Ještě Než Zabije

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Jeho obývací pokoj byl povětšinou temný. Osvětlovalo jej jenom pár proužků ranního slunce prorážejícího mezi žaluziemi. Seděl ve starém, potrhaném křesle a díval se na dřevěný stůl s odklápěcím víkem stojící ve vzdálenějším rohu pokoje. Víko bylo odklopené a odkrývalo pohled na věci, které si schoval od každé oběti.

Byla tam malá kabelka s peněženkou. V ní byl uložen řidičský průkaz na jméno Hailey Lizbrookové. Byla tam také sukně ženy, kterou pověsil v polích, a pramen blond vlasů s černým melírem na památku na ženu od opuštěného domu.

Stále tam však bylo dost místa na upomínky zbývajících obětí—upomínky na každou ženu, kterou vzal ve jménu práce, jež mu Bůh uložil. Zatím byl spokojený s tím, jak se věci vyvíjely, ale zároveň věděl, že toho má ještě hodně před sebou.

Seděl ve svém křesle, díval se na ty věci – své trofeje – a čekal, až slunce dokončí cestu vzhůru na nebe. Pouze tehdy, když nastane plný den, se bude moci dát znovu do práce.

Díval se na věci na tom zavíracím stole a přemýšlel (zdaleka ne poprvé), jestli je špatný člověk. Nemyslel si to. Někdo tu práci udělat musel. Nejtěžší úkoly byly odjakživa svěřovány těm, kteří se nebáli je vykonat.

Ale občas, když slyšel ty ženy naříkat a prosit o život, napadlo jej, jestli s ním třeba opravdu není něco v nepořádku.

Když pruhy světla na podlaze změnily barvu z matně žlutavé do skoro až příliš jasně bílé, věděl, že nadešel čas.

Vstal z křesla a vydal se do kuchyně. Prošel jí a zadními dveřmi vyšel na dvůr za jeho domem.

Dvorek byl malý, vytyčený starým kovovým plotem, který se tam vůbec nehodil, ale zanedbalost sousedství jej dobře skrývala. Tráva na dvoře byla vysoká a plná plevelu. Když se jí prodíral, vyrušoval tím včely a spoustu dalších brouků, kteří tam byli doma.

Na druhém konci dvorku, zabírala celý levý roh stará kůlna, která svou ohyzdností jenom podtrhovala celkově nevzhledný zbytek nemovitosti. Došel k ní a se zaúpěním zrezlých pantů otevřel dveře. Uvnitř byla tma. Než tam vstoupil, rozhlédl se po domech v blízkém sousedství. Nikdo nebyl doma. Jejich denní program znal dokonale.

V nyní bezpečném světle deváté hodiny ranní vstoupil dovnitř a tiše za sebou zavřel. Uvnitř bylo cítit dřevo a prach. Když vstoupil, vyrušil velkou krysu, která se prohnala kolem zdi a zmizela kdesi v zadním rohu. Nevěnoval hlodavci pozornost a namísto toho si to zamířil ke třem dlouhým dřevěným kůlům, položeným u pravé vnitřní stěny kůlny. Byly vyrovnány tak, že při pohledu zepředu připomínaly pyramidu. Dva ležely vedle sebe a třetí uprostřed na nich. Ještě před deseti dny jich tu měl šest. Ale tři z nich už jeho poslání dobře posloužily.

Teď nastal čas připravit další.

Došel ke kůlům a pomalu s láskou přejel rukou po cedrovém dřevě horního z nich. Pokračoval dál dozadu, kde měl u zdi malý pracovní stolek. Byla tam stará rezavá ruční pilka se spoustou ulámaných zubů, kladívko a dláto. Sebral ze stolu poslední dva jmenované nástroje a vydal se zpátky ke kůlům.

Když sevřel v ruce topůrko kladiva, pomyslel na otce. Býval tesařem a častokrát mu povídal, že pán Ježíš byl také tesař. Myšlenky na otce jej dovedly k myšlenkám na matku. Na to, jak je opustila, zatímco jemu bylo pouhých sedm let.

