Ještě Než Zabije

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

Mackenzie si byla jistá, že vrah neudeří, dokud nepadne noc, a ostatní s ní souhlasili. To jim dávalo celé čtyři hodiny do západu slunce, aby se na akci mohli připravit. Všichni doufali, že tentokrát už to skončí zatčením. A kdyby se cokoliv stalo před soumrakem, na silnici 411 hlídkovaly čtyři vozy, které by je na přibližující se automobil upozornily. Navíc měli k dispozici vrtulník státní policie, a tak nic nenasvědčovalo tomu, že by se akce neměla podařit.

Mackenzie byla v jednom z neoznačených aut kolem 411 silnice, a byla ráda, že může být zase sama. Nelson se rozhodl vrátit na stanici, kde se měl setkat s poradcem od státní policie. Ji nechal tady, aby se přidala k hlídkám. Její auto bylo teď zaparkováno míli a čtvrt od odbočky na prašnou cestu a ze 411 jej nebylo vidět, protože zaparkovala do starého vjezdu pro traktory, který farmáři používali pro vstup do polí.

Seděla tam již patnáct minut a jediné auto, které za tu dobu spatřila, bylo policejní a mířilo z mýtiny zpátky na stanici. Byla si jistá, že do soumraku se nic nestane, a tak před sebou měla vidinu dlouhého čekání bez náplně. Přemýšlela, jestli jí Nelson dal tento úkol, aby se jí zbavil, nebo jestli jí schválně dal pozici, na které může být jednou z prvních, kdo něco spatří a tím pádem ve středu akce.

Mackenzie se znovu rozhlédla po zcela nehybné 411, povzdechla si a vzala do ruky telefon. Zadívala se na oznámení o nepřijatém hovoru od Ellingtona. Bylo staré zhruba hodinu a půl. Pokoušela se nevzpomínat na to, jak ze sebe včera v jeho přítomnosti udělala husu a dotkla se prstem displeje. Jakmile se objevilo jeho číslo, okamžitě na něj klepla, aby sama sobě nedala šanci si to rozmyslet.

Zvedl to na třetí zazvonění a jakmile promluvil, Mackenzie proklela sama sebe za to, jakou měla ze zvuku jeho hlasu radost. „Tady Ellington,“ řekl.

„Tady Mackenzie Whiteová,“ začala. „Volal jste mi, tak volám zpět.“

„Oh, ahoj! Doneslo se mi, že jste to dneska slušně nalouskli.“

„Vypadá to tak, ale čas ukáže. Našli jsme další kůl, je připravený na akci.“

„Slyšel jsem. Co vy si o tom myslíte?“

„Myslím, že je to dobrý.“

„Zníte trochu pochybovačně.“

„Zdá se to až příliš dobré na to, aby to byla pravda. Nemůžu se zbavit dojmu, že něco chybí.“

„Možná to tak je,“ řekl Ellington. „Vaše instinkty jsou velice spolehlivé. Já bych je poslouchal.“

„Většinou to dělám.“

Rozhostilo se trochu trapné ticho. Mackenzie horečně převracela myšlenky, aby vymyslela nové téma. Už slyšel o jejím objevu, a tak bylo k ničemu mu to znovu opakovat. Jsi trapná, Mackenzie, pomyslela si.

„Takže,“ přerušil ticho nakonec on. „Poté, co jsem se dověděl o vazbách na náboženství, jsem si dovolil vypracovat profil vraha. Je slušná šance, že hledáme někoho se silným náboženským pozadím. Možná, že je to dokonce kněz nebo pastor, i když historie spíše napovídá člověku z velmi silně věřící rodiny. Mohl chodit na soukromou náboženskou školu. Také si myslím, že vyrůstal bez matky, anebo jej matka opustila. Nejspíše se i dříve choval jako dítě – teď nemyslím to, co po něm uklízíme teď, ale dřívější život.

