Čekání

Č E K Á N Í

(STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ - KNIHA Č. 2)

B L A K E P I E R C E

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem RILEY PAGE mysteriózní série bestsellerů, která zahrnuje dvanáct knih (a přibývají další). Blake Pierce je taky autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která pozůstává z osmi knih; mysteriózní série AVERY BLACK, pozůstávající ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE, pozůstávající z pěti knih; mysteriózní série MAKING OF RILEY PAIGE, pozůstávající z dvou knih (a přibývají další); a mysteriózní série KATE WISE, pozůstávající ze dvou knih (a přibývají další).

Zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů, Blake ocení zpětnou vazbu, a tak neváhejte, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

Copyright © 2018 by Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou případů povolených v USA. Copyright Act z roku 1976, žádná část této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo přenášena v jakékoliv formě nebo jakýmikoliv prostředky nebo uložena v databázi nebo vyhledávači informací, bez předchozího souhlasu autora. Tento ebook je licencován pro vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován jiným čtenářům. Pokud chcete sdílet tuto knihu s jinou osobou, kupte si další kopii pro každého čtenáře. Pokud čtete tuto knihu a nekoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše použití, pak ji, prosím, vraťte a kupte si vlastní kopii. Děkujeme vám za respektování tvrdé práce tohoto autora. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, okolnosti, uspořádání, místa, události a zápletky jsou produktem fantazie autora nebo jsou použity fiktivně. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je zcela náhodná. Obrázek na přebalu Copyright Artem Oleshko, použit s licencí od Shutterstock.com.

KNIHY OD BLAKE PIERCE

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

VÁBENÍ (kniha č. 3)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ POTŘEBUJE (kniha č. 5)

PSYCHOLOGICKÉ ZÁHADNÉ TAJEMSTVÍ CHLOE FINE

DALŠÍ DVEŘE (kniha č. 1)

OBSAH

PROLOG

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ

PROLOG

Nejprve si Janet Davisová neuvědomovala nic než tu příšernou bolest, která jí třeštila v hlavě jako by naráz hrálo tisíce kastanět.

Oči měla zavřené. Když se je pokusila otevřít, byla oslepena bílým zářícím světlem a musela je proto znovu zavřít.

Světlo ji na obličeji pálilo.

Kde to jsem?, pomyslela si.

Kde jsem to byla předtím... než se stalo tohle?

Pak se jí to začalo vybavovat...

Byla venku a fotografovala v blízkosti bažin poblíž parku Lady Bird Johnson. Léto už bylo téměř u konce, takže kolem už nekvetly milióny narcisů, ale listy krvavé svídy měly nádhernou temně zelenou barvu, obzvlášť při západu slunce.

Stála v přístavu a fotografovala lodě vrhající stíny a nádhernou záři zapadajícího slunce nad vodou, když za sebou zaslechla rychle se blížící stopy. Ještě než se stačila otočit, ucítila ostrou ránu do temena hlavy, foťáky jí vylétl z rukou a...

Hádám, že jsem ztratila vědomí.

Ale kde je právě teď?

Byla příliš otřesená, než aby pociťovala strach. Ale věděla, že za chvíli jej už pocítí.

Pomalu si začala uvědomovat, že leží na zádech na nějakém tvrdém povrchu.

Nemohla pohnout ani rukama ani nohama. Ruce i nohy kvůli poutům na zápěstích a kotnících už necítila.

Ale nejpodivnější pocit měla z prstů na jejím obličeji, které jí po její horké kůži přejížděly něčím měkkým a vlhkým.

Podařilo se jí zaskučet pár slov.

“Kde to jsem? Co to děláte?”

Když žádná odpověď nezazněla, otočila hlavu a snažila se uhnout otravnému pohybu lepkavých prstů.

Zaslechla šepot mužského hlasu...

“Nehýbej se.”

Toto v úmyslu neměla. Kroutila se, dokud se prsty neoddálily.

