozsvítil posledním upozorněním na slabou baterii. Z předchozích zkušeností věděla, že má asi tak půl minuty, než bude po všem. Sledovala displej po celou tu dobu a doufala, modlila se, aby Jonah nakonec odpověděl. Doufala, že nakonec zavolá a řekne, Kde jsi? Přijedu pro tebe. To by byla její jediná záchrana.

Jenže jak tak sledovala displej, ten najednou zčernal. Vybitý. Kompletně vybitý.

Zklamaně strčila telefon zpátky do kapsy. Smutná nad celým svým osudem. Smutná, že už jí nezbyl ani jeden blízký člověk. Že od teď už se bude muset spoléhat jenom sama na sebe. Jenže to vlastně více nebo méně dělala celý život.

Když došla na konec parku Fort Tryon, ocitla se opět na ulici. Všude kolem se rozkládal Bronx. Dodalo jí to náznak pocitu, že je vše zase normální. A také se jí podařilo se trochu zorientovat. Stále sice neměla konkrétní cíl, ale všimla si, že momentálně jde směrem na Midtown.

Ano. To bylo ono. Tam se mohla vydat. Do centra a na nádraží Penn Station. Mohla by tam sednout na vlak a odjet daleko odsud. Možná se vrátit do předchozího města. Možná tam její bratr stále ještě je. Mohla by tam zkusit začít znovu. A zkusit předstírat, že se nic z toho tady nikdy nestalo.

Rozhlédla se kolem sebe: všude grafiti, na každém rohu dealer. Ale tentokrát ji z nějakého důvodu všichni nechávali na pokoji. Možná pochopili, že byla sama na dně svých možností. Že už na ní nezbylo nic, co by jí mohli vzít.

Uviděla ceduli, na které stálo 186. ulice. To bude dlouhý pochod. Na Penn Station je to sto padesát bloků. Zabere jí to celou noc. Ale to bylo přesně to, co potřebovala. Vyčistit si hlavu. Od Caleba, od Jonaha. Od všech událostí z posledních dvou nocí.

Uviděla před sebou záblesk naděje a byla připravena vydat se na cestu.

Kapitola sedmnáctá

Když se Caitlin probudila, už byl den. Paprsky ranního slunce dokázala snad více cítit, než vidět. Malátně se postavila a pokoušela se na nohách i udržet. Bylo jí zima od studeného kamene, na kterém ležela. Kde to byla?

Když zvedla hlavu a rozhlédla se, došlo jí, že je v Central Parku. Vzpomněla si, že se během nočního pochodu tu a tam zastavovala, aby si odpočinula. Byla strašlivě unavená a její nohy už potom byly jako z olova. Musela tu usnout vsedě, potom se překulit na bok a s rukama pod hlavou spát po zbytek noci na kamenném zábradlí.

Teď už bylo dopoledne a park se pomalu začínal zalidňovat. Nějaká paní, která kráčela kolem se svou malou dcerkou, jí věnovala udivený pohled. Když jí míjely, přitáhla si svou ratolest blíže k sobě a přidala do kroku.

Caitlin se narovnala a znovu se rozhlédla kolem. Pár lidí se dívalo jejím směrem a ona si říkala, co si o ní asi tak myslí. Potom se podívala na své špinavé šaty. Byly doslova pokryté špínou, ale jí to teď bylo dočista fuk. Jediné co chtěla, bylo dostat se pryč z města, z toho místa, kde se všechno najednou tak podělalo.

Potom se to ozvalo znovu. Hlad. Pocítila bodavou bolest a najednou se cítila hladovější než kdy předtím. Ale ani teď to nebyl ten normální známý hlad. Byla to šílená, živočišná touha. Nakrmit se. Stejná jakou cítila v Carnegie Hall.

Nějaký malý kluk, který si hrál s fotbalovým míčem opodál, nemohlo mu být více než šest, teď nakopl míč nechtíc přímo k ní. Okamžitě se za míčem rozběhl. Jeho rodiče byli daleko, nejméně třicet metrů.

To byla její šance. Každičká buňka jejího těla řvala hlady. Zírala na chlapcův krk a jasně viděla, jak v něm pulzuje krev. Cítila ji. Téměř dokázala cítit její chuť na špičce jazyka. Chtěla se na něj vrhnout.

Ale nějaká část jejího já ji přiměla se v posledním okamžiku zastavit. Věděla, že vyhladoví pokud se nenakrmí, a že potom určitě umře. Ale v ten moment by radši umřela, než aby to dítě zranila. Nechala ho jít.

Sluneční světlo bylo nepříjemné, ale dalo se snést. Bylo to proto, že byla kříženec? Jak by to ovlivnilo jiné upíry? Možná, že tohle pro ni znamenalo určitou výhodu.

Rozhlédla se kolem. V ostrém světle musela mrkat a celkově se cítila malátná a zmatená. Kolem bylo tolik lidí. Tolik pohybu. Proč se musela zastavit zrovna tady? Kam to vlatně v noci šla? Ach…ano…šla na Penn Station.

Z dlouhé chůze ji teď bolela chodidla. Ale už od cíle nebyla příliš daleko. Jenom nějakých třicet bloků. Mohla by se teď vydat na zbytek cesty, nasednout na vlak a už odsud sakra zmizet. Mohla by se přinutit, s vypětím veškeré své vůle, aby byla zase normální. Pokud by se odsud dostala dost daleko, tak by se to třeba opravdu dalo uskutečnit.

Caitlin se pomalu postavila, a připravila se vyrazit na cestu.

„Stát!“ ozval se hlas.

„Ani hnout!“ zakřičel druhý.

Caitlin se pomalu otočila.

Proti ní tam stálo minimálně deset uniformovaných strážníků newyorské policie, všichni měli v rukou zbraně a mířili na ní. Drželi se dobrých patnáct kroků z dosahu, jakoby se snad báli k ní přiblížit. Jako kdyby byla nějaké divoké zvíře.

Podívala se na ně a kupodivu nepocítila sebemenší záchvěv strachu. Namísto toho cítila, jak se jí tělem rozléhá podivný klid. Začínala si uvědomovat, že je silnější než běžní lidé. S každým momentem se cítila být součástí jejich světa méně a méně. Měla zvláštní pocit neporazitelnosti, jako kdyby ani nijak nezáleželo na tom, kolik jich je, nebo jaké mají zbraně. Vždycky jim mohla utéct, nebo je přemoci v boji.

Na druhou stranu byla teď strašlivě unavená. A otupělá. Část jejího já opravdu už nechtěla znovu utíkat. Utíkat policistům. Utíkat upírům. Nikdy nevěděla ani kam utíká a dost dobře vlastně ani nerozuměla před čím utíká. Pocítila chuť to vzdát, nechat je, ať jí povalí na zem. Být zatčená by alespoň bylo něco normálního, něco co patří do normálního světa. Možná by s ní zatřásli a ona by si nakonec uvědomila, že je vlastně jenom normální člověk.

Strážníci se k ní pomaloučku, opatrně a s připravenými zbraněmi, přibližovali.

Dívala se na ně spíše se zaujetím než se strachem. Její smysly pracovaly na maximum. Jasně si všímala i těch nejjemnějších detailů. Tvary jejich pistolí, kontury na jejich kohoutcích, dokonce i jak dlouhé měl který z policistů nehty.

„Zvedni ruce, abychom je viděli!“ zakřičel jeden policista.

Nejbližší z nich už byli jenom necelé dva metry od ní.

Přemýšlela jaký její život býval mohl být, kdyby je táta neopustil. Kdyby se nikdy nestěhovali. Kdyby měla jinou matku. Kdyby třeba aspoň zůstali v jednom z těch městeček. Kdyby měla kluka. Bylo by všechno normální? Mohl její život vůbec někdy být normální?

Nejbližší policista byl teď už jenom metr od ní.

„Otoč se a slož obě ruce za zády,“ řekl. „Pomalu.“

Pomalu spustila ruce k bokům, otočila se a složila si je na ledvinách podle pokynů. Muž ji potom okamžitě hrubě chytil za zápěstí, potom i za druhé, načež obě ruce kroutil vzhůru příliš hrubě, příliš vysoko a přílišnou silou. Vší silou, kterou měl…chudáček. Potom uslyšela cvaknutí pout a do kůže na zápěstích se jí zaryl chladný kov.

Potom jí policajt chytil zezadu za vlasy, zatáhl za ně směrem vzhůru, přiblížil se a zašeptal jí do ucha, „Budeš se smažit.“

A potom se to stalo.

