Ještě Než Zabije

KAPITOLA DRUHÁ

Mackenzie se sevřel žaludek, když před policejní centrálou spatřila dodávky s televizními štáby a jejich posádky, jak se přetahují o nejvýhodnější pozice, ze kterých by mohli na ni a Portera zaútočit. Jakmile Porter zaparkoval, už se k nim hrnulo několik štábů najednou. Běželi rovnou napříč trávníkem před centrálou. Vybavením obtěžkaní kameramani se s nimi v potu tváře pokoušeli držet krok.

Mackenzie viděla, že Nelson už stojí ve dveřích a dělá, co je v jeho silách, aby je udržel na uzdě. Taková práce mu ale očividně nevoněla. I odtud byl vidět pot, třpytící se na jeho čele.

Když vystoupil, Porter si pospíšil před ní, aby se ujistil, že Mackenzie nebude první detektiv, kterého média spatří. Když ji míjel, řekl, „Nic těm hyenám neprozraďte.“

To ji naštvalo.

„Já vím, Portere.“

V tu chvíli k nim dorazil hašteřící se chumel reportérů, těsně následovaný kameramany. Najednou na ně z davu mířilo přinejmenším dvacet mikrofonů, hrozících, že je nepustí dál. Otázky začaly padat hned na to a okamžitě se slily do jedné bzučící kakofonie.

„Už o tom vědí děti oběti?“

„Jaká byla reakce farmáře, který našel tělo?“

„Má případ sexuální pozadí?“

„Je rozumné, aby na takový případ byla nasazena žena?“

Poslední otázka Mackenzie trochu štípla. Věděla, že se jenom pokoušejí z nich dostat nějakou reakci, která by mohla odstartovat několikasekundový záběr pro podvečerní zprávy. Teď byly jenom čtyři odpoledne. Pokud se jim z nich něco podaří vydolovat, budou mít zlatý hřeb pro vysílání v šest.

Mackenzie už procházela dveřmi dovnitř budovy, ale ta poslední otázka jí stále zněla v mysli.

Je rozumné, aby se v takovém případu angažovala žena?

Vzpomněla si na nezúčastněný tón, kterým Nelson četl informace o Hailey Lizbrookové.

Samozřejmě, že je, pomyslela si Mackenzie. Naopak je to nezbytně nutné.

Konečně se ocitli uvnitř policejního oddělení a dveře se za nimi zavřely. Křik reportérů rázem zmlkl a Mackenzie si ulehčeně oddechla.

„Zasraný pisálkové,“ ulevil si Porter.

Teď, když byl mimo dosah kamer, zmizela z jeho kroku strojená elegance a jeho záda se trochu nahrbila. Pomalu kráčel kolem recepce a dále chodbou, která vedla do konferenčních místností a kanceláří. Vypadal unaveně, zralý na to jít domů a při chuti ten případ co nejrychleji nějak ukončit.

Mackenzie byla v zasedačce před ním. Kolem rozložitého stolu sedělo několik policejních důstojníků. Někteří na sobě měli uniformy, zatímco jiní byli oblečení jako obyčejní lidé z ulice. Jejich přítomnost, stejně jako všechny ty novinářské štáby před budovou, nasvědčovaly tomu, že se zpráva o případu během těch dvou hodin, kdy opustila kancelář, mířila na kukuřičné pole a potom zpět, stačila rozletět do všech světových stran. Už to nebyla jenom obyčejná vražda. Stala se z toho zajímavost.

Mackenzie se natáhla po hrnku s kávou a posadila se ke stolu. Někdo už stihl pro všechna místa připravit složky s těmi několika málo informacemi, které dosud k případu sesbírali. Zatímco si je Mackenzie četla, proudili do místnosti další lidé. Po chvíli dorazil i Porter a usadil se na opačném konci stolu.