Zaslechla hlasitý, nesouhlasný povzdech. Pak se světlo pohnulo, takže už jí nesvítilo přímo do tváře.

“Otevři oči,” řekl hlas.

Udělala to.

Před ní zářilo ostří řeznického nože. Špička nože se začala přibližovat k jejímu obličeji, až začala šilhat a ostří viděla dvojmo.

Janet zalapala po dechu a hlas znovu zašeptal...

“Nehýbej se.”

Ztuhla, pohlédla vzhůru před sebe, ale tělem jí projela hrůzná křeč.

Hlas zasyčel a znovu jí přikázal.

“Nehýbat se, řekl jsem.”

Pobídla své tělo, aby poslechlo. Oči měla otevřené, ale světlo bylo bolestivě oslnivé a horké a nemohla na nic zaostřit.

Nůž zmizel a prsty pokračovaly v potírání, tentokrát kolem rtů. Zatnula zuby a slyšela, jak jí o sebe pod tímto děsivým tlakem vržou.

“Už to skoro je,” řekl hlas.

Navzdory horku se Janet začala celá ze strachu třást.

Prsty jí začaly mačkat v okolí očí a ona je znovu musela zavřít, aby jí to, čím jí je muž mazal, do očí nevniklo.

Pak se jí prsty od obličeje vzdálily a ona je tak znovu mohla otevřít. Nyní mohla rozpoznat obrys groteskně tvarované hlavy, která se kolem v zářivém světle pohybovala.

Zaslechla vyděšený vzlyk, který se jí vydral z hrdla.

“Pusťte mě,” řekla. “Prosím, pusťte mě.”

Muž neodpověděl. Cítila, jak jí právě něco dělá v okolí její levé paže, váže jí něco elastického kolem jejího bicepsu a pak to bolestivě utáhl.

Janet začala ještě víc panikařit a snažila se nepředstavovat si, co se bude dít nyní.

“Ne,” řekla. “Nedělejte to.”

Cítila, jak jí prst ohledává jamku její paže, pak ucítila bodavou bolest od jehly, která jí vjela do tepny.

Janet vyjekla zděšením a zoufalstvím.

Pak, když cítila jak je jehla vytažena ven, přemohla ji zvláštní proměna.

Její křik se najednou změnil v...

Smích!

Bouřlivě se smála, nekontrolovatelně, plná šílené euforie, jakou nikdy předtím nezažila.

Cítila se nyní zcela nepřemožitelná a nekonečně silná a mocná.

Ale když se znovu pokusila vymanit se poutům kolem jejích zápěstí a kotníků, ta se ani nepohnula.

Její smích se proměnil v nával divoké zběsilosti.

“Pusťte mě,” zasyčela. “Pusťte mě, nebo přísahám bohu, že vás zabiju!”

Muž se tlumeně zasmál.

Pak naklonil plechové stínidlo lampy tak, aby mu světlo zazářilo přímo do obličeje.

Zjevila se tvář klauna, natřena na bílo s ohromnýma, bizarníma očima a rty natřenými na černo a rudo.

Janetin dech jí zamrzl v plicích.

Muž se usmál a vycenil zuby temně žluté v kontrastu se zbytkem zářivě vybarvené tváře.

Řekl jí...

“Oni tě tu nechají.”

Janet se chtěla zeptat...

Kdo?

O kom to mluvíte?

A kdo jste?

Proč mi to děláte?

Ale teď už nemohla ani dýchat.

Před obličejem se jí znovu zableskl nůž. Pak si muž začal pohrávat s ostrou špičkou nože na její tváři, hladil s ní jednu stranu obličeje a pak zamířil napříč přes hrdlo. Stačilo by jen trochu přitlačit a Janet si byla jistá, že by jí tekla krev.

Začala znovu rychle dýchat, nejprve mělce a potom hlubokými lapavými nádechy.

Věděla, že začíná hyperventilovat, ale nemohla dostat svůj dech pod kontrolu. Cítila, jak jí v hrudi buší srdce a svůj rozdivočelý puls se jí mezi ušima zrychloval a byl stále hlasitější.

