Читать книгу: «Navždy Pryč »

Name: Navždy Pryč
Author: Блейк Пирс
ISBN: 9781632918345

Блейк Пирс

Шрифт:

N A V Ž D Y P R Y Č

(ZÁHADA RILEY PAIGE — KNIHA Č. 1)

B L A K E P I E R C E

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem nejprodávanější mystery série RILEY PAGE, která obsahuje tajuplné thrillery, plné napětí, NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1), POSEDLOST (kniha č. 2) a TOUŽENÍ (kniha č. 3).

Zapálený čtenář a celoživotní fanoušek mystery a thriller žánrů, Blake, se zajímá o názory svých čtenářů, a tak ho neváhejte kontaktovat na stránkách www.blakepierceauthor.com, abyste se dověděli více a byli s ním v kontaktu.

Copyright © 2015 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora. Tento ebook je licencován výlučně pro vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným osobám. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše použití, vraťte ji prosím a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autor na vznik tohoto titulu vynaložil. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorovy představivosti nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná. Obrázek na přebalu Copyright GoingTo použit s licencí od Shutterstock.com.

KNIHY OD AUTORA BLAKE PIERCE

RILEY PAIGE MYSTERY SÉRIE

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

OBSAH

Úvod

Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3

Kapitola 4

Kapitola 5

Kapitola 6

Kapitola 7

Kapitola 8

Kapitola 9

Kapitola 10

Kapitola 11

Kapitola 12

Kapitola 13

Kapitola 14

Kapitola 15

Kapitola 16

Kapitola 17

Kapitola 18

Kapitola 19

Kapitola 20

Kapitola 21

Kapitola 22

Kapitola 23

Kapitola 24

Kapitola 25

Kapitola 26

Kapitola 27

Kapitola 28

Kapitola 29

Kapitola 30

Kapitola 31

Kapitola 32

Kapitola 33

Kapitola 34

Kapitola 35

Kapitola 36

Úvod

Nový nával bolesti trhnul Rebou, až se jí vzpřímila hlava. Škubla provazy, které svazovaly její tělo, ovázané okolo jejího břicha a přivázané k vertikální trubce, která byla přišroubovaná k zemi a stropu, uprostřed malé místnosti. Její zápěstí byla vpředu připevněná a její kotníky svázané.

Uvědomila si, že si zdřímla a okamžitě ji přemohl strach. Už pochopila, že se ji ten muž chystá zabít. Kousek po kousku, jedno zranění po druhém. Nesnažil se ji zabít a nezajímal se o sex. Chtěl jenom její bolest.

Musím zůstat vzhůru, pomyslela si. Musím se odtud dostat. Jestli znovu usnu, zemřu.

I přesto, že bylo v místnosti horko, na těle pociťovala chladný pot. Pohlédla dolů, zkroutila se, a spatřila, že na podlaze z tvrdého dřeva stojí bosá. Podlaha kolem nich byla zalepená skvrnami suché krve, jednoznačnými známkami toho, že není první osobou, která zde byla přivázaná. Její panika se umocnila.

Někam odešel. Jediné dveře v místnosti byly pevně uzavřené, ale on se vrátí. Vždy se vrátil. A pak udělá cokoli, co ho napadne, aby ji přinutil křičet. Okna byla zabedněná a ona neměla ponětí, zda byl den nebo noc, jediné světlo bylo ze záře obnažené žárovky, která visela na stropě. Zdálo se, že její výkřiky na tomto místě nikdo další neslyšel.

Přemýšlela, jestli tato místnost kdysi bývala holčičím dětským pokojem; byl groteskně růžový a všude byly vlnkové vzory a pohádkové motivy. Někdo – hádala, že její věznitel – od té doby toto místo zničil, rozbil a převrátil stoličky a židle a konferenční stolky. Podlaha byla posetá oddělenými končetinami a trupy dětských panenek. Malé paruky – Reba hádala, že patřily panenkám – byly připevněny na zdech jako skalpy, většina z nich byla propracovaně zapletená, všechny měly nepřirozené barvy, typické pro hračky. Otlučený růžový toaletní stolek stál postavený vedle zdi, zrcadlo ve tvaru srdce měl rozbité na kousky. Jediný další kus nábytku, který byl v celku, bylo úzké jednolůžko s roztrhaným růžovým baldachýnem. Její věznitel tam občas odpočíval.

Ten muž ji sledoval tmavýma, slídivýma očima, skrze svou černou lyžařskou masku. Nejprve ji povzbudil fakt, že tu masku vždy nosil. Jestli nechtěl, aby spatřila jeho tvář, neznamenalo to, že ji neplánoval zabít, že ji možná nechá jít?

Ale brzy jí došlo, že má maska sloužit k jinému účelu. Všimla si, že obličej pod ní má zapadlou bradu a sražené čelo a byla si jistá, že mužovy rysy jsou mdlé a prosté. I když byl silný, byl menší, než ona, a pravděpodobně ho to znejišťovalo. Hádala, že masku nosil, aby působil děsivěji.

Vzdala se snahy mu rozmlouvat, aby jí neubližoval. Nejprve si myslela, že v tom uspěje. Nakonec si byla vědomá toho, že je hezká. Tedy alespoň jsem bývala, pomyslela si smutně.

Na tváři s modřinami se jí míchal pot a slzy a cítila, jak jí pot slepoval její dlouhé blond vlasy. Oči ji pálily: přinutil ji, aby si nasadila kontaktní čočky a díky nim hůře viděla.

Bůh ví, jak nyní vypadám.

Nechala spadnout hlavu.

Umři, prosila sama sebe.

Mělo by to být snadno proveditelné. Byla si jistá, že zde dříve již jiní zemřeli.

Ale nemohla. Jen o tom přemýšlet jí rozbušilo srdce, zadýchávala se a provaz kolem břicha se jí napínal. Jak věděla, že čelí bezprostřední smrti, pomalu se v ní začal budit nový pocit. Tentokrát to nebyla panika nebo strach. Nebyla to beznaděj. Bylo to něco jiného.

Co cítím?

A potom si to uvědomila. Bylo to rozčilení. Ne na jejího věznitele. Už dlouho předtím svou zlost vůči němu vyčerpala.

Jsem to já, pomyslela si. Dělám to, co chce. Když křičím a pláču a vzlykám a žadoním, dělám to, co on chce.

Kdykoli si usrkla toho studeného vývaru bez chuti, kterým jí krmil skrze brčko, dělala to, co on chtěl. Kdykoli žalostně brečela, že je matka se dvěma dětmi, které ji potřebují, činila mu nekonečnou rozkoš.

Když se konečně přestala svíjet, její mysl se pročistila novým odhodláním. Možná potřebuje zkusit jinou metodu. Celé dny sváděla tvrdý boj s provazy. Možná to byl špatný přístup. Byly jako ty malé hračky z bambusu – čínské pasti na prsty, do kterých jste na každém konci trubičky vložili prsty a čím více jste zatáhli, tím více vaše prsty uvízly. Možná že finta byla v tom, uvolnit se, vědomě a zcela. Možná to byla cesta ven.

Jeden sval po druhém nechala své tělo poklesnout, cítila každou bolístku, každou modřinu, kde se kůže dotýkala provazů. A pomalu si uvědomovala, kde je soustředěno napětí provazu.

Konečně našla, co potřebovala. Kolem pravého kotníku to bylo trochu volnější. Ale zatahání nezafunguje, alespoň ještě ne. Ne, musí udržet své svaly pružné. Jemně zavrtěla svým kotníkem, lehce, a potom agresivněji, když se provaz uvolnil.

Konečně, k jejímu nadšení a překvapení, se její pata uvolnila a ona vytáhla celé pravé chodidlo.

Okamžitě si prohlédla podlahu. Jen stopu daleko, mezi rozházenými částmi panenek, ležel jeho lovecký nůž. Vždycky se smál, když ho tam dráždivě nechával poblíž. Na ostří byla zaschlá krev, ve světle jízlivě jiskřil.

Ohnala se svým volným chodidlem po noži. Ale zamířila příliš vysoko a netrefila se.

Nechala své tělo znovu sklesnout. Sklouzla se dolů po tyči, jen o pár centimetrů a natahovala chodilo, dokud neměla nůž na dosah. Sevřela špinavé ostří mezi prsty, škrábala s ním po podlaze a opatrně ho zvedala chodidlem, dokud netřímala rukojeť ve své dlani. Pevně uchopila rukojeť strnulými prsty a osočila ji, pomalu řezala provaz, který svazoval její zápěstí. Zdálo se, jako by se zastavil čas, zatímco zadržovala dech, doufala, modlila se, aby jí neupadl. Aby nevešel dovnitř.

Konečně zaslechla prasknutí a k jejímu překvapení se jí ruce uvolnily. Okamžitě, s rozbušeným srdcem, přeřízla provaz kolem pasu.

Volná. Nemohla tomu uvěřit.

Na okamžik se tam mohla jenom krčit, ruce i chodidla ji brněla z navracejícího se krevního oběhu. Dloubla do očních čoček, odolávala pokušení je vydrápnout. Opatrně s nimi přejela do strany, vytlačila je a vytáhla je ven. Oči ji příšerně bolely a když už byly venku, ulevilo se jí. Jak se dívala na dva plastové disky, které jí ležely v dlani, z jejich barvy se jí dělalo špatně. Čočky měly nepřirozeně jasně modrou barvu. Odhodila je stranou.

S bušícím se srdcem se Reba zvedla a rychle belhala ke dveřím. Uchopila kouli, ale neotočila s ní.

Co když tam je?

Neměla na výběr.

Reba otočila koulí a zatáhla za dveře, které se bez zvuku otevřely. Nahlédla do dlouhé, prázdné haly, pouze osvětlené klenutým otvorem napravo. Plížila se jí nahá, bosa a v tichosti a viděla, jak klenba vede do mírně osvětlené místnosti. Zastavila se a hleděla. Byl a to jednoduchá jídelna, se stolem a židlemi, celá úplně obyčejná, jako by do ní měla brzy přijít rodina na večeři. Přes okna visely staré, krajkové záclony.

V krku jí začal vznikat nový pocit zděšení. Obyčejnost mís ta byla tak zneklidňující, jako by bylo zneklidňující vidět zde žalář. Skrze závěsy viděla, že je venku tma. Zlepšila se jí nálada, když pomyslela na to, že jí temnota usnadní její únik.

Otočila se zpět do chodby. Končila dveřmi – dveřmi, které prostě musely vést ven. Dokulhala k nim a zmáčkla chladnou, mosaznou západku. Dveře se těžce otevřely směrem k ní a odhalili venkovní noc.

Uviděla malou verandu a za ní dvorek. Noční nebe bylo bez měsíce a osvětlené hvězdami. Nikde kolem nebylo žádné jiné světlo – žádné stopy po sousedních domech. Pomalu vstoupila na verandu a dolů na dvorek, který byl suchý a bez trávy. Chladný, svěží vzduch zaplavil její bolestivé plíce.

Cítila paniku, smíšenou s nadšením. Radost ze svobody.

Reba udělala svůj první krok a chystala se rozeběhnout – když náhle na zápěstí pocítila pevný stisk.

A pak přišel ten známý, ohavný smích.

Poslední co ucítila, byl tvrdý předmět – možná kov – který jí narazil do hlavy a pak už se propadala do hlubin temnoty.

Kapitola 1

Alespoň to ještě nezačalo páchnout, pomyslel si Zvláštní agent Bill Jeffreys.

Nakláněl se nad tělem, nemohl si pomoc i a už zaznamenal první příznaky. Mísily se s čerstvou vůní borovic a čistou mlhou, která stoupala ze zátoky – zápach těla, na který už měl být dávno zvyklý. Ale ještě si nezvykl.

Nahé ženské tělo bylo pečlivě naaranžováno na ohromném balvanu na okraji zátoky. Seděla, opírala se o další balvan, nohy měla rovně a byly roztažené, ruce měla podél těla. Zvláštní záhyb na pravé paži, jak si všiml, naznačoval zlomeninu kosti. Vlnité vlasy byly zjevně paruka, opelichaná, s odstíny blond, které k sobě nepasovaly. Přes ústa měla rtěnkou nakreslený růžový úsměv.

Vražedná zbraň byla stále připevněná kolem jejího krku; byla uškrcená růžovou stuhou. Na skále před sebou měla u nohou položenou umělou růži.

Bill se jemně pokusil zvednout levou ruku. Nepohnula se.

“Má stále posmrtnou ztuhlost,” řekl Bill agentovi Spelbrenovi, který se krčil na druhé straně těla. “Není mrtvá ani dvacet čtyři hodin.”

“Co to má s očima?” zeptal se Spelbren.

“Má je zašité, doširoka otevřené, černou nití,” odpověděl a neobtěžoval se podívat se zblízka.

Spelbren se na něj nevěřícně díval.

“Podívej se sám,” řekl Bill.

Spelbren zamžoural zblízka.

“Ježíši,” tiše zamumlal. Bill si všiml, že znechuceně neodtáhl. Bill si toho cenil. Už pracoval s jinými terénními agenty – někteří z nich byli dokonce zkušení veteráni jako Spelbren – kteří by se v tento okamžik již vyzvraceli z podoby.

Bill s ním předtím nikdy nepracoval. Spelbren byl zavolán k tomuto případu z terénní kanceláře ve Virginii. Přivést někoho z Oddělení behaviorální analýzy z Quantica byl Spelbrenův nápad. Proto tu byl Bill.

Chytrý krok, pomyslel si Bill.

Bill viděl, že Spelbren je mladší než on o několik let, ale i tak měl poznamenaný, vlídný obličej, který se mu docela líbil.

“Má kontaktní čočky,” všiml si Spelbren.

Bill se podíval zblízka. Má pravdu. Strašidelná, umělá modrá ho nutila odvrátit pohled. Tady dole u zátoky bylo za pozdního rána chladno, ale i tak začaly oči do očních jamek zapadávat. Bude těžké určit přesný čas smrti. Jediné, čím si byl Bill jistý bylo, že sem bylo tělo přineseno někdy během noci a opatrně umístěno.

Opodál zaslechl hlas.

“Zasraná Federálka.”

Bill vzhlédl na tři místní policajty, kteří stáli několik yardů daleko. Nyní si neslyšitelně šeptali, takže Bill věděl, že tato dvě vybraná slova měl zaslechnout. Byli z blízkého Yarnellu a bylo jasné, že nejsou rádi, že se tu objevilo FBI. Mysleli si, že to zvládnou sami.

Hlavní správce Státního parku Mosby si myslel něco jiného. Nebyl zvyklý na něco horšího, než na vandalismus, pohazování odpadků a nelegální lovení ryb a zvěře a věděl, že místní z Yarnellu nebyli schopní toto vyřešit.

Bill překonal více než stop mil dalekou cestu helikoptérou, takže se sem dostal ještě předtím, než se s tělem pohnulo. Pilot následoval souřadnice na kus louky na blízkém kopci, kde se s ním správce parku a Spelbren setkali. Správce parku je vezl několik mil dolů po blátivé cestě a když zastavili, Bill zahlédl mís to vraždy už z cesty. Bylo jen kousek z kopce u zátoky.

Policajti, kteří stáli netrpělivě poblíž, už si místo prohlédli. Bill věděl přesně, co si myslí. Chtějí tento případ rozluštit sami; dvojice FBI agentů je to poslední, co chtěli vidět.

Pardon, vidláci, pomyslel si Bill, ale na tohle nemáte.

“Šerif si myslí, že se jedná o nelegální obchodování ,” řekl Spelbren. “Pěkně se mýlí .”

“Proč to říkáte ?” zeptal se Bill. Sám znal odpověď, ale chtěl mít ponětí o tom, jak Spelbrenova mysl pracuje.

“Je jí po třicítce, takže není tak mladá,” řekl Spelbren. “Má strie, takže měla alespoň jedno dítě. To není typ, se kterým se obvykle obchoduje.”

“Máte pravdu,” řekl Bill.

“Ale co ta paruka?”

Bill zakroutil hlavou.

“Oholili jí hlavu,” odpověděl, “takže ať už byla k čemukoli, neměla sloužit ke změně barvy vlasů.”

“A ta růže?” zeptal se Spelbren. “Vzkaz?”

Bill si ji prohlédl.

“Levná textilní růže,” odpověděl. “Taková, jakou byste našel v každém levné obchodě. Vystopujeme ji, ale nic nenajdeme.”

Spelbren si ho prohlédl, zjevně na něj udělal dojem.

Bill pochyboval, že cokoli zjistí bude k něčemu dobré. Vrah byl příliš cílevědomý, příliš metodický. Tato celá scéna byla připravená s určitým chorobným stylem, ze kterého byl nervózní.

Viděl, jak místní policajti touží potom se přiblížit a zabalit to. Fotky jsou hotové a tělo bude každou chvilku odstraněno.

Bill se postavil a povzdychl si, cítil, jak má ztuhlé nohy. Čtyřicítka na krku už ho začala zpomalovat, tedy alespoň částečně.

“Byla mučena,” poznamenal a smutně vydechl. “Podívejte se na všechny řezné rány. Některé z nich se začínají zavírat.” Vážně zakroutil hlavou. “Někdo na ní pracoval celé dny, než ji dodělal tou stuhou .”

Spelbren si povzdychl.

“Pachatele něco rozčílilo,” řekl Spelbren.

“Hej, tak jak to tady uzavřeme?” zvolal jeden z poldů.

Bill pohlédl jejich směrem a viděl, jak přešlapují. Dva z nich tiše reptali. Bill věděl, že práce je tu už u konce, ale neřekl to. Upřednostňoval nechat ty pitomce čekat a lámat si hlavu.

Pomalu se otočil a prohlédl si to místo. Byl to hustě zalesněný prostor, jen borovice a cedry s hojným podrostem, s bublající zátokou na tiché a idylické cestě do nejbližší řeky. Dokonce i nyní, uprostřed léta, zde během dne nebylo příliš horko, takže se tělo nezačalo okamžitě silně rozkládat. I tak by bylo nejlepší ho odtud dostat a poslat ho do Quantica. Vyšetřovatelé ho tam budou chtít rozebrat do detailů, zatímco je ještě poměrně čerstvé. Koronerovo auto zastavilo na zaprášené cestě za policejním autem a čekalo.

Silnice nebyla nic, než paralelní stopy od pneumatiky skrze les. Vrah po ní téměř jistě jel. Nesl tělo krátkou vzdálenost po úzké cestě až na toto místo, naaranžoval ho a odešel. Nezůstal tu dlouho. Dokonce i když to místo vypadalo jako že je z cesty, správci tudy pravidelně projížděli a soukromá auta na této cestě neměla co dělat. Chtěl, aby bylo tělo nazeleno. Byl pyšný na svou práci.

A našla ho dvojice jezdců na koni brzy ráno. Turisté na zapůjčených koních, řekl správce parku Billovi. Byli to výletníci z Arlingtonu, kteří pobývali na imitaci Westernového ranče na okraji Yarnellu. Správce parku řekl, že jsou ještě teď trochu hysteričtí. Bylo jim řečeno, aby neopouštěli město a Bill plánoval, že s nimi později promluví.

V prostoru za tělem se zdálo být vše naprosto na svém místě. Ten chlapík byl velmi opatrný. Když se vrátil od zátoky, táhl něco za sebou – možná lopatu – aby zamaskoval vlastní stopy. Nebyly zde žádné pozůstatky něčeho, co by po něm schválně nebo omylem zůstalo. Jakékoli stopy na cestě byly už pravděpodobně zahlazeny autem policajtů a dodávkou koronera.

Bill si povzdychl.

Zatraceně, pomyslel si. Kde je Riley, když ji potřebuji?

Jeho dlouhodobá parťačka a nejlepší přítelkyně byla na nedobrovolné dovolené, dávala se dohromady z traumatu posledního případu. Ano, ten byl opravdu ošklivý. To volno skutečně potřebovala a pravda může být taková, že se možná nikdy nevrátí.

Ale nyní ji skutečně potřeboval. Byla mnohem chytřejší, než Bill, a jemu nevadilo to přiznat. Zbožňoval pozorovat, jak její mysl pracuje. Představil si, jak se touto scénou probírá, jeden nejmenší detail za druhým. Nyní by ho trýznila kvůli všem zjevným vodítkům, které měl před očima.

Co by tu Riley viděla, co Bill nevidí?

Cítil se vyvedený z míry a ten pocit se mu nelíbil. Ale nyní už nemohl udělat nic dalšího.

“Dobře, chlapi,” vykřikl Bill na poldy. “Odvezte to tělo.”

Poldové se zasmáli a jeden s druhým si mezi sebou plácli.

“Myslíte, že to udělá znovu ?” zeptal se Spelbren.

“Jsem si tím jistý,” řekl Bill.

“Jak to víte?”

Bill se dlouze a zhluboka nadechl.

“Protože jsem už jeho práci předtím viděl .”

Kapitola 2

“Každý den to s ní bylo horší,” řekl Sam Flores a na ohromném multimediálním displeji, který se tyčil nad konferenčním stolkem ukázal další hrůzný obrázek. “Až do okamžiku, než s ní skoncoval .”

Bill si to myslel, ale nerad měl pravdu.

Úřad tělo letecky přepravil do Oddělení behaviorální analýzy v Quanticu, forenzní technici udělali fotky a laboratoř začala dělat všechny testy. Flores, laboratorní technik s černými obroučkami brýlí, pustil tu příšernou prezentaci a gigantické obrazovky se staly odpudivou realitou konferenční místnosti v Oddělení behaviorální analýzy.

“ Jak dlouho byla mrtvá, než bylo tělo nalezeno?” zeptal se Bill.

“Dlouho ne,” odpověděl. “Možná z večera den předtím.”

Vedle Billa seděl Spelbren, který s ním přiletěl z Quantica poté, co opustili Yarnell. V čele stolu seděl Zvláštní agent Brent Meredith, vedoucí týmu. Meredith vnášel znepokojující přítomnost svou širokou postavu, černými, hranatými rysy a tváří, která nechce slyšet žádné nesmysly. Ne, že by se jím Bill cítil zastrašen – zdaleka ne. Věřil, že toho mají mnoho společného. Oba byli zkušení veteráni a oba už to všechno zažili.

Flores ukázal sérii snímků zblízka na zranění oběti.

“Zranění nalevo byla způsobena na začátku,” řekl. “Ta napravo jsou novější, některá z nich byla způsobená hodiny nebo minuty předtím, než ji zaškrtil stuhou. Zdá se, že se postupně stával brutálnější během přibližně týdne, kdy ji věznil. Zlomení její ruky mohla být poslední věcí, kterou udělal, zatímco byla ještě naživu.”

“Zranění podle mě vypadají jako práce jednoho pachatele,” poznamenal Meredith. “Podle rostoucí úrovně agrese hádám, že to byl pravděpodobně muž. Co dalšího máte?”

“Podle malého strniště na hlavě hádáme, že jí byla hlava oholena dva dny předtím, než byla zabita,” pokračoval Flores. “Paruka byla sešitá z kousků jiných paruk, všechny byly levné. Kontaktní čočky byly pravděpodobně objednané poštou. A ještě jedna věc,” řekl a váhavě se rozhlédl po tvářích kolem. “Pokryl ji vazelínou.”

Bill cítil, jak v místnosti zhoustlo napětí.

“Vazelínou ?” zeptal se.

Flores kývl.

“Proč?” zeptal se Spelbren.

Flores pokrčil rameny.

“To je vaše práce,” odpověděl.

Bill si vzpomněl na dva turisty, které vyslýchal včera. Nebyli vůbec k ničemu, byli rozervaní morbidní zvláštností a na pokraji paniky z toho, co spatřili. Byli dychtiví vrátit se zpět domů do Arlingtonu a neexistoval žádný důvod, proč je zadržet. Byli vyslýcháni každým strážníkem, který byl po ruce. A byli náležitě varováni, aby vypověděli jen o tom, co skutečně viděli.

Meredith vydechl a položil na stůl obě dlaně.

“Dobrý práce, Floresi,” řekl Meredith.

Flores vypadal, že je za pochvalu vděčný – a možná i trochu překvapený. Brent Meredith nedával pochvaly.

“A teď agent Jeffreys,” Meredith se na něj otočil, “řekněte nám, jak se to pojí s vaším starým případem.”

Bill se zhluboka nadechl a opřel se o židli.

“Něco málo před šesti měsíci,” začal, “šestnáctého prosince to bylo – tělo Eileen Rogers bylo nalezené na farmě u Daggettu. Byl jsem zavolaný, abych to vyšetřoval, spolu s mou partnerkou, Riley Paige. Počasí bylo extrémně studené a tělo bylo zmrzlé na kost. Bylo těžké říci, jak dlouho tam leželo a doba úmrtí nebyla nikdy přesně stanovená. Floresi, ukažte jim to.”

Flores se otočil zpět k prezentaci. Obrazovka se rozdělila a vedle obrázků na obrazovce se objevila nová série fotek. Obě oběti byly zobrazeny bok po boku. Bill zalapal po dechu. Úžasné. Kromě toho, že bylo jedno tělo zmrzlé, byla těla téměř ve stejném stavu, zranění byla téměř identická. Obě ženy měly stejně ohyzdně zašité otevřené oči.

Bill si povzdychl, obrázku mu oživily všechny vzpomínky. I když už byl v jednotce mnoho let, pohled na každičkou oběť ho bolel.

“Tělo paní Rogers bylo nalezeno v sedě, opřené o strom,” pokračoval Bill a jeho hlas byl vážnější. “ Nebylo až tak opatrně upraveno jako to v Mosby parku. Neměla kontaktní čočky nebo vazelínu, ale většina ostatních detailů je stejná. Vlasy paní Rogers byly ostříhané nakrátko, nebyly oholené, ale měla podobnou sešitou paruku. Také byla uškrcena růžovou stuhou a před ní byla nalezena falešná růže.”

Bill se na okamžik odmlčel. Nenáviděl to, co měl poté vyslovit.

“Paige a já jsme nemohli ten případ rozluštit.”

Spelbren se na něj otočil.

“S čím byl problém?” zeptal se.

“S čím nebyl problém?” oponoval Bill zbytečně defenzivně. “Nemohli jsme nic rozluštit. Neměli jsme žádné svědky; rodina oběti nám nemohla poskytnout žádné užitečné informace; paní Rogers neměla žádné nepřátele, žádného bývalého manžela, žádného naštvaného přítele. Neexistoval jediný dobrý důvod pro to, aby se stala cílem a byla zabitá. Případ okamžitě vychladl.”

Bill utichl. Mysl mu zaplavily temné myšlenky.

“Neviňte se,” řekl Meredith jemu nevlastním jemným tónem. “Není to vaše chyba. Nemohli jste další vraždě zabránit.”

Bill si vážil té vlídnosti, ale cítil se zatraceně provinile. Proč to předtím nerozluštil? Proč se to nepodařilo Riley? Jen zřídkakdy se během své kariéry cítil tak vyvedený z míry.

V ten okamžik Meredithův telefon zazvonil a náčelník ho zvednul.

Téměř první věc, kterou řekl, byla, “Do prdele.”

Několikrát to zopakoval. Potom řekl, “Jste si jistý, že to je ona?” Odmlčel se. “Proběhla žádost o výkupné?”

Zvedl se ze židle a vyšel z konferenční místnosti, zanechal ostatní tři muže sedět ve zmateném tichu. Na několik minut se vrátil. Vypadal starší.

“Pánové, nyní máme krizový režim,” prohlásil. “ Právě jsme obdrželi potvrzení identity včerejší oběti. Její jméno je Reba Frye.”

Bil zalapal po dechu, jako by dostal ránu do břicha; viděl, jak je Spelbren také v šoku. Ale Flores vypadal zmateně.

“Měl bych vědět, kdo to je?” zeptal se Flores.

“Za svobodna se jmenovala Newbrough,” vysvětlil Meredith. “Dcera Státního senátora Mitche Newbrough—pravděpodobně příštího guvernéra Virginie.”

Flores vydechl.

“Nezaslechl jsem, že je pohřešovaná,” řekl Spelbren.

“Nebylo to oficiálně vyhlášeno,” řekl Meredith. “Její otec byl již kontaktován. A samozřejmě si myslí, že to je politické nebo osobní nebo oboje. Bez ohledu na to, že se totéž stalo jiné oběti před šesti měsíci.”

Meredith zakroutil hlavou.

“Senátor na to hodně naléhá,” dodal. “Chystá se spadnout lavina s médii. Postará se o to, aby nám udržel hořící koudel u zadku.”

Bill se cítil odrazen. Nesnášel pocit, když toho na něj bylo příliš. Ale přesně tak se cítil právě teď.

V místnosti nastalo zasmušilé ticho.

Bill si nakonec odkašlal.

“Budeme potřebovat pomoc,” řekl.

Meredith se na něj otočil a Bill se střetl s jeho tvrdým pohledem. Meredithův obličej se svraštil obavami a nesouhlasem. Ale bylo jasné, že ví, na co Bill myslí.

“Není připravená,” odpověděl Meredith , zjevně věděl, že Bill měl na mysli ji do toho zapojit.

Bill si povzdychl.

“Pane, ”odpověděl, “ten případ zná lépe, než kdokoli jiný. A nikdo není chytřejší.”

Po dalším odmlčení šel Bill s pravdou ven a řekl, co si skutečně myslí.

“Nemyslím si, že to bez ní dokážeme.”

Meredith několikrát tužkou zaťukal do zápisníku, zjevně si přál být kdekoli jinde, jen ne tady.

“Je to chyba,” řekl. “Ale jestli ji to položí, bude to vaše vina.” Znovu vydechl. “Zavolejte jí.”

Kapitola 3

Dospívající dívka, která otevřela dveře, vypadala jo by jimi chtěla narazit Billovi do tváře. Místo toho se zatočila a beze slova odkráčela, dveře nechala otevřené.

Bill vešel dovnitř.

“Ahoj April,” řekl automaticky.

Dcera Riley, mrzutá, vytáhlá čtrnáctka, s tmavými vlasy po své matce a oříškovýma očima, neodpověděla. Na tričko nadměrné velikosti, vlasy měla rozcuchané, April zahnula za roh a plácla sebou na gauč, nic, než její sluchátka a mobil, pro ni neexistovalo.

Bill tam neohrabaně stál, nebyl si jistý, co udělat. Když zavolal Riley, souhlasila s jeho návštěvou, i když váhala. Rozmyslela si to snad?

Bill se rozhlédl, zatímco vešel do šerého domu. Prošel obývacím pokojem a viděl, že vše je zarovnané a na svém místě, což bylo pro Riley typické. Ale také si všiml stažených rolet a prachu na nábytku – a to pro ni vůbec charakteristické nebylo. Na polici s knihami si všiml řady blyštících se brožovaných thrillerů, které jí koupil na její dovolenou, doufal, že jí odvedou myšlenky od jejích problémů. Ani jedno vázání nevypadalo zohýbané.

Billův pocit nervozity se prohloubil. To nebyla Riley jakou ji znal. Měl Meredith pravdu? Potřebuje delší dovolenou? Udělal špatně, když ji oslovil ještě, než je na to připravená?

Bill se připravil a pokračoval dál do tmavého domu a jak zahnul za roh, našel Riley v kuchyni o samotě, jak sedí u umakartového stolu v županu a bačkorách, před sebou má šálek kávy. Povídala se nahoru a on viděl záblesk studu, jako by zapomněla, že měl přijít. Ale rychle se dala dohromady, mdle se usmála a postavila se.

Vykročil vpřed a obejmul ji a ona chabě objala jeho. V bačkorách byla o trochu menší, než on. Také velmi zhubla, až příliš, a jeho obavy zesílily.

Posadil se naproti ní a prohlížel si ji. Vlasy měla umyté, ale nebyly u česané a vypadalo to, jako by v těch bačkorách chodila už několik dní. Obličej vypadal vyzáble, příliš bledě a vypadala mnohem, mnohem starší, než jak vypadala, když ji uviděl před pěti týdny. Vypadala, jako by zažila peklo. A taky ano. Snažil se nemyslet na to, co jí poslední vrah udělal.

Odvrátila pohled a oba tam seděli v neproniknutelném tichu. Bill si byl tak jistý, že bude vědět, co jí říci, aby ji povzbudil, vyburcoval ji; ale jak tam seděl, cítil, jak ho její smutek sžírá a neměl slov. Chtěl, aby působila statněji jako dřív.

Rychle vedle své židle na podlahu schoval obálku se složkami o nové m případu vraždy. Nebyl si nyní jistý, jestli by jí to měl vůbec ukázat. Začínal si být jistější, že udělal chybu, když sem přišel. Bylo jasné, že potřebuje víc času. Když ji totiž takto viděl, poprvé si nebyl jistý, jestli se jeho dlouholetá partnerka vůbec vrátí zpět.

“Kávu?” zeptala se. Cítil její neklid.

Zakroutil hlavou. Bylo jasné, že je zranitelná. Když ji navštívil v nemocnici a dokonce potom, když se vrátila domů, bál se o ni. Přemýšlel, jestli se vůbec někdy dostane z té bolesti a hrůzy, kterou si prošla, z hlubin své dlouholeté temnoty. Vůbec to pro ni nebylo typické; při každém jiném případě se zdála být nezdolná. Něco bylo na tom posledním případu, na posledním vrahovi, jiné. Bill to chápal: ten muž byl tím nejpokřivenějším psychopatem, na jakého kdy narazil – a to hovořilo za sebe.

Jak si ji prohlížel, napadlo ho něco dalšího. Vlastně vypadala na svůj věk. Bylo jí čtyřicet let, stejně jako jemu, ale když ještě pracovala, byla čilá a angažovaná, vždy vypadala o několik let mladší. V jejích tmavých vlasech se začaly objevovat šediny. No, jeho vlasy už také začínaly šedivět.

Riley zavolala na svou dceru, “April!”

Bez odezvy. Riley zavolala její jméno několikrát, vždy hlasitě, až konečně odpověděla.

“Co?” odpověděla April z obývacího pokoje a zněla naprosto otráveně.

“V kolik máš dneska lekci?”

“Vždyť to víš.”

“Jen mi to řekni, ano?”

“Osm třicet.”

Riley se zamračila a vypadala smutně. Pohlédla vzhůru na Billa.

“Propadla z Angličtiny. Nebyla na příliš mnoho hodinách. Snažím se ji z toho vykopat.”

Bill zakroutil hlavou, velmi dobře tomu rozuměl. Život v agentuře si na nich na všech vybral velkou daň a jejich rodiny byly největšími oběťmi.

“To je mi líto,” řekl.

Riley pokrčila rameny.

“Je jí čtrnáct. Nenávidí mě.”

“To není dobré.”

“Já jsem nenáviděla všechny, když mi bylo čtrnáct,” odpověděla. “Ty ne?”

Bill neodpověděl. Bylo těžké představit si, že Riley kdy někoho nenáviděla.

“Počkej, až se do toho věku dostanou tví chlapci,” řekla Riley. “Kolik jim je teď? Zapomněla jsem.”

“Osm a deset,” odpověděl Bill a pak se usmál. “Tak, jak to pokračuje s Maggie, si nejsem jistý, jestli ještě budu součástí jejích života, až jim bude jako April.”

Riley naklonila hlavu na stranu a s obavami na něj pohlédla. Ten pečující pohled mu chyběl.

“Je to tak špatné, co?” řekla.

Uhnul pohledem, nechtěl na to myslet.

Oba se na okamžik odmlčeli.

“Co to schováváš na podlaze?” zeptala se.

Bill se podíval dolů a pak znovu nahoru a usmál se; dokonce i v tomto stavu jí nic neuniklo.

“Nic neschovávám,” řekl Bill, zvedl obálku a položil ji na stůl. “Jen něco, co bych s tebou chtěl probrat.”

Riley se zeširoka usmála. Bylo jasné, že velmi dobře ví, kvůli čemu tu skutečně je.

“Ukaž mi to,” řekla a potom dodala, zatímco se nervózně podívala po April, “Pojď, jdeme dozadu. Nechci, aby to viděla.”

Riley si sundala bačkory a bosky šla před Billem dozadu na dvorek. Posadili se u o šlehaného dřevěného stolku na piknik, který tu ještě předtím, než se sem Riley nastěhovala, a Bill se rozhlédl po malém dvorku, na kterém byl jediný strom. Ze všech stran byl les. Úplně zapomněl, že je blízko města.

Příliš odlehlé, pomyslel si.

Nikdy neměl pocit, že je toto místo pro Riley vhodné. Malý domek v rančovém stylu byl patnáct mil za městem, byl zchátralý a velmi obyčejný. Byl hned vedle silnice druhé třídy, kolem byly na dohled jen lesy a pastviny. Také si nemyslel, že pro ni je příměstský styl to pravé. Jen s těží si dokázal představit, jak pořádá kolečko koktejlové párty. Alespoň mohla jet do Fredericksburgu a nasednout na Amtrak vlak do Quantica, když se vrátila domů z práce. Když ještě mohla chodit do práce.

“Ukaž mi, co máš,” řekla.

Na stole rozložil zprávy a fotografie.

“ Vzpomínáš si na Daggettův případ?” zeptal se. “Měla jsi pravdu. Vrah tím neskončil.”

Viděl, jak vyvalila oči, zatímco si pečlivě studovala obrázky. Nastalo dlouhé ticho, během kterého si intenzivně studovala složky, a on přemýšlel, jestli toto je to, co potřebovala, aby se vrátila zpět – nebo jestli jí to vrhne zpátky.

“Tak, co si myslíš ?” zeptal se konečně.

Další ticho. Ještě stále nevzhlédla od složky.

Nakonec se podívala nahoru a jeho šokovalo, když uviděl, jak má v očích slzy. Nikdy ji předtím neviděl brečet, dokonce ani u těch nejhorších případů, když byla v blízkosti mrtvol. Toto určitě nebyla ta Riley, jak ji znal. Ten vrah jí musel něco udělat, něco, o čem on nevěděl.

Potlačila vzlykání.

“Mám strach, Bille,” řekla. “Mám takový strach. Celou dobu. Ohledně všeho.”

Billa zabolelo srdce, když ji takto viděl. Přemýšlel, kam se poděla stará Riley, osoba, na kterou vždy spoléhal v tom, že bude tvrdší, než on, skála, o kterou se mohl vždy v těžkých dobách opřít. Chyběla mu víc, než dokázal vyjádřit.

“ On je mrtvý, Riley,” řekl tím nejpřesvědčivějším tónem, jakým to šlo. “Už ti nemůže ublížit.”

Zakroutila hlavou.

“To nevíš.”

“Jistěže vím,” odpověděl. “Našli jeho tělo po explozi.”

“Nemohli ho identifikovat,” řekla.

“Ty víš, že to byl on.”

Sklopila obličej a přikryla si ho jednou rukou, zatímco vzlykala. Druhou ruku jí držel na stole.

“Toto je nový případ,” řekl. “Nemá co do činění s tím, co se ti přihodilo.”

Zakroutila hlavou.

“To nevadí.”

Pomalu, zatímco vzlykala, se natáhla a podala mu složku, podívala se stranou.

“Je mi to líto,” řekla se sklopeným pohledem, zatímco ji držela třesoucí se rukou. “Myslím, že bys měl jít,” dodala.

Bill se šokovaný, posmutnělý, natáhl a vzal si složku zpátky. Nikdy za milión let by toto nečekal.

Bill tam chvíli seděl, bojoval proti vlastním slzám. Nakonec ji jemně poplácal ruku, vstal od stolu a zamířil přes dům ven. April stále seděla v obývacím pokoji, měla zavřené oči a kývala hlavou v rytmu hudby.

Poté, co Bill odešel, seděla Riley u piknikového stolku a brečela.

Myslela jsem, že už jsem v pořádku, pomyslela si.

Moc s i přála být v pořádku, už kvůli Billovi. A myslela si, že to dokáže ustát. Sedět v kuchyni a mluvit o běžných věcech nebyl problém. Potom ale, když vyšli ven a ona uviděla tu složku, myslela si, že to bude také dobré. Dokonce lepší, než jen dobré. Zamotala se do toho. Její dřívější nadšení pro práci bylo oživeno, chtěla se dostat zpět do terénu. Samozřejmě, že začala škatulkovat, přemýšlela o těch téměř identických vraždách jako o záhadě, která musí být rozluštěna, jako o abstraktní, intelektuální hře. To bylo také ještě dobré. Její terapeut jí řekl, že to tak bude muset dělat, jestli chce mít naději na návrat do práce.

Ale potom se z nějakého důvodu z intelektuální hádanky stalo to, čím skutečně byla – monstrózní lidskou tragédií, ve které zemřely dvě nevinné ženy, během zápasu nezměrné bolesti a hrůzy. A náhle se zamyslela: Měly to tak strašné, jako jsem to měla já?

Její tělo nyní přetékalo panikou a strachem. A rozpaky, studem. Bill byl její partner a její nejlepší přítel. Dlužila mu. Stál při ní během posledních týdnů, na rozdíl od jiných. Bez něj by období v nemocnici nepřežila. Poslední věc, kterou chtěla, aby spatřil bylo vidět ji bezmocnou.

Slyšela, jak April zakřičela u zadních skleněných dveří.

“Mami, musíme jít jíst nebo přijdu pozdě.”

Pocítila nutkání na ni také zakřičet, “Připrav si svou vlastní snídani!”

Ale neudělala to. Už dávno byla z bitev s April unavená. Vzdala všechen boj.

Vstala od stolu a šla zpět do kuchyně. Z role kuchyňských papírových utěrek si jednu utrhla a utřela si slzy a vysmrkala se, potom se připravila na vaření. Snažila se rozpomenout se na slova terapeuta: I rutinní úkoly budou stát velkou míru vědomého úsilí, alespoň po nějakou dobu. Musela se smířit s tím, že bude věci dělat krůček po krůčku.

Nejprve vytáhnout věci z lednice – kartón vajíček, balení slaniny, dózu s máslem, sklenici s džemem, protože na rozdíl od ní měla April džem ráda. A tak to šlo, dokud nevyskládala šest plátků slaniny na pánev na sporáku a potom pod pánví zažehla plyn.

Při pohledu na žlutomodrý plamen zavrávorala. Zavřela oči a vše se jí vybavilo.

Riley ležela ve stísněném prostoru pod domem, v malé provizorní kleci. Propanová pochodeň dávala jediné světlo, které spatřila. Zbytek času strávila v naprosté temnotě. Podlaha stísněného prostoru byla tvořená hlínou. Podlahová prkna nad ní byla tak nízko, že se sotva mohla skrčit.

Byla tam naprostá temnota, dokonce i když otevřel malé dveře a vplížil se do stísněného prostoru k ní. Neviděla ho, ale slyšela, jak dýchá a bručí. Odemkl klec, otevřel ji a vlezl dovnitř.

A potom zažehl pochodeň. Viděla jeho krutý a ošklivý obličej v jejím světle. Dobíral si ji talířem bídného jídla. Když se po něm natáhla, nasměroval na ni plameny. Nemohla se najíst, aniž by se nespálila …

Otevřela oči. Představy byly méně viditelné, když měla otevřené oči, ale proud vzpomínek nemohla setřást. Roboticky pokračovala v přípravě snídaně, celé tělo zápasilo s adrenalinem. Zrovna připravovala příbory na stůl, když se hlas její dcery znovu rozkřičel.

“Mami, jak dlouho to bude trvat?”

Vyskočila a její talíř jí vyklouzl z ruky, spadl na podlahu a roztříštil se.

“Co se stalo ?” zakřičela April a objevila se vedle ní.

“Nic,” řekla Riley.

Uklidila nepořádek a když si se s April usadily společně k jídlo, tiché nepřátelství bylo patrné, jako vždycky. Riley chtěla ten koloběh přerušit, přiblížit se April, říci, April, to jsem já, tvá matka, a já tě miluji. Ale tolikrát to zkusila a bylo to ještě horší. Její dcera ji nenáviděla a ona nechápala proč – nebo jak s tím skoncovat.

“Co budeš dnes dělat ?” zeptala se April.

“ Co myslíš?” vyštěkla April. “Půjdu na vyučování.”

“Já myslím potom,” řekla Riley a udržovala svůj hlas klidný a soucitný. “Jsem tvá matka. Chci to vědět. To je normální.”

“Nic na našem životě není normální.”

Chvíli jedly v tichosti.

“Ty mi nikdy nic neřekneš,” řekla Riley.

“Ty taky ne.”

To nadobro skoncovalo s veškerou nadějí na konverzaci.

To je fér, pomyslela si Riley hořce. Byla to větší pravda, než April tušila. Riley jí nikdy neřekla o své práci, o svých případech; nikdy jí neřekla o svém zajetí nebo o čase strávený v nemocnici nebo proč má právě nyní “dovolenou”. Vše, co April věděla bylo, že během té doby musela žít u svého otce a nenáviděla ho ještě víc, než nenáviděla Riley. Ale i když jí to chtěla moc říci, Riley byla přesvědčená, že bude lepší, když April nebude mít ponětí o tom, čím si její matka prošla.

Riley se oblékla a odvezla April do školy a celou cestu jedna druhé neřekla ni slovo. Když April vystoupila z auta, zavolala na ní, “Uvidíme se v deset.”

April na ni bez zájmu mávla a odkráčela.

Riley zajela do nedaleké kavárny. Stalo se to pro ni rutinou. Bylo pro ni těžké, strávit čas na veřejnosti, a ona věděla, že právě proto to musí dělat. Kavárna byla malá a nikdy nebyla plná, dokonce i během dopoledne, jako bylo toto, takže ji vnímala jako poměrně malou hrozbu.

Jak tam seděla, srkala cappuccino, vzpomněla si znovu na Billovu naléhavou prosbu. Už to je šest týdnů, zatraceně. To se musí změnit. Ona se musí změnit. Nevěděla, jak to udělá.

Ale začala se jí rodit myšlenka. Přesně věděla, co musí udělat jako první.

Kapitola 4

Bílý plamen propanové pochodně plápolal před Riley. Musela uhýbat sem a tam, aby se vyhnula spálení. Jas ji oslepoval, nic jiného neviděla a dokonce už ani neviděla tvář svého věznitele. Jak se pochodeň kolem točila, zdálo se, jako by zanechávala stopu ve vzduchu.

“Přestaňte!” křičela. “Přestaňte!”

Její hlas byl hrubý a chraplavý z křičení. Zamyslela se, proč plýtvala svým dechem. Věděla, že ji nepřestane trýznit, dokud nebude mrtvá.

A v ten okamžik pozvedl klakson a zatroubil jí s ním do ucha.

Klakson auta zaječel. Riley se vrátila do přítomnosti a rozhlédla se, uviděla, jak se semafor na křižovatce právě změnil na zelenou. Řada řidičů čekala za jejím vozem a ona šlápla na plyn.

Riley, se zpocenými dlaněmi, vytlačila tu vzpomínku a připomněla si, kde je. Chystala se navštívit Marii Sayles, jedinou další přeživší ne popsatelného sadismu jejího téměř-vraha. Vynadala si za to, že dovolila, aby ji ta vzpomínka ovládla. Podařilo se jí soustředit svou mysl na řízení celou hodinu a půl a myslela si, že už se jí to daří.

Riley vjela do města Georgetown, projela kolem luxusních viktoriánských domů a zaparkovala na adrese, kterou jí Marie telefonicky sdělila – u městského domu z červených cihel a pěkného arkýřového okna. Chvíli seděla v autě, přemítala, zda má jít dovnitř, a snažila se dodat si odvahu.

Nakonec vystoupila. Jak stoupala po schodech, potěšilo ji, když spatřila Marii, jak jí jde naproti ke dveřím. Tmavě, ale elegantně oděná, Marie se poněkud mdle usmála. Její obličej vypadal unaveně a vyčerpaně. Podle kruhů pod očima si byla Riley poměrně jistá, že brečela. To ji nepřekvapilo. S Marií se během týdnů, kdy měly video telefonáty, vídávaly velmi často, a jedna před druhou toho mnoho netajila.

Když se obejmuly, Riley si okamžitě všimla, že Marie není tak vysoká a robustní, jakou ji čekala. Dokonce i na podpatcích byla Marie menší, než Riley, její postava byla malá a drobná. To Riley překvapilo. Spolu s Marií si hodně povídaly, ale nyní to bylo poprvé, kdy se setkaly osobně. Mariina drobná postava poukazovala na míru její kuráže, když přežila to, čím si prošla.

Riley se rozhlížela kolem, zatímco s Marií šly do jídelny. Dům byl bezvadně čistý a vkusně zařízený. Za normálních okolností by to byl veselý dům úspěšné svobodné ženy. Ale Marie měla všechny závěsy zatažené a světla ztlumená. Atmosféra byla zvláštně skličující. Riley to nechtěla přiznat, ale přinutilo ji to popřemýšlet o svém vlastním domě.

Marie měla na jídelním stole připravený lehký oběd a společně s Riley se posadily k jídlu. Seděly tam v divném tichu, Riley se potila, nevěděla ani proč. Vidět Marii oživovalo všechny vzpomínky.

“ Tak . . . jaký to byl pocit ?” zeptala se Marie pozorně. “Vrátit se zpět mezi lidi?”

Riley se usmála. Marie věděla lépe, než kdokoli jiný, jak náročná byla dnešní jízda.

“Poměrně dobrý,” řekla Riley. “Vlastně, dost dobrý. Vlastně jsem měla jen jeden slabý okamžik.”

Marie pokývala, bylo vidět, že to chápe.

“No, ale podařilo se ti to,” řekla Mari. “A to bylo statečné.”

Statečné, pomyslela si Riley. Takhle by se nepopsala. Jednou snad, když byla ještě aktivní agentkou. Bude se tak ještě někdy moct nazvat?

“A co ty ?” zeptala se Riley. “Jak moc chodíš ven?”

Marie se odmlčela.

“Ty dům vůbec neopouštíš, že ne?” zeptala se Riley.

Marie zakroutila hlavou.

Riley se natáhla vpřed a soucitně ji uchopila za zápěstí.

“Marie, musíš se o to pokusit,” naléhala. “Jestli tady zůstaneš takhle uvězněná, je to jako by tě stále věznil on.”

Z Mariina hrdla se vydralo ven potlačované vzlykání.

“Promiň,” řekla Riley.

“To je v pořádku. Máš pravdu.”

Riley sledovala Marii, zatímco obě chvíli jedly a rozhostilo se dlouhé ticho. Ráda by si myslela, že se Marii daří dobře, ale musela si přiznat, že jí připadala znepokojivě křehká. Díky tomu se začala bát také sama o sebe. Vypadala také tak zle?

Riley v tichosti přemýšlela, zda je pro Marii dobré, aby žila o samotě. Nebylo by jí lépe s manželem nebo přítelem? zamyslela se. A pak přemýšlela o tom samém, ohledně sebe. Ale věděla, že odpověď na obě otázky je pravděpodobně ne. Žádná z nich nebyla v takovém emočním stavu mysli, aby si udržela vztah. Byla by to jen pomocná berlička.

“Poděkovala jsem ti vůbec?” zeptala se po chvíli Marie a přerušila ticho.

Riley se usmála. Velmi dobře věděla, že Marie má na mysli svou záchranu.

“Mnohokrát,” řekla Riley. “Ale nemusíš. Opravdu ne.”

Marie do ní dloubla svou vidličkou.

“Omluvila jsem se někdy?”

Riley byla překvapená. “Omluvit se? Za co?”

Marie hovořila jen s obtížemi.

“Kdybys mě odtamtud nedostala, nebyla bys chycená.”

Riley jemně zmáčkla Mariinu ruku.

“Marie, jen jsem dělala svou práci. Nemůžeš se vinit za něco, co nebyla tvoje chyba. Už takhle toho máš až moc.”

Marie souhlasně pokývala.

“Jen každý den vstát z postele je výzva,” přiznala. “ Hádám, že sis všimla, jak vše uchovávám v šeru. Jasné světlo mi připomíná tu jeho pochodeň. Nemohu se ani dívat na televizi nebo poslouchat hudbu. Mám strach, že se ke mně někdo nepozorovaně přiblíží a já ho neuslyším. Ze sebemenšího zvuku panikařím.”

Marie začala tiše vzlykat.

Nikdy už nebudu na svět pohlížet stejně. Už nikdy. Ďábel je všude kolem nás. Neměla jsem o tom ani ponětí. Lidé jsou schopni tak strašných činů. Nevím, jestli budu ještě někdy schopná lidem věřit.”

Jak Marie brečela, Riley ji chtěla utěšit, říci jí, že se mýlí. Ale část Riley si tím nebyla tak jistá.

Nakonec se na ni Marie podívala.

“Proč jsi sem dnes přišla?” zeptala se bez obalu.

Riley byla zaskočená Mariiou přímostí – a tím, že to vlastně sama nevěděla.

“Já nevím,” řekla. “Jen jsem tě chtěla navštívit. Zjistit, jak se ti vede.”

“A ještě je v tom něco dalšího,” řekla Marie a přimhouřila oči zvláštním pohledem.

Možná má pravdu, pomyslela si Riley. Riley si vzpomněla na Billovu návštěvu a uvědomila si, že sem skutečně přišla kvůli novému případu. Co to chtěla od Marie? Radu? Svolení? Povzbuzení? Ujištění? Jedna její část chtěla, aby jí Marie řekla, že je šílená, a pak by mohla být v klidu a zapomenout na Billa. Ale druhá její část možná chtěla, aby ji Marie ponoukla se do toho pustit.

Nakonec si Riley povzdychla.

“Byl otevřen nový případ,” řekla. “No, ne úplně nový případ. Ale starý případ, který nebyl uzavřen.”

Mariinin výraz zvážněl a zpřísněl.

Riley těžce polkla.

“A tys přišla, aby ses zeptala, jestli na tom máš pracovat?” zeptala se Marie.

Riley pokrčila rameny. Ale také pohlédla vzhůru a hledala v Mariiných očích ujištění, povzbuzení. A v ten okamžik si uvědomila, že to bylo přesně to, co doufala, že zde nalezne.

Ale k jejímu zklamání Marie sklopila oči a pomalu zakroutila hlavou. Riley čekala na odpověď, ale místo toho následovalo nekonečné ticho. Riley cítila, že se v Marii rozrůstá nějaký zvláštní strach.

V tom tichu se Riley rozhlédla po bytě a oči jí sklouzly na Mariininu pevnou linku. Byla překvapená, když si všimla, že je odpojená.

“Co máš s telefonem?” zeptala se Riley.

Marie vypadala skutečně zasažená a Riley si uvědomila, že se dotkla skutečně citlivého místa.

“Stále mi volá,” řekla Marie téměř neslyšitelným šepotem.

“Kdo?”

“Peterson.”

Rileyino srdce jí vyskočilo až do krku.

“Peterson je mrtvý,” odpověděla Riley třesoucím se hlasem. “Já jsem to místo zapálila. Našli jeho tělo.”

Marie zatřásla hlavou.

“Mohli najít kohokoli. Nebyl to on.”

Riley zachvátila panika. Její největší obavy se znovu zrodily.

“Všichni říkají, že to byl on,” řekne Riley.

“A ty tomu skutečně věříš?”

Riley nevěděla, co říci. Nyní nebyl čas na to čelit vlastním obavám. Nakonec Marie možná blouznila. Ale jak by ji mohla Riley přesvědčit o něčem, čemu zcela sama nevěřila?

“Stále volá,” řekla znovu Marie. “Zavolá, dýchá a zavěsí. Já vím, že to je on. Je naživu. A sleduje mě.”

Riley pocítila chladný, vkrádající se děs.

“To je pravděpodobně jen nějaký oplzlý člověk,” řekla a předstírala, že je v klidu. “Ale mohu požádat Kancelář, aby to zkontrolovala. Mohu zajistit, aby vyslali auto na sledování, jestli máš strach. Vystopují ty telefonáty.”

“Ne!” řekla Marie ostře. “Ne!”

Riley se na ni zmateně dívala.

“Proč ne?” zeptala se.

“Nechci, aby ho rozčílili,” řekla Marie patetickým šeptem.

Riley, zaskočená, cítila, jak se jí jímá panika, náhle si uvědomila, že to byl velmi špatný nápad, přijít sem. Teď se cítila ještě hůř. Věděla, že v této skličující jídelně nemůže sedět ani o chvíli déle.

“Musím jít,” řekla Riley a pokračovala. “Promiň. Čeká na mě dcera.”

Marie náhle uchopila Riley za zápěstí překvapující silou, zaryla jí nehty do kůže.

Ta se na ni podívala, její ledově modré oči byly tak intenzivní, že Riley děsily. Ten děsivý pohled se jí vtiskl až do duše.

“Vezmi ten případ,” naléhala Marie.

Riley v jejích očích viděla, že si Marie plete dohromady nový případ a Petersona.

“Najdi toho zkurvysyna,” dodala. “A zabij ho za mě.”

Kapitola 5

Muž si udržoval krátkou, ale diskrétní vzdálenost od ženy, jen letmo pohlížel jejím směrem. Do svého nákupního košíku položil pár kupónů, aby vypadal jako další nakupující. Gratuloval si k tomu, jak nenápadným se mu podařilo sebe udělat. Nikdo by nehádal, jakou má skutečnou moc.

Ale i tak nikdy nebyl typem muže, který by přilákal příliš pozornosti. Jako dítě se cítil téměř neviditelný. Nyní mohl konečně využít svou nevýraznost ke svému prospěchu.

Jen před pár okamžiky stál přímo vedle ní, sotva dvě stopy daleko. Zabraná do výběru svého šampónu, vůbec si ho nevšimla.

Ale on o ní toho věděl spoustu. Věděl, že se jmenuje Cindy; že její manžel vlastnil galerii; že pracovala na bezplatné klinice. Dnes měla volno. Právě nyní s někým hovořila po telefonu – zdálo se, že se svou sestrou. Smála se něčemu, co jí ta osoba říkala. Zrudl zlostí, přemýšlel, jestli se smála jemu tak, jak to dělávala děvčata. Jeho vztek se zintenzivnil.

Cindy měla na sobě kraťasy, tílko a draze vypadající boty na běhání. Z auta jí sledoval, jak běhá, a čekal, až doběhá a půjde do obchodu. Znal její rutinu během dnů, když měla volno, jako byl tento. Nákup odnese domů, uloží ho, dá si sprchu a potom pojede za svým mužem na oběd.

Postavu měla pěknou díky dostatečnému sportu. Nebylo jí víc než třicet, ale kůži na stehnech už neměla pevnou. Pravděpodobně jednou hodně zhubla, možná to bylo nedávno. Jistě na to byla pyšná.

Žena nečekaně zamířila k nejbližší pokladně. Muž byl zaskočen. Skončila s nákupem rychleji, než obvykle. Spěchal do fronty za ní, téměř při tom vystrčil stranou jiného zákazníka. Tiše si za to vynadal.

Jak pokladní skenovala její nákup, přiblížil se a stál u ní extrémně blízko – dost blízko na to, aby cítil vůni jejího těla, nyní zpoceného a velmi výrazného po jejím náročném běhu. Byl to pach, se kterým doufal, že se velmi brzy důkladně seznámí. Ale pak bude ten pach již smíchán s jinou vůní – která ho fascinovala, kvůli své zvláštnosti a záhadnosti.

Vůní bolesti a hrůzy.

Na okamžik byl pronásledovatel nadšený, dokonce se mu i příjemně točila hlava v dychtivém očekávání.

Poté, co zaplatila za nákup, dotlačila vozík skrze automatické skleněné dveře a ven na parkoviště.

Už nespěchal, aby zaplatil těch pár svých věcí. Nepotřeboval ji pronásledovat domů. Už tam byl – dokonce byl i uvnitř jejího domu. Dokonce se dotýkal i jejího oblečení. Znovu půjde na hlídku, až ona půjde z práce.

Už zanedlouho, pomyslel si. Už to nebude dlouho trvat.

Poté, co se Cindy MacKinnon posadila do svého auto, okamžik tam jen tak seděla, cítila se otřesená a nevěděla, proč. Vzpomněla si na ten zvláštní pocit, který právě měla v obchodě. Byl to prapodivný, iracionální pocit, že je sledována. Ale bylo to ještě něco víc. Chvíli jí trvalo, než na to přišla.

Nakonec si uvědomila, že to byl pocit, jako by jí chtěl někdo ublížit.

Silně jí to otřáslo. Během několika předchozích dnů se ten pocit objevoval a zase mizel. Hubovala si za to, byla si jistá, že pocit není ničím podložený.

Zakroutila hlavou, aby se zbavila zbytku toho pocitu. Jak nastartovala auto, přinutila se myslet na něco jiného a usmála se, kvůli telefonátu se svou sestrou Becky. Později odpoledne jí Cindy pomůže připravit velkou narozeninovou párty pro její tříletou dceru, bude tam dort i balónky.

Bude to nádherný den, pomyslela si.

Kapitola 6

Riley seděla v terénním voze vedle Billa, zatímco on řadil, nutil vůz, s pohonem na všechny čtyři, který patřil Kanceláři, vysoko do hor, a dlaně si otřela na stehnech o kalhoty. Nevěděla, co si má pomyslet o tom pocení a nevěděla, co si má myslet o tom, že je zde. Po šesti týdnech mimo práci nedokázala vnímat, co jí její tělo říkalo. Být zpět byl neskutečný pocit.

Riley byl znepokojený z toho divného napětí. Ona a Bill sotva promluvili během jízdy, která zatím trvala více než hodinu. Jejich staré přátelství, jejich hravost, jejich zvláštní vztah – nic z toho zde nyní nebylo. Riley si byla velmi jistá tím, že ví, proč je Bill tak odtažitý. Nebylo to z neslušnosti – bylo to kvůli obavám. Zdálo se, že on má také obavy o tom, zda by měla být zpět v práci.

Jeli směrem ke Státnímu parku Mosby, kde, jak Bill řekl, viděl poslední oběť vraždy. Jak jeli, Riley si všímala okolí kolem sebe a její starý profesionální smysl se pomalu nastartoval. Věděla, že se z toho musí dostat.

Najdi toho zkurvysyna a zabij ho za mě.

Mariina slova ji pronásledovala, poháněla ji vpřed, usnadňovala jí její volbu.

Ale nic už se nyní nezdálo tak snadné. Jednak měla starosti o April. Poslat ji, aby zůstala v domě svého otce nebylo pro nikoho zúčastněného příjemné. Ale dnes byla sobota a Riley nechtěla s prohlídkou místa činu čekat až do pondělí.

Hluboké ticho začínalo zesilovat nervozitu a ona cítila zoufalou potřebu si promluvit. Namáhala si mozek, hledala slova, a nakonec řekla:

“Tak, řekneš mi, co se děje mezi tebou a Maggie?”

Bill se na ni otočil s překvapeným výrazem ve tváři a ona nedokázala říci, zda to bylo proto, že přerušila ticho nebo kvůli své přímočarosti. Ať to bylo cokoli, okamžitě toho litoval. Její přímočarost, jak jí mnoho lidí řeklo, byla odrazující. Nechtěla být tak přímá – jen neměla času nazbyt.

Bill vydechl.

“Myslí si, že někoho mám.”

Riley to velmi překvapilo.

“Cože?”

“Svou práci,” řekl Bill a zasmál se trochu kysele. “Myslí si, že mám poměr se svou prací. Myslí si, že všechno tohle miluju víc, než miluju ji. Říkám jí, že je pošetilá. A stejně, nemůžu s tím úplně přestat – určitě ne se svou prací.”

Riley zatřásla hlavou.

“To zní přesně jako Ryan. Strašně žárlil, když jsme byli ještě spolu.”

Zabrzdila se ještě, než Billovi řekla celou pravdu. Její bývalý manžel nežárlil na Rileyinu práci. Žárlil na Billa. Často přemýšlela o tom, jestli měl pro to Ryan nějaký důvod. I přes dnešní zvláštní atmosféru měla hrozně dobrý pocit jen z toho, že byla Billovi nablízku. Byl ten pocit pouze profesionální?

“Doufám, že to není marná cesta,” řekl Bill. “Místo činu už bylo uklizeno, víš.”

“Já vím. Jen to místo chci osobně vidět. Obrázky a zprávy mi nestačí.”

Riley se nyní začínala cítit malátně. Byla si dost jistá, že to bylo z nadmořské výšky, protože stále stoupali. Očekávání s tím ale mělo také něco do činění. Její dlaně se stále potily.

“Jak je to ještě daleko?” zeptala se, zatímco sledovala, jak les houstne a terén je pustší.

“Ne moc.”

Za pár minut zahnul Bill ze silnice na cestu, vyježděnou pneumatikami. Vůz se natřásal a potom se zastavil asi čtvrt míle v hlubokém lese.

Vypnul motor, pak se otočil na Riley a starostlivě se na ni podíval.

“Jsi si jistá, že to chceš udělat?” zeptal se.

Přesně věděla, čeho se obával. Bál se, že spadne zpět do stavu svého traumatického uvěznění. Bez ohledu na to, že toto byl úplně jiný případ a jiný vrah.

Kývla.

“Jsem si jistá,” řekla a vůbec nebyla přesvědčená o tom, že říká pravdu.

Vystoupila z auta a následovala Billa z cesty na zarostlou, úzkou cestu skrz les. Slyšela bublání blízkého potůčku. Jak vegetace houstla, musela se prodírat větvemi, které visely nízko, a malé přilnavé kuličky se k sobě začínaly chytat na jejích kalhotách. Neobtěžovala ji myšlenka, že je bude muset odstraňovat.

Konečně se s Billem vynořili na svahu zátoky. Riley okamžitě zasáhlo, jak nádherné to bylo místo. Odpolední slunce pronikalo skrze listí, které zbarvovaly zčeřený potůček kaleidoskopickým světlem. Pravidelné bublání potůčku bylo uklidňující. Bylo zvláštní pomyslet na toto místo jako na hrůzné místo činu.

“Byla nalezena přesně tady,” řekl Bill a vedl ji na široký, zarovnaný balvan.

Když se tam dostali, Riley se postavila a rozhlédla se kolem a zhluboka dýchala. Ano, udělala správně, že sem přišla. Začínala to tak pociťovat.

“Fotky?” zeptala se Riley.

Dřepla si vedle Billa na kámen a začali si listovat složkou, plnou fotografií, které byly udělány krátce potom, co zde bylo nalezeno tělo Reby Frye. Další složka byla nacpaná zprávami a fotkami vraždy, kterou s Billem vyšetřovali před šesti měsíci – ta, kterou nedokázali vyřešit.

Ty obrázky vyvolaly živé vzpomínky na první vraždu. Vrátilo ji to zpět na vesnickou farmu blízko Daggettu. Vzpomněla si, jak Rogers byla naaranžovaná podobným způsobem u stromu.

“Hodně podobné našemu staršímu případu,” poznamenala Riley. “Obě ženy kolem třicítky , obě s malými dětmi. Zdá se, že to je součást jeho pracovního stylu. Je zaměřený na matky. Potřebujeme se spojit s rodičovskými skupinami, zjistit, jestli je mezi těmi dvěma ženami nějaké propojení nebo dokonce mezi jejich dětmi.”

“Někomu to zadám,” řekl Bill. Teď si dělal poznámky.

Riley se dál podrobně probírala zprávami a fotkami, porovnávala je se skutečným místem činu.

“Stejná metoda škrcení, s růžovou stuhou,” poznamenala. “Další paruka a stejná umělá růže před tělem.”

Riley podržela obě fotografie vedle sebe.

“Také přišité otevřené oči,” řekla. “Jestli si správně vzpomínám, laboranti zjistili, že oči paní Rogers byly přišité po smrti. Bylo to stejné s paní Frye?”

“Jo. Hádám, že chtěl, aby se na něj dívaly i poté, co zemřely.”

Riley pocítila náhle zamrazení v zádech. Téměř ten pocit zapomněla. Měla ho vždycky, když něco na případu mělo zapadnout do sebe a začít dávat smysl. Nevěděla, zda se má cítit povzbuzena nebo zhrozena.

“Ne,” řekla. “To není ono. Bylo mu jedno, jestli ho ty ženy viděly.”

“Tak proč to dělal?”

Riley neodpověděla. V hlavě se jí začínaly rodit nové myšlenky. Byla nadšená. Ale ještě nebyla připravená to zformovat do slov – a to ani pro ni samotnou.

Na balvan položila dvojice fotografií a ukazovala Billovi detaily.

“Nejsou úplně stejné,” řekla. “Tělo v Daggettu nebylo tak pečlivě vystavené. Pokusil se přemístit tělo až když bylo ztuhlé. Hádám, že tentokrát ji sem přinesl ještě předtím, než nastala posmrtná ztuhlost. Jinak by ji nemohl naaranžovat …”

Potlačila potřebu dokončit větu slovem “hezky.” Potom si uvědomila, že to bylo přesně to slovo, které použila, když pracovala na případech před svým zajetím a týráním. Ano, dostávala se znovu do toho a pocítila, jak v ní roste známá stará posedlost. Už brzy nebude cesty zpět.

Ale byla to dobrá nebo špatná věc?

“Co to má Frye s očima?” zeptala se a ukázala na fotku. “Ta modrá nevypadá realisticky.”

“Kontaktní čočky,” odpověděl Bill.

Mrazení v Rileyiných zádech zesílilo. Tělo Eileen Rogers nemělo kontaktní čočky. To byl důležitý rozdíl.

“A lesk na její kůži?” zeptala se.

“Vazelína,” řekl Bill.

Další důležitý rozdíl. Cítila, že jí myšlenky začínají zapadat do sebe dech beroucí rychlostí.

“Co zjistili vyšetřovatelé o té paruce?” zeptala se Billa.

“Ještě nic, kromě toho, že byla daná dohromady z kousků levných paruk.”

Rileyino vzrušení vzrostlo. Na poslední vraždě vrah použil jednoduchou, celou paruku, ne něco, co bylo splácáno k sobě. Stejně jako ta růže, byla tak levná, že ji vyšetřovatelé nedokázali vystopovat. Riley cítila, jak části hádanky zapadají do sebe – ne celá hádanka, ale její velká část.

“Co vyšetřovatelé plánují s tou parukou udělat?” zeptala se.

“Totéž jako posledně – hledat její vlákna, pokusit se ji vystopovat v prodejnách s parukami.”

Vylekaná děsivou nejistotou ve svém vlastním hlase, Riley prohlásila: “Ztrácí čas.”

Bill se na ni podíval, bylo jasné, že je zaskočený.

“Proč?”

Pocítila k Billovi známou nervozitu, kterou cítila vždy, když se přistihla, jak je krok nebo dva před ním.

“Podívej se na obraz, který se nám snaží ukázat. Modré kontaktní čočky, aby její oči vypadaly, jako by nebyly skutečné. Oční víčka má přišitá, aby oči zůstaly otevřené. Tělo je podepřené, nohy děsivě roztažené. Vazelína dělá kůži téměř plastickou. Paruka je splácaná z kousků malých paruk – to nejsou lidské paruky, jsou to paruky z panenek. Chtěl, aby obě oběti vypadaly jako panenky – jako vystavené nahé panenky.”

“Ježíši,” řekl Bill, vzrušeně si psal poznámky. “Proč jsme si toho posledně v Daggettu nevšimli?”

Riley připadalo, že odpověď je tak jasná, že potlačila nedočkavé zabručení.

“Ještě v tom nebyl tak zběhlý.” řekla. “Ještě se snažil přijít na to, jak to dát najevo. Učí se za pochodu.”

Bill vzhlédl od svého poznámkového bloku a obdivně zakroutil hlavou.

“Zatraceně, chyběla jsi mi.”

I když si cenila té poklony, Riley věděla, že je na cestě ještě větší věc, kterou si uvědomí. A z roků praxe věděla, že na ni nesmí tlačit. Jen se musí uvolnit a musí ji volně nechat přijít. Přikrčila se tiše na balvanu, čekala, až to přijde. Jak čekala, zahálčivě sbírala chomáčky kuliček ze svých kalhot.

Jaká zatracená otrava, pomyslela si.

Náhle jí oči sklouzly na povrch pod jejíma nohama. Další malé ostnaté kuličky, některé celé, jiné rozpadlé na části, ležely mezi těmi, které právě odtrhávala.

“Bille,” řekla a její hlas se chvěl vzrušením, “byly tady ty malé ostnaté kuličky, když jste našli tělo?”

Bill pokrčil rameny. “Nevím.”

Její ruce se třásly a ještě více se potily, uchopila hromádku obrázků a listovala jimi, dokud nenašla pohled na tělo zepředu. Tam, mezi jejíma roztaženýma nohama, přímo kolem růže, byly malé šmouhy. To byly ostnaté kuličky – stejné kuličky, jaké právě našla. Ale nikdo si nemyslel, že jsou důležité. Nikdo se neobtěžoval je vyfotit ostře a zblízka. A nikdo se ani neobtěžoval je shrnout, když bylo místo činu odklízeno.

Riley zavřela oči a nechávala plně působit svou představivost. Točila se jí hlava. Byl to pocit, který velmi dobře znala – pocit, jak upadá do propasti, do hrůzné černé prázdnoty, do mysli vraha. Snažila se do něj vcítit, vcítit se do jeho prožitku. Bylo to nebezpečné a děsivé místo. Ale právě nyní do něj patřila. Podvolila se tomu.

Prožívala vrahovo sebevědomí, zatímco vlekl tělo po cestě k potůčku, byl si naprosto jistý, že nebude přistižen, vůbec nespěchal. Dokonce si možná broukal nebo pískal. Prožívala jeho trpělivost, jeho zručnost a dovednost, zatímco umisťoval tělo na balvan.

A viděla jeho očima ten příšerný výjev. Pocítila jeho hluboké uspokojení s dobře provedenou prací – stejný hřejivý pocit naplnění, který vždy cítila, když vyřešila případ. Přikrčil se na tomto balvanu a na okamžik se zastavil – anebo na tak dlouho, jak chtěl – aby obdivoval své dílo.

A během toho si odtrhával z kalhot ostnaté kuličky. Dával si s tím na čas. Neobtěžoval se čekat, až bude odtud bezpečně daleko. A téměř slyšela, jak nahlas vyslovuje její vlastní slova.

“Jaká zatracená otrava.”

Ano, dokonce si dal i na čas, aby si odstranil ty ostnaté kuličky.

Riley zalapala po dechu a její oči se otevřely. Jak si hrála s kuličkami ve své dlani, všimla si, jak se lepily, a že jejich ostny byly tak ostré, že když píchly, tekla krev.

“Seber tyhle kuličky,” nařídila. “Možná z nich dostaneme DNA.”

Billovy oči se doširoka otevřely a on okamžitě vytáhl uzavíratelný pytlík a pinzetu. Jak pracoval, její mysl jela naplno, ještě to nebylo všechno.

“Celou dobu jsme se mýlili ,” řekla. “Toto není jeho druhá vražda. Je třetí.”

Bill přestal pracovat a pohlédl vzhůru, byl zaskočený.

“Jak to víš ?” zeptal se Bill.

Rileyino celé tělo ztuhlo, zatímco se snažila dostat svůj třes pod kontrolu.

“Příliš se zlepšil. Jeho období učení se skončilo. Nyní je to profík. A právě se dostal do tempa. Miluje svou práci. Ne, je to už alespoň potřetí.”

Riley se sevřelo hrdlo a ztěžka polkla.

“A už nezbývá moc času, než přijde další.”

Kapitola 7

Bill se ocitl v moři modrých očí, žádné z nich nebyly skutečné. Obvykle nemíval noční můry, kvůli svým případům a právě nyní také žádnou neměl – i když se zdálo, že ji má. Uprostřed obchodu s panenkami byly malé modré oči naprosto všude, všechny byly otevřené doširoka a jiskřily se a byly ostražité.

Malé rubínové rtíky panenek, které se u většiny usmívaly, také budily obavy. Stejně jako všechny pečlivě učesané nepravé vlasy, tak ztuhlé a nehybné. Bill si všímal všech detailů a právě přemýšlel, jak si jen mohl nevšimnout vrahova záměru – co možná nejvíce napodobit své oběti panenkám. Až Riley musela najít tu spojitost.

Díky Bohu, že je zpátky, pomyslel si.

Ale i tak si Bill nemohl pomoci a bál se o ni. Byl oslněn její vynikající prací v Mosbyho parku. Ale potom, když ji vezl zpět domů, se mu zdála vyčerpaná a bez nadšení. Sotva mu během celé cesty řekla pár slov. Možná to na ni bylo příliš.

I tak si Bill přál, aby zde nyní Riley byla. Rozhodla se, že pro ně bude nejlepší, když se rozdělí a pokryjí tak rychleji větší prostor. Musel s tím souhlasit. Požádala ho, aby prošel obchody s panenkami, které byly kolem, zatímco ona se vrátí na místo činu, na kterém byly před šesti měsíci.

Bill se rozhlédl, měl pocit, že to nemůže zvládnout, přemýšlel, co by si o tomto obchodu s panenkami pomyslela Riley. Byl nejelegantnější ze všech, které dnes navštívil. Tady, na vnějším silničním okruhu u hlavního města, měl obchod pravděpodobně mnoho nóbl nakupujících z bohatých okresů Severní Virginie.

Chodil dokola a díval se. Zaujala ho panenka pro malou holčičku. Její vzhůru vytažený úsměv a bledá barva mu velmi připomínaly poslední oběť. I když byla oblečená do růžových šatů se spoustou krajek kolem límečku, manžet a lemu, také seděla v děsivě podobné pozici.

Náhle Bill zaslechl zprava hlas.

“Myslím, že hledáte ve špatném oddělení.”

Bill se otočil a ocitl se, jak stojí před zavalitou malou ženou s vřelým úsměvem. Něco na ní mu okamžitě naznačilo, že tomu zde velí.

“Proč si to myslíte?” zeptal se Bill.

Žena se zachichotala.

“Protože nemáte dcery. Muže, který nemá dceru, poznám na míle daleko. Neptejte se mě proč, hádám, že to je nějaký instinkt.”

Bill byl v úžasu z toho, jak ho prohlédla, a byl hluboce dojatý.

Natáhla k Billovi ruku.

“Ruth Behnke,” řekla.

Bill si s ní potřásl.

“Bill Jeffreys. Hádám, že to je váš obchod.”

Znovu se zachichotala.

“Vidím, že máte také nějaký zvláštní instinkt,” řekla. “Ráda vás poznávám. Ale vy máte syny, že ano? Hádám, že tři.”

Bill se usmál. Její instinkt byl skutečně velmi bystrý. Bill se domníval, že by si s Riley rozuměla.

“Dva,” odpověděl. “Ale to bylo velmi blízko.”

Zachechtala se.

“Jak staré?” zeptala se.

“Osm a deset.”

Rozhlédla se kolem.

“Nevím, jestli tady pro ně něco mám. Ó, vlastně mám pár docela osobitých vojáčků v další uličce. Ale to už není to, s čím by si vaši chlapci hráli, že ano? Dneska už to jsou jen samé videohry. Násilné hry a tak.”

“Obávám se, že ano.”

Zkoumavě na něj zamžourala.

“Vy tady nejste proto, abyste koupil panenku, že ano?” zeptala se.

Bill se usmál a zakroutil hlavou.

“Jste dobrá,” odpověděl.

“Možná jste polda?” zeptala se.

Bill se tiše zasmál a vytáhl svůj odznak.

“Ne úplně, ale byl to dobrý pokus.”

“Bože můj!” řekla s obavami. “Co má FBI co do činění s mým malým obchůdkem? Jsem na nějakém seznamu?”

“Určitým způsobem,” řekl Bill. “Ale není to nic, čeho byste se měla obávat. Váš obchod se dostal na seznam obchodu v okolí, které prodávají staré panenky a panenky pro sběratele.”

Bill vlastně ani přesně nevěděl, co hledá. Riley navrhla, aby si prohlédl pár takových míst, hádala, že do nich vrah často chodil – nebo alespoň je příležitostně navštívil. Co čekala ale nevěděl. Čekala, že tu vrah bude? Nebo že se s vrahem některý ze zaměstnanců setkal?

O tom pochyboval. A i kdyby, nebylo pravděpodobné, že by v něm poznali vraha. Všichni muži, kteří sem přišli, byli pravděpodobně pochybní.

Bylo pravděpodobnější, že se Riley snažila o to, aby trochu nahlédl do vrahovy mysli, jeho způsobu nahlížení na svět. Jestli ano, Billovi došlo, že bude zklamaná. Prostě neměl stejnou mysl jako ona nebo talent, aby snadno vstoupil do vrahovy mysli.

Zdálo se mu, jako by šla na lov. V oblasti, kde prohledávali, byl tucet takových obchodů s panenkami. Bylo by lepší, pomyslel si, nechat vyšetřovatele, aby pokračovali v identifikaci výrobců panenek. I když to dosud nic neukázalo.

“Zeptala bych se, co je to za případ,” řekla Ruth, “ale to bych asi neměla.”

“Ne,” řekl Bill, “nejspíš ne.”

Ne, že by ten případ byl tajný – ne poté, co o něm lidé Senátora Newbrough vydali tiskové prohlášení. Média toho nyní byla plná. Jako vždy se Kancelář prohýbala pod útokem nesprávných telefonických tipů a internet byl plný bizarních teorií. Celá ta věc byla na obtíž.

Ale proč o tom říci té ženě? Zdála se být tak milá a její obchod tak blahodárný a nevinný, že Bill ji nechtěl rozrušit něčím tak neradostným a šokujícím jako sériovým vrahem, který je posedlý panenkami.

Ale i tak zde byla jedna věc, kterou se chtěl dozvědět.

“Řekněte mi,” řekl Bill. “Kolik toho prodáte dospělým – mám na mysli dospělým bez dětí?”

“No, těm prodávám ze všeho nejvíc. Sběratelům.”

Billa to zaujalo. Nikdy by ho to nenapadlo.

“A proč myslíte, že tomu tak je?” zeptal se.

Žena se usmála zvláštním, odměřeným úsměvem a promluvila jemným tónem.

“Protože lidé umírají, Bille Jeffreys.”

Nyní byl Bill skutečně zmatený.

“Prosím?” řekl.

“Jak stárneme, ztrácíme lidi. Naši přátelé a ti, které milujeme, zemřou. Truchlíme. Panenky nám zastaví čas. Pomáhají nám na náš smutek zapomenout. Uklidňují a utěšují nás. Rozhlédněte se. Mám zde panenky, které jsou staré jedno století a ty, které jsou téměř nové. Alespoň u některých z nich nelze spatřit rozdíl. Jsou nadčasové.”

Bill se rozhlédl, děsily ho všechny ty jedno století staré oči, které na něj hleděly, přemýšlel, kolik lidí tyto panenky přežily. Přemýšlel, co všechno zažily – lásku, zlobu, nenávist, smutek, násilí. A přesto se stále dívaly se stejně prázdným výrazem. Nechápal jejich smysl.

Lidé by měli stárnout, pomyslel si. Měli by zestárnout a mít vrásky a zešedivět jako on, vzhledem k té temnotě a hrůze, která na světě je. Vzhledem ke všemu, co spatřil by byl hřích, pomyslel si, kdyby stále vypadal stejně. Místa činu se do něho vryla jako by byly živou věci, přinutily ho nechtít už zůstat mlád.

“Také jsou - neživé,” řekl nakonec Bill.

Její úsměv zhořkl, stal se téměř litujícím.

“Je to skutečně pravda, Bille? Většina mých zákazníků si to nemyslí. A já si nejsem jistá, jestli o tom jsem také přesvědčená.”

Následovalo podivné ticho. Žena se rozchechtala. Nabídla Billovi malou barevnou brožuru, která byla celá pokrytá obrázky panenek.

“Shodou okolností mám namířeno na blížící se konferenci v okresním městě. Možná byste tam také chtěl zajít. Možná vám poskytne odpovědi na některé z otázek, které hledáte.”

Bill jí poděkoval a opustil obchod, byl vděčný za tip o konferenci. Doufal, že s ním půjde Riley. Bill si vzpomněl, že dnes odpoledne má provést interview se Senátorem Newbrough a jeho ženou. Bylo to důležité setkání – nejen proto, že by senátor mohl mít dobré informace, ale z diplomatických důvodů. Newbrough záležitosti Kanceláře opravdu vyhrocoval. Riley byla jen agentkou, která ho chtěla přesvědčit, že se dělá vše, co je v lidských silách.

Ale opravdu tam půjde? přemýšlel Bill.

Zdálo se skutečně bizarní, že si nemůže být jistý. Ještě před šesti měsíci byla Riley jedinou spolehlivou osobou v jeho životě. Ve všem jí plně důvěřoval. Ale její zjevné utrpení ho trápilo.

A co víc, chyběla mu. Někdy ho lekala jeho nepředvídatelná mysl, potřeboval ji na případu, jako byl tento. Během posledních šesti týdnů si také uvědomil, že potřebuje její přátelství.

Anebo to někde hluboko bylo něco víc?

Kapitola 8

Riley jela po dvouproudé dálnici, upíjela svůj energetický nápoj. Bylo slunné, teplé ráno, okna v autě měla stažená dolů, a ve vzduchu byla teplá vůně čerstvě nabalíkovaného sena. Okolní nevelké pastviny byly poseté dobytkem a údolí ohraničovalo po obou stranách pohoří. Líbilo se jí tu.

Ale připomněla si, že tu není kvůli dobrému pocitu. Má před sebou těžkou práci.

Riley odbočila na oježděnou štěrkovou cestu a za jednu nebo dvě minuty dojela na křižovatku. Zahnula do národního parku, ujela krátkou vzdálenost, a zastavila auto na svažujícím se okraji cesty.

Vystoupila a přešla přes otevřený prostor k vysokému, silnému dubu, který stál v severovýchodním rohu.

Toto bylo to místo. Tady bylo nalezeno tělo Eileen Rogers – nemotorně opřené o strom. S Billem tu byli společně před šesti měsíci. Riley si v mysli začala znovu vybavovat tu scénu.

Největší rozdíl byl v počasí. Tenkrát byla polovina prosince a bylo velmi chladno. Zem zakrývala slabá pokrývka sněhu.

Vrať se, řekla si. Vrať se a vciť se do toho.

Dýchala zhluboka, dovnitř a ven, až si představila, že cítí pronikavý chlad, který jí prochází hrdlem. Téměř viděla husté mrazivé obláčky, které se s každým jejím dechem formovaly.

Nahé tělo bylo zmrzlé na kost. Nebylo snadné říci, které z mnoha řezných ran byly od nože, které byly praskliny a pukliny, způsobené mrazivým chladem.

Riley vyvolala představy scény až do posledního detailu. Paruku, nakreslený úsměv. Přišité otevřené oči. Umělou růži, která ležela ve sněhu mezi roztaženýma nohama těla.

Ten výjev v její mysli byl dostatečně živý. Nyní musí udělat to, co udělala včera – získat náhled do vrahovy zkušenosti.

Znovu zavřela oči, uvolnila se a vstoupila do propasti. Uvítala, že se jí točí hlava, ten euforický pocit, když vstoupila do vrahovy mysli. Brzy byla s ním, uvnitř něj, viděla přesně to, co viděl on, cítila to, co on.

Jel jsem v noci, nevěřil si. Nervózně sledoval silnici, měl obavy z ledu pod koly. Kdyby ztratil kontrolu, sklouzl by do příkopu? Měl tělo na palubě. Jistě by ho chytili. Musí jet opatrně. Doufal, že jeho druhá vražda bude snazší, než ta první, ale i tak byl nervózní.

Zastavil svůj vůz právě tady. Vytáhl tělo ženy – už nahé, hádala Riley – ven. Ale už upadla do posmrtné ztuhlosti. S tím nepočítal. To ho frustrovalo, otřáslo to jeho sebedůvěrou. A co bylo horší, neviděl dobře, co dělá, dokonce ani ve světlech reflektorů auta, které nasměroval na strom. Noc byla příliš tmavá. Řekl si, že si zapamatuje, aby toto příště provedl za světla, pokud to půjde.

Táhl tělo ke stromu a snažil se ho upravit do pozice, kterou si plánoval. Ale nedařilo se mu. Hlava ženy byla nakloněná doleva, zmrzlá posmrtnou ztuhlostí. Trhl s ní a otočil. Dokonce i potom, co jí zlomil vaz, stále nemohl dosáhnout toho, aby se dívala vpřed.

A jak má pořádně roztáhnout nohy? Jedna noha byla beznadějně pokřivená. Neměl na výběr a musel vyndat z kufru železné páčidlo a zlomit jí koleno. Potom nohu vykroutil, jak to jen šlo, ale neuspokojilo ho to.

Nakonec pečlivě zanechal na jejím krku stuhu, na její hlavě paruku a ve sněhu růži. Potom nastoupil do auta a odjel. Byl zklamaný a smutný. Také se bál. Nenechal ve své neobratnosti nějaké fatální stopy? Posedle si přehrál v hlavě každou činnost, ale nemohl si být jistý.

Věděl, že to musí příště udělat lépe. Přísahal si, že to udělá lépe.

Riley otevřela oči. Nechala vrahovu přítomnost vyprchat. Nyní se sebou byla spokojená. Nedovolila si, aby jí to otřáslo nebo přemohlo. A získala hodnotný pohled na věc. Získala náhled do toho, jak se vrah učil svou dovednost.

Pouze si přála, aby něco věděla – cokoli – o té první vraždě. Byla si více než jistá, že už jednou zabil. Toto byla práce učence, ale ne úplného začátečníka.

Když se Riley chystala otočit a vrátit se ke svému autu, něco ji na stromě zaujalo. Byl to kousíček žluté, která koukala z místa, kde se kmen rozděloval na polovinu, kousek nad její hlavou.

Došla na vzdálenou stranu stromu a pohlédla vzhůru.

“On se sem vrátil!” zalapala Riley hlasitě po dechu. V těle jí zamrazilo a nervózně se kolem rozhlížela. Zdálo se, že nyní nikdo poblíž není.

Vysoko na větvi stromu byla usazená nahá panenka s blond vlasy, která pohlížela dolů na Riley, byla posazená přesně tak, jak vrah plánoval naaranžovat svou oběť.

Nemohla zde být dlouho – nanejvýš tři nebo čtyři dny. Nepohnul s ní vítr a nebyla opršelá. Vrah se sem vrátil, když se připravoval na vraždu Reby Frye. Stejně jako to udělala Riley, vrátil se sem, aby se ohlédl za svou prací, aby kriticky zhodnotil své chyby.

Udělala si na mobilu pár snímků. Okamžitě je pošle Úřadu.

Riley věděla, proč zde panenku nechal.

Je to omluva za předchozí nedokonalost, uvědomila si.

Kapitola 9

Riley jela směrem k panskému domu Senátora Mitche Newbrough a srdce měla plné hrůzy, když dům zahlédla. Byl posazený na konci dlouhé, stromy lemované cesty, byl ohromný, formální, znepokojivý. Vždy jí připadalo, že s bohatými a mocnými se jednalo hůř, než s těmi na nižších příčkách sociálního žebříčku.

Zaparkovala na pečlivě upravovaném kruhu před kamenným sídlem. Ano, tato rodina byla vskutku velmi bohatá.

Vystoupila z auta a šla k enormním vstupním dveřím. Poté, co zazvonila na zvonek, ji uvítal pečlivě upravený muž kolem třicítky.

“Jsem Robert,” řekl. “ Senátorův syn. A vy musíte být Zvláštní Agentka Riley. Pojďte dál. Matka a Otec vás očekávají.”

Robert Newbrough vedl Riley do domu, což jí okamžitě připomnělo, jak moc neměla ráda snobské domy. Dům rodiny Newbrough byl obzvláště velký a prázdný, a cesta na ísto, kde ji senátor a jeho žena očekávali, byla příliš daleká. Riley si byla jistá, že nutit hosty jít takovou nepřiměřenou vzdálenost byla jistě zastrašující taktika, způsob, jak vyjádřit, že obyvatelé tohoto domu jsou příliš mocní na to, aby si s nimi někdo zahrával. Riley také přišel všudypřítomný koloniální nábytek a dekorace poměrně ošklivý.

A co víc, hrozila se toho, co přijde jako další. Pro ni bylo, hovořit’ s rodinami obětí prostě strašné – mnohem horší, než řešit místo vraždy nebo dokonce těla. Přišlo jí příliš snadné, zamotat se do smutku, zloby a zmatení druhých. Tak intenzivní emoce ničily její soustředění a odváděly její pozornost od práce.

Jak kráčeli, Robert Newbrough řekl, “Otec je od té doby z Richmondu zpět …”

Uprostřed věty se trochu zalkl. Riley cítila míru intenzity jeho ztráty.

“Od té doby, co jsme dostali informace o Rebě,” pokračoval. “To bylo strašné. Obzvláště matka je otřesená. Zkuste ji příliš nerozrušit.”

“Je mi moc líto vaší ztráty,” řekla Riley.

Robert ji ignoroval a vedl Riley do prostorného obývacího pokoje. Senátor Mitch Newbrough a jeho žena tam seděli společně na ohromné pohovce a drželi se za ruce.

“Agentka Paige,” řekl Robert a představil ji. “Agentko Paige, dovolte mi, abych vám představil své rodiče, Senátora a jeho ženu, Annabeth.”

Robert vyzval Riley, aby se posadila a pak si sám sedl.

“Nejprve,” řekla Riley tiše, “přijměte mé nejhlubší kondolence, kvůli vaší ztrátě.”

Annabeth Newbrough odpověděla tichým pokýváním. Senátor jen seděl a hleděl vpřed.

V krátkém tichu, které následovala, Riley rychle zhodnotila jejich tváře. Newbrougha viděla v televizi už mnohokrát, vždy měl vtíravý úsměv politika. Nyní se neumíval. Riley moc paní newbrough nevídala, zdálo se, že je typicky poslušná, jak to u politických manželek bývá.

Oběma bylo čerstvě po šedesátce. Riley si všimla, že oba se bolestně snažili, aby vypadali mladší – vlasové implantáty, obarvené vlasy, facelifty, makeup. Podle Riley jim jejich snaha získala poměrně umělé vzezření.

Jako u panenek, pomyslela si Riley.

“Musím vám položit pár otázek o vaší dceři,” řekla Riley a vytáhla svůj zápisník. “Byli jste poslední dobou s Rebou v úzkém kontaktu?”

“Ó ano,” řekla paní Newbrough. “Naše rodina má k sobě velmi blízko.”

Riley si všimla, že hlas ženy je trochu strojený. Znělo to jako něco, co říkávala příliš často, příliš rutinně. Riley měla silný pocit, že rodinný život v domě Newbroughových byl méně než ideální.

“Řekla Reba poslední dobou něco o tom, že se cítila zastrašovaná?” zeptala se Riley.

“Ne,” řekla paní Newbrough. “Ani slovo.”

Riley si všimla, že Senátor zatím neřekl ani slovo. Přemýšlela, proč je tak potichu. Potřebuje ho vtáhnout do děje, ale jak?

Nyní promluvil Robert.

“Poslední dobou si prošla ošklivým rozvodem. Mezi ní a Paulem to bylo ošklivé, kvůli svěření do péče jejich dvou dětí.”

“Ó, mně se nikdy nelíbil,” řekla paní Newbrough. “Měl takovou povahu. Myslíte si snad, že by mohl—?” Její slova se vytratila.

Riley zakroutila hlavou.

“Její bývalý muž není pravděpodobný podezřelý,” řekla.

“Proč probůh ne?” zeptala se paní Newbrough.

Riley zvažovala, co by jim měla a neměla říci.

“Možná jste zaslechli, že vrah zaútočil již předtím,” řekla. “U Daggettu byla podobná oběť.”

Paní Newbrough začínala být rozčilenější.

“A co to pro nás má znamenat?”

“Máme před sebou sériového vraha,” řekla Riley. “S ničím domácím to nemá spojitost. Vaše dcera možná vraha vůbec neznala. Je velmi pravděpodobné, že to nebylo osobní.”

Paní Newbrough nyní vzlykala. Riley okamžitě litovala zvolených slov.

“Nebylo osobní?” vykřikla téměř paní Newbrough. “Jak by to mohlo být cokoli jiného než něco osobního?”

Senátor Newbrough promluvil ke svému synovi.

“Roberte, odveď, prosím, někam svou matku a uklidni ji. Potřebuji s s Agentkou Paige pohovořit o samotě.”

Robert Newbrough poslušně vedl svou matku pryč. Senátor Newbrough nic chvíli neříkal. Díval se pevně Riley do očí. Byla si jistá, že je zvyklý tím svým pohledem lidi zastrašovat. Ale na ni to nijak zvlášť neplatilo. Prostě na něj hleděla stejně tak.

Nakonec se Senátor natáhl do kapsy u saka a vyndal dopisní obálku. Přešel k její židli a podal jí ji.

“Tady,” řekl. Poté přešel zpět k pohovce a znovu se posadil.

“Co je to?” zeptala se Riley.

Senátor se na znovu upřel svůj pohled.

“Vše, co potřebujete vědět,” řekl.

Riley byla nyní naprosto zmatená.

“Mohu to otevřít?” zeptala se.

“Poslužte si.”

Riley obálku otevřela. Byl na ní jediný list papíru, se dvěma sloupci jmen. Některé z nich poznávala. Tři nebo čtyři byli dobře známí reportéři místních televizních zpráv. Někteří další byli prominentní virginští politici. Riley byla ještě zmatenější, než předtím.

“Kdo jsou tito lidé?” zeptala se.

“Moji nepřátelé,” řekl pevným hlasem Senátor Newbrough. “Pravděpodobně to není úplný výčet. Ale jsou to ti, na kterých záleží. Někdo z nich je vinen.”

Riley byla nyní oněmělá úžasem. Seděla tam a nic neřekla.

“Neříká, že někdo na tom seznamu zabil mou dceru přímo, z očí do očí,” řekl. “Ale jistě někomu zaplatili, aby to za ně udělal.”

Riley promluvila pomalu a opatrně.

“Senátore, ve vší úctě, nyní jsem právě řekla, že vražda vaší dcery nebyla pravděpodobně osobní. Jedna taková téměř identická vražda už se stala.”

“Říkáte, že má dcera byla vybrána čistou náhodou?” zeptal se Senátor.

Ano, pravděpodobně, pomyslela si Riley.

Ale věděla, že to nahlas říci nemůže.

Předtím, než mohla odpovědět, ještě dodal, “Agentko Paige, ze zkušenosti jsem poučen, abych nevěřil v náhody. Nevím proč nebo jak, ale smrt mé dcery je politická. A v politice je všechno osobní. Takže se mi nesnažte namluvit, že to nebylo nic osobního. Je to vaše práce, a práce Úřadu, abyste našli toho, kdo je za to zodpovědný, a přivedli ho před soud.”

Riley se dlouze, zhluboka nadechla. Prohlížela si chvíli detailně mužovu tvář. Nyní to spatřila. Senátor Newbrough byl naprostý narcista.

Ne, že by mě to mělo překvapit, pomyslela si.

Riley chápala i něco dalšího. Senátor si vůbec nepřipouštěl, že cokoli v jeho životě není o něm a pouze o něm samotném. Dokonce i vražda jeho dcery byla o něm. Reba prostě uvízla mezi ním a někým, kdo ho nenáviděl. On to mu pravděpodobně skutečně věřil.

“Pane,” začala Riley, “ve vší úctě, nemyslím si—”

“Já nechci, abyste přemýšlela,” řekl Newbrough. “Všechny informace, které potřebujete, máte přímo před sebou.”

Jeden druhému se chvíli dívali do očí.

“Agentko Paige,” řekl nakonec Senátor, “Získávám pocit, že nejsme stejně naladěni. To je škoda. Možná to nevíte, ale mám v horních vrstvách agentury dobré přátele. Někteří z nich mi dluží laskavost. Okamžitě se s nimi spojím. Potřebuji na tomto případu někoho, kdo tu práci udělá.”

Riley tam v šoku seděla, nevěděla, co říci. Měl tento muž skutečně až tak mylné představy?

Senátor se postavil.

“Pošlu někoho, aby vás doprovodil ven, Agentko Paige,” řekl. “Je mi líto, že jsme si neporozuměli.”

Senátor Newbrough vyšel z místnosti a nechal tam Riley sedět o samotě. Její ústa byla z šoku otevřená. Ten muž byla ale narcista. Ale věděla také, že v tom je něco dalšího.

Senátor něco skrýval.

A ať to stojí, co to stojí, ona přijde na to, co to je.

Kapitola 10

První věc, která Riley zaujala, byla ta panenka – stejná nahá panenka, kterou dříve ten den našla na stromě u Daggettu, v úplně stejné pozici. Na okamžik byla překvapená, že ji tam vidí sedět v FBI forensní laboratoři, obklopenou různým moderním technickým vybavením. Riley připadalo, že tam prapodivně nezapadá – jako nějaký maličký, chorý token nedigitálního věku.

Panenka byla nyní jen dalším důkazem, chráněná plastovým pytlíkem. Věděla, že tým byl vyslán, aby si ji vyzvedl hned, jak z místa činu zavolala. I tak to byl otřesný pohled.

Zvláštní Agent Meredith vykročil vpřed, aby ji pozdravil.

“To byla ale dlouhá doba, Agentko Paige,” řekl vřele. “Vítejte zpátky.”

“Je dobré být zpět, pane,” řekla Riley.

Přešla ke stolu, aby se posadila k Billovi a laboratornímu technikovi, Floresovi. Ať už pociťuje jakékoli nejistoty, byl to skutečně dobrý pocit, vidět znovu Mereditha. Líbil se jí jeho drsný styl, který neakceptoval žádné nesmysly, a vždy se k ní choval s respektem a ohleduplně.

“Jak se vám dařilo u Senátora?” zeptal se Meredith.

“Ne moc dobře, pane,” odpověděla.

Riley si všimla náznaku mrzutosti v tváři svého šéfa.

“Myslíte, že nám bude dělat nějaké problémy?”

“Jsem si tím téměř jistá. Je mi to líto, pane.”

Meredith soucitně pokýval.

“Jsem si jistý, že to není vaše chyba,” řekl.

Riley hádala, že má dost dobrou představu o tom, co se stalo. Chování Senátora Newbrougha bylo bezpochyby typické pro narcistické politiky. Meredith byl na to pravděpodobně už hodně zvyklý.

Flores rychle zapisoval a při tom se na velkých monitorech v místnosti objevily ohavné fotografie, oficiální zprávy a příběhy z novin.

“Trochu jsme hledali a zdá se, že jste měla pravdu, Agentko Paige,” řekl Flores. “Stejný vrah už předtím vraždil, dávno před vraždou v Daggettu.”

Riley slyšela, jak Bill spokojeně zabručel a na okamžik Riley pocítila zadostiučinění, cítila, jak se jí víra v sebe sama navrací.

A pak posmutněla. Další žena zemřela strašlivou smrtí. Nebyl to žádný důvod k oslavám. Vlastně si přála, aby neměla pravdu.

Proč si nemohu pro jednou užívat to, že mám pravdu? přemýšlela.

Na hlavní obrazovce se rozevřela gigantická mapa Virginie, potom se zvětšila jen severní polovina státu. Flores označil místo vysoko na mapě, poblíž hranice s Marylandem.

“První obětí byla Margaret Geraty, třicet šest let,” řekl Flores. “Její tělo bylo pohozené na farmě, asi třináct mil od Beldingu. Byla zabita dvacátého pátého června, téměř před dvěma roky. FBI tam nebylo přítomno. Místní nechali ten případ vychladnout.”

Riley pohlédla na fotky z místa činu, které Flores zobrazil na jiném monitoru. Bylo zřejmé, že se vrah nepokusil uložit tělo do nějaké pozice. Jen ho ve spěchu zahodil a ujel.

“Před dvěma roky,” řekla, přemýšlela a vše vstřebávala. Částečně ji překvapilo, že už se tomu věnoval takovou dobu. Ale na druhou stranu věděla, že tito choří vrahové mohli operovat i několik let. Dokázali mít až nepřirozenou trpělivost.

Prohlédla si ty fotky.

“Vidím, že svůj styl ještě nerozvinul,” všimla si.

“Přesně,” řekl Flores. “Je tam paruka a vlasy jsou na krátko, ale nezanechal růži. Nicméně, uškrtil ji růžovou stuhou.”

“Přípravu uspěchal,” řekla Riley. “Jeho nervy ho zradily. U Eileen Rogers si vedl trochu lépe, ale do tempa se dostal až u Reby Frye.”

Vzpomněla si na něco, na co se chtěla zeptat.

“Našli jste mezi oběťmi nějaké propojení? Nebo mezi dětmi těch dvou matek?”

“Vůbec nic,” řekl Flores. “Kontrola rodičovské skupiny byla bez výsledku. Zdá se, že se navzájem neznali.”

To Riley odradilo, ale úplně ji to nepřekvapilo.

“A co ta první žena?” zeptala se Riley. “Myslím, že byla matka.”

“Ne,” řekl Flores rychle, jako by tu otázku čekal. “Byla vdaná, ale bezdětná.”

Riley byla zmatená. Byla si jistá, že si vrah vybíral matky. Jak se mohla tolik mýlit?

Cítila, jak její sebedůvěra náhle povadla.

Zatímco Riley váhala, Bill se zeptal, “Tak jak blízko jsme tomu, abychom identifikovali podezřelého? Podařilo se vám dostat něco z těch ostnatých kuliček z parku Mosby?”

“Neměli jsme to štěstí,” řekl Flores. “Místo krve jsme našli stopy po kůži. Vrah měl rukavice. Zdá se, že byl velmi pečlivý. Dokonce i na prvním místě činu nezanechal žádné otisky nebo DNA.”

Riley si povzdychla. Tolik doufala, že našla něco, co ostatní přehlédli. Ale nyní se cítila z kola venku. Byli znovu na samém začátku.

“Posedlý detaily,” komentovala.

“I tak si myslím, že se k němu blížíme,” dodal Flores.

Použil elektronické ukazovátko, aby ukázal na místa a propojil je čarou.

“Nyní, když víme o jeho předchozí vraždě, máme pořadí a lepší pojem o jeho teritoriu,” řekl Flores. “Máme číslo jedna, Margaret Geraty, u Beldingu, tady na severu, číslo dvě, Eileen Rogers, na západ od parku Mosby a číslo tři, Rebu Frye, u Daggettu, dál na jih.”

Jak se Riley podívala, viděla, že ty tři lokality vytvářely na mapě trojúhelník.

“Hledíme na oblast o asi tisíci čtverečních mílích,” řekl Flores. “Ale to není tak zlé, jak to zní. Hovoříme především o vesnických oblastech s několika malými městy. Na severu se dostáváme na velké pozemky, jako je ten Senátorův. Hodně otevřené krajiny.”

Riley spatřila na tváři Florese profesionální uspokojení. Bylo zjevné, že svou práci miluje.

“Vyjedu všechny registrované sexuální delikventy, kteří v této oblasti žijí,” řekl Flores. Napsal příkaz a trojúhelník byl posetý asi dvěma tucty malých červených vlaječek.

“Nyní eliminujeme pedofily,” řekl. “Můžeme si být jisti, že náš vrah není jedním z nich.”

Flores napsal další příkaz a asi polovina bodů zmizela.

“Nyní to ještě zúžíme na ty nejtěžší případy – chlápky, kteří byli ve vězení za znásilnění, vraždu, nebo za oboje.”

“Ne,” řekla Riley náhle. “To je špatně.”

Všichni tři muži se na ni překvapeně podívali.

“Nehledáme agresivního násilníka,” řekla.

Flores zabručel.

“K čertu, že hledáme!” protestoval.

Nastalo ticho. Riley cítila, jak se jí formují představy, ale ještě nedostaly úplně ten správný tvar. Dívala se na panenku, která groteskně seděla na stole, vypadala, jako že sem naprosto nepatří.

Kdybys jen mohla promluvit, pomyslela si.

Potom pomalu začala promlouvat o svých myšlenkách.

“Myslím tím, že není jednoznačně agresivní. Margaret Geraty nebyla znásilněná. Už víme, že Rogers a Frye také ne.”

“Všechny byly týrány a zabity,” reptal Flores.

V místnosti se rozhostilo napjaté ticho, zatímco Brent Meredith vyhlížel ustaraně, Bill se upřeně díval na jeden z monitorů.

Riley ukázala na detailní fotky hrůzně zohaveného těla Margaret Geraty.

“Jeho první vražda byla nejagresivnější,” řekla. “Tato zranění jsou hluboká a ošklivá – dokonce horší, než u jeho dalších dvou obětí. Vsadím se, že laboratorní technici už zjistili, že tato zranění způsobil rychle, jedno hned po druhém.”

Flores obdivně pokýval.

“Máš pravdu.”

Meredith se zvědavě podíval na Riley.

“A co vám to říká?” zeptal se Meredith.

Riley se zhluboka nadechla. Cítila, jak se znovu noří do vrahovy mysli.

“Něčím jsem si velmi jistá,” řekla. “Nikdy neměl sex s žádným jiným člověkem. Nikdy pravděpodobně ani neměl rande. Je domácký a neatraktivní. Ženy ho vždy odmítaly.”

Riley se na chvíli odmlčela a rovnala si myšlenky.

“Jednou už toho měl dost,” řekla. “Unesl Margaret Geraty, svázal ji, svlékl ji a pokusil se ji znásilnit.”

Flores s náhlým porozuměním zalapal po dechu.

“Ale nemohl!” řekl Flores.

“Přesně, je naprosto impotentní,” řekla Riley. “A když ji nemohl znásilnit, rozzuřil se. Začal ji bodat – to bylo to nejbližší sexuální penetraci. Byl to první akt agrese, který v životě spáchal. Hádám, že se neobtěžoval ji nechat dlouho žít.”

Flores ukázal na fotografii na oficiální zprávě.

“Tvůj odhad je správný,” řekl. “Tělo Geratyové bylo nalezeno jen pár dnů poté, co zmizela.”

Riley z vlastních slov pociťovala prohlubující se hrůzu.

“A jemu se to líbilo,” řekla. “Líbili se mu děs a bolest Geratyové. Líbilo se mu řezání a bodání. Takže se mu z toho stal od té doby rituál. A naučil se to dělat pomalu a vychutnávat si každý okamžik. U Reby Frye strach a týrání trvalo více než týden.”

V místnosti se rozhostilo mrazivé ticho.

“A co ta sbírka panenek?” zeptal se Meredith. “Proč jste si tak jistá, že se snaží vytvořit panenku?”

“Ano, těla jako panenky vypadají,” řekl Bill. “Alespoň ta poslední dvě. V tom má Riley pravdu.”

“Je to o panenkách,” řekla Riley potichu. “Ale úplně nevím, proč. Je v tom pravděpodobně nějaký element odplaty.”

Nakonec se Flores zeptal, “Takže, myslíte si, že hledáme nějakého registrovaného devianta?”

“Možná,” řekla Riley. “Ale ne toho, který znásilňuje a ne agresivního predátora. Bude to někdo více neškodný, kdo je menší hrozbou – ten, co se rád dívá, nebo ukazuje, nebo někdo, kdo masturbuje na veřejnosti.”

Flores zběsile psal.

“Dobře,” řekl. “Zbavím se těch agresivních deviantů.”

Počet rudých vlaječek na mapě se zmenšil jen na pár.

“Tak kdo nám zbývá?” zeptala se Riley Florese.

Flores se podíval na pár zápisků a pak zalapal po dechu.

“Myslím, že ho máme,” řekl Flores. “Myslím, že mám vašeho chlápka. Jmenuje se Ross Blackwell. A poslechněte si tohle. Pracoval v obchodě s hračkami, když ho načapali, jak aranžuje panenky do lechtivých pozic. Jako by měli sex na různé způsoby. Vlastník zavolal policii. Blackwell dostal podmínku, ale úřady na něj od té doby dohlíží.”

Meredith si zamyšleně promnul bradu. “To by mohl být náš chlápek,” řekl.

“Máme ho jí s Agentkou Paige hned zkontrolovat?” zeptal se Bill.

“Nemáme toho na něj dost, abychom ho sem přivedli,” řekl Meredith. “Nebo získali povolení k prohlídce. Bude lepší, abychom ho nevyděsili. Ještě je to náš chlápek a je tak chytrý, jak si myslíme, mohl by nám proklouznout mezi prsty. Zajděte k němu zítra. Zjistěte, co o sobě řekne. Jednejte s ním opatrně.”

Kapitola 11

Když Riley dorazila zpět domů do Fredericksburgu, byla černočerná tma, měla pocit, že její večer bude ještě mnohem horší. Pocítila záchvěv déjà vu, když zastavila auto před velkým domem ve slušné příměstské čtvrti. Jednou tento dům obývala spolu s Ryanem a jejich dcerou. Měla zde spoustu vzpomínek, mnohem z nich i dobrých. Ale víc, než jen pár z nich, tak dobrých nebylo a některé byly i dost hrozné.

Právě, když se chystala vystoupit z auta a jít do domu, vstupní dveře se otevřely. Vyšla ven April a Ryanova silueta stála v jasném světle dveří. Symbolicky na Riley zamával, zatímco April kráčela pryč, potom se vrátil zpět do domu a zavřel dveře.

Riley se zdálo, že dveře zavřel dost rázně, ale věděla, že to je pravděpodobně práce její aktivní mysli. Ty dveře se před nějakou dobou zavřely navždy a předešlý život byl ten tam. Ale pravdou bylo, že nikdy skutečně nepatřila do tak mdlého, bezpečného, služného světa pořádku a rutiny. Její srdce bylo nakloněno terénu, kde vládl chaos, nepředvídatelnost a nebezpečí.

April došla k autu a nasedla na místo spolujezdce.

“Máš zpoždění,” vyštěkla April a překřížila si paže.

“Promiň,” řekla Riley. Chtěla říci více, říci April, jak hluboce jí to mrzí, nejen tato noc, nejen její otec, ale její celý život. Riley si tak moc přála být lepší matkou, být doma, být zde pro April. Ale její pracovní život jí to neumožňoval.

Riley vyjela od obrubníku.

“Normální rodiče nepracují celý den a celou noc,” řekla April.

Riley si povzdychla.

“Už jsem řekla, že—” začala.

“Já vím,” přerušila ji April. “Kriminálníci si neberou dny volna. To je dost nepřesvědčivé, Mami.”

Riley jela pár okamžiků v tichosti, chtěla s April hovořit, ale byla příliš unavená, příliš zmožená z celého dne. Už ani nevěděla, co by měla říci.

“Jak se měly věci u tvého otce?” zeptala se nakonec.

“Mizerně,” odpověděla April.

Byla to předvídatelná odpověď. Poslední dobou se zdálo, že má April horší náladu ze svého otce, než ze své matky.

Mezi nimi se znovu rozhostilo dlouhé ticho.

A potom April jemnějším tónem dodala, “Alespoň je tam Gabriela. Vždycky je hezké pro změnu spatřit přátelskou tvář.”

Riley se trochu usmála. Riley si vážila Gabriely, ženy středního věku z Guatemaly, která pracovala už léta jako jejich hospodyně. Gabriela byla vždycky úžasně zodpovědná a při zemi, což bylo víc, než mohla Riley říci o Ryanovi. Byla ráda, že je Gabriela stále součástí jejich života – a je stále tu, aby se postarala o April, když zůstávala u svého otce.

Během cesty domů Riley pocítila hmatatelnou potřebu komunikovat se svou dcerou. Ale co by jí mohla říci, aby se k ní dostala? Chápala, jak se April cítí – obzvláště během noci, jako byla tato. Chudák dívka se prostě cítila nechtěná, přestrkovali si ji mezi dvěma domy rodičů. To muselo být pro čtrnáctiletou dívku těžké, když už byla rozčilená na spoustu dalších věcí ve svém životě. Naštěstí April souhlasila, že bude každý den po vyučování docházet ke svému otci, než si ji Riley opět vyzvedne. Ale dnes byl první den s tímto novým nastavením a Riley přijela s takovým zpožděním.

Riley cítila, že se jí chce brečet, zatímco jela dál. Nemohla vymyslet nic, co by řekla. Jednoduše byla příliš vyčerpaná. Vždycky byla příliš vyčerpaná.

Když se dostaly domů, April beze slova odešla do svého pokoje a hlasitě za sebou zabouchla dveře. Riley chvíli stála v chodbě. Potom zaklepala na Apriliny dveře.

“Pojď ven, zlatíčko,” řekla. “Promluvme si. Posaďme se na chvíli v kuchyni, dáme si peprmintový čaj. Nebo se posadíme na dvorek. Je hezká noc. Je škoda toho nevyužít.”

Zaslechla Aprilin hlas, “Tak to udělej sama, Mami. Já mám práci.”

Riley se unaveně opřela o futra dveří.

“Říkáš, že s tebou netrávím dost času,” řekla Riley.

“Už je po půlnoci, Mami. Už je hodně pozdě.”

Riley cítila, jak se jí sevřelo hrdlo a oči se jí zalily slzami. Ale nehodlala se rozplakat.

“Já se snažím, April,” řekla. “Dělám, co mohu—se vším.”

Nastalo ticho.

“Já vím,” řekla April konečně ve svém pokoji.

Pak vše ztichlo. Riley si přála, aby mohla spatřit tvář své dcery. Bylo možné, že v těch slovech zaslechla náznak soucitu? Ne, pravděpodobně ne. Byla to tedy zloba? Riley si myslela, že ne. Pravděpodobně to byl jen odstup.

Riley šla do koupelny a dala si dlouhou horkou sprchu. Nechala páru a padající horké kapky, aby její tělo masírovaly, tělo jí po tak dlouhém a namáhavém dni bolelo. Když vyšla ven a osušila si vlasy, cítila se fyzicky lépe. Ale uvnitř se stále cítila prázdná a ustaraná.

Věděla, že se jí nechce ještě spát.

Nazula si bačkory, oblékla župan a šla do kuchyně. Když otevřela skříňku, první věc, kterou spatřila, byla téměř plná lahev bourbonu. Přemýšlela o tom, že by si nalila dvojitou whisky.

To není dobrý nápad, řekla si rozhodně.

Ve stávajícím rozpoložení by nezůstala u jedné. I přes všechny své trable, za posledních šest týdnů, se jí podařilo vyhnout se alkoholu. Toto nebyla vhodná doba na to, aby ztratila kontrolu. Zaměřila se místo toho na šálek horkého mátového čaje.

Potom se Riley posadila do obývacího pokoje a začala si prohlížet složku, plnou fotografií a informací o třech případech vraždy.

Už toho docela hodně věděla o oběti u Daggettu, z období před šesti měsíci – o které nyní věděli, že byla druhou ze tří vražd. Eileen Rogers byla vdaná matka se dvěma dětmi, která vlastnila a řídila restauraci se svým manželem. A Riley také samozřejmě viděla místo činu, kde byla zanechaná třetí oběť, Reba Frye. Dokonce i navštívila Fryeovu rodinu, včetně sebestředného Senátora.

Ale dva roky starý případ Belding byl pro ni nový. Jak si pročítala zprávy, začala Margaret Geraty vidět jako skutečného člověka, ženu, která jednou žila a dýchala. Pracovala v Beldingu jako certifikovaná účetní a nedávno se z New Yorku přestěhovala do Virginie. Její rodinu tvořili, kromě manžela, dvě sestry, bratr a ovdovělá matka. Přátelé a příbuzní ji popisovali jako dobráckou, ale samotářskou – možná dokonce opuštěnou.

Riley upíjela svůj čaj a musela se zamyslet – co by se stalo s Margaret Geratyovou, kdyby žila? Ve třiceti šesti skrýval život ještě spoustu různých možností – děti a mnohé další.

Riley zamrazilo, když ji napadla další myšlenka. Jen před šesti týdny přišel její životní příběh strašidelně blízko k tomu, aby skončil ve složce stejně tak, jako ten, který měla nyní otevřený před sebou. Celá její existence mohla být zredukována na kupu hrozivých fotek a oficiální zprávu.

Zavřela oči, snažila se to setřást z mysli, zatímco cítila, jak se jí její vzpomínka vracejí. I když se snažila sebevíc, nedokázala je zastavit.

Jak se plížila temným domem, zaslechla pod podlahovými prkny škrábání, poté výkřik o pomoc. Poté, co zkusila zdi, ho našla – malé, čtvercové dveře, které se otevřely do úzkého prostory pod domem. Zasvítila dovnitř baterkou.

Kužel světla dopadl na vyděšenou tvář.

“Jsem tu, abych pomohla,” řekla Riley.

“Ty jsi přišla!” plakala oběť. “Ó, díky Bohu, ty jsi přišla!”

Riley cupitala po prašné zemi, směrem k malé kleci v rohu. Chvíli lomcovala se zámkem. Potom vytáhla kapesní nůž a páčila zámek, dokud ho neotevřela. Za vteřinu už se žena plazila z klece ven.

Riley a ta žena zamířily ke čtvercovému otvoru. Ale sotva se žena dostala ven, výhrůžná mužská postava zablokovala Riley cestu.

Byla lapená, ale ta druhá žena dostala šanci.

“Utíkej!” křičela Riley. “Utíkej!”

Riley se navrátila do přítomnosti. Zbaví se někdy těchto hrůz? Práce na novém případu, ve které se objevuje týrání a smrt, jí to jistě neusnadňuje.

Tak jako tak zde byla jedna osoba, na kterou se vždy mohla obrátit o pomoc.

Vyndala svůj telefon a napsala Marie.

Ahoj. Jsi stále vzhůru?

Za pár okamžiků přišla odpověď.

Ano. Jak se máš Ty?

Riley napsala: Jsem dost otřesená. A ty?

Příliš vyděšená, než abych usnula.

Riley chtěla napsat něco, co by jim oběma udělalo dobře. Nějak se jí zdálo, že posílání zpráv nestačí.

Chceš si promluvit? napsala. Myslím PROMLUVIT – ne si jenom psát?

Uběhlo pár dlouhých minut, než Marie odpověděla.

Ne, myslím, že ne.

Riley byla chvíli překvapená. Potom si uvědomila, že její hlas nemusí být vždy pro Marie uklidňující. Někdy by jí mohl dokonce vyvolat hrozné vzpomínky.

Riley si vzpomněla na Mariina slova, která řekla, když spolu naposledy hovořily. Najdi toho zkurvysyna. A zabij ho za mne. A jak nad nimi přemýšlela, Riley měla novinky, o kterých si myslela, že by Marie mohla chtít slyšet.

Jsem zpátky v práci, napsala Riley.

Mariina slova se hrnula v záplavě frází.

Ó, to je dobře! Jsem tak ráda! Vím, že to není snadné. Jsem pyšná. Ty jsi velmi statečná.

Riley si povzdychla. Necítila se tak statečná – no určitě ne v tento okamžik.

Mariina slova pokračovala.

Děkuji Ti. Když vím, že znovu pracuješ, mám mnohem lepší pocit. Možná nyní budu moci usnout. Dobrou noc.

Riley napsala: Vydrž.

Potom položila svůj telefon. Také měla trochu lepší pocit. Nakonec něčeho dosáhla, dostala se zpět do práce. Pomalu, ale jistě, ze skutečně začínala hojit.

Riley vypila zbytek svého čaje a pak šla rovnou do postele. Nechala své vyčerpání, aby se jí zmocnilo, a rychle usnula.

Riley bylo šest let a byla s Maminkou v cukrárně. Byla tak nadšená všemi těmi sladkostmi, které pro ni Maminka kupovala.

Ale potom k nim přišel muž. Velký, děsivý muž. Měl něco přes obličej – nylonovou punčochu, stejnou, jakou Maminka nosívala na nohou. Vytáhl zbraň. Zakřičel na Maminku, aby mu dala svou kabelku. Ale Maminka byla tak vyděšená, že se nemohla pohnout. Nemohla mu ji dát.

A tak ji střelil do hrudi.

Padla na zem a krvácela. Muž sebral peněženku a utíkal.

Riley začala křičet a křičela a křičela.

Potom zaslechla Maminčin hlas.

“Nemůžeš nic udělat, drahoušku. Jsem pryč a ty mi nemůžeš pomoci.”

Riley byla stále v cukrárně, ale nyní byla dospělá. Maminka byla přímo před ní, stála nad svým vlastním tělem.

“Musím tě dostat zpátky!” plakala Riley.

Maminka se na Riley smutně usmívala.

“Nemůžeš,” řekla Maminka. “Mrtvé nemůžeš přivést k životu.”

Riley se posadila, zhluboka dýchala, vyrušená ze spánku rachocením. Podívala se všude kolem, znervózněla. Dům byl nyní ztichlý.

Ale něco zaslechla, byla si jistá. Hluk u hlavních dveří.

Riley vyskočila na nohy, její instinkt přebral velení. Vzala si baterku a svou zbraň z šuplíku a pomalu procházela domem, směrem k hlavnímu vstupu.

Podívala se skrze malé okénko na dveřích, ale nic neviděla. Vše bylo ztichlé.

Riley se připravila a rychle otevřela doširoka dveře, posvítila si ven. Nikdo. Nic.

Jak kolem svítila baterkou, něco na hlavním schodišti ji zaujalo. Bylo tam poházeno pár kamínků. Hodil je někdo na dveře a to bylo to zarachocení?

Riley si namáhala hlavu, snažila se vzpomenout si, zda tam ty kamínky byly, když se včera v noci dostala domů. Se svou zastřenou myslí si prostě nemohla být jistá.

Riley tam pár okamžiků stále, ale nikde nebyl nikdo vidět.

Zavřela a zamkla hlavní dveře a pak zamířila zpět krátkou chodbou ke své ložnici. Ale jak došla nakonec, byla zmatená, když si všimla, že dveře do Apriliny ložnice jsou mírně pootevřené.

Riley otevřela dveře dokořán a podívala se dovnitř.

Její srdce se rozbušilo hrůzou.

April byla pryč.

Kapitola 12

“April!” křičela Riley. “April!”

Riley utíkala do koupelny a podívala se dovnitř. Její dcera tam také nebyla.

Zoufale běžela domem, otevírala dveře, nahlížela do každé místnosti a do každé skříně. Nic

nenašla.

“April!” zakřičela znovu.

Riley rozpoznala hořkou chuť žluči v ústech. Byla to chuť zděšení.

Nakonec si v kuchyni všimla divného pachu, který vcházel dovnitř otevřeným oknem. Ten

pach znala z dob studia na vysoké, před dávnou dobou. Její zděšení ustoupilo a nahradilo ho smutné naštvání.

“Ó, Jéžiš,” zamumlala nahlas Riley a pocítila hlubokou úlevu.

S cuknutím otevřela zadní vchod. V ranním světle viděla svou dceru, která byla stále v pyžamu, jak sedí u starého piknikového stolku. April vypadala provinile a v rozpacích.

“Co chceš, Mami?” zeptala se April.

Riley přešla přes dvorek s nataženou rukou.

“Dej mi to,” řekla Riley.

April se trapně snažila ukázat nevinný výraz.

“Co ti mám dát?” zeptala se.

Rileyin hlas se zalykal spíše smutkem, než zlobou. “Ten joint, co kouříš,” řekla. “A, prosím – nelži mi o něm.”

“Ty jsi blázen,” řekla April snažila se znít co nejvíc rozhořčeně. “Já jsem nic nekouřila. Vždycky si o mě myslíš jen to nejhorší. Víš to, Mami?”

Riley si všimla, jak se její dcera hrbí, zatímco sedí na lavici.

“Pohni nohou,” řekla Riley.

“Co?” řekla April a předstírala, že nerozumí.

Riley ukázala na podezřelou nohu.

“Pohni nohou.”

April nahlas zabrblala a poslechla. A ono ano, její bačkora skrývala čerstvě rozmačkaný joint marihuany. Stoupal z něj kouř a ten pach byl velmi silný.

Riley se ohnula a zvedla ho.

“A teď mi dej ten zbytek.”

April pokrčila rameny. “Zbytek čeho?”

Riley úplně nedokázala udržet svůj hlas v klidu. “April, já to myslím vážně. Nelži mi. Prosím.”

April dala oči v sloup a sáhla si do kapsy na košili. Vytáhla joint, který ještě nebyl zapálený.

“Jé, pro Kristovy rány, tady je,” řekla a podala ho své matce. “Nesnaž se mi namluvit, že si ho brzy sama nevykouříš hned, jak budeš mít příležitost.”

Riley zastrčila oba jointy do kapsy na svém županu.

“Co máš dalšího?” tázala se.

“To je všechno, vše, co mám,” vyštěkla na ni April. “Nevěříš mi? No tak mě prohledej. Prohledej můj pokoj. Hledej všude. To je vše, co mám.”

Riley se celá třásla. Měla potíže s tím, udržet své emoce na uzdě.

“Kde jsi je vzala?” zeptala se.

April pokrčila rameny. “Cindy mi je dala.”

“Kdo je Cindy?

April vydala cynický smích. “No, to ty nemůžeš vědět, že ne, Mami? O mém životě toho moc nevíš. A proč se vůbec zajímáš? Myslím tím, není ti jedno, když se zkouřím?”

Riley byla nyní zasažena. April zamířila přímo do jejího středu a bolelo to. Riley už nedokázala dál zadržovat slzy.

“April, proč mě nenávidíš?” plakala.

April vypadala překvapeně, ale ne, jako by měla výčitky. “Neříkám, že tě nenávidím, Mami.”

“Tak proč mě trestáš? Co jsem kdy udělala, že si toto zasloužím?”

April se dívala do prostoru. “Možná bys nad tím měla nějaký čas přemýšlet, Mami.”

April vstala z lavičky a šla do domu.

Riley prošla kuchyní, mechanicky vyndala vše, co potřebovala na snídani. Když z lednice vytáhla vejce a slaninu, přemýšlela, co s touto situací má udělat. Měla by dát April okamžitě domácí vězení. Ale jak přesně by to měla udělat?

Když Riley nechodila do práce, alespoň mohla na April dohlédnout. Ale nyní bylo všechno jiné. Nyní, když byla Riley zpět v práci, její program byl dost nepředvídatelný. A zdá se, že stejně tak i její dcera.

Riley se probírala svými možnostmi, zatímco pokládala proužky slaniny na pánev, aby se osmažily. Jedna věc se zdála být jistá. Vzhledem k tomu, že April bude trávit spoustu času se svým otcem, Riley by opravdu měla říci Ryanovi, co se stalo. Ale to by vytvořilo další problémy. Ryan byl už nyní přesvědčený o tom, že Riley je neschopná v domácnosti, jednak jako žena a také jako matka. Kdyby mu Riley řekla, že přistihla April, jak na dvorku kouří trávu, byl by si tím naprosto jistý.

A možná by měl pravdu, pomyslela si sklíčeně, zatímco zatlačila dva plátky chleba do toasteru.

Doposud se Ryanovi a Riley podařilo vyhnout se boje o svěření April do péče. Věděla, že i kdyby to nikdy nepřiznal, Ryan si užíval svou svobodu jako svobodný muž příliš na to, aby se chtěl obtěžovat s výchovou dospívající. Nebyl nadšený, když mu Riley řekla, že s ním bude April trávit víc času.

Ale také věděla, že chování jejího bývalého muže se může velmi rychle změnit, obzvláště, kdyby měl příležitost ji za něco vinit. Kdyby zjistil, že April kouřila trávu, možná by se pokusil ji od Riley úplně odtrhnout. Ta myšlenka byla neúnosná.

Za pár minut Riley seděla se svou dcerou u stolu a jedly snídani. Ticho mezi nimi bylo dokonce podivnější, než obvykle.

Nakonec se April zeptala, “Řekneš to Tátovi?”

“Myslíš si, že bych měla?” zeptala se Riley.

Za těch okolností se to zdála být dost čestná odpověď.

April svěsila hlavu a vyhlížela ustaraně.

Pak April žadonila, “Prosím, neříkej to Gabriele.”

Ta slova Riley zasáhla přímo do srdce. April měla větší obavy o to, že by to zjistila jejich hospodyně, než o to, co by si myslel její otec – nebo její vlastní matka.

Takže už je to takhle zlé, pomyslela si zoufale Riley.

Ta troška, co ještě zbývala z jejího rodinného života, se jí rozpadávala přímo před očima. Už se ani necítila být matkou. Přemýšlela, jestli má Ryan takové pocity, ohledně svého otcovství.

Pravděpodobně ne. Cítit provinění nebyl Ryanův styl. Někdy mu jeho emocionální lhostejnost záviděla.

Po snídani, když se April připravila do školy, dům ztichl a Riley se začínala zaobírat tou druhou věcí, která se to ráno stala – jestli se to stalo. Co nebo kdo způsobil ten rachot u hlavních dveří? Zarachotilo tam vůbec? Odkud náhle přišly ty kamínky?

Vzpomněla si na Mariino panikaření, ohledně podivných telefonátů, a posedlý strach, který v ní bujel a dostával se mimo kontrolu. Vyndala svůj mobil a zavolala na známé číslo.

“Betty Richter, FBI forenzní technik,” zazněla odměřená odpověď.

“Betty, to je Riley Paige.” Riley těžce polkla. “Myslím, že víš, proč volám.”

Nakonec Riley takto stejně telefonovala každé dva nebo tři dny, během posledních šesti týdnů. Agentka Richter měla zodpovědnost za uzavření podrobností Petersonova případu a Riley zoufale toužila po rozuzlení.

“Chceš, abych ti řekla, že Peterson je skutečně mrtvý,” řekla Betty soucitným tónem. Betty byla ztělesněním trpělivosti, porozumění a dobré nátury a Riley byla vždy vděčná, že s ní o tomto může mluvit.

“Já vím, že to je směšné.”

“Po tom, čím sis prošla?” řekla Betty. “Ne, já si to nemyslím. Ale nemám co nového ti říci. Jen tu stejnou starou informaci. Našli jsme Petersonovo tělo. Jistě, bylo spálené na škvarek, ale mělo tu samou výšku a postavu. Opravdu to nemohl být nikdo jiný.”

“Na kolik jsi si jistá? Řekni mi procento.”

“Řekla bych, že na devadesát devět procent,” řekla.

Riley se dlouze a pomalu nadechla.

“Nemůžeš z toho udělat sto?” zeptala se.

Betty si povzdychla. “Riley, sto procent ti nemůžu dát u ničeho v životě. Nikdo to nedokáže. Nikdo si není na sto procent jistý, že zítra ráno vyjde slunce. Do země může mezitím narazit gigantický asteroid a my budeme všichni mrtví.”

Riley se sklesle zachechtala.

“Díky, že jsi mi řekla něco, kvůli čemu se teď můžu taky strachovat,” řekla.

Betty se také trochu zasmála. “Kdykoli,” řekla. “Jsem ráda, že jsem mohla pomoci.”

“Mami?” vykřikla April, připravená jít do školy.

Riley ukončila telefonát, cítila se trochu lépe, a připravila se na odchod. Poté, co ji odveze, souhlasila, že dnes vyzvedne Billa. Potřebovali pohovořit s podezřelým, který odpovídal všem popiskům.

A Riley měla pocit, že zrovna on by mohl být tím surovým vrahem, kterého hledali.

Kapitola 13

Riley vypnula motor a seděla před Billovým domem, obdivovala jeho pěkný dvoupatrový bungalov. Vždycky ji napadlo, jak to dělá, že se mu daří udržovat trávník v předzahrádce tak zdravě zelený a ty okrasné keře tak perfektně zastřižené. Billův soukromý život byl možná chaotický, ale jeho předzahrádka byla hezky udržovaná, perfektně zapadala do tohoto malebného sousedství. Nemohla si pomoci a přemýšlela, jak vypadají ostatní zahrádky v této malé komunitě tak blízko Quantica.

Bill vyšel ven, jeho žena Maggie se objevila za ním a vrhla na Riley nenávistný pohled. Riley se podívala jinam.

Bill nastoupil a bouchl za sebou dveřmi.

“Ať už jsme k čertu pryč,” zabručel.

Riley nastartovala auto a vyrazila od obrubníku.

“Chápu to správně, že doma není vše v pořádku,” řekla.

Bill zatřásl hlavou.

“Když jsem se včera pozdě v noci vrátil domů, měli jsme velkou hádku. Vše začalo nanovo dnes ráno.”

Chvíli byl potichu a pak zasmušile dodal, “Začala znovu mluvit o rozvodu. A chce dostat kluky do výhradní péče.”

Riley zaváhala, ale potom se zeptala na otázku, kterou měla na mysli, “A jsem já součástí toho problému?”

Bill byl zticha.

“Jo,” konečně přiznal. “Nebyla ráda, když slyšela, že znovu spolu pracujeme. Říká, že na mě máš špatný vliv.”

Riley nevěděla, co říci.

Bill dodal, “Říká, že když s tebou pracuji, jsem nejhorší. Jsem roztěkaný a více posedlý svou prací.”

To je pravda, pomyslela si Riley. Bill i ona byli oba posedlí svou prací.

Jak jeli, rozhostilo se znovu ticho. Za pár minut Bill otevřel svůj laptop.

“Mám nějaké informace o tom chlápkovi, se kterým budeme mluvit. Rossi Blackwellovi.”

Prohlédl si obrazovku.

“Registrovaný sexuální delikvent,” dodal.

Rileyin ret se zkroutil zhnusením.

“Jaká obvinění?”

“Držení dětské pornografie. Byl podezřelí z dalších věcí, ale nikdy nic nebylo dokázáno. Je v databázi, ale nemá žádná omezení. Bylo to před deseti lety a tato fotka je poměrně stará.”

Záludné, pomyslela si. Možná je těžké ho lapit.

Bill pokračoval ve čtení.

“Z několika zaměstnání ho vyhodili bez jasných důvodů. Naposledy pracoval v obchodním řetězci ve velkém obchoďáku na okruhu – hlavně módní komerční záležitosti a obchod je především pro rodiny s dětmi. Když chytili Blackwella, jak dává panenky do choulostivých pozic, vyhodili ho a nahlásili.”

“Muž se zálibou v panenkách a s historií dětské pornografie,” mručela si Riley.

Doposud Ross Blackwell odpovídal profilu, který si začínala dávat dohromady.

“A teď?” zeptala se.

“Má práci v obchodě pro hobby a modely,” odpověděl Bill. “Další řetězec v dalším obchoďáku.”

Riley byla trochu překvapená.

“Cožpak vedení nevědělo o Blackwellově záznamu, když ho nabírali?”

Bill pokrčil rameny.

“Možná jim to bylo jedno. Jeho zájmy se zdály být naprosto heterosexuální. Možná si myslí, že nemůže nikomu ublížit na místě, kde jsou jen modely aut a letadel a vlaků.”

Pocítila v sobě zamrazení. Jak to, že se takovému chlápkovi vůbec daří získat další práci? Tento muž se zdál být zákeřný vrah. Proč by měl být každý den volný, aby se procházel mezi těmi, kteří jsou tak zranitelní?

Konečně se jim podařilo dostat se skrze vytrvalou dopraví zácpu až do Sanfieldu. Periferie krajského města Riley přišla jako typický příklad “okrajového města,” z velké většiny ho tvořily obchody a korporátní kanceláře. Přišlo jí bez duše, plastické a depresivní.

Zastavila před ohromným nákupním střediskem. Na okamžik jen seděla na sedadle řidiče a dívala se na starou fotografii Blackwella na Billově laptopu. Na jeho obličeji nebylo nic výjimečného, byl to jen bílý chlápek s tmavými vlasy a drzým výrazem. Nyní mu bude kolem padesáti.

S Billem vystoupili z auta a zamířili si to pěšky skrze konzumentskou utopíí, až zahlédli obchod s modely.

“Nechci, aby nám utekl,” řekla Riley. “Co když si nás všimne a vezme roha?”

“Měli bychom být schopni ho uvnitř zahnat do rohu,” odpověděl Bill. “Znehybnit ho a dostat ven zákazníky.”

Riley položila jednu ruku na zbraň.

Ještě ne, řekla si. Nezpůsobujme paniku, dokud nebudeme muset.

Okamžik tam stála, sledovala, jak do obchodu vchází zákazníci a zase z něj vycházejí. Byl jeden z těch chlápků Blackwell? Už jim prchá?

Riley a Bill prošli vstupem do obchodu s modely. Většinu místa zabírala táhnoucí se detailní reprodukce malého města, kompletní i s malým funkčním vláčkem a blikajícím semaforem. Ze stropu visely modely letadel. Nikde neviděla žádnou panenku.

Zdálo se, že v obchodě pracuje několik mužů, ale na žádný z nich nepasovala podobizna, kterou měla v paměti.

“Já ho nevidím,” řekla Riley.

Bill se u pultu zeptal, “Pracuje tu jistý Ross Blackwell?”

Muž u kasy kývl a ukázal směrem k policím s vybavením pro stavbu modelů. Malý, obtloustlý mužík s šednoucími vlasy třídil zboží. Byl k nim zády.

Riley se znovu dotkla své zbraně, ale nechala ji v pouzdru. S Billem se rozešli, aby mohli zablokovat případný Blackwellův pokus o útěk.

Jak se blížila, rozbušilo se jí srdce.

“Ross Blackwell?” zeptala se Riley.

Muž se otočil. Měl tlusté brýle a přes pásek mu viselo břicho. Riley si obzvláště všimla jeho mdlého, anemického odstínu jeho kůže. Pomyslela si, že on asi utíkat nebude, ale její odhad “podlézavce” mu dobře seděl.

“To záleží,” odpověděl Blackwell s širokým úsměvem. “S čím přicházíte?”

Riley a Bill mu ukázali své odznaky.

“Ó, federální, hu?” řekl Blackwell a zněl téměř potěšeně. “To je novinka. Jsem zvyklý jednat s místními úřad. Nejste tu, abyste mě zajali, doufám. Protože si opravdu myslím, že všechna ta divná nedorozumění jsou věcí minulosti.”

“Jen bychom se chtěli zeptat na pár otázek,” řekl Bill.

Blackwell se trochu zašklebil a tázavě naklonil hlavu.

“Pár otázek, jo? No, seznam svých práv znám docela dobře a zpaměti. Nemusím s vámi mluvit, když nebudu chtít. Ale hele, proč ne? Možná to bude i zábava. Když mi koupíte šálek kávy. Tak pak do toho jdu.”

Blackwell šel k hlavnímu pultu a Riley a Bill mu byli hned v patách. Riley byla připravená na jakýkoli pokus o to se jim vyvléknout.

“Dám si pauzu na kafe, Bernie,” zavolal Blackwell na chlápka na pokladně.

Riley z Billova výrazu odvodila, že přemýšlí, jestli mají toho správného muže. Chápala, proč by mohl mít takový pocit. Blackwell se nezdál být vůbec znepokojený, že je vidí. Vlastně se zdálo, že je docela potěšený.

Ale podle Riley se kvůli tomu zdál o to víc amorální a jako sociopat. Ti nejohavnější vrahové v historii projevili spoustu šarmu a sebejistoty. Poslední věc, kterou by čekala je, že by se vrah zdál být trochu provinilý.

Do části s restauracemi to bylo jen kousek. Blackwell dovedl Billa a Riley přímo k pultu s kávou. Jestli byl ten muž nervózní z toho, že je se dvěma FBI agenty, pak to na něm nebylo vidět.

Malá dívka, která se loudala za svou matkou, klopýtla a upadla přímo před nimi.

“Jéjej!” zvolal Blackwell vesele. Ohnul se a zvedl dítě zpět na nohy.

Matka automaticky poděkovala a pak odvedla dceru pryč za ruku. Riley sledovala, jak se Blackwell dívá na holé dívčiny nohy pod její krátkou sukní a udělalo se jí zle od žaludku. Její podezření zesílilo.

Riley uchopila Blackwella tvrdě za paži, ale on se na ni překvapeně a nevinně podíval. Zatřásla mu s paží a pak ho pustila.

“Objednejte si kafe,” řekla a kývla směrem k nedalekému pultu s kávou.

“Dal bych si cappuccino,” řekl Blackwell mladé ženě za pultem. “Tihle dva mi ho koupí.”

Potom se otočil na Billa a Riley a zeptal se, “Co si dáte vy dva?”

“My nic,” řekla Riley.

Bill zaplatil za cappuccino a všichni tři zamířili ke stolu, u kterého nebyli poblíž žádní lidé.

“Dobře, tak co o mě chcete vědět?” zeptal se Blackwell. Zdálo se, že je uvolněný a přátelský. “Doufám, že mě nebudete hned hodnotit, jako úřady, na které jsem zvyklý. Lidé jsou v dnešní době tak nepřístupní.”

“Nepřístupní, ohledně obscénního pózování panenek?” zeptal se Bill.

Blackwell vypadal upřímně zraněný. “Říkáte to tak, až to zní tak špinavě,” řekl. “Na tom nebylo nic obscénního. Podívejte se sami.”

Blackwell vyndal mobil a začal jim ukazovat fotografie jeho výtvorů. Byly to malé pornografické výjevy, které vytvořil uvnitř domků s panenkami. Malé lidské figurky byly v různých fázích svlékání. Byli v pózách nepředstavitelného množství uskupení a pozic v různých částech domečků. Rileyina mysl nechápala množství sexuálních aktů, které byly na fotkách zobrazeny – některé z nich byly pravděpodobně v mnoha státech ilegální.

Mně to připadá dost obscénní, pomyslela si Riley.

“Byl jsem satirický,” vysvětlil Blackwell. “Jen jsem tím dělal důležité sociální prohlášení. Žijeme v tak neomalené a materialistické kultuře. Někdo musí tímto způsobem protestovat. Uplatňoval jsem své právo na svobodu slova, plně zodpovědným způsobem. Nezneužil jsem ho. To není jako zakřičet ‘oheň’ v přeplněném divadle.”

Riley si všimla, že Bill začínal vypadat rozhořčeně.

“A co ta malá děcka, která na vaše malé scénky narazila?” zeptal se Bill. “Nemyslíte si, že jste jim způsobil újmu?”

“Ne, vlastně si to nemyslím,” řekl Blackwell dost samolibě. “Každý den mají v médiích horší věci. Dětská nevinnost už vůbec neexistuje. A přesně to jsem se snažil říci světu. Můžu vám říct, že z toho mám zlomené srdce.”

On to vlastně říká, jako by to myslel vážně, pomyslela si Riley.

Ale jí bylo jasné, že to vážně vůbec nemyslí. Ross Blackwell neměl ve svém těle jedinou morální nebo empatickou kost. Riley ho každým okamžikem podezřívala víc a víc.

Snažila se jeho obličej přečíst. Nebylo to snadné. Jako všichni skuteční sociopaté své pocity maskoval úžasně dovedně.

“Řekněte mi, Rossi,” řekla. “Máte rád přírody? Mám na mysli kempování nebo rybaření.”

Blackwellův obličej se rozzářil širokým úsměvem. “No jo. Od té doby, co jsem byl dítě. Byl jsem tenkrát Skaut. Někdy se sám vydám do divočiny na několik týdnů. Někdy si myslím, že jsem byl v předchozím životě Daniel Boone.”

Riley se zeptala, “Také chodíte rád na lov?”

“Jasně, pořád,” řekl nadšeně. “Doma mám spoustu trofejí. Vystavené hlavy losů a jelenů, víte. Sám jsem si je připevnil. Jsem opravdový nadšenec do taxidermie.”

Riley na Blackwella zamžourala.

“Máte nějaká oblíbená místa? Mám na mysli lesy a tak. Státní a národní parky.”

Blackwell si zamyšleně mnul bradu.

“Chodím často do Yellowstonu,” řekl. “Hádám, že ten je můj oblíbený. Samozřejmě, že je těžké trumfnout pohoří Great Smoky. Také Yosemity. Není snadné si vybrat.”

Bill vložil, “A co třeba státní park Mosby? Nebo možná ten národní park blízko Daggettu?”

Blackwell náhle vyhlížel trochu ostražitě.

“Proč to chcete vědět?” zeptal se nejistě.

Riley věděla, že okamžik pravdy – nebo pravý opak – konečně nastal. Natáhla se do kabelky a vytáhla fotografie obětí vraždy z doby, kdy byly stále naživu.

“Můžete kteroukoli z těchto žen identifikovat?” zeptala se Riley.

Blackwellovy oči se rozšířily nervozitou.

“Ne,” řekl hlasem, který se třásl. “Nikdy v životě jsem je neviděl.”

“Jste si jistý?” ponoukala ho Riley. “Možná vám paměť osvěží jejich jména. Reba Frye. Eileen Rogers. Margaret Geraty.”

Blackwell se zdál být na pokraji naprosté paniky.

“Ne,” řekl. “Nikdy jsem je neviděl. Nikdy jsem neslyšel jejich jména.”

Riley si chvíli zblízka prohlížela jeho obličej. Nakonec celé situaci porozuměla. Věděla o Rossi Blackwellovi, co potřebovala.

“Děkuji vám za váš čas, Rossi,” řekla. “Pokud budeme potřebovat vědět něco dalšího, budeme v kontaktu.”

Bill vypadal zaskočeně, když ji následoval z části, kde byly restaurace.

“Co se to tam odehrávalo?” vyštěkl. “Na co myslíš? Je vinen a on ví, že po něm jdeme. Nemůžeme ho spustit z očí, dokud ho nedostaneme.”

Riley nedočkavě vydechla.

“Přemýšlej o tom, Bill,” řekla. “Podíval ses na jeho bledou kůži? Nemá ani jedinou pihu. Ten chlap venku strávil sotva jediný den v celém jeho životě.”

“Takže není skutečně Skaut?”

Riley se trochu zachichotala. “Ne,” řekla. “A mohu ti slíbit, že nikdy neviděl Yellowstone nebo Yosemity nebo pohoří Great Smoky. A o taxidermii neví nic.”

Bill nyní vypadal, jako by se styděl.

“Já mu skutečně uvěřil,” řekl Bill.

Riley souhlasně pokývala.

“Samozřejmě, že ano,” řekla. “Je výborný lhář. Může lidi přesvědčit o tom, že o všem mluví pravdu. A prostě miluje lži. Dělá to vždy, když dostane šanci – a čím větší lež, tím lépe.”

Na okamžik se odmlčela.

“Problém je,” dodala Riley, “mizerně mluví pravdu. Není na to zvyklý. Ztratí svou chladnou hlavu, když se o to snaží.”

Bill vedle ní chvíli kráčel v tichosti, snažil se to vstřebat.

“Takže ty říkáš—?” začal.

“Že o těch ženách mluvil pravdu, Bille. Proto zněl tak provinile. Pravda vždycky zní jako lež, když se jí snažíš říct. Skutečně a opravdu nikdy v životě žádnou z těch žen neviděl. Neříkám, že není schopen zabít. Pravděpodobně je. Ale tyto vraždy on nezpůsobil.”

Bill si zamumlal pod vousy.

“Zatraceně,” řekl.

Riley po zbytek cesty autem už nic neřekla. Toto byl vážný krok zpět. Čím více o tom přemýšlela, tím více kvůli tomu byla znepokojená. Skutečný vrah byl pořád na svobodě a oni stále neměli ponětí o tom, kdo to je nebo kde je. A ona věděla, prostě to věděla, že znovu brzy zabije.

Riley začínala být frustrovaná ze své neschopnosti rozluštit tento případ, ale jak si namáhala hlavu, náhle ji napadlo, s kým si musí promluvit. Hned teď.

Kapitola 14

Byli nedaleko Sanfieldu, když Riley náhle přejela naráz dva pruhy a zabočila na výjezdovou rampu.

Billa to překvapilo. “Kam jedeš?” zeptal se.

“Do Beldingu,” řekla Riley.

Bill na ni hleděl z místa spolujezdce a čekal na další vysvětlení.

“Stále tam žije manžel Margaret Geraty,” řekla. “Jmenuje se Roy, je to tak? Roy Geraty. A nevlastní benzínku nebo tak něco?”

“Má autoopravnu a prodejnu dílů,” řekl Bill.

Riley pokývala. “Navštívíme ho,” řekla.

Bill pochybovačně pokrčil rameny.

“Dobře, ale nejsem si jistý, proč,” řekl. “Místní ho docela důkladně vyslechli, ohledně vraždy jeho ženy. Nezískali žádné stopy.”

Riley chvíli nic neříkala. To vše už věděl. I tak měl pocit, jako by se mohla ještě něco dozvědět. Něco v Beldingu zůstalo nedotaženo, cesta vedla virginskou farmářskou krajinou a nebylo to daleko. Jenom musí zjistit, co to je – jestli bude moci. Ale začínala sama o sobě pochybovat.

“Vyšla jsem ze cviku, Bille,” zamumlala za jízdy Riley. “Na okamžik jsem si tam byla skutečně jistá, že Ross Blackwell je náš vrah. Měla bych to na první pohled poznat. Můj instinkt je ten tam.”

“Nebuď na sebe tak tvrdá,” odpověděl Bill. “Zdálo se, že ti pasuje na profil.”

Riley si zabručela pod vousy. “Jo, ale můj profil byl mylný. Náš chlápek by takhle panenky nevystavoval – a taky ne na veřejnosti.”

“Proč ne?” zeptal se Bill.

Riley se na okamžik zamyslela.

“Protože bere panenky velmi vážně,” řekla. “Mají pro něj nějaký hluboký význam. Je to něco osobního. Myslím, že by ho urazily malé pokusy jako ty Blackwellovy, způsob, jakým je aranžoval. Považoval by to za vulgární. Panenky pro něj nejsou hračka. Jsou … já nevím. Nedokážu to úplně pochopit.”

“Já vím, jak tvoje mysl pracuje,” řekl Bill. “A ať je to cokoli, nakonec na to přijdeš.”

Riley se na chvíli odmlčela, zatímco si v hlavě promítala některé z událostí z posledních dnů. To její pocit nejistoty jen posílilo.

“Také jsem se mýlila v dalších věcech,” řekla Billovi. “Myslela jsem, že vrah má zacíleno na matky. Byla jsem si tím jistá. Ale Margaret Geraty nebyla matka. Jak jsem se mohla tak zmýlit?”

“Brzy se do toho dostaneš,” řekl Bill.

Dostali se na okraj Beldingu. Bylo to unaveně vypadající malé město, které tu muselo být již několik generací. Ale nedaleké farmy byly skoupeny bohatými rodinami, které se chtěly stát “gentlemanskými farmáři” a nadále dojíždět do vlivného zaměstnání v krajském městě. Město nyní chřadlo a dalo se jím projet téměř bez povšimnutí.

Autoopravna a obchod Roye Geraty našli přehlédnout.

Riley a Bill vystoupili z vozu a vstoupili do poměrně ošuntělé kanceláře. Nikdo tam nebyl. Riley zazvonila na malý zvoneček na pultě. Čekali, ale nikdo nepřišel. Po několika minutách se vydali do garáže. Zpod jednoho vozu vyčuhovaly nohy.

“Jste Roy Geraty?” zeptala se Riley.

“Jo,” zazněl hlas zpod auta.

Riley se rozhlédla. Kolem nebylo vidět žádného zaměstnance. Zhoršila se vlastníkova situace natolik, že musel dělat vše sám?

Geraty se vykulil zpod auta a podezíravě na ně zamžoural. Byl to podsaditý muž ke čtyřicítce a měl na sobě olejem poskvrněný overal. Otřel si ruce do špinavého hadru a postavil se.

“Vy nejste místní,” řekl. Pak dodal, “No, s čím vám mohu pomoci?”

“Patříme k FBI,” řekl Bill. “Chtěli bychom vám položit pár otázek.”

“Á, Jéžiš,” zamručel muž. “Tohle nemám zapotřebí.”

“Nebude to trvat dlouho,” řekla Riley.

“No tak pojďte,” zabručel muž. “Jestli si musíme promluvit, pak si musíme promluvit.”

Vedl Riley a Billa do malé odpočinkové místnosti pro zaměstnance, ve které bylo pár otlučených automatů. Všichni se posadili na plastové židle. Téměř jako by tam nikdo nebyl, Roy si vzal ovladač a zapnul starou televizi. Pohrával si s přepínáním kanálů, dokud nenašel starou komedii. Potom hleděl na obrazovku.

“Tak se zeptejte, na co chcete, ať to je za námi,” řekl. “Posledních pár dnů to bylo zatraceně hrozný.”

Riley přišlo snadné uhodnout, co má na mysli.

“Je mi líto, že vražda vaší ženy je znovu ve zprávách,” řekla.

“V novinách se píše, že se objevily další dvě podobné,” řekl Geraty. “Nemohu tomu uvěřit. Můj telefon zvoní jako šílený, volají reportéři a obyčejní pitomci. Můj email je taky zahlcený. Nikdo už nerespektuje soukromí. A chudák Evelyn – moje žena – je tím fakt otřesena.”

“Vy jste se znovu oženil?” zeptal se Bill.

Geraty pokýval, stále hleděl na televizní obrazovku. “Vzali jsme se sedm měsíců po Margaretině …”

Nemohl se přimět tu větu dokončit.

“Lidi tady kolem si myslí, že to bylo moc rychle,” řekl. “Mně to moc rychlé nepřišlo. Nikdy jsem se v životě necítil tak sám. Evelyn byla dar z nebe. Nevím, co by ze mě bez ní bylo. Hádám, že bych asi umřel.”

Jeho hlas se naplnil emocemi.

“Teď máme malou holčičku. Šest měsíců starou. Jmenuje se Lucy. Je to radost mého života.”

Nahraný smích z komedie v televizi se hlasitě rozezněl nevhodným chichotem. Geraty popotáhl a odkašlal si a opřel se o židli.

“No nic, je jasný, že nemohu uhodnout, na co se mě chcete zeptat,” řekl. “Se mi zdá, že jsem odpověděl na všechny otázky, na které jen pomyslíte, před dvěma roky. Nebylo to k ničemu. Toho chlápka jste nechytili už tenkrát a teď ho taky nechytíte.”

“Stále se o to snažíme,” řekla Riley. “Přivedeme ho před soud.”

Ale cítila, jak jsou její vlastní slova prázdná.

Na okamžik se odmlčela a pak se zeptala, “Bydlíte poblíž? Přemýšlela jsem, jestli bychom se mohli podívat do vašeho domu?.”

Geraty zamyšleně svraštil obočí.

“Musím? Nebo mám na výběr?” zeptal se.

Jeho otázka Riley trochu zaskočila.

“Je to jen žádost,” řekla. “Ale mohlo by to být užitečné.”

Geraty rozhodně zakroutil hlavou.

“Ne,” řekl. “Musím vymezit hranice. Tenkrát se policajti doslova nastěhovali ke mně domů. Někteří z nich si byli jistí, že jsem ji zabil. Možná si někdo z vás totéž myslí právě teď. Že jsem někoho zabil.”

“Ne,” ujistila ho Riley. “Proto tu nejsme.”

Viděla, že Bill mechanika velmi pozorně sleduje.

Geraty se nepodíval nahoru. Jen pokračoval. “A chudák Evelyn – je doma s Lucy a už je z ní klubíčko nervů z těch telefonátů. Už jí tím nenechám dál trápit. Je mi to líto, nechci vypadat jako že nespolupracuji. Ale jen, čeho je dost, toho je příliš.”

Riley viděla, že Bill se chystá na tom trvat. Promluvila předtím, než mohl promluvit on.

“Chápu,” řekla. “To je v pořádku.”

Riley si byla jistá, že se s Billem návštěvou Geratyho domu stejně pravděpodobně nedozví nic důležitého. Ale možná by mohl odpovědět na pár otázek.

“Měla vaše žena—Margaret, vaše první žena—ráda panenky?” Zeptala se Riley opatrně. “Nesbírala je například?”

Geraty se k ní otočil, poprvé odvrátil pohled od televize.

“Ne,” řekl a vypadal, jako by ho ta otázka překvapila.

Riley si uvědomila, že tuto otázku předtím nikdo nepoložil. Mezi všemi teoriemi, které měla policie před dvěma lety, se ta o panenkách neobjevila. A dokonce i při tom obtěžování, které nyní zažíval, by nikdo jiný nevytvořil propojení s panenkami.

“Neměla je ráda,” pokračoval Geraty. “Ne, že by je nenáviděla. Jen z nich byla smutná. Nemohla – nemohli jsme – mít děti a panenky ji vždycky přinutily na to myslet. Připomínaly jí to. Někdy dokonce kolem panenek plakala.”

S hlubokým povzdechnutím se znovu otočil k televizi.

“Posledních pár let z toho byla nešťastná,” řekl hlubokým, vzdáleným hlasem. “Z toho, že neměla děti, chci říct. Tolik přátel a příbuzných mělo své vlastní děti. Zdálo se, jako by všichni kromě ní měli pořád miminka nebo děti. Pořád byly pořádány oslavy před narozením dětí, na které se chodilo, matky ji vždy žádaly o pomoc s přípravou narozeninových oslav. Byla z toho opravdu smutná.”

Riley cítila, jak má ze soucitu knedlík v krku. Soucítila s tímto mužem, který se stále snažil dát svůj život zase dohromady po nepochopitelné tragédii.

“Myslím, že to bude vše, pane Geraty,” řekla. “Moc vám děkujeme za váš čas. A já vím, že už na to je hodně pozdě, ale vaší ztráty je mi líto.”

Za pár okamžiků Riley a Bill odjížděli pryč.

“Zbytečná cesta,” řekla Riley Billovi.

Riley se ohlédla do zpětného zrcátka a viděla malé městečko Belding, jak za nimi mizí. Vrah tam nebyl, to jí bylo jasné. Ale byl někde v oblasti, kterou jim Flores ukázal na mapě. Někde blízko. Třeba jeli po jeho trase právě nyní a ani to netušili. Ta myšlenka Riley trýznila. Téměř cítila jeho přítomnost, jeho dychtivost, jeho touhu týrat a zabíjet, která se stávala stále neodolatelnější.

A ona to musí zastavit.

Kapitola 15

Muže vzbudil budík na jeho mobilu. Nejprve nevěděl, kde je. Ale okamžitě si uvědomil, že dnešek bude důležitý. Byl to den, pro který žil.

Věděl, že se na tomto divném místě vzbudil z dobrého důvodu – protože to bude jeden z těch dní. Pro něj to bude den nádherného uspokojení, a pro někoho jiného den čisté hrůzy a nepopsatelné bolesti.

Ale kde to je? Stále napůl spal a nemohl si vzpomenout. Ležel na pohovce v malé místnosti s kobercem, díval se na lednici a mikrovlnnou troubu. Oknem pronikalo ranní světlo.

Vstal, otevřel dveře do místnosti a pohlédl do tmavé chodby. Zapnul vypínač světla, který byl vedle rámu dveří. do chodby zazářilo světlo a také do otevřených dveří na druhé straně chodby. Rozeznal černě potažený lékařský stůl, přes který byl přetažený sterilizovaný bílý papír.

Samozřejmě, pomyslel si. Bezplatná lékařská klinika.

Nyní si vzpomněl, kde je a jak se sem dostal. Gratuloval si ke své prozíravosti a vychytralosti. Včera přijel na kliniku pozdě odpoledne, když byla obzvláště rušná. Uprostřed hemžení pacientů si vyžádal jednoduchý test na krevní tlak a ona byla sestra, která ten test provedla.

Přesně ta žena, na kterou se sem přišel podívat. Žena, kterou sledoval několik dní, v jejím domě, když nakupovala, když přišla sem do práce.

Po krevním testu se vmáčkl do úzkého prostoru hluboko uvnitř komory se zásobami. Jak jsou všichni zaměstnanci nevinní. Klinika zavřela a všichni šli domů, aniž by prohlédli komory. Potom vylezl ven a udělal si pohodlí právě zde, v malé společenské místnosti pro zaměstnanci. Spalo se mu dobře.

A dnes bude ten nevšední den.

Okamžitě zhasl stropní světlo. Nikdo venku nesmí vědět, že je uvnitř budovy. Podíval se na čas na svém mobilu. Bylo jen pár minut před sedmou ráno.

Přijde každou minutu. Věděl to ze svých dnů, kdy ji sledoval. Její prací bylo připravit každé ráno kliniku pro lékaře a pacienty. Samotná klinika se neotevírala až do osmi. Mezi sedmou a osmou tu byla zcela sama.

Ale dnes to bude jiné. Dnes tu sama nebude.

Zaslechl auto, které zaparkovalo venku na parkovišti. Upravil rolety tak, aby se mohl podívat ven. Byla to skutečně ona, vystupovala z auta.

Neměl problém s uklidněným svých nervů. Nebylo to jako v prvních dvou případech, kdy měl velký strach a byl nervózní. Když to bylo potřetí, všechno už plynulo hladce, věděl, že se dostal do svého tempa. Nyní byl zkušený a obratný.

Ale byla zde ještě jedna věc, kterou chtěl udělat trochu odlišně, jen aby měl trochu změny, tentokrát to bude trochu jiné, než jindy.

Překvapí ji malým symbolem – jeho vlastní vizitkou.

Jak Cindy MacKinnon kráčela prázdným parkovištěm, v hlavě si přehrávala denní plán činností. Poté, co dá zásoby na místo, její první činností bude podepsat zásobovací žádanky od lékáren a ujistit se, že schůzky v kalendáři jsou aktuální.

Pacienti už budou čekat přede dveřmi, až v osm hodin otevřou. Zbytek dne bude věnovat různým činnostem, včetně kontroly základních fyziologických funkcí, odběrů krve, administrování injekcí, rezervací návštěv a plnění často nesmyslných požadavků registrovaných sester a lékařů.

Její práce zde, na pozici licencované praktické sestry, nebyla vůbec oslnivá. I tak to, co dělá, milovala. Bylo velmi uspokojivé, pomáhat lidem, kteří si jinak nemohli dovolit lékařskou péči. Věděla, že tady zachraňují životy, i těmi základními službami, které nabízeli.

Cindy z kabelky vyndala klíče od kliniky a odemkla uzamčené skleněné vchodové dveře. Vstoupila rychle dovnitř a zamkla za sebou dveře. Někdo další je znovu odemkne v osm hodin. Potom okamžitě vyťukala kód, aby deaktivovala alarm.

Jak kráčela do čekárny, něčeho si všimla. Byl to malý objekt, který ležel na zemi. V tlumeném světle nemohla poznat, co to je.

Rozsvítila světla nad hlavou. Ten objekt na zemi byla růže.

Přešla k ní a zvedla ji. Růže nebyla skutečná. Byla umělá, vyrobená z levné látky. Ale co tu dělá?

Pravděpodobně ji včera upustil nějaký pacient. Ale proč ji někdo nezvedl poté, co klinika zavřela v pět odpoledne?

Proč ji ona včera neviděla? Čekala, až skončí uklízečka. Musela být poslední, kdo odešel, a ta růže tu určitě nebyla.

Potom přišla vlna adrenalinu a exploze čistého strachu. Věděla, co ta růže znamená. Není sama. Věděla, že se musí dostat ven. Neměla navíc ani vteřinu.

Ale když se otočila, aby utíkala ke dveřím, zezadu ji za paži uchopila silná ruka a zastavila ji. Nebyl čas přemýšlet. Musí nechat své tělo jednat.

Zvedla loket a zatočila se, celou vahou se opřela do strany a nazad. Cítila, jak její loket zasáhl tvrdý, ale poddajný povrch. Zaslechla kruté, hlasité zaúpění a cítila, jak se o ni opřela váha útočníkova těla.

Měla štěstí a zasáhla jeho břicho? Nemohla se otočit a podívat se. Neměla čas – jen pár vteřin, jestli vůbec.

Utíkala ke dveřím. Ale čas se zpomalil a vůbec neměla pocit, jako by běžela. Měla pocit, jako by se pohybovala hustou, čirou želatinou.

Konečně doběhla ke dveřím a snažila se je otevřít. Ale samozřejmě, že je zamknula poté, co vešla dovnitř.

Zběsile prohledávala svou kabelku, dokud nenašla klíče. Potom se jí ruce tolik třásly, že je nemohla udržet. S cinkotem dopadly na zem. Čas se ještě více natáhl, když se ohnula a zvedla je. Hledala mezi klíči, dokud nenašla ten správný. Pak jej vrazila do zámku.

Bylo to k ničemu. Její ruka se nepoužitelně třásla. Cítila, jak ji celé tělo zklamalo.

Konečně uviděla venku letmý pohyb. Na chodníku za parkovištěm venčila žena psa. Stále třímajíc klíče, pozvedla pěsti a bušila do neskutečně tvrdého skla. Otevřela ústa, aby křičela.

Ale její hlas byl ztlumený něčím pevným, co bolestně tahalo za koutky jejích úst. Byla to látka – hadr nebo kapesník nebo šátek. Její útočník ji zacpal ústa nelítostnou a nesmiřitelnou silou. Oči jí lezly z důlků, ale místo křiku mohla vydat jen hrozné zasténání.

Házela rukama a klíče jí znovu vypadly z ruky. Bezmocně byla zatažena dozadu, pryč od ranního světla a do tmavého, ponurého světa náhlého a nepředstavitelného hororu.

Kapitola 16

“Máš pocit, že sem nepatříme?” zeptal se Bill.

“Jo,” řekla Riley. “A jsem si jistá, že tak oba také vypadáme.”

Zdánlivě náhodná směs panenek a lidí byla usazena na kůží potaženém nábytku v honosném hotelovém lobby. Ti lidé – většinou ženy, ale i pár mužů – pili čaj a kávu a jeden s druhým se bavili. Panenky nejrůznějších typů, mužské i ženské verze, mezi nimi seděly jako perfektně vychované děti. Riley si pomyslela, že to vypadá jako nějaké bizarní rodinné shromáždění, na kterém nebyly žádné opravdové děti.

Riley si nemohla pomoci a zírala na ten podivný výjev. Bez dalších stop, které by mohli následovat, se Riley s Billem rozhodli přijít sem, na tuto konferenci o panenkách, doufajíc, že narazí na nějaké vodítko, ať už je jakkoli nepřímé.

“Jste vy dva registrovaní?” zeptal se.

Riley se otočila a viděla, jak si ostraha prohlíží Billovu bundu, nebylo pochyb o tom, že si všimli jeho ukryté zbraně. Ostraha měla ruku poblíž jeho vlastní zbraně v pouzdru.

Pomyslela si, že s tolika lidmi okolo měla ostraha dobrý důvod, proč se obávat. Poblázněný střelec by na takovém místě skutečně způsobil paniku.

Bill ukázal svůj odznak. “FBI,” řekl.

Ostraha se zahihňala.

“Nemůžu říct, že mě to překvapilo,” řekl.

“Proč?” zeptala se Riley.

Ostraha zakroutila hlavou.

“Protože tohle je ta nejpodivnější skupina lidí, jakou jsem kdy spatřil na jednom místě.”

“Jo,” souhlasil Bill. “A všichni dokonce ani lidi nejsou.”

Ostraha pokrčila rameny a chlápek odpověděl, “Můžete se vsadit, že někdo z nich tady udělal něco, co neměl dělat.”

Muž ukázal hlavou z jedné strany místnosti na druhý.

“Budu rád, až bude po všem.” Potom odkráčel pryč, vyhlížel obezřetně a měl se na pozoru.

Jak s Billem vešla do sousedící chodby, Riley si nebyla jistá, čeho se ostraha tak obávala. Všeobecně řečeno, účastníci vypadali spíše excentricky, nežli nebezpečně. Ženy, které byly na dohled, byly jak mladé, tak starší. Některé vypadaly přísně a nepřístupně, zatímco jiné se zdály být otevřené a přátelské.

“Řekni mi ještě jednou, co doufáš, že tu najdeme,” zamumlal Bill.

“Nejsem si jistá,” přiznala Riley.

“Možná z té záležitosti s panenkami děláš něco příliš důležitého,” řekl, bylo vidět, že je nešťastný z toho, že tu je. “Blackwell měl podivný zálusk na panenky, ale on není ten pachatel. A včera jsme zjistili, že první oběť dokonce neměla panenky ráda.”

Riley neodpověděla. Možná má Bill pravdu. Ale když jí ukázal brožuru, oznamující tuto konferenci a show, nějak si nemohla pomoci a musela se přijít podívat. Chtěla to ještě jednou zkusit.

Muži, které Riley viděla, vypadali spíše jako intelektuálové a profesoři, většina z nich měla brýle a víc, než jen pár z nich, mělo malé bradky. Žádný z nich se nezdál být schopen zavraždit. Prošla kolem sedící ženy, která s láskou houpala v náruči panenku a zpívala jí ukolébavku. Kousek dál si starší žena živě povídala s panenkou – opicí, v životní velikosti.

Dobře, pomyslela si Riley, trocha podivnosti tu je zřejmá.

Bill vytáhl z kapsy u bundy brožuru a jak kráčeli, prohlížel si ji.

“Bude se dít něco zajímavého?” zeptala se ho Riley.

“Jen diskuze, přednášky, pracovní setkání – a takové ty věci. Nějací velcí výrobci přijeli, aby informovali vlastníky obchodů o nových módních trendech. A tady jsou nějací lidé, kteří se proslavili v celém tom byznysu s panenkami. Budou o něčem přednášet.”

Pak se Bill zasmál.

“Hele, tady je přednáška s vážně vražedným titulem.”

“Jakým?”

“‘Společenské postavení viktoriánského pohlaví u dobových porcelánových panenek.’ Začíná za pár minut. Chceš si to poslechnout?”

Riley se také zasmála. “Jsem si jistá, že bychom nerozuměli ani jednomu slovu. Je tam něco dalšího?”

Bill zakroutil hlavou. “Ani ne. Nic, co by pomohlo pochopit motivy sadistického vraha.”

Riley a Bill šli do další otevřené místnosti. Bylo to gigantické bludiště stánků a stolků, kde byly vystaveny všechny možné typy panenek nebo loutek. Od malých, velikosti prstu, přes starožitné, až po ty čerstvě vyrobené. Některé z nich chodily a některé mluvily, ale většina z nich tam jenom visela nebo seděla, dívaly se na návštěvníky, kteří se před každou z nich shromažďovali.

Riley poprvé spatřila děti – žádné chlapce, jen malé dívky.

Většina z nich byla pod přímým dohledem jejich rodičů, ale pár z nich se volně procházelo v neukázněných malých skupinkách, až z nich byli vystavující nervózní.

Riley zvedla ze stolu miniaturní kamery. Připevněná cedulka oznamovala, že funguje. Na stejném pultu byly malé noviny, plyšová zvířátka, kabelky, peněženky a batohy. Na dalším stole byly vany pro panenky a další doplňky do koupelny.

Tiskárna na trička potiskovala trička pro panenky a normální lidi, ale kadeřnický salon byl pouze pro panenky. Z pohledu na pečlivě upravené malé paruky běhal Riley mráz po zádech. FBI už našla výrobce paruk z místa činu a vědělo, že jsou prodávány v nespočetně mnoha obchodech. Když je Riley viděla takto vyřazené, připomnělo jí to obrázky, o kterých věděla, že lidé zde neznají. Obrázky mrtvých žen, nahých, které seděly rozkročené jako panenky, měly na sobě nepadnoucí paruky, vytvořené z vlasů panenek.

Riley si byla jistá, že tyto výjevy nikdy z její paměti nevymizí. S těmi ženami bylo zacházeno tak bezcitně, a přesto byly tak pečlivě naaranžovány, aby představovaly … něco, na co nemohla úplně přijít. Ale samozřejmě, že proto tu s Billem byli.

Vykročila vpřed a promluvila s energickou mladou ženou, která se zdála být vedoucí kadeřnického salónu pro panenky.

“Prodáváte tyto paruky?” zeptala se Riley.

“Samozřejmě,” odpověděla žena. “Tyto jsou pouze na ukázku, ale v krabicích mám úplně nové. Kterou byste chtěla?”

Riley si nebyla jistá, co dál říci. “Upravujete tyto malé paruky?” zeptala se nakonec.

“Můžeme pro vás styl upravit. Za velmi malý příplatek.”

“Jací lidé si je kupují?” zeptala se Riley. Chtěla se zeptat, jestli tu nebyli nějací divní chlapi, kteří si kupovali paruky na panenky.

Žena se na ni podívala s doširoka otevřenýma očima. “Nejsem si jistá, co tím myslíte,” řekla. “Kupují je všelijací lidé. Někdy přinesou vlastní panenku a chtějí změnit její vlasy.”

“Myslím tím, kupují je často muži?” zeptala se Riley.

Mladá žena byla nyní velmi nesvá. “Ne, pokud si vzpomínám,” řekla. Potom se náhle otočila, aby pomohla jinému zákazníkovi.

Riley tam chvíli stála. Cítila se jako idiot proto, že na někoho doráží s takovými otázkami. Bylo to jako by svůj temný svět vrhala do jiného, který měl být sladký a jednoduchý.

Pocítila na paži dotek. Bill řekl, “Myslím, že tu žádného pachatele nenajdeš.”

Riley cítila, jak zrudla v obličeji. Ale když se odvrátila od kadeřnického salonu pro panenky, uvědomila si, že není jedinou divnou ženou, se kterou musí vystavující jednat. Téměř se srazila s ženou, která k sobě zoufale mačkala nově zakoupenou panenku, vášnivě plakala, zřejmě radostí. U dalšího stolu a sebe křičel muž a žena, kvůli tomu, kdo z nich si koupí obzvláště vzácnou sběratelskou věc. Byli zabráni do fyzického přetahování, při kterém hrozilo, že zboží roztrhnou vejpůl.

“Nyní začínám chápat, čeho se ostraha obávala,” řekla Billovi.

Všimla si, že Bill pozoruje někoho, kdo je poblíž.

“Co?” zeptala se ho.

“Podívej na toho chlápka,” řekl Bill a pokýval směrem k muži, který stál u poblíž vystavených velkých panenek v nadýchaných šatech. Bylo mu přes třicet a byl poměrně hezký. Na rozdíl od ostatních přítomných mužů nevypadl jako intelektuál ani jako vědec. Místo toho měl vzezření úspěšného a sebevědomého obchodníka, dobře oblečeného do drahého obleku a kravaty.

“Vypadá, jako že sem nepatří, stejně jako my,” zamumlal Bill. “Proč si takový chlap hraje s panenkami?”

“Nevím,” odpověděla Riley. “Ale také vypadá, že by si mohl zaplatit opravdovou holku, kdyby chtěl.” Chvíli toho obchodníka sledovala. Zastavil se, aby se podíval na vystavené panenky pro malé holčičky, v nadýchaných šatech. Rozhlédl se kolem, jako by se chtěl ujistit, že se nikdo nedívá.

Bill se k muži otočil zády a naklonil se vpřed, jako by živě hovořil s Riley. “Co dělá právě nyní?”

“Prohlíží si zboží,” řekla. “Způsobem, jaký se mi vůbec nelíbí.”

Ten muž se shýbl k jedné panence a zblízka se na ni podíval – možná příliš zblízka – a jeho rty se změnily v úsměv. Potom se znovu podíval po místnosti.

“Nebo hledá budoucí oběti,” dodala.

Riley si byla jistá, že v chování toho muže identifikovala jistou potutelnost, jak se dotýkal šat panenky, prohlížel si procítěně látku.

Bill se znovu na toho muže podíval. “Jéžiš,” zamumlal. “Není ten chlápek divný?”

Riley zamrazilo. Racionálně si velmi dobře uvědomovala, že toto nemůže být vrah. Nakonec, jakou šanci měli, že by na něj narazili zrovna na takovém veřejném místě? I tak byla Riley v ten okamžik přesvědčená, že je v přítomnosti ďábla.

“Nespouštěj ho z očí,” řekla Riley. “Jestli bude hodně divný, zeptáme se ho na pár otázek.”

Ale pak reality všechny temné myšlenky rozmetala. Dívenka kolem pěti let přiběhla k tomu muži.

“Tati,” zavolala na něj.

Mužův úsměv se rozšířil a jeho tvář nevinně zářila láskou. Ukázal své dceři panenku, kterou našel a ona tleskala a nadšeně se smála. Podal jí panenku a ta ji pevně obejmula. Otec vyndal svou peněženku a připravil se zaplatit prodejci.

Riley potlačila zabručení.

Můj instinkt znovu minul, pomyslela si.

Viděla, jak Bill někoho poslouchá na mobilu. Jeho obličej vypadal zasažený nepříjemnou zprávou, když se k ní otočil.

“Má další ženu.”

Kapitola 17

Riley si pro sebe za nadávala, jak zastavila na parkovišti vedle dlouhé budovy s rovnou střechou. Tři lidé, kteří na sobě měli bundy FBI, se mísili s několika místními policisty.

“Toto nemůže být dobré,” řekla Riley. “Kéž bychom se sem dostali předtím, než se tu sešly davy.”

“Bez legrace,” souhlasil Bill.

Bylo jim řečeno, že z této maloměstské lékařské kliniky byla brzy ráno unesena žena.

“Alespoň jsme se k tomu tentokrát dostali rychleji,” řekl Bill. “Možná máme šanci, dostat ji zpátky živou.”

Riley tiše souhlasila. U dřívějších případů nikdo přesně nevěděl kdy nebo kde byla oběť unesena. Ženy pouze zmizely a později se objevily mrtvé, spolu s kryptickými znaky vrahových představ.

Možná že tentokrát to bude jiné, pomyslela si.

Ulevilo se jí, že někdo si činu všiml dostatečně na to, aby zavolal 911. místní policie měla informace o stavu pohotovosti, kvůli sériovému únosci a vrahovi a přivolali FBI. Všichni si mysleli, že toto byla práce stejného devianta.

“Má před námi stále náskok,” řekla Riley. “Jestli to je skutečně on. Toto není zrovna místo, kde bych čekala, že se náš pachatel někoho zmocní.”

Myslela si, že vrah bude číhat v parkovací garáži nebo na izolované běžecké trase. Možná dokonce i ve špatně osvětleném sousedství.

“Proč na místní klinice?” zeptala se. “A za denního světla? Proč by riskoval vstup do budovy?”

“Je jasné, že se to nezdá být náhodná volba,” souhlasil Bill. “Pojďme.”

Riely zaparkovala u oblasti, obehnané páskou, co nejblíže to jen šlo. Jak s Billem vystoupili z auta, poznala Zvláštního Agenta Velitele Carla Waldera.

“Toto je vážně zlé,” zamumlala Riley Billovi, zatímco kráčeli směrem k budově.

Riley neměla o Walderovi dobré mínění – měl dětskou tvář, posetou pihami, kudrnaté a vlasy barvy mědi. Riley ani Bill pod ním osobně na případu nepracovali, ale měl špatnou reputaci. Ostatní agenti říkali, že je to ten nejhorší šéf – ten, který nemá ponětí, co dělá, a proto je o to více odhodlaný ukázat svou sílu a oficiální moc.

Aby to měli Riley a Bill ještě horší, Walder profesně přeskočil i jejich vlastního šéfa týmu, Brenta Mereditha. Riley nevěděla, jak je Walder starý, ale bylo jisté, že po profesním schodišti FBI vystoupal příliš rychle, až to pro něj samotného, ani pro ostatní, nebylo dobře.

Podle Riley to byl klasický příklad nekompetentního nejvyššího. Walder úspěšně vystoupal až na nejvyšší příčky své vlastní nekompetentnosti.

Walder vykročil směrem k Riley a Billovi, aby je pozdravil.

“Agenti Paige a Jeffreys, jsem rád, že jste se mohli dostavit,” řekl.

Bez přikrašlování se Riley vrhla přímo k věci a položila Walderovi otázku, která na ni dlouho doléhala.

“Jak víme, že je to ten samý pachatel, který se zmocnil těch dalších třech žen?”

“Kvůli tomuhle,” řekl Walder a ukázal sáček na důkazy, ve kterém byla malá, levná, látková růže. “Leželo to vevnitř na zemi.”

“A sakra,” řekla Riley.

Úřad byl opatrný v tom, aby mezi periodika neunikla informace o jeho způsobu práce –zanechávání růží u naaranžovaných těl na místě činu. Toto nebyla práce ubohého napodobovatele nebo úplně nového vraha.

“Kdo to byl tentokrát?” zeptal se Bill.

“Jmenuje se Cindy MacKinnon,” řekl Walder. “Je registrovaná zdravotní sestra. Byla unesena, když přišla brzy ráno, aby připravila kliniku.”

Potom Walder ukázal na dva další agenty, mladou ženu a ještě mladšího muže. “Možná už jste se setkali s Agenty Craigem Huangem a Emily Creighton. Přidají se k vám na tomto případu.”

Bill slyšitelně zamumlal, “Co to—”

Riley dloubla Billa do žeber, aby ho utišila.

“Huang a Creighton už dostali informace,” dodal Walder. “Ví o těchto vraždách tolik, co vy.”

Riley tiše zuřila. Chtěla říci Walderovi, že ne, že Huang a Creighton toho neví tolik, co ona. A dokonce ani Bill ne. Nemohli toho tolik vědět, aniž by strávili tolik času na místech činu nebo aniž by strávili nespočetně hodin prozkoumáváním důkazů. Neinvestovali do tohoto případu profesionálně tolik, co ona a Bill. A byla si jistá, že ani jedno z těchto děcek nepovolalo mysl vraha, aby získalo náhled do jeho zkušenosti.

Riley se zhluboka nadechla, aby odbourala svůj vztek.

“Ve vší úctě, pane,” řekla, “Agent Jeffreys a já už jsme se toho poměrně dobře chopili a potřebujeme pracovat rychle. Další pomoc … nepomůže.” Téměř řekla, že další pomoc je zpomalí, ale včas se zabrzdila. Nebylo nutné ta děcka urážet.

Riley si všimla náznaku úšklebku ve Walderově dětské tváři.

“Ve vší úctě, Agentko Paige,” odpověděl, “Senátor Newbrough s tím nesouhlasí.”

Riley posmutněla. Vzpomněla si na nepříjemný rozhovor se Senátorem a něco, co jí řekl. “Možná, že to nevíte, ale v horních vrstvách agentury mám dobré přátele.”

Samozřejmě, že Walder musel být jedním z těch “dobrých přátel.”

Walder zvedl bradu a promluvil s propůjčenou autoritou. “Senátor řekl, že máte problém uchopit tento případ v celé jeho velikosti.”

“Obávám se, že Senátor se nechává ovládat svými emocemi,” řekla Riley. “Je to pochopitelné a já sympatizuji. Je zničený. Myslí si, že vražda jeho dcery byla politická nebo osobní nebo oboje. To ale samozřejmě nebyla.”

Walder skepticky zamžoural.

“Jak to, že je to tak zřejmé?” řekl. “Zdá se mi zřejmé, že on má pravdu.”

Riley nemohla uvěřit tomu, co slyší.

“Pane, Senátorova dcera je třetí unesenou ženou ze,” řekla. “Jeho načasování se táhne přes dva roky. Jistě je to čirá náhoda, že se jednou z obětí stala jeho dcera.”

“Já si dovolím nesouhlasit,” řekl Walder. “A stejně tak Agenti Huang a Creighton.”

Jako na zavolanou se do toho vložila Agentka Emily Creighton.

“Nestává se taková věc čas od času?” řekla. “Jako, že pachatel někdy provede další vraždu předtím, než zabije oběť, kterou plánoval? Jen aby to vypadalo jako sériová vražda a ne jako osobní?”

“Ten poslední únos by mohl posloužit stejně tak,” dodal Agent Craig Huang. “Poslední zamazání stopy.”

Riley se podařila neotočit oči v sloup, kvůli naivitě těch děcek.

“To je starý, starý příběh,” řekla. “Fikce. To se ve skutečném životě nestává.”

“No,” řekl Walder autoritativním tónem, “stalo se to tentokrát.”

“Na tohle nemáme čas,” vyštěkla Riley. Došla jí trpělivost. “Máme svědky?”

“Jednoho,” řekl Walder. “Greta Tedrow zavolala na 911, ale vlastně toho moc neviděla. Sedí uvnitř. Recepční je tam také, ale nic nespatřila. Když přišla v osm hodin, policajti už tu byli.”

Skrze skleněné dveře kliniky Riley spatřila dvě ženy, které seděly v čekárna. Jedna byla štíhlá žena v běžeckém oblečení, vedle které byl na vodítku její kokršpaněl. Ta druhá byla mohutná žena středního věku, která měla hispánské vzezření.

“Už jste vyslechli slečnu Tedrow?” zeptala se Riley Waldera.

“Byla příliš otřesená na to, aby promluvila,” řekl Walder. “Odvezeme ji s sebou na Oddělení behaviorální analýzy.”

Riley tentokrát už opravdu dala oči v sloup. Proč v nevinném svědkovi vyvolávat pocity, jako by to byl podezřelý. Proč ji šikanovat, jako už by nebyla dost otřesená?

Ignorovala Walderovo protestující gesto, otevřela dveře dokořán a vkráčela dovnitř.

Bill ji následoval, ale nechal rozhovor na Riley, zatímco si prohlédl pár přilehlých kanceláří a potom prozkoumával čekárnu.

Žena se psem se podívala nervózně na Riley.

“Co se děje?” zeptala se Greta Tedrow. “Jsem připravena odpovědět na otázky. Ale nikdo se mě na nic neptá. Proč nemohu jít domů?”

Riley se posadila na židli vedle ní a poklepala ji na ruku.

“Půjdete domů, slečno Tedrow, a brzy,” řekla. “Jsem Agentka Paige a právě nyní vám položím pár otázek.”

Greta Tedrow otřeseně pokývala. Kokršpaněl tam jenom ležel na zemi a podíval se přátelsky na Riley.

“Hezký pes,” řekla Riley. “Velmi vychovaný. Jak je starý – nebo je to ona?”

“Je to on. Jmenuje se Toby. Je mu pět let.”

Riley pomalu natáhla ruku ke psovi. S tichým souhlasem psa ho jemně poklepala na hlavě.

“Nyní si dejte na čas, nespěchejte,” řekla Riley. “Řekněte mi svými vlastními slovy, jak se to stalo. Snažte si vzpomenout na všechno.”

Žena začala hovořil pomalu a nejistě.

“Šla jsem ven s Tobym.” Ukázala ven. “Právě jsme přicházeli zpoza rohu, támhle za keři. Právě jsme spatřili kliniku. Zdálo se mi, že něco slyším. Podívala jsem se. Ve dveřích kliniky byla žena. Bušila na sklo. Myslím, že měla zacpaná ústa. Potom ji někdo vtáhl dozadu a mimo dohled.”

Riley znovu poplácala ruku té ženy.

“Vedete si dobře, slečno Tedrow,” řekla. “Viděla jste toho útočníka?”

Žena zápasila se svou pamětí.

“Neviděla jsem jeho obličej,” řekla. “Nemohla jsem ho vidět. Světlo v klinice bylo rozsvícené, ale…”

Riley v ženině tváři zahlédla záblesk rozpomenutí si.

“Ó,” řekla žena. “Měl tmavou lyžařskou masku.”

“Dobře. Co se stalo poté?”

Žena se trochu rozrušila.

“Nezaváhala jsem. Vyndala jsem mobil a zavolala na 911. Zdálo se mi, že trvalo hodně dlouho, než jsem se spojila s operátorem. Byla jsem na telefonu a hovořila s operátorem, když se zpoza budovy vyřítil náklaďák. Skřípaly mu gumy, zatímco projížděl parkoviště, a pak zatočil doleva.”

Riley si rychle psala poznámky. Byla si vědomá toho, že Walder a jeho dva mladí oblíbenci vstoupili do místnosti a jen tak tam stáli, ale ignorovala je.

“Jaký to byl náklaďák?” zeptala se.

Žena svraštila čelo. “Dodge Ram, myslím. Ano, je to tak. Byl dost starý – možná z konce devadesátých let. Byl velmi špinavý, ale myslím, že měl tmavě modrou námořnickou barvu. A měl něco na korbě. Něco jako přístřešek, jenom to nebyl přístřešek. Takový ten hliníkový přístřešek s okny.”

“Obytnou korbu?” navrhla Riley.

Žena pokývala. “Myslím, že tak se tomu říká.”

Riley byla potěšená a příjemně překvapená pamětí té ženy.

“A co poznávací značka?” zeptala se Riley.

Žena vypadala trochu zaskočeně.

“Já—Já jsem si žádné nevšimla,” řekla a zněla, jako by sama sebe zklamala.

“Ani jednoho písmena nebo čísla?” zeptala se Riley.

“Je mi líto, ale neviděla jsem ho. Nevím, jak je možné, že jsem si ho nevšimla.”

Walder se naklonil a intenzivně něco zašeptal Riley do ucha.

“Musíme ji odvézt na Oddělení behaviorální analýzy,” řekl.

Trochu ustoupil, když Riley vstala.

“Děkuji, slečno Tedrow,” řekla Riley. “To je nyní vše. Vzala si policie vaše kontaktní údaje?”

Žena pokývala.

“Tak jděte domů a odpočiňte si,” řekla Riley. “Budeme znovu brzy v kontaktu.”

Žena vyšla se psem z kliniky a zamířila domů. Walder vypadal, že každou chvíli exploduje naštváním a vztekem.

“Co to k čertu mělo být?” dožadoval se. “Řekl jsem, že ji musíme odvézt na Oddělení behaviorální analýzy.”

Riley pokrčila rameny. “Nedokážu si představit, proč bychom to měli dělat,” řekla. “Musíme dál pracovat na tomto případu a ona nám řekla vše, co mohla.”

“Já chci, aby s ní pracovat jeden z našich hypnotizérů. Aby jí pomohl vzpomenout si na registrační značku. Je někde uložená v její hlavě.”

“Agente Walder,” řekla Riley a snažila se neznít tak nedočkavě, jak se cítila, “Greta Tedrow je jedna z nejvšímavějších svědků, se kterými jsem za poslední dobu vedla pohovor. Řekla, že neviděla registrační značku, ‘nevšimla’ si jí. Ani jediného čísla. Trápila se tím. Nevěděla, jak si ho jen mohla nevšimnout. Když toto vysloví někdo, kdo má tak bystrou paměť, jako je ta její, může to znamenat pouze jedinou věc.”

Odmlčela se, nechávala Waldera hádat, co ta “jedna věc” může být. Z jeho prázdného výrazu poznala, že nemá ponětí.

“Nebyla tam žádná značka, které by si mohla všimnout,” řekla nakonec. “Buďto ji útočník odstranil nebo zašpinil, aby nebyla čitelná. Jediné, co viděla, bylo prázdné místo, kde měla být registrační značka. Kdyby tam byla platná značka, ta žena by si jí alespoň z části všimla.”

Bill tiše obdivně zabručel. Riley ho chtěla utišit, ale došlo jí, že by to ještě zhoršila. Rozhodla se změnit téma.

“Už byli kontaktováni nejbližší oběti?” zeptala se Waldera.

Walder pokýval. “Její manžel. Byl tu na pár minut. Ale nezvládal to. Poslali jsme ho domů. Žije jen pár bloků odtud. Pošlu Agenty Huanga a Creighton, aby si s ním promluvili.”

Ti dva mladí agenti stáli stranou a vzrušeně o něčem diskutovali. V ten okamžik se otočili k Riley, Billovi a Walderovi. Vypadali, že jsou sami sebou potěšení.

“Emily—ehm, Agentka Creighton a já jsme na to přišli,” řekl Huang. “Není známky o násilném vloupání, nic co by jej připomínalo. To znamená, že pachatel měl místní spojence. Vlastně zná někoho, kdo pracuje na této klinice. Dokonce tu možná pracuje i on sám.”

“Nějak se dostal ke klíčům,” vložila Creighton. “Možná ho ukradl nebo si ho možná půjčil a duplikoval, něco takového. A znal kód k alarmu. Dostal se dovnitř, aniž by ho spustil. Provedeme ohledně toho pohovor se zaměstnanci.”

“A víme, koho hledáme,” řekl Huang. “Někoho, kdo má něco proti Senátorovi Newbrough.”

Riley potlačovala zlost. Tito dva se vrhali k nepodloženým závěrům. Samozřejmě, že mohli mít pravdu. Ale co přehlédli? Rozhlédla se kolem sebe po čekárně na klinice a přilehlé chodbě a v mysli se jí zrodila jiná možnost. Otočila se k hispánské recepční.

“Perdóneme, señora,” promluvila na ženu. “Dónde está el cuarto de provisiones?”

“Allá,” řekla žena a ukázala na dveře v chodbě.

Riley šla ke dveřím a otevřela je. Podívala se dovnitř a pak se otočila k Walderovi a řekla, “Mohu vám říci přesně, jak se dostal do budovy. Přišel tudy.”

Walder vypadal otráveně. Bill, na rozdíl od něj, vůbec ne – vlastně byl pozitivně nadšený. Riley věděla, že Bill Waldera nemá rád stejně jako ona. Bezpochyby se těšil, až uvidí, jak Walder dostane dobrou lekci v detektivní práci.

Oba mladí agenti hleděli na otevřené dveře, pak se otočili na Riley.

“Já to nechápu,” stěžovala si Emily Creighton.

“Je to jenom komora,” přidal se Craig Huang.

“Podívejte se na ty krabice vzadu,” řekla Riley. “Na nic nesahejte.”

Bill a Walder se přidali ke skupině lidí, která se dívala do velké komory se zásobami. Zásoby papíru a obvazů byly na širokých policích. Oblečení lékařů bylo složeno na jednom místě. Ale několik krabic na zemi vypadalo, jako by tam nepatří. I když vše ostatní v komoře bylo pečlivě urovnáno, tyto krabice byly posazeny v divném úhlu a za nimi bylo vidět místo.

“Krabice jsou odtlačeny od zadní stěny,” komentoval Bill. “Někdo se tam mohl poměrně snadno schovat.”

“Pošlete sem důkazní tým,” vyštěkl Walder na mladé agenty. Potom se zeptal Riley, “Jaká je vaše teorie?”

Její mozek pracoval a brzy vytvořila scénář. Začala ho vysvětlovat.

“Na kliniku přišel včera,” řekla. “Pravděpodobně později odpoledne, kdy bylo obzvláště rušno. Uprostřed shonu pacientů recepční požádal o něco jednoduchého. Možná o změření krevního tlaku. A ona byla zrovna možná ta sestra, která mu ho změřila – Cindy MacKinnon, žena, kterou sledoval, žena, kterou sem přišel unést. To by ho bavilo.”

“To nemůžete vědět tak jistě,” řekl Walder.

“Ne,” souhlasila Riley. “A samozřejmě, že neuvedl své skutečné jméno, ale nechte někoho prohlédnout záznamy kliniky za služby někomu, koho zaměstnanci nepoznávají. Vlastně bychom měli prozkoumat každého včerejšího pacienta.”

Věděla, že to bude trvat. Ale musí prozkoumat každou možnost jak rychle to jen půjde. Tento muž musí být zastaven.

“Byl tady,” řekla Riley, “mezi ostatními pacienty. Možná si někdo vzpomene na něco divného. A když se někdo nedíval, podařilo se mu dostat se do komory se zásobami.”

“Není to skladiště léků a nevidím nic, co by mělo takovou hodnotu, aby to bylo odcizeno,” dodal Bill. “Takže to tu nikdo zase tak bedlivě nesleduje.”

“Vmáčknul se do úzkého prostoru pod spodní polici a za tyto krabice,” řekla Riley. “Zaměstnanci neměli ponětí o tom, že tu je. Klinika zavřela v obvyklou hodinu a všichni šli bez povšimnutí domů. Když si byl jistý, že všichni odešli, pachatel odtlačil krabice stranou, vplížil se ven a udělal si pohodlí. Čekal celou noc. Hádám, že se dobře vyspal.”

Důkazní tým dorazil a agenti ustoupili stranou aby je nechali hledat vlasy, otisky prstů nebo cokoli, na čem by mohlo být DNA nebo co by mohlo být dalším vodítkem.

“Možná máte pravdu,” zamumlal Walder. “Také budeme muset projít všechno, kde byl přes noc. To znamená úplně všechno.”

“Je to to nejjednodušší řešení,” řekla Riley. “To je většinou to nejlepší.”

Nasadila si plastové rukavice a odešla do chodby, prohlédla každou místnost. Jedna byla odpočinková místnost pro zaměstnance, s pohodlně vyhlížející pohovkou.

“Tady strávil noc,” řekla s jistotou.

Walder se podíval dovnitř. “Všichni se držte pryč od tohoto pokoje, dokud tudy neprojde tým,” řekl a snažil se znít výkonně.

Riley se otočila k čekárně. “A byl tady, když dnes ráno přišla Cindy MacKinnon, přesně na čas. Uchopil ji.”

Riley ukázala na konec chodby.

“Potom s ní odešel zadním vchodem. Jeho náklaďák tam na něj čekal.”

Riley na chvíli zavřela oči. Téměř ho ve své představivosti viděla, nejasný obrázek, na který nemohla úplně zaostřit. Kdyby byl výrazný, někdo by si ho všiml. Takže jeho vzezření ničím nevynikalo. Nebyl obézní, ani obvykle vysoký nebo malý, neměl divný účes, neměl žádné tetování nebo zabarvení. Měl na sobě obnošené oblečení, ale nic, co by poukazovalo na určitou práci. Obyčejné ležérní oblečení. To by mu bylo přirozené, pomyslela si. Tak se obvykle oblékal.

“Jaké je propojení mezi ním a těmito ženami?” zamumlala. “Odkud se bere jeho zloba?”

“Zjistíme to,” řekl Bill rozhodně.

Walder byl nyní naprosto zticha. Riley věděla, proč. Pokroucená teorie jeho chráněnců o tom, že únosce měl vnitřní konexe, se nyní zdála naprosto směšná. Když Riley znovu promluvila, mluvila tónem, který byl na hranici s poučováním.

“Agent Waldere, cením si mladistvého ducha vašich dvou agentů,” řekla. “Učí se. Jednou v tom budou dobří. Skutečně v to věřím. Ale myslím si, že byste měl nechat pohovor s manželem na Agentu Jeffreys a na mě.”

Walder si povzdychl a mírně, sotva viditelně pokýval.

Bez dalšího slova opustili Riley a Bill místo únosu. Měla pár důležitých otázek, které chtěla položit manželovi oběti.

Kapitola 18

Jak jela na adresu, kterou jí dala recepční na klinice, Riley pocítila své obvyklé zděšení z toho, že musí promluvit s rodinou nebo manželem obětí. Nějak měla pocit, že tentokrát to půjde ještě hůře, než obvykle. Únos byl poměrně čerstvý.

“Možná, že tentokrát ji najdeme ještě předtím, než ji vrah zabije,” řekla.

“Jestli důkazní tým na tohohle chlápka něco najde,” odpověděl Bill.

“Nějak mám obavy, že se neobjeví v žádné databázi.” Výjev, který se Riley utvořil v představách nebyl obyčejný delikvent. Tato věc byla vrahovi určitým způsobem, který nějak nemohla identifikovat, hluboce osobní. Byla si jistá, že na to přijde. A potřebovala na to přijít dost rychle, aby zamezila hrůze a bolesti, kterou si nyní Cindy požívala. Nikdo jiný by neměl prožít bolest od toho noře … nebo v té temnotě … od toho spalujícího plamene …

“Riley,” řekl Bill ostře, “tady to je.”

Riley sebou cukla a vrátila se do přítomnosti. Zastavila auto na chodníku a rozhlédla se po okolí. Bylo trochu sešlé, ale o to vřelejší a přívětivější. Byla to taková ta oblast s nízkým pronájmem, kde mohli mladí lidé bez velkých peněz realizovat své sny.

Samozřejmě, že Riley věděla, že čtvrť taková nezůstane. Gentrifikace byla jistě již brzy naplánována. Ale možná že to bude dobré pro uměleckou galerii. Jestli se oběť dostane domů živá.

Riley a Bill vystoupili z auta a přiblížili se k malé výloze galerie. Krásné kovové plastiky byly vystaveny ve výloze za cedulí, na které bylo napsáno “ZAVŘENO.”

Byt dvojice byl nahoře. Riley zazvonila na zvonek a s Billem chvíli čekali. Přemýšlela, kdo přijde ke dveřím.

Když se dveře otevřely, ulevilo se jí, když se tam objevila soucitná tvář FBI specialistky na oběti, Beverly Chaddickové. Riley už předtím s Beverly pracovala. Specialistka tuto práci dělala už alespoň dvacet let a uměla úžasně pracovat s rozrušenými oběťmi a členy rodiny.

“Potřebujeme se pana MacKinnona zeptat na pár otázek,” řekla Riley. “Doufám, že toho je schopen.”

“Ano,” řekla Beverly. “Ale buďte opatrní.”

Beverly vedla Billa a Riley nahoru do malého bytu. Riley si okamžitě všimla, jak je srdcervoucně veselý, dekorovaný nádherným shlukem obrazů a plastik. Lidé, kteří zde žili, oslavovali život a všechny možnosti, které nabízel. Bylo nyní po všem? Srdce ji bolelo, když na mladou dvojici pomyslela.

Nathaniel MacKinnon, muž před třicítkou, seděl v obývacím pokoji, spojeném s jídelnou. Kvůli své štíhlosti vypadal ještě zlomenější.

Beverly jemným hlasem oznámila, “Nathanieli, Agenis Paige a Jeffreys jsou tu.”

Mladý muž se podíval s očekáváním na Billa a Riley. Jeho hlas skřehotal zoufalstvím.

“Našli jste Cindy? Je v pořádku? Je na živu?”

Riley si uvědomila, že nemůže říct nic, co by pomohlo. Byla o to vděčnější, že tu byla Beverly a že už si k zoufalému manželovi vytvořila vztah.

Beverly se posadila vedle Nathaniela MacKinnona.

“Nikdo ještě nic neví, Nathanieli,” řekla. “Jsou tu, aby pomohli.”

Bill a Riley se posadili poblíž.

Riley se zeptala, “pane MacKinnone, řekla vaše žena poslední dobou něco o tom, že by měla strach nebo se cítila ohrožená?”

Tiše zakroutil hlavou.

Bill vložil, “Toto je těžká otázka, ale musíme se na ni zeptat. Máte vy, nebo vaše žena, nějaké nepřítele, někoho, kdo by vám chtěl ublížit?”

Zdálo se, že manžel má problém otázce porozumět.

“Ne, ne,” zakoktal. “Podívejte, v mé práci bývá občas pár nešvarů. Ale jsou to jen malé hloupé záležitosti mezi umělci, nejsou to lidé, kteří by udělali něco …”

Uprostřed věty se zastavil.

“A všichni … milují Cindy,” řekl.

Riley si všimla, že je nervózní a nejistý, protože používá přítomný čas. Cítila, že vyslýchat tohoto muže je pravděpodobně marné a možná necitlivé. S Billem by měli výslech pravděpodobně zkrátit a nechat situaci ve schopných rukou Beverly.

Ale mezitím se Riley rozhlédla po bytě, snažila se najít alespoň to nejmenší vodítko.

Nikdo jí nemusel říkat, že Cindy a Nathaniel MacKinnonovi neměli děti. Byt nebyl dost velký a kromě toho nebyly okolní umělecká díla pro děti bezpečná.

Ale měla podezření, že u Margaret a Roye Geratyho to bylo jinak. Riley měla pocit, že Cindy a Nathaniel neměli děti ze své vlastní vůle a bylo to jen dočasné. Čekali na příhodnější dobu, víc peněz, větší domov, usedlejší život.

Mysleli si, že mají spoustu času, pomyslela si Riley.

Vzpomněla si na předchozí domněnku, že vrah byl zaměřen na matky. Znovu přemýšlela, jak se tak mohla splést.

V bytě si všimla také něčeho jiného. Nikde neviděla fotky Nathaniela nebo Cindy. Toto nebylo obzvlášť překvapivé. Dvojici více zajímala kreativita jiných než jejich vlastní fotky. Nebyli vůbec narcističtí.

I tak Riley cítila, že potřebovala získat lepší představu o podobě Cindy.

“Pane MacKinnone,” zeptala se opatrně, “máte nějaké aktuální fotografie vaší ženy?”

Chvíli se na ni díval prázdným pohledem. Potom se jeho výraz rozjasnil.

“Ó ano,” řekl. “Mám zde jednu novou na mobilu.”

Našel fotografii na mobilu a podal ho Riley.

Riley srdce vyskočila až do krku, když ji uviděla. Cindy MacKinnon seděla s tříletou dívenkou na klíně. Ona i dítě zářily nadšením, protože mezi sebou držely nádherně oblečenou panenku.

Riley chvíli trvalo, než začala znovu dýchat. Unesená žena, dítě a panenka. Nemýlila se. Alespoň ne zcela. Musí zde být propojení mezi tímto vrahem a panenkami.

“Pane MacKinnone, kdo je to dítě na obrázku?” zeptala se Riley jak nejklidněji to dokázala.

“To je neteř Cindy, Gale,” odpověděl Nathaniel MacKinnon. “Její matka je sestra Cindy, Becky.”

“Kdy byla tato fotografie vyfocena?” zeptala se Riley.

Muž se zamyslel. “Myslím, že mi ji Cindy poslala v pátek,” řekl. “Ano, jsem si jistá, že to bylo tehdy. Bylo to na oslavě narozenin Gale. Cindy své sestře pomáhala s přípravou té párty. Odešla z práce dřív, aby vypomohla.”

Riley zápasila se svými myšlenkami, chvíli si nebyla jistá, na co dalšího se zeptat.

“Ta panenka byl dárek pro neteř Cindy?” zeptala se.

Nathaniel kývl. “Gale jí byla nadšená. Cindy z ní byla tak šťastná. Miluje vidět Gale tak šťastnou. Ta dívka je téměř jako její dcera. Okamžitě mi zavolala, aby mi vše pověděla. Tehdy mi poslala tu fotografii.”

Riley měla potíže s tím, ukočírovat svůj hlas. “Je to krásná panenka. Vidím, že jí Gale byla nadšená.”

Znovu zaváhala, dívala se na obrázek panenky, jako by jí mohl říci to, co potřebovala vědět. Ten nakreslený úsměv, ty prázdné modré oči, jistě třímaly odpovědi na její otázky. Ale nevěděla, na co se zeptat.

Koutkem oka viděla, jak ji Bill intenzivně sleduje.

Proč by brutální vrah vystavoval své oběti, aby vypadaly jako panenky?

Nakonec se Riley zeptala, “Víte, kde Cindy tu panenku koupila?”

Nathaniel vypadal upřímně zmateně. Dokonce i Bill vypadal překvapeně. Nebylo pochyb o tom, že přemýšlel, kam tím Riley míří. Pravdou bylo, že Riley si sama nebyla jistá.

“Nemám ponětí,” řekl Nathaniel. “Neřekla mi to. Je to důležité?”

“Nejsem si jistá,” přiznala Riley. “Ale myslím, že by mohlo být.”

Nathaniel začínal být nyní rozčilený. “Já tomu nerozumím. Co to má být? Říkáte, že moje žena byla unesená kvůli panence pro malou holčičku?”

“Ne, to neříkám.” snažila se Riley znít klidně a přesvědčivě. Uvědomila si, že to samozřejmě bylo to, co říkala. Myslela si, že jeho žena byla pravděpodobně unesená kvůli panence pro malou holčičku, i když to vůbec nedávalo smysl.

Nathaniel byl viditelně vystresovaný. Riley viděla, jak se na ni Beverly Chaddick, specialistka na oběti, nejistě dívá. Jemným zakroucením hlavy se Beverly Riley snažila říci, aby byl na vystresovaného manžela jemnější. Riley si připomněla, že pohovory s oběťmi a jejich rodinami nejsou její silnou stránkou.

Musím být opatrná, řekla si. Ale také cítila nutkání, pospíšit si. Ta žena byla v zajetí. Byla v kleci nebo svázaná, to bylo jedno. Neměla už moc času. Byl toto ten správný čas na skrývání jakýchkoli informací?

“Je možné zjistit, kde ji Cindy koupila?” zeptala se Riley, snažila se mluvit jemnějším tónem. “Jen pro případ, že ty informace budeme potřebovat.”

“Cindy a já nějaké účty schováváme,” řekl Nathaniel. “Jen pro snížení daně. Nemyslím si, že bychom schovali účtenku za rodinný dárek. Ale podívám se.”

Nathaniel šel ke skříni a vyndal krabici na boty. Znovu se posadil a krabici otevřel, byla plná papírových účtenek. Začal se jimi probírat, ale ruce se mu nekontrolovatelně třásly.

“Myslím, že to nedokážu,” řekl.

Beverly si od něj jemně krabici vzala.

“To je v pořádku, pane MacKinnone,” řekla. “Já se po ní podívám.”

Beverly začala prohledávat krabici. Nathaniel měl blízko k slzám.

“Nerozumím,” řekl zlomeným hlasem. “Jenom koupila dárek. Mohlo to být cokoli. Odkudkoli. Myslím, že zvažovala několik možností, ale nakonec se rozhodla pro panenku.”

Riley se udělalo zle od žaludku. Z rozhodnutí se pro panenku se pro Cindy MacKinnon stala noční můra. Kdyby se místo toho rozhodla pro plyšáka, byla by dnes doma, naživu a šťastná?

“Můžete mi, prosím, vysvětlit, do má ta věc s panenkami znamenat?” trval na svém Nathaniel.

Riley věděla, že ten muž si vysvětlení zaslouží. Nedokázala přijít na jemnější způsob, jak to říci.

“Myslím—” začala zdrženlivě. “Myslím, že únosce vaší ženy – mohl být panenkami posedlý.”

Byla si vědoma okamžité reakce od ostatních v místnosti. Bill zakroutil hlavou a sklopil pohled. Beverly cukla šokovaně hlavou. Nathaniel na ni zíral s výrazem bezmocného zoufalství.

“Proč si to myslíte?” zeptal se zalykavým hlasem. “Co o něm víte? Proč mi to neřeknete?”

Riley hledala vhodnou odpověď, ale v jeho očích spatřila to strašné uvědomění.

“On už to předtím udělal, že ano?” řekl. “Jsou zde další oběti. Má to co do činění s—?”

Nathaniel měl potíže si na něco vzpomenout.

“Ó můj Bože,” řekl. “Četl jsem o tom v novinách. Sériový vrah. Zabil další ženy. Jejich těla byla nalezena v parku Mosby a v národním parku u Daggettu a někde kolem Beldingu.”

Zlomil se v pase a začal nekontrolovatelně vzlykat.

“Vy si myslíte, že Cindy je jeho další oběť,” plakal. “Myslíte, že už je mrtvá.”

Riley rozhodně zatřásla hlavou.

“Ne,” řekla Riley. “Ne, to si nemyslíte.”

“Tak co si myslíte?”

Riley se honily hlavou myšlenky. Co mu mohla říci? Že jeho žena je pravděpodobně na živu, ale naprosto vyděšená a bude zanedlouho ohavně týraná a zohavená? A že to řezání a bodání bude pokračovat znovu a znovu – dokud Cindy nebude zachráněna nebo mrtvá, podle toho, co přijde jako první?

Riley otevřela ústa, aby promluvila, ale nevyšla z nich žádná slova. Beverly se naklonila vpřed a položila ruku na Rileyininu paži. Obličej specialistky byl stále vřelý a přátelský, ale její prsty byly poměrně pevné.

Beverly promluvila velmi pomalu, jako by vysvětlovala něco dítěti.

“Nemohu tu účtenku najít,” řekla. “Není tu.”

Riley pochopila Beverlyn nevyřčený význam. Beverly jí očima říkala, že pohovor je mimo kontrolu a že je čas, aby odešla.

“Postarám se o zbytek,” řekla Beverly sotva slyšitelným šeptem.

Riley jí zašeptala, “Děkuji. Promiň.”

Beverly se usmála a soucitně pokývala.

Nathaniel seděl s hlavou v dlaních. Nepodíval se vzhůru, když Riley a Bill vstali a odcházeli.

Opustili byt a šli zpět dolů po schodech na ulici. Oba nasedli do auta Riley, ale motor zůstal nenastartovaný. Cítila, jak se jí samotné chce brečet.

Nevím, kam jít, pomyslela si. Nevím, co dělat.

Zdálo se, že to je poslední dobou pro její život typické.

“Jsou to ty panenky, Bille,” řekla. Snažila se vysvětlit svou novou teorii sobě i jemu. “Určitě to má co do činění s těmi panenkami. Vzpomínáš si na to, co nám řekl Roy Geraty v Beldingu?”

Bill pokrčil rameny. “Řekl, že jeho první žena—Margaret—neměla ráda panenky. Byla z nich smutná, řekl. Řekl, že ji někdy donutily k pláči.”

“Jo, protože nemohla mít vlastní děti,” řekla Riley. “Ale řekl ještě něco jiného. Řekl, že různí přátelé a příbuzní měli své vlastní děti. Řekl, že chodívala na oslavy, před narozením dětí, a pomáhala s narozeninovými oslavami.”

Riley v Billově výrazu viděla, že to nyní začíná chápat.

“Takže někdy musela kupovat panenky,” řekl. “I když z nich byla smutná.”

Riley udeřila do volantu pěstí.

“Všechny kupovaly panenky,” řekla. “On viděl, jak panenky kupují. A on je viděl nakupovat na stejném místě, ve stejném obchodě.”

Bill pokýval. “Ten obchod musíme najít,” řekl.

“Přesně,” řekla Riley. “Někde v naší oblasti, o tisíci plus čtverečních mílích, je obchod s panenkami, kam chodily všechny unesené ženy. Jestli ho najdeme, pak možná – jenom možná – můžeme najít i jeho.”

V ten okamžik zazvonil Billův mobil.

“Haló?” řekl. “Jo, Agente Waldere, to je Jeffreys.”

Riley potlačila zabručení. Přemýšlela, jaký další problém jim Walder způsobí nyní.

Viděla, jak Billova čelist spadla překvapením.

“Jéžiš,” řekl. “Jéžiš. Dobře. Dobře. Hned tam budeme.”

Bill ukončil hovor a pár okamžiků hleděl na Riley jako opařený.

“Walder a ta děcka, co přivedl,” řekl. “Ho chytili.”

Kapitola 19

Riley a Bill přijeli na Oddělení behaviorální analýzy a našli Waldera, jak na ně čeká mezi dveřmi.

“Máme ho,” řekl Walder a vedl je do budovy. “Máme toho chlápka.”

Riley v jeho hlase slyšela nadšení a úlevu.

“Jak?” dotazovala se.

“Agentko Paige, vážně jste podcenila agenty Huanga and Creightonovou,” řekl Walder. “Poté, co jste odešla, jim recepční pověděla o podivném chlápkovi, který poslední dobou navštěvoval kliniku. Jeho jméno je Darrell Gumm. Ženské pacientky si na něj stěžovaly. Vždycky se k nim příliš přiblížil, jak řekly, nerespektoval jejich osobní prostor. Také jim řekl některé dost nevhodné věci. A jednou nebo dvakrát se dokonce vkradl na dámskou toaletu.”

Riley si to znovu přehrála v hlavě a porovnávala to s vlastními domněnkami o pachateli. Mohl by to být on, pomyslela si. Až v krku cítila záchvěv vzrušení.

Bill se zeptal Waldera, “Zavolal někdo z kliniky policii, kvůli Gummovi?”

“Nechali to na jejich vlastní ostraze. Ostraha řekla Gummovi, aby se držel zpátky. V takovém zařízení se čas od času podivíni objevují. Ale agenti Huang a Creightonová se chytli popisu. Uvědomili si, že to zní jako chlápek, kterého hledáme. Získali jeho adresu od recepční a všichni jsme zamířili do jeho bytu.”

“Jak víte, že to je on?” zeptala se Riley.

“Přiznal se,” řekl rozhodně Walder. “Máme od něj přiznání.”

Riley sama začínala pociťovat náznak úlevy. “A Cindy MacKinnon?” zeptala se. “Kde je?”

“Pracujeme na tom,” řekl Walder.

Rileyin pocit úlevy vyprchal. “Co máte na myslí tím, že ‘na tom pracujete?” zeptala se.

“Terénní agenti prohledávají okolí. Nemyslíme si, že ji mohl zavést příliš daleko. I tak nám to velmi brzy řekne. Už teď hodně mluví.”

Tohle musí být ten chlápek, pomyslela si Riley. Cindy MacKinnon prostě musí žít. Nemohou ztratit další nevinnou ženu, pod rukama tohoto vyšinutého surovce. Jeho časový plán se přiostřuje, ale jistě ještě nebude mrtvá tak krátkou dobu po únosu. Ještě neměl to potěšení ji týrat.

Bill se zeptal Waldera, “Kde je teď podezřelý?”

Walder tím směrem ukázal. “Máme ho v detenčním centru,” řekl. “Pojďte se mnou. Právě tam mám namířeno.”

Walder jim poskytl veškeré informace, zatímco kráčeli rozlehlým areálem Oddělení behaviorální analýzy až do budovy, kde byl zadržen podezřelý.

“Když jsme mu ukázali naše odznaky,” řekl Walder ponuře, “pozval nás dál a řekl, ať si u něj doma uděláme pohodlí. Sebevědomý bastard.”

Riley si pomyslela, že to zní pravděpodobně. Jestli je Darren Gumm skutečně tím pachatelem, příjezd agentů mohlo být vyvrcholením ve které doufal. Možná to dokonce celou dobu plánoval, během až příliš vychytralé dvouleté hry na kočku a myš s úřady. Možná, že tou odměnou, ve kterou celou dobu doufal, byla sláva – mnohem delší, než jen ta patnáctiminutová.

Riley věděla, že problém byl v tom, že by stále mohl využít posledního zajatce, aby si s nimi pohrával. Možná by zrovna on mohl být ten typ.

“Měli jste vidět, kde bydlí,” pokračoval Walder. “Ve špinavém, malém, jednopokojovém doupěti, s rozkládacím gaučem a malinkou koupelnou, který páchne až do nebes. A na zdech má absolutně všude výstřižky o napadeních a znásilněních a vraždách po celé zemi. Žádná známka po počítači, je naprosto mimo síť, ale musím říci, že má analogovou databázi o psychopatické kriminalitě, kterou by mu mohla závidět mnohá policejní oddělení.”

“A nechte mě hádat,” doplnil Bill. “Má vyvěšený soubor příběhů o našich vraždách – téměř veškeré informace, které o nich za dva roky veřejně vyšly.”

“Zatraceně, že má,” řekl Walder. “Agenti Creighton a Huang mu položili pár otázek a choval se sakra podezřele. Nakonec se Huang zeptal, co ví o Cindy MacKinnon a on sklapnul. Bylo jasné, že ví, koho máme na mysli. Museli jsme ho zajmout. A přiznal se téměř hned, jak jsme ho sem dovezli.”

V ten okamžik Walder zavedl Riley a Billa do malé místnosti s jednostranným oknem, které pohlíželo do výslechové místností.

Vyslýchání už bylo započato. Na jedné straně stolu seděla Agentka Emily Creighton. Agent Craig Huang přecházel sem tam po podlaze za ní. Riley si pomyslela, že ti dva mladí agenti vlastně vypadají schopněji, než vypadali předtím. Na druhé straně stolu seděl Darrell Gumm. Jeho zápěstí byla připoutaná ke stolu.

Riley jím byla okamžitě zhnusená. Byl to malý žabí muž, asi kolem třicítky, střední postavy a trochu obtloustlý. Ale vypadal dostatečně bytelně na to, aby mohl představovat možnou fyzickou hrozbu, obzvláště pro zaskočené bezbranné ženy. Jeho čelo se příkře svažovalo dozadu, až jeho hlava vypadala jako hlava dlouho vymřelého hominida. Jeho brada téměř neexistovala. Vcelku splňoval Rileyiny představy. A jeho přiznání celou záležitost zakončovalo.

“Kde je?” zakřičela agentka Creighton na Gumma.

Riley z nedočkavého zarachocení v hlase agentky Creighton hádala, že už tu otázku položila mnohokrát.

“Kde je kdo?” zeptal se Gumm nepříjemným vysokým hlasem. Jeho výraz dost zaváněl opovržením a drzostí.

“Přestaňte si s námi zahrávat,” řekl Huang ostře.

“Bez přítomnosti právníka nemusím nic říkat, je to pravda?” řekl Gumm.

Creighton pokývala. “Už jsme vám to říkali. Přivedeme vám právníka kdykoli o něj požádáte. Říkáte nám ale, že žádného nechcete. To je také vaše právo. Můžete se práva na právníka zřeknout. Změnil jste názor?”

Gumm zaklonil hlavu a podíval se na strop, dělal, jako že přemýšlí.

“Nechte mě o tom popřemýšlet. Ne, myslím, že ne. Teď ještě ne.”

Huang se k němu naklonil přes stůl a hodně se snažil, aby vypadal hrozivě.

“Naposledy se ptám,” řekl. “Kde jste schoval ten náklaďák?”

Gumm pokrčil rameny. “A já naposledy říkám – jaký náklaďák? Žádný náklaďák nevlastním. Já dokonce ani nemám auto. Do prdele, já nemám ani řidičák.”

Hlubokým vlasem Walder informoval Riley a Billa, “To poslední je pravda. Nemá řidičák, není registrovaný k volbám, nemá kreditní karty. Vůbec nic. Opravdu žije mimo síť. Není překvapující, že náklaďák neměl poznávací značku. Pravděpodobně ho ukradl. Ale v čase, který měl, nemohl dojet daleko. Musí být někdo poblíž jeho bytu.”

Agentka Creighton se na Gumma nyní mračila.

“Vy si myslíte, že je to legrační, že ano?” řekla. “Někde máte svázanou ženu. To už jste přiznal. Je na smrt vyděšená a já se vsadím, že má hlad a také žízeň. Jak dlouho ji ještě necháte trpět? Skutečně jste odhodlaný ji takto nechat zemřít?”

Gumm se zahihňal.

“Je tohle ta část, kdy mě zbijete?” zeptal se. “Nebo je to ta část, kdy mi řeknete, že mě můžete přinutit mluvit, aniž byste zanechali viditelné stopy?”

Riley zkusila zůstat zticha, ale už se nemohla déle udržet.

“Nepokládají ty správné otázky,” řekla.

Protlačila se kolem Waldera a zamířila do dveří, které vedly do výslechové místnosti.

“Zadržte, Agentko Paige,” přikázal Walder.

Riley ho ignorovala a vrazila do místnosti. Přispěchala ke stolu a položila na něj obě ruce, výhružně se naklonila ke Gummovi.

“Řekni mi, Darrelli,” zavrčela. “Máš rád panenky?”

Darrellův obličej poprvé vyzařoval nervozitu.

“Kdo k čertu jste?” zeptal se Riley.

“Jsem někdo, komu nechceš lhát,” řekla Riley. “Máš rád panenky?”

Darrellovy oči přebíhaly po místnosti.

“Já nevím,” řekl. “Panenky? Hádám, že jsou milé.”

“Aha, ty si myslíš, že jsou víc, než milé, že jo?” řekla Riley. “Byl jsi takový ten typ chlapce, když jsi byl malý – ten typ, který si rád hrál s panenkami, ten typ, ze kterého si ostatní děti utahovaly.”

Darrell se otočil k zrcadlu, které bylo na druhé straně jednosměrného okna.

“Já vím, že tam někdo je,” vykřikl a nyní zněl vyděšeně. “Může mě někdo zbavit téhle bláznivé ženské?”

Riley obešla stůl, odtlačila stranou Huanga a stále přímo proti Gummovi. Potom mu natlačila svůj obličej před ten jeho. On se zaklonil a snažil se uniknout jejímu pohledu. Ale ona mu nenechala prostor k nadechnutí. Jejich obličeje byla od sebe jen na tři nebo čtyři palce.

“A tobě se stále líbí panenky, že ano?” zasyčela Riley a udeřila pěstí do stolu. “Panenky pro malé holčičky. Stále jim rád sundáváš oblečení. Stále se rád díváš, jak jsou nahé. Co s nimi rád děláš, když jsou nahé?”

Darrellovy oči se rozšířily.

Riley dlouho jeho pohled pozorovala. Zaváhala, snažila se jasně přečíst jeho výraz. Bylo to uspokojení nebo odpor, který jeho ústa tak svěsil?

Otevřela ústa, aby položila další otázky, ale dveře do výslechové místnosti se za ní rozlétly. Zaslechla Walderův přísný hlas.

“Agentko Paige, chci, abyste odtud hned odešla.”

“Dejte mi ještě jednu minutu,” řekla.

“Teď!”

Riley stála v tichosti chvíli nad Gummem. Nyní jen vypadal zmateně. Rozhlédla se a viděla, jak na ni Huang a Creighton hledí v němé nevěřícnosti. Potom se otočila a následovala Waldera do přilehlé místnosti.

“Co to k čertu mělo být?” dožadoval se Walder. Natahujete to. Nechcete, aby byl tento případ uzavřen. On je uzavřen. Překonejte to. Vše, co nyní musíme udělat, je najít tu oběť.”

Riley nahlas zaskučela.

“Já myslím, že se mýlíte,” řekla. “Nemyslím si, že tento chlápek reaguje na panenky stejně, jako by reagoval vrah. Potřebuji více času, abych si byla jistá.”

Walder na ni chvíli hleděl a pak zakroutil hlavou.

“Dnes opravdu nebyl váš den, že ne, Agentko Paige?” řekl. “Vlastně bych řekl, že nejste ve formě během celého tohoto případu. Ó ano, měla jste pravdu o jedné věci. Zdá se, že Gumm nemá žádné propojení se Senátorem – ani politické, ani osobní. No, na tom teď jen stěží záleží. Jsem si jistý, že Senátor bude rád, až přivedeme vraha jeho dcery před soud.”

Riley udělala vše pro to, aby udržela své rozpoložení na uzdě.

“Agente Waldere, ve vší úctě—” začala.

Walder ji přerušil. “A to je přesně vás problém, Agentko Paige. Váš respekt ke mně vážně pokulhává. Jsem unavený vaší neposlušností. Nebojte se, nenapíšu vám negativní hodnocení. Odvedla jste v minulosti dobrou práci a já to nezpochybním. Jsem si jistý, že jste stále traumatizovaná vším, čím jste si sama prošla. Ale nyní můžete jít domů. Teď už to zvládneme sami.”

Potom Walder poplácal Billa po rameni.

“Chtěl bych, abyste zůstal, Agente Jeffreys,” řekl.

Bill nyní zuřil. “Jestli půjde ona, půjdu také,” zabručel.

Bill vedl Riley do chodby. Walder vykročil z místnosti, aby se podíval, jak odchází. Ale hned na začátku chodby si začala být Riley jistá. V obličeji podezřelého se ukázal odpor, nyní si tím byla jistá. Její otázky ohledně nahých panenek ho nevzrušovaly. Jenom ho zmátly.

Riley se celá třásla. S Billem pokračovali ven z budovy.

“To není ten správný chlápek,” zašeptala jemně Billovi. “Jsem si tím jistá.”

Bill se na ni v šoku podíval a ona se zastavila a intenzivně na něj pohlédla.

“Ona tam pořád někde je,” dodala. “A oni nemají ponětí o tom, kde je.”

Dlouho po setmění Riley přecházela doma sem a tam, přehrávala si v hlavě každý detail případu. Dokonce i poslala pár emailů a sms ve snaze upozornit členky Úřadu, že Walder přivedl toho nesprávného muže.

Odvezla Billa domů a znovu s velkým zpožděním vyzvedla April. Riley byla vděčná, že tentokrát April neprotestuje. Stále byla zamlklá, kvůli tomu incidentu s kouřením trávy, April byla dokonce dost příjemná, zatímco společně připravily pozdní večeři a ležérně se bavily.

Přišla půlnoc a pak odešla a Riley měla pocit, jako by se jí to v hlavě pořád honilo dokola. Nikam se neposouvala. Potřebovala si s někým promluvit, s někým, s kým bude moct probrat své nápady. Pomyslela na to, že by zavolala Billovi. Jistě mu nebude vadit, kdy mu zavolá tak pozdě.

Ale ne, potřebovala mluvit s někým jiným – s někým, kdo má nezvyklý pohled na věci, s někým, kdo měl úsudek, kterému začala věřit až po přechozích zkušenostech.

Nakonec si uvědomila, kdo tím někým je.

Zavolala na číslo na mobilu a byla zděšená, když zaslechla další nahranou zprávu.

“Dovolali jste se na číslo Michaela Nevinse. Po tónu zanechte, prosím, zprávu.”

Riley se zhluboka nadechla a pak řekla, “Miku, mohli bychom si promluvit? Jestli tam jsi, prosím, zvedni to. Je to opravdu naléhavé.”

Nikdo neodpověděl. Nebyla překvapená, že není k dispozici. Často pracoval až do noci. Jen si přála, aby toto nebyl jeden z takových dnů.

Nakonec řekla, “Pracuji na zatraceném případu a myslím, že jsi jediný, kdo mi může pomoci. Přijedu k tobě do kanceláře hned zítra ráno. Doufám, že to je v pořádku. Jak jsem řekla, je to naléhavé.”

Telefonát ukončila. Nyní už nemohla nic dalšího udělat. Jen doufala, že se alespoň pár hodin vyspí.

Kapitola 20

Židle byla pohodlná a okolí elegantní, ale mírné osvětlení v kanceláře Mika Nevinse nepomáhalo zlepšit Rileyinu náladu. Cindy byla stále nezvěstná. Jen Bůh věděl, co se s ní právě nyní děje. Byla týrána? Stejně jako bývala Riley?

Agenti, kteří prohledávali okolí, ji stále nenašli, dokonce ani po dvaceti čtyřech hodinách. To Riley nepřekvapilo. Věděla, že hledají na špatném místě. Problém byl v tom, že ani ona ani nikdo jiným neměl ponětí o té správné oblasti. Nechtěla přemýšlet o tom, jak daleko ji vrah odvezl – nebo zda je stále naživu.

“Ztrácíme ji, Miku,” řekla Riley. “S každou minutou, která uplyne, je ve větších bolestech. Je blíže smrti.”

“Proč jsi si tak jistá, že mají nesprávného muže?” zeptal se jí forenzní psychiatr Michael Nevins.

Vždy dokonale upravený, měl na sobě drahou košili a vestu, Nevins měl puntičkářskou a malichernou osobnost. Riley ho kvůli tomu měla ještě raději. Přišlo jí to osvěžující. Poprvé se setkali před více než deseti lety, když pracoval jako konzultant na ostře sledovaném případu FBI, na kterém ona také pracovala. Jeho kancelář byla v krajském městě, takže se nesetkávali tak často. Ale za ta léta se jim často povedlo propojit její instinkt a jeho hlubokou znalost v jedinečný náhled do prohnané mysli. Jela se s ním setkat hned po ránu.

“Kde mám začít?” odpověděla Riley a pokrčila rameny.

“Dej si na čas,” řekl.

Upila z hrnku výborného horkého čaje, který jí udělal.

“Viděla jsem ho,” řekla. “Zeptala jsem se ho na pár otázek, ale Walder mi nedovolil strávit s ním žádný čas.”

“A on ti nezapadá do profilu?”

“Miku, tenhle Darrell Gumm je ubohý napodobovatel,” pokračovala. “Prožívá nějakou fanouškovskou fantazii o psychopatech. Chce se jedním stát. Chce se tím proslavit. Ale nemá, co k tomu potřebuje. Je to podivín, ale není to vrah. Jenomže teď má příležitost tuhle svou fantazii prožívat. Je to jeho splněný sen.”

Mike si zamyšleně promnul bradu. “A ty si nemyslíš, že pravý vrah chce slávu?”

Řekla, “Možná ho zajímá sláva a možná ji dokonce chce, ale to ho nemotivuje. Žene ho něco jiného, něco osobnějšího. Oběti pro něj něco znamenají a on si vychutnává jejich bolest kvůli tomu, co nebo koho představují. Nejsou vybírány náhodně.”

“Tak jak?

Riley zakroutila hlavou. Přála si, aby to byla schopná vyjádřit slovy lépe, než se jí to dařilo.

“Má to něco do činění s panenkami, Miku. Ten chlápek je jimi posedlý. A panenky mají co do činění s tím, jak si vybírá ženy.”

Potom si povzdychla. V tento okamžik toto neznělo moc přesvědčivě ani jí. A přesto si byla jistá, že je na správné stopě.

Mike byl chvíli potichu. Potom řekl, “Já vím, že máš talent na rozeznávání ďábelské nátury. Vždycky jsem důvěřoval tvému instinktu. Ale jestli máš pravdu, tak tento podezřelý, kterého zadržují, všechny zmátl. A ne všichni agenti FBI se nechají zmátnout.”

“Ale někteří ano,” řekla Riley. “Nemohu tu ženu, kterou unesl včera, dostat z mysli. Stále myslím na to, čím si právě prochází.” Potom se sebe vyhrkla důvod své návštěvy u psychiatra. “Miku, mohl bys vyslechnout Darrella Gumma? Prohlédl bys ho ve vteřině.”

Mike vypadal zmateně. “K tomuto případu nezavolali mě,” řekl. “Zkontroloval jsem se na ten případ dnes ráno a bylo mi řečeno, že Dr. Ralston s ním měl včera pohovor. Zdá se, že souhlasí, že Gumm je vrah. Dokonce má od Gumma i podepsané písemné přiznání. Případ je podle Úřadu uzavřený. Myslí si, že teď už musí jen najít tu ženu. Jsou si jistí, že přinutí Gumma promluvit.”

Riley vztekem dala oči v sloup.

“Ale Ralston je šarlatán,” řekla. “Je Walderův patolízal. Udělá jakýkoli závěr, jaký si Walder bude přát.”

Mike nic neřekl. Jen se na Riley usmál. Riley si byla jistá, že si Mike myslí o Ralstonovi totéž, co ona. Ale byl příliš profesionální na to, aby to řekl.

“Nebyla jsem schopná tohle rozluštit,” řekla Riley. “Můžeš si alespoň pročíst složky a říci mi, co si o tom myslíš?”

Mike se zdál být hluboce zamyšlen. Potom řekl, “Promluvme si trochu o tobě. Jak dlouho jsi zpět v práci?”

Riley se nad tím musela zamyslet. Tento případ ji zcela pohltil, ale byl stále poměrně nový.

“Asi týden,” řekla.

Se znepokojením naklonil hlavu. “Hodně na to tlačíš. To děláš vždycky.”

“Ten muž za tu dobu zabil jednu ženu a zmocnil se další. Měla jsem pracovat dál na případu od doby, kdy jsem jeho práci poprvé spatřila před šesti měsíci. Nikdy jsem neměla přestat.”

“Byla jsi vyrušená.”

Věděla, že tím měl na mysli její vlastní zajetí a týrání. Strávila mnoho hodin, popisováním této události Mikovi, a on jí pomohl se z toho dostat.

“Teď jsem zpátky. A další žena je v nesnázích.”

“S kým teď pracuješ?”

“Znovu s Billem Jeffreys. Je úžasný, ale jeho představivost není tak aktivní jako ta moje. Zatím také na nic nepřišel,”

“Jaké to pro tebe je? Být s Jeffreys každý den?”

“Dobré. Proč by nemělo?”

Mike se na ni chvíli v tichosti díval, potom se k ní naklonil s ustaraným výrazem.

“Mám na mysli, jsi si jistá, že máš čistou hlavu? Jsi si jistá, že už jsi ze hry venku? Hádám, že na co se ptám, je – za kterým kriminálníkem se vlastně honíš?”

Riley zamžourala, byla trochu překvapená citelnou změnou tématu.

“Co máš na mysli, za kterým?” zeptala se.

“Za tím novým nebo za tím starým?”

Mezi nimi nastalo ticho.

“Já myslím, že tu vlastně jsi proto, abychom hovořili o tobě,” řekl Mike jemně. “Já vím, že jsi vždycky měla potíže s tím, uvěřit, zda Peterson v té explozi zemřel.”

Riley nevěděla, co říci. Toto nečekala; nečekala, že se pozornost otočí na ni.

“To s tím nesouvisí,” řekla Riley.

“Co tvé léky, Riley?” zeptal se Mike.

Riley znovu neodpověděla. Nevzala si předepsané léky na uklidnění už několik dní. Nechtěla si rozostřit své soustředění.

“Nejsem si jistá, kam tím míříš,” řekla Riley.

Mike se dlouze napil ze svého hrnku.

“Neseš si velkou emoční zátěž,” řekl. “Minulý rok jsi se rozvedla a já jsem si vědom, že ohledně toho máš rozporuplné pocity. A samozřejmě, že svou matku jsi ztratila před mnoha lety tak tragickým způsobem.”

Rileyin obličej zrudl rozčilením. Nechtěla se do tohoto pouštět.

“Hovořili jsme o okolnostech tvého únosu,” pokračoval Mike. “Tlačila jsi na hranice. Podstoupila jsi ohromné riziko. Tvé činy byly dost neuvážené.”

“Dostala jsem Marie ven,” řekla.

“Ale tebe samotnou to hodně stálo.”

Riley se dlouze a zhluboka nadechla.

“Ty říkáš, že jsem si to možná sama přivolala,” řekla. “Protože se mi rozpadlo mé manželství, kvůli tomu, jak byla zabitá moje matka. Říkáš, že si možná myslím, že jsem si to zasloužila. Takže jsem si to na sebe přivolala. Já jsem se do té situace dostala sama.”

Mike se na ni soucitně usmál.

“Jen říkám, že se na sebe teď musíš pečlivě podívat. Zeptat se sama sebe, co se skutečně děje uvnitř.”

Riley měla potíže se nadechnout a bránila se slzám. Mike měl pravdu. Nad všemi těmito věcmi se zamýšlela. Proto na mi měla jeho slova takový dopad. Ale ona ty napůl schované myšlenky doposud ignorovala. A byl nejvyšší čas přijít na to, jestli z toho byla něco pravda.

“Já jsem dělala svou práci, Miku,” řekla zalykavým hlasem.

“Já vím,” řekl. “Nic z toho nebyla tvoje chyba. Víš? Spíš se obávám o vinění sebe sama. Přitahuješ to, co cítíš, že si zasloužíš. Vytváříš své vlastní životní okolnosti.”

Riley se postavila, už to nemohla dál poslouchat.

“Nikdo se mě nezmocnil, Doktore, protože jsem to přivolala,” řekla. “Zmocnil se mě, protože tam venku jsou psychopati.”

Riley spěchala k nejbližšímu východu a na otevřené prostranství. Byl nádherný letní den. Několikrát se dlouze a pomalu nadechla, trochu se uklidnila. Potom se posadila na lavička a dala si hlavu do dlaní.

Za pár okamžiků zazvonil její mobil.

Marie.

Její instinkt jí okamžitě řekl, že ten telefonát je urgentní.

Riley to zvedla a slyšela jen zalykavé lapání po dechu.

“Marie,” zeptala se Riley s obavami, “co se děje?”

Chvíli Riley slyšela jen vzlyky. Marie byla zjevně v ještě horším stavu než ona sama.

“Riley,” zalapala konečně po dechu Marie, “našla jsi ho? Už jsi ho hledala? Hledá ho vůbec někdo?”

Riley posmutněla. Samozřejmě, že Marie hovořila o Petersonovi. Chtěla ji ujistit, že je skutečně mrtev, že byl zabit při explozi. Ale jak to mohla říci s jistotou, když o tom měla sama pochybnosti? Vzpomněla si na to, co jí řekla forenzní laborantka, agentka Betty Richter, před pár dny o míře pravděpodobnosti, že je Peterson skutečně mrtev.

Řekla bych, na devadesát devět procent.

Toto číslo ale Riley žádnou útěchu nepřineslo. A byla to poslední věc, kterou právě nyní Marie chtěla nebo potřebovala slyšet.

“Marie,” řekla zoufale Riley, “já nemohu nic udělat.”

Marie zoufale zaúpěla, až Riley zamrazilo do morku kostí.

“Ó, Bože, pak to je on!” plakala. “Nemůže to být nikdo jiný.”

Riley to znervóznilo. “O čem to mluvíš, Marie? Co se stalo?”

Mariina slova se uspěchaně valila ven.

“Říkala jsem ti přece, že mi volá. Odpojila jsem si pevnou linku, ale nějak získal číslo mého mobilu. Stále mi volá. Neříká nic, jen zavolá a dýchá, ale já vím, že to je on. Kdo jiný by to mohl být? A byl tu, Riely. Byl v mém domě.”

Rileyina nervozita se stále stupňovala

“Co tím myslíš?” zeptala se.

“V noci slyším zvuky. Hází věci na mé okno a na mé dveře v ložnic. Myslím, že hází kamínky.”

Rileyino srdce poskočilo, když si vzpomněla na kamínky u svých vstupních dveří. Bylo možné, že je Peterson skutečně naživu? Jsou s Marie obě znovu v nebezpečí?

Věděla, že svá slova musí zvolit pečlivě. Bylo jasné, že Marie balancuje na pokraji katastrofy.

“Hned k tobě jedu, Marie,” řekla. “A požádám Úřad, aby se na to podíval.”

Marie vydala hrubý, zoufalý a hořký smích.

“Podíval se na to?” zopakovala. “Na to zapomeň, Riley. Už jsi to řekla. Nemůžeš nic udělat. Nebudeš nic dělat. Nikdo nic neudělá. Nikdo nic nemůže udělat.”

Riley nastoupila do auta a zapnula na mobilu reproduktor, aby mohla hovořit a řídit.

“Zůstaň na telefonu,” řekla a nastartovala auto a zamířila do Georgetownu. “Jedu k tobě.”

Kapitola 21

Riley se potýkala s hustou dopravou, zatímco se snažila Marie udržet na telefonu. Projela křižovatku poté, co se oranžová změnila na červenou; jela nebezpečně a byla si toho vědoma. Ale co jiného mohla udělat? Byla ve svém vlastním voze a ne ve služebním, takže neměla světla ani sirénu.

“Pokládám to, Riley,” řekla Marie popáté.

“Ne!” vyštěkla znovu Riley a zápolila s pocitem beznaděje. “Zůstaň na telefonu, Marie.”

Mariin hlas nyní zněl unaveně.

“Já už takto dál nemohu,” řekla. “Zachraň se, jestli můžeš, ale já už to opravdu nedokážu. Už jsem s tím skoncovala. Právě teď to hodlám definitivně ukončit.”

Riley cítila, že z paniky exploduje. Co tím Marie myslela? Co se chystá udělat?

“Dokážeš to, Marie,” řekla Riley.

“Sbohem, Riley.”

“Ne!” vykřikla Riley. “Počkej. Počkej! To je vše, co musíš udělat. Budu tam za chvilku.”

Jela mnohem rychleji, než auta kolem, měnila pruhy jako bláznivá. Několikrát na ni ostatní řidiči zatroubili.

“Nezavěšuj,” dožadovala se nelítostně Riley. “Slyšíš mě?”

Marie nic neříkala. Ale Riley slyšela její vzlykání a úpění.

Zvuky byly perverzně uklidňující. Alespoň tam Marie stále byla. Alespoň byla stále na telefonu. Ale dokáže ji tam Riley udržet? Věděla, že ta ubohá žena se řítí do propasti čisté živočišné hrůzy. Marie už neměla racionální uvažování; zdálo se, že je téměř bez sebe strachem.

Rileyiny vlastní vzpomínky se nahrnuly do její mysli. Hrozné dny ve zvířecím stavu, ve kterém lidský svět prostě neexistoval. Totální tma, pocit, že mimo tuto tmu samotná existence světa tam venku mizí pryč a naprostá ztráta pojmu o čase.

Musím proti tomu bojovat, řekla si.

Vzpomínky ji obestoupily …

Neviděla a neslyšela nic, a tak se zapojily ostatní Rileyiny smysly. Cítila kyselou chuť strachu vzadu v krku, stoupala jí v ústech, až se změnila v elektrické brnění na špičce jejího jazyka. Škrábala do země, na které seděla, a zkoumala její vlhkost. Nadechla se plísně, která ji obklopovala.

Tyto pocity byly jedinou věcí, která ji ještě udržovala ve světě živých.

Potom, uprostřed té temnoty, zazářilo oslepující světlo a zazněl hluk Petersonovy propanové pochodně.

Silný náraz Riley vrátil z jejího odporného snění. Trvalo vteřinu, než si uvědomila, že její auto narazilo do obrubníku a hrozilo nebezpečí, že se dostane do protisměru. Rozezněly se klaksony.

Riley získala zpět kontrolu nad vozidlem a rozhlédla se. Nebyla daleko od Georgetown.

“Marie,” vykřikla. “Jsi stále tam?”

Znovu zaslechla pouze tlumené vzlyky. To bylo dobře. Ale co mohla Riley udělat nyní? Zaváhala. Mohla pouze zavolat na pomoc FBI v krajském městě, ale než jim problém vysvětlí a než vyšlou na adresu agenty, Bůh ví, co se může stát. kromě toho by to znamenalo ukončit telefonát s Marie.

Musí ji udržet na telefonu, ale jak?

Jak má vytáhnout Marie z té propasti? Téměř do ni spadla ona sama.

Riley si na něco vzpomněla. Před nějakou dobou byla školená, jak udržet volající v nesnázích na telefonu. Nikdy to školení nepoužila, až nyní. Měla potíže vzpomenout si, co má udělat. Ta lekce byla před hodně dlouhou dobou.

Část z té lekce se jí vybavila. Učili ji, aby udělala cokoli, řekla cokoli, aby volající neustále hovořil. Nezáleželo na tom, jak bezvýznamné nebo irelevantní to bylo. Záleželo na tom, že volající stále slyšel lidský hlas, který se zajímá.

“Marie, musíš pro mě něco udělat,” řekla Riley.

“Co je to?”

Rileyin mozek hořečnatě přemýšlel a říkala věci, jak ji napadaly.

“Potřebuji, abys došla do kuchyně,” řekla. “Potřebuju, abys mi řekla přesně, jaké bylinky a koření máš na polici.”

Marie chvíli neodpovídala. Riley měla strach. Byla Marie ve správném stavu mysli, aby se nechala svést takovým nerelevantním odvedením pozornosti?

“Dobře,” řekla Marie. “Hned tam jdu.”

Riley si oddychla. Snad tím získá nějaký čas. Slyšela v telefonu cinkání skleniček s kořením. Mariin hlas nyní zněl skutečně divně – hystericky a zároveň roboticky.

“Mám sušené oregano. A drcený červený pepř. A muškátový oříšek.”

“Výborně,” řekla Riley. “A co ještě?”

“Sušený tymián. A drcený zázvor. A kuličky černého pepře.”

Marie se odmlčela. Jak v tom má Riley pokračovat,

“Máš kari koření?” zeptala se Riley.

Po zacinkání skleniček řekla Marie, “Ne.”

Riley hovořila pomalu, jako by dávala životně důležité instrukce – protože vlastně to právě dělala.

“No, tak si vezmi papír a tužku,” řekla Riley. “Napiš si to. Budeš to muset koupit, až půjdeš nakoupit potraviny.”

Riley zaslechla zvuk čmárání.

“Co dalšího máš?” zeptala se Riley.

Pak zaznělo smrtelné ticho.

“To není k ničemu, Riley,” řekla Marie s otupělou zoufalostí.

Riley bezmocně zakoktala. “Prostě—prostě mě zabav, dobře?”

Následovala další pauza

“On je tady, Riley.”

Riley měla pocit, jako by se jí zauzloval krk.

“On je kde?” zeptala se.

“On je v domě. Už mi to došlo. Byl tu celou tu dobu. Nemohu s tím nic udělat.”

Riley se honily myšlenky v hlavě, zatímco se snažila zorientovat v tom, co se děje. Marie možná upadala do paranoidních představ. Riley to příliš dobře znala z jejích vlastních problémů s PTSD.

Na druhou stranu Marie možná říkala pravdu.

“Jak to víš, Marie?” zeptala se Riley a hledala příležitost předjet pomalý náklaďák.

“Já ho slyším,” řekla Marie. “Slyším jeho kroky. Je nahoře. Ne, je u vstupu. Ne, je v přízemí.”

Má halucinace? zamyslela se Riley.

To bylo naprosto možné. Riley slyšela mnoho neexistujících zvuků několik dní po svém únosu. Dokonce i poslední dobou nemohla někdy plně důvěřovat všem svým pěti smyslům. Trauma si s představivostí dokáže neskutečně zahrávat.

“Je všude v domě,” řekla Marie.

“Ne,” odpověděla Riley rozhodně. “Nemůže být všude.”

Riley se podařilo předjet loudavou dodávku. Převaloval se v ní pocit marnosti jako přívalové vlny. Byl to hrozný pocit, jako by se topila.

Když Marie znovu promluvila, už nevzlykala. Nyní zněla odhodlaně, dokonce záhadně klidně.

“Možná je jako duch, Riley. To se s ním možná stalo, když jsi ho vyhodila do povětří. Zabila jsi jeho tělo, ale ne jeho ďábla. Nyní může být naráz na několika místech. Nyní už není k zastavení, už nikdy. Nemůžeš bojovat s duchem. Vzdej to, Riley. Nemůžeš nic udělat. A já také ne. Mohu jen dosáhnout toho, aby se mi ta samá věc nestala znovu.”

“Nezavěšuj! Potřebuji, abys pro mě udělala ještě něco.”

Následoval okamžik ticha. Potom Marie řekla, “Co? Co je to teď, Riley?”

“Potřebuji, abys zůstala na tomto telefonu a potřebuji, abys ze své pevné linky zavolala 911.”

Mariin hlas se změnil zabručení. “Jéžiš, Riley. Kolikrát ti mám říkat, že jsem svou pevnou linku odpojila?”

Ve zmatení na to Riley zapomněla. Marie skutečně zněla trochu naštvaně. To bylo dobré. Zloba je lepší, než panika.

“Kromě toho,” pokračovala Marie, “k čemu je dobré volat 911? Co mohou udělat, aby mi pomohli? Nikdo nemůže pomoci. On je všude. Dostane mě dřív nebo později. A tebe dostane taky. Možná lepší, abychom to obě vzdaly.”

Riley měla pocit, že je vše zmařeno. Mylné představy Marie začínaly nabírat vlastní těžko řešitelnou logiku. A ona neměla čas, aby Marie přesvědčila, že Peterson není duch.

“Jsme přítelkyně, že ano, Marie?” řekla nakonec Riley. “Jednou jsi mi řekla, že pro mě uděláš cokoli. Je to pravda?”

Marie začala znovu plakat.

“Samozřejmě, že to je pravda.”

“Tak zavěs a zavolej 911. Nemusí existovat důvod. Nemusí to být k něčemu dobré. Prostě to udělej, protože to po tobě chci.”

Následovalo dlouhé ticho. Riley ani neslyšela Marie dýchat.

“Já vím, že to chceš vzdát, Marie. Já to chápu. Je to tvá volba. Ale já to vzdát nechci. Možná to je hloupé, ale nechci. Proto tě žádám, abys zavolala 911. Protože jsi řekla, že pro mě uděláš cokoli. A já chci, abys to udělala. Já potřebuji, abys to udělala. Pro mě.”

Ticho pokračovalo. Byla Marie stále na telefonu?

“Slibuješ?” zeptala se.

Telefonát skončil cvaknutím. Jestli Marie zavolá o pomoc nebo ne, Riley nemohla nic nechat náhodě. Zvedla mobil a vyťukala 911.

“Toto je Zvláštní Agentka Riley Paige, FBI,” řekla, když se ozval operátor. “Volám kvůli možném vetřelci. Někomu, kdo je extrémně nebezpečný.”

Riley dala operátorovi adresu Marie.

“Posíláme tam okamžitě tým,” řekl operátor.

“Dobře,” řekla Riley a ukončila hovor.

Potom Riley znovu zavolala na číslo Marie, ale nikdo to nezvedl.

Někdo se tam musí dostat včas, pomyslela si. Někdo tam musí dojet hned teď.

Mezitím zápolila s novou vlnou temných vzpomínek. Musí se dát do kupy. Ať se teď stane cokoli, musí zůstat při smyslech.

Když zahlédla Mariin městský dům z červených cihel, pocítila Riley zděšení. Ještě nepřijela žádná záchranná vozidla. Zaslechla v dáli policejní sirény. Byly na cestě.

Riley zaparkovala své auto přes dvě parkovací místa a vyrazila ke vstupním dveřím, uvědomila se, že je tu jako první. Když sáhla na kouli u dveří, dveře se otevřely. Ale proč nebylo zamčeno?

Vstoupila dovnitř a vyndala svou zbraň.

“Marie!” vykřikla Riley. “Marie!”

Bez odpovědi.

Riley si byla jistá, že se zde stalo něco strašného – nebo se to děje právě nyní. Vstoupila do předsíně.

“Marie!” zakřičela znovu. Dům byl ztichlý.

Policejní sirény byly nyní hlasitější, ale žádná pomoc ještě nepřišla.

Riley se začínala obávat nejhoršího – že tu Peterson byl a třeba tu ještě je.

Procházela temně osvětlenou halou. Volala Mariino jméno, zatímco se dívala na každé dveře. Mohl by být ve skříni nalevo? A co třeba vpravo, za dveřmi do koupelny?

Jestli se setká s Petersonem, nebude jím znovu unesena.

Zabije toho bastarda jednou provždy.

Kapitola 22

I přes Rileyiny telefonáty Marie zpátky nezavolala. V domě nebyly žádné jiné zvuky než ty, které pocházely od ní samé. Místo se zdálo být opuštěné. Šla nahoru po schodech a opatrně vstoupila do otevřených dveří.

Jak zahnula za roh, Riley uvázl dech v krku. Cítila, jako by se pod ní svět propadl

Byla tam Marie: visela ve vzduchu za krk, na laně, které bylo připevněné k lustru na stropě. Na zemi ležely převrhnuté schůdky.

Zdálo se, že se čas zastavil, protože Rileyina mysl odmítala přijmout realitu.

Potom se jí podlomila kolena a ona se chytila futer dveří. Vydala dlouhý, drsný zvuk.

“NEEEE!”

Vyrazila do místnosti, narovnala schůdky a vyškrábala se po nich. Objala pažemi Mariino tělo, aby uvolnila tlak a prsty ohmatala Mariin obličej, hledala stopy po pulzu.

Riley nyní vzlykala. “Buď naživu, Marie. Buď naživu, zatraceně.”

Ale bylo příliš pozdě. Mariin krk byl zlomený. Byla mrtvá.

“Kriste,” řekla Riley a spadla na schůdky. Někde hluboko v břiše ucítila silnou bolest. Také tu chtěla zemřít.

Uběhlo pár minut, Riley si uvědomila, že dole slyší nějaké tlumené zvuky. První pomoc je tu. Familiární emoční mechanismus se v ní nastartoval. Základní lidský strach a zármutek nahradila chladná, profesionál efektivita.

“Tady nahoře!” vykřikla.

Rukávem si utřela slzy v obličeji.

Pět těžce vyzbrojených, v Kevlaru oděných, strážníků vyběhlo po schodech. Žena vpředu byla viditelně překvapená, že vidí Riley.

“Jsem Důstojník Rita Graham, vedoucí týmu,” řekla. “Kdo jste vy?”

Riley sestoupila z žebříku a ukázala svůj odznak. “Zvláštní Agentka Riley Paige, FBI.”

Žena se neklidně podívala.

“Jak jste se sem dostala dřív než my?”

“Byla to moje přítelkyně,” řekla Riley, nyní plně profesionálním způsobem. “Jmenovala se Marie Sayles. Zavolala mi. Řekla mi, že je něco v nepořádku a já už jsem byla na cestě, když jsem zavolala 911. Nedostala jsem se sem včas. Je mrtvá.”

Tým provedl rychlou kontrolu a potvrdil Rileyino prohlášení.

“Sebevražda?” zeptala se Důstojník Graham.

Riley kývla. Neměla vůbec pochyb o tom, že se Marie zabila.

“Co je to?” zeptal se vedoucí týmu a ukázal na složenou kartu, která byla položená na stolku vedle postele. Riley se na kartu podívala. Byl na ní naškrábán sotva čitelný vzkaz:

Toto je jediný způsob.

“Sebevražedný vzkaz?”

Riley pochmurně pokývala. Ale věděla, že toto není obvyklý druh sebevražedné zprávy. Nebylo to vysvětlení a určitě to nebyla omluva.

Je to rada, pomyslela si Riley. Je to rada pro mě.

Tým udělal pár fotek a zapsal si poznámky. Riley věděla, že budou čekat na koronera předtím, než tělo odstraní.

“Promluvme si dole,” řekla Důstojník Graham. Vedla Riley dolů do obývacího pokoje, posadila se na židli a ukázala Riley, aby se také posadila.

Závěsy byly stále zatažené a v místnosti nebylo mnoho světla. Riley chtěla závěsy odhrnout a vpustit dovnitř sluneční svit, ale věděla, že nic nemůže měnit. Sedla si na pohovku.

Důstojník Graham rozsvítila stolní lampu vedle židle.

“Povězte mi, co se stalo,” řekla a vyndala zápisník a tužku. I když měla tvrdý obličej zkušené policajtky, hleděla soucitným pohledem.

“Byla obětí únosu,” řekla Riley. “Téměř před osmi týdny. Obě jsme byly oběťmi. Možná jste o tom četla. Případ Sama Petersona.”

Oči strážnice Grahamové se rozšířily.

“Ó můj Bože,” řekla. “Ten chlap, co týral a zabil všechny ty ženy, ten chlap s pochodní. Tak to jste byla vy – ta agentka, co utekla a vyhodila ho do povětří?”

“Přesně,” řekla Riley. Potom, po chvíli ticha, řekla, “Problém je, že si nejsem jistá, že jsem ho opravdu vyhodila do povětří. Nejsem přesvědčená o tom, že je mrtev. Marie také nevěřila, že je mrtev. Proto ji to nakonec dostalo. Prostě se s tou nejistotou nedokázala vyrovnat. A možná ji znovu pronásledoval.”

Jak Riley pokračovala s vysvětlováním, slova plynula automaticky, téměř jako by se celou tu věc naučila zpaměti. Nyní se cítila naprosto odloučená od místa činu, poslouchala sama sebe, jak podává zprávu o tom, jak se tato hrozná věc udála.

Poté, co pomohla strážnici Grahamové pochopit ten případ, Riley jí řekla, jak kontaktovat příbuzné Marie. Ale jak hovořila, začala se pod její profesionální maskou rodit zloba – chladná, ledová zloba. Peterson získal další oběť. Nevadilo, jestli je mrtvý nebo živý. Zabil Marie.

A Marie zemřela naprosto jistá, že Riley bude jeho další obětí, ať už jeho rukou nebo její vlastní. Riley chtěla Marie uchopit a fyzicky z její hlavy tuto myšlenku vytřást.

Toto není ten jediný způsob! chtěla jí říci.

Ale věřila tomu? Riley nevěděla. Zdálo se být zatraceně příliš toho, co neví.

Koroner dorazil, zatímco Riley a Strážnice Grahamová stále hovořily. Grahamová vstala, aby se s ním sešla. Potom se otočila k Riley a řekla, “Pár minut budu nahoře. Ráda bych, abyste tu zůstala a pak mi ještě pověděla další věci.”

Riley zatřásla hlavou.

“Musím jít,” řekla. “Potřebuji si s někým promluvit.” Vytáhla svou vizitku a dala ji na stůl. “Můžete mi zavolat.”

Strážnice začala něco namítat, ale Riley jí nedala příležitost; vstala a vyšla z Mariina tmavého domu. Měla urgentní záležitosti k vyřízení.

Za hodinu Riley jela na západ, skrze krajinu Virginie.

Skutečně toto chci? zeptala se znovu sama sebe.

Byla vyčerpaná. Minulou noc dobře nespala a nyní si právě prošla noční můrou. Díky bohu, že mezi tím promluvila s Mikem. Pomohl jí uklidnit se, ale byla si jistá, že by nikdy nesouhlasil s tím, co se právě chystala udělat. Nebyla si sama úplně jistá, že je ve správném rozpoložení.

Jela nejrychlejší cestou do Georgetown, do panského domu Senátora Mitche Newbrough. Ten narcistický politik se má z čeho zodpovídat. Něco skrývá, něco, co by mohlo vést ke skutečnému vrahovi. A to ho dělalo částečně zodpovědného za tuto novou oběť.

Riley věděla, že míří do záhuby. Bylo jí to jedno.

Bylo pozdní odpoledne, když zastavila na kruhové cestě před kamenným panstvím. Zaparkovala, vystoupila z auta, a kráčela k enormním vstupním dveřím. Když zazvonila na zvonek, byla uvítána formálně oděným džentlmenem – hádala, že sluhou pana Newbrough.

“Co pro vás mohu udělat, madam?” zeptal se upjatě.

Riley mu ukázala svůj odznak.

“Zvláštní Agentka Riley Paige,” řekla. “Senátor mě zná. Potřebuji s ním hovořit.”

Se skeptickým výrazem se sluha od ní otočil. Pozvedl k ústům vysílačku, zašeptal a pak poslouchal. Sluha se znovu otočil k Riley s poněkud namyšleným úšklebkem.

“Senátor si nepřeje vás vidět,” řekl. “Je o tom poměrně přesvědčený. Na shledanou, madam.”

Ale předtím, než ten muž mohl zavřít dveře, Riley se kolem něj protlačila a vešla do domu.

“Budu informovat ostrahu,” zavolal za ní sluha.

“Poslužte si,” zakřičela Riley přes rameno.

Riley neměla ponětí, kde hledat Senátora. Mohl být kdekoli ve svém velkém panství. Ale došlo jí, že to je jedno. Pravděpodobně ho přinutí, aby přišel za ní.

Směřovala do obývacího pokoje, kde se s ním předtím sešla a svalila se na ohromnou pohovku. Plánovala si udělat naprosté pohodlí, dokud se Senátor neukáže.

Uběhlo jen pár sekund a do místnosti vstoupil velký muž v černém obleku. Riley z jeho chování usoudila, že toto je Senátorova ostraha.

“Senátor vás požádal, abyste odešla,” řekl a překřížil paže.

Riley se z pohovky nepohnula. Pohlédla na muže, hodnotila, jak velkou hrozbu skutečně představuje. Byl pravděpodobně dost velký, aby ji odvedl násilím. Ale její schopnost sebeobrany byla dobrá. Jestli se do ní pustí, bude zraněn víc než jen jeden z nich a některé Senátorovy starožitnosti budou zničeny.

“Doufám, že vám řekli, že jsem z FBI,” řekla a podívala se mu do očí. Velmi pochybovala, že by zamířil zbraní na agenta FBI.

Muž na ni hleděl, nebylo snadné ho zastrašit. Ale nepohnul se směrem k ní.

Riley zaslechla, jak se za ní blíží kroky a potom hlas Senátora.

“Co je to tentokrát, Agentko Paige? Jsem velmi zaneprázdněný člověk.”

Ostraha ustoupila stranou, když před ni předstoupil Newbrough a stál tam. Jeho fotogenický úsměv politika měl sarkastický nádech. Byl chvíli potichu. Riley okamžitě cítila, že se mezi nimi rozpoutá válka názorů. Byla odhodlaná nepohnout se z pohovky.

“Mýlil jste se, Senátore,” řekla Riley. “Na vraždě vaší dcery nebylo nic politického – a také nic osobního. Dal jste mi seznam nepřátel a já jsem si jistá, že jste stejný seznam předal svému pejsánkovi na Úřadu.”

Úsměv Newbrougha se zkroutil do posměšného úšklebku.

“Hádám, že máte na mysli Zvláštního Agenta ve vedení, Carla Waldera,” řekl.

Riley věděla, že její volba slov byla hrubá a že jí jednou bude litovat. Ale právě nyní jí to bylo jedno.

“Ten seznam byl pro Úřad ztrátou času, Senátore,” řekla Riley. “A mezitím byla unesena další oběť.”

Newbrough stál pevně na svém místě.

“Mám informaci, že Úřad provedl zatčení,” řekl. “Podezřelý se přiznal. Ale mnoho toho neřekl, že ano? Je tam nějaké propojení se mnou, tím si můžete být jistá. Vše prozradím, až bude čas. Ujistím se, že Agent Walder to dotáhne až do konce.”

Riley se snažila své pobavení skrýt. Po dalším únosu se Newbrough stále považoval za hlavní cíl vrahovy zloby. Ego toho muže bylo vskutku nehorázné. Jeho schopnost uvěřit, že všechno, co se ho týká, nemá žádné limity.

Newbrough naklonil hlavu ve zdánlivém zájmu.

“Ale zdá se, že vy jaksi viníte mě,” řekl. “Jsem tím pohoršen, Agentko Paige. Není moje chyba, že vaše vlastní lajdáctví vedlo k zajetí další oběti.”

Riley brněl obličej rozhořčením. Nedovolila si odpovědět. Řekla by něco příliš hrubého.

Přešel ke skříňce s alkoholem a nalil si velkou sklenici, Riley hádala, že to bude extrémně drahá whisky. Bylo zřejmé, že něco naznačuje tím, že Riley drink nenabízí.

Riley věděla, že je čas, aby řekla svůj názor.

“Když jsem tu byla naposledy, něco jste mi neřekl,” řekla.

Newbrough k ní znovu otočil tvář a dlouze se napil ze své sklenice.

“Neodpověděl jsem na vaše otázky?” řekl.

“To není ono. Jen jste mi něco neřekl. O Rebě. A je na čase, abyste to udělal.”

Newbrough se na ni díval pronikavým pohledem.

“Měla ráda panenky, Senátore?” zeptala se Riley.

Newbrough pokrčil rameny. “Hádám, že to všechny malé dívky,” řekl.

“Nemyslím jako malá dívka. Myslím jako dospělá. Sbírala je?”

“Obávám se, že to nevím.”

Toto byla doposud první slova, která Newbrough vyslovil, kterým Riley skutečně věřila. Muž tak patologicky sebestředný toho nevěděl mnoho o zájmech ostatních – dokonce ani o těch, které měla jeho vlastní dcera.

“Ráda bych si promluvila s vaší ženou,” řekla Riley.

“To určitě ne,” odsekl Newbrough. Nyní přijal nový výraz – takový, jaký na něm Riley vídala v televizi. Podobně jako jeho úsměv, jeho výraz byl pečlivě odzkoušený, bezpochyby ho tisíckrát zkoušel před zrcadlem. Měl za cíl ukázat morální pohoršení.

“Vy ale skutečně nemáte žádné slušné chování, že ano, Agentko Paige?” řekl, jeho hlas se třásl vypočítavou zlobou. “Přijdete do domu, kde se drží smutek, nepřinesete žádnou útěchu, žádné odpovědi pozůstalé rodině. Místo toho děláte skrytá nařčení. Viníte naprosto nevinné lidi za svou vlastní nekompetentnost.”

Zakroutil hlavu jako gesto právoplatného ublížení.

“Jaká jste zlá a krutá malá žena,” řekl. “Musela jste způsobit ohromnou bolest už mnoha lidem.”

Riley měla pocit, jako by ji udeřil do břicha. Toto byla taktika, na kterou se nepřipravila – naprostý obrat morální zodpovědnosti. A on ji udeřil její vlastní upřímnou vinou a vlastními pochybnostmi.

Přesně ví, jak to na mě hrát, pomyslela si.

Věděla, že musí okamžitě odejít, nebo udělá něco, čeho bude litovat. Doslova ji pobízel tím směrem. Aniž by řekla slovo, vstala z pohovky a vyšla z obývacího pokoje a směrem k východu.

Zaslechla za sebou volat Senátorův hlas.

“Vaše kariéra skončila, Agentko Paige. Chci, abyste to věděla.”

Riely se protáhla kolem sluhy a vyšla ven ze dveří. Nastoupila do auta a rozjela se.

Zachvátila ji vlna rozhořčení, frustrace a vyčerpání. Ve hře byl život ženy a nikdo na tomto světě jí nejde zachránit. Byla si jistá, že Walder jen rozšiřuje oblast k prohledání kolem Gummova bytu. A Riley si byla jistá, že hledají na nesprávném místě. Bylo na ní, aby něco udělala. Ale už neměla ponětí, co provést. Přijít sem určitě ničemu nepomohlo. Mohla vůbec ještě důvěřovat vlastnímu úsudku?

Riley nejela ani deset minut, když jí zabzučel mobil. Podívala se na něj a uviděla, že to je zpráva od Waldera. Neměla potíže s tím uhodnout, co v ní je.

No, pomyslela si hořce. Alespoň Senátor neplýtval časem.

Kapitola 23

Když Riley dorazila do Quantica a vešla do Oddělení behaviorální analýzy, velitel a Bill na ni čekali ve Walderově kanceláři. Uvědomila si, že Bill musel být zavolán pouze kvůli tomuto setkání.

Zvláštní Agent Carl Walder, zodpovědný za vedení, vstal od svého stolu.

“Senátorův pejsánek?” řekl Walder, jeho dětská tvář se zkroutila zlostí.

Riley sklopila oči. Opravdu s touto poznámkou zašla příliš daleko.

“Omlouvám se, pane,” řekla.

“Omluvy nestačí, Agentko Paige,” řekl Walder. “Totálně jste vykolejila. Co jste si myslela, když jste šla k Senátorovi domů a takhle ho konfrontovala? Máte ponětí, jakou škodu jste nadělala?”

Tou “škodou,” jak si byla Riley jistá, myslel Walder jeho vlastní osobní zostuzení. Kvůli tomu se opravdu moc netrápila.

“Už jste našli Cindy McKinnon?” zeptala se tlumeným hlasem.

“Ne, po pravdě řečeno, tu jsme nenašli,” řekl Walder ostře. “A upřímně, vy nám ji najít nepomůžete.”

Riley to zasáhlo.

“Já vám nepomůžu?” odpověděla. “Pane, pořád vám říkám, že jste obvinili špatného muže a míříte špatným—”

Riley se zastavila uprostřed věty.

Cindy MacKinnon byla tou, na kom nyní záleželo, ne neustále boje mezi Walderem a Riley. Toto nebyl čas na bezvýznamné hašteření. Když znovu promluvila, bylo to mírnějším tónem.

“Pane, i když cítím, že něco zatajuje, možná jsem udělala chybu, že jsem jednostranně šla a navštívila Senátora, abych to s vámi předem odsouhlasila, a omlouvám se. Ale na okamžik na mne zapomeňte. Ta ubohá žena je nezvěstná už víc než dvacet čtyři hodin. Co když mám pravdu a uvěznil ji někdo jiný? Čím si právě nyní prochází? Kolik má ještě času?”

Bill opatrným hlasem dodal, “Tu možnost bychom měli zvážit, pane.”

Walder se posadil a chvíli nic neříkal. Riley podle jeho výrazu hádala, že se také o tu možnost zajímá. Potom velmi pomalu promluvil a každé slovo zdůraznil.

“Úřad se o to postará.”

Riley nevěděla, co říci. Úplně nerozuměla, co má Walder na mysli. Přiznával své možné chyby? Nebo byl stále odhodlaný neodklonit se od svého stávajícího směru?

“Posaďte se, Agentko Paige,” řekl Walder.

Riley si sedla na židli vedle Billa, který se na ni podíval s rostoucími obavami.

Walder řekl, “Dnes jsem se dozvěděl, co se stalo s vaší přítelkyní, Riley.”

Riley sebou trochu trhla. Nebyla překvapená, že Walder ví o Mariině smrti. Nakonec bylo jisté, že se Úřad dozví o tom, že byla první na místě činu. Ale proč o tom mluvil právě teď? Zaslechla v jeho hlase náznak soucitu?

“Co se stalo?” zeptal se Walder. “Proč to udělala?”

“Už s tím nemohla dál žít,” řekla Riley šeptem.

“Nemohla žít s čím?” zeptal se Walder.

Nastalo ticho. Riley nemohla dát dohromady odpověď na tuto otázku.

“Zaslechl jsem, že si nemyslíte, že Peterson je mrtvý,” řekl Walder. “Hádám, že dokážu pochopit, proč se té myšlenky nemůžete zbavit. Ale musíte si uvědomit, že to nedává smysl.”

Nastalo další odmlčení se.

“Řekla jste o tom vaší přítelkyni?” zeptal se Walder. “Řekla jste jí o této vaší obsesivní myšlence?”

Rileyin obličej zrudl. Věděla, co přijde poté.

“Byla na to příliš křehká, Agentko Paige,” řekl Walder. “Měla jste vědět, že jí to zlomí. Měla jste mít lepší úsudek. Ale upřímně, Agentko Paige, váš úsudek je v troskách. Nerad to říkám, ale je to pravda.”

Viní mě za smrt Marie, uvědomila si Riley.

Riley nyní zápasila se slzami. Nevěděla, zda to jsou slzy žalu nebo pobouření. Neměla ponětí, co říci. Kde má začít? Věděla, že tu myšlenku nedostala do Mariiny hlavy. Ale jak mohla přinutit Waldera, aby to pochopil? Jak mohla vysvětlit, že Marie měla své vlastní důvody zpochybňovat, že je Peterson mrtvý?

Bill znovu promluvil. “Pane, jednejte s ní mírně, dobře?”

“Myslím, že jsem k ní byl příliš mírný, Agente Jeffreys,” řekl Walder, jeho hlas se stal tvrdším. “Myslím, že jsem byl příliš trpělivý.”

Walder se jí chvíli díval do očí.

“Dejte mi vaši zbraň a odznak, Agentko Paige,” řekl nakonec.

Riley zaslechla Billa, jak nevěřícně vydechl.

“Pane, toto je šílené,” řekl Bill. “Potřebujeme ji.”

Ale Riley to nemusel říkat dvakrát. Vstala ze židle, vyndala svou zbraň a odznak. Položila je na Walderův stůl.

“Svou kancelář si můžete beze spěchu vyklidit až bude čas,” řekl Walder, jeho hlas byl pevný a bez emocí. “Zatím byste měla jít domů a odpočinout si. A vrátit se k terapii. Potřebujete ji.”

Jak se Riley otočila, aby odešla z místnosti, Bill vstal, jako by chtěl jít s ní.

“Vy zůstaňte, Agente Jeffreys,” žádal Walder.

Rileyin pohled se střetl s Billovým. Pohledem mu řekla, aby uposlechl. Tentokrát určitě. Pokýval na ni zasaženým výrazem. Potom Riley odešla z kanceláře. Jak kráčela halou, cítila se chladná a otupělá, přemýšlela, co si nyní počne.

Když vyšla ven, na chladné noční ovzduší, začaly jí konečně téct slzy. Ale byla překvapená, když si uvědomila, že to jsou slzy úlevy a ne zoufání si. Poprvé za mnoho dní se cítila osvobozená, bez všech frustrujících omezení.

Jestli nikdo jiný nehodlá udělat to, co je třeba, je to stále na ní. Ale konečně jí nikdo nebude říkat, jak má dělat svou práci. Najde vraha a zachrání Cindy MacKinnon – ať to stojí, co to stojí.

Když později Riley vyzvedla April a jela domů, zjistila, že jak přijely domů, nebyla schopná udělat večeři. Stále ji pronásledoval obličej Marie a ona se cítila unavenější, než kdy jindy.

“Měla jsem špatný den,” řekla April. “Hrozný den. Budou stačit grilované sýrové sendviče?”

“Nemám ani hlad,” řekla April. “Gabriela mě pořád něčím cpe.”

Riley pocítila zoufalé bodnutí. Další selhání, pomyslela si.

Ale pak se April znovu podívala na svou matku s náznakem soucitu.

“S grilovaným sýrem budou dobré,” řekla. “Já je udělám.”

“Děkuji,” řekla Riley. “Jsi drahoušek.”

Cítila, jak se jí trochu zlepšila nálada. Alespoň dnes večer nebude doma žádná rozepře. Skutečně potřebovala malou pauzu.

Měly rychlou a tichou večeři a pak šla April do svého pokoje, aby si dokončila domácí úkol a šla spát.

I když byla Riley hodně vyčerpaná, nemohla ztrácet čas. Pustila se do práce. Otevřela laptop, vytáhla mapu s rozmístěním obětí a vytiskla si sekci, kterou si chtěla prostudovat.

Riley na mapě pomalu zakreslila trojúhelník. Linky spojily tři místa, kde byly nalezeny oběti. Nejsevernější místo označovalo, kde bylo odhozeno tělo Margaret Geraty na farmě před dvěma roky. Bod na západě označoval místo, kde byla Eileen Rogers pečlivě umístěna blízko Daggettu, asi před šesti měsíci. Nakonec ten nejjižnější bod označoval, kde vrah dosáhl naprostého mistrovství, když naaranžoval Rebu Frye u potůčku v parku Mosby.

Riley znovu a znovu zakroužkovala tu oblast, přemýšlela, přemítala. Možná, že někde v této oblasti bude brzy nalezena další žena – jestli už tam není mrtvá. Nebylo času na zbyt.

Riley svěsila hlavu. Byla tak unavená. Ale v sázce byl život ženy. A zdálo se, že je nyní na Riley, aby ji zachránila – bez oficiální pomoci nebo svolení. Dokonce ani Bill ji nepomůže. Ale mohla by tento případ rozluštit úplně sama?

Musí to zkusit. Musí to udělat pro Marie. Musí Mariině duši dokázat – a možné i sama sobě – že sebevražda nebyla tou jedinou možností.

Riley se na trojúhelník zamračila. Byl to dobrý odhad, když si myslela, že oběť je nyní držena někde v této oblasti o tisíci čtverečních mílí.

Jen musím hledat na tom správném místě, pomyslela si. Ale kde?

Věděla, že bude muset zredukovat oblast k prohledání a to nebude snadné. Alespoň, že nějakou část té oblasti už znala.

Nejvyšší část trojúhelníku, bod, který byl nejblíže Washingtonu, byla nejluxusnější oblastí, bohatou a privilegovanou. Riley si byla více než jistá, že z takového zázemí vrah nepocházel. Kromě toho určitě zadržoval oběti na místě, kde je nikdo neuslyší křičet. Forensní technici nenašly u ostatních žen známky po tom, že by měly zacpaná nebo zalepená ústa. Riley nakreslila X na té relativně zámožné oblasti.

Dva jižní body byly oba parky. Mohl vrah schovávat ženu v pronajaté lovecké chatce nebo v kempu?

Riley o tom přemýšlela.

Ne, rozhodla se. To by bylo příliš dočasné.

Její instinkt jí říkal, že tento muž operuje mimo svůj vlastní domov – možná v domě, kde žil celý svůj život, kde strávil neobvykle mizerné dětství. Bavilo by ho brát své oběti právě tam. Brát si je s sebou domů.

Takže přeškrtla parky. Zbývaly hlavně farmy a malá města. Riley se domnívala, že hledá farmářský dům někde v té oblasti.

Znovu se podívala na mapu na svém počítači, potom se podívala zblízka na oblast, o které uvažovala. Byla zklamaná při pohledu na spleť podružných silnic. Jestli má pravdu, vrah žil na nějaké staré uprášené farmě v tom labyrintu. Ale bylo tam příliš mnoho silnic, aby je rychle prohledala autem – a kromě toho farma možná ani nebude ze silnice vidět.

Ze zoufalství nahlas zaskučela. Celá ta záležitost se zdála být každým okamžikem zoufalejší. Strašná bolest ze ztráty a nezdaru znovu hrozila, že propukne.

Ale potom nahlas prohlásila, “Panenky!”

Připomněla si závěr, ke kterému přišla včera – že vrah si pravděpodobně všiml svých obětí v jediném obchodě, který prodává panenky. Ale kde může ten obchod být?

Nakreslila další malý tvar na papírovou mapu. Byl umístěný východně od velkého trojúhelníku a jeho rohy označovaly místa, kde žily ty čtyři ženy. Někde v té oblasti, tím si byla dost jistá, byl obchod, kde všechny ženy koupily panenky a kde se na ně vrah zaměřil. Nejprve bude muset najít ten obchod, až potom bude moci vystopovat místo, kam ženy odvezl.

Znovu otevřela mapu na svém počítači a zvětšila si ji. Nejvýchodnější část menší oblasti nebyla moc daleko od místa, kde žila Riley. Viděla, že státní silnice vytváří oblouk, který se táhl západně, skrze několik malých měst, žádné z nich nebylo bohaté ani historické. Byla to taková města, která hledala. A v každé m z nich byl bezpochyby nějaký obchod s hračkami nebo s panenkami.

Tu menší mapu vytiskla a pak znovu hledala obchody v každém městě. Nakonec Riley svůj počítač zavřela. Musí se vyspat.

Zítra vyrazí hledat Cindy MacKinnon.

Kapitola 24

Když Riley zastavila v Glendive, začínalo se stmívat. Byl to dlouhý den a cítila se zoufale. Čas utíkal příliš rychle a stejně tak každá možnost, najít jakákoli vodítka, která by zachránila život.

Glendive bylo osmé město na trase. Riley se, doposud v každém městě, zastavila v obchodech, které prodávaly hračky a panenky, pokládala otázky komukoli, kdo s ní byl ochoten promluvit. Byla si jistá, že ještě nenašla obchod, který hledá.

Nikdo si v žádném z obchodů nevzpomínal na to, že by spatřil ženy na fotografiích, které jim ukázala. Samozřejmě, že ty ženy byly obdobného věku a vzezření jako tucet jiných, se kterými se obchodník setkal v daný týden. Co bylo ještě horší, žádná z panenek, které Riley spatřila vystavené, jí nepřipadala jako pravděpodobná inspirace pro aranžování obětí.

Když přijela do Glendive, Riley měla zvláštní pocit déjà vu. Hlavní silnice vypadala záhadně podobně, jako ty ve většině ostatních měst, s cihlovým kostelem, který byl na jedné straně doprovázen kinem a na druhé lékárnou. Všechna tato města se jí začínala, v její unavené mysli, prolínat.

Co jsem si myslela? zeptala se sama sebe.

Předchozí noc chtěla zoufale spát a vzala si předepsané prášky na uklidnění. To nebyl špatný nápad. Ale doplnit je několika panáky whisky nebylo moudré. Nyní trpěla silnou bolestí hlavy, ale musela pokračovat dál.

Jak zaparkovala auto u obchodu, který si plánovala prohlédnout, viděla, jak denní světlo slábne. Zrazeně si povzdychla. Dnes večer potřebovala zkontrolovat ještě jeden obchod v dalším městě. Bude trvat alespoň tři hodiny, než se dostane zpět do Fredericksburgu a vyzvedne April v Ryanově domě. Kolikátou noc už přišla pozdě?

Vyndala mobil a zavolala domů. Doufala, že to zvedne Gabriela. Místo toho zaslechla Ryanův hlas.

“Co je to, Riley?” zeptal se.

“Ryane,” zadrmolila Riley, “Je mi to moc líto, ale—”

“Znovu přijedeš pozdě,” řekl Ryan a dokončil její větu.

“Jo,” řekla Riley. “Promiň.”

Nastalo ticho.

“Hele, je to vážně důležité,” řekla nakonec Riley. “Život jedné ženy je v nebezpečí. Musím dokončit, co právě dělám.”

“Tohle už jsem předtím slyšel,” řekl Ryan nesouhlasným tónem. “Vždycky je to otázka života a smrti. No, tak pokračuj. Postarej se o to. Já jen, že začínám přemýšlet, proč se obtěžuješ April vůbec vyzvedávat. Mohla by tu rovnou zůstat.”

Riley pocítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Přesně tak, jak se obávala, Ryan zněl jako by se připravoval na boj o péči o dítě. A nebylo to kvůli upřímné touze vychovat April. Měl dost práci s tím, aby se zajímal o svou dceru. Jen chtěl Riley způsobit bolest.

“Přijedu a vyzvednu si ji,” řekla Riley a snažila se mít vyrovnaný hlas. “O tomhle si můžeme promluvit později.”

Telefonát ukončila.

Potom vystoupila z auta a ušla krátkou vzdálenost k obchodu – Butik s panenkami u Debbie, bylo jeho jméno. Vstoupila dovnitř a viděla, že jméno bylo trochu troufalé na to, že obchod prodával poměrně obyčejné značkové zboží.

Není tu nic osobitého nebo fajnového, uvědomila si.

Zdálo se nepravděpodobné, že to je to místo, které hledá. Obchod, který si představovala, musí být alespoň trochu zvláštní, místo, které inspiruje svou pověstí, která láká zákazníky z okolních měst. I tak ho musela Riley prozkoumat, aby si byla absolutně jistá.

Riley přišla k přepážce, kde byla u pokladny vysoká, postarší žena, s tlustými brýlemi a ptačími rysy.

“Jsem Zvláštní Agentka Riley Paige, FBI,” řekla a znovu se cítila nahá, bez svého odznaku. Doposud se s ní úředníci byli ochotní bavit i bez ní. Doufala, že tato žena také.

Riley vyndala čtyři fotografie a dala je na pult.

“Ráda bych věděla, zda jste viděla některou z těchto žen,” řekla a ukázala na fotky, jednu po druhé. “Pravděpodobně si nevzpomínáte na Margaret Geraty—byla by tu tak před dvěma roky. Ale Eileen Rogers by sem přišla tak před šesti měsíci a Reba Frye by si koupila panenku tak před šesti týdny. Tato poslední žena, Cindy MacKinnon, by zde byla před týdnem.”

Žena zblízka pohlédla na fotografie.

“Ach, Bože,” řekla. “Mé oči už nejsou to, co bývaly. Počkejte, podívám se zblízka.”

Vzala lupu a pohlédla si fotky. Mezitím si Riley všimla, že v obchodě je někdo další. Byl to poměrně domácký muž, průměrné výšky a postavy. Měl na sobě tričko a onošené dříny. Riley by ho téměř přehlédla, kdyby nebylo jednoho velmi důležitého detailu.

Nesl kytici růží.

Tyto růže byly pravé, ale kombinace růží a panenek by mohla signalizovat vrahovu obsesi.

Muž se na ni nedíval. Jistě zaslechl, jak prohlásila, že je z FBI. Vyhýbal se očnímu kontaktu?

V ten moment se ozval hlas té ženy.

“Nemyslím si, že jsem některou z nich viděla,” řekla. “Ale jak jsem řekla, už tak dobře nevidím. A nikdy jsem si moc dobře obličeje nepamatovala. Je mi líto, že jsem nemohla být více nápomocna.”

“To je v pořádku,” řekla Riley, zatímco si ukládala fotky zpět do kabelky. “Děkuji za váš čas.”

Otočila se, aby se znovu podívala na toho muže, který si nyní prohlížel nedaleký regál. Její tep se zrychlil.

To by určitě mohl být on, pomyslela si. Jestli si koupí panenku, budu vědět, že to je on.

Ale nehodilo se jí, aby tam tak stála a hleděla na něj. Jestli je vinen, pravděpodobně se neprozradí. Mohl by jí uniknout.

Usmála se na obchodnici a odešla.

Venku Riley ušla krátkou vzdálenost kolem bloku a stála tam a čekala. Uběhlo jen pár minut předtím, než se otevřely dveře obchodu a muž vyšel ven. Stále v jedné ruce držel růže. V druhé držel tašku s nově zakoupeným zbožím. Zahnul a začal kráčet po chodníku směrem od Riley.

Riley se za ním vydala dlouhými kroky. Zhodnotila jeho velikost a postavu. Byla o trochu vyšší než on a pravděpodobně o trochu silnější. Pravděpodobně byla lépe trénovaná. Nenechá ho uniknout.

Jak procházel kolem úzké uličky, muž za sebou musel zaslechnout její kroky. Otočil se a náhle se na ni podíval. Ukročil stranou, jako by jí chtěl uhnout z cesty.

Riley ho zatlačila stranou do uličky – zatlačila ho tvrdě a hrubě. Prostor byl úzký, špinavý a šerý.

Zmatený muž upustil jak balíček, tak růže. Květiny se rozsypaly po chodníku. Pozvedl ruku, jako by ji chtěl odstrčit.

Ona tu ruku uchopila a zkroutila mu ji za zády, obličej mu natlačila na cihlovou zeď.

“Jsem Zvláštní Agentka Riley Paige, FBI,” vyhrkla. “Kde držíte Cindy MacKinnon? Je stále naživu?”

Muž se třásl od hlavy k patě.

“Kdo?” zeptal se třesoucím se hlasem. “Nevím, co myslíte.”

“Nehrajte si se mnou,” odsekla Riley, bez svého odznaku se cítila víc než nahá – a obzvláště bez své zbraně. Jak měla přivést tohohle chlápka, aniž by tasila zbraň? Od Quantica byla daleko a ni neměla partnera, aby jí pomohl.

“Dámo, nemám ponětí, co to má být,” řekl muž a vyhrkly mu slzy.

“K čemu jsou tyto růže?” dožadovala se Riley. “Pro koho jsou?”

“Mou dceru!” vykřikl muž. “Zítra má svoje první koncert piana.”

Riley ho stále držela za pravou paži. Mužova levá ruka byla položená na zdi. Riley si náhle všimla něčeho, čeho si dosud nevšimla.

Muž měl snubní prsten. Byla si jistá, že vrah nebyl ženatý.

“Koncert piana?” řekla.

“Studenti paní Tully,” naříkal. “Můžete se zeptat kohokoli ve městě.”

Riley trochu povolila svůj stisk.

Muž pokračoval, “Koupil jsem tyto růže na oslavu. Až se bude klanět. Také jsou jí koupil panenku.”

Riley pustila mužovu paži a přešla tam, kde upustil svůj balíček. Zvedla ho a vytáhla jeho obsah.

Byla to opravdu panenka – taková pro dospívající dívky, která ji vždy urážela a zneklidňovala, celá sexy s plnými rty a bujným poprsím. Ale i když byla příšerná, nevypadala vůbec jako ty panenky, které viděla u Daggettu. To byla panenka pro malé holčičky. Stejně jako ta panenka, kterou viděla na fotce Cindy MacKinnon a její neteře – vyšňořená a se zlatými vlasy a oblečená v růžovém.

Má nesprávného muže. Zalapala po dechu.

“Promiňte,” řekla muži. “Zmýlila jsem se. Je mi to moc líto.”

Stále se třesoucí šokem a zmatením, muž začal sbírat růže. Riley se ohnula, aby mu pomohla.

“Ne! Ne!” prohlásil muž. “Nepomáhejte mi! Držte se pryč! Prostě – jděte ode mne pryč!”

Riley se otočila a vyšla z uličky, nechala tam opuštěného muže, aby sesbíral růže pro svou dceru a panenku. Jak mohla dovolit, aby se toto přihodilo? Proč s ním zašla tak daleko? Proč si nevšila mužova snubního prstenu v momentě, kdy ho spatřila?

Odpověď byla jednoduchá. Byla vyčerpaná a bolela ji hlava. Nesoustředila se.

Jak napůl omráčeně kráčela po chodníků, všimla si neonového nápisu ve výkladní skříni. Chtěla se napít. Cítila, že se potřebuje napít.

Zašla do spoře osvětleného místa a posadila se k baru. Barman měl práci s jiným zákazníkem. Riley přemýšlela, co asi právě dělá ten muž, kterého právě obtěžovala. Volal na policii? Bude sama zanedlouho zadržená? To by byla jistě hořká ironie.

Ale spíš hádala, že muž policii nezavolá. Nakonec by měl potíže s vysvětlováním, co se právě přihodilo. Možná by se dokonce cítil trapně, že na něj zaútočila žena.

A stejně, jestli zavolal policii, byli na cestě, aby se jí chopili, není k ničemu, snažit se utéct. Jestli bude muset, bude čelit následkům svých činů. A možná si zasloužila být zajatá. Vzpomněla si na konverzaci s Mikem Nevinsem, jak jí nasměřoval pozornost na její vlastní pocity bezvýznamnosti.

Možná je správné, že se cítím bezvýznamná, pomyslela si. Možná by bylo bývalo lepší, kdyby měl byl Peterson zabil.

Barman k ní přistoupil.

“Co si dáte, madam?” zeptal se.

“Bourbon s ledem,” řekla Riley. “Dvojitý.”

“Hned to bude,” řekl barman.

Připomněla si, že pro ni není typické pít, když pracuje. Její mučivá rekonvalescence z PTSD byla poznačena občasnými vlnami intenzivního pití, ale myslela si, že tohle už má za sebou.

Usrkla si. Tvrdý drink jí připadal uklidňující.

Stále potřebovala dojet ještě do jednoho města a pohovořit s ještě alespoň jednou osobou. Ale potřebovala si něčím uklidnit nervy.

No, pomyslela si s hořkým úsměvem, alespoň nejsem oficiálně ve službě.

Rychle dopila drink a potom se přemluvila, že už si další neobjedná. Obchod z hračkami v dalším městě bude brzy zavírat a ona se tam musí okamžitě vydat. Cindy MacKinnon ubýval čas – pokud už jí úplně nevypršel.

Jak opouštěla bar, Riley cítila, že kráčí po okraji známé propasti. Myslela si, že nechala všechnu tu hrůzu, bolest a sebe litování za sebou. Už jí to zase dohánělo?

Přemýšlela, jak ještě dlouho může vyhýbat její smrtelné přitažlivosti?

Kapitola 25

Mobil Riley se rozezvonil brzy ráno. Seděla u konferenčního stolku a dívala se na mapu, podle které se řídila včera, plánovala pro dnešek novou cestu. Když viděla, že volá Bill, znervózněla. Budou to dobré nebo špatné zprávy?

“Co se děje, Bille?”

Slyšela, jak její bývalý partner zoufale vzdychl.

“Riley, sedíš?”

Riley posmutněla. Byla ráda že sedí. Už věděla, že tón Billova hlasu je předzvěstí jediné strašné věci a cítila, jak jí hrůzou ochably svaly.

“Našli Cindy MacKinnon,” řekl Bill.

“A je mrtvá, že ano?” řekla Riley a zalapala po dechu.

Bill chvíli nic neříkal. Ale jeho odmlčení se bylo odpovědí na Rileyinu otázku. Riley cítila, jak má v očích slzy – slzy z šoku a bezmoci. Bránila se jim, byla odhodlaná nebrečet.

“Kde ji našli?” zeptala se Riley.

“Dost daleko na západ od těch ostatních obětí, v národním lese, téměř na hranici se Západní Virginií.”

Podívala se na svou mapu. “Jaké je nejbližší město?” Pověděl jí to a ona našla přibližnou polohu. Nebylo to uprostřed trojúhelníku, který tvořily ostatní tři lokality, kde byla těla předtím nalezena. Ale i tak zde musí existovat nějaký vztah k ostatním lokalitám. Nedokázala ale říci, jaký.

Bill pokračoval v popisu zjištění.

“Dal ji na otevřené místo vedle útesu, kolem nejsou žádné stromy. Právě teď jsem na místě činu. Je to strašné. Začíná být odvážnější, Riley.”

A jedná rychleji, pomyslela si zoufale Riley. Tuto oběť nechal naživu jen několik dní.

“Takže Darrell Gumm skutečně není ten správný chlápek,” řekla Riley.

“Ty jsi jediná, kdo to říkal,” odpověděl Bill. “Měla jsi pravdu.”

Riley měla potíže situaci pochopit.

“Takže Gumm už byl propuštěn?” zeptala se.

Bill otráveně zabručel.

“Ani náhodou,” řekl. “Bude proti němu vzneseno obvinění za maření policejního výkonu. Musí se proti čemu obhajovat. Ne, že by mu na tom záleželo. Ale budeme se snažit utajit jeho jméno před zprávami, co to jen půjde. Ten nemorální pitomec si nezaslouží publicitu.”

Mezi nimi se rozhostilo ticho.

“Zatraceně, Riley,” řekl nakonec Bill, “kdyby tě jen Walder poslechl, možná bychom ji zachránili.”

Riley o tom měla pochybnosti. Neměla žádná konkrétní vodítka; ale možná se správně soustředěnou výpomocí se mohlo něco během těch pár vzácných hodin objevit.

“Máš nějaké fotky?” zeptala se. Srdce jí bušilo.

“Jo, Riley, ale—”

“Já vím, že mi je nemáš ukazovat. Ale já je musím vidět. Mohl bys mi je poslat?”

Po chvíli tichu řekl Bill, “Hotovo.”

Za pár okamžiků se Riley dívala na sérii strašných obrázků na svém mobilu. Ten první byl její obličej zblízka, který viděla jen před pár dny. Předtím ta žena zářila láskou nad šťastnou malou dívenkou a její zbrusu novou panenkou. Ale tento obličej byl sinalý, oči byly přišité otevřené, přes rty měla nakreslený ohavný úsměv.

Jak si prohlížela další obrázky, uviděla že vyobrazení je stejné, jako způsob naaranžování Reby Frye. Byly tam všechny detaily. Póza byla přesná. Tělo bylo nahé a roztažené, seděla toporně zpříma jako panenka. Umělou růži měla na zemi mezi nohama.

Toto byl vrahův podpis, jeho zpráva. Toto byl efekt, kterého chtěl celou dobu docílit. Dosáhl mistrovství u své oběti číslo tři a čtyři. Riley perfektně dobře věděla, že je připravený to udělat znovu.

Poté, co shlédla obrázky, Riley zavolala zpět Billovi.

“Je mi to tak líto,” řekla hlasem zastřeným hrůzou a smutkem.

“Jo, mně taky,” řekl. “Ale máš nějaké nápady?”

Riley si v hlavě znovu promítla obrázky, které právě viděla.

“Hádám, že paruka a růže jsou stejné jako ostatní,” řekla. “Stužka taky.”

“Přesně. Vypadají stejně.”

Znovu se odmlčela. Jaké stopy doufal Billův team, že najde?

“Obdržel jsi telefonát dost brzy, abys zkontroloval otisky, stopy?” zeptala se.

“Místo činu bylo tentokrát zajištěno brzy. Správce si ji všiml a zavolal přímo Úřadu. Kolem se nepotulovali žádní místní policajti. Ale nenašli jsme nic užitečného. Tenhle chlápek je opatrný.”

Riley chvíli pořádně přemýšlela. Fotky ukazovaly tělo ženy, které sedí v trávě a opírá se o skálu. Hlavou se jí honily otázky.

“Bylo tělo studené?” zeptala se.

“Když jsem přijel, tak už bylo.”

“Jak dlouho si myslíš, že tam bylo?”

Slyšela, jak Bill listuje zápisníkem.

“Nejsem si jistý, ale byla naaranžovaná do pozice brzy po smrti. Podle ztráty barvy do několika hodin. Budeme vědět víc, až se koroner dá do práce.”

Riley cítila, jak v ní roste známá nedočkavost. Chtěla získat jasnější představu o vrahově chronologii.

Zeptala se, “Mohl ji naaranžovat tam, kde ji zabil a pak ji přivést do místa po posmrtné ztuhlosti?”

“Pravděpodobně ne,” řekl Bill. “Nevidím na její pozici nic divného. Nemyslím si, že už byla ztuhlá, když ji sem přivezl. Proč? Ty si myslíš, že ji sem dovezl a pak ji zabil?”

Riley zavřela oči a pořádně se zamyslela.

Nakonec řekla, “Ne.”

“Ty seš jistý?”

“Zabil ji tam, kde ji schovával a pak ji přivezl na místo. Nepřivezl by ji sem živou. Nechtěl by zápasit s člověkem ve své dodávce na místě činu.”

Stále s pevně zavřenýma očima se Riley zaměřila do nitra, aby získala náhled do vrahovy mysli.

“On by si chtěl jen přinést základní pomůcky pro své prohlášení, který se snažil vyjádřit,” řekla. “Jak byla mrtvá, byla pro něj už jen prohlášení. Jako umělecké dílo, už nebyla ženou. Takže ji zabil, umyl ji, usušil, připravil tělo tak, jak chtěl, celé ho pokryl vazelínou.”

Místo činu se jí začínalo v představivosti zobrazovat v plném detailu.

“Dostal ji do lokality a pak nastala posmrtná ztuhlost,” řekla. “Načasoval to perfektně. Poté, co zabil ty tři ženy, už pochopil, jak má pracovat. Nástup posmrtné ztuhlosti pojal jako část svého kreativního procesu. Umístil ji, zatímco tuhla, kousek po kousku. Utvářel ji jako jíl.”

Pro Riley bylo těžké vyjádřit, co dalšího uviděla ve svých představách – nebo v představách vraha. Slova plynula pomalu a bolestivě.

“Když dotvaroval zbytek jejího těla, bradu měla stále na hrudi. Prohmatal svaly na jejích ramenou a krku, zjišťoval, jak jsou ještě ohybné, a zaklonil jí hlavu. Držel ji tam, dokud neztuhla. Možná to zabralo dvě nebo tři minuty. Byl trpělivý. Potom udělal krok zpět a vychutnával si svou práci.”

“Jéžiš,” zamumlal Bill tlumeným, šokovaným hlasem. “Jsi dobrá.”

Riley si hořce povzdychla a neodpověděla. Nemyslela si, že je dobrá – už ne. Byla jen dobrá v tom, vciťovat se do choré mysli. Co to říkalo o ní? Jak to komu pomáhalo? Určitě to nepomohlo Cindy MacKinnon.

Bill se zeptal, “Jak daleko myslíš, že zadržuje své oběti, zatímco jsou ještě naživu?”

Riley si rychle provedla pár výpočtů z hlavy, vizualizovala si mapu oblasti.

“Ne příliš daleko od místa, kde ji vystavil,” řekla. “Pravděpodobně méně než dvě hodiny daleko.”

“To je pořád dost velká oblast.”

Rileyina nálada se každým okamžikem zhoršovala. Bill má pravdu. Neřekla ani jedinou věc, která by mohla pomoci.

“Riley, potřebujeme tě zpět na tomto případu,” řekl Bill.

Riley si pro sebe zabručela.

“Jsem si jistá, že si to Walder nemyslí,” řekla.

Já si to také nemyslím, pomyslela si.

“No, Walder se mýlí,” řekl Bill. “A já mu řeknu, že se mýlí. Dostanu tě zpět do práce.”

Riley chvíli přemýšlela nad Billovými slovy.

“Je to pro tebe příliš riskantní,” řekla nakonec. “Walder tě taky vyhodí, když budeš vířit vodu.”

Bill zakoktal, “Ale—ale Riley—”

“Žádné ‘ale,’ Bille. Jestli se necháš vyhodit, tento případ nikdy nebude vyřešen.”

Bill si povzdychl. Jeho hlas byl unavený a rezignovaný.

“Okay,” řekl. “Ale máš nějaký nápad?”

Riley chvíli přemýšlela. Propast, do které nahlížela posledních pár dnů, se stále více otevírala a prohlubovala. Cítila, že její zbývající odhodlání jí proklouzává mezi prsty. Zklamala a další žena je po smrti.

Ale stále tu možná byla ještě jedna věc, kterou mohla udělat.

“Rodí se mi v hlavě nějaké myšlenky,” řekla. “Dám ti vědět.”

Jak telefonát ukončili, z kuchyně se k Riley dostala vůně kávy a smažené slaniny. Byla tam April. Připravovala snídani od okamžiku, co Riley vstala z postele.

Aniž by ji o to někdo požádal! pomyslela si Riley.

Možná, že trávení svého času se svým otcem ji přinutilo vážit si Riley, alespoň tedy trochu. April nikdy nebyla s Ryanem ráda. Ať už k tomu měla jakýkoli důvod, byla Riley vděčná za i ten nejmenší komfort, jako třeba toto ráno.

Seděla tam a přemýšlela, co dělat dál. Plánovala, že dnes znovu pojede na západ, po nové cestě, kterou si zmapovala. Ale cítila se poražená a naprosto ubitá tou hroznou změnou událostí. Včera na tom nebyla nejlépe a dokonce se i poddala drinku v Glendive. Dnes nemůže udělat totéž, určitě ne v tomto stavu mysli.

Ale umístění podniku bylo stále důležité – možná ještě důležitější, než předtím. Vrah se tam zaměří na svou další oběť, jestli už to neudělal. Riley si sedla k počítači a napsala Billovi email, ke kterému přiložila svou mapu.

Vysvětlila Billovi, která města a které obchody musí být prohledány. Sám Bill by se měl pravděpodobně i nadále soustředit na hledání vrahova domu, napsala. Ale možná by mohl Waldera přesvědčit, aby na Rileyinu trasu vyslal někoho dalšího – pokud Walder nezjistí, že to byl její nápad.

Seděla tam a znovu a znovu se dívala na mapu a pomalu si začínala uvědomovat vzorec, kterého si předtím nevšimla. Nezdálo se, že mají lokality mezi sebou nějaké propojení, ale že jsou od sebe na mapě vzdálené ve tvaru pokřiveného vějíře – oblast byla označená adresami čtyř žen. Jak si ji prohlížela, byla přesvědčenější než předtím, že výběr obětí byl soustředěný k určitému místu, kam všechny chodily, určitý obchod s panenkami. A ať pak vzal vrah oběti kamkoli, pravděpodobně to nebylo daleko od místa, kde je poprvé spatřil.

Ale proč se jim nedařilo ten obchod najít? Zvolila špatný přístup? Byla tak zaměřená na jednou myšlenku, že přehlédla ostatní stopy? Nebo si jen představovala, že existoval nějaký vzor postupu, který ji ale naprosto sváděl z cesty?

Riley naskenovala svou mapu a poslala ji Billovi spolu se svými poznámkami.

“Snídaně je hotová, Mami.”

Když se se svou dcerou posadila, ocitla se Riley, jak znovu bojuje se svými slzami.

“Děkuji,” řekla. Začala potichu jíst.

“Mami, co se děje?” zeptala se April.

Riley byla tou otázkou zaskočená. Zaslechla v hlase své dcery starost? Ta dívka byla většinou kolem Riley dost zamlklá, ale alespoň nebyla už pár dnů neurvalá.

“Nic se neděje,” řekla Riley.

“To není pravda,” řekla April.

Riley nic neodpověděla. Nechtěla April tahat do hrozné reality jejího případu. Její dcera už měla dost starostí.

“To jsi volala s Billem?” zeptala se April.

Riley tiše kývla.

“Kvůli čemu volal?” zeptala se April.

“Nemohu o tom mluvit.”

Mezi nimi se rozhostilo dlouho ticho. Obě dál jedly.

Nakonec se April zeptala, “Ty se pořád snažíš o to, abych s tebou začala mluvit. To ale platí na obě strany, víš. Ty se mnou nikdy nemluvíš. Mluvíš vůbec ještě s někým?”

Riley přestala jíst a z krku se jí dral tlumený vzlyk. Byla to dobrá otázka. A odpověď byla ne. Už s nikým nemluvila. Ale nemohla se přinutit, to přiznat.

Připomněla si, že je sobota a že neveze April do školy. A naplánovala, že April zůstane u svého otce. A i když Riley neplánovala jet západně a hledat stopy, ještě si potřebovala něco vyřídit.

“April, musím si někam zajít,” řekla. “Můžeš tu zůstat sama?”

“Jistě,” řekla April. Poté se opravdu smutným hlasem zeptala, “Mami, mohla bys mi alespoň říci, kam jdeš?”

“Jdu na pohřeb.”

Kapitola 26

Riley dorazila do sálu v Georgetown krátce před začátkem obřadu Marie. Měla hrůzu z pohřbů. Pro ni byly horší, než přijet na místo činu s čerstvě zavražděným tělem. Vždycky do ni nějak hrůzně pronikly. A přesto Riley cítila, že stále něco dluží – nebyla si jistá, co – něco Marii.

Pohřební sál měl fasádu z montovaných cihlových panelů a bílé sloupy u vstupu. Vstoupila do předsálí s kobercem a klimatizací, které vedlo do haly, vytapetovaných tlumenými pastelovými barvami, které neměly působit ani depresivně ani povzbudivě. Ten efekt Riley zasáhl a byla z toho ještě zoufalejší. Přemýšlela, proč nemohou pohřební domy být jen ponurá a ne zrovna lákavá místa, kterými by ale měly být, jako mausolea nebo márnice bez žádného falešného přikrášlování.

Prošla kolem několika místnosti, v některých z nich byly rakve a návštěvníci, jiné byly prázdné, dokud nedošla tam, kde měl být Mariin obřad. Na vzdáleném konci místnosti uviděla otevřenou rakev z naleštěného dřeva s dlouhými měděnými držadly po stranách. Přišly snad dva tucty lidí, mnozí z nich seděli, někteří z nich si povídali z ostatními a šeptali. Do místnosti pronikala mdlá varhanní hudba. Malá řada přihlížejících procházela kolem rakve.

Stoupla si do řady a brzy se ocitla, jak stojí před rakví a dívá se na Marie. I přes veškerou mentální přípravu z toho v Riley hrklo. Mariin obličej byl nepřirozeně pasivní a klidný, ani pokroucený a útrpný, jako byl, když visela na lustru. Tento obličej nebyl ani vystresovaný a vyděšený, jako býval, když spolu hovořily osobně. Zdálo se to nesprávné. Vlastně se to zdálo být horší, než jen nesprávné.

Rychle prošla kolem rakve, všimla si postarší dvojice, která seděla v přední řadě. Domnívala se, že to jsou rodiče Marie. Byli doprovázeni mužem a ženou, kteří byli asi ve věku Riley. Hádala, že to jsou bratr a sestra od Marie. Riley zapátrala ve vzpomínkách na konverzace s Marie a vzpomněla si, že jejich jména jsou Trevor a Shannon. Neměla ponětí, jak se jmenují Mariiny rodiče.

Riley si pomyslela, že by se zastavila a rodině sdělila své kondolence. Ale jak by se představila? Jako ta žena, která zachránila Marie z uvěznění, jen aby našla později její tělo? Ne, jistě byla tou poslední osobou, kterou nyní chtěli vidět. Bylo lepší je nechat v tichosti truchlit.

Jak zamířila zpět dozadu do místnosti, Riley si uvědomila, že zde nepoznává jedinou osobu. To se zdálo být divné a příšerně smutné. Po nespočetných hodinách video telefonátů a jediného setkání tváří v tvář, neměli společného ani jediného přítele.

Ale měli společného jednoho hrozného nepřítele – psychopata, který je obě držel v zajetí. Je dnes tady? Riley věděla, že vrahové často navštěvovali pohřby a hroby svých obětí. Někdo hluboko si musela také přiznat, a dlužila to i Marie, že to byl ten pravý důvod, proč sem dnes přišla. Aby našla Petersona. Proto měla také u sebe schovanou zbraň – její osobní Glock, který měla jinak uložený v krabici v kufru auta.

Jak kráčela do zadní části místnosti, prohlédla si tváře těch, kteří již seděli. V záři jeho pochodně zahlédla tvář Petersona a viděla jeho fotky. Ale nikdy se na něj nepodívala dostatečně důkladně tváří v tvář. Poznala by ho?

Srdce jí bušilo, když si všechny tváře podezřele prohlížela, hledala v každém z nich vraha. Brzy se z nich stala šmouha smutkem zasažených obličejů, které se na ni zmateně dívaly.

Riley neviděla žádného podezřelého a tak se posadila na židli v uličce v zadní řadě, oddělená od všech ostatních, odkud mohla sledovat všechny, kteří přicházeli nebo odcházeli.

Na pódium vystoupil mladý ministrant. Riley věděla, že Marie nebyla věřící, takže ministrant musel být nápad její rodiny. Opozdilci se posadili a všichni ztichli.

Tlumeným a profesionálně znějícím hlasem začal ministrant odříkávat známá slova.

“‘I když procházím údolím smrtelných stínů, nezaleknu se žádného zla, protože jsi se mnou; tvá hůl a tvá berle mě uklidňují.’”

Ministrant se na chvíli odmlčel. V krátkém tichu myslí Riley zazněla jediná věta …

“Nezaleknu se žádného zla.”

Riley to připadalo groteskně nevhodné rčení. Co to vůbec znamenalo “nezaleknout se zla”? Jak to vůbec mohl být dobrý nápad? Kdyby se Marie před pár měsíci více obávala, byla obezřetnější, možná by vůbec neupadla do Petersonových spárů.

Určitě byl vhodný čas, zaleknout se zla. Bylo ho venku dost.

Ministrant znovu začal hovořit.

“Drazí přátelé, sešli jsme se zde, abychom truchlili nad ztrátou a oslavili život Marie Sayles – dcery, sestry, přítelkyně a kolegyně …”

Ministrant poté započal proslov o ztrátě, přátelství a rodině. I když popsal Mariin “odchod” jako “předčasný,” nezmínil se o násilí nebo hrůze, která ji během posledních týdnů života pronásledovala.

Riley rychle přestala vnímat jeho kázání. Přitom si vzpomněla na slova na Mariině sebevražedné zprávě.

“Toto je jediný způsob.”

Riley pocítila, jak ji uvnitř svírá vina, zvětšovala se tak, že už nemohla ani dýchat. Chtěla utíkat dopředu do místnosti, odstrčit ministranta stranou a přiznat před shromážděním, že to je všechno, všechno její vina. Že Marie zklamala. Zklamala všechny, kdo Marie milovali. Zklamala sama sebe.

Riley bojoval s naléhavým pocitem se přiznat, ale její znepokojení se začala měnit v brutální prozření. Nejprve ty montované cihlové panely, hloupé bílé sloupy a pastelová tapeta. Pak Mariin obličej, tak nepřirozený a voskový v její rakvi. A nyní ten kazatel, který gestikuloval a hovořil jako panák, jako miniaturní automat, a shromáždění malých hlav, které poskakovaly, zatímco k nim promlouval.

Byl to jako domeček panenek, uvědomila si nyní Riley.

A Marie byla vystavená v truhle – ne jako skutečné tělo, ale jako rádoby tělo v rádoby pohřbu.

Riley zachvátila hrůza. Ti dva vrazi – Peterson a ten, kdo zabil Cindy MacKinnon a ostatní – se jí v mysli spojily v jedno. Nezáleželo na tom, že to propojení nebylo vůbec na ničem založené a bylo iracionální. Nemohla je od sebe oddělit. Došlo jí to.

Zdálo se, jako by dobře připravený pohřeb byl poslední zásah toho monstra. Prohlašoval tak, že budou mnohé další oběti a bude následovat mnoho dalších pohřbů.

Jak tam Riley seděla, koutkem oka si všimla někoho, kdo v tichosti vklouzl dovnitř a posadil se na druhý konec poslední řady. Otočila trochu hlavu, aby viděla, kdo se dostavil uprostřed obřadu a uviděla ležérně oblečeného muže, který měl kšiltovku do čela, kterou si schovával oči. Srdce se jí rozbušilo. Vypadal velký a dostatečně silný na to, aby ji přepral, když ji chytil. Jeho obličej byl tvrdý, čelist pevně stisknutá a ona si pomyslela, že vypadá trochu provinile. Mohl by to být ten vrah, kterého hledá?

Riley si uvědomila, že se téměř až zadýchala. Zpomalila svůj dech, dokud si nevyčistila hlavu. Musela se držet, aby nevyskočila a pozdně příchozího nezatkla. Obřad se zjevně chýlil ke konci a ona ho nemohla přerušit a ukázat nedostatek respektu ke vzpomínce na Marie. Musí počkat. Co když to ale není on?

A pak se k jejímu překvapení náhle postavil a tiše odešel z místnosti. Všiml si jí?

Riley vyskočila a následovala ho. Cítila, jak se hlavy otočily, kvůli jejímu náhlému vyrušení, ale to už teď bylo jedno.

Rychle kráčel halou obřadního sálu k hlavnímu vchodu a jak rozrazila hlavní dveře, spatřila, že muž rychle kráčel pryč po městském chodníků. Tasila svou zbraň a vyrazila za ním.

“FBI!” vykřikla. “Zastavte se!”

Muž se otočil dokola, aby k ní byl čelem.

“FBI!” zopakovala, znovu se bez svého odznaku cítila nahá. “Nechte ruce tam, kde na ně budu vidět.”

Muž, který se na ni díval, vypadal naprosto překvapeně.

“Identifikaci!” dožadovala se.

Jeho ruce se třásly – ať už ze strachu nebo rozhořčení, Riley nevěděla z čeho. Vytáhl peněženku s řidičským průkazem a jak si ho prohlédla, viděla, že je obyvatelem Washingtonu.

“Tady je moje identifikace,” řekl. “Kde je ta vaše?”

Rileyino odhodlání začalo mizet. Už někdy tvář tohoto muže spatřil? Nebyla si jistá.

“Jsem právník,” řekl stále otřesený muž. “A znám svá práva. Měla byste mít dobrý důvod pro to, že jste na mě bezdůvodně vytáhla zbraň. Tady, v ulicích města.”

“Jsem Agentka Riley Paige,” řekla. “Potřebuji vědět, proč jste se zúčastnil pohřbu.”

Muž si ji začal prohlížet zblízka.

“Riley Paige?” zeptal se. “Ta agentka, co ji zachránila?”

Riley pokývala. Mužova tvář byla náhle povislá zoufalstvím.

“Marie byla přítelkyně,” řekl. “Před pár měsíci jsme byli blízcí. A pak se jí stala tahle hrozná věc a …”

Muž zadržel vzlyknutí.

“Ztratil jsem s ní kontakt. Byla to moje chyba. Byla má dobrá přítelkyně a já jsem s ní nebyl nadále v kontaktu. A nyní už nikdy nebudu mít šanci …”

Muž zakroutil hlavou.

“Kéž bych mohl vrátit čas a udělat vše jinak. Cítím se kvůli tomu tak hrozně. Nedokázal jsem ani zůstat do konce pohřbu. Musel jsem odejít.”

Tento muž se cítil provinile, uvědomila si Riley, a bolelo ho to. Z velmi podobných důvodů, jako ona.

“Je mi to líto,” řekla Riley jemně, zklamaně a dala dolů zbraň. “Opravdu. Najdu toho bastarda, který jí to udělal.”

Jak se otočila k odchodu, slyšela, jak na ni zmateným tónem zavolal.

“Já myslel, že už je mrtvý?”

Riley neodpověděla. Nechala toho truchlícího muže dál stát na chodníku.

A jak kráčela pryč, věděla přesně, kam musí jít. Na místo, kterému by nikdo jiný na světě, kromě Marie, nerozuměl.

Riley projížděla ulicemi města, které proměňovaly elegantní domy v Georgetown na zchátralé sousedství dříve prosperující průmyslové oblasti. Mnoho budov a obchodů bylo opuštěných a místní obyvatelé byli chutí. Čím hlouběji jela, tím to bylo horší.

Nakonec zaparkovala podél bloku domů, který se skládal z řady domů, určených k demolici. Vystoupila z auta a rychle našla, co hledala.

Dva prázdné domy, obklopené širokým a opuštěným prostranstvím. Před nedávnou dobou tu stály tři opuštěné domy. Peterson bydlel jako squatter v prostředním domě a používal ho jako své tajné doupě. Bylo to pro něj perfektní místo, příliš separované od obyvatel na to, aby někdo slyšel výkřiky, které přicházely ze spodu domu.

Nyní bylo místo srovnané se zemí, veškeré pozůstatky domů byly odstraněny a začínala zde růst tráva. Riley se pokusila si představit, jak to tu vypadala, když zde domy ještě stály. Nebylo to snadné. Byla tu jen jedinkrát, když domy ještě stály. A to byla noc.

Jak kráčela na volné prostranství, začínaly se jí vracet vzpomínky …

Riley ho pronásledovala celý den až do noci. Bill byl odvolán k jinému urgentnímu případu a Riley se, ne zrovna chytře, rozhodla pronásledovat sem muže o samotě.

Sledovala ho, jak vstoupil do bídných malých domů se zabedněnými okny. Potom, za pár okamžiků, znovu odešel. Byl tu pěšky a ona nevěděla, kam jde.

Krátce zvážila, zda zavolat posilu. A pak se rozhodla to neudělat. Muž odešel pryč a jestli byla uvnitř toho domu skutečně oběť, nemohla ji tu nechat a dál trpět už ani minutu. Vystoupila na verandu a protáhla se mezi prkny, které částečně blokovaly vstup.

Rozsvítila svou baterku. Kužel světla se odrazil od alespoň tuctu nádob s propanem. To nebylo překvapující. S Billem věděli, že je podezřelý posedlý ohněm.

Potom z pod prken na podlaze zaslechla škrábání a potom slabý pláč …

Riley zastavila tok vzpomínek. Rozhlédla se kolem. Cítila se jistá – záhadně jistá – že nyní stojí na stejném místě, kterého se děsila a které zároveň vyhledávala. Tady byly s Marie zavřené do klece v tmavém a špinavém stěsnaném prostoru.

Zbytek příběhu byl stále živý v jejích vzpomínkách. Riley padla do Petersonova zajetí, když osvobodila Marie. Marie klopýtala pár mil v absolutním šoku. Když ji našli, neměla ponětí o tom, kde ji předtím držel. Riley byla zanechána o samotě ve tmě a musela si najít svou vlastní cestu ven.

Po zdánlivě nekonečné noční můře, opakovaně trýzněná Petersonovou pochodní, se Riley osvobodila. Když se jí to podařilo, bila Petersona, dokud neztratil vědomí. Každá rána jí dávala silný pocit zadostiučinění. Uvědomovala si, že možná ty rány byly malým zadosti učením, které jí umožňovalo zhojit se lépe, než se to podařilo Marie.

Potom, šílená a rozzuřená strachem a vyčerpáním, Riley otevřela všechny nádrže s propanem. A jak utekla z domu, hodila zpět dovnitř zapálenou sirku. Exploze ji odhodila přes ulici. Všichni byli překvapení, že přežila.

Nyní, dva měsíce po explozi, tu Riley stála a rozhlížela se na svůj pochmurný výtvor – prázdné místo, kde nikdo nebydlel nebo kde ještě dlouho nikdo bydlet nebude. Zdál se to být perfektní obrázek toho, v co se změnil její život. Určitým způsobem se to zdál být konec cesty – alespoň pro ni.

Zmocnil se ji závrať nevolnosti. Zatímco stále stála na travnatém místě, cítila, jako by padala, padala, padala. Padala přímo do propasti, která byla doširoka otevřená jen pro ni. I v jasném denním světle se svět zdál být příšerně temný – dokonce temnější, než byl v kleci ve stísněném prostoru. Zdálo se, že propast nemá žádné dno a její pád nebere konce.

Riley si znovu vybavila zhodnocení pravděpodobnosti Betty Richter, že Peterson byl zabitý.

Řekla bych na devadesát devět procent.

Ale to jedno procento, které na ni doléhalo, jaksi udělalo z těch devadesáti devíti bezcenné a absurdní číslo.

A kromě toho, i kdyby byl Peterson skutečně mrtev, jaký v tom byl rozdíl? Riley si vzpomněla na Mariina hrozná slova v telefonu v den její sebevraždy.

Možná, že je jako duch, Riley. Možná, že právě to se stalo, když jsi ho vyhodila do povětří. Zabila jsi tělo, ale nezabila jsi ďábla v něm.

Ano, to bylo ono. Celý život bojovala a ztrácela v bitvě. Ďábel byl nakonec tím, který pronásledoval svět, stejně jako jistě pronásledoval toto místo, kde s Marie příšerně trpěly. Byla to lekce, ze které se měla ponaučit jako malá holka, když nemohla zabránit v tom, aby byla její matka zavražděna. Lekce, která se jí vryla do paměti díky Mariině sebevraždě. Zachránit ji bylo zbytečné. Nebyl důvod nikoho zachraňovat, ani sebe sama. Ďábel nakonec vyhraje. Bylo to přesně tak, jak jí to Marie pověděla po telefonu.

Nemůžeš bojovat s přízrakem. Vzdej to, Riley.

A Marie, která byla mnohem statečnější, než Riley, to věděla a nakonec vzala věci do svých rukou. Vysvětlila svou volbu za pomoci pěti jednoduchých slov.

Toto je jediný způsob.

Ale nebylo odvážné, vzít si svůj vlastní život. Bylo to zbabělé.

Rileyinou temnotou zazněl hlas.

“Jste v pořádku, paní?”

Riley vzhlédla.

“Cože?”

Potom si pomalu uvědomila, že byla na kolenou na prázdné městské parcele. Po tváři jí stékaly slzy.

“Mám vám někoho zavolat?” zeptal se hlas. Riley viděla, že na blízkém chodníku zastavila žena, starší žena v ošuntělém oblečení, ale s ustaraným výrazem ve tváři.

Riley ovládla své vzlykání a vstala a žena se šoupala dál. Riley tam otupěle stála. Pokud nedokáže ukončit své vlastní trápení, ví o způsobu, jak se vůči němu obrnit. Nebylo to statečné, ani ctihodné, ale Riley už to bylo jedno. Nehodlala už tomu dál vzdorovat. Nasedla do auta a rozjela se domů.

Kapitola 27

Se stále se třesoucíma rukama se Riley natáhla do skříňky v kuchyni pro lahev vodky, kterou si tam tajně ukryla, a o které přísahala, že už na ni nikdy nesáhne. Odmontovala víčko a snažila se si tiše odlít do skleničky, aby to April neslyšela. Protože vypadala jako voda, doufala, že ji může neskrývavě pít, aniž by o tom musela lhát. Nechtěla lhát. Ale lahev nediskrétně zakloktala.

“Co se děje, Mami?” zeptala se April za ní zpoza kuchyňského stolu.

“Nic,” odpověděla Riley.

Slyšela, jak April trochu zasténala. Viděla, že její dcera ví, co dělá. Ale nemohla vodku nalít zpět do lahve. Riley ji chtěla vylít, opravdu ano. To poslední, co chtěla, bylo pít před April. Ale nikdy se necítila tak skleslá, tak otřesená. Měla pocit, jako by se proti ní spiknul celý svět. A opravdu se potřebovala napít.

Riley schovala lahev zpět do skříňky, pak šla ke stolu a se svou sklenicí se usadila. Dlouze se napila a pálilo ji to uspokojivě v krku. April se na ni chvíli dívala.

“To je vodka, že ano, Mami?” řekla.

Riley nic neřekla, začala se cítit provinile. Zaslouží si toto April? Riley ji nechala celý den doma, občas jí zavolala, aby ji zkontrolovala, a ta dívka byla dokonale zodpovědná a nezpůsobila žádné potíže. Nyní byla Riley tou, která je potutelná a lehkovážná.

“Zlobila ses na mě za to, že jsem kouřila trávu,” řekla April.

Riley stále nic neříkala.

“Teď mi máš začít říkat, jak je to něco jiného,” řekla April.

“Je to jiné,” řekla Riley opatrně.

April na ni zírala.

“Čím?”

Riley si povzdychla, věděla, že má její dcera pravdu a cítila se ještě více provinile.

“Tráva je nelegální,” řekla. “Tohle není. A—”

“A ty jsi dospělá a já jsem dítě, že jo?”

Riley neodpověděla. Samozřejmě, že to je přesně to, co se chystala říci. A samozřejmě, že to bylo pokrytecké a nesprávné.

“Já se nechci hádat,” řekla Riley.

“Opravdu zase s tímhle znovu začneš?” řekla April. “Tolik jsi pila, když si zažívala všechny ty problémy – a nikdy jsi mi ani neřekla, o čem to všechno bylo.”

Riley cítila, jak jí ztuhla brada. Bylo to z rozčilení? Kvůli čemu by se probůh mohla na April zlobit, alespoň v tento okamžik?

“Jsou některé věci, o kterých ti prostě nemohu říci,” řekla Riley.

April protočila oči v sloup.

“Jéžiš, Mami, proč ne? teda, budu vůbec někdy dost dospělá na to, abych se dozvěděla příšernou pravdu o tom, co děláš? Nemůže to být o mnoho horší než to, co si představuji. Věř mi, já si toho umím hodně představit.”

April vstala ze židle a pochodovala ke skříňce. Vyndala lahev vodky a začala si nalévat do skleničky.

“Prosím, nedělej to, April,” řekla Riley slabě.

“Jak se mi chystáš v tom zabránit?”

Riley vstala a jemně April lahev vzala. Potom se znovu posadila a nalila si obsah Apriliny skleničky do té její.

“Jen si dojezd své jídlo, ano?” řekla Riley.

April nyní začala natahovat.

“Mami, kéž by ses mohla vidět,” řekla. “Možná bys pochopila, jak mě to bolí, vidět tě takhle. A jak to bolí, že mi nikdy nic neřekneš. Strašně mě to bolí.”

Riley se snažila promluvit, ale zjistila, že nemůže.

“Promluv si s někým, Mami,” řekla April a začínala vzlykat. “Jestli ne se mnou, tak s někým jiným. Musí být někdo, komu můžeš věřit.”

April utekla do svého pokoje a bouchla za sebou dveřmi.

Riley si dala hlavu do dlaní. Proč se jí s April tak nedaří? Proč nemůže oddělit ošklivou část svého života od své dcery?

Celé tělo se jí dmulo vzlyky. Její svět byl naprosto mimo kontrolu a ona nemohla vytvořit jedinou ucelenou myšlenku.

Seděla tam, dokud jí nepřestaly téct slzy.

Lahev a sklenici si vzala s sebou, přešla do obývacího pokoje a posadila se na pohovku. Zapnula televizi a dívala se, jak se zobrazil první kanál. Neměla ponětí, na který film nebo televizní show narazila a bylo jí to jedno. Jen tam seděla, hleděla prázdným pohledem na obrázky a nechala se zaplavit slovy bez významu.

Ale nemohla zastavit výjevy, které začaly ovládat její mysl. Viděla tváře žen, které byly zabity. Viděla oslňující plamen Petersonovy pochodně, který se k ní blížil. A uviděla mrtvou tvář Marie – jak tu, kterou Riley spatřila, když ji našla oběšenou, tak tu, když ji viděla tak umělecky vystavenou ve své rakvi.

Na nervy jí začala dotírat nová emoce – emoce, které se děsila víc než všech ostatních. Byl to strach.

Bála se Petersona a cítila jeho pomstychtivou přítomnost všude kolem sebe. Nezáleželo příliš na tom, zda je živý nebo mrtvý. Vzal si život Marie a Riley nemohla setřást přesvědčení, že ona je jeho dalším cílem.

Také se obávala, snad ještě víc, té propasti, do které padala. Byly ty dvě skutečně odlišné? Nevytvořil tuto propast Peterson? Toto nebyla ta Riley, jakou znala. Zmizí vůbec někdy PTSD?

Riley ztratila pojem o čase. Celé tělo jí vřelo a bolelo mnohostranným strachem. Pořádně pila, ale vodka ji vůbec neutlumila.

Nakonec šla do koupelny a shrábla ze skříňky léky a našla to, co hledala. Konečně to, s třesoucíma se rukama, našla: její prášky na uklidnění. Měla si brát jeden před spaním a nikdy je nemíchat s alkoholem.

Třesoucíma se rukama si vzala dva.

Riley se vrátila zpět na pohovku v obývacím pokoji a znovu hleděla na televizi, čekala, až léky začnou působit. Ale nezafungovaly.

Panika se jí zmocnila svou ledovou rukou.

Zdálo se, že pokoj se začal točit, až se jí z toho udělalo na zvracení. Zavřela oči a natáhla se na pohovce. Motání hlavy částečně zmizelo, ale temnota za očními víčky byla neproniknutelná.

Jak moc horší to ještě může být? zeptala se sama sebe.

Okamžitě věděla, že to je hloupá otázka. Pro ni se situace stane ještě horší a horší a horší. Nikdy se to nezlepší. Propast nemá dno. Jediné, co mohla udělat, je poddat se pádu a chladnému zoufalství.

Neproniknutelná temnota intoxikace ji oblehla ze všech stran. Ztratila vědomí a brzy začala snít.

Bílý plamen propanové pochodně znovu narušil temnotu. Zaslechla něčí hlas.

“Pojď. Následuj mě.”

Nebyl to Petersonův hlas. Byl ale známý – velmi známý. Přišel ji někdo zachránit? Postavila se na nohy a začala následovat toho, kdo pochodeň nesl.

Ale k její hrůze pochodeň posvítila na jedno tělo za druhým – nejprve na Margaret Geraty, pak Eileen Rogers, pak Rebu Frye, pak Cindy MacKinnon – všechny byly nahé a s nohama příšerně od sebe. Nakonec světlo dopadlo na tělo Marie, viselo ve vzduchu, tvář měla příšerně pokřivenou.

Riley znovu zaslechla hlas.

“Dívenko, ty jsi vše zatraceně zpackala.”

Riley se otočila a podívala se. Ve spalující záři uviděla, kdo pochodeň třímá v ruce.

Nebyl to Peterson. Byl to její vlastní otec. Byl plně oděný do uniformy plukovníka námořní pěchoty. To jí přišlo divné. Byl v penzi už mnoho let. A ona ho neviděla a ani s ním nepromluvila už déle jak dva roky.

“Ve Vietnamu jsem viděl pár hrozných věcí,” řekl a zatřásl přitom hlavou. “Ale z tohohle je mi vážně na nic. Jo, ty jsi to hodně zpackala, Riley. Samozřejmě, že jsem se za tu dobu naučil od tebe nic nečekat.”

Zamával pochodní, takže osvítila poslední tělo. Byla to její matka, mrtvá a krvácející ze střelné rány.

“Stejně tak jsi ji mohla zastřelit ty sama, za všechno dobré, co pro tebe udělala,” řekl její otec.

“Já byla jen malá holka, Tati,” bědovala Riley.

“Nechci poslouchat žádné tvé zatracené výmluvy,” vyštěkl její otec. “Nikdy jsi jediné živé bytosti nepřinesla jediný okamžik radosti nebo štěstí, víš o tom? Nikdy jsi pro nikoho neudělala nic dobrého. Dokonce ani pro sebe.”

Otočil kolečkem na pochodni. Plamen uhasl. Riley byla znovu v černočerné tmě.

Riley otevřela oči. Byla noc a jediné světlo v obývacím pokoji bylo to z televize. Jasně si vybavila svůj sen. Slova jejího otce jí stále zněla v uších.

Nikdy jsi jediné živé bytosti nepřinesla jediný okamžik radosti nebo štěstí.

Byla to pravda? Skutečně každého tak mizerně zklamala – dokonce i lidi, které nejvíce milovala?

Nikdy jsi pro nikoho neudělala nic dobrého. Dokonce ani pro sebe.

Mysl měla zastřenou a nemohla jasně myslet. Možná skutečně nemohla nikomu způsobit žádnou radost a štěstí. Možná v ní prostě nebyla žádná skutečná láska. Možná nebyla schopná milovat.

Na pokraji zoufalství hledala berličku a Riley si vzpomněla na Aprilina slova.

Promluv si s někým. S někým, komu věříš.

V opilém bludišti, neschopná jasně přemýšlet, Riley téměř automaticky vyťukala číslo na svém mobilu. Za pár okamžiků zaslechla Billův hlas.

“Riley?” zeptal se a zněl napůl spící. “Víš, kolik je hodin?”

“Nemám ponětí,” řekla Riley a slova dost mumlala.

Riley slyšela, jak se žena znaveně zeptala, “Kdo je to, Bille?”

Bill řekl své ženě, “Promiň, musím si to vzít.”

Slyšela zvuk Billových kroků a zavření dveří. Hádala, že šel někam, kde bude sám.

“Co se děje?” zeptal se.

“Nevím, Bille, ale—”

Riley se na okamžik odmlčela. Cítila, jak je na pokraji toho, říci věci, kterých by litovala – možná navždy. Ale nějak se nemohla držet zpátky.

“Bille, myslíš, že bys mohla na chvíli pryč?”

Bill zmateně zabručel.

“O čem to mluvíš?”

Riley se zhluboka nadechla. O čem to mluvila? Přišlo jí těžké, dát svoje myšlenky dohromady. Ale věděla, že chce Billa vidět. To byl její základní instinkt, nutkání, které nemohla ovládat.

Se zbývajícím svědomím si uvědomila, že by měla říci promiň a zavěsit. Ale strach, samota a zoufalství ji přemohli a vrhla se vpřed.

“Mám na mysli…” pokračovala a mumlala svá slova, snažila se uceleně přemýšlet, “jen ty a já. Strávit nějaký čas spolu.”

Na lince bylo jen ticho.

“Riley, je noc,” řekl. “Co máš na mysli tím, strávit spolu čas?” dožadoval se a jeho podráždění sílilo.

“¨Mám na mysli…” začala, hledala slova, chtěla přestat, ale nemohla. “Mám na mysli…že na tebe myslím, Bille. A nejen v práci. Cožpak ty na mě také nemyslíš?”

Riley pocítila hroznou tíhu, která na ni tlačila hned, jak to dořekla. Byla to chyba a už to nešlo vzít zpět.

Bill si hořce povzdychl.

“Jsi opilá, Riley,” řekl. “Nehodlám se s tebou nikde setkat. Ty nikam nepojedeš. Mám manželství, které se snažím zachránit, a ty … no, ty máš své vlastní problémy. Dej se dohromady. Zkus se vyspat.”

Bill náhle telefonát ukončil. Na okamžik se zdálo, že realita visí někde ve vzduchu. Potom se Riley zmocnilo hrůzné prozření.

“Co jsem to udělala?” skuhrala nahlas.

Za pár okamžiků zahodila deset let profesionálního partnerství. Jejího nejlepšího přítele. Jejího jediného partner. A pravděpodobně ten nejúspěšnější vztah v jejím životě.

Byla si jistá, že propast, do které spadla, nemá žádné dno. Ale nyní věděla, že se mýlila. Na dno dopadne a roztříští se o něj. Stále ale padá. Nevěděla, jestli bude kdy schopná znovu vstát.

Natáhla se pro lahev vodky na konferenčním stolu – nevěděla, jestli ten zbytek vypít nebo ho vylít. Ale její koordinace byla ta tam. Nedokázala ji udržet.

Místnost se s ní zatočila, přišel náraz a vše zčernalo.

Kapitola 28

Riley otevřela oči, potom zamžourala, zakryla si tvář rukou. V hlavě jí třeštilo, v ústech měla sucho. Ranní světlo, které pronikalo oknem, bylo oslepující a způsobovalo bolest, připomínalo jí bílé světlo Petersonovy pochodně.

Slyšela hlas April říci, “Já se o to postarám, Mami.”

Zaznělo rachocení a záře zmizela. Otevřela oči.

Viděla, jak April právě zatáhla rolety a tím zastínila přímé sluneční světlo. Přešla k pohovce a posadila se vedle stále ležící Riley. Zvedla šálek kávy a nabídla ho Riley.

“Pozor, je to horké,” řekla April.

Místnost jako by se motala, Riley se pomalu posadila a natáhla se po šálku. Opatrně šálek vzala a trochu se napila. Bylo horké, ale dobré. Pálilo ji jak na konečcích prstů, tak na jazyku. Ale i tak byla schopná ho držet a znovu se napila. Alespoň měla díky bolesti znovu pocit, že ožila.

April hleděla do prázdna.

“Budeš chtít nějakou snídani?” zeptala se April vzdáleným a prázdným hlasem.

“Možná později,” řekla Riley. “Postarám se o to.”

April se trochu smutně ušklíbla. Nebylo pochyb o tom, že viděla, že Riley není s to postarat se o cokoli.

“Ne, já to udělám,” řekla April. “Jen mi řekni, až budeš chtít jíst.”

Obě ztichly. April se pořád dívala někam jinam. Riley začala sžírat potupa. Mlhavě si vzpomněla na svůj skandální telefonát Billovi ze včerejší noci a poté na poslední myšlenky předtím, než omdlela – to ohavné vědomí, že skutečně narazila na dno. A nyní, aby to bylo ještě horší, zde byla dcera, aby byla svědkem toho, jaká je z ní troska.

April, která stále zněla vzdáleně, se zeptala, “Co máš pro dnešek naplánováno?”

Ta otázka se zdála být zároveň divná i dobrá. Byl čas, aby Riley nějaké plány vytvořila. Jestli bylo toto dno, potřebovala se z něj začít škrábat ven.

Rozpomněla se na svůj sen, na otcova slova, a v ten okamžik si uvědomila, že je čas čelit svým obavám.

Její otec. Nejtemnější bytost v jejím životě. Ten, který se vždy vznášel v jejím nejhlubším podvědomí. Ten tahoun, jak to tak někdy cítila, za vší tou temnotou, kterou v životě dala najevo. Ze všech lidí potřebovala vidět právě jeho. Nevěděla, jestli to byla hluboká potřeba otcovské lásky, vlastní potřeba, aby se tváří v tvář střetla s temnotou ve svém životě nebo touha setřást strašidla ze svých snů. Ale ta potřeba ji sžírala.

“Myslím, že pojedu za Dědou,” řekla.

“Dědou?” zeptala se šokovaně. “Neviděla jsi ho léta. Proč bys za ním měla jet? Já myslím, že mě nenávidí.”

“To si nemyslím,” řekla Riley. “Vždycky měl příliš práce s tím, nenávidět mě.”

Znovu se rozhostilo ticho a Riley cítila, že její dcera sbírá odvahu.

“Chci, abys něco věděla,” řekla April. “Vylila jsem zbytek té vodky. Už jí tam moc nebylo. Také jsou vylila whisky, kterou jsi stále měla ve skříni. Je mi to líto. Hádám, že se mě to netýkalo. Neměla jsem to udělat.”

Rileyiny oči se zalily slzami. Toto bylo jistě to nejdospělejší a nezodpovědnější gesto, jaké kdy April udělala.

“Ne, měla,” řekla Riley. “Bylo to správné rozhodnutí. Děkuji. Je mi líto, že jsem to nedokázala udělat sama.”

Riley si utřela slzu a sama sebrala odvahu.

“Myslím, že je čas si pořádně promluvit,” řekla Riley. “Myslím, že je čas, abych ti řekla o některých věcech, na které ses mě ptala.” Povzdychla si. “Ale nebude to příjemné.”

April se konečně otočila a podívala se na ni s očekáváním v očích.

“Opravdu si přeji, abys to udělala, Mami,” řekla.

Riley se dlouze a zhluboka nadechla.

“Před pár měsíci jsem pracovala na případu,” řekla. Cítila, jak se v ní rozhostila úleva, jak začala April vyprávět o Petersonově případě. Uvědomila si, že už to měla udělat dávno.

“Byla jsem příliš dychtivá,” pokračovala. “Byla jsem sama a dostala jsem se do situace a nebyla jsem ochotná počkat. Nezavolala jsem si o zálohu. Myslela jsem si, že se o to mohu postarat sama.”

April řekla, “To děláš vždycky. Snažíš se o všechno postarat sama. Dokonce i beze mne. Bez toho, abys se mnou promluvila.”

“Máš pravdu.”

Riley se obrněla.

“Dostala jsem Marie ze zajetí.”

Riley zaváhala a potom se do toho dala. Slyšela, jak se jí třese hlas.

“Byla jsem chycena,” pokračovala. “Držel mě v kleci. Byla tam pochodeň.”

Zhroutila se a začala plakat, všechna potlačovaná hrůza vyplouvala na povrch. Tolik se styděla, ale nemohla přestat.

K jejímu překvapení na rameni pocítila Aprilinu konejšivou ruku a slyšela, jak April také pláče.

“To je dobrý, Mami,” řekla.

“Nemohli mě najít,” pokračovala mezi vzlyky Riley. “Nevěděli, kde mají hledat. Byla to moje chyba.”

“Mami, nic není tvoje chyba,” řekla April.

Riley si otřela slzy a snažila se dát dohromady.

“Nakonec jsem se konečně dostala ven. Vyhodila jsem to místo do povětří. Říkají, že en muž je mrtvý. Že už mě nemůže zranit.”

Pak nastalo ticho.

“A je?” zeptala se April.

Riley si zoufale přála říci ano, aby svou dceru utěšila. Ale místo toho se přistihla, jak říká:

“Já nevím.”

Ticho zesílilo

“Mami,” řekla April s novým tónem v hlase, dobrotivým, soucitným, silným, jaký Riley nikdy předtím neslyšela, “zachránila jsi někomu život. Měla bys na sebe být velmi pyšná.”

Jak pomalu zatřásla hlavou, pocítila v sobě Riley novou vlnu zděšení.

“Co?” zeptala se April.

“Tam jsem byla včera,” řekla Riley. “U Marie. Na jejím pohřbu.”

“Ona je mrtvá!?” zeptala se zděšeně.

Riley mohla jen kývnout.

“Jak?”

Riley zaváhala. Nechtěla to říci, ale neměla na výběr. Dlužila April celou pravdu. Už skoncovala s utajováním.

“Zabila se.”

Slyšela, jak April zalapala po dechu.

“Ó, Mami,” řekla a vzlykala. “Je mi to tolik líto.”

Obě dlouho, dlouho plakaly, až se konečně ustálili do uvolněného ticha, obě byly vyčerpané.

Riley se zhluboka nadechla, ohnula se a usmála se na April, odhrnula jí láskyplně vlasy z mokrých tváří.

“Budeš muset pochopit, že se objeví věci, které ti nemohu říci,” řekla Riley. “Buďto protože je nikomu říci nemohu nebo protože by pro tebe nebylo bezpečné o nich vědět nebo třeba proto, že nechci, abys na ně musela myslet. Musím se naučit být matkou.”

“Ale něco tak velkého jako je tohle,” řekla April. “Měla jsi mi to říci. Nakonec jsi má matka. Jak mám vědět, čím si procházíš? Už jsem dost stará. Pochopím to. “

Riley si povzdychla.

“Hádám, že jsem si myslela, že už máš dost starostí. Obzvláště, když jsme se s Otcem rozcházeli.”

“Rozvod nebyl tak těžký, jako když se mnou nemluvíš,” oponovala April. “Otec mě vždycky ignoroval, kromě okamžiků, když dával rozkazy. Ale ty – je to najednou jako bys tu ani nebyla.”

Riley vzala Aprilinu ruku a pevně ji zmáčkla.

“Omlouvám se,” řekla Riley. “Za všechno.”

April kývla.

“Já se taky omlouvám,” řekla.

Obejmuly se a Riley cítila, jak jí Apriliny slzy stékají po krku, přísahala, že bude jiná. Přísahala, že se změní. Až bude mít tento případ za sebou, stane se matkou, jakou vždycky chtěla být.

Kapitola 29

Riley zdráhavě mířila do srdce svého raného dětství. Nevěděla, co čeká, že tam najde. Ale věděla, že to je rozhodující záležitost – pro ni každopádně. Připravila se na to, že spatří svého otce. Věděla, že se s ním musí střetnout.

Všude kolem ní se tyčilo Appalačské pohoří, až daleko na jih, kde nedávno prováděla vyšetřování. Určitým způsobem byla cesta sem dolů posilující a se staženými okýnky se začínala cítit lépe. Už zapomněla, jak nádherné bylo údolí Shenandoah. Ocitla se, jak míří vzhůru skrze skalnaté průsmyky a podél plynoucích potoků.

Projela typickým horským městečkem – byl zde shluk budov, benzínová pumpa, obchod s potravinami, kostel, pár domů, restaurace. Vzpomněla si, jak své nejrannější dětství strávila v právě takovém městečku.

Také si vzpomněla, jak smutné bylo, když se přestěhovali do Lantonu. Matka jí řekla, že to bylo proto, že univerzitní město mělo víc co nabídnout. To přenastavilo Rileyina životní očekávání ještě v době, kdy byla velmi mladá. Mohly by věci být lepší, kdyby mohla strávit celý svůj život v jednoduchém a nevinnějším světě? Ve světě, kde by její matka nebyla zastřelena na veřejnosti?

Městečko se za ní ztratilo mezi četnými zatáčkami horských cest. Za několik mil Riley odbočila na točitou prašnou cestu.

Zanedlouho přijela k chatce svého otce, kterou si koupil předtím, než od námořní pěchoty odešel do penze. Poblíž byl zaparkován starý potlučený užitkový vůz. Nebyla zde v horách víc než dva roky, ale velmi dobře si to tu pamatovala.

Zaparkovala a vystoupila z auta. Jak kráčela k chatce, vdechovala čistý lesní vzduch. Byl nádherný slunečný den a v této nadmořské výšce bylo chladno a příjemně. Vychutnávala si výborné ticho, které nebylo narušováno ničím jiným, než ptačími písněmi a šustěním listí ve vánku. Byl dobrý pocit, být ze všech stran obklopena hlubokým lesem.

Šla ke dveřím, kolem špalku, kde její otec štípal dříví. Poblíž byla kupa dřeva – jeho jediný zdroj tepla za chladného počasí. Také tu žil bez elektriky, ale do chaty byla trubkou zavedena pramenitá voda.

Riley věděla, že tento jednoduchý život byl záležitostí výběru, ne nouze. Se svými výbornými příspěvky si mohl dovolit se uchýlit kdekoli si přál. Vybral si toto místo a Riley mu to nemohla vyčítat. Možná, že jednou udělá totéž. Samozřejmě, že větší penze byla nyní méně pravděpodobná, když už nemá svůj odznak.

Zatlačila na dveře a ony se otevřely. V těchto končinách nepanoval strach z vetřelců. Vstoupila dovnitř a rozhlédla se. Volný pokoj byl potemnělý, sem tam byly umístěné nezažehnuté plynové svítilny. Borovicové panely vydávaly teplou a příjemnou vůni dřeva.

Od doby, kdy tu byla naposledy, se nic nezměnilo. Stále tu nebyly žádné jelení trofeje nebo jakékoli jiné známky po honu na zvěř. Její otec zabil mnohem víc zvěře, než potřeboval, ale bylo to spíš kvůli jídlu a oblečení.

Ticho bylo narušeno výstřelem zvenčí. Věděla, že není doba lovu jelenů. Pravděpodobně byl na lovu menší zvěře – veverek, vran nebo svišťů. Vyšla z chatky a šla do kopce, kolem udírny, kde měl uložené maso, potom následovala cestičku do lesa.

Prošla kolem zakrytého pramene, odkud pocházela čerstvá voda. Přišla na okraj zbytku starého jablečného sadu. Ze stromů viselo malé hrbolaté ovoce.

“Tati!” vykřikla.

Nepřišla žádná o odpověď. Pokračovala do zarostlého sadu. Brzy spatřila otce, jak stojí poblíž – vysoký, čahounský muž, který měl na sobě loveckou čapku, červenou vestu a držel brokovnici. U nohou mu ležely tři mrtvé veverky.

Otočil k ní vrásčitý, tvrdý a ošlehaný obličej, nevypadal vůbec překvapeně, že ji vidí – a už vůbec ne potěšeně.

“Neměla bys tu být bez červené vesty, holčičko,” zabručel. “Je štěstí, že jsem tě nezastřelil.”

Riley neodpověděla.

“No, teď už tady není na co střílet,” řekl rozhořčeně a vyndal ze zbraně náboje. “Všechny jsi je vyplašila svým křikem a draním se skrze křoví. Alespoň mám k večeři veverky.”

Začal kráčet z kopce dolů, směrem k chatě. Riley ho následovala, sotva stačila jeho dlouhým a svižným krokům. I když byl léta v penzi, stále vykračoval starým vojenským způsobem, jeho celé tělo bylo napnuté jako ohromná ocelová pružina.

Když došli do chaty, nepozval ji dovnitř a ani nečekala, že to udělá. Místo toho hodil veverky do koše u dveří a pak přešel ke špalku u kupy dřeva a posadil se na něj. Sundal si čepici a odhalil šedé vlasy, které měl stále ostříhané nakrátko, ve stylu námořnické pěchoty. Na Riley se nepodíval.

Riley si neměla kam sednout, tak sebou plácla na schody u vstupu.

“Máš to v chatce hezké,” řekla a snažila se najít něco, o čem by se dalo hovořit. “Vidím, že stále nemáš žádné trofeje.”

“No což,” řekl s úšklebkem, “Když jsem zabíjel ve Vietnamu, také jsem neměl žádné trofeje. Tak teď už s tím začít nehodlám.”

Riley kývla. Tuto poznámku slýchávala často, vždy doprovázenou jemu typickým ponurým humorem.

“Tak co tady děláš?” zeptal se její otec.

Riley se zamyslela. Co jen proboha očekávala od tohoto tvrdého muže, tak neschopného projevit základní cit?

“Mám potíže, Tati,” řekla.

“S čím?”

Riley zakroutila hlavou a smutně se usmála. “Nevím, kde začít,” řekla.

Plivl na zem.

“Bylo zatraceně hloupé, že ses nechala chytit tím psychopatem,” řekl.

Riley byla překvapená. Jak to ví? Nebyla s ním v kontaktu celý rok.

“Myslela jsem, že žiješ úplně mimo dění,” řekla.

“Čas od času se dostanu do města,” řekl její otec. “Něco zaslechnu.”

Málem řekla, že ta “zatraceně hloupá” věc zachránila život jiné ženě. Ale rychle se rozpomněla – že to vlastně vůbec nebyla pravda, ne z dlouhodobého hlediska.

I tak Riley přišlo zajímavé, že o tom ví. Vlastně se obtěžoval zjistit si něco o tom, co se jí přihodilo. Co dalšího mohl vědět o jejím životě?

Asi ne moc, pomyslela si. Nebo alespoň nic, co jsem podle jeho standardu udělala dobře.

“Tak co, složila ses po té události s tím vrahem?” zeptal se jí.

Riley se kvůli tomu rozzlobila.

“Jestli máš na mysli, že jsem utrpěla PTSD, pak ano.”

“PTSD,” opakoval a cynicky se zachichotal. “Už si ani nevzpomínám, co ta zatracená slova znamenají. Podle mě jen hezčí formu toho, že jsi slabá. Nikdy jsem netrpěl tím PTSD, ani poté, co jsem se vrátil domů z války, ne po všem tom, co jsem viděl a udělal a co udělali oni mně. Nechápu, jak někomu může projít, že to používá jako výmluvu.”

Odmlčel se, hleděl do daleka, jako by tam ani nebyla. Riley došlo, že toto setkání neskončí dobře. Možná by měla trochu pohovořit o tom, co se děje v jejím životě. K tomu nebude moci říci nic povzbudivého, ale alespoň o tom mohou hovořit.

“Mám potíže s případem, Tati,” řekla. “Je to další sériový vrah. Týrá ženy, škrtí je a pak je vystaví někde venku.”

“Jo. O tom jsem taky slyšel. Vystaví je nahé. Nechutná záležitost.” Znovu si odplivl. “A nech mě hádat. Kvůli tomu máš spor s Úřadem. Ti, kteří třímají moc neví, co dělají. A nechtějí tě poslechnout.”

Riley byla zmatená. Jak to mohl uhodnout?

“Měl jsem to ve Vietnamu stejné,” řekl. “Pohlaváři nedokázali ani pochopit to, že bojujeme v zatracené válce. Kriste, kdyby to nechali v rukou lidí jako jsem já, vyhráli bychom to. Dělá se mi zle jen na to pomyslet.”

Riley v jeho hlase zaslechla něco, co neslyšela moc často – nebo si toho zřídkakdy všimla. Byla to lítost. On vlastně pociťoval lítost nad tím, že nevyhrál válku. Nevadilo vůbec, že se za to nemůže vinit. Cítil se zodpovědný.

Jak si Riley prohlížela jeho obličej, něco si uvědomila. Vypadala jako on, podobala se mu víc, než své matce. Ale bylo v tom něco víc. Ona byla jako on – nejen v tom, že měla neúspěšné vztahy, ale v tom, že byla paličatě odhodlaná, měla přehnaný pocit zodpovědnosti.

A to nebyla zase tak špatná věc. V tento vzácný okamžik spříznění přemýšlela, jestli by jí skutečně nemohl říci něco, co potřebuje vědět.

“Tati, to co on provádí – je tak odporné, zanechává těla hrozivě naaranžovaná, ale—”

Odmlčela se, snažila se najít ta správná slova.

“Místa, na kterých je zanechává, jsou vždy tak nádherná – v lesích a zátokách a v takových podobných přírodních koutech. Proč si myslíš, že si vybírá taková místa pro něco tak ohavného a ďábelského?”

Otcův pohled se zaměřil do vnitra. Zdálo se, že prohledává své vlastní myšlenky, vlastní vzpomínky, když promlouvá o jiných, vlastně hovoří os sobě.

“Chce začít znovu,” řekl. “Chce se vrátit na samotný začátek. Není to s tebou také tak? Nechceš se prostě vrátit tam, kde jsi začala a začít úplně znovu? Vrátit se do doby, kdy jsi byla dítě? Najít místo, kde se vše zvrhlo a život se změnil?”

Na okamžik se odmlčel. Riley si vzpomněla na své myšlenky, když sem jela – jak smutná byla jako malá holčička, když musela tyto hory opustit. Ve slovech jejího otce byla skutečně určitá pravda.

“Proto tu já žiju,” řekl a ponořil se hlouběji do svého snění.

Riley tam tiše seděla a tyto myšlenky vstřebávala. Slově jejího otce jí pomáhala něco si vyjasnit. Dlouho si myslela, že vrah schovával a týral ženy ve svém domě, kde vyrostl. Nenapadlo ji, že si to místo vybral z nějakého důvodu – že se chtěl nějak dostat zpět do své minulosti a vše změnit.

Otec se na ni stále nedíval a zeptal se, “Co ti říká tvůj instinkt?”

“Má to co do činění s panenkami,” řekla Riley. “To je něco, co Úřadu nedochází. Honí se za tím, co není správně. On je posedlý panenkami. A to je nějakým způsobem klíčové.”

Zabručel a zašoupal nohama.

“No, tak dál naslouchej svému instinktu,” řekl. “Nedovol těm parchantům, aby ti říkali, co máš dělat.”

Riley byla oněmělá úžasem. Nebylo to jako by jí lichotil. Nesnažil se být milý. Byl tím stejným vznětlivým pitomcem, jakým býval vždycky. Ale tak nějak se snažil říct přesně to, co potřebovala slyšet.

“Nevzdám to,” řekla.

“Zatraceně, že to nesmíš vzdát,” zabručel šeptem.

Už nebylo co říci. Riley vstala.

“Ráda jsem tě viděla, Tati,” řekla. A vlastně to i napůl myslela vážně. On neodpověděl, jen tam seděl a hleděl na zem. Nastoupila do auta a odjela.

Jak jela, uvědomila si, že se cítí jinak, než když přijela – a nějakým prapodivným způsobem se cítí lépe. Cítila, že se mezi nimi něco vyřešilo.

Také se dozvěděla něco, co předtím nevěděla. Ať už vrah bydlí kdekoli, nebydlí v nějakém činžáku, stoce nebo dokonce v ubohé zchátralé boudě někde v lesích.

Bude to krásné místo – místo, kde krása a děs existovaly vedle sebe, bok po boku.

Zanedlouho, seděla Riley u stolu v kavárně v blízkém městě. Její otec jí nenabídl nic k jídlu, což nebylo překvapující, ale teď měla hlad a potřebovala se před cestou domů najíst.

Když před ni obsluha položila sendvič se slaninou, salátem a rajčaty, zazvonil Riley mobil. Podívala se, kdo volá, ale číslo se neukázalo. S obavami telefon zvedla.

“Je to Riley Paige?” zeptala se žena výkonným hlasem.

“Ano,” řekla Riley.

“Mám na telefonu Senátora Mitche Newbrough. Chce s vámi hovořit. Můžete zůstat na telefonu, prosím?”

Riley zpozorněla. Ze všech lidí, se kterými nechtěla hovořit, byl Newbrough na začátku jejího seznamu. Měla choutky ten telefonát bez dalšího slova ukončit, ale pak si to rozmyslela. Newbrough byl mocný nepřítel. Nebyl dobrý nápad ho proti sobě ještě více popudit.

“Počkám,” řekla Riley.

Za pár vteřin zaslechla hlas Senátora.

“Senátor Newbrough. Hádám, že hovořím s Riley Paige.”

Riley nevěděla, zda má být rozčilená nebo zhrozena. Hovořil, jako by volala ona jemu.

“Jak jste získal toto číslo?” zeptala se.

“Dostanu se k věcem, když je chci,” řekl Newbrough typicky chladným hlasem. “Chci s vámi hovořit. Osobně.”

Rileyino zděšení se stupňovalo. Jaký mohl mít jen důvod pro to, aby se s ní sešel? Toto nemohlo být dobré. Ale jak mohla říci ne, aniž by tím situaci zhoršila?

“Mohl bych se zastavit u vás doma,” řekl. “Vím, kde bydlíte.”

Riley se téměř zeptala, jak to, že zná její adresu. Ale připomněla si, že už jí tu otázku zodpověděl.

“Raději bych vše vyřešila hned teď po telefonu,” řekla Riley.

“Obávám se, že to není možné,” řekl Newbrough. “Nemohu o tom hovořit po telefonu. Jak brzy se se mnou můžete sejít?”

Riley cítila, že je v moci Senátora Newbrough. Chtěla odmítnout, ale nějak se k tomu nemohla přinutit.

“Právě teď jsem mimo město,” řekla. “Domů se dostanu až pozdě. Zítra ráno vezu dceru do školy. Mohli bychom se sejít ve Fredericksburgu. Třeba v kavárně.”

“Ne, ne na veřejnosti,” řekl Newbrough. “Musí to být méně nápadné místo. Pronásledují mě většinou reportéři. Jsou mi v patách, kdykoli k tomu mají příležitost. Raději bych zůstal mimo jejich dohled. Co třeba Quantico, centrála Oddělení behaviorální analýzy?”

Riley si nemohla odpustit náznak zahořklosti v jejím hlase.

“Já už tam nepracuji, vzpomínáte?” řekla. “To byste vy měl vědět lépe, než kdokoli jiný.”

Pak následovalo krátké odmlčení.

“Znáte Country Club Magnolia Gardens?” zeptal se Newbrough.

Riley si povzdychla nad absurditou té otázky. V těch kruzích se ona určitě nepohybovala.

“Nemohu říci, že ano,” řekla.

“Je snadné jej najít, je na půli cesty mezi Quanticem a mou farmou. Buďte tam v deset třicet dopoledne.”

Riley se to líbilo čím dál méně. Nežádal ji, dával jí příkaz. Poté, co jí zničil kariéru, jak se od ní mohl ještě něčeho dožadovat?

“Je to příliš brzy?” zeptal se Newbrough, když Riley neodpověděla.

“Ne,” řekla Riley, “jenom—”

Newbrough ji přerušil, “Pak tam přijeďte. Je to pouze pro pozvané, ale já je budu informovat, aby vás pustili dovnitř. Určitě vás to bude zajímat. Uvidíte, že to je důležité. Věřte mi.”

Newbrough zakončil telefonát, aniž by se rozloučil. Riley byla ohromená.

“Věřte mi,” řekl.

Kdyby nebyla Riley tak vynervovaná, bylo by jí to přišlo vtipné. Vedle Petersona a toho dalšího vraha, po kterém pátrala, byl Newbrough pravděpodobně tím posledním, komu by na světě věřila. Věřila mu dokonce ještě méně, než Carlu Walderovi. A to už hovořilo samo za sebe.

Ale zdálo se, že nemá na výběr. Musel jí mít co říci, cítila to. Cítila, že to je něco, co by snad mohlo vést k tomu vrahovi.

Kapitola 30

Riley se přiblížila ke Country Clubu Magnolia Gardens a byla zastavená u malé bílé budovy u brány. Cestu jí blokovala zeleno-bílo pruhovaná padací závora a strážce v uniformě, který třímal psací podložku se svorkou, vykročil z budovy a kráčel k vozu, na stranu řidiče.

Riley otevřela okno.

“Vaše jméno?” zeptal se strážce stroze.

Riley si vůbec nebyla jistá, jaká jsou pravidla pro vsup do klubu, ale Newbrough řekl, že jim dá vědět, že přijede.

“Jsem Riley Paige,” řekla. Potom zakoktala, “Jsem, ehm, host Senátora Newbrough.”

Strážce si pročítal seznam a pak pokýval.

“Vjeďte,” řekl.

Padací závora se zvedla a Riley projela dovnitř.

Příjezdová cesta se vinula pojmenovanými zahradami, extrémně luxusními, barevnými a v tuto roční dobu voňavými. Konečně zastavila u cihlové budovy s bílými sloupy. Na rozdíl od pohřebního ústavu, který nedávno navštívila, tyto sloupy se zdály být pravé. Riley cítila, jako by narazila na nějakou jižanskou plantáž z devatenáctého století.

Obsluha spěchala k jejímu vozu, předala jí kartičku a vzala si její klíče. Odjel s autem pryč.

Riley tam stála sama před famózním vstupem, cítila, jako by sem nepatřila, stejně tak jako v domě Senátora. Oblečená do džínsů, přemýšlela, jestli ji vůbec pustí dovnitř. Nemělo by se na taková místa chodit v nějakém předepsaném oděvu? Bylo dobře, že měla bundu volně přehozenou přes ramenní popruh na pouzdro.

Dveřník v uniformě k ní vykročil, aby ji uvítal.

“Vaše jméno, madam?” zeptal se.

“Riley Paige,” řekla a přemýšlela, jestli ji požádá o nějakou formu identifikace.

Dveřník se podíval na svůj seznam. “Tudy, madam,” řekl.

Doprovodil ji dovnitř, chodbou a do malé soukromé jídelny, neměla ponětí, zda dát dveřníkovi spropitné, či ne. Ale ani tak neměla ponětí o tom, kolik ten muž bere. Je možné, že bere víc než ona jako agent FBI? Pomyslela si, že dát mu spropitné by mohlo být neohrabanější, než mu nedat vůbec žádné. Zdálo se být nejlepší to vůbec neriskovat.

“Děkuji,” řekla muži.

On pokýval a nevypadalo to, že by byl zklamaný, a vrátil se zpět, odkud přišel.

Místnost byla malá, ale byla to ta nejhonosnější jídelna, do jaké kdy vstoupila. Nebyly zde žádná okna, ale jediná malba na zdi byla originální olejomalba zahrad, kolem kterých venku projela.

Jediný stůl byl prostřený stříbrem, čínským porcelánem, křišťálem a lněnou tkaninou. Vybrala si plyšem pokrytou židli, která byla čelem ke dveřím a posadila se. Chtěla vidět Senátora Newbrough, až vejde.

Jestli přijde, pomyslela si. Neměla žádný reálný důvod si myslet, že by nepřišel. Ale tato celá situace se zdála být neskutečná, nevěděla, co má čekat.

Číšník v bílém obleku vstoupil dovnitř a na stůl položil tác se sýry a variací krekrů.

“Přejete si něco k pití, madam?” zeptal se slušně.

“Jen vodu, děkuji,” řekla Riley. Číšník vyšel ven a za pár sekund se vrátil s křišťálovým džbánkem vody a dvěma stejnými sklenicemi. Nalil jí vodu a džbánek a druhou sklenici nechal na stole.

Riley upíjela svou vodu. Musela si přiznat, že se jí líbilo držet v ruce elegantní sklenici. Čekala jen další minutu nebo dvě, než přišel Senátor, vypadal stejně tak chladně a přísně jako předtím. Zavřel za sebou dveře a posadil se na protější stranu stolu.

“Jsem rád, že jste přišla, Agentko Paige,” řekl. “Něco jsem vám přinesl.”

Bez dalších okolků postavil Newbrough na stůl tlustý blok, vázaný v kůži. Riley se na něj ostražitě dívala. Vzpomněla si na seznam nepřátel, které jí Newbrough dal při jejich prvním setkání. Bude toto něco podobně problematického?

“Co je to?” zeptala se.

“Deník mé dcery,” řekl Newbrough. “Vzal jsem si ho u ní doma, když ji … našli. Vzal jsem si ho, protože jsem nechtěl, aby ho někdo viděl. I když vlastně nevím, co v něm je. Nikdy jsem si ho nepřečetl. Ale jsem si docela jistý, že obsahuje věci, které by se neměly dostat na veřejnost.”

Riley nevěděla, co říci. Neměla ponětí, proč chtěl, aby se dostal k ní. Viděla, že Newbrough pečlivě zvažoval, co řekne dál. Od prvního momentu, kdy se s ním setkala, si byla jistá, že před ní ukrývá informace. Mravenčilo ji nedočkavostí, že by jí to nyní mohl říct.

Nakonec řekl, “Má dcera měla problémy s drogami, během posledního roku jejího života. Kokain, heroin, extáze, všechny tyto tvrdé věci. Její manžel ji k tomu přivedl. Byl to jeden z důvodů, proč její manželství zkrachovalo. Její matka a já jsme doufali, že se z toho dostává, když zemřela.”

Newbrough se odmlčel a hleděl na deník.

“Nejprve jsem si myslel, že její smrt s tím měla co do činění,” řekl. “Uživatelé a dealeři v její blízkosti byli odporná banda. Nechtěl jsem, aby se to dostalo ven. Jsem si jistý, že to chápete.”

Riley si nebyla úplně jistá, že tomu rozumí. Ale určitě byla překvapená.

“Drogy neměly s vraždou vaší dcery žádnou souvislost,” řekla.

“To si nyní uvědomuji,” řekl Newbrough. “Další žena byla nalezena mrtvá, že ano? A není pochyb o tom, že budou další oběti. Zdá se, že jsem se mýlil, když jsem si myslel, že toto má souvislost se mnou nebo s mou rodinou.”

Riley byla ohromená. Jak často tento neuvěřitelně egoistický muž přiznal, že se v něčem mýlil?

Rukou poplácal po deníku.

“Vezměte si to s sebou. Možná to bude obsahovat nějaké informace, která vám s tímto případem pomohou.”

“Už to není můj případ, Senátore,” řekla Riley a nechala kousek své hořkosti vyplynout na povrch. “Já myslím, že víte, že jsem byla z Úřadu vyhozena.”

“Ó ano,” řekl Newbrough a zamyšleně uklonil hlavu stranou. “Obávám se, že to byla moje chyba. Není to nic, co bych nemohl napravit. Budete dosazena zpět. Dejte mi trochu času. Mezitím doufám, že využijete toto.”

Riley byla tím gestem překvapená. Zhluboka se nadechla.

“Senátore, věřím, že vám dlužím omluvu. Já – já jsem na tom nebyla nejlépe, když jsme se naposledy setkali. Byla jsem po pohřbu přítele a byla jsem zničená. Řekla jsem věci, které jsem neměla říkat.”

Newbrough tichým pokýváním přijal její omluvu. Bylo jasné, že on se jí omluvit nehodlá, i když věděla, že si to zaslouží. Musí jí stačit jeho doznání, že udělal chybu. Alespoň se snažil věci napravit. Na tom stejně záleželo víc, než na omluvě.

Riley si vzala deník, aniž by ho otevřela.

“Je tu ještě jedna věc, kterou bych si přála, abych věděla, Senátore,” řekla. “Proč to dáváte mně a ne Agentu Walderovi?”

Rty Senátora Newbrough se zkroutily do něčeho, co mírně připomínalo úsměv.

“Protože jsem o vás zjistil jednu věc, Agentko Paige,” řekl. “Nejste ničí pejsánek.”

Riley nemohla odpovědět. Tento náhlý respekt od muže, který se jinak zdál mít úctu jen sám pro sebe, ji jednoznačně omráčil.

“A nyní byste si možná ráda dala oběd,” řekl Senátor.

Riley o tom zapřemýšlela. I když byla Newbroughovi vděčná za změnu jeho názoru, stále se kolem něj vůbec necítila pohodlně. Zůstával chladný, tvrdý a nepříjemný. A kromě toho měla práci.

“Jestli vám to nebude vadit, myslím, že se raději omluvím,” řekla. Ukázala na deník a dodala, “potřebuji z tohoto začít okamžitě čerpat. Není času nazbyt. Ó – a slibuji, že cokoli najdu, nevypustím na veřejnost.”

“Vážím si toho,” řekl Newbrough.

Vychovaně vstal ze své židle, když Riley opouštěla místnost. Vyšla z budovy a předala obsluze kartičku. Zatímco čekala, až jí přiveze auto, otevřela deník.

Jak si zběžně prohlížela jeho stránky, okamžitě viděla, že Reba Frye poměrně hodně psala o svém nedovoleném užívání drog. Riley měla také okamžitě dojem, že Reba Frye byla velmi sebestředná žena, která se zdála být posedlá drobným roztrpčením a averzemi. Ale nakonec, nebyl toto důvod, proč mít deník? Bylo to místo, na kterém má každý právo být sebestředný.

A kromě toho, pomyslela si Riley, i kdyby byla Reba narcistická jako její otec, jistě si nezasloužila tak strašný osud. Riley zamrazilo, když si vzpomněla na fotografie těla té ženy.

Riley pokračovala v listování deníkem. Její auto zastavilo na štěrkové cestě, ale ona obsluhu ignorovala, byla uchvácená. Stála tam, ruce se jí třásly, a četla vše až do samého konce, zoufale hledala jakoukoli zmínku o vrahovi, cokoli, jakékoli vodítko. Ale byla zklamaná, že žádné nenašla.

Chystala se těžkou knihu spustit dolů, cítila se ubitá. Nebyla připravená čelit další slepé uličce.

A v okamžik, kdy ji spustila dolů, začínal z knihy vyklouzávat malý kousek papíru, který byl založený mezi dvěma stránkami. Chytila ho a zvědavě si ho prohlédla.

Jak si ho prohlížela, náhle jí v hrudi začalo bušit srdce.

Ze šoku jí deník upadl.

V ruce držela účtenku.

Z obchodu s panenkami.

Kapitola 31

Je to tu. Po všech těch slepých uličkách, Riley nemohla ani uvěřit tomu, co měla v ruce. Ve vrchní části ručně psaného účtu byl název a adresa obchodu: Madelina Móda v Shellysfordu, Virginia.

Riley byla jako zařezaná. Neznělo to jako obchod s panenkami nebo hračkami.

Na mobilu našla web stránky s Madelinou Módou. Bylo to zvláštní, ale byl to obchod s dámskou módou.

Pak se ale podívala detailněji a viděla, že měli také panenky pro sběratele. Byly k prohlédnutí pouze po předchozí domluvě.

Riley zamrazilo v zádech.

Toto musí být to místo, pomyslela si.

Třesoucíma se rukama zvedla deník, zalistovala stránkami a našla zápis ze dne, který byl na účtence. Tady to bylo:

Právě jsem koupila perfektní malou panenku pro Debbie. Narozeniny má sice až za měsíc, ale bylo tak těžké ji sehnat.

Tady to bylo jasně napsáno. Reba Frye koupila panenku pro svou dceru v obchodě v Shellysfordu. Riley se cítila jistá, že všechny další oběti zde také koupily panenku. A že právě tam je vrah poprvé spatřil.

Riley si na mobilu otevřela mapu, která jí ukázala, že Shellysford je hodinu cesty autem. Musí se tam dostat co možná nejdříve. Podle jejích informací si už vrah vyhlédl další oběť.

Ale v přípravě potřebovala získat nějaké informace. A potřebovala učinit bolestný telefonát, který už hodně dlouho odkládala.

Od zmatené obsluhy si vzala klíče, skočila do auta a vyjela, až jí hvízdaly pneumatiky po pečlivě upravené cestě klubu. Jak zrychlila po průjezdu branou, vyťukala Billovo číslo na mobil a přemýšlela, jestli se bude obtěžovat to zvednout. Nemohla ho vinit, kdyby se byl rozhodl, že už s ní nikdy nepromluví.

Ulevilo se jí, když v telefonu zazněl Billův hlas.

“Haló,” řekl.

Riley bušilo srdce. Nevěděla, jestli to je z toho, že se jí ulevilo nebo jestli je zděšená, že slyší jeho hlas.

“Bille, to je Riley,” řekla.

“Vím, kdo to je,” odpověděl Bill.

Rozhostilo se ticho. Toto nebude snadné. A věděla, že si ani nezaslouží, aby to bylo snadné.

“Bille, já nevím, jak začít,” řekla. V krku jí uvízly emoce a připadalo jí těžké promluvit. “Je mi to tak strašně líto. Já jen – no všechno se tak zvrhlo k horšímu a nebyla jsem v nejlepším rozpoložení a—”

“A byla jsi opilá,” přerušil ji Bill.

Riley nešťastně vzdychla.

“Ano, byla jsem opilá,” řekla. “A omlouvám se. Doufám, že mi můžeš odpustit. Je mi to líto.”

Zaznělo znovu ticho.

“Okay,” řekl konečně Bill.

Riley posmutněla. Znala Billa lépe, než kohokoli jiného na světě. Takže v tom slově slyšela ještě jiný význam. Neodpustil jí a nepřijal její omluvu – alespoň ještě ne. Vše, co udělal bylo, že vzal na vědomí, že se omluvila.

No nic, nyní nebyl čas se tím zaobírat. Bylo nutné se zaměřit na mnohem důležitější věc.

“Bille, mám vodítko,” řekla.

“Co?” zeptal se překvapeně.

“Našla jsem ten obchod.”

Bill nyní zněl, jako by měl obavy.

“Riley, zbláznila ses? Jak to, že pořád na tom případu pracuješ? Walder tě vyhodil, proboha.”

“Odkdy čekávám na dovolení? No nic, stejně to vypadá, že budu dosazena zpět.”

Bill nevěřícně vzdychl.

“Říká kdo?”

“Newbrough.”

“O čem to mluvíš?” zeptal se Bill a zněl víc a víc rozčileně. “Kriste, Riley, nešla jsi znovu k němu domů, že ne?”

Riley se honily myšlenky v hlavě. Musí toho tolik vysvětlit. Musí zůstat u základních informací.

“Ne a tentokrát byl jiný,” řekla. “Bylo to divné a nyní o tom nemůžu detailně mluvit. Ale Newbrough mi dal nové informace. Bille, Reba Frye si koupila panenku v obchodě v Shellysfordu. Mám důkaz. Mám jméno toho obchodu.”

“To je šílený,” řekl Bill. “Naši agenti celou tu oblast prohledali. Byli v každém městě. Myslím, že v Shellysfordu ani žádný obchod s panenkami nenašli.”

Riley připadalo těžší a těžší udržet své vzrušení na uzdě.

“To je proto, že tam žádný není,” řekla. “Je to obchod s oblečením, který prodává panenky, ale jsou ke shlédnutí jen po předchozí domluvě. Madelina Móda, je to jméno. Jsi teď na Oddělení behaviorální analýzy?”

“Ano, ale—”

“Tak sežeň někoho, kdo to místo prověří. Získej vše, co bude možné, na každého, kdo tam kdy pracoval. Já tam právě teď jedu.”

Billův hlas byl hlasitý a rozčilený.

“Riley, ne! Nemáš pověření. Dokonce ani nemáš svůj odznak. A co když tam najdeš toho chlápka? Je pravděpodobně nebezpečný. A Walder ti vzal tvou zbraň.”

“Mám svou vlastní zbraň,” řekla Riley.

“Ale nebudeš moci nikoho zajmout.”

S odhodlaným zabručením Riley řekla, “Udělám cokoli bude nutné. Ve hře je možná další život.”

“Mně se tohle nelíbí,” řekl Bill a nyní zněl více smířený.

Riley telefonát ukončila a šlápla na plyn.

Bill seděl ve své kanceláři a němě hleděl na svůj mobil. Uvědomil si, že se mu třesou ruce. Nebyl si jistý, proč. Rozčilením nebo frustrací? Nebo to bylo ze strachu o Riley, kvůli hloupostem, které se chystala udělat?

Její opilecký telefonát před dvěma dny ho zanechal zmateným a zničeným. Bylo klišé, že partneři, prosazující zákon, se část cítili jeden k druhému blíž, než ke svému vlastnímu manželovi. A Bill věděl, že to je pravda. Už dlouhou dobu cítil, že má k Riley blíž, než ke komukoli jinému ve svém životě.

Ale v tomto druhu práce nebyl prostor pro romantiku. Komplikace nebo zaváhání v práci by mohly mít smrtelné následky. Vždy mezi nimi udržoval profesionální vztah a vždy důvěřoval Riley, že udělá totéž. Ale ona nyní tuto důvěru zklamala.

No, zdálo se, že si je té chyby vědomá. Ale co měla na mysli, když řekla, že bude dosazena zpět? Budou spolu znovu pracovat? Nebyl si jistý, že to chce. Byla dynamika a příjemný profesionální vztah, který už tak dlouho sdíleli, navždy pryč?

Ale kvůli tomu se teď nemůže trápit. Riley o požádala, aby prověřil zaměstnance v tom obchodě. Ten požadavek pošle dál, ale ne Carlu Walderovi. Bill zvedl telefon a zavolal na číslo do kanceláře Zvláštního Agenta Brenta Mereditha. Meredith nebyl zařazen do tohoto případu, ale jak Bill věděl, mohl s ním počítat, že tu práci udělá.

Plánoval, že telefonát bude krátký a efektivní. Právě teď se musí rozjet do Shellysfordu a jen doufal, že se tam dostane ještě předtím, než Riley Paige provede něco opravdu hloupého.

Jako že se nechá zabít.

Kapitola 32

Rileyino srdce bušilo očekáváním jak odbočila do malého města Shellysfordu. Madelinu Módu nešlo přehlédnout. Byla vidět z hlavní ulice a jméno bylo přes výkladní skříň. Shellysford byl trochu luxusnější, než čekala. Některé historicky vypadající budovy byly dobře udržované a hlavní ulice hraničila s elegancí. Šik vyhlížející obchod s módou dobře pasoval do prosperujícího okolí.

Riley zaparkovala na chodníku před obchodem, vystoupila z auta a rozhlédla se po okolí. Okamžitě si všimla, že jedna z manekýn ve výloze drží panenku – princeznu v růžových šatech, která má na hlavě třpytivou tiáru. Agenti, kteří toto město pročesávají, toto mohli snadno považovat pouze za dekoraci ve výloze. Pouze malý nápis na výloze naznačoval něco jiného: Panenky pro sběratele na vyžádání.

Nad dveřmi se rozezněl zvonek, jak Riley vstoupila dovnitř, žena u přepážky se podívala jejím směrem. Vypadala mladistvě, i když byla středního věku, a její šednoucí vlasy byly husté a zdravé.

Riley hodnotila možnosti. Bez svého odznaku musí být opatrná. Pravda, už se jí podařilo bez ní rozmluvit i jiné obchodníky. Ale tuto ženu nechtěla nijak vystrašit.

“Promiňte,” řekla Riley. “Jste Madeline?”

Žena se usmála. “No, moje jméno je vlastně Mildred, ale říkám si Madeline. Líbí se mi to víc. A jako název obchodu to zní lépe. ‘Mildredina Móda by prostě tak dobře nevyznělo.” Žena se zachichotala a mrkla. “Nepřilákalo by to tu klientelu, na kterou jsem zaměřena.”

Zatím dobré, pomyslela si Riley. Žena byla otevřená a hovorná.

“Pěkné místo,” řekla Riley a rozhlížela se. “Ale zdá se, že na jednu osobu tu je hodně práce? Pomáhá vám někdo? Jistě to všechno neděláte sama.”

Žena pokrčila rameny.

“Většinou ano,” řekla. “Někdy zaměstnám jednu mladou dívku, aby pracovala u kasy, zatímco pomáhám zákazníkům. Dnes je ale poměrně klid. Nebylo nutné, aby přišla vypomoci.”

Zatímco si stále rozmýšlela ten správný přístup, Riley přešla k věšákům s oblečením a sahala na některé zboží.

“Krásné oděvy,” řekla. “Není mnoho obchodů, které by měly takové zboží.”

Madeline vypadala potěšeně.

“Ne, nic takového nikde jinde nenajdete,” řekla. “Je to móda pro bohaté, ale já je kupuji z firemních prodejen, když se daný styl přestane vyrábět. Takže ve velkém městě by toto byla včerejší móda.” A poté s dalším mrknutím a úsměvem dodala, “Ale v malém městě, jako je Shellysford—no, je to jako by to bylo to nejnovější.”

Madeline ze stojanu sundala koktejlové šaty levandulové barvy.

“V tomhle byste vypadala báječně,” řekla. “Jdou perfektně k vaší barvě—a hádám, že také k vaší osobnosti.”

Riley si to nemyslela. Vlastně si nedokázala představit, že má na sobě kterýkoli z těchto snobských kousků. I tak si ale byla jistá, že v country clubu by byl tento kousek mnohem vhodnější než to, co měla právě na sobě.

“Vlastně,” řekla Riley, “jsem doufala, že se budu moci podívat na některé vaše panenky.”

Madeline vypadala trochu překvapeně.

“Domluvila jste se předem?” zeptala se. “Jestli ano, zdá se, že jsem na to zapomněla. A jak jste přišla na naši sbírku panenek?”

Riley vytáhla z kabelky účtenku a ukázala ji Madeline.

“Někdo mi dal toto,” řekla Riley.

“Ach, doporučení,” řekla Madeline potěšeně. “V tom případě mohu udělat výjimku.”

Šla dozadu do obchodu a otevřela široké skládací dveře a Riley ji následovala do malé místnosti. Na policích byly vyřazené panenky a pár stojanů, které stály na zemi, byly plné doplňků pro panenky.

“S tímto malým postranním obchůdkem jsem začala před několika lety,” řekla Madeline. “Měla jsem příležitost odkoupit zásobu od výrobce, který končil. Majitel byl můj bratranec, takže když výrobu uzavřel, dostala jsem speciální nabídku. Ráda předávám to, co jsem zachránila, svým zákazníkům.”

Madeline vzala jednu panenku a pyšně se na ni podívala.

“Nejsou krásné?” řekla. “Malé dívenky je milují. Jejich rodiče také. A tyto panenky se již nevyrábí, takže to jsou skutečně sběratelské kousky, i když to nejsou starožitnosti. A podívejte se na tyto kostýmy. Každá z mých panenek je může mít na sobě.”

Riley si prohlédla řady panenek. Všechny vypadaly podobně, i když se barva jejich vlasů lišila. Stejně jako jejich oblečení, moderní šaty, róby pro princezny a historické oděvy. Mezi doplňky Riley viděla, že ke každému stylu je i nábytek. Ceny panenek byly všechny přes sto dolarů.

“Doufám, že chápete, proč tuto sekci nemám otevřenou,” vysvětlila Madeline. “Většina z mých klientů, kteří sem přijdou, nehledá panenky. A jen mezi námi dvěma,” dodala a ztišila hlas na šepot, “mnohé z těchto menších věcí je příliš snadné ukrást. Takže jsem opatrná, komu je ukazuji.”

Zatímco čechrala panenčiny šaty, Madeline se zeptala, “Mimochodem, jak se jmenujete? Ráda znám jména všech mých zákazníků.”

“Riley Paige.”

Pak Madeline zamžourala a tázavě se usmála.

“A od kterého zákazníka máte doporučení?” zeptala se.

“Od Reby Frye,” řekla Riley.

Madelinin obličej se zachmuřil.

“Ó je,” řekla. “Senátorova dcera. Vzpomínám si, když přišla. A slyšela jsem o…” Na chvíli se odmlčela. “Ó je,” dodala a smutně kroutila hlavou.

Potom se obezřetně podívala na Riley.

“Prosím, řekněte mi, že nejste reportérka,” řekla. “Jestli ano, musím vás požádat, abyste odešla. Byla by to špatná reklama pro můj obchod.”

“Ne, jsem agentka FBI,” řekla Riley. “A pravdou je, že jsem tu, abych vyšetřovala vraždu Reby Frye. Před chvílí jsem se setkala s jejím otcem, Senátorem Newbrough. Dal mi tento účet. Proto jsem zde.”

Madeline vypadala víc a víc nepohodlně.

“Ukázala byste mi svůj odznak?” zeptala se.

Riley zadržela povzdychnutí. Musí nějak blufovat. Musí alespoň trochu zalhat.

“Nejsem ve službě,” řekla. “Nemáme u sebe odznaky, když nejsme ve službě. To je standardní postup. Přišla jsem sem ve svém volném čase, abych zjistila, co se dá.”

Madeline soucitně pokývala. Zdálo se, že jí věří – nebo alespoň to nezpochybňuje. Riley se snažila, aby její úleva nebyla patrná.

“Jak mohu pomoci?” zeptala se Madeline.

“Jen mi řekněte cokoli můžete o tom dni. Kdo další přišel do práce? Kolik přišlo zákazníků?”

Madeline natáhla ruku. “Mohu vidět tu účtenku? Mám na mysli, kvůli tomu dni.”

Riley jí účtenku podala.

“Á, ano, vzpomínám si,” řekla Madeline, když se na ni podívala. “To byl šílený den, bylo to před několika týdny.”

V Riley to vzbudilo pozornost.

“Šílený?” zeptala se Riley. “Jak to?”

Madeline svraštila obočí, zatímco se rozpomínala.

“Přišel sběratel,” řekla. “Koupil naráz dvacet panenek. Byla jsem překvapená, že má tolik peněz. Nevypadal tak bohatý. Byl to jen smutně vyhlížející starší muž. Dala jsem mu speciální cenu. Byl tu pěkný nepořádek, zatímco jsme s pomocnicí připravili všechno zboží. Nejsme zvyklé na tak velké obchody. Byl tu chvíli pěkný chaