Ještě Než Zabije

KAPITOLA DEVÁTÁ

Mackenzie pročítala finální verzi hlášení o Clivu Traylorovi a přemýšlela, v čem se mohla splést, když tu do její kanceláře vstoupil Porter. Zdálo se, že je pořád trochu rozladěný kvůli událostem z rána. Mackenzie věděla, že si byl jistý, že je Traylor jejich člověk, a teď nedokázal skousnout, že se mýlil. Na jeho vznětlivou náturu si však zvykla již dávno.

„Nancy říkala, že jste mě hledala,“ řekl porter.

„Ano,“ odpověděla. „Myslím, že bychom měli zajet do toho strip klubu, kde Hailey Lizbrooková pracovala.“

„Proč?“

„Promluvit si s jejím šéfem.“

„Už jsme s ním mluvili po telefonu,“ namítl Porter.

„Ne, vy jste s ním mluvil po telefonu,“ zdůraznila. „Po dobu celých tří minut, jestli mohu dodat.“

Porter pomalu přikývnul, vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře. „Podívejte se,“ řekl, „dneska ráno jsem se s Traylorem zmýlil. A vy jste na mě s jeho skolením udělala obrovský dojem. Teď je mi jasné, že jsem vám neprojevoval respekt, který si zasloužíte. To ale pořád neznamená, že si na mě můžete vyskakovat.“

„Já si na vás nevyskakuji,“ řekla Mackenzie. „Jenom se snažím zdůraznit, že v případu, kde nemáme momentálně na stole vůbec nic, je vhodné pokusit se vymáčknout maximum ze všech možností, které máme.“

„A vy si myslíte, že majitel strip klubu může být náš vrah?“

Nejspíše ne,“ řekla Mackenzie. „Ale myslím si, že stojí za námahu se za ním podívat a zjistit, jestli nás třeba nedokáže dovést někam dál. Navíc, viděl jste jeho trestní rejstřík?“

„Ne,“ připustil Porter. Jeho tvář přitom prozrazovala, že to přiznává značně neochotně.

„Má za sebou dlouhou historii domácího násilí a před šesti lety pro něj pracovala údajně sedmnáctiletá dívka. Později vypovídala, že tu práci získala jenom díky tomu, že mu poskytla sexuální služby. Případ byl však odložen, protože dívka neměla žádné doklady a nebylo možné ověřit její skutečný věk.“

Porter si povzdechl. „Whiteová, víte, kdy jsem naposledy vkročil do strip klubu?“

„Myslím, že to raději nechci vědět,“ odtušila Mackenzie a sama si nebyla jistá, jestli ji nešálí zrak, když se na ni usmál.

„Je to už hodně dlouho,“ řekl a přimhouřil trochu oči.

„Inu, toto je pracovní návštěva, ne zábava.“

Porter se znovu usmál. „Až budete v mém věku, zjistíte, že se hranice mezitím občas stírá. Ale teď už pojďme. No tak. Myslím, že se strip kluby za poslední třicet let příliš nezměnily.“

*

Mackenzie viděla strip kluby pouze ve filmech a, i když se neodvažovala o tom Porterovi povědět, nevěděla, co od té návštěvy čekat. Když vešli dovnitř, bylo kolem šesti hodin večer a parkoviště se začínalo plnit muži, přicházejícími ze svých zaměstnání. Někteří z nich věnovali Mackenzie více pozornosti, než by si byla sama žádala. Ta společně s Porterem prošla recepcí do baru.

Mackenzie si to místo pokoušela prohlédnout co nejlépe. Bylo tam jenom slabé světlo, jakýsi uměle vytvořený neustálý soumrak. Hudba však byla o to hlasitější. Na pódiu, stylizovaném podle jména klubu jako přistávací plocha, tančily dvě dívky. Každá z jedné strany tyče. S jenom maličkým kouskem spodního prádla na sobě, se pokoušely o svůdný tanec na píseň Roba Zombieho.

„Takže,“ řekla Mackenzie, zatímco čekali na barmana, „změnily se kluby za tu dobu?“

„Až na tu muziku, ani trochu,“ odpověděl Porter. „Tahle je příšerná.“

Musela mu přidat body za to, že se nedíval na pódium. Porter byl ve svých pětapadesáti letech ženatý muž. Způsob, jak se usilovně soustředil na láhve s alkoholem, vyrovnané za barem, aby se místo toho nemusel dívat na polonahé tanečnice, zasluhoval obdiv. Vlastně bylo překvapující zjistit, že Porter respektuje svoji ženu až tak, že se ani nepodívá. Mackenzie byla ráda, že v něm v tomto zmýlila.

Když k nim konečně přišel barman, jeho tvář se téměř okamžitě protáhla. I když na sobě neměli policejní uniformy, jejich vzezření neumožňovalo pochybovat o tom, že jsou tu služebně – a nejspíše to nebude příjemná záležitost.

„Můžu vám pomoct?“ zeptal se barman.

Můžu vám pomoct? Pomyslela si Mackenzie. Nezeptal se, co si dáme k pití. Zeptal se, s čím by nám mohl pomoci. To znamená, že tu už lidi jako my vídal. Majitel právě promáchl první nadhoz.

„Rádi bychom si promluvili s panem Averym, prosím,“ řekl Porter. „A já si dám kolu s rumem.“

„Nemá teď čas,“ odpověděl barman.

„Jsem si jistý, že nemá,“ řekl Porter klidně. „Ale my s ní potřebujeme mluvit.“ S tím pomalu sáhnul do náprsní kapsy pro odznak, ukázal jej barmanovi a zase jej vrátil zpátky. Celý ten pohyb byl tak plynulý a milionkrát zopakovaný, že působil takřka umělecky. „Buď s námi bude mluvit, anebo zavolám na pár míst a uděláme ten rozhovor o poznání oficiálnější. Rozhodnutí je na něm.“

„Vteřinku,“ změnil barman tón a rychle obešel bar a prošel dvojitými dveřmi, které Mackenzie nápadně připomněly saloonové lítačky z laciných westernů.

Podívala se zpátky na pódium, kde teď už byla jenom jediná žena a tančila Van Halenův song „Running with the Devil“. Něco na způsobu, jakým se pohybovala, přimělo Mackenzie přemýšlet o tom, zda striptérky a jim podobné profese zcela postrádají důstojnost, a tudíž jim nic nebrání v tom se takto předvádět, anebo jsou prostě jenom tak sebevědomé. V každém případě si byla jistá, že by nikdy ničeho podobného nebyla schopna. I když byla sebevědomá v mnoha věcech, ohledně svého vlastního těla nijak pevná v kramflících nebyla, přestože se jí tu a tam od lidí dostávalo komplimentů.

„Vypadáš, že jsi trochu zabloudila,“ řekl někdo vedle ní.

Podívala se doprava a spatřila přicházejícího muže. Vypadal asi tak na třicet a zhruba tři nebo čtyři piva. Třpyt v jeho očích mírnou opilost jasně potvrzoval.

„Mám pro to důvod,“ odpověděla Mackenzie.

„Jen povídám,“ pokračoval. „V podobných podnicích se člověk málokdy setká se ženami. A pokud tu už jsou, přijdou většinou s manželem nebo přítelem. A na to vy dva zrovna nevypadáte.“

S poslední větou ukázal prstem na Portera.

Mackenzie zaslechla, jak Porterovi uniklo slabé uchechtnutí. Nevěděla, co jí štve více: fakt, že si ten muž už vedle ní dokonce i přisedl, anebo na druhé straně sedící Porter, který si užíval každičkou vteřinu.

„My dva spolu,“ řekla Mackenzie. „pracujeme.“

„Ah, a sem jste přišli na skleničku po práci?“ zeptal se a začal se naklánět blíže – dost blízko na to, aby Mackenzie poznala, že to pivo byla ve skutečnosti tequila. „Proč mě nenecháš, abych ti taky jednu koupil?“

„Podívej se,“ řekla Mackenzie, ale stále o něj nezavadila pohledem. „Nemám zájem. Takže se můžeš přesunout k další oběti.“

Muž se k ní naklonil ještě blíže a chvíli na ni jenom zíral. „Nemusíš bejt tak protivná.“

Konečně se na něj podívala, a když mu pohlédla do očí, něco ve výrazu jeho tváře se změnilo. Určitě dobře chápal, že nemá zájem, ale měl už příliš alkoholu na to, aby se dokázal ovládat. Dokonce jí položil ruku na rameno a usmál se. „Omlouvám se,“ řekl. „Co jsem chtěl říct, bylo, ne, vlastně jsem to takhle chtěl říct. Nemusíš bejt tak protivná—„

„Dej tu ruku pryč,“ řekla jemně. „Poslední varování.“

„Ty nemáš ráda dotyk mužskýho?“ rozesmál se. Jeho ruka sjela po její paži a teď už ji spíše svírala, než dotýkala se. „Tak proto jsi tady, aby ses podívala na nahatý holky, co?“

Mackenziina ruka vyletěla bleskovou rychlostí vzhůru. Ten opilec si ani nestačil uvědomit, co se to s ním děje, když tu najednou dostal předloktím do krku a poroučel se na podlahu. To způsobilo dostatečný hluk na to, aby se nejbližší muž z ostrahy přišel podívat, co se to děje.

Porter byl okamžitě na nohou. Postavil se mezi něj a Mackenzie. Znovu vytáhl svůj odznak a k Mackenziině překvapení se mnohem většímu vyhazovači přímo postavil. „Brzdi, chlapáku,“ řekl a strčil mu odznak před obličej. „A pokud se chceš vyhnout tomu, aby během tvojí dnešní směny byl někdo zatčen, tak ti doporučuju vzít tohohle ožralu za flígr a vyhodit ho ven.“

Vyhazovačův pohled přeskočil z Portera na muže ležícího na podlaze. Stále se mu ještě pořádně nepodařilo popadnout dech. Vyhazovač však poměrně rychle pochopil, jaké karty jsou tu rozdány a která strana drží ty lepší. Přikývl. „Jasná věc,“ řekl a vytáhl opilce na nohy.

Mackenzie s Porterem se dívali, jak muže odvádí ke dveřím. Porter šťouchnul do Mackenzie loktem a zasmál se. „Vy jste prostě plná překvapení.“

Jenom pokrčila rameny. Když se znovu usadili na svoje barové židle, vrátil se i barman. Spolu s ním přišel další muž a na Mackenzie s Porterem se díval jako na toulavé psy, kterým se nedá ani trochu důvěřovat.

„Mohli byste mi povědět, co se to tu dělo?“ zeptal se.

„Vy jste pan William Avery?“ zeptal se Porter.

„To jsem.“

„Takže, pane Avery,“ řekla Mackenzie, „vaši hosté by si měli dávat lepší pozor na pusu, ruce a celkově svoje chování.“

„O co vám jde?“ ptal se Avery dál.

„Je tu někde místo, kde bychom si mohli promluvit v soukromí?“ zeptal se Porter.

„Ne. Tady to stačí. Tohle je nejrušnější část dne. Potřebuju tady být a pomáhat na baru.“

„To byste měl,“ reagoval Porter. „Před pěti minutami jsem si objednal kolu s rumem a pořád jsem ještě na suchu.“

Barman se zamračil a začal se věnovat lahvím za svými zády. Avery se mezitím naklonil přes bar a řekl: „Pokud se tohle týká Hailey Lizbrookové, už jsem vašim policejním kamarádům řekl všechno, co jsem o ní věděl.“

„Ale neřekl jste to mně,“ odtušila Mackenzie.

„No a?“

„No a já k vyšetřování přistupuji z trochu jiného úhlu, než ostatní, a ten případ je náš,“ odpověděla a bradou naznačila směrem k Porterovi. „Takže máme ještě další otázky, na které bychom potřebovali odpovědi.“

„A když vám je nedám?“

„Pokud nám je nedáte,“ odpověděla Mackenzie, „Tak se na další půjdu zeptat ženy jménem Colby Barrow. Zní vám to jméno povědomě? Mám důvod věřit, že jí bylo sedmnáct, když tu začala pracovat, je to tak? Tu práci tehdy získala díky tomu, že vám poskytla orální sex, že? Případ je promlčený, já vím. Přesto si však říkám, jestli by mi nedokázala o vašich praktikách říct i něco dalšího o tom, co se vám podařilo zamést pod koberec. Možná by i věděla, proč je vám očividně úplně jedno, že jedna z vašich tanečnic byla před třemi dny zabita.“

Avery vypadal, že jí každou chvíli vrazí facku a Mackenzie si skoro přála, aby to zkusil. Za posledních pár let se setkala až s příliš mnoho muži jako byl on – muži, kteří se o ženy nezajímali až do chvíle, kdy zhasla světla a jim se zachtělo sexu nebo si do něčeho praštit. Dívala se mu zpříma do očí, aby si uvědomil, že je mnohem více, než jenom boxovacím pytlem.

„Proč to chcete vědět?“ zeptal se.

Než stačila odpovědět, barman konečně donesl Porterovi jeho pití. Ten si jemně usrkl a mile se na barmana i Averyho usmál.

„Měla Hailey muže, kteří se obvykle shlukovali kolem ní?“ zeptala se Mackenzie. „Měla stálé diváky?“

„Jednoho nebo dva,“ odpověděl Avery.

„Znáte jejich jména?“ vložil se do řeči Porter.

„Ne. Nezajímám se o chlapy, kteří sem chodí. Jsou to stejní chlapi, jako všichni ostatní, víte?“

„Pokud by na tom ale záleželo,“ nenechala se Mackenzie jen tak odradit, „myslíte si, že by některé z vašich tanečnic mohly jejich jména znát?“

„O tom pochybuju,“ řekl Avery. „A řekněme si to na rovinu: většina holek se ptá na mužovo jméno jenom proto, že se chtějí zalíbit. Jinak jsou jim ale naprosto ukradení. Jenom se pokoušejí dostat lepší spropitné.“

„Byla Hailey dobrou zaměstnankyní?“ pokračovala Mackenzie.

„Ano, to teda byla. Vždycky byla ochotná pracovat extra směny. Svoje dva kluky opravdu milovala, víte?“

„Ano, mluvili jsme s nimi,“ odpověděla.

Avery si povzdychl a podíval se na pódium. „Podívejte se, jestli si chcete promluvit s kteroukoliv z holek a myslíte si, že vám to pomůže vyřešit Haileyinu smrt, tak klidně do toho. Nemůžu vám to ale dovolit tady a teď. Byly by rozrušené a mně by váznul byznys. Můžu vám ale dát seznam s jejich jmény a telefonními čísly, pokud to vážně potřebujete.“

Mackenzie se nad tím na chviličku zamyslela, ale potom zakroutila hlavou. „Ne, nemyslím si, že to bude nutné. Díky za váš čas.“

S tím vstala a poklepala Porterovi na rameno. „Tady jsme hotoví.“

„Já ještě ne,“ odpověděl. „Ještě jsem si nedopil svoje pití.“

Mackenzie už se s ním chtěla pustit do křížku, když tu mu zazvonil telefon. Zvedl jej a prstem druhé ruky si zakryl ucho, aby jej příliš hlasitý song od Skrillex nerušil. Většinu času jenom poslouchal, mluvil minimálně a několikrát pokýval hlavou. Když zavěsil, uchopil sklenici, celou ji na ex vypil a podal Mackenzie klíče od auta.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Teď už hotový jsem,“ odpověděl a jeho tvář byla najednou jaksi zaražená. „Stala se další vražda.

KAPITOLA DESÁTÁ

Zpáteční cesta ze strip klubu jim trvala něco málo přes dvě hodiny. Na ubíhající krajinu cestou padal soumrak, stejně jako na Mackenzie deprese. Když se blížili na místo, byla už tma. Sjeli z dálnice na úzkou rozbitou okresku, aby nakonec opustili i ji a pokračovali po prašné polní cestě vedoucí na velkou otevřenou pláň. Čím blíže byli, tím temnější byla Mackenziina nálada.

Kužely světlometů se odrážely od hrbolaté cesty, podél níž se pomalu ze tmy vynořovaly četné siluety policejních automobilů. Pár z nich stálo zaparkováno mimo cestu na poli a svými světly osvětlovalo hrůzný, ale zároveň již povědomý výjev.

I když se Mackenzie snažila ze všech sil, stejně nedokázala neuhnout pohledem.

„Panebože,“ řekl Porter.

Mackenzie zaparkovala a od teď už se snažila nespustit z místa činu oči. Oční kontakt udržovala dokonce, i když vystupovala z auta. Byla tu vysoká tráva, mnohdy až po kolena. Policisté, kteří tu již několik hodin pracovali, však již stačili vyšlapat pěšinu. Bylo jich tam tolik, že Mackenzie okamžitě pojala obavy, že některé stopy budou ztraceny.

Podívala se vzhůru a zhluboka se nadechla. Byla to další žena, podle spodního prádla striptérka, a byla přivázána k zhruba osm stop vysokému kůlu. Tentokrát se Mackenzie při pohledu na takto uvázanou ženu neubránila vzpomínce na svou sestru. Steph tu profesi totiž dříve také dělala. Mackenzie si nebyla jistá, co dělá přímo teď, ale představit si ji uvázanou k podobnému kůlu, bylo i tak až příliš snadné.

Když se přiblížila k tělu oběti, zběžně pohledem přehlédla celé místo činu a napočítala sedm policistů. Další dva stáli stranou a mluvili s nějakými dvěma mladými lidmi. Na druhou stranu a kousek opodál od kůlu se zavražděnou stál Nelson a s někým hovořil po telefonu. Jakmile je však spatřil, ukončil hovor a zamával na ně.

„Odhalili jste v tom klubu něco?“ zeptal se.

„Ne, pane,“ odpověděla Mackenzie. „Jsem přesvědčená, že Avery je čistý. Nabídl nám jména a telefony všech jeho zaměstnanců, ale nemyslím si, že budeme jeho pomoc potřebovat.“

„Něčí pomoc ale rozhodně potřebujeme,“ řekl Nelson a podíval se směrem ke kůlu. Vypadal, že bojuje s nevolností.

Mackenzie se přiblížila k tělu a okamžitě viděla, že tohle je v horším stavu, než tělo Hailey Lizbrookové. Pro začátek si všimla velké podlitiny na velké části ženiny levé tváře. Kolem ucha se táhl povlak zaschlé krve. Rány na zádech se zdály způsobené stejnou zbraní, jako ty předchozí. Tentokrát byly však vedeny větší silou.

„Kdo objevil tělo?“ zeptal se Porter.

„Ty dvě děcka támhle,“ řekl Nelson a nedbale ukázal rukou k místu, kde policisté stále ještě vyslýchali dva nezletilé. „Přiznali se, že sem přišli, aby tu měli soukromí pro sebe a taky si zakouřit trávu. Prý to tak dělávají už zhruba měsíc. Tentokrát však objevili toto.“

“Podobný typ těla jako u Hailey Lizbrookové,“ přemýšlela Mackenzie nahlas. „Myslím, že můžeme předpokládat stejnou, či podobnou profesi.“

„Potřebuji odpovědi, vy dva,“ řekl Nelson. „A potřebuji je hned.“

„Snažíme se, pane,“ odpověděl Porter. „Whiteová se může rozkrájet a—“

„Já potřebuju výsledky,“ reagoval Nelson téměř rozzlobeně. „Whiteová, tentokrát budu vděčný klidně i za cokoliv mimo běžnou logiku.“

„Můžu si půjčit baterku?“ zeptala se.

Nelson sáhnul do kapsy svého pláště a vytáhnul malou kapesní svítilnu, kterou jí skoro radostně hodil. Mackenzie nástroj zachytila, rozsvítila a začala ohledávat místo činu. Snažila se přitom neposlouchat Nelsonův nervózní rozhovor s Porterem. Jen ať si na něm vypustí trochu páry.

Okolní svět se pro ni pro tu chvíli rozplynul a ona začala s precizností sobě vlastní zkoumat místo činu v naději, že objeví cokoliv užitečného. Několik stop odhalila téměř okamžitě. Uvědomila si například, že Nelson a ostatní policisté vyšlapali v trávě stezku, kterou potom chodili, aby nepošlapali místo činu více, než bylo nutné. Mimo tuto pěšinu a místa, kde zaparkovali svá auta, tu však ještě bylo pár dalších, kde byla tráva rovněž pošlapaná. Nejspíše to udělal vrah.