Přemýšlela...

Co to bylo v té jehle?

Ať už to bylo cokoliv, s každou minutou účinnost látky sílila. Nemohla uprchnout před tím, co se jí odehrávalo v těle.

Zatímco jí špičkou nože hladil tvář, mumlal si...

“Oni tě tu nechají.”

Podařilo se jí vydechnout...

“Kdo? Kdo mě tu nechá?”

“Ty víš, kdo,” řekl.

Janet si uvědomila, že nad svými myšlenkami ztrácí kontrolu. Zaplavila ji bezduchá nejistota a panika, šílené pocity persekuce a rozpoložení oběti.

Koho má na mysli?

Hlavou jí proletěly myšlenky na její přátele, rodinu a spolupracovníky.

Ale jejich známé, přátelské úsměvy se změnily na posměšné úšklebky opovržení a nenávisti.

Všichni, pomyslela si.

To mi dělají všichni.

Každičká osoba, kterou jsem kdy znala.

Znovu ji zaplavila vlna zlosti.

Měla jsem vědět, že nemám nikdy věřit jediné živé duši.

Co bylo ještě horší, cítila, jako by se jí kůže začala doslova pohybovat.

Ne, něco se jí na kůži začalo pohybovat.

Hmyz!, pomyslela si.

Byly jich tisíce!

Bránila se poutům.

“Dejte je ze mě pryč!” prosila muže. “Zabijte je!”

Muž se zasmál, zatímco na ni zíral skrze svůj groteskní makeup.

Pomoc jí ale nenabídl.

On něco ví, pomyslela si Janet.

On ví něco, co já ne.

Poté, zatímco pohyb neustával, jí to došlo...

Ten hmyz...

Nepohybuje se mi na kůži.

Pohybuje se mi pod ní!

Dýchalo se jí ztěžka a dech byl rychlejší, plíce ji pálily, jako by běžela pořádnou dálku. Srdce jí bušilo ještě bolestivěji.

Hlava jí téměř explodovala změtí divokých emocí - rozčilením, strachem, znechucením, panikou a nefalšovaným zmatkem.

Vpravil jí ten muž do krevního řečiště tisícovku nebo snad i několikanásobně víc hmyzu?

Jak se mu to vůbec mohlo podařit?

Hlasem, kterým cloumal vztek a sebelítost, se zeptala...

“Proč mě nenávidíte?”

Muž se tentokrát zasmál hlasitěji.

Řekl, “Všichni tě nenávidí.“

Janet měla teď problém se zrakem. Neměla rozostřený zrak. Místo toho se jí obraz cukal, pohupoval a poskakoval. Zdálo se jí, že slyší, jak jí v očních jamkách poskakují oči.

Takže když uviděla další tvář klauna, myslela si, že vidí dvakrát.

Ale rychle si uvědomila, že...

Tato tvář je jiná.

Byla pomalována stejnými barvami, ale trochu jinými tvary.

To není on.

Pod nánosem barvy byly známé rysy.

Došlo jí to...

Já. To jsem já.

Muž jí držel u tváře zrcadlo. Ten šeredně nápadný obličej byl její vlastní.

Pohled na onen pokřivený, uplakaný, přesto posměšný výjev ji zalil útěchou, jakou nikdy předtím nepocítila.

Má pravdu, pomyslela si.

Všichni mě nenávidí.

A já jsem svůj vlastní největší nepřítel.

Jako by její znechucení sdílely, kreatury pod kůží se začaly hemžit jako šváby, náhle osvíceni sluncem, bez možnosti utéct a schovat se.

Muž zrcadlo odložil a začal jí znovu hladit tvář špičkou nože.

Znovu zopakoval...

“Oni tě tu nechají.”

Jak jí nůž přejel přes hrdlo, napadlo ji...

Jestli mě řízne, hmyz se rozuteče.

Samozřejmě, že by ji ostří také zabilo. Ale to byla malá cena za zbavení se hmyzu a tohoto děsu.

