Читать книгу: «Matka»

HRA O TŘECH DĚJSTVÍCH

OSOBY:

MATKA

OTEC

ONDŘEJ

JIŘÍ

KORNEL

PETR

TONI

STARÝ PÁN

MUŽSKÝ HLAS V AMPLIÓNU

ŽENSKÝ HLAS V AMPLIÓNU

I.

Otcův pokoj s okny dokořán. V průčelí otcova podobizna v důstojnické uniformě; dále zavěšené šavle, kordy, bambitky a pušky, čibuky, památky z koloniálních výprav, jako oštěpy a štíty, luky, šípy a jatagany, paroží, lebky antilop a jiné lovecké trofeje. Další stěny zabírají knihovny a vyřezávané skříně, stojan s řadou vyleštěných pušek, orientální textilie, mapy a zvířecí kůže. Vůbec pokoj je přeplněn mužským haraburdím: těžký psací stůl a na něm slovníky, glóbus, dýmky, těžítka ze šrapnelů, džbánky na tabák a podobné krámy; pohovka s tureckými polštáři, odřená křesla a taburety, arabský stolek se šachovnicí, stolek s cestovním gramofonem, na skříních vojenské čepice a přílby, a všude ještě nějaká exotická plastika, černošské masky a co se tak před dvaceti třiceti lety přinášelo z cest a z kolonií jako souvenirs. Všechno je však už na první pohled hodně zvetšelé a nečasové; vypadá to spíš jak rodinné muzeum než jako obývaný pokoj.

Na pohovce s koleny pod bradou sedí Toni; má na kolenou opřenu velkou knihu jako podložku a píše něco na list papíru. Pak si to šeptem čte a taktuje si k tomu rukou; zavrtí hlavou, seškrtá něco a skanduje si potichu dál.

(Vejde Petr a hvízdá.)

PETR: Á, Toni. Co děláš? (Jde trochu bezcílně k psacímu stolu a roztočí glóbus, hvízdaje si malou písničku.)

TONI: Co?

PETR: Děláš verše?

TONI: Ale kdepak! (Schovává papír do knihy.) Co ti na tom záleží?

PETR: Nic. (Dívá se na Toniho s rukama v kapsách a píská si.) Tak ukaž!

TONI (dělá, jako by četl): Ale ne. To nic není.

PETR: M! (Zakráká Toniho za vlasy.) Tak si to nech, ty – (Loudá se k psacímu stolu a nacpe si z jednoho džbánku lulku.) Nevíš, co lepšího dělat, viď? (Otvírá zásuvku.)

TONI: A co děláš ty?

PETR: Zahálím, Toni. (Vyndá ze zásuvky zvetšelou knížku a listuje v ní.) Přímo horečně zahálím. Má doba ještě nepřišla, víš? (Jde ke stolku se šachovnicí.) Koukám, tuhle šachovou úlohu tatínek jednou začal luštit a – Už ji ani nedohrál. Měl bych ji jednou zkusit. (Rozestavuje na šachovnici hrst černých a bílých figurek a porovnává jejich pozice s knížkou, tiše si hvízdaje.)

TONI (váhavě): Ty Petře, nevíš něco –

PETR (roztržitě): Nu?

TONI: – o našem Jirkovi.

PETR: Co mám vědět?

TONI: Nedělá on dnes… nějaký rekord?

PETR: Proč myslíš?

TONI: Povídal mi večer: Toni, drž mi zítra palec, já se chci o něco pokusit. Kolem třetí, řekl.

PETR: Kolem třetí? (Dívá se na hodinky.) To už hnedle bude. Nám o tom nic neřekl. (Rozestavuje dál figurky a tiše si hvízdá.) Asi nechtěl, aby to maminka věděla. Mami se vždycky tak bojí, když Jirka lítá – Před ní o tom nemluv, víš? (Dívá se do knížky a na šachovnici.) D5. D5. Tatínek si tady poznamenal jako první tah d5; ale to se mi nezdá – Tak si myslím, Toni, jak se musel tatínek někdy v těch koloniích nudit. Proto řešil ty šachové úlohy.

TONI: Ty se taky nudíš?

PETR: Děsně. Takové hloupé století tu ještě nebylo. – (Obrátí se.) Tak nedělej okolky, Toni, a ukaž mi ty verše!

TONI: Kdepak! Já to ještě nemám hotové!

PETR (jde k němu): No tak!

TONI (vyndává popsaný list): Když se mi to nepovedlo! Ty by ses mi smál!

PETR (bere mu papír z ruky): Já se jen podívám, nemáš-li tam pravopisné chyby. (Čte potichu a pozorně báseň.)

(Vejde Kornel s puškou v ruce.)

KORNEL: Vy jste tu oba? – (Cvaká kohoutkem pušky.) Musel jsem ji, potvoru, celou rozebrat, ale teď hraje jedna radost. (Staví pušku do stojanu.) Měli bychom si ji vyzkoušet, Petře. – Tak co děláte, mládenci? (Vyndává další pušku a zkouší na ní kohoutek.)

TONI (dívá se s napětím na Petra): Ale nic.

PETR: Tady v tom verši, Toni, máš o dvě slabiky víc.

TONI: Ve kterém? Ukaž?

PETR: V tom, jak se začíná: Ty Krásná Neznámá však přicházíš –

KORNEL (fouká na kohoutek pušky): A jé, básně! Tonimu zas ucházejí rýmy? (Položí pušku na stůl a vyndá ze zásuvky olej a koudel.)

PETR: A kdo to je, ta Krásná Neznámá?

TONI (vyskočí a chce mu vytrhnout papír): Dej to sem! Já vím, že jsem to pokazil. Pusť, já to spálím!

PETR: Ne, já se ptám vážně. Neblbni, Toni. Náhodou ty verše nejsou tak zlé, abys věděl.

TONI: Jistě ne?

PETR (potichu čte): To si myslím. Nezní to špatně, ty Arióne.

TONI: To přece musíš poznat sám, kdo to je… ta Neznámá.

PETR: Ty myslíš… smrt, viď Toni? (Vrací mu papír.)

TONI: Tak proč se ptáš, když to víš?

PETR: Se jenom divím, proč tak vzýváš smrt. Takový kluk jako ty!

KORNEL (čistí na psacím stole pušku): Právě proto, že je ještě kluk, člověče. Toni má světobol. Krásná Neznámá – dej pokoj! Já nevím, co je na smrti tak krásného; leda –

PETR: – leda že je to smrt za něco, ne?

KORNEL: Správně. Zlatá slova, Petříčku. Například za ten váš černý hadr na holi, viď? Smrt na barikádách – laciněji to náš Petr nedá. Bum!

TONI (skoro se slzami v hlase): Přestaňte! Vy se zas budete hádat!

PETR (sedá k šachovnici): Ale nebudeme, maličký. Ani mě nenapadne. Kdo by poslouchal, co říká ta stařičká, zlostná, zpátečnická fosilie! Co dělat, narodil se o půl hodiny dřív než já. To je předěl generací, synáčku. Jenže kola dějin se nedají zastavit; nastupuje nové, o půl hodiny mladší pokolení – (Táhne na šachovnici.) D5. D5. Myslím, že to nepůjde tak, jak si tatínek představoval. (Bere tah zpátky.)

KORNEL: Mně ty verše neukážeš, Toni?

TONI: To bych je musel dřív vypilovat.

KORNEL (utírá si prsty do koudele): Jen to nech, jak to je. Čím víc se něco předělává, tím je to horší.

TONI (podává mu papír): Ale nesmíš se mi smát, Kornele.

PETR (nad šachovnicí): Kdepak, Kornel se nikdy nesměje. Kornel se jenom přísně podívá, není-li tam nějaká podvratná tendence, například volný verš –

TONI: To přece není ve volném verši!

PETR: Tvé štěstí, Toni. Jinak by tě Kornel vyhlásil za národního zrádce a bolševika. Nesmíš být destruktivní element, Toni. To nech na mně. Já jsem černý Petr rodiny. – Co abych hnul tady tím běžcem? (Kroutí hlavou.) Ne, to bych si odkryl hruď, a bílý by mě zasáhl rovnou do srdce. Počkat. – Ty Krásná Neznámá však přicházíš –

TONI: Nech Kornela číst!

PETR: Promiň, já myslím nahlas. To dělá ten řečnický talent.

KORNEL (odkládá papír): Hrůza!

TONI: Je to špatné?

KORNEL: Děsné! Petře, z toho kluka bude básník! Taková slušná důstojnická rodina – Co myslíš, nemáme mu nařezat?

TONI (nesmírně šťasten): Tobě se to opravdu líbí?

KORNEL (přátelsky ho zatřepe za vlasy): No, musíš se ještě hodně učit, Toni. A se smrtí si nezačínej, rozumíš? To není nic pro tebe, ty maminčin poklade! Ono se taky může básnit o životě –

TONI: Myslíš, že bych měl psát dál?

KORNEL (začíná znovu čistit pušku): Inu to víš, v naší rodině dělá každý něco jiného. Taková rodinná kletba myslím.

PETR: Víš už, že se dnes náš Jirka asi pokusí o rekord?

KORNEL (přestane čistit): Kdo to povídal?

PETR: Toni. Prý mu Jiří řekl, aby mu držel palec.

TONI: Ježíš, já jsem na to zapomněl! (Honem svírá ruce.)

KORNEL (podívá se oknem ven): Počasí má pěkné; kdyby měl trochu štěstí –

TONI: Jaký to má být rekord?

PETR: Výškový.

KORNEL: Se zatížením. (Skloní se znovu nad puškou.)

