Читать книгу: «Tajemné dálky»

* * *

 
Ó sílo extasí a snů, z níž umění
plá barev vějířem a v tónech burácí!
Tvým kouzlem z myšlének se záře pramení,
jak z etheru se světlo nítí vibrací.
Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval
ó moci vítězná, jež v inspiraci pláš,
jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,
když oběť krvavou naň kladl Eliáš.
 
 
V mé duši smutek dlí a hořké vůně teskné,
myšlénka má je voskovicí světla mdlého,
jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne
na oltář věčný postavena Neznámého.
 
 
Žen žhavý ret mé krve vášní neroznítil
a lásky šílenství mi v zracích nezaplálo,
žár bílý rozkoše mi v nervech nezasvítil
a vůní přátelství jsem v žití vdýchal málo.
 
 
Sám v tiché klausuře jsem počet žití řešil
a jenom nad svých snů jsem záhonem se shýbal,
víc nežli v životě jen v myšlenkách jsem hřešil
a přelud miloval a páru tuh svých líbal.
 
 
Mé jaro bylo smutnou, elegickou písní,
již tichým tremolem mi život zahrál flétnou,
a dny mých radostí, jak trávy trs, jenž tísní
se při zdích, ve dlažbě, když kapky rosy slétnou.
 
 
Mé vzpomínky jsou bez barev a beze vláhy,
jak protěž v herbáři, jenž bílou plísní dýše;
nakyslý parfum chudoby jsem dýchal záhy
a ponížených žeň jsem klidil na své líše.
 
 
Zář grandiosní vesmíru když v zrak mi padla
sil věčných tajemstvím a osnovami světla,
v mou duši odražená kosmu od zrcadla
v ohnisko palčivé a krvavé se střetla.
 
 
Puch krve sražené jsem dýchal z dějin zvěstí
a hrůzu Neznámého z vlastní duše hloubi,
a zřel jsem v žití hru, kde bledý přelud štěstí,
jak v perleti, se lomem vrchních vrstev snoubí.
 
 
Netoužím žízně své u žití svlažit břehů,
jak Gedeonův voj u zdrojů píti z dlaně:
paprsků mystických jsem v duši sebral něhu
a v chrámu Tajemství jsem klekl zadumaně.
 
 
Je smutna duše má a plna vůně teskné,
má myšlénka je voskovicí světla mdlého,
jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne
na oltář věčný postavena Neznámého.
 
 
Ó sílo extasí a snů, z níž umění
plá barev vějířem a v tónech burácí!
Tvým kouzlem z myšlének se záře pramení,
jak z etheru se světlo nítí vibrací.
Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval
ó moci vítězná, jež v inspiraci pláš,
jak v oltář kamenný se oheň s nebe vlíval,
když oběť krvavou naň kladl Eliáš!
 

Moje matka

 
Šla žitím matka má, jak kajicnice smutná,
den její neměl vůně, barev, květů, jasu;
plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,
bez osvěžení trhala se stromu času.
 
 
Prach ostrý chudoby jí v tváří krásu šlehal
a řezal do očí a v slzách zánět hasil,
jak samum v závějích se v její cesty sléhal
a ve svých vlnách umdlené ji sklenul asyl.
 
 
Pod tíží tmavých let svou naklonila šiji,
žeh práce žíravý jí z nervů svěžesť leptal,
smrť svojí líbala a v těžké agonii
ret její s úsměvem jen slova díků šeptal.
 
 
Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění
v hrobových vůních voskovic a před oltáři,
a vonných útěch dešť i visi vykoupení
v své duše kalich chytala jak rosnou záři.
 
 
Ó matko má, dnes v světlo proměněná,
ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska
Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména
na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka!
 
 
Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem
jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal;
chuť trpkou života svým vlíbalas mi retem
a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal.
 
 
A půlnoc zelená když svítí nočním tiším,
ty z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš;
v svém dechu známý rythmus tvého dechu slyším
a vlnou mého hlasu oživená kvílíš.
 
 
V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla,
tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil,
žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla,
v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil.
 
 
A jako tvoje kdys i moje cesta smutná;
bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu;
plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,
tvým stínem ovíván se stromu trhám času.
 

Mrtvé mládí

 
Na starém pianě, v kovových strunách spících,
jak z rozvlnění harf jsem slyšel rythmů spád,
jenž slznou rosou tonů mdlých a žalujících
se věšel na strun jemně vibrující drát.
 
