Ještě Než Zabije

KAPITOLA SEDMÁ

Mackenzie si nedokázala vzpomenout, kdy byla policejní stanice naposledy v takovém chaosu. První, co spatřila, když vstoupila do haly, byla Nancy, která pospíchala do něčí kanceláře. Asi ještě nikdy ji neviděla pohybovat se tak rychle. Každý policista, kterého po cestě do zasedací místnosti míjela, po ní navíc vrhnul nervózní pohled.

Vypadalo to, že to bude velmi výživné ráno. Ve vzduchu bylo napětí, které vůbec nebylo nepodobné tomu, když se v létě schylovalo k pořádné plískanici z vedra.

Část z té tísně cítila Mackenzie sama, ještě než vůbec opustila domov. První telefonát obdržela v 7:30, ve kterém ji informovali, že během několika hodin začne vyšetřování nové stopy. Informace, kterou včera dostala z Kevina, si očividně získala pozornost. Bylo vydáno povolení k prohlídce a rozjížděl se plán. Jeden z jeho důležitých detailů už jí byl oznámen: Nelson si přál, aby podezřelého přivedla ona s Porterem.

Těch deset minut, které strávila na stanici, bylo jako uragán. Zatímco si nalévala do hrnku kávu, Nelson štěkal rozkazy na všechny strany. Porter seděl sám na své židli u stolu. Působil jako uražené dítě, které si přeje dostat tolik pozornosti, kolik je to jenom možné. Mackenzie věděla, že jej žere, že ta stopa vzešla z jejího výslechu – výslechu chlapce, od kterého on už byl připraven odejít s nepořízenou.

Mackenzie s Porterem byli ustanoveni vedoucí jednotkou, podporovanou dalšími dvěma vozidly, které se držely v dosahu, a byly připraveny je posílit. Bylo to počtvrté v její kariéře, kdy dostala za úkol provést zatčení a adrenalin, který člověk při takové akci cítil, se nikdy neomrzel. Navzdory všemu vzrušení však Mackenzie zůstávala klidná a koncentrovaná. Ze zasedačky vycházela sebevědomá a s počínající jistotou, že odteď je to především její případ, nehledě na to, jak moc si Porter přál opak.

Když byla ve dveřích, dohnal ji Nelson a jemně ji chytil za paži.

„Whiteová, na minutku, můžete?“

Než se zmohla na odpověď, už ji vedl do vedlejší místnosti, používané jako kopírovací centrum. Dokonce se rozhlédl kolem a ujistil se, že je nemůže nikdo slyšet. Když nabyl jistoty, že je vzduch čistý, podíval se na ni, čímž její úlek, že provedla nějaký průšvih, ještě podpořil.

„Podívejte se,“ začal, „Porter za mnou včera večer přijel a žádal mě o přeložení. Okamžitě jsem mu řekl, že ne. Také jsem mu řekl, že by byl náramně hloupý, kdyby ten případ teď nechal plavat. Nevíte náhodou, co ho to popadlo a proč?“

„Myslí si, že jsem ho včera podrazila,“ odpověděla Mackenzie. „Jenže ty děti se s ním nebavily a on se nijak nesnažil z nich ty odpovědi dostat.“

„Dobrá, nemusíte dále vysvětlovat,“ řekl na to Nelson. „Já si myslím, že jste s tím starším klukem udělala sakra dobrou práci. Později dokonce řekl dalším lidem, kteří se tam zastavili – tím myslím sociálku – že jste si s ním moc pěkně popovídala. Teď jsem vám jenom chtěl říci, že Porter bude dneska nabručený. Pokud na vás vyrukuje s nějakými kravinami, dejte mi vědět. Nemyslím si ale, že to hrozí. I když není ani trochu váš fanoušek, svěřil se mi, že vás sakra hodně respektuje. To ale zůstane mezi vámi a mnou. Jasné?“

„Ano, pane,“ řekla Mackenzie, překvapená tou náhlou podporou a povzbuzením.

„Výborně,“ řekl Nelson a zlehka ji poplácal po zádech. „Běžte a seberte toho chlapa.“

Mackenzie se odebrala na parkoviště, kde našla Portera už připraveného za volantem a s nastartovaným motorem. Hodil po ní pohledem typu: kde sakra vězíte tak dlouho. Mackenzie přidala do kroku a v okamžiku, kdy dosedla na sedačku, vystřelil Porter kupředu. Nestačila ani bezpečně zavřít dveře.

„Předpokládám, že jste o tom chlápkovi obdržela plné hlášení?“ zeptal se, když zahnul na silnici. Dvě další auta se držela nedaleko za nimi. Vezla Nelsona a čtyři další policisty, kteří měli posloužit jako záloha.

„Přesně tak,“ odpověděla Mackenzie. „Jmenuje se Clive Traylor, je mu čtyřicet jedna let a je to registrovaný sexuální delikvent. Strávil šest měsíců ve vězení za napadení ženy v roce 2006. V současnosti pracuje v jedné malé lékárně, ale také se doma ve své stodole věnuje truhlařině.“

„Myslím, že vám unikla poslední aktualizace, kterou Nancy poslala,“ řekl Porter.

„Vážně?“ zeptala se Mackenzie. „O čem byla?“

„Ten parchant má za stodolou několik dřevěných kůlů. Průzkum říká, že jsou zhruba stejných rozměrů, jako ten, který jsme našli v tom kukuřičném poli.“

Mackenzie si v telefonu otevřela emaily a zjistila, že Nancy opravdu poslala tuto informace zhruba před deseti minutami.

„To vypadá na našeho chlapa,“ řekla nahlas.

„To teda jo,“ souhlasil Porter. Jeho hlas zněl, jako kdyby vycházel z nějakého robota, který byl naprogramován bez emocí říkat slova a z nich potom skládat věty. Ani jednou se na ni přitom nepodíval. Byl očividně stále naštvaný, ale Mackenzie to nevadilo. Dokud tu energii z vlastní zloby bude směřovat k vyřešení případu, neměla důvod se tím zaobírat.

„Půjdu napřed a vykopu ho ven,“ řekl Porter. „Když jste se do toho včera vložila, vytočilo mě to do běla. Ale kdybyste neudělala ten zázrak s tím klukem, byl bych nahranej. Jste lepší, než jsem si myslel. To musím uznat. Ale ta neúcta…“

Najednou se odmlčel, jako kdyby si nebyl jistý, jak má svoje prohlášení zakončit. Mackenzie neřekla v odpověď vůbec nic. Jednoduše se dívala dopředu na ubíhající asfalt a snažila se strávit fakt, že během poslední patnácti minut obdržela už druhý „něco jako kompliment“, od dvou nejméně pravděpodobných lidí na okrsku.

Najednou se zdálo, že to bude velice podařený den. Při troše štěstí toho muže do večera usvědčí z vraždy Hailey Lizbrookové i pár dalších nevysvětlených vražd z minulých dvou dekád. Pokud je čeká tento výsledek, Porterovu kyselou náladu bude snášet s radostí.

*

Mackenzie se dívala z okna na neustále se měnící a stále chudší čtvrtě na předměstí Omahy. Pěkně upravené vesnice s ostrahou už dávno ustoupily činžákům s nízkými nájmy, a potom i stále omšelejším domkům.

Brzy dorazili do čtvrtě, kde měl domek i Clive Traylor. Sestávalo z jednopodlažních nízkonákladových domků, kolem kterých se rozprostíraly víceméně mrtvé trávníky, z nichž každý byl korunován pokřivenou a zrezlou poštovní schránkou. Řady a řady domků zdánlivě nebraly konce a každá další vypadala zuboženější než ta předchozí. Mackenzie si nebyla jistá, co bylo více depresivní: jejich polorozpadlý vzhled, anebo ubíjející monotónnost.

Cliveův blok byl tichý a když do něj vjeli, Mackenzie pocítila známou vlnu adrenalinu. Nezáměrně se v sedadle napřímila v přípravě na brzkou konfrontaci s vrahem.

Podle sledovacího týmu, který pozemek sledoval od 3:00 ráno, byl ten muž pořád ještě doma. Do práce musel až na třináctou.

Porter trochu zpomalil, dojel přímo před Traylorův dům a rovnou před ním zastavil. Potom se na Mackenzie vůbec poprvé toho rána podíval. Zdálo se, že je nervózní. Mackenzie si uvědomila, že nejspíš sama vypadá podobně, a také, že navzdory všem jejich neshodám, je pořád velice ráda, že půjde do potenciálního nebezpečí po jeho boku. I když to byl zapšklý sexista, jako policajt měl ten člověk velmi dlouhý a působivý záznam a většinu času velmi dobře věděl, co dělá.

