Читать книгу: «Dokonalý Dům», страница 2

Kapitola třetí

Když Gray toho večera došel domů, Eliza už na něj čekala. Objevil se včas na večeři a na tváři měl výraz, který svědčil o tom, že ví, co přijde. Jelikož Millie a Henry seděli ve stejné místnosti a jedli makarony se sýrem a nakrájeným párkem, ani jeden z rodičů se o dané situaci nezmiňoval.

Teprve, když byly děti v posteli, na ni přišla řeč. Eliza stála v kuchyni a Gray se vrátil, jakmile je uložil ke spánku. Sako si sice svlékl, ale pořád měl na sobě uvolněnou kravatu a dlouhé kalhoty. Měla podezření, že to udělal proto, aby vypadal věrohodněji.

Gray nebyl velký muž. Se svými sto padesáti sedmi centimetry a sedmdesáti kily měřil jen o pár centimetrů víc než ona, přestože vahou ji předčil o dobrých deset kilo. Oba však věděli, že v tričku a teplácích nepůsobí zdaleka tak impozantně. Formální oblek u něj fungoval jako brnění.

„Než něco řekneš,“ začal, „nech mě, prosím tě, abych se ti to pokusil vysvětlit.“

Eliza, která strávila většinu odpoledne přemítáním, jak k něčemu takovému mohlo dojít, s radostí dovolila své úzkosti, aby si na chvíli dala pohov, a pozorovala ho, jak se kroutí ve snaze se ospravedlnit.

„Jen si posluš,“ vybídla ho.

„Zaprvé. Promiň. Bez ohledu na to, co dalšího ti povím, chci, abys věděla, že se omlouvám. Nikdy jsem neměl dovolit, aby k tomu došlo. Měl jsem slabou chvilku. Zná mě už roky, a tak věděla, kde jsem zranitelný, čím mě zaujme. Měl jsem to vědět, ale místo toho jsem se nechal omámit.“

„Co tím chceš říct?“ chtěla vědět Eliza. Připadala si stejně zmatená, jako zrazená. „Že je Penny nějaká svůdkyně, která tě zmanipulovala, aby sis s ní začal poměr? Oba víme, že jsi slaboch, Grayi, ale to si ze mě děláš srandu?“

„Ne,“ odpověděl a rozhodl se nereagovat na její poznámku o „slabochovi“. „Přebírám za své činy plnou zodpovědnost. Dal jsem si tři whiskey soury. Očumoval jsem jí nohy v těch šatech s rozparkem na boku. Jenže ona ví, co na mě platí. Asi je to tím, jak si roky navzájem vylíváte srdíčka. Věděla, jak mi prstem přejet po předloktí. Věděla, jak mi promlouvat, málem vrnět do levého ucha. Pravděpodobně věděla i to, že tys už nic z toho hezky dlouho neudělala. A věděla, že na ten koktejlový večírek nepřijdeš, protože ležíš doma, nadopovaná těmi svými prášky na spaní, co si bereš většinu nocí.“

Poslední výrok zůstal několik vteřin viset ve vzduchu, zatímco se Eliza snažila dát dohromady. Když si byla jistá, že nezačne křičet, odpověděla mu nebezpečně tichým hlasem.

„Tvrdíš, že je to moje vina? Protože to zní, jako bys říkal, žes ho neudržel v kalhotách kvůli tomu, že se mi v noci špatně usíná.“

„Ne, tak jsem to nemyslel,“ zakňoural a krčil se před jedovatostí, která jí čišela z hlasu. „Jen říkám, že se ti v noci vždycky špatně usíná. A nikdy nejevíš zájem zůstat se mnou vzhůru.“

„Abychom si to ujasnili, Graysone—na jednu stranu tvrdíš, že mi to nedáváš za vinu. Hned v dalším okamžiku ale vyrukuješ s tím, že jsem moc sjetá na Valiu a nevěnuju ti jako velkému klukovi dost pozornosti, tak ses musel vyspat s mojí nejlepší kamarádkou.“

„Co je to vůbec za nejlepší kamarádku, když ti udělá tohle?“ ohradil se Gray zoufale.

