Читать книгу: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», страница 24

XXIV. O ČERNÉM DNI

Jaro r. 1811 záhy se otvíralo. Již v únoru byly zářivé dni, nebe jasné, modré, ale v myslích všude jako těžký stín. Také P. Vrba i starý Ignácius Geypek ho cítili. Sedávali mlčky a zasmušilí jako staří vejři. Jen v pátek, když Ceypek přinesl noviny, obživl P. Vrba; četl a rozčiloval se, zvláště když byla zmínka o Napoleonovi a jeho ženitbě, a horlil, to že je, bože, on kdyby měl dceru, že by jí takovému jakubínu nedal, tohle, no —

Někdy mluvíval tlumeně sám s sebou, zvláště když osaměv otevřel zásuvku černého stolu a přebíral balíček bankocedulí, přebíral a počítal, tu svou studánku, jež se mu poslední dobou nápadně sesýchala. Horlil přitom i na jakubíny i na ministry, a horlil, kdykoliv se Ceypek vrátil, cože to přinesl, takové hříšné peníze, a nic v koši.

Ceypek se vždycky oháněl nekřesťanskými cenami, jak jsou ukrutné, jak je mouka drahá, bodejť, když je korec pšenice za 26 zl. a všecko tak drahé, ať si pomyslí, nač chce, i ženské střevíce, toho že není pamětníka, takové slupky podle módy potvorné, sotvaže na nohou drží, a pár za 5 zl. a mužské boty za 18, za 20 až i za 30 zl.! Tak co má v koši přinést nežli brambory a trošek mouky a chlebíček, že vždycky zběhá celý trh, kde by co dostal levněji a že smlouvá jako koňský handlíř, a ještě pak, ať si jde velebný pán a zkusí, no, a že by si přece mohl spíš popřát a neutrhovat si na jídle i na pivě, že by nemusil pít jen holbu nebo žejdlík místo bývalého mázu, ale když tu noviny, tu kniha a zas nějaká – Tu on starému kaplanu sázel a ten zas, a co, a co on, on že tomu rozumí, to že by nemohla ani jediná knížka vyjít na světlo, a noviny že by musily pojit, kdyby tak každý smýšlel jako on, Ceypek —

Ten těžký stín, který všude a všechny i P. Vrbu lekal, padal z komise loňského léta do Vídně svolané na správu financí, co učinit se záplavou bankocedulí, jejichž cena ustavičně klesala. P. Vrba se obával o svůj kapitálek, aby něco netrhlo. Od doktora Helda, jenž ho časem navštívil, zvěděl, že je největší strach z hraběte Wallisa, však že o něm slýchal, když tu byl nejvyšším purkrabím, jaký to paša, jak týral ouřednictvo, ten že udělá asi ryc a řízne do toho, z toho že je všude strach —

„A prý také zakáže zlatnické řemeslo, že prý —,“ bělovlasý, přihrbený kaplan upíral dychtivě oči na Helda, „že prý dá všecko zlato a stříbro zlatníkům pobrat, aby lidé zlato ani neviděli a měli dost na bankocedulích, na papíru, na těch hadrách.“

„Kdo jim to povídal, velebný pane?!“ Doktor se usmíval.

„I Ceypek to přinesl.“

„To je povídání, ale nedají se strašit; ostatek, už to dlouho nebude trvat, patent nějaký prý přijde, ale jaký, žádný neví. Ve Vídni to chovají v největším tajemství, i tiskaře prý zavírají.“

„Tak!“ vyhrkl ulekaně starý kaplan.

„A nevědí —“

„Zaklepal jsem tu tam, ale nikdo nic. Baron Jeník má urozené příbuzenstvo, vědí, a neví nic, a žádný, ani nejvyšší purkrabí – No, ale už jsme asi nejdéle na skřipci.“

Když se Held vrátil do svého nového bytu na Spálené ulici, kdež byl od podzimu loňského a kdež měl, jak si vždycky prával, okna v přízemí do zahrady s košatými stromy, zastal u dveří kloučka asi jedenáctiletého, osmahlého, hubeného, černých, chytrých očí. Kluk, chudě oděný, ale jako jiskra, vyřizoval, že se babička pěkně poroučí a posílá tuhle psaníčko.