„Jste připravená?“ zeptal se jí.

Přikývla a sáhla po vysílačce.

„Tady Whiteová,” řekla. „Jsme připraveni jít na váš pokyn dovnitř.”

„Jděte,” ozvala se Nelsonova stručná odpověď.

Mackenzie s Porterem pomalu vystoupili z auta. Nechtěli, aby se Traylor zbytečně vylekal, kdyby náhodou spatřil dvojici cizinců, kráčejících po jeho dvoře. Porter se postavil do čela a vedl ji na zchátralou verandu. Byla pokrytá odlupující se bílou barvou a nesčetným množstvím mrtvých brouků. Mackenzie cítila, jak jejího těla zmocňuje napětí. Co udělá, až spatří tvář člověka, který ty ženy zabil?

Porter otevřel dveřní rám proti moskytům a zaklepal na dveře.

Mackenzie stála s tlukoucím srdcem vedle něj. Dokonce se jí i začaly potit dlaně.

Trvalo několik dlouhých vteřin, než se ozvaly blížící se kroky. Zarachotil zámek a dveře se s vrzáním otevřely dokořán. Stál v nich Clive Traylor. Nejprve vypadal zmateně a hned na to vylekaně.

„Mohu vám nějak pomoci?” zeptal se.

„Pane Traylore,” začal Porter, „já jsem detektiv Porter a vedle mě stojí detektiv Whiteová. Pokud byste měl chvilku, rádi bychom si s vámi promluvili.“

„A o čem?” zeptal se Traylor opatrně.

„Ohledně zločinu, který byl spáchán před dvěma dny,” odpověděl Porter. „Máme jenom pár otázek, a když nám je popravdě zodpovíte, budete nás mít z krku během pěti nebo deseti minut.”

Taylor to celé chvilku zvažoval a Mackenzie si byla docela jistá, že ten vlak logických rozhodnutí, který mu právě duněl hlavou, sama vidí. Byl to registrovaný sexuální delikvent, jakýkoliv vzdor policii okamžitě vyvolával podezření a pobízel k mnohem zevrubnějšímu šťourání se v jeho aktivitách.

To bylo samozřejmě to poslední, co si člověk jako Clive Traylor mohl přát.

„Ano, pojďte dovnitř,” řekl konečně, ale žádnou radost z toho neměl. Přesto však otevřel dveře a vedl je do domu, který zevnitř připomínal středoškolský internát.

Všude byly poházené knihy, prázdné plechovky od piva a tu a tam se zvedalo návrší špinavého oblečení. Celé to místo smrdělo podobně, jako kdyby Traylor právě něco spálil na sporáku.

Zavedl je do malého obýváku. Mackenzie si všechno nenápadně prohlížela, ve snaze určit, jestli toto může být domov vraha. Na gauči na ně čekala další hromada oblečení a konferenční stolek byl téměř beze zbytku pokryt použitým nádobím, mezi které se dílem jakéhosi zázraku vešel laptop. Když si Mackenzie prohlížela ten strašlivý bordel, říkala si, že Zackovy zvyky možná nejsou až tak katastrofické, jak si myslela.

Traylor jim nenabídl, aby se posadili – což bylo štěstí, protože Mackenzie by se v tomto domě neposadila ani za milion.

„Předem díky za váš čas,” řekl Porter a šel rovnou k věci. „Jak už jsem řekl, přede dvěma dny byl spáchán zločin – vražda. Přišli jsme za vámi, protože vás s obětí pojí poměrně pohnutá minulost.”

„Kdo to byl?“ zeptal se Traylor.

Mackenzie přitom pozorně sledovala výraz jeho tváře i pozici těla, v naději, že něco odhalí. Zatím si však byla jistá pouze tím, že se tomu muži vůbec nelíbilo, že má doma policisty.

„Žena jménem Hailey Lizbrooková.”

Vypadalo to, že se Traylor na chviličku zamyslel, ale potom zakroutil hlavou.

„Nikoho toho jména neznám,” prohlásil.

„Jste si jistý?” zeptal se Porter. „Máme důkaz, že jste před rokem dostal soudně zakázáno se k ní přibližovat.”

Náhlé uvědomění bylo na jeho tváři jasně patrné. Obrátil oči v sloup.

„Ach. Tahleta. Nikdy jsem nezjistil, jak se jmenuje.”

„Věděl jste však, kde bydlela, že?” zeptala se Mackenzie.

„To je pravda,” odpověděl Traylor. „Ano, párkrát jsem ji sledoval z Runwaye až domů. Byla tu kvůli tomu policie a dostal jsem to zakázáno. Ten zákaz jsem ale neporušil, to přísahám.”

„Nicméně to, že jste ji do určité míry pronásledoval, nepopíráte, že?” zeptal se Porter.

Mackenzie viděla stud v mužově tváři a poklesla na duchu. Nedokázala si představit, že by tohle měl být jejich člověk.

„Ne, přiznávám to, ale po tom zákazu už jsem se držel zpátky. Dokonce jsem do toho strip klubu přestal úplně chodit.”

„Dobrá,” řekl Porter. „Můžete mi povědět, kde jste byl předevčírem v noci?”

„No, pracoval jsem do devíti a potom jsem jel domů. Díval jsem se na televizi a šel do postele kolem půlnoci.”

„Můžete to nějak dokázat?” zeptal se Porter.

Traylor najednou nevěděl, jak na to odpovědět, aby to nebylo špatně. „To teda nevím. Možná, že jsem se zalogoval online do mého bankovního účtu. Můžete tohle použít?”

„To by šlo,” řekl Porter a ukázal prstem na laptop, topící se mezi talíři. „Ukažte.”

V tom momentě se Traylor najednou začal vnitřně prát sám se sebou. Pomalu sáhnul po počítači, ale potom se zarazil. „To je, no, je to porušení mojí svobody. Vraťte se s povolením a já—”

„Podívejte se, tohle není moje první rodeo,” přerušil jej Porter. „Tam venku máme dost dalších policistů, kteří tu budou během třiceti vteřin, když je zavolám. To povolení samozřejmě máme, takže to všem zjednodušte a ukažte mi historii vašeho vyhledávání.”

Teď už se Traylor skoro potil. Mackenzie si byla jistá, že není jejich vrahem, ale něco rozhodně skrýval.”

„V čem je problém?” zeptala se.

„Tu informaci budete muset získat přímo od mojí banky,” řekl.

„Proč?” protože v mém počítači o tom žádný záznam není.

Porter k němu přistoupil blíže a zopakoval svůj předchozí požadavek. „Ukažte.”

Záhy stáli Mackenzie s Porterem každý z jedné strany, aby jim nic neuniklo. Traylor otevřel počítač a rychle poklepal na prohlížeč. Mackenzie však i tak stačila zahlédnout jeho plochu a stačilo jí to. Viděla dost.

Odvrátila se stranou, zatímco Traylor ukazoval Porterovi, že jeho historie vyhledávání neobsahuje vůbec nic. Také slyšela, jak vysvětluje, že ji vždycky vymaže, aby se zbavil cookies a všech přebytečných a potenciálně nebezpečných dat. Nechala Portera, aby s ním diskutoval tuto už dávno vyvanulou výmluvu a mezitím nahlédla do chodby. Na zdech nebyly žádné obrazy. Jejich jedinou dekorací byl další nepořádek, táhnoucí se u země po obou stranách chodby. Mezi nepořádkem spatřila i prázdnou krabici, která konečně spustila její pomyslný vnitřní alarm.

Vrátila se zpátky do obýváku, kde mezitím konverzace mezi Porterem a Traylorem mírně houstla.

„Promiňte,“ vložila se jim do toho. „Pane Traylore, já vás nepodezírám. Jsem si vlastně docela jistá, že s vraždou Hailey Lizbrookové nemáte nic společného. Musím vám říci, že na vás ukazuje docela hodně faktorů, i ty kůly, které máte za domem. Ale nemyslím si, že jste někoho zabil.“

„Děkuji,“ řekl se sarkasmem v hlase.

„Whiteová,“ řekl Porter, „co to—“

„Potřebuji však, abyste mi pověděl, v jakých dalších věcech jste namočený.“

Vypadal překvapeně, téměř až uraženě. „V ničem,“ odpověděl. „Já vím, že moje záznamy nejsou zrovna zářivé. Jak jste jednou registrovaný sexuální delikvent, váš život už nikdy není takový, jako byl dříve. Lidé se na vás dívají jinak a—“

„Ušetřete si to, prosím,“ řekla Mackenzie. „Jste si jistý, že se nepodílel na ničem, na čem byste se podílet neměl?“

„Přísahám.“

Mackenzie přikývla a s jemným úsměvem se podívala na Portera. „Detektive, dáte mu želízka vy, nebo to mám udělat já?“

Než však oslovený stačil jakkoliv zareagovat, Traylor už byl v pohybu. Narazil do Mackenzie, ve snaze srazit ji k zemi a proběhnout do chodby. Těžce však podcenil její sílu a rovnováhu. Mackenzie se snížila v kolenou, přenesla váhu na paty, a když do ní Traylor jako beran naletěl, odrazila jej zmateného nazpět.

„Doprdele,“ stačil Porter procedit, když se sápal po své pistoli.

Mackenzie už mezitím zvládla zasadit ránu loktem do Traylorova hrudníku, když se pokoušel proplést kolem ní. Heknul, překvapeně se na ni podíval a začal padat na jedno koleno. Než se však vůbec stačil dotknout podlahy, Mackenzie jej popadla za zadní část krku a prudce jím smýkla na zem.

Traylor zvládnul vykřiknout, ale hned na to mu mezi lopatkami přistálo její koleno. Mackenzie vytáhla želízka se stejnou zručností, s jakou kouzelníci běžně udivují při práci s barevnými šátky.

„To nic,“ střelila pohledem po Porterovi. „Já to udělám.“

S tím sklapla želízka těsně kolem Traylorových zápěstí. Porter stál jako zařezaný v napůl střehové póze a s rukou stále ještě šátrající po pistoli.

*

Mackenzie se podívala na plastovou tašku a dělalo se jí zle z toho, co na zabavených USB discích najde. Bylo jich tam jedenáct. Po trošku drsnější druhé fázi výslechu zajistili tyto disky tam, kam se Traylor pokusil neslavně utéct před Mackenzie.

„No pane jo,“ řekl Nelson až příliš spokojeně, když byl Clive Traylor posazen na zadní sedadlo policejního auta. „Není to zatčení, které jsem si pro dnešek přál, ale rozhodně ho taky beru.“

Od chvíle, kdy Traylor prohlašoval, že není zapleten do ničeho nezákonného, neuběhla ještě ani hodina. Během té hodiny byl zkonfiskován jeho laptop, v němž byla obnovena historie vyhledávání. V domě bylo nalezeno i několik USB harddisků plných fotografií a videí. Podle toho, co bylo odhaleno v jeho počítači, ve vyhledávači za poslední dva dny a USB discích, byl Clive Traylor vlastníkem více než pěti set fotografií a pětadvaceti videí dětské pornografie. Ba co více, on ji prodával na internetu. Poslední transakce proběhla na IP adresu ve Francii, za kterou byla zaplacena suma dvou set dolarů – což byla právě ona platba, kterou si Traylor v bance ověřoval.

Clive Traylor se ke kukuřičnému poli, kde byla před dvěma dny zabita Hailey Lizbrooková, ani nepřiblížil. Namísto toho byl online doma na svém počítači a prodával dětské porno.

Když Mackenzie spatřila ikonku softwaru, který kryje navštívené weby a posléze na chodbě krabici od hardwaru, jenž blokuje IP adresu, spojila si všechno dohromady. Fakt, že ten člověk již byl znám jako sexuální delikvent, veškeré usuzování jenom ulehčil.

Nelson stál před autem s Mackenzie a Porterem, zatímco zatčený byl odváděn.

„Myslíme si, že jsme zatím jenom na povrchu,“ řekl. „Jakmile se ale prolomíme přes ten software, co tam má nainstalovaný, tak toho určitě objevíme mnohem víc. Zatraceně dobrá práce, vy dva.“

„Díky, pane,“ řekl Porter, který si nelámal hlavu s tím přijmout chválu za to, co objevila především Mackenzie.