Mackenzie se podívala na svůj telefon, jenom aby zjistila, že má osm nepřijatých hovorů, pět hlasových zpráv a tucet nových emailů. Byla to krutá připomínka toho, že už před ranním odjezdem do kukuřičných polí měla na ramenou spoustu dalších případů. Smutnou ironií bylo, že zatímco její starší spolupracovníci trávili čas tím, že ji shazovali a potajmu uráželi, zároveň si také uvědomovali její kvality. Výsledkem bylo, že měla na starosti nejvíce případů z celé jednotky. Dosud se však nikdy v žádném neopozdila a počet případů, které úspěšně dotáhla do konce, byl působivý.

Přemýšlela, že si zkrátí čekání tím, že odpoví alespoň na některé emaily, ale než měla šanci s tím vůbec začít, vešel už do místnosti velitel Nelson. Dveře, kterými přišel, za sebou rychle zase zavřel.

„Nechápu, jak se o tom mohla média dozvědět tak rychle,“ zavrčel, „a pokud zjistím, že je za to odpovědný někdo v této místnosti, tak si na něm sakra smlsnu.“

Nastalo hrobové ticho. Několik policistů se začalo nervózně zaobírat složkami, které ležely na stole před nimi. Mackenzie sice Nelsona moc vážně nebrala, ale nebylo pochyb, že jeho přítomnost a hlas dokázaly tuto místnost postavit do latě.

„Takže, z toho, co doposud víme,“ začal Nelson. „Obětí je Hailey Lizbrooková, striptérka z Omahy. Třicet čtyři let, dva synové ve věku devíti a patnácti let. Myslíme si, že byla unesena předtím, než stačila nastoupit do práce a její zaměstnavatel vypověděl, že předešlé noci se také neukázala. Záznam bezpečnostní kamery z klubu Runway, kde pracovala, nezachytil nic důležitého. Takže pracujeme s předpokladem, že byla unesena někde na cestě mezi jejím bytem a klubem Runway. To je oblast dlouhá sedm a půl míle – oblast, kde už, ve spolupráci s oddělením z Omaze, vyšetřujeme několik dalších vražd.“

Podíval se na Portera, jako kdyby to byl jeho oblíbený žáček a dodal:

„Portere, proč nám nepopíšete místo činu?“

Samozřejmě, že k tomu vybral právě jeho.

Oslovený se postavil a přehlédl celou místnost, aby se ujistil, že mu všichni věnují plnou pozornost.

„Oběť byla přivázána ke dřevěnému kůlu s rukama za zády. Byla nalezena na mýtině uprostřed kukuřičného pole necelou míli od silnice. Její záda jsou pokryta ranami, pravděpodobně způsobenými nějakým druhem biče nebo podobné zbraně. Na zemi jsme zjistili stopy, které byly stejné velikosti a tvaru, jako rány na jejích zádech. I když si nemůžeme být zcela jistí, dokud to nepotvrdí koroner, vše nasvědčuje tomu, že se nejednalo o vraždu se sexuálním motivem, a to i přesto, že oběť byla svlečená do spodního prádla a její další ošacení nebylo nalezeno.“

„Díky Portere,“ řekl Nelson. „Když je řeč o koronerovi, asi před dvaceti minutami jsem s ním mluvil po telefonu. Říkal, že i když stoprocentně vše potvrdí až pitva, má za to, že příčinou smrti byla ztráta krve nebo nějaký šok, možná selhání srdce.“

Nelson se podíval směrem k Mackenzie a v jeho pohledu bylo jenom maličko zájmu. Zeptal se jí:

„Máte k tomu něco, Whiteová?“

„Čísla,“ odpověděla.

Nelson obrátil před celou místností oči v sloup. Byla to jasná známka neúcty, ale ona ji přešla bez povšimnutí, odhodlána přednést všem svou teorii předtím, než bude umlčena.

„Našla jsem dvě čísla oddělená lomítkem. Byla vytesána do kůlu, ke kterému byla přivázána oběť.“

„Co to bylo za čísla?“ zeptal se jeden z mladších policistů.

„Vlastně tam byla čísla a písmena,“ pokračovala Mackenzie. „N 511 a J 202. V telefonu mám fotku.“

„Ostatní fotografie tu budou za malou chvíli, jakmile je Nancy vytiskne,“ řekl Nelson. Mluvil rychle a s důrazem, aby nikdo v místnosti nemohl pochybovat, že téma s čísly na kůlu je odteď uzavřené.

