Читать книгу: «Aréna Jedna: Otrokáři »

DVA

Než dorazím k tátově chatě, je již po soumraku, teplota klesla a ztvrdlý sníh mi křupe pod nohama. Vyjdu z lesa a vidím naši chatu, jak tam sedí jako hnízdo, nápadně posazená vedle silnice, a s úlevou koukám, že vypadá neporušeně, přesně tak, jak jsem ji opouštěla. Okamžitě se jdu podívat, jestli k ní nebo od ní nevedou nějaké stopy– zvířecí nebo lidské – a žádné nenacházím.

Uvnitř se nesvítí, ale to je normální. Kdyby ano, měla bych obavy. Nemáme elektřinu a světlo by znamenalo, že Bree zapálila svíčky – a to by beze mě neudělala. Zastavím se a několik vteřin poslouchám, ale všude je ticho. Žádné hluky zápasu, volání o pomoc, ani nářek člověka, který je nemocný nebo ho něco bolí. S úlevou si mohu vydechnout.

Jeden hlásek ve mně se pořád bojí, že se jednou vrátím a dveře najdu otevřené dokořán, okna rozbitá, stopy vedoucí do domu a Bree nikde. Tuhle noční můru jsem měla už několikrát, vždycky se pro- budím celá zpocená a musím se jít do vedlejšího pokoje přesvědčit, že je Bree ve své posteli. Vždycky tam je, úplně v pořádku, a já se v duchu napomínám. Vím, že bych se po těch letech měla přestat tolik strachovat. Ale z nějakého důvodu nemůžu: pokaždé, když musím Bree nechat samotnou, je to jako bych si do srdce vrazila malý nůž.

Stále jsem ve střehu, pozoruji okolí a dívám se na naši chatu v po- sledním světle skomírajícího dne. Nikdy nebyla hezká. Typická hor- ská chata, vlastně velká hranatá krabice bez jakékoli osobnosti, stěny ozdobené levným akvamarínovým vinylem, který vypadal staře už od prvního dne, a který dnes vypadá jako plíseň. Oken je málo, jsou malá a vyrobená z levného plastu. Vpadá jako by patřila mezi obytné přívěsy. Má zhruba pět metrů na šířku a deset metrů na délku, což dává prostor pro jednu ložnici, ale její stavitel ho ve své nekonečné prozřetelnosti rozdělil na dvě malé ložnice a jeden ještě menší obý- vací pokoj.

Pamatuji si, jak jsem sem ještě jako dítě jezdila, to bylo ještě před válkou, když byl svět normální. Když byl táta doma, brával nás sem na víkendy, abychom na pár dní byli pryč z města. Nechtěla jsem být nevděčná, tak jsem tátovi říkala, že se mi tu líbí, ale v duchu jsem to tu nikdy neměla ráda – vždycky to tu bylo takové temné, stísněné a zatuchlé. Vzpomínám si, že jsem se jako dítě nikdy nemohla do- čkat, až víkend skončí, abych se odsud dostala pryč. Vzpomínám si, že jsem si v duchu přísahala, že až budu větší, nikdy se sem ne- vrátím.

Paradoxně jsem teď za tohle místo ráda. Zachránilo mi život– Bree taky. Když vypukla válka a musely jsme utéct z města, ne- měli jsme na výběr. Kdyby nebylo téhle chatky, nevím, kam bychom šly. A kdyby nebylo tak vysoko, jak je, pravděpodobně by nás otrokáři už dávno chytili. Zvláštní, jak může člověk věci nesnášet jako dítě a na- konec si jich vážit jako dospělý. No, skoro dospělý. V 17 letech se už ale stejně za dospělou považovat můžu. Za posledních několik let jsem stejně asi zestárla mnohem víc, než většina dospělých.

Kdyby tato chata nebyla postavená přímo u silnice, tak na ráně – kdyby byla aspoň o trochu menší, víc chráněná, hlouběji v lese, tak bych asi takové obavy neměla. I tak bychom se musely vypořádat s těmi papírovými stěnami, děravou střechou a okny, kterými táhne. Nikdy by to nebyl teplý, pohodlný domov. Ale aspoň by byl bez- pečný. Když se na tu naši chatu teď dívám, jak výrazná je oproti horskému pozadí, nemůžu setřást pocit, že žijeme uprostřed terče.

Pod botami mi křupe sníh, jak se blížím k vinylovým dveřím a zevnitř se ozve hlasitý štěkot. To jen Saša dělá to, k čemu jsem ji vycvičila: chrání Bree. Jsem za ni strašně vděčná. Hlídá Bree tak bedlivě a štěká i při tom nejmenším hluku, takže mi dodává dost klidu na to, abych ji tu mohla nechat samotnou, když jdu lovit. Zá- roveň mi její štěkání občas dělá starosti a bojím se, že nás prozradí: koneckonců štěkající pes obvykle znamená, že je nablízku člověk. A to je přesně zvuk, který by otrokáři hledali.

Rychle vstoupím do chaty a rychle Sašu utiším. Zavřu za sebou dveře, dříví se mi skoro sype z rukou a vcházím do potemnělé míst- nosti. Saša se ztiší, začne vrtět ocasem a skočí na mě. Šestiletý čo- koládový labrador a nejvěrnější pes, kterého si člověk může představit – a nejlepší společnice. Nebýt Saši, Bree by už asi dávno upadla do deprese. A já asi taky.

Saša mi olizuje obličej a zdá se být nadšenější než obvykle. Čmu- chá mi u opasku a kolem kapes, už zřejmě zjistila, že jsem přinesla něco zvláštního. Dám dříví na zem, abych ji mohla pohladit, a vší- mám si, že má vystouplá žebra. Je už příliš hubená. Cítím se provi- nile. Na druhou stranu jsme já i Bree také hubené. Vždy si dělíme, co najdeme a jsme tým tří sobě rovných. I tak bych si přála, abych jí mohla dát více.

Šťouchá nosem do ryby, až mi vyklouzne a spadne na zem. Saša na ni okamžitě skočí a ryba letí přes celou místnost. Znovu na ni skočí a tentokrát se do ní zakousne. Ale čerstvá ryba jí asi nechutná, takže ji nechá být. Namísto toho si s ní začne hrát a znovu a znovu na ni skáče.

„Sašo, přestaň!“ zavolám tiše, abych nevzbudila Bree. Bojím se taky, že když si s ní bude hrát příliš, roztrhne ji a zničí část cenného masa. Saša poslušně přestane. Vidím ale, jak je nadšená, a chci jí něco dát. Sáhnu do kapsy, vytáhnu sklenici, prstem vyndám trochu malinového džemu a dám jí ho k čenichu.

Bez zaváhání mi prst olízne a na tři olíznutí je jako vymydlený. Olizuje se, kouká na mě s očima dokořán a očividně chce víc.

Pohladím ji po hlavě, dám jí pusu a zvednu se na nohy. Říkám si, jestli ode mě bylo milé jí dát ochutnat, nebo kruté, dát jí tak málo.

V domě je tma, což v noci vždycky bývá, tak se jím potácím opa- trně. Oheň rozdělávám málokdy. I když teplo potřebujeme opravdu hodně, nechci riskovat, že by na nás oheň upoutal pozornost. Dnešní večer je ale jiný: Bree se musí zotavit, fyzicky i duševně, a vím, že oheň to umí zařídit. Taky si říkám, že už nemusím být tak opatrná, když se zítra stěhujeme.

Jdu napříč pokojem ke kredenci a vyndávám z něj zapalovač a svíčku. Jednou z nejlepších věcí na tomhle místě byla obrovská zá-soba svíček, jeden z mála dobrých vedlejších produktů toho, že táta byl mariňák a rádoby zálesák. Když jsme sem jezdily jako děti, elek- třina vypadávala při každé bouřce, takže táta dělal zásoby svíček, aby mohl zápasit s přírodními živly. Vzpomínám si, že když jsem zjistila, že jeho skříň je plná svíček, tak jsem si z něj kvůli tomu uta- hovala a říkala mu, že je křeček hrabivec. Teď, když už nám jich zbývá jen pár, bych si přála, aby jich býval nakřečkoval víc.

Náš jediný zapalovač udržuji naživu tím, že ho používám výji- mečně a že ho jednou za pár týdnů doplním benzínem z motorky. Díky Bohu za tátovu motorku a taky díky za to, že ji ještě jednou na- posled natankoval: je to jediná věc, kvůli které si myslím, že pořád ještě máme výhodu, že máme něco opravdu cenného, nějaký způ- sob, jak přežít, pokud by se věci vydaly špatným směrem. Táta mo- torku vždycky nechával v malé garáži u chaty, ale když jsme sem po válce poprvé dorazily, tak jsem ze všeho nejdříve vyjela s motor- kou a schovala ji v kopcích do lesa pod keře a větve tak husté, že ji nikdo neměl šanci najít. Říkala jsem si, že kdyby náš dům někdy někdo objevil, jako první by se podívali do garáže.

Jsem také vděčná za to, že mě táta naučil ji řídit už když jsem byla hodně mladá, a to i přes maminčiny protesty. Naučit se ji řídit bylo těžší než obvykle, protože má sajdkáru. Vzpomínám si, jak jsem se ji ve dvanácti letech učila řídit, táta seděl v sajdkáře a ště- kal na mě povely, kdykoli jsem se chtěla zastavit. Řídit jsem se na- učila na těchto strmých a nemilosrdných silnicích a vzpomínám si, že jsem měla pocit, že umřeme. Vzpomínám si, že jsem se podívala před okraj srázu, viděla tu výšku, rozbrečela se a chtěla, aby řídil on. On ale odmítl. Tvrdohlavě tam seděl víc než hodinu, dokud jsem konečně nepřestala brečet a zkusila to znovu. A nějak jsem se na- učila ji řídit. Má výchova v kostce.

Na motorku jsem nesáhla od doby, kdy jsem ji schovala. Nechci moc riskovat, proto se na ni jdu podívat jen když potřebujeme do- plnit zapalovač, a i to dělám v noci. Říkám si, že kdybychom odsud musely rychle zmizet, dala bych Bree a Sašu do sajdkáry a odvezla nás do bezpečí. Ve skutečnosti nemám nejmenší tušení, kam by-chom vlastně jely. Podle toho, co jsem viděla a slyšela, je zbytek světa jen pustina plná divokých zločinců, gangů a že přeživších je jen málo. Ti agresivnější, kteří přežili, se shromáždili ve městech a unášejí a zotročují kohokoli najdou, ať už pro své vlastní důvody nebo aby tito otroci bojovali v arénách na život a na smrt. Hádám, že Bree a já jsme jedny z mála těch, kteří přežili a stále žijí svo- bodně mimo města. A jedny z mála těch, kteří ještě neumřeli hlady.

Zapálím svíčku a Saša jde pomalu za mnou potemnělým domem. Předpokládám, že Bree spí a to mi dělá starosti: obvykle toho moc nenaspí. Před dveřmi se zastavím a přemýšlím, zda ji mám probu- dit či nikoli. Jak tam stojím, můj pohled vyjede nahoru, až jsem se lekla svého odrazu v malém zrcadle. Pokaždé, když se vidím, vy- padám mnohem starší. Můj hubený, hranatý obličej je zarudlý chla- dem, lemují jej mé světle hnědé vlasy po ramena a mé ocelově šedé oči na mě zírají, jako by patřily někomu, koho neznám. Jsou to in- tenzivní oči s tvrdým pohledem. Táta vždycky říkal, že to jsou vlčí oči. Máma vždycky říkala, že jsou krásné. Nebyla jsem si jistá, komu mám věřit.

Rychle svůj zrak odvracím od zrcadla, protože se nechci vidět. Nataženou rukou obracím zrcadlo tak, aby se to už nestalo.

Pomalu otevřu dveře Breeina pokoje. V ten okamžik Saša vtrhne dovnitř, skočí na postel vedle Bree, lehne si jí na hrudník a začne jí olizovat obličej. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak si ty dvě jsou blízké – někdy si říkám, že si jsou bližší, než my dvě.

Bree pomalu otevře oči a zamžourá do tmy. „Brooke?“ ptá se.

„Jsem to já,“ říkám tiše. „Jsem doma.“

Posadí se a když mě pozná, začne se usmívat a oči se jí rozsvítí. Leží na zemi na levné matraci, odhodí stranou svou přikrývky a vstává z postele ještě v pyžamu. Pohybuje se pomaleji než obvy- kle.

Skloním se k ní a obejmu ji.

„Mám pro tebe překvapení,“ říkám jí a jen stěží krotím své nad- šení.

Podívá se na mě široce otevřenýma očima, které za chvilku zavře, natáhne ruku a čeká. Je tak bezelstná a důvěřivá, že mě to udivuje. Říkám si, co jí mám dát jako první, a rozhodnu se pro čokoládu. Sáhnu do kapsy, vyndám tabulku čokolády a pomalu jí ji položím do dlaně. Otevře oči, podívá se na svou ruku a nejistě mžourá v matném světle. Dávám svíčku blíž.

„Co je to?“ ptá se.

„Čokoláda,“ odpovídám jí.

Podívá se na mě, jako kdybych si z ní střílela.

„Vážně,“ říkám jí.

„Ale kde jsi ji dostala?“ ptá se nechápavě. Dívá se znovu na svou dlaň, jako kdyby jí tam právě přistála kometa. Nedivím se jí. Už ne- jsou žádné obchody, v okolí nikdo není a v okruhu sta mil není místo, kde bych něco takového mohla najít.

Usmívám se na ni. „Dal mi ji pro tebe Santa. Je to dárek k Vá- nocům.“ Svraští své obočí. „Ne, teď vážně,“ trvá na svém.

Zhluboka se nadechnu, protože je zřejmé, že je čas jí povědět o našem novém domově a že odtud zítra odejdeme. Pokouším se přijít na nejlepší způsob, jak to podat. Doufám, že bude stejně nad- šená jako já – ale s dětmi člověk nikdy neví. V hloubi duše mám strach, že se na tohle místo mohla upnout a že nebude chtít odejít.

„Bree, mám velkou novinu,“ říkám a skláním se k ní, abych ji objala kolem ramen. „Dnes jsem objevila báječné místo, vysoko v horách. Je to malá kamenná chatka a je pro nás jako stvořená. Je tam teplo, útulno a bezpečno a navíc má nádherný krb, kde můžeme topit každou noc. A nejlepší ze všeho je to, že je přímo tam spousta nejrůznějšího jídla. Jako je tahle čokoláda.“

Bree se dívá na čokoládu, zkoumá ji a když si uvědomí, že je to skutečné, oči se jí otevřou ještě jednou tolik. Opatrně čokoládu roz- balí a přivoní si k ní. Zavře oči a usmívá se, pak se nakloní k ta- bulce, aby si kousla – ale vtom se zarazí. Starostlivě se na mě podívá.

„Ale co ty?“ ptá se. „Máme jenom jednu?“

Celá Bree, vždy bere ohled na ostatní, i když hladoví. „Ty si vem první,“ říkám jí. „To je v pořádku.“

Rozbalí vetší část a ukousne si pořádný kus. Její hladem zubo- žená tvářička se úplně rozplývá blahem.

„Žvýkej pomalu,“ upozorňuju ji. „Přeci nechceš, aby tě rozbolelo bříško.“

Zpomalí a vychutnává si každý kousek. Odlomí velký kus a dává mi ho do dlaně. „A teď ty,“ říká.

Pomalu si ji dávám do úst, ukousnu si malý kousek a nechávám si ji sedět na špičce jazyka. Cucám ji, poté ji pomalu žvýkám a vy- chutnávám si každičký moment. Vůně a chuť čokolády naplňuje mé smysly. Je to asi ta nejlepší věc, kterou jsem v životě jedla.

Saša fňuká a strká čumák k čokoládě, takže Bree kousek odlomí a nabízí jí ho. Saša jí ho chňapne přímo s ruky a zhltne ho na jedno polknutí. Bree se směje a je z ní nadšená, jako vždy. Pak prokáže ob- divuhodnou sebekázeň, protože zbylou půlku čokoládu zase zabalí, sáhne nahoru a moudře ji položí nahoru na skříň, kam Saša nedo- sáhne. Bree pořád ještě vypadá slabá, ale vidím, že nálada se jí už zase vrací.

„Co je to?“ ptá se a ukazuje na můj opasek.

Chvíli nevím, o čem mluví, ale pak se podívám dolů a vidím medvídka. Vším tím nadšením jsem na něj úplně zapomněla. Vy- táhnu ho a podávám jí ho.

„Našla jsem to v našem novém domově,“ říkám. „Je to pro tebe.“ Bree vykoulila oči nadšením a tiskne medvídka ze všech sil ke

své hrudi a kýve se s ním sem a tam.

„Je úžasný!“ volá Bree a oči jí úplně svítí. „Kdy se stěhujeme? Nemůžu se dočkat!“

Ulevilo se mi. Než stačím odpovědět, Saša se nakloní k Bree a čumákem šťouchne do jejího nového medvídka a očichává ho. Bree jí ho rozpustile namáčkne na obličej a Saša ho chňapne a utíká s ním z pokoje.

„Hej!“ zvolá Bree, propukne v hysterický smích a žene se za ní. Obě vběhnou do obýváku a už se úplně ponořily do toho urput-

ného boje o medvídka. Nevím, kdo z nich si to užívá víc.

Jdu za nimi, svíčku opatrně zakrývám rukou, aby nezhasla, a nesu ji přímo k hromádce dříví. Do krbu vložím několik tenkých větvi- ček a z koše vedle něj vezmu trochu suchého listí. Jsem ráda, že jsem ho minulý podzim nasbírala, aby bylo čím rozdělat oheň. Jde to jako po másle. Suché listí vložím pod větvičky, zapálím je a pla- meny už brzy olizují dřevo. Přidávám listí, dokud nakonec větvičky nechytnou úplně. Sfouknu svíčku, abych ji šetřila na další příležitost.

„My budeme mít oheň?“ Ptá se nadšeně Bree.

„Ano,“ říkám jí. „Dneska slavíme. Je to naše poslední noc tady.“

„Jů!“ Bree křičí a skáče a Saša vedle ní štěká a přidává se k vše- obecnému veselí. Bree odběhla ke dříví, vzala pár polínek a pomáhá mi přikládat. Přikládáme opatrně, aby měl oheň dost vzduchu a Bree do něj fouká a rozdmýchává plameny. Když chytnou polínka, při- dám nahoru větší poleno. Přidávám další větší polena, dokud ne- máme pořádný oheň.

Za několik okamžiků je pokoj celý ozářený a začínám cítit sála- jící teplo. Stojíme u ohně, já k němu vztáhnu ruce a začnu si je mnout, aby teplo proniklo do mých prstů. Cítím, jak se do nich po- malu začíná vracet cit. Po dlouhém dni venku pomalu začínám roz- távat a cítit se ve své kůži.

„Co je to?“ zeptá se Bree a ukazuje na druhou stranu místnosti.

„To vypadá jako ryba!“

Běží k ní a popadne ji, zvedne ji a ona jí vyklouzne z rukou. Směje se a Saša neváhá ani vteřinu a znovu se na ni vrhne a tlapami ji pošle přes celou místnost. „Kdes ji chytila?“ zakřičí.

Beru rybu do náruče, než ji Saša může ještě víc potrhat, otevřu dveře a hodím ji ven do sněhu, kde vydrží déle a kde se jí nic ne- stane, pak za sebou znovu zavřu.

„To bylo další moje překvapení,“ říkám jí. „Dneska budeme mít večeři!“

Bree ke mně přiběhne a celou mě obejme. Saša štěká, jako by ro- zuměla. Také Bree obejmu.

„Mám pro tebe ještě dvě překvapení,“ oznamuji jí s úsměvem.

„Jsou to zákusky. Chceš počkat až po večeři? Nebo je chceš hned?“

„Hned!“ vykřikne vzrušeně.

Také se nadšeně usmívám. Alespoň ji to zabaví do večeře. Sáhnu do kapsy a vytáhnu sklenici džemu. Bree se na ni dívás takovým legračním výrazem a očividně je trochu zmatená, takže odšroubuji víko a dám jí sklenici pod nos. „Zavři oči,“ řeknu jí.

Zavřela je. „A teď si přivoň.“

Zhluboka se nadechne a na tváři se jí rozlije úsměv. Otevře oči.

„To voní jako maliny!“ vykřikne.

„Je to džem. No tak, ochutnej.“

Bree sáhne dvěma prsty do sklenice, nabere si velkou porci a sní ji. Oči se jí rozsvítí.

„Týjo,“ vydechne, a sáhne si prsty pro další velkou porci a na- bídne ji Saše, která přiběhne a bez váhání ji zhltne. Bree se hyste- ricky směje a já sklenici zase zavřu a dám ji na krbovou římsu, pryč z dosahu Saši.

„To je taky z našeho novýho domova?“ ptá se.

Přikývnu a jsem ráda, že to už teď považuje za náš nový domov.

„A ještě poslední překvapení,“ říkám. „To si ale schovám na večeři.“ Odepnu termosku z opasku a dávám ji vysoko na krbovou římsu, aby na ni neviděla. Vidím, že si může vykroutit krk, ale schovala jsem ji dobře.

„Věř mi,“ říkám jí. „To bude něco.“

Nechci, aby nám to doma smrdělo rybinou, takže se dnes ještě jednou vydám do zimy a připravím toho lososa venku. Beru si nůž a připravuju se k práci. Vlastně nevím, co dělám, ale vím dost, aby mi bylo jasné, že hlava ani ocas se nejí. Takže začnu tím, že je uříznu.

Pak si říkám, že ploutve taky asi jist nebudeme, takže je taky uříznu – a šupiny taky ne, takže je očistím, jak nejlépe dovedu. Pak si říkám, že se asi jí otevřená, takže zbytek rozříznu vejpůl. Uvnitř je hutné růžové cosi, plné malých kostí. Nevím, co bych ještě udě- lala, takže už asi bude připravená na vaření.

Než vejdu dovnitř, musím si umýt ruce. Prostě vezmu do dlaní hrst sněhu a očistím si s ním ruce. Jsem za něj vděčná – obvykle musím jít k nejbližšímu potoku, protože nemáme žádnou tekoucí vodu. Vstanu a než vejdu dovnitř, na chvíli se zastavím a rozhlížím se po okolí. Nejprve poslouchám, jako vždy, zda neuslyším nějaké známky hluk nebo nebezpečí. Po několika vteřinách si uvědomím, že svět už snad klidnější být nemůže. Konečně se pomalu začínám uvolňovat, zhluboka se nadechnu a cítím, jak mi na tvář padají sně- hové vločky, vnímám, jak je všude dokonalé ticho a uvědomuju si, jak krásná je tu vlastně příroda. Vysoké borovice jsou pokryté bílým sněhem, který se nekonečně snáší z purpurového nebe a svět se zdá být dokonalý, jako v pohádce. Okny je vidět záře krbu a zvenčí se naše chata zdá jako to nejútulnější místo na zemi.

Vracím se dovnitř s rybou v ruce, zavírám za sebou dveře a cítím, jak je skvělé se z venku vrátit na místo o tolik teplejší, ozářené měk- kým světlem, které se od všeho odráží. Bree se o oheň stará vzorně, jako vždy, přikládá dříví jako odbornice a oheň je teď ještě jasnější. Na zemi u krbu připravuje nádobí, které přinesla z kuchyně. Saša ne- jistě sedí vedle ní a sleduje každý její pohyb.

Přinesu rybu k ohni. Vlastně ani pořádně nevím, jak ji uvařit, takže ji prostě dám na chvíli nad oheň, ať se chvíli opéká, párkrát ji obrátím a budu doufat, že to bude fungovat. Bree mi čte myšlenky: okamžitě od- běhla do kuchyně a vrací se s ostrým nožem a dvěma dlouhými špízy. Každý kus ryby napíchne na špíz a pak svou porci vezme a drží ji nad plamenem. Udělám to samé. Breeiny domácí instinkty vždy byly lepší než moje a jsem jí za její pomoc vděčná. Vždy jsme byly dobrý tým.

Obě tam stojíme, koukáme do ohně jako přikované a držíme své ryby nad ohněm, dokud nám neztěžknou ruce. Pokoj naplnila vůně pečené ryby a po deseti minutách se můj žaludek bolestivě ozve, že je hladový a netrpělivý. Rozhodla jsem se, že moje ryba je už ho- tová. Koneckonců si říkám, že lidé někdy jedí i syrové ryby, takže jak hrozné to může být? Zdá se, že Bree souhlasí, takže každá svou porci položí na svůj talíř a sedneme si na zem vedle sebe zády ke ka- napi, nohama u ohně.

„Opatrně,“ varuju ji. „Uvnitř je pořád spousta kostí.“

Vybírám ze své ryby kosti a Bree dělá to samé. Když už jsem jich vybrala dost, ukrojím si malý kousek růžového masa, které je pořád ještě horké, a sbírám odvahu.

Chutná to docela dobře. Chtělo by to trošku soli nebo nějakého koření, ale aspoň chutná uvařeně a čerstvější už být nemůže. Úplně cítím, jak mi do těla vstupují tolik potřebné bílkoviny. Bree svou porci také rychle hltá a vidím jí na obličeji úlevu. Saša si sedne vedle ní, zírá na ni a olizuje se a Bree Vezme velký kus, opatrně ho vykostí a podává ho Saše. Saša ho důkladně rozžvýká a spolkne, pak si začne olizovat čelisti a zírá dál v naději, že dostane ještě kousek.

„Tady, Sašo,“ řeknu jí.

Přiběhne ke mně a já vezmu kousek své ryby, vykostím ji a podám jí ho. Slupne ho za několik vteřin. Než jsem se nadála, moje ryba zmizela jako vždy – a Breeina taky – a překvapuje mě, že se můj žaludek znova ozývá. Už teď si přeju, abych bývala chytla více ryb. I tak to však byla ta největší večeře za poslední týdny a snažím se být spokojená s tím, co máme.

Pak si vzpomenu na mízu. Vyskočím, vyndám termosku ze skrýše a podávám ji Bree.

„Tu máš,“ usmívám se, „napij se první.“

„Co je to?“ zeptá se, pak odšroubuje víčko a přivoní si. „Nic ne- cítím.“ „Je to javorový sirup,“ říkám jí. „Je to jako voda s cukrem. Ale lepší.“

Opatrně si usrkne, pak se na mě podívá a vykulí oči nadšením.

„To je dobrota!“ vykřikne. Dá si několik malých doušků a podá mi termosku. Nemůžu odolat a sama se taky trochu napiju. Cítím ten nával cukru. Nakloním se a opatrně trochu mízy naliju Saše do misky. Všechnu mízu vychlemtá a zdá se, že jí taky chutná.

Já mám ale pořád ještě strašný hlad. Stává se mi to jen málokdy, ale přepadla mě slabá chvilka: přemýšlím o sklenici s džemem a říkám si, proč ne? Koneckonců je jich nahoře v chatce na plošině ještě spousta – a jestli to dnes nestojí za pořádnou oslavu, tak kdy tedy?

Sundám z římsy sklenici s džemem, odšroubuju ji, prstem sáhnu dovnitř a vezmu si velkou porci. Dávám si ji na jazyk a nechávám si ji v ústech co nejdéle to jde, teprve potom polknu. Je to božské. Sklenici, která je stále ještě napůl plná, podávám Bree. „Tu máš,“ říkám jí, „dojez to. U nás doma je toho ještě spousta.“

Když Bree natáhne ruku ke sklenici, oči jí úplně záři. „Jsi si jistá?“ zeptá se. „Neměly bysme si jí nechat?“ Zavrtím hlavou. „Čas na to si trochu dopřát.“

Nemusím ji přemlouvat. Za několik okamžiků je snědeno, až na jednu porci pro Sašu.

Ležíme tu, opřené o kanape, nohy u ohně a mé tělo se konečně začíná uvolňovat. Díky té rybě, míze a džemu konečně začínám cítit, jak se mi vracejí síly. Podívám se na Bree, která mezitím už podři- muje, na jejím klíně má hlavu Saša a i když pořád vypadá nemocně, je to poprvé za dlouhou dobu, co vidím u Bree v očích naději.

„Mám tě ráda, Brooke,“ řekne tiše.

„Taky tě mám ráda,“ odpovím jí.

Když se na ni znovu podívám, už usnula.

Bree leží na kanapi naproti krbu, zatímco já si teď sedám do křesla vedle ní, za poslední měsíce se z toho stal takový náš zvyk. Každý večer před spaním se schoulí na kanapi, příliš se bojí usnout sama v po- koji. Dělám jí společnost a čekám, dokud neusne, a pak ji odnesu do postele. Většinu večerů oheň nemáme, ale i přesto tu sedíme.

Bree má vždycky noční můry. Dřív je nemívala: pamatuju si doby, ještě před válkou, kdy usínala úplně snadno. Tehdy jsem ji dokonce škádlila a říkala jí „ospalá Bree“, protože dokázala usnout v autě, na gauči, při čtení v křesle – kdekoli. Teď je to však úplně jinak. Dokáže být vzhůru hodiny a když spí, není to klidný spánek. Většinu nocí ji skrz ty tenké stěny slyším vzlykat nebo křičet. Kdo by se jí divil? Když vezmu v úvahu ty hrůzy, které viděla, je s po- divem, že nezešílela. Jsou noci, kdy ani já nedokážu spát.

Jedna věc pomáhá: když jí čtu. Když jsme utíkaly, měla Bree tolik duchapřítomnosti, aby si s sebou vzala svou oblíbenou knihu. O stromu, který dával. Čtu jí tu knihu každou noc. Už ji znám zpa- měti a když jsem unavená, zavřu oči a jen ji přednáším. Naštěstí je krátká.

Jak se čím dál víc opírám do křesla, už trochu ospalá, beru do ruky její opotřebovaný přebal a začínám číst.

Saša, která leží na kanapi vedle Bree, nastraží uši, a někdy si říkám, jestli taky neposlouchá. „Byla jednou jedna jabloň a ta mi- lovala malého chlapce. Každého dne chodíval chlapec za jabloní a sbíral její listy a splétal z nich věnečky a hrál si na lesního krále.“ Podívám se na kanape na Bree a vidím, že už spí. Ulevilo se mi. Možná to bylo tím ohněm nebo možná tím jídlem. Spánek teď po- třebuje, aby se zotavila. Sundám si šálu, pohodlně obtočenou kolem krku, a opatrně ji rozprostřu na její hrudi. Její malé tělíčko se ko-nečně přestalo třást.

Přidám do ohně ještě jedno poslední poleno, sednu si do křesla a hledím do plamenů. Dívám se, jak pomalu skomírá a přála bych si, abych bývala přinesla více polen. Stejně je to jedno. Takhle to bude bezpečnější.

Jak se pomalu ukládám, zapraská jedno z polen a já se cítím uvol- něnější, než kdykoli za posledních několik let. Když Bree usne, někdy si vezmu svou vlastní knihu a čtu si. Vidím ji ležet na zemi: Pán much. Je to jediná kniha, která mi zbyla, a je už tak opotřebo- vaná, že vypadá jako by byla už sto let stará. Je to zvláštní, mít na světě jen jednu knihu. Uvědomuji si, kolik jsem toho považovala za samozřejmé, a stýská se mi po dobách, kdy existovaly knihovny.

Dnes večer si s chutí počtu. Má mysl pracuje o sto šest, je plná myšlenek na zítřek, na náš nový život vysoko v horách. Pořád si v hlavě promítám všechny věci, které tam odsud budu muset odno- sit, a jak to vlastně udělám. Jsou tu základní věci – naše příbory, zá- palky, zbytky naší zásoby svíček, přikrývky a matrace. Co se oblečení týče, ani jedna z nás toho moc nemá a kromě knížek vlastně nic nemáme. Tahle chata byla strohá už když jsme přijely, takže odsud také nemáme nic, co bychom si mohly vzít na památku. Ráda bych přenesla i kanape a křeslo, ale k tomu budu potřebovat pomoc Bree a to bude muset počkat, dokud se dostatečně nezotaví. Musíme to provést v několika fázích, základní věci jako první a nábytek až naposled. To nevadí, hlavně abychom tam nahoře byly v bezpečí. O to jde ze všeho nejvíce.

Začínám přemýšlet o všelijakých způsobech, jak naši malou chatku ještě více zabezpečit. Určitě budu muset vymyslet, jak udě- lat okenice, abych je v případě potřeby mohla zavřít.

Dívám se kolem sebe a hledám v chatě cokoli, co bych mohla použít. Aby okenice mohly fungovat, budu potřebovat něco jako panty a přemýšlím o pantech dveří do obýváku. Možná se mi povede je nějak uvolnit. A když už na to přišlo, možná si vezmu i ty dřevěné dveře a rozřežu je na kusy.

Čím víc se kolem sebe rozhlížím, tím víc si uvědomuji, kolik toho můžeme použít. Vzpomínám si, že táta nechal v garáži bednu s nářadím, viděla jsem tam pilu, kladivo a dokonce krabici hřebíků. Je to jedna z nejcennějších věcí, co máme, a nesmím zapomenout ji vzít jako první.

A samozřejmě motorka. Na tu myslím neustále: kdy ji přepravit a jak. Nesnesu pomyšlení, že ji necháme dole, to v žádném případě. Takže ji vezmu s sebou při naší první cestě. Nemůžu riskovat to, že bych ji nastartovala a upozornila na nás celé okolí – navíc je ten svah příliš prudký, než aby se na ní dal vyjet. Budu ji muset odtla- čit ručně. Už teď se připravuju na to, jak vyčerpávajíc to asi bude, zvláště pak ve sněhu. Nevidím ale jinou možnost. Kdyby Bree ne- byla nemocná, pomohla by mi, ale v jejím nynějším stavu neponese vůbec nic – možná ji budu muset i nést. Uvědomuju si, že budeme muset počkat na zítřejší večer a přestěhovat se pod rouškou tmy. Možná jsem jen paranoidní – šance, že by nás někdo sledoval je mi- zivá, ale opatrnosti i tak není nazbyt. Zvláště protože vím, že tu není nikdo jiný, kdo přežil. Tím si jsem jistá.

Vzpomínám si na první den, kdy jsme sem přijely. Obě jsme byly úplně vyděšené, opuštěné a vyčerpané. Ten první večer jsme obě šly spát hladové a já jsem si říkala, jak to tu vlastně chceme přežít. Byla chyba opustit Manhattan, naši matku a nechat za sebou vše, co jsme znaly?

A pak to první ráno jsem se probudila, otevřela dveře a k mému úděsu jsem před vchodem našla mrtvolu jelena. Nejdřív jsem se strašně polekala. Myslela jsem si, že je to výhružka, varování, aby- chom odsud odešly, že tu nejsme vítané. Po prvotním zděšení jsem si ale uvědomila, že je to úplně jinak: byl to vlastně dar. Někdo, někdo jiný, kdo přežil, nás musel sledovat. Musel vidět, jak zoufale jsme vypadaly a ve své nejvyšší šlechetnosti se rozhodl nám daro- vat svůj úlovek, naše první jídlo, dost masa na několik týdnů. Ne- dokážu si představit, jak cenný pro něj ten jelen musel být.

Vzpomínám si, že jsem šla ven, dívala se všude kolem, nahoru i dolů nahlížela do všech stromů a čekala, že odněkud vyskočí ně- jaký člověk a zamává mi. Ale nikoho jsem nenašla. Viděla jsem jen stromy a i když jsem čekala několik minut, slyšela jsem jen ticho. Věděla jsem ale, prostě jsem věděla, že mě někdo sleduje. Věděla jsem, že tady nahoře byli ještě jiní lidé a snažili se přežít, stejně jako my.

Od té doby jsem byla tak trochu hrdá na to, že patříme mezi ti- chou skupinu odloučených lidí, kteří přežívají v těchto horách, sta- rají se o sebe, nekomunikují spolu ze strachu, že je někdo uvidí, že se stanou terčem pro otrokáře. Předpokládám, že právě tak dokázali ostatní přežít stejně dlouho: nic neponechali náhodě. Nejdřív jsem to nechápala. Dnes si toho cením. A od té doby, i když jsem nikoho neviděla, nikdy jsem se necítila sama.

Také mě to přimělo se mít více na pozoru. Ti, kteří přežili, pokud jsou stále naživu, určitě budou také tak hladoví a zoufalí jako my. Obzvláště v zimních měsících. Kdo ví, jestli hladovění nebo starost o svou rodinu nemohlo někoho z nich přimět k tomu, aby překročil hranici zoufalství a jeho blahosklonný postoj nenahradil čirý in- stinkt, který velí: přežít. Vím, že představa to, jak Bree, Saša a já hla- dovíme, mě někdy přivedla na hodně zoufalé myšlenky. Takže nic neponechám náhodě. Přestěhujeme se v noci.

To je stejně nejlepší řešení. Musím ráno vylézt nahoru, nejdřív to tam pořádně prozkoumat a ještě jednou se ujistit, že nikdo nebyl venku ani uvnitř. Taky musím zajít na to místo, kde jsem viděla toho jelena a počkat na něj. Vím, že střílím od boku, ale pokud by se mi podaří ho najít znovu a zabít ho, budeme z něj moci žít týdny. Toho prvního jelena, kterého jsme před lety dostali, jsem zbytečně pro- mrhala, protože jsem nevěděla, jak ho stáhnout z kůže, naporcovat ani uchovat na delší dobu. Úplně jsem to zbabrala a dokázala z něj vydolovat jen jedno jídlo, než se celá mrtvola zkazila. Bylo to strašné mrhání jídlem a zařekla jsem se, že už to nikdy nedopustím. Tentokrát však najdu způsob, jak ho zachovat, hlavně díky sněhu.

Sáhnu do kapsy a vyndám z ní kapesní nůž, který mi táta dal, než odešel. Hladím jeho rukojeť s jeho vyřezanými iniciály a ozdobným logem námořní pěchoty, jako to dělám už od prvního dne, co jsme sem dorazily. Říkám si, že je pořád naživu. I po těch letech, pře- stože je šance ho znovu vidět úplně mizivá, se té představy nemůžu vzdát.

Přála bych si, aby táta nikdy neodešel a nikdy se dobrovolně do té války nehlásil. Hlavně to byla úplně hloupá válka. Nikdy jsem pořádně nepochopila, jak to všechno začalo, a nevím to ani teď. Táta mi to několikrát vysvětlil, ale já to stejně nechopila. Možná jsem na to byla moc malá. Možná jsem nebyla dost starána to, abych po- chopila, jak nesmyslné jsou věci, které si dospělí navzájem dokážou dělat.

Táta mi to vysvětloval tak, že to je druhá americká občanská válka – tentokrát však nikoli mezi Severem a Jihem, ale mezi poli- tickými stranami. Mezi Republikány a Demokraty. Říkal, že se k tomu schylovalo už dlouho. Říkal, že posledních sto let se Ame- rika stala zemí dvou národů: těch úplně napravo a těch úplně na- levo. Postupem času se jejich postoje natolik utužily, že jsme se stali národem dvou protichůdných ideologií.

Táta říkal, že ti nalevo, Demokraté, chtěli zemi, kterou by řídil čím dál mohutnější stát, aby se daně zvýšily na 70 % a aby se stát mohl plést do každé oblasti našich životů. Říkal, že lidé napravo, Republikáni, chtěli čím dál menší vládu, úplně zakázat daně a ne- plést se lidem vůbec do ničeho, aby se každý staral o sebe. Říkal že, postupem času tyto odlišné ideologie namísto toho, aby se snažily najít společnou řeč, se čím dál více vzdalovaly, přecházely do čím dál větších extrémů – až nakonec dospěly k okamžiku, kdy se ne- shodly už vůbec v ničem.

Situaci ještě zhoršoval fakt, že se Amerika stala tak přelidněná, že žádný z politiků nedokázal zaujmout celou zemi a politici začali zjišťovat, že jen čím dál extrémnější pozice jim dokázaly zajistit po- zornost celostátních médií, a tím pádem i uspokojit jejich osobní ambice.

Výsledkem bylo, že nejvýraznějšími osobnostmi obou stran byli ti, kteří zaujímali ty úplně nejextrémnější názory a každý se snažil překonat toho druhého, takže prohlašovali i věci, kterým ve skuteč- nosti nevěřili, ale sami se zaháněli do kouta. Přirozeně, když spolu obě strany debatovaly, dokázaly být pouze ve sporu – a jejich debaty provázela čím dál ostřejší slova. Ze začátku to byly jen urážky a slovní útoky. Ty se ale časem stupňovaly. A jednoho dne překro- čili hranici, odkud nebylo návratu.

Jednoho dne, asi před deseti lety, nastal zlomový bod, kdy jeden politický vůdce tomu druhému pohrozil tím osudným slovem:

„vzpoura“. Pokud by Demokraté zvýšili daně ještě o jeden cent, jeho strana by se vzbouřila proti Spojeným státům a každá vesnice, každé město a každý stát by se rozdělil na dvě části. Nikoli územím ale ideologií.

Načasování nemohlo být horší: v tu dobu byla celá země v eko- nomické depresi a bylo dost nespokojenců, kteří ztratili práci, díky kterým mohl tento vůdce získat na popularitě. Média viděla, kolik diváků k televizím přiváděl a dávala mu čím dál více prostoru. Jeho popularita brzy začala strmě stoupat. Nakonec ho neměl kdo zasta- vit a když Demokraté odmítli jakýkoli kompromis, věci se samy od sebe hýbaly takovým směrem, že na své pozici ještě přitvrdil. Jeho strana navrhla svou vlastní vlajku a dokonce i měnu.

To byl první zlomový bod. Kdyby se někdo odhodlal zakročit a zastavil ho tehdy a tam, mohlo se to zastavit všechno. Ale nikdo to neudělal. Takže tlačil ještě dál.

Celá situace tohoto politika povzbudila ještě více, takže navrhl, aby nová unie měla také svou vlastní policii, své vlastní soudy a své vlastní vojáky – svou vlastní armádu. To byl druhý zlomový bod.

Kdyby tehdejší demokratický prezident byl dobrým vůdcem, možná to tehdy ještě mohl zastavit. On však celou situaci ještě zhor- šil tím, že dělal jedno špatné rozhodnutí za druhým. Namísto toho, aby se snažil věci uklidnit, aby se snažil vyřešit základní problémy, které vedly k takové nespokojenosti, se rozhodl, že jediný způsob, jak potlačit jím nazývanou „rebelii“, byla tvrdá linie: obvinil celé vedení republikánské strany z podněcování ke vzpouře. Vyhlásil stanné právo a během jedné noci je dal všechny pozatýkat.

To situaci vystupňovalo ještě výše a celá strana se semkla do- hromady. Také se přidala polovina armády. Lidé byli rozdělení– každý dům, každé město, každá vojenská základna – v ulicích se pomalu stupňovalo napětí, soused nenáviděl souseda. Dokonce i ro- diny se rozdělily.

Jednou v noci se vedení armády věrné Republikánům podle taj- ných rozkazů pokusilo provést puč a osvobodit vedení strany z vě- zení. Situace uvízla na mrtvém bodě. A na schodech budovy Kapitolu se ozval první osudný výstřel. Jeden mladý voják měl dojem, že jeden důstojník sahá po zbrani, a vystřelil první. Jakmile padl první americký voják, nebylo návratu. Byla překročena po- slední hranice. Američan zabil Američana. Propukla bitva, ve které padly desítky důstojníků. Vedení Republikánské strany někdo ukli- dil do bezpečí na tajném místě. A od toho okamžiku se armáda roz- dělila na dvě. Vláda se rozdělila na dvě. Města, vesnice, okresy a státy se rozdělily na dvě části. Tomu se později začalo říkat První vlna.

Během prvních pár dní se krizové vedení a vládní útvary snažily usmířit a vyhlásit mír. Ale už bylo příliš pozdě. Přicházející bouři už nedokázalo nic zastavit. Jedna frakce agresivních generálů se roz- hodla vzít věci do svých rukou a získat slávu, stát se prvním mužem války a využít výhody momentu překvapení. Spočítali si, že nejlep- ším způsobem, jak to celé ukončit, bylo rozdrtit opozici.

Začala válka. Na americké půdě se rozhostily bitvy. Z Pittsburghu byl nový Gettysburg, každý týden dvě stě tisíc mrtvých. Proti tan- kům se mobilizovaly tanky. Proti letadlům letadla. Každý den, každý týden se násilí stupňovalo. Značily se hranice, armáda a policie se rozdělily a bitvy se rozšířily do každého ze Spojených států. Všude bojoval každý s každým, přítel proti příteli, bratr proti bratru. Do- spělo to do situace, kdy už nikdo nevěděl, proč se vlastně bojuje. Celý národ krvácel a nikdo to nedokázal zastavit. Tomu se začalo říkat Druhá vlna.

Do té doby byly všechny boje, ať už jakkoli krvavé, vedené kon- venčním způsobem. Pak ale přišla Třetí vlna, nejhorší ze všech. Zou- falý prezident se kdesi v tajném bunkru rozhodl, že to, čemu neustále říkal „rebelie“, bylo možné potlačit jediným způsobem. Svolal k sobě své nejlepší vojenské poradce a ti mu navrhli, že k potlačení rebelie jednou pro vždy musí použít svou nejmocnější zbraň: cílené nukleární střely. Souhlasil.

Další den dopadly nukleární hlavice na strategické bašty Repub- likánů po celé Americe. Ten den na místech jako Texas, Nevada nebo Mississippi zemřely stovky tisíc lidí. Další den zemřely miliony.

Republikáni odpověděli po svém. Zmobilizovali vlastní pro- středky, zaútočili na NORAD a vyslali vlastní nukleární střely na Demokratické oblasti. Státy jako Maine nebo New Hampshire skoro zmizely z povrchu zemského. Během dalších deseti dnů byla zni- čená skoro celá Amerika, jedno město po druhém. Byla to vlna za vlnou totální devastace a koho nezabil přímý zásah, brzy zemřel na následky zamořeného vzduchu a vody. Během jednoho měsíce ne- zbyl nikdo, kdo by bojoval. Jak lidé pochodovali do bitvy proti svým sousedům, rabovaly se ulice i budovy, jedna po druhé.

Táta ale ani nečekal, až ho povolají – a to je ten důvod, proč ho nenávidím. Odešel dávno předtím. Než válka vypukla, byl dvacet let důstojníkem námořní pěchoty a viděl dřív, než většina ostatních, kam to spěje. Pokaždé, když se díval na zprávy, pokaždé, když viděl dva politiky na sebe křičet těmi nejnevybíravějšími způsoby a na- vzájem se v nich trumfovat, táta vždycky zakroutil hlavou a říkal,

„Z toho bude válka. Věřte mi.“

A měl pravdu. Můj táta si paradoxně svoje už odsloužil a už roky tehdy nebyl v aktivní službě. Když ale zazněl ten první výstřel, znovu se přihlásil do služby. Ještě předtím, než se začalo mluvit o totální válce. Asi byl prvním dobrovolníkem do války, která ještě ani nezačala.

A proto jsem na něj pořád tak naštvaná. Proč to musel udělat? Proč prostě nemohl nechat ostatní se navzájem zabíjet? Proč nemohl zůstat doma a chránit nás? Proč mu víc záleželo na jeho vlasti než na jeho rodině?

Pořád si dokážu živě vybavit ten den, kdy nás opustil. Přišla jsem ze školy a z domu jsem slyšela křik ještě dřív, než jsem přišla ke dveřím našeho bytu. Připravila jsem se. Nesnášela jsem, když se naši hádali, což jako by bylo neustále, a myslela jsem si, že je to jen další z jejich hádek.

Otevřela jsem dveře a ihned jsem tušila, že tentokrát je to jiné. Něco bylo strašně, strašně špatně. Táta tam stál, celý v uniformě. Vůbec to nedávalo smysl. Neměl na sobě uniformu už léta. Proč by si ji na sebe bral zrovna teď?

„Nejsi chlap!“ křičela na něj máma. „Jsi zbabělec! Opustit svoji rodinu! A proč? Abys šel a zabíjel nevinný lidi?“

Táta zrudl, jako vždycky, když se rozčílil.

„Nevíš, o čem to mluvíš!“ křičel na ni. „Plním svoji povinnost vůči svý zemi. Je to ta správná věc.“

„Správná pro koho?“ odsekla mu. „Vždyť ani nevíš, za co vlastně bojuješ. Pro bandu blbejch politiků?“

„Vím přesně, za co bojuju: chci udržet naši zemi pohromadě.“

„Tak to mi teda promiňte, Kapitáne Ameriko!“ zaječela na něj.

„Můžeš si to ve svý hlavě ospravedlňovat jak chceš, ale pravdou je, že jdeš pryč, protože mě nemůžeš vystát. Protože si nikdy nevěděl, jak zvládnout život doma. Protože si příliš hloupej na to, abys něco dokázal udělat se svým životem po pěchotě. Takže hned vyskočíš a při první příležitosti utečeš!“

Táta ji zastavil velkou fackou. Pořád si vybavuju ten zvuk.

Byla jsem v šoku. Nikdy předtím jsem neviděla, že by na ni jak- koli vztáhl ruku. Cítila jsem, jak mi dochází dech, jako bych tu facku dostala já. Zírala jsem na něj a skoro jsem ho nepoznávala. Byl to opravdu můj otec? Byla jsem v takovém šoku, že jsem upustila svou knihu, která dopadla na zem s hlasitým zaduněním.

Oba se otočili a podívali se na mě. Strašně jsem se styděla, takže jsem se otočila a běžela chodbou do svého pokoje a třískla za sebou dveřmi. Nevěděla jsem, jak na to všechno mám reagovat a prostě jsem od nich chtěla být co nejdál.

O chvíli později se ozvalo slabé zaťukání na dveře.

„Brooke, to jsem já,“ řekl táta tichým hlasem, plným lítosti.

„Mrzí mě, že si u toho musela být. Pusť mě dovnitř, prosím.“

„Jdi pryč!“ zakřičela jsem.

Následovalo dlouhé ticho. On však neodešel.

„Brook, musím teď odejít. Rád bych tě ještě naposled viděl, než odejdu. Prosím tě. Pojď ven se se mnou rozloučit.“

Začala jsem brečet.

„Jdi pryč!“ odsekla jsem znovu. Byla jsem tak ohromená, tak na- štvaná, že mámu uhodil, a ještě víc, že nás opouští. A v hloubi duše jsem se bála, že se už nevrátí.

„Musím jít, Brooke,“ řekl. „Nemusíš ty dveře otevřít. Chci ale, abys věděla, že tě moc miluju. A že s tebou vždycky budu. Pamatuj si, Brooke, že jsi ta silná. Postarej se o tuhle rodinu. Spoléhám na tebe. Postarej se o ně.“

A potom jsem slyšela, jak se kroky mého otce vzdalují. Byly slabší a slabší. O chvilku později jsem slyšela, jak se dveře našeho bytu otevřely a pak zavřely.

A potom už nic.

Za několik minut – zdálo se to jako několik dní – jsem pomalu otevřela dveře svého pokoje. Hned jsem to věděla. Byl pryč. A už tehdy jsem toho litovala. Přála bych se s ním rozloučit. Protože v hloubi duše jsem už věděla, že se nikdy nevrátí.

Máma seděla u kuchyňského stolu, hlavu v dlaních, a tiše pla-kala. Věděla jsem, že toho dne se všechno navždy změnilo, že už nic nebude jako dřív – že ona už nebude jako dřív. A že ani já nebudu.

A měla jsem pravdu. Jak tu teď sedím a zírám těžknoucíma očima do žhnoucích uhlíků skomírajícího ohně, uvědomuju si, že od toho dne nic nebylo jako dřív.

*

Stojím v našem starém bytě v Manhattanu. Nevím, co tu dělám, ani jak jsem se sem dostala. Nic nedává smysl, protože ten byt je jiný, než si pamatuju. Není v něm vůbec žádný nábytek, jako bychom tam nikdy nebydleli. A jsem tu jen já.

Ozve se smutné zaťukání na dveře a dovnitř vchází táta v plné uniformě a v ruce nese kufřík. Oči má prázdné, jako by se právě vrá- til z pekla.

„Tatínku!“ snažím se zakřičet. Ale slova mi nevycházejí z úst. Po- dívám se na zem a vidím, že jsem přilepená k zemi, schovaná za zdí, a že mě nevidí. Snažím se se uvolnit, abych mohla běžet za ním nebo na něj zavolat, ale nemůžu. Musím se bezmocně dívat, jak chodí prázdným pokojem a všude se rozhlíží.

„Brooke?“ zavolá. „Jsi tu? Je někdo doma?“

Znovu se mu pokouším odpovědět, ale můj hlas nefunguje. Pro- hledává každou místnost. „Říkal jsem, že se vrátím,“ říká. „Proč na mě nikdo nepočkal?“

Potom se rozpláče.

Srdce mi puká a snažím se ze všech sil na něj zavolat. Ať se ale snažím jakkoli, z hrdla mi nic nevychází. Nakonec se otočí, odejde z bytu a jemně za sebou zavře dveře. Tichem se rozléhá cvaknutí kliky.

„TATÍNKU!“ křičím a hlas se mi konečně vrátil.

Je ale příliš pozdě. Vím, že navždy odešel a z nějakého důvodu je to všechno moje vina. Mrknu a najednou jsem zpátky v horách, v tátově chatě a sedím

jeho oblíbeném křesle u ohně. Táta sedí na kanapi, je nakloněný do- předu, hlavu skloněnou, a hraje si se svým mariňáckým nožem. S úděsem zjišťuju, že polovina jeho tváře je spálená, úplně na kost, že vlastně vidím polovinu jeho lebky.

Podívá se na mě a já mám strach.

„Nemůžeš se tady schovávat věčně,“ říká odměřeně. „Myslíš si, že jsi tu v bezpečí. Ale oni pro tebe přijdou. Vezmi Bree a schovejte se.“

Vstal a jde ke mně, vezme mě za ramena a zatřese se mnou, oči mu hoří naléhavostí. „ROZUMĚL JSI MI, VOJÁKU!?“ křičí na mě.

Zmizí, a v ten okamžik se naráz otevřou dveře a okna, s velkým třeskem za kakofonie rozbitého skla. Do našeho domu vrazí desítky otrokářů s pistolemi v rukách. Mají na sobě své klasické černé uni- formy a prohledávají každý kout chaty. Jeden z nich sebere Bree z kanape a odnáší ji pryč, ona strašně křičí, zatímco jeden otrokář přiběhne přímo ke mně, zaboří svoje prsty do mé paže a zamíří svou pistoli přímo na můj obličej.

Vystřelí. Probudím se s křikem a jsem zmatená.

Někdo mě drží za paži a jak mám sen a realitu ještě trochu sple- tené, jsem připravená zaútočit. Podívám se, kdo mě drží, a vidím, jak u mě stojí Bree a třese mi rukou.

Pořád ještě sedím v tátově křesle, místnost je už ale zalitá slu- nečním světlem. Bree hystericky pláče.

Několikrát zamrkám a snažím se se posadit a srovnat si hlavu. Byl to všechno jen sen? Bylo to tak skutečné.

„Měla jsem zlý sen!“ pláče Bree a pořád mě drží za ruku. Podívám se ke krbu a vidím, že oheň dávno vyhasl. Vidím venku

ostré sluneční světlo a začínám chápat, že už je pozdní dopoledne. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem usnula v křesle – to se mi nikdy před- tím nestalo.

Zatřesu hlavou a snažím se dostat pavučiny z vlasů. Ten sen byl tak skutečný, že je pro mě těžké uvěřit, že se nic z toho skutečně nestalo. O tátovi se mi už zdálo, ale nic tak bezprostředního. Jen stěží si uvědomuju, že tady v místnosti se mnou teď není a pro jis- totu se ještě jednou rozhlédnu.

Bree mě škube za paži a nedá se uklidnit. Nikdy předtím jsem ji takovou neviděla. Klekám si, abych ji objala. Chytne se mě jako klíště.

„Zdálo se mi, že přišli zlí pánové a odnesli mě pryč! A tys tu ne- byla, abys mě zachránila!“ Bree mi pláče na rameno. „Nechoď pryč!“ úpěnlivě mě prosí. „Nechoď, prosím tě! Nenechávej mě tady!“

„Nikam nejdu,“ říkám jí a tisknu ji k sobě. „Šššš... Nic se ne- děje... Nemusíš se ničeho bát. Všechno je v pořádku.“

V hloubi duše se ale nemůžu zbavit pocitu, že všechno není v po- řádku. Právě naopak. Můj sen mě pořádně rozrušil a to, že Bree měla taky takový špatný sen – a o stejné věci – mě nijak neuklidňuje. Ne- věřím na znamení, ale nemůžu si pomoct a přemýšlím, jestli to opravdu není nějaké znamení. Neslyším ale žádný hluk a kdyby se nějaký objevil několik mil odsud, tak bych to určitě věděla.

Zvednu Bree bradu a otřu jí slzy. „Pořádně se nadechni,“ říkám jí.

Bree poslouchá a pomalu chytá dech. Musím se přinutit k úsměvu. „Vidíš,“ říkám jí. „Jsem tady. Nic se neděje. Byl to jen zlej sen. Rozumíš?“

Bree pomalu přikývne.„Jsi jen unavená,“ říkám jí. „A máš horečku. Takže si měla zlej sen. Všechno bude v pořádku.“

Jak klečím a objímám Bree, vzpomenu si, že si musím pospíšit, vyšplhat nahoru, zkontrolovat náš nový domov a najít nám jídlo. Myslím na to, že to musím Bree říct, a při představě toho, jak bude reagovat, se mi málem obrátí žaludek. Je jasné, že moje načasování nemohlo být horší. Jak jí mám teď proboha říct, že ji teď musím opustit? I když by to bylo jen na hodinu nebo dvě? Na jednu stranu tu s ní chci zůstat a celý den na ni dávat pozor, zároveň ale vím, že musím jít, a čím dřív to vyřídím, tím dřív budeme v bezpečí. Ne- můžu tu jen celý den sedět, nic nedělat a čekat na soumrak. A ne- můžu riskovat změnu plánu a přesun za bílého dne jen kvůli našim hloupým snům.