„Cíjsi?“

„Jean Butteau,“ odvětil hoch určitě, s jakousi okázalostí. „Ach!“

Held se zrovna nezaradoval, chlapce však neodbyl. Vešel do pokoje, přečetl psaní. Paní Butteauová prosila o podporu na cestu, že chce z Prahy, že musí odtud. Víc nevyložila. Held, nevěře tomu, okamžik váhal, má-li chlapce pustit s prázdnou, než přece zabalil dvě bankocedule.

„A co ty,“ zeptal se chlapce, drže peníze v ruce.

„Já pojedu s babičkou k divadlu.“

„Kam?“

„Co je teta.“

„Aha! A co maminka?“

„Taje ve Vídni.“

„Kde ostáváte?“

„Na Františku,“ a hned i číslo udal.

Druhý den vzpomněl si Held, když šel z nemocnice Milosrdných, že Butteauová neostává odtud daleko, že by se měl přece přesvědčit. Šel, a když pak vstoupil do chudého, bídného obydlí, shledal, že stará paní je opravdu na odchodu. Všecko již sklizeno, dva uzle, jeden větší, druhý menší, připraveny, stará škatule, kdysi bledě zelená, u toho. Helda uvítala překvapená, i pohnutě, ach, že si přece ráčil vzpomenout, že, ach – ty děti, jaké starosti pořád – ted, na stará kolena, ale když, bože, Paulinka je stonavá —

„Kde —“

„V Ausiku, prosím.“

„Ten pan Amling už s ní není?“ „Je, je, ach je, ale odjel —“

„Aj —“

„Byl pořád s ní, doteďka, a teď, jak Pauli píše, jel shánět lepší místo.“

„A nechal stonavou – to je kavalír.“

Stará Butteauová mlčela, jen rozčileně přitahovala uzel na balíku. „A proč nejede raději sem —,“ zeptal se Held. Nejmenoval, ale Butteauová porozuměla.

„Ach, co by tu dělala! A pak čeká, chce čekat na něj —“

„Oh, to se načeká. A vnoučka vezmou s sebou?“

„Komu bych ho tu nechala!“

„Když matka o něj nedbá —“

„O prosím, Betyna mi posílá, jak může, a když taky nemá právě ted dobrý engagement – to ráčejí znát, intriky – A Jean, prosím, rozený herec. To jim je, pane doktor, klučina, kdyby ráčili slyšet, jak deklamíruje, a viděli, jak umí po lidech —,“ stará se rozehřívala. „Ein Talent! Je to v krvi, všechny naše děti —“

„O Thámovi nevědí?“

„Ne, ale Pauli psala, že slyšela, jak to je mezi aktéry, ti vědí, kde která Gesellschaft, a tak, prosím, už není u Via, ale u pana Kronesa; snad jsou teď ve Slezsku.“

Held pak už rázem ukončil hovor a pospíchal odtud. Staré nelitoval. Všechno marno u ní, jinak nedá, jiná nebude. Jen na čiperného „Jeana“ vzpomněl, toho že je škoda, ten že v té bídě hmotné a mravní musí utonout.

Toho dne doslechl se od rytíře Jeníka, s nímž setkal se v kavárně U modrého hroznu, že Hanold, nyní major, vrátil se z vojny na Votavany.

„To bylo asi chladné shledání —,“ mínil Jeník.

„Snad si jsou teď vzácnější,“ zkoumavě podotkl Held.

„On své paní?! Může to být? Ne, a ona jemu je odhozená hračka, po které se dřív bláznivě sháněl. Jeho vášeň vždycky jen na čas, jako sláma, a hned zase žádá něco nového.“

Když vyšli z kavárny, byl už podvečer, stály skupiny lidí u divadla, ale dál po ulicích také, a divný jakýsi vzruch, všude o jednom živý, až rozčilený hovor: Patent z Vídně došel, rozeslali ho do všech království a zemí, 15. t. m. bude všude vyhlášen a všude v stejnou hodinu. Ale co v tom patentu, nikdo nevěděl, jen samé domněnky o tom a kombinace až podivné, nemožné.

Od té chvíle nikde nic nežli samý patent. Bylo již ouzko pro zoufalé poměry peněžní, cítili, že se všecko zhroutí, že musí přikvačit pohroma, potopa, neučiní-li vláda přítrž. A patent ji nesl; bude tou hrází, byl arcanum, nadějí, než i postrachem. Tak dlouho se o něm ve Vídni radili, tak se tají, tak divné bude s. jeho prohlášením, všude v celém mocnářství v jeden den, v jednu hodinu! V domácnostech, na ulicích, v kontoárech, v diligencích, v poštovních vozech, po hospodách, v řemeslnických dílnách, všude, všude jen co ten patent, co v něm, co přinese. Nic nebylo, že Napoleonovu vojsku se ve Španělích bídně daří, ale doma že čeká císaře rodinná událost, nic nebylo, že Rusové opanovali srbský Bělehrad – Jen patent, patent! Vzruch, rozčilení rostlo, jak se blížil patnáctý den března, jejž čekali už v horečném napětí jako zprávu z bojiště o rozhodné bitvě.

Rytíř Jeník huboval, co s tím takové komedie, P. Vrba se modlil, zvláště navečer čtrnáctého, když Ceypek přinesl, jaké je všude rojení jako o sv. Janě, co se povídá, že se umlouvají, že půjdou už za tmy čekat, když má o páté býti balík rozpečetěn a o šesté ta vyhláška – Pověděl, co věděl, a P. Vrba se pořád ještě vyptával, až se Ceypek v duchu zamrzel, co o to tak stojí, co se bojí, že to je na něm vidět, a co, když na živobytí má, nadosmrti, on že má míň, bože, co ty jeho dvě stovky, a neleká se tak. Přitom však už byl rozhodnut, že si přivstane, že půjde ven, aby mohl velebnému pánu hned oznámit.

Vstal za šera, ale jak z „děkanství“ šel kaplanovým pokojem, po špičkách, lekl se: postel prázdná, šatstvo ze židle pryč. Spěchal ku skříni; i plášť tentam. Pan páter sám už odešel! Hodiv na se starý svůj plášť, spěchal ven, kdyby ho snad dohonil – Svítalo, vál studený ranní vítr, až Ceypkovi oči oslzely. Chvátal Dobytčím trhem dolů k Novoměstské radnici. Jindy v ten čas tu pusto, prázdno, teď jako o trhu. Z domů vycházeli lidé, prostranstvím chvátali, tu tam houfek a dole u radnice jich černý mrak.

Už za tmy sem přišli, aby byli první, aby se dostali na dobré místo. Tlačili se tam, mnozí narychlo oblečení, v pláštích, v kabátech i v kožiších, nevyspalí, v tom jitřním přísvitu bledší, měšťané, řemeslníci, kupci, i ženy v šátkách, v čepicích, všichni v tom chladu přikrčení, až i třesoucí se. Ve všech očích, v každé tváři neklid, dychtivost. Šum pohnutého hovoru nesl se ranním tichem, šum, sem tam volání, debata. Na hodinky a hodiny netrpělivě se dívali, tu tam se přeli, co bude, budou-li ten patent číst nebo ho přilepí a že ho budou také rozdávat, že ho přišel veliký balík. Mrak lidí, nad nějž trčela v ranním šeru Novoměstská věž, rostl, šířil se a hýbal, v konturách se měnil, jak se strkali, když dorazil nový příliv – Pořád ještě přicházeli, shora, od Vyšehradu, ze Spálené, ze Široké ulice a ti oznamovali, jaká spousta lidstva je na Staroměstském rynku.

Ignácius Ceypek, vetchý, vrasčitý, v chatrném plášti, v třírohém klobouku, s mašlí v týle, jako z jiného světa, stál na okraji zástupu a nemohl se dostati dál. Huboval, co ti lidé, a ohlížel se po P. Vrbovi, pomýšleje s úzkostí, je-li tam v té mačkanici. Ptal se po něm a také ho volal. Ale hluk davu pohltil stařecký hlas. Pojednou se ten hluk prudčeji rozšuměl a zástup jako příboj – V prvních řadách u radnice náhlé pohnutí, jak se otevřely dveře, jak vyšli sluhové s balíkem patentů – Přední se k nim hnali, a hned všechen houf. Ti v čele lokty, zády zadržovali, o paty se opírali, a křik! Pak náhlé utišení; plakát se zabělal na rohu, někdo začal číst: „Unausgesetzt mit der Wohlfahrt —“

Ceypek naslouchal, ale nerozuměl. Byl daleko, kolem, vzadu šum; ale pak jako by dělový výstřel zahřměl do zástupu, když seznali, co patent… Náhlá hrůza padla na všechny. Zmatek, nová tlačenice a boj o výtisky patentu – Příboj hnal se k radnici, odkudž jednotlivci, už zvěděvše, proráželi zástupem, lokty, prsoma, rudí, zpocení… Proud proti je srážel, jiní, kteří ještě jasně neviděli, tahali je a křičeli na ně, ať povědí, ať ukážou.

Chumel se zmítal, uvolňoval, roztěkal se v menší houfce, jednotlivci utíkali, jiní prudce rokovali. Ceypek rozhlížel se u vyjevení. Slyšel zoufalé výkřiky, hrůzu, už i škytavý pláč, viděl, že ten onen odchází jako zmatený… Kleli kolem, láli, viděl i zaťaté pěstě hrozící směrem k úřední budově – Pak prohlédl a začal chápat i on. Sic ptal se již chvíli a chytal lidi, ale každý se mu vytrhl, až jeden, řemeslník jakýs, vyvaluje oči, rozhazuje rukama, mu vyložil:

„Zlatka už neplatí zlatku, jen dvanáct krejcarů, kdo měl včera večer 50 zlatých, má teď 10 zlatých, kdo měl šest tisíc, nemá ani dva —“

„A – kdo – kdo měl,“ koktavě se ptal ulekaný staroch, „kdo má dvě stě zlatých —“

„Ten jich už dnes nemá, ten má jen čtyřicet zlatých —“

Ceypek nechápal, jak by to mohlo být, ale to vyděšení všech, ta hrůza přesvědčovaly jej, že to je pravda. Ani půl sta mu nezůstane ze dvou, jež tak klopotně za tolik, tolik let nastřádal! Sto šedesát zlatých mu naráz vzali – a – Lekl se. Velebný pán! Ten – Nechal sebe, ohlížel se a hledal, ale marně – Ceypek se obrátil, ale domů hned nedošel. Na hromadě klád vpravo, v tu stranu jejich chodníka, sedí někdo v modrém plášti, v zimní čepici, bělovlasý, přihrbený.

P. Vrba tam sklesl a odpočíval, nemoha dojiti. Tam u radnice, jak ucítil tu ránu, začaly se mu nohy třást, a dál již vypověděly. Seděl, třásl se, hleděl do země, až se před ním ozvalo chvějícím se hlasem, soucitně i ve strachu:

„Velebný pane!“

Vrba povznesl tvář. Ceypek před ním zkormoucený, s bázní na něj hledící – Ruce kaplanovy o hůl opřené se zatřásly, v prsou, v hrdle prudké sevření, že nemohl hned promluvit, až pak vyrazil:

„Vědí už! Jsme žebráci, jsme žebráci!“

Kolem se hnali lidé, bledí, vzrušení, němí leknutím nebo křičící. Šla žena, a hlasem plačíc, lomila rukama. Nikdo si nevšiml obou starců, jak vedle sebe seděli, jak se pak zdvihali a jak šli, jak ten s černou mašlí v týle vedl toho v modrém límcovém plášti a v zimní čepici – Doma sklesl P. Vrba do starého černého křesla. Seděl nehnuté, mlčky, nenaříkal – Přes noc přišel o kolik tisíc; z celého kapitálu zůstalo mu jen málo, jen na skrovné živobytí, ale přece na živobytí. Než jaký jen počet! Tolik tisíc pryč, naráz pryč – Nemluvil, sotva jen povzdechl, seděl jako strnulý.