 
V mé duši myšlénka jak těžká vůně vstala,
a píseň, v mládí svém již slýchával jsem pět,
do tváří dýchla mi a za ruku mě jala
a ztichlých do zahrad mě vedla zašlých let.
 
 
Hrou třpytných konstelac se nebes krása stkvěla,
do času ztichlých vod z ní kapal hvězdný čar,
kde v rakvi skleněné, jak světic mrtvá těla,
mé mládí ležalo v rubáši zhaslých jar.
 
 
Pel zrůžovělých snů mu zkvetl v lící ovál
a slz mých tvrdý skvost mu spjal se v diadém
na svěžích údů jas, jež balsamoval
jsem čistých vzpomínek svých vonným pokladem.
 
 
A teplo mrtvých vnad, jež kynulo mi svěží
pod růžným závojem, jejž dnů mých úsvit tkal,
žár dlouhých pohledů, jež zhaslé v duši leží,
a mrtvé polibky, jichž nežehl mě pal;
 
 
krev hroznů zahořklá, z níž nadšení jsem nessál
a oheň objetí myšlénkou vychladlý,
déšť květův odvátých, jenž jednou v klín mi klesal,
však tknutím ruky mé umíral uvadlý;
 
 
žeh rozedněných zor, jenž tvář mi nezrůměnil,
mdlý plamen rosných duh, jenž nezkoupal mě v chlad,
svit zašlý bílých dní, jež čas mi v noci změnil,
jak noci jasný mír v den kalný beze vnad,
 
 
vše vzplálo v duši mé a v hudbě mrtvých přání
zaštkáním smrtelným se třáslo ozvěnou;
nad Mládí mrtvolou jsem stanul v zadumání,
jak milenec nad mrtvou dívkou svedenou.
 

Žeh bílý světla…

 
Žeh bílý světla v lampě duše mé jsi stáh,
že v agonii rudé krvácí do šera.
Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlénkách,
jak chodbami opuštěného kláštera,
 
 
kde o fresky stěn tříští se vlny soumraku
a zapomenuté legendy v zčernalých rámech se tmí,
jak okna prolomená v staletí zázraků
do zasmušilých horizontů Tajemství.
 
 
A v kouřících dálkách, kde zsinalé mlhy se strou
nad arkýře paláců a v boulevardů ruch,
vítězný život zmítá se a kypí vířící hrou
v bizzarních pěnách vášní a síly a tuh;
 
 
žen ohnivé pohledy jiskrami prší do žádostí těl,
spálená síla nervů pod lebkami tlí,
a v tisících illusích jásot a úzkosť a žel
třese se na napjatých strunách Tajemství.
 
 
Žeh bílý světla v lampě mé duše jsi stáh,
že v agonii rudé krvácí do šera.
Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlénkách
jak v kvílících melancholiích večera,
 
 
a naslouchám hodinám Veliké Noci, bijícím tmou,
až s věží věčného Města v kovových slzách se schví
jak matutinum andělů v čekající duši mou
ráz hodiny mé poslední, angelus Tajemství.
 

Přátelství duší

 
Nám v jediný refrén roztála romance mládí. V šer dnů
pohledy naše se líbaly, jak v jediném objetí zachvění dvojí.
S rozkoší dýchal jsem vůni tvé krve a v zahradách snů
jak milenku u pějících vod má duše hledala tvoji.
 
 
K nám mluvila touha a vášeň, hrůza a síla a hřích
i zastřené tajemství zkamenělé přírody jedinou řečí;
má myšlénka s tvou měla na tváři jeden jiskřivý smích
i stejné stažení svalu a zblednutí bolestnou křečí.
 
 
A nádheru nocí dušema dvěma jsem jímal a ssál,
jemné fluidum hudby chytal jsem dvojí nervovou spletí,
a zázrak krásy, dvojím vězněný zrakem, v smutku mém hrál,
jak paprsek dvojitě broušeným sklem když rozžhaven sletí.
 
 
Dnů setlelých mlho, jež házíš do duší rozklad i žel!
Neznámých moří mrtvých výpary žhoucí a solné,
v nichž vadnou aleje rozvitých nálad a žíravý pel
do květů na růžové zvlnění vůní se sráží a prolne!
 