Odstrčím Bree od sebe, laskavě jí dám vlasy pryč z obličeje a usmívám se tak přívětivě, jak jen dovedu. Pokouším se v sobě najít ten nejsilnější, nejdospělejší tón.

„Bree, potřebuju, abys mě teď poslouchala,“ říkám jí. „Musím teď jít ven, jen na chvíli.“

„NE!“ začne ječet. „Já sem to VĚDĚLA! Je to jako v mým snu! Ty mě opustíš! A už se nevrátíš!“

Pevně ji chytnu za ramena a snažím se ji utišit.

„Tak to není,“ říkám pevným hlasem. „Jen potřebuju jít na ho- dinu nebo dvě ven. Potřebuju se ujistit, že je náš nový domov bez- pečný, abychom se do něj dnes večer mohly přestěhovat. A musím ulovit něco k jídlu. Bree, prosím tě, pochop to. Vzala bych tě s sebou, ale jsi teď příliš nemocná a musíš odpočívat. Za pár hodin jsem zpátky. Slibuju. A potom večer půjdeme nahoru spolu. A víš, co je na tom to nejlepší?“

Pomalu se na mě podívá, pořád pláče a nakonec zavrtí hlavou.

„Ode dneška tam nahoře budeme pořád spolu, v bezpečí a každý den budeme mít oheň a všechno jídlo, co budeš chtít. A ryby i všechno ostatní můžu lovit hned tam, přímo před chatkou. Nikdy tě nebudu muset znovu nechat samotnou.“

„A Saša s námi půjde taky?“ zeptá se navzdory svému pláči.

„A Saša taky,“ říkám jí. „Slibuju. Prosím, věř mi. Vrátím se pro tebe. Nikdy bych tě neopustila.“

„Slibuješ?“ zeptá se.

Pokouším se najít ten nejlepší slavnostní tón a podívám se jí přímo do očí.

„Slibuju,“ odpovím.

Breein pláč ustává a nakonec přikývne a zdá se, že je spokojená. Láme mi to srdce, ale rychle se k ní nakloním, dám jí pusu na čelo a potom vstanu, přejdu ke dveřím a vyjdu ven. Vím, že kdybych tam zůstala ještě vteřinu, nikdy bych nenašla dost odhodlání odejít.

Jak se za mnou zavřely dveře, nemohu se zbavit dojmu, že svou sestru už nikdy neuvidím.

TŘI

Stoupám po svahu přímo vzhůru za intenzivního ranního slunce, kterým se blyští všudypřítomný sníh. Je to bílý svět. Slunce svítí tak jasně, že skoro nevidím. Dala bych cokoli za kšiltovku nebo slu- neční brýle.

Dnes je naštěstí vcelku bezvětří, je tepleji než včera a jak stou- pám vzhůru, slyším kolem sebe tát sníh, ze kterého v malých po- tůčcích stéká voda dolů a skapává ve velkých shlucích z větví borovic. Sníh je také měkčí a jde se mi lépe.

Podívám se přes rameno a koukám na údolí, které se pode mnou rozprostírá, a vidím, že silnice jsou na ranním slunci znovu vidět. To mi dělá starosti, ale v duchu si vynadám a jsem naštvaná, že se ne- chám takhle rozrušit špatnými znameními. Měla bych být silnější. Racionálnější, jako táta.

Nasadila jsem si kapuci a skláním hlavu kvůli větru, který nabírá na síle, čím výše stoupám, a přála bych si na sobě mít svou novou šálu. Dávám ruce k sobě a třu si je, chtěla bych mít i rukavice, a vý- razně přidávám do kroku. Jsem rozhodnutá se tam rychle dostat, prozkoumat chatku, najít toho jelena a pospíchat dolů za Bree. Možná s sebou dolů vezmu několik sklenic džemu, to Bree určitě potěší.

Jdu po svých stopách ze včerejška, které jsou v tajícím sněhu stále zřetelné, a tentokrát je cesta snadnější. Zhruba za dvacet minut jsem tam, kde jsem byla včera a obcházím nejvyšší plošinu.

Jsem si jistá, že je to to samé místo jako včera, ale když hledám chatku, nemůžu ji najít. Je tak dobře schovaná, že ji nemůžu najít ani když vím, kde ji mám hledat. Začínám pochybovat, jestli jsem na správném místě. Pokračuju dál po svých stopách, dokud nedojdu na stejné místo jako včera. Natahuju krk, jak můžu, a konečně si jí všimnu. Jsem ohromená, jak dobře je skrytá a to mi dodává ještě větší odvahu se tu zabydlet.

Stojím a poslouchám. Není slyšet nic, jen zvuk zurčícího po- tůčku. Pečlivě zkoumám sníh a hledám jakékoli známky stop ve- doucích dovnitř nebo ven (kromě mých včerejších). Žádné nevidím.

Jdu ke dveřím, postavím se k průčelí domu a podívám se do všech stran, jestli mezi stromy něco neuvidím, jakékoli známky toho, že tu byl i někdo jiný. Stojím a poslouchám aspoň minutu. Nic. Vůbec nic.

Konečně jsem spokojená a cítím úlevu, že je toto místo opravdu naše a jen naše.

Zatáhnu za těžké vstupní dveře, které blokuje sníh, a uvnitř se roz- lije jasné sluneční světlo. Jak se přikrčím a vcházím dovnitř, ve slu- nečním světle se zdá, jako bych tu byla úplně poprvé. Je to stejně malé a útulné, jak si to pamatuji. Vidím, že podlaha je původní, ze širokých prken, které vypadají nejméně sto let staré. Je tu ticho. Malá otevřená okna na obou stranách dovnitř také pouštějí hodně světla.

Zkoumám místnost ve světle a hledám cokoli, co jsem včera mohla přehlédnout – ale nic takového tu není. Podívám se na pod- lahu a hledám rukojeť padacích dveří, pak si k ní kleknu a škubnu- tím otevřu. Zvedl se oblak prachu a vznáší se ve slunečním světle.

Sešplhám dolů a tentokrát mám díky odraženému světlu o zdejší skrýši mnohem lepší představu. Musejí tu být stovky sklenic. Vší- mám si několik a dalších s malinovým džemem a do každé kapsy si hned jednu nacpu. Bree se zblázní. A Saša taky.

Zběžně prohlédnu i ostatní sklenice a vidím nejrůznější druhy potravin: okurky, rajčata, olivy, zelí. Také vidím několik dalších druhů džemu, od každé aspoň tucet. Vzadu je jich ještě více, ale nemám čas si je lépe prohlédnout. Tíží mě myšlenka na Bree.

Vydrápu se po žebříku nahoru, zavřu za sebou padací dveře, pospí- chám ven z chatky a zavřu za sebou dveře. Stojím tam a znovu zkou- mám okolí, připravená reagovat na kohokoli, kdo mě mohl sledovat. Stále mám strach, že je to vše příliš dobré, než aby to byla pravda. Ale znovu nic neslyším. Možná jsem prostě jen příliš napjatá.

Namířím si to směrem, kde jsem viděla toho jelena, což je asi tři- cet metrů odtud. Když dorazím na místo, vyndám tátův lovecký nůž a mám ho připravený. Vím, že to může trvat dlouho, než na něj znovu narazím, ale třeba tohle zvíře, stejně jako já, je tvorem s pev- nými zvyky. Ani náhodou nejsem dost rychlá na to, abych se za ním hnala, ani dost hbitá na to, abych po něm skočila – nemám ani pi- stoli nebo nějakou skutečnou loveckou zbraň. Mám ale jednu šanci, a tou je můj nůž. Vždycky jsem byla pyšná na to, že dokážu trefit střed terče na třicet metrů. Vrhání nožem je to jediné, čím jsem na tátu dokázala zapůsobit – nebo alespoň dost na to, aby se mě po- koušel opravit nebo mi poradit. Naopak tvrdil, že je to jeho zásluha, protože ten talent jsem prý zdědila po něm. Ve skutečnosti ale neu- měl vrhat nožem ani zdaleka tak dobře jako já.

Přikrčím se na stejném místě jako včera, schovaná za stromem, hledím na plošinu s nožem v ruce a čekám. A modlím se. Sluším jen zvuk větru.

V duchu si procházím, co udělám, když toho jelena uvidím: po- malu se postavím, zamířím a vrhnu nůž. Nejdřív si říkám, jestli nemám mířit na jeho oči, ale pak se rozhodnu pro jeho krk: pokud minu, stále bude šance, že ho trefím jinam. Moje ruce nejsou příliš zmrzlé a když budu mířit přesně, tak bych ho možná, opravdu možná, mohla zranit. Je mi ale jasné, že to je jen jedno velké „když“.

Plynuly minuty. Zdá se to jako deset, dvacet třicet minut... Vítr ustane a pak se znovu zvedne v prudkých závanech a já při nich cítím, jak mi sněhové vločky sfouknuté ze stromů dopadají na tvář. S přibývajícím časem mi začíná být zima, pomalu přicházím o cit a říkám si, jestli to nebyl špatný nápad. Znovu se ale ozve bolestivá křeč z hladu a já vím, že to musím zkusit. Pokud to stěhování mám zvládnout, budu potřebovat všechny bílkoviny, které najdu – ob- zvláště až budu do svahu tlačit tu motorku.

Čekám už asi hodinu a jsem úplně zmrzlá. Přemýšlím, jestli to nemám vzdát a jít dolů. Možná bych místo toho mohla znovu zku- sit ulovit nějakou rybu.

Rozhodnu se, že se projdu kolem, aby se mi v nohách trochu roz- proudila krev a aby moje ruce zůstaly hbité – kdybych je měla pou- žít teď, byly by k ničemu. Zvedám se na nohy a kolena záda mě bolí, jak jsou ztuhlá. Vydávám se na procházku sněhem a začínám malými krůčky. Zvedám a ohýbám kolena, otáčím trupem doleva a doprava. Nůž zastrčím zpět za opasek a třu si ruce, dýchám na ně a pokouším se v nich obnovit cit.

Náhle zkoprním. V dálce jsem uslyšela křupnutí větvičky a cítím pohyb.

Pomalu se otáčím. Vidím, jak se na vrcholu kopce objevil jelen. Pomalu, váhavě šlape do sněhu, svá kopyta jemně pokládá na zem. Skloní hlavu, žvýká list a udělá další opatrný krok dopředu.

Srdce se mi rozbuší vzrušením. Málokdy mám pocit, že je táta se mnou, ale dnes ano. Jako bych teď slyšela jeho hlas: Klid. Dýchej pomalu. Nenech ho si všimnout, že jsi tu. Soustřeď se. Pokud se mi podaří tohle zvíře skolit, bude to znamenat jídlo – skutečné jídlo pro Bree, Sašu a mě aspoň na týden. Potřebujeme to.

Udělá dalších několik kroků na mýtinu a můžu si ho lépe pro- hlédnout: je to velký jelen a je zhruba třicet metrů ode mě. Kdyby to bylo deset metrů, nebo možná i dvacet, byla bych si mnohem ji- stější. Nevím, jestli ho na tuhle vzdálenost trefím. Kdyby bylo tep- leji a kdyby se nehýbal, tak ano. Moje ruce jsou však ztuhlé, jelen se hýbe a v cestě je spousta stromů. Já prostě nevím. Vím však, že jestli minu, tak už sem nikdy znovu nepřijde.

Čekám a prohlížím si ho, mám strach, že ho vyplaším. Bude muset přijít blíž. Ale zdá se, že nechce. Přemýšlím, co dělat. Můžu se k němu rozeběhnout a přiblížit se k němu co nejvíc, a pak vrhnout nožem. To by ale bylo hloupé: uběhnu sotva metr a on uteče. Říkám si, jestli bych se k němu neměla připlížit. Pochybuju ale, že by to fungovalo. Stačí jen ten nejmenší zvuk a práskne do bot.

Takže tu stojím a přemýšlím. Udělám malý krok dopředu a pře- souvám se do pozice pro vrhnutí nožem, pokud bude třeba. A ten jeden krok byla chyba.

Pod nohou mi praskla větvička a jelen okamžitě obrátil hlavu mým směrem. Díváme se jeden druhému do očí. Vím, že mě vidí a vím, že za chvilku uteče. Srdce se mi rozbuší, protože je mi jasné, že tohle je moje jediná šance. Mozek se mi zastavil.

Pak jako bych vybuchla. Sáhnu k opasku, vezmu nůž, udělám velký krok dopředu, posbírám všechen svůj um, napřáhnu se zamí- řím na jeho krk a vhrnu nožem´.

Tátův těžký mariňácký nůž se otáčí ve vzduchu a já se modlím, aby netrefil některý ze stromů. Dívám se, jak se převrací a leskne se ve slunci, je to nádherný pohled. V ten samý okamžik vidím, jak se jelen otáčí a začíná běžet.

Jsem moc daleko na to, abych viděla, co přesně se stalo, ale o chvíli později bych mohla přísahat, že jsem slyšela zvuk nože za- ťatého do masa. Jelen ale utekl a nedokážu říct, jestli je zraněný.

Rozběhla jsem se za ním. Dobíhám k místu, kde stál, a k mému překvapení vidím ve sněhu stopu jasně červené krve. Srdce mi po- skočilo radostí.

Jdu po krvavé stopě, běžím a běžím, skáču před kameny a po zhruba padesáti metrech ho vidím: leží na boku ve sněhu a nohy se mu škubou. Nůž má zabodnutý v krku. Přesně v místě, kam jsem mířila.

Jelen je ale stále naživu a já nevím, jak ho mám zbavit trápení. Cítím, jak trpí a je to hrozný pocit. Chci mu dopřát rychlou a bez- bolestnou smrt, ale nevím jak.

Kleknu si k němu vyndám mu z krku svůj nůž, skloním se nad něj a jedním rychlým pohybem říznu hluboko po celém krku a doufám, že to zabere. Za okamžik se z rány začne řinout krev a za deset dal- ších vteřin se jeho nohy konečně přestaly škubat. I jeho oči se pře- staly hýbat a já konečně vím, že je mrtvý.

Stojím nad ním s nožem v ruce, hledím na něj a cítím se neuvě- řitelně provinile. Zabít tak krásné, bezbranné zvíře – přijdu si jako barbar. V tuhle chvíli je pro mě těžké myslet na to, jak nutně tohle jídlo potřebujeme a jaké jsem měla štěstí, že jsem ho vůbec ulovila. Myslím jen na to, že před několika minutami byl živý a dýchal, jako já. A teď je mrtvý. Znovu se na něj podívám, jak leží ve sněhu, s dokonalým klidem, a proti své vůli se stydím.

V ten okamžik ho zaslechnu poprvé. Nejdříve si ho nevšímám a domnívám se, že mám halucinace, protože to prostě není možné. Za několik okamžiků však zesílí a je slyšet jasněji a já vím, že je skutečný. Srdce se mi rozbuší jako splašené. Je to zvuk, který jsem tady nahoře slyšela jen jednou. Kvílení motoru. Automobilového motoru.

Stojím tam, úplně v šoku, a nemohu se ani pohnout. Motor je sly- šet čím dál jasněji a hlasitěji a já vím, že to může znamenat jen je- diné. Otrokáři. Nikdo jiný by se neodvážil vyjet tak vysoko a ani by k tomu neměl důvod.

Rozběhnu se, a nechávám jelena jelenem, běžím mezi stromy, kolem chatky a dolů po svahu. Neběžím dost rychle. Myslím na Bree, jak tam sedí doma samotná a slyší zvuk blížících se motorů. Snažím se běžet rychleji, přímo dolů po zasněženém svahu, klopý- tám a zakopávám a srdce mám až v krku.

Běžím tak rychle, že padám obličejem do sněhu, odřela jsem si koleno a loket a na chvíli ztrácím dech. Snažím se se znovu posta- vit na nohy a všimnu si krve na svém kolenu a ruce, ale je mi to jedno. Nutím se zpět do běhu a pak do sprintu.

Pořád mi to klouže, ale nakonec doběhnu na plošinu, ze které vidím až na náš dům. Srdce mi zaskočí v krku: ve sněhu vidím zře- telné stopy pneumatik, vedou přímo k našemu domu. Venkovní dveře jsou otevřené. A co je nejhorší, neslyším Sašu štěkat.

Běžím dál a dál dolů a při tom se pořádně prohlédnu dvě auta za- parkovaná u našeho domu: patří otrokářům. Jsou nízko posazená, celá černá, s obrovskými pneumatikami a černými tyčemi přes okna a vypadají jako sportovní auta na steroidech. Na kapotě mají znak Arény 1, je vidět až odsud – diamant se šakalem uprostřed. Jsou tu, aby nakrmili arénu.

Běžím dál po svahu. Jsem příliš těžká. Sáhnu do kapes, vytáhnu sklenice s džemem a hodím s nimi o zem. Slyším za sebou zvuk roz- tříštěného skla, ale ani ho nevnímám. Teď už na ničem jiném nezáleží.

Jsem sotva sto metrů od domu, když vidím, jak auta startují a od- jíždějí. Míří zpět dolů po klikaté silnici. Když si uvědomím, co se stalo, je mi do pláče.

O třicet vteřin později dobíhám k domu, míjím ho, mířím přímo k silnici a doufám, že je dostihnu. Je mi jasné, že dům je prázdný. Příliš pozdě. Stopy aut hovoří jasně. Dívám se ze srázu u silnice a vidím je, mají už aspoň půl míle náskok a nabírají rychlost. Pěšky je nemám šanci dohnat.

Běžím zpátky k domu, jen pro případ, že by se snad Bree něja- kým zázrakem dokázala schovat nebo že by ji nevzali s sebou. Roz- razím venkovní dveře a naskytne se mi hrůzostrašný pohled: všude kolem je krev. Na zemi leží mrtvý otrokář, oblečený celý v černé uniformě, a z krku mu teče krev. Vedle něj leží na boku Saša, je mrtvá. Na boku má zřejmě střelnou ránu, ze které jí vytéká krev. Zuby má stále zakousnuté v krku té mrtvoly. Je jasné, co se stalo: Saša se určitě pokusila Bree bránit a vrhla se na toho muže, když vešel dovnitř, a zakousla se mu do krku. Ostatní ji museli střelit. Ona však nepustila.

Probíhám celým domem a křičím Breeino jméno a sama ve svém hlase slyším zoufalství. Už to není ten hlas, který znám: je to hlas ší- lence.

Všechny dveře jsou ale dokořán a všechno je prázdné. Otrokáři mi vzali sestru.

ČTYŘI

Stojím tam, v obývacím pokoji chaty svého táty, úplně v šoku. Na jednu stranu jsem se vždy bála, že to jednou přijde, ale teď, když to při- šlo, nemůžu tomu vůbec uvěřit. Zmocnil se mě strašný pocit viny. Pro- zradil nás včerejší oheň? Nebo viděli kouř? Proč jsem nebyla opatrnější?

Taky se nenávidím za to, že jsem Bree dnes ráno nechala samot- nou – zvlášť po těch našich zlých snech. Vidím její tvář, jak křičí a prosí mě, abych neodcházela. Proč jsem ji neposlechla? Měla jsem věřit svým instinktům? Když se zamyslím, tak mě táta asi přeci jen opravdu varoval. Proč jsem tomu nevěnovala pozornost?

Nic z toho teď ale není důležité a zastavila jsem se jen na chvilku. Jsem v akčním režimu a v žádném případě nejsem připravená se vzdát a nechat to být. Už teď pobíhám po domě a nemíním ztrácet drahocenný čas, musím dostihnout ty otrokáře a zachránit Bree.

Přiběhnu k mrtvole otrokáře a zběžně si ho prohlédnu: má na sobě jejich klasickou vojenskou uniformu, celou černou, s černými vojenskými botami a černým trikem s dlouhými rukávy, přes který má oblečenou přiléhavou černou vojenskou bundu. Pořád má na sobě černou masku se znakem Arény 1 – poznávací znamení otro- káře – a také má malou černou helmu. To mu moc nepomohlo: Saše se stejně podařilo mu zaseknout zuby do krku. Podívám se na Sašu a skoro se začnu dusit. Jsem jí tak vděčná za to, že se tak statečně bila. Cítím se provinile, že jsem tu nechala samotnou i ji. Znovu se podívám na její mrtvolu a přísahám si, že až dostanu Bree zpátky, řádně Sašu pohřbím.

Rychle z mrtvoly otrokáře sundám všechno, co by se mohlo hodit. Začnu jeho opaskem, který si připnu kolem pasu a pevně utáhnu. Je na něm pouzdro a v něm pistole, kterou rychle vytáhnu a prohlédnu: je plná munice a zdá se, že funguje bez problémů. Je to jako najít zlato – a teď je moje. V opasku je také několik zásobníků s municí.

Sundám mu helmu a vidím jeho obličej: překvapuje mě, že je o dost mladší, než jsem čekala. Nebude mu víc než 18 let. Ne všichni otrokáři jsou nemilosrdní lovci odměn. Někteří k tomu byli přinu- ceni a slouží provozovatelům arén, kteří drží skutečnou moc. I pře- sto mi ho není líto. Koneckonců, ať už ho k tomu někdo donutil nebo ne, přijel sem, aby mi vzal sestru – a mě by vzal taky.

Chci jednoduše vyběhnout ven a běžet za nimi, ale pokárám se a nejdříve se pokusím zachránit, co se dá. Vím, že ty věci budu po-třebovat, a na další minutě nebo dvou už nesejde. Vezmu do rukou jeho helmu a zkusím si ji nasadit a s úlevou zjišťuji, že mi padne. Černý průzor se hodí, nebude mě oslepovat sníh. Dále si vezmu jeho oblečení, které zoufale potřebuju. Beru si jeho rukavice, vyrobené z ultra lehkého materiálu s vycpávkou, a naštěstí mi dokonale pad- nou. Kamarádi si mě kvůli mým velkým rukám často dobírali – ale teď jsem za ně pro změnu ráda. Beru si jeho bundu a také mi padne, i když je mi trochu velká. Dívám se na něj, jak je hubený, a říkám si, že mám štěstí.

Máme skoro stejnou velikost. Bunda je tlustá a vycpávaná něčím podobným prachovému peří. V životě jsem na sobě něco tak vel- kého a luxusního neměla a jsem za ni strašně vděčná. Teď se ko- nečně můžu vydat do zimy.

Podívám se na něj a vím, že bych si mohla vzít i jeho triko – to ale nedokážu. Tak nějak je to příliš osobní.

Porovnám jeho nohy s mýma a celá šťastná vidím, že máme stej- nou velikost. Při zouvání svých starých, ošuntělých, malých bot ne- ztrácím žádný čas, stejně tak při obouvání těch jeho. Postavím se. Dokonale mi padnou a chodí se v nich skvěle. Ty černé vojenské boty s kovovou špičkou a kožešinou uvnitř mi sahají až na holeň. Jsou tisíckrát teplejší – pohodlnější – než moje staré boty.

Ve svých nových botách, bundě, rukavicích a s opaskem se zbraní a municí se cítím jako znovu zrozená, připravená na boj. Podívám se znovu na mrtvolu Saši a nedaleko vidím Breeina nového med- vídka, celého od krve. Snažím se potlačit slzy. Chtěla bych tomu ot- rokářovi plivnout do obličeje než odejdu ven, ale jen se otočím a vybíhám z domu.

Počínala jsem si rychle, svlékla jsem ho a oblékla jsem se ani ne za minutu a teď běžím z domu hlava nehlava, abych nahnala ztra- cený čas. Když jsem vyběhla ze dveří, bylo vzdálené kvílení jejich motorů ještě slyšet. Nemůžou na mě mít víc než míli a jsem roz- hodnutá tu vzdálenost zkrátit. Potřebuju jen trochu štěstí – aby se za- sekli v nějaké závěji nebo aby špatně odbočili – a potom je možná, jenom možná, dokážu dohonit. A s tou pistolí a municí bych je mohla hezky zaskočit. Pokud ne, nedostanou mě bez boje. Neexis- tuje absolutně žádná šance, že bych se sem vrátila bez Bree.

Běžím do kopce a pak do lesa, co nejrychleji dovedu, a mám na- mířeno k tátově motorce. Ohlédnu se a vidím, že dveře od garáže jsou otevřené. Otrokáři ji určitě prohledali. Jsem tak vděčná za to, že jsem před těmi lety měla ten rozum a schovala ji.

Drápu se do kopce v tajícím sněhu a pospíchám ke křoví, kde je schovaná motorka. Ty nové vycpávané rukavice se hodí: pichlavé větve a trnité křoví jednoduše odstrčím. Za několik okamžiků je cesta k motorce čistá. Ulevilo se mi, že je pořád tady, dobře chráněná před všemi živly. Bez zaváhání si utáhnou svou novou helmu, vy- táhnu klíček ze skrýše v paprsku kola a naskočím na motorku. Oto- čím klíčkem v zapalování a nakopnu plyn.

Motor se roztočil ale nechytl. Mám pocit, jako bych spadla obličejem na zem. Motorku jsem nestartovala už několik let. Že by už byla nepo- jízdná? Znovu a znovu ji zkouším kopat a startovat. Už dělá ten správný zvuk, čím dál jasněji, ale pořád nic. Začínám panikařit. Pokud tenhle stroj nenastartuju, tak nemám žádnou šanci je chytit. A Bree ztratím navždy.

„No tak, NO TAK!“ křičím a celá se třesu.

Znovu a znovu ji nakopávám. Pokaždé dělá víc a víc hluku a cítím, že se to už blíží.

Obrátím hlavu k obloze.

„TATI!“ zakřičím. „PROSÍM TĚ!“

Znovu ji nakopnu a tentokrát chytla. Úplně se mi ulevilo. Pár- krát protočím motor, víc a víc, a z výfuku začnou vycházet malé černé obláčky zplodin.

Teď mám aspoň malou šanci.

*

Otočím těžkými řídítky a jdu s motorkou několik stop dozadu. Váží skoro víc, než zvládnu utlačit. Znovu otočím řídítka a přidám trošku plynu a moje mašina se rozjede ze strmého kopce, stále ještě celá od sněhu a pokrytá větvičkami.

K asfaltové silnici to mám asi padesát metrů, ale sjíždět po svahu zdejšími lesy může být zrádné. Motorka klouže a i když šlápnu na brzdy, skoro ji nedokážu ovládat. Je to spíš takový řízený smyk. Kloužu kolem stromů a jen těsně je míjím a celá motorka se se mnou kodrcá, když přejedu velkou díru nebo najedu na kámen. Modlím se, aby mi nepraskla pneumatika.

Po zhruba třiceti vteřinách té nejdrsnější jízdy, kterou si dovedu představit, konečně opouštím hlínu a motorka s velkým bouchnutím dosedá na asfaltovou silnici. Zatočím a přidám plyn, a motor je velmi živý: po strmé asfaltové horské silnici jako bych letěla. Je to paráda.

Začínám nabírat velkou rychlost, motor burácí a vítr mi sviští kolem helmy. Venku mrzne jako nikdy a jsem opravdu ráda, že jsem si vzala ty rukavice a bundu. Nevím, co bych bez nich dělala.

Přesto však nemůžu jet moc rychle. Tahle silnice má ostré za- táčky a nejsou tu svodidla. Stačí jedna příliš ostrá zatáčka a poletím desítky metrů vzduchem přímo ze srázu. Jedu jak nejrychleji to jde, ale před každou zatáčkou brzdím.

Je to skvělý pocit, znovu řídit. Už jsem zapomněla, jak chutná opravdová svoboda. Moje nová bunda se ve větru plácá jako šílená. Sklápím si černý průzor a zářivě bílá barva zasněžené krajiny se mění na tlumeně šedou.

Proti těm otrokářům mám jednu výhodu: znám zdejší silnice lépe než kdokoli jiný. Jezdím sem už od dětství a vím, kde se silnice stáčí, jak je strmá a znám i zkratky, o kterých by nikdy nemohli vědět. Teď jsou na mém území. A i když na ně ztrácím možná míli nebo dvě, věřím, že najdu způsob, jak je dohnat. Tahle motorka je sice stará, ale bude přinejmenším tak rychlá jako ty jejich sporťáky.

Také jsem přesvědčená o tom, že vím, kam mají namířeno. Pokud se z hor chtějí dostat zpět na dálnici – což určitě chtějí – pak mají na výběr jen jednu cestu, a tou je silnice číslo 23, která vede na vý- chod. A pokud se chtějí dostat do města, nemají jinou možnost než přejet přes řeku Hudson po mostě Ripa Van Winkla. Je to jejich je- diná cesta ven. A já jsem odhodlaná tam být před nimi.

Začínám si na svou mašinu zvykat a nabírám značnou rychlost, a to takovou, že kvílení jejich motorů už je hlasitější. To mě po- vzbuzuje ještě více a ženu motorku rychleji, než bych měla: podí- vám se na tachometr a vidím, že jedu 60 mil za hodinu. Vím, že je to nebezpečné, protože tyhle vlásenkové zatáčky mě nutí zpomalit až na 10 mil za hodinu, pokud nechci vymést sníh na kraji silnice. Po každé zatáčce tedy přidávám plyn a před každou další brzdím. Konečně jsem je dohnala natolik, že je před sebou vidím, mají ná- skok asi míli a nárazník jednoho z jejich vozů právě zmizel za za- táčkou. To mi dodává další vzpruhu. Já tyhle chlápky chytím – nebo při tom umřu.

Projíždím další zatáčkou, zpomalila jsem zhruba na 10 mil za ho- dinu a chystám se znovu přidat plyn, když v tom vidím někoho stát uprostřed silnice, přímo přede mnou. Objevil se z ničeho nic a ne- stihnu vůbec zareagovat.

Jedu přímo na něj a nemám jinou možnost než dupnout na brzdy. Naštěstí nejedu moc rychle, ale moje motorka i tak na sněhu dostala smyk a nemůžu získat trakci. Dvakrát se otočím kolem dokola a na- konec se zastavím o žulový masiv horského úbočí.

Mám štěstí. Kdybych se roztočila na druhou stranu, vytočila bych se přímo ze srázu.

Všechno se to stalo tak rychle, že jsem v šoku. Sedím na mo- torce, křečovitě se držím řídítek a podívám se nahoru na silnici. Můj první instinkt je, že ten muž je otrokář, který mě má vykolejit. Jed- ním rychlým pohybem vypnu motor, vyndám pistoli a namířím ji přímo na muže, který tam pořád ještě stojí, zhruba šest metrů ode mě. Odjišťuju zbraň a natáhnu kohoutek, jak mě to táta tolikrát učil na střelnici. Mířím mu přímo na srdce místo hlavy, takže když minu, stejně ho někam trefím.

Ruce se mi třesou i v rukavicích a cítím, jak jsem nervózní, když mám stisknout spoušť. Ještě nikdy jsem nikoho nezabila.

Ten muž náhle zvedne ruce do vzduchu a udělá krok směrem ke mně.

„Nestřílej!“ volá na mě.

„Zůstaň, kde jsi!“ volám na něj zpátky a pořád nejsem úplně při- pravená ho zabít.

Poslušně se zastavil.

„Já nejsem jeden z nich!“ volá na mě. „Pokouším se přežít. Stejně jako ty. Vzali mi bráchu!“

Říkám si, jestli to není past. Potom ale zvednu průzor a pořádně si ho prohlédnu, má na sobě obnošené džíny plné děr, stejně jako já, a má jen jednu ponožku. Podívám se na něj lépe a vidím, že nemá žádné rukavice a že má modré ruce, nemá ani žádnou bundu a má na sobě jen šedé termo triko, ve kterém jsou také díry. Hlavně vidím jeho vyzáblou tvář, ještě propadlejší, než je ta moje, a koukám, že má tmavé kruhy pod očima. Také se dlouho neholil. A také se ne- mohu nevšimnout toho, jak je přes to všechno hrozně hezký. Vy- padá zhruba na můj věk, možná 17 let, a má hustou kštici světle hnědých vlasů a velké, světle modré oči.

Očividně říká pravdu. Není to otrokář. Přežívá. Jako já.

„Jmenuju se Ben!“.

Pomalu skláním pistoli a trochu se mi ulevilo, ale i tak jsem ne- klidná a naštvaná, že mě zastavil, a chci pokračovat dál. Ben mě stál drahocenný čas a málem jsem kvůli němu spadla ze skály.

„Málem jsi mě zabil!“ křičím na něj. „Cos dělal uprostřed sil- nice?“

Zapnu motor, nakopnu motorku a jsem připravená jet dál.

Ben ale udělá několik kroků směrem ke mně a zběsile mává ru- kama.

„Počkej!“ křičí na mě. „Neodjížděj! Prosím tě! Vem mě s sebou! Maj mýho bráchu! Potřebuju ho dostat zpátky. Slyšel jsem tvoji mo- torku a myslel sem, že jsi jedna z nich, tak jsem zatarasil silnici. Ne- věděl jsem že jsi jedna z nás. Prosím tě! Chci jet s tebou!“

Na chvilku je mi ho líto, ale pak se ozve můj instinkt, který mi velí přežít, a jsem teď trochu zmatená. Na jednu stranu by mi mohl pomoci, protože víc lidí má větší šanci, ale na druhou stranu toho člověka vůbec neznám a neznám ani jeho povahu. Rozbrečí se při boji? Umí se vůbec prát? A pokud ho vezmu s sebou v sajdkáře, bude mi palivo docházet rychleji a nepojedu tak rychle. Chvíli se zamyslím a nakonec se rozhodnu, že ho s sebou nevezmu.

„Promiň,“ řeknu mu, sklopím svůj průzor a jsem připravená vy- razit. „Jen bys mě zdržoval.“ Protáčím motor, když v tom na mě znovu zakřičí.

„Dlužíš mi!“

To mě na chvilku zarazilo a snažím se pochopit, co mi právě řekl.

Dlužím mu? Za co?

„Ten den, kdy jste poprvý přijely,“ pokračuje. „S tvojí malou ses- třičkou. Nechal jsem vám jelena. Bylo to jídla aspoň na tejden. Dal jsem vám ho. A nic jsem za to nechtěl.“

Jeho slova mě zasáhla. Pamatuju si ten den, jako by to bylo včera, a kolik to pro nás znamenalo. Nikdy jsem si nemyslela, že bych někdy mohla narazit na člověka, který nám ho tam nechal. Musel tam být celou dobu, tak blízko – schovával se v horách, stejně jako my. Přežíval. Staral se o sebe. A o svého malého bratra.

Cítím, že mu něco dlužím. Měním proto svůj názor. Nemám ráda, když někomu něco dlužím. Možná je přeci jen lepší, když nás bude víc. A vím, jaké to je: vzali mu bratra, stejně jako mně sestru. Možná je to jeho motivace. Možná spolu dokážeme udělat větší škody.

„Prosím tě,“ žádá mě. „Musím zachránit svýho bráchu.“

„Dovnitř,“ říkám mu a ukazuju směrem k sajdkáře. Bez váhání naskočil dovnitř.

„Druhá helma je uvnitř.“ O vteřinu později sedí uvnitř a snaží se nasadit si mou starou helmu. Už nečekám ani vteřinu a zprudka vyrážím pryč.

Motorka je o něco těžší, než byla, ale také je lépe vyvážená. Za chvilku znovu točím 60 mil za hodinu a letím po strmé horské cestě přímo dolů. Tentokrát už nezastavím kvůli ničemu.

*

Ženu se po klikatých cestách, zatáčka za zatáčkou, a za jednou ta- kovou zatáčkou se mi naskytne panoramatický výhled na celé údolí. Odsud vidím všechny silnice a v dálce vidím dvě auta otrokářů. Mají ná- skok aspoň dvě míle. Pokud nabrali takovou rychlost, museli se už dostat na silnici číslo 23, což znamená, že vyjeli z hor a jedou po široké, rovné silnici. Pálí mě pomyšlení na to, že vzadu v jednom z těch dvou aut sedí Bree. Myslím na to, jak je asi vystrašená. Jestli ji nějak svázali, jestli ji něco nebolí. Chudinka je asi hysterická. Doufám, že neviděla Sašinu smrt.

S novou energií přidávám plyn, zatáčky beru až příliš ostře a když se podívám vedle sebe, vidím Bena, jak se křečovitě drží okraje sajdkáry a vypadá vystrašeně, jako by visel nad propastí.

Po několika vlásenkách opouštíme horskou cestu a letíme po sil- nici číslo 23. Konečně jsme na normální dálnici a jedeme po rovině. Teď můžu z motorky vyždímat maximum.

A to taky dělám. Řadím a přidávám plyn, co to dá. Nikdy jsem se na téhle motorce – ani na ničem jiném – neřítil takovou rychlo- stí. Sleduju, jak tachometr ukazuje 100, pak 110, pak 120… Na sil- nici je pořád sníh a létá mi do tváře, kde se odráží od helmy, ale cítím, jak mě sněhové vločky píchají do kůže na krku. Vím, že bych měla zpomalit, ale to neudělám. Musím ty chlápky dohnat.

130… 140… Jedeme tak rychle, že skoro nemůžu dýchat, a vím, že pokud z nějakého důvodu budu muset brzdit, tak to nepůjde. Do- stali bychom smyk a převrátili se tolikrát, že bychom neměli šanci. Nemám ale na výběr. 150… 160…

„ZPOMAL!“ křičí Ben. „VŽDYŤ UMŘEME!“

Cítím to stejně: my opravdu umřeme. Vlastně si tím jsem docela jistá. Ale už je mi to jedno. Všechny ty roky skrývání a opatrnosti si konečně vybraly svou daň. Nemám ve zvyku se schovávat, mno- hem radši věci řeším přímo. To jsem asi zdědila po tátovi: radši stát a bojovat. Teď, po všech těch letech, mám konečně šanci bojovat. A to pomyšlení, že Bree je někde před námi, tak blízko, se mnou něco udělalo: naštvalo mě to. Nemůžu se přinutit k tomu, abych zpo- malila. Už vidím jejich auta a to mi zase dodává odvahy. Určitě je doháním. Už jsou ani ne míli před námi a poprvé mám opravdu pocit, že je můžeme dohnat.

Dálnice se stáčí a ztrácím je z dohledu. Když znovu najedeme na rovný úsek, už na dálnici nejsou, jako by zmizeli. Jsem zmatená, ale když se podívám před sebe, dojde mi, co se stalo. A proto rychle šlapu na brzdy.

V dálce vidím, že napříč dálnicí leží poražený strom a zatarasil ji. Naštěstí mám ještě čas zabrzdit. Vidím, jak se stopy aut otrokářů odklánějí ze silnice a vedou kolem stromu. Když se pomalu blížíme ke stromu a sjíždíme ze silnice ve stopách otrokářů, všimnu si, že je kůra čerstvě posekaná. A je mi jasné, co se stalo: někdo ten strom musel před chvílí pokácet. Hádám, že někdo z těch, co přežívají, jeden z nás. Musel vidět, co se stalo, a pokácel ten strom, aby je za- stavil. Aby nám pomohl.

To gesto mě překvapilo a zahřálo mě u srdce. Vždy jsem si mys- lela, že existuje tichá síť těch, co se skrývají v horách, a hlídají jeden druhému záda. Teď už to vím jistě. Nikdo nemá rád otrokáře. A nikdo nechce, aby se jim stalo to samé.

Jedu ve stopách otrokářů, které jsou zřetelné, vedou kolem svo- didel a pak ostře zahýbají zpět na dálnici. Brzy jsem znovu na sil- nici číslo 23 a už je vidím zřetelně, zhruba půl míle před námi. Získala jsem na ně pěkný kus. Znovu z motorky ždímu, co to dá, ale oni už také přidali. Museli mě vidět. Na starém zrezavělém ná- pisu stojí „Cairo: 2“. Most je blízko. Už jen pár mil.

Je to tu více zastavěné a v obrovské rychlosti míjíme rozpadající se budovy postavené podél silnice. Opuštěné továrny. Skladiště. Ob- chodní střediska. Dokonce i domy. Všechny vypadají stejně: vyho- řelé, vyrabované, zničené. Míjíme dokonce opuštěná vozidla, tedy jejich torza. Jako by už na světě nebylo nic, co by fungovalo.

Na obzoru vidím jejich cíl: most Ripa Van Winkla. Je to malý most se dvěma jízdními pruhy, obklopený ocelovými trámy, vede přes řeku Hudson a spojuje městečko Catskill na západě s městem Hudson na východě. Moc lidí ho nezná, dřív ho používali místní usedlíci, dnes už jen otrokáři. Pro jejich účely je ideální, navede je přímo na silnici číslo 9, která je pak přivede na dálnici Taconic Park-way a ta je po 90 mílích nebo tak nějak přivede přímo do srdce města. Je to jejich tepna.

Ztratila jsem ale už moc času a ať na to šlapu, jak chci, nemůžu je dohnat. Nedostanu se na most dřív než oni. Jejich náskok se ale pořád zkracuje, a když naberu dostatečnou rychlost, možná je do- kážu předjet dřív, než překročí řeku Hudson.

Na příjezdu k mostu je bývalá kabinka pro výběrčího mýtného, což vozidla nutí zařadit se do jednoho pruhu a projet kolem ní. Kdysi tu byly zátarasy, aby tudy auta nemohla jezdit, ale dávno už je někdo prorazil. Otrokáři proletěli úzkou průjezdovou uličkou, nad kterou visí zrezivělý nápis „E-Z PASS“.

Následuji je a vjíždím na most, lemovaný zrezivělými lampami, které už roky nefungují a jsou celé ohnuté a pokroucené. Jak nabí- rám rychlost, všimnu si, že jedno z vozidel prudce zabrzdilo. To mě trochu mate, nechápu totiž, co to dělají. Najednou vidím, jak jeden z otrokářů vyskočil z auta, položil něco na silnici, naskočil zpátky a jeho auto vyrazilo dál. To mi dává cenné vteřiny navíc. Blížím se k jejich autu, už jen čtvrt míle, a mám pocit, že je konečně doženu. Pořád ale nechápu, proč zastavili nebo co to dali na silnici.

Vtom mi to dojde - a prudce dupu na brzdy.

„Co to děláš?“ křičí Ben. „Proč zastavuješ!?“

Já si ho ale nevšímám a vší silou se snažím zabrzdit. Brzdím ale příliš prudce a příliš rychle. Naše motorka na sněhu nemůže získat trakci, dostáváme se do jednoho velkého smyku a točíme se ve vel- kých kruzích. Naštěstí je po stranách ocelové hrazení, do kterého prudce narážíme namísto toho, abychom přistáli v ledové řece pod mostem.

Točíme se zpět doprostřed mostu. Postupně zpomalujeme a já jen doufám, že stihneme zastavit včas. Protože už vím, možná už příliš pozdě, co to dali na silnici.

Došlo k obrovské explozi. Při výbuchu bomby k nebi vyšlehl oheň.

Míří na nás vlna horka a naším směrem letí střepiny. Ten výbuch byl obrovský – oheň se rozlétl na všechny strany a síla toho výbu-chu do nás narazila jako tornádo a zpomalila nás. Cítím ten žár, pálí mi kůži i přes oblečení a úplně nás pohlcuje. Od helmy se mi odráží stovky malých střepin a v hlavě mi duní ten ohlušující zvuk.

Ta bomba v mostu udělala tak velkou díru, že ho rozdělila na dvě části, mezi kterými je asi desetimetrová mezera. Teď už přes něj nikdo nepřejede. A co hůř, kloužeme přímo do té díry, odkud z výšky skoro stovky metrů spadneme do řeky. Měla jsem štěstí, že jsem na brzdy šlápla dostatečně brzy, aby bomba vybuchla padesát metrů od nás. Naše motorka ale pořád klouže přímo k místu výbuchu – a my kloužeme s ní.

Konečně se naše rychlost snížila na třicet, pak dvacet, pak deset… Na ledu ale nezastavíme úplně a kloužeme přímo ke středu mostu – teď už jen zející propasti.

Šlapu na brzdy ze všech sil, zkouším všechno. Je ale zřejmé, že nám nic z toho teď nepomůže a že stále nekontrolovatelně kloužeme vstříc své smrti.

A to poslední, na co myslím, než spadneme dolů, je, aby Bree našla lepší smrt než já.

ČÁST II.

PĚT

Čtyři metry… tři… dva… Motorka sice zpomaluje, ale ne dost rychle - už jsme jen metr od okraje. Připravuju se na pád a jen stěží začínám chápat, že tohle bude můj konec.

A pak se stane něco neuvěřitelného: slyším hlasité bouchnutí a drcne to se mnou dopředu, protože motorka do něčeho narazila a úplně se zastavila. Z mostu vyčuhuje kus železa, zřejmě ho zpod mostu vyrval ten výbuch, a zasekl se do paprsků předního kola naší motorky.

Jsem v šoku a jen sedím na motorce. Pomalu se podívám dolů a srdce se mi zastaví – visím ve vzduchu, nad okrajem propasti. Pode mnou není vůbec nic. Víc než sto metrů pode mnou vidím bílý led na řece Hudson. Nechápu, proč nepadám.

Otočím se a vidím, že druhá půlka motorky – sajdkára – je pořád na mostě. V ní sedí Ben a vypadá, že je ještě více zmatený než já. Někde cestou ztratil helmu a tváře má celé od sazí a opálené od ex- ploze. Podívá se na mě, pak dolů do propasti, úplně nevěřícně, jako by nechápal, že jsem pořád naživu.

Uvědomuju si, že jeho váha v sajdkáře je to jediné, co mě vyva- žuje a že bez něj bych spadla. Kdybych ho s sebou nevzala, byla bych teď mrtvá. Musím něco udělat, než se celá motorka převrátí. Pomalu a zlehka táhnu své bolavé tělo ze sedadla a přelezu na sajdkáru a na Bena. Pak přes něj přelezu, postavím se na asfalt a pomalu táhnu motorku k sobě.

Ben pochopil, co dělám, a vystoupil ze sajdkáry, aby mi pomohl. Společně ji odtáhneme od okraje a za chvíli je celá motorka bez- pečně na pevné zemi.

Ben se na mě dívá svýma velkýma modrýma očima a vypadá, jako by právě prošel válkou. „Jak si věděla, že je to bomba?“ zeptá se mě.

Krčím rameny. Nějak jsem to prostě věděla.

„Kdybys nedupla na ty brzdy tak rychle, byli bysme teď mrtví,“ říká mi a je vděčný. „Kdybys neseděl v tý sajdkáře, byla bych mrtvá,“ odpovídám mu.

Zásah. Oba si navzájem dlužíme.

Oba se díváme dolů do propasti. Já se podívám do dálky a vidím auta otrokářů, jak jedou po druhém břehu řeky.

„Co teď?“ zeptá se.

Začnu se zběsile dívat kolem sebe a zvažovat naše možnosti. Znovu se podívám dolů na řeku. Je úplně bílá, pokrytá ledem a sně- hem. Dívám se doleva a doprava na řeku, jestli neuvidím nějaké mosty nebo přejezdy. Žádné ale nevidím.

V tu chvíli si uvědomím, co musím udělat. Je to riskantní. A prav- děpodobně při tom umřeme. Musím to ale zkusit. Přísahala jsem si to. Nevzdám se. Za žádnou cenu.

Skáču zpět na motorku. Ben jde za mnou a naskakuje do sajd- káry. Znovu si nasadím helmu, zapnu motor a vydávám se směrem, odkud jsme přijeli.

„Kam jedeš?“ zavolá. „Vždyť jedeme špatným směrem!“ Nevěnuju mu pozornost a ženu motorku zpět na naši stranu řeky

Hudson. Jakmile vyjedu z mostu, zabočím vlevo na Spring Street a jedu směrem k městečku Catskill.

Vzpomínám si, jak jsem sem jezdila s tátou jako malá. Vedla tu silnice přímo ke břehu řeky. Lovili jsme tam ryby, vždycky jsme přijeli až k vodě a vůbec jsme nemuseli chodit ven z auta. Pamatuju si, že jsem si říkala, že bychom dokonce mohli vjet přímo do vody. A v hlavě se mi teď rodí plán. Velice, velice riskantní plán.

Po pravé straně míjíme malý opuštěný kostelík a hřbitov. Ná- hrobní kameny vyčuhují ze sněhu, pro města v Nové Anglii to bylo typické. Ohromuje mě zjištění, že i když je celý svět zničený a vy- kradený, hřbitovy zůstaly téměř nedotčené. Jako by zemi vládli mrtví.

Přijedeme ke křižovatce ve tvaru písmene T a já zahýbám do- prava na Bridge Street a dolů po strmém kopci. Po několika blocích přijíždím k troskám velké mramorové budovy, na jejímž portiku je stále ještě viditelný nápis „Radnice okresu Green County“, tady od- bočuju vlevo na Main Street a ženu si to kdysi velice ospalým měs- tečkem Catskill. Po obou stranách je silnice lemovaná obchody, rozpadlými budovami a opuštěnými vozidly a všude jsou rozbitá okna a prázdné nábojnice. Široko daleko není živá duše. Jedeme prostředkem ulice Main Street a míjíme semafory, které nefungují. Tedy ne že bych zastavila, i kdyby fungovaly.

Po levé straně míjíme trosky bývalé pošty a prosmýkneme se okolo hromady suti, pravděpodobně zbytek jednoho z domů, který se zřítil na silnici. Ulice pokračuje v mírném sklonu, kroutí se a zu- žuje se. Projíždím kolem zrezivělých člunů vytažených na břeh a děravých jako cedník. Za nimi vidím bývalá skladiště, dnes velké zrezivělé železné konstrukce oválného tvaru, vysoké asi třicet metrů.

Zahnu vlevo k nábřežnímu parku, který zarostl plevelem. Míjíme torzo nápisu „Dutchman’s Landing“. Park zasahuje do řeky a silnici od vody dělí jen několik kamenů. Projíždím mezerami mezi nimi, sklopím si průzor a ženu motorku, co to dá. Teď nebo nikdy. Cítím, jak moje srdce závodí se mnou.

Benovi nejspíš brzy dojde, co mám v úmyslu. Sedí vzpřímeně ale hrůzou se křečovitě drží okrajů sajdkáry. „ZASTAV!“ křičí. „CO TO DĚLÁŠ?“

Teď už ale není návratu. Chtěl jet se mnou, tak má smůlu. Možná bych ho nechala vystoupit, ale nesmím ztratit už ani vteřinu. Navíc, kdybych zastavila, nemusela bych už znovu najít odvahu udělat to, co teď hodlám udělat.

Koukám na tachometr: 60... 70... 80...

„VŽDYŤ JEDEME PŘÍMO DO ŘEKY!“ křičí. „JE ZA- MRZLÁ!“ křičím na něj.

„TEN LED NEVYDRŽÍ!“ křičí on na mě.

90…100…110….

„UVIDÍME!“ odpovídám mu.

Má pravdu. Ten led možná nevydrží. Nevidím ale jinou možnost. Musím se přes tu řeku dostat a už mě nic jiného nenapadá.

120…130…140… Řeka se rychle blíží.

„PUSŤ MĚ VEN!“ křičí zoufale.

Na to ale není čas. Věděl, do čeho jde. Naposledy přidávám plyn.

A najednou byl náš svět celý bílý.

Projedu úzkou mezerou mezi kameny a pak najednou letíme. Vteřinu jsme ve vzduchu a já si říkám, jestli ten led vydrží, až na něj dopadneme, nebo jestli jím propadneme přímo do ledové vody, což by byla jistá a brutální smrt.

O vteřinu později sebou celé mé tělo škubne, jak jsme narazili na něco tvrdého. Led.

Přistáli jsme na něm v rychlosti 240 kilometrů za hodinu, ve větší rychlosti, než si vůbec dokážu představit, a ztratila jsem nad mo- torkou kontrolu. Pneumatiky kloužou a moje řízení je opět v režimu kontrolovaného smyku. Snažím se ze všech sil aspoň držet řídítka, která sebou divoce škubou. K mému překvapení i úlevě ale led aspoň drží. Letíme po vrstvě pevného ledu pokrývajícího řeku Hud- son a točíme se doleva a doprava, ale aspoň kloužeme správným směrem. A modlím se k bohu, aby led vydržel celou dobu.

Náhle za sebou slyším děsivý zvuk praskajícího ledu, který pře- hlušuje i náš burácející motor. Podívám se za sebe a vidím, jak se za námi tvoří obrovská trhlina. Přímo za námi se otevírá řeka. Do karet nám ovšem hraje to, že jedeme tak rychle, že nás ta prasklina nedo- žene a je pořád o půl metru pozadu. Pokud náš motor a pneumatiky vydrží ještě několik vteřin, možná, jen možná, se nám podaří řece uniknout.

„DĚLEJ!“ křičí Ben, oči doširoka otevřené strachem, když se po- dívá za sebe.

Jedu co to dá, tachometr ukazuje 150. Jsme třicet metrů od dru- hého břehu a rychle se k němu blížíme.

No tak, no tak! Křičím v duchu. Už jen pár metrů.

Hned na to cítím obrovský náraz a celé mé tělo sebou škube sem a tam. Ben vyhekl bolestí. Celý můj svět se třese a točí a pak si uvě- domím, že jsme na druhém břehu. Narazili jsme do něj v rychlosti

250 kilometrů za hodinu, přímo do strmého svahu vedoucího do řeky a div, že nám neulétly hlavy. Po několika prudkých nárazech ale vyjíždíme nahoru.

Dokázali jsme to. Jsme zpátky na suché zemi.

Řeka se za námi už úplně otevřela, led se rozlomil napůl a vytéká na něj voda. Myslím, že podruhé už bychom to nezvládli.

Teď ale není čas na přemýšlení. Pokouším se znovu dostat mo- torku pod kontrolu a zpomalit, protože jedeme rychleji, než by se mi líbilo. Mašina se semnou ale stále pere a pneumatiky stále nemo- hou získat trakci – a vtom najedeme na něco neuvěřitelně tvrdého a nerovného, až mi z toho cvakly zuby.

Podívám se dolů: koleje. Úplně jsem na ně zapomněla. Pořád ještě tu jsou staré koleje vedoucí podél řeky, po kterých kdysi jez- dily vlaky. Najeli jsme na ně ve velké rychlosti a motorka sebou třese tak divoce, že se mi jen stěží daří udržet řídítka. K mému úžasu ale naše pneumatiky stále drží a tak za kolejemi najíždíme na polní cestu, která vede podél řeky. Konečně se mi daří motorku zpomalit na 120 kilometrů za hodinu. Míjíme zrezivělé torzo obrovského sta- rého vlaku, leží na boku a je vyhořelé, a já ostře zatáčím vlevo na starou silnici se starým nápisem „Greendale“. Je to úzká, neudržo- vaná silnice, která prudce stoupá vzhůru, pryč od řeky.

Jedeme skoro přímo vzhůru a ztrácíme rychlost. Modlím se, aby to naše motorka zvládla vyjet a nesklouzla na sněhu dolů. Jak zpomalu- jeme, přidávám plyn. Když se konečně dostaneme na vršek kopce, je- deme už jen rychlostí 35 kilometrů za hodinu. Před námi je rovina a znovu nabírám rychlost na této úzké silnici, která nás vede střídavě lesem, kolem polí a znovu lesem, pak kolem opuštěné hasičské zbroj- nice. Pokračuje dál, střídavě klesá a zase stoupá, točí se a klikatí a vede

nás kolem opuštěných venkovských domků, míjíme stáda jelenů a hejna hus a dokonce jedeme přes starý můstek přes malou říčku.

Nakonec se napojuje na další silnici, Church Road, a po levé straně míjíme velký metodistický kostel a jeho hřbitov – samo- zřejmě nedotčený.

Otrokáři mají jen jednu možnost. Pokud chtějí najet na dálnici Taconic, což stejně musejí, nedostanou se tam jinak než po silnici číslo 9. Jedou od severu k jihu, my jedeme od západu k východu. Mám v úmyslu je odříznout. Konečně mám výhodu já. Překročila jsem řeku zhruba o čtvrt míle jižněji než oni. Pokud pojedu dost rychle, dorazím tam před nimi. Konečně mám dobrý pocit. Můžu je odříznout – a to opravdu čekat nebudou. Narazím do nich zboku a možná se mi podaří je zneškodnit.

Znovu ženu svou motorku a tlačím ji přes 240 kilometrů za hodinu.

„KAM TO JEDEŠ?“ zavolá Ben.

Pořád vypadá otřeseně, ale nemám čas mu to vysvětlit: v dálce totiž najednou vidím jejich auta. Jsou přesně tam, kde jsem čekala, že budou. Vůbec nebudou vědět, co se stalo. Nevidí, že jedu přímo na ně a že do nich narazím.

Jedou v řadě za sebou a mezi nimi je mezera asi dvacet metrů, takže je mi jasné, že do obou narazit nedokážu. Musím si jedno vy- brat. Rozhoduji se pro to vepředu: pokud se mi podaří ho dostat ze silnice, možná to druhé dupne na brzdy, dostane smyk a vybourá se. Je to riskantní plán: ten náraz nás dost pravděpodobně může zabít. Nevidím ale jinou možnost. Poprosit je, aby zastavili, nemůžu. Jen se modlím, aby se Bree nic nestalo, pokud můj plán vyjde.

Přidám plyn a blížím se k nim. Jsem od nich 100 metrů... pak

50... pak 30...

Ben si konečně uvědomí, co hodlám udělat.

„CO TO DĚLÁŠ?!“ křičí a v jeho hlasu je patrný strach.

„VŽDYŤ DO NICH NARAZÍME!“

Konečně to pochopil. To je přesně to, co doufám, že se stane. Naposledy přidávám plyn, jedeme po silnici 255 kilometrů za hodinu a já při té rychlosti sotva dýchám. O několik vteřin později v plné rychlosti vjíždíme na silnici číslo 9 – a vrážíme přímo do prv- ního auta. Čistý zásah.

Ten náraz je obrovský. Slyším náraz kovu na kov, cítím, jak sebou mé tělo škublo a pak vyletělo

z motorky do vzduchu. Vidím, že je svět plný hvězd, jako bych k nim stoupala, a uvědomím si, že takhle vypadá smrt.

SEDM

Letím vzduchem hlavou napřed a konečně cítím, že jsem dopadla do sněhu, bouchla jsem se do žeber a nemůžu popadnout dech. Dělám přemety a salta. Kutálím se a nemůžu se zastavit a jsem úplně všude odřená a potlučená. Helmu mám pořád ještě na sobě, za což jsem vděčná, protože slyším, jak narážím hlavou na kameny na zemi. Za mnou je slyšet obrovský hluk praskajícího kovu.

Ležím tu bez hnutí a přemýšlím, co jsem vlastně udělala. Chvíli se nemůžu pohnout. Potom si vzpomenu na Bree a silou vůle se začnu hýbat. Postupně zkouším pohnout nohou a pak zvednout ruku. Při tom cítím mučivou bolest v žebrech a zalapám po dechu. Jedno žebro mám zlomené. Musím se strašně přemáhat, abych se otočila na bok. Zvednu svůj průzor a dívám se na celou scénu.

První auto jsem trefila takovou silou, že se převrátilo na bok a kola se mu ještě točí. Druhé auto dostalo smyk a sjelo do příkopu asi padesát metrů před námi, ale jinak vypadá, že je v pořádku. Ben zůstal v sajdkáře a nedokážu říct, jestli je živý nebo mrtvý. Zdá se, že jsem první, kdo se probral. Žádné další známky života.

Neváhám ani vteřinu. Sice mě všechno bolí – jako by mě přejel kamion – ale znovu myslím na Bree a nějak se mi daří vydolovat v sobě dost síly, abych se hýbala. Teď mám výhodu, než se ostatní vzpamatují.

V žebrech cítím pulzující bolest a kulhám k autu, které je pře- vrácené na bok. Modlím se, aby tam byla Bree a aby se jí nic nestalo a abych ji odsud nějak mohla dostat pryč. Když jsem blízko, vy- táhnu z pouzdra pistoli a opatrně ji držím před sebou.

Podívám se dovnitř a vidím, že oba otrokáři jsou ve svých se- dadlech, celí zkrvavení. Ten jeden má oči otevřené a je jasné, že je mrtvý. Ten druhý také vypadá mrtvý. Rychle se podívám na zadní sedadla a doufám, že tam uvidím Bree.

Není tam. Vidím tu jen dvě další děti – chlapce a dívku. Sedí tam, ztuhlí hrůzou. Nemůžu tomu uvěřit. Trefila jsem špatné auto.

Okamžitě se podívám na druhé auto, které je v příkopu, a tomu v tu chvíli náhle naskočí motor a kola se mu začnou točit. Snaží se dostat ven. Začnu k němu utíkat, než se mu podaří se vyprostit. Srdce mi tluče v krku, protože vím, že uvnitř je Bree, ani ne pade- sát metrů ode mě.

Právě když se chci dát do pohybu, zaslechnu křik. „POMOZ MI!“

Podívám se za sebe a vidím Bena, jak se snaží dostat ze sajdkáry. Také vidím plameny, které olizují mou motorku a míří k palivové nádrži. Moje motorka hoří. A Ben je tam zaseklý. Stojím tam a dívám se střídavě na Bena a na auto, ve kterém je moje sestra. Musím ji jít zachránit. Zároveň však nemůžu Bena nechat umřít. Takhle ne.

Běžím k němu, úplně vzteklá. Popadnu ho a cítím žár plamenů za ním, tahám za něj a škubu s ním, abych ho vytáhla. Pomačkaný a ohnutý kov sajdkáry ale uvěznil jeho nohy. Pokouší se mi pomoct a znovu a znovu za něj tahám a plameny nabírají na intenzitě. Potím se a hekám a táhnu ze všech sil. Konečně jsem ho vyprostila.

A v ten okamžik motorka vybuchla.

OSM

Ten výbuch nás oba odhodil vzduchem pryč a já dopadnu zády přímo na zem. Znovu mám vyražený dech, dnes ráno už potřetí.

Podívám se na oblohu plnou hvězd a snažím se si srovnat hlavu. Pořád ještě na své tváři cítím žár plamenů a z toho výbuchu mi zvoní v uších.

Snažím se si klenout a najednou ve své pravé paži cítím prudkou bolest. Podívám se na ni a vidím, že mám v bicepsu zabodnutou za- hnutou kovovou střepinu, dlouhou asi pět centimetrů. Bolí to jak čert.

Bezmyšlenkovitě ji uchopím, zatnu zuby a prudkým pohybem ji vyškubnu. Na chvilku je to ta nejhorší bolest v mém životě, protože ta střepina mi prošla celým bicepsem. Krev mi začne stékat po paži a kapat na sníh a potřísnila mi bundu.

Rychle si sundám pravý rukáv bundy a na svém triku vidím krev. Svými zuby odtrhnu kus rukávu od trika, pruhem látky pevně ovážu ránu a znovu si nasadím bundu. Doufám, že to zastaví ten proud krve. Podaří se mi se posadit a když se ohlédnu, vidím, co zbylo z tátovy motorky: jen hromada bezcenného hořícího kovu. Uvízli jsme.

Podívám se na Bena. Také vypadá otřesený, klečí, opírá se ru- kama o zem a zhluboka dýchá a tváře má černé od sazí. Ale aspoň je naživu.

Slyším burácení motoru, ohlédnu se a vidím, že to druhé auto se dokázalo vyhrabat. Ujíždí po dálnici a nabírá rychlost, s mou sest- rou uvnitř. Jsem na Bena naštvaná, že jsem ji kvůli němu ztratila. Musím je chytit.

Otočím se k prvnímu otrokářskému autu, které stále leží na boku, a říkám si, jestli je ještě pojízdné. Běžím k němu a jsem rozhodnutá to zkusit.

Tlačím do něj ze všech sil a snažím se ho dostat na všechna čtyři kola. Je ale příliš těžké a nedá se ani pořádně rozhoupat.

„Pomoz mi!“ křičím na Bena.

Vstal, kulhá ale pospíchá mi pomoct. Postaví se vedle mě a spo- lečně zatlačíme ze všech sil. To auto je mnohem těžší, než jsem mys- lela, zatěžují ho všechny ty železné tyče. Houpe se čím dál víc a po jednom velkém naklonění ho konečně dostáváme na všechna čtyři kola. Přistane na sněhu s velkým třísknutím.

Neztrácím ani chvilku. Otevřu dveře na straně řidiče a oběma ru- kama chytnu mrtvého řidiče za triko a vytáhnu ho ze sedadla. Je celý zakrvácený a když ho házím do sněhu, mám ruce celé červené.

Nakloním se k otrokáři na místě spolujezdce. Obličej má také celý zkrvavený, ale nejsem si jistá, že je mrtvý. Naopak, když se podívám blíže, všímám si známek pohybu. Potom se ve svém se- dadle pohne. Je naživu.

Nakloním se napříč autem, pevně ho chytnu za triko a ruku mám zaťatou v pěst. Přiložím mu pistoli k hlavě a hrubě s ním zatřesu. Konečně se mu zaškubou víčka a otevře oči. Mrká a očividně je dez- orientovaný.

Předpokládám, že ti druzí otrokáři míří do Arény 1. Mají na nás ale takový náskok, že si potřebuji být jistá. Nakloním se k němu.

Otočí hlavou a podívá se na mě a na moment ztuhnu: polovinu obličeje má rozteklou. Nestalo se mu to při nárazu motorky, je to staré zranění, což znamená, že musí být jednou z bioobětí. Slyšela jsem o těchto lidech různé zvěsti, ale nikdy jsem žádného neviděla. Když nukleární střely dopadly na města, jen málo lidí přežilo přímý zásah a tito lidé si odnesly šrámy na celý život, a říká se, že jsou sa- dističtější a agresivnější než jiní. Říkáme jim Psychouši.

Musím s ním jednat zvlášť opatrně. Pistoli sevřu pevněji. „Kam ji vezou?“ ptám se ho se zaťatými zuby.

Divá se na mě prázdným pohledem, jako by se snažil pochopit, co mu říkám. Jsem si ale jistá, že mi moc dobře rozumí.

Vrazím mu pistoli do tváře, aby pochopil, že si s ním nehraju. Opravdu nehraju. Každá vteřina je drahá a cítím, jak se mi Bree vzdaluje.

„Ptám se, kam ji vezou?“

Konečně se mu oči rozšíří, zdá se že strachem. Myslím, že to chápe.

„Aréna,“ řekne konečně chraplavým hlasem.

Srdce se mi rozbuší, protože mé nejhorší obavy se potvrdily.

„Která?“ vyseknu na něj.

Modlím se, aby neřekl Aréna jedna.

Zarazí se a je na něm vidět, že přemýšlí, jestli mi to má říct. Za- tlačím mu pistoli ještě více do tváře.

„Vyklop to nebo si mrtvej!“ zakřičím na něj a samotnou mě pře- kvapí, kolik zlosti v hlase mám.

Konečně po dlouhé chvíli odpoví: „Aréna jedna.“

Srdce mi bije jako zvon, mé nejhorší obavy se potvrdily. Aréna jedna. Manhattan. Říká se, že je to ta nejhorší ze všech. To může znamenat jen jedno: jistou smrt pro Bree.

Cítím nával čerstvého hněvu na toho člověka, tuhle pijavici, spo- dinu společnosti, tohohle otrokáře, který přijel za námi nahoru, aby unes moji sestru a bůhví koho ještě, aby nakrmil ten stroj, jen aby ostatní mohli koukat na to, jak se bezbranný lidi navzájem zabíjej. Všechna ta zbytečná smrt, jen pro jejich pobavení. Je to dost na to, abych ho chtěla zabít přímo na místě.

Dávám ale pistoli pryč od jeho tváře a už ji nedržím tak pevně. Vím, že bych ho měla zabít, ale nemůžu se k tomu odhodlat. Odpo- věděl na mé otázky a tak nějak cítím, že zabít ho by nebylo fér. Takže ho tu nechám. Vyhodím ho z auta a nechám ho tu, což pro něj bude znamenat pomalou smrt hladem. Otrokář sám v přírodě ne- může přežít. Bydlí ve městech, nejsou zvyklí přežívat venku jako my.

Vykloním se z auta a chci zavolat na Bena, aby mi pomohl toho otrokáře vytáhnout ven z auta, když v tom si koutkem oka všimnu pohybu. Otrokář sahá ke svému opasku a mnohem rychleji, než jsem si myslela, že by byl schopný. Oklamal mě: ve skutečnosti mu nic není.

Vytáhl zbraň rychleji než bych si kdy myslela, že je možné. Než vůbec dokážu pochopit, co se děje, zdvihá ji mým směrem. Hloupě jsem ho podcenila.

Ozve se ve mně instinkt, možná něco, co jsem zdědila po tátovi, a než se stihnu zamyslet zdvihnu svou pistoli a těsně než stačí vy- střelit, stisknu spoušť.

DEVĚT

Výstřel je ohlušující a o chvilku později vidím, že je celý inte- riér auta od krve. Jsem v takovém adrenalinovém opojení, že nevím, kdo vystřelil první.

A s úlekem vidím, že jsem ho střelila do hlavy.

Náhle se ozve křik. Podívám se na zadní sedadla a vidím tu mla- dou dívku za sedadlem řidiče ječet. Náhle se nakloní dopředu, pro- skočí na přední sedadlo a vyběhne ven do sněhu.

Na chvilku se zamyslím, jestli bych za ní neměla běžet – očividně je v šoku a pochybuji, že v jejím stavu vůbec ví, kam jde. Pochybuji, že v tomto počasí a na tak vzdáleném místě dokáže přežít dlouho.

Vzpomenu si ale na Bree a musím se soustředit. Na ní teď záleží nejvíc. Nemůžu si dovolit ztrácet čas naháněním té holky. Otočím se a dívám se, jak utíká, a je zvláštní, že si o ní myslím, že je o tolik mladší než já. Ve skutečnosti je asi v mém věku.

Chci se podívat na reakci toho kluka na zadním sedadle, kterému může být možná dvanáct. On tam však jen sedí, zírá do prázdna, ztuhlý a strnulý. Dokonce ani nebliká. Říkám si, jestli třeba neutr- pěl nějaký psychický kolaps. Postavím se a dívám se na Bena, který tu pořád stojí a zírá na tu mrtvolu. Neříká ani slovo.

Vtom si uvědomím závažnost toho, co jsem udělala: zabila jsem člověka. Nikdy v životě jsem si nemyslela, že by se to mohlo stát. Vždy jsem se cítila hrozně, když jsem zabila byť jen zvíře, a uvě- domím si, že bych se teď měla cítit příšerně.

Jsem ale příliš otupělá. Právě teď cítím jen to, že jsem udělala, co jsem musela, v sebeobraně. Byl to přeci jen otrokář a přijel, aby nám ublížil. Uvědomím si, že bych měla cítit lítost, ale necítím. To mě děsí. Nemůžu si pomoct ale říkám si, jestli nejsem tátovi podobná víc, než jsem si dokázala připustit.

Ben je teď úplně zbytečný, jen stojí a zírá, takže oběhnu auto, otevřu dveře spolujezdce a pokouším se vytáhnout to tělo ven. Je těžké.

„Pomoz mi!“ vyjedu na něj. Ta jeho nečinnost mě vytáčí – zvlášť když ti ostatní otrokáři ujíždějí pryč.

Ben konečně přiběhne, aby mi pomohl. Podaří se nám toho mrt- vého otrokáře vytáhnout ven, oblečení máme potřísněné krví, táh- neme tělo několik metrů a hodíme ho do sněhu, který se barví do červena. Sehnu se a rychle mrtvolu oberu o pistoli a munici a vidím, že Ben je buď příliš pasivní nebo nedokáže jasně myslet.

„Vem si jeho věci,“ říkám mu. „Budeš je potřebovat.“

Neztrácím žádný další okamžik. Běžím zpět k autu, otevřu dveře řidiče a naskočím dovnitř. Chci otočit klíčkem v zapalování, ale pak se podívám dolů. Klíčky tam nejsou.

Srdce se mi zastavilo. Začnu je zběsile hledat všude na podlaze, na se- dadlech a pak na palubní desce. Nic. Klíčky musely vypadnout při srážce.

Podívám se ven a všimnu si neobvyklých stop ve sněhu, které mohly zanechat klíče. Kleknu si a začnu zoufale pročesávat sníh ru- kama. Moje zoufalství se zvětšuje. Je to jako hledat jehlu v kupce sena.

Najednou se ale stane zázrak: moje ruka narazí na něco malého. Pročesávám teď sníh pečlivěji a nakonec v ruce držím klíče, úlevou bez sebe.

Naskočím zpět do auta, zapnu motor a auto se rozburácí k životu. Je to nějaký upravený sportovní model, něco jako staré Camaro, a motor burácí příliš hlasitě. Už teď je mi jasné, že je to pěkně ry- chlé auto. Jen doufám, že je dost rychlé na to, aby dohnalo to druhé.

Chci už zařadit a vyrazit, když vidím Bena, jak tam pořád stojí a zírá na tu mrtvolu. Nevzal si žádné oblečení, i když teď mrzne, jak tam jen stojí. Být svědkem něčí smrti ho asi zasáhlo víc než mě. Ztrácím veške- rou trpělivost a říkám si, jestli nevyrazím bez něj, ale nebylo fér ho tu tak- hle nechat, hlavně když mě na tom mostě zachránil – nebo aspoň jeho váha.

„ODJÍŽDÍM!“ zaječím na něj. „NASTUP!“

To ho probudilo. Přiběhne, naskočí dovnitř a zabouchne za sebou dveře. Chystám se vyrazit, když v tom se otočí a podívá se dozadu.

„A co on?“ zeptá se.

Také se otočím a vzadu vidím toho strnulého kluka, jak tam pořád ještě sedí a zírá. „Chceš ven?“ ptám se toho chlapce. „Teď máš šanci.“

On ale neodpovídá. Nemám dost času na to, abych se ho vyptá- vala, už tak mě zdrželo už dost věcí. Pokud se nerozhodne, rozhodnu za něj. Pokud pojede s námi, může přijít o život – ale pokud zůstane tady, o život přijde určitě. Jede s námi.

Otočím se smykem na místě a s žuchnutím najíždím zpět na dál- nici. Mám radost, že to auto pořád běží, a je rychlejší, než jsem si do- kázala představit. Také mě těší, že se na zasněžené dálnici dobře řídí. Sešlápnu spojku a zařadím druhou rychlost, pak třetí, pak čtvr- tou... Jsem tátovi vděčná, že mě naučil řídit auto s ruční převodov- kou – další mužská dovednost, kterou bych se jako náctiletá holka asi nikdy neměla naučit a další věc, kterou jsem nesnášela a za kte- rou jsem teď vděčná. Dívám se na tachometr, jak rychlost roste:

80...90...100...110...120... Nejsem si jistá, kam až to mám tlačit. Mám strach, že když pojedu příliš rychle, ztratím na sněhu kontrolu, obzvláště když tuhle dálnici už roky nikdo neudržuje, a kvůli sněhu ani nevidím díry v asfaltu. Stačilo by, abychom trefili jen jednu vel- kou díru nebo náledí a skončíme mimo silnici. Zrychlím už jen tro- chu, na 220 kilometrů za hodinu, a rozhodnu se tu rychlost držet.

Podívám se na Bena, který si právě dopnul pásy a teď se křečo- vitě drží palubní desky, klouby úplně bílé, a plný strachu se dívá na silnici před námi.

„Tys ho zabila.“

Přes burácení motoru ho skoro vůbec neslyším a říkám si, jestli se mi to jen nezdálo nebo jestli to nebylo moje svědomí. Ben se na mě ale otočí a zopakuje to:

„Tys toho člověka zabila,“ řekne hlasitěji, jako by byl pořád ještě v úžasu, že se něco takového může stát. Nevím, jak mu odpovědět.

„Jo, zabila,“ odpovím mu nakonec naštvaně. Nepotřebuji, aby mi to připomínal. „Máš s tím nějakej problém?“

Pomalu zavrtí hlavou. „Jen jsem nikdy předtím neviděl, jak někdo někoho zabil.“

„Udělala jsem, co jsem musela,“ odseknu mu, jako bych se brá- nila. „Měl pistoli.“

Přidám plyn, na 230 kilometrů za hodinu, a za mírnou zatáčkou s úlevou vidím na obzoru to druhé auto. Doháním ho, jedu rychleji, než mají odvahu oni. Takto je za několik minut možná doženu. Ta myšlenka mě povzbudila.

Jsem si jistá, že nás vidí – jen doufám, že nepoznají, že to jsme my. Možná si myslí, že ti druzí otrokáři dokázali dostat své auto zpět na silnici. Nemyslím, že viděli, co se stalo.

Přidám plyn na 240 kilometrů za hodinu a vzdálenost mezi námi se zkracuje.

„Co uděláš, až je doženeš?“ zavolá Ben s panickou hrůzou v hlase. Přesně o tom jsem také přemýšlela. Ještě nevím. Zatím vím jen,

že je musím dohnat.

„Nemůžeme na ně střílet, teda pokud chceš udělat tohle,“ říká mi. „Kulka by mohla zabít mýho bráchu – nebo tvoji sestru.“

„Já vím,“ odpovídám mu. „Nebudeme střílet. Vytlačíme je ze sil- nice,“ říkám najednou rozhodně.

„To je šílenost!“ zakřičí a jak se k nim blížíme, chytne se palubní desky ještě pevněji než předtím. Sníh se od našeho předního skla odráží jak šílený a já si připadám jako bych byla v nějaké videohře, které se vymyká kontrole. Dálnice Taconic se stáčí a zužuje.

„Vždyť by je to mohlo zabít!“ křičí. „A k čemu to bude dobrý? Můj brácha tam umře!“

„Moje sestra je tam taky!“ křičím na něj. „Si myslíš, že chci, aby umřela?“

„A jak to teda máš vymyšlený?“ křičí.

„Máš snad nějakej lepší nápad!?“ křičím na něj. „Si snad myslíš, že je jen tak poprosím, aby zastavili?“ Ben je ticho.

„Musíme je zastavit,“ pokračuju. „Pokud se dostanou do města, tak už je zpátky nedostaneme. Byla by to pro ně jistá smrt. Tohle jim aspoň dá šanci.“

Právě když chci ještě jednou přidat plyn, překvapí mě, že otrokáři najednou zpomalili. Během vteřin jedu vedle nich. Nejdřív nechápu, proč to dělají ale pak pochopím: myslí si, že jsme jejich partneři. Pořád ještě jim nedošlo, že to jsme my.

Předjíždíme je zprava a když už chci prudce otočit volantem a narazit do nich, na straně spolujezdce se stáhne zabarvené okénko a za ním se objeví zubící se tvář otrokáře se zdviženou maskou, pořád si myslí, že patříme k nim.

Stáhnu své okénko a mračím se na něj: chci, aby se na mě po- řádně podíval, než ho pošlu do pekel.

Smích mu zmizí z tváře, na které se mu objeví zděšený výraz. Stále mám na své straně moment překvapení a už už do nich chci na- razit, když v tom si všimnu Bree na zadním sedadle. Je naživu. Kouká se na mě se strachem v očích.

Vtom najedeme na díru. Ten zvuk je ohlušující a naše auto se za- třese, jako by v něm vybuchla bomba. Škubne to se mnou tak silně, že hlavou narazím do kovového stropu a zuby mi cvaknou o sebe. Myslím, že mi vypadla plomba. Naše auto se začne divoce zmítat a trvá mi několik vteřin, než nad ním znovu získám kontrolu a vy- rovnám ho. To bylo o chlup. To ode mě bylo hloupý: neměla jsem vůbec oči spouštět ze silnice. Ztratili jsme rychlost, to druhé auto zrychlilo a teď na nás má náskok dobrých padesát metrů. A co je ještě horší, teď už vědí, že k nim nepatříme.

Znovu přidávám plyn na maximum: 130...140... Pedál mám se- šlápnutý až na podlaze, ale auto už rychleji nejede. Na tachometru je 255 kilometrů za hodinu. Předpokládám že to auto před námi může jet stejně rychle, ale oni očividně mají více rozumu. Led na této silnici může být nebezpečný už při 135 kilometrech za hodinu a oni nechtějí riskovat. Já ale nemám co ztratit. Pokud ztratím Bree, stejně už nebudu mít pro co žít.

Znovu je doháníme. Už jen třicet metrů... dvacet.

Najednou se jejich okno spolujezdce stáhne a něco se zablýská. Příliš pozdě mi dojde, co to je: pistole.

Dupnu na brzdy a v tu chvíli na nás několikrát vystřelí. Přikrčím se slyším kovový zvuk kulek, které se odrážejí od naší kapoty a předního skla. Nejdřív si myslím, že je s námi konec, ale pak mi dojde, že kulky neprošly skrz: to auto musí být neprůstřelné.

„Vždyť nás zabiješ!“ křičí Ben. „Přestaň! Musí to jít i jinak!“

„Jinak to nejde“ křičím na něj, spíš abych ujistila sama sebe než jeho. Překročila jsem v sobě nějakou hranici a absolutně odmítám to vzdát. „Jinak to nejde,“ opakuji si tiše a oči mám přikované k silnici. Znovu přidávám plyn, zahnu ke straně a přijíždím vedle nich. Jedním silným pohybem otočím volantem a tvrdě do nich narazím právě v oka- mžik, kdy na nás chce otrokář zamířit pistolí. Můj přední nárazník zasáhl jejich zadní kolo. Jejich auto se začalo divoce zmítat a to moje taky. Na okamžik je nás plná silnice. Narazili do kovových svodidel, od kterých se

odrazili a narazili do nás a my jsme narazili do svodidel na naší straně.

Dálnice se znovu rozšiřuje a místo svodidel ji po obou stranách lemují pole. Paráda. Teď vím, že je můžu vytlačit. Naposled přidá- vám plyn a připravuji se zatočit. Mám na ně krásně zamířeno a jsem připravená zatočit volantem.

Vtom vidím kovový záblesk, jak otrokář znovu vytáhl ruku s pi- stolí z okénka. „POZOR!“ křičí Ben.

Je ale příliš pozdě. Zazní výstřely a než stihnu zatočit, kulky se zaboří do našich předních pneumatik. Úplně ztrácím kontrolu nad autem. Ben křičí a naše auto letí ze silnice. Takže i když nechci, křičím také.

Naše auto se pořád převrací, můj svět je vzhůru nohama a znovu a znovu se točíme.

Hlavou se praštím o kovovou střechu. Cítím, jak se mi bezpeč- ností pás čím dál víc boří do hrudníku a svět je jen velká šmouha za předním sklem. Zvuk křupajícího kovu v mých uších je tak ohlušu- jící, že skoro nemůžu myslet.

Pamatuju se jen, že bych si přála, aby tu byl táta a viděl mě, jak blízko jsem byla. Říkám si, jestli by byl pyšný.

A pak poslední rána a můj svět zčernal.

DESET

Nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Snažím se otevřít oči a probudí mě strašná bolest hlavy. Něco je špatně a já nevím co.

Pak mi to dojde: svět je vzhůru nohama.

Cítím, jak se mi do tváře hrne krev. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se zjistit, co se stalo, kde to jsem a jestli jsem stále naživu. A pak si to všechno začnu pomalu chápat.

Auto leží na střeše, motor se zastavil a já jsem stále připoutaná bezpečnostními pásy. Je ticho. Říkám si, jak dlouho tu tahle visím. Pomalu hýbu rukou a snažím se zjistit, jestli nemám nějaké nové zranění. Při tom cítím ostrou bolest ve svých ramenech a pažích. Nevím, jestli jsem zraněná nebo kde jsem zraněná a dokud visím v sedadle hlavou dolů, tak to nezjistím. Musím se odpoutat.

Nevidím na sponu svých pásů, tak postupuji po hmatu, dokud nenarazím na něco plastového a studeného. Zabořím do toho svůj palec. Nechce povolit.

Zatlačím silněji.

No tak.

Náhle uslyším cvaknutí. Pás se odepnul a já přistávám obličejem přímo na kovové střeše. Muselo to být aspoň ze třiceti centimetrů a mou bolest hlavy to výrazně zhoršilo.

Trvá mi několik vteřin, než zase začnu myslet a pomalu si kle- kám. Podívám se vedle sebe a vidím, jak Ben visí vedle mě, stále připoutaný pásy. Obličej má od krve, která mu pomalu kape z nosu, a nevím, jestli je živý nebo mrtvý. Oči má ale zavřené, což beru jako dobré znamení – aspoň nejsou otevřené a nehybné.

Otočím se za sebe, abych zkontrolovala toho chlapce – a oka- mžitě toho lituji. Leží na střeše auta, krk má vykroucený do nepři- rozené pozice a jeho oči jsou otevřené a ztuhlé. Je mrtvý.

Cítím se za to zodpovědná. Možná jsem ho předtím měla vyhnat z auta. Tomu klukovi se paradoxně mohlo lépe dařit u otrokářů než se mnou. Teď už s tím ale nic udělat nemůžu.

Když vidím toho kluka mrtvého, dochází mi vážnost naší nehody a znovu kontroluji, jestli nejsem někde zraněná, a vlastně ani nevím, kde mám hledat. Když se ale otočím, ozve se mi v žebrech strašná bolest a bolí mě se zhluboka nadechnout. Sáhnu si na ně a bolí to. Myslím, že mám zlomené další žebro.

Hýbat se můžu, ale bolí to jak čert. Stále mě navíc bolí pravá paže od té střepiny s naší předchozí nehody. Hlavu mám těžkou a jako by byla ve svěráku, v uších mi zvoní a hlavou mi tepe bolest, která nechce přestat. Asi mám otřes mozku.

Teď ale nemám čas se tím zabývat. Potřebuji vědět, jestli je Ben naživu. Natáhnu k němu ruku a zatřesu s ním. Žádná reakce.

Přemýšlím o co nejlepším způsobu, jak ho vyprostit ven a do- chází mi, že žádný snadný způsob není. Takže se k němu znovu na- táhnu a stisknu sponu jeho pásů. Pásy uletí stranou a Ben tvrdě dopadá obličejem na kovovou střechu. Hlasitě hekne a s úlevou si oddechnu: je naživu.

Leží tam, schoulený, a sténá. Natáhnu se k němu a silně do něj strčím, znovu a znovu. Chci ho probudit, vidět jak těžce je zraněný. Vrtí se, ale ještě není plně při vědomí.

Musím se dostat ven z auta: cítím se tu stísněně, hlavně když jsem tak blízko toho mrtvého kluka, který na mě stále zírá svýma ne- hybnýma očima. Snažím se najít kliku od dveří. Zrak mám rozost- řený, takže se mi špatně hledá, především protože je všechno vzhůru nohama. Zapojím obě ruce, pátrám po celých dveřích a nakonec se mi podaří kliku najít. Zatáhnu za ni, ale nic se nestane. Bezva. Dveře jsou asi zaseklé.

Tahám za ni zas a znovu, ale stále se nic neděje.

Takže se zakloním, kolena u brady, a vší silou do dveří kopnu oběma nohama. Ozve se kovová rána, dveře se rozletí a dovnitř se nahrne studený vzduch.

Vyvalím se ven, do bílého světa. Znovu sněží, hustě jako vždy. I tak jsem ale ráda, že jsem z auta venku, kleknu si a pomalu vstá- vám. Cítím, jak se mi krev žene do hlavy a na chvilku se celý svět točí. Bolest hlavy se pomalu zmírňuje a je příjemné být znovu na nohou, stát vzpřímeně a dýchat čerstvý vzduch. Jak se snažím stát rovně, bolest v mém hrudníku se zhoršuje, stejně jako bolest v mé paži. Zahýbu rameny a cítím, jak jsem celá ztuhlá a potlučená. Nezdá se ale, že bych měla zlomeného ještě něco jiného. Mám štěstí.

Pospíchám ke dveřím spolujezdce, dřepnu si na koleno a trhnu- tím je otevřu. Natáhnu se dovnitř, chytnu Bena za triko a pokouším se ho vytáhnout ven. Váží víc, než jsem čekala, a musím s ním silně trhnout. Pak ho pomalu ale pevně vytáhnu do čerstvého sněhu. Za- jede do něj po hlavě a to ho konečně probudí. Překulí se na bok a otírá si z obličeje sníh. Pak si klekne, opře se rukama o zem a otevře oči, dívá se na zem a těžce dýchá. Z nosu mu při tom kape krev a barví čerstvý sníh.

Několikrát zmateně zamrká, otočí se a podívá se na mě, ruku má nataženou nahoru, aby si chránil oči před padajícím sněhem.

„Co se stalo?“ zeptá se, ale je mu špatně rozumět.

„Měli jsme nehodu,“ odpovím mu. „Jsi v pořádku?“

„Nemůžu dýchat,“ říká, výrazně nosovým tónem a ruku si drží pod nosem, aby nekrvácel na zem. Pak se zakloní a já konečně chápu: má zlomený nos.

„Nos máš na maděru,“ říkám mu.

Podívá se na mě, pomalu začíná chápat a v očích se mu objeví strach.

„Jen klid,“ říkám mu a jdu k němu. Natáhnu k němu obě ruce a po- ložím mu je na nos. Vzpomínám si, jak mě táta učil, jak spravit zlo- mený nos. Bylo to jednou pozdě večer, když se vrátil domů potom, co se popral v hospodě. Nemohla jsem tomu věřit. Chtěl, abych se dívala, říkal, že by bylo dobré, abych se naučila něco užitečného. Dívala jsem se, jak stál v koupelně, naklonil se k zrcadlu, položil si ruce na nos a udělal to. Pořád ještě si vzpomínám na to křupnutí.

„Teď drž,“ říkám mu.

Jedním rychlým pohybem zatlačím oběma rukama z obou stran na jeho zlomený nos a narovnávám ho. Vykřikl bolestí a je mi to líto. Ale vím, že jsem to musela udělat, abych mu nos narovnala zpět a zastavila to krvácení. Skloním se a podávám mu do dlaní hrst sněhu a naznačím mu, aby si ho dal na nos.

„To zastaví to krvácení a nebude to tak oteklý,“ říkám mu.

Ben si přiloží sníh na nos a ten za několik okamžiků zčervená. Odvracím se.

Jdu zpět k autu a prohlížím ho: sedí na střeše, vzhůru nohama, podvozek otočený k obloze. Zbylé tři pneumatiky se stále točí, velmi pomalu. Otočím se a dívám se směrem k dálnici. Jsme od ní asi tři- cet metrů – museli jsme se kutálet dost daleko. Říkám si, jaký asi mají náskok.

Když se zamyslím nad tím, jak rychle jsme jeli, je zázrak, že jsme vůbec ještě naživu. Prohlížím si krajinu kolem dálnice a zjišťuji, že jsme měli štěstí: kdybychom se převrátili tam vzadu, spadli bychom ze skály. A kdyby náš dopad nezmírnil hustý sníh, byli bychom na tom hůře, než jsme.

Prohlížím si naše auto a říkám si, jestli se nám povede ho znovu zprovoznit. Moc tomu nevěřím. A to znamená, že už nikdy nenajdu Bree, a to znamená, že jsme tu uvízli, uprostřed ničeho, a zítra už asi budeme mrtví. Nemáme na výběr: musíme ho nějak dát do pořádku.

„Musíme ho převrátit,“ řeknu náhle s naléhavostí v hlase. „Mu- síme ho dostat zpátky na kola a podívat se, jestli ještě funguje. Po- třebuju tvoji pomoc.“

Ben pomalu chápe, co říkám, a pak ke mně přispěchá, i když ze začátku trochu vrávorá. Stojíme vedle sebe na jedné straně auta a za- čínáme tlačit.

Daří se nám ho rozhoupat a při každém houpnutí zatlačit znovu a znovu. Musím sebrat veškeré síly a cítím, jak mi sníh klouže pod nohama, cítím bolest, která mi vystřeluje z bicepsu až do žeber.

Auto se houpe čím dál víc a když už si říkám, že už dál nemůžu, pokusíme se ho ještě jednou zvednout. Ruce mám zapřená nad hla- vou a tlačím a tlačím a jdu při tom sněhem dopředu.

Stačilo to akorát. Auto se dostalo na bok a náhle se s hlasitým bouchnutím převrátilo na kola. Zvedl se velký mrak sněhu. Stojím tam a popadám dech, stejně jako Ben.

Zkoumám škody. Jsou rozsáhlé. Kapota, střecha a kufr vypadají, jako by do nich někdo mlátil perlíkem. Kostra je ale k mému úžasu neporušená. Máme ale jeden velký problém. Jedna pneumatika – ta prostřelená – je v tak špatném stavu, že na ní v žádném případě ne- můžeme jet.

„Možná je tam rezerva,“ říká Ben, jako by mi četl myšlenky. Za- tímco se dívám na auto, Ben už odběhl ke kufru. To na mě zapůso- bilo.

Běžím za ním. Několikrát tiskne tlačítko, ale kufr se ne a ne otevřít.

„Pozor,“ řeknu mu, a když udělá pár kroků zpět, zvednu koleno a vší silou dupnu patou na kufr. Otevřel se.

Podívám se dolů a s úlevou si všimnu, že tam leží rezervní pneu- matika. Ben pro ni sáhne a vezme ji do rukou a já pod výstelkou na- cházím hever a klíč. Beru je do ruky a jdu za Benem, který rezervní pneumatiku odnesl k přední části auta. Bez zaváhání bere do ruky hever, nacpe ho pod podvozek, pak vezme klíč a začne ho zvedat. Jsem ohromená tím, jak mu to jde s nástroji a jak rychle dokázal auto zvednout. Odstraní všechny šrouby, vytáhne zničenou pneu- matiku a zahodí ji do sněhu.

Dá na kolo novou pneumatiku a já ji držím, zatímco on namon- tuje zpět všechny šrouby, jeden po druhém. Utáhne je a spustí auto zpátky na zem, a když se na to podíváme z pár kroků, jako bychom měli zbrusu novou pneumatiku. Ben mě svými mechanickými do- vednostmi překvapil, nikdy bych od něj něco takového nečekala.

Neváhám ani vteřinu, otvírám dveře u řidiče, naskočím zpět do auta a otočím klíčkem. Ale srdce se mi zastaví, protože slyším ticho. Auto nefunguje. Zkusím zapalování znovu a znovu. Ale nic. Vůbec nic. Jako by ta nehoda nějak naše auto zničila. Přepadne mě pocit beznaděje. Bylo to všechno k ničemu?

„Otevři kapotu,“ říká Ben.

Zatáhnu za páčku. Ben přiběhne k přední části auta a já z něj vy- stoupím a jdu k Benovi. Stojím nad ním, zatímco je nakloněný nad motorem a hraje si s nějakými kablíky. Překvapuje mě jeho obratnost.

„Ty jsi mechanik?“ ptám se.

„Já ne,“ odpoví. „Můj táta je. Naučil mě toho hodně, když jsme ještě měli auta.“

Podrží u sebe dva kabely a objeví se jiskra. „Zkus to teď,“ říká. Rychle se vracím za volant a otočím klíčkem, s nadějí a vírou.

Tentokrát se auto rozburácí k životu.

Ben zabouchne otevřenou kapotu a vidím hrdý úsměv na jeho tváři, i když už mu začíná otékat kvůli zlomenému nosu. Pospíchá zpět do auta a otevře své dveře. Už chce vejít dovnitř, když v tom ztuhne a civí na zadní sedadlo.

Podívám se, co se stalo, a pak si vzpomenu. Ten kluk vzadu.

„Co s ním uděláme?“ zeptá se.

Nemůžeme ztrácet další čas. Sáhnu dozadu, vyndám toho kluka, jak nejjemněji dovedu, a snažím se na něj nedívat. Odtáhnu ho sně- hem k velkému stromu a uložím ho pod ním. Chvíli se na něj dívám a pak se otočím a spěchám zpět do auta.

Ben tam stále stojí.

„To je všechno?“ zeptá trochu zklamaně.

„Co bys chtěl?“ odseknu mu. „Smuteční obřad?“

„Já jen... že se to zdá bejt trochu tvrdý,“ říká. „Umřel kvůli nám.“

„Na tohle nemáme čas,“ říkám mu, s rozumem v koncích. „Stejně všichni umřeme!“

Naskočím zpět do auta, motor stále běží, a mé myšlenky se teď soustředí na Bree a na to, jak daleko nám ti otrokáři asi ujeli. Ještě než Ben stihne zavřít dveře, vyrážím.

Naše auto letí po zasněženém poli, po strmém náspu a s velkým bouchnutím se ocitáme zpět na dálnici. Klouže nám to, ale pak chy- tíme trakci. A zase jedeme.

Šlápnu na plyn a znovu získáváme rychlost. Je to k nevíře, to auto je snad nesmrtelné. Jako by bylo nové.

Za chvilku jsme opět na 170 kilometrech za hodinu. Tentokrát chci být opatrnější, jsem stále ještě otřesená z naší poslední nehody. Zrychlím na 187 kilometrů za hodinu, ale rychleji už auto neženu. Nemůžu riskovat, že bychom se znovu vybourali.

Říkám si, že na nás mají nejméně deset minut a že je asi nedokážeme dohnat. Ale může stát cokoli. Stačilo by mi, aby jednou najeli do díry, aby se jim jednou něco přihodilo... Když ne, stačí mi jet v jejich stopách.

„Musíme je najít, než se dostanou do města,“ říká Ben, jako by mi četl myšlenky. Všimla jsem si, že to dělá často, a vůbec se mi to nelíbí. „Pokud se tam dostanou před náma, už je nikdy nenajdeme.“

„Já vím,“ odpovím mu.

„A když vjedem do města, tak už se nikdy nedostanem ven. To taky víš, že jo?“

Hlavou mi probleskla ta samá myšlenka. Má pravdu. Podle toho, co jsem slyšela, je to město smrtící past, plná predátorů. Nejsme vyba- vení na to, abychom si cestu ven proklestili se zbraní v ruce.

Šlapu na pedál a přidávám plyn. Motor burácí a jedeme po dálnici rychlostí 200 kilometrů za hodinu. Sníh nepřestává padat a odráží se od předního skla. Myslím na toho mrtvého kluka, vidím jeho tvář, jeho nehybné oči. Myslím na to, jak blízko jsme byli smrti a malý hlásek ve mně mě nabádá, abych zpomalila. Já ale nemám na výběr.

Čas jako by se při jízdě vlekl, plazil se, nekonečně pomalu. Máme za sebou 30 kilometrů, pak 50, pak 60... dál a dál, věčně bílým sněhem. Držím volant oběma rukama, jsem nakloněná dopředu a sleduji silnici mnohem pečlivěji než kdykoli předtím. Vyhýbám se dírám, vlevo, vpravo, jako v ně- jaké videohře. A při této rychlosti a se všudypřítomným sněhem to není jednoduché. Přesto se mi daří se skoro všem vyhnout. Jednou nebo dvakrát se mi to však nepodařilo a cena byla vysoká, narazila jsem hlavou do střechy a cvakly mi všechny zuby. Musím ale po- kračovat, stůj co stůj.

Po jedné mírné zatáčce si v dálce všimnu něčeho, co mě znepo- kojuje: stopy otrokářského auta se odklánějí ze silnice do pole. Ne- dává to smysl a říkám si, jestli vidím dobře, obzvláště v té vánici.

Jak se ale blížíme, jsem si čím dál jistější. Výrazně zpomalím.

„Co je?“ zeptá se Ben.

Můj šestý smysl mi říká, až zpomalím a když přijedeme blíž, jsem ráda, že jsem to udělala.

Dupnu na brzdy, naštěstí při 85 kilometrech za hodinu. Asi 20 metrů kloužeme po silnici a pak se konečně zastavíme.

Právě včas. Dálnice náhle končí v obrovském, hlubokém kráteru.

Kdybychom nezastavili, určitě bychom teď byli mrtví.

Podívám se dolů přes okraj propasti. Je to masivní kráter, možná sto metrů v průměru. Vypadá to, jako by někdy během války na dál- nici spadla velká bomba.

Otáčím volant a jedu podle stop otrokářů, které mě vedou za- sněženým polem a klikatými místními silnicemi. Po několika mi- nutách jsme zpět na dálnici. Znovu nabírám rychlost, tentokrát až na 220 kilometrů za hodinu.

Jedeme a jedeme a jedeme a začínám mít pocit, jako bychom jeli na konec světa. Zhruba po dalších 70 kilometrech začínám přemýš- let, jak daleko ta dálnice může vést. Obloha, ze které se neustále snáší sníh, začíná být potemnělá, brzy bude noc. Cítím potřebu hnát auto kupředu rychlostí alespoň 240 kilometrů za hodinu. Vím, že je to riskantní, ale musím je dohnat.

Při cestě míjíme velká nápisy hlavních dopravních tepen, které stále visí na svých místech a pomalu korodují: Sawmill Parkway, Major Deegan, silnice číslo 287, Sprain... Dálnice Taconic se větví a my sledujeme stopy otrokářů na dálnici Sprain, pak na dálnici Bronx River. Už se blížíme k městu, otevřený horizont postupně na- hradily vysoké, bortící se budovy. Jsme v Bronxu.

Musím je dohnat a tak auto tlačím na 250 kilometrů za hodinu. Motor burácí tak hlasitě, že skoro vůbec nic jiného neslyším.

Po další mírné zatáčce mi srdce poskočí: tam v dálce je vidím, asi 2 kilometry před námi. „To jsou oni!“ křičí Ben.

Jak je ale doháníme, začínám tušit, kam mají namířeno. Na jedné ohnuté tabuli je napsáno „Most Willis Avenue“. Je to malý most, ob- klopený ocelovými trámy, a je na něm sotva dost místa pro dva pruhy. U příjezdu je několik Humvee, na kapotách sedí otrokáři s kulomety namířenými k silnici. Na konci mostu jsou další Humvee.

Šlapu pedál do podlahy a jedeme přes 250 kilometrů za hodinu. Svět je jen rozmazaná skvrna. Jenže otrokáře nedoháníme, taky zrychlili.

„Nemůžeme za nima jet dovnitř!“ křičí Ben. „To nemůžem zvládnout!“

Jenže nemáme na výběr. Jsou před námi nejméně sto metrů a k mostu to mají zhruba sto metrů. Takže před mostem je už dohnat nestihneme. Dělám, co můžu, a naše auto v té rychlosti začíná otřá- sat. Nejde to jinak: budeme muset vjet do města.

Blížíme se k mostu a já si říkám, jestli stráže poznají, že nejsme jedni z nich. Jen doufám, že dokážeme projet dost rychle na to, aby to nestačili pochopit nezačali na nás střílet.

Auto otrokářů prolétlo mezi strážemi a žene se přes most. Jsme padesát metrů za nimi a jak se blížíme k mostu, stráže stále nic ne- tuší. Za chvilku jsme třicet metrů od mostu... pak 20... pak 10...

Jak prolétáme příjezdem, jsme natolik blízko, abych si všimla zděšených výrazů stráží. Teď už to vědí.

Podívám se nahoru a vidím, jak stráže míří kulomety naším směrem. O vteřinu později zazní výstřely.

Zasypává nás střelba z kulometů, odráží se od kapoty a čelního skla, kulky dopadají všude. Přikrčím se.

Co je však horší, něco před námi začíná padat, aby nám zatara- silo cestu, a vidím, že je to železná brána se špičatými hřeby. Spou- štějí ji, aby nám zablokovali vjezd do Manhattanu.

Jedeme příliš rychle a nemám žádnou šanci zabrzdit včas. Brána se spouští příliš rychle a příliš pozdě mi dochází, že za několik oka- mžiků do ní narazíme a že naše auto roztrhá na kusy.

Připravím se na náraz.

JEDENÁCT

Je se ženeme směrem ke spouštějící se bráně, začínám se připra- vovat. Otočit se už nemůžeme a zabrzdit už nestihneme. Při pohledu na ty těžké mříže z vyztužené oceli nemám vůbec ponětí, jak by- chom mohli projet skrz. Říkám si, že naší jedinou možností je při- dat plyn a doufat, že projedeme dřív, jež se stačí spustit úplně. Takže na to šlápnu, naše auto burácí a třese se. Když už jsme jen pár metrů před bránou, stráž uskočí ze silnice a já se připravím na náraz.

Slyším příšerný zvuk, jak železo drtí železo, a také zvuk rozbitého skla. Je to ohlušující, jako by mi přímo u ucha vybuchla bomba. Zní to jako jeden z těch drtičů aut, který drtí a drtí, dokud z auta není jen placka.

Naše auto sebou při nárazu divoce škublo a na chvíli mám pocit, že umřeme. Rozbité sklo létá na všechny strany a dělám, co můžu, abych volant udržela rovně a zároveň si rukou chráním oči. A o vte- řinu později je konec. K mému překvapení stále jedeme a letíme přes most na Manhattan.

Snažím se pochopit, co se stalo. Podívám se nahoru na střechu, za sebe a pochopím, že jsme stihli projet, než se brána zavřela, i když ji stačili spustit dost nízko na to, aby zasáhla naši střechu a rozkrájela ji na nudle. Vypadá to jako by ji někdo strčil do kráječe na chleba. Za- sáhla i naše přední sklo, je dost popraskané na to, abych přes něj viděla špatně. Stále můžu řídit, ale není to snadné.

Všude kolem jsou střípky skla a kousky roztrhaného kovu. Dovnitř proniká ledový vzduchu a na hlavě mi přistávají sněhové vločky.

Podívám se vedle sebe a vidím, že Ben je sice otřesený, ale nic se mu nestalo. Viděla jsem, jak se na poslední chvíli skrčil, stejně jako já, a to mu pravděpodobně zachránilo život. Podívám se za sebe a vidím skupinu stráží, jak se snaží zmobilizovat a pronásledovat nás, ale železná brána je spuštěná a zdá se, že ji nemohou znovu vy- táhnout. Jedeme tak rychle, že na ně stejně máme velký náskok. Doufejme, že než se dají dohromady, budeme už dávno pryč.

Otočím se zpět k silnici před námi a v dálce, možná čtvrt kilo- metru před námi, vidím ty otrokáře letět Manhattanem. Překročili jsme hranici, odkud není návratu. Těžko se mi věří, že jsme na ost- rovu Manhattan, že jsme skutečně přejeli přes ten most – pravdě- podobně jediný most, který je ještě funkční. Není cesty zpět.

Až doteď jsem si představovala, že zachráním Bree a odvezu ji domů. Teď si tím však nejsem tak jistá. Stále jsem odhodlaná ji za- chránit – ale nevím jistě, jak nás odtud dostat. Zmocňuje se mě pocit hrůzy. Začínám si čím dál víc myslet, že se z téhle mise už nevrá- tíme. Že je to sebevražda. Ale Bree je to jediné, na čem záleží. Pokud mám při její záchraně vypustit duši, udělám to.

Znovu šlapu na plyn a jedeme rychlostí přes 240 kilometrů za hodinu. Otrokáři na to ale taky šlápli a stále ještě nám chtějí ujet. Mají na nás náskok a pokud se jim něco nepřihodí, tak snadno je nedoženeme. Říkám si, kam asi mají namířeno teď. Manhattan je velký a mohou jet kamkoli. Připadám si jako Mařenka s Jeníčkem na cestě do lesa.

Otrokáři zahnuli ostře doprava na široký bulvár a když se podí- vám nahoru, vidím zrezivělou ceduli s nápisem „125. ulice“. Jedu za nimi a uvědomuji si, že jedou na západ, napříč celou oblastí. Při jízdě se rozhlédnu kolem sebe a vidím, že 125. ulice je jako po- hlednice z apokalypsy: všude jsou opuštěné, vyhořelé automobily, zaparkované křivě uprostřed ulice. Všechno, co mělo nějakou hod- notu, někdo rozebral nebo odmontoval. Všechny budovy jsou vyra- bované, stejně jako všechny obchody, po kterých zbylo jen rozbité sklo výkladních skříní na chodníku. Z většiny budov zbyla jen vy- hořelá torza, následek bombardování. Jiné budovy se zřítily. Při ří- zení se musím vyhýbat hromadám sutin na silnici. Jednoduše řečeno, nikde žádné známky života.

Otrokáři zahýbají ostře vpravo a jak jedu za nimi, míjím nápis, vi- sící vzhůru nohama, na kterém stojí „Malcolm X Boulevard“. Je to další široká ulice a jedeme na jih, srdcem Harlemu. Do centra. Říkám si, kam asi jedou. Zatáčíme tak prudce, že se ozývá kvílení pneumatik, je cítit spálená guma a zvuk motoru je díky děravé střeše, která už nás před živly nechrání, ještě hlasitější. Na ulicích je stále sníh, takže při každé zatáčce naše auto klouže dobré tři metry, než se znovu srovná. Zatáčky projíždím rychleji než otrokáři a sta- huji vteřiny z jejich náskoku.

Malcolm X Boulevard je stejně hrozný jako 125. ulice, všude je zkáza. Tady je však ještě něco jiného: opuštěné vojenské tanky a vozy. Zahlédla jsem jedno Humvee, už jen torzo ležící na boku, a říkám si, jaké bitvy se tu odehrály. Uprostřed silnice leží obrovská bronzová socha. Vyhýbám se jí, pak se vyhýbám tanku a jedu po chodníku a narážím do poštovní schránky. Ozve se velká rána, schránka nám přeletí nad hlavou a Ben se skrčí.

Vjíždím zpět na silnici a tlačím pedál k podlaze. Blížím se. Už jsou jen sto metrů před námi. Také se musí vyhýbat sutinám, dírám a vypáleným autům. Pokaždé musí zpomalit, ale mně stačí jet v je- jich stopách, takže si udržuji rychlost. Doháním je a začínám věřit, že je doženu.

„Prostřel jim kola!“ křičím na Bena přes hluk našeho motoru. Oči mám přikované na silnici, beru z opasku druhou pistoli a natla- čím ji Benovi do žeber.

Ben ji bere do ruky, zkoumá ji a je jasné, že nikdy z žádné ne- střílel. Cítím jeho úzkost.

„Miř nízko!“ říkám mu. „Hlavně ať netrefíš nádrž!“

„Neumím střílet!“ říká Ben. „Co když trefím svýho bráchu. Nebo tvoji sestru!“ křičí na mě.

„Prostě miř nízko!“ křičím. „Musíme to zkusit. Musíme je za- stavit!“

Ben polkne a stahuje okénko. Vyklání se, drží pistoli a do auta proniká ohromující hluk a studený vzduch.

Přibližujeme se k nim a Ben začal mířit – když vtom najedeme na obrovskou díru v silnici. Oba nadskočíme a já se hlavou uhodím o střechu. Podívám se na Bena a vidím, jak mu z ruky vypadla pi- stole a slyším ji, jak dopadla na silnici za námi. Srdce se mi zasta- vilo. Nemůžu uvěřit, že tu pistoli pustil. Jsem vzteky bez sebe.

„Ty si ztratil naši pistoli!“ křičím na něj.

„Promiň!“ křičí na mě zpátky. „Najeli jsme na díru! Proč jsi ne- koukala na silnici?“

„Proč jsi ji nedržel oběma rukama?“ křičím na něj. „Zahodil jsi naši jedinou šanci!“ „Můžeš zastavit a vrátit se pro ni,“ říká.

„Není čas!“ odseknu.

Obličej mi zrudl. Začínám mít pocit, že Ben je úplně k ničemu a lituji, že jsem ho brala s sebou. Musím se přinutit myslet na to, jak spravil auto, jak mě svou váhou zachránil tehdy na mostě. Je ale těžké si to vybavit. Teď jsem jen vzteklá. Říkám si, jestli mu vůbec můžu něco svěřit.

Sáhnu do svého pouzdra, vytáhnu svou pistoli a vrazím mu ji do žeber.

„Tahle je moje,“ říkám mu. „Jestli ji pustíš, tak letíš i ty.“

Ben se znovu vyklání z okna a drží pistoli pevně oběma rukama. Zamíří. V ten okamžik se ale objevil park a otrokáři zajeli přímo do něj.

Nemůžu tomu uvěřit. Přímo před námi leží Central Park a na cestě leží obrovský strom, který někdo porazil. Otrokáři se mu vy- hýbají a vjíždějí do parku, a já na poslední chvíli také. Ben si sedá zpět na sedadlo, svou šanci propásl – ale aspoň tu pistoli pořád drží v ruce.

Central Park je úplně jiný něž jak si ho pamatuju. Je zarostlý ple- velem, sahajícím ze sněhu do výšky pasu, za posledních několik let roste bez zásahu lidské ruky a vypadá dnes skoro jako les. Po celém parku už spadlo několik stromů. Lavičky jsou prázdné. Sochy jsou rozbité, shozené nebo nakloněné. Jsou tu také známky boje: v celém parku jsou vidět tanky a Humvee vozy, vyhořelé nebo převrácené. To vše je pokryté sněhem, který tomu všemu dává nádech nesku- tečné zimní říše divů.

Pokouším se na to nedívat a radši se soustředím na otrokáře přede mnou. Určitě vědí, kam jedou, protože se drží na klikaté přístupové silnici, která vede napříč parkem.

Kličkují parkem a já se jich držím tak těsně, jak jen to jde. Na- pravo, blízko 110. ulice, míjíme zbytky velkého, prázdného jezera. Brzy na to projíždíme kolem zbytku bývalého kluziště, jeho malá budova je dávno rozbitá a vyrabovaná.

Odbočují ostře doprava na úzkou silnici, vlastně jen cestu. Když ale vjíždějí do středu hustého lesa, jsem jim v patách, těsně míjím stromy a jedu nahoru a dolu po malých kopcích. Nikdy jsem si ne- myslela, že by Central Park mohl být tak primitivní. Nevidíme nic než stromy a připadám si jako v jakémkoli jiném lese.

Naše auto klouže po zasněžených lesních cestách, ale daří se mi s nimi zůstat v kontaktu. Brzy vjíždíme na vrchol většího kopce a před námi se rozprostře celý park. Přelétneme kopec, visíme ve vzduchu několik vteřin a pak s obrovskou ránou dopadáme na zem. Uhánějí s kopce dolů a já jsem jim v patách a blížím se jim.

Projíždíme oblastí, kde dříve byla obrovská baseballová hřiště. Jedeme přímo jejich středy, jedním za druhým. Mety už tu dávno nejsou – a pokud ano, jsou zakryté sněhem, stále však vidím zbytky zrezivělého pleteného plotu, který kdysi označoval prostor pro týmy. Je to bílé hřiště a naše auto klouže ve stopách otrokářů. Rozhodně je doháníme, už jsou jen 30 metrů před námi. Říkám si, jestli ne- mají potíže s motorem nebo jestli nezpomalují schválně. Tak jako tak, teď máme šanci.

„Na co čekáš?“ křičím na Bena. „Střílej!“

Ben stáhne okénku a vykloní se, pistoli svírá oběma rukama a míří.

Otrokáři náhle ostře zahnou vlevo. A pak pochopím, proč zpo- malili: přímo přede mnou je jezírko, sotva zamrzlé. To, že zpoma- lili, byla past. Doufali, že vjedu přímo do vody.

Prudce strhnu volant a jen těsně nevjíždíme do vody. Volant jsem však strhla příliš prudce a naše auto se na zasněženém terénu do- stalo do nekontrolovatelného smyku, znovu a znovu se točíme kolem své osy. Začíná se mi točit hlava a svět se kolem mě točí jako rozmazaná skvrna a modlím se, abychom do ničeho nenarazili.

Naštěstí nenarazíme. Nikde kolem nás nejsou žádné budovy

– kdyby byly, určitě bychom do nějaké narazili. Po několika dalších otočkách se však konečně přestaneme točit. Auto se zastavilo a já chvíli jen sedím a zhluboka dýchám. To bylo těsné.

Ti otrokáři jsou chytřejší, než jsem si myslela. To od nich bylo od- vážné a určitě zdejší terén znají dobře. Vědí přesně, kam jet. Hádám, že se nikdy nikomu nepovedlo je pronásledovat tak dlouho jako nám. Podívám se na Bena a vidím, že tentokrát se mu podařilo pistoli ne- pustit, další velké štěstí. Oklepu se, zařadím a šlápnu na to.

Najednou se ozve hlasité pípání a já se podívám na přístrojovou desku, na které bliká červená kontrolka:

PRÁZDNÁ NÁDRŽ.

Srdce se mi zastavilo. Teď ne. Ne po tom všem, čím jsme prošli. Ne když jsme tak blízko.

Bože, prosím tě, dej nám dost benzínu na to, abychom je dohnali.

Pípání nepřestává a neustále mi proniká do uší jako umíráček. Ztratila jsem otrokáře z dohledu a musím sledovat jejich stopy. Vy- jedu na kopec ke křižovatce, kde se kříží několik stop aut do všech směrů. Nevím, kudy jeli a zdá se, jako by to byla další past. Roz- hodnu se pokračovat rovně, hned mě však přepadne pocit, že tyto stopy jsou staré a Breeini únosci někde odbočili.

Najednou se objeví obloha a já jedu po úzké cestě lemující bývalou přehradní nádrž Central Parku, která teď vypadá jako obrovský kráter v zemi, bez vody a pokrytý sněhem. Na dně roste vysoký plevel. Tato cesta je úzká a naše auto se na ni jen stěží vejde, vlevo je prudký svah kopce. Vpravo je ještě prudší svah na dno nádrže. Jeden chybný pohyb do kteréhokoli směru a je po nás. Říkám si, proč by si otrokáři vybrali takovou nebezpečnou cestu, ale pořád je nikde nevidím.

Najednou se ozve rána a hlava mi trhne dopředu. Zpočátku jsem zmatená, ale pak pochopím: narazili do nás zezadu.

Podívám se do zpětného zrcátka a vidím že jsou přímo za námi a na tváři se jim oběma usadil sadistický úsměv. Sundali si masky a vidím, že jsou to oba biooběti s groteskními, nepřirozenými, zde- formovanými tvářemi a velkými zaječími zuby. Vidím na nich ten sadismus, tu radost, se kterou do nás znovu a znovu narážejí zezadu. Při každém nárazu sebou můj krk trhne dopředu. Jsou mnohem chyt- řejší, než jsem si myslela: nějak se jim podařilo se dostat za nás a teď mají výhodu. To jsem nečekala. Nemám žádný prostor k manévro- vání a nemůžu ani dupnout na brzdy.

Znovu do nás narážejí, tentokrát se jim podařilo naše auto tro- chu otočit a to začíná klouzat stranou. Narážíme do ocelového zá- bradlí nádrže a kloužeme na druhou stranu, kde málem spadneme ze srázu. Dostali nás do velice špatné pozice. Pokud do nás znovu takto narazí, skutálíme se s kopce a bude po nás.

Šlapu na plynový pedál. Máme totiž jedinou možnost, ujet jim. Jedou ale stejně rychle a znovu do nás narážejí. Tentokrát narážíme do kovového oddělovače a kloužeme dále, skoro přepadáváme ze srázu. Naštěstí narážíme do stromu a to nás zachránilo a vrátilo zpět na cestu.

Začínám být zoufalá. Podívám se na Bena a ten se zdá být taky jako omráčený a vypadá ještě bleději než předtím. Najednou dostá- vám nápad.

„Střílej po nich!“ křičím.

Okamžitě stahuje okénko a vykloní se s pistolí.

„Odsud kola netrefím!“ snaží se překřičet vítr. „Jsou moc blízko! Moc malej úhel!“

„Miř na přední sklo!“ křičím na něj. „Nezabíjej řidiče. Miř na spolujezdce!“

V zrcátku vidím, že náš nápad kopírují: spolujezdec stahuje okénko a také vytáhl pistoli. Jen se modlí, aby ho Ben zasáhl první, že se nebude bát vystřelit. Najednou slyším několik ohlušujících vý- střelů, hlučnějších než zvuk motoru.

Trhnu sebou a napůl čekám, že mě kulka trefí do hlavy.

K mému překvapení ale střílel Ben. Podívám se do zpětného zr- cátka a nevěřím svým očím: Benova muška byla bezchybná. Trefil čelní sklo u spolujezdce několikrát po sobě – tolikrát na stejné místo, že to vypadá, že nakonec prostřelil neprůstřelné sklo. Vidím, že je jejich čelní sklo zevnitř červené, a to může znamenat pouze jediné. Krev.

Nemůžu tomu uvěřit: Ben dokázal zastřelit spolujezdce. Ben. Ten kluk, který měl ještě před několika minutami trauma z toho, že viděl mrtvolu. Nemůžu uvěřit, že ho doopravdy trefil, a při takové rych- losti.

Zafungovalo to. Jejich auto náhle výrazně zpomalí, čehož vyu- žívám a šlápnu na to.

O několik okamžiků později jsme pryč od nádrže a zpět na otev- řené louce. Hra se teď změnila: o jednoho přišli a navíc jsme je do- hnali. Teď konečně máme výhodu my. Jen kdyby přestala pípat ta

„prázdná nádrž“, to už bych skoro cítila optimismus.

Jejich auto vyletí za námi a já zpomalím, zajedu vedle něj a s obavami se podívám do tváře řidiče. TO jsem potřebovala vědět: s úlevou vidím, že to schytal spolujezdec a nikoli Bree. Zahlédnu ji, jak je naživu na zadním sedadle a srdce mi poskočí novou nadějí.

Poprvé cítím, že to opravdu můžu dokázat. Můžu ji dostat zpátky.

Jedeme teď bok po boku po otevřené louce, prudce stáčím volant a narážím do nich. Jejich auto se začne zmítat a klouzat po louce. Ale ne- zastavuje. A jejich řidič bez váhání zamíří zpátky na mě a naráží do nás. Teď se zmítáme a kloužeme my. Ten člověk prostě neví, kdy přestat.

„Střílej!“ křičím znovu na Bena. „Střel toho řidiče!“

Je mi jasné, že jejich auto nabourá, ale nemám jinou možnost. A pokud má někde nabourat, pak je k tomu tahle otevřená louka, obklopená stromy, jako stvořená.

Ben okamžitě stahuje okénko, zamíří, tentokrát s větší jistotou. Jedeme vedle něj, v dokonalé pozici, a na řidiče máme přímý vý- hled. To je náš okamžik.

„STŘÍLEJ!“ zakřičím znovu.

Ben stiskne spoušť a uslyším zvuk, ze kterého se mi chce zvracet. Zvuk prázdné pistole. Ben mačká spoušť znovu a znovu, ale je

slyšet jen cvakání. Všechny náboje použil nahoře u nádrže.

Otrokář do nás znovu naráží a vidím, jak se mu na tváři usadil ví- tězoslavný úsměv. Naráží do nás velice prudce a my se řítíme přes celou zasněženou louku k travnatému kopci. Najednou vidím skle- něnou stěnu. Příliš pozdě.

Zatajím dech a my projíždíme tou skleněnou stěnou, která se roz- tříští všude kolem nás jako skleněná bomba a děravou střechou na nás prší skleněné střepy. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsme: Metropolitní muzeum umění: Egyptské křídlo.

Rozhlédnu se a je zřejmé, že v muzeu nic nezůstalo, všechno už dávno někdo odnesl – až na tu obrovskou pyramidu, která je stále na svém místě. Konečně se mi podaří strhnout řízení správným směrem a přestávám projíždět sklem. Otrokář získal asi 50metrový náskok po mé pravé straně a znovu na to šlápnu.

Jedu za ním, míří na jih napříč parkem a dolů s kopců. S oba- vami se dívám na ukazatel paliva, který nepřestává pípat. Míjíme zbytky amfiteátru vedle jezírka ve stínu zámku Belvedere, jehož trosky sedí na vrcholu kopce. Starověké divadlo je pokryté sněhem a rostoucím plevelem a jeho sedadla dávno zrezivěla.

Uháníme přes bývalý Velký trávník, kopíruji jeho stopu ve sněhu a uhýbám výmolům. Je mi strašně líto Bree, když se představím, čím asi prochází. Jen doufám, že ji to příliš netraumatizovalo. Mod- lím se, aby náš táta aspoň zčásti u ní, aby jí při tom všem dodával sílu a odvahu.

Najednou se na mě usměje štěstí: před námi najeli do obrovské díry. Jeho auto se divoce zatřese, ztrácí kontrolu a začíná se točit kolem dokola. Zároveň jsem sebou trhla i já a doufám, že se Bree nic nestane.

Jejich auto je v pořádku. Po několika otočkách dostává auto zpět pod kontrolu a znovu začínají uhánět. Mezitím jsem se ale přiblížila a jejich náskok se dál snižuje. Ještě pár vteřin a budu hned za ním.

Jenže jsem hloupá. Dívala jsem se na jeho auto a ne na cestu. Když se podívám před sebe, ztuhnu: přímo před námi je obrovské zvíře.

Strhnu volant, ale příliš pozdě. Narazilo nám přímo do čelního skla, všude se rozstříkla jeho krev a pak nám přeletělo přes střechu. Celé čelní sklo je od krve, tak zkusím pustit stěrače a naštěstí stále fungují. Po celém čelním skle máme rozmazanou hustou krev a skoro nic nevidím.

Podívám se do zpětného zrcátka, abych zjistila, co to sakra bylo, a vidím za námi mrtvého velkého pštrosa. Jsem zmatená. Nemám ale čas nad tím teď přemýšlet, protože nechápu, proč před námi náhle vidím lva.

Prudce strhnu volant a jen těsně ho míjím. Podívám se znovu a opravdu je skutečný. Je hubený a vypadá podvyživeně. Jsem z toho jelen. Ale pak vše začne dávat smysl: po levé straně je Zoolo- gická zahrada Central Parku a její brány a okna jsou dokořán. Poblíž je několik zmatených zvířat a ve sněhu jsou dávno ohlodané mrt- voly několika dalších.

Přidám plyn a snažím se nedívat se jejich směrem a soustředím se na stopy otrokářů. Vedou na malý kopec, potom dolů z prudkého kopce, přímo do nějakého kráteru. Vybavím si, že tady dřív bývalo velké kluziště. Nedaleko visí velký nápis se zašlými písmeny, na kterém je napsáno „Trump“.

V dálce vidím okraj parku. Zahne prudce vlevo, já za ním a oba uháníme do kopce. O několik okamžiků později opouštíme Central Park – oba zároveň, bok po boku – a ocitáme se na 59. ulici a Páté Avenue. Přelétávám kopec a naše auto chvíli letí vzduchem. Náš dopad na silnici doprovází velká rána a já na chvíli ztrácím kontrolu nad naším vozem, který se dostává do smyku, naráží do nějaké sochy a ta se převrátila.

Před námi je obrovská kulatá fontána. Na poslední chvíli se mi podaří se jí vyhnout a naháním otrokáře kolem dokola. Skočí na chodník, já za ním a on zatáčí doprava k velké budově. Hotelu Plaza. Jeho kdysi neposkvrněné průčelí je dnes pokryté špínou. Všechna okna jsou rozbitá a vypadá jako činžovní dům.

Narazí do kovových vzpěr, které drží markýzu, a ta se na něj s velkým rachotem sesype a odrazí se mu od kapoty. Já se jí vyhý- bám a znovu jedu za ním, zabočuje ostře vlevo a bere to přímo přes Pátou Avenue a očividně se mě snaží setřást. Vyjede po malém kamen- ném schodišti a já za ním, každý schod naším autem divoce zatřese. Míří přímo do velké skleněné vitríny, kde dřív býval obchod Apple Store. Je to s podivem, ale jeho průčelí je stále zachovalé. Je to možná jediná zachovalá věc, kterou jsem od začátku války někde viděla.

A už není. On na poslední chvíli strhl řízení do strany, ale já už zatočit nestihnu. Naše auto naráží přímo do průčelí Apple boxu. Pro- jíždím obchodem Apple Store a nastává obrovská exploze skla, které nám znovu prší děravou střechou do auta. Cítím se trochu provinile, že jsem zničila jedinou zachovalou věc – když si však vzpomenu, kolik mě tehdy stál ten iPod, už se tím tolik netrápím.

Znovu nad svým autem získávám kontrolu a vidím otrokáře, jak zatáčí vlevo na Pátou Avenue. Má náskok asi třicet metrů, ale já se nevzdám, jako pes, který se honí za kostí. Jen doufám, že nám ne- dojde benzín.

Žasnu nad tím, co se s Pátou Avenue stalo. Tato proslulá ulice, kdysi ikona prosperity a materialismu, je dnes, stejně jako vše ostatní, jen opuštěná, zchátralá skořápka a její prodejní prostory jsou zničené. Přímo uprostřed roste vysoký plevel a vypadá to tu jako na

blatech. Po pravé straně proletíme kolem Bergdorfu, jeho obchody úplně prázdné, žádná okna, jako strašidelný dům. Vyhýbám se opuš- těným vozům a když přijíždíme na 57. ulici, vidím místo, kde býval obchod Tiffany’s. Kdysi učebnicový příklad krásy, dnes jen další strašidelný dům, stejně jako vše ostatní. V prázdných oknech nezů- stal jediný šperk.

Přidám plyn a projíždíme přes 55., 54. a 53. ulici... Po levé straně míjím katedrálu, Sv. Patrika, velké klenuté dveře už kdosi dávno vytrhl a teď leží na jeho schodech. Vidím přímo dovnitř, až k oknu z barevného skla na druhé straně.

Spustila jsem oči ze silnice příliš dlouho a otrokář najedou prudce zabočil doleva na 48. ulici. Jedu příliš rychle a když se snažím za- bočit za ním, dostávám smyk a otočím se kolem své osy. Naštěstí jsem do ničeho nenarazila.

Jedu zpět za ním, ale jeho chytrý manévr mu získal náskok. Jedu za ním přes 48. ulici směrem na západ a míjím bývalý komplex Roc- kefeller Center. Vzpomínám si, jak jsme sem před Vánocemi cho- dili s tátou a pamatuji si, jak to bylo kouzelné. Nemůžu uvěřit tomu, jak to vypadá dnes: všude jen sutiny a rozpadající se budovy. Z Rock Center se stala jedna velká pustina.

Znovu nedávám pozor na silnici a když se na ni podívám, dupnu na brzdy, ale na to už není čas. Přímo přede mnou leží obrovský Rockefellerův vánoční strom. A my do něj vletíme. Těsně před ná- razem si všimnu, že jsou na něm stále nějaké žárovky a ozdoby. Je hnědý a říkám si, jak dlouho tu už asi leží.

Narážím přímo do něj, ve 200 kilometrech za hodinu. Ten náraz měl takovou sílu, že se celý strom začal otáčet a já do něj nepřestá- vám tlačit a otáčím ho dál. Konečně se mi podaří objet jeho špičku. Zejícími dírami v naší střeše sena nás snesou tisíce jehliček. Spousta se jich přilepila krví rozmazané po našem čelním skle. Neumím si představit, jak asi naše auto vypadá zvenčí.

Ten otrokář zná město příliš dobře: jeho chytré finty mu získaly další náskok a už jsem ho ztratila z dohledu. Před sebou ale mám jeho stopy a vidím, že zabočil vlevo na Šestou Avenue. Jedu tam.

Šestá Avenue je další pustina, její ulice jsou plné opuštěných tanků a Humvee, většina z nich převrácená na střechu, všechny obrané o cokoli užitečného, včetně kol. Kličkuji mezi nimi a vidím otrokáře před sebou. Už po miliónté si říkám, kam asi míří. Jezdí celým městem sem a tam jen proto, aby mě setřásl? Nebo jede na ně- jaké konkrétní místo? Usilovně si snažím vzpomenout, kde že vlastně Aréna 1 je. Nemám ale vůbec ponětí. Do dnešního dne jsem si ani nebyla jistá, jestli opravdu existuje.

Valí to Šestou a já za ním, konečně začínám nabírat rychlost. Když míjíme 43. ulici po mé levici, zahlédnu Bryant Park a zadní část bývalé newyorské veřejné knihovny. Naskytl se mi smutný pohled. Do té nád- herné budovy jsem chodila hrozně ráda. Teď z ní zbyla jen suť.

Otrokář na 42. ulici zabočuje ostře vpravo a tentokrát jsem hned za ním. Oba jsme dostali smyk a pak své vozy srovnáme. Ženeme se na západ 42. ulicí a říkám si, jestli nemíří na dálnici na West Side.

Ulice se otevře a jsme na náměstí Times Square. Vyrazí směrem na náměstí a já za ním, přes velkou křižovatku. Vzpomínám si, že jsem sem chodila jako dítě a že jsem vždy žasla nad jeho velikostí, nad všemi těmi lidmi. Pamatuji si, jak mě oslepovala všechna ta světla a blikající billboardy. Teď jsou to jen trosky, jako všechno ostatní. Samozřejmě tu nefunguje ani jedno světlo a široko daleko není živá duše. Všechny ty billboardy, které byly tak hrdě na očích, se dnes buď nebezpečně houpou ve větru nebo dávno leží dole na ulici. Křižovatka je zarostlá vysokým plevelem. Uprostřed bývalo náborové středisko armády, dnes tam paradoxně leží pokroucená torza několika tanků. Říkám si, co se tu asi odehrálo za bitvu.

Otrokář náhle zahne ostře vlevo a jede po Broadway. Jedu za ním a vtom vidím něco, co mě úplně šokuje: před námi se k obloze tyčí vysoká betonová zeď s ostnatým drátem, jako ve věznici. Ta zeď vede všude kam až dohlédnu a stojí v cestě všemu na jih od Times Square. Jako kdyby měla otrokáře před něčím chránit. Ve zdi je prů- jezd, kterým otrokář právě projíždí a za ním se s velkou ránou spus- tila železná brána, takže nemůžu za nimi.

Dupnu na brzdy a za kvílení pneumatik zastavíme, než se o tu železnou bránu stihneme rozbít. Za ní slyším zvuk otrokářova auta, jak odjíždí pryč. Je příliš pozdě. Ztratila jsem je.

Nemůžu tomu uvěřit. Cítím se úplně otupěle. Sedím tu beze slova, úplně ztuhlá, naše auto poprvé po několika hodinách stojí na místě a cítím, jak se třesu. Tohle jsem nečekala. Divím se, proč tu ta zeď vůbec je, proč by chtěli přehradit část Manhattanu. Před čím by se mohli chtít chránit.

A za okamžik mám jasno.

Všude kolem mě se začíná ozývat tajuplný a děsivý zvuk, slyším skří- pění železa a vlasy mi vstávají hrůzou. Ze země začnou vylézat lidé, z každého kanálu všude kolem. Biooběti. Po celém Times Square. Jsou vyzáblí, mají na sobě jen hadry a vypadají zoufale. Psychouši.

Opravdu existují.

Vylézají ze země všude kolem nás a jdou přímo k nám.

DVANÁCT

Než stihnu zareagovat, cítím pohyb někde vysoko a podívám se nahoru. Nahoře na zdi je několik otrokářů v černých maskách a v ruce mají kulomety. Míří na nás.

„JEĎ!“ vykřikne Ben zběsile.

To už ale dávno šlapu na pedál a snažím se odsud zmizet, a vtom se ozvou první výstřely. Na auto se snese příval střel, odráží se od střechy, od kapoty a od neprůstřelného skla. Jen se modlím, aby ne- trefili díry ve střeše.

Zároveň se na nás ze všech stran vrhají Psychouši. Jeden z nich se napřáhne a hodí po nás skleněnou láhev s hořícím hadrem. Mo- lotovův koktejl dopadne na silnici před nás a vybuchne a před námi se objeví plameny. Stihnu strhnout řízení právě včas a plameny olíz- nou bok našeho auta.

Další přiběhne a vyskočí na čelní sklo. Chytí se a nechce se pus- tit, jeho obličej na mě vrčí přes sklo. Znovu strhnu volant a zavadím o nějakou tyč, která ho shodí dolů.

Několik dalších Vyskočí na kapotu a kufr a hodně naše auto za- tíží. Šlápnu na to a snažím se je setřást, zatímco jedeme na západ 42. ulicí.

Třem z nich se ale daří našeho auta držet. Jednoho z nich to vleče po silnici, druhý se šplhá na kapotu. Napřáhne se s páčidlem v ruce, aby s ním uhodil do předního skla.

Zabočím ostře vlevo na Osmou Avenue a to zabralo. Všichni tři padají z auta kloužou po sněhu.

To bylo těsné. Příliš těsné.

Jedu po Osmé Avenue při tom si všimnu dalšího průjezdu zdí. Stojí před ním několik otrokářských stráží a napadne mě, že by ne- museli vědět, že k nim nepatřím. Koneckonců vchod z Times Square je o celou ulici dál. Pokud pojedu přímo a bez zaváhání, budou si myslet, že k nim patřím a nechají bránu otevřenou.

Namířím si to přímo k průjezdu, čím dál rychleji a vzdálenost se zkracuje. Sto metrů... padesát... třicet... Jedu přímo do průjezdu a zatím je pořád otevřený. Teď už není návratu. A pokud ho zavřou, jsme mrtví.

Přikrčím se a Ben dělá to samé. Skoro čekám, že narazíme.

Ale o několik okamžiků později jsme za zdí. Zvládli jsme to. Od- dychla jsem si úlevou.

Jsem uvnitř. Jedu 170 kilometrů za hodinu jednosměrnou ulicí po Osmé Avenue. Chci zabočit vlevo a chytit je na Broadwayi, když vtom se Ben náhle nakloní a ukáže dopředu.

„Támhle!“ křičí.

Zamžourám a snažím se zjistit, kam to ukazuje. Čelní sklo je stále pokryté krví a jehličím.

„TÁMHLE!“ křičí znovu.

Znovu se podívám a tentokrát to vidím: deset bloků před námi. Skupina Humvee zaparkovaná u stanice Penn Station. Venku vidím zaparkované otrokářské auto, které jsme honili. Z výfuku se mu ještě kouří. Řidič je venku, pospíchá dolů po schodech stanice Penn Sta- tion a vleče s sebou Bree a Benova bratra, oba spoutané a připoutané k sobě řetězem. Srdce mi při pohledu na ni radostí poskočí.

Indikátor prázdné nádrže pípá hlasitěji než kdy předtím a já ženu naše auto kupředu. Potřebuju už jen několik bloků. No tak. No tak!

Ani nevím jak se nám to podařilo. Za skřípění pneumatik přijíž- díme ke vchodu, už chci zastavit a vyskočit z auta, když poznám, že jsme ztratili příliš mnoho času. Existuje jen jediný způsob, jak je ještě můžeme chytit: musím jet dál, přímo do Penn Station. Ke vchodu musíme dolů po úzkých kamenných schodech. To schodiště není určené pro auta doufám, že to to naše vydrží. Bude to bolet. Jsem připravená.

„DRŽ SE!“ zakřičím.

Zabočím ostře vlevo a šlapu na pedál, abych získala rychlost. Je- deme víc než 240 kilometrů za hodinu. Ben se křečovitě drží pa- lubní desky, protože pochopil, co hodlám udělat. „ZPOMAL!“ zakřičí.

Teď už je však příliš pozdě. Letíme ve vzduchu přes římsu a pak jedeme přímo dolů po kamenných schodech. Mé tělo je s každým schodem tak vytřesené, že nemůžu auto řídit. Letíme čím dál rych- leji vlastní setrvačností a připravím se na průjezd dveřmi stanice Penn Station. Vylétly ze svých pantů a za okamžik jsme uvnitř.

Získávám nad autem znovu kontrolu a poprvé jedeme po suché zemi. Za kvílení pneumatik sjedeme po dalších schodech. Náš dopad do přízemí doprovází ohlušující rána.

Jsme ve velké konzole Amtrak a jedeme napříč tou rozsáhlou místností, pneumatiky nám skřípou, jak se snažím auto vyrovnat. Před námi jsou desítky otrokářů a jen tak se poflakují. Otáčejí se a s hrůzou se na mě dívají, očividně nedokážou pochopit, jak se sem dolů dostalo auto. Nechci jim dát čas na to se vzpamatovat. Mířím přímo na ně, jako na kuželky.

Pokouší se utéct, ale přidám plyn a do několika z nich narazím. Ozve se žuchnutí a jejich těla se kroutí a létají přes kapotu.

Jedu dál a v dálce vidím toho otrokáře, který unesl mou sestru. Zahlédnu, jak Benova bratra strkají do vlaku. Hádám, že Bree už je v něm.

„To je můj brácha!“ zakřičí Ben.

Dveře vlaku se zavřou a já ještě naposledy přidám plyn, ať už to pomůže nebo nikoli a mířím přímo na toho otrokáře, který mi ji ukradl. Právě strčil Benova bratra do vlaku a teď tam stojí jako zajíc na dálnici. Jak se blížím, zírá přímo na mě.

Vrážím do něj, přimáčknu ho ke vlaku a tím ho rozpůlím. Do vlaku jsme narazili ve 140 kilometrech za hodinu a moje hlava třískla do palubní desky. Naše auto se zastavilo a já cítím, že jsem si hnula s krkem.

Hlava se mi točí a zvoní mi v uších. Slabě slyším, jak ke mně běží ostatní otrokáři. Vlak je stále v pohybu – naše auto ho ani ne- zpomalilo. Ben tu sedí a je v bezvědomí. Říkám si, jestli není mrtvý.

Vyžaduje to nadlidský výkon, ale nějak se mi podařilo se z auta vysoukat.

Vlak teď nabírá rychlost a musím běžet, abych ho dohnala. Běžím vedle vlaku a nakonec se odrazím, chytnu se rukama železné tyče a stoupnu si na rám. Strčím hlavu do okna a hledám jakoukoli stopu po Bree. Drápu se po venkovní straně vlaku, dívám se do kaž- dého okna a mířím ke dveřím, abych se dostala dovnitř.

Vlak jede tak rychle, že ve vlasech cítím vítr a zoufale se snažím dosáhnout na dveře. Podívám se dopředu a srdce se mi zastaví, pro- tože míříme do tunelu. Už nemám na vybranou. Pokud se brzy ne- dostanu dovnitř, rozbiju se o zeď.

Konečně se mi podaří chytit kliku dveří. Zatáhnu za ni, abych je otevřela, když vtom cítím obrovskou bolest na straně hlavy.

Letím vzduchem a dopadám zády na betonovou zem. Byl to pád ze tří metrů a vyrazil mi dech, takže tu ležím a dívám se, jak vlak ujíždí pryč. Někdo mě musel praštit a shodil mě z vlaku.

Podívám se nahoru a vidím zlý obličej nějakého otrokáře, který nade mnou stojí a mračí se. Mezitím přispěchá i několik dalších. Obklíčili mě. Je se mnou konec.

Na tom ale nezáleží: vlak ujíždí pryč a v něm sedí má sestra. Můj život už skončil.

ČÁST III.

TŘINÁCT

Probudím se do černé tmy. Jsem tak zmatená a všechno mě tolik bolí, že nejdřív přemýšlím, jestli jsem živá nebo mrtvá. Ležím ob- ličejem na studené podlaze a jsem zkroucená v nepřirozené poloze. Otočím se, pomalu natáhnu ruce, položím dlaně na podlahu a po- kouším se vstát.

Každý pohyb mě bolí. Vypadá to, že bolesti neušla žádná část mého těla. Pomalu si sedám a cítím prudkou bolest hlavy. Motám se, je mi špatně, cítím slabost a mám hlad, to vše najednou. Aspoň den jsem nejedla. Mám úplně sucho v krku. Je mi, jako by mě někdo dal do mixéru.

Sedím tu, hlava se mi točí a konečně mi dochází, že mrtvá ne- jsem. Nevím sice jak, ale jsem stále naživu.

Dívám se kolem sebe a snažím se si srovnat hlavu. Kde to jsem? Je tu tma a pár paprsků světla sem proniká jen úzkou mezírkou pod dveřmi na druhé straně místnosti. Tak málo, že stejně nic nevidím.

Postupně si klekám na koleno, držím si hlavu a pokouším se zmírnit tu bolest. Už jen ten malý pohyb stačí k tomu, aby se svět kolem mě začal točit. Říkám si, jestli mě někdo něčím omámil nebo jestli jsem jen tak zničená z toho nekonečného sledu zranění, která jsem během posledních 24 hodin utrpěla.

S nejvyšším úsilím se postavím na nohy. To byla velká chyba. Začnu cítit bolest z nejméně deseti částí svého těla: zlomená žebra, moje čelo, které jsem si rozbila o přístrojovou desku, a moje tvář. Sáhnu si na ni a cítím velkou podlitinu, sem mě ten otrokář musel praštit.

Pokouším se na to rozpomenout... stanice Penn Station... přejela jsem několik otrokářů... narazila jsem do vlaku... utíkala jsem za ním... naskočila na něj... a někdo mě praštil... Znovu si to vybavím a uvědomím si, že Ben se mnou nebyl. Vzpomínám si, že seděl v autě a byl v bezvědomí. Říkám si, jestli ten náraz vůbec přežil.

„Bene?“ zavolám váhavě do tmy.

Čekám a doufám, že uslyším nějakou odpověď, třeba je tu se mnou. Mžourám do tmy, ale nic nevidím. Je slyšet jen ticho. Zmoc- ňuje se mě pocit hrůzy.

Znovu přemýšlím, jestli Bree byla v tom vlaku a kam asi jel. Vzpomínám si, že jsem tam viděla Benova bratra, ale nedokážu si vybavit, že bych vlastně viděla Bree. Udivuje mě, že dnes vůbec ně- jaký vlak funguje. Že by je odvezl do Arény 1?

Na tom teď ale nezáleží. Kdoví kolik hodin jsem byla mimo a kolik času jsem ztratila. Kdoví kam ten vlak měl namířeno a kolik kilometrů už zatím mohl ujet. Teď už nemám nejmenší šanci ho do- hnat – tedy pokud se mi vůbec podaří se odsud dostat. A o tom po- chybuju. Když si uvědomím, že to všechno bylo zbytečné, přepadá mě pocit úzkosti a beznaděje. Teď jen budu čekat na svůj trest, na svou jistou smrt, pomstu otrokářů. Pravděpodobně mě budou mučit a potom mě zabijí. Jen se modlím, aby to bylo rychlé.

Přemýšlím, jestli se odsud dá vůbec nějak uniknout. Odvážím se udělat několik nejistých kroků tmou, ruce natažené před sebou. Každý krok je pro mě agónie, mé tělo je zničené a ztěžklé bolestí. Je tu chladno a třesu se. Nebyla jsem v teple už několik dní a mys- lím, že mám horečku. I kdybych nějakým zázrakem dokázala najít způsob, jak odsud uniknout, nemyslím, že bych se v tomto stavu do- stala moc daleko.

Nahmatám stěnu, opírám se o ni rukama a vydám se podél ní okolo místnosti. Náhle zvenku slyším nějaký zvuk. Po něm jsou sly- šet kroky několika párů vojenských bot pochodujících po ocelové podlaze. Blíží se a jejich ozvěna se zlověstně začíná rozléhat tem- notou.

Slyším zachřestit svazek klíčů a dveře mé cely se otevřou. Zalije ji světlo, příliš ostré, a zvedám si ruku před oči.

Můj zrak si stále ještě nezvykl, ale už vidím dost na to, abych ve dveřích rozeznala siluety několika osob. Jsou vysoké a svalnaté a vypadají, že na sobě mají uniformy otrokářů a jejich černé masky.

Pomalu dávám svou ruku dolů a mé oči si konečně zvykají. Je jich pět. Ten uprostřed před sebe beze slova natáhne ruce s otevře-nými pouty. Nemluví a nehýbe se a z jeho gesta je jasné, že k němu mám přijít, aby mě mohl spoutat. Zdá se, že mě chtějí někam odvést.

Rychle si prohlédnu svou celu, když je teď zalitá světlem, a vidím jednoduchou místnost, třikrát tři metry velkou, s ocelovou podla- hou a stěnami, a uvnitř není nic, co by stálo za zmínku. Žádný způ- sob, jak utéct. Pomalu si sáhnu k pasu a zjistím, že můj opasek mi vzali. Jsem bezbranná. Prát se s těmito ozbrojenými vojáky by ne- mělo žádný smysl.

Nevidím, že bych mohla něco ztratit tím, že se nechám spoutat. Stejně nemám na vybranou. Tak jako tak se aspoň dostanu ven z cely. A pokud jdu na smrt, aspoň to brzy skončí.

Pomalu jdu k nim a otočím se k nim zády. Zaklapnou mi ty stu- dené kovové náramky na zápěstí příliš silně. Uchopí mě zezadu za triko a strčí mnou do chodby.

Klopýtám chodbou, otrokáři hned za mnou, zvuk jejich bot se rozléhá kolem a napadá mě slovo Gestapo. Chodby jsou matně osvětlené nouzovým osvětlením, zhruba každých pět metrů, akorát dost světla na to, abych viděla na cestu. Je to dlouhá, sterilní chodba s ocelovou podlahou a stěnami. Znovu do mě strčí, abych šla rych- leji. Mé tělo protestuje proti každému kroku, ale čím více jsem v pohybu, tím méně začínám být ztuhlá.

Chodba končí a mohu jen zahnout doprava. Otevře se přede mnou další chodba a někdo mě znovu postrčí, abych šla dopředu, a za chvíli stojím ve velké otevřené místnosti se stovkami otrokářů. Stojí v řadách podél stěn, v černých uniformách a černých maskách, a tvoří černý půlkruh. Musíme být někde v podzemí, nevidím totiž žádná okna ani denní světlo, místnost je osvětlená pouze loučemi podél stěn a v tichu slyším praskání jejich plamenů.

Naproti mně uprostřed místnosti je něco, co vypadá jako trůn – obrovská židle s opěradly, postavená na dřevěném stupínku. Na té židli sedí muž, očividně jejich vůdce. Vypadá mladě, možná něco přes 30, má však podivnou kštici bílých vlasů, které mu trčí na všechny strany, jako nějaký šílený vědec. Má na sobě ozdobnou uni- formu ze zeleného sametu s vojenskými knoflíky a vysokým límcem kolem krku. Má velké vypoulené oči, šedé a mdlé, a zírají na mě. Vypadá jako maniak.

Řady otrokářů se rozestoupí a zezadu do mě znovu někdo strčí. Klopýtám dopředu, doprostřed místnosti až mě zastaví, abych stála před jejich vůdcem.

Stojím asi deset metrů od něj, dívám se nahoru na něj a otrokáři za mnou stojí jako stráž. Nemůžu se zbavit dojmu, že mě na místě popraví. Koneckonců jsem jich spoustu zabila. Rozhlédnu se po místnosti, jestli neuvidím nějaké známky po Bree, Benovi nebo jeho bratrovi. Nikdo tu není. Jsem sama.

Trpělivě čekám v napnutém tichu a vůdce si mě zatím prohlíží. Nemůžu dělat nic, jen čekat. Zdá se, že je můj osud v rukou toho muže.

Dívá se na mě, jako bych myla nějaká kořist a po několika oka- mžicích, které mi připadají jako věčnost, mě překvapí, že se začne pomalu usmívat. Je to spíš takový úšklebek, zhyzděný velkou jizvou na jeho tváři. Začne se smát, víc a víc. Je to ten nejstudenější zvuk, který jsem kdy slyšela. Dívá se dolů na mě a oči se mu lesknou.

„Takže to jsi ty,“ pronese konečně. Jeho hlas je nepřirozeně chrap- lavý a hluboký, jako by patřil stoletému muži.

Nevím, jak mám odpovědět, tak se na něj jen dívám.

„Ty jsi ten, kdo mezi mými muži nadělal takovou spoušť. Ty jsi ten, kdo nás dokázal pronásledovat až do města. Do MÉHO města. New York je teď můj. Věděla jsi to?“ zeptá se mě a jeho hlas je náhle ostrý a zuřivý a oči mu vylézají z důlků. Pevně svírá opěradlo židle a ruce se mu třesou. Vypadá, jako by právě utekl z blázince.

Znovu nevím, jak odpovědět, tak jsem zticha. Pomalu zavrtí hla- vou.

„Několik dalších to jednou zkusilo – ale nikomu z nich se nepo- dařilo proniknout do mého města. Nebo přijít do mého domova. Vě- děla jsi, že to znamená jistou smrt. A přesto jsi přišla.“ Měří si mě pohledem.

„Líbíš se mi,“ řekne nakonec.

Jak se na mě dívá a znovu si mě měří, cítím se čím dál víc nesvá a snažím se připravit se na cokoli, co může přijít.

„A podívej se na sebe,“ pokračuje. „Pouhá dívka. Hloupá, mladá dívka. Ani velká, ani silná. Téměř beze zbraní. Jak je možné, že jsi dokázala zabít tolik mých mužů?“ Zavrtí hlavou.

„To protože máš srdce. A to má v tomto světě velkou cenu. Ano, má to velkou cenu.“ Náhle se začne smát. „Tys ovšem neuspěla. Jak bys mohla? Je to MÉ město!“ zaječí a celý se třese.

Sedí tam a chvěje se celou věčnost. Mám čím dál horší pocit, můj život je očividně v rukou maniaka.

Nakonec si odkašle.

„Máš silného ducha. Téměř jako já. To obdivuji. Dost na to, abych tě chtěl zabít rychle a nikoli pomalu.“

Těžce polknu, tohle se mi vůbec nelíbí.

„Ano,“ pokračuje a dívá se na mě. „Vidím ti to v očích. Duch vá- lečníka. Ano, jsi jako já.“

Nevím, co ve mně vidí, ale tiše doufám, že nejsem ani trochu po- dobná tomu muži.

„Je vzácné najít někoho, jako jsi ty. Jen málokomu se podařilo tam venku celé ty roky přežít. Jen málokdo má takového ducha... Zasloužíš si, abych tě popravil, ale já tě odměním. Nabídnu ti velký dar. Dar svobodné vůle. Možnost výběru.“

„Můžeš se přidat k nám. Stát se jednou z nás. Stát se otrokářem. Dostane se ti veškerého přepychu, který si dokážeš představit – více jídla, než kolik si dokážeš představit. Povedeš celou divizi otrokářů. Znáš své území dobře. Ty hory. Mohu tě využít, ano. Povedeš ex- pedice, pochytáš všechny ostatní, kteří přežili. Pomůžeš rozšířit řady naší armády. A výměnou za to budeš žít. Žít v přepychu.“

Přestal mluvit a zírá na mě, jako by čekal na odpověď.

Z toho pomyšlení se mi zvedá žaludek. Otrokářka. Snad nic na světě by se mi nehnusilo víc. Otevřu ústa, abych mu odpověděla, ale hrdlo mám tak suché, že ze mě nevyjde ani hláska. Odkašlu si.

„A když odmítnu?“ zeptám se hlasem měkčím, než bych chtěla.

Oči se mu překvapením vypoulí.

„Když odmítneš?“ opakuje. „Pak zemřeš v aréně. Zemřeš krutou smrtí, pro naše pobavení. To je tvá druhá možnost.“

Chci získat čas, přemýšlím ze všech sil, můj mozek se vaří. Jeho návrh za nic na světě nepřijmu – ale musím vymyslet nějaký způsob, jak z toho ven. „A co moje sestra?“ zeptám se.

Opře se a usměje.

„Když se k nám přidáš, bude svobodná. Bude se moci vrátit zpět do divočiny. Pokud odmítneš, zemře i ona.“

Srdce se mi při té představě rozbuší. Bree je stále naživu. Pokud tedy mluví pravdu.

Přemýšlím. Chtěla by Bree, abych se stala otrokářem, kdyby jí to mělo zachránit život? Určitě ne. Bree by nikdy nechtěla, abych byla jedou z těch, kteří unášejí jiné malé chlapce a dívky a kradou jim je- jich životy. Udělala bych pro její záchranu cokoli. Ale tohle nemůžu.

„To asi budu muset umřít,“ odpovím mu nakonec. „Protože ot- rokářem nikdy v životě nebudu.“

V davu to zašumí a jejich vůdce se napřáhne a dlaní udeří do opě- radla své židle. Místnost okamžitě ztichne.

Postaví se a zamračí se na mě.

„Zemřeš,“ zavrčí. „A já to budu sledovat z první řady.“

ČTRNÁCT

Vedou mě zpět chodbou, stále spoutanou. Nemůžu si pomoct a říkám si, jestli jsem nezvolila špatně. Ne to, že mě to bude stát život – ale že to bude stát život i Bree. Měla jsem kvůli ní říct ano?

Tím, že jsem odmítla, jsem ji vlastně odsoudila na smrt. Mám strašné výčitky. Nakonec si ale stejně myslím, že by Bree také radši zemřela, než aby se kvůli ní něco stalo nevinným lidem.

Jsem otupělá a když mě strkají zpět do chodby, kudy jsem přišla, říkám si, co se se mnou teď stane. Vedou mě do arény? Jak to tam bude vypadat? A co se stane s Bree? Opravdu ji zabijí? Nebo ji už zabili? Bude z ní otrok? Nebo ještě hůř, bude muset také bojovat v aréně?

A pak mě napadne ještě něco horšího: bude muset v aréně bojo- vat proti mně?

Když zahneme za roh, tak proti sobě vidím jít skupinu otrokářů a někoho vedou. Nemůžu tomu uvěřit. Je to Ben. Srdce se mi roz- buší úlevou. Je naživu.

Jeho zlomený nos je oteklý a pod očima má podlitiny, ze rtu mu kape krev a vypadá to, že ho někdo zřídil. Vypadá slabě a vyčerpaně, jako já. Vlastně doufám, že nevypadám tak hrozně jako on. Také klo- pýtá chodbou a předpokládám, že ho berou ke svému vůdci. Předpo- kládám, že dostane stejnou nabídku. Říkám si, co na ni asi odpoví.

Jdeme proti sobě, je mezi námi už jen asi metr, ale Ben má svěše- nou hlavu a zdá se, že mě nevidí přicházet. Asi je příliš zesláblý nebo odevzdaný i na to, aby zvedl hlavu. Zdá se, že svůj osud už přijal.

„Bene!“ zavolám na něj.

Zvedne hlavu a jak kolem sebe procházíme, oči se mu rozjasní nadějí. Je viditelně překvapený, že mě vidí. Možná je i překvapený, že jsem naživu.

„Brooke!“ říká. „Kam tě vedou? Vidělas mýho bráchu?“

Než mu však můžu odpovědět, stráže do nás obou hrubě strčí. Když se pokusím vykřiknout, jeden otrokář se ke mně nahne a svou nechutnou smradlavou dlaní mi zacpe ústa.

Otevřou se dveře a strčí mě zpět do mé cely. Klopýtnu dovnitř a dveře se hlasitě zabouchnou. Otočím se a začnu do nich tlouct, ale nemá to žádný účinek. „Pusťte mě ven!“ křičím a tluču do dveří.

„PUSŤTE MĚ VEN!“

Chápu, že to nemá smysl, ale z nějakého důvodu nemůžu přestat křičet. Křičím na celý svět, na tyhle otrokáře, křičím, protože se mnou není Bree, kvůli svému životu – a nepřestávám křičet hodně dlouho.

Pak ztratím hlas, celá unavená. Nakonec sedím na podlaze, opřená o zeď, skrčená a schoulená do klubíčka.

Můj křik se změní ve vzlykání a nakonec se uvzlykám až ke spánku.

*

Nespím vůbec klidně. Ležím schoulená na kovové zemi, rukama si držím hlavu, ale je to tak nepohodlné, že se neustále kroutím a vrtím. Mám krátké, zlé sny – že Bree někdo bičuje jako otrokyni, že mě někdo mučí v aréně – a raději bych byla vzhůru.

S vypětím sil se posadím a zírám do tmy, hlavu v dlaních. Snažím se soustředit na cokoli, co by mě mohlo od tohoto místa odpoutat.

Myslím na život před válkou. Stále se snažím pochopit, proč vlastně táta tehdy odešel a proč se k nám nevrátil. Proč jsme s Bree odešly. Proč s námi máma nechtěla jít. Proč se věci přes noc tak změnily. Jestli jsem nemohla něco udělat jinak. Je to jako hlavolam, ke kterému se stále a znovu vracím.

Myslím na jeden konkrétní den, než válka začala. Ten den, kdy se vše změnilo – podruhé.

Byl to teplý den, někdy v září, a stále jsme s Bree a s mámou bydlely na Manhattanu. Táta odešel už víc než před rokem a každý den jsme čekaly na nějaké znamení, že je naživu. Nedočkaly jsme se.

A zatímco jsme čekaly, válka byla den ode dne horší. Jednoho dne se vyhlásila blokáda, o týden později přišla výzva k šetření vodou a později se vyhlásilo rozdělování potravin na příděl. Fronty na jídlo začaly být součástí každodenního života. Situace se čím dál víc zhoršovala a lidé začali být zoufalí.

Chodit po ulicích Manhattanu bylo čím dál nebezpečnější. Lidé začali dělat cokoli, aby přežili, aby našli jídlo a vodu, shromažďo- vali léky. Rabování bylo na denním pořádku a nastával čím dál větší chaos. Necítila jsem se už bezpečně. A hlavně jsem necítila, že by v bezpečí byla Bree.

Máma se držela své iluze. Jako většina lidí trvala na tom, že se věci dají brzy zase do pořádku.

Jenže se naopak zhoršovaly. Boje se čím dál víc blížily k našemu domovu. Jednoho dne jsem uslyšela vzdálené zvuky explozí. Bě- žela jsem na střechu a na obzoru jsem viděla, jak se bojuje nahoře v New Jersey. Tank proti tanku. Stíhací letouny. Vrtulníky. Hořela celá sousedství.

A pak jsem jednoho strašného dne daleko na obzoru viděla ob- rovský výbuch, jiný než ostatní, který otřásl naším domem. Na tom místě se objevil mrak ve tvaru hřibu. To byl ten den, kdy jsem vě- děla, že se už věci nikdy neobrátí k lepšímu. Že válka nikdy ne- skončí. Překročili poslední hranici. Pomalu a jistě tu umřeme, uvězněné na zataraseném ostrově Manhattan. Můj táta bude navždy bojovat. A nikdy se nevrátí.

Konec čekání. Poprvé v životě jsem věděla, že táta svůj slib ne- splní a věděla jsem, co musím udělat. Čas udělat odvážný krok, který by zajistil přežití naší rodiny. Udělat to, co by táta po své dceři chtěl: dostat nás z ostrova, daleko odsud, do bezpečí hor.

Už měsíce jsem se snažila mámu přesvědčit, aby konečně přijala sku- tečnost, že se táta nevrátí domů. Stále ale trvala na tom, že to byl náš domov a že by to venku z města bylo ještě nebezpečnější. A především, že nemůžeme tátu opustit. Co kdyby se vrátil domů a my tam nebyly?

Hádaly jsme se o tom spolu každý den, až jsme obě byly rudé a křičely na sebe. Uvízly jsme v mrtvém bodě. Nakonec jsme se za- čaly nenávidět a téměř jsme spolu nemluvily.

Pak se objevil ten hřib. Máma tomu odmítala věřit a stále odmí- tala odejít. Já jsem se ale už rozhodla. Odejdeme – ať už s ní nebo bez ní.

Šla jsem dolů pro Bree. Vyplížila se ven, aby našla nějaké jídlo. Měla to dovolené, protože stejně nikdy nešla moc daleko a do ho- diny byla vždy zpět. Tentokrát ale měla zpoždění, byla venku už ně- kolik hodin a to jí nebylo podobné. Měla jsem neblahé tušení, tak jsem vyrazila po schodech dolů hlava nehlava, rozhodnutá ji najít a zmizet odsud. V ruce jsem držela podomácku vyrobený Moloto- vův koktejl. Byla to jediná pořádná zbraň, kterou jsem měla a byla jsem připravená ji použít, když by bylo třeba.

Vyběhla jsem do ulic, volala jsem její jméno a všude ji hledala. Podívala jsem se do všech koutů a uliček, kde si ráda hrála – ale nikde po ní nebylo ani stopy. Začala jsem mít strach.

A pak jsem zaslechla vzdálený křik. Poznala jsem její hlas a utí- kala jsem za ním.

Po několika blocích její křik zesílil. Nakonec jsem proběhla úzkou uličkou a konečně ji uviděla.

Bree stála na konci jedné uličky, obklíčená několika útočníky. Bylo jich šest, všechno náctiletí kluci. Jeden z nich jí roztrhl tričko a další ji zatáhl za culík. Mávala kolem sebe baťůžkem, aby je za- hnala, ale nepomáhalo to. Bylo mi jasné, že by ji za několik oka- mžiků znásilnili. Udělala jsem tedy to jediné, co jsem mohla: zapálila jsem Molotovův koktejl a hodila ho pod nohy toho největ- šího z kluků...

Ze vzpomínek mě probere náhlé zavrzání, dveře se pomalu otev- řely, místnost zalilo světlo a pak se zase zavřely. Slyším řetězy, pak kroky a cítím, že je tu ve tmě někdo další. Podívám se vzhůru.

S úlevou vidím Bena. Nevím, kolik času mezitím uplynulo, ani jak dlouho jsem tu seděla. Pomalu se napřímím.

Naše cela je matně osvětlená červenou nouzovou žárovkou za- sazenou v kovu vysoko na zdi. Světla tak akorát, aby člověk viděl před sebe. Ben klopýtá celou, celý zmatený, ani si nevšiml, že tu jsem s ním.

„Bene!“ zašeptám ochraptěle.

Otočí se a když mě uvidí, oči se mu otevřou překvapením.

„Brooke?“ ptá se nejistě.

Snažím se vstát, ale každá část mého těla mě bolí a dokážu si jen kleknout. Ben ke mně přiběhne, chytá mě za paži a pomáhá mi vstát. Vím, že bych mu měla poděkovat, že mi pomáhá, ale naopak jsem na něj naštvaná: je to poprvé, kdy se mě dotkl, a nežádala jsem ho o to, takže se cítím divně. Navíc nemám ráda, když mi někdo po- máhá – a především, když je to kluk.

Takže mu paži vytrhnu z ruky a vstávám sama.

„Zvládnu to sama,“ vyjedu na něj, a ta slova znějí až příliš ostře.

Lituju toho a přála bych si, abych mu místo toho řekla, co skutečně cítím. Přála bych si mu říct: Jsem šťastná, že jsi naživu. Jsem ráda, že tu jsi se mnou.

Když se nad tím zamyslím, uvědomím si, že ani pořádně ne- chápu, proč mám takovou radost, že ho vidím. Možná jsem jen šťastná, že tu vidím i někoho jiného normálního, kdo přežil upro- střed všech těch žoldáků. Možná proto, že jsme oba za posledních

24 hodin zažili stejné útrapy nebo proto, že jsme oba ztratili souro- zence.

Zaváhám. Nebo je to možná něco jiného.

Ben na mě zírá svýma velkýma modrýma očima a na malý mo- ment ztrácím pojem o čase. Jeho oči jsou tak něžné, jako by sem vůbec nepatřily. Jsou to oči básníka, malíře – umělce, týrané duše.

Přinutím se podívat stranou. Na těch očích je něco zvláštního, co mi brání jasně myslet, když se do nich podívám. Nevím, co to je, a to mi vadí. Nikdy jsem se tak vedle nějakého kluka necítila. Ne- můžu se ubránit úvaze, jestli se jen cítím být s Benem spřízněná díky našim společným okolnostem, nebo jestli to není něčím jiným.

Ovšemže jsem na něj mnohokrát byla naštvaná – a i teď mu kladu za vinu všechno, co se stalo. Třeba že kdybych se tam pro něj na dálnici nevrátila a nezachránila ho, mohly jsme s Bree už dávno být doma. Nebo kdyby nevyhodil moji pistoli z okna, mohla jsem ji za- chránit v Central Parku. A přála bych si, aby byl silnější, lepší bo- jovník. Zároveň je na něm ale něco zvláštního, něco kvůli čemu je mi blízký.

„Promiň,“ říká zmateně, jako by se mu zlomil hlas. „Nechtěl jsem se tě nějak dotknout.“

Pomalu se uklidním. Uvědomuju si, že to není jeho chyba. On není ten zlý.

„Kam tě vzali?“ ptám se ho.

„K jejich šéfovi. Nabídl mi, abych se k nim přidal.“

„A vzals to?“ zeptám se. Srdce se mi při čekání na odpověď roz- buší. Pokud řekne, že ano, hodně mi o něm klesne mínění, možná se na něj dokonce už nebudu moct ani podívat.

„Jasně že ne,“ říká.

Srdce mi poskočí radostí a úlevou. Vím, jaká je to oběť. Stejně jako já si podepsal ortel smrti.

„A ty?“ ptá se.

„Co myslíš?“ říkám mu.

„Ne,“ říká. „Myslím, že ne.“

Podívám se na něj a vidím, že si drží jeden prst, zahnutý do křivé polohy. Vypadá to, že ho to bolí.

„Co se stalo?“ ptám se ho.

Podívá se na svůj prst. „To ta nehoda.“

„Která?“ zeptám se a při vzpomínce na všechny ty nehody, které jsme za posledních 24 hodin zažili, se nemůžu se ubránit malému rozpustilému úsměvu.

Také se usměje, i když sebou škubne bolestí. „Ta poslední. Jak ses rozhodla nabourat do vlaku. To se ti povedlo,“ říká a já nevím, jestli to myslí vážně nebo jen ironicky. „V tom vlaku byl můj brá- cha,“ dodává. „Nevidělas ho?“

„Viděla jsem, jak nastupoval dovnitř,“ říkám. „Pak už ne.“

„A nevíš, kam ten vlak jel?“

Zavrtím hlavou. „Viděls v něm moji sestru?“

Zavrtí hlavou. „Vůbec nevím. Všechno se to stalo hrozně rychle.“ Sklopí oči, očividně je rozrušený. Následuje nepříjemné ticho. Vypadá tak ztracený. Pohled na jeho zahnutý prst mi vadí a soucí- tím s ním. Rozhodnu se, že už k němu nebudu tak odměřená a pro-

jevím také trochu soucitu.

Jdu k němu a beru jeho poraněnou ruku do svých dlaní. Překva- peně se na mě podívá.

Jeho ruce jsou hebčí než jsem čekala, jako by nikdy v životě ne- pracoval, ani jeden den. Špičky jeho prstů držím jemně ve svých ru- kách a překvapuje mě, že v žaludku cítím slabé šimrání.

„Pomůžu ti,“ říkám mu tiše. „Bude to bolet. Ale musí se to udě- lat. Musíme to narovnat, než to začne srůstat,“ dodávám a zkou- mám, jak ten jeho prst vypadá. Vzpomínám si, že když jsem byla malá, spadla jsem jednou na chodníku a přišla jsem domů se zlo-meným malíčkem. Máma mě chtěla odvézt do nemocnice. Táta o tom nechtěl nic slyšet, vzal můj prst do svých rukou a než máma stačila cokoli udělat, jedním rychlým pohybem mi ho s hlasitým křupnutím narovnal. Vykřikla jsem bolestí a i teď si pamatuju, jak strašně to bolelo. Ale fungovalo to.

Ben se na mě podívá se strachem v očích.

„Doufám, že víš, co– “

Než to stihne doříct, narovnávám mu zahnutý prst zpět na své místo. Vykřikne, ucouvne a drží se za ruku.

„Sakra!“ zakřičí, drží si ruku a začne rychle chodit kolem míst- nosti. Za chvíli se zklidní a oddychuje. „Mělas mě varovat!“

Utrhnu si kus rukávu z trička a znovu si beru jeho ruku a přivážu zraněný prst k sousednímu. Je to chabé řešení, ale bude to muset sta- čit. Ben stojí několik centimetrů ode mě a cítím, jak se na mě dívá.

„Díky,“ zašeptá a v hlase má něco zvláštního, něco intimního, něco, čeho jsem si předtím nevšimla.

Znovu mě šimrá v žaludku a náhle mám pocit, že jsem příliš blízko. Musím si zachovat jasnou hlavu, být silná, samostatná. Rychle ucouvnu a jdu na svou stranu cely.

Letmo se na Bena podívám a jako by byl zklamaný. Je také vy- čerpaný, skleslý. Opře se zády o zeď a pomalu sklouzne do sedu a opře si hlavu o kolena.

Je to dobrý nápad. Udělám to samé a náhle cítím, jak jsou mé nohy vyčerpané.

Posadím se naproti němu a skloním hlavu do dlaní. Jsem tak hla- dová. Tak unavená. Všechno mě bolí. Dala bych cokoli za jídlo, vodu, postel nebo prášky proti bolesti. Horkou sprchu. Chci jen spát

– navždy. Už to celé chci mít za sebou. Pokud mám umřít, chci jen, aby to šlo rychle.

Sedíme tu beze slova, nevím jak dlouho. Uběhne hodina, možná dvě. Už nedokážu vnímat čas.

Slyším, jak těžce dýchá svým zlomeným nosem a cítím s ním. Přemýšlím, jestli usnul. Přemýšlím, kdy pro nás přijdou, kdy znovu uslyším jejich boty, jak nás budou odvádět na smrt.

Místnost naplní Benův hlas, tichý, smutný, zlomený hlas: „Chci jen vědět, kam vzali mýho bráchu,“ říká tiše. Slyším tu bolest v jeho hlase, jak moc mu na něm záleží. Nutí mě to myslet na Bree.

Musím se nutit, abych zůstala silná, abych se přestala pořád lito- vat.

„Proč?“ vyštěknu na něj. „K čemu by ti to bylo? Stejně s tím teď nemůžem nic dělat.“ Ve skutečnosti chci ale vědět to samé – kam vzali Bree.

Ben smutně zatřese hlavou, vypadá zničeně.

„Chci to jen vědět,“ říká tiše. „Kvůli sobě. Prostě to vědět.“ Vzdychnu a snažím se na to nemyslet, nemyslet na to, co se jí

právě teď může dít. Jestli si myslí, že jsem ji zklamala. Opustila ji.

„Řekli ti, že tě pošlou do arény?“ zeptá se. Z jeho hlasu je patrný strach.

Srdce se mi při té myšlence rozbuší. Pomalu přikývnu.

„A tobě?“ ptám se, ale odpověď už nejspíš znám. Ponuře přikývne.

„Prej nikdo nepřežije,“ řekne.

„Já vím,“ odseknu. Nepotřebuju, aby mi to připomínal. Vlastně na to vůbec nechci myslet.

„Tak co máš v plánu?“ zeptá se. Podívám se na něj.

„Co jako? Mám snad na vybranou?“

„Vždycky se ze všeho nějak dostaneš,“ říká. „Nějak se na po- slední chvíli zachráníš. Takže co to bude tentokrát?“

Zavrtím hlavou. Říkala jsem si to samé, ale na nic jsem nepřišla.

„Došla mi inspirace,“ říkám mu. „Nic mě nenapadá.“

„To je celý?“ vyjede na mě naštvaně. „Takže to prostě vzdáš? Necháš je, ať tě hoděj do arény? Ať tě zabijou?“

„A co mám jako dělat?“ odseknu mu a jsem naštvaná sama na sebe.

Zavrtí se. „Já nevím,“ řekne. „Určitě máš nějakej plán. Nemů- žem tu přece jen tak sedět. Nemůžem je nechat, aby nás odvedli na smrt. Něco.“

Zavrtím hlavou. Jsem unavená. Vyčerpaná. Zraněná. Hladová.

Tahle místnost je doslova ze železa. Venku jsou stovky ozbrojených stráží. Jsme někde v podzemí. Ani vlastně nevím, kde. Nemáme žádné zbraně. Nemůžeme nic dělat. Nic.

Jen jedno, uvědomím si. Nedostanou mě bez boje.

„Na smrt mě neodvedou,“ řeknu znenadání do tmy. Podívá se na mě. „Jak to myslíš?“

„Budu bojovat,“ říkám mu. „V aréně.“

Ben se zasmál, trochu jako by posměšně odfrkl.

„Děláš si srandu. Aréna jedna je plná profesionálních zabijáků. A i ty zabijáci tam umíraj. Nikdo nepřežije. Nikdy. Je to jen dlouhá poprava. Pro zábavu.“

„To neznamená, že to nemůžu zkusit,“ odseknu mu hlasitěji, jeho pesimismus mě rozčiluje.

Ben jen znovu sklopí oči, hlavu v dlaních. „No, já žádnou šanci nemám,“ řekne odevzdaně.

„Pokud si to myslíš, tak ani nebudeš mít,“ odseknu mu. To jsou tátova slova, kterými mě často káral, a já jsem překvapená, že mi teď ta samá slova vyšla z úst. Zneklidnilo mě to a říkám si, kolik jsem toho po něm opravdu zdědila. Slyším tu tvrdost ve svém hlase, které jsem si dodnes nevšimla a mám pocit, jako by mluvil skrze mě. Je to děsivý pocit.

„Bene,“ řeknu mu. „Pokud si myslíš, že můžeš přežít, pokud do- kážeš vidět, že zůstaneš naživu, tak přežiješ. Je to o tom, co si vsu- geruješ do hlavy. A co sám sobě říkáš.“

„To si ale budu jen něco nalhávat,“ říká Ben.

„Tak to není,“ odpovídám. „Trénuješ se tak. A v tom je rozdíl. Vidíš svoji budoucnost tak, jak ji chceš vidět ty, nejdřív si ji vytvoříš v hlavě a pak ji uskutečníš. A pokud ji nevidíš, nemáš co uskutečnit.“

„To zní jako bys fakt věřila, že můžeš přežít,“ říká Ben ohro- meně.

„Nevěřím,“ opravím ho. „Vím to. Já opravdu přežiju. Prostě pře- žiju,“ slyším sama sebe a začínám být čím dál sebevědomější. Vždy jsem se uměla nabudit do takové míry, že už to pak nejde vzdát. Přes to všechno cítím novou sebedůvěru, nový optimismus.

A v ten okamžik se náhle rozhodnu: jsem rozhodnutá přežít. Ne pro sebe. Pro Bree. Koneckonců ještě nevím, že by byla mrtvá. Možná je naživu. A zachránit ji můžu, jen když zůstanu naživu. Pokud dokážu přežít v té aréně. A pokud budu muset, tak to udělám.

Přežiju.

Nevím, proč bych neměla mít šanci. Jestli něco opravdu umím, pak je to prát se a bojovat. Však jsem k tomu byla vychovaná. V ringu už jsem byla. Dostala jsem nakládačku. A posílilo mě to. Nemám strach.

„No a jak teda chceš vyhrát?“ zeptá se Ben. Tentokrát to zní, jako by se ptal vážně, jako kdyby opravdu věřil, že bych to mohla doká- zat. Možná ho něco v mém hlase přesvědčilo.

„Nemusím vyhrát,“ odpovím mu klidně. „To je právě to. Stačí mi jen přežít.“

Než stihnu dokončit větu, ozve se zvuk vojenských bot, jak se blíží chodbou. O chvíli později slyším, jak se otevírají dveře.

Přišli si pro mě.

PATNÁCT

Dveře naší cely se se skřípěním otevřou a dovnitř proniká zá- plava světla z chodby. Zakrývám si rukou oči a vidím siluetu otro- káře. Čekám, že mě popadne a odvede pryč, on se však sehne a položí něco tvrdého a plastového na zem a kopne do toho. Jede to přes celou podlahu a s bouchnutím se to zastavuje o mou nohu.

„Poslední jídlo,“ oznamuje mi temným hlasem.

Pak vykročí ven, zabouchne za sebou dveře a zamkne je.

Cítím vůni jídla a můj žaludek se bolestivě ozve. Nakloním se k plastové nádobě a opatrně ji zvedám, v matném světle toho ale moc nevidím: je dlouhá a plochá, uzavřená hliníkovou fólií. Sundá- vám ji a okamžitě mě zaplaví vůně jídla – opravdového, vařeného jídla, které jsem neměla už roky. Voní to jako steak. A kuře. A bram- bory. Nakloním se blíž, abych si to lépe prohlédla: šťavnatý steak, dvě kuřecí stehýnka, bramborová kaše a zelenina. Je to ta nejkrás- nější vůně v mém životě. Mám výčitky, že tu Bree není se mnou, abych se s ní mohla rozdělit.

Říkám si, proč mi dali tak bohaté jídlo, a pak si uvědomím, že to není z laskavosti, ale z čistě sobeckého důvodu: chtějí, abych měla sílu do arény. Možná mě také naposledy lákají a dávají mi ochutnat, co bych mohla získat, kdybych jejich nabídku přijala. Opravdové jídlo. Horké jídlo. Život v blahobytu.

Jak ta vůně proniká do každého póru mého těla, zdá se jejich na- bídka čím dál lákavější. Opravdové jídlo jsem necítila už roky. Náhle si uvědomím, jak jsem hladová a podvyživená a začínám pře- mýšlet, jestli bych bez toho jídla opravdu měla sílu bojovat.

Ben se posadí, nakloní se a kouká na mě. Samozřejmě. Najednou mám výčitky, že jsem na něj nemyslela. Musí být tak vyhladovělý jako já a jsem si jistá, že ta vůně, která už zaplnila celou místnost, ho dovádí k šílenství.

„Vem si taky,“ říkám do tmy. Musela jsem sebrat veškerou svou vůli, abych ta slova řekla nahlas – ale je to správné.

Zavrtí hlavou.

„Ne,“ říká. „Řekli, že je to pro tebe. Tak jez. Až přijdou pro mě, taky mi daj. Ty to teď potřebuješ. To ty teď půjdeš bojovat.“

Má pravdu. Potřebuju to. Hlavně proto, že nemám v plánu jen bo- jovat – ale hlavně vyhrát. Nemusí mě přemlouvat dvakrát. Vůně jídla mě pohltila a já sahám po kuřecím stehýnku – za několik vteřin je ve mně. Ukusuju si tak rychle, že skoro nestíhám polykat. Je to ta nej- lepší věc, kterou jsem v životě jedla. Přinutím se ale jedno stehýnko ne- chat stranou pro Bena. Možná dostane vlastní jídlo, možná ne. Tak jako tak, po tom všem, čím jsme spolu prošli, je správné se rozdělit.

Vrhnu se na bramborovou kaši, a prsty si ji cpu do úst jako lopa- tou. Žaludek se mi svírá bolestí a uvědomím si, že to jídlo potře- buju, víc než jakékoli jiné jídlo v mém životě. Mé tělo křičí, abych si dala další a další sousto. Jím příliš rychle a za několik okamžiků je víc než polovina kaše pryč. Nutím se nechat zbytek pro Bena.

Beru do ruky steak, několikrát si pořádně si ukousnu a snažím se si vychutnat každé sousto. Je to ta nejlepší věc, kterou jsem kdy měla. Pokud to opravdu bude mé poslední jídlo, tak zemřu spoko- jená. Půlku steaku nechám stranou a jdu sníst polovinu zeleniny. Za pár chvil je hotovo – ale pořád nejsem sytá. Podívám se na to, co jsem nechala pro Bena, a mám chuť to všechno zhltnout, do po- sledního hrášku. Seberu ale veškerou svou vůli, pomalu vstanu, při- jdu za ním a položím tác před něj.

Sedí tam, hlavu složenu v kolenou, ani s ní nepohnul. Vypadá jako ten nejporaženější člověk, kterého jsem kdy viděla. Kdybych na jeho místě seděla já, sledovala bych každé jeho žvýknutí a předsta- vovala bych si, jak to asi chutná. Asi už mu ale nezbyla žádná vůle žít.

Asi ucítil jídlo tak blízko u sebe, protože konečně zvedl hlavu. Podívá se na mě překvapeně s očima dokořán. Usměju se na něj.

„Snad sis nemyslel, že bych to všechno dokázala sníst?“ zeptám se ho.

Usměje se, ale zavrtí hlavou a znovu ji sklopí. „Nemůžu,“ řekne.

„Je to tvoje.“

„Teď je to tvoje,“ říkám mu a tlačím mu tác do rukou. Nemá jinou možnost, než si ho vzít. „Ale to není fér– “ začne.

„Už jsem měla dost,“ lžu mu. „Navíc se před bojem nesmím pře- jíst. S plným břichem bych nebyla dost mrštná, nemyslíš?“

Moje lež nebyla moc přesvědčivá a vidím, že mi nevěří. Ale také vidím, jaký účinek na něj má ta vůně jídla a vidím, jak ho přepa- dává jeho zvířecí instinkt. Ten samý, který jsem před několika mi- nutami cítila sama.

Nakloní se nad tác a vrhá se na to. Jak žvýká, zavře oči, opře se o zeď a zhluboka dýchá, vychutnává si každé sousto. Dívám se, jak to do sebe háže a vidím, jak moc to potřeboval.

Namísto toho, abych šla zpět na svou stranu místnosti, posadím se vedle něj. Nevím, kolik mám ještě času, než pro mě přijdou a z nějakého důvodu chci naše poslední společné minuty strávit u něj.

Sedíme tu vedle sebe beze slova, ani nevím jak dlouho. Jsem na- pjatá, poslouchám každý zvuk, jestli si pro mě nejdou. Při myšlence na to, co mě čeká, mi srdce začíná bušit rychleji a snažím se na to nemyslet.

Myslela jsem si, že nás do arény pošlou spolu, a překvapuje mě, že nás rozdělí. Říkám si, jaká další překvapení pro nás asi ještě mají v záloze. Snažím se o nich nepřemýšlet.

Nemůžu si pomoct, přemýšlím, jestli je to naposled, co Bena vidím. Neznám ho dlouho a stejně by mi to vlastně mělo být jedno. Vím, že bych si měla zachovat jasnou hlavu, emoce v klidu a sou- středit se jen na boj, který mě čeká.

Z nějakého důvodu na něj ale nemůžu přestat myslet. Nejsem si jistá, proč, ale začíná mi na něm záležet. Bude mi chybět. Nedává to smysl, a zlobím se na sebe už jen za to, že o něm takhle přemýš- lím. Skoro ho neznám. Štve mě, že mi loučení s ním bude vadit – víc, než by mělo.

Sedíme tu, v uvolněném tichu, dva přátelé. Už to není trapné. Nemluvíme, ale cítím, že mě v tom tichu poslouchá a slyší, jak se s ním loučím. A že i on se loučí se mnou.

Čekám, až mi něco řekne – cokoliv. Po několika minutách si za- čínám myslet, že možná nemluví z nějakého důvodu, třeba že necítí to samé jako já. Možná mu na mně vůbec nezáleží., možná mě do- konce nesnáší, protože jsem ho dostala do téhle šlamastyky. Najed- nou o sobě začínám pochybovat. Musím to vědět.

„Bene?“ zašeptám do ticha.

Čekám, ale slyším jen zvuk jeho namáhavého dýchání zlome- ným nosem. Podívám se na něj a vidím, že usnul. Proto to ticho.

Dívám se na jeho tvář, i přes všechny ty modřiny a odřeniny je krásná. Nesnesu pomyšlení na to, že budeme odloučení. A že umře. Na to je příliš mladý. A já asi taky.

Po tom jídle jsem ospalá a přes veškerou mou snahu se mi oči v té tmě zavírají. Než se naděju, jsem opřená o stěnu, hlava mi klouže na stranu a spočívá na Benově rameni. Vím, že bych měla být vzhůru, mít bystrou mysl a připravovat se na arénu.

Ať se snažím sebevíc, za několik okamžiků už tvrdě spím.

*

Probudila mě ozvěna vojenských bot dupajících chodbou. Nej- dříve mě napadne, že je to jen noční můra – ale pak poznám, že není. Nevím, kolik hodin uplynulo. Mé tělo je však odpočaté, takže před- pokládám, že jsem musela spát dlouho.

Zvuk bot sílí a brzy se zastaví u dveří. Zachřestí klíče, já se po- sadím rovně a srdce mi buší až v krku. Přišli si pro mě.

Nevím, jak se mám s Benem rozloučit a nevím ani, jestli by to chtěl. Takže se jen postavím, všechny svaly mám bolavé, a připra- vím se odejít.

Najednou cítím, jak mě za zápěstí chytla něčí ruka. Její stisk je překvapivě silný a jeho intenzita projíždí celým mým tělem jako vlna.

Bojím se na něj podívat dolů, do těch očí – ale nemám na vybra- nou. Dívá se přímo na mě. Z jeho očí sálají obavy a v té chvíli vidím, jak moc mu na mně záleží. Až mě to vyděsí.

„Vedla sis dobře,“ říká, „žes nás dostala tak daleko. Neměli jsme mít šanci přežít tak dlouho.“

Nevím, jak mu mám odpovědět, a jen se na něj dívám. Chci mu povědět, že je mi to všechno líto. Také mu chci povědět, že mi na něm záleží. Že doufám, že přežije. Že já přežiju. Že ho znovu uvi- dím. Že své sourozence najdeme. Že se vrátíme domů.

Cítím ale, že to už ví. Takže nakonec neřeknu nic.

Dveře se otevřou a otrokáři vejdou dovnitř. Otočím se, že půjdu, ale Ben mě zatahá za zápěstí a já se na něj musím znovu podívat.

„Přežij,“ říká s naléhavostí umírajícího člověka. Dívám se na něj.

„Přežij. Pro mě. Pro tvoji sestru. Pro mýho bratra. Přežij.“

Ta slova zvoní ve vzduchu jako rozkaz a připadá mi, jako kdyby na mě mluvil táta, Benovými ústy. Úplně mě z toho zamrazilo. Před- tím jsem byla rozhodnutá přežít. Teď jako bych neměla na vybranou.

Otrokáři ke mně přistoupí a stojí za mnou.

Ben mě pustí a já se jim hrdě postavím čelem. Díky jídlu a spánku cítím nával síly a vzdorovitě na ně hledím.

Jeden z nich vyndá klíč. Nejdřív nechápu proč – ale pak si vzpo- menu: pouta. Mám je na sobě tak dlouho, že jsem na ně úplně za- pomněla.

Natáhnu ruce a on je odemyká. Jak je uvolňují a dávají pryč, za- žívám obrovský pocit úlevy. Mnu si zápěstí v místě, kde po nich zbyly kruhové otlačeniny.

Než do mě stačí strčit, vycházím z místnosti sama, chci mít tu výhodu. Vím, že mě Ben sleduje, ale nedokážu se otočit, nesnesla bych ten pohled. Musím být silná.

Musím přežít.

ŠESTNÁCT

Otrokáři mě vedou chodbou a jak procházím těmi nekonečnými, úzkými koridory, začínám slyšet tlumené dunění. Nejprve je skoro neznatelné. Jak se však blížíme, začíná to znít jako zvuk davu. Já- sajícího davu. Jsou slyšet i návaly pokřikování.

Zabočíme do další chodby a hluk začíná být jasnější. Ozve se ob- rovské burácení, následované duněním jako při zemětřesení. Vidím, jak se chodba chvěje. Jako by stovky tisíc lidí dupaly nohama.

Strčili mě doprava, do další chodby. Nemám ráda, jak do mě ti ot- rokáři strkají, zvlášť když mě vedou na smrt a mám obrovskou chuť se obrátit a jednoho z nich uzemnit. Nejsem ale ozbrojená a oni jsou větší a silnější, takže by to k ničemu nevedlo. Navíc musím šetřit síly.

Naposledy do mě strčí a chodba se otevírá. V dálce vidím ostré světlo, jako ze světlometů na stadionu, a hluk davu nabírá na neu- věřitelné hlasitosti, jako by to byl živý tvor. Chodba vede do vyso- kého a širokého tunelu. Světlo je čím dál jasnější a na chvíli si říkám, jestli nevycházíme na denní světlo.

Teplota se však nezměnila. Stále jsem v podzemí a vedou mě vstup- ním tunelem. Do arény. Myslím na to, jak mě táta vzal na baseballový zápas, hledali jsme svá místa, procházeli jsme stadiónem – jak jsme šli tunelem a náhle se před námi otevřel celý stadion. Stejný pocit mám, když vycházím ven, dolů po rampě. Tentokrát jsem však hvězdou zá- pasu já. Zastavím se a s úžasem se podívám kolem sebe.

Přede mnou je obrovský stadion, plný tisíců lidí. V jeho středu je ring ve tvaru osmihranu. Připomíná boxerský ring, ale namísto pro- vazů ho ohraničuje železný plot. Je vysoký asi pět metrů a obklopuje ring ze všech stran, jen střecha je otevřená. Připomíná mi ring ve tvaru klece, který dřív sloužil pro zápasy Ultimate Fighting Cham- pionship, jen větší. A tato klec, potřísněná krví a uvnitř pobitá ko- vovými hřeby vyčnívajícími dovnitř v odstupech dvou nebo tří metrů, očividně není určená pro sport – ale pro smrt.

Ozývají se kovové zvuky nárazu. Uvnitř ringu bojují nějací dva lidé, jeden z nich právě narazil do klece. Jeho tělo narazí do kovu, jen těsně mine jeden z kovových hřebů a dav propukne v jásot.

Ten menší ze dvou bojovníků, celý zkrvavený, se dezorientovaně odráží od stěny klece. Ten větší, obrovský, vypadá jako zápasník sumo. Je to Asiat a musí vážit aspoň dvě stě padesát kilo. Potom, co ten zápasník sumo hodil toho malého vyzáblého muže na klec, k němu vyrazí, popadne ho oběma rukama a zvedne ho snadno nad hlavu, jako by to byl jen nějaký panák. Obchází s ním pomalu kolem ringu a dav divoce jásá.

Hodí toho muže přes celý ring, ten narazí bokem do klece a znovu jen těsně mine další hřeb. Dopadne tvrdě na zem a nehýbe se.

Dav začne burácet, všichni vyskočí a začnou křičet.

„DORAŽ HO!“ slyším křičet jednoho z diváků v davu.

„ZABIJ HO!“ křičí další.

„ZNIČ HO!“

Tisíce lidí začaly křičet, dupat nohama na kovová sedadla a ten hluk je ohlušující. Sumo rozpřáhne ruce, vnímá všechno to skando- vání, pomalu chodí kolem dokola v ringu a užívá si tu chvíli. Jásání se stupňuje.

Sumo jde pomalu, zlověstně, přes celý ring k muži, který leží v bezvědomí, tváří k zemi. Když přijde blíže, náhle klekne jedním kolenem přímo na kříž toho muže. Když 250 kilogramů váhy do- padne na páteř toho muže a rozdrtí ji, ozve se ohavné křupání. V davu to zabručí a je jasné, že zlomil tomu muži záda.

Odvrátím zrak, nechci se na to dívat a je mi toho malého bez- branného muže hrozně líto. Říkám si, proč to nezastaví. Je jasné, že ten zápasník vyhrál.

Zřejmě ale nemají v úmyslu cokoli zastavit – a Sumo ještě ne- skončil. Popadne mužovo bezvládné tělo oběma rukama a hodí s ním přes celý ring. Muž narazí do klece a znovu se zhroutí na zem. Dav burácí. Jeho tělo dopadlo na zem v nepřirozené pozici a říkám si, jestli je mrtvý nebo ne.

Ten zápasník stále nemá dost. Zvedne ruce a pomalu obchází v ringu, zatímco dav skanduje. „SU-MO! SU-MO! SU-MO!“

Burácení nabírá na neuvěřitelné síle, potom Sumo ještě jednou pře- jde přes celý ring, zvedne nohu a pomalu tomu bezvládnému muži stoupne na krk. Stojí oběma nohama tomu muži na krku a drtí ho. Oči toho muže se široce otevřou a oběma rukama se snaží ty nohy shodit ze svého krku. Je to však marné a po několika vteřinách zápasu konečně přestal vzdorovat. Jeho ruce padnou bezvládně po jeho boku. Je mrtvý.

Dav vyskočí na nohy a začne burácet.

Sumo zvedá bezvládné tělo vysoko nad hlavu a hodí s ním přes celý ring. Tentokrát míří na jeden z vyčnívajících hřebů a tělo se na něj nabodává. Zasekává se na stěně klece, z břicha mu trčí hřeb a kape z něj krev.

Dav burácí ještě hlasitěji.

Prudce do mě strčí zezadu a já klopýtám do oslepujícího světla, dolů po rampě, do otevřeného stadionu. Když vstoupím dovnitř, je mi hned jasné, kde jsem: je to bývalý stadion Madison Square Gar- den. Teď je ovšem zchátralý, střecha se propadá, dovnitř proniká sluneční světlo a voda a sedadla jsou celá zrezivělá.

Dav si mě nejspíš všiml, protože se na mě všichni obracejí a sly- ším nedočkavý jásot. Podívám se lépe na jejich tváře, jak křičí a já-sají, a vidím, že jsou to všechno biooběti. Jejich tváře jsou rozteklé a deformované. Většina z nich je vyhublá na kost. Neznám nikoho, kdo by vypadal sadističtěji než oni, a je jich snad nekonečno.

Vedou mě dolů po rampě k ringu a když se k němu blížím, cítím na sobě upřené tisíce očí. Slyším posměšky a bučení. Zřejmě ne- mají rádi nováčky. Nebo se jim prostě nelíbím.

Vedou mě až k ringu a šťouchají mě směrem k žebříku na jedné jeho straně. Podívám se na Suma, který se na mě mračí z ringu. Po- dívám se na to mrtvé tělo, stále napíchnuté na stěně klece. Váhám: moc se mi dovnitř nechce.

Cítím hrubé šťouchnutí pistolí do zad a nemám jinou možnost, než vystoupit na první příčku žebříku. A další a další. Dav jásá a mně se podlamují kolena.

Jeden otrokář otevírá dveře ringu a já vkráčím dovnitř. Zabouchne je za mnou a i když se snažím být silná, ucuknu. Dav znovu jásá.

Dívám se kolem na stadion a snažím se někde zahlédnout Bree, Bena nebo jeho bratra – nebo nějakou přátelskou tvář. Žádné tu ale nejsou. Musím se přinutit, abych se podívala na druhou stranu ringu na svého protivníka. Sumo tam stojí a dívá se na mě z výšky. Usmívá se a potom při pohledu na mě propukne v smích. Jsem si jistá, že si myslí, že jsem snadná kořist. Nedivím se mu.

Sumo se ke mně obrátí zády a rozpřáhne ruce, dívá se na dav a touží po ovacích. Očividně ho netrápím a myslí si, že zápas už skončil. Už si užívá své nadcházející vítězství.

Najednou se mi v hlavě ozve tátův hlas:

Vždycky začni souboj jako první. Nikdy neváhej. Překvapení je tvoje nejsilnější zbraň. Souboj začne, když ho TY začneš. Pokud budeš čekat, až ho začne tvůj protivník, tak už jsi prohrála. První tři vteřiny souboje určujou jeho výsledek. Běž. BĚŽ!

Tátův hlas mi křičí v hlavě a nechávám se jím strhnout. Nepře- mýšlím nad tím, jak šílené to je, jak obrovskou převahu nade mnou má. Vím jen, že pokud nic neudělám, zemřu.

Nechám se nést tátovým hlasem, jako kdyby mé tělo řídil někdo jiný. Běžím přes ring přímo k Sumovi. Stále je ke mě otočený zády,

paže rozpřáhnuté, stále si užívá tu atmosféru. A teď, alespoň pro tento okamžik, je zranitelný.

Přebíhám přes ring, každá vteřina se zdá jako věčnost. Soustře- dím se na skutečnost, že na sobě stále mám vojenské boty s okova- nou špičkou. Udělám tři velké kroky a než se Sumo stačí vzpamatovat, vyskočím do vzduchu. Letím vzduchem, nechávám se unášet setrvačností, a pečlivě mířím zezadu na jeho levé koleno.

Čím větší jsou, tím tvrdší pád, slyším tátův hlas. Modlím se, aby měl pravdu.

Mám na to jen jeden pokus.

Kopu ho pod levé koleno veškerou silou, kterou mám. Cítím, jak okovaná špička mé boty naráží do měkkého masa a modlím se, aby to fungovalo.

K mému úžasu mu koleno vyletí dopředu a druhým kolenem do- padá na podlahu ringu, který se pod jeho váhou celý otřese.

Dav náhle začne burácet překvapením a nadšením, tohle očividně nečekali.

Největší chyba, kterou můžeš v souboji udělat, je někoho praštit a odejít pryč. Souboj nevyhraješ jedním kopem nebo úderem. Vy- hraješ ho jejich opakováním. Když ho kopneš, kopni ho znovu. A znovu. A znovu. Nepřestávej, dokud se nemůže zvednout.

Sumo se začíná obracet ke mně, s úžasem ve tváři. Nečekám. Napřáhnu se a dokonalým kopem z otočky ho trefuju přímo do

zátylku. Padá obličejem k zemi a tvrdě do ní naráží, znovu se pod jeho vahou třese. Dav burácí.

Znovu nečekám. Vyskočím vysoko a celou svou vahou mu za- bořím patu své boty do zad. Bez váhání se znovu rozpřáhnu a kopnu ho vší silou do spánku. Do měkké části. Kopu ho tam znovu a znovu a znovu. Brzy je celý od krve a rukou si začne chránit hlavu.

Dav úplně zešílel. Všichni vyskočili na nohy a začali křičet.

„ZABIJ HO!“ křičí. „DORAŽ HO!“

Já ale váhám. Pohled na to, jak tam jen bezvládně leží, ve mne budí výčitky. Vím, že by neměl – je to nemilosrdný zabiják – přes- to se však nemůžu přinutit k tomu ho dorazit.

A to byla velká chyba.

Sumo mého zaváhání využívá. Než se stačím vzpamatovat, na- táhne ruku a chytne mě za kotník. Jeho ruka je obrovská, neuvěři- telně obrovská, a chytil mě s ní za nohu, jako by to byla větvička. Jedním snadným pohybem mi zatáhne za nohu, roztočí mě a hodí mě přes celý ring.

Narazím do kovové klece a jen o pár centimetrů míjím jeden z hřebů, pak dopadnu na zem.

Dav jásá. Podívám se nahoru, jsem omráčená a točí se mi hlava. Sumo už vstal a běží na mě. Z obličeje mu teče krev. Nemůžu uvě- řit, že jsem to udělala. Nemůžu uvěřit, že je vůbec zranitelný. A teď bude pěkně naštvaný.

Překvapuje mě, jak je rychlý. V mžiku je skoro u mě, skáče do výšky a chce dopadnout přímo na mně. Pokud se rychle neuklidím z cesty, rozdrtí mě.

V poslední vteřině se skulím stranou a jen těsně se mu vyhýbám, dopadá tvrdě vedle mě a podlaha se třese tak divoce, až vyskočí a já vyletím do vzduchu.

Kutálím se pryč, dokud se nedostanu na vzdálenou stranu ringu. Rychle vstávám a Sumo se taky zvedá. Stojíme proti sobě na opač- ných stranách ringu a oba těžce dýcháme. Dav šílí. Nemůžu uvěřit, že jsem dokázala přežít tak dlouho.

Připravuje se na to, že se ke mně znovu rozběhne, a já zjišťuju, že mi došly všechny možnosti. Tady v ringu nemám kam jít, kde se schovat, především před takovým obrem. Jeden chybný pohyb a je se mnou konec. Moment překvapení mi vyšel. Teď už ale musím skutečně bojovat.

Najednou něco začne padat. Podívám se nahoru a vidím, že někdo něco otevřenou střechou hodil dolů do ringu. S velkým za- duněním dopadá mezi nás. Je to zbraň. Obrovská válečná sekera. Něco takového jsem nečekala. Asi je to jejich způsob, jak souboje vyrovnat a prodloužit zábavu. Sekera dopadla doprostřed mezi nás, oba k ní máme stejně daleko, asi tři metry.

Neváhám. Vyběhnu pro ni a s úlevou vidím, že jsem rychlejší než on. Dostávám se k ní první.

On je však rychlejší než jsem čekala a když se chci sehnout, abych sekeru sebrala z podlahy, cítím jeho obrovské ruce kolem svého hrudníku, a zvedá mě zezadu obrovským medvědím objetím. Zvedá mě vysoko, bez námahy, jako bych byla hmyz. Dav burácí.

Tiskne mě pevněji a pevněji, cítím, jak ze mě vytlačuje všechen vzduch, a myslím, že mi prasknou všechna žebra. Sekeru stále držím v rukou – ale k ničemu mi to není. Nemůžu hnout ani svými rameny.

Roztočí mě kolem dokola a hraje si se mnou. Na to dav reaguje a křičí nadšením. Kdybych tak mohla uvolnit svoje paže, mohla bych použít tu sekeru.

Ale nemůžu. Cítím, jak mé tělo opouští poslední zbytky vzdu- chu. Za další okamžik nebo dva se udusím. Štěstí se ode mě konečně odvrátilo.

SEDMNÁCT

Sumo mě ale ještě nechce zabít. Naopak se zdá, že ho náš souboj baví – a že si se mnou chce ještě pohrát.

Takže namísto aby mě rozdrtil, roztočí mě několikrát kolem sebe, pak mnou hodí. Sekera mi vylétá z ruky, svět je jen jedna velká šmouha a já letím vzduchem. Narážím hlavou napřed do kovové stěny klece.

Odrazím se od ní a tvrdě dopadám na podlahu. Dav burácí. Znovu míjím vyčnívající hřeby, ale jen těsně. Podívám se nahoru a vidím tělo jeho předchozí oběti, sále napíchnuté na stěně klece a uvědomím si, že mám štěstí. Sekera zařinčí o podlahu jen asi metr ode mě.

Ležím obličejem na zemi, v hlavě mi hučí a jsem dezorientovaná. Koutkem oka vidím, jak Sumo vyrazil mým směrem, ale jsem pří- liš vyčerpaná, než abych se mohla pohnout.

Pohyb, vojáku! POHYB!

Nějak se mi nakonec podaří se přinutit k pohybu. Vydrápu se na kolena, přilezu k sekeře co nejrychleji to jde, popadnu ji oběma ru- kama a seknu s ní kolem sebe.

Moje načasování je dokonalé. Jak se Sumo chystá na mě šláp- nout, přiletí sekera a trefuje ho do lýtka. Cítím, jak její čepel roztíná maso. Vytryskne krev a celou mě potřísní.

Dav neuvěřitelně burácí. Asi jsem ho dokázala pořádně zranit. Padá na zem jako špalek a ozve se obrovská rána. Křičí a snaží

se si sáhnout tam, kde míval nohu, a s úlekem mi dochází, že jsem mu ji svou sekerou usekla. Křičí a drží se za svůj pahýl, ze kterého všude kolem prýští krev.

„ZABIJ HO! ZABIJ HO!“ skanduje dav.

Vím, že tohle je moje šance a že bych ho měla dorazit. Jak tam nad ním ale stojím se sekerou v ruce, přesto se k tomu nemůžu od- hodlat.

Jen se od něj chci dostat co nejdál. Bohužel jsem uvízla v jednou rohu ringu, jeho tělo mi zatarasilo cestu. Takže běžím a skáču přes něj ve snaze se dostat na druhou stranu.

Další chyba. Znovu jsem ho podcenila. Zvedne ruku a ve vzdu- chu mě chytá za kotník. Obličejem dopadám tvrdě na zem. Dav šílí.

Popadne mě za kotník a táhne mě k sobě, jednu ruku za druhou. Jak k němu pomalu a nevyhnutelně kloužu po břiše, připadám si jako na zpomaleném běžícím pásu. Za další vteřinu budu u něj a on mě rozdrtí svýma rukama.

Stále v rukou svírám válečnou sekeru a z posledních sil otáčím svůj trup, oběma rukama se napřáhnu a ze všech sil seknu přímo před sebe. Ozve se ohavný zvuk a čepel mé sekery uvízne v jeho čele.

Na chvíli ztuhnu a se mnou i dav. Jeho ruka stále svírá můj kot- ník a říkám si, jestli čepel prošla dost hluboko. Potom konečně uvolní své sevření a jeho oči se široce rozevřou. Je mrtvý. Zabila jsem ho.

Dav je úplně ticho. Drápu se pryč od něj a nevěřím, že by někdo jeho velikosti mohl doopravdy být mrtvý, že bych ho opravdu do- kázala zabít. Stojím na opačném konci ringu, snažím se popadnout dech a obezřetně se na něj dívám a čekám, až vstane z mrtvých. To však neudělá. Je mrtvý. Opravdu mrtvý.

Dav náhle vyskočí, začne burácet a propukne v obrovský jásot. Pískají a tleskají a dupají a jako by to nikdy nemělo skončit.

A tehdy si to uvědomím: vyhrála jsem. Opravdu to dokážu. Do- kážu přežít.

*

Všimnu si nějakého pohybu a podívám se nad sebe.

Vůdce sedí vysoko na svém podstavci a pozoruje všechno dění. Pomalu se postaví a dav utichne. Dokonce i odsud vidím ten jeho překvapený výraz. Je jasné, že tohle nečekal.

Kývne a dveře klece se otevřou. Dovnitř vběhne šest otrokářů se zbraněmi. Dva z nich jdou přímo ke mně a na chvíli si říkám, jestli mě nemají zabít. Pak ale vidím, že ti zbylí čtyři otrokáři jdou od- nést těla dvou posledních obětí. Ti dva mě jen hlídají pro případ, že bych se o něco pokusila. Neponechávají nic náhodě.

Ti čtyři popadnou Suma a s obrovským úsilím jeho obrovskou váhu táhnou ven z ringu. Musí jim to dělat velké potíže, protože jim to jde pomalu a slyším, jak se snaží ze všech sil. Trvá asi minutu, než se jim podaří jeho tělo odvléct pryč, po něm zůstala krvavá čára. Jeden z nich se vrací zpět a sundává tělo toho malého muže z klece, jakoby jen tak mimochodem. Zbylí dva otrokáři odcházejí z klece a zabouchnou za sebou dveře.

Teď tu stojím sama a říkám si, co asi přijde teď. Několik oka- mžiků jen čekám a říkám si, jestli mě třeba teď nepustí, i když vím, už když mi ta myšlenka probleskla hlavou, že je to hloupost. Vím, že v Aréně Jedna nikdo nepřežije. Nikdy.

Samozřejmě, o několik okamžiků později dav propukne v ob- rovský jásot a k ringu se blíží další bojovník. K mému překvapení je to tentokrát žena. Míří si to přímo ke kovovému žebříku, vypadá sebevědomě a vzdorovitě, a jakmile otevřou dveře, třemi rychlými kroky vyšplhá po žebříku a skočí do ringu.

„SHI-RA! SHI-RA! SHI-RA!“ burácí dav.

Shira vypadá na něco přes třicet let, má dlouhé černé vlasy a černé oči. Má neuvěřitelně vypracovanou postavu, velké poprsí a svaly se jí dmou pod kůží. Má na sobě jen elastický top a přiléhavé černé šortky a její vyrýsované svaly na nohou a rukou jí tancují pod kůží. Vypadá jako model bujné akční hrdinky. Všímám si, že na zá- dech má malý baťůžek a říkám si, jestli je to jen součást jejího úboru nebo jestli ho má z nějakého jiného důvodu.

Dívá se na mě z druhé strany ringu studeným pohledem. Na roz- díl od Suma mě nebere na lehkou váhu. A to mi dělá starosti. Vy- padá, že je mnohem vynalézavější. Je to zvláštní, ale jsem nervóznější teď proti ní, než jsem byla proti němu. Cítím, že má v rukávu schované nějaké trumfy.

Pomalu začíná obcházet ring dokola a já dělám to samé, abych se od ní držela dále. Kroužíme kolem sebe, dvě obezřetné soupeřky, obě čekáme na to, až ta druhá udělá první pohyb. Po několika vte- řinách náhle zavřeští a rozeběhne se ke mně, ruce má natažené před sebou jako pařáty a míří s nimi přímo na můj obličej.

Čekám do posledního okamžiku a pak uhnu stranou, nohu ale ne- chávám nataženou v místě, kde jsem stála. Funguje to: proběhne kolem mě, zakopne a spadne obličejem na zem. Dav souhlasně křičí.

Ona se však ihned otočí a jedním pohybem mě jednou rukou chytne zezadu za nohu a druhou za vlasy. To je podraz. Táhne mě za vlasy dozadu a dolů a nakonec s bolestivým zaduněním padám přímo na záda. V tom samém pohybu se převalí na mě a chytne mě do medvědího objetí jako nějaký zápasník. Drží mě pevně a nechce mě pustit a znovu a znovu se se mnou válí sem a tam.

Pevně svírá moje ruce a nemůžu se vyprostit. Cítím, jak ze mě pomalu ždímá život a moje dýchání začíná být mělčí.

Dav skanduje: „KOUSNI JI! KOUSNI JI!“

Nechápu, proč to skandují, dokud Shira nezakloní hlavu a neo- tevře ústa doširoka. Opilovala si zuby do špičky a udělala z nich te- sáky. Sklání hlavu přímo k mému ramenu.

Snažím se uvolnit se, ale je mnohem silnější, než se zdá a má mě v zámku, ze kterého se prostě nedokážu vyprostit. Náhle cítím pří- šernou bolest, jak se mi dva její tesáky noří do ramene. Cítím, jak procházejí kůží, jak začíná vytékat horká krev a křičím bolestí.

Ta nepředstavitelná bolest ve mně ale rozproudila adrenalin a v náhlém návalu síly se mi daří se jí rukama zapřít o solar plexus a tlačím se všech sil. Tentokrát to zafungovalo. Letí ode mě pryč.

Rychle se odvalím, můj obličej je námahou celý rudý, rameno mě pálí bolestí. Sáhnu si na něj a ruku mám celou červenou, pokry- tou krví. Teď jsem se už ale vážně naštvala.

Běžím k ní a než se jí podaří si kleknout, tvrdě ji nakopnu do brá- nice. Slyším zvuk praskajících žeber a dav obdivně hlesl. Bez váhání se napřáhnu a kopu ji znovu, tentokrát tvrdě do obličeje.

Zhroutila se na zem, z obličeje jí teče krev. Je zmatená, leží tváří k zemi a teď mám výhodu já.

Vím, že bych ji měla pořád kopat do hlavy a dorazit ji. Ale ne- můžu se k tomu odhodlat. Stále mám výčitky, že bych tu ženu měla zabít, když tu jen tak bezbranně leží. Stojím tam a váhám, zatímco dav začíná skandovat.

„ZABIJ JI! ZABIJ JI!“

I přesto to nemůžu udělat. Váhám. A to je další hloupá chyba. Nevšimla jsem si, že pomalu sáhla rukou za záda a rozepnula

svůj malý batoh. A když si uvědomím, co dělá, je už pozdě.

Ten malý batoh se otevře a najednou se v něm objeví pestroba- revný had.

A plazí se přímo ke mně.

OSMNÁCT

Dostává se na podlahu a okamžitě vyráží ke mně. Jsem v šoku a vůbec nevím, jak mám reagovat. Had ale neváhá. Obnažuje své zuby a kouše mě přímo do lýtka.

Ta bolest je nesnesitelná. Jak mi deseticentimetrové hadí zuby pronikají do masa, musím si kleknout na jedno koleno. Moje kůže jako by hořela, jako kdyby mi měla za obrovské bolesti slézt z masa.

Iniciativu přebírají mé reflexy a bez zaváhání chytím hada za hlavu a vyškubnu ho a držím ho před sebou. Syčí na mě, zatímco se napřáhnu a hodím ho na druhou stranu ringu. Narazí do kovové klece a spadne na zem. Dav jásá.

Had okamžitě vyráží přes podlahu ringu zpátky na mě. Lýtko mi hoří a bolí tak strašně, že úplně zapomínám na bolest v rameni. Shira se navíc začíná znovu zvedat.

Slyším zařinčení kovu a vidím, že do ringu dopadla další zbraň: tentokrát je to kopí.

Běžím k němu a zvednu ho. Jak se ke mně had blíží, házím po něm oštěp. Minula jsem.

Had se po mně vrhá a já na poslední chvíli ukročím stranou. Had se ale obrací a plazí se zpět. Znovu zvednu kopí, otočím se a bodnu. Tentokrát je to přímý zásah.

Kopí se hadovi zabodlo přímo do hlavy a připíchlo ho k zemi. Přestal se hýbat.

Dav burácí.

Když už si myslím, že si můžu vydechnout, ucítím zezadu úder loktem přímo do páteře. Letím dopředu, narážím do kovových mříží a jen těsně míjím hřeb. Hlava se mi točí bolestí.

Otočím se a vidím, jak Shira běží přímo na mě, tvář zkroucenou hněvem. Vyskočí vysoko do vzduchu, nohama napřed a chce mě kopnout do hrudníku. Všimnu si, že z prstů u nohou jí trčí špičaté kovové čepele: pokud mě kopne, bude to smrtelné.

Na poslední chvíli se otočím stranou a ona místo mě kopne do brány, odrazí se od ní a padá na záda. Dav burácí.

Pokouším se běžet na druhý konec ringu pro své kopí, ale když běžím kolem ní, chytne mě za nohu a podráží mě. Padám obličejem k zemi. O vteřinu později ji cítím na sobě, jak mi zezadu nasadila další medvědí objetí a obepnula mé tělo svýma nohama. Dav burácí.

Převalím se, takže je teď pode mnou, zády k podlaze a svírá mě zezadu. Obtočí své svalnaté nohy kolem mých a poté mi svým ne- uvěřitelně svalnatým předloktím nasadí kravatu. Udusí mě k smrti. Nemám, jak bych se zapřela a nemůžu se hnout. Znovu prohrávám.

Snažím se si svou volnou rukou sáhnout nad rameno. Jen pár de- sítek centimetrů za mnou leží kopí, stále zapíchnuté do hada, ale ne- můžu na něj dosáhnout. Pokouším se celá se natáhnout, jak nejvíc můžu, ale daří se mi se ho jen dotknout konečky prstů. Tak blízko. Ale začínám ztrácet vzduch.

Skrčím svou nohu, která je stále v jednom ohni od hadího kous- nutí, patou se zapřu do podlahy a zatlačím – obě sklouzneme kou- sek zpátky. Podařilo se mi posunout nás o pár centimetrů. Akorát na to, aby se mi podařilo vzít kopí do ruky.

Konečně ho mám. Ale svět se už začíná točit, a jak začínám ztrá- cet kyslík, začínám vidět hvězdy. Vím, že mi zbývá už jen několik vteřin života.

Z posledních sil zvedám kopí a mířím jím přímo na svůj obličej. Stáhnu ho k sobě a na poslední chvíli smýknu hlavou do strany, abych se vyhnula hrotu. Tisknu kopí silně, oběma rukama.

Hrot jen těsně míjí můj obličej a místo toho se Shiře zabodává přímo do krku. Tlačím čím dál silněji a slyším příšerný zvuk kovu pronikajícího masem, dokud se její sevření konečně neuvolní.

Přestala se pode mnou hýbat a její ruce a nohy mě svírají čím dál slaběji. Cítím, jak jí z krku prýští horká krev na ten můj. Konečně se můžu vyprostit, odvalím se stranou a vyskočím na nohy.

Stojím nad ní, mnu si krk a lapám po dechu. Oči má široce otev- řené a zírají do strany.

Po chvíli tupého ticha se dav znovu souhlasně rozburácí, ještě hlasitěji než předtím. Teď už mě milují.

*

Když se dívám na mrtvolu Shiry, necítím žádnou hrdost, jen hadí kousnutí, palčivou bolest v lýtku a přemýšlím, jestli ten had byl je- dovatý. Moje lýtko už je celé rudé a oteklé a při každém kroku mnou ta bolest projede znovu. Hádám, že kdyby byl jedovatý, už bych byla mrtvá nebo aspoň paralyzovaná. I přesto je ta bolest neuvěři- telná a dělá mi problémy vůbec chodit. Nevím, jak budu v tomhle stavu moct pokračovat v boji.

A to nemluvím o všem ostatním: zlomených žebrech, paži zra- něné střepinou, novém kousanci na rameni, mém opuchlém obli- čeji... Opírám se o plot klece a snažím se popadnout dech. Opravdu nevím, jak budu bojovat s někým dalším. Už chápu, proč v Aréně Jedna nikdo nepřežije.

Všimnu si pohybu a podívám se nad sebe, kde vidím vůdce ot- rokářů, jak se na mě mračí. Nevypadá šťastně. Dav pokračuje v já- sotu a říkám si, jestli jsem třeba vůdci nějak neuškodila. Je jasné, že souboje v aréně mají být rychlé, v zásadě takové slavnostní popravy.

Nemají trvat déle než jedno kolo. Je jasné, že čekal, že umřu už dřív.

Navíc si všímám, že si lidé v davu hekticky vyměňují peníze. Třeba vůdce a jeho lidé vsadili proti mně – a moje vítězství mu při- nášejí ztráty. Přemýšlím, jaký byl asi kurs. Kdybych si měla vsadit já, bylo by to 500 ku jedné v můj neprospěch.

Vypadá neklidně, kolem něj pobíhají jeho poradci a něco mu šep- tají, jako kdyby kuli nějaký plán. Pomalu jim přikývne.

Vtom se otevře brána ringu a dovnitř vejdou dva otrokáři. Po- spíchají k mrtvole Shiry a táhnou její mrtvé tělo přes celý ring. Jeden z nich se sehne a vezme s sebou kopí s bezvládnou mrtvolou hada. Další krev ulpívá na podlaze a ta je teď červená a kluzká. Pokouším se to všechno vstřebat a popadnout dech, když vtom slyším slabé dunění. Následuje něco výraznějšího a cítím slabé záchvěvy pod- lahy, která se brzy začíná třást. A chvíli na to přechází v ohlušující burácení.

Celý dav vzrušeně vyskočí a všichni začnou dupat jako šílenci, oči upnuté ke vstupnímu tunelu. Vejde tucet mužů, každý nese jednu pochodeň. Očividně připravují cestu pro někoho velice zvláštního. Dav burácí čím dál hlasitěji a to dupání je přímo ohlušující. Vůbec se mi to nelíbí. Určitě vědí, kdo přichází.

A po několika vteřinách zahlédnu to, kvůli čemu tak křičí. Za průvodem světlonošů vidím někoho, kdo beze sporu bude mým dal- ším protivníkem. Polknu nasucho.

Je to dost možná ten největší a nejsvalnatější muž, jakého jsem kdy viděla. Tyčí se nad světlonoši aspoň o hlavu a půl a každý cen- timetr jeho těla je plný dmoucích se svalů. Je asi třikrát větší než kdokoli, koho jsem kdy viděla. Na obličeji má zlověstnou černou masku, která nahání hrůzu, takže mu nevidím do tváře. Možná je to tak lepší.

Na rukou má černé rukavice až po předloktí, z tvrdého materiálu, pobité trny. Až na černé trenýrky a černé vojenské boty je celý nahý. Jeho stehenní svaly se při každém kroku zavlní.

Když se blíží k ringu, dav začíná šílet. Konečně začnou skando- vat: „MAL-COLM! MAL-COLM! MAL-COLM!“

Zdá se, že si toho vůbec nevšímá, prostě ho to nezajímá. Obklo- puje ho průvod dvaceti lidí, je to spoutané zvíře, připravené roztrhat cokoli, co mu stojí v cestě. Nechci uvěřit, že tenhle člověk jde bo- jovat proti mně. Je to skoro k smíchu. Nemám žádnou šanci.

Se Sumem jsem měla štěstí, protože byl příliš sebejistý a neopa- trný. Se Shirou jsem také měla štěstí, ale málem jsem to nezvládla. Ale tenhle člověk: je nad slunce jasné, že mě dokáže přemoci jed- nou rukou. Nejsem pesimistka. Ale když vidím, jak šplhá po žeb- říku, vstupuje do ringu a stojí tam, dvakrát větší než já, podlamují se mi z toho kolena. Není to člověk, ale hororové monstrum. Říkám si, jestli si ho neschovávají na zvláštní příležitosti a vypouštějí ho na ty, kteří vzdorují jejich hrám, kteří uškodili jejich vůdci. Nebo ho třeba mají jako svou poslední možnost, aby někoho mohli popravit rychle a bez dalšího rizika.

Doširoka rozpřáhne paže, hlavou hodí dozadu a dav se může zbláznit. Burácí tak nahlas, že mě z toho bolí uši. Ten obr ze mě ne- spouští oči, vidím je skrz masku. Cítím, jak mě probodává pohledem– těma nemilosrdnýma černýma očima. Pomalu dává své ruce dolů, stále na mě zírá. Přestanu se opírat o klec a postavím se mu čelem, na vlastní nohy. Snažím se stát co nejvíc rovně a nebojácně. Ne- myslím, že by se mi to dařilo.

Nevím, co teď dělat. V této aréně není žádný oficiální zvuk nebo znamení, které by zahájilo další souboj. A kdyby ano, asi by mu stejně nikdo nevěnoval pozornost. Zdá se, že tu souboje začínají, kdykoli se k tomu bojovníci mají. A já se k tomu vůbec nemám. On si také dává na čas, vychutnává si každou chvíli a snaží se mě za- strašit. Daří se mu to.

Moje poslední naděje se upíná k tomu, že vůdci dolů hodí další zbraň. A když se podívám nahoru, podle jejich zamračených tváří se nezdá, že by se jim chtělo.

Pohnul se. Pomalu se ke mně blíží, jako by měl na všechno času dost. Jako by si to chtěl vychutnat. Prohlížím si ho a hledám jakou- koli možnou slabinu. Žádnou ale nenacházím: je to hora svalů.

Když se přiblíží, pomalu ustupuju podél okrajů klece. Je mi jasné, že vypadám, jako bych měla strach, a že mu to dodá odvahu. Nevím ale, jestli by mu vůbec něco mohlo dodat víc odvahy, než kolik už má, a já pořád nevím, jak proti němu mám bojovat. Možná, že když budu dost dlouho unikat, tak mě něco napadne. Nebo mi hodí zbraň. Nebo ho unavím. I když to všechno je dost nepravděpodobné.

Pomalu se blíží a já couvám. Dav začíná být netrpělivý, začíná na mě syčet, bučet a pokřikovat na mě. Chtějí krev. A já už nejsem je- jich favoritka.

Blíží se ke mně trochu rychleji a já couvám stejně rychle. Skočí doleva a já skočím doprava. Nemůžu v tom pokračovat dlouho: je čím dál blíž.

Začíná být netrpělivý a vrhá se po mně, chce mě za něco chytit. Na poslední chvíli uskočím a obíhám ho. Chytá jen vzduch, zatímco já jsem dávno na druhé straně.

Dav se mu směje. Otáčí se a zátylek mu začíná rudnout. Teď už je pěkně naštvaný. Znovu se na mě vrhá a sprintuje ze všech sil. Nemám kam uhnout.

Na poslední chvíli se pokouším ukročit doprava, ale tentokrát to čeká a chytá mě za triko. Na nic nečeká, otočí se, jednou rukou mě roztočí a hodí mě do vzduchu. Letím přes celý ring jako hadrová panenka a dopadám na stěnu železné klece. Naštěstí těsně míjím jeden z vyčnívajících hřebů.

Dav souhlasně burácí. Ležím tam s vyraženým dechem, v lýtku a rameni mi tepe ostrá bolest. S vypětím všech sil se dokážu převa- lit na ruce a kolena, ale v ten okamžik cítím jeho ruku na zádech, jak mě znovu uchopil za triko. Znovu se mnou hodí, hlavou napřed.

Letím přes celý ring jako dělová koule. Letím vzduchem, pak hlavou narážím do kovové klece. Ohlušující bolest. Odrážím se od klece, dopadám na záda a znovu nemůžu popadnout dech.

Dav burácí a všichni dupou nohama.

Podívám se nad sebe, právě když se mi k obličeji blíží podrážka obrovské boty. Na poslední chvíli se odvalím stranou a kolem uší ucítím závan větru, jak jeho bota s obrovským zaduněním dopadla na podlahu jen pár centimetrů ode mě. Dav údivem zahučí. To bylo těsné. O půl vteřiny později a jeho bota by mi rozdrtila obličej na prach.

Převalím se a bez přemýšlení mu zabořím zuby do nohy. Cítím, jak prochází masem a cítím mírně slanou chuť jeho krve, která mi začíná stékat po rtech. Slyším, jak hekne bolestí. Je to člověk. Těžko tomu uvěřit. Je to trochu podraz, ale nic lepšího mě nenapadá.

Trhne nohou pryč a tvrdě mě nakopne tváře. Několikrát se ve vzduchu otočím a pak narazím do rohu klece.

Sáhne na svou krvavou botu, podívá se na svou ruku a s novou nenávistí se na mě zašklebí. Říkám si, jestli se teď nerozhodl mě zabít pomalu namísto rychle.

Vyhrabu se na nohy, abych k němu byla čelem a tentokrát cítím, že ho budu muset překvapit. I když se to zdá šílené, vrhám se na něj.

Vyskočím do vzduchu a kopu před sebe, mířím mu na slabiny. Doufám, že když ho svou okovanou botou kopnu dost silně na to správné místo, možná mu nějak ublížím.

Na to je ale příliš dobrý bojovník. To, co mám v úmyslu, musel vidět na míle daleko, protože mou nohu bez nejmenší námahy za- blokuje. Svou kovovou rukavicí mě trefuje do lýtka, přímo do mé rány, ještě dřív, než mu můj kopanec může jakkoli ublížit. Jsem otu- pělá bolestí. Zastavil mě ještě ve vzduchu a já padám na podlahu, kde se v agónii chytám za lýtko.

Pokouším se vstát, ale hřbetem rukavice mě uhodí do tváře ta- kovou silou, že mě srazí obličejem k zemi. Cítím v ústech krev a dívám se na temně rudou podlahu ringu. Dav jásá.

Pokouším se znovu vstát, ale než se mi to podaří, cítím na svých zádech jeho ruce, jak mě zvedá, napřáhne se a hodí mě do vzduchu. Míří vysoko, k nejvyššímu bodu klece, a já letím přes celý ring přímo tam. Tentokrát mi to ale myslí rychle.

Natáhnu ruce a jak narazím do stěny, chytím se plotu. Stěna se několikrát zakymácí, ale podaří se mi se udržet. Jsem vysoko na stěně klece, skoro pět metrů nad zemí a držím se ve strachu o svůj život.

Ten obr vypadá naštvaně. Vrhá se po mně, pokouší se vyskočit a stáhnout mě dolů.

Já se ale vyšplhám ještě výš. Pokouší se mi zachytit nohu, ale na poslední chvíli ji skrčím. Jsem jen kousek mimo jeho dosah.

Vypadá zmateně a vidím, jak jeho zátylek rozčilením rudne. Tohle nečekal.

Dav vyskočí na nohy a začne burácet, líbí se mu to. Tuhle taktiku očividně ještě neviděli. Nevím ale, jak dlouho se ještě dokážu udržet. Mé svaly už jsou zesláblé a jak se držím stěny klece, začíná se naklá- nět. Obr s ní divoce třese. Držím se jí jako bójky na rozbouřeném moři.

Může si s ní třást, jak chce, já se odmítám pustit.

Dav souhlasně křičí a vysmívá se mu. Podívám se dolů a vidím, jak barva jeho zátylku přechází v temně rudou. Vypadá pokořeně.

Začíná šplhat za mnou. Jde mu to ale pomalu a je neohrabaný. Je příliš těžký a nemotorný a tahle stěna klece není stavěná pro někoho jeho rozměrů. Šplhá za mnou, ale teď mám výhodu já. Vytahuje se vzhůru oběma rukama a když se přiblíží, napřáhnu jednu nohu, kopu ho vší silou do obličeje, trefuju ho okovanou špičkou do spánku, kde má okraj masky.

Byl to pořádný kopanec, který nečekal – a k mému překvapení zafungoval. Padá z klece dobré tři metry a tvrdě dopadá na záda. Je to taková síla, že se celý ring zatřese. Zní to, jako by z nebe spadl kmen stromu. Dav zaburácí a souhlasně křičí.

Můj kopanec mu shodil masku, která odletěla stranou. Vstává, mračí se nahoru na mě a já poprvé vidím jeho tvář.

Přála bych si, aby se to nestalo.

Je ohavná, groteskní a sotva připomíná člověka. Teď už chápu, proč nosí masku. Jeho tvář je úplně spálená a sežehnutá, pokrytá obrovskými boulemi. Je to biooběť, nejhorší, jakou jsem kdy viděla. Nos mu chybí úplně a místo očí má štěrbiny. Vypadá víc jako zvíře než jako člověk.

Vrčí a řve na mě a pokud jsem se ho předtím nebála, tak teď mi srdce bije strachem jako zvon. Bojuju s něčím, co by mělo být jen v nočních můrách.

Prozatím jsem aspoň v bezpečí. Přelstila jsem ho. Nemůže nic udělat, jen tam stát a dívat se nahoru na mě. Patová situace.

Pak se vše změní.

Dívám se stále jen dolů a vůbec mě nenapadne se podívat před sebe, odkud bych žádné nebezpečí nečekala. Jeden z otrokářů u ringu se ke mně však přiblížil s dlouhou tyčí. Následuje rána elek- trickým proudem, přímo na mém hrudníku. Proud projede celým mým tělem. Musí to být něco jako elektrický obušek, pravděpo- dobně ho používají právě v situacích jako je tato.

Padám z klece dolů. Letím vzduchem a dopadám přímo na záda. Znovu mám vyražený dech a stále se třesu tím elektrickým šokem. Jak tam bezmocně ležím na podlaze ringu, dav burácí nadšením.

Skoro nemůžu dýchat a necítím konečky prstů. Nemám ale čas se tím zabývat. Obr se na mě vrhá a vypadá naštvanější než kdykoli předtím. Vyskočí do vzduchu, kolena má skrčená a chystá se celou svou vahou a silou dupnout na můj obličej, rozdrtit ho do nicoty.

Na poslední chvíli se mi nějak podaří odvalit se stranou. Kolem uší mi prosviští jeho boty a pak se ozve hromová rána. Dupnul na podlahu takovou silou, že po ní poskakuju jako panenka. Odvalím se pryč, postavím se a běžím na opačnou stranu ringu.

Najednou do ringu padá další zbraň a dopadá doprostřed ringu. Je to řemdih, jako ze středověku. Má krátkou dřevěnou rukojeť s krátkým řetězem, na jeho konci je kovová koule okovaná trny. Už jsem takové zbraně viděla, na obrázcích rytířů v brnění: ve středo- věku to byla smrtící zbraň.

Vrhám se k ní dřív než on – ne že by o něj vůbec jevil nějaký zájem. Ani se po něm neohlédne a očividně si je jistý, že ho nepo- třebuje. Vůbec se mu nedivím.

Popadnu rukojeť a s novou sebedůvěrou s ní zamávám. Pokud se mi povede ho aspoň jednou trefit, možná dokážu i vyhrát. Je to nádherná zbraň a ostnatá kovová koule se točí na konci řetězu kolem mě a drží mi toho obra od těla. Znovu a znovu s ní točím jako vr- tulník a daří se mi ho zaskočit, začíná být obezřetný.

Pomalu se ke mně ale blíží a já couvám. Při dalším kroku ale uklouznu na kaluži krve: nohy mi podjedou a padám přímo na záda. Při pádu pouštím svůj řemdih, který letí přes celý ring. Letí směrem k obrově hlavě, ale ten je mrštnější, než se zdá, a snadno se mu vyhne. Řemdih mu proletí nad hlavou a narazí na stěnu klece. Dav zahučí, bylo to těsné.

Ležím na zádech a než stihnu vstát, stojí nade mnou. Oběma ru- kama mě zvedne za hrudník. Zvedá mě vysoko nad sebe jako zá- pasník a pak se mnou chodí po ringu a ukazuje mě tisícům svých fanoušků. Zobou mu z ruky a úplně šílí.

„MAL-COLM! MAL-COLM! MAL-COLM!“

Možná je to jeho charakteristický chvat, kterým doráží své pro- tivníky. Bezmocně visím ve vzduchu, vysoko nad jeho hlavou, sna- žím se mu vytrhnout, ale je to marné. Nemůžu nic dělat. Jsem mu vydaná na milost. A každá vteřina může být má poslední.

Pomalu se mnou obchází ring, znovu a znovu, užívá si ty ovace, to vítězství. Hluk davu je úplně ohlušující. Zvedne mě ještě výš, při- pravuje se k hodu a než vyletím vzduchem, jsem ráda, že tu Bree není, aby mě viděla umřít.

DEVATENÁCT

Hodí se mnou a já letím vzduchem tak rychle, že nechápu, jak je to možné, a dopadám na podlahu na vzdálené straně ringu. Cítím další zlomené žebro, čelem narážím do železa a dělá se mi tam další krvavá boule. Říkám si, kolik toho ještě moje tělo vydrží.

Cítím, jak se ke mně znovu blíží a tentokrát už jsem příliš vy- čerpaná, než abych se pohnula. Ležím tváří na podlaze a snažím se popadnout dech. Dává si na čas. Je jasné, že až ke mně dojde, tak mě zabije. Je to jako kdyby šla samotná smrt.

Jsem příliš unavená a v deliriu, než abych udělala cokoli jiného, než přijala svůj osud. Je mi souzeno zemřít. Zda na tomto místě. V tento okamžik. Selhala jsem. Zklamala jsem Bree.

Ležím tam, těžce dýchám, z úst mi vytéká krev a přes to zvonění v uších a hřmění davu pomalu začínám vnímat ještě jiný zvuk. Je to hlas. Tátův hlas. Přísný hlas. Hlas, kterým mě vždy káral. Kterým mě nutil sáhnout za hranice svých možností. Abych dokázala pře- konat sama sebe.

Buď tvrdý, vojáku! Přestaň se litovat! Pokud si myslíš, že jsi k ničemu, tak jsi! Buď silný! BUĎ SILNÁ!

Jeho hlas mě ohlušuje a všechno ostatní se v něm utápí. Podívám se nahoru, vidím rozmazaně a na okamžik bych mohla přísahat, že tátu vidím, jak tam stojí s rukama v bok a mračí se na mě. Dívá se na mě, jako by se za mě styděl – skoro s odporem. A to mě motivuje. To ve mně něco probudí.

Nikdy jsem nesnesla, když se za mě otec kvůli něčemu styděl a pokaždé jsem udělala vše pro to, abych ho umlčela, abych mu do- kázala, že se mýlí. Ani tentokrát to není jiné. Cítím nával vzteku do- provázený adrenalinem a chci mu dokázat, že se mýlí. Naplňuje mě nová zuřivost a přinutí mě vstát na ruce a na kolena.

BUĎ SILNÁ!

Obr udělá tři velké kroky a napřáhne se, aby mě kopl přímo do tváře. Pokud se trefí, zlomí mi každou kost v obličeji.

Teď jsem však připravená. Překvapím ho tím, že na poslední chvíli uhnu stranou, zlomek vteřiny předtím, než mě stačí zasáh- nout. Míjí mě a kopne do stěny klece takovou silou, že se mu noha zasekne v plotě.

Vyskočím na nohy a ihned běžím napříč ringem a zvedám řem- dih. Obr se snaží vytrhnout nohu ze stěny klece – ale uvízl.

Tentokrát nečekám. Tentokrát neváhám. Konečně jsem dostala svou lekci.

Ze všech sil se rozeběhnu přes celý ring, rozmáchnu se řemdihem a kovová koule vylétne do vzduchu. Mám na to jen jeden pokus, takže zamířím na jeho obrovskou, holou, svalnatou hlavu.

Blížím se k němu. Tři metry... dva... jeden... Máchnu rukojetí a kovová koule zasviští vzduchem.

Najednou se mu podařilo vyprostit nohu z klece a otáčí se čelem ke mně.

Už jsem ale máchla a kovová koule letí vzduchem kolem mé hlavy. A právě když se na mě otočil, ostnatá koule přiletí z boku a zasekne se mu ve spánku. Vystříkne krev a já pouštím rukojeť.

Dav ohromeně mlčí.

Obr ustoupí o krok zpět, zavrávorá, potom uchopí řetěz a vyš- kubne si kovovou kouli z hlavy. Objeví se krev a kousky mozku.

Stojím tam, přikovaná hrůzou. Nemůžu pochopit, jak někdo po takové ráně může ještě fungovat.

Po chvíli však řemdih upustí, padne na kolena a pak na obličej. Jeho ruce leží bezvládně podél jeho těla a o pár vteřin později si s úžasem uvědomím, že je mrtvý. Zabila jsem ho.

Po chvilce ohromeného ticha dav najednou vyskočí. Burácí a křičí hlasitěji než kdy dřív. A tentokrát volají moje jméno.

„BROOKE! BROOKE! BROOKE!“

Skoro to neslyším. Všechny zbytky sil mě najednou opouštějí a o chvíli později se svět zatočí, kolena se mi podlomí a já se kácím k zemi. Vidím jen, jak se podlaha zvedá a udeří mě do tváře.

A pak je všude tma.

DVACET

Nevím, jestli jsem živá nebo mrtvá. Mé tělo bolí víc, než jsem si kdy dokázala představit, a říkám si, jestli to takhle chodí na onom světě. Z nějakého důvodu ale cítím, že jsem stále naživu: kdybych byla mrtvá, snad by to tolik nebolelo.

Otevřu jedno oko a vidím, že ležím tváří na kovové podlaze v temné místnosti osvětlené červeným nouzovým světlem. Podívám se kolem sebe a snažím se rozeznat, co stojí nade mnou.

„Brooke?“ slyším něčí hlas. Je to mužský hlas a vím, že ho od- někud znám, ale nevím odkud.

„Brooke?“ znovu se tiše zeptá.

Cítím něčí ruku na rameni, jak do mě lehce strká.

Otevřu oči trochu víc a konečně poznávám tu tvář: Ben. Sklání se nade mnou, jemně se mnou třese a snaží se zjistit, jestli jsem na- živu.

„Tohle je pro tebe,“ řekne.

Slyším zvuk plastu klouzajícího po kovové podlaze a ucítím vůni jídla. Jsem ale příliš grogy, než abych se na něj podívala a ani moc nevnímám, co se děje.

„Musím teď jít,“ říká. „Prosím tě. Chci, aby sis to vzala.“

O vteřinu později se ozve zvuk otevírajících se dveří a místnost zaplaví světlo. Slyším zvuk dupajících bot, řetězů a otevřených pout. Zvuky kroků se vzdálí, dveře se zavřou a vtom mi to dochází: právě odvedli Bena.

Chci zvednout hlavu, otevřít oči a zavolat na něj. Poděkovat mu. Varovat ho. Rozloučit se.

Moje hlava je ale příliš těžká, nedokážu ji zvednout a oči se mi začínají samy zavírat. Za několik okamžiků upadám do tvrdého spánku.

*

Když se znovu probudím, nevím, kolik času plynulo. Na své tváři cítím studenou kovovou podlahu a tentokrát se mi podaří postupně zvednout hlavu a odlepit se od podlahy. Hlavu mám jako střep a každý kousek mého těla zažívá bolest.

Jak se posadím, cítím ostrou bolest v žebrech, nyní po obou stra- nách. Můj obličej je celý oteklý, pohmožděný a odřený a hrozně mě bolí rameno. Nejhorší ze všeho je ale nesnesitelná pulzující bolest v lýtku, když se snažím narovnat nohu. Nejdřív nevím, proč mě to vlastně tak bolí a pak si vzpomenu: to hadí kousnutí.

Zapřu se jednou rukou o zem a podaří se mi se posadit. Roz- hlédnu se temnou místností, jestli tu není Ben. Je však pryč. Jsem sama.

Přede mnou leží tác s jídlem, kterého se nikdo ani nedotkl. Jeho jídlo. Dotknu se ho: je studené. Mám výčitky, že ho tu nechal, jsem si jistá, že ho potřeboval aspoň tak jako já. Uvědomím si, jak bylo těžké to jídlo obětovat. Pokud to bylo jeho poslední jídlo, tak ho od- vedli bojovat. Srdce se mi při tom pomyšlení rozbuší. Určitě to zna- mená, že je už mrtvý.

Podívám se na tác a mám pocit, jako by to jídlo po sobě zanechal nebožtík. Nemůžu se odhodlat se ho dotknout.

Slyším zvuk bot a kovové dveře se rozrazí. Vejdou čtyři otrokáři, postaví mě na nohy a vystrkají mě ven. Ta bolest, když stojím a jdu, je nepopsatelná. Hlavu mám strašně těžkou, všechno se točí a nevím, jestli se cestou nezhroutím.

Strkají mě chodbou a postupně slyším vzdálené burácení davu, které postupně zesiluje. Srdce se mi zastaví, protože si uvědomím, že mě vedou zpět do arény.

Pokud si myslí, že můžu znovu bojovat, pak je to k smíchu. Sotva se udržím na nohou. Kdokoli, koho proti mně postaví, bude mít snadnou práci. Nemám v sobě už žádné zbytky vůle a i kdyby, už nemám sílu. Nechala jsem v té aréně všechno.

Naposled do mě strkají a tunel se otvírá do arény. To burácení je ohlušující. Jak mě vedou po rampě, mžourám proti ostrému světlu a počítám poslední minuty svého života.

Když mě dav uvidí, začne v něm být živo. Všichni divoce dupou. Tentokrát žádné syčení ani posměšky, zdá se, že mě milují.

„BROOKE! BROOKE! BROOKE!“

Je to pocit jako z jiného světa. Dosáhla jsem slávy činy, které se mi hnusí a na tom posledním místě na zemi, kde bych o to stála.

Znovu do mě postrkují až ke kovovému žebříku vedoucímu k ringu. Podívám se vzhůru a vidím otevřené dveře klece, vyšplhám nahoru a bezmocně vcházím dovnitř.

A když vejdu, dav šílí.

Jsem stále ještě v polospánku, vše kolem je tak neskutečné a říkám si, jestli to všechno předtím nebyl sen. Podívám se dolů a vidím své lýtko, neskutečně oteklé, a vím, že to bylo skutečné. Nemůžu tomu uvěřit. Jsem tu zpátky. A tentokrát mě čeká jistá smrt.

Když říkali, že nikdo nepřežije, tak si nedělali legraci. Teď vím, že toto pravidlo nemá výjimek.

Stojím v prázdném ringu, rozhlížím se po stadionu a říkám si, kdo by mohl být můj další soupeř a odkud přijde. A vtom se najed- nou ozve jásot ze vzdálené strany stadionu. Tunel se otevře a do- vnitř vejde další bojovník. Nevidím, kdo to je, zakrývá ho průvod otrokářů. Když se blíží k ringu, dav začíná šílet. Mám ale natolik zakrytý výhled, že teprve když přijde až k ringu, když vyšplhá po žebříku, když se otevřou dveře klece a když ho strčí dovnitř – teprve tehdy poznávám, kdo to je.

A v ten okamžik mě opouští veškerá chuť bojovat, která mi ještě zbyla.

Jsem zděšená.

To nemůže být pravda.

Přede mnou se stejným zděšeným výrazem stojí Ben.

DVACETJEDNA

Stojím tam, úplně šokovaná, a civím na Bena, který vypadá jako zajíc na dálnici. Nechápu, jak mohou být tak krutí. Proč mě ze všech lidí na světě museli postavit právě proti němu?

Zdá se, že dav vycítil naše spojení – a dostává ho to do varu: křičí a hulákají a s hlasitým třísknutím se dveře klece zavřely. Horečně začínají sázet a jsou nedočkaví, kdo z nás dvou se jako první od- hodlá toho druhého zabít.

Ben tam stojí a vypadá úplně ztracený, jako by sem vůbec ne- patřil. Naše oči se setkají a na chvilku cítím, že jsme spojeni. Jeho velké, něžné modré oči se začínají zalévat slzami. Vypadá jako ztra- cený malý kluk. Je mi úplně jasné, že by mi nezkřivil ani vlas.

Doteď jsem byla odevzdaná a připravená tiše odejít do hrobu. Když tu ale vidím Bena, lapeného ve stejně bezvýchodné situaci, vrací se mi vůle žít. Musím najít nějaký způsob, jak nás odsud do- stat. Musím nás zachránit. Když ne sebe, tak aspoň jeho.

Začínám ze všech sil uvažovat, srdce se mi rozbušilo, jako by mělo křídla a snažím se soustředit, vytěsnit ten ohlušující dav.

Z davu se začíná ozývat bučení a nadávky, jsou vzteklí, že se ani jeden z nás nemá k tomu, aby začal bojovat. Jejich zklamání nako- nec přerůstá ve vztek a začínají na klec házet předměty. Na kovové stěny dopadají zkažená rajčata a nejrůznější druhy dalších předmětů, kterými nás dav zasypává.

Náhle v ledvinách cítím prudký elektrický šok a když se otočím, vidím, jak jeden z otrokářů plotem prostrčil elektrický obušek. Po- kouším se ho chytit, ale okamžitě ho vytáhne zpět. Ve stejnou chvíli dostává ránu i Ben. Je to nefér: chtějí nás přinutit k akci, dohnat nás ke vzteku a blíž k sobě. Dav dává burácením najevo, že se mu to líbí.

My tu však stojíme a zíráme na sebe, nikomu z nás se nechce bo- jovat.

„Dals mi svoje poslední jídlo,“ říkám mu přes hluk okolního davu. Přikývne, nemůže strachy ani mluvit.

Najednou k nám něco spadne. Je to zbraň. Nůž. Podívám se na něj pozorněji a zděsím se – je to tátův nůž, ozdobený logem námořní pěchoty.

Dav jásá a předpokládá, že nás to přinutí k boji.

Když vidím tátův nůž, vzpomenu si na Bree. A znovu pochopím, že musím přežít. Zachránit ji. Pokud je pořád naživu.

Dav náhle utichne. Rozhlížím se kolem sebe ve snaze pochopit, co se stalo. Ještě jsem ho tak tichý neslyšela. Podívám se nahoru a vidím, že vůdce stojí vysoko na svém pódiu. Všichni ztichli a po- zorně na něj upírají svůj zrak.

„Vyhlašuji změnu pravidel arény!“ oznamuje hlubokým, hřmot- ným hlasem. Mluví pomalu, rozvážně a dav visí na každém jeho slově. Očividně je to muž, který je zvyklý promlouvat k ostatním.

„Dnes poprvé umožníme jednomu člověku přežít. Jen jednomu!“ pronáší k davu. „Vítězi tohoto souboje bude udělena milost. A jeho sou- rozenci rovněž. Po tomto souboji budou volní a budou smět odejít.“

Vůdce se pomalu posadí zpět a v ten okamžik to z davu začne vzrušeně šumět. Sází se dál.

Podívám se znovu na nůž a teď vidím, že Ben se na něj také dívá.

Šance přežít. Získat svobodu. Nejen pro sebe – i pro Bree. Když zabiju Bena, zachráním ji. To je moje šance. Moje propustka ven.

Když vidím Bena koukat na ten nůž, je mi jasné, že mu hlavou běž stejné myšlenky. Je to šance, jak zachránit svého malého bratra.

Vrhnu se po něm a jedním pohybem po něm sáhnu a zvednu ho. To bylo snadné. Ben se ani nepohnul.

Já jsem ale z jiného těsta. Musím udělat to, co musím, abych pře- žila. Aby Bree přežila.

Napřáhnu se a zamířím, připravená vrhnout tátovým nožem.

Udělej to, Brooke! Zachraň svou sestru! Jsi za ni zodpovědná! UDĚLEJ TO!

Nakloním se dopředu a vší silou vypustím nůž z ruky. A v ten okamžik se všechno změní.

ČÁST IV.

DVACETDVA

Vrhám tátův nůž vším, co ve mně je, a v ten okamžik dav zatají dech a je úplné ticho. Nůž letí, otáčí se ve vzduchu, leskne se ve světle reflektorů. Je to ten nejsilnější a nejpřesnější hod v mém ži- votě. Je mi jasné, že najde svůj cíl. A že to bude znamenat jistou smrt.

Za chvíli budu volná.

O vteřinu později je v tichu slyšet zvuk kovu pronikajícího do masa a já vidím, že to skutečně byl perfektní zásah.

Dav vydechne zděšením.

Poprvé v životě jsem neposlechla radu svého otce. Nezabila jsem

Bena.

Zabila jsem jejich vůdce.

*

Nůž se vůdci zabodl přímo doprostřed čela. Povedlo se mi ho hodit přesně, milimetr nad plotem, v dokonalém úhlu, abych ho ze třiceti metrů trefila. Nůž ho trefil tak silně, že mu hlavu přibil k židli. Sedí tam, oči široce otevřené, ztuhlé úlekem a je mrtvý.

Arénou se rozhostí otupělé ticho. Několik vteřin je dav příliš šo- kovaný, než aby dokázal vůbec reagovat. Bylo slyšet špendlík spad- nout.

A pak nastalo peklo. Tisíce lidí vyskočily ze sedadel a rozběhly se na všechny strany. Někteří jsou vyděšení a utíkají jako o život, jiní ucítili šanci získat svobodu a utíkají k východům, někteří se mezi sebou začínají prát, zatímco jiní začínají bojovat s otrokáři. Je to jako by se konečně uvolnila divoká energie, potlačovaná příliš dlouho.

Otrokáři se rozutekli po celém prostoru a snaží se udržet pořádek. Podívám se na dveře klece a říkám si, jestli tudy můžeme unik- nout, ale už u nich stojí stráže a snaží se je otevřít a dostat se k nám.

Běžím k Benovi, který tam stále stojí, úplně v šoku, a zatáhnu ho za ruku.

„POJĎ ZA MNOU!“ zakřičím.

Běžím přes celý ring a táhnu ho za sebou, vyskočím na stěnu klece a začínám šplhat. Mám namířeno přímo nahoru a s úlevou vidím Bena vedle sebe.

Právě včas. Otrokářům se podařilo otevřít železnou bránu a ženou se přímo za námi.

My už jsme však na vrcholu plotu, pět metrů vysoko. Podívám se přes okraj a na chvíli zaváhám: je to vysoko a dopad bude tvrdý. Ben také váhá.

Jenže nemáme na vybranou. Teď nebo nikdy. Skáču.

Po pěti metrech dopadám nohama tvrdě na betonovou podlahu. Lýtko mi vybuchne bolestí a svalím se na zem. Jak se kutálím, cítím skoro stejnou bolest ve svých zlomených žebrech. Je to mučivá bo- lest, ale aspoň jsem si nezlomila nic jiného. Zvládla jsem to.

Rozhlédnu se kolem sebe a v tom zmatku lidí pobíhajících na všechny strany hledám Bena. Když ho uvidím, srdce se mi zastaví. Je stále nahoře na stěně klece a váhá. Bojí se skočit.

Otrokáři šplhají nahoru a co nevidět na něj dosáhnou. Je úplně vyděšený a ztuhlý hrůzou.

Snažím se vyhrabat se na nohy a zavolat na něj.

„BENE!“ křičím. „SKOČ! DĚLEJ!“

Slyším tu paniku ve svém hlase. Už není čas. Pokud neskočí teď, budu muset odejít bez něj.

Náhle se však naštěstí vrhá do davu. Tvrdě dopadne na zem a začne se kutálet. Za okamžik se pak zvedne. Vypadá otřeseně, ale zdá se, že zraněný není. Popadnu ho za ruku a utíkáme pryč.

V tom pekle si nás nikdo nevšímá. Lidé se perou a snaží se co nejdříve dostat ven. Proplétám se hradbou těl a schovávám se v davu. Podívám se za sebe a vidím, že je nám v patách skupina ot- rokářů.

Mám namířeno k jednomu z tunelů vedoucích k východu, kde se tlačí stovky lidí a splýváme s davem, krčíme se a proplétáme mezi lidmi. Cítím, že si za námi otrokáři klestí cestu davem a míří k nám. Nevím, jak dlouho se nám podaří unikat. Hustý dav se skoro zastavil.

Vstoupím do temnoty jednoho z tunelů a v ten okamžik mi čísi ruka zacpe ústa a strhne mě dozadu. A další ruka chytí Bena a také ho stáhne nazpět.

Chytili nás a odtáhli do temnoty. Můj únosce mě drží silným, smrtelným sevřením v temném výklenku ve zdi. Nejsem schopná vzdorovat. Jak tam stojím, říkám si, jestli si pro mě za chvíli přijde smrt.

Skupina otrokářů proběhne kolem nás hlouběji do tunelu v do- mnění, že jsou nám v patách. Nemůžu tomu uvěřit: setřásli jsme je.

Teď jsem vděčná, že nás někdo odvlekl stranou. Sevření kolem mých úst povolilo a já přemýšlím, proč nám náš únosce právě pro- kázal laskavost. Jeho sevření povolí úplně a když se ohlédnu, vidím velkého vojáka, celého v černém, ale bez masky. Vypadá jinak než ostatní. Může mu být tak 22 a má dokonalé, ostře řezané rysy se sil- nou bradou a vlasy s krátkým sestřihem. Tyčí se nad námi a dívá se na nás zelenýma očima, které jsou úplně jiné než jeho chování: jsou měkké a jako by sem vůbec nepatřily.

„Pojďte se mnou,“ řekne naléhavě.

Otočí se a zmizí do bočních dveří schovaných ve stěně. Podí- váme se s Benem na sebe, pak ihned vyrazíme za ním a proklouz- neme pod dveřmi do vedlejší místnosti.

Ten člověk nám právě zachránil život. A já nemám ponětí, kdo to je.

*

Voják za námi zavře dveře a zamkne je. Je to malá místnost, skoro jako cela, s malým oknem u stropu. Neprochází jím ale žádné sluneční světlo, takže předpokládám, že je stále ještě noc. I tuto místnost osvětluje jen malé červené nouzové světlo. Muž se obrátí k nám a všichni tam stojíme a díváme se jeden na druhého.

„Proč jsi nás zachránil?“ ptám se.

„Ještě není po všem,“ odpovídá chladně. „Pořád tam venku jsou tisíce těch věcí a hledaj vás. Musíte počkat do rána. Pak to zkusíme. Nemáme moc šancí. Ale nemáme jinou možnost.“

„Ale proč?“ trvám na svém. „Proč to děláš?“

Jde znovu zkontrolovat zámek na dveřích. Pak zamručí, zády k nám: „Protože odsud chci taky zmizet.“

Stojím tam beze slova, Ben na jedné straně a ten voják na druhé. Poslouchám, jak chodbou kolem našich dveří běží desítky dupají- cích nohou. Ten křik a hulákání se zdá být nekonečné a jako by se rozběsněný dav střídavě snažil nás najít a pak zase pral mezi sebou. Otevřela jsem Pandořinu skříňku: za našimi dveřmi je totální chaos. Modlím se, aby nikoho jiného nenapadlo se do toho výklenku ve zdi podívat – a kdyby ano, ať zámek vydrží.

Můj strach se změnil ve skutečnost a někdo začal tahat za kliku. Voják pomalu zvedne svou zbraň, namíří směrem ke dveřím a za- kloní se. Drží ji pevně a míří na dveře.

Stojím tam, chvěju se a po zádech mi stéká pot, i když je tu zima. Ať už to je kdokoli, pořád se snaží otevřít. Pokud se mu to povede, je s námi konec. Prvního možná ještě stačíme zabít, ale výstřel by upozornil ostatní a pak by nás našli všichni. Vůbec nedýchám, jako by to byla celá věčnost, a klika se konečně uklidní. Slyším toho ně- koho se otočit a utíkat pryč.

S úlevou si vydechnu. Asi to byl jen nějaký kolemjdoucí, který se chtěl někam schovat.

Ten voják se také pomalu uvolňuje. Sklápí svou zbraň a schová ji do pouzdra.

„Kdo jsi?“ zeptám se tiše ze strachu, že by mě někdo mohl sly- šet. „Logan,“ odpovídá a nepodává mi ruku.

„Já jsem Brooke a tohle je– “ začnu, ale on mě přeruší.

„Já vím,“ řekne. „Všechny bojovníky vždycky ohlásej.“ Samozřejmě.

„Pořád jsi mi ale ještě neodpověděl,“ tlačím na něj. „Neptala jsem se na tvoje jméno. Ptala jsem se, kdo jsi.“

Podívá se na mě chladně a vzdorovitě.

„Jsem jeden z nich,“ řekne zdráhavě. „Nebo jsem aspoň byl.“

„Otrokář?“ zeptá se Ben a v jeho hlase je cítit překvapení a odpor. Logan zavrtí hlavou.

„Ne. Hlídač vězení. Stráž v aréně. Nikdy jsem nejel lovit otroky.“

„Ale to jsi pak na jejich straně,“ vyjedu na něj a slyším se, jak ho soudím. Vím, že bych k němu měla být mírnější – koneckonců nám právě zachránil život. Vybavím si ale ty lidi, kteří unesli Bree, a je těžké k němu cítit nějaké sympatie.

Pokrčí rameny. „Jak jsem řekl. Už ne.“ Zabodávám se do něj pohledem.

„Ty to nechápeš,“ říká, jako by mi to chtěl vysvětlit. „Tady člo- věk nemá na výběr. Buďto se k nim přidáš nebo umřeš. Je to jedno- duchý. Neměl jsem na výběr.“

„Já bych si vybrala smrt,“ říkám mu vzdorovitě.

Podívá se na mě a v matném světle vidím tu intenzitu v jeho ze- lených očích. I když se snažím si to nepřipouštět, všímám si, jak jsou nádherné. Je na něm něco vznešeného, rytířského. Nikdy jsem nic takového neviděla.

„Jo?“ zeptá se. Změří si mě. „Možná jo,“ řekne nakonec. „Možná jsi lepší člověk než já. Ale já jsem udělal, co jsem musel, abych pře- žil.“ Odchází na vzdálenou stranu místnosti.

„Jak sem ale řekl, to je teď jedno,“ pokračuje. „Co bylo, bylo. Jdu pryč.“ Uvědomím si, jak jsem k němu byla předpojatá a mám výčitky. Možná má pravdu. Možná, že kdybych tu žila, taky bych se k nim přidala. Nevím, pod jakým tlakem mohl být. „Takže co teď?“ říkám. „Chceš zběhnout? Pryč od nich?“

„Pryč odsud,“ říká. „Mám toho dost. Když jsem tě viděl bojovat, něco se ve mně hnulo. Viděl jsem v tobě takový odhodlání... A věděl jsem, že to je moje chvíle, že musím zmizet, i kdybych měl umřít.“

Slyším v jeho hlase upřímnost a vím, že říká pravdu. Překvapuje mě slyšet, že jsem ho inspirovala. Nesnažila jsem se nikoho inspi- rovat – jen přežít. A jsem mu vděčná, že mi pomohl.

Soudě podle počtu nohou, které probíhají kolem našich dveří, je to ale stejně asi zbytečné. Nevidím, jak bychom se odsud mohli do- stat.

„Vím, kde je tady blízko člun,“ pokračuje, jako by mi četl myš- lenky. „Je to na západní straně, u 42. ulice. Malej motorovej člun. Hlídkujou s ním na Hudsonu. První hlídka ale vyráží až po svítání. Pokud se tam dostanu brzo ráno, dřív než oni, můžu jim ho ukrást. Odjet s ním po řece.“

„Kam?“ zeptám se.Podívá se na mě prázdným pohledem.

„Kam bys jel?“ ptám se znovu.

Pokrčí rameny. „Nevím. Je mi to jedno. Kamkoli, pryč odsud. Asi kam mě řeka zavede.“

„Myslíš si, že dokážeš v horách přežít?“ zeptá se náhle Ben. Cítím v jeho hlase napětí, něco, co u něj neznám, co jsem u něj ještě neslyšela. Skoro bych si myslela, že to zní majetnicky. Jako žárli- vost.

Najednou se začervenám, protože mi to dojde: Ben ke mně něco cítí. Žárlí na Logana. Logan se otočí a chladně se na Bena zadívá.

„Proč by ne?“ odpoví. „Kdyžs to zvládnul ty...“

„Já a přežít? To je trochu silný slovo,“ řekne Ben. „Bylo to spíš jako pomalá smrt.“

„Pořád lepší, než bejt tady,“ řekne Logan. „Navíc, já nejsem po- raženec. Najdu způsob, jak přežít. Mám zbraně a náboje a jídlo na pár dní. Víc nepotřebuju. Budu dělat, co budu muset.“

„Já nejsem poraženec,“ odpoví Ben naštvaně. Logan jen pokrčí rameny.

„Ten člun je pro dva,“ říká mi a nedívá se na Bena. Z jeho po-

hledu je mi jasné, že s sebou chce vzít jen mě. Říkám si, jestli se mu třeba líbím nebo jestli je to jen chlapská záležitost, prostě jen sou- těžení, ješitnost. Logan v mém pohledu asi vycítil odhodlání, pro- tože dodává: „Ale když bude muset, asi se tam vejdou i tři.“

Chodí místností.

„Pomůžu vám utýct. Za svítání půjdete se mnou. Vyjedem člu- nem po Hudsonu. Někde vás vysadím, abyste to měli blízko domů, ať už to je kdekoli, a pak pojedu svojí cestou.“

„Bez Bree nikam nejdu,“ říkám pevně. Logan se otočí a podívá se na mě.

„Kdo je Bree?“ zeptá se.

„Moje sestra.“

„A já nepůjdu bez svýho bratra,“ dodává Ben.

„Nepřišli jsme sem bezdůvodně,“ říkám mu. „Zachránit naše sou- rozence. A přivýst je zpátky. Nikam bez ní nejdu.“

Logan zavrtí hlavou, jakoby naštvaně.

„Nevíte, co mluvíte,“ řekne. „Nabízím vám cestu ven. Zadarmo. Copak nechápete, že odsud žádná jiná cesta nevede? Neujdete ani dva metry a budou vás mít. A i když najdeš svoji sestru – co pak?“ Stojím tam, založím si ruce a funím vzteky. Ani náhodou mi to nerozmluví.

„Navíc, nerad to říkám, ale...“ a pak se zarazí a mlčí.

„Ale co?“ tlačím na něj.

Váhá, jako by přemýšlel, jestli má něco říct. Pořádně se na- dechne.

„Nikdy je nenajdete.“

Cítím, jak při těch slovech blednu. Zírám na něj a přemýšlím, co asi skrývá.

„Co nám tajíš?“ ptám se.

Přestane se na mě dívat, zadívá se na Bena a pak na podlahu, mému pohledu se vyhýbá.

„Co o nich víš?“ tlačím na něj. Srdce mi buší – bojím se, že mi řekne, že je Bree mrtvá.

Váhá, nervózně šoupe botou po podlaze. Konečně začne mluvit.

„Rozdělili je,“ začíná. „Byli příliš mladý. Vždycky je rozdělej, starší a mladší. Silnější a slabší. Kluky a kolky. Silnější si schovaj na arénu. Ale ty mladší, slabší...“ zarazí se.

Srdce mi buší, přemýšlím, co mi řekne.

„No?“ rýpne do něj Ben.

„Malý kluky posílaj do dolů.“

„Do dolů?“ zeptá se Ben a rozhořčeně udělá krok dopředu.

„Uhelnejch dolů. Na druhý straně města. Pod Grand Central. Od- vezou je vlakem na druhou stranu města. Daj je do šachet, hluboko pod zemí. Potřebujou uhlí, aby mohli topit. Tam je tvůj bratr. Tam jel ten vlak. Je mi to líto,“ říká a zdá se, že to myslí vážně.

Ben najednou zrudl a vyrazil ke dveřím.

„Kam to jdeš?“ ptám se ho vyděšeně.

„Za svým bráchou,“ odsekne mi a ani nevolní krok.

Logan se postaví a napřaženou rukou Benovi zatarasí cestu. Vidím je teď vedle sebe, Logan se nad ním tyčí, je skoro o hlavu vyšší, dvakrát širší a má obrovská svalnatá ramena. Ben vedle něj vypadá jako trpaslík. Jsou každý úplně jiný, přesné protiklady: Logan je klasický americký drsný typ, zatímco Ben, hubený a ne- holený, s dlouhými vlasy a oduševnělýma očima je ten typ citlivého umělce. Rozdílnější už snad ani být nemohou. Mají však společnou pevnou vůli a vzdorovitost.

„Nikam nejdeš,“ říká mu Logan hlubokým, autoritativním hla- sem.

Ben se na něj zamračí.

„Pokud vyjdeš z těch dveří,“ pokračuje Logan, „prozradíš nás. A pak budem všichni mrtvý.“ Ben pochopil a jeho ramena se uvolnila.

„Jestli chceš jít hledat svýho bratra,“ pokračuje Logan, „můžeš. Ale nejdřív musíš počkat do úsvitu, až odsud všichni vypadnem spo- lečně. Už jen pár hodin. Pak se můžeš jít klidně nechat zabít.“

Ben se pomalu otočí zpět a naštvaně jde na druhou stranu míst- nosti.

„A co Bree?“ říkám mu ocelově chladným hlasem. Bojím se ze- ptat. Ale musím to vědět. „Kam ji odvezli?“

Logan pomalu zavrtí hlavou a vyhýbá se mi pohledem.

„KAM?“ uhodím na něj jedovatě a udělám krok směrem k němu. Srdce mi tluče hrůzou.

Odkašle si.

„Malý holky,“ začne mluvit, „který jsou na arénu příliš mladý... odvážej do otroctví,“ říká. Podívá se na mě. „Kvůli sexu.“

Srdce mi puklo. Chci vyběhnout ze dveří, křičet a všude ji hledat.

Vím ale, že by to bylo marné. Musím se dozvědět víc. Obličej mi zrudne, polije mě horko a rozčilením zatínám pěsti.

„Kam ji odvezli?“ ptám se znovu ledovým tónem.

„Otrokyně vozej na Governor‘s Island. Tam je posaděj do auto- busů a pošlou je do centra. Pak je posaděj na loď. Příští autobus vy- jede za úsvitu. Tvoje sestra bude v něm.“

„Kde jsou ty autobusy?“ chci vědět.

„Přes ulici,“ říká. „Na rohu 34. a 8. ulice. Jedou od starý pošty.“ Na nic nečekám, vydávám se ke dveřím a noha mě příšerně bolí. Logan znovu napřáhne ruku a zastaví mě. Je silná a svalnatá, je jako zeď.

„Ty taky budeš muset počkat,“ říká. „Do rozbřesku. Teď bys toho moc nenašla. Ještě v tom autobuse není. Než je naložej, držej je někde v podzemí, v nějaký cele. Ani nevím, kde. Slibuju ti. Za úsvitu je vezmou nahoru a naložej do autobusů. Jestli ji chceš najít, tehdy budeš mít šanci.“

Zírám do jeho očí, zkoumám je a vidím v nich upřímnost. Po- malu se otočím a zhluboka dýchám, abych se ovládla.

„Měla bys ale vědět, že je to stejně ztracený,“ říká. „Nikdy ji ne- dostaneš ven. Bude připoutaná ke skupině otrokyň a ty budou při- poutaný k obrněnýmu autobusu. A kolem autobusu budou desítky aut a vojáků. Ani se k němu nepřiblížíš. Jen se necháš zabít. Navíc,“ dodává, „většina autobusů ani nezvládne projet pustinou.“

„Pustinou?“ ptám se ho. Zdráhavě si odkašle.

„Aby se dostaly do přístavu, k molu na Governor‘s Island, musej jet centrem, do oblasti za zdí. Ta zeď končí na 23. ulici. Na jih dál je pustina. Tam žijou Psychouši. A jsou jich tam tisíce. Zaútočej na každej autobus, kterej tamtudy projede. Většina jich ani neprojede. Proto posílaj spoustu autobusů najednou.“

Při těch slovech blednu.

„Proto vám říkám: pojďte se mnou za úsvitu. Aspoň budete v bezpečí. Vaši sourozenci jsou už ztracený. Můžete přežít aspoň vy.“

„Je mi jedno, jakou mám šanci,“ odpovím mu pevným a odhod- laným hlasem. „Je mi jedno jestli při tom umřu. Půjdu najít svoji sestru.“

„A já svýho bráchu,“ dodává Ben. Překvapuje mě i jeho odhod- lání.

Logan zavrtí hlavou.

„Jak chcete. Jste v tom sami. Já si za úsvitu vezmu ten člun a budu dávno pryč.“

„Uděláš, co musíš,“ pronesu s opovržením. „Jako vždycky.“ Ušklíbne se na mě a vidím, že ho to opravdu zasáhlo. Náhle se

otočí a odejde na druhou stranu místnosti, opře se o zeď a smutně se posadí na zem. Zkontroluje svou pistoli a začne ji čistit, už se na mě nedívá, jako kdybych už neexistovala.

Jak tam tak sedí, připomene mi to ostrou bolest v lýtku a to, jak jsem vyčerpaná. Přejdu k protější stěně, co nejdál od něj, opřu se o zeď a také se posadím. Ben přijde ke mně, sedne si vedle mě, ko- leny se skoro dotýká mých, ale jen skoro. Jsem ráda, že ho tu mám. On to chápe.

Nemůžu uvěřit, že tu teď oba sedíme a jsme naživu. Nikdy bych se toho nenadála. Předtím jsem si byla jistá, že nás vedou na smrt a teď mám pocit, jako bych dostala druhou šanci žít.

Myslím na svou sestru a na Benova bratra – a najednou si uvě- domím, že se cesty rozdělí, že budeme muset jít každý do jiné části města. Už jen ta myšlenka mě rozrušuje. Podívám se na něj a zkou- mám ho, jak tam sedí se sklopenou hlavou. Prostě to není bojovník. Sám nepřežije. A tak nějak se cítím za něj být zodpovědná.

„Pojď se mnou,“ řeknu mu najedou. „Bude to tak bezpečnější. Půjdeme městem spolu, najdeme moji sestru a pak se odsud nějak dostanem.“ Zavrtí hlavou.

„Nemůžu odejít bez bráchy,“ říká.

„Zamysli se,“ říkám mu. „Jak ho chceš najít? Je někde v dole na druhým konci města, desítky, možná stovky metrů pod zemí. A i když ho náhodou najdeš, jak se odtamtud chceš dostat? Aspoň víme, kde je moje sestra. S ní aspoň máme šanci.“

„A jak se odtamtud chceš dostat, až ji najdeš?“ zeptá se. Dobrá otázka, na kterou nemám odpověď.

Prostě zavrtím hlavou. „Nějak to zvládnu,“ řeknu mu.

„Já taky,“ odpoví. Cítím ale v jeho hlasu nejistotu, jako kdyby už věděl, že to nezvládne.

„Bene, prosím tě,“ žádám ho. „Pojď se mnou. Dostaneme Bree a všechno to zvládnem. Spolu přežijeme.“

„Já můžu říct to samý,“ odpoví. „Můžu ti říct, abys šla se mnou. Proč je tvoje sestra důležitější než můj brácha?“

Má pravdu. Má svého bratra rád stejně tak jako já svou sestru. A chápu ho. Na to nemůžu nic říct. Dojde mi, že se při úsvitu roz- loučíme. A že ho už asi nikdy neuvidím.

„Dobře,“ říkám mu. „Ale slib mi jednu věc.“ Podívá se na mě.

„Až bude po všem, běž podél East River až k molu v přístavišti

na South Street. Buď tam za úsvitu. Budu tam. Nějak to zvládnu. Sejdeme se tam a dostanem se odsud spolu.“ Podívám se na něj.

„Slib mi to,“ přikazuju mu.

Zkoumá mě a vidím, jak přemýšlí.

„Proč si jsi tak jistá, že se vůbec dostaneš přes centrum k pří- stavu?“ zeptá se. „Přes všechny ty Psychouše?“

„Abych to nezvládla,“ říkám mu, „musela bych nejdřív umřít. A to nemám v úmyslu. Ne po tom všem, čím jsem prošla. Ne dokud je Bree naživu.“

Slyším to odhodlání ve svém vlastním hlase a skoro ho nepo- znávám – jako by mnou promlouval někdo cizí.

„Tam se sejdeme,“ naléhám. „Buď tam. Slib mi to.“ Konečně přikývne.

„Dobře,“ řekne. „Fajn. Pokud budu naživu, budu tam. Za úsvitu. Ale když tam nebudu, tak to bude znamenat, že jsem mrtvej. A ne- čekej na mě. Slibuješ? Nechci, abys na mě čekala,“ naléhá. „Slib mi to.“

Nakonec říkám: „Slibuju.“

Natáhne ke mně svou křehkou ruku. Pomalu ji vezmu do své.

Sedíme tam, držíme se za ruce, naše prsty jsou propletené a do- chází mi, že je to poprvé, co ho držím za ruku – opravdu držím za ruku. Je hebká a je krásný pocit ji držet. I když se tomu bráním, tro- chu mě zašimrá v žaludku.

Sedíme tam vedle sebe, záda opřená o zeď, v potemnělé míst- nosti a držíme se za ruce ani nevím jak dlouho. Oba se díváme stra- nou a mlčíme, ztraceni ve vlastním světě. Naše ruce se ale neodloučí a jak tam sedím a usínám, přemýšlím, jestli to je naposledy, co ho vidím naživu.

DVACETTŘI

Otevřu oči a cítím, jak mi někdo třese za rameno. „JDEME!“ za- šeptá někdo naléhavě.

Zamrkám a otevřu oči, jsem trochu dezorientovaná a nejsem si jistá, jestli spím nebo jsem vzhůru. Rozhlédnu se kolem sebe, sna- žím se srovnat si hlavu a vidím, že se oknem do místnosti loudí šedé světlo předznamenávající úsvit. Rozbřesk. Usnula jsem vsedě na zemi, hlavou opřená o Benovo rameno. Logan ho také hrubě pro- bouzí.

Úplně se probudím a vyskočím na nohy. Při tom cítím, jak mi mučivá bolest z lýtka exploduje do celé nohy.

„Ztrácíme čas!“ vyštěkne Logan. „Dělejte! Oba dva! Já mizím. Pokud se mnou chcete jít ven, teď máte šanci!“

Logan pospíchá ke dveřím a položí na ně ucho. Jdu napříč míst- ností ke dveřím a cítím nával adrenalinu, Ben je už vzhůru a stojí vedle mě za Loganem. Posloucháme. Venku se zdá být ticho. Žádné kroky, žádný křik... nic. Říkám si, kolik asi uplynulo hodin. Zní to, jako by všichni zmizeli.

Zdá se, že Logan je také spokojený. Drží pistoli v jedné ruce, druhou pomalu odemkne dveře a zkontroluje, jestli jsme připravení. Tiše otevře dveře.

Opatrně vychází ven, prudce se obrátí za roh, připravený vystřelit. Gestem nás volá k sobě, takže vycházím ven a vidím, že jsou všechny chodby prázdné.

„Dělejte!“ zašeptá horečně.

Běží chodbou a já také, pokud se to tak dá nazvat. Každý krok znamená výbuch bolesti v mém lýtku. Neudržím se a podívám se na něj a hned si přeju, abych to bývala neudělala: je tak opuchlé, že je velké jako baseballový míček. Také je celé rudé a mám obavu, jestli se mi nezanítilo. Všechny moje svaly mě bolí, od žeber, přes rameno až po můj obličej – ale o lýtko mám největší starost. To ostatní jsou jen zra- nění, ale pokud je v mém lýtku zánět, budu potřebovat léky. A rychle.

Na to teď ale nesmím myslet. Běžím a belhám se dál chodbou, Ben běží vedle mě a Logan pár metrů před námi. Ocelové koridory jsou lehce osvětlené ojedinělým nouzovým osvětlením, já běžím tmou za Loganem a spoléhám na to, že to tu zná. Naštěstí stále nikdo není vidět. Asi jsou všichni venku a hledají nás.

Logan zabočí vpravo do další chodby a pak doleva. Běžíme za ním a věříme, že zná cestu ven. Je naším záchranným lanem a pro- stě mu budu muset věřit. Nemám na vybranou.

Po několika dalších odbočkách se Logan konečně zastaví před nějakými dveřmi. Zastavím se u něj, celá udýchaná. Strčí do dveří, vykoukne ven a otevře je dokořán. Sáhne za sebe, popadne Bena za rameno a vytáhne ho ven.

„Támhle,“ říká mu a někam ukazuje. „Vidíš to?“

Vykloním se ven. V dálce, na konci velkého otevřeného nádraží, jsou vidět vlakové koleje.

„Ten vlak, co se právě rozjíždí. Ten jede k dolům. Jezdí jednou denně. Jestli chceš jít, jdi teď. Musíš ho chytit!“

Ben se otočí a ještě naposledy se na mě podívá, oči má doširoka otevřené adrenalinem. K mému překvapení se natáhne, chytne mě za ruku a políbí její hřbet. Ještě chvilku ji drží a významně se na mě dívá, jako by to bylo naposled, co mě vidí.

Pak se otočí a sprintuje přes nádraží k vlaku. Logan na mě letmo posměšně pohlédne a já cítím jeho žárlivost.

Sama nevím, co si o tom polibku mám myslet. Jak se na něj dívám, jak utíká k vlaku, znovu mě napadne, jestli je to naposledy, co ho vidím.

„Tudy!“ vyštěkne Logan a běží další chodbou.

Já tam ale sedím, celá ztuhlá, a sleduju, jak Ben utíká.

Logan se na mě otočí a je nervózní a naštvaný. „DĚLEJ!“ zašeptá. Ben běží podél trati přes celý otevřený prostor nádraží Penn Station, pak naskakuje na zadní část rozjíždějícího se vlaku. Pevně se drží železných tyčí a vlak mizí v černém tunelu. Zvládl to.

„Jdu pryč!“ řekne Logan, pak se otočí a začne sprintovat další chodbou.

Probudím se a uháním za ním. Běžím tak rychle, jak mi nohy do- volí, ale Logan už má velký náskok a když znovu zahne, ztrácím ho z dohledu. Napadne mě, že jsem ho ztratila, a srdce se mi rozbuší.

Zahnu do další chodby, vyběhnu na rampu a konečně ho znovu vidím. Stojí u stěny vedle skleněných dveří a čeká na mě. Dveřmi je vidět ven. Osmá Avenue. Úplně bílý svět. Venku zuří vánice.

Přiběhnu k Loganovi a postavím se vedle něj, zády opřená o zeď a snažím se popadnout dech.

„Támhle, vidíš?“ zeptá se a někam ukazuje.

Podívám se tím směrem a snažím se něco mezi nánosy sněhu za- hlédnout.

„Přes ulici,“ říká, „před starou poštou. Ty autobusy tam venku.“ Namáhám svůj zrak a vidím tři velké zasněžené autobusy. Vypa- dají jako školní autobusy, ale jsou upravené, po všech stranách po- bité tlustými železnými trámy, jako obrněné vozy. Dva z nich jsou nabarvené nažluto a jeden je černý. Ke každému z nich jsou při- poutány desítky mladých dívek a postupně nastupují. Srdce mi po- skočí radostí, když vidím Bree ve skupině dívek nastupujících do jednoho ze žlutých autobusů několik set metrů ode mě.

„To je ona!“ křičím. „To je Bree!“

„Vzdej to,“ řekne. „Pojď se mnou. Aspoň přežiješ.“

Jsem ale naplněná novým odhodláním a podívám se na něj na- prosto vážným pohledem.

„Není to o přežití,“ odpovím mu. „Copak to nechápeš?“

Logan se mi dívá hluboko do očí a vidím, že to konečně chápe. Opravdu to chápe. Vidí, že jsem rozhodnutá, že mě nic na světě ne- může přemluvit.

„Tak fajn,“ řekne. „Teď to přijde. Jakmile vyrazíme z těch dveří, poběžím k řece, ke člunu. Jsi v tom sama.“

Sáhne dolů a dává mi do dlaně něco těžkého. Je to pistole. Jsem překvapená a vděčná.

Chystám se s ním rozloučit, když vtom slyším zvuk motoru a když se ohlédnu, vidím černé mráčky vycházející z výfuků autobusů. Než se stihnu vzpamatovat, autobusy se začínají v hustém sněhu rozjíždět.

„NE!“ zakřičím. Než se stačím rozmyslet, vykopávám dveře a vy- bíhám ven. Do tváře mě udeří závan větru nesoucí vlnu ledového a mokrého sněhu tak studenou, že mi to bere dech.

Vybíhám do oslepující vánice, sníh mám po kolena. Běžím a běžím přes otevřenou bílou ulici směrem k autobusům. Za Bree.

Příliš pozdě. Už na mě mají náskok dobrých sto metrů a nabírají ve sněhu rychlost. Utíkám za nimi, noha mi celá hoří a sotva popadám dech, dokud mi nedojde, že Logan měl pravdu. Je to zbytečné. Pozo- ruju autobusy, jak zabočují za roh a brzy mi mizí z dohledu. Nemůžu tomu uvěřit. Propásla jsem ji.

Podívám se za sebe a vidím, že Logan tam není. Píchlo mě u srdce. Asi už vyrazil. Teď jsem úplně sama.

Zoufale se snažím něco rychle vymyslet. Dívám se kolem sebe a před Penn Station vidím řadu vozů Humvee. Na střechách a na ka- potách sedí otrokáři. Jsou zády ke mně, schoulení do svých bund a chrání se před sněhem. Nikdo z nich se nedívá mým směrem. Jejich zraky jsou upřené na ujíždějící autobusy.

Potřebuju nějaké vozidlo. Je to moje jediná šance, jak ty autobusy dohnat.

Utíkám a belhám se k poslednímu Humvee, kterému jedinému na střeše nesedí žádný otrokář. Jeho motor se točí, z výfuku se mu kouří, uvnitř sedí otrokář a zahřívá si ruce.

Připlížím se ke dveřím řidiče, vyškubnu je a namířím na otrokáře svou pistoli.

Nemá na obličeji žádnou masku, takže vidím ten jeho šokovaný výraz. Strachy zvedne ruce, nechce se nechat zastřelit. Nedávám mu čas zareagovat, aby nepřivolal ostatní. Namířím mu pistoli na obličej, sáhnu dovnitř, vezmu ho za bundu a vytáhnu ho ven. Těžce dopadá do sněhu.

Chci naskočit za volant, když vtom ucítím obrovskou bolest na boční části hlavy, jak na ni dopadlo něco kovového. Ta rána mě po- razila a já padám do sněhu.

Připlížil se ke mně další otrokář a praštil mě ze strany do hlavy svou pistolí. Sáhnu si na hlavu a cítím, jak mi na ruku stéká krev. Bolí to jako čert.

Ten otrokář nade mnou stojí a pistoli mi namíří přímo na obličej. Zle se zašklebí, natáhne kohoutek a vím, že se chystá vystřelit. Uvě- domím si náhle, že za okamžik zemřu.

Zazní výstřel a já se celá napnu.

DVACETČTYŘI

Cítím, jak mi na tvář vystříkla teplá krev, zachytila se mi na kůži a já přemýšlím, jestli jsem mrtvá.

Pomalu otevřu oči a pak si uvědomím, co se stalo. Nejsem mrtvá, dokonce na mě nikdo ani nevystřelil. Toho otrokáře někdo střelil ze- zadu a celou mě potřísnily kousky jeho mozku. Někdo ho zastřelil. Někdo mě zachránil.

Za ním stojí Logan s napřaženou zbraní, ze které se kouří. Ne- můžu tomu uvěřit. Vrátil se pro mě.

Podá mi ruku. Chytám se jí. Je velká a hrubá a jedním rychlým pohybem mě vytáhne na nohy.

„NASTUP!“ zakřičí.

Běžím k sedadle spolujezdce a naskakuju dovnitř. Logan skáče za volant, zabouchne dveře a než se vůbec stihnu posadit, zařadí rychlost a šlápne na plyn. Naše Humvee klouže ve sněhu, jak se sna- žíme vyjet na ulici.

Ostatní otrokáři seskakují z aut, hrabou se dovnitř a vyrážejí za námi. Jeden běží na nás. Logan se vykloní z okna, zamíří a střelí ho do hlavy dřív, než na nás může vystřelit. Běží na nás další, v napřa- žené ruce svírá pistoli a míří na nás. Vykloním se z okna a střílím. Přímý zásah do hlavy a je po něm.

Mířím na dalšího, ale vtom najednou nadskočím, jak auto prudce zrychlilo, a zatlačilo mě dozadu.

Logan má pedál na podlaze a v tom sněhu je nás na silnici všude plno. Zatáčíme za roh a rychle tři rozměrné autobusy doháníme. Už jsou jen pár stovek metrů před námi.

Za námi se však usadilo šest Humvee. Brzy nás dostihnou. Je jich mnohem víc.

Logan zavrtí hlavou. „Tys prostě nemohla jít se mnou, že?“ říká vztekle, zařazuje pátý rychlostní stupeň a znovu dupe na pedál. „Jsi paličatější než já.“

Nabíráme ještě víc rychlosti a pronásledujeme autobusy přes půl města po 34. ulici směrem na východ. Projíždíme Sedmou Avenue... pak Šestou... pak Autobusy ostře zabočí vpravo na Pátou a my za nimi, ztrácíme už jen sto metrů.

Podívám se do zpětného zrcátka a vidím, že jsou ta Humvee těsně za námi. Jeden z otrokářů se vykloní z okna a namíří na nás pistoli a vzápětí se ozve kovový zvuk kulky odražené od našeho vozu. Ucuknu a jsem ráda, že je neprůstřelný.

Logan na to dupe a prolétáme příčné ulice: 32. ulice... 31. ulice...30. ulice... Podívám se před sebe a ke svému úleku přímo před námi vidím obrovskou zeď, přes celou Pátou Avenue. Jedinou cestou skrz je úzký klenutý průjezd přímo uprostřed.

Několik stráží uvolňuje obrovské kovové závory a otvírá bránu, kterou projíždí všechny tři autobusy, jeden za druhým. „Musíme za- stavit!“ zakřičí Logan. „Za tou bránou je pustina! Je to příliš ne- bezpečný!“

„NE!“ křičím na něj. „Nezastavuj! Jeď! JEĎ!“

Logan zavrtí hlavou a začíná se potit. Nutno ale dodat, že pořád jedeme.

Brána se zavřela. Logan ale nezpomaluje.

„Drž se!“ křičí.

Naše Humvee s obrovskou silou narazilo do železné brány. Za- tajím dech a mám pocit, že to nepřežijeme.

Naštěstí je tohle Humvee jako tank. Nemůžu tomu uvěřit, ale že- lezná vrata brány vypadla z pantů a vylétla vzduchem. Naše přední sklo je popraskané a kapota pořádně promáčknutá, ale naštěstí se nám nic nestalo. Doháníme ty autobusy a zbývá už jen padesát metrů.

Podívám se do zrcátka a čekám, že uvidím ostatní Humvee hned za námi – všichni otrokáři ale dupli na brzdy ještě před bránou. Nikdo z nich se neodvažuje nás pronásledovat. Nechápu to – jako kdyby se báli vyjet na tuhle stranu zdi.

„Co dělaj?“ ptám se. „Oni zastavujou! Přestali nás pronásledo- vat!“

Logana to zřejmě jinak nepřekvapuje – což také nechápu.

„Jasně že zastavili.“

„Proč?“

„Vyjeli jsme za zeď. Tady je pustina. Zas tak hloupí nejsou.“ Dívám se na něj a stále nechápu.

„Maj strach,“ říká.

Nechápu: proč by se velká skupina ozbrojených válečníků s ku- lomety na svých Humvee měla něčeho bát?

Rozhlédnu se, začínám vnímat okolí a náhle jsem mnohem obe- zřetnější, než jsem kdy byla. Mrazí mě v zádech. Co by tu mohlo být tak nebezpečné, aby se sem kvůli tomu neodvážila skupina ozbro- jených vojáků v několika Humvee?

Když se nakloním blíž, náhle zaznamenám pohyb. Podívám se do výšky a vidím, jak ze všech opuštěných budov vykukují zohavené tváře bioobětí. Jsou jich stovky.

Náhle se začínají všude kolem nás otvírat kanály. Ze země zač- nou vylézat desítky dalších bioobětí. A mnoho dalších vybíhá po schodech z opuštěné stanice metra, kterou právě míjíme.

Při pohledu na ty lidi mi začíná tlouct srdce. Jsou jich stovky a přibíhají ze všech stran. Vstoupila jsem na jejich území, překročila hranici místa, kde bych neměla být. Musím Bree co nejrychleji najít a sakra odsud vypadnout.

Jeden Psychouš vyskočí a pokouší se mě za něco chytnout skrz otevřené okno. Zakloním se, napřáhnu a uhodím ho do obličeje ru- kojetí své pistole. Spadne na zem a klouže po sněhu.

Autobusy před námi nevyzpytatelně přejíždějí zprava doleva a Logan se drží jejich stop. Z toho cukání se mi dělá špatně.

„Proč s tím tak cukáš?“ ptám se ho.

„Miny!“ křičí na mě Logan. „Celá ta zatracená pustina je zami- novaná!“

Jako by mu někdo chtěl dát za pravdu, najednou se na silnici před námi objeví malá exploze a jednomu z autobusů se na poslední chvíli jen těsně podaří jí vyhnout. Píchlo mě u srdce. O kolik horší to tu ještě může být?

„Dojeď k jejím autobusu!“ snažím se překřičet zvuk motoru. Zašlápl pedál do podlahy a blížíme se k nim. Už možná jen 30 metrů a já se snažím vymyslet plán. Když už se k nim blížíme, na- jednou se z jednoho kanálu vynoří Psychouš s RPG na rameni a vy- střelí.

Raketa proletí vzduchem a přímo zasáhne ten černý autobus. Vy- buchuje přímo před námi a to nás nutí se mu na poslední chvíli vy- hnout.

Autobus dostává smyk, padá na bok a potom se změní v obrov- skou ohnivou kouli. Myslím na všechny ty dívky, které do něj na- stupovaly, a u srdce mě píchne ještě silněji. Už zbývají jen dva autobusy. Děkuju Bohu, že Bree sedí v jednom z těch žlutých. Teď jde o čas ještě víc než předtím.

„POSPĚŠ SI!“ křičím na něj. „PŘIJEĎ K JEJÍMU AUTO- BUSU!“

Blížíme se k Flatiron Building. Pátá Avenue se větví a jeden z autobusů uhýbá vlevo na Broadway, zatímco druhý jede vpravo a zůstává na Páté. Nemám ponětí, ve kterém z nich Bree sedí. Srdce se mi rozbuší úzkostí. Musím si vybrat.

„Ke kterýmu?“ křičí Logan zběsile. Váhám.

„KTEREJ AUTOBUS?“ zakřičí znovu.

Blížíme se ke křižovatce a já si musím vybrat. Přemýšlím ze všech sil a zoufale si snažím vzpomenout, do kterého nastupovala. Nemá to ale smysl. V hlavě se mi všechno honí a ty dva autobusy vypadají stejně. Musím hádat.

„Jeď doprava!“ zakřičím.

Na poslední chvíli zatáčí doprava. Vyrazí za jedním z autobusů. Modlím se, abych vybrala správně.

Logan na to šlape a podařilo se mu ten autobus dojet. Jsme jen několik metrů za ním a nasáváme zplodiny z jeho výfuku. Jeho černá okna jsou špinavá a uvnitř nedokážu rozeznat žádné tváře, ale vidím obrysy těl všech těch mladých, připoutaných dívek. Modlím se, aby Bree byla jednou z nich.

„Co teď?“ zakřičí Logan.

Přesně to samé se teď ptám sama sebe.

„Nemůžu je vytlačit ze silnice!“ dodává. „Moh bych ji zabít!“ Usilovně přemýšlím a snažím se vymyslet nějaký plán.

„Jeď blíž,“ říkám mu. „Vedle něj!“

Najíždí vedle zadní části autobusu, naše nárazníky se téměř do- týkají, já se zvedám ze sedačky a šplhám se ven z okna, abych se po- sadila na hranu dveří. Vítr je tak silný, že mě málem smetl.

„Co to děláš!?“ zakřičí Logan starostlivě. Já ho ale neposlou- chám. Na pochyby není čas.

Vítr a sníh šlehají mou tvář a Logan najíždí přímo k autobusu. Připravím se a čekám na ten pravý okamžik. Autobus je už jen tři- cet čísel ode mě, u jeho nárazníku je široký plochý stupínek. Zata- jím dech a cítím, jak mi tluče srdce.

A pak se odrazím.

Dopadám na stupínek a ramenem narážím do boční strany auto- busu. Natáhnu se a chytám se tlustých kovových tyčí. Holé ruce mi na nich mrznou, ale držím se pevně. Silnice pode mnou je jen šmouha. Sotva tomu můžu uvěřit. Dokázala jsem to.

Ten autobus musí v tom sněhu jet aspoň 130 a nevypočitatelně uhýbá ze strany na stranu. Jednou paží těsně obepnu tyč a objímám ji ze všech sil a jen sotva se mi daří se jí udržet.

Najíždíme na výmol, já uklouznu a skoro se pustím. Jedna noha mi přepadla ven a táhnu ji sněhem – je to moje zraněná noha a jak naráží na hrboly, křičím bolestí. S vypětím všech sil se mi daří se po- malu vytáhnout zpět nahoru.

Pokouším se otevřít zadní dveře, ale srdce se mi na chvíli zastaví, když zjistím, že jsou zajištěné řetězem a visacím zámkem. Ruka se mi třese ale přesto se mi podaří vyndat pistoli zpoza opasku. Za- kloním se, zatnu zuby a vystřelím.

Zajiskří se. Zámek se rozpadá a řetěz padá s rachotem k zemi. Pokusím se otevřít dveře a ty se otevřou proti větru tak prudce, že mě málem srážejí z autobusu. Protáhnu se otvorem dovnitř autobusu.

Nyní stojím uvnitř, v uličce školního autobusu. Začnu zběsile po- bíhat tam a zpátky a všechno prohledávám. Jsou tu desítky mladých dívek připoutaných k sobě a ke svým křeslům. Všechny na mě vy- děšeně zírají. Rychle procházím každou řadu zleva doprava a hle- dám jakékoli známky toho, že tu je má sestra.

„BREE!“ zavolám zoufale.

Jak si dívky začínají všímat toho, že jsem uvnitř, začínají si uvě- domovat, že bych mohla být klíčem k jejich spáse, a začínají hyste- ricky křičet.

„POMOZ MI!“ křičí jedna.

„DOSTAŇ MĚ ODSUD, PROSÍM TĚ!“ křičí další.

Řidiči dojde, že jsem tu, podívám se k němu a vidím, jak mě po- zoruje ve zpětném zrcátku. Náhle prudce strhne řízení. Letím přes uličku a hlavou narážím o kovový kryt stropu.

Podaří se mi získat rovnováhu, když vtom strhne volant na dru- hou stranu a já letím na druhou stranu autobusu.

Snažím se postavit a v hlavě mi strašně hučí, tentokrát se však ru- kama pevně chytám sedaček, opatrně se posunuju dopředu a po- zorně procházím každou řadu. Hledám Bree na každé straně a už zbývá jen několik řad.

„BREE!“ zakřičím a nechápu, proč nezvedá hlavu.

Procházím další dvě řady, pak další dvě, pak další dvě... Konečně dorazím k poslední řadě a srdce se mi zastaví.

Není tu po ní ani stopa.

To zjištění mě uhodí tvrdě jako kladivo: zvolila jsem špatný au- tobus.

Náhle v okně zahlédnu nějaký pohyb a slyším výbuch. Otočím se a vidím, jak naše Humvee s Loganem uvnitř letí vzduchem, protože najelo na minu. Dopadá na bok a klouže sněhem. Pak se zastaví.

Srdce se mi znovu zastavilo. Logan je určitě mrtvý.

DVACETPĚT

Spustila jsem oči z řidiče a to byla hloupá chyba.

Vytahuje pistoli a míří přímo na mě. Na tváři se mu objeví krutý úsměv. Má mě.

Natáhne kohoutek, tiskne spoušť a chystá se vystřelit. Připravím se na výstřel. Nemám kam uhnout. Jsem mrtvá.

Přes rameno řidiče vidím, jak z kanálu vyskakuje Psychouš s RPG a střílí. Raketa letí vzduchem přímo na nás.

Celým mým světem otřese výbuch. Je to ohlušující zvuk, náraz mě vyhodil do vzduchu, narážím do něčeho hlavou a cítím žár. Pak se můj svět obrátí na bok, stejně jako náš autobus, který začne na boku klouzat po silnici.

Protože jsem jediná, kdo stojí a není připoutaný, jako jediná letím celým autobusem. Vylétám otevřeným oknem právě v okamžik, kdy celý autobus exploduje a tlaková vlna mě odhazuje ještě dál. Letím dál vzduchem a o dvacet metrů dál dopadám hlavou do sněhové zá- věje.

Do vzduchu vyšlehnou plameny a cítím, jak mi vzplála záda, takže se válím ve sněhu a snažím se je uhasit. Za sebou cítím ohromný žár plamenů.

Autobus leží na boku ve sněhu a je celý zahalený do plamenů. Šlehají aspoň dvacet metrů vysoko. Je to pekelný žár. Srdce mi puká, když si uvědomím, že to nikdo nemohl přežít. Myslím na všechny ty nevinné malé dívky a je mi špatně.

Ležím v závěji, přidušená kouřem, a snažím se popadnout dech. Hlava se mi točí a všechno mě bolí víc než kdy jindy. Vstávám jen s velkou námahou. Otočím se a dívám se na naše Humvee. Vidím ho v dálce, jak leží na boku u budovy Flatiron, jako velké zvíře, a chybí mu dvě kola.

Logan. Říkám si, jestli je naživu.

Z posledních sil se vydrápu na nohy a belhám se směrem k na- šemu vozu. Je dobrých padesát metrů daleko a cesta k němu mi při- padá jako cesta pouští.

Když se blížím, najednou se otevře další kanál a vyrazí z něj Psy- chouš s nožem v ruce. Popadnu svou pistoli, zamířím a střílím ho přímo do hlavy. Padne na záda, je mrtvý. Beru si jeho nůž a strkám si ho do opasku.

Běžím k vozu, ohlédnu se a několik set metrů za sebou vidím skupinu Psychoušů, jak se řítí přímo na mě. Musí jich být aspoň pa- desát. A všude kolem vidím, jak se otvírají kanály, další Psychouši začnou vylézat ze země, vybíhat ze stanic metra po schodech na- horu. Říkám si, jestli třeba nežijí v tunelech metra. Jestli vůbec ně- jaké metro ještě jezdí.

Teď ale není čas nad tím přemýšlet. Utíkám k Humvee a když k němu dobíhám, vidím, že je zničené a nepoužitelné. Vylezu na něj a otvírám dveře řidiče. Nadechnu se a připravím se na to, co uvi- dím, a modlím se, abych Logana neviděla mrtvého.

Naštěstí není. Stále je připoutaný v sedadle řidiče a je v bezvě- domí. Vidím, že krvácí z čela a krev vidím i na čelním skle, ale aspoň vidím, že dýchá. Je naživu. Díky Bohu, že je naživu.

Slyším vzdálený hluk a když se otočím, vidím Psychouše se k nám blížit. Potřebuju odsud Logana dostat – a rychle.

Nakloním se dovnitř, popadnu ho za triko a trhnu s ním vzhůru. Váží ale víc, než zvládnu utáhnout. „LOGANE!“ zakřičím.

Zatáhnu silněji, třesu s ním a mám strach, že Humvee může kaž- dou chvíli vybuchnout. Pomalu se začne probouzet. Zamrká a roz- hlédne se kolem sebe.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se.

Přikývne. Vypadá omráčeně a vyděšeně, ale vážně zraněný není.

„Nemůžu se dostat ven,“ říká slabým hlasem. Zápasí s ohnutou kovovou sponou svého bezpečnostního pásu.

Vlezu dovnitř, nahnu se přes něj a uhodím do jeho spony. Je za- seklá. Ohlédnu se přes rameno a vidím, že se Psychouši blíží. Pa- desát metrů a stále blíž. Zapojuju obě ruce a táhnu všemi svými silami, námahou se potím. No tak. No tak!

Spona najednou praskne a pás letí na druhou stranu. Logan je volný, spadne a uhodí se do hlavy. Pak začne šplhat ven.

Když se posadí, oči se mu náhle rozšíří, zvedne jednu ruku a hrubě mě s ní odstrčí. Druhou rukou zvedá zbraň, míří někam za moji hlavu a vystřelí. Ten výstřel je ohlušující a v uchu mi teď hla- sitě zvoní.

Otočím se a vidím, že právě zabil jednoho Psychouše, asi metr ode mě. A ostatní jsou už jen třicet metrů za ním.

Psychouši se rychle blíží. A není kam uniknout.

DVACETŠEST

Myslím rychle. Ve sněhu leží jedno RPG, asi metr od mrtvoly jednoho Psychouše. Vypadá, že je nepoškozené a že se z něj nestří- lelo. Běžím k němu s bušícím srdcem. Jen doufám, že bude fungo- vat – a že během příštích pár vteřin zjistím, jak se s tím zachází.

Kleknu si do sněhu a beru RPG do ruky, opírám si ho o rameno a ruce mi mrznou. Najdu spoušť a zamířím na tu velkou skupinu, která není už ani dvacet metrů od nás. Zavřu oči, modlím se, ať to vyjde a stisknu spoušť.

Slyším hlasité zasvištění a za okamžik padám dozadu. Zpětný ráz mě posílá asi deset metrů vzduchem a dopadám do sněhu přímo na záda. A potom výbuch.

Zvednu hlavu, a když vidím, jakou spoušť jsem udělala, úplně mě to šokuje: podařilo se mi tu velkou skupinu trefit přímo, navíc z malé vzdálenosti. Kde před pár vteřinami byly desítky těl, jsou teď všude kolem jen kusy těl, rozházené ve sněhu.

Na oslavu mého malého vítězství ovšem není čas. V dálce ze sta- nice metra vylézají další Psychouši. Už nemám žádné RPG a nevím, co jiného dělat.

Za sebou slyším kovové rány, a když se otočím, vidím Logana stát na kapotě Humvee. Zvedá nohu a dupe s ní na stojan kulometu na kapotě. Konečně se uvolnil. Zvedá ho. Visí z něj pás s municí, který si přehazuje přes rameno. Ten kulomet je obrovský, dělaný pro upevnění na vozidlo – ne pro nošení v ruce – a vypadá, že musí vážit aspoň pětadvacet kilo. Logan ho drží oběma rukama, a i když je tak velký, vidím, jaké s ním má problémy. Běží kolem mě a za- míří na novou skupinu Psychoušů. Začíná střílet.

Zvuk střelby z kulometu je ohlušující. A její dopad je ohromující: obrovské kulky trhají blížící se dav na dvě poloviny. Těla padají jako mouchy všude, kam Logan namíří svou zbraň. Nakonec pře- stane střílet a svět je znovu klidný a zasněžený. Všechny jsme je za- bili. Nikde není vidět žádný další Psychouš, aspoň prozatím.

Prohlížím si celý obraz zkázy: černý autobus, který zničila střela z RPG, žlutý autobus zahalený plameny, všude kolem kusy těl a vedle nás torzo našeho Humvee. Vypadá to jako místo intenzivního vojenského střetu.

Jdu po stopách druhého autobusu, ve kterém byla Bree. U Flati- ronu odbočili vlevo. Zvolila jsem špatný autobus. To není fér. Pro- stě to není fér.

Jak si prohlížím celou scénu a snažím se chytit dech, nemyslím na nic jiného než na Bree a ty stopy. Musí mě k ní zavést. Musím jít za nimi.

„Bree je v tom druhým autobusu,“ říkám a ukazuju na stopy.

„Musím ji najít.“

„Jak?“ zeptá se. „Pěšky?“

Zkoumám naše Humvee a vidím, že je nepoužitelné. Nemám jinou možnost.

„Asi jo,“ říkám.

„Přístav je aspoň padesát bloků na jih,“ říká Logan. „To je dlouhá procházka – po nebezpečným území.“

„Napadá tě něco jinýho?“ Pokrčí rameny.

„Není cesty zpátky,“ říkám. „Aspoň ne pro mě.“ Zkoumá mě a přemýšlí.

„Jdeš se mnou?“ zeptám se. Konečně přikývne.

„Tak jdem,“ říká.

*

Jdeme sněhem vedle sebe po stopách autobusu. Každý krok je pro mě ochutnávka pekla a mé výrazně opuchlé lýtko jako by začí- nalo žít svým vlastním životem. Belhám se, ale snažím se držet krok s Loganem. Nese těžký kulomet, takže také nejde moc rychle. Sníh stále padá skoro ve vrstvách a vítr nám ho vhání přímo do tváří. Zdá se, že se vánice stupňuje.

Každých pár metrů se zpoza nějaké budovy objeví další Psychouš a vrhne se na nás. Logan do nich pálí, jakmile se objeví, a kosí je jednoho po druhém. Všichni padají do sněhu a barví ho do červena.

„Logane!“ vykřiknu.

Otočí se právě včas, aby uviděl malou skupinu Psychoušů že- noucích se na nás zezadu a postřílel je. Modlím se, aby měl dost munice na to, abychom došli, kam potřebujeme. V mojí pistoli je už jen jeden náboj, musím si ho schovat na nějakou zoufalou situaci. Cítím se úplně bezmocná a přála bych si sama mít spoustu nábojů.

Když míjíme další blok, vyskočí na nás zpoza jedné budovy ně- kolik Psychoušů a okamžitě se na nás vrhají. Logan střílí, ale nevidí dalšího Psychouše, který na něj chce zaútočit z boku. Blíží se příliš rychle a Logan se nestihne otočit včas.

Vytáhnu nůž z opasku, zamířím a vrhnu. Nůž se Psychoušovi za- sekává mezi oči a ten klesá do sněhu Loganovi k nohám.

Pokračujeme po Broadwayi, zrychlujeme a jdeme, jak nejrychleji můžeme. Postupem času se zdá, že příval Psychoušů se začíná mír- nit. Možná vidí, kolik škod jim působíme, a jsou obezřetnější. Nebo možná jen čekají na vhodnou příležitost. Musí vědět, že nám dojde munice a že nakonec nebudeme mít kam jít.

Křižujeme 19. ulici, pak 18. ulici, pak 17. ulici… a najednou se otevře nebe. Union Square. Kdysi zde bývalo náměstí, krásné a čisté, teď je to velký, neudržovaný park plný stromů a metr vyso- kého plevele. Všechny budovy jsou v troskách, skleněné výlohy dávno rozbité a fasády zčernalé od plamenů. Několik budov se zří- tilo a zbyly po nich jen hromady suti ve sněhu.

Podívám se za sebe, jestli ještě stojí budova Barnes & Noble, kte- rou jsem měla tak ráda. Vzpomínám na doby, kdy jsem tam brávala Bree, vyjely jsme po eskalátorech a hodiny jsme trávily v úplně jiném světě. Teď s hrůzou vidím, že z ní nic nezbylo. Její starý zre- zivělý nápis leží na zemi, je napůl zasněžený. Co zbylo z jeho výloh, nevidělo žádnou knihu už roky. Vlastně už ani není podle čeho po- znat, co tu dřív stálo.

Pospícháme přes náměstí, jdeme po stopách autobusu a obchá- zíme hromady suti. A všude je najednou děsivé ticho. Nelíbí se mi to.

Přicházíme k jižnímu okraji náměstí a je mi smutno, když vidím obrovskou jezdeckou sochu George Washingtona ležet na zemi, roz- bitou na několik kusů a napůl pokrytou sněhem. Opravdu už nic ne- zbylo. Cokoli a všechno, co v tomto městě bylo dobré, se zdá být zničené. Je to udivující představa.

Zastavuju se, opírám se Loganovi o rameno a snažím se nabrat dech. Noha mě bolí tak strašně, že si musím odpočinout.

Logan se zastaví a chce něco říct – když vtom slyšíme nějaký hluk a otočíme se. Vidíme, jak ze stanice metra na druhém konci náměstí najednou začínají vybíhat desítky Psychoušů a řítí se na nás. Zdá se, že je jejich příval nekonečný.

A ještě ke všemu, když Logan zamíří a stiskne spoušť, slyšíme ten- tokrát jen děsivé, prázdné cvaknutí. Oči se mu rozšíří překvapením a strachem. Teď už nemáme kam ani jak utéct. Skupina Psychoušů se rychle blíží, je jich aspoň sto a objevují se další. Otáčím se na všechny strany a zoufale hledám nějaké vozidlo, zbraň nebo možnost úniku. Cokoli, co by nás ochránilo. Nic takového tu ale není.

Zdá se, že nás štěstí opustilo.

DVACETSEDM

Zoufale se dívám kolem dokola a všimnu si fasády bývalé pro- dejny Whole Foods. Je opuštěná a úplně prázdná, jako všechno ostatní. Na rozdíl od jiných obchodů se ale zdá, že její dveře jsou stále v jednom kuse. Říkám si, jestli bychom se nemohli schovat dovnitř a nějak je za sebou zavřít.

„Tudy!“ vykřiknu na Logana, který tam jen nerozhodně stojí. Běžíme ke vchodu do Whole Foods a Psychouši jsou jen 30

metrů za námi. Čekala bych, že budou křičet, ale oni jsou ticho, jako pěna. Na všudypřítomném sněhu navíc nedělají žádný hluk a to je ještě strašidelnější, než kdyby křičeli.

Doběhneme ke dveřím, zkusím vsít za kliku a s úlevou vidím, že je otevřeno. Vběhnu dovnitř, Logan za mnou, pak se otočím a za- bouchnu je za námi. Logan si z ramene sundá ten těžký kulomet a vrazí ho mezi kliky dveří jako závoru. Pořádně ho tam vklíní, pa- suje tam skvěle. Zkouším dveře, ani se nehnou.

Běžíme dál do obchodu. Je tu zima a prázdno, všechno je pryč. Žádné zbytky jídla, jen roztrhané obaly rozházené všude po zemi. Žádné zbraně, žádné zásoby. Nic, kam by se dalo schovat. Nic. Všechno, co tu kdysi bylo, už je dávno pryč. Hledám nějaké vý- chody, ale žádné nevidím.

„Co teď?“ zeptá se Logan.

Najednou se ozve velká rána, jak do železných dveří vráží de- sítky Psychoušů. Naše závora nevydrží moc dlouho. Znovu prohle- dávám obchod a zoufale se snažím na něco přijít. A potom v dálce něco uvidím: schodiště.

„Támhle!“ zakřičím a ukážu směrem ke schodišti.

Oba běžíme přes celý obchod a probíháme dveřmi na schodiště. Logan se na mě podívá. „Nahoru nebo dolů?“

Je to dobrá otázka. Pokud půjdeme dolů, možná tam je sklep. Možná tam jsou nějaké zásoby a možná se tam budeme moci zaba- rikádovat. Na druhou stranu bychom se odtamtud už nemuseli do- stat. A soudě podle toho, jak to tu vypadá, pochybuju, že tu nějaké zásoby zůstaly. Pokud půjdeme nahoru, třeba něco najdeme v jed- nom z vyšších pater. Možná se dostaneme na střechu.

Mé klaustrofobické já zvítězilo.

„NAHORU!“ říkám i přes tu bolest v noze.

Začínáme stoupat nahoru po železném schodišti. Logan běží tak rychle, že mu ani ze všech sil nestačím. Běží zpátky, rukou mě chytí kolem pasu a táhne mě nahoru rychleji, než dokážu sama. Každý krok je mučení a pokaždé, jako by se mi do lýtka zařezával nůž. Proklínám den, kdy se ten had narodil.

Běžíme nahoru, jedno patro za druhým. Ve čtvrtém patře se musím zastavit a chytit dech.

Je chraplavý a dokonce i já se ho děsím: zním jako 90letá sta- řena. Mé tělo toho za posledních 48 hodin zažilo až příliš.

Najednou se ozve příšerná rána. Podíváme se na sebe a pak dolů na schodiště. Oběma nám došlo, že Psychouši prorazili dovnitř.

„POJĎ!“ zakřičí.

Cítím nával adrenalinu, Logan mě popadne a běžíme do schodů dvakrát rychleji. Jsme už v šestém patře, pak v sedmém. Slyším, jak se Psychouši valí na schodiště. Vybíhají nahoru po schodech. Vědí přesně, kde jsme.

Před námi je už jen jedno patro. Nutím se do posledních schodů a lapám po dechu. Vystoupáme do posledního patra a běžíme ke kovovým dveřím, které vedou na střechu. Logan se do nich opře ra- menem, ale neotevřou se. Jsou zamčené. Zřejmě zvenčí. Nemůžu tomu uvěřit.

Dav Psychoušů se blíží a jejich dupání po kovovém schodišti je ohlušující. Za několik okamžiků nás roztrhají na kousky.

Dostávám nápad a vykřiknu na Logana: „USTUP!“

Tohle je dobrá situace na poslední náboj. Beru do ruky pistoli, zamířím a poslední náboj ve zbrani střílím na kliku. Vím, že je střelba v tak stísněném prostoru riskantní – ale nemáme jinou mož- nost.

Kulka se odrazí od kovu, o pár čísel nás míjí a zámek se otevřel. Vybíháme na střechu, na denní světlo. Rozhlédnu se kolem nás, říkám si, kam bychom mohli jít, jestli můžeme někudy uniknout.

Nic ale nevidím. Vůbec nic.

Logan mě bere za ruku a běží se mnou do vzdáleného rohu. Jak se blížíme k okraji, podívám se dolů a vidím obrovskou kamennou zeď. Táhne se 14. ulicí a vše jižně od ní je odříznuté od okolí.

„To je zeď 14. ulice!“ zvolá Logan. „Hranice mezi pustinou a pouští.“

„Pouští?“ ptám se.

„Tam vybuchla ta bomba. Všechno je tam ozářený – všechno na jih od 14. ulice. Nikdo tam nechodí. Dokonce ani Psychouši. Je to příliš nebezpečný.“

Slyšíme náhlý rachot kovu a dveře na střechu se rozletí. Dav se valí na střechu a běží přímo k nám.

Dole vidím sněhovou závěj, asi dva a půl metru vysokou. Sníh je hustý, a pokud dopadneme na správné místo, pak by možná, jen možná, mohl náš pád ztlumit. Byl by to ale dlouhý skok, asi patnáct metrů. A skončili bychom v poušti, na druhé straně zdi.

Nevidím ale, že bychom měli jinou možnost.

„Ta závěj!“ zakřičím a ukážu směrem dolů. „Můžeme tam sko- čit!“ Logan se podívá dolů, zavrtí hlavou a vypadá vystrašeně.

Podívám se za sebe, Psychouši jsou asi 30 metrů od nás. „Ne- máme jinou možnost!“ zakřičím.

„Bojím se výšek,“ přizná se konečně a vypadá hrozně bledě. Beru ho za ruku a vystoupím na okraj. Na vteřinu zaváhá, v očích

má strach, ale potom si stoupá ke mně.

„Zavři oči!“ zavolám na něj. „Věř mi!“

A potom, když jsou Psychouši už asi jen metr od nás, skočíme.

DVACETOSM

Padáme vzduchem, oba křičíme a já doufám, že jsem zamířila přesně. Blížíme se k zemi tak rychle, že jestli se netrefíme, tak ur- čitě zemřeme.

Za okamžik dopadáme přímo doprostřed dvouapůlmetrové sně- hové závěje, Logan mě stále drží za ruku a kolem nás se zvedá oblak sněhu. Přistáli jsme takovou rychlostí, že se do ní noříme hlouběji a hlouběji, úplně skrz, dokud naše nohy tvrdě nenarazí do betonu. Sníh je naštěstí tvrdý a většinu nárazu ztlumil. Když dopadnu na zem, je to jako bych skočila ani ne z jednoho metru.

Sedím v závěji, nad hlavou mám hromadu sněhu a jsem v úplném šoku. Sluneční světlo prostupuje sněhem asi metr nade mnou. Sedím tu, zmrzlá a bojím se pohnout, vyhrabat se z té hory sněhu a podí- vat se, jestli jsem si něco nezlomila. Mám pocit, jako bych byla na pláži, zahrabaná v hromadě písku.

Pomalu pohnu rukou, pak paží, pak ramenem… Postupně se sou- kám ven, pryč ze své díry. Je to rozpačité, ale postupně se mi podaří se vyškrábat úplně nahoru, ven z té hromady sněhu. Vystrčím hlavu ven jako syslík z díry v trávníku. Otočím se a vidím, že Logan dělá to samé.

Natáhnu krk a podívám se nahoru: nahoře na střeše stále ještě stojí dav Psychoušů a dívá se dolů. Hádají se mezi sebou a vypadá to, že nejsou ochotní skočit stejně jako my. Nedivím se jim: dívám se vzhůru na tu výšku a divím se, že jsem sama měla odvahu z ní skočit. Kdybych si to mohla rozmyslet, asi bych to už znovu neu- dělala.

Postavím se, uvolním se ze sněhové závěje a vidím, že Logan už je z ní venku. Jsem celá od sněhu a smetávám ho ze sebe. Zkouším udělat několik kroků a zjistit, jestli jsem si něco nezlomila. To lýtko mě pořád bolí – víc než kdy předtím, ale s údivem zjišťuji, že jinak jsem přežila relativně v pořádku, jen o pár modřin a odřenin víc.

Logan chodí a jsem ráda, že ani on si nic nezlomil. A taky jsem ráda, že jsme teď na téhle straně zdi. V poušti. Možná to pro nás bude znamenat pomalou smrt – ale aspoň jsme zatím v bezpečí.

Podívám se opuštěnou ulicí University Place: všechny obchody jsou vyhořelé, některé z nich se zřítily k zemi. Nikdo a nic tu není. Pustina byla divoká a chaotická, zatímco na poušti je úplné ticho. Klid. Poprvé po dlouhé době přestávám být tak ostražitá.

Vím, že bych neměla. Pokud je tahle část města opravdu ozá- řená, pak je to tu nebezpečnější než celý zbytek města dohromady. Každou chvíli můžeme dostat nemoc z ozáření. A kdoví kdo – nebo co – tu dokáže přežívat. Nerada bych něco takového potakala.

„Jdem,“ říká Logan a jde ke stopám autobusu, které vedou z prů- jezdu ve zdi do University Place.

Jdeme ulicí University Palace a otáčíme se za sebe. Dala bych cokoli za nějakou zbraň. Logan si ze zvyku klepe na pouzdro od pi- stole a je na něm vidět, že by si taky přál nějakou zbraň mít. Naší je- dinou nadějí je teď jít po těch stopách, co nejdříve najít Bree a dostat se odtud pryč.

Křižujeme 10. ulici, pak 9. ulici, pak 8. ulici a najednou se na- pravo od nás otevře nebe. Podívám se tím směrem a s hrůzou zjiš- ťuju, že se dívám na místo, kde býval Washington Square Park. Pamatuju si, že jsme tam tolikrát večer chodili s kamarády, jen tak posedávali a pozorovali, jak skejťáci na betonovém prostranství předvádí své kousky. Teď se dívám tím směrem a jsem úplně zdě- šená: všechno zmizelo. Obrovský oblouk, pod kterým se do parku vcházelo, leží na zemi rozpadlý a pokrytý sněhem. A ještě horší je, že v místě, kde býval park, je dnes jen obrovský kráter, desítky, možná stovky metrů hluboký. Táhle se všude, kam až oko dohlédne. Jako by někdo ze země vydloubl celou část města.

Logan si nejspíš všiml mého pohledu.

„Sem dopadla ta bomba,“ vysvětluje. „Ta první.“

Nemůžu tomu uvěřit. Vypadá to jako Grand Canyon. Vidím, jak neskutečný účinek ta bomba měla, paprskovité stopy se rozbíhají do všech směrů a za nimi roztavená průčelí domů. Vše, co jsem tu kdysi znala, je pryč. Teď to vypadá spíš jako povrch Marsu.

„Jdem,“ říká Logan netrpělivě a dochází mi, že i jeho ten pohled rozrušil.

Stopy autobusu pokračují až na konec University Place, pak uhý- bají doleva na West 4th Street. Stopy autobusu vedou dál přes Village a pak odbočujeme doprava na ulici Bowery. Ta je o něco širší a i zde je všude pusto. Široko daleko není živá duše.

Měla bych se cítit uvolněněji, ale naopak jsem čím dál napjatější. Je tu příliš velké ticho, zlověstné ticho. Slyším jen kvílení větru a sníh mě šlehá do tváře. Nemohu se zbavit dojmu, že na mě každou chvíli něco vyskočí.

Ale nic se neděje. Jdeme dál a dál, blok za blokem, hlouběji do středu města. Jako bychom šli ohromnou, nekonečnou pouští. A uka- zuje se, že právě v tom je skutečné nebezpečí této oblasti. Dálka. Zima. Stopy autobusu jako by neměly nikdy skončit a moje noha je na tom s každým krokem hůř a hůř.

Je pozdě odpoledne a nebe, zakryté těžkými sněhovými mraky, pomalu začíná tmavnout. Křižujeme širokou ulici, kterou jsem znala jako Houston Street, a začínám přemýšlet, jak daleko ještě dokážu jít.

Logan má pravdu, pokud Bree opravdu vzali do přístavu na South Street, čeká nás ještě velký kus cesty. Už začínám ztrácet rov- nováhu a hladem začínám blouznit. Jednu nohu jako bych měla pět- krát větší než druhou a chůze je paradoxně na tom všem asi to nejhorší.

Nějak se mi ale daří pokračovat a jdeme dál po Bowery. Jdeme mlčky, nemluvíme na sebe. Chci mu toho tolik říct. Chci mu podě- kovat za to, že mi zachránil život, povedlo se mu to už třikrát za je- diný den, a říkám si, jestli je to dluh, který dokážu splatit. Taky muchci poděkovat za to, že šel se mnou. Myslím na to, kolik toho pro mě obětoval, a ta představa je ochromující. Chci se ho zeptat, proč to udělal.

Loganova schopnost bojovat na mě udělala dojem. Říkám si, že asi tak nějak musel v boji vypadat můj táta – nebo to alespoň byla moje představa o něm. Začínám si říkat, odkud asi Logan je. Jestli je odsud. Jestli tu má rodinu. Nebo kdekoli jinde, naživu. Taky se ho chci zeptat, co si o mně myslí. Líbím se mu? Samozřejmě, že se ho nikdy nezeptám. Ale i tak, zajímalo by mě to. Cítí ke mně něco? Proč neunikl pryč, když měl tu možnost? Proč riskoval svůj život a šel se mnou? Když nad tím tak přemýšlím, cítím se provinile. Je kvůli mně v nebezpečí. Právě teď mohl být někde úplně jinde.

A i když se té myšlence bráním, chci úplně nejvíc ze všeho vědět, jestli má nějakou přítelkyni. Nebo jestli nějakou měl. Okamžitě si v duchu začnu nadávat a mám pocit, jako bych zradila Bena, kterého jsem koneckonců před chvílí opustila. Ale tihle dva – Logan a Ben

– jsou každý tak jiný. Jako dva různé živočišné druhy. Přemýšlím o svých citech k Benovi a uvědomuju si, že mé city k němu tu stále jsou, stále skutečné: je na něm něco zvláštního, je citlivý, zranitelný, a to se mi na něm líbí. Když se podívám do Benových velkých, bo- lestných očí, vidím v nich něco, co je mi blízké.

Logan mě ale přitahuje úplně jiným způsobem. Je velký, silný a tichý. Je vznešený, dokáže se o sebe postarat, muž činu. Je pro mě tak trochu záhadou a chtěla bych se o něm dozvědět víc. To se mi ale líbí.

Zjišťuju, že se mi na Benovi některé věci líbí a některé, úplně jiné, se mi zase líbí na Loganovi. Mé city k nim oběma nějakým způsobem existují vedle sebe, a protože jsou tak rozdílné, nemám pocit, že by spolu soupeřily.

Nechávám se těmi úvahami na naší cestě unášet dál, do vánice. Nemusím přitom myslet na bolest, hlad ani zimu.

Ulice se opět zužují a my procházíme místem, kterému se dříve říkalo Malá Itálie. Vzpomínám si, jak jsme sem s tátou chodívali na večeři do malých restaurací plných turistů. Dnes z nich nic nezbylo.

Všechny výlohy jsou rozbité. Všude je jen odpad. Prázdnota.

Plahočíme se dál a je to čím dál namáhavější, protože sníh nám sahá po kolena. Začínám počítat své kroky a modlím se, abychom tam už došli. Přecházíme přes další širokou ulici a na pomačkaném nápisu stojí „Delancey“. Otočím hlavu doleva, abych se podívala na most Williamsburg Bridge.

Je to k nevíře, ale je pryč.

Ten obrovský most je téměř celý zničený, očividně se stal obětí nějaké bitvy, jeho kovový příjezd je zkroucený směrem k obloze, jako nějaká moderní socha. Všechna ta námaha, plánování, lidské úsilí – všechno je zničené a pravděpodobně to byla otázka několika okamžiků. A kvůli čemu? Ničemu.

Začínám cítit odpor a odvracím oči jinam.

Pokračujeme dál na jih, přes ulici Delancey. Po několika blocích přicházíme na Canal Street, hlavní tepnu Manhattanu, a skoro se bojím se podívat směrem k Manhattan Bridge. Musím se k tomu přinutit. A hned toho lituju. Stejně jako Williamsburg, i tento most je zničený a zůstaly po něm pouze kusy rozlámaného a zkrouceného kovu a obrovská mezera nad řekou.

Pokračujeme dál a ruce i nohy mě tak mrznou, že začínám uva- žovat, jestli nemám omrzliny. Procházíme bývalou Čínskou čtvrtí, kolem úzkých uliček a vyšších budov, a skoro bych ji dnes nepo- znala. Je to tu stejné jako všude jinde, jen opuštěné hromady trosek.

Ulice Bowery pokračuje vpravo ulicí Park Row a po několika blocích přicházíme na obrovskou křižovatku. Jsem hodně udýchaná a musím se zastavit. A zůstanu užasle stát.

Napravo ode mě vidím trosky radnice, zbořené, plné suti. Je to strašný pohled. Z této nádherné budovy, kdysi tak majestátné, zbyla jen vzpomínka.

Mám strach se otočit na druhou stranu k Brooklynskému mostu– tomu překrásnému uměleckému dílu, kam jsme s Bree v horkých letních dnech tak rády chodily. Modlím se, aby tam stál, aby tu zbyla aspoň jedna krásná věc. Zavřu oči a pomalu se otočím.

Jsem zděšená. Stejně jako ostatní dva mosty je i tento úplně zničený. Nezůstalo po něm nic, dokonce ani základ, jen zející mezera přes řeku. V místě, kde stál, teď z vody trčí jen velké hromady po- krouceného kovu.

Ještě více mě vyleká pohled doprostřed řeky, kde vidím zbytky ob- rovského vojenského letadla, napůl ponořeného do řeky, s ocasem tr- čícím z vody v bolestivém úhlu. Jako kdyby letělo střemhlav až na zem. Pohled na tak obrovské letadlo vyčnívající z řeky je šokující, jako by malé dítě hodilo hračku do koupele a dál už se o ni nestaralo.

Nastává soumrak, začíná se šeřit a já nemohu jít dál. Udivuje mě, že vítr stále nabírá na síle. Sněhu už je nad kolena a připadám si, jako by mě polykal zaživa. Vím, že přístav není daleko, ale další krok už nezvládnu, bolest je příliš silná.

Zvednu ruku a položím ji Loganovi na rameno. Překvapeně se na mě podívá.

„Moje noha,“ říkám se zaťatými zuby. „Nemůžu chodit“

„Dej mi ruku přes rameno,“ řekne.

Udělám to a on se skloní, rukou mi obejme záda, pevně mě chytne a podpírá mě.

Jdeme spolu a bolest se trochu zmírní. Přijdu si trapně a rozpa- čitě: nikdy jsem nechtěla být odkázaná na pomoc od nějakého kluka. Nebo kohokoli jiného. Teď ji ale opravdu potřebuju.

Zabočíme vlevo a procházíme pod příjezdovou cestou na most, potom zahneme doprava na bývalou Pearl Street. Je to zvláštní. Po všem tom cestování a putování se znovu ocitám v místech, kde jsem vyrůstala. Vrátit se sem je hrozně divný pocit. Když jsem odchá- zela, přísahala jsem si, že už sem nikdy nevkročím. Nikdy. Byla jsem si jistá, že Manhattan bude zničený a nikdy jsem si nemyslela, že bych ho někdy uviděla znovu.

Když procházíme úzkými dlážděnými ulicemi této historické čtvrti, kudy kdysi proudily davy turistů a které dobře znám, je to na- prosto skličující pocit. Vybavují se mi vzpomínky na různá místa, všude kolem, kde jsme si s Bree hrávaly. Cítím nával vzpomínek na doby, kdy jsme tu bydleli s mámou a s tátou. Když spolu byli opravdu šťastní.

Bydleli jsme v obchodní čtvrti, v jedné malé historické budově, nad jedním z obchodů. Když jsem vyrůstala, tak jsem to tam neměla ráda, o sobotách jako by noční život neustával, lidé stáli pod oknem mého pokoje, kouřili a klábosili, třeba i do pěti do rána. Teď bych za ten zvuk, za ten rušivý hluk, dala cokoli. Udělala bych cokoli, abych si mohla zajít přes ulici do kavárny a dát si snídani. Při té myšlence samotné se mi ozve bodavá bolest v žaludku.

Podivnou hříčkou osudu se ocitáme ve Water Street – v ulici, kde jsem vyrůstala. Když si uvědomím, že projdeme přímo kolem na- šeho bytu, srdce se mi rozbuší. Napadá mě, že mě třeba táta shůry sleduje a vede mě. Nebo jestli je to máma, pokud zemřela. Možná se na mě dívá ona. Možná se mi vysmívá. Kárá mě. Koneckonců právě tady jsem ji před těmi lety opustila. Mohla jít se mnou. Ne- chtěla ale odejít. A já jsem to věděla. Stejně si myslím, že jsem tehdy udělala, co jsem musela – pro sebe a hlavně pro Bree. Co jsem jinak měla dělat? Jen tam s ní sedět a čekat, až si pro nás přijde smrt?

Nemůžu si ale nevšimnout té ironie toho všeho, co se v mém ži- votě přihodilo. Bree jsem odsud odvedla pryč, abychom byly v bez- pečí, a teď ji drží právě tady, kde to všechno začalo, a možná ji už zachránit nedokážu. A podle toho, jak mi je, si nedovedu představit, že bych sama mohla přežít víc než pár dalších hodin. Bylo nám tedy nakonec k něčemu, že jsme utekly? Kdybychom tu zůstali s mámou, aspoň bychom bývaly zemřely všechny spolu, v míru a pokoji. Ne- zažívala bych pomalou a mučivou smrt hlady a vyčerpáním. Možná měla máma celou dobu pravdu.

Když přicházíme k našemu domu, říkám si, jak asi vypadá a na- pětím se mi tají dech. Vím, že je to směšné, ale nemůžu se zbavit představy, že tam nahoře máma pořád ještě sedí u okna a čeká.

Náš starý dům se změnil v hromadu suti pokrytou sněhem. Mezi kameny vyrůstá plevel – zdá se, že se zřítil už dávno. Jako by mě někdo praštil do břicha. Můj domov je pryč. Máma je vážně pryč.

„Děje se něco?“ zeptá se Logan.

Zastavila jsem se. Jen tu stojím a zírám. Skloním hlavu, chytnu ho za rameno a jdeme dál.

„Nic,“ odpovím mu.

Jdeme dál do srdce obchodní čtvrti u přístaviště na South Street. Vzpomínám si, jak jsem tu seděla, dívala se na lesklé dlažební kostky, na všechny ty drahé obchody a měla pocit, že je to to nej- bezvadnější místo na světě. Kde se nic nemůže změnit. Teď vidím jen zkázu. Zmizely dokonce i všechny nápisy, které by mohly na- povědět, jaké místo tu bývalo.

Zabočíme doleva do Fulton Street a v dálce vidím nábřeží. Už se setmělo, na obzoru se shlukují velké šedé mraky a já konečně ucí- tím vlnu naděje, když vidím vodu, jen pár bloků od nás. Stopy au- tobusu vedou ulicí až k molu, kde končí. Dokázali jsme to.

Přidáváme do kroku a při pomyšlení na to, že by Bree mohla být stále ještě někde na molu, cítím nával adrenalinu. Podvědomě sahám na opasek pro nějakou zbraň, až pak si vzpomenu, že mi žádná ne- zbyla. Nevadí. Pokud je tam, najdu způsob, jak ji zachránit.

Vcházíme na dřevěné molo přístaviště, kde se kdysi hemžily mraky turistů a které je dnes zcela opuštěné. Stále tu jsou ty vysoké, starobylé plachetnice, ale zbyly z nich jen hnijící schránky houpa- jící se na vodě. Na konci mola vidím autobus. Pospíchám k němu, srdce mi tluče a doufám, že v něm Bree pořád ještě je.

Autobus už ale samozřejmě dávno vyložili. Dorazím k němu a vidím, že je prázdný. Podívám se do sněhu a vidím stopy – od- vedli dívky po plošině dolů do člunu. Když se podívám přes vodu, vidím v dálce velký zrezivělý říční člun, zakotvený u ostrova Go- vernor’s Island, zhruba kilometr od nás. Vystupuje z něj zástup ma- lých dívek. Bree je mezi nimi. Cítím to.

Cítím nával odhodlanosti. Ale také bezmoci. Člun nám ujel. Při- šli jsme pozdě.

„Ráno pojede další člun,“ říká mi Logan. „Za úsvitu. Vždycky jezdí jednou za den. Musíme jen najít nějakej úkryt. Počkáme do rána.“

„Pokud se ho dočkáte,“ pronese za námi nějaký podivný hlas. Otočíme se.

Asi tři metry od nás stojí asi deset lidí oblečených ve žlutých vojenských oděvech. V jejich středu stojí člověk, který vypadá jako jejich vůdce. Jeho tvář je rozteklá, pokřivená, stejně jako obličeje ostatních. Vypadá ještě hůř než biooběti, pokud je to vůbec možné. Možná to způsobil život v ozářené oblasti.

Nějak se jim povedlo se k nám připlížit zezadu. Mají početní pře- vahu a jsou ozbrojení, na rozdíl od nás. Nemáme šanci.

„Jste na našem území,“ pokračuje. „Proč bysme vás neměli zabít?“ „Prosím vás,“ žádám je. „Otrokáři mi unesli sestru. Musím ji dostat zpátky.“

„Nemáme otrokáře v lásce o nic víc než vy. Jezděj si tu se sve- jma autobusama, jako by jim to tu patřilo. JE TO MOJE!“ Zavřeští, obličej zkřivený a oči mu lezou z důlků. „SLYŠÍTE MĚ? JE TO TU MOJE!“

Při zvuku jeho hlasu, burácejícího vztekem, bezděčně ucuknu. Mé smysly jsou zmožené vyčerpáním a bolestí a sotva se držím na nohou.

Vykročí ke mně a já se chci bránit. Než ale stihnu dokončit myšlenku, celý svět se roztočí. Točí se víc a víc a než se naděju, padám k zemi.

A potom tma.

DVACETDEVĚT

S námahou otvírám oči. Nejsem si jistá, jestli jsem živá nebo mrtvá, ale pokud jsem živá, tak jsem nevěděla, jaký život může být: každý sval mého těla je v jednom ohni. Třesu a klepu se a nikdy v životě mi nebyla taková zima – zároveň ale hořím a po šíji mi stéká studený pot. Vlasy mám přilepené k tváři a každý kloub v mém těle bolí tolik, že to nedokážu popsat. Je to ta nejhorší horečka, jakou jsem kdy měla – a ještě stokrát horší.

Přichází z mého lýtka: tepe bolestí a je velké jako softballový míček. Ta bolest je tak silná, že zavírám oči, svírám zuby a tiše se modlím, aby mi ho někdo prostě uřízl.

Rozhlédnu se a vidím, že ležím na betonové podlaze, v horním patře nějakého opuštěného skladiště. Ve stěnách jsou velká průmy- slová okna, většina skleněných tabulí je rozbitá. Dovnitř občas za- fouká studený vítr doprovázený sněhem a vločky padají přímo do místnosti. Okny vidím půlnoční nebe a měsíc v úplňku, položený nízko mezi mraky. Je to ten nejkrásnější měsíc, jaký jsem kdy viděla, a zalévá skladiště slabým světlem.

Někdo mi lehce položil ruku na rameno.

Zvednu hlavu a podaří se mi podívat jeho směrem. Vedle mě klečí Logan. Usmívá se na mě. Nedokážu si představit, jak hrozně asi vypadám, a je mi trapně, že mě takhle vidí.

„Jsi naživu,“ říká mi a slyším v jeho hlase úlevu.

Zamyslím se a snažím se vybavit si, co se dělo naposledy. Pa- matuju si přístaviště… molo… Nohou mi projede další vlna bolesti a skoro si přeju, aby mě Logan prostě nechal umřít. Bere do ruky in- jekční stříkačku a začíná ji připravovat.

„Dali nám léky,“ říká. „Chtěj, abys žila. Nemaj otrokáře rádi stejně jako my.“

Snažím se pochopit, co mi říká, ale mozek mi nepracuje jasně a třesu se tak silně, že mi cvakají zuby.

„Je to penicilín. Nevím, jestli zabere – ani jestli je to opravdu pe- nicilín. Ale musíme to zkusit“

To mi ani nemusí říkat. Cítím, jak se bolest šíří a že jinou alter- nativu nemám.

Drží mě za ruku a já tisknu tu jeho. Pak se nakloní s jehlou přímo k lýtku. O vteřinu později cítím ostré bodnutí jehly do mé nohy. Rozdýchávám se a tisknu mu ruku ještě silněji.

Logan zapíchne jehlu ještě hlouběji a já cítím, jak z ní vytéká žhavá tekutina. Ta bolest je na mě až příliš a přes veškerou snahu na- konec slyším svůj výkřik, jak se rozléhá skladištěm.

Logan vyndává jehlu a já cítím, jak mi další závan ledového větru a sněhu chladí zpocené čelo. Snažím se znovu nadechnout. Chci se na něj podívat a poděkovat mu. Ale nejde to: mé oči jsou tak těžké, že se samy zavírají.

A o chvíli později znovu ztrácím vědomí.

*

Je léto. Je mi třináct, Bree je šest a ruku v ruce poskakujeme ruš- nými ulicemi přístaviště. Doslova to tu žije, každý se někam hrne, zatímco s Bree běžíme dlážděnými uličkami a smějeme se těm le- gračním lidem.

Bree poskakuje přes praskliny, je to nějaká její hra, každých pár kroků napůl hopsá a napůl skáče a já se snažím její hopsání kopíro- vat. Strašně se tomu směje a pak se směje ještě víc, protože ji honím okolo nějaké sochy.

Za námi jsou mí rodiče, drží se za ruce a usmívají se. Je to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy si vzpomínám, že spolu byli šťastní. Je to taky jeden z těch mála momentů, kdy si pamatuju, že s námi táta vůbec byl. Jdou za námi a hlídají nás a já se nikdy necítila bez- pečněji. Je to dokonalý svět. Vždy budeme tak šťastní jako právě teď.

Bree uvidí houpačku a s obrovskou radostí k ní běží a skáče na ni. Neváhá, protože ví, že si sednu na druhou stranu, abych ji vyvá- žila. Samozřejmě, že to udělám. Je lehčí, než já, takže si dávám pozor, abych nenasedla moc rychle, abychom se mohly vyrovnat.

Mrknu. Přesunula jsem se v čase, nevím o kolik. Jsme v nějakém parku na nábřeží. Rodiče jsou pryč a my jsme samy. Je západ slunce.

„Zaber víc, Brooke!“ piští Bree.

Bree sedí na visací houpačce. Nakloním se k ní a strčím do ní. Houpe se výš a výš a nahlas se směje.

Nakonec seskočí. Přiběhne ke mně a obejme mě svými malými ručičkami kolem stehen. Kleknu si k ní a pořádně ji obejmu.

Zakloní se, s úsměvem se na mě podívá.

„Mám tě ráda, Brooke,“ řekne a usmívá se.

„Taky tě mám ráda,“ odpovím jí.

„Budeš vždycky moje velká sestřička?“ zeptá se.

„Budu,“ říkám jí.

„Slibuješ?“ zeptá se.

„Slibuju,“ říkám.

Otevřu oči a je to poprvé, co si dokážu vzpomenout, že necítím bolest pryč. Je to úžasné: cítím se znovu zdravá. Bolest v mé noze skoro úplně ustoupila a otok se srazil na velikost golfového míčku. Ty léky skutečně zabraly.

Ostatní bolest se také výrazně zmenšila a cítím, že horečka mi ustupuje. Už mi není ani zdaleka taková zima už se ani tolik nepo- tím. Dostala jsem druhou šanci žít.

Stále je tma. Měsíc už není vidět a říkám si, kolik času uplynulo. Logan pořád sedí u mě. Všimne si mě, ihned zareaguje a otře mi čelo vlhkým hadříkem. Nemá na sobě bundu, tu přehodil přese mě. Cítím se hrozně, musí bez ní mrznout.

Cítím vůči němu další vlnu vděku a že je mi bližší než dřív. Musí mu na mě opravdu záležet. Přála bych si mu povědět, jak moc si toho cením. Právě teď mi to ale pořád ještě moc nemyslí a nedo- kážu přesně formulovat slova.

Sehne se ke mně, rukou mi podepře hlavu a zvedne mi ji. „Otevři pusu,“ řekne tiše.

Na jazyk mi dá tři prášky a pak mi do úst nalije trochu vody. V krku mám tak sucho, že potřebuju pár pokusů, než se mi podaří polknout, ale nakonec cítím, jak mi sestupují jícnem dolů. Zvednu hlavu trochu víc a napiju se znovu.

„To je proti horečce,“ řekne.

„Cítím se mnohem líp,“ říkám mu a cítím v sobě novou energii. Popadnu ho za ruku a tisknu ji vděkem. Zachránil mi život. Znovu. Podívám se na něj. „Děkuju,“ řeknu mu upřímně.

Usměje se, pak najednou ucukne rukou. Nevím, jak si to mám vyložit. Že by mu na mně nezáleželo tolik, jak jsem si myslela? Nebo to dělá jen z povinnosti? Záleží mu víc na někom jiném? Šlápla jsem nějak vedle? Nebo je jen plachý? V rozpacích?

Říkám si, proč mě to tak hlodá, a pak mi to dojde: něco k němu cítím. Sáhne do batohu, který leží vedle něj, a něco z něj vyndá.

„Dali nám tohle,“ říká.

Vytáhne nějaké sušené ovoce a podá mi ho. S údivem se to sna- žím pochopit a cítím, jak se mi žaludek už sevřel hlady.

„A co ty?“ zeptám se.

Odmítavě zavrtí hlavou. Já si ale jinak nevezmu. Trhám to ovoce na dvě půlky, jednu mu vrazím do ruky. Neochotně to přijímá. Já pak své ovoce slupnu a je to asi ta nejlepší věc, kterou jsem v životě jedla. Chutná to jako třešně.

Usmívá se a jí svůj díl, pak sáhne do batohu a vytáhne dvě pi- stole. Jednu mi podá. Udiveně se na ni dívám.

„Je nabitá,“ řekne.

„Asi opravdu nemaj otrokáře v lásce,“ říkám.

„Chtěj, abysme zachránili tvojí sestru. A chtěj, abysme jim hodně uškodili,“ říká.

Cítím ve své ruce váhu té pistole, mít zase zbraň je dobrý pocit. Konečně se už necítím bezbranná. Mám aspoň nějakou šanci ji za- chránit.

„Další člun odplouvá za úsvitu,“ říká. „Za několik hodin. Cítíš se na to?“

„Budu na tom člunu, i kdybych tam měla ležet mrtvá,“ říkám a on se usměje.

Prohlíží si svou pistoli a najednou mě přepadne chuť se o něm do- zvědět něco víc. Nechci na něj tlačit, ale je hrozně málomluvný a tak záhadný. A myslím, že mi na něm začíná záležet. Chci vědět víc.

„Kam jsi vlastně chtěl jít?“ zeptám se ho. Hlas mám chraplavý, v krku mám sucho a zní to ode mě hruběji, než jsem chtěla.

Nechápavě se na mě podívá.

„Kdybys utek, včera ráno. Kdybys ujel na tom člunu.“

Podívá se stranou a vzdechne. Následuje dlouhé ticho a po chvíli si začnu říkat, jestli mi vůbec odpoví.

„Kamkoli,“ řekne nakonec, „daleko odsud.“

Něco mi ale tají. Nejsem si jistá proč. Zdá se mi ale jako člověk, který by měl konkrétní plán.

„Určitě ale někam,“ říkám. „Někam jsi musel mít namířeno.“

Dívá se stranou. Po dlouhém tichu zdráhavě řekne, „Jo, měl.“

Z jeho tónu je jasné, že nečeká, že by se tam teď mohl dostat. Po dlouhé odmlce mi dojde, že mi to sám od sebe neřekne. Nechci na něj tlačit, ale musím to vědět. „Kam?“ zeptám se.

Dívá se stranou a vidím, že mi to z nějakého důvodu nechce říct. Říkám si, jestli mi třeba pořád ještě nevěří. Potom konečně pro- mluví.

„Prej zbylo jedno město. Bezpečný místo, nedotčený, kde je všechno dokonalý. Dost jídla a vody. Lidi tam žijou, jako kdyby válka vůbec nebyla. Všichni jsou tam zdravý. A je tam bezpečno před světem.“

Podívá se na mě.

„Tam jsem měl namířeno.“

Na chvíli uvažuju, jestli si ze mě nestřílí. Musí přeci vědět, že to zní neuvěřitelně – skoro dětinsky. Nemůžu uvěřit, že by někdo tak dospělý a zodpovědný jako on mohl věřit, že takové místo existuje– natož aby ho chtěl najít.

„To zní jako něco z pohádky,“ říkám mu, napůl se usmívám a čekám, že mi řekne, že si jen dělal legraci.

K mému překvapení se na mě ale najednou zamračí.

„Věděl jsem, že ti nemám nic říkat,“ říká a zdá se, že se ho to dotklo.

Jeho reakce mě šokovala.

„Promiň,“ říkám mu. „Myslela jsem, že si děláš legraci.“

Podívá se stranou a vypadá to, že si připadá trapně. Je pro mě těžké to vůbec pochopit: já jsem se myšlenky, že v tomhle světě exi- stuje ještě něco dobrého, vzdala už dávno. Nechápu, že on tomu pořád může věřit. Ze všech lidí zrovna on.

„A kde to je?“ zeptám se nakonec. „To město.“

Na dlouhou dobu se odmlčí, jako by přemýšlel, jestli mi to má prozradit.

Konečně řekne: „Je to v Kanadě.“ Nemám slov.

„Chtěl jsem jet člunem po Hudsonu až úplně nahoru. Přesvědčit se sám.“

Zavrtím hlavou. „No, každej asi musíme něčemu věřit,“ řeknu. Než to dořeknu, už toho lituju. Vyznělo to příliš tvrdě. To byl

vždycky můj problém – nikdy jsem neuměla říct tu správnou věc.

Umím být příliš tvrdá, příliš kritická – přesně jako táta. Když jsem nervózní nebo když se cítím trapně nebo když mám strach, že řeknu něco, co si doopravdy myslím – hlavně když jsou nablízku kluci – tak to někdy vyzní špatně. Chtěla jsem říct: Podle mě je skvělé, že dokážeš stále něčemu věřit. Přála bych si to taky umět.

Oči mu ztmavnou a tváře zčervenají studem. Chci to napravit, ale už je pozdě. Už se to nedá vrátit. Už se mi povedlo to pokazit.

Snažím se rychle vymyslet něco, cokoli, abych změnila téma. Konverzace není moje silná stránka. Nikdy nebyla. A stejně už je asi příliš pozdě na to, s tím něco dělat.

„Ztratil jsi někoho?“ zeptám se. „Ve válce.“

Já jsem ale pitomá. To byla pěkně hloupá otázka. Teď je to ještě horší.

Zhluboka se nadechne, jako bych mu tentokrát opravdu ublížila. Kousne se do rtu a na okamžik se zdá, jako by se bránil slzám.

Je nekonečné ticho, ale nakonec řekne: „Každýho.“

Pokud se vzbudím a zjistím, že odešel, tak se mu nebudu divit. Vlastně budu překvapená, pokud zůstane se mnou. Je nad slunce jasné, že bych měla sklapnout a počkat na úsvit.

Je ale ještě jedna věc, kterou potřebuju vědět, která mě pálí uv- nitř. A neubráním se tomu, abych pronesla ta slova: „Proč jsi mě za- chránil?“ zeptám se.

Podívá se na mě svýma zarudlýma očima s velkou intenzitou, potom se pomalu zadívá stranou. Otočí se a říkám si, jestli mi vůbec odpoví.

Následuje dlouhé ticho. Vítr hvízdá otevřenými okny, na pod- lahu padají sněhové vločky. Oči mi těžknou a začínám znovu usínat, střídavě upadám do polospánku a ztrácím vědomí. To poslední, co slyším, než se mé oči nadobro zavřou, jsou jeho slova. Slyším je tak slabě a vzdáleně, že si nejsem jistá, jestli to nebylo jen ve snu:

„Protože mi někoho připomínáš.“

*

V několika dalších hodinách se střídavě budím a znovu usínám, napůl ve vzpomínkách. Během jedné takové si konečně vzpomenu, co se stalo ten den, kdy jsme odjely z města. I když bych na to chtěla zapomenout, živě se mi to vybaví.

Když jsem našla Bree, viděla ji obklíčenou těmi kluky a hodila jsem ten Molotovův koktejl – viděla jsem malou explozi a ve vzdu- chu byl slyšet křik. Podařilo se mi trefit jejich vůdce a ten kluk vzplanul. Zběsile běhal kolem a ostatní se ho snažili uhasit.

Nečekala jsem. V tom zmatku jsem proběhla kolem toho kluka v plamenech přímo k Bree. Popadla jsem ji a běžely jsme od nich pryč zadními uličkami. Honili nás, ale my jsme ty zapadlé kouty znaly lépe než kdokoli jiný. Zkracovaly jsme si cestu budovami, skrytými dveřmi, přes popelnice, skrz ploty. Po pár blocích jsme je úplně setřásly a vrátily se do bezpečí našeho domu.

Byla to poslední kapka. Byla jsem rozhodnutá okamžitě odejít. Už tam nebylo bezpečno – a když to máma nepochopí, budeme muset odejít bez ní.

Vrazily jsme do našeho bytu a já běžela přímo k mámě. Seděla tam na své oblíbené židli a dívala se z okna, jako vždy, a čekala na to, až se táta vrátí.

„Jdeme pryč,“ řekla jsem odhodlaně. „Už je to tu příliš nebez- pečný. Málem Bree zabili. Podívej se na ni. Je úplně v šoku.“

Máma se podívala na Bree, pak na mě a neřekla ani slovo.

„Nevrátí se,“ řekla. „Přiznej si to. Je po smrti.“

Máma se ke mně naklonila a dala mi facku. Byla jsem jak opa- řená. Pořád si vybavuju to plesknutí a bolest.

„Tohle už nikdy neříkej,“ vyštěkla na mě.

Přivřela jsem oči vzteky, že si mě dovolila uhodit. Nikdy jí tu facku neodpustím.

„Fajn,“ zasyčela jsem na ni. „Ty si tu žij ve svý představě, jak dlouho budeš chtít. Když s náma nechceš jít, nemusíš. My ale jdeme pryč. Jedu do hor a beru Bree s sebou.“

Posměšně si odfrkla. „To sotva. Mosty jsou ucpaný.“

„Jedeme po řece,“ zněla moje připravená odpověď. „Znám ně- koho, kdo mě tam vezme. Má motorovej člun a vezme nás nahoru po Hudsonu.“

„A kde na to chceš vzít?“ zeptala se mě chladně.

Chvíli jsem váhala a cítila jsem výčitky. „Dala jsem mu svý zlatý hodinky.“

Probodla mě pohledem. „Chceš snad říct tátovy zlatý hodinky,“ vyjela na mě.

„Dal mi je,“ opravila jsem ji. „A jsem si jistá, že by chtěl, abych je využila k něčemu užitečnýmu.“

Zhnuseně ode mě odvrátila oči a znovu se začala dívat z okna.

„Ty to nechápeš?“ pokračovala jsem. „Za pár tejdnů bude tohle město zničený. Už to tu není bezpečný. Tohle je naše poslední šance odsud odejít.“

„A jak se bude tvůj otec cítit, až se vrátí domů a zjistí, že tu nikdo není? Když zjistí, že jsme ho všichni opustili?“

Nechápavě jsem na ni zírala. Opravdu se ve své fantazii ztratila.

„Opustil nás,“ zavrčela jsem. „Dobrovolně se do týhle blbý války přihlásil. Nikdo to po něm nechtěl. Nevrátí se. A tohle přesně by po nás chtěl. Chtěl by, abysme přežily. Ne abysme seděly v nějakým blbým bytě a čekaly na smrt.“

Máma se na mě pomalu podívala svýma studenýma, šedýma očima. Měla v sobě to strašné odhodlání, stejné strašné odhodlání jako mám já. Někdy se nenávidím za to, že se jí tolik podobám. V ten okamžik jsem jí viděla v očích, že nikdy, nikdy nepovolí. Vzala si do hlavy, že čekat bylo loajální vůči tátovi. A jakmile si vzala něco do hlavy, už se s tím nedalo nic dělat.

Já jsem to ale viděla tak, že se spletla. Měla loajalitu cítit k nám. Svým dětem. Ne k muži, který byl více oddaný válce než své rodině opustit svého otce, tak si běž. Já nikam nepůjdu. Když vaše plány ztroskotají a nedostanete se do hor, můžete se vrá- tit. Já budu tady.“

Nečekala jsem už ani vteřinu. Popadla jsem Bree za ruku, otočila se a vykročila s ní ke dveřím. Bree plakala a věděla jsem, že odtud musím odejít co nejrychleji. U dveří jsem se ještě jednou naposled zastavila.

„Děláš chybu,“ zavolala jsem na ni.

Ani se ale nenamáhala otočit hlavu, rozloučit se. A já věděla, že to neudělá.

Otevřela jsem dveře a zabouchla je za sebou.

A to bylo naposledy, co jsem mámu viděla živou.

TŘICET

Když se vzbudím, oslepuje mě ostré sluneční světlo. Zdálo se, jako by svět byl zase naživu. Paprsky světla procházejí všude kolem mě, jasnější, než jsem kdy viděla, a odevšad se odrážejí. Vítr přestal foukat. Bouře ustala. Na okenní římse roztává sníh a zvuk kapající vody se rozléhá všude kolem mě. Slyším křupavý zvuk, jako kdyby na zem spadl velký rampouch.

Jsem trochu dezorientovaná, takže se rozhlédnu se kolem sebe a uvědomím si, že stále ležím na stejném místě jako v noci, přikrytá Loganovou bundou. Cítím se jako znovuzrozená.

Najednou si vzpomenu a s leknutím se posadím. Úsvit. Měli jsme vstát za úsvitu. Pohled na ostré slunce mě vyděsí, a když se kolem sebe rozhlédnu pořádně, vidím Logana, jak leží vedle mě a oči má zavřené. Tvrdě spí. Srdce se mi zastaví. Zaspali jsme.

Vyskočím na nohy, poprvé v sobě cítím energii a hrubě s ním za- třesu za rameno. „LOGANE!“ říkám mu naléhavě.

Okamžitě otevře oči a vyskočí na nohy. Ostražitě se rozhlíží kolem sebe.

„Je ráno!“ volám zoufale. „Člun. Ujede nám!“

Oči se mu otevřou překvapením, když mu to dojde.

Oba vyskočíme a běžíme ke dveřím. Noha mě pořád ještě bolí, ale jsem příjemně překvapená, že s ní můžu běžet. Sbíhám dolů po kovových schodech, Loganovi za patami. Držím se rezavého zá- bradlí a dávám pozor na to, abych nešlápla na schody, které jsou sh- nilé.

Dobíháme do přízemí a vybíháme z budovy do oslepujícího sněhu. Je to zimní pohádka. Brodím se sněhem, který mi sahá nad kolena, takže nemůžu běžet tak rychle a každý krok mě stojí síly. Jdu ale v Loganových stopách a ten mi brázdí cestu, což mi ulehčuje pohyb.

Voda je před námi a zbývá nám asi jeden blok cesty. S úlevou vidím, že je ten říční člun zakotvený u mola, ale v dálce vidím, že poslední skupina dívek už nastoupila a plošina se zvedá. Člun se chystá vyrazit.

Přidám do kroku a brodím se sněhem, jak nejrychleji dovedu. Když přibíháme k molu, asi sto metrů od člunu, je plošina už ve člunu. Slyším zaburácení motoru a z konce člunu začíná stoupat sloup černého kouře. Srdce mi buší jako o závod.

Když dobíháme ke konci mola, náhle si vzpomenu na Bena a na náš slib – že se tu setkáme při úsvitu. Jak běžím, podívám se vlevo a vpravo a hledám jakoukoli známku toho, že je tu. Ale nic nevi- dím. Píchne mě u srdce úzkostí, protože to může znamenat jen jednu věc: nezvládl to.

Už jsme blízko, ani ne třicet metrů od člunu, když se náhle dá do pohybu. Srdce se mi rozbuší jako zvon. Jsme tak blízko. Teď ne. Teď ne!

Jsme už jen dvacet metrů od člunu, ale ten už projel kolem konce mola. Už je asi tři metry za ním.

Utíkám rychleji a běžím teď vedle Logana a klestím si cestu hustým sněhem. Člun je už dobrých pět metrů na vodě a zrychluje. Tak daleko nedoskočíme.

Běžíme ale až k samému okraji mola a najednou si všimnu tlustých lan, která visí ze člunu na molo a pomalu kloužou k okraji.

Táhnou se za člunem jako dlouhé ocasy.

„TY LANA!“ zakřičím.

Logana zřejmě napadlo to samé. Ani jeden z nás nezpomaluje – naopak přidáváme do kroku, a když jsme u konce, bez rozmyslu skáču a vrhám se za jedním z lan.

Letím vzduchem, doufám a modlím se. Pokud se netrefím, bude to dlouhý pád, aspoň deset metrů, a dopadla bych do ledové vody bez možnosti se dostat ven. Voda je tak studená a vlny tak vysoké, že bych určitě zemřela už za několik vteřin.

Jak sahám po tom tlustém pleteném lanu, napadá mě, jestli to je moje poslední chvíle na světě.

TŘICETJEDNA

Když sahám po tom tlustém pleteném provazu, srdce mi zaskočí v krku. Chytám se ho ve vzduchu a držím se ho jako o život. Zhoupnu se vzduchem jako kyvadlo a plnou rychlostí se blížím k obrovskému trupu zrezivělého člunu. Kov jako by mi letěl naproti a já se připravím na náraz.

Ucítím neskutečnou bolest, jak mi kov v plné rychlosti narazil do spánku, žeber a ramene. Ta bolest a šok z nárazu jsou tak silné, že se málem pustím lana. Sklouznu asi metr, ale nějak se mi podaří udržet.

Sevřu lano mezi stehny, než stihnu sklouznout úplně do vody. Držím se ho jako klíště, zatímco člun nabírá rychlost. Loganovi se také podařilo se na laně udržet. Visí asi metr ode mě.

Podívám se dolů a vidím, jak se asi dva metry pode mnou vzdouvá ledová voda, zpěněná doběla od toho, jak si člun krájí cestu přes řeku. Jsou to divoké vlny, zvlášť na řeku, a dost velké na to, aby se na nich člun houpal nahoru a dolů.

Vpravo vidím se tyčit Sochu Svobody. K mému úžasu zůstala bez úhony. Pohled na ni mi dodává odvahu a naději, že to třeba pře- žijeme i my.

Governor‘s Island je naštěstí blízko, sotva minutu plavby. Vzpo- mínám si, jak jsme tam s Bree v létě jezdily a jak mě udivovalo, že je to tak blízko. Teď jsem za to vděčná: kdyby byl o něco dál, nevím, jestli bych se dokázala udržet. Mokré lano se mi zařezává do zmrz- lých rukou a každá vteřina je obrovský boj. Říkám si, jak se z téhle situace asi dostanu. Na této straně člunu není žádný žebřík a až do- razíme k ostrovu, tak jediná cesta povede dolů do vody. A tam bych dozajista umrzla.

Všimnu si pohybu, otočím se a vidím Logana, jak pomalu šplhá po laně nahoru. Používá k tomu důmyslný postup, kdy zvedne ko- lena, pevně lano sevře mezi vnitřní stranu bot a pak se nohama od- razí výš.

Zkusím to. Pokrčím kolena a botami pevně sevřu lano a s rado- stí vidím, že drží. Natáhnu nohy a posunu se o něco výš. Funguje to. Dělám to znovu a znovu po Loganově vzoru a za minutu, kdy zrovna přijíždíme k ostrovu, jsem u horního konce lana. Logan už je na palubě a čeká s nataženou rukou. Chytnu ho za ni a on mě rychle a tiše vytáhne přes okraj.

Oba se skrčíme za kovovým kontejnerem a nenápadně se rozhlí- žíme. Vepředu stojí zády k nám skupina stráží s kulomety. Nahánějí skupinu mladých dívek po dlouhé plošině dolů ke břehu. Při tom pohledu mi vře krev a mám chuť na ně zaútočit teď hned. Přinutím se ale čekat a být ukázněná. Přineslo by mi to okamžitou spojenost, ale už bych nikdy nenašla Bree.

Skupina se dá do pohybu, řetězy chrastí, dokud všechny nejsou na ostrově. Když je člun prázdný, s Loganem na sebe kývneme a tiše se vydáme podél okrajů paluby k plošině. Pospícháme dolů po plošině s dostatečným odstupem za ostatními. Naštěstí se naším směrem nikdo nedívá.

Za pár okamžiků jsme na zemi. Běžíme sněhem a skryjeme se za malou budovou, abychom viděli, kam ty dívky odvedou a nikdo nás při tom neviděl. Otrokáři jdou k velké kulaté budově z cihel, která vypadá jako něco mezi hledištěm a vězením. Po celém jejím obvodu jsou železné mříže.

Pokračujeme v jejich stopách a každých dvacet metrů se scho- váme za stromem – opatrně, aby nás nikdo neviděl. Sáhnu dolů a ruku dám na svou pistoli pro případ, že bych ji potřebovala. Logan dělá to samé. Každou chvíli nás mohou objevit a my musíme být připravení. Začít střílet by byla chyba – prozradilo by nás to příliš brzy. Ale když budu muset, budu střílet.

Naženou dívky do otevřených dveří v budově a pak uvnitř zmizí ve tmě.

Oba vyskočíme a běžíme za nimi dovnitř.

Mé oči potřebují pár vteřin na to, aby si ve tmě zvykly. Po pravé straně vidím skupinu otrokářů odvádět dívky, nalevo vidím jednoho otrokáře samotného jít chodbou. Významně se na sebe s Loganem po- díváme a pak se beze slova vydáváme za tím zbloudilým otrokářem.

Tiše běžíme chodbou, jen několik metrů za ním, a čekáme na vhodný okamžik. Dojde k velkým železným dveřím, vyndá svazek klíčů a začne dveře odemykat. Kovové cvakání se rozléhá prázd- nými chodbami. Než stihnu zareagovat, Logan vytáhne nůž, vyrazí na otrokáře, uchopí ho za týl a jedním rychlým pohybem mu pod- řízne hrdlo. Všude začne prýštit krev a otrokář se zhroutí mrtvý k zemi.

Klíč zůstal v zámku, takže jím otočím a zatáhnu za těžké železné dveře. Držím je otevřené, aby Logan mohl proběhnout. a já běžím za ním.

Jsme ve vězeňském bloku. Je dlouhý, úzký, ve tvaru půlkruhu, plný malých cel. Probíhám jím, dívám se doleva a doprava a zkou- mám vystrašené, hubené obličeje malých dívek. Dívají se na mě, plné beznaděje a zoufalství. Vypadají, jako by tu byly věčnost.

Srdce mi buší. Zoufale hledám jakékoli stopy po své sestře. Cítím, že je blízko. Jak ale probíhám koridorem, dívky jdou ke dve- řím svých cel a natahují z nich ruce. Asi poznaly, že nejsme otrokáři.

„PROSÍM!“ křičí jedna. „Pomoz mi!“

„PUSŤ MĚ ODSUD!“ křičí další.

Za chvíli se ozývá sborový nářek a prosby. Přitahuje to sem pří- liš velkou pozornost a to mi dělá starosti. Chtěla bych každé z nich pomoci, ale nemám jak. Ne teď. Nejdřív musím najít Bree.

„BREE!“ zakřičím zoufale. Zrychlím a běžím od cely k cele.

„BREE? SLYŠÍŠ MĚ? TO JSEM JÁ! BROOKE! BREE? JSI TADY!?“

Jak běžím od cely k cele, jedna dívka mě chytne za ruku a při- táhne mě k sobě.

„Já vím, kde je!“ říká.

Zastavím se a dívám se na ni. Její tvář je stejně zoufalá jako ostatní.

„Pusť mě odsud a já ti to povím!“ říká.

Pokud ji osvobodím, může k nám strhnout nechtěnou pozornost. Na druhou stranu, lepší možnost nemám.

Podívám se na číslo její cely, pak na svazek klíčů, co držím v ruce, a najdu odpovídající číslo. Odemknu celu a dívka vyběhne ven.

„PUSŤ MĚ TAKY VEN!“ křičí další dívka.

„MĚ TAKY!“

Všechny začínají křičet. Chytnu tu dívku za ramena.

„Kde je?!“ chci vědět.

„V zámku. Vzali ji tam dnes ráno.“

„V zámku?“ ptám se.

„Tam berou nové holky. Aby je zlomili.“

„Zlomili?“ ptám se zděšeně.

„Pro sex,“ odpoví. „Poprvé.“

Srdce se mi při jejích slovech zastaví.

„Kde?“ chci vědět. „KDE TO JE?“

„Pojď za mnou,“ řekne a začne utíkat. Chci se za ní vydat, ale pak se zarazím.

„Počkej,“ chytám ji za ruku.

Vím, že bych to neměla dělat. Vím, že bych odtud měla prostě utéct a soustředit se na záchranu Bree. Vím, že už není čas a vím, že pomoc ostatním na nás může jen strhnout nechtěnou pozornost a překazit můj plán.

Ale něco ve mně se pohne, pobouří. Nemůžu je tu všechny tak- hle nechat.

Takže navzdory svému instinktu se zastavím a rozběhnu zpátky, od cely k cele. Když k nim doběhnu, najdu správný klíč a odemknu. Osvobodím všechny dívky, jednu po druhé. Vybíhají nepříčetně ven a utíkají do všech stran. Jejich křik je ohlušující.

Běžím zpátky za tou, kterou jsem osvobodila jako první. Naštěstí pořád ještě čeká u Logana.

Začne utíkat a my běžíme za ní, chodbu za chodbou. O několik okamžiků později vybíháme do oslepujícího denního světla.

Za sebou slyším sborový křik dívek utíkajících na svobodu. Ne- bude trvat dlouho a vojáci si nás všimnou. Zrychlím.

Dívka se zastaví a ukáže prstem na druhou stranu nádvoří.

„Támhle!“ řekne. „Ta budova! Ten velký starý dům. Na vodě. Guvernérův zámek. Tam je! Hodně štěstí!“ zavolá, otočí se a začne utíkat na druhou stranu.

Sprintuju k budově s Loganem po boku.

Běžíme přes obrovské pole, sněhu máme nad kolena a rozhlížíme se, jestli neuvidíme nějaké otrokáře. Naštěstí si nás ještě žádný ne- všiml.

Studený vzduch mě píchá v plicích. Myslím na Bree, jak ji někam odvlekli kvůli sexu a že se tam musím dostat co nejrychleji. Jsem už tak blízko. Nesmím je nechat jí ublížit. Teď ne. Ne po tom všem. Ne když už ji mám na dosah ruky.

Ženu se kupředu a nehodlám se zastavit, abych si vydechla. Do- bíhám k předním dveřím a už nedbám na opatrnost. Nezastavuju se, neposlouchám, jen k nim běžím a chystám se je kopnutím rozrazit.

Dveře se rozletí a já vbíhám rovnou dovnitř. Ani nevím, kam vlastně jdu, ale vidím schodiště a instinkt mi velí vyběhnout po něm nahoru. Běžím přímo k němu a Logan běží hned za mnou.

Když vyběhnu nahoru, vyrazí ze dveří jednoho pokoje otrokář, bez masky. Podívá se na mě, vytřeští oči překvapením a sáhne po zbrani.

Neváhám. Pistoli mám dávno připravenou. Střílím ho ze dvou kroků přímo mezi oči. Zvuk výstřelu je ve stísněném prostoru ohlu- šující a otrokář padá k zemi.

Běžím chodbou dál a vybírám si náhodné dveře. Vykopnu je a k mému zděšení vidím nějakého muže na malé dívce připoutané k posteli. Bree to není, ale z toho pohledu se mi chce zvracet. Ten muž – otrokář bez masky – vyskočí, vyděšeně se na mě podívá a začne hledat svou zbraň. Střelím ho mezi oči. Jeho krev dopadne na tu malou dívku, která začne křičet. Aspoň, že je mrtvý.

Běžím dál chodbou, vykopávám dveře od pokoje k pokoji, v kaž- dém je další muž souložící se spoutanou dívkou. Pokračuju dál a zběsile hledám Bree.

Doběhnu ke konci chodby, kde jsou poslední dveře. Vykopnu, Logan za mnou a vpadneme dovnitř. Ztuhnu.

Místnosti dominuje postel s nebesy. Na ní leží velký tlustý nahý muž a souloží s mladou dívkou, přivázanou k posteli provazem. Vidím, že je ta dívka v bezvědomí a napadne mě, jestli jí nepodali nějakou drogu. Ten muž musí být někdo důležitý, protože u něj sedí otrokář a drží stráž.

Mířím na toho tlusťocha, a když se otočí, střelím ho jednou do břicha. S rachotem padá na zem, vyhekne a já ho střelím podruhé – tentokrát do hlavy.

To ale bylo zbrklé. Strážce už na mě má namířenou pistoli a kout- kem oka vidím, že se chystá vystřelit. To byla hloupá chyba. Měla jsem se o něj postarat jako o prvního.

Slyším výstřel a trhnu sebou.

Jsem stále naživu. Ten strážce je mrtvý. Nad ním stojí Logan s vytaženou pistolí.

Na druhé straně místnosti sedí dvě malé dívky, připoutané ke svým židlím. Jsou oblečené a třesou se strachy, očividně byly další na řadě pro postelové choutky. Srdce mi poskočí. Jedna z nich je Bree.

Bree tam sedí, připoutaná, vyděšená, oči dokořán. Ale je v bez- pečí. Nedotknutá. Přišla jsem právě včas. Za několik minut by určitě byla tomu tlustému muži vydaná napospas. „Brooke!“ vykřikne hys- tericky a rozpláče se.

Běžím k ní, kleknu si a obejmu ji. Také mě obejme, jak nejlépe může s pouty na ruce a pláče mi na rameni.

Objeví se Logan, v ruce má klíč, který sebral z opasku mrtvého otrokáře, a obě dívky odemkne. Bree mi skočí do náruče, objímá mě a celé její tělíčko se třese. Drží se mě jako by mě už nikdy ne- chtěla pustit.

Také ji objímám a cítím, jak mi po tváři tečou slzy. Nemůžu tomu uvěřit: je to opravdu ona.

„Říkala jsem ti, že se pro tebe vrátím,“ řeknu jí.

Chci ji držet navždy, ale nemáme čas. Tohle místo bude za chvíli plné otrokářů.

Odtrhnu ji od sebe a beru ji za ruku. „Jdeme,“ říkám jí a připra- vím se utíkat.

„Počkej!“ zavolá Bree a zastaví se. Zastavím se a otočím se k ní.

„Musíme s sebou vzít i Rose!“ řekne Bree.

Ta dívka vedle Bree se na mě podívá, ztracená a plná beznaděje. Je to divné, ale trochu mi připomíná Bree, se svými dlouhými čer- nými vlasy a velkýma hnědýma očima by skoro mohly být sestry.

„Bree, je mi líto, ale nemůžeme. Nemáme čas a– “

„Rose je moje kamarádka!“ zakřičí Bree. „Nemůžeme ji tu ne- chat jen tak! Nemůžeme!“

Podívám se na Rose a srdce mi při pohledu na ni zjihne. Podívám se na Logana, který nasadil odmítavý pohled – ale s výrazem, který jako by říkal, že je to na mně.

Když Rose vezmeme s sebou, zpomalí nás to. A bude to jeden hladový krk navíc. Bree ale poprvé v životě trvá na svém – a když tu budeme stát, budeme ztrácet čas. Rose je navíc tak sladká a při- pomíná mi Bree a vidím, jak už si jsou blízké. A bylo by to správné.

Navzdory svému rozumu řeknu: „Dobrá.“

Odběhnu k té dívce v bezvědomí, stále je přivázaná k posteli, a svým nožem přeříznu všechny čtyři provazy. Ruce i nohy jí bez- vládně spadnou na postel. Je stále v bezvědomí a nevím, jestli je ne- mocná, zdrogovaná nebo mrtvá. Tím se teď ale nemůžu zabývat. Alespoň je teď volná.

Všichni čtyři vyrážíme z pokoje a na chodbě potkáváme dva strážce, kteří hned sahají po zbraních. Reaguju rychle a střelím jed- noho do hlavy, zatímco Logan zastřelí druhého. Obě dívky při zvu- cích výstřelu začnou křičet.

Popadnu Bree, Logan popadne Rose a schody dolů bereme po dvou. Za okamžik vybíháme z domu a oslepuje nás sníh. Z druhého konce nádvoří k nám běží otrokáři a já jen doufám, že najdu způsob, jak nás z toho ostrova dostat dřív, než nás zlikvidují.

TŘICETDVA

Zoufale se rozhlížím kolem sebe a snažím se najít nějaký způ- sob, jak utéct. Hledám vozidla, ale žádná nevidím. Pak se otočím na druhou stranu a dívám se na vodu a na pobřeží. A v tom si ho všimnu: přímo za Guvernérovým zámkem je u osamělého mola při- vázaný luxusní motorový člun. Určitě je vyhrazený několika málo vyvoleným, kteří tento ostrov používají jako své hřiště.

„Támhle!“ ukážu k němu.

Logan ho také vidí a vyrážíme sprintem ke břehu.

Přiběhneme k tomu krásnému nablýskanému člunu, dost velkého pro šest lidí. Divoce se houpe na vlnách a vypadá nadupaně, jako sportovní vůz. Mám takový dojem, že patřil tomu nahému tlusťo- chovi. O to větší zadostiučinění cítím.

Houpe se tak divoce, že nechci, aby do něj Bree ani Rose nena- stupovaly samy, takže Bree dovnitř posadím sama a Logan se po- stará o Rose. „Přeřízni lano!“ řekne mi Logan a ukazuje směrem k molu.

Člun je uvázaný tlustým lanem ke dřevěnému sloupu u mola, takže k němu běžím, vytáhnu nůž a přeříznu ho. Běžím zpět ke člunu, ve které už stojí Logan a rukou přidržuje člun u mola, aby mi neuplaval. Podává mi ruku a pomáhá mi nastoupit do něj. Ohlédnu se a vidím asi deset otrokářů, jak se na nás řítí. Jsou už jen dvacet metrů od nás a rychle se blíží.

„Ty mám já,“ řekne Logan. „Ty si vem kormidlo.“

Rychle se posadím ke kormidlu. Naštěstí jsem čluny řídila celý svůj život. Logan nás odstrčí dozadu, klekne se a začíná střílet na blížící se vojáky. Začnou se krýt a to je zpomaluje.

Podívám se dolů a srdce se mi skoro zastaví, protože v zapalování nejsou klíčky. Horečně prohledávám palubní desku, přední sedadla a srdce mi bije jako o život. Co budeme dělat, jestli tu nejsou?

Ohlédnu se a vidím, že jsou otrokáři ještě blíž, sotva deset metrů od nás. „JEĎ!“ zakřičí Logan přes zvuk výstřelů.

Dostávám nápad a s nadějí otevírám přihrádku pod palubní des- kou. Srdce mi radostí poskočí. Vložím klíček do zapalování, oto- čím s ním a motor se rozburácí. Objeví se černý obláček a ukazatel stavu paliva vyletí až na druhý konec. Plná nádrž.

Přidám plyn a člun se rozjíždí tak prudce, že to se mnou trhlo do- zadu. Slyším za sebou zvuk padajících těl, a když se ohlédnu, vidím, že Logana, Rose i Bree ta síla srazila na zem. Asi jsem vyrazila pří- liš rychle – naštěstí nikdo ze člunu nevypadl.

Také máme štěstí, protože otrokáři jsou už na břehu, jen tři metry od nás. Vyrazila jsem právě včas. Začínají na nás střílet, a protože všichni spadli na podlahu, kulky nám hvízdají nad hlavami. Jedna kulka škrábla panel dřevěného obložení a druhá ustřelila boční zpětné zrcátko.

„ZŮSTAŇTE DOLE!“ zakřičí Logan na obě dívky.

Klekne si vzadu, vykloní se a začne po nich pálit. V zrcátku vidím, jak jich několik zastřelil.

Ženu člun po hladině, motor burácí na plný plyn a za několik okamžiků jsme daleko od ostrova. Padesát metrů, pak sto, pak dvě stě... Brzy jsme bezpečně mimo dostřel. Otrokáři bezmocně stojí na břehu, už jen tečky na obzoru, a sledují, jak se jim vzdalujeme.

Nemůžu tomu uvěřit. Jsme volní.

*

Vzdalujeme se čím dál víc, vyjíždíme na řeku a já vím, že bych se měla držet uprostřed, daleko od obou břehů a jet proti proudu, co nejdál od města. Něco mě ale zastaví. Znovu mě přepadnou myš- lenky na Bena a nedokážu ho jen tak opustit. Co když se mu nějak povedlo se dostat do přístavu? Co když se jen opozdil?

Nemůžu jen tak odjet. Jestli tam nějakou náhodou je, nemůžu ho jen tak opustit. Musím se přesvědčit. Musím to vědět.

Takže namísto toho, abych zahnula proti proudu, namířím člun přímo k protějšímu břehu – zpátky do přístavu. Za několik okamžiků se objevuje pobřeží Manhattanu a rychle se blíží. Zrychlí se mi tep při pomyšlení na možná nebezpečí, která by na nás mohla čekat – může tam na nás čekat plno ozbrojených otrokářů připravených střílet.

Loganovi došlo, že jedeme špatným směrem a najednou ke mně rozčileně přiběhne.

„Co to děláš!?“ zakřičí. „Vždyť jedem zpátky do města!“

„Musím se na něco podívat,“ říkám mu, „než odjedem.“ „Na co?“

„Na Bena,“ odpovím mu. „Možná tam je.“ Logan se zamračí.

„To je šílenost!“ řekne. „Vezeš nás zpátky, přímo do vosího hnízda. Kvůli tobě budem všichni v nebezpečí! Svojí šanci měl. Nebyl tam!“

„Musím se podívat,“ volám na něj. Jsem rozhodnutá a nic mě ne- zastaví. Uvědomím si, že jsem v některých směrech úplně stejná jako máma.

Logan se nevrle otočí a cítím, jak moc moje rozhodnutí odsu- zuje. Nedivím se mu. Ale musím to udělat. Vím, že kdyby byl Ben na mém místě, taky by se vrátil a ještě jednou by se podíval.

Za několik okamžiků vidíme přístav. Blížíme se, 300 metrů...200... a pak, když se přiblížíme na sto metrů, bych mohla přísahat, že někoho vidím stát na konci mola. Dívá se na vodu a srdce mi po- skočí.

Je to Ben.

Skoro tomu nemůžu uvěřit. Opravdu je tam. Je naživu. Stojí tam po pás ve sněhu a klepe se. Píchne mě ale u srdce, když si uvědo- mím, že je sám. To může znamenat jen jedno: jeho bratr to nezvládl.

Už jsme blízko, možná dvacet metrů od mola, dost blízko na to, abych viděla ten žal, který má Ben vyrytý do tváře. V dálce vidím, jak se k molu rychle blíží karavana otrokářských aut. Nemáme moc času.

Zpomalím člun a zastavím u mola, Ben přibíhá k okraji. Divoce se houpeme na vlnách a najednou mě napadne, jak se vlastně Ben dostane dolů. Z mola to jsou dobré tři metry. Ben se dívá dolů se strachem v očích, asi myslí na to samé a snaží se přijít na to, jak se- skočit.

„Neskákej!“ zavolá na něj Logan. „Udělal bys do člunu díru!“ Ben se zastaví a dívá se na něj, ztuhlý strachem.

„Klekni si na všechny čtyři, otoč se a slez dolů pozadu,“ přika- zuje mu Logan. „Pomalu se suň dolů. Chyť se rukama za okraj mola a pověs se z něj. Já tě chytím.“

Ben udělá, co mu Logan řekl a pomalu sklouzává přes okraj, dokud nevisí jen za ruce. Jak Logan slíbil, natahuje se k němu, chytá ho a postaví ho do člunu. Právě včas: otrokáři už jsou sotva padesát metrů od nás a rychle se blíží.

„JEĎ!“ zakřičí Logan.

Strhnu plyn na plné obrátky a vyletíme proti proudu. Znovu se za námi ozvou výstřely, jen škrábnou náš člun a se šplouchnutím skončí ve vodě. Logan si klekne a opětuje střelbu.

Naštěstí máme takovou rychlost, že nemohou nic dělat: za pár okamžiků jsme daleko od břehu, uprostřed řeky, mimo dostřel. A mířím dál na sever, zpátky, směr domů.

Konečně už není nic, co by nás mohlo zastavit. Teď jsme konečně volní.

*

Letíme po East River a cestou se nám naskýtá neskutečný po- hled zblízka na všechny ty zničené mosty. Míjíme zbytky Brook- lynského mostu, jehož zrezivělé torzo trčí z vody jako fosilie prehistorického obra. Tyčí se nad námi několik desítek metrů, jako mrakodrap vyrůstající z vody. Když pod ním projíždíme, připadám si neuvěřitelně malá a cítím pokoru a napadá mě, jestli se něco z toho vůbec někdy znovu postaví.

Nedaleko z vody vyčnívá vrak obrovského bombardéru, beru to kolem něj velkým obloukem. Nevím, jaké kusy kovu se mohou v těchto mrazivých vodách skrývat a ani to vědět nechci.

Chvíli na to projíždíme kolem zbytků Manhattan Bridge a Wil- liamsburg Bridge. Přidávám plyn, chci od té strašné podívané co nejrychleji pryč.

Brzy projíždíme kolem Rooseveltova ostrova, jeho úzký břeh je nyní součástí pustiny, stejně jako vše ostatní. Odbočuju vlevo a vidím, že most 59. ulice je také zničený – spolu s tramvají, která ostrov spojovala s Manhattanem. Tramvaj, zničená a zrezivělá, se na řece houpe jako obrovská bóje. Musím být při jejím objíždění opa- trná, protože kanál se zužuje.

Letíme dál a dál proti proudu, cestou vidíme jen zkázu a nakonec uhýbáme do vodního kanálu Harlem River. Ten je mnohem užší, jen zhruba padesát metrů po obou stranách. Když jím projíždíme, cítím mnohem větší napětí. Sleduju břeh, jestli nás někde někdo nepře- padne.

Nic ale nevidím. Možná jsem teď jen trochu paranoidní. Pokud se za námi otrokáři zmobilizují – a jsem si jistá, že to udělají – bu- deme na ně mít aspoň hodinový náskok. Obzvláště při všem tom sněhu. A to už mezitím, jak doufám, budeme tak daleko proti proudu, že už nás nechytí.

Harlem River se prolétá mezi Manhattanem a Bronxem a pak se před námi konečně otevírá široká řeka Hudson v celé své kráse. Ta je naopak široká jako deset fotbalových hřišť a mám dojem, jako bychom vyjeli na oceán. Konečně znovu cítím klid. Konečně jsme zpět na té řece, kterou si pamatuju. Na řece, která nás dovede domů.

Stáčím člun doprava, na sever, a uháníme vstříc našemu domovu, vstříc pohoří Catskills. A budeme tam za dvě hodiny.

Ne, že bych se tam plánovala vrátit. To ne. Vrátit se tam by bylo hloupé: otrokáři ví, kde žijeme a určitě to bude první místo, kde by nás hledali. Chci se zastavit doma, pohřbít Sašu, rozloučit se. Ale ne- zůstanu tam. Náš cíl je mnohem dál na sever. Tak daleko, jak jen to půjde.

Myslím na tu kamennou chatku, kterou jsem našla nahoře v ho- rách, a píchne mě u srdce, protože vím, jak moc jsem tam chtěla žít. Vím, že by to pro nás jednoho dne mohl být skvělý domov. Dnes ale ne. Je to příliš blízko místa, kde jsme bydleli, je to příliš nebezpečné. Musíme počkat, až se všechno uklidní. Možná se jednoho dne bu- deme moci vrátit. Navíc je nás teď pět. Pět hladových krků. Mu- síme najít nějaké místo, které nás uživí všechny.

Jak pokračujeme dál proti proudu, konečně se začínám uvolňo- vat. Cítím, jak napětí pomalu opouští mou šíji, má ramena. Poprvé za dlouhou dobu se můžu zhluboka nadechnout. Nemůžu uvěřit, že jsme to opravdu dokázali. Je toho na mě víc, než dokážu pojmout. Po celém těle cítím rány a odřeniny, ale na ničem z toho teď nezá- leží. Jsem jen šťastná, že je Bree v bezpečí. Že jsme spolu.

Chci se na chvíli rozhlédnout, urovnat si věci v hlavě a promlu- vit si s ostatními. Tolik jsem se soustředila jen na to, abych nás do- stala z města, že jsem ani nepřemýšlela o ostatních. Podívám se na Logana, jak spokojeně sedí vedle mě na místě spolujezdce. Ohlédnu se a vidím ostatní, jak sedí v zadních řadách. Každý z nich se dívá na vodu, každý svým směrem, ztracený ve svém vlastním světě.

Nakloním se k Loganovi, a poklepu mu na rameno. Otočí se na mě.

„Nechceš ke kormidlu?“ zeptám se ho.

Rychle se postaví a s radostí mi vyhoví, chápe se kormidla a mě- níme si místa.

Přelezu do zadní části člunu. Dychtím po tom si popovídat s Bree, ale taky si chci promluvit s Benem a zjistit, co se stalo s jeho bratrem. Když jdu dozadu, vidím Bena, jak netečně zírá na vodu. Vypadá, jako by za den zestárl o deset let a do tváře má vrytý žal. Nedovedu si představit, jakým peklem si prošel a jaké výčitky asi cítí, že svého bratra nezachránil. Kdyby se to stalo mně, nevím, jestli bych to byla schopná zvládnout. Obdivuju ho už jen za to, že tu je.

Chci si s ním promluvit, ale nejdřív musím mluvit s Bree. Jdu do zadní řady, a když si sednu vedle ní, oči se jí rozzáří. Chytne se mě a dlouho jen tak sedíme v objetí. Pevně mě tiskne a očividně mě ne- chce pustit.

Po několika vteřinách se mi konečně podaří se z jejího sevření uvolnit. Po tvářích se jí kutálejí slzy.

„Měla jsem hrozný strach,“ řekne.

„Já vím, zlatíčko,“ odpovím jí. „Je mi to moc líto.“

„Jedeme teď domů?“ zeptá se s nadějí v očích.

Domů. Je to zvláštní slovo. Nevím už, co to vlastně znamená. Kdysi jsem si myslela, že to znamená Manhattan, pak jsem si mys- lela, že to znamená hory. Teď vím, že to není ani jedno. Domov bude muset být někde jinde, na novém místě. Někde, kde jsme ještě ani nebyli.

„Najdeme si nový domov, Bree,“ říkám jí. „Ještě lepší než tam- ten.“

„Může Rose jít s námi?“ zeptá se.Podívám se na Rose a vidím, jak sedí vedle Bree a dívá se na mě, plná naděje. Už teď jsou si po- dobné jako vejce vejci.

„Samozřejmě,“ říkám jí. „Patří už do rodiny.“

Usměju se na Rose a ona mě překvapí tím, že se ke mně nakloní a obejme mě. Drží se mě, jako Bree, a napadne mě, odkud vlastně přišla, kde má rodinu, kde ji chytili. Uvědomím si, že si musela pro- jít peklem a dojde mi, že jsme ji také zachránili. Vybavím si jedno staré přísloví: když někomu zachráníte život, jste za něj do smrti zodpovědní. A nemůžu se zbavit pocitu, že to je pravda, že jsem teď zodpovědná i za Rose. V mé mysli už jsou nerozdělitelně spjaté.

„Děkuju,“ zašeptá mi Rose přes rameno do ucha.

Políbím ji na čelo a pomalu se posadí zpět. Připomíná mi Bree v tolika ohledech, že mě to až děsí.

„A co Saša?“ zeptá se Bree. „Může jít s námi?“

To je otázka, které jsem se bála. Zhluboka se nadechnu a pře- mýšlím, jak jí to co nejlépe formulovat. Musím jí říct pravdu, po tom všem, čím si prošla, si to koneckonců zaslouží.

„Je mi to líto, Bree,“ říkám jí a klopím oči. „Saša to nezvládla.“ Nahrnou se jí do hlavy čerstvé slzy a znovu začíná hystericky

plakat. Rose se k ní nakloní a obejme ji.

Po několika vteřinách se ale Bree k mému překvapení narovná, utře si slzy a podívá se na mě svýma zarudlýma očima.

„Věděla jsem to,“ řekne. „Zdálo se mi o tom. Že mě navštívila. Nějak jsem věděla, že už nežije.“

„Tohle by tě mohlo potěšit,“ ozve se najednou hlas.

Otočím se a vidím tam stát Bena. Ke svému překvapení na jeho tváři vidím slabý úsměv.

Podívám se níž a vidím, že něco drží v ruce. Něco malého, za- baleného v dece. Podává to Bree.

Najednou se v dece objeví hlava psa. Nemůžu tomu uvěřit. Je to malá čivava a chybí jí jedno oko. Klepe a třese se a vypadá vydě- šeně.

„JŮŮŮŮ!“ zapiští Bree a Rose, obě najednou, a oči mají vyku- lené překvapením.

Bree čivavu popadne a pevně ji k sobě tiskne a chová ji a Rose se k ní také nakloní, aby si ji pohladila. Obě se k ní skloní a ona na- táhne krk a oběma jim olízne obličej. Obě piští radostí.

„Našel jsem ho ve člunu,“ řekne Ben. „Málem jsem si na něj sed- nul. Asi ho tu někdo nechal. Nebo se sem nějak dostal sám.“

Jsem v šoku. Já jsem toho psa neviděla a když se nad tím za- myslím, uvědomím si, že jsem ten člun vlastně vůbec nezkoumala. Dívám se kolem a říkám si, co by tu ještě mohlo být.

Vidím všechny ty přihrádky a ke každé z nich pospíchám a po- stupně je otvírám. Jak objevuju všechny ty poklady v nich ukryté, překvapení střídá obrovská radost. Otevírám zapečetěnou bednu a její obsah mi bere dech: je plná čokolád, bonbónů, sušenek, křupek a lahůdek všech druhů.

Beru do ruky obrovský pytel plný želé kroužků polomáčených v čokoládě. Nabídnu je Bree, Rose, Benovi i Loganovi a každý vykulí oči a vezme si jich hrst. Sama si pak taky hrst vezmu a nacpu je do pusy, jednu po druhé.

Je to extáze, zdaleka to nejlepší, co jsem v životě ochutnala. Pří- val cukru mi prostupuje tělem a cítím se jako bych se ocitla v nebi. Ani ostatní se jich nemohou nabažit, očima zavřenýma je žvýkají a vychutnávají si každé sousto. Všichni jsme jako u vytržení.

Sáhnu do bedny a objevím balení gumových medvídků a Twizz- lers. Jsem v úžasu. Nikdy jsem si nemyslela, že je znovu uvidím. Jsou jako zlato a vím, že bych s nimi měla šetřit.

Ale po tom všem, čím jsme prošli, není čas na to, s něčím šetřit

– a pro jednou nechám svou racionální stránku sedět vzadu a ne- chám se unést svými emocemi. Házím ty malé pytlíky každému ve člunu, rozděluju je rovným dílem, a každý je chytne ve vzduchu s výkřikem překvapení a radosti. Když Logan chytá svůj, na chvíli pustí ruku z kormidla a člun se trochu vychýlí, ale pak se rychle vy- rovná.

Trhám své balení gumových medvídků a všechny je pozřu během několika vteřin, cpu si je do pusy jako lopatou. Pak se vrhnu na Twizzlers. S těmi si dávám načas a nutím se každý z nich žvýkat pomalu. Už několik dní jsem skoro nejedla a pro můj žaludek je to šok a skučí bolestí. Nutím se zpomalit.

V zadní části člunu si všimnu malé chladničky a spěchám ji otev- řít. Nemůžu tomu uvěřit. Je nacpaná vším možný, od džusů po šam- paňské. Ten nepoměr mě dopálí: my tady umíráme hlady, zatímco ty tlustý otrokáři si prolejvaj krky šampaňským. Alespoň je teď čas na odplatu.

Beru do ruky láhev šampaňského, odšroubuju drát a bouchnu špunt. Vystřelí do vzduchu, ven ze člunu a padá do řeky. Všichni se otočí a vidí, jak tam stojím s tou lahví a po ruce mi teče pěna. Je le- dové, ale to mi nevadí. Dám si ho k ústům a loknu si. Stoupá mi přímo do hlavy.

Vím, že bych neměla, ale po tom všem, čím prošly, nabídnu i Bree a Rose – obě si srknou a hihňají se. Pak se nakloním, podám ho Benovi a ten si několikrát dlouze lokne, ani se nenadechne. Vrátí mi láhev, ale pořád se na mě nepodívá. Oči má upřené kamsi na vodu. Napadne mě, že se možná stydí na mě podívat, že se stydí za to, že nedokázal zachránit svého bratra.

Zkoumám ho, když se dívá na vodu. Oči má zarudlé a je jasné, že plakal. Na jedno oko si sáhne a otře si slzu. Neumím si předsta- vit, čím prošel.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptám se. Zavrtí hlavou.

Chápu. Kdybych byla na jeho místě, taky bych o tom asi nechtěla

mluvit. Zdá se, že potřebuje prostor a já na něj nechci tlačit.

Až bude připravený, pomyslím si.

Vlezu zpátky do přední části člunu, sednu si na místo spolujezdce a nabídnu láhev Loganovi. Vyndá si z pusy twizzler, vezme si láhev, pořádně si lokne, podá mi ji zpátky a za celou dobu nespustí oči z vody. Pak si dá do pusy další twizzler a začne ho pomalu žvýkat.

Sedím v přepychovém koženém sedadle spolujezdce a opírám si do něj záda. Několik minut jedeme v tichu, je slyšet jen kvílení mo- toru. Nakonec se ke mně Logan otočí.

„Tak kam?“ zeptá se.

Dívám se na vodu a přemýšlím. Myslím na to, co Logan předtím říkal, o tom dokonalém městečku, někde v Kanadě. A poprvé, co se pamatuju, cítím naději. Napadá mě, jestli třeba nemá pravdu, že by třeba na světě opravdu mohlo existovat nějaké místo, které není zni- čené. Možná, že snít je dobré.

Otočím se k němu.

„Napadá mě, že do Kanady,“ řeknu mu.

Podívá se na mě a oči se mu překvapením otevřou. Určitě chápe, co mu tím doopravdy říkám: Možná máš pravdu.

Pomalu se začne usmívat a já se také nemůžu ubránit úsměvu. Sáhne dolů, přidá plyn a já cítím, jak člun zrychlil, jen trochu.

„Tak teda do Kanady,“ řekne.

Opřu se ještě víc a poprvé se začínám uvolňovat. Z nějakého dů- vodu myslím na tátu. Říkám si, jestli je tam nahoře a dívá se na nás. Pokud ano, byl by na nás hrdý? Cítím, že ano. Skoro jako bych sly- šela jeho hlas: Brooke, teď je to na tobě. Udělej, co musíš, abys je udržela naživu. Neusni na vavřínech, vojáku.

Čeká nás dlouhá cesta. Brzy nám dojde palivo. Pak nám dojde jídlo. Bude tma a zima. Hudson zamrzne a budeme muset najít úkryt. Otrokáři nás budou pronásledovat, a pokud se zastavíme, tak nás najdou.

Tím vším se však můžu trápit později. Pro jednou se můžu jen opřít a užívat si okamžiku. Přítomnosti. Poprvé ve svém životě si konečně uvědomuju, na čem skutečně záleží. Není to dnešní večer. Je to právě teď.

Zavrtám se do toho přepychového koženého sedadla a znovu si loknu šampaňského, které mi stoupá přímo do hlavy. Už několik dní jsem pořádně nejedla a vím, že bych neměla pít. Ale právě teď je mi to jedno. Jedeme po Hudsonu, je krásné, prosluněné ráno a poprvé, co se pamatuju, je všechno na světě fajn. Podívám se na břeh a s překvapením vidím trs zářivě fialových květin, které nějak přeží- vají a trčí ze sněhu. Jsou to ty nejkrásnější květiny, které jsem kdy viděla a září na slunci. Říkám si, jak vůbec mohou být skutečné.

Pokud dokážou přežít ony, pomyslím si, tak my také.

Zavřu oči a cítím na své tváři slaný vítr. A poprvé, co si pamatuju, si myslím: tohle je fajn. Tohle je vážně fajn.

ARÉNA DVA

(Kniha číslo 2 z trilogie přežití)

“Návyková....ARÉNA ONE jedna z těch knih, které čtete pozdě do noci, dokud se vaše oči nezačnou zavírat, protože ji nechcete odložit."

--Magazín The Dallas Examiner

Nejprodávanější série pokračuje v ARÉNA DVA!

V ARÉNA DVA, poté co právě unikli ze zrádného ostrova, co kdysi byl Manhattan, Brooke, Ben, Logan, Bree a Rose plují proti proudu nahoru řekou Hudson v kradeném člunu, s málem paliva, téměř bez jídla, a zoufale se potřebují úkryt před zimou. Za jejich zády jsou otrokáři, kteří se nezastaví před ničím, dokud je nezajmou a nepřivedou zpět.

Jak se plaví cestou proti proudu v tomto apokalyptickém, akčním napínavém příběhu na jejich cestě, aby se pokusili najít mýtické město v Kanadě, při které budou muset použít veškerý svůj důvtip a dovednosti pro přežití, aby zůstali naživu. Cestou se setkávají s posedlými přeživšími, gangy dravců, kanibaly, divokými zvířaty, dezolátní pustinou, a nezastavitelnou sněhovou bouří. Zraní se, onemocní, a řeka Hudson celá zamrzne, tak jak dělají to nejlepší co se dá k zachráně a k vyhnutí se otrokářům, kteří je pronásledují. Najdou malý ostrov a myslí si, že našli konečně oddech -- ale události nepokračují jejich směrem. To není zřetelné, dokud nenastoupí do záhadného vlaku do neznáma, kde zjistí, že věci se mohou vždy zhoršit.

Během cesty, pocity Brooke k Loganovi zesílí, stejně tak jako její city k Benovi. Trhaná city k těmto dvěma chlapcům a uvízla mezi jejich žárlivosti, si není jistá, jak se cítit, dokud události nezvolí za ni.

Jak se ocitnou vhozeni zpět do arény, jsou šokováni, když zjistí, že ARÉNA DVA je ještě horší. Vhozeni na barbarské bojové jeviště, vybaveni zbraněmi a postaveni proti jiným dospívajícím a proti sobě-Brooke a ostatní si budou nuceni vybrat, co je důležité a k provedení těch nejobtížnějších obětí jejich životů. Protože v ARÉNA DVA, nikdo nepřežije. Nikdy.

“Upoutala mou pozornost od začátku a nepustila ji.... Tento příběh je úžasné dobrodružství, které je rychlé a akční od samého začátku. Nelze nalézt žádný nudný okamžik.”

--Magazín Paranormal Romance Guild {týkající se Obrácená}

Další knihy od Morgan Riceové

THE SORCERER’S RING

A QUEST OF HEROES (Book #1)

A MARCH OF KINGS (Book #2)

A FATE OF DRAGONS (Book #3)

A CRY OF HONOR (Book #4)

A VOW OF GLORY (Book #5)

A CHARGE OF VALOR (Book #6)

A RITE OF SWORDS (Book #7)

A GRANT OF ARMS (Book #8)

A SKY OF SPELLS (Book #9)

A SEA OF SHIELDS (Book #10)

A REIGN OF STEEL (Book #11)

A LAND OF FIRE (Book #12)

A RULE OF QUEENS (Book #13)

AN OATH OF BROTHERS (Book #14)

THE SURVIVAL TRILOGY

ARENA ONE: SLAVERSUNNERS (Book #1)

ARENA TWO (Book #2)

THE VAMPIRE JOURNALS

TURNED (Book #1)

LOVED (Book #2)

BETRAYED (Book #3)

DESTINED (Book #4)

DESIRED (Book #5)

BETROTHED (Book #6)

VOWED (Book #7)

FOUND (Book #8)

RESURRECTED (Book #9)

CRAVED (Book #10)

FATED (Book #11)

Poslouchejte trilogii přežití v knižním audio formátu!

iTunes

Audible

O Morgan Rice

Morgan Rice je nejprodávanější autor v DENÍCÍCH UPÍRA, série pro dospívající zahrnující jedenáct knih (a další se počítají); nejprodávanější série TRILOGIE PŘEŽITÍ, apokalyptický napínavý příběh obsahuje dvě knihy (a další se počítají); a nejprodávanější série epické fantazie ČARODĚJŮV PRSTEN, zahrnující čtrnáct knih (a další se počítají).

Morganovy knihy jsou k dispozici ve zvukových a tištěných vydáních a překlady knihy jsou k dispozici v němčině, francouzštině, italštině, španělštině, portugalštině, japonštině, čínštině, švédštině, holandštině, turečtině, maďarštině, češtině a slovenštině (s dalšími jazyky v tisku).

Morgan by od vás rád slyšel více a tak neváhejte navštívit www.morganricebooks.com a zaregistrujte se do e-mailovému seznamu, obdržíte zdarma knihu, dostanete bezplatné dárky, stáhnete si zdarma aplikaci, získáte nejnovější výhradní zprávy, připojte se na Facebook a Twitter a zůstaňte v kontaktu!

Navštivte Morganiny webové stránky, kde se můžete přihlásit k odběru novinek, sledovat aktuální informace, získat dodatečné ob- rázky a fotografie a kde jsou uvedeny odkazy, jak můžete být s Mor- gan v kontaktu na Facebooku, Twitteru, Goodread a jinde:

www.morganricebooks.com