„Mimochodem,“ dodal Nelson a podíval se přitom přímo na Mackenzie, „poslal jsem pár chlapů do té kůlny za domem. Nebylo tam nic – jenom pár nedodělaných věcí – polička na knihy, pár stolů, podobné krámy. Nechal jsem prověřit i ty kůly, co měl za kůlnou. Jsou z borovice, což je stejný materiál, ze kterého dělal své výrobky. Zdá se, že to celé bylo jenom velká shoda náhod.“

„Byl jsem si jistý, že to byl náš člověk,“ řekl Porter.

„Nenechte se tím odradit,“ odpověděl Nelson. „Den je stále mladý.“

S tím je šéf nechal být a vydal se promluvit s týmem, který se již začal rýpat v Traylorově počítači.

„To byla pěkná ukázka dedukce,“ řekl Porter. „Uniklo by mi obojí – jak software v jeho počítači, tak i ta krabice.“

Jeho hlas zněl frustrovaně, téměř smutně.

„Díky,“ řekla Mackenzie trošku nesměle. Přála si povědět mu, jak k tomu všemu došla, ale věděla, že by jej to jenom rozzlobilo. A tak zůstala zticha, jako vždycky.

„No,” řekl Porter a spráskl ruce na znamení, že tím je pro něj téma uzavřeno. „Vraťme se zpátky na stanici a zkusme na našeho vraha najít něco nového.“

Mackenzie přikývla a pomalu se vydala k autu. Ještě jednou se přitom podívala na dům Cliva Traylora i kůlnu vedle něj. Několik kůlů, opřených o dřevěnou zeď, viděla dokonce i odsud. Na první pohled se zdálo, že se jim právě podařilo velmi úspěšné zatčení, jenže ve skutečnosti to znamenalo především to, že jsou opět zpátky na startovní čáře.

Vrah byl stále někde venku a s každou minutou, kdy tápají, mu dávají šanci znovu zabíjet.

KAPITOLA OSMÁ

Když byl malým chlapcem, jeho oblíbenou kratochvíli bylo sedět na zadní verandě a sledovat kočku, jak se krade po dvoře. Bylo to obzvláště zajímavé, když se jí podařilo chytit ptáka nebo jednou dokonce i veverku. Díval, jak kočka strávila dobrých patnáct minut jenom tím, že se na ptáka upřeně dívala, než na něj skočila, trochu ho zvalchovala a potom mu vykousla krk, až jeho peří vyletělo vzhůru.

Teď na tu kočku myslel také, když sledoval ženu, která jela ve svém autě domů po další noci strávené v práci. Práci, jejíž náplní bylo stát na pódiu a odhalovat svoje tělo. Stejně jako ta kočka z jeho dětství, i on toho ptáčka teď sledoval. Nápad, že ji sebere rovnou v práci, už nechal plavat. To místo bylo příliš dobře hlídané a ve světle lamp a blížícího se rána, byla nebezpečně vysoká šance, že bude chycen. Namísto toho se tedy rozhodl čekat na parkovišti u jejího bytového komplexu.

Zaparkoval přímo u schodiště na pravé vzdálené straně komplexu, protože právě toho používala, aby se dostala do svého apartmánu ve druhém patře. Kolem třetí ráno se po těch schodech vydal nahoru sám a zastavil se až na odpočívadle mezi prvním a druhým patrem. Bylo jenom minimálně osvětlené a takhle pozdě v noci zcela opuštěné. Přesto však měl v kapse přichystaný svůj starý telefon, který by okamžitě vytáhl z kapsy a předstíral, že s někým telefonuje, kdyby se přece jen objevil nějaký náhodný kolemjdoucí.

Sledoval ji už předešlé dvě noci a díky tomu věděl, že dorazí domů mezi třetí a čtvrtou ráno. V obou případech, kdy ji sem sledoval a parkoval tehdy na druhé straně ulice, spatřil jenom jedinkrát, že po těch schodech mezi třetí a čtvrtou ráno kráčel ještě někdo jiný. Ten člověk byl navíc úplně na mol.

Pořád ještě čekal na odpočívadle, když tu uslyšel a záhy i spatřil její auto, jak parkuje na stejném místě vedle schodů jako pokaždé. Viděl i jak z něj vystoupila. I v běžném oblečení bylo dobře vidět, jaké má štíhlé nohy. A co dělala celou noc? Odhalovala ty nohy, aby přihlížející muži umírali touhou.