„Na čem je tohle všechno založené?“ zeptala se. „Jenom podobné případy z minulosti?“

„Ano, především,“ řekl. „Nic z toho nemůžu zaručit. Ale je pravda, že tenhle postup zhruba v sedmdesáti procentech případů funguje.“

„Dobrá, takže pokud tu dneska skončíme s prázdnýma rukama, můžeme podle toho vyprofilovat zhruba tisíc podezřelých.“

„Možná, že ne tolik. Podle mé teorie je ten člověk místní. Pokud mapuje svoje vlastní města, jak jste poukázala, dá se usuzovat, že tu někde vyrůstal. Zavolal jsem kvůli tomu na pár míst. Zhruba šedesát mil od Omahy je jedna katolická škola a ještě jedna další je na venkově, ale myslím si, že ta bližší je mnohem slibnější.“

„To je skvělé,“ řekla Mackenzie.

„Co?“

„Jen tak jste zúžil výběr a dokonce máte i potenciální zdroj informací o tom člověku.“

„Inu, my z FBI jsme tu kvůli vyšetřování.“ Začal se smát nad vlastním vtipem, ale když se Mackenzie nepřidala, ztichl.

„Díky, Ellingtone.“

„Jasně. Ještě jedna věc, než zavěsíte.“

„Co je to?“ zeptala se trochu nervózně a doufala, že nezačne mluvit o jejím zoufalém pokusu včera večer v baru.“

„Když jsem se hlásil mému nadřízenému, řekl jsem mu, jak skvěle si vedete, a že jsem se pokusil vás dostat na Temnou stranu Síly.“

Mackenzie byla poctěna.

„Temná strana Síly je FBI?“

„Přesně tak. Každopádně, zaujalo ho to. Takže pokud byste kdykoliv rozhodla zamířit naším směrem, můžu vám na něj dát kontakt. Rozhovor s ním za to rozhodně stojí.“

Mackenzie o tom přemýšlela a také mu chtěla poděkovat a povědět mu, jak moc si jeho snahy váží, ale podařilo se jí ze sebe dostat jenom strohé „díky“. Celý ten nápad byl jako ze sna. Jenže takové skvělé věci se jí určitě nestanou.

„Jste v pořádku?“ zeptal se.

„Ano, jsem v klidu. Potřebuju už ale jít. Musím se soustředit na to, co přijde.“

„To chápu. Tak ho dostaňte.“

Mackenzie se ušklíbla. I když to byl úžasný chlap, přesto dokázal Ellington být i jako ostatní.

Položila telefon a podívala se na silnici. Začínala být nervózní a nemohla se zbavit pocitu, že tím, že tu nečinně sedí, jenom plýtvá časem. Sáhla tedy znovu po telefonu a otevřela prohlížeč, ve kterém začala vyhledávat místní katolické školy. Zjistila, že Ellingtonovy informace byly zcela přesné.

Uložila si adresu a vytočila Nelsonovo číslo. Zvedl to až po čtvrtém zazvonění a jeho hlas zněl rozmrzele. Nelíbilo se mu, že je vyrušován ze schůze se státními.

„Co se děje, Whiteová?“

„Chci ověřit jednu stopu, pane,“ řekla. „Potřebuju kvůli tomu zhruba na dvě nebo tři hodiny opustit 411.“

„Nepřipadá v úvahu,“ řekl Nelson. „Vedete operaci, takže zůstanete, kde jste. Je to vaše šou, Whiteová. Ani nemyslete na to, že si to necháte proklouznout mezi prsty. Pokud toho chlápka nebudeme do rána mít, tak si o tom promluvíme znovu. Nebo pokud je to opravdu slibná stopa, můžu tam poslat někoho jiného.“

„Ne,“ odpověděla Mackenzie. „Je to jenom tušení.“

„Dobrá,“ řekl Nelson. „Zůstaňte na místě, dokud neřeknu jinak.“

Mackenzie už nestačila ani odpovědět. Prostě to zavěsil.