Myslel i na muže, který bydlel o kus dál v jejich ulici a který k nim chodil na návštěvu, když otec nebyl doma. Vzpomínal si na vrzající péra postele a oplzlá slova, která přicházela z matčiny ložnice, doprovázená jejími výkřiky—výkřiky, které působily zároveň bolestně i šťastně.

„Jemto naše tajemství,“ říkala matka. „Je to jenom náš kamarád a táta o tom nemusí nic vědět, dobře?“

Tehdy s ní souhlasil. Navíc se zdálo, že je maminka šťastná. Právě proto byl potom tak zmatený, když je najednou opustila.

Položil obě ruce na kůl a zavřel oči. Moucha, která v tom okamžiku seděla na zdi kůlny, by si mohla myslet, že se ten muž k tomu kusu dřeva modlí, nebo se s ním pokouší nějak komunikovat.

Když bylo hotovo, otevřel oči a začal kladivem jemně poklepávat na hlavu dláta.

V matném světle, pronikajícím mezi rozklíženými prkny pomaloučku vznikal nápis.

Nejprve N511, a potom J202.

Další přijde na řadu samotná obětina.

A tu si vezme již dnes v noci.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Mackenzie vcházela do kavárny a cítila malou jiskřičku naděje. Poté, co se vzpamatovala z rozhovoru se sestrou, vzala telefon ruky znovu a zavolala někomu, s kým už docela dlouho nemluvila. Jejich rozhovor byl stručný, věcný a skončil ujednáním schůzky u kávy.

Když vkročila dovnitř, rozhlédla se a okamžitě jej poznala. Nebylo těžké jej přehlédnout. Mezi spoustou spěchajících, převážně mladých a hezky oblečených lidí, jeho bílé vlasy a flanelová košile svítily jako maják.

Byl k ní otočen zády, a tak se k němu pomalu přiblížila a jemně mu položila ruku na rameno.

„Jamesi,” řekla. „Jak se máte?“

Ohlédl se k ní, přátelsky se usmál a pokynul jí, ať se posadí.

„Mackenzie, přísahám bohu, ty jsi stále krásnější,” pověděl jí.

„A vy zase stále větší lichotník,” odpověděla s úsměvem. „Ráda vás vidím, Jamesi.”

„Nápodobně,” řekl.

Jamesi Woernerovi už táhlo na sedmdesát, ale vypadal spíš na osmdesát. Byl vysoký a hubený, což jeho bývalé kolegy přimělo přezdívat mu Jeřáb, podle Ichaboda Jeřába. Nakonec si na to jméno zvyknul a nechal se tak oslovovat i poté, co odešel do důchodu, který mu však stejně nezabránil zůstat alespoň v pozici konzultanta pro místní policejní sbor. Dvakrát byl dokonce požádán o pomoc i státní policií.

„Takže, co tak strašného se muselo stát, že voláte na pomoc takového starého prda, jako jsem já?” zeptal se.

Ta otázka byla položena s humorem, ale Mackenzie se přesto zachvěla. James byl už druhý člověk za méně než dvě hodiny, který z jejího telefonátu poznal, že má potíže.

„Říkala jsem si, jestli jste někdy dělal na případu, který se vám dostal pořádně pod kůži,” odpověděla. „Tím nemyslím jenom něco, co člověka obtěžuje. Mám na mysli případ, který vás ovlivňuje tak silně, že začínáte být paranoidní. Ať už jste doma nebo v práci. Navíc máte pocit, že každá nepovedená stopa, je vaše chyba.”

„Řekl bych, že tu mluvíme o tom trapně pojmenovaném Strašákovi, že?” zeptal se.

„Jak to…” zeptala se málem, ale pak si uvědomila, že odpověď vlastně zná a on na ni vzápětí stejně odpověděl.

„Viděl jsem tvoji fotku v novinách,“ vysvětlil, než si poprvé usrkl kávy. „Měl jsem z toho radost. Ty takovéhle případy potřebuješ a já si matně vzpomínám, že jsem ti před pár lety říkal, že tě to dřív nebo později potká.”

„Říkal jste to,” připustila.