Mackenzie poslouchala Nelsona, který vyjmenovával úkoly, jež bude třeba provést, aby bylo pokryto ono sedm a půl míle dlouhé území mezi domovem Hailey Lizbrookové a klubem Runway. Že by jeho slovům však věnovala přílišnou pozornost, to se říci nedalo. Její mysl se neustále musela vracet ke vzpomínce na to, jak bylo tělo té ženy zavěšeno. Něco z celkového obrazu místa činu jí připadalo velice povědomé, ale nedokázala určit, co to přesně je.

Začala se zaobírat stručnými poznámkami ve složce na stole před sebou, v naději, že tam zahlédne nějaký detail, který by pomohl jejím myšlenkám pohnout se dál. Prolistovala čtyři stránky informací a doufala, že něco objeví. Všechno, co však složka obsahovala, Mackenzie už věděla. I tak si ale začala vše znovu číst.

Třicet čtyři let stará žena, pravděpodobně zabita předešlé noci. Sečné a řezné rány, spousta odřenin na zádech, přivázaná k dřevěnému kůlu. Za příčinu smrti je předpokládána ztráta krve, případně srdeční zástava. Metoda svázání indikuje možný náboženský podtext, zatímco vzezření těla oběti poukazuje spíše na kontext sexuální.

Jak se těmi řádky probírala, něco se stalo. Přestala se na chvilku soustředit a nechala svou mysl jít tam, kam sama potřebovala.

To stačilo k tomu, aby si uvědomila něco, o čem doufala, že to nebude pravda. Nelson hlasitě směřoval ke konci svého monologu.

„…a vzhledem k tomu, že už je příliš pozdě na to, aby kontrolní body na silnicích měly nějaký efekt, budeme se muset spoléhat především na výpovědi svědků, a věnovat pozornost i těm nejmenším a zdánlivě bezvýznamným detailům. Má k tomu někdo co říci?“

„Jenom jednu věc, pane,“ řekla Mackenzie.

Dobře věděla, že Nelson právě zadržel povzdechnutí. Z druhého konce zaslechla, jak se Porter sám pro sebe potichoučku zachechtal. Ignorovala obojí a čekala, až ji Nelson osloví.

„Ano, Whiteová?“ zeptal se.

„Vzpomínám si, že jeden případ z roku 1987 byl podobný jako tento. Jsem si jistá, že se to stalo kousek za Roselandem. Způsob svázání byl stejný a typ ženy také. Dala bych ruku do ohně za to, že i metoda bití odpovídala té ze včerejška.“

„1987?“ zeptal se Nelson. „Whiteová, byla jste v tu dobu už vůbec na světě?“

Tato poznámka si vysloužila lehký smích ze zhruba poloviny zasedačky. Mackenzie ji nechala, stejně jako ty ostatní, sklouznout pryč a zmizet. Neměla čas na to cítit se zahanbeně.

„Nebyla,“ odpověděla namísto toho nebojácně. „Ale četla jsem o tom v hlášení.“

„Zapomněl jste, pane,“ vložil se do toho Porter, „že Mackenzie tráví svůj volný čas četbou případů uložených k ledu. Co se týče těchto věcí, je ta holka něco jako chodící encyklopedie.“

Mackenzie si dobře všimla, že ji oslovil křestním jménem a navíc ještě přidal titul holka namísto žena. Nejsmutnější na tom bylo, že si nejspíš svou neomalenost ani neuvědomoval.

Nelson se podrbal na zátylku, nadechl se a nakonec konečně uvolnil otěže onomu povzdechnutí, které v sobě již notnou chvíli držel.

„1987? Jste si jistá?“

„Skoro úplně.“

„Roseland?“

„Nebo nejbližší okolí,“ řekla.

„Dobrá,“ řekl Nelson a podíval se na vzdálený konec stolu, kde seděla žena ve středních letech a vše pozorně poslouchala. Před sebou měla na stole položený laptop, do kterého celou dobu tiše zapisovala vše, co bylo řečeno. „Nancy, mohla byste se podívat do databáze a zjistit, co o tom případu máme?“

„Ano, pane,“ odpověděla a začala psát cosi do intranetu policejního oddělení.