Vyvolala adresu katolické školy z dočasné paměti a nastavila ji do GPS. Podívala se po směru silnice 411 až k místu, kde z kukuřice vykukoval osamělý dřevěný kůl a čekal na svou obětinu.

Mackenzie věděla, že by měla poslechnout přímý rozkaz a zůstat tu těch několik hodin prostě sedět.

Jenže něco v ní hlodalo a ona si nedokázala pomoci. Co když opravdu zabíjí oběti předtím, než je přiveze ke kůlu?

To by znamenalo, že někde je chycena nějaká dívka, možná, že je zrovna mučena a klidně může zemřít, zatímco Mackenzie bude dřepět na zadku a sledovat prázdnou silnici.

Na takový scénář nemohla ani pomyslet.

A co kdyby jí ta katolická škola – jediná široko daleko a ta, která seděla perfektně na profil od FBI – mohla dát jméno? Číslo občanky?

To by ji dovedlo k vrahovi ještě předtím, než se vypraví sem a dost dobře by to mohlo zachránit život další oběti.

Mackenzie seděla za volantem a nemohla se rozhodnout. Měla pocit, že skoro slyší její křik. S každou další minutou se jenom zvyšovala její agónie.

Netrvalo dlouho a sešlápla plyn.

Škola Svatého kříže se objevila na GPS.

Neuposlechnutí přímého rozkazu by klidně mohlo znamenat ztrátu zaměstnání a ovlivnit celou její budoucnost.

Ale neměla na výběr.

Jediné, v co doufala, bylo, že se stihne dopravit tam a zase zpátky, než bude příliš pozdě.

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

Hlupáku.

Prohnalo se mu hlavou, když projížděl křižovatkou silnic 32 a 411.

Hlupáku.

Pokud potřeboval další důkaz, že je Bůh na jeho straně, tak přišel právě včas. Mířil na místo, které si vybral pro další oběť—místo, které se mělo stát jeho čtvrtým městem—když tu na silnici 411 spatřil projíždět policejní auto. Když ho uviděl, pokračoval dál po 32 a srdce mu přitom tlouklo jako šílené.

Možná, že to byla jenom náhoda. Možná ti policisté jenom prováděli rutinní hlídku, nebo měřili rychlost.

Nebo možná našli jeho kůl. Dobře věděl, že po něm jdou. V novinách viděl články o Strašákovém zabijákovi, ale neobtěžoval se je číst. Ani zpravodajské vstupy, týkající se jeho práce, v televizi nesledoval. Nedělal to kvůli pozornosti nebo publicitě. Šířil Boží hněv a učil svět o lásce, milosti a čistotě.

Samozřejmě, policie pro to pochopení mít nebude, a pokud dnes našli místo, které má být jeho čtvrtým městem, může to znamenat jeho konec. Nebude schopen dokončit svojí práci a potěšit tak Boha.

Místo pro číslo čtyři se bude muset změnit. Možná, že mu to nakonec z dlouhodobého hlediska pomůže. Možná, že bude policie tak zaměstnaná číháním na tomto místě, že bude moci svou práci v klidu a bez rizika vykonat někde jinde.

Zajel na parkoviště supermarketu u silnice a otočil na něm svůj pickup. Vrátil se na křižovatku a projel jí, aniž by se k silnici 411 byť jenom podíval.

Jeho oběť už byla vybrána a připravena, a on pořád ještě může postavit čtvrté město někde jinde.

Bude pokračovat v práci.

*

Otevřela oči a měla pocit, že se jí hlava musí každou chvíli rozskočit. Dokonce vykřikla, díky čemuž si uvědomila, že její hlas zní jaksi divně—jakoby přidušeně. Pokusila se sáhnout si rukou na ústa, ale nemohla s ní pohnout. Potom si konečně uvědomila, že má v puse roubík z nějaké tkaniny, který se jí zařezává do koutků.