TONI: To musí být úžasný pocit… letět tak vysoko… kroužit tam, kde už je jen to modré, a zpívat si: ještě výš! ještě výš!

PETR: Hlavně na ruce to musí zábst, člověče.

KORNEL: Vsaďte se, že Jirka ten rekord jednou udělá. Jiří je po tatínkovi.

TONI: Čím?

PETR (ponořený do šachů): Bravurou.

KORNEL (nad puškou): Smyslem pro povinnost, Petře.

TONI: Vy jste aspoň tatínka znali, ale já – Byl náš Ondra taky po tatínkovi?

KORNEL: Byl. Proto šel tam dolů.

TONI: A ty?

KORNEL: Já se o to snažím, Toni. Dělám, co mohu.

TONI: A Petr?

KORNEL: Ten se zoufale snaží, aby byl po něm co nejmíň.

PETR: Já? Kamaráde, já se zoufale snažím dořešit jeho šachové úlohy.

KORNEL: Leda to, ale jinak… To by se chudák tatínek divil, člověče. Major od jízdy, a tadyhle syn mu chce převracet svět. Hotová rodinná tragédie. – Čím to je, že ty pušky po tatínkovi tak chytají rez?

PETR: Nevěř mu, synu. Tatínek byl vždycky tam, kde se šlo dopředu. To já mám po něm. (Táhne na šachovnici.) Pročež černý pěšec postupuje na f4. Bílý se brání.

KORNEL: Bílý se brání? Ukaž! (Přejde k šachovnici.)

PETR: Černý přechází v útok. Bílý ztrácí půdu.

KORNEL (nad šachovnicí): Počkej, černý Petře, to by nebylo fér. Tatínek by táhnul tím koněm na d5.

PETR: Možná, ale dnes je jiná doba. Tatínek byl kavalerista, kdežto mé srdce je na straně pěších. Pěší jde vždycky dopředu. Pěšák může padnout, ale nemůže couvnout. Pióni světa, spojte se!

KORNEL: Ale kdyby šel kůň na d5 –

PETR: Nesahat do mé hry!

KORNEL: To je tatínkova hra. Koukej, s d5 dá bílý třetím tahem mat.

PETR: Jenže to já právě nechci, bratříčku. Já chci bílého porazit. Pročež černý pión postoupí na barikádu a zažene bílého koně –

KORNEL: Safra, tak to je chyba v úloze. S tím úloha nepočítala.

PETR: Tak vidíš. Úloha připouští dvojí řešení, vaše blahorodí.

KORNEL: To první je tatínkovo.

PETR: A to druhé je revoluční. Dopředu s utlačenými pióny! Bílá věž je ohrožena. Pozor!

KORNEL: Poslechni, Petříčku, dej toho černého sedláka zpátky. Takhle bys pokazil celou hru.

PETR: Jakou hru?

KORNEL: Tatínkovu. Tati by táhl na d5.

PETR: Tati byl voják, člověče. Řekl by, černý je chlapík, černý se nedá. A vrhl by se do boje za bílé –

KORNEL: No tak, vem toho pěšáka zpátky!

PETR: Proč bych to dělal?

KORNEL: Já bych chtěl vidět, jak by to dohrál tatínek.

PETR: Teď už se hraje jiná partie. To už není tatínek. To jsme my. Marně kopeš, bílý koni; nic už nezastaví černého pióna na jeho postupu. Čtvrtým tahem bude z něho všemohoucí dáma – ale my tomu říkáme jinak.

KORNEL: Jak?

PETR (najednou vážně): Nová vláda, bratříčku. Vláda černých. Však už se toho dočkáme.

KORNEL: Toho ne, Petře. Ještě zbývá jeden tah.

PETR: Který?

KORNEL: Tenhle! (Rozmetá rukou figurky na šachovnici.)

PETR: Aha. Tomu se říká cesta násilí. (Vstává.) Taky dobře. To si tedy vyřídíme jinak.

TONI (který na pohovce četl, zvedá hlavu a křičí skoro hystericky): Tak nechte už té politiky! Já to nesnesu!

KORNEL: Ale vždyť je to jen hra, ty citlivko! My si jen chceme zašermovat, viď, Petře?

TONI: To není žádná hra! Já vím, co si myslíte!

PETR: Správně, Toni. To je hrozně vážná věc. Boj starého a nového světa. Ale neboj se, já připíchnu Kornela jako brouka. In tyrannos! (Naráží na hlavu divošskou přílbu.) Ať zhyne starý podlý svět! Bububu, Kornele!

KORNEL (narazil si přílbu kavaleristy): Už jdu. (Snímá ze stěny dva kordy.) Račte si vybrat, pane nepříteli!

PETR (ohýbá jeden kord): Dobrá. Ale boj stejnými zbraněmi, lidi, to už se ani nedělá. Hrozně staromódní. (Oba se postaví do střehu.) Tak, Toni, vel!

TONI (zarývá se očima do knihy a zacpává si uši): Já nechci!

KORNEL: Pozor – teď!

(Oba se smíchem šermují.)

PETR: La! La!

KORNEL: Ala!

PETR: Pryč s tyrany a zrádci všemi! La! La!

KORNEL: La!

PETR: První zásah!

KORNEL: Rameno. Lehká rána. Boj trvá se střídavým štěstím.

PETR: A potom budem vládnout my!

KORNEL: Na to si počkáš! Touché!

PETR: Pouhé škrábnutí. La! La! Kupředu, černý pióne!

KORNEL: Oho, stojíme jako skála, pane! La! La!

PETR: Poslední bitva vzplála – Toccato!

KORNEL: Kdepak! Ale tumáš! – (Zastaví se.) Počkej, nebolelo to, Petříčku?

PETR: To nic není. En garde!

(Překocené stolky a taburety.)

PETR: La!

KORNEL: Ala!

PETR: Stop! Tohle by byla krční žíla, Kornele. Jsi mrtev.

KORNEL: Raněn, ale bojuje se dál. Do posledního dechu. Ala!

TONI (křičí): Přestaňte!

PETR: Hned to bude, Toni. Pión útočí. Ha! Ha! Starý svět se kácí –

KORNEL: Finito! Tak tohle ti šlo přímo do srdce, Petře. (Skloní kord.)

PETR (zdraví kordem): Děkuju, jsem mrtev.

KORNEL (zdraví kordem): Je mi líto.

PETR: Ale za mnou povstávají tisícové černých piónů – Hurá, kamarádi!

(Vejde Matka a stane na prahu.)

MATKA: Hoši, hoši, co tu zase děláte!

PETR: Jej, maminka. (Zavěšuje honem kord na stěnu.) Kornel mě právě zabil, mami. Ranou do srdce. (Odkládá přílbu.)

KORNEL (zavěšuje kord): Ale mně Petr probodl krk, maminko. Taky prima rána. (Odkládá přílbu.)

MATKA: Vy dvě dvojčata se musíte pořád rvát! Koukejte, vy dareby, tady to zase vypadá! Zrovna tatínkův pokoj!

PETR: My to zase dáme do pořádku, mami, jen se nestarej. Pojď, Kornele!

(Oba zběžně dělají pořádek, zvedají pokácené stolky a taburety.)

MATKA: Nechte to, já znám váš pořádek, vy mužští! Čím víc děláte pořádek, tím je to horší.

KORNEL (na všech čtyřech, narovnává koberec): Hned to bude, mami. Pusť, Petře!

PETR (rovněž na všech čtyřech, odstrkuje ho): Pusť ty! (Než se kdo naděje, popadnou se do křížku a válejí se po podlaze.) Půjdeš na lopatky!

KORNEL (supí): Zkus to!

PETR: Jen počkej! (Kutálejí se po pokoji.)

MATKA: Tak už dost! Vy to tu jednou opravdu všecko rozbijete! Že se nestydíte, takoví velcí – Co si o vás pomyslí Toni?

PETR (pouští Kornela): Pojď, Toni, já tě to taky naučím!

TONI: Já nechci!

MATKA: Toniho nechte. A už ať vás tady nevidím! Toni, proč se do sebe dostali?

TONI: Petr nechtěl táhnout na d5.

KORNEL (sbírá na zemi šachové figurky): Víš, mami, to byl tatínkův tah. Já jsem jenom hájil rodinnou tradici.

PETR: Není pravda, mami. Úloha připouštěla dvojí výklad.

KORNEL (staví figurky na šachovnici): Tak proč ji nehrát jako tatínek?

PETR: A proč ji nehrát jinak? Dnes by ji tati taky třeba hrál jako já.

MATKA: Pšš, už se nehádejte a hybaj odtud! Já to tu musím dát po vás do pořádku, vy mužská holoto!

KORNEL: My ti pomůžeme, mami.

MATKA: Vy byste mi tak pomohli! Co vy víte, co je pořádek!

KORNEL: Dát věci tam, kde byly.

PETR: Dát věci tam, kde mají být.

MATKA: Ba ne. Dát věci tam, kde jim je dobře; ale tomu vy nerozumíte. Tak alou, dvojčata, jděte mi odtud!

KORNEL: Pojď si do zahrady střelit z té pušky, Petře!

PETR: Tak dobře. Kdo na sto kroků trefí láhev, ne?

MATKA: Jen když můžete něco rozbít!

KORNEL: Toni, ty nepůjdeš? (Bere ze stojanu pušku, kterou prve přinesl.)

MATKA: Ne, Toni nemá rád vaše střílení, viď, Toni?

PETR: Já vím. Toni se bojí.

MATKA: Nebojí. Vy mu nerozumíte. Je jiný než vy, to je to celé.

KORNEL: My jsme každý jiný, maminko.

MATKA: Míň, než si myslíte. A jděte už, vy velcí uličníci!

KORNEL (políbí ji na tvář): Už se nezlobíš?

PETR (políbí ji na druhou tvář): Kdepak maminka! Ta už je na to zvyklá.

MATKA: Nevíte, kde je Jiří?

KORNEL: Nu, kde by byl! Nevíš, Toni?

TONI: Prý… prý má nějakou schůzku.

MATKA: S kým?

PETR: To víš, mami. Asi s nějakou krásnou neznámou.

(Oba bratři se navzájem vyžďuchají ze dveří.)

MATKA: A co tys tu měl co dělat, Toni?

TONI: Nic. Jen… jenom jsem tady četl.

MATKA: Z tatínkových knížek?

TONI: Takový cestopis, mami.

MATKA: Pořád ty daleké země – To pro tebe není, Toni. Ty přece nebudeš nikdy cestovat, viď? (Přechází a tiše urovnává věci.)

TONI: Třeba nebudu, ale já si to dovedu tak představit, víš –

MATKA: Co například?

TONI: Já nevím. Třeba trávu na stepi, a najednou ti takové stádo antilop – Já nechápu, mami, jak může někdo střílet zvířata.

MATKA: Tatínek je střílel, ale ty už budeš jiný, viď? (Vezme ho kolem krku.) Já bych aspoň chtěla, abys byl vždycky, jako jsi teď. Někdo musí zůstat doma, Toni. Víš, jinak by nebyl na světě žádný domov. (Políbí ho.) A jdi teď, já tu mám co dělat.

(Toni odejde.)

MATKA (nehlasně poklízí): Toni bude jiný. Toni musí být jiný. (Zastaví se před otcovou podobiznou a dívá se na ni. Pokrčí rameny a jde spustit těžké záclony v oknech. V pokoji se rozhostí polotma. Matka se vrací k otcově podobizně a rozsvítí před ní stojací lampu.) Vidíš, proč mi je sem pořád taháš! Víš, že to nevidím ráda. I ten tvůj pohrobek Toni – jakživ tě ani neviděl, a jak jen může, už sem zaleze. Prosím tě, proč mi to děláš! Já je taky chci mít pro sebe, Richarde! Já nechci, aby se táhli pořád za tebou.

OTEC (vystupuje pomalu z temného kouta; má na sobě stejnou uniformu jako na portrétu): Já je sem netahám, dušinko. To oni sami. To víš, když si od dětství hráli s tím haraburdím tady – Nediv se jim.

MATKA (obrátí se k němu bez jakéhokoliv překvapení): To ty vždycky říkáš, můj milý. Teď už jsou na ty tvé hračky trochu velcí, a vidíš, pořád je tu máš!

OTEC: Inu, vzpomínky z dětství. Všaks mohla ty krámy dávno vyhodit, miláčku. Co s tím!

MATKA: To tak, vyhodit! Památky po tobě, viď? Ne, ne, Richarde, na ty mám já právo, ty tu jsou pro mne. Ty věci, to jsi byl ty. (Usedne do křesla.) Ale když sem nalezou hoši, zůstane vždycky po nich něco ve vzduchu… něco, jako bys tu byl ty sám. Ty sám.

OTEC (sedne si obkročmo na židli): To je jen tabák, drahoušku.

MATKA: Tabák a život. Ty nevíš, jak mi pak je. Jen zamhouřit oči, a cítím tak hrozně silně: Richard byl tady – Richard – Richard – – Je tě tu pořád plno, člověk tě zrovna dýchá. Neříkej, to nedělá to haraburdí; to jsi ty, to jsi ty – Ty mi ty hochy kazíš, Richarde.

OTEC: Ale jdi, maminko, to si ani neber do hlavy. Prosím tě, jak bych já je mohl kazit! Když je člověk jednou – kolik už je tomu let?

MATKA: To bys mohl vědět. Sedmnáct.

OTEC: Už? Tak vidíš, když je člověk jednou sedmnáct let mrtev, tak už z něho zbývá hrozně málo, miláčku. Pořád je ho míň a míň. Já už k ničemu nejsem, dušinko. Jen aby se tady po mně utíral prach na té veteši.

MATKA: To je jedno. Vábíš je. Proto sem pořád lezou. To přece je něco pro kluky: tatínek voják, tatínek hrdina! Já vím, jak je to okouzluje. Vždycky je to okouzlovalo.

OTEC: Nemělas jim o mně povídat, holčičko. To je tvá chyba.

MATKA: Neměla! To se ti řekne! Kdo jiný má udržovat tvou paměť, když ne já? Já jsem od tvé smrti, Richarde, mnoho jiné radosti neměla než tvou památku a ty děti. Já vím, co jsem ti dlužna, můj zbožňovaný. Mnoho-li dětí může být tak pyšno na svého otce – Nemáš ponětí, co to pro naše hochy bylo. Řekni, měla jsem je o to připravit?

OTEC: Přepínáš, maminko; nezlob se, ale v tomhle jsi vždycky přepínala. Jaképak hrdinství! To nebyla tak veliká věc. Docela bezvýznamná srážka s domorodci – a ještě k tomu prohraná.

MATKA: Já vím, to říkáš vždycky. Ale tvůj generál mi tehdy sám psal: Madam, oplakáváte hrdinu. Váš manžel se sám přihlásil na nejnebezpečnější místo –

OTEC: To jsou jen takové řeči, holčičko; to ti snad chtěli osladit, že… že se mi stal ten malér, víš? Jakýpak hrdina! Někdo tam musel jít. Kdybych se nepřihlásil já, tak by tam šel někdo jiný. To je to celé.

MATKA: Ale ten jiný by snad nebyl otcem pěti dětí, Richarde!

OTEC: Nu pravda, ale má-li někdo pět dětí, nemusí proto ještě být špatným vojákem, miláčku. Vždyť jsem ani neudělal nic zvláštního… ale tomu ty nerozumíš, maminko: když se střílí, myslí člověk docela jinak. To se dá těžko vysvětlit. Pak to třeba vypadá jako bůhvíjaká bravura, ale když je člověk v tom – Co dělat, to už patří k věci. Prostě ten bok se musel krýt, holčičko. Koukej, takhle postupovala hlavní kolona, a tady v boku zůstal horský průsmyk, víš? A ten průsmyk jsme měli obsadit malým oddílem. To bylo to celé. Všeho všudy dvaapadesát mrtvých. To přece nemá žádný význam.

(Zaklepání.)

ONDRA (šeptem): Musíš být klidná, mami. Musíš být silná.

OTEC (šeptem): Miláčku, sbohem!

(Zaklepání.)

MATKA (vstává): Ano.

(Ve dveřích plných denního světla stojí Kornel.)

KORNEL: Odpusť, maminko,… nechtěl jsem tě vyrušovat… ale… Já ti mám něco říci.

MATKA: Ano.

KORNEL: Právě jsme totiž dostali… zprávu, víš?… Náš Jirka… měl jakousi nehodu s letadlem. Ale nesmíš se lekat, mami. Není to tak zlé…

MATKA: …Ano.

KORNEL: Jiří totiž… Maminko! Ty to už víš?

Opona

II.

Týž pokoj, ale přibyla rozhlasová skřínka.

(Toni klečí u rozhlasové skřínky a točí knoflíkem. Ozve se vojenský pochod. Toni s grimasou nechuti točí dál. Ozve se Hlasatel.)

HLAS V AMPLIÓNU: Pozor, pozor, pozor!

TONI: Ty máš hlas jako náš Kornel.

HLAS V AMPLIÓNU: Vyzýváme všechny občany, aby zachovali klid a pořádek. Varujeme je důtklivě, aby se nehromadili na ulicích; jinak zakročí policejní i vojenské orgány s největší přísností…

TONI: Brrr! (Točí knoflíkem dál; ozve se jemná, daleká hudba. Toni klečí a poslouchá, dávaje rukama takt.)

(Vejde Kornel v polovojenské uniformě: vysoké boty, breeches a kabát s odznaky.)

KORNEL: Nech toho, Toni. Víš, že to maminka nevidí ráda, když si s tím někdo hraje. Je to památka po našem Jirkovi –

TONI: – – Slyšíš, Kornele, to je krása!

KORNEL: Ano, ale teď není čas na nějakou krásu. Zavři to, Toni! Já to nemohu poslouchat.

TONI (vypne rozhlas a zůstane klečet): Škoda. Byla to cizina, ani nevím odkud. Já si představuju, že to hráli… někde na severu. Víš, znělo to tak sněživě –

KORNEL: Ty si pořád něco představuješ. (Zapaluje si cigaretu a přechází neklidně po pokoji.) Hloupé, že musím být doma – (Dívá se na náramkové hodinky.) Teď půjdou dělníci z práce. Mohlo by se venku něco semlít – Krucifix, kdybych tam mohl být! (Zastaví se u okna a poslouchá.)

TONI: – – Kornele?

KORNEL: Co?

TONI: Co je s Petrem?

KORNEL: Nevím. Někde je zavřený. Neměl se do toho plést.

TONI: Ty se taky do toho pleteš, Kornele.

KORNEL: Ano, ale na druhé straně. To je rozdíl.

TONI: Jaký rozdíl?

KORNEL: My jsme pro pořádek – a blaho národa. Tomu ty ještě nerozumíš, Toni. A buď rád.

TONI: Petr byl taky pro blaho lidu. A přece jste ho zatkli.

KORNEL: Protože si to blaho představoval jinak. Myslel si, že nám může vládnout ta špinavá luza – Pěkně děkuju, to by to vypadalo! Už nám ukázali, co dovedou: drancovat a mstít se – (Zamačkává cigaretu.) To by byla zkáza vlasti, Toni.

TONI: Ale Petr přece vystoupil proti tomu, aby se plenilo!

KORNEL: Tím hůř! Petr by chtěl, aby se z té bandy udělala vláda. To my teprve nemůžeme připustit.

TONI: Kdo my?

KORNEL: Naše strana. My, národ. Kdyby ti nám měli vládnout s těmi jejich utopiemi… s jejich pacifismem a rovností,… to by byl mazec, chlapče! Brr! Vždyť je to přímo zrada na národě, co ti chlapi chtějí! Armádu rozpustit – úřady převzít – továrny vyvlastnit – to tak! To by byl konec kultury a všeho. Ne, ne, Petře, my svůj národ nenecháme takhle zhuntovat! – Nejvyšší čas, člověče, že se s těmi žvanily a zrádci zatočí – Ale já tě nebudu pořád poučovat, Toni.

TONI (vstane): Kornele –

KORNEL: Nu?

TONI: Co se stane s Petrem?

KORNEL (krčí rameny): Nedá se nic dělat. Musíme čekat. Naši ho zatkli a – zatím je ve vazbě.

TONI: Jako zločinec?

KORNEL: Jako rukojmí. Neboj se, tam se mu nic nestane. Ale kdyby ta černá banda začala znova na ulicích střílet, pak – nevím.

TONI: Pak Petra… zastřelíte?

KORNEL: Já ne, Toni; ale to víš, boj je boj. Neměl si Petr s tím hnutím nic začínat. To si můžeš myslet, mně by bylo strašně líto, kdyby… kdyby se mu něco stalo. Ale to už není v naší moci – Ať ti holomci složí zbraně, a pak naši pustí Petra – i ty druhé rukojmí. Tak je to.

TONI (s vyjevenýma očima): Představ si, Kornele,… představ si, jak musí Petrovi být! Jak se dívá na dveře a čeká, pořád čeká,… kdy se otevrou… Půjdete s námi! – Kam? – Marš, to uvidíte!

KORNEL: Počkej. (Poslouchá.) Ticho. Naštěstí se tam nestřílí. Kdyby někde padla rána, tak je zle, Toni. Pak naši půjdou bezohledně – Ale já myslím, že už ta holota zalezla. Zbabělci jsou to. Aspoň Petr vidí, s jakými lidmi šel! Postav proti nim strojní pušku, a rozběhnou se jako slepice. – Slyšíš? Je tam ticho. Asi se vyjednává. Ačkoliv nechápu, jak může někdo s takovými gangstery vyjednávat.

TONI: Kornele, to má člověk svázané ruce?

KORNEL: Kdo? Kdy?

TONI: Když ho vedou na popravu.

KORNEL: Ovšem. Samozřejmě musí být svázán. Proč se ptáš?

TONI (sepne ruce na zádech, jako by je měl svázané): Víš, já si to dovedu tak hrozně živě představit,… jak je člověku, když takhle stojí… proti vojákům s puškami. Víš, jak se jim dívá… někam přes hlavu… a cítí ve vlasech takový chladný vítr. Ještě ne… ještě okamžik… K líci zbraň! – Ježíši Kriste!

KORNEL: Přestaň!

TONI (řve): Vy psi! Krvaví psi!

KORNEL: Toni!

TONI: Palte! (Zakolísá a padá na kolena.)

KORNEL (chytí ho za rameno a třese jím): A už dost! Toni, ty máš chorobnou fantazii!

TONI (zakrývá si oči a vstává): Kornele, jak se mohou lidé tak strašně nenávidět!

KORNEL: Tomu ty nemůžeš rozumět, chlapče. Ty ses ještě nenaučil strašně věřit.

TONI: V co věřit?

KORNEL: Ve svou pravdu. Nikdy by člověk neudělal za sebe, co dělá za svůj prapor. Nesmíš být tak přecitlivělý, Toni. Naše maminka tě jenom kazí.

TONI: Čím?

KORNEL: Jak tě vychovává. Takhle z tebe nikdy nebude muž, který bude za něco bojovat. Mír, láska, soucit – já vím, to je moc hezké, ale… dnes na to není čas, Toni. Dnes jsou na to příliš vážné… a velké doby. Tomu maminka nerozumí. My musíme být připraveni… na všechno. Kdyby se něco Petrovi stalo – Toni, maminka nesmí vědět, jak to s ním je. Musíme jí říkat, že je jen ve vazbě, víš? A třeba už je opravdu odtroubeno; snad se ta černá holota už vzdala, že je tam tak… divně ticho. – Nesmíš ven, Toni.

TONI: A ty?

KORNEL (krčí rameny): Měl bych být u našich, tam venku. Bože, jen nechybět, kdyby se něco semlelo! To je tak blbé, že musím trčet doma, u maminky! Ale to víš, kdyby se tu sebemíň stalo… Maminka má tak slabé srdce – Člověk s tou chátrou neví. Jak se jednou začne rabovat – Někdo vás tady musí hlídat. (Zády k Tonimu vyjme ze zásuvky revolver a nabíjí jej; pak jej dá zpátky.) Já vím, kde je mé místo. Ale maminka nesmí vědět, že je to tak vážné, Toni. Já tedy… zůstanu doma. Kvůli mamince… a tobě.

(Vejde Matka.)

MATKA: Kornele, kde je Petr? Proč se ještě nevrátil? Ráno jsi říkal, že to je jistě jen nějaké nedorozumění… že ho na noc pustí… Slyšíš, Kornele?

KORNEL: Ano, maminko, ale… ono to nejde tak rychle. Víš, oni asi pozatýkali sta a sta lidí, a než se to všechno vyšetří – To může trvat… třeba i týden.

MATKA: Celý týden? Kornele, je to možné, že by našeho Petra tak trápili? Ne, ne. To já tak nenechám. Já tam za nimi půjdu a řeknu jim –

KORNEL: To nemůžeš, mami. Ani by tě tam nepustili.

MATKA: To by bylo, aby tam nepustili matku! Já tam donesu Petrovi prádlo a něco jíst – Nikdo přece nemůže bránit matce, chlapečku. Matka má na to právo.

KORNEL: Musíš s tím počkat, mami. Podívej se, vždyť jsou i ulice zavřeny vojskem – nikdo nesmí do středu města –

MATKA: Ale matku pustí! Já jim řeknu, že nesu něco synovi – Já musím vidět Petra, Kornele. Já musím vědět, co s ním je. Petr přece není žádný zločinec, aby ho směli zavřít. Ale já jim to řeknu, nemysli si. Já jim řeknu, že nemají právo věznit mého syna!

KORNEL: Těžká věc, mami. To právo mají.

MATKA: Copak je Petr nějaký zločinec? Udělal někomu něco?

KORNEL: Zločinec… není, mami. To nikdo netvrdí.

MATKA: Tak vidíš! Ale pak nemají právo ho pro nic za nic zatknout!

KORNEL: Maminko, ty tomu snad dost dobře nerozumíš –

MATKA: Já vím. – Jdi, Toni, jdi. To pro tebe není. Nemusíš slyšet, jak je tvá matka hloupá.

(Toni se nerad šourá ven.)

MATKA: Já se snažím rozumět všemu, Kornele. Ale nemohu, nu. Jak může někdo zavřít mého syna, když nikomu neublížil, tomu asi budu těžko rozumět.

KORNEL: Promiň, mami. Ty pořád nechceš pochopit, že vlastně máme… občanskou válku.

MATKA: Nu a? Musíme ji snad mít?

KORNEL: Musíme. Protože jsou lidé rozděleni na dvě strany, a vládnout může jen jedna, víš? A tak se musí rozhodnout bojem, maminko, kdo bude u nás vládnout.

MATKA: A kvůli tomu se střílí?

KORNEL: Ano. To jinak nejde.

MATKA: Prosím tě, to jim tak hrozně záleží na tom, aby vládli? Copak nemají své rodiny? Ať se každý stará o svou rodinu!

KORNEL: Jenže rodina není všecko.

MATKA: Je, Kornele. Pro mne je. A neříkej, že by Petr chtěl někomu vládnout. Já ho přece znám; ani psíka neuměl uhodit – To spíš ty, Kornele, ale Petr ne. Ten nemá tu povahu, aby někomu poroučel.

KORNEL: To je jedno, mami; ale jeho strana by chtěla poroučet všem; chtěla by všechno převracet po svém – To by bylo neštěstí pro celý národ, rozumíš? Vždyť je to banda zločinců a zrádců, maminko! Všecko by rozvrátili a rozkradli –

MATKA: To ne, Kornele. To zase neříkej! Já přece Petra znám… Petr by nešel s takovými lidmi. Ty bys taky nešel se žádnými zločinci a zrádci, Kornele.

KORNEL: Bohužel, Petr lidem tak slepě důvěřuje –

MATKA: Vždyť je mladý! Tys nebyl nikdy tak mladý a družný, Kornele. Ty ses tak nekamarádil kde s kým, býval jsi spíš trochu pyšný – Ale s něčím špatným by náš Petr nedržel.

KORNEL: Tak potom bych musel já držet s něčím špatným, maminko. Buď má pravdu jeho strana, nebo… my. Jeden z nás musí jet zatraceně špatně.

MATKA: Ty ne, Kornele. Ty máš něco panského a vznešeného v povaze. Ty bys taky nemohl dělat nic špinavého… a nečestného.