„Nesnaž se změnit téma,“ odsekla a nutila se udržovat klidný hlas, částečně proto, aby nevzbudila děti, hlavně však kvůli tomu, že to jediné jí pomáhalo se nesesypat. „Ta už u mě má puntík. Teď jsi na řadě ty. Tos za mnou nemohl přijít a říct, ‚Hej, zlato, rád bych s tebou dnes strávil romantický večer‘ nebo ‚Miláčku, poslední dobou mám pocit, že se mi vzdaluješ. Mohli bychom se dnes večer zase sblížit?‘ Taková možnost nepřipadala v úvahu?“

„Nechtěl jsem tě budit, abych tě takovými otázkami otravoval,“ prohlásil a přestože to pronesl pokorným hlasem, jeho slova v sobě měla říz.

„Tak tys usoudil, že sarkasmus tady bude nejlepší?“ zeptala se vyzývavě.

„Podívej,“ řekl a snažil se najít způsob, jak se z toho vykroutit, „s Penny je konec. Oznámila mi to dnes odpoledne a já souhlasil. Nevím, jak se přes tohle přeneseme, ale chci, abychom to nějak zvládli, i kdyby jen kvůli dětem.“

„I kdyby jen kvůli dětem?“ zopakovala a nestačila žasnout, kolika způsoby zaráz dokáže selhat. „Vypadni. Dám ti pět minut, aby sis sbalil tašku a nasedl do auta. Až do odvolání si můžeš zarezervovat hotel.“

„Vyhazuješ mě z mého vlastního domu?“ ptal se nevěřícně. „Z domu, za který jsem zaplatil?“

„Nejenom, že tě vyhazuju,“ zasyčela, „ale jestli do pěti minut nebudeš vyjíždět z příjezdové cesty, zavolám policajty.“

„A co jim řekneš?“

„Jen to zkus,“ řekla rozzuřeně.

Gray na ni jen hleděl. Nevzrušeně přešla k telefonu a zvedla sluchátko. Teprve, když uslyšel vytáčecí tón, dal se do pohybu. Během tří minut se potácel ze dveří jako zpráskaný pes, se sportovní taškou nacpanou košilemi a saky. Jak spěchal ke dveřím, vypadla mu z ní bota. Ani si toho nevšiml a Eliza se neobtěžovala ho upozornit.

Položila telefon až ve chvíli, kdy slyšela zvuk odjíždějícího auta. Pohlédla na svou levou ruku a viděla, že jí dlaň v místech, kde do ní zarývala nehty, krvácí. Doteď ani necítila, jak to štípe.

Kapitola čtvrtá

Přestože poněkud vypadla ze cviku, podařilo se Jessie proklestit si cestu dopravou z centra L.A. do Norwalku bez větších potíží. Aby se po cestě nemusela moc soustředit na to, kam se chystá, rozhodla se zavolat své rodině.

Její adoptivní rodiče, Bruce a Janine Huntovi, žili v Las Cruces v Novém Mexiku. On byl bývalý agent FBI a ona bývalá učitelka. Jessie u nich strávila pár dní, když byla na cestě do Quantica, a doufala, že to samé udělá i až se bude vracet. Jenže jí mezi koncem programu a návratem do práce nezbýval dostatek času, a tak musela druhou návštěvu oželit. Nicméně tam pořád chtěla brzy znovu zajet, zvlášť proto, že její máma sváděla boj s rakovinou.

Nepřipadalo jí to fér. Janine se s nemocí s přestávkami potýkala už víc než deset let, a to ještě po tom, co se jí před lety stala taková tragédie. Nedlouho předtím, než adoptovali šestiletou Jessie, totiž Huntovi přišli o syna v batolecím věku, také kvůli rakovině. Natolik toužili zaplnit náhlou prázdnotu v srdci, že jim nevadilo, že si k sobě berou dceru sériového vraha, jenž jí zavraždil matku a samotnou ji nechal napospas smrti. Jelikož Bruce pracoval pro FBI, američtí maršálové, kteří ji umístili do programu na ochranu svědků, usoudili, že to tak bude jen logické. Na papíře to všechno dávalo dokonalý smysl.

Zahnala ty myšlenky z hlavy a vytočila příslušné číslo.

„Ahoj, taťko,“ pozdravila. „Jak se daří?“

„Dobře,“ odpověděl. „Mamka odpočívá. Chceš zavolat později?“

„Ne. Můžeme mluvit spolu. S ní si promluvím večer nebo někdy. Co je u vás nového?“

Před čtyřmi měsíci by se jí s ním bez mámy mluvit nechtělo. Bruce Hunt byl muž, který si k sobě jen tak někoho nepustil, a Jessie taky nebyla právě zosobněním vřelosti. Z dětství na něj měla smíšené vzpomínky pohybující se od radosti k frustraci. Pamatovala si na lyžařské výlety, stanování a túry v horách a rodinné dovolené v Mexiku, kam to měli necelých sto kilometrů.

Také si ale pamatovala na hlasité hádky, obzvlášť ve svých pubertálních letech. Bruce uznával disciplínu. Jessie, jež v sobě roky dusila hněv za to, jak v jediném okamžiku přišla o svou matku, své jméno i svůj domov, měla naopak tendence neposlouchat. Od té doby, co nastoupila ke studiu na USC a následně ho dokončila, spolu mluvili celkem možná dvacetkrát. Navštěvovali se jen výjimečně.

Když se ale před nedávnem mamce vrátila rakovina, donutilo je to spolu hovořit bez prostředníka. A nějak se tím mezi nimi prolomily ledy. Dokonce za ní přijel i do L.A., aby jí pomohl se zotavit po břišním zranění, které jí Kyle minulý podzim přivodil při svém útoku.

„Tady se nic moc neděje,“ odpověděl na její otázku. „Mamka měla včera další chemoterapii, proto teď pospává. Pokud se na to bude cítit, možná si později zajdeme někam na večeři.“

„I s celou vaší policajtskou partou?“ dobírala si ho. Její rodiče se před pár měsíci přestěhovali ze svého domu do bytového zařízení pro seniory, které bylo obsazeno převážně vysloužilými policisty z Las Cruces PD, oddělení šerifa a FBI.

„Kdepak, jen my dva. Představoval jsem si večeři při svíčkách. Ovšem někde, kde můžeme vedle stolu postavit lavor, kdyby náhodou musela zvracet.“

„Ty jsi opravdu nenapravitelný romantik, taťko.“

„Dělám, co můžu. Jak se máš ty? Předpokládám, že svůj FBI výcvik jsi dokončila úspěšně.“

„Z čeho tak usuzuješ?“

„Protožes věděla, že se tě na to zeptám, a kdybys mi měla oznamovat špatné zprávy, ani bys nevolala.“

Jessie musela uznat, že na starého psa mu to ještě pořád slušně pálí.

„Prošla jsem,“ potvrdila. „Už jsem zpátky v L.A. Zítra začínám v práci a teď… jen zařizuju, co je třeba.“

Nechtěla mu říkat, kam ve skutečnosti míří, aby ho zbytečně neznepokojovala.

„To zní zlověstně. Proč mám dojem, že si nejdeš do obchodu pro chleba?“

„Nechtěla jsem, aby to tak vyznělo. Asi jsem jen mimo ze všeho toho cestování. Vlastně už jsem skoro na místě,“ zalhala. „Mám zavolat večer nebo počkat do zítřka? Nerada bych vám kazila nóbl večeři s lavorem na zvracení.“

„Možná zítra,“ poradil.

„Tak jo. Pozdravuj mamku. Mám tě ráda.“

„Já tě mám taky rád,“ řekl a zavěsil.

Jessie se pokusila soustředit na silnici. Doprava se začínala zhoršovat a z její cesty na NRD, která obvykle trvala pětačtyřicet minut, jí stále zbývalo další půl hodiny.

NRD, celým názvem Nerehabilitační oddělení, byla speciální samostatná jednotka přidružená k Norwalkské metropolitní státní nemocnici. V hlavní budově léčebny přebývali nejrůznější duševně nemocní pachatelé, u nichž soud rozhodl, že nejsou způsobilí k pobytu v běžné věznici.