Několikrát rychle zamrkala ve snaze zbavit se té příšerné bolesti hlavy. Po chvíli si její oči trochu zvykly a hlava se přestala točit. Začínala si uvědomovat, kde to vlastně je. Ležela na tvrdé podlaze, pokryté vrstvou prachu. Neměla na sobě nic než spodní prádlo.

Byl to právě tento fakt, který jí vrátil paměť. Minulou noc, když se vracela domů, se za ní vynořil muž. Mohlo být kolem čtvrté ráno…ale, co proboha dělala venku tak pozdě?

Pohled na jasně růžovou podprsenku jí napověděl. Najednou věděla až moc dobře, jak trávila minulou noc. Předtím se pokoušela přesvědčit sebe samu, že eskort je jiný, než co dělají ty ostatní holky na ulici. Byla více nóbl, více pod kontrolou.

Jenže na konci dne potom činila to samé, co dělaly všechny. Dostala za to krásné peníze (patnáct set dolarů za hodinu a půl „práce“ nebylo vůbec špatné) a nakonec se potom ani necítila zas tak špatně.

Jenže pak se jakoby odnikud vynořil ten chlap. Jediné, co řekl, bylo dobrý večer, a potom už ji držel pod krkem a něco jí tisknul k obličeji. Na chvilku ucítila pronikavý zápach a pak svět rychle černal. Stačila ještě zaslechnout, jak jí do ucha šeptal něco o obětech a hořkých vodách.

A teď se vzbudila tady. Její kalhotky byly tam, kde měly být a ona v těch místech necítila žádnou bolest, takže si mohla předpokládat, že nebyla znásilněna. Přesto však nebylo pochyb o tom, že je v bryndě.

Pokusila se dostat na kolena, ale pokaždé, kdy už byla blízko, jí její svázané kotníky přiměly překotit se a padnou na bok. Po několika pokusech to vzdala, ležela na zemi, vzlykala a pokoušela se vzpomenout, co to ten chlap říkal, když jí přiložil na nos ten hadr.

Trvalo notnou chvíli, než si vzpomněla. A bylo to tak šílené, že by bývalo bylo lepší si nevzpomenout.

Neboj se, řekl. Postavím pro tebe město.

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

Dorazit do Katolické školy Svatého kříže zabralo Mackenzie něco málo přes hodinu. Celou cestu přitom jela sto dvacet. Škola byla v té době už bez studentů a Mackenzie, vedena recepční nahoru po schodech, doufala, že zastihne ředitelku v dobrém rozmaru.

Byla to korpulentní dáma, která přesně splňovala figuru jeptišky tak, jak si ji Mackenzie představovala. Ruth-Anne Costellová věnovala Mackenzie vcelku milé přivítání ve své kanceláři a usadila ji vedle svého psacího stolu.

„Slyšeli jsme o tom tak zvaném Strašákovém vrahovi pár zvěstí,“ řekla. „Proto jste za námi přišla?“

„Přesně tak, odpověděla Mackenzie. „Jak to víte?“

Ředitelka Costellová se zamračila, ale byl to ten typ zamračení se, který v sobě měl více vzteku než zklamání. Mackenzie si pomyslela, že je to nejspíše nejčastější výraz obličeje většiny zaměstnanců na škole, jako je tato.

„Inu, ty nebohé ženy jsou přivázány ke kůlu a bičovány, je to tak? Religiózní symbolika je zcela zřejmá. A ať už ten vrah koná svou práci ve jménu nějakého zvráceného náboženského výkladu, nebo je členem jakéhosi ďábelského kultu, jsou to vždycky soukromé náboženské školy, které se ocitnou pod drobnohledem.“

Mackenzie mohla jenom přikývnout. Byla to pravda. Když byla na střední, sama to na vlastní oči několikrát viděla. Její ticho však pramenilo i z faktu, že ředitelka měla pravdu v tom, že náboženský podtext těch vražd je zřejmý. Mackenzie to sama cítila, když objevili první tělo. Proč to ale tak dlouho ignorovala?

Protože jsem se bála to říct nahlas před Nelsonem a Porterem. Co kdyby to nebyla pravda a oni mi to dali sežrat, pomyslela si.

Teď se jí však naskytla šance svou ignoranci napravit a byla rozhodnutá dát všechno za to, aby ji nepromarnila.

„No,“ odpověděla, „máme docela přesný profil. Doufala jsem, že bych si o tom mohla promluvit s vámi, nebo s někým, kdo tu pracuje už dlouhou dobu. Myslím, že bych mohla odhalit potenciálního podezřelého. Anebo alespoň někoho, kdo by o těch vraždách mohl povědět něco více.“

„Inu,“ odpověděla Costellová, „já tu jsem třicet pět let. Nejprve jsem byla poradkyně a později jsem se stala ředitelkou. Tuto pozici zastávám již skoro dvacet let.“

Vstala a došla do levé části své pracovny, kde u zdi stále starožitně vypadající skříň.

„Víte,“ pokračovala, „nejste první detektiv, který sem přišel čmuchat, když se stal nějaký zločin, který měl náznaky náboženského motivu. Ne, když se podíváme z dlouhodobého hlediska.“

Ze skříně vyndala čtyři složky a donesla je zpátky ke stolu. Nepoložila je však. Namísto toho je zhruba pět centimetrů nad deskou prostě upustila, čímž docílila, že hlučně přistály na stole. Nebylo pochyb o tom, že se zlobí. Mackenzie se natáhla, aby složky zachytila a urovnala, ale Costellová na ně v tom okamžiku už ukazovala prstem. Aniž by se na Mackenzie podívala, začala mluvit a brát je do ruky jednu po druhé.

„Tahle,“ řekla, když se dotkla první, „patří Michaelu Abnerovi. Když na začátku sedmdesátých let studoval, napadl dívku na dětském hřišti a později byl přistižen při masturbaci na dívčích toaletách. Nicméně, v roce 1984 zemřel. Myslím, že to byla autonehoda. Takže to váš podezřelý jistě nebude.“

S tím Castellová odsunula Abnerovu složku stranou. Další dvě byly vyloučeny stejně rychle. Jeden člověk zemřel před pěti lety na rakovinu plic a druhý strávil většinu života na kolečkovém křesle – rozhodně to nebyl typ osoby, která by mohla v polích zatloukat velké dřevěné kůly a unášet lidi.

„Tahle poslední,” pokračovala, „patří Barrymu Hendersonovi. Když chodil na naši školu, několikrát se zapletl do rvačky, přičemž v jedné z nich poslal dva chlapce na pohotovost. Když se vrátil po období, na které byl vyloučen, začal učitelkám posílat chlípné dopisy, což vyvrcholilo pokusem o znásilnění učitelky kreslení, přičemž si zpíval jeden z hymnů Panny Marie. To se stalo v roce 1990. Obávám se však, že ani on nebude vaším podezřelým. Posledních dvanáct let je zavřený ve Westhallské léčebně pro duševně nemocné.”

Mackenzie si v duchu poznamenala, že to radši musí ověřit, zatímco Castellová vkládala složky zpátky na jejich původní místo. Když tak učinila, úmyslně trochu práskla dvířky skříňky, což v akustice kanceláře vyústilo v něco jako výstřel z kanónu.

„A to jsou jediní studenti za posledních třicet pět let, kteří by byli schopni spáchat podobné činy, jako páchá ten Strašákový vrah?“

„To se nedá nijak zjistit,“ odpověděla Costellová. „Se vší úctou, nevedeme záznamy o každém studentovi, který má, jako každý na světě, potenciál spáchat nějaký zločin. To by vyžadovalo detailní záznamy o každém dítěti, jež třeba jenom poruší nějaké drobné pravidlo. Ti čtyři, které jsem vám ukázala, byli extrémní případy a já si je tu schovávám už spoustu let, protože to ušetří spoustu času a práce pokaždé, když se tu objeví policie s tím, čemu říkají profil pachatele. Pokaždé se pokoušejí obvinit náboženství ze zločinů, které sami nedokážou objasnit.“

„Nikdo nikoho neobviňuje,“ řekla Mackenzie.

„Ale samozřejmě, že ano,“ nesouhlasila ředitelka. „Povězte mi, detektive. Přišla jste sem, abyste jednoduše našla jméno vraha, anebo zjistit jaký druh náboženství jej mohl tak zdeformovat, aby byl schopen páchat taková zvěrstva?“

„Mě je jedno jak ta informace bude vypadat,“ odsekla Mackenzie. „Já jenom potřebuju zjistit, kdo ty ženy zabíjí. Proč, je momentálně zcela podružné.“

Začínala mít pocit, že jet sem do Svatého Kříže, byla pitomost. Co očekávala, že tu vlastně najde? Rychlé a snadné řešení? Bývalý student, který by do puntíku seděl na Ellingtonův profil?

„Děkuji za váš čas, paní Costellová,“ řekla o poznání smířlivěji. Vstala a zamířila ke dveřím. Když už však sahala po klice, ředitelka ji zastavila.

„Proč si myslíte, že se to děje, detektive Whiteová?“

„Co?“

„Proč ochránci zákona přicházejí hledat odpovědi v náboženství, když nejsou schopni vyřešit něco, o čem věří, že jsou to zločiny založené na víře?“

„Ve většině případů to prostě jenom souhlasí s profilem pachatele,“ odpověděla Mackenzie.

„Vážně?“ zeptala se Costellová. „Nebo je to proto, že lidé nedokážou přijmout zlo v jeho pravé podstatě? A protože to nedokážeme přijmout, hledáme něco stejně neuchopitelného, na co bychom svalili vinu?“

Na Mackenziiny rty se protlačila otázka, kterou nedostačila dostatečně rychle zahnat zpátky.

„Co je to zlo, paní Costellová? Jak zlo vypadá?

Ředitelka se ušklíbla. Byl to docela strašidelný úšklebek, takový ten výraz, poukazující na pochopení nějakého tajemství.

„Zlo vypadá jako vy. Vypadá jako já. Všichni žijeme v prokletém světě, detektive. Zlo je všudypřítomné.“

Klika pod Mackenziinou rukou byla najednou strašlivě studená. Přikývla a dala se na odchod, aniž by se na ředitelkou Costellovou už byť jenom podívala.

Když potom scházela dolů do přízemí honosné budovy Svatého kříže, začal jí v kapse vibrovat telefon. Vytáhla jej a na displeji spatřila Nelsonovo jméno. Poklesla na duchu.

Vrah, pomyslela si. Ukázal se, když jsem byla pryč a Nelson si mě za to teď podá.

S knedlíkem v krku zvedla telefon. „Ano, šéfe.“

„Whiteová,“ řekl. „Kde jste?“

„Katolická škola Svatého kříže,“ odpověděla. „Prověřuji profil agenta Ellingtona.“

Nelson byl na druhé straně notnou chvíli potichu. „Pokusím se schovat si, proč jste sakra neuposlechla můj přímý rozkaz, na jindy,“ řekl. „Pro teď potřebuji, abyste se na zpáteční cestě zastavila na stanici.“

„Ale co 411?“ zeptala se. „Chci být zpátky, než začne dopravní špička.“

„Další důvod, proč byste neměla plýtvat časem tím, že posloucháte Ellingtona. Prostě přijeďte.“

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se.

Nelson však již stačil hovor ukončit a Mackenzie už tak neslyšela nic, než hluchý tón položeného telefonu.

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

Když Mackenzie vkročila na stanici, její pocit, že něco není v pořádku, jenom zesílil. Stačilo jí k tomu spatřit Nancy za jejím stolem. Když Mackenzie přišla, Nancy se na ni jenom rychle usmála a potom se ihned zase věnovala své práci. To bylo pro Nancy velice nezvyklé. Ta žena většinou měla široký úsměv pro každého, kdo se objevil ve dveřích.

Mackenzie se málem zeptala, co se děje, ale nakonec si to rozmyslela. Poslední, co potřebovala, bylo vypadat slabě a rozhozená v okamžiku, kdy se pokoušela ten případ rychle dorazit. Obešla tedy recepci a namířila si to rovnou dozadu, kde se ukrývala Nelsonova kancelář.

Otevřela dveře a pokoušela se přitom působit co nejsebejistěji. Jako když má všechno dokonale pod kontrolou. Jenže sama přitom dobře věděla, že zmizet na dvě a půl hodiny do školy Svatého kříže, když měla být na hlídce, byla chyba. Snažila se, být za každou cenu perfektní a ujistit se, že vyčerpala opravdu všechny možnosti. Obzvláště ty nabízené schopnými a pohlednými agenty FBI. Jenže tentokrát se puntičkářství nevyplatilo.

Nelson se na ni podíval a ona měla pocit, že jeho tvář nesla na kratičký moment starostlivý výraz.

„Posaďte se, Whiteová,“ řekl a kývnul směrem k židli na druhé straně jeho neuvěřitelně zaskládaného stolu.

„Co se děje?“ zeptala se. V jejím hlase byla slyšet nervozita, ale to bylo to poslední, co ji zajímalo, protože Nelson očividně neměl dobré zprávy.

„Máme problém,“ řekl. „A vám se nebude líbit jeho řešení. Náš podělanej přítelíček Ellis Pope proti vám vznesl formální stížnost. Prozatím to nechává pod pokličkou – je to jenom mezi námi a jeho právníkem. Říká však, že jestli nebude okamžitě učiněna náprava, dostane to do novin. Obvykle bych se takovou výhrůžkou ani nezabýval, jenže noviny a dokonce i pár televizí vás vnímají a prezentují jako hlavu vyšetřování. Pokud by Pope šel do médií s touhle stížností, bylo by to hodně špatné.“

„Pane, jednala jsem impulzivně,“ bránila se Mackenzie. „Kolem místa činu se pohybovala neznámá osoba. Byl to soukromý pozemek. Ten člověk na něj vnikl, a když mě uviděl, dal se na útěk. Měla jsem ho jen tak nechat běžet? Já jsem se jenom snažila ho zastavit. Nenapadla jsem ho.“

Nelson se zamračil.

„Whiteová, já jsem v tomhle na vaší straně. Na sto procent. Jenže je tu další faktor, který nemůžu jen tak nechat plavat. Teď už je v tom zapojená i státní policie. A o konfrontaci s Popem už bohužel také vědí. Pak je tu také to, že jste byla pryč, když stáťáci přijeli na to místu u silnice 411. Já jsem kvůli tomu na vás popravdě taky naštvaný. Oni si to ale vyložili jednoznačně jako vaše lajdáctví. Neudělalo to na ně ani trochu dobrý dojem.“

Zvedl ruku, když viděl, že se Mackenzie nadechuje.

„Jako by už tohle nestačilo, asi tak před půlhodinou mi volala Ruth Anne Costellová. Stěžovala si, že jste byla drzá a dokonce agresivní. I ona vznesla stížnost.“

„To si děláte srandu, že?“

Nelson jenom zachmuřeně zakroutil hlavou.

„Naneštěstí nedělám. Spojte si to dohromady a máme z toho bouřku, akorát že místo vody tu všude kolem prší hovna, Whiteová.“

„Takže co uděláme, abychom to napravili?“ zeptala se Mackenzie. „Co chce Pope za to, že zůstane zticha? Jak si můžeme usmířit státní oddělení a tu starou jeptišku?“

Nelson obrátil pohled kamsi ke stropu a povzdechl si, čímž jasně vyjádřil, že se mu nelíbí to, co se jí chystá říci.

„To znamená, že vás musím s okamžitým efektem z případu stáhnout.”

Mackenziiny ruce byly najednou jako led. Myšlenka na to, že ten člověk bude pokračovat v zabíjení a ona nebude schopna mu v tom nijak zabránit, pro ni byla zcela nestravitelná.

Nevěděla, co má říci.

Nelsonova tvář se mračila čím dál více.

„Zkoušel jsem vás bránit a přimět je, aby trochu slevili,” řekl. „Dokonce jsem navrhl i to, že vás nechám dokončit tenhle případ a potom vám na pár týdnů seberu odznak. Jenže ani Pope, ani státní policie o tom nechtěli slyšet. Svázali mi ruce. Je mi to líto.”

Mackenzie cítila, jak je její strach rychle překrýván zlostí. Jejím prvním nutkáním bylo obořit se na Nelsona, ale viděla, že on je vývojem věcí rozzlobený také. Podle toho, jakým způsobem se k ní navíc v posledních dnech choval, si mohla být jistá, že se za ni opravdu rval do poslední kapky krve.

Nebyla to jeho chyba. Pokud z toho měla někoho obviňovat, byl to Ellis Pope. A nejspíše i sebe samu. Od chvíle, co slyšela to zavrzání podlahy, což už bylo před třemi dny, nebyla ve své kůži. Ta zpackaná epizoda s Ellingtonem také ničemu nepomohla.

Ano, nejvíce viny leželo na jejích ramenou. To na tom všem bylo nejspíše to nejhorší.

„Takže, kdo odteď povede vyšetřování?“ zeptala se.

„Státní policie. Mají k dispozici i FBI, když ji budou potřebovat. Pokud se ale věci budou vyvíjet tak, jak čekáme, máme přesnou lokaci místa, kde vrah příště udeří, a tak by to snad už měl být jednoduchý případ.“

„Pane, já ani…“

Zarazila se a nevěděla, jak větu dokončit. Mackenzie nikdy nebyla žádný uplakánek, ale teď byla tak rozzlobená, že její tělo nedokázalo přijít s decentnějším způsobem, jak se vyjádřit, a slzy jí vytryskly samy od sebe.

„Já vím,“ řekl Nelson. „Stojí to za starou belu. Ale až bude všechno hotovo – až ten parchant bude za mřížemi a všechna dokumentace bude za námi – postarám se, aby vaše jméno bylo s případem spojeno v tom nejlepším možném smyslu. Máte moje slovo, Whiteová.“

Mackenzie mátožně vstala od stolu, podívala se směrem ke dveřím a zadoufala, že se promění v jakousi magickou bránu do dimenze, ve které se tato konverzace neodehrála.

„Takže, co teď mám dělat?“ zeptala se.

„Jděte domu. Opijte se. Dělejte cokoliv, co vám pomůže se toho zbavit. A jakmile bude případ uzavřen, tak vám zavolám. Státní se přestane zajímat, jakmile bude ten vrah dopadený. Ellis Pope zůstane jako jediná hrozba, ale to by neměl být problém, protože na vás už nebude vidět.“

Mackenzie otevřela dveře a vykročila na chodbu.

„Je mi to sakra líto, Whiteová,“ stačil Nelson říct, než se za ní zavřely dveře. „Opravdu.“

Na odpověď už jenom přikývla.

Procházela chodbou, zrak upřený k zemi, aby se nemusela podívat na nikoho, koho bude cestou míjet. Když se dostala zpátky do vstupní haly, přece jenom se podívala alespoň na Nancy. Ta usoudila, že Mackenzie již všechno ví a povzbudivě se na ni ušklíbla.

„Jste v pořádku?“ zeptala se.

„Budu,“ odpověděla Mackenzie, ale sama přitom nevěděla, jestli je to vůbec pravda.“