KORNEL: Tak vidíš. A když ti tedy řeknu na svou čest, že náš Petr byl na… nedobré straně a že se ta smečka musí odklidit, aby byl na světě pořádek –

MATKA: Počkej, chlapče. Museli zavřít našeho Petra, aby byl na světě pořádek?

KORNEL: – – Museli, maminko. Když už se jednou do toho připletl –

MATKA: Pak je to hanba, Kornele! Nemohou mít pravdu, když zavřeli našeho Petra!

KORNEL: Mami, kdyby to šlo, tak by Petr nechal… zatknout mne.

MATKA: Petr?

KORNEL: Já myslím jeho lidé. Jeho strana, víš?

MATKA: Ledaže by to byli hlupáci… a ničemové! Ty přece nemyslíš nic zlého, Kornele! Jak by mohli tebe zatknout? To by bylo stejné bezpráví jako to, že zavřeli našeho Petra. Jsou to zlí lidé, Kornele. Zlí, suroví, hloupí lidé. Bože, kdybych je mohla touhle pěstí udeřit do tváře –

KORNEL: Prosím tě, mami!

MATKA: My ho tam nesmíme nechat, Kornele! Musíš mi nějak pomoci – Říkáš, že ho tam mohou držet ještě několik dní?

KORNEL: Snad, mami; ale pak ho jistě pustí na svobodu. Už je venku klid; uvidíš, že do zítřka bude po všem –

MATKA: A pak se mnou půjdeš pro Petra?

KORNEL: Ano, maminko.

MATKA: A nemohla bych mu už dnes něco donést?

KORNEL: Dnes ne, maminko.

(Několik výstřelů v dáli. Stmívá se.)

MATKA: Co je to?

KORNEL (nervózně): Nic. To někde na ulici… Prosím tě, mami, nikdo nesmí ven.

MATKA: Ale když Petr jistě čeká –

KORNEL: Pořád s tím Petrem! Nejde jen o Petra, maminko.

MATKA: Myslíš, že by se něco mohlo stát Tonimu – nebo tobě?

KORNEL: Odpusť, mami, já myslím na náš národ.

(Pár dalekých výstřelů.)

MATKA: Jen aby se nic nestalo Petrovi!

KORNEL (poslouchá u okna): Jen aby se nic nestalo našemu národu, maminko. – Tam někde venku stojí připravená četa; kdybys věděla, jací to jsou skvělí hoši – elitní četa se jim říká. Vybraní střelci, kteří půjdou první. Čekají, kdy to bude, a dívají se na sebe: Kde je Kornel? – Tady jsem, kamarádi. Já nemohu. Já… musím zůstat doma. Někdo tu musí být, kdyby se cokoli stalo. Chlapci, držte se; ale já… mne můžete škrtnout.

MATKA: Kornele, co je ti?

KORNEL: Nic, maminko. Neboj se, já… zůstanu u tebe… a Toniho. To víš, když jsou na ulicích nepokoje, tak se mohou vynořit všelijací lidé – Nemusíš se ničeho bát, mami. Já budu doma. (Jde ke stojanu s puškami.)

MATKA: Co tam hledáš?

KORNEL: Tatínkovu karabinu, co měl v Africe. Měla by se zas jednou vyčistit. (Vyjímá pušku ze stojanu.)

MATKA: Vždyť na ní denně utírám prach!

KORNEL: Tomu ty nerozumíš, maminko. Puška si žádá víc. Někdy se z ní musí taky vystřelit, víš? (Položí matce ruku na rameno.) Žádná starost, mami. Všecko bude v pořádku, uvidíš.

MATKA: A Petr se vrátí?

KORNEL: Vrátí, maminko, vrátí.

(Odchází s puškou. Soumrak houstne.)

MATKA (dívá se za ním): Já vím, že mi neříkáš pravdu, Kornele. (Přechází po pokoji a tu a tam rovná věci.)

(V dáli několik výstřelů.)

MATKA: Bože, co on, Petr! (Usedne do lenošky a sepne ruce.) Kriste panebože, opatruj mého Petra. Marie, Matko milosrdenství, smiluj se nade mnou a ochraňuj mé děti. Kriste Ježíši, vrať mi mého Petra. Marie, Matko boží, oroduj za mé děti. Ježíši ukřižovaný, smiluj se nad mými dětmi.

(Petr se tiše objeví ve dveřích, má na sobě jen kalhoty a rozhalenou košili. Je už skoro tma.)

PETR: Nazdar, mami!

MATKA (vyskočí): Petře! Už tě pustili?

PETR: Kdepak! Ale já už s nimi nemám co mluvit, maminko.

MATKA (jde k němu): Já měla o tebe takový strach – Pojď ke mně, Petříčku!

PETR (uhýbá): To ne, mami. Prosím tě, zůstaň tam!

MATKA (sahá po něm): Co je s tebou, synáčku? Kdes nechal kabát?

PETR (uhýbá): Tam. Tam. Oni ti jej asi pošlou, mami. Kabát a všechno. Oni jsou ukrutně pořádní.

MATKA: Kdo?

PETR: Oni. Ti bílí, víš? Nerozsvěcuj ještě, maminko. Mně je hrozně líto, ale já bych ti měl něco říci. Totiž proto jsem za tebou přišel. Snad bude líp, když ti to řeknu sám.

MATKA: Petře, co se stalo? (Hmatá po něm.) Tak pojď sem!

PETR (uniká): Nesmíš se na mne zlobit, ale já za to opravdu nemohu, mami. Kornel za to taky nemůže.

MATKA: Zač?

PETR: Bože maminko, ty jsi nechápavá! To se přece dalo čekat. Kornel to taky předem věděl. Tak už je to odbyto, víš?

MATKA (s rostoucí úzkostí): Co je odbyto, Petříčku?

PETR: Ale to už je děsně dávno, mami. To bylo už před půl hodinou.

MATKA: Co bylo?

PETR: No přece, zastřelili mě, maminko!

MATKA: Petře! (Zakolísá a zhroutí se na zem.)

PETR: Ale mami! Bože co já – Pojďte mi někdo pomoci! Ondro!

(Ze tmy vyběhne Ondra v bílém plášti.)

ONDRA: Co se stalo?

PETR: Podívej se, maminka –

ONDRA (kleká k ní a sahá jí na puls): Nu ukaž, mamino –

(Ze tmy vystoupí Otec v uniformě.)

OTEC: Je jí něco?

PETR: Já nevím, najednou se skácela na zem –

OTEC: Proč nedáš pozor! (Kleká k Matce.) Dušinko, co ti je?

(Ze tmy se vynoří Jiří v leteckém overalu.)

JIŘÍ: Nazdar, Petře. Mamince není dobře? (Rozsvítí lampu na psacím stole.)

ONDRA (klečí u ní): Srdce. Kdybyste věděli, jak jí vysazuje tep – Chudák mami!

OTEC: Kdybychom mohli někoho přivolat!

ONDRA: Nač? Vždyť jsme tady my. Teď nebude chvíli o sobě vědět. Nervový otřes, víš? Nejlíp nechat ji v klidu. – Dejte sem nějaké polštáře!

PETR (shání polštáře): Tady jsou.

JIŘÍ (nese plnou náruč polštářů): Tumáš.

ONDRA: Nadzvedni jí hlavu, tati. (Podkládá ji polštáři.) Tak, a teď hezky tiše lež, mami. (Vstane.) Jděte od ní, ať má pokoj.

OTEC (vstává): Cos ji tak poděsil, Petře? A prosím tě, kde ty se tu vůbec bereš?

ONDRA: Okamžik, tati. (Obrátí Petra k světlu a dívá se mu na čelo.) A jej! Jedna a druhá. (Rozhalí mu na prsou košili a ťuká prstem.) Jedna, dvě, tři. Tahle ti šla rovnou srdcem, člověče.

OTEC: Ukaž? Pěkná trefa! – Zvláštní, to vypadá skoro jako – Jednou jsme totiž popravili olovem nějakého Araba – Chlapče, jaks k tomu přišel?

PETR: Poprava olovem, tati.

OTEC: Hochu, hochu, to tě popravili vojáci?

PETR: Vojáci, tatínku.

OTEC: Petře, snad jsi se nedopustil zrady?

PETR: Ne, tati. Já jsem šel s velkou… a poctivou věcí.

OTEC: Proti vojákům? To se mi nezdá, mládenče.

PETR: Na naší straně jsou taky vojáci, tatínku.

OTEC: Na obou stranách vojáci?

PETR: Ano.

OTEC: Naši proti našim?

PETR: Ano, tati.

OTEC: To se mi nelíbí, Petře. Naši proti našim – máte to nějak popletené, mládenci. – Tak tys dělal vyzvědače, Petříčku?

PETR: Ne, tati. Já jsem jenom psal do novin.

OTEC: Nelži, Petře. Za to by tě vojáci nezastřelili. My jsme popravovali jenom špióny nebo zrádce.

JIŘÍ: Dnes jsou jiné časy, tatínku.

OTEC: Zdá se. Máte asi nějaká nová pravidla hry, hoši. (Obrací se k Matce.) Nu, jak je jí?

ONDRA (sedí, skloněn nad ní): Nic, je v bezvědomí; člověk by řekl, že spí.

OTEC: To je dobře. Ona jediná nás může slyšet –

ONDRA: – a s námi mluvit. Jen maminka nás ještě může vidět. Ta s námi kontakt neztratila.

PETR (roztáčí bezcílně glóbus na psacím stole): Mládenci, to byla tak trapná chvíle, když jsem jí to musel říci –

JIŘÍ: To já znám, kamaráde. Člověk má při tom hrozně hloupý pocit, jako by se přiznával k nějakému uličnictví. (Otvírá u psacího stolu zásuvku a přehrabává se v ní.) Kluci, víte, že maminka má schované i naše dýmky? To je dobrák, ta mami! Zaživa říkala: Jdeš s tím ven! (Dává si do úst prázdnou lulku s automatickými pohyby kuřáka.) M. Mm. Člověk se tu přece jen cítí jako doma.

(Venku výstřely.)

OTEC (jde k oknu): Jako by se někde střílelo. Pum! Pum! Vojenské pušky. (Poslouchá.)

PETR (bezcílně přenáší popelníčky a těžítka): To jsou naši. To střílejí naši.

JIŘÍ: A mé sešity tu jsou taky! Ne, co ta mami všechno schovává! (Listuje v sešitě.) Aha, tady jsem si kreslil – To je legrace! Tuhle jsem zkoušel nový profil křídel.

PETR (staví na psací stůl černošskou sošku, která byla na skříni): Dovol!

JIŘÍ: Proč to sem nosíš?

PETR: Jen tak – Já vlastně nevím. Abych něco dělal, ne?

OTEC (obrací se od okna): Jen ho nech, Jirko! To je jenom neklid mrtvých. Chtějí na sebe upozornit, že tu byli, víš? To ho jednou přejde – Poslouchej, Petře, držel jsi se aspoň… jako muž?

PETR (staví někam dózu s tabákem): Držel, tati. Ani jsem nemrknul.

OTEC: Tak je dobře. Nesmíš nám dělat hanbu, víš?

ONDRA (sedí u Matky): – – Musí to být… zatraceně nepříjemný pocit, taková vlastní poprava.

PETR: Ani se neptej! Když tak člověk stojí se svázanýma rukama, a proti němu těch šest venkovských vojáčků – Mně ti jich bylo líto, člověče. Já bych nemohl někoho popravit –

OTEC: Tys neměl zavázané oči?

PETR: Ne, tati. Já jsem nechtěl.

OTEC: Chlapík. Kdo při tom velel?

PETR: Takový mrňavý, pisklavý lajtnant, tati. Děsně se naparoval, aby nebylo vidět, že mu je z toho špatně. Ještě si přede mnou nabíjel revolver… jako že mě dorazí, kdyby snad ti vojáci špatně trefili.

ONDRA: Sakra!

OTEC: To se musí, Ondro. To jinak nejde.

PETR: Krucifix, ten mi šel na nervy, ten ferda! Tak jsem mu řekl, jdi pryč, ty mrťafo, já budu velet sám –

OTEC: Tos neměl, Petře. Poprava… je vážná věc. Já při tom jednou byl a – nu jaképak řeči!

PETR: Tati, něčím si člověk musí dodat kuráže. To ti je tak všivá situace – Vojáci se smáli, a já taky. Nějak nám to všem ulevilo, víš? Tak on zrudnul, vytasil šavli a vřísknul: Pozor! K líci zbraň! – Já vám řeknu, mládenci –

JIŘÍ: Co?

PETR: – já měl co dělat, abych nepadl na kolena nebo co. To vám je najednou takový ohavný pocit slabosti v nohách… a v žaludku… brr! Jako hadr jsem si připadal. Zvláštní, ani se nepamatuju, že ten nácek zařval Palte. Jenom jsem cítil, jak mi do vlasů vane chladný vítr.

ONDRA: To byl strach.

PETR: Možná. (Znovu neklidně přemisťuje věci.) Ale řeknu vám… je to hrozný pocit. Hrozný.

JIŘÍ (vzhlédne od svého sešitu): Mně nemusíš povídat.

PETR: Ne, to ty si nemůžeš představit, Jirko. A nikdo.

JIŘÍ: Já to znám, holenku. Víš, když jsem padal se svým letadlem.

PETR: Copak, to byl jen okamžik.

JIŘÍ: Si nemysli. Z dvanácti tisíc metrů to nějakou chvíli trvá. To člověk vůbec nemůže odhadnout, jak dlouho padá. Připadá mu to… jako věčnost. A pořád, pořád se mu zdá, že se proti němu řítí celá země.

ONDRA: Co sis při tom myslel?

JIŘÍ: Nic vlastně. To byl jen takový děsný klid. Tak to je konec, nebo tak něco. Docela klidně, jasně a hloupě si to člověk myslí a přitom kouká, kde se asi rozmázne. Tamhle bych nechtěl, tam jsou stromy; ale tady na tom poli by to snad bylo lepší –

PETR: Tak tos měl ještě dobré, Jirko.

JIŘÍ: Nemysli si. Ta lhostejnost, to ti je horší a… odpornější než nevímjaká bolest. Jako by v tobě něco zaživa tuhlo, a ty se už nemůžeš hnout – Brr!

ONDRA: To nebyla lhostejnost, Jirko. Spíš hrůza.

JIŘÍ: Já nevím; ale podruhé bych nechtěl – Hu! Příšerný pocit!

(Pauza.)

PETR: A… jak to bylo u tebe, Ondro?

ONDRA: Já měl dost času, člověče. U mne to trvalo… pár dní a nocí.

PETR: To umírání?

ONDRA: Ano. Tři dny jsem věděl,… že musím natáhnout. To se člověk něco namyslí… a navzpomíná, o jej! A přitom… přitom jsem se pořád pozoroval: tak teď jsem u těch a těch příznaků. Játra jsou pryč, Ondroušku. Tak to jsme tak a tak daleko –

OTEC: – – Prosím tě, Ondro, jaks tu žlutou zimnici chytil?

ONDRA: To byl pokus, tati. My jsme chtěli zkusit, přenáší-li ji ten mizerný komár, ta Stegomyia, taky z nemocných, kteří překonali první stadium nákazy. Víš, to se s jistotou nevědělo. Tak jsem se nechal poštípat od pokusných komárů –

OTEC: – a dostals ji.

ONDRA: Dostal, a pořádnou. Ale bylo to vlastně proti předpokladu.

OTEC: Ty, má takový pokus nějakou cenu?

ONDRA (krčí rameny): Má, aspoň vědeckou. My jsme chtěli poznat, jak se ten bacil v komárovi vyvíjí. To je dost důležité, tati.

JIŘÍ: A umírá se na tu zimnici těžko?

ONDRA: Těžko, chlapče; ležíš jako Lazar, horečky a žloutenka a – nu ledacos ještě. Všivá nemoc, kamaráde. Brr! Já bych ji nikomu nepřál.

PETR: – – Tak vlastně jenom náš tatínek měl krásnou smrt.

OTEC: Já? Proč myslíš?

PETR: Inu padnout v boji, to aspoň má člověk na to tata odbyto; a může se přitom bránit –

OTEC: Ale vždyť já jsem nepadl, synáčku!

PETR: Ne? Jak to? My jsme vždycky mysleli –

OTEC: – že jsem padl při posledním výpadu, já vím. To bylo kvůli mamince, děti. Jí se přece nemohlo říci, jak to bylo.

JIŘÍ: Jak jsi tedy –

OTEC: Já jsem nepadl, kdepak. Jenom jsem tam zůstal ležet, hoši.

ONDRA: Raněn?

OTEC: Ano. A tam mě našli domorodci.

PETR: A pak – ?

OTEC: Nu, pak mě umučili. (Mávne rukou.) A dost o tom, ne? – Ondro, jak je mamince?

ONDRA: Puls je lepší.

OTEC: Děti, rozumí se, maminka to nikdy nesmí vědět –

(Pauza.)

JIŘÍ (nad svým sešitem): Víte, ono se řekne… umřít za něco velkého: za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co; ale když je člověk v tom –

ONDRA: – tak to vypadá jinak, já vím. Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se… snad… míň oháněli tím, jak je krásné… za něco umřít. Krásné! Já jsem moc krásného na své smrti nenašel.

PETR: Já taky ne, člověče.

(Venku v dáli pár výstřelů.)

OTEC: Inu vždycky se za něco umíralo, kdopak ví už zač; asi to jinak nejde. Ale někdy si myslím,… kdybych byl teď plukovníkem nebo generálem na penzi a žil tady s vámi a s maminkou, – psal bych své paměti a zrýval půdu na zahradě… Nebylo by to špatné, hoši. Nechte to být, život je život; člověk aspoň může něco dělat. Já vím, vy všichni jste položili život za něco velikého: tuhle Ondřej za vědu a Jirka za pokrok techniky, a Petr – zač jsi vlastně zemřel, Petříčku?

PETR (staví figurky na šachovnici): Za rovnost a svobodu, tati.

OTEC: Aha. A já za krále, vlast a za čest praporu. Nebo proto, že jeden plukovník dal pitomý rozkaz, ale to už je jedno. Samé krásné a veliké věci, jenomže… víte, já jsem z vás nejdéle mrtev a řeknu vám – nebylo by k zahození ještě trochu žít. Já byl moc rád na světě, děti. Hrozně rád. A když se dívám na vás, myslím si, třeba by někdo z těch kluků opravdu dokázal něco kloudného… nebo i velikého. A zatím jsme samý hrdina. Je to bída, mládenci. Mohli jsme být naživu.

ONDRA (vstává a protahuje se): Je to otrava, viď? Jenom přikukovat, co dělají jiní – My mrtví se jen tak vezeme s sebou. (Přechází ke knihovně.) Lidi, kdybych teď byl živ, já bych pracoval jako divý. Spavá nemoc, to by mne bavilo!

JIŘÍ (nad svým sešitem): To jsem blázen!