Když se přiblížila ke schodům, přiložil k uchu telefon. Ještě pár kroků a bude přímo vedle ní. Cítil, jak svaly na jeho lýtkách nervózně poškubávají. Chtěly už vyrazit kupředu, stejně jako běhy té kočky z dětství.

Když pod schody uslyšel její lehké kroky, začal předstírat, že telefonuje. Mluvil tiše, ale ne tak, aby to vypadalo podezřele. Plánoval si, že se na ni dokonce usměje na pozdrav v momentě, kdy jej bude míjet.

A potom najednou byla tam, prošla po odpočívadle a mířila k další sadě schodů. Věnovala mu jenom krátký pohled, během kterého naznala, že je zaměstnán telefonátem a nevypadá nebezpečně. Mírně pokývla hlavou na pozdrav a on jej opětoval svým připraveným úsměvem.

Když se k němu potom otočila zády, vyrazil do akce.

Jeho ruka rychle vklouzla do kapsy u bundy a vytáhla hadr, jenž namočil do chloroformu těsně předtím, než opustil auto. Druhou rukou ji rychle popadl kolem krku a strhnul ji dozadu na sebe tak, že její chodidla ztratila kontakt se zemí. Než jí byl na obličej přitisknut hadr s roztokem, jenom slabounce vykvikla.

Ihned však začala bojovat a nějak se jí podařilo jej kousnout do malíčku. Rukou mu projela tak ukrutná bolest, že si byl v první chvíli jistý, že mu prst zcela ukousla. Na kratičkou chvíli polevil sevření, aby se vymanil. To jí stačilo k tomu, aby se mu vykroutila z druhé ruky a dostala se zpátky na zem.

Okamžitě začala se vzlykotem utíkat nahoru po schodech. Dobře věděl, že ten pláč se během zlomku vteřiny promění v hlasitý křik. Bez pudu sebezáchovy skočil kupředu a se štěstím ji chytil za její sametově jemné lýtko. Jeho tělo dopadlo plnou vahou na schodiště. Náraz mu potloukl žebra, břicho i holeně a bylo štěstí, že si nevyrazil dech. Podařilo se mu ji však zachytit a strhnout zpátky. Žena zoufale vyjekla a poroučela se na schodiště také. Když její tvář dopadla na hranu schodu, ozvalo se křupnutí.

Její tělo okamžitě ochablo, zatímco se on pokoušel dát dohromady to své, aby se mohl podívat, co se stalo. Zdálo se, že spadla na schody tak nešťastně, že se přitom udeřila plnou silou do spánku. Kupodivu tam nebyla žádná krev, ale i v tom mizerném světle si mohl být jistý, že se to brzy změní.

Rychle strčil hadr zpátky do kapsy, aby zjistil, že se mu do prstu zakousla pořádně hluboko. Nebyl však čas se tím zaobírat. Popadl ji a zvedl do náručí, aby zjistil, že je její tělo poddajné jako guma. Byla zcela v bezvědomí.

Musel rychle zabránit, aby tu zůstaly nějaké stopy. Naklonil její hlavu tak, aby směřovala zraněným spánkem vzhůru a potom ji, s jednou rukou omotanou kolem hrudi, vlekl po schodech dolů. Její nohy přitom bezvládně poskakovaly ze schodu na schod. V druhé ruce opět sevřel telefon pro případ, že by na těch zhruba patnácti stopách, které je dělily od bezpečí jeho auta, někoho potkali. Pro případ, že by k tomu došlo, si připravil vysvětlení: Nevím, co vám mám povídat. Je opilá – na mol. Myslím, že je nejlepší, když ji odvezu zpátky do jejího domu.

Pozdní noční čas však nevyžadoval ani tu trochu herectví, na kterou se chystal. Schodiště i parkoviště byly zcela liduprázdné. Bez jakýchkoliv komplikací se dostal do auta a nikoho přitom ani nezahlédl.

Okamžitě nastartoval, rychle vyrazil pryč a potom na východ.

O deset minut později sebou její hlava škubla a lehce narazila na opěrku sedadla spolujezdce. Žena něco nesrozumitelně zamumlala.

Konejšivě ji poplácal po zápěstí.

„To je dobrý,“ řekl. „Všechno bude v pořádku.“