Čekání

KAPITOLA SEDMÁ

Riley se tak motala hlava, že se obávala, že omdlí.

Podařilo se jí udržet na nohou, ale pak dostala strach, že bude zvracet jako doma v bytě.

Toto nemůže být skutečné, pomyslela si.

To musí být noční můra.

Poldové a další lidé postávali kolem těla, které bylo oděné do úplného kostýmu klauna. Oblek byl nadýchaný a v zářivých barvách a namísto knoflíků měl ohromné bambule. Oděv doplňovaly boty v nadrozměrné velikosti.

Děsivá bílá tvář měla namalovaný bizarní úsměv, rudý nos a přehnaně zvýrazněné oči a obočí. Obličej ohraničovala ohromná červená paruka. Vedle těla byla nahromaděná nepromokavá celta.

Riley došlo, že tělo patří ženě.

Když se jí vyjasnily myšlenky, všimla si zvláštního a nepříjemného pachu. Když se rozhlédla po okolí, pochybovala, že pach pochází od těla - nebo alespoň ne výhradně. Všude kolem byly poházené odpadky. Ranní slunce vytahovalo pach lidských ostatků.

Muž v bílé bundě klečel vedle těla a pečlivě jej studoval. Crivaro jej představil jako Victora Dahla, lékařského znalce hlavního města.

Crivaro zakroutil hlavou a řekl Dahlovi, “Tohle je ještě podivnější, než jsem čekal.“

Dahl si stoupl a řekl, “Jo, podivný. A je to stejné jako ta předchozí oběť.“

Riley si pomyslela...

Předchozí oběť?

Před touto vraždou byl také zabit nějaký klaun?

“Dostal jsem informace teprve před nedávnem,“ řekl Crivaro Dahlovi a poldům. “Možná můžete předat informace tady mému nováčkovi a říci jí, o co tu jde. Já sám o tomhle případu nemám dost informací.“

Dahl pohlédl na Riley a chvíli přemítal. Riley přemýšlela, jestli vypadá tak zle, jak se cítí. Ale pak se lékařský expert pustil do vysvětlování.

“V sobotu ráno bylo v uličce za divadlem nalezeno tělo. Obětí byla mladá žena jménem Margo Birch - a byla oblečená dost podobně jako tato oběť. Poldům došlo, že to byla podivná vražda, jako žádná jiná. A pak se včera v noci objevilo toto tělo. Další mladá žena takhle oblečená a namalovaná.“

Pak to Riley došlo. Tohle nebyl opravdový klaun. Byla to obyčejná mladá žena, oblečená jako klaun. Dvě ženy byly bizarně oblečeny a namalovány a také zavražděny.

Crivaro dodal, “A tak se z toho stal případ pro FBI a byli jsme zavoláni.“

“To je pravda,“ dodal Dahl a rozhlížel se po odpadcích rozházených po okolí. “Pár dnů tu byl karneval. V sobotu tu skončil. Proto tu jsou všechny ty odpadky - pole ještě nebylo uklizeno. Včera pozdě v noci sem přišel jeden ze sousedů s detektorem kovů a hledal mince, které se poztrácely během karnevalu. Našel tělo, které bylo tehdy zakryté plachtou.“

Riley se otočila a všimla si, že ji Crivaro bedlivě pozoruje.

Ujišťoval se, že se do ničeho nebude plést?

Nebo sledoval její reakci?

Zeptala se, “Byla tato žena identifikována?“

Jeden z poldů odpověděl, “Ještě ne.“

Crivaro dodal, “Prověřujeme jednu konkrétní hledanou osobu. Včera ráno byla nahlášená jedna nezvěstná, profesionální fotografka Janet Davisová. Noc předtím fotila v Lady Bird Johnson parku. Poldové si říkali, jestli by to nemohla být ona. Agent McCune je právě teď na návštěvě u jejího manžela. Možná nám pomůže s identifikací.“

Riley zaslechla zvuk poblíž zastavujících aut. Vzhlédla a uviděla parkovat několik televizních dodávek.