 
Kdo rozložil slitá dvě světla? Kdo úsměv můj v tváři tvé zhas?
Kdo našemu hlasu dal cizí přízvuk, že smyje se s duší?
Kdo ochromil jemné chvění dotyku? A hodil tajemný kvas
do našeho vína, jenž jeho žehnutí opojné ruší?
 
 
Proč v sadě mém záhon tvých lilijí léta vypráhl zmar?
Jak plovoucí ostrov urvaný z břehu mizíš mi v dáli.
Ve flakonu vzpomínek mých zhořkl tvých essencí čar,
v němž hvězdy minulých nocí a záře mých úsvitů vtály.
 
 
A cizí mi touha tvá, jak žena, z níž piješ rozkoš svých dnů.
Z mých očí již neteče příval tvých slzí v bratrském zdroji
a jenom nad hroby minulých jar na hřbitovech snů,
jak fantom milenky mrtvé má duše potkává tvoji.
 

Tichá bolest

 
Po černém koberci, jejž k mému loži stínem
v šat vonný kašmíru Noc tkala kyprou vlnou,
ty’s přišla, Milá má, a nalila’s mi vínem
svých retů hořkou číši plnou.
Mé tělo projala’s jak bledá záře divem,
v mých nervech hořela’s jak umírání pocit,
a pohřben v loktech tvých, jak v chladném hrobě živém,
pod tíží polibků jsem unavený procit.
 
 
Ó vteřin propasti, jež dálkou let jsem měřil,
o prchlá vůně jar na krůpěj vteřin slitá!
Snů našich záclonou se zážeh věčna šeřil,
jak den, jenž na východě svítá,
a k točnám Tajemství šla’s ruku v ruce se mnou,
kde z lustrů zářivých do jisker, hran a faset
hrál zázrak Věčného, na nebes líchu temnou
jak zrní safírů a bílých ohňů naset.
 
 
Kdy sedla’s k pianu, že po klávesů sněhu
tvá ruka chvěla se na vlnách luny plání?
A pěla’s život můj, večerů mrtvých něhu,
romanci snův a odříkání?
Mých hodin spící sbor v tvé hudby náraz ožil,
jak zvonů stříbrných angelus roztál tichem
i píseň krve mé, již žhavým rythmem do žil
mi mládí vlévalo a skandovalo smíchem.
 
 
Bol tužeb spálených z tvých tonů kouřil v dýmu,
v kadencích rekvií, jak slzy v tváři zasech’,
a v žeň mou uzrálou třás touhu k Nejvyššímu,
jak rosu sladké manny v klasech.
Mdlou vůní dýchal čas, když píseň tvá jím chvěla,
ve hrozny cizích vín se slila květem taktů,
a dávných sluncí žár i nocí hvězdná čela
v tvých rythmů shlížela se v černém kataraktu.
 
 
Pak v tony tajemné strun zvířením jsi sáhla,
až množstvím výchvěvů se vzňaly modrým jasem
na žhavou osnovu. Však oněmělá táhla
tvá hudba Neznámého hlasem
v mém sluchu smrtelném. Pod klenby ticha kanul
mé duše ztlumen pláč, a v mlčenlivém stesku
až v okna andělů, jak oběť vůně vanul
žal budoucí mých dní a ozon příštích blesků.
 

Vzpomínka

 
Rythmem vašeho kroku a zmlženým rozechvěním hlasu
(v němž dřímou slova zapomenutá) vždy do žáru mi vzeplá
doutnající západ onoho dne a v zelenavém jasu
žene na mne oblaky vůní a mámivého tepla.
 
 
Po léta ve mně zrály ty vůně. A dnes, když je cítím,
otázka mrtvá a oněmlá se kouří z jich tlení,
myšlénky sladkosť, jež příliš pozdě roztála žitím,
hořící olej odkvetlých oliv. A brázdami snění
 
 
za noci pluji s vln písní, jež stříká pod vesel mých metrem
a pod hvězd prostřenou mapou v dál zapadlou nesen,
a cítím, jak z ostrovů opuštěných do tváře dýchá mi větrem
mír cypřiší v květu, prohřátých stínů a planoucích vesen.
 

Den výroční

 
Známá cesta, kterou jsem šel, se změnila v mých zracích.
Stromy vyrůstaly přede mnou z vyhaslého sněhu
jaksi jiné než jindy. V zelených svitech tlel západ,
hranice vyhaslá mrtvého dne, podivně smutný.
 