Ceypek obcházel tiše, jako by se bál, pak začal se lekat, že velebný pán nic nebrouká, že se nezlobí. Ptal se ho, co k obědu, a nedostal odpovědi. Uvařil dle svého, přinesl polévku; P. Vrba pojedl sotva nějakou lžičku, masa však, které Ceypek schválně a ze svého koupil, se ani netkl. Starý kuchař pomyslil, no, že bude jíst až navečer. Ale když jídlo přinesl, optal se P. Vrba, jak to koupil, jak to mohl koupit, on že nemůže; teď maso, jak by vystačil! Ceypek odnesl se stolu jídlo skoro tak, jak je tam postavil.

Doktora Helda nestihla ta pohroma tak hlubokou ranou. Na hotovosti mnoho neměl, ale také ne dluhů, jmenovitě starších, které se teď dle škály patentem ustanovené musily platit a tím vzrůstaly na sumy až i pateronásobné, poněvadž hodnota bankocedulí tak hrozně poklesla. Ale všude, kam přišel, ve všech rodinách vídal tu potlučeninu jako po hrozném krupobití, spoustu osudného dne, jenž rozhodl o osudu miliónů lidí. Slyšel nářky i kletby, vídal zoufalství těch, kteří večer, ulehnuvše jako lidé zámožní, vstali beze jmění, učinění žebráci, slyšel o bídě řemeslníků a pracovního lidu, jenž přišel o groš těžce nastřádaný, o staré děvečce, která za leta uchránila si padesát zl., aby měla na pohřeb; a nezůstalo jí ani na ten —

Rytíř Jeník z Bratříc, jenž žil z kapitálu, pozbyl mnoho tisíc. Klel a rezonoval na ministry, na všecko, zlobil se, teď aby člověk žil jako poustevník.

Held vzpomněl také na baronku Skronskou. Sic kořínek nevole k ní v něm zůstal od těch dob, jak se ho chtěla zbavit, ale od posledního pobytu Lořina u ní časem ji přece navštívil, i když byla zdráva; to Loře k vůli. Za těch návštěv někdy o ní uslyšel, ne však mnoho. Po tě pohromě šel k baronce až čtrnáctého dne. Zastal ji sklíčenou, tváře požloutlé. Stěžovala si, že jí není dobře —

„To leknutí! Sic mne to tak nestihlo, ale přec – Ráda bych na venkov, směla bych?“

„Při tom neobyčejně krásném počasí ano, paní baronko. Poslouží to zajisté.“

„A paní z Hanoldů chce přijet ke mně na statek.“ „S Jeanettou. To potěšení!“

„Oh, to zlaté dítě, ano, ale jinak —,“ zarazila se, „ach, vždyť jste jistě slyšel, že na Votavanech není, jak by mělo být.“

„Pan z Hanoldů se vrátil z vojny…“

„Ano, ale žádné radosti z toho. Ach, kdož by si byl pomyslil, kdož by řekl! Dřív takový – a teď —“

Held mohl triumfovat, mohl baronce naslouchat se zadostiučiněním… Myslil však na Lory a tušil, že je zle, když baronka se tak vyznává. „Sem, do Prahy, paní z Hanoldů nechtěla?“ zeptal se jako letmo.

„Ne, zvala jsem ji, ale odepsala, že je to příliš daleko, ke mně na statek že je to příležitější.“

Held jako by o něco zavadil. Ta slova se ho dotkla, tušil z nich, že se Lory vyhýbá Praze; než tvář se mu nezměnila a zase horlivě pobídl baronku, aby jela a brzo, když je tak krásně, že jí to poslouží a paní z Hanoldů že se uvolní, že se utěší.

