Falešná Chrabrost

FALEŠNÁ CHRABROST

(SÁGA KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ —KNIHA Č. 4)

MORGAN RICE

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující prozatím 11 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller, skládající se prozatím ze 2 knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, obsahující prozatím 4 knihy. Autorčiny knihy jsou dostupné v audio i tištěné verzi a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com , kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Ohlasy na tvorbu Morgan Rice

“Pokud jste si mysleli, že po skončení ságy ČARODĚJOVA PRSTENU již není pro co žít, pak jste na omylu. V knize VZESTUP DRAKŮ Morgan Rice přichází s příslibem další vynikající série, kde nám umožňuje ponořit se do fantazie o skřítcích a dracích, chrabrosti, cti, kuráže, kouzla a víry ve vlastní osud. Morgan se znovu podařilo vykreslit silné postavy, které nás nutí je povzbuzovat na každé stránce….Dílo najde své místo v knihovnách všech příznivců dobře psané fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews

Roberto Mattos

“ Kniha VZESTUP DRAKŮ je úspěchem – hned od samotného začátku.... Je to mimořádná fantasy...a začíná, jak se očekává, bojem hlavního hrdiny, který hladce vpluje mezi širší okruh rytířů, draků, kouzlo a nestvůry, a také do svého osudu....Najdeme zde všechny požitky bujné fantasy, od vojáků a bitev, až k rozporu se sobě samými....Doporučená volba pro každého, kdo si umí vychutnat epické fantasy dílo, které je plné silných a věrohodných dospívajících hrdinů.”

--Midwest Book Review

D. Donovan, eBook Reviewer

“Dění nabité fantasií, které dozajista potěší příznivce předešlých románů Morgan Rice, a také nadšence tvorby, jakou je například CYKLUS DĚDICTVÍ od Christophera Paolini.... Příznivci fikce pro mladistvé budou doslova pohlceni tímto nejnovějším dílem autorky a budou prahnout po další tvorbě.”

--The Wanderer, A Literary Journal (o knize Vzestup draků)

“Čtivá fantasy, která spřádá mysteriózní elementy s intrikami a tvoří tak jedinečný příběh. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti….Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné….A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review (D. Donovan, eBook Reviewer)

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

“V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Rice představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi….Vypravěčský styl Morgan Rice je bohatý a příběh poutavý.”

--Publishers Weekly

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č.2)

TÍHA CTI (Kniha č.3)

FALEŠNÁ CHRABROST (Kniha č.4)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENA (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

Poslechněte si sérii KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ v audio formátu!

Copyright © 2015 by Morgan Rice

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu vynaložila.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná.

Obrázek na přebalu Copyright St. Nick, použit s licencí Shutterstock.com.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

"Chrabrost je více než číslo."

Flavius Vegetius Renatus

KAPITOLA PRVNÍ

Dveře cely se zavřely a Duncan pomalu otevřel oči a přál si, aby tak neučinil. V hlavě mu tepalo, jedno oko nemohl otevřít a marně se snažil setřást pocit únavy, chtělo se mu spát. Jeho zdravým okem mu projela ostrá bolest, jak se opřel o chladnou tvrdou skálu. Kámen. Ležel na studeném a vlhkém kameni. Pokusil se posadit, pocítil, jak ho za zápěstí a kotníky zatahalo železo, které řinčelo a okamžitě si to uvědomil: byl spoután. Byl v žaláři.

Stal se vězněm.

Jak Duncan uslyšel vzdálený zvuk pochodujících bot, který se odrážel někde v černotě, ještě více otevřel oči. Pokusil se zorientovat. Byla zde tma, kamenné zdi byly tlumeně nasvíceny vzdálenými pochodněmi, malým paprskem slunečního svitu z okna, které bylo příliš vysoko na to, aby ho viděl. Bledé světlo prosvítalo dolů, stroze a osaměle, jako by bylo ze světa na míle vzdáleného. Uslyšel v dálce kapat vodu, šoupání bot, a jen stěží rozpoznal kontury cely. Byla rozlehlá, s kamennými klenutými stěnami, a s příliš mnoha tmavými kouty, které mizely do temnoty.