“Zatraceně,“ řekl jeden z poldů. “Doteď se nám o té záležitosti s klaunem u první vraždy dařilo mlčet. Máme ji znovu zakrýt?“

Crivaro otráveně zabručel, jak se z jednoho vozu začal hrnout štáb s kamerou a teleskopickým mikrofonem. Štáb spěchal na pole.

“Na to je už pozdě,“ řekl. “Už oběť viděli.“

Zatímco se blížily další televizní dodávky, Crivaro s doktorem mobilizovali poldy, aby se pokusili udržet reportéry co nejdál od policejní pásky.

Mezitím se Riley zahleděla na oběť a zamyslela se...

Jak zemřela?

Teď se nebylo koho zeptat. Všichni byli zaneprázdněni reportéry, kteří pokládali hlasitě otázky.

Riley se opatrně postavila nad tělo a říkala si...

Ničeho se nedotýkej.

Riley si všimla, že oči a ústa oběti jsou otevřené. Tento vyděšený výraz již jednou spatřila.

Velmi dobře si vzpomínala, jak vypadaly její dvě přítelkyně v Lantonu s podříznutými krky. Nejlépe ze všeho si pamatovala neskutečné množství krve na podlaze pokoje, když jejich těla objevila.

Ale tady žádná krev nebyla.

Spatřila si nepatrných řezných ran na tváři a krku ženy, které prosvítaly skrze bílý makeup.

Co ty ranky znamenají? Určitě nebyly tak velké, aby byly smrtelné.

Také si všimla, že makeup byl nanesen nemotorně a podivně.

Nenanesla si jej sama, pomyslela si.

Ne, udělal to někdo jiný, možná proti vůli oběti.

Pak Riley zažila podivné pohnutí mysli - něco, co nepocítila od oněch hrozných dnů na Lantonu.

Měla z toho husí kůži, když si uvědomila, odkud ty pocity pochází.

Začala se vžívat do vrahovy mysli.

On ji takto oblékl, pomyslela si.

Nejspíš jí ten kostým oblékl po její smrti, ale ještě byla při vědomí, když jí na tvář nanášel makeup. Soudě podle jejích mrtvých otevřených očí, byla si velmi dobře vědoma, co se jí děje.

A on si to užíval, pomyslela si. Když ji maloval, vychutnával si její zděšení.

Riley nyní také pochopila původ malých ranek.

Trápil ji nožem.

Trýznil ji - aby přemýšlela, jak ji zabije.

Riley zalapala po dechu a narovnala se. Opět pocítila další vlnu závratě a nevolnosti a téměř upadla, ale někdo ji chytil za paži.

Otočila se a spatřila Jakea Crivara, který jejímu pádu zabránil.

Hleděl jí přímo do očí. Riley věděla, že naprosto přesně pochopil, co právě zažila.

Hrubým a zděšeným hlasem mu řekla...

“Vyděsil ji k smrti. Zemřela strachem.“

Riley zaslechla, jak Dahl překvapeně vyjekl.

“Kdo vám to řekl?“ Řekl Dahl a kráčel k Riley.

Crivaro mu odpověděl, “Nikdo jí to neřekl. Je to pravda?“

Dahl pokrčil rameny.

“Možná. Nebo něco takového, pokud je to stejné jako u první oběti. Krevní řečiště Margo Birchové bylo nabité amfetaminy, fatální dávkou, která způsobila zástavu srdce. Chudák ženská musela být děsem bez sebe až do momentu, než zemřela. Budeme muset u téhle nové oběti provést toxikologii, ale...“

Jeho hlas utichl a pak se Riley tázal, “Jak jste to věděla?“

Riley netušila, co na to říct.

Crivaro řekl, “To je její práce. Proto je tady.“

Riley se při těch slovech zatřásla.

Je to něco, v čem chci být doopravdy dobrá? tázala se sama sebe.

Přemýšlela, zda opravdu neměla předat svou výpověď.

Možná by tu neměla být.

Možná by se na tomto neměla vůbec podílet.

Byla si jistá jednou věcí - Ryan by byl zděšen, kdyby se dozvěděl, kde je právě teď a co dělá.