Odpoledne toho dne přišel k němu Ceypek všechen ustaraný. „Proboha!“ lekal se Held, „snad se velebnému pánu něco stalo! Chtěl jsem k němu už jít. Vzpomněl jsem na chudáka, že ho to také chytlo.“

„Chytlo, chytlo, jemnostpane! Zpočátku, no to ještě, to to s ním ještě šlo – ale teď! Nic nejí, ne že by mu netrávilo, ale nechce. Leží v posteli, včera si už musil lehnout. Ani mu o peníze neříkám, nic, všecko zaplatím, a přec pořád stýská a naříká, když mu jídlo přinesu, jak to zaplatí, že nemůže, že nemá, z čeho to zaplatí. Už jsem se s ním, jemnostpane doktor, trochu huboval, však že nemusí platit, co by se staral. To neříkal nic, jídlo vzal, ale – jemnostpane, on to nesněd, já to našel dnes zastrčené. Když jsem na to přišel a tady mu to povídám, proboha co si myslí, tak zas to staré, že nemůže platit, a knížky taky, vědí, ty – chtěl něco ostrého o nich říci, ale zalekl se a skončil lítostným: „Chudák stará!“

Held naslouchal čím dál tím vážněji. Zjišťoval si ze všeho, že je zle, že nastala u starce melancholie. Vypravil se k němu bez meškání. P. Vrba, vyhublý, přepadlý, byl dojat, když doktor stanul u jeho lože, mluvil slabším hlasem, že brabenci nic, tentokrát ne, ale slyšel-li, co ho stihlo.

Held jej těšil, ať se nestará, o živobytí že má postaráno, ať jen jí, že musí jíst, že se to opatří, zaplatí, ať se jen nestará —

„Ano, ano, ale knížky, kdo knížky – víc si už nebudu smět ani knížku koupit, natož jiným, a noviny – jak bych to vytkl, já to nemůžu platit.“

I stran knih jej Held těšil, že teď nic nevychází, překlad profesora Jungmanna že vyjde až v létě, jak slyšel, a kdoví, vyjde-li teď už —

„Ach to je to, ach bože, to nás bůh trestá, to je rána na mladé osení —“

Held hledal slova nové útěchy, pak domlouval především, aby velebný pán jedl, o zaplacení aby se nestaral, a na knížky že také zbude – Vracel se znepokojen, vida, že jeho obavy nebyly bez podstaty. Přišel druhého dne a nebylo lip, ani třetího. Starý kaplan jídla se sotva dotekl a nápadně se tratil. Held k němu docházel až dvakrát denně. Sedmého dne zrána přichvátal pro něj Ceypek bez dechu, vyjevený, sám už požloutlý, jak ve dne v noci kaplana opatroval, a zajíkavě oznamoval, že se mu zdá, že se mu – bože – že velebný pán chce kněze, že pro něj jde. „Jdou, jdou jen, já přijdu hned.“

Když přišel, viděl, že je zle. Mrákoty obcházely P. Vrbu, byl úplně vysílen. Když Held zastavil se i odpoledne u něho, zastal jej v bezvědomí, v agónii. Ceypek klečel u postele, bílou hlavu na peřině v dlaních a plakal, až se mu v týle černá mašle třásla.

Toho dne 15. měsíce března byla Věková jako na trní. Muž odešel ráno do radnice vyslechnout s ostatními patent, předtím už došlý a jako hrozné tajemství pod pečetí chovaný; vzrušoval tiché zákoutí venkovské tak jako královské město. Čekali tu spásu v palčivé toužebnosti jako tam. Věková neměla nikde stání; lekala se a jako by neslyšela konejšení své sedmnáctileté dcerky, milé a svěží jako květ.

„Ach dítě, ach dítě, kdybys věděla! Pantáta se obává – ty nevíš, chudák, s jakou přijde!“

Stál s ostatními v radní jizbě v napětí a zhluboka si povzdechl, když úřadující zkoušený radní vytáhl ze zásuvky dobře zamčené balík, když jej pozdvihl a ukazoval, že pečeti jsou jak náleží, celé, neporušené… Pak pukaly, vosk odletoval, tuhý papír obalu šustil a v rukou radního zabělal se tištěný arch.