OTEC: Co máš?

JIŘÍ: Ale tady ten konstruktivní nápad. Docela možná věc, tati. Sakra, že jsem to nedodělal dřív! Počkat, to by muselo být takhle – (Kreslí, sedě u psacího stolu.) To by šlo.

ONDRA (otvírá knihovnu): Ne, ta naše mami je ohromná!

PETR (nad šachovnicí): Proč?

ONDRA: Pořád ještě odebírá mé medicínské časopisy! Tady je nový sešit Bulletinu pro tropické nemoci – Do toho jsem taky psával.

PETR: On tam byl kdysi o tobě pěkný nekrolog, víš?

ONDRA (vytahuje jeden sešit): Vlastně bych se měl na něco podívat. (Uvelebí se na pohovce a prohlíží nerozřezaný sešit.)

OTEC (stojí nad Matkou): Tak vidíš, dušinko, máš jich tu zas plno. Jsou tu jako doma. Pro tebe, maminko, jsme pořád jako živí, viď?

PETR (nad šachovnicí): Ne, to nepůjde. Kruci, to je těžké!

JIŘÍ (nad výkresem): Šlo by to, ale těžiště by se muselo dostat doleji.

OTEC (otvírá přenosný gramofon): Ten gramofon jsem vozil s sebou, děti. I na vojnu. (Mechanicky jej natáčí.) Tohle byla má nejmilejší deska. Chudák maminka ji tam nechává na památku – (Spustí gramofon.)

(Gramofon tiše hraje. Otec poslouchá. Ostatní zabráni ve své.)

ONDRA (nad svým sešitem): Tak vida, už našli něco proti lepře. To se mi zas líbí.

(Venku střelba.)

JIŘÍ (nad svým výkresem): A pořád se tam střílí.

PETR (nad šachovnicí): Počkejte, to se teprve začne. Tati, ta tvá úloha kouká na remis. Nedá se to vyhrát. Ani černý, ani bílý. Škoda.

(Střelby přibývá. Gramofon dohrává.)

OTEC: To byla má nejmilejší – (Obrátí se a poslouchá.) Slyšíte? Ratata. To jsou strojní pušky, Petře.

PETR: Tak to je začátek! (Vyskočí.) Škoda, chtěl bych být při tom. Tak teď se, kamarádi, držte!

ONDRA (vstává a odhazuje sešit): To zas bude hrdinů, co? – Lidi, tohle já nerad slyším!

PETR: Člověče, vždyť je to hudba! Teď to naši roztáčejí. Už je to tady, mládenci. Teď ženou útokem. Teď před sebou zametají ulice strojními puškami a běží, běží dopředu – To je nádhera! Hoši, přece jsem nezemřel nadarmo!

(Střelba houstne a mohutní.)

OTEC: Tohle je rychlopalné dělo. Pam – pam – pam – pam. Vzdálenost tři kilometry, směr – tam.

JIŘÍ (vstává): Střed města, tati.

PETR (zimničně): To jsou naše děla! Tak teď máme vyhráno!

OTEC: Aby to nepoděsilo maminku.

ONDRA: Ta o ničem neví. (Mechanicky svíjí a rozvíjí v rukou kus obvazového fáče, který vyňal z kapsy.) Blázni, v ulicích střílet! To bude masakr!

PETR: Ať je! Musí se udělat místo pro nový svět. Ondro, Jiří, to přece stojí za to! I kdyby to tisíce a tisíce životů stálo – Slyšíte tu střelbu? To je krása! Lidi, kdybych tam mohl být –

OTEC: Teď se střílí taky tam a tam – Mně se to nelíbí. To už není bitva, chlapče. To zní jako vraždění.

PETR: Aťsi! To jinak nejde. Jednou lid musí se zrádci zúčtovat – Jen ať je postřílí, ty bílé bandity! Slyšíte, jak se to šíří? Naši se nedají! S námi jde pěchota. S námi jdou námořníci. S námi je lid. Oni mají jen důstojníky. Oni mají letce a děla, ale ve městě z nich nemohou střílet. Vždyť by si rozbili město, že tati?

OTEC: Já nevím, Petře. Vy teď máte jiná pravidla.

JIŘÍ (u rozhlasové skřínky): A kdo má v rukou vysílačku?

PETR: Samozřejmě naši. Zkus to, Jirko, ať je slyšíme –

JIŘÍ: Dobrá. (Otočí knoflíkem rádia.) Tak pozor.

HLAS Z AMPLIÓNU (připomínající hlas Kornelův): Halo, zde velitelství bílých.

PETR (ustrne): To není možné!

HLAS Z AMPLIÓNU: Halo halo! Velitel armády bílých vyzývá naposledy černé bandy, aby zastavily řež ve městských ulicích. Složte zbraně! Nestane-li se tak do pěti minut, dá velitel rozkaz, aby jeho dělostřelectvo pálilo na město.

PETR (křičí): To přece nemohou udělat! Tati, Ondro, že to nemohou udělat? Ti chlapi se zbláznili!

HLAS Z AMPLIÓNU: Halo halo! Velitel armády bílých nařizuje občanům, aby se ihned uchýlili do sklepů. Neopustí-li černí své pozice, bude do čtyř minut zahájena palba z děl na střed města. Podle potřeby budou nasazeny i síly letecké.

PETR: Barbaři! Barbaři! To přece neuděláte! Vy byste nám chtěli nahnat strachu, vy bílé bestie –

HLAS Z AMPLIÓNU: Halo halo! Odpovědnost za zničení města a lidské životy padne na vedení černých. Varovali jsme včas. Vyjednávali jsme do poslední chvíle, zatímco černí začali zákeřně vraždit naše rukojmí, naše důstojníky a občany –

PETR: To je lež! To vy jste začali, vy psi, vy krvaví psi! (Rozhaluje si prsa.) Co bylo tohle?

HLAS Z AMPLIÓNU: Odmítáme další vyjednávání. Kdo bude přistižen se zbraní v ruce, bude na místě zastřelen. Kdokoli stál na straně černých, bude postaven před válečný soud. Halo halo! Za dvě minuty bude zahájena palba z děl na střed města. Vyzýváme naposledy černé, aby se vzdali. Jen tak můžete uchránit naše město před nedozírnou pohromou.

PETR: Ne, ne, ne, neposlouchejte to! Kamarádi venku, nesmíte se vzdát! Ať si tedy rozbijí město! Ať se děje co chce!

ONDRA: Ať je zač umírat, viď? Zavři to, Jiří!

(Jiří otočí knoflíkem rádia.)

PETR: Ano, ať je zač umírat! Černí, do boje! Za naši svobodu! Za naše vítězství! Za nový svět! Kamarádi, kamarádi, nedejte se! Ať na to zajde celé město, ať se podřeže národ, ať na to svět praskne: jen když to vyhraje naše věc! Raději všichni pojít, než aby měli vrch ti bílí psi –

(V dáli dělová salva.)

OTEC: Tak to jsou děla. Patnáctky. Vidíte, drželi slovo.

JIŘÍ: Víte, lidi, teď jsem skoro rád –

OTEC: – že jsi mrtev, ne? To ti věřím. Bum! Tohle byla čtyřiadvacítka, hoši.

PETR: Vrazi! Mizerní vrazi!

ONDRA: Počkejte – Tiše. Maminka přichází k sobě.

JIŘÍ: Chudák mami, zrovna teď –

OTEC: Zhaste!

(Tma. Dunění děl a rachot pušek.)

HLAS ONDRŮV: Tak sbohem, mamino.

HLAS OTCŮV: Neboj se, miláčku. My jsme pořád s tebou.

HLAS JIŘÍHO: To je jen bouřka, mami, to přejde.

HLAS PETRŮV: Vrazi! Vrazi!

(Dunění děla střelba. V okně roste rudá záplava dalekého požáru.)

MATKA (zvedá se): Petře! – Kornele! – Toni! – Kornele, co se to děje? Kde je Petr? – Toni, kde je Kornel?– Kornele, slyšíš?

(Ve dveřích Toni.)

TONI: Mami, maminko, ty jsi tady? (Rozsvítí.) Já tě hledám –

MATKA (zakrývá si oči): Toni, kde je Petr? Ještě nepřišel?

TONI: Ne, mami. Prosím tě –

MATKA: Co se tam děje, Toni?

TONI: Střílí se, maminko, ale hrozně daleko, víš? Nemusíš se bát. Já budu stejně u tebe – (Otvírá ve stole zásuvku a chce vyjmout revolver, jejž Kornel nabil.) Nic se neboj!

MATKA: Co to bereš, Toni! – Necháš tam ten revolver! Neber to do rukou, to není pro tebe!

TONI: Víš, mami,… já jsem jenom myslel, kdyby něco… On Kornel říkal…

MATKA: Kde je Kornel? Zavolej Kornela!

TONI: Nesmíš se zlobit, mami –

MATKA: Toni, kde je náš Kornel?

TONI: Šel tam, mami. Vzal pušku a řekl: Toni,… řekni mamince, ať se nezlobí, že ji tu musím nechat…, ale já musím jít!

(Za dunění děl)

Opona

III.

Týž pokoj, ale všechny zbraně ze stěn i stojanů jsou odklizeny.