Z let, která strávil v hlavním městě, Duncan okamžitě věděl, kde je: královská věznice. Místo, kam posílali nejhorší kriminálníky království, nejsilnější nepřátele, aby zde promarnili zbytek svých dnů – nebo vyčkali na popravu. Duncan sem sám poslal mnoho mužů, když zde sloužil, na žádost Krále. Bylo to místo, které dobře znal, ze kterého se zajatci už nevraceli.

Duncan se pokusil pohnout, ale jeho pouta mu to neumožnila, zařezávala se do jeho zhmožděných a krvavých zápěstí a kotníků. Ale to ho trápilo ze všeho nejméně; jeho celé tělo ho bolelo a pulzovalo v něm, cítil tolik bolesti, že ani nemohl rozšifrovat, kde ho to bolelo nejvíce. Cítil, jako by mu dal někdo tisíc ran holí, jako by po něm dupala armáda koní. Bolelo ho jen se nadechnout a on zatřásl hlavou, aby to zmizelo. Ale nezmizelo.

Jak zavřel oči, olízl si popraskané rty, probleskla Duncanovi vidina. Obklíčení. Bylo to včera? Před týdnem? Už si nemohl vzpomenout. Byl podveden, obklíčen, obelstěn falešnými sliby. Věřil Tarnisovi a Tarnis byl také zabit před jeho vlastníma očima.

Duncan si vzpomněl na to, jak všichni jeho muži upustili na jeho příkaz zbraně; vzpomněl si, jak byl spoután; a co bylo nejhorší, vzpomněl si na vraždu svých synů.

Znovu zatřásl hlavou, a znovu a znovu, zatímco bolestivě křičel, bezvýsledně se snažil sestřást z hlavy tu vidinu. Seděl s hlavou v dlaních, s lokty na kolenou, a při té myšlence naříkal. Jak mohl být tak hloupý? Kavos ho varoval a on na to varování nedbal, byl naivně optimistický, myslel, že to bude tentokrát jiné, že může aristokratům věřit. A vedl své muže přímo do pasti, přímo do hadího hnízda.

Duncan se za to nenáviděl víc, než mohl vůbec vyjádřit. Jen litoval, že je stále naživu, že tam se svými syny nezemřel a se všemi ostatními, které zklamal.

Kroky zněly hlasitěji a Duncan se podíval vzhůru a zamžoural do tmy. Pomalu se vynořila silueta muže, která zastínila pruh slunečního světla, přišel na několik stop blízko. Jak se mužova tvář objevila, Duncan se nad tím zjevem zhrozil. Muž, který byl ve svém aristokratickém oblečení snadno rozpoznatelný, měl stejné vzezření, které měl, když navrhoval, aby se Duncan ujal královské moci, když se pokoušel podvést svého otce. Enis. Tarnisův syn.

Enis před Duncanem poklekl, v obličeji se mu zobrazil samolibý, vítězný úsměv, jeho vertikální jizva na uchu byla zřetelná, jak se díval svýma úskočnýma, propadlýma očima. Duncan pocítil vlnu odporu, hořící touhu po odplatě. Zaťal pěsti, chtěl se na toho chlapce vrhnout a svýma vlastníma rukama ho roztrhat na kousky, tohoto chlapce, který byl zodpovědný za smrt jeho synů, za uvěznění jeho mužů. Jediné, co mu na tomto světě bránilo před tím, aby ho nezabil, byly okovy.

“Ostuda ze železa,” poznamenal s úsměvem Enis. “Já tady kousek od tebe klečím a ty se mě nemůžeš ani dotknout.”

Duncan se na něj díval a přál si, aby mohl promluvit, ale byl příliš unavený na to, aby dal dohromady slova. V krku měl příliš sucho, jeho rty byly příliš vyschlé a potřeboval si uchovat energii. Přemýšlel, kolik dnů už je bez vody a jak dlouho už je tady dole. Tento podrazník stejně nestojí za řeč.

Enis tu není bezdůvodně; bylo jasné, že něco chtěl. Duncan si nedělal iluze: to věděl, ať už chce tento chlapec říci cokoli, jeho poprava se rýsuje. A to je stejně to, co si přeje. Nyní, když jsou jeho synové mrtví, jeho muži uvězněni, na tomto světě už nic nemá, není žádný jiný způsob, jak utéci před svou vinou.

“Jsem zvědavý,” řekl Enis svým úlisným hlasem. “Jaký je to pocit? Jaký je pocit, podvést všechny, koho znáš a miluješ, všechny, kdo ti věřili?”

Duncan pocítil, jak v něm byla zažehnuta zloba. Už nemohl déle mlčet a nějak se mu podařilo shromáždit sílu a promluvit.

“Já jsem nikoho nepodvedl,” podařilo se mu říci, jeho hlas byl chraptivý a křaplavý.

“Ne?” odsekl Enis a toto si zjevně užíval. “Oni ti věřili. Přivedl jsi je přímo do obklíčení a ke kapitulaci. Zbavil jsi je té poslední věci, která jim zbývala: pýchy a cti.”

Duncan s každým nádechem zuřil.

“Ne,” konečně odpověděl po dlouhém a těžkém tichu. “Ty jsi tím, který je o to obral. Já jsem věřil tvému otci a on věřil tobě.”

“Důvěra,” smál se Enis. “Jak naivní koncept. Opravdu bys dal lidský život v důvěře všanc?”

Znovu se zasmál, zatímco Duncan supěl.

“Lídři nedůvěřují,” pokračoval. “Lídři zpochybňují. To je jejich práce, být skeptický ve jménu svých mužů. Váleční vůdci chrání muže před bitvou – ale lídři musí muže chránit před podvodem. Ty nejsi lídr. Ty jsi je všechny zklamal.”

Duncan se zhluboka nadechl. Část z něj si nemohla pomoci a cítila, že má Enis pravdu, i když si to nechtěl přiznat. Zklamal své muže a byl to ten nejhorší pocit v jeho životě.

“Tak proto jsi sem přišel?” odpověděl konečně Duncan. “Aby sis vychutnával svůj podvod?”

Chlapec se usmál ošlivým a dábelským úsměvem.

“Ty jsi teď můj poddaný,” odpověděl. “Já jsem tvůj nový Král. Mohu jít kamkoli, kdykoli se mi zachce, když mám k tomu důvod, nebo úplně bezdůvodně. Možná se na tebe chci jenom podívat tady v žaláři a vidět, jak jsi zničený.”

Duncan vydechl, každý dech ho bolel, nebyl s to uhlídat svou zlost. Chtěl zranit tohoto muže víc než s kým se kdy setkal.

“Řekni mi,” řekl Duncan, který mu chtěl ublížit. “Jaký to byl pocit, zabít svého otce?”

Enisův výraz ztvrdl.

“Ani ne zpola tak dobrý, jako až budu přihlížet, jak umíráš na šibenici,” odpověděl.

“Tak to udělej teď,” řekl Duncan a myslel to vážně.

Enis se ale usmál a zatřásl hlavou.

“Nebudeš to mít tak snadné,” odpověděl. “Nejprve se budu dívat, jak trpíš. Nejprve chci, abys viděl, co se stane s tvou milovanou zemí. Tvoji synové jsou mrtví. Tvoji vůdci jsou mrtví. Anvin a Durge a všichni tvoji muži u Jižní brány jsou mrtví. Milión pandesianů vtrhl mezi náš národ.”

Duncanovo srdce při těch slovech zabolelo. Část z něj přemýšlela, jestli je to trik, ale on cítil, že to byla všechno pravda. Cítil, jak sám klesá hlouběji k zemi s každým prohlášením.

“Všichni tvoji muži jsou uvězněni a Ur je bombardován z moře. Tak vidíš, mizerně jsi zklamal. Escalon je na tom hůře, než kdy předtím a ty nemůžeš vinit nikoho jiného, jen sebe.”

Duncan se hrůzou zatřásl.

“A jak dlouho,” zeptal se Duncan, “než se proti tobě velký utlačovatel obrátí? Opravdu si myslíš, že budeš výjimka, že utečeš hněvu Pandesie? Že ti dovolí stát se Králem? Vládnout jako jednou vládl tvůj otec?”

Enis se doširoka odhodlaně usmál.

“Já vím že to udělají,” řekl.

Naklonil se blízko, tak blízko, že Duncan cítil jeho špatný dech.

“Já jsem s nimi uzavřel dohodu. Velmi zvláštní dohodu, abych si pojistil svou moc, dohodu, která pro ně znamená přÍliš mnoho, než aby ji odmítli.”

Duncan se nechtěl ani zeptat, co to je, ale Enis se zeširoka usmál a naklonil se k němu.

“Tvá dcera,” zašeptal.

Duncanovy oči se rozšířily.

“Opravdu sis myslel, že přede mnou můžeš utajit, kde je?” tlačil na něj Enis. “Jak spolu hovoříme, Pandesiané ji obkličují. A ten dar mě upevní u moci.”

Duncanova pouta zacinkala, zvuk se ozýval celým žalářem, jak bojoval vší svou silou, aby se osvobodil a zaútočil, plný zoufalství, které nemohl unést.

“Proč jsi přišel?” zeptal se Duncan, který se cítil mnohem starší, měl zlomený hlas. “Co ode mě chceš?”

Enis se zašklebil. Na dlouho se odmlčel a nakonec si povzdychl.

“Věřím, že můj otec od tebe něco chtěl,” řekl pomalu. “Nepovolal by tě, nedohodl by tu smlouvu, pokud by od tebe nic nechtěl. Nabídl ti velké vítězství s Pandesiany – a na oplátku si něco vyžádal. Co? Co to bylo? Jaké tajemství skrýval?”

Duncan se na něj rozhodně díval, už mu to bylo jedno.

“Tvůj otec si něco přál,” řekl, aby ho tím dráždil. “Něco ušlechtilého a posvátného. Něco, s čím se mohl svěřit jen mě. Ne svému vlastnímu synovi. Nyní vím, proč.”

Enis se ušklíbl a zrudl.

“Jestli mí muži za něco zemřeli,” pokračoval Duncan, “tak to bylo za čest a důvěru – kterou bych já nikdy nezklamal. A proto se to nikdy nedozvíš.”

Enisův výraz potemněl a Duncan byl rád, když viděl, jak se rozhořčil.

“Stále chceš strážit tajemství mého mrtvého otce, muže, který podvedl tebe a všechny tvé muže?”

“Ty jsi mě podvedl,” opravil ho Duncan, “ne on. Ty, na druhé straně, nejsi nic. Jsi jen stín svého otce.”

Enis se zamračil. Pomalu se napřímil, naklonil se a odplivl si vedle Duncana.

“Ty mi řekneš, co chtěl,” trval na svém. “Co – nebo koho – se snažil skrýt. Jestli mi to řekneš, možná budu milosrdný a osvobodím tě. Jestli ne, nejen, že tě sám povedu na popraviště, ale ujistím se, že zemřeš tou nejhrůznější možnou cestou. Výběr je na tobě a není cesty zpět. Dobře o tom přemýšlej, Duncane.”

Enis se otočil, že odejde, ale Duncan na něj zavolal.

“Můžeš znát mou odpověď hned, jestli chceš,” odpověděl Duncan.

Enis se otočil se spokojeným výrazem v obličeji.

“Vyberu si smrt,” odpověděl a poprvé se mu podařilo se usmát. “Nakonec, čest je víc, než smrt.”

KAPITOLA DRUHÁ

Dierdra si otírala z čela pot, zatímco pracovala v kovárně, najednou se posadila, škubla sebou kvůli burácejícímu zvuku. Byl to odlišný zvuk, takový, který ji znervózněl, zvuk, který byl slyšet přes hluk všech bušících kladiv o kovadliny. Všichni muži a ženy kolem ní se také zastavili, položili své nedokončené zbraně a zmateně vyhlíželi.

Zazněl znovu, zněl jako blesk, který se valí větrem, znělo to jako by se samotná země trhala na kusy.

A potom znovu.

Konečně si to Dierdra uvědomila: železné zvony. Vyzváněly, naháněly jí strach, jak znovu a znovu duněly, rozprostíraly se městem. Byly to varovné zvony, značící nebezpeční. Válečné zvony.

Všichni lidé z Uru najednou vyskočili od svých stolů a spěchali ven z tvrze, všichni to chtěli dychtivě vidět. Dierdra byla mezi prvními, její dívky se k ní přidali, přidal se i Marco a jeho přátelé a všichni vyběhli ven na ulice, zaplavené starostlivými obyvateli, všichni se hnali ke kanálům, aby lépe viděli. Dierdra se v očekávání dívala všude, čekala, že zvony zazněly a ona uvidí, jak je její město přeplněné loděmi a vojáky. A nebylo tomu tak.

Zmatená, zamířila k masivním strážným věžím, tyčícím se na okraji Smutku, chtěla mít lepší výhled.

“Dierdro!”

Otočila se a uviděla svého otce a jeho muže, všichni také utíkali ke strážným věžím, všichni chtěli mít výhled na otevřené moře. Všechny čtyři věže zběsile zvonily, nic takového se nikdy předtím nestalo, jako by se k městu blížila samotná smrt.

Dierdra se přidala ke svému otci, utíkali, zahýbali ulicemi a stoupali po kamenných schodech, dokud se konečně nedostali na vrchol městské zdi na okraji moře. Zastavila se tam vedle něj a byla užaslá z toho, co před sebou spatřila.

Bylo to, jako by ožila její nejhorší noční můra, byl to pohled, jaký nikdy v životě nespatřila: celé moře bylo až k horizontu černé. Černé lodě Pandesie byly u sebe tak blízko, že celou plochu pokryly, zdálo se, že zakryly celý svět. A co bylo nejhorší, všechny mířily na město.

Dierdra stála jako zmrazená, hleděla na blížící se smrt. Nemohli se proti tak velké flotile bránit, ne se svými ubohými řetězy a ne se svými meči. Až první lodě doplují do kanálu, možná by je mohli ucpat a zpomalit je. Možná by mohli zabít stovky nebo snad tisíce vojáků.

Ale ne milióny, které před sebou viděla.

Dierdra cítila, jak se jí srdce roztrhlo vejpůl, jak se otočila a podívala se na svého otce a jeho vojáky a viděla stejnou tichou paniku v jejich tvářích. Její otec se před svými muži tvářil statečně, ale ona ho znala. Viděla v jeho očích fatalismus, viděla, jak z nich zmizelo světlo. Bylo jasné, že všichni hledí na svou smrt, na konec jejich velkého a prastarého města.

Vedle nich s hrůzou, ale také s odhodláním, vyhlížel Marco a jeho přátelé, nikdo z nich se neotočil a neutekl. Prohlížela si moře obličejů a hledala Aleca, ale byla zmatená, když ho nikde nenašla. Přemýšlela, kam mohl jít. Jistě by neutekl?

Dierdra byla neústupná a pevněji sevřela svůj meč. Věděla, že si pro ně jde smrt – jen to nečekala tak brzy. Ale už nechtěla před nikým utíkat.

Její otec se k ní otočil a chytil ji naléhavě za ramena.

“Musíš odejít z města,” trval.

Dierdra viděla v jeho očích otcovskou lásku a dotklo se jí to.

“Moji muži tě doprovodí,” dodal. “Mohou tě odtud dostat daleko. Jdi hned! A vzpomeň si na mě.”

Dierdra si setřela slzu, když viděla, že se její otec na ni dívá s takovou láskou. Zatřásla hlavou a sundala ze sebe jeho ruce.

“Ne, otče,” řekla. “Toto je moje město a já zemřu po svém -”

Ještě, než svá slova dokončila, zazněla hrůzná exploze. Nejprve byla zmatená, myslela si, že je to další zvon, ale potom si to uvědomila – výstřel z kanónu. Ne jen jednoho kanónu, ale ze sta.

Jen ta tlaková vlna Dierdru rozhodila, prořízla atmosféru takovou silou, že cítila, jako by jí to roztrhlo uši. Potom zazněl vysoký tón hvízdnutí koule z kanónu a jak pohlédla na moře, zavalila ji panika, když uviděla stovky masivních koulí z kanónů, jako železné kotle v nebi, které se klenuly vysoko a mířily přímo na její milované město.