„Ale jinak pořád ještě kysneš na místním oddělení, že?”

„To je pravda.”

„Chová se k tobě Nelson dobře?”

„Jak jen to jde, vzhledem k lidem, se kterými pracujeme. To on mě dosadil do čela tohohle případu. Doufám, že mi tím dává šanci dokázat moje kvality, takže všechna chlapská přezíravost bude moci konečně zmizet.”

„Stále pracuješ s Porterem?”

„Pracovala jsem, ale když dorazil ten agent FBI, Porter byl přeložen.”

„Takže pracuješ s federálama,” usmál se James. „Myslím, že to byla další věc, kterou jsem ti předpovídal. Ale to odbíhám.”

Usmál se a naklonil se k ní blíže.

„Pověz mi, proč tě ten případ tak vzal? A pokud mi nepovíš všechno, tak si vezmu svoje kafe a půjdu. Mám před sebou náročný den plný absolutně ničeho.”

Usmála se.

„Kouzelný životní styl v důchodu,” poznamenala.

„To je sakra pravda,” přitakal. „Ale nekličkuj.”

Věděla, že nemá cenu kroužit kolem. Naučila se to zhruba před pěti lety, když si ji vzal pod křídla, aby ji naučil základům profilování a kriminální psychologie v praxi. Ten muž byl paličatý a vždy šel rovnou k věci—Mackenzie si myslela, že to je důvod, proč spolu tak dobře vycházejí.

„Myslím, že je to proto, že ten chlap nejspíše zabíjí pouze ženy. Navíc pouze ty, které k vydělávání peněz používají svoje tělo.”

„A proč ti to tak vadí?”

Nebylo jí příjemné o tom mluvit, ale proto sem přeci přišla.

„Musím kvůli tomu myslet na sestru, a když myslím na ni, myslím i na tátu. Jakmile se to stane, nemůžu snést fakt, že jsem toho Strašáka ještě nechytla.”

„Tvoje sestra byla striptérka?” ptal se James dál.

Přikývla.

„Jen asi šest měsíců. Nelíbilo se jí to. Ale peníze stačily na to, aby se mohla vyhrabat z dluhů.  Vždycky je mi smutno, když si představím, že se živí něčím takovým, a i když to není ona, koho nacházíme na těch kůlech, je docela dobře možné, že ty ženy žijí velmi podobný život jako Steph.”

„Mackenzie, víš, že vracet se ke svému otci pokaždé, když se věci nevyvíjejí nejlíp, není zrovna to nejlepší, co pro sebe můžeš udělat, že? Takhle se mučit prostě nemusíš.”

„Já vím, ale nemůžu si pomoci.”

„Pokus se to pro teď pustit z hlavy. Předpokládám, že jsi mi zavolala proto, že potřebuješ radu, jak dál, je to tak?”

„Přesně.”

„Inu, špatné je to, že ti můžu říct maximálně to, co jsem vyčetl ze zpráv. Hledáte muže s averzí k sexu, který měl nejspíše problémy s manželkou, sestrou nebo matkou. Taky bych řekl, že ten chlápek nechodí moc často mezi lidi. Jeho tendence vystavovat oběti v rurálních oblastech napovídá, že vyrůstal na venkově. Nejspíše i teď žije v nějaké polorozpadlé čtvrti. Pokud ne v tomto městě, tak určitě ne dále než v okruhu sta mil. Jsou to ale jenom moje domněnky.”

„Takže bychom mohli zúžit pátrání na někoho, kdo má doma cedrové kůly a žije v nějaké horší čtvrti?”

„Pro začátek. Teď mi ale pověz, jestli sis na těch místech činu nevšimla nějakých detailů, které třeba mohly být, kvůli celkové hrůznosti té scény, lehce zatlačeny do pozadí?”

„Jenom ta čísla,” odpověděla.

„Ano, četl jsem o nich, i když asi jenom dvakrát. Média jsou tak posedlá profesí těch žen, že všechno ostatní odsouvají stranou. Jako právě ta čísla. Ale pamatuj si: místo činu nikdy není takové, jak se na první pohled jeví. Každé vypráví nějaký příběh, i kdyby měl být třeba schovaný pod něčím, co vypadá zcela banálně. Příběh je tam vždycky. Tvoje práce je ho najít, vyhodnotit a zjistit, co to pro případ znamená.”