Zasyčela...

“Udělej to. Udělej to hned.“

Náhle se rozezněl ohavný a pokroucený smích, jako by se tisíc klaunů zlověstně smálo tíživé situaci.

Smích pobízel její srdce, aby bylo stále rychleji a rychleji. Janet věděla, že její srdce už to dlouho nevydrží.

A ani si to nepřála.

Chtěla, aby bylo co nejdříve po všem.

Uvědomila si, že údery srdce počítá...

Jedna, dva... tři, čtyři, pět... šest...

Ale bušení se zrychlovalo a bylo nepravidelnější.

Přemýšlela - co vybouchne jako první, její srdce nebo její mozek?

A pak zaslechla svůj úplně poslední tlukot a svět se rozplynul.

KAPITOLA PRVNÍ

Riley se zasmála, když Ryan chňapnul její knihy.

Řekla, “Nech mě nést alespoň něco, dobře?“

“Je to moc těžké,“ řekl Ryan a odnesl krabici k prázdné knihovně. “Neměla bys to zvedat.“

“No tak, Ryane. Jsem těhotná, ne nemocná.“

Ryan položil krabici před knihovnu a oprášil si ruce.

“Můžeš vyndat ty knihy a zarovnat je do polic,“ řekl.

Riley se znovu zasmála.

Řekla, “Chceš říct, že mi dáváš svolení s asistencí ve stěhování do tvého bytu?“

Ryan nyní vyhlížel zostuzeně.

“Tak jsem to nemyslel,“ řekl. “Já jenom - no, mám starost.“

“A já ti pořád opakuji, že nemáš proč se obávat,“ řekla Riley. “Jsem jenom v šestém týdnu a cítím se skvěle.“

Nechtěla zmiňovat občasný nával ranní nevolnosti. Doposud to nebylo nic tak vážného.

Ryan zakroutil hlavou. “Tak se to snaž nepřehánět, dobrá?“

“Nic se neboj,“ řekla Riley. “Slibuji.“

Ryan pokýval a vrátil se k hromadě krabic, které bylo ještě potřeba otevřít.

Riley otevřela krabici před sebou a začala rovnat knihy do polic. Byla vlastně ráda, že v klidu sedí a vykonává jednoduchou činnost. Uvědomila si, že její mysl potřebuje odpočívat víc než její tělo.

Těch posledních pár dní byla v jednom kole.

Vlastně posledních pár týdnů.

Den konání promoce z psychologie na lantonské univerzitě byl bláznivý a změnil jí život. Hned po ceremoniálu jí agent FBI nabídl letní desetitýdenní stáž pro praktikanty. Hned poté, co Ryan začal v nové práci, ji požádal, aby se k němu nastěhovala.

Úžasné na tom bylo, že jak stáž, tak i Ryanova nová práce byly ve Washingtonu. Takže si nemusela vybrat.

Alespoň nevyšiloval, když jsem mu řekla, že už jsem těhotná, pomyslela si.

Vlastně se jí v ten okamžik zdálo, že je nadšený. Od promoce začal být z myšlenky na novorozeně trochu nervóznější - ale Riley vlastně taky.

Lekala ji jen samotná tato myšlenka. Právě začínali žít společný život a brzy budou sdílet největší zodpovědnost, jakou si Riley dokázala představit - výchovu svého vlastního dítěte.

Raději se na to připravme, pomyslela si Riley.

Při těchto myšlenkách prožívala zvláštní pocit, když ukládala své staré učebnice psychologie do knihovny. Ryan se ji snažil přesvědčit, aby je prodala a ona věděla, že by nejspíš měla...

Bůh ví, že potřebujeme každičký cent.

Přesto měla pocit, že je bude někdy v budoucnu ještě potřebovat. Jen si nebyla jistá proč nebo na co.

Krabice mimo jiné obsahovala také mnoho Ryanových právnických knih a jeho ani nenapadlo ani jedinou z nich prodat. Samozřejmě, že je bude nejspíš používat ve své nové práci, na pozici začínajícího právníka v advokátní společnosti Parsons and Rittenhouse v hlavním městě.

Když byla krabice prázdná a všechny knihy byly v policích, Riley se posadila na zem a pozorovala Ryana, který neúnavně přestavoval nábytek, jako by se snažil pro všechno najít perfektní místo.

Riley potlačila povzdech...

Chudák Ryan.

Věděla, že z tohoto přízemního bytu nemá zrovna velkou radost. Na Lantonu bydlel v hezčím bytě a měl v něm stejný nábytek, který si sem přivezli - příjemnou bohémskou sbírku věcí z druhé ruky.

Co se jí týče, Ryanovy věci se tu docela obstojně vyjímaly. A jí malý byt vůbec nevadil. Byla zvyklá na lantonskou kolej, takže toto místo jí připadalo luxusní, navzdory zakrytým trubkám, zavěšeným nad ložnicí a kuchyní.

Pravda, byty ve vyšších poschodích byly mnohem hezčí, ale tento byl jediný k mání. Když jej Ryan uviděl poprvé, málem pronájem odmítl. Ale pravda byla taková, že nic lepšího si dovolit nemohli. Už tak to pro ně bylo finančně více než zvladatelné. Ryan přečerpal kreditku na výdaje na stěhování, zálohu na byt a všechno ostatní, co pro jejich momentální životní změnu potřebovali.

Ryan konečně pohlédl na Riley a řekl, “Co kdybychom si dali pauzu?“

“Jasně,“ odpověděla Riley.

Riley vstala ze země a usadila se u kuchyňského stolu. Ryan z lednice vyndal limonády a posadil se vedle ní. Oba ztichli a Riley hned cítila, že Ryan má něco na duši.

Nakonec Ryan zabubnoval prsty o stůl a řekl...

“Ehm, Riley, musíme si o něčem promluvit.“

To zní dost vážně, pomyslela si.

Ryan se znovu odmlčel a jeho pohled byl náhle vzdálený.

“Nerozcházíš se se mnou, že ne?“ zeptala se.

Samozřejmě, že si dělala legraci.

Ale Ryan se nezasmál. Zdálo se, že tu otázku ani nezaregistroval.

“Cože? Ne, to ne, jenom...“

Jeho hlas utichl a Riley se znovu cítila nesvá.

Co se to děje?, pomyslela si. Nedopadla nakonec Ryanova práce nebo něco takového?

Ryan se podíval Riley do očí a řekl...

“Nesměj se mi, dobře?“

“Proč bych se smála?“ zeptala se Riley.

Ryan se trochu roztřeseně zvedl ze židle a klekl si vedle ní.

A pak to Riley došlo...

Ó můj Bože! On se mě chystá požádat o ruku!

A to se začala už smát. Byl to samozřejmě nervózní smích.

Ryan se začervenal.

“Říkal jsem ti, aby ses nesmála,“ řekl.

“Já se nesměji tobě,“ řekla Riley. “No tak, řekni, co chceš říct. Jsem si docela jistá... no tak pokračuj.“

Ryan něco lovil v kapse od kalhot a pak vytáhl malou krabičku na šperky. Otevřel ji a odhalil skromný, ale hezký diamantový prsten. Riley se neudržela a zalapala po dechu.

Ryan zakoktal...

“Ech, Riley Sweeneyová, vezmeš si mě - vezmeš si mě za ženu?“

Riley neúspěšně potlačovala nervózní smích a pak se jí podařilo zareagovat...

“Och, ano. Určitě ano.“

Ryan vyjmul prsten z krabičky a Riley natáhla svou levou ruku, aby jí mohl prsten navléknout.

“Je nádherný,“ řekla Riley. “A teď vstaň a posaď se vedle mne.“

Ryan se potutelně usmál a posadil se ke stolu vedle ní.

“Nepřehnal jsem to s tím pokleknutím?“ zeptal se.