Zazněl další zvuk, horší, než ten předchozí: zvuk železa, který drtí kámen. Vzduch zaburácel, jak zazněla jedna exploze za druhou. Dierdra zavrávorala a upadla, stejně jako budovy Uru všude kolem ní, architektonická mistrovská díla, monumenty, které stály tisíce let, všechny byly zničeny. Tyto kamenné budovy, deset stop tlusté, kostely, strážní věže, opevnění, cimbuří – všechny byly, k jejich zděšení, rozdrceny na prach koulemi z kanónů. Rozpadly se jim před očima.

Následovala lavina suti, jak se jedna budova za druhou sesula k zemi.

Bylo strašné se na to dívat. Jak se Dierdra svalila k zemi, viděla, jak sto stop vysoká kamenná věž padla stranou. Byla bezmocná a mohla jen přihlížet, jak se stovka lidí pod ní podívala vzhůru a s hrůzou vykřikla, když je kamenná zeď rozdrtila.

Následovala další exploze.

A další.

A další.

Všechno kolem ní explodovalo a padalo stále více a více budov, tisíce lidí byly okamžitě rozdrceny v oblacích prachu a suti. Městem se valily balvany jako kamínky, zatímco budovy padaly jedna na druhou, drolily se, jak padaly k zemi. A koule z kanónu stále přicházely, trhaly jednu vzácnou budovu za druhou, měnily toto jednou majestátní město v kupu suti.

Dierdra se konečně znovu postavila na nohy. Podívala se kolem sebe, otřesená, v uších jí zvonilo, ocitla se mezi mračny prachu, uviděla ulice plné těl, kaluží krve, jako by bylo celé město okamžitě vyhlazeno. Pohlédla na moře a viděla, jak tisíce dalších lodí, které se chystaly zaútočit, a uvědomila si, že vše jejich plánování bylo směšné. Ur byl už zničen a lodě se ještě ani nedostaly ke břehům. K čemu by teď byly všechny zbraně, všechny řetězy a špicholce?

Dierdra zaslechla nářek, rozhlédla se a viděla jednoho ze statečných otcových mužů, muže, kterého velmi zbožňovala, a který teď ležel necelou stopu od ní, rozdrcen kupou suti, která měla padnout na ni, kdyby nezavrávorala a neupadla. Šla mu pomoci – když se vzduch najednou otřásl zahřměním další salvy koulí z kanónu.

A další.

Následovalo zapískání a potom další exploze, další budovy padaly. Suť se nakupila výše a další lidé umírali, a ona byla znovu sražena k zemi, vedle ní zkolabovala kamenná zeď a jen tak tak ji minula.

Mezi výstřely zaznělo ticho a Dierdra se postavila. Zeď ze suti jí nyní zablokovala výhled na moře, a přesto cítila, že Pandesiané byli nyní blízko, na pláži, a proto se výstřely zastavily. Ohromná mračna prachu visela ve vzduchu a v tom prapodivném klidu neznělo nic než nářek umírajících všude kolem ní. Rozhlédla se a viděla Marca vedle sebe, který křičel bolestí, jak se snažil vymanit ze sevření těla jednoho ze svých přátel. Dierdra se podívala dolů a viděla, že chlapec už je mrtvý, rozdrcený pod zdí, která byla jednou součástí chrámu.

Otočila se, vzpomněla si na své dívky, a byla zhrozená, když viděla několik z nich také rozdrcených a mrtvých. Ale tři z nich přežily, bezvýsledně se snažily zachránit ostatní.

Zazněl výkřik pěších Pandesianů na pláži, kteří zaútočili na Ur. Dierdra pomyslela na nabídku jejího otce a věděla, že jeho muži ji odsud stále mohli dostat pryč. Věděla, že zůstat zde znamenalo zemřít – a přesto to bylo to, co si přála. Neuteče.