Ukročila opatrně mimo vyšlapanou stezku a obkroužila kuželem světla okolní trávu. V mysli si poznamenala závěry, ke kterým tím došla, podívala se znovu směrem ke dvěma vyslýchaným mladým lidem a potom se vrátila ke kůlu. Pozorně si prohlédla tělo a nabyla jistoty, že, stejně jako tělo Hailey Lizbrookové, ani toto neponese žádné známky sexuálního napadení.

Přemýšlela, jaký význam může mít to opakované používání kůlu. Zdálo se, že je pro vraha důležitý. Na chvilku si zkoušela představovat, jak vrah klade ruce na dřevěný kůl a vydává se do práce.

Táhne jej za sebou skoro pyšně, dokonce jej možná nese na zádech. Zabíjení vždycky předchází fyzická práce. Musí se potýkat s váhou kůlu a donést jej na místo, kde to hodlá provést. Musí pro něj vykopat díru a usadit jej – je to uspokojivá práce v potu tváře. Připravuje místo na vraždu. Ta příprava mu dává stejnou míru potěšení, jako vražda samotná.

„O čem přemýšlíte, Whiteová?“ zeptal se Nelson, který sledoval, jak Mackenzie krouží kolem těla.

Skoro sebou trhla, jak jí jeho otázka přerušila tok myšlenek. Když si uvědomila, jak snadno do toho zabředla, zamrazilo ji v zátylku.

„Snadná stopa je támhle. Můžete vidět, že tamtudy táhnul kůl od cesty až sem,“ řekla. „To znamená, že ten kus dřeva tu původně nebyl. Přinesl jej sem. Z toho můžeme vyvodit, že řídí buď pickup nebo dodávku.“

„K tomu jsem došel také,“ odpověděl Nelson. „Něco dalšího?“

„Je těžké být si v noci jistá,“ řekla Mackenzie, „ale myslím si, že vrah svoji oběť do něčeho zabalil, než ji dovlekl sem.“

„Proč?“

„Na trávě nevidím žádnou krev, ale některé rány – především kolem zadku – jsou i teď pořád ještě docela vlhké.“

Zatímco o tom Nelson přemýšlel, Mackenzie poklekla u kůlu a rukou od něj odhrnula pár stébel trávy. Druhou rukou si posvítila na odhalenou základnu kůlu.

Když spatřila čísla: N511/J202, rozbušilo se jí srdce.

Používá nůž nebo dláto a dává si záležet na tom, aby vytesaný nápis byl čitelný. Tyhle nápisy jsou pro něj důležité a nejenom to, on si přeje, aby byly odhaleny. Ať už to dělá vědomě nebo podvědomě, ten člověk si přeje, aby někdo pochopil, proč tohle dělá. Potřebuje obecenstvo. Někoho, kdo jeho motivy bude chápat.

„Šéfe?“ řekla.

„Ano, Whiteová?“

„Mám tu zase ta čísla.“

„Doprdele,“ okomentoval to Nelson, když si vedle ní poklekl. Zhluboka si povzdechl. „Napadá vás, co by to mohlo znamenat?“

„Ani trochu, pane.“

„Dobrá,“ řekl Nelson. Ruce měl přitom opřené v bok a v jeho pohledu bylo možno číst porážku. „Takže máme sice pár dalších stop, ale nic, co by nám pomohlo trochu zúžit pátrání. Muž, který řídí náklaďák nebo dodávku a má přístup ke dřevěným kůlům a—“

„Počkejte,“ Přerušila jej Mackenzie. „Právě jste na něco kápnul.“

Vrátila se zpátky ke kůlu a zadívala se na místo, kde k němu byla přivázána ženina zápěstí.

„Co tam máte?“ zeptal se Porter a spěchal k nim.

„Umíte vázat uzly?“ zeptala se Mackenzie.

„Ani ne.“

„Já ano,“ řekl Nelson. „Co jste našla?“

„Jsem si jistá, že je to ten samý uzel, který použil na Hailey Lizbrookovou.“

„A co to znamená?“ zeptal se Porter.

„Je docela neobvyklý,“ pokračovala Mackenzie. „Dokážete uvázat takovýhle uzel? Já teda ne.“

Porter si uzel znovu prohlédl a vypadal zaskočeně.