Přístavba NRD, o jejíž existenci neměla veřejnost ani většina policejních a zdravotnických zaměstnanců tušení, však sloužila k mnohem choulostivějším účelům. Byla stavěná pro maximálně deset zločinců, které bylo třeba uvěznit poněkud tajněji. V současné době tam drželi pouze pět lidí, samé muže, samé sériové sexuální násilníky a vrahy. Jedním z nich byl Bolton Crutchfield.

Jessie se v myšlenkách zatoulala ke dni, kdy ho tam navštívila naposled. Bylo to předtím, než odjela na Národní akademii, a neřekla mu tehdy, že ji nějaký čas neuvidí. Chodila za Crutchfieldem pravidelně od minulého podzimu, kdy v rámci svého magisterského praktika obdržela povolení ho vyslýchat. Tamější zaměstnanci tvrdili, že s doktory a výzkumníky většinou odmítá hovořit. Z důvodů, jež Jessie pochopila teprve později, však proti její návštěvě nic nenamítal.

Během dalších několika týdnů dospěli k jakési dohodě. On jí poví podrobnosti o svých zločinech, jejich provedení a konkrétních motivech, pokud mu ona na oplátku sdělí něco o svém vlastním životě. Zpočátku se to zdálo jako spravedlivý obchod. Koneckonců usilovala o to, aby se stala policejní profilistkou se zaměřením na sériové vrahy. Jestliže se jí podaří jednoho z nich přimět, aby jí svěřil detaily činů, jichž se dopustil, mohlo by to pro ni mít nedozírnou cenu.

A navíc se ukázalo, že k tomu dostane dodatečný bonus. Crutchfield dokázal nějakým způsobem vyvozovat informace jako Sherlock Holmes, i když byl zavřený v psychiatrické léčebně. Stačilo mu se na Jessie podívat a okamžitě dokázal odhadnout spoustu věcí o jejím životě.

Tuto dovednost použil v kombinaci s informacemi, jež mu poskytla o jistém případu, k tomu, aby jí poradil s několika zločiny, včetně vraždy bohaté filantropky z Hancock Parku. Upozornil ji také na to, že její manžel možná není tak důvěryhodný, jak by se mohlo zdát.

Naneštěstí pro Jessie fungovaly jeho dedukční schopnosti i proti ní. Jejím prvotním důvodem, proč se s Crutchfieldem vůbec chtěla setkat, bylo to, že si všimla, že své vraždy provedl po vzoru jejího otce, legendárního a dosud nedopadeného sériového vraha, Xandera Thurmana. Thurman ovšem své vraždy spáchal o víc než dvacet let dříve na venkově v Missouri. Pro vraha působícího v jižní Kalifornii se to tedy zdálo jako podivně náhodná, nepochopitelná volba.

Nicméně se ukázalo, že Bolton byl jeho velkým fanouškem. A jakmile se ho Jessie začala vyptávat, co ho na těch starých vraždách tak zaujalo, netrvalo mu dlouho si dát věci dohromady a přijít na to, že ta mladá žena před ním má k Thurmanovi osobní vztah. Nakonec přiznal, že ví, že je to jeho dcera. A prozradil jí ještě něco—s jejím otcem se dva roky předtím setkal.

S radostí v hlase ji informoval, že její otec vstoupil do léčebny přestrojený za doktora a podařilo se mu s vězněm zapříst rozsáhlý rozhovor. Prý hledal svou dceru, jíž změnili jméno a umístili ji do programu na ochranu svědků poté, co jí zabil matku. Měl podezření, že by jednoho dne mohla dojít Crutchfielda navštívit, protože se jejich zločiny navzájem tak podobaly. Thurman chtěl, aby mu Crutchfield dal vědět, pokud se někdy objeví, a předal mu její nové jméno a adresu.

Od té chvíle se z jejich vztahu vytratila veškerá rovnováha a to ji nesmírně znepokojovalo. Crutchfield jí i nadále poskytoval informace o svých zločinech a radil jí se zločiny ostatních. Oba si však byli vědomi, že má v rukou všechny trumfy.

Znal její jméno. Věděl, jak vypadá. Věděl, v jakém bydlí městě. V jenom okamžiku dokonce zjistil, že přebývá v bytě své kamarádky Lacy a kde to je. A podle všeho dokázal i zpoza mříží údajně utajené léčebny sdělit všechny tyto údaje jejímu otci.