Mackenzie se zamyslela. Co jen tak mohla přehlédnout?

„Chtěla bych se vás zeptat ještě na něco dalšího,” řekla. „Chystám se udělat něco, co jsem ještě nikdy nezkusila a nechci, aby se tím moje situace ještě zhoršila. Je tu šance, že se mi to díky tomu zadře pod kůži ještě víc než teď.”

James se na ni chvilku díval a potom se usmál tím svým úsměvem, kterým ji provokovával, když byl ještě jejím mentorem. Vždycky to značilo, že přišel na něco, co mu nepověděla a on ji teď díky tomu držel v hrsti.

„Ty se chceš vrátit na ta místa činu,” řekl.

„Ano.”

„Pokusíš se vcítit se do vraha,” pokračoval. „Pokusíš se vidět ta místa očima člověka s komplexem—nenávistí k ženám a nejspíš i strachu ze sexu.”

„To je přesně můj plán,” odpověděla.

„Kdy se do toho dáš?”

„Jakmile odsud odejdu.”

James chvíli vypadal, že to celé zvažuje. Znovu se napil kávy a potom přikývl.

„Vím, že jsi toho schopná,” řekl. „Ale jsi na to i mentálně připravená?”

Mackenzie pokrčila rameny a řekla, „Musím být.”

„Může to být nebezpečné,” varoval ji. „Pokud se začneš dívat na místo činu očima vraha, může to rozhodit způsob, jakým ho vidíš jakožto trénovaný policista. Musíš na to být připravená—včas rozpoznat, co jsou temné inspirace vrahovy domnělé mysli a co už je tvoje touha toho parchanta najít a zašít.“

„Já vím,” řekla Mackenzie tiše.

James zabubnoval prsty na svém kelímku. „Chceš, abych jel s tebou?”

„Přemýšlela jsem, že tě o to požádám,” řekla Mackenzie. „Ale myslím, že je to něco, co budu muset udělat sama.”

„To je nejspíš správné rozhodnutí,” řekl James. „Musím tě ale varovat: až se pokusíš spatřit ta místa jeho očima, nedovol sama sobě přeskočit k nějakým závěrům. Zůstaň otevřená. Nesmíš to utnout s tím, že tenhle chlápek prostě nenávidí ženy. Nech to místo, ať k tobě promlouvá, a ty to jenom zaznamenávej, ale nehodnoť.”

Mackenzie se neubránila úšklebku. „To zní jak nějaká esoterika,” řekla. „Dal jste se na novou filozofii, Jamesi?”

„Ne. S důchodem filozofie končí. Pověz mi, kolik máš času, než se vydáš na tu malou výpravu?”

„Moc ne,” řekla. „První místo bych chtěla navštívit už v poledne.”

„Dobrá,” řekl. „To znamená, že trochu času máš. Co takhle odložit toho Strašáka na chvilku stranou, dát si taky kafe a pobavit trošku tohohle starce. Co říkáš?”

Věnovala mu pohled, kterému se tolik bránila, když byl ty necelé dva roky jejím mentorem. Byl to pohled mladé dívky, dívající se na svého otce a snažící se mu udělat radost. Nikdy se nepotřebovala podrobovat sebepsychoanalýze. Věděla to od první chvíle, kdy ji začal učit a trávit s ní dva dny v týdnu po dvou hodinách. James Woerner ji v tu dobu nahrazoval otce a to bylo něco, za co mu bude nadosmrti vděčná.

Takže když ji teď žádal, aby se chopila hrnku s kávou a trochu si s ním popovídala, s radostí přijala. Kukuřičné pole, polní cesty i ten starý opuštěný barák tam jsou desítky let a nehýbou se. Další hodinu a půl ještě počkají.