Nelson mezitím věnoval Mackenzie další ze svých nepřívětivých pohledů, který se dal do řeči slov přeložit asi jako: Doufám, že máš pravdu. Pokud ne, tak jenom plýtváš mým drahým časem.

„Výborně, dámy a pánové,“ řekl Nelson. „Takže se do toho pustíme následovně. Jakmile toto sezení skončí, vypraví se Smith a Berryhill do Omahy a budou k ruce místnímu oddělení. My na tom odsud začneme pracovat v párech. Porter a Whiteová, od vás dvou chci, abyste si šli promluvit s dětmi zavražděné a také s jejím zaměstnavatelem. Zjišťujeme také adresu její sestry.“

„Dovolte, pane,“ řekla Nancy a vzhlédla od počítače.

„Ano, Nancy?“

„Zdá se, že detektiv Whiteová měla pravdu. V říjnu 1987 byla v Roselandu hned za městem nalezena mrtvá prostitutka. Byla přivázaná ke kůlu. Záznam, na který se dívám, hovoří také o tom, že byla svlečená do spodního prádla a mnohočetně zbičovaná. Nebyly potvrzeny žádné známky sexuálního násilí a nebyl ani objasněn motiv vraždy.“

Místnost znovu výrazně ztichla, protože tohle mohlo měnit dosavadní postup. Byl to nakonec Porter, kdo promluvil. Mackenzie si byla jistá, že se to pokusí nějak zamést pod stůl, ale přesto v jeho hlase zaslechla i náznak obav.

„Stalo se to skoro před třiceti lety,“ řekl. „Spojení mezi oběma případy je podle mě jenom velmi tenoučké.“

„Ale spojení to je,“ nedala se Mackenzie.

Nelson plácnul svými masitými dlaněmi o desku stolu a zamračeně se na ni podíval. „Pokud to je spojení, víte, co to znamená?“

„Znamená to, že máme co dělat se sériovým vrahem,“ odpověděla. „A jenom podezření, že je to skutečně sériový vrah, znamená, že bychom měli zavolat FBI.“

„Ach, kruci,“ reagoval Nelson. „přeháníte. Sakra hodně přeháníte, Whiteová.“

„Bez urážky, pane,“ řekla Mackenzie, „stojí to za prověření.“

„Teď, když to ten váš super mozek vynesl na stůl, už se tím zabývat musíme,“ odpověděl Nelson. „Zavolám na pár míst a vám osobně svěřím vyšetřování téhle hypotézy. Prozatím se však budeme věnovat stopám, které jsou plně relevantní a čerstvé. To je vše. Všichni do práce.“

Skupinka kolem konferenčního stolu se začala pozvolna rozcházet. Každý si odnášel svou složku s informacemi. Když byla Mackenzie na odchodu z místnosti, Nancy se na ni jemně usmála. Byl to asi největší výraz podpory, který tu Mackenzie za poslední dva týdny obdržela. Nancy tu sloužila jako sekretářka a recepční, ale byla velmi dobrá i v ověřování a zjišťování informací. Mackenzie měla za to, že je Nancy jednou z mála ze starších členů sboru, kteří s ní neměli žádný problém.

„Porter a Whiteová, počkejte,“ řekl Nelson.

Všimla si, že i Nelson teď projevuje jisté známky znepokojení, stejně jako Porter, když před chvílí mluvil. Nelson se však zdál být tou myšlenkou zasažen ještě více.

„Dobrá připomínka toho případu z 1987,“ řekl Mackenzie. Zdálo se, že jej přímo fyzicky bolí, když jí musí pochválit. „Je to sice výstřel do tmy, ale nutí nás přemýšlet a zajímat se…“

„Zajímat se o co?“ zeptal se Porter.

Mackenzie nikdy nechodila ráda kolem horké kaše, a tak za Nelsona odpověděla sama.

„Proč se rozhodl znovu začít.“ řekla.