V tu chvíli Věkovou doma všechno dusilo. Vyšla ven, na dvůr, do krámu, na podsíň vyhlédnout přes náměstí k radnici. Houf lidí tam dole i na schodech vedoucích ku dveřím – a vtom – Někdo z nich vyšel; Lidka, stojíc za matkou, volala, že to pan rada; lidé ustupovali a on jal se čisti – pak —

„Pantáta!“ zvolala Lidka. „S Bílkem jdou.“

Věková se lekla. Šel zvolna, a jak docházel, viděla mu na tváři, že se něco stalo. Vyběhla z podsíně, vzala muže za ruku, tázajíc se v starostné nedočkavosti, co, jak tedy – Zaslechla, že Bílek mluví zostra, ale nedbala.

„Pojď, až doma —,“ řekl Věk stísněně, ale promluvil, už jak vstoupili do krámu:

„Milá ženo, je zle – připrav se —“

V jizbě usedl na židli jako zmožený. Věková s dcerou nad ním, a proboha, co se stalo, ať mluví. Pověděl, jak bylo na radnici, co v patentu, jak bankocedule naráz klesly, že ze zlatky je dvanáct krejcarů. Nechápala hned a namítla, že když peněz nemají —

Věk, sténavě zavzdychav, otevřel zásuvku a vytáhl z ní balíček bankocedulí.

„To jsem chystal do Prahy, to mělo uhradit největší můj dluh u Stojespalla. Kdybych to byl tyto dni poslal, měl bych uplaceno dvanáct set. Včera to platilo tisíc dvě stě, dnes jenom dvě stě čtyřicet zlatých! Dluh ostane skoro celý! A staré dluhy se musí platit dle nové normy a tím vzrostou. Jsme na Opočen dlužni tisíc zlatých, a jak jsem zhruba vypočetl, musím teď zaplatit přes tři tisíce sedm set. A teď počítej ostatní dluhy na domě —“

„Jezus Maria!“ zaúpěla Věková, „to jsme na mizině!“

„Jsme,“ povzdechl Věk, „a je hůř nežli po ohni. Tenkrát nebylo žádných dluhů, a teď – ó —,“ a chytil se za čelo. Lidce, ač všecku pohromu jasně nechápala, zajel ten bolestný povzdech do srdce jako nůž. Bylo jí otce nesmírně líto; sklesla u jeho nohou, objala ho, volajíc něžně, hlasem, jenž se chvěl pláčem: „Pantáto, můj zlatý pantáto!“

Koncem dubna t. r. stěhoval se Ignácius Ceypek z bytu nebožtíka P. Vrby do malé světničky přes dvůr v zadním domě; mívala ji stará paní Marková, které nebožtík tak často, živě a rozhorleně vykládal o francouzských jakubínech. Z těch čtyřiceti zlatých, které mu patent ze dvou set nechal, vydal kolik zlatých za zemřelého kaplana; náhrada se však našla v zásuvce černého stolu v poslední vůli, nebožtíkem již loni sepsané. Tou odkázal Ceypkovi všechen nábytek, šatstvo i dvaatřicet loupežníků, ale také i pět set zlatých, které ovšem teď platily jenom sto. Ale byla to přece pomoc. Všecko mu do nového bytu odnesli, ale sám vzal na levou ruku koš, s nímž chodíval do trhu a v němž té chvíle měl uloženou svou starou kuchařskou knihu psanou, a pravou přitiskl sloupkové hodiny, jež uměly tři pěkné kousky. Vzpomněl, když je bral, jak nebožtík velebný pán je rád poslouchal, jak si někdy sám zatáhl za šňůrku.

Ceypek povzdechl, a jak se ohlédl prázdným bytem, zamíhala se mu víčka, při krajích náhle do krve zrudnuvší.