KAPITOLA DVACÁTÁ

Když se ještě učila u Jamese Woernera, byla často chválena pro svůj instinkt. Říkával, že má čuch, který je lepší než čtení z ruky a čajových lístků, čuch na to zjistit, co je třeba učinit v dalším kroku pátrání. Právě proto nakonec neztrácela čas s kukuřičným polem, kde objevili Hailey Lizbrookovou, ani tou otevřenou plání, kde bylo vystaveno druhé tělo.

Místo toho se rozjela rovnou k opuštěnému domu, kde našli poslední zavražděnou. Když tam byla poprvé, měla pocit, jako by temné otvory po oknech domu sledovaly, jako oči, každý její pohyb. Celou dobu měla pocit, že to místo toho nabízí víc, než co zatím objevili. Jenže když se potom semlel ten incident s Ellisem Popem, nestihla tam už vyšetřit nic.

Teď zaparkovala před domem a než vystoupila, chvíli se na něj z auta jenom tak dívala. I zepředu působil depresivně. Jako vzor pro všechny strašidelné domy v knihách nebo filmech. Dívala se na ten dům a pokoušela se vcítit se do toho, jak by jej viděl vrah. Proč si vybral tohle místo? Líbil se mu ten dům samotný, anebo ta prázdnota a izolace kolem?

Napadlo ji, jak dlouho asi ten člověk vybíral místa, kde svoje oběti vystaví. Pitevní nálezy potvrdily, že ženy byly na místo přivlečeny a teprve potom zabity, namísto toho, aby je usmrtil  někde v úkrytu a posléze jednoduše vystavil. Ale proč? Co tím chtěl říci?

Po chvíli konečně vystoupila z auta, ale než se vydala na zdevastovanou verandu, obešla dům, aby se podívala na místo, kde byla nalezena třetí oběť. Tělo a kůl byly samozřejmě již odstraněny a celá oblast byla znatelně pošlapaná spoustou lidí a autorit, které se tu za tu dobu vystřídaly. Mackenzie se postavila na místo, kde byl zaražen kůl. Díra po něm byla stále ještě patrná.

Sehnula se a položila ruku na díru. Potom pohlédla k lesu a zadní stěně domu, ve snaze spatřit stejný obraz, který viděl vrah ve chvíli, kdy té ženě začal ubližovat. Mackenzie přeběhl mráz po zádech, když zavřela oči a pokusila se si to představit.

Bič, který používal, byl na konci rozvětvený a, podle ran na tělech obětí, nejspíše i opatřený ostny. Přesto však bylo zapotřebí velké síly, aby jím rozsekl kůži tak, jak to viděli. Nejprve si však své oběti nejprve prohlížel. Chodil v kruzích kolem kůlu a užíval si jejich vzlykot a žadonění o slitování. Tu se najednou něco stalo. Mackenzie dostala nápad. Možná, že oběť řekne něco, co jej přiměje se do toho pustit. Tehdy je začne bičovat.

Na tomto místě bil oběť zuřivěji než ty předchozí. Rány se neomezovaly jenom na záda, jako u předchozích obětí, ale táhly se i po břiše a hrudníku. Pár jich dokonce bylo i na spodní části zadku. Ať už je to jakkoliv, v určitém okamžiku vrah usoudí, že je práce hotová. Ale co potom? Ujistí se, že jsou mrtvé, než odjede ve svém náklaďáku, nebo možná dodávce? Jak dlouho s nimi zůstává na místě činu?

Pokud ty ženy zabíjí pro něco víc, než jenom zvrácenou touhu, pokud je v tom zapojená jakási averze k ženám, tak se na místě pravděpodobně ještě nějaký čas zdržuje a dívá se, jak krvácejí a jak hasne záře v jejich očích. Když zemřou, možná potom má dostatek odvahy si prohlédnout jejich těla a třeba se i třesoucí rukou dotknout jejich ňader. Cítil se bezpečně, nebo snad mocný či radostný, když je viděl krvácet a pomalu umírat, aby nakonec na odiv zůstala jenom jejich těla?

Mackenzie otevřela oči a podívala se na díru, na níž stále ještě spočívala její ruka. Analýza prokázala, že všechny tři díry byly vykopány obyčejnou lopatou a v rychlém tempu spíše, než aby byl použitý mnohem vhodnější rýč na zasazování tyčí. Dělal to všechno ve spěchu, aby už mohl začít, a když byla jáma vykopána, vsunul do ní kůl a napěchoval hlínu nazpět kolem něj. Kde byly ty ženy, zatímco on kopal? V bezvědomí? Zdrogované?

Mackenzie vstala a vydala se zpátky k domu. I když neměla žádný logický důvod domnívat se, že byl vrah uvnitř, fakt, že si vybral toto místo k vystavení své trofeje, činilo ten dům minimálně podezřelým ze spoluviny.

Vstoupila na verandu, která pod vahou jejího těla zavrzala. Lépe řečeno, zdálo se, že se jí každou chvíli zhroutí pod nohama. Odněkud z lesa se v odpověď ozval ptačí trilek.

Mackenzie zatlačila do starých, na mnoha místech děravých dveří, které dřely o podlahu, a vstoupila do domu. Okamžitě byla zasažena pachem prachu a plísně.

Najednou si připadala jako v černobílém filmu. Ten starý instinkt na stopy, který James kdysi tak chválil, jí téměř okamžitě pověděl, že v tomto domě s největší pravděpodobností nic nenajde. Rozhodně ne nějakou zásadní stopu, která by to celé rozlouskla.

Mackenzie však přesto neodolala. Začala zkoumat prázdné místnosti a chodby. Prohlížela si staré zdi, z nichž se loupala sádra a snažila se představit si rodinu, která v tom zničeném místě kdysi žila. Po chvíli se dostala do zadní části domu, jež vypadala jako kuchyně. Staré linoleum se vlnilo prostorem a tu tam v děrách odkrývalo zpráchnivělou podlahu pod ním. Mackenzie se rozhlédla po kuchyni a objevila dvě okna, mířící za dům. Byla to ta dvě černá okna, která na ni zírala, když tu byla poprvé.

Vydala se do místnosti, snažíc se přitom držet poblíž zanedbané linky, aby se co nejvíce vyhnula nejisté podlaze. Teprve teď si uvědomila, jaké v tom domě panovalo ticho. Bylo to místo pro duchy a staré vzpomínky, a ne pro zoufalou vyšetřovatelku, která se snaží naslepo odhalit myšlenkové pochody, jimiž si vrah procházel. Přesto však došla k protější zdi a vyhlédla ven z jednoho z oken, posazeného ve zdi nalevo od pomláceného dřezu.

Místo, kde byl zaražen kůl s obětí, odsud bylo vidět zcela jasně. Při pohledu z okna však zdaleka tak strašidelně. Mackenzie se pokoušela představit si místo činu v době vraždy tak, jak by jej viděla odsud z okna. Představovala si vraha, přivádějícího ženu ke kůlu a chystajícího se ji k němu uvázat. Přemýšlela, jestli je žena v bezvědomí nebo není z nějakého důvodu zcela při smyslech. Nejspíše ji držel s jednou rukou pod oběma podpaždími, anebo možná kolem pasu, zatímco ona možná sotva pletla nohama a bez jeho podpory by se zhroutila k zemi.

To vyvolalo myšlenku, která zatím asi nikoho nenapadla. Jak je k tomu kůlu připoutal? Byly v bezvědomí? Zdrogované? Nebo je jednoduše přepral? Možná, že bychom mohli koronera nechat prověřit, jestli těla nesou stopy nějakých omamných látek…

Ještě chvíli se dívala na místo činu, dokud na ni nezačala tísnivě doléhat blízkost lesa kolem prostranství. Nebylo tam nic než stromy, mezi nimi schovaná zvířata a jemný šelestící vítr.

Mackenzie opustila kuchyň a zamířila do místnosti, která s největší pravděpodobností bývala obývacím pokojem. U zdi stál polorozpadlý stůl. Stáří jej pokroutilo tak, že mnohé z plesnivých papírů, jež na něm byly položené, za ty roky padaly jako podzimní listí jeden po druhém na podlahu. Mackenzie došla až k němu a začala se papíry probírat.

Byly to většinou faktury na krmivo pro prasata a za pšenici. Nejstarší byla datována do června 1977 a pocházela z farmy z Chinooku v Nebrasce. Sešit, jenž byl tak starý, že jeho linkování zmizelo, nesl něčí značně vybledlý rukopis. Mackenzie rychle přehlédla očima jeden z listů a odhalila text, který nejspíše mohl být zápisky z nedělní mše. Viděla odkazy na Noema a potopu, Davida a Goliáše, a Samsona. Pod další hromádkou faktur našla dvě knihy. První bylo náboženské čtení jménem Slovo Boží spásy. Druhá kniha byla bible, jež vypadala, že se pod Mackenziiným dotykem rozpadne na prach.

Přesto jí však nedokázala jenom tak odložit. Pohled na ni jí připomněl obrazy ukřižování, které viděla během těch několika málo příležitostí, kdy jako malá šla s matkou do kostela. Pomyslela na Krista na kříži, to, co reprezentoval, a už po ní sahala.

Vzpomínala si na způsob, jakým Kristus zemřel a srovnala to s tím, jak byly vystaveny ty tři ženy. Náboženský motiv vyloučili, ale ona si teď přesto nemohla pomoci o něm nepřemýšlet.

Otevřela bibli, přeskočila úvodní stránky a zamířila rovnou k obsahu. Moc toho o té knize nevěděla a více než polovina jmen v názvech kapitol, jí vůbec nic neříkala.

Bezděčně očima procházela obsah a už chtěla knihu zase odložit, když tu si povšimla něčeho, z čeho se jí rozbušilo srdce. Názvy jednotlivých knih. A čísla vedle nich.

Když spatřila ty zkratky, nemohla si nevzpomenout na něco jiného.

Ty kůly.

Čísla na nich.

N511

J202

S náhle třesoucíma se rukama vylétla očima do horní části obsahu a položila prst na knihu Genesis. Potom jela prstem pomalu dolů, ve snaze najít v ní knihu, jež by začínala na písmeno N.

Trvalo jenom pár vteřin, než se propracovala ke knize Numeri.

Začala listovat stránkami, snažíc se přitom ignorovat zatuchlý pach, který si tím vháněla do obličeje, až našla Numeri, jež přeskočila až ke kapitole 5. Jakmile našla tu, přejela prstem po stránce a zastavila se u verše 11.

N511. Numeri, kapitola 5, verš 11.

Začala číst. Její a její srdce tlouklo s každým slovem rychleji. Dokonce měla pocit, jako by se v domě najednou o dvacet stupňů ochladilo.

Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k synům Izraele: Kdyby se od někoho odklonila manželka a byla mu nevěrná, kdyby s ní spal jiný muž a kdyby s ní bez vědomí manžela obcoval, takže by se v tajnosti poskvrnila beze svědků a nepřistižena, učiníte toto: Zmocní-li se muže žárlivost vůči jeho manželce, ať už se skutečně poskvrnila či nikoliv, přivede ji ke knězi…

Mackenzie si tu pasáž četla několikrát a ani naposledy se jí nepřestaly třást ruce. Byla zároveň vzrušená a zároveň se jí dělalo mdlo. Zmocnila se jí předtucha tak nepříjemná, že se jí až udělalo špatně od žaludku.

Vrátila se k obsahu. Knih, které začínaly na J, tam bylo hned několik, a ona nakonec usoudila, že rozluštění druhé pasáže není v jejích silách. Navíc si byla docela jistá, že již kniha Numeri jí toho pověděla více než dost.

Mackenzie zavřela bibli a vrátila ji zpět mezi zapomenuté papíry. Najednou měla ohromně na spěch. Vyběhla z domu, riskujíc přitom propadnutí podlahy a zamířila k autu.

Musela se co nejrychleji vrátit na stanici.

Navíc si také potřebovala promluvit s nějakým knězem.

Tenhle zabiják nepracoval víceméně náhodně, jak si dosud všichni mysleli.

Měl jasný modus operandi – jasný záměr i metody, jak jej dosáhnout. Měl vyšší cíl.

A ona ho již brzy přesně odhalí.