 
Ocelovým, svírajícím se kruhem úžil se obzor. Tma zrála.
Černá bratrstva lesů, zřel jsem, klekala k zemi,
jak k choru modliteb za zemřelé. Příkrov nebe se nížil
nad mojí hlavou, jak stlačen a dolů vypjatý šerem.
 
 
A ticho se kouřilo z dálek, padalo zvýší a příšerně slavné
dusilo kroky. Šeptem úcty třásl se hlas mé duše.
(Bylo něco mdlého ve vzduchu, jak jeho svěžest by vpila
žhavá žízeň rozžhatých hromnic.)
 
 
Toť čas, z nějž jindy s rozkoší tesknou jsem dýchal
dlouhé mírání barev a světel a naslouchal hudbě
blížících se stínů. Tajemný smysl mluvíval ke mně
z těsné blízkosti noci, oddech věčného snění.
 
 
Dnes úzkost mi ovála tváře. A dávno zapadlá léta
se zdvihla v mé duši. Dech vlastní zdál se mi cizí,
jak někdo by vedle mne kráčel neviditelný
a známým dotykem sevřel mi chvějící ruku.
 
 
Oh, ano, Svatá! Tvá slavnost dnes v zahradách věčných!
Mši zádušní to pějí mé myšlénky, jak zvlněným chorem
v teplý pláč voskovic, kde rudá krev přetéká z číše
věčného světla v tvůj oltář, zastřený černě.
 
 
Van studený smrti dech’ záclonu stínů v okna mé duše,
modlitba rozjímavé samoty útrpně stiskla mi ruku;
neboť mých vzpomínek řásnaté závoje černé,
jsou měkkým ložem, kde pro vždy vtiskla se forma
tvého mrtvého těla.
 

Modlitba večerní

 
Ó smrti živých těl, jíž noc se stává dnem,
svou šťávu tajemnou lej v moji teplou krev,
svou mdlobou smrtelnou mne spoutej v loži mém,
je měkká náruč tvá, jak bílé lokty děv.
Ty vůni zázračná, z níž voní jiný svět,
můj zemský život ztaj a nadpozemský zvlň
a proseb žár a šleh, jenž spaluje mi ret
a v tváři rudý plá, mi v duši ztiš a splň!
 
 
V mých očí tmavou svítilnu se, svatá, schyl,
lej nový olej v ní a zapal poznání,
ať zraků paprskem zřím na tisíce mil
v šer mořských pralesů a výší rozplání;
jak krystal s krystalem se skládá v lůně skal,
jak květů pletivem se prýská barev jas,
jak život vzbouzí se, jenž v lůně hmoty spal
v bytostí nekonečný květ a vír a kvas.
 
 
A silou zvýšenou můj obdař lidský sluch,
ať v resonanční nástroj se mi promění,
jímž přelévání šťáv a vzrůstu skrytý ruch
jak hudby tajemné zázračné slyším vlnění;
ať cítím rostlin puls i hudbu hvězdných dráh,
paprsků světla lom a vzduchu ráz a šum,
motýlů tichý let a v duší hlubinách
myšlének tajný vznik a zápas, vír a tlum.
 
 
Od mojí myšlénky odpoutej zemskou tíž
ať světla rychlostí prostorem šlehá v let,
nad moří zelenou a křišťálovou říš
v hloub sopek vyhaslých i v země žhavý střed;
v noc věčnou propastí ať bleskem zaletím,
kde z zřídel ohnivých se žhavý tryská var,
do jeskyň plačících, jichž slzy staletím
v sen tuhnou kamenný pod baldachynů tvar.
 
 
A v točen dlouhou noc, kde věčný led a sníh
na skalách křišťálu polární září plá,
i v jihu smavý kraj, kde odalisek smích
v zahradách sultánů jak hudba vře a vlá,
nad vřavu národů a pouští němý stesk,
kde rythmem sesláblým umírá žití tep,
nad černé pralesy a horských štítů lesk,
nad zeleň prerií a zádumčivou step.
 
 
Ať všecko obsáhnu, všech cíle drah a cest
co vidím žít a mřít a růst a kvést a zrát,
sil živých věčný kruh, jenž konstellace hvězd
v své sítě navléká a řídí vzlet a pád,
jenž trpí v duši nám a voní v lilijí
a modrým plamenem nad bažinou se stkví:
ať douškem jediným já žízniv opiji
na březích věčnosti se vínem Tajemství.
 
 
V mé tělo pronikni a v každý nerv a sval
se z tajných zdrojů svých mi rozlej balsámem,
jak láva vytryskni a hoř a teč a pal,
v rozkoší šílených vzplanutí neznámém;
až smolnou pochodní žádostí žhavý dech
na popel dohoří tajemným ohněm tvým,
tu dechni v čelo mé a usnouti mne nech
v sen věčný, poslední, z něhož se nevzbudím.
 

Podzimní večer

 
Do vzduchu prohřátého hltavě se ssaje
šedivý příval soumraku a z ohně šlehá
krvavý reflex pokojem. V mé duši taje
stlumená hudba snův a zádumčivá něha.
 
 
Nad pusté hřbitovy své stíny mlha hází,
jak slabý náčrtek ční kříže z šeré kresby;
a v lampách chrámových zář věčných světel vzchází
na zrudlé fresky zdí a na oltářní řezby.
 
 
Do moře šedých vln se pásy lesů noří
a proudy černých vod se zhustlé ke dnu níží;
zpěv panen klášterních se vlní z oratoří
a k ložím nemocných se těžký spánek blíží.
 
 
Na mramor plačící se slzná rosa ssedá;
do plášťů šedivých se kostry stromů choulí;
nad zemí obloha jak těžká klenba šedá
a v kámen tesaná se zdvihá dutou koulí.
 
 
Do prázdna vtéká čas a chví se noční stíny.
U černých moří prostoru se strhly hráze.
Vystřikla hustá pěna tmy a do hlubiny
zem pohlcená sesmykla se na své dráze.
 
 
A z obřích dimensí do temna pohroužených
jak tisícerých křídel vnímám šum a vání;
v něm slyším jásot duší smrtí vykoupených
a nově narozených úpěnlivé lkání.
 

Apostrofa zimní

 
Dny jasné, říjnové, v nichž září azur čistý
a s větví bronzových se nítí rudé listy,
jež sváty ostrým vanem podzimního dechu
se stkví jak vyráženy ze zlatého plechu!
Ve vaší vůni chladné cítím tát a sálat
dech jiter zemřelých a dávno mrtvých nálad,
blesk žlutých polední, kdy slunce žhavý oddech
na šťávu sladnoucí se srážel v zralých plodech,
a duše vonných večerů, jež uhořely
v purpurných ohních západu. Z vás oněmělý
sbor ptáků odletlých mi kvílí, jásá, zpívá
orchestrem tonů. Ve vás mísí se a splývá
sen květův uvadlých, šum pokosených klasů,
svit zhaslých barev, smytých nuancí a jasů
let mrtvých motýlův a kolotavých vření
tisíců zhaslých životů ve zlaté lázni denní!
Sil tajemných, když v mír a v sen a v klid se sepnou,
jste sesláblou a zmírající tepnou!
 
 
Dny jasné, podzimní, v nichž září azur čistý,
a s větví bronzových se nítí rudé listy,
jež sváty ostrým vanem podzimního dechu
se stkví jak vyráženy ze zlatého plechu!
Svůj rozestřete lesk a plajte v chladný říjen
svou září karmínův a minií a sien
a rozlévejte smrť, jež proudem deště kane
vám z třpytných paprsků, jak z číše vytepané
ze studeného kovu! Vaše vůně těžká
jak otrávený plyn v mé duši na dně mešká,
a barev, květů, žití velkou agonii
ze vzduchu vašeho jak hořký nápoj piji!
 

Siesta

 
Sen modří šedivých ve stínech sněhu ožil,
však záře usnula ve zrůžovělých žlutích;
ve štolách světla vzduch se v ztuhlých vrstvách složil
a sípot os, jímž kvílí kola větrův, utich.
 
 
Klid bílých linií se tíše krajem snoval
v šat slabě vzdmutých ploch a lesů mrtvým ladem;
let ptáků v azuru čar sítě nerýsoval,
dech živých nesrážel se v bílou páru chladem,
 
 
jen Velká Myšlénka jak oblak táhla nivou,
hrou stínů mluvila, snem světel, hlasem ticha,
sil sepjetím a dominantou zádumčivou,
jež z hudby sněžných vln do lidských duší dýchá.
 

Březen

 
Déšť světla krvavý ze slunce ohněm prýštil,
šer věčný prostoru pil jeho nektar lačen;
do modří brunátných se na východě tříštil
a v žhavých úlomech plál štěrbinami mračen.
 
 
Dech vlhký vytryskoval z němých rozloh plání
a z boků čerstvých brazd do vzduchu vůni mísil,
vod studený zněl smích a v ozvěn tiché štkání
jak oživený puls se svěžím rythmem křísil.
 
 
A v zemi navlhlé a zapařené mízou
dnů příštích dřímal svět, šleh barev, sil a jasů,
tráv šumné království a s atlasovou řízou
sbor teskných lilií a plavé zlato klasů;
 
 
mdlý oddech šeříkův i loubí modré stíny,
v nichž jednou bílý žár ve žhavém písku usne,
a libel malachit kroužících nad lekníny
ve vlhku teplých par a v lázni vůní dusné;
 
 
na květech akátů zor zrůžovělý pocel,
jenž zemi zažehne a rozleje se nachem
v těl brouků tvrdý kov, jak v zakalenou ocel,
a v křídla motýlů jak jemných barviv prachem;
 
 
tep žhavých žádostí, jenž vlny žití vzruší
a prškou jasmínů se v záhon citů slije,
i písně básníků, jimž analysa v duši
snů svěží akvarel svým chladným deštěm smyje.
 

Vězeň

 
V tvých zracích, Nejatá, jsem marně duši koupal,
jak temný oblak mlh nad kraje šíří zaleh’:
kouř vlastních myšlének mi z tvojích vůní stoupal,
a vlastní krve vzdech jsem cítil ve tvých žalech.
 
 
Mé srdce třáslo se, když k tvému jsem se chýlil,
šer vlastních illusí jsem z tebe barvou vyssál,
a vlastní duše hlas z tvých modliteb mi kvílil,
když na svém oltáři mi otevřelas missál.
 
 
Ros marné bohatství, jež bílý požár žehne
a v slzách ohnivých na ňadrech květů pálí,
i výheň západů, jež teplou krví šlehne,
jak z poraněných žil by stříkala ti dálí,
 
 
mlh hábit kající nad nahotou tvých plání
a dusot černých dní, jež slyším z dálky cválat,
tvých stromů němý žal a smutek odkvétání
i třesoucí hlas vod a noci teskných nálad
 
 
z mé krve vyrostly. Mým snem jsou barvy žhoucí,
když z hlubin umdlených se zdviháš, smutná, jarem.
Nad výhní duše své do skelné hmoty vroucí
jsem smáčel píšťalu a vydechl tě tvarem.
 
 
A v teskném nadšení když vzlétám osvobozen
z tvých loktů vysněných, i tu se zpijím vínem,
na vlastních vinicích jež uzrálo mi v hrozen,
mou krví zahořklé a mrtvých dnů mých stínem.
 
 
Svůj hrad jsem vystavěl na mračné výši spádné,
šer vlhkých katakomb se v jeho skály vrývá,
a v klenbách plačících, kde žal a ticho vládne,
za živa zazděná má píseň nocí zpívá.
 

* * *

 
Čas lije se prškou mrtvého listí, jež slétla
se stromu tvého. Ó rci, zda duší se vesním
v duh krásu, jež leží v hrobě bílého světla,
jak spící sonata zvuků v mlčení lesním?
 
 
V dech kamenných květů, jež jednou dýchaly něhu
na ostrovech propadlých v modrá zrcadla moří,
když zem ještě teplá se třásla v pannenském žehu
pod úrodným objetím bílých nocí a zoří,
 
 
a z uhelných lesů kouřila hrůza a ssála
se tajemným fermentem v krví mladistvých rubín,
z hvězd problémů skvoucích, jak signál výstražný plála
tmou nedávno nalitých zraků a do duší hlubin?
 
 
Bod oživlý prachu zvířený cyklonem věků
jsem bílý stvol trávy dušený prerií žití,
a ze stromu tvého slzami horkými teku
jak z rozsedlin kůry guma, jež opálem svítí.
 

* * *

 
Svůj žal jsem položil na stůl tvůj obětní,
ó Teskná v září hvězd a v světel písni ranní,
jež tiskneš v tajemství svůj prsten pečetní
paprsků ztlumených a spících zvuků paní!
V květ snění uvadlý tvůj soucit rosou dých
a v lože vlhké slet mi,
když v němé bolesti jsem poklad hodin tvých
jak černé krystaly ti vylamoval ze tmy.
 
 
Když střel se blankyt můj mlhami zatížen
nad smutkem neznámých a nepřístupných moří,
a sbor mých nadějí, jak zástup bledých žen,
kol mého lože stál a plakal v tichém hoři.
Ze zahrad věčných jar když úsměv vál mi v tvář,
jak hudba stínů v sadech,
a život můj se třás, jak v jeho zrudlou zář
z bran otevřených Tajemství by průvan zadech.
 
 
Když náraz věčných sil mou duší spěněn vřel
hnán tíhou zničení a galvanismem bolu,
jenž mlnem žíravým se střebe v život těl
a zemi obíhá od polu krouže k polu,
v žeh jisker prokmitá se v řasách jemných cev,
do uzlů žil se slívá,
a pulsem zrychleným na žhavou tepe krev
a škálou bolestí po strunách nervů splývá.
 
 
A v tichu dráždivém když v němém zápase
vln jemným přílivem narážel v bytosť mojí,
jak chvění magnetické jehly v kompase
mou duši zastavil a k svému táhl zdroji.
A sklíčen tušením, jež úzkosť provází
a v těžký soumrak šíří,
proud jeho cítil jsem, jak v krev mi přechází
a k polům Tajemství mi žití jehlou míří.
 

Motiv z Beethovena

 
To z dálky staletí van tichý v tvář mi nedých,
tvých tónů byl to hlas pod okny duše mé,
jenž na mne volal: Pojď a v svitu září bledých
a v zlatém dešti hvězd se koupat budeme.
 
 
Spí vůně v zahradách a blankyt na jezerech,
zor příštích andante do poupat zavřel květ,
spí písně v teple hnizd a v dálek pološerech
vír barev zpěněný kles’ ke dnu tich a šed.
 
 
Par oddech stříbrný nad zemi závoj potáh’
do světla zasnován jak z vláken asbestu,
a v černých táborech žal lesů na samotách
do mechu v umdleném si lehl šelestu.
 
 
Tma kleneb závratná nad lustry hvězd se vznesla,
pel prachu kosmický, z ní tichá padá tíž
nad šíří prostorů, kde v dálkách šumí vesla
odplulých staletí. Ó pověz, necítíš,
 
 
jak noci narkosou dech unaven se úží?
A lehký šumot snů jak letěl kolem nás
a úsměv jasmínů a bázlivý dech růží
do vání křídel svých ze svého šatu třás’?
 
 
Vzpomínek červenec jak v duše žár ti vzrůstá,
zdroj zadržených sil ti bije v stěny cév,
žeh prudký polibků ti zapaluje ústa
a světlem narudlým ti v žilách svítí krev?
 
 
Že pigment zřítelnic ti vnitřní požár prožíh’,
stín, řetěz kroků tvých ti rozlomil a sňal
a v duše komnatách na myšlénky tvé ložích
mou spoután hypnosou se položil tvůj žal?
 
 
A cítíš jeho dech, jak z mlží mléčné dráhy
na rosu stříbrnou se v hvězdný sráží luh,
a touha po smrti, jak příliv sladké vláhy
a rozkoš vítězná a černé víno tuh,
 
 
na ňader úbělích jak spočinutí měkká,
a nahých ramen dvou jak chtivé sepjetí,
v tvou bytosť pohnutou a opojenou stéká
ve smyslů umdleném a těžkém zajetí?
 
 
Pojď, olej tónů svých jsem nalil v lampy krystal,
z kamenů svítících jsem sklenul v kryptu tvou
a z květů zázračných jsem měkký polštář schystal,
kde v řasy vůní mdlých dáš hlavu zemdlenou.
 
 
Pojď, slyšíš zvony mé? Než v procitnutí chladné
žal kouzlem uspaný ti v duši ožije,
má píseň pohřební ti sladká na rty padne
a v jednom pocelu tvé žití vypije.
 
 
A jitro věčných dní až vzplá ti zruměněné
(déšť růží ohnivých), tu bude se ti zdát,
jak kdybys v ložnici měl okno otevřené
a ranních písní mír tě ovál ze zahrad.