MATKA (snímá ze stěny poslední pár pistolí a zamyká je do zásuvky. Klíč bere k sobě): Tak. Já nechci, aby měl Toni na očích samé zbraně. (Rozhlíží se.) Já to nechci. (Jde k oknu a zavírá okenice.) A ven se taky dívat nebude. (Rozsvítí vypinačem u dveří.) Není tu už nic? – (Jde k rozhlasové skřínce.) A ty, ty už taky přestaneš mluvit. Toni nemusí vědět, co se děje venku. (Váhá u rozhlasové skřínky.) A já – já to nepotřebuju vědět. Já už nechci nic slyšet. Mně už po ničem nic není. (Váhá.) Nu vidíš, musíš mlčet. A chtěla bys mluvit, viď? Zase bys chtěla plést Tonimu hlavu, že? Nene, ty už nám tu křičet nebudeš. Hlásej si, co chceš, – ale tady ne. Tady ne. Tady jsem já. Už nebudeš mému Tonimu nic namlouvat – Nu, co tomu říkáš? (Otočí knoflíkem rádia.) Tak co, ty – ?

HLAS Z AMPLIÓNU (ženský, vášnivý, naléhavý): Je to zločin. Byl spáchán zločin proti všemu právu, jsou pošlapány všechny smlouvy, stalo se nejbrutálnější násilí. Slyšte, slyšte, slyšte: bez opovědění války, bez důvodu, beze slova jednání překročila cizí armáda hranice naší země. Bez jediného slova výstrahy, bez důvodu, bez opovědění války počala cizí děla a letadla bombardovat naše města. Nepřítel využil chvíle, kdy se náš národ sám smrtelně oslabil nešťastnou občanskou válkou, a přepadl naše území pod záminkou, že přichází obnovit pořádek. Kdo mu dal k tomu právo? Jaký má důvod k intervenci? Není důvodu, není práva. Voláme z ampliónu celý svět: slyšte, stal se zločin, stal se nevýslovný zločin! We call the world: hear, hear, it is an outrage, it is an awful crime!

Nous appelons toute l’humanité: voyez, quel crime! Wir rufen die ganze Welt: es wurde ein schreckliches Verbrechen begangen! Náš národ, náš nešťastný a vysílený národ je dobíjen jako zvíře!

MATKA (zavírá knoflík rádia): Co na mne křičíš? Já tě nechci slyšet! Zločin! Zločin! To nebyl zločin, když zastřelili mého Petra? A to nebyl zločin, že musel padnout můj Kornel? Můj Kornel! Můj Petr! Mně budeš mluvit o zločinech! Já, já je znám, já matka; na mně se jich spáchalo nejvíc. Já vím, tys neznala mé hochy; kdybys je byla viděla, jak jich tu bývalo plno – Jen si křič do světa; já jsem taky křičela, a myslíš, že mi někdo odpověděl? (Otočí knoflíkem.)

HLAS Z AMPLIÓNU: – My sami, my sami si musíme pomoci. Budeme se bránit do posledního dechu. Nastavíme hradbu těl a srdcí. Naše pluky vržené proti nepříteli bojují se zoufalou statečností; ale nemohou se udržet, nedostanou-li posil. Voláme všechny muže: musíte je vystřídat. Slyšte, voláme všechny muže do posledního. Voláme vás, muži této země: hlaste se, hlaste se, hlaste se do zbraně! Voláme vás, ženy této země: nastoupíte do práce za své muže a syny, které pošlete k praporům –

MATKA (otočí knoflíkem): Ne, ne. To máš marné. Já ti nikoho nemohu poslat, já už nikoho nemám. Toni nemůže, Toni je ještě dítě. Takový rozkaz není, aby musely děti na vojnu. To je nesmysl. Co ty máš co posílat něčí muže a syny k praporům? Nejsou tvoji, tak nemluv! Máš ty nějakého syna? To kdybys mně řekla! (Otočí knoflíkem.)

HLAS Z AMPLIÓNU: – Už ne lidský hlas, ale vlast sama vás volá. Já vlast volám všechny muže. Já matka vlast prosím své syny: braňte mne, braňte mé děti –

MATKA (zavírá knoflík rádia): Ne, ty nejsi matka! Já jsem matka, já, já, rozumíš? Jaké ty máš právo na mé děti? Kdybys byla matka, nemohla bys je posílat na vojnu! Ukryla bys je jako já, zamkla bys je jako já a křičela bys: nedám, nedám! – Já už nemám koho dát, abys věděla. Nikdo tu není. Jsem tu jen já, stará, bláznivá ženská. Já už jsem dala všechny syny. Nemám už, nemám –

(Ve dveřích stojí Toni.)

TONI: Maminko –

MATKA (obrátí se): Co tu chceš? (Vykřikne hrůzou.) Toni, ty taky – ? (Vrhne se k němu a ohmatává ho.) Ne, chválabohu jsi to ty, jsi to ty! Jsi živý, viď? Jak jsi mne poděsil! – Co tu hledáš, Toni? Víš, že to nechci, abys… abys tady poslouchal… tu ženskou. Já si to nepřeju, Toni!

TONI: Mami, když má takový… krásný a strašný hlas! Víš, já si ji dovedu tak živě představit: je vysoká a bledá… a má tak veliké oči –

MATKA: Nestarej se o ni.

TONI: Když mne volá!

MATKA: To se tebe netýká, Toni. Nech ji, ať si říká, co chce. A sem už nechoď, můj chlapečku. Já ten pokoj zamknu.

TONI: Proč?

MATKA (usedá): Nu tak, zamknu. Víš, dám sem zásoby jídla pro nás. Když teď bude vojna, musím mít co ti dát jíst, můj maličký. Ten pokoj už stejně k ničemu není – Chvála bohu, že jsem pamatovala na zásoby! My dva, víš, my budeme bydlet dole, ve sklepě. Aby nás nikdo neviděl. Bude to jako vymřelý dům.

TONI: Ale mami –

MATKA: Počkej, Toni. Neboj se, já tě dobře schovám, nikdo nebude vědět, že jsi doma. Nesmíš ven, ale to vydržíš – všecko vydržíme, dokud se to venku nepřežene. Ani nebudeš vědět, že je válka. To pro tebe není, viď? Ty jsi na to příliš mladý. Zalezeme do sklepa jako myši, a ty, ty si tam budeš číst knížky, viď, – a vzpomínat, jak venku svítí slunce. Řekni, že nám tam nebude zle?

TONI: Maminko, prosím tě – prosím tě, mami, pusť mě!

MATKA: Ale dítě, co to říkáš? S tím už přestaň, chlapče!

TONI: Prosím tě, maminko, pusť mě, pusť mě, abych se mohl hlásit jako dobrovolník! Mami, já tady nemohu zůstat –

MATKA: Neblázni, Toni! Ty přece nemůžeš jít. Není ti ještě osmnáct let –

TONI: To je jedno, maminko! Uvidíš, všichni půjdou, celá naše třída se bude hlásit, mami, prosím tě, maminko, ty mě musíš pustit!

MATKA: To je nesmysl, ty dětino. Co by tam s tebou dělali?

TONI: To si nemysli, mami, já budu stejně dobrý voják jako každý z naší třídy! Já už jsem dal své slovo…

MATKA: Komu?

TONI: Kamarádům ve škole, maminko.

MATKA: Myslím, Toni, že to je spíš věc tvé matky než tvých kamarádů.

TONI: Odpusť, mami, ale když půjdou všichni –

MATKA: – tak nemusíš jít ty, můj maličký. Ty zůstaneš doma.

TONI: Proč bych zrovna já neměl jít?

MATKA: Protože ty na to nemáš povahu, Toni. Protože jsi na vojenskou službu slabý. A protože já to nechci, synáčku. Stačí?

TONI: Nezlob se, maminko, ale – podívej se, vždyť jde opravdu o všecko… o vlast a… o národ…

MATKA: A ty ten národ zachráníš, ne? Bez tebe to nepůjde, viď? Myslím, chlapečku, že ty to nevytrhneš.

TONI: Kdyby takhle mluvila každá matka –

MATKA: Já bych se jí nedivila, můj milý. Myslíš, že se s tím může smířit, aby jí někdo bral děti jedno po druhém? To by ani nebyla matka, holenku, kdyby si to nechala líbit!

TONI: Ale když je taková hrozná válka, mami –

MATKA: Já jsem ji nezavinila, Toni. Žádná máma ji nezavinila. My matky, synáčku, jsme nikdy žádnou válku nevedly; my jsme na ni jen doplácely svými dětmi. Ale já už nebudu tak hloupá, abych dala to poslední, co mám. Ať si to kdo chce vyřídí beze mne. Já už nic nedám. Tebe nedám, Toni.

TONI: Nesmíš se zlobit, mami, ale – já musím. Víš, to je… prostě nařízení. Všichni muži se musejí hlásit.

MATKA: Ty nejsi muž, Toni. Ty jsi mé dítě. Stačí, abych zavřela oči, a víš, co vidím? Vidím malé, žvatlavé dítě, jak sedí na zemi a strká si do pusy hračku. To nesmíš, Toni, to nesmíš! Dej tu hračku z pusy!

TONI: Já už nejsem dítě, maminko!

MATKA: Ne? Tak pojď sem a ukaž se mi! Ty bys tedy chtěl jít na vojnu? Já jsem opravdu měla… velkého syna, Toni, ale ten sliboval… něco jiného než tohle, pamatuješ se? Já jsem měla syna, kterého jsem učila… nenávidět válku, že? Který říkal, mami, až my budeme velcí, tak už nikdy nebude válka; my ji nechceme, my už nebudeme zabíjet, my už se nedáme honit na jatky; mami, jak může někdo vzít do ruky zbraň proti člověku, – pravda, Toni?

TONI: Ano, ale – tohle je něco docela jiného, mami. To je jen obrana, víš?

MATKA: Copak ty bys mohl jít někoho zabíjet?