„Jsem si jistý, že je to námořnický uzel,“ zhodnotil to Nelson.

„Taky bych řekla,“ souhlasila Mackenzie. „A i když je to možná trošku vachrlaté, předpokládala bych, že se náš vrah motá kolem lodí. Možná, že žije někde na pobřeží, anebo tam žil v minulosti.“

„Řídí náklaďák nebo dodávku, možná žije u vody a má psychické problémy,“ řekl Nelson. „Pořád nic moc, ale je to lepší, než co jsme na něj měli včera.“

„A kvůli ritualistickému vzhledu obou vražd,“ doplnila Mackenzie, „a krátké době mezi nimi, můžeme usuzovat, že to brzy provede zase.“

Vážně se na Nelsona podívala.

„Se vší úctou, pane, myslím, že bychom měli zavolat FBI.“

Zamračil se.

„Whiteová, už jenom jejich příjezd nás zpomalí. Budeme mít na krku další dvě mrtvoly, než sem vůbec někoho pošlou.“

„Myslím, že to stojí za zkoušku,“ řekla. „Tohle už nám přerůstá přes hlavu.“

Nerada si to přiznávala, ale pohled do Nelsonovy tváře jí prozradil, že s ní souhlasí. Pokýval hlavou a zadíval se zpátky na tělo zavražděné. „Zavolám jim,“ řekl po chvíli.

Tu se najednou odněkud za nimi ozvalo velmi jadrné zaklení jednoho z policistů. Všichni se ohlédli, aby zjistili, co se děje, když tu spatřili kužely dvou světel poskakujících po polní cestě, vedoucí k nim.

„Kdo to sakra je?“ zeptal se Nelson. „Nikdo o tomhle ještě neví a—“

„Novináři,“ řekl policista, který před chvílí zaklel.

„Jak?“ nechápal Nelson. „Sakra, kdo těm parchantům pořád donáší informace?“

Místo činu bylo najednou plné aktivity. Nelson dělal všechno možné, aby se připravil na příchod novinářů. Byl rozzuřený do běla. Mackenzie se rychle snažila pořídit co nejvíce fotografií. Fotila pošlapanou trávu, uzel na kůlu a čísla na jeho spodní části.

„Whiteová, Portere, vypadněte odsud a zpátky na stanici,“ řekl Nelson.

„Ale, pane,“ protestovala Mackenzie, „pořád ještě musíme—“

„Udělejte, co vám říkám,“ zarazil ji Nelson. „Vy dva jste v tomhle případu v čele vyšetřování, a pokud to ti čmuchalové zjistí, tak je budete mít nalepený na zadku pořád a jenom vás to zpomalí. Padejte odsud.“

Měl naprostou pravdu a Mackenzie jej ihned poslechla. Když už se otočila, aby se s Porterem vrátila k autu, tu ji však napadlo něco dalšího. Ohlédla se za Nelsonem: „Pane, myslím, že bychom měli nechat prověřit dřevo na tomto i tom předešlém kůlu. Získat vzorek a poslat jej na analýzu. Možná, že nás typ dřeva k něčemu dovede.“

„Dobrý nápad, Whiteová,“ odpověděl šéf. „Ale teď už pohněte zadkem.“

Mackenzie přidala do kroku, když spatřila, jak se za prvními světly objevily další dva páry. První pár patřil dodávce, jež měla na boku napsáno WSQT. Brzy zaparkovala poblíž policejních aut a okamžitě se z ní začali rojit reportéři a kameramani. Mackenzie napadlo přirovnání k supům, kroužícím nad čerstvou mršinou.

Když se dostali k autu a ona se opět chystala usednout za volant, začal jeden z novinářů fotografovat všechno kolem. V jednu chvíli byl jeho fotoaparát namířen přímo na její tvář. Rychle sklonila hlavu, nasedla a nastartovala motor. Tři policisté s Nelsonem v čele se v té chvíli už hnali novináře odehnat, ale ten jeden se nedal a fotografoval dál.

Když vyrazili na cestu, Mackenzie věděla, že je příliš pozdě.

Zítra ráno bude její fotka na titulní straně všech novin.