Než si sama uvědomila, co se děje, ozvalo se ošklivé zapraskání kosti, které okamžitě následovala sprška krve. Caitlin pocítila čerstvou teplou krev po celém svém obličeji.

Uslyšela zděšené výkřiky a výstřely z pistolí, všechno v jediném zlomku vteřiny. Ještě než si plně uvědomila, co se to děje, stačila instinktivně padnout na kolena a potom celým tělem na zem, otočit se dokola a rozhlédnout se kolem.

Policista, který jí zatýkal byl mrtvý. Přišel o hlavu, která ležela několik kroků opodál. Ostatní stříleli jako šílenci, ale neměli sebenepatrnější šanci. Objevila se tu skupina upírů – těch z chodeb pod městskou radnicí – a ti teď doslova trhali policisty na kusy.

Podařilo se jim jednoho upíra zasáhnout, ale na průběh střetnutí ten úspěch neměl vůbec žádný vliv. Útočníci pokračovali v útoku. Byla to krvavá lázeň.

Během několika málo vteřin nezbylo z policistů víc než krvavé cáry.

Caitlin najednou pocítila teď už známou vlnu tepla, která se rozlila v její krvi, počínaje patami a pokračujíc nahoru do celého těla, a která ji nabila silou. Předklonila se a bez námahy roztrhla kovová pouta. V šoku ze své vlastní síly se podívala na své ruce. Na každém zápěstí byly stále zacvaknuté náramky, ale řetěz mezi nimi byl přetržený a Caitlininy ruce byly volné.

Vyskočila na nohy a fascinovaně sledovala tu příšernou scénu kolem. Celá skupina upírů se krčila nad těly mrtvých policistů. Zdáli se příliš zaměstnaní, než aby si Caitlin vůbec všímali. Uvědomila si, že musí utíkat. Rychle.

Ještě než však dokázala od myšlenky přejít k činu, ucítila najednou na krku sevření ledově studených prstů. Ohlédla se a okamžitě tu tvář poznala. Byl to Kyle. A v jeho pohledu se zračila všechna nenávist světa.

Zašklebil se na ní a zlostně zavrčel.

„Nepřišli jsme tě před nimi zachránit,“ řekl. „Prostě si jenom bereme to, co je naše.“

Pokoušela se vzdorovat. Zkusila jej zasáhnout hřbetem pěsti, ale hravě její ránu zblokoval a záhy chytil její krk ještě silněji. Začínala se dusit. Nebyla pro něj vůbec žádný soupeř.

„Možná, že jsi na některé věci imunní,“ řekl, „ale nejsi ani zdaleka tak silná jako já. A ani nikdy nebudeš.“

V pohybu kolem se ale náhle něco změnilo a Caitlin zjistila, že najednou zase může volně dýchat. Ke svému překvapení uviděla, že Kyle už vedle ní nestojí. Proletěl prostorem s takovou silou, že narazil do mramorového zábradlí, roztříštil jej na kusy a ještě pokračoval v letu o několik metrů dál.

Podívala se na druhou stranu, aby zjistila, co za tím stojí.

Caleb.

Byl tady.

Než si mohla pořádně uvědomit co se skutečně děje, ucítila Caitlin jeho svalnatou ruku kolem svého boku a byla vedena do stále rychlejšího a rychlejšího běhu, stejně jako předešlé noci. Proběhli Central Parkem směrem na jih. V momentě, kdy se okolí rozmazalo do jednotlité šmouhy, se vznesli. Už zase letěla.

Když byli vysoko nad městem, Caleb roztáhl křídla a volně plachtil.

„Myslela jsem, že nesmíš odejít,“ řekla konečně Caitlin.

„Nesmím,“ odpověděl Caleb.

„Takže…to znamená, že budeš…“

„Vyhoštěn. Ano.“

Caitlin nevěděla co říct. Vzdal se kvůli ní všeho, co měl.

Potom stoupali výše a výše do mraků. Caitlin neměla tušení, kam to letí. Když se podívala dolů, mohla jasně vidět, že opouštějí město. Uvolnila se. Najednou byla šťastná, že je od toho všeho pryč a připravená na nový začátek. A největší radostí ji naplňoval fakt, že byla v Calebově náručí. Přála si, aby tenhle moment nikdy neskončil.