Vedle ní byl její otec, přes čelo měl šrám, vystoupil ze suti, tasil svůj meč a beze strachu vedl své muže do útoku přes horu suti. Pyšně si uvědomila, že se spěchá utkat se svým nepřítelem. Nyní to bude pěší boj a stovky mužů spěchaly za ním, všichni se hnali s takovou zuřivostí, že ji to naplnilo pýchou.

Následovala, tasila svůj meč a šplhala po ohromných balvanech, které měla před sebou, byla připravená bojovat po jeho boku. Jak se vyškrábala na vrchol, zastavila se, byla z toho výhledu užaslá: tisíce pandesianských vojáků ve žlutém a modrém brnění zaplnily pláže a zaútočily na haldu suti. Tito muži byli dobře trénovaní, dobře ozbrojení a odpočatí – na rozdíl od otcových mužů, kterých bylo několik stovek, měli obyčejné zbraně a všichni už byli zranění.

Věděla, že to bude krveprolití.

A přesto se její otec neotočil. Nikdy na něj nebyla pyšnější. Stál zde tak pyšný, jeho muži stáli kolem něj, všichni byli připravení setkat se s nepřítelem, dokonce i když to znamenalo jistou smrt. Pro ni to znamenalo ztělesnění chrabrosti.

Jak tam stála, ještě předtím, než sestoupil dolů, se její otec otočil a podíval se na Dierdru s takovou láskou v očích. V jeho očích bylo rozloučení, jako by věděl, že ji nikdy znovu neuvidí. Dierdra byla zmatená – v ruce měla meč a připravovala se s ním zaútočit. Proč by se s ní nyní loučil?

Najednou pocítila, jak ji zezadu uchopily pevné ruce, cítila, jak ji zatáhly zpět a otočila se a uviděla dva z otcových důvěryhodných vůdců, kteří se jí chopili. Skupina jeho mužů vzala také zbylé tři dívky a Marca a jeho přátele. Vzpouzela se a protestovala, ale bylo to k ničemu.

“Nechte mě jít!” křičela.

Její protesty ignorovali, zatímco ji táhli pryč, bylo jasné, že jim to otec nařídil. Ještě naposledy zahlédla svého otce ještě předtím, než ji jeho muži odvedli po okraji suti za mocného válečného pokřiku.

“Otče!” vykřikla.

Cítila se rozpolcená. V momentě, kdy skutečně obdivovala svého otce, kterého znovu milovala, od něj byla odvedená. Tolik s ním chtěla být. Ale už byl pryč.

Dierdra se ocitla vhozená na malou loď a muži okamžitě začali pádlovat kanálem, pryč od moře. Loď znovu a znovu zatáčela, protínala kanály, směřovala k tajnému otvoru v jedné ze zdí. Před nimi se tyčila nízká kamenná klenba a Dierdra okamžitě rozpoznala, kam jedou: do podzemní řeky. Byl to divoký proud na druhé straně té zdi a odvede je daleko od města. Vypluje několik mil odtud, v bezpečí krajiny.

Všechny dívky se otočily a podívaly se na ni, jako by přemýšlely, co mají udělat. Dierdra se rozhodla okamžitě. Předstírala, že se plánu podvolila, aby všechny zůstaly. Chtěla, aby všechny uprchly a byly vysvobozené z tohoto místa.

Dierdra čekala do posledního okamžiku těsně předtím, než vpluli, vyskočila z lodi a ocitla se ve vodách kanálu. K jejímu překvapení si jí Marco všiml a také vyskočil. Tak zůstali plavat v kanálu jen oni dva.

“Dierdro!” zakřičeli otcovi muži.

Otočili se, aby ji chytili – ale bylo příliš pozdě. Načasovala to perfektně a všichni byli už zachyceni silnými proudy a jejich loď odplouvala pryč.

Dierdra a Marco se otočili a rychle plavali k opuštěné lodi a vylezli do ní. Seděli tam, kapalo z nich a hleděli jeden na druhého, oba ztěžka dýchali a byli vyčerpaní.

Dierdra se otočila a podívala se zpět, odkud přišli, do srdce Uru, kde opustila svého otce. Tam půjde, tam a nikam jinam, i kdyby to mělo znamenat její smrt.