Jessie si byla poměrně jistá, že právě to byl alespoň zčásti důvod, proč Lacy, ambiciózní módní návrhářka, přijala šestiměsíční práci v Miláně. Jednalo se sice o skvělou příležitost, ale zároveň ji to taky zaneslo na opačnou stranu světa od Jessiina nebezpečného života.

Zatímco Jessie sjížděla z dálnice a od NRD už ji dělilo jen pár minut, vzpomněla si, jak Crutchfield konečně zmáčkl spoušť nevyřčené hrozby, která visela nad každým jejich setkáním.

Možná to bylo proto, že na několik měsíců odjížděla. Možná to bylo prostě naschvál. Když mu ale skrze prosklenou přepážku naposled pohlédla do vychytralých očí, vytasil na ni šokující novinku.

„Trochu si s vaším otcem popovídáme,“ oznámil jí se svým úlisným jižanským přízvukem. „Neřeknu vám kdy, nechci vám zkazit překvapení. Ale bude to nádhera, tím jsem si zcela jistý.“

Následující slovo ze sebe dokázala jen stěží vypravit. „Jak?“

„Ach, s tím si nedělejte starosti, slečno Jessie,“ pronesl uklidňujícím tónem. „Buďte si ale jistá, že až spolu budeme mluvit, nezapomenu ho od vás pozdravovat.“

Když zajížděla do areálu nemocnice, položila si tu samou otázku, která jí od té doby neustále vrtala hlavou a kterou dokázala zahnat, jen pokud se upřeně soustředila na jinou práci: opravdu to udělal? Zatímco se o tisíce kilometrů dál učila, jak chytat lidi, jako je on a její otec, opravdu se ti dva podruhé setkali navzdory všem bezpečnostním opatřením, jež měla přesně něčemu takovému zabránit?

Měla pocit, že tuhle záhadu zanedlouho rozluští.

Kapitola pátá

Při vstupu na jednotku NRD vše probíhalo tak, jak si to pamatovala. Jakmile u strážní brány získala povolení projet do uzavřeného areálu nemocnice, zamířila kolem zadní strany hlavní budovy ke druhé, menší a nevýrazné stavbě za ní.

Jednalo se o betonovou a ocelovou jednopatrovou budovu uprostřed nevydlážděného parkoviště. Za velkým, zeleným, drátěným oplocením, které obklopovalo celý objekt a na jehož vrcholu se vinul ostnatý drát, šlo vidět jen střechu.

Druhou strážní bránou projela na pozemek NRD. Poté co zaparkovala, vykročila směrem k hlavnímu vchodu a předstírala přitom, že si nevšímá nespočtu bezpečnostních kamer, které bedlivě sledují každý její krok. Dorazila ke vnějším dveřím, kde musela počkat, až ji někdo pustí dovnitř. Narozdíl od její první návštěvy ji už ale zdější zaměstnanci znali od vidění, a tak jí otevřeli, jen co ji spatřili.

To ovšem platilo pouze u vnějších dveří. Jakmile jimi prošla na malé nádvoří, dostala se k hlavnímu vchodu do zařízení, jenž tvořily tlusté dveře z neprůstřelného skla. Použila svou vstupní kartu, načež se panel zeleně rozsvítil. Pak jí jeden ze strážníků, který seděl za stolem uvnitř budovy a který rovněž viděl, že panel změnil barvu, musel odemknout dveře bzučákem, a tím dokončit složitý proces vstupu do budovy.

Jessie nyní stála v nevelkém vestibulu a čekala, až se za ní vnější dveře zavřou. Ze zkušenosti věděla, že vnitřní dveře se nedají otevřít, dokud se ty vnější zcela nedovřou. Netrvalo dlouho a uslyšela hlasité cvaknutí zámku následované odemykáním vnitřního vstupu.

Jessie vešla dovnitř, kde už na ni čekala druhá ozbrojená strážkyně. Vzala si od ní všechny osobní věci, kterých s sebou měla minimum. Za tu dobu se stihla naučit, že je jednodušší nechat všechno v autě, protože stejně nehrozilo, že by se do něj někdo vloupal.