A potom ještě dodala:

„A kdy zabije znovu.“

KAPITOLA TŘETÍ

Seděl ve svém autě a užíval si okolní ticho. Lampy pouličního osvětlení vrhaly nažloutlé světlo. Takhle pozdě v noci už po ní nejezdilo mnoho aut a celé okolí bylo strašidelně tiché. Věděl, že kdokoliv, kdo je teď v této části města a, takhle pozdě, venku, má v úmyslu vyřizovat svoje záležitosti v tajnosti. To mu jenom usnadňovalo soustředění na jeho práci – DOBROU PRÁCI.

Chodníky byly temné, až na občasný neon osvětlující ošumělé budovy. Postava velmi obdařené ženy zářila z okna budovy, kterou pozoroval. Byla jako maják na rozbouřeném moři. Jenže na takových místech jeden jenom stěží našel útočiště – alespoň ne útočiště hodné respektu.

Jak tak seděl v autě, tak daleko od pouličních světel, jak jen to bylo možné, přemýšlel o sbírce, kterou měl doma. Než se této noci vydal ven, pozorně ji celou prostudoval. Byly to drobné suvenýry jeho práce, které si rovnal na malý pracovní stůl: kabelka, náušnice, zlatý řetízek a pramínek vlasů uložený v plastikové krabičce na jídlo té nejmenší velikosti. Byly to připomínky toho, že má svůj úkol a práci. A že ani jedno ještě neskončilo.

Tu se z jednoho domu na opačné straně ulice vynořila mužská postava a vytrhla jej z jeho zadumání. Nadále však pokojně a bez hnutí seděl a sledoval, co se bude dít. Za ty roky se naučil trpělivosti dokonale. Jenže teď, když věděl, že musí pracovat rychle, začínal být neklidný.

Co když nebyl dostatečně precizní?

Moc na výběr ale neměl. Vražda Hailey Lizbrookové už byla dokonce i ve zprávách. Lidé jej hledali – jako kdyby snad udělal něco špatného. Prostě tomu vůbec nerozuměli. To, co té ženě dal, byl přece dar.

Akt milosrdenství.

V minulosti by si mezi jednotlivými svatými činy dával na čas. Jenže teď měl naspěch. Bylo toho tolik, co bylo třeba udělat. Vždycky tu ty ženy byly – na rozích zapadlých uliček, v reklamách, v televizi.

Však oni to nakonec všichni pochopí. Poznají pravdu a ještě mu poděkují. Zeptají se ho, jak žít čistý život a on jim otevře oči.

O pár okamžiků později neonový obraz ženy v okně potemněl a světlo uvnitř v místnosti spolu s ním. Celá budova se ponořila do tmy. Zavíralo se.

Věděl, že to znamená, že zadním vchodem každou chvíli vyjdou ty ženy ven ke svým autům a vyrazí domů.

Zařadil rychlost a pomaloučku jel kolem bloku. Měl pocit, že jej pouliční lampy pronásledují, ale zároveň dobře věděl, že tu teď nejsou žádné oči, které by jej mohly vidět. V této části města bylo každému všechno jedno.

Většina aut, zaparkovaných vzadu za budovou, vypadala dobře. Vystavování vlastního těla na odiv přinášelo očividně dobré výdělky. Zaparkoval na vzdáleném konci parkoviště a znovu čekal.

Trvalo ještě dlouho, než se konečně vchod pro zaměstnance otevřel. Do nočního vzduchu vyšly dvě ženy, následované mužem, který budil dojem, že tu pracuje jako ochranka. Bylo nasnadě položit si otázku, jestli by tento člověk mohl představovat problém. Pro podobné případy byla pod sedadlem řidiče ukryta pistole, kterou by její majitel použil, kdyby to bylo nutné. Doufal však, že se tomu vyhne. Ještě nikdy ji nepoužil. Střelnými zbraněmi vlastně pohrdal. Bylo na nich cosi nečistého. Člověk nemusel mít žádné kvality, aby je mohl úspěšně používat.

Konečně se lidé na parkovišti rozešli ke svým automobilům a odjížděli pryč.