Nyní ke stažení!

MILOVANÁ

(Upíří žurnály – kniha druhá)

Caitlin a Caleb se vydají na společnou výpravu za nalezením jediného předmětu, který dokáže zastavit nadcházející válku upírů i lidí: Ztracený meč. Předmět z upírských pověstí, o kterém není jasné ani to, jestli vůbec existuje.

Chtějí-li mít alespoň nějakou naději na úspěch, musí se nejprve pokusit vypátrat Caitlinin původ. Je opravdu Vyvolenou? Jejich úkol začíná hledáním Caitlinina otce. Kdo to byl? Proč ji opustil? Jak jejich pátrání pokračuje, jsou oba postupně překvapeni, kým Caitlin ve skutečnosti je.

Nejsou ale jediní, kdo legendární meč hledá. Sabat Černého přílivu chce zbraň také a neustále jsou Caitlin a Calebovi na stopě. A co je horší, ani Caitlinin malý bratr Sam neustává v hledání otce. I on se brzy ocitne v situaci, kterou nemůže zvládnout, totiž uprostřed války upírů. Ohrozí nakonec i jejich hledání?

Putování Caitlin a Caleba je přivede na řadu historických lokalit – od údolí Hudsonu přes Salem až do srdce historického Bostonu – místa, kde byly kdysi na kopci Boston Common popravovány čarodějnice. Proč jsou ale tyto lokality tak důležité pro rasu upírů? A co do činění mají s Caitlininým původem a tím, kým se pomalu stává?

Není ale vůbec jisté, zda se jim nakonec podaří jejich úkol splnit. Láska mezi Caitlin a Calebem začíná vzkvétat a zároveň i ohrožovat všechno, o co se dosud snažili….

Knihy č.3 – 11 ze ságy UPÍŘÍ ŽURNÁLY jsou nyní rovněž dostupné ke stažení!

“MILOVANÁ, druhá kniha ze ságy Upíří žurnály, je stejně skvělá jako byla ta první, PROMĚNĚNÁ. Je nabitá akcí, romantikou, dobrodružstvím a napětím. Kniha je skvělým pokračováním této série a jenom podnítí váš zájem o další knihy od Morgan Riceové. Pokud se vám líbil první díl, určitě sáhněte i po tom druhém a znovu se zamilujte do autorčina osobitého vypravěčského stylu. Kniha je pokračováním série, avšak lze ji číst i samostatně, aniž by čtenář znal události z předešlého dílu.“

--Vampirebooksite.com

„UPÍŘÍ ŽURNÁLY jsou ságou se skvělým příběhem a kniha MILOVANÁ patří mezi ty, které prostě máte problém před spaním odložit nedočtené. Konec navíc přesahuje do dalšího děje tak silně, že máte okamžitě po dočtení nutkání koupit další díl a dozvědět se, co bude dál. Je jasné, že tato kniha je velkým krokem kupředu v rámci celé ságy a jako hodnocení si zasluhuje velmi solidní A.“

--The Dallas Examiner

„V knize MILOVANÁ autorka Morgan Riceová opět dokazuje, že je skvělou vypravěčkou…. Tuto chytlavou a zábavnou knihu jsem si užila mnohem více než první díl a velice se těším na další pokračování.“

--The Romance Reviews

MILOVANÁ

(Upíří žurnály – Kniha druhá)

Poslechněte si sérii UPÍŘÍ ŽURNÁLY ve formátu audio knihy!

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č. 2)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ ŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENÁ (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

O autorce

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, a která je podle USA Today bestesellerem číslo 1; série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující zatím 11 knih, betseller číslo 1 v USA; bestselleru číslo 1 v USA série TRILOGIE PŘEŽITÍ, post apokalyptického thrilleru skládajícího se zatím ze 2 knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se zatím ze dvou knih. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

PROMĚNĚNÁ (první kniha ze série Upířích žurnálů), ARÉNA JEDNA - OTROKÁŘI (první kniha z Trilogie přežití), CESTA HRDINY (první kniha ze ságy Čarodějův prsten) a VZESTUP DRAKŮ (první kniha ze série Králové a čarodějové), jsou všechny dostupné zdarma ke stažení!

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com , kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!