Crivaro se zeptal Dahla, “Jak složité by bylo pro vraha získat tento konkrétní amfetamin?“

“Bohužel,“ odpověděl lékař, “by bylo velmi snadné koupit jej přímo na ulici.“

Crivarovi zabzučel telefon. Pohlédl na něj. “To je agent McCune. Musím si to vzít.“

Crivaro odkráčel a začal hovořit do telefonu. Dahl i nadále hleděl na Riley jako by byla nějaký podivín.

Možná má pravdu, pomyslela si.

Mezitím zaslechla některé otázky reportérů.

“Je pravda, že vražda Margo Birchové byla totožná?“

“Byla Margo Birch oblečená a namalovaná stejně?“

“Proč vrah převléká své oběti za klauny?“

“Je to práce sériového vraha?“

“Objeví se další zavraždění klauni?“

Riley si vzpomněla, co jeden z poldů právě řekl...

“Doteď se nám o té záležitosti s klaunem u první vraždy dařilo mlčet.“

I tak se zjevně o záležitosti začaly šířit informace. A teď už pravdu nešlo skrývat.

Poldové se na otázky snažili odpovědět co možná nejméně. Ale Riley si vzpomněla, jak byli reportéři v Lantonu agresivní. Velmi dobře chápala, proč nebyli Jake a poldové z příjezdu reportérů nadšeni. Publicita jejich práci nijak neusnadní.

Crivaro zamířil zpět k Riley a Dahlemu a přitom si zastrčil telefon do kapsy.

“McCune právě hovořil s manželem nezvěstné ženy. Chudák chlap je k smrti vyděšený, ale řekl McCuneovi něco, co by mohlo být užitečné. Řekl, že má za pravým uchem pihu.“

Dahl se ohnul a podíval se za pravé ucho oběti.

“Je to ona,“ řekl. “Jak jste říkal, že se jmenuje?“

“Janet Davisová,“ odpověděl Crivaro.

Dahl zakroutil hlavou. “No, alespoň jsme oběť identifikovali. Tak bychom ji odtud mohli dostat pryč. Kéž by to aspoň bylo bez posmrtné ztuhlosti.“

Riley sledovala, jak Dahlův tým nakládá tělo na lehátko. Byla to neohrabaná snaha. Tělo bylo tuhé jako socha a mohutně oblečené končetiny mířily do všech stran, vykukujíc zpod bílé celty, která je pokrývala.

Nakonec ohromení reportéři civěli na otřásající se lehátko, které kolem nich projelo a přes pole zamířilo k vozu lékaře, transportující groteskní náklad.

Když tělo zmizelo do dodávky, Riley a Crivaro se protlačili mezi reportéry a zamířili zpět do svého vozu.

Když s nimi Crivaro mířil pryč, Riley se tázala, kam míří nyní.

“Do centrály,“ odpověděl Crivaro. “McCune mi řekl, že pár poldů prohledalo Lady Bird Johnson park, ve kterém zmizela Janet Davisová. Našli foťák. Musela jej upustit, když byla unesená. Foťák je teď na ústředí FBI. Pojedeme se podívat, co o ní zjistili technici. Možná budeme mít štěstí a nabídne nám nějaké důkazy.“

To slovo Riley nadzvedlo...

“Štěstí.“

Byla to zvláštní volba slova, při diskuzi něčeho tak jednoznačně nešťastného, jako vražda ženy.

Ale Crivaro myslel vážně, co říkal. Přemýšlela, jak se musel obrnit, když tuto práci dělá už tolik let.

Byl imunní vůči hrůzám?

To nedokázala z jeho hlasu, když pokračoval, vyčíst...

“Manžel Janet Davisové dovolil McCuneovi nahlédnout do fotografií, které v posledních měsících udělala. McCune našel pár fotek, které vyfotila v obchodě s kostýmy.“

To Riley zaujalo.

Zeptala se, “Byl to snad obchod, ve kterém se také prodávají kostýmy klaunů?“

Crivaro přikývl. “To zní zajímavě, že?“

“Ale co to znamená?“ tázala se Riley.

Crivaro řekl, “To ještě nedokážeme říci - kromě toho, že Janet Davisová se natolik zajímala o kostýmy, že si je chtěla i fotit. Její manžel si vzpomíná, jak o tom mluvila, ale neřekla mu, kde to bylo. McCune se nyní snaží přijít na to, ze kterého obchodu fotky pochází. Potom mi zavolá. Nemělo by mu to trvat dlouho.“

Crivaro se na chvíli odmlčel.

Pak pohlédl na Riley a tázal se, “Jak se držíte?“

“Zatím dobře,“ řekla Riley.

“Jste si jistá?“ zeptal se Crivaro. “Vypadáte bledě, jako by vám bylo zle.“

Samozřejmě, že tomu tak bylo. Kombinace ranní nevolnosti a šoku z toho, co právě spatřila, ji definitivně dostala. Ale to, že je těhotná, byla ta poslední věc, kterou by chtěla Crivarovi prozradit.

“Jsem v pořádku,“ trvala na svém Riley.

Crivaro řekl, “Chápu to správně, že vám intuice prozrazuje něco o tom vrahovi.“

Riley tiše přikývla.

“Je tu ještě něco, co bych měl vědět - kromě možnosti, že k smrti vyděsil oběť?“

“Nic moc,“ řekla Riley. “Kromě toho, že je...“

Zaváhala, pak našla slova, která hledala. “Sadistický.“

Zatímco pokračovali dál v tichosti, Riley se rozpomněla na pohled na tělo rozprostřené na celtě. Znovu zažívala hrůzu, že oběť musela trpět takové ponížení a to i po smrti.

Přemýšlela, jaké monstrum to mohlo způsobit.

I když měla momentálně blízko k pocitům vraha, věděla, že nedokáže pochopit chorobné pochody jeho mysli.

A také si byla jistá, že to ani nechce.

Bylo to snad něco, co jí ještě zjeví, než bude tento případ uzavřen?

A co poté?

Bude celý můj život takový?

KAPITOLA OSMÁ

Když Riley a Crivaro vešli do čisté, klimatizované budovy J. Edgara Hoovera, stále kolem sebe pociťovala hrůzu místa vraždy. Bylo to jako by děs pronikl do všech jejích pórů. Jak se toho zbaví - obzvlášť onoho pachu?

Cestou sem Crivaro Riley ujišťoval, že zápach, kterého si všimla na poli, nepocházel od těla. Jak se Riley domnívala, pocházel z odpadků z karnevalu, roztroušených po okolí. Tělo Janet Davisové nebylo mrtvé dost dlouho na to, aby takový zápach vyprodukovalo - a stejně tak ani těla Rileyných přítelkyň, když je našla v Lantonu.

Riley ještě nezažila zápach rozkládajícího se těla.

Crivaro cestou řekl...

“To poznáte, až to ucítíte.“

Nebylo to něco, na co by se Riley těšila.

A znovu přemýšlela...

Co to tady dělám?

S Crivarem výtahem dojeli na patro plné forenzních laboratoří. Následovala Crivara chodbou, dokud nedorazili ke dveřím s názvem “TEMNÁ MÍSTNOST.“ Vytáhlý mladý muž s dlouhými vlasy stál opřený vedle dveří.

Crivaro představil muži sebe i Riley, muž pokýval a řekl, “Já jsem Charlie Barrett, forenzní technik. Dorazili jste právě včas. Dávám si pauzu po vyvolávání negativů z té kamery, co našli v Lady Bird Johnson parku. Právě jsem se chystal dovnitř, udělat pár dalších snímků. Pojďte dál.“

Charlie vedl Riley a Crivara do krátké chodby, zalité oranžově zbarveným světlem. Poté prošli druhými dveřmi do místnosti, osvícené stejně podivným světlem.

Riley nejprve zarazil pronikavý, štiplavý pach chemikálií.

Ale zápach nevnímala jako nepříjemný.

Místo toho jí téměř připadal...

Očistný, uvědomila si Riley.

Poprvé od odjezdu z pole, na kterém našli tělo, všudypřítomný, kyselý smrad z odpadků zmizel.

Dokonce i hrůza trochu vyprchala a Rileyna nevolnost zmizela.

Byla to skutečná úleva.

Riley nahlédla skrze temné, mimozemské světlo, fascinována moderním vybavením.

Charlie zvedl list papíru s řádkami obrázků a v temném světle jej prozkoumal.

“Tady jsou ty snímky,“ řekl. “Vypadá to, že byla zatraceně dobrá fotografka. Škoda, že se jí to stalo.“

Když Charlie začal na stole rovnat řady filmu, Riley si uvědomila, že nikdy v temné místnosti nebyla. Svůj film k vyvolání vždy odnesla do drogerie k vyvolání. Ryan a někteří jeho kamarádi si nedávno koupili digitální foťáky, které film vůbec nepoužívaly.

Manžel Janet Davisové řekl McCuneovi, že jeho manželka používala oba typy foťáků. Pro profesionální práci používala především digitální kameru. Ale fotky z parku byly umělecké a tak pro ně zvolila foťák s filmem.

Riley si pomyslela, že je Charlie také umělec, skutečný mistr v tom, co dělá. To ji přivedlo k myšlenkám...

Vymírá toto umění?

Dopadne to jednou s veškerou prací, která vyžaduje dovednost, s filmem, papírem, nástroji, teploměry, časovači, kohouty a chemií, jako to dopadlo s kovářstvím?

Jestli ano, pak je to smutné.

Charlie začal produkovat snímky jeden za druhým - nejprve zvětšil negativ na fotografický papír, pak papír pomalu namočil do lázně s vývojovou kapalinou, poté znovu namáčel do lázně, kterou Charlie nazval “zastavovací“ a “fixovací.“ Pak následovalo dlouho proplachování ve dřezu pod tekoucí vodou. Nakonec Charlie zavěsil fotky kolíčky na otáčecí stojánek.

Byl to pomalý a tichý proces. Ticho bylo pouze přerušováno kapáním a stékáním kapaliny, šoupáním nohou a občas byla vyřčena slova, která připomínala šeptání reverenda. Měli pocit, že se zde nemá mluvit nahlas.

Riley připadala nehybnost a pomalé pohyby téměř tajemně uklidňující, po hlasitém chaosu na místě vraždy, kdy se poldové snažili udržet reportéry na uzdě.

Riley uchváceně sledovala, jak po několika dlouhých minutách začínají vyjasňovat obrázky - nejprve tajemné a vzdálené a poté nakonec ostře jasné a kontrastní, visící a kapající na stojánku.

Černobílé fotografie zachycovaly tichý a mírumilovný večer v parku. Na jedné byla dřevěná lávka, která se táhla přes úzkou stoku. Další se na první pohled zdála být výjevem hejna racků, kteří zrovna vzlétli, ale pak se obrázek vyjasnil a Riley si uvědomila, že ptáci jsou součástí větší sochy.

Další fotka ukazovala hrubě osekaný kamenný obelisk s památníkem Washingtona, který se tyčil ve velké dálce. Na dalších fotkách byly cestičky pro kola a procházky, které protínaly zalesněná území.

Obrázky byly jednoznačně vyfoceny při západu slunce a vytvářely jemné šedé stíny, zářící světelné kruhy a siluety. Riley viděla, že Charlie měl pravdu, když řekl, že Janet Davisová byla “zatraceně dobrá fotografka.“

Riley také cítila, že Janet park dobře znala a vybrala si místa dopředu - a také správný čas, když byla kolem jen hrstka návštěvníků. Riley ani na jedné fotce nikoho nespatřila. Vypadalo to jako by Janet měla celý park jen sama pro sebe.

Nakonec došlo na snímky mariny, s třpytícími se moly a loďmi v západu slunce. Jemný klid scenérie byl téměř hmatatelný. Riley až téměř slyšela jemné šplouchání vody, volání ptáků, a téměř cítila poryvy chladného vánku na své tváři.

Nakonec přišel disharmonický výjev.

Byl také z okolí mariny - anebo měla Riley alespoň dojem, že rozpoznávala obrysy lodí a mol. Ale všechno bylo rozmazané, chaotické a pomíchané.

Riley si uvědomila, co se asi stalo přesně v okamžik, když zmáčkla spoušť...

Kamera jí byla vyražena z rukou.

Riley vyskočilo srdce až do krku.

Věděla, že tento obrázek zachycuje přesně onen okamžik, když se svět Janet Davisové navždy změnil.

Ve zlomku vteřiny se klid a krása změnili v ohavnost a hrůzu.

KAPITOLA DEVÁTÁ

Riley hleděla na rozmazaný výjev a zamýšlela se...

Co se stalo poté?

Poté, co byl foťák vyražen z rukou ženy, co se jí pak přihodilo?

Co zažila?

Zápasila s útočníkem, dokud ji nepřemohl a nespoutal?

Zůstala během svého trýznění při vědomí? Nebo ztratila vědomí přesně na tom místě a v okamžiku, kdy obrázek vyfotila?

Probrala se pak do hrůzy svých posledních minut?

Možná na tom nezáleží, pomyslela si Riley.

Vzpomněla si na to, co lékař řekl o pravděpodobnosti, že Janet zemřela z předávkování amfetaminů.

Pokud to byla pravda, byla k smrti vyděšená.

A nyní se Riley dívala na zmrazený okamžik, ve kterém fatální děs započal.

Při té myšlence se otřásla.

Crivaro ukázal na fotku a řekl Charliemu, “Zvětšete to. Nejen tenhle, ale všechny fotografie, každý čtverečný centimetr.“

Charlie se poškrábal na hlavě a zeptal se, “Co hledáme?“

“Lidi,“ oznámil Crivaro. “Všechny, které se vám podaří najít. Zdálo se, že si Janet Davisová myslela, že tam je sama, ale mýlila se. Někdo na ni čekal. Možná - ale jen možná - ho třeba zachytila na film, aniž by si to uvědomila. Když někoho najdete, zkuste nám připravit ten nejjasnější zvětšený obrázek.“

I když to Riley neřekla nahlas, měla o tom pochyby.

Najde Charlie někoho?

O vrahovi měla pocity - že je až příliš opatrný, než aby se nechal náhodně vyfotografovat. Pochybovala, že jej, byť mikroskopické, prohledávání fotek odhalí.

V tom okamžiku Crivarovi zabzučel v kapse telefon. Řekl, “To bude McCune.“

Riley a Crivaro opustili temnou místnost a Crivaro poodešel, aby si zavolal. Zdálo se, že jej informace od McCunea vzrušily. Když hovor ukončil, řekl Riley...

“McCune našel obchod s kostýmy, ve kterém Janet Davisová fotografovala. Právě je na cestě do obchodu a říkal, že se tam s námi setká. Vyrážíme.“

*

Když Crivaro zaparkoval u obchodu s názvem Kostýmové skotačení, agent McCune byl již na místě a čekal v autě. Vystoupil a přidal se k Riley a Crivarovi. Nejprve to Riley připomínalo obyčejný skromný obchod. Výlohy byly samozřejmě plné kostýmů - od vampýrů po mumie, až po dobové kostýmy z počátku století. Byl tam také kostým strýčka Sama, v přípravě na blížící se čtvrtý červenec.

Riley následovala Crivara a McCunea dovnitř, kde ji překvapil rozsáhlý interiér z cihel, s přeplněnými policemi se stovkami kostýmů, masek a paruk.

Pohled na tak rozsáhlou přetvářku bral Riley dech. Kostýmy zahrnovaly pirátské převleky, monstra, vojáky, prince a princezny, divoká a domácí zvířata, mimozemšťany a jiné bytosti, které si dokázala představit.

Riley se to honilo v hlavě. Halloween byl přeci jen jednou za rok. Cožpak trh potřebuje kostýmy po celý rok? Pokud ano, na co je lidé potřebovali?

Na neskutečně mnoho kostýmových párty, nejspíš.

Napadlo ji, že by neměla být překvapena, vzhledem k hrůzným událostem, o který se začínala dozvídat. Ve světě, ve kterém se děla taková zvěrstva, nebylo divu, že lidé chtěli uprchnout do světa fantazie.

Také nebylo překvapujíc, že talentovaná fotografka jako Janet Davisová, zde ráda fotila, mezi tak bohatou přehlídkou podobizen. Nebylo divu, že fotila na skutečný film a nepoužila digitální kameru.

Masky monster a převleky Riley připomínaly televizní show, kterou posledních pár let sledovala - příběh dospívající dívky, která bojovala s vampýry, které zabíjela, stejně jako i různé démony.

Poslední dobou už to ale Riley nepřipadalo tak zajímavé.

Poté co se projevila její schopnost vstoupit do vrahovy mysli, začínala být sága o super síle dívky a jejích super úkolech trochu na tělo.

Riley, Crivaro a McCune se rozhlédli, ale nikoho nespatřili.

McCune zavolal, “Haló - je tu někdo?“

Zpoza jedné police s kostýmy vyšel muž.

“Mohu vám pomoci?“ zeptal se.

Mužova postava byla zarážející. Byl vysoký a extrémně štíhlý, měl na sobě triko s dlouhými rukávy a na něm byl natištěný smoking. Také měl na nose známé brýle s falešným obočím - takové ty s enormním bílým nosem, černými obroučkami, huňatým obočím a knírem.

Zaskočení Crivaro a McCune ukázali své odznaky a představili sebe i Riley.

Zdálo se, že muž není vůbec překvapen návštěvou FBI a představil se jako Danny Casal, vlastník obchodu.

“Říkejte mi Danny,“ řekl.

Riley čekala, že si brýle s nosem sundá. Ale když se na něj podívala zblízka, uvědomila si...

Že to jsou dioptrické brýle.

A také měly velmi tlustá skla. Bylo jasné, že Danny Casal nosí tyto brýle neustále a bez nich by byl jistě krátkozraký.

McCune otevřel desky.

“Máme fotky dvou žen,“ řekl. “Potřebujeme vědět, zda jste některou z nich nespatřil.“

Obočí a falešný nos i knír poskakovali, když Danny pokýval. Připadal Riley jako obzvlášť vážný a nepřístupný muž, ale přitom měl na sobě takovou parádu.

McCune vyndal jednu fotku a ukázal ji majiteli obchodu.

Danny pohlédl na fotku skrze své brýle.

Řekl, “Není to jedna z našich pravidelných zákaznic. Nemohu zaručit, že v obchodě nikdy nebyla, ale nepoznávám ji.“

“Jste si jistý?“ Zeptal se McCune.

“Docela jistý.“

“Znamená pro vás něco jméno Margo Birchová?“

“Ehm, možná něco ve zprávách. Nejsem si jistý.“

McCune vytáhl další fotku. “A co tato žena? Podle našich informací sem přišla a fotila zde.“

Riley se také zadívala zblízka na fotografii. To musí být Janet Davisová. To bylo poprvé, kdy spatřila její skutečný nepomalovaný obličej - usmívající se, šťastný, bez vědomí hrozného osudu, který na ni čekal.

“Oh ano,“ řekl Casal. “Byla tu nedávno. Janet něco.“

“Davis,“ dopověděl Crivaro.

“Přesně,“ řekl Casal a pokýval. “Příjemná žena. A měla hezký foťák - já sám také fotím. Nabídla mi, že mi za focení v obchodě zaplatí, ale odmítl jsem. Polichotilo mi, že jí můj obchod stál za námahu.“

Casal uklonil hlavu a pohlédl na své návštěvníky.

“Ale já nepředpokládám, že mi o ní nesete dobré zprávy,“ řekl. “Dostala se do problémů?“

Crivaro reagoval, “Obávám se, že byla zavražděna. Obě tyto ženy byly zabity.“

“Opravdu?“ tázal se Casal. “Kdy?“

“Margo Birchová byla nalezena mrtvá před pěti dny. Janet Davisová byla zavražděna předevčírem v noci.“

“Oh,“ vzdychl Casal. “To je mi líto.“

Riley si nevšimla žádné změny tónu jeho hlasu nebo v jeho mimice.

McCune změnil taktiku. Zeptal se, “Prodáváte zde kostým klauna?“

“Samozřejmě,“ odpověděl Casal. “Proč se ptáte?“

McCune náhle vytáhl ze své složky další fotku. Riley málem zalapala po dechu, když na ni pohlédla.

Byla na ní další mrtvá žena, převlečená za klauna. Byla roztažená na betonu vedle popelnice. Kostým byl podobný kostýmu Janet Davisové, oběti, která jej měla na sobě, když ji našli ráno v parku - objemná látka s ohromnými knoflíky z bambulí. Ale barvy a vzory byly trochu jiné a stejně tak i makeup.

Margo Birchová, uvědomila si Riley. Tak, jak ji našli.

McCune se zeptal Casala, “Prodáváte kostýmy, jako je tento?“

Riley si všimla, že Crivaro se na McCunea mračí. McCune zjevně testoval Casalovu reakci na fotku, ale zdálo, že Crivaro s jeho přímočarým stylem nesouhlasí.

Ale stejně jako McCune, i Riley byla zvědavá, jak bude muž reagovat.

Casal pohlédl na Riley. Nedokázala jeho výraz přečíst. Kromě bujného obočí a kníru nyní zřetelněji viděla jeho tlusté brýle. I když s ní určitě udržoval oční kontakt, nevypadalo to tak. Jeho pohled tříštila skla, a proto to vypadalo, že jeho pohled směřuje trochu jinam.

Je to, jako by měl na sobě masku, pomyslela si Riley.

“Je toto slečna Davisová?“ Zeptal se Casal Riley.

Riley zakroutila hlavou a řekla, “Ne. Ale tělo Janet Davisové bylo nalezeno dnes ráno v podobném stavu.“

Aniž by se změnil tón jeho hlasu, Casal řekl McCuneovi...

“Abych odpověděl na vaši otázku - ano, takové kostýmy prodáváme.“

Odvedl své návštěvníky k dlouhému pultu, plnému kostýmů klaunů. Riley byla zaskočená jejich rozličností.

Zatímco se Casal probíral potrhanými bundami a pytlovými, záplatovanými kalhotami, řekl, “Jak vidíte, je tu několik různých kostýmů klaunů. Například tady ten ´tramp´, který často představuje vandráka nebo vagabunda s obnošeným kloboukem a botami, načernalým, od slunce popáleným make-upem, smutným zamračeným výrazem a nakresleným strništěm na bradě. Verze pro ženy je často žebračka.“

Přesunul se ke skupině pestřejších kostýmů.

“Trochu příbuzný trampovi je tento ´August, ´ tradiční evropský typ, spíše šejdíř než vagabund, poskok a přisluhovač. Má červený nos a nesourodé oblečení a střídá se u něj neobratnost a vytrvalá vychytralost.“

Pak se prohraboval několika kostýmy, které byly převážně bílý, některé z nich flitrové a s barevným lemováním.

Řekl, “A tady máme tradiční evropský bílý obličej, ´Pierota´ - zdrženlivého, vyrovnaného, kultivovaného, inteligentního, vše má vždy pod kontrolou. Jeho makeup je jednoduchý - zcela bílý, s pravidelnými rysy, malovanými červeně nebo černě, jako u mima, a vždy má kónický klobouk. Je to autoritativní osoba, často Augustův šéf - a ne moc příjemný šéf. Není ale divu, protože většina Augustových vtipů je na jeho konto.“

Prošel desítky odlišných kostýmů, hovoříc...

“A tedy máme spoustu různých ´charakterů´, klauny, jejichž vizáž se zakládá na každodenním životě - policisty, služebné, sluhy, doktory, hasiče a jim podobné. Ale tady je ten typ, který hledáte.“

Ukázal návštěvníkům výrazně zbarvené kostýmy, které Riley připomínaly oběti z fotek na poli.

“Tady je ´groteskní bílá tvář, ´“ řekl.

To slovo Riley zaujalo.

Groteskní.

Ano, to rozhodně popisovalo, co se stalo s tělem Janet Davisové.

Casal se dotýkal jednoho z kostýmů a pokračoval, “Toto je nejčastější typ klauna, alespoň myslím, že tady v Americe ano. Nereprezentuje žádný konkrétní typ profese nebo postavení. Bílá groteskní tvář je obecně řečeno podobná klaunovi, úsměvná a hloupá. Vzpomeňte si na klauna Boza nebo Ronalda McDonalda - nebo ´To´ od Stephena Kinga, kdybych měl zmínit jeden z děsivějších příkladů. Zrůda má na sobě typicky objemný barevný kostým, přehnaně veliké boty a bílý makeup s přehnanými rysy, včetně ohromné paruky a jasně rudého nosu.“

    <