Sledoval, jak koncová světla jejich aut mizí za rohem, když tu najednou ve svém sedadle strnul. Rozbušilo se mu srdce. To byla ona. To byla ta, kterou si vybral.

Byla nevysoká, její vlasy byly obarvené na blond a sestřižené po ramena. Díval se, jak nastoupila do svého auta a sám nesešlápl plyn, dokud nezmizela za rohem jako ostatní.

Potom pomalu odjel z parkoviště a jal se objíždět budovu z druhé strany, aby nevzbudil pozornost. Instinktivně přitom sáhnul pod sedadlo a nahmatal tam připravený provaz. Ten dotyk jej uklidnil.

Bylo osvěžující vědět, že po hledání a číhání se konečně přiblížila chvíle oběti.

Již brzy to přijde.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Mackenzie seděla na sedadle spolujezdce a na klíně měla položených několik složek s dokumenty. Porter řídil a prsty si přitom vyťukával o volant melodii od Rolling Stones. Jeho autorádio bylo vždycky naladěno na jednu a tu samou rockovou stanici. Mackenzie se na něj rozzlobeně podívala. Její soustředění bylo díky tomu řevu v troskách. Chvíli se dívala, jak reflektory protijedoucích automobilů krájí silnici v rychlosti devadesáti mil v hodině, a potom se k němu otočila.

„Mohl byste to prosím ztlumit?“ požádala jej.

Obvykle by to ignorovala, ale teď se pokoušela soustředit, naladit se na myšlení vraha a pochopit jej.

Porter zakroutil hlavou a s povzdechnutím otočil tlačítkem rádia. Když hudba utichla, nesouhlasně se na ni podíval.

„Co vůbec doufáte, že najdete?“ zeptal se.

„Nesnažím se tam nic najít,“ odpověděla. „Jenom chci zkusit složit jednotlivé kousky dohromady a pochopit lépe vrahovu osobnost. Pokud bychom dokázali myslet jako on, měli bychom mnohem lepší šance jej najít.“

„Nebo,“ namítl Porter, „můžete prostě jenom počkat, než se dostaneme do Omahy a promluvíme si s dětmi jeho oběti. A také s její sestrou, jak nám povídal Nelson.“

Ani se na něj nemusela dívat, aby věděla, že se snaží zesumírovat nějaký sakra chytrý dodatek. Musela uznat, že za to zasloužil trochu uznání. Když byli jenom sami dva, někde na cestách nebo na místě činu, tak si Porter svoje chytré řeči na její osobu nechával víceméně pro sebe a zůstával věcný.

Pokusila se vrátit zpět k poznámkám na svém klíně. Porovnávala ty z roku 1987 s těmi čerstvými z případu vraždy Hailey Lizbrookové. Čím vícekrát je přečetla, tím více si byla jistá, že byly oba zločiny provedeny jedním a tím samým člověkem. Co ji však frustrovalo, byl fakt, že ani u jednoho z případů, nebyl jasný žádný motiv.

Procházela dokumenty sem a tam, převracela stránky a porovnávala informace. Dokonce si u toho začala sama pro sebe mumlat, pokládat otázky a nahlas k nim přiřazovat fakta pro odpovědi. Dělávala to už od střední školy, když se opravdu ponořila do řešení nějakého problému. Nikdy se jí nepodařilo z toho vyrůst.

„Ani v jednom případu není žádná evidence o sexuálním napadení,“ řekla potichu. „Žádné očividné svazky mezi oběťmi, až na profesi. Nic nenasvědčuje náboženskému motivu. Proč by to jinak nedotáhl do konce a rovnou je neukřižoval? Jak by obyčejné kůly zapadaly do náboženské motivace činu? Čísla byla přítomna na obou místech činu, ale ani jedno se nezdá mít jasný vztah k vraždám.“

„Nevykládejte si to špatně,“ řekl Porter, „ale já bych opravdu radši poslouchal svoje Stouny.“

Mackenzie se přestala bavit sama se sebou a tu si všimla, že kontrolka na jejím telefonu bliká. Poté, co se s Porterem vydali na cestu, poslala Nancy email, ve kterém ji žádala o pár drobných průzkumů v databázi zločinů za posledních třicet let, podle klíčových slov kůl, striptérka, prostitutka, servírka, kukuřice, bičování, a k tomu kód N511/J202. Blikající telefon oznamoval, že si Nancy se svým úkolem, jako ostatně vždycky, pospíšila.

V těle emailu stálo: Obávám se, že nic moc nemám. Přesto jsem připojila pár souborů s několika případy, které jsem našla. Hodně štěstí!

U emailu bylo pouhých pět příloh. Mackenzie si je všechny ihned prohlédla. Tři z nich s vraždou Lizbrookové, nebo tou z osmadevadesátého, očividně neměly nic co do činění. Poslední dvě však byly zajímavější a minimálně si zasloužily hlubší zkoumání.

Jedním z nich byl případ z roku 1994, kdy byla nalezena mrtvá žena za jednou opuštěnou stodolou v zemědělské oblasti zhruba osmdesát mil od Omahy. Byla přivázána ke dřevěnému kůlu a podle hlášení byla v době objevení mrtvá už nejméně šest dní. Když ji našli, byla již ztuhlá a navíc se smečka zvířat – nejspíše to byli rysové – začala živit na jejích dolních končetinách. Žena měla dlouhý záznam trestů, včetně dvou odnětí svobody za prostituci. Ani tentokrát nebyly objeveny žádné známky sexuálního zneužití a i když měla na zádech rány od biče, zdaleka nebyly tak výrazné jako ty, jež utržila Hailey Lizbrooková. Hlášení však neobsahovalo žádnou zmínku o číslech na kůlu.

Druhý možná související dokument byl o devatenáctileté dívce, po které bylo vyhlášeno pátrání, když se nevrátila ze svého prvního roku pobytu na univerzitě v Nebrasce. To bylo v roce 2009. Když bylo její tělo objeveno uprostřed polí o tři měsíce později, bylo zpola zakopáno a i v tomto případě měla na zádech rány od biče nebo provazu. Obrázky později pronikly do tisku, společně s dalšími fotografiemi dívky bavící se na jakési divoké sexuální párty na univerzitních kolejích. Fotografie byly údajně pořízeny týden předtím, než bylo ohlášeno její zmizení.

Poslední případ byl trochu přitažený za vlasy, ale Mackenzie doufala, že by oba mohly být s případem ze sedmaosmdesátého a případem Hailey Lizbrookové spojeny.

„Co to tam máte?“ zeptal se Porter.

„Nancy mi poslala nějaká hlášení o dalších případech, které mohou souviset.“

„Stojí nějaký za pozornost?“

Mackenzie chvilku zaváhala, ale potom mu pověděla o těch dvou. Když skončila, Porter jenom pokýval hlavou a sledoval noční silnici. Zrovna míjeli směrovou ceduli oznamující, že Omaha je vzdálena dvacet dva mil.

„Myslím, že se občas příliš snažíte,“ řekl Porter po chvíli. „Pracujete, jak jen můžete, a spousta lidí si toho už všimla. Ale buďme upřímní: ne každý případ souvisí s jinými, aby pro vás nakonec mohl vzniknout nějaký monstr proces.“

„Tak mě pobavte,“ řekla Mackenzie. „Co vám právě teď říkají vaše instinkty? S čím máme tu čest?“

„Je to jenom obyčejnej grázlík, kterýmu máma pořádně nenakládala na zadek,“ odpověděl Porter pohrdavě. „Když si promluvíme s dostatečným počtem lidí, najdeme ho. Celá tahle analýza je jenom ztráta času. Lidi se nehledají tím, že se jim nabouráme do hlav. Děje se to kladením otázek. Pouliční práce. Od domu k domu a jednoho svědka k druhému.“

Odmlčeli se a Mackenzie chvíli přemýšlela o tom, jak jednoduše Porter viděl svět kolem sebe. Jak černobílý pro něj byl. Nebyl v něm žádný prostor pro detaily a maličkosti, nic mimo předem určené předpoklady. Ona si naopak byla jistá, že člověk, se kterým mají co do činění, je mnohem sofistikovanější.“

„Co si o našem vrahovi myslíte vy?“ zeptal se po chvíli.