“Pokleknutí bylo báječné,“ odpověděla Riley. “Všechno je... prostě perfektní.“

Upřeně chvíli hleděla na malý diamant na prsteníčku. Její nervózní smích ji přešel a nyní se jí z emocí sevřelo hrdlo.

Tohle opravdu nepředvídala. Ani si v to netroufala doufat - alespoň ne tak brzy.

Ale teď tu tak s Ryanem byli a chystali se učinit enormní krok v jejich životě.

Zatímco pozorovala barevné odlesky diamantu, Ryan řekl...

“Jednou ti obstarám hezčí prsten.“

Riley trochu zalapala po dechu.

“Ať tě to ani nenapadne!“ řekla. “Tenhle bude už navždy můj zásnubní prsten!“

Ale jak se na prstýnek dívala, nemohla se ubránit otázce...

Kolik asi stál?

Jako by jí Ryan četl myšlenky, prohlásil...

“Nedělej si s ním hlavu.“

Ryanův uklidňující úsměv její myšlenky okamžitě rozehnal. Věděla, že je na peníze opatrný. Určitě jej koupil výhodně - i když se ho na to nikdy nehodlá zeptat.

Riley si všimla, jak Ryanův pohled posmutněl, když se rozhlédl po bytě.

“Co se děje?“ zeptala se.

Ryan si povzdychl a řekl, “Zajistím ti lepší život. Slibuji.“

S Riley to trochu zacloumalo.

Zeptala se, “Co se ti na našem stávajícím životě nezdá? Jsme mladí a zamilovaní a budeme mít miminko a -“

“Ty víš, co mám na mysli,“ přerušil ji Ryan.

“Ne, myslím, že nevím,“ odpověděla Riley.

Mezi nimi se rozhostilo ticho.

Ryan si znovu povzdychl a řekl, “Podívej se, zítra začínám novou práci s platem začátečníka. Neprožívám tím pádem pocity největšího životního úspěchu. Ale je to dobrá společnost, a když v ní zůstanu, porostu a jednou se třeba stanu i partnerem.“

Riley na něj upřeně hleděla.

“Někdy určitě ano,“ prohlásila. “Ale už teď jsi začal úspěšně. A mně se to, co teď spolu máme, líbí.“

Ryan pokrčil rameny. “Moc toho nemáme. Zaprvé máme jedno auto a já ho budu potřebovat na cestu do práce a z práce, což znamená...“

Riley ho přerušila, “Což znamená, že každé ráno budu jezdit na stáž metrem. Co je na tom špatného?“

Ryan se natáhl přes stůl a uchopil ji za ruku.

“Na nejbližší zastávku metra jsou to dva bloky daleko,“ řekl. “A tohle sousedství není tím nejbezpečnějším na světě. Do auta už se nám jednou vloupali. Nelíbí se mi, že budeš muset chodit ven sama. Mám strach.“

Riley přemohl zvláštní a nepříjemný pocit. Ještě si ale nebyla jistá, co to je za pocity.

Řekla, “Nenapadlo tě třeba, že se mi toto sousedství líbí? Já jsem celý život žila ve venkovské Virginii. Tohle je pro mně vzrušující změna, dobrodružství. A kromě toho přece víš, že nejsem žádná měkkota. Můj otec byl kapitán mariňáků. Naučil mě, jak se o sebe postarat.“

Ještě málem dodala...

A před několika měsíci jsem přežila útok vraha, vzpomínáš?

Nejenže přežila ten útok, ale také pomohla FBI vystopovat vraha dostat jej před soud. Proto jí byla nabídnuta tato stáž.

Ale věděla, že Ryan o tom teď nechce nic slyšet. Jeho mužská pýcha byla momentálně velmi zranitelná.

A Riley si něco uvědomila...

Já to vážně nesnáším.

Riley volila svá slova obezřetně, snažila se nevyslovit nic špatně...

“Ryane, víš, že snaha zajistit nám lepší život není jen na tobě. Je na nás obou. Já na tom budu mít také podíl. Budu mít svoji vlastní kariéru.“

Ryan se zamračil a odvrátil svůj pohled.