Strážkyně ji prošacovala a pak jí pokynula, aby prošla detektorem kovu, jaké bývají na letišti. Pracoval na principu milimetrových vln a dokázal podrobně znázornit celé její tělo. Jakmile to měla za sebou, byl jí beze slova navrácen všechen osobní majetek, což mělo rovněž sloužit jako povolení pokračovat dál.

„Bude na mě čekat důstojnice Gentryová?“ zeptala se strážkyně za stolem.

Žena k ní vzhlédla s výrazem naprostého nezájmu. „Za chvíli tu bude. Počkejte na ni u dveří Přechodné přípravy.“

Jessie udělala, jak jí řekli. Název Přechodná příprava označoval místnost, kde se všichni návštěvníci museli převléct, než mohli komunikovat s některým z pacientů. Na tomto místě si každý musel obléct šedý nemocniční plášť, sundat si všechny šperky a smýt veškeré líčení. Jak ji zde opakovaně varovali, tihle muži nepotřebovali žádné další podněcování.

O okamžik později se dveře přípravny otevřely a vystoupila z nich důstojnice Kathrine „Kat“ Gentryová, aby ji přivítala. Při pohledu na ni Jessie poskočilo srdce. Když se minulé léto poprvé setkaly, nepadly si sice příliš do noty, od té doby se však z obou žen staly kamarádky, jež pojilo společné vědomí, jaká temnota se skrývá v některých lidech. Jessie si ke Kat vypěstovala takovou důvěru, že jí jako jedné z méně než šesti lidí na celém světě svěřila, že je dcera Ozarkského kata.

Zatímco k ní Kat vykročila, Jessie si znovu připomněla, jaká je vedoucí bezpečnosti NRD tvrďačka. Navzdory tomu, že měřila sotva sto sedmdesát centimetrů, působila po tělesné stránce impozantním dojmem a její pětašedesátikilové tělo jako by sestávalo jen ze svalů a železné vůle. Bývalá příslušnice Army Rangers si odsloužila dvě mise v Afghánistánu, jež se jí podepsaly na obličeji. Hyzdily ho popáleniny od šrapnelu a dlouhá jizva, která jí začínala těsně pod levým okem a svisle se jí táhla dolů po tváři. Šedýma očima si neustále měřila okolí a pečlivě vstřebávala každý detail, aby zhodnotila, zda se jedná o hrozbu nebo ne.

U Jessie zjevně usoudila, že ne. Po tváři se jí rozlil široký úsměv a za okamžik už ji držela v medvědím objetí.

„Dlouho jsme se neviděly, paní z FBI,“ prohlásila nadšeně.

Jessie v jejím drtivém sevření zalapala po dechu a promluvila teprve, když ji Kat pustila.

„Nejsem z FBI,“ opravila ji. „Byla jsem tam jen na výcvik. Pořád patřím k LAPD.“

„To je fuk,“ mávla Kat odmítavě rukou. „Bylas v Quanticu, pracovala jsi s těmi nejvýše postavenými ve svém oboru a učila ses nóbl metody FBI. Když ti budu chtít říkat paní z FBI, tak to taky udělám.“

„Pokud to znamená, že mi nepřelomíš páteř napůl, tak mi klidně říkej, jak chceš.“

„Když už jsme u toho, nemyslím, že by se mi to ještě povedlo,“ poznamenala Kat. „Vypadáš silnější než předtím. Hádám, žes tam neposilovala jen mozkové závity.“

„Šest dní v týdnu,“ přisvědčila Jessie. „Běhy na dlouhou trať, překážkové dráhy, sebeobrana a školení se zbraní. Rozhodně mi nakopali zadek do solidnějšího tvaru.“

„Měla bych se bát?“ zeptala se Kat s předstíranými obavami a o krok přitom ustoupila s rukama zvednutýma v obranném gestu.

„Nemyslím, že bych tě dokázala nějak ohrozit,“ přiznala Jessie. „Je ale pravda, že mám pocit, že bych se před podezřelým dokázala ubránit, což doteď rozhodně neplatilo. Když se zpětně podívám na pár svých posledních střetnutí, mám štěstí, že jsem je přežila.“

„To je paráda, Jessie,“ řekla Kat. „Možná bychom někdy mohly změřit síly, dát si pár kol, abys nevypadla ze cviku.“

„Jestli máš na mysli pár kol v pití panáků, počítej se mnou. V opačném případě si teď asi dám od každodenního běhání a bušení a tak dál na chvíli pohov.“

„Beru to všechno zpátky,“ prohlásila Kat. „Pořád si stejný posera, jako vždycky.“

„A teď se projevuje ta pravá Kat Gentryová, tak jak ji znám a jak jsem si ji oblíbila. Věděla jsem, že musí existovat důvod, proč jsi byla první člověk, kterého jsem po návratu do města chtěla vidět.“

„Ačkoli jsem polichocena,“ podotkla Kat, „myslím, že obě víme, žes sem ve skutečnosti nepřišla za mnou. Přestaneme to odkládat a půjdem dovnitř?“

Jessie přikývla a následovala Kat do Přechodné přípravy, jejíž sterilita a tichost z návštěvy rychle vysály veškerou žertovnou atmosféru.

* * *

O patnáct minut později zavedla Kat Jessie ke dveřím, jež spojovaly bezpečnostní křídlo NRD s některými z nejnebezpečnějších lidí na planetě. Mezitím se také stihly zastavit u ní v kanceláři, aby si doplnily informace za posledních pár měsíců, které proběhly překvapivě jednotvárně.

Kat jí sdělila, že poté, co Crutchfield pohrozil, že se brzy setká s jejím otcem, zpřísnili již tak striktní bezpečnostní opatření ještě víc. Nainstalovali v zařízení další bezpečnostní kamery a přidali dodatečné požadavky na ověření totožnosti.

Neexistovalo nic, co by naznačovalo, že se Xander Thurman pokusil Crutchfielda navštívit. Jeho jedinými návštěvníky byli doktor, který mu chodil každý měsíc zkontrolovat životně důležité orgány, psychiatr, s nímž skoro nikdy nemluvil, detektiv od LAPD, který doufal, i když zjevně zbytečně, že se s ním Crutchfield podělí o informace k odloženému případu, na němž právě pracoval, a jeho soudem přidělený právník, který se jen chodil přesvědčit, že ho tam nemučí. S nikým z nich skoro nepromluvil.

O Jessie se podle Kat zaměstnancům také nezmiňoval, dokonce ani Erniemu Cortezovi, pohodářskému strážci, jenž na něj každý týden dohlížel ve sprše. Bylo to, jako by neexistovala. Uvažovala, zda je možné, že se na ni zlobí.

„Vím, že si pamatuješ, jak to chodí,“ obrátila se na ni Kat u bezpečnostních dveří. „Už je to ale pár měsíců, a tak si čistě pro jistotu zopakujeme bezpečnostní postupy. Nepřibližuj se k vězni. Nedotýkej se prosklené přepážky. Předpokládám, že na tenhle se vykašleš, ale oficiálně bys o sobě neměla prozrazovat žádné osobní informace. Jasné?“

„Ano,“ přitakala Jessie, která byla za připomenutí ráda. Pomohlo jí to přepnout mysl do správného rozpoložení.

Kat ukázala svůj odznak a kývla do kamery nad dveřmi. Někdo jim otevřel. Jessie v mžiku zaskočil nečekaný vír aktivity. Namísto obvyklých čtyř strážců jich tu bylo šest. K tomu po místnosti přecházeli další tři muži v dělnických uniformách, v rukou různé součásti technického vybavení.

„Co se tu děje?“ zajímala se.

„Ach, zapomněla jsem ti říct—uprostřed týdne nám posílají nové vězně. Budeme mít plno ve všech deseti celách. Proto kontrolujeme sledovací zařízení v prázdných celách, abychom se přesvědčili, že všechno funguje tak, jak má. Taky jsme zvýšili počet bezpečnostních pracovníků ze čtyř na šest během denní směny, tedy beze mě, a v noci ze tří na čtyři.“

„To zní… riskantně,“ poznamenala Jessie diplomaticky.

„Já proti tomu protestovala,“ přiznala Kat. „Ale kraj to tak potřeboval a my měli prázdné cely. Byla to předem prohraná bitva.“

Jessie přikývla a rozhlédla se kolem. Zdálo se, že na základech místnosti se nic nezměnilo. Jednotka byla navržená jako kruh, v jehož středu bylo velící středisko, ze kterého všemi směry vybíhaly paprsky vedoucí do cel jednotlivých vězňů. V nyní přeplněném prostoru velícího střediska, jež vypadalo jako mimořádně rušná sesterna, momentálně sedělo šest strážců.

Zahlédla mezi nimi pár nových tváří, většina jí však připadala povědomá, včetně Ernieho Corteze. Ernie byl se svými bezmála dvěma metry a sto patnácti svalnatými kily obrovský exemplář chlapa. Bylo mu něco přes třicet a v krátce střižených černých vlasech se mu sem tam začínaly pomalu objevovat šediny. Když uviděl Jessie, roztáhla se mu tvář do širokého úsměvu.

„Fešando,“ zavolal na ni láskyplnou přezdívkou, kterou jí dal při jejich prvním setkání, kdy se ji pokusil sbalit a narážel přitom na to, že by to měla zkusit jako modelka. Vcelku rázně ho tehdy odmítla, nezdálo se ale, že by jí to měl za zlé.

„Jak to jde, Ernie?“ zeptala se a taky se na něj usmála.

„Znáš to, všechno při starém. Dávám pozor, aby pedofilové, násilníci a vrahové nedělali neplechy. A co ty?“

„V podstatě to samé,“ odpověděla a vzhledem k tomu, kolik se kolem pohybovalo neznámých tváří, se rozhodla nepopisovat, čemu se posledních pár měsíců věnovala, příliš do podrobností.

„Když už jsi teď měla několik měsíců čas se přenést přes rozvod, nechtěla bys strávit pár příjemných chvilek s Ernsterem? Chystám se tento víkend to Tijuany.“

„Ernsterem?“ zopakovala po něm Jessie a nepodařilo se jí potlačit zachichotání.

„No co?“ ohradil se na oko defenzivně. „Je to přezdívka.“

„Promiň, Ernstere, ale tenhle týden budu mít skoro určitě jiné plány. Ty jsi to ale na jai alai moc užij. Že mi koupíš pár Chiclet?“

„Au,“ chytl se dramaticky za hruď, jako by mu srdcem prostřelila šíp. „Víš ty co, i velcí kluci mají city. I my jsme, vždyť víš… velcí kluci.“

„Tak jo, Cortezi,“ vložila se do toho Kat, „to stačí. Teď jsem si kvůli tobě málem ublinkla do pusy. A Jessie tu má nějaké vyřizování.“

„Takhle mě ranit,“ zamumlal si Ernie pod vousy a obrátil pozornost zpět ke svému monitoru. Navzdory jeho slovům to neznělo, jako by ho to nějak zvlášť rozhodilo. Kat Jessie pokynula, aby ji následovala ke dveřím do Crutchfieldovy cely.

„Tohle by se ti mohlo hodit,“ řekla a podávala jí malý ovladač s červeným tlačítkem uprostřed. Bylo to zařízení na způsob „v případě nouze rozbijte sklo“. Jessie ho považovala za takový svůj digitální ochranný štít.

Kdyby si s ní Crutchfield začal příliš zahrávat a ona chtěla místnost opustit, aniž by tím na sobě dala znát, jaký na ni má vliv, stačilo jí stisknout tlačítko ukryté v dlani. Upozorní tím Kat, která ji z místnosti dostane pod nějakou smyšlenou oficiální záminkou. Jessie měla silné podezření, že Crutchfield o zařízení ví, i tak však byla ráda, že ho má.

Sevřela ovladač v ruce, kývla na Kat na znamení, že je připravena vejít do místnosti, a zhluboka se nadechla. Kat otevřela dveře a Jessie vkročila dovnitř.

Zdálo se, že Crutchfield její příchod očekával. Stál pouhých pár centimetrů od skleněné přepážky, která celu rozdělovala na dvě části, a zeširoka se na ni usmíval.