V jeho hlase přitom zněl odpor, jako kdyby se jí zeptat ani nechtěl, ale dlouhé mlčení jej k tomu přinutilo.

„Myslím, že nenávidí ženy pro to, co představují,“ řekla tiše a stále si ještě v mysli svůj názor utvářela. „Možná, že je to padesátiletý panic, který si myslí, že sex je divný – ale zároveň se nemůže vyrovnat s jeho potřebou. Zabíjení žen mu dává pocit, že vítězí nad vlastními instinkty, které mu rozumově připadají člověka nehodné a odpudivé. Dokud může eliminovat zdroj té touhy, jež jej trápí, cítí, že nad tím má kontrolu. Rány bičem na zádech indikují, že své oběti vlastně trestá za jejich provokativní náturu. Potom tu máme ještě fakt, že nikdy není dokázáno sexuální zneužití. To mě přivádí k myšlence, že by jeho činy mohly v jeho očích být nějakým pokusem o očišťování.“

Porter zakroutil hlavou skoro stejně, jako kdyby to udělal zklamaný rodič.

„Přesně o tomhle mluvím,” řekl. „Ztráta času. Už jste se do toho zamotala tak hluboko, že už ani nevíte, co si o tom myslet – a nic z toho nám nijak nepomáhá. Ve skutečnosti si nevidíte na špičku nosu.”

Znovu je obklopilo trapné ticho. Porter evidentně již řekl to, chtěl a tak znovu zapnul svoje rádio.

Vydrželo to ale jenom pár minut. Už se blížili do Omahy a musel brzy vypnout rádio sám od sebe. Potom dokonce znovu promluvil a jeho hlas přitom zněl poněkud nervózně. Mackenzie v něm však rozpoznala i snahu dát najevo, kdo je v tomto vyšetřování šéfem.

„Už jste někdy mluvila s dětmi, které zrovna přišly o rodiče?” zeptal se jí.

„Jednou,” odpověděla. „Po přestřelce mezi gangy. Byl to jedenáctiletý kluk.”

„Taky jsem to už párkrát zažil. Není to zrovna příjemné.”

„To teda není,” souhlasila Mackenzie.

„Takže poslouchejte, budeme se ptát dvou malých kluků na jejich mrtvou mámu. Dřív nebo později přijde řeč na místo, kde pracovala. Musíme to zvládnout citlivě, s ohledem na děti a v rukavičkách.”

Mackenzie zuřila. Nebyla žádný zelenáč, ale on s ní mluvil jako s děckem.

„Nechte mluvit mě. Vy můžete být utěšovatelka, když začnou brečet. Nelson říkal, že tam bude i její sestra, ale nějak si nedokážu představit, že by nám je mohla nějak pomoci utišit. Nejspíš bude stejně zdrcená jako ty děti.”

Mackenzie si nemyslela, že je to zrovna nejlepší nápad. Jenže v případu byl zainteresovaný jak Nelson, tak Porter, a bylo lepší nevzpouzet se jim úplně ve všem. Takže když si Porter přál vyslýchat dvě vyděšené děti, bude mu to muset umožnit.

„Jak si přejete,”' procedila mezi zuby.

Znovu se odmlčeli. Porter tentokrát už ani nezapnul rádio, a tak jim jako zvuková kulisa sloužilo jenom předení motoru a šustění listů ze složky, kterou měla Mackenzie na klíně. V těch dokumentech, které poslala Nancy, se ukrýval mnohem rozsáhlejší příběh. Tím si Mackenzie byla jistá.

Samozřejmě, aby mohly společně vypravovat jasný příběh, musely by být odhaleny všechny postavy. Jenže ta nejdůležitější se zatím stále ukrývala ve stínech.

Na další křižovatce zahnuli a výrazně pomalejší rychlostí objevili ztichlý blok budov. Mackenzie se zmocnil ten známý pocit, kdy si přála být kdekoliv, ale hlavně ne tam, kde byla.

Už za chvíli se setkají s dětmi zavražděné.