Riley potlačila povzdech, a uvědomila si...

Nakonec jsem to řekla špatně.

Téměř zapomněla, že Ryan s její stáží nesouhlasí. Připomněla mu, že bude trvat pouhých deset týdnů a součástí nebude fyzický trénink. Bude jen sledovat agenty při práci, většinou ve vnitřních prostorách. A kromě toho se domnívala, že z toho možná vyjde pracovní příležitost v kanceláři, přímo tady v centrále FBI.

Trochu víc se s tím smířil, ale rozhodně nebyl nadšený.

A Riley netušila, co by si přál, aby tedy dělala.

Nechtěl třeba, aby z ní byla matka v domácnosti? Jestli ano, tak bude dříve či později zklamán.

Ale teď nebyl na takové věci čas.

Nepokaz to, přikázala si Riley.

Znovu se zadívala na prstýnek a poté na Ryana.

“Je krásný,“ řekla. “Jsem opravdu šťastná. Děkuji ti.“

Ryan se usmál a stiskl jí ruku.

Poté Riley řekla, “Tak komu tu novinku prozradíme?“

Ryan pokrčil rameny. “Já nevím. Moc přátel tady v hlavním městě nemáme. Hádám, že bych mohl kontaktovat některé mé staré známé z právnické školy. Ty bys možná mohla zavolat svému otci.“

Riley se při tom pomyšlení zamračila. Její poslední návštěva otce nebyla příjemným zážitkem. Jejich vztah byl vždycky v nepořádku.

A kromě toho...

“Nemá telefon, zapomněl jsi?“ Řekla Riley. “Žije úplně sám v horách.“

“Oh, ano,“ řekl Ryan.

“A co tvoji rodiče?“ zeptala se Riley.

Ryanův úsměv se vytratil.

“Napíši jim o tom,“ řekl.

Riley svou otázku raději nevyřkla...

Proč jim nezavoláme?

Možná bych si s nimi mohla konečně promluvit.

Ještě nikdy se s Ryanovými rodiči nesetkala. Bydleli v malém městě Munny ve Virginii.

Riley věděla, že Ryan vyrostl ve střední třídě a velmi dychtivě se snažil tohoto způsobu života zbavit.

Přemýšlela, jestli se za ně třeba nestydí nebo...

Jestli se nestydí za mě?

Ví vůbec, že spolu bydlíme?

Souhlasili by s tím?

Ale než Riley přišla na to, jak na toto téma zavést rozhovor, zazvonil telefon.

“Možná bychom to mohli nechat na záznamník,“ řekl Ryan.

Zatímco telefon zvonil, Riley o tom přemýšlela.

“Možná to je něco důležitého,“ řekla. Přešla k telefonu a odpověděla.

Nadšený, profesionální mužský hlas řekl, “Mohu hovořit s Riley Sweeneyovou?“

“U telefonu,“ řekla Riley.

“Tady je Hoke Gilmer, váš nadřízený z FBI programu. Chtěl jsem vám jen připomenout - ”

Riley vzrušeně vykřikla, “Ano, já vím! Budu tam zítra ráno v sedm hodin!“

“Skvělé!“ Odpověděl Hoke. “Těším se na setkání s vámi.“

Riley zavěsila a pohlédla na Ryana. Měl smutný pohled.

“No teda,“ řekl. “Už se to začíná dít, co?“

Riley chápala, jak se cítí. Co se odstěhovali z Lantonu, byli jeden bez druhého jen výjimečně.

A teď, zítra, oba začínají svou vlastní kariéru.

Riley řekla, “Možná bychom měli podniknout něco speciálního.“

“To je dobrý nápad,“ řekl Ryan. “Možná bychom měli jít do kina nebo hezké restaurace a...“

Riley se zasmála, uchopila jej za ruku a vytáhla ho ze židle.

“Já mám lepší nápad,“ řekla.

Zatáhla ho do ložnice, kde oba dva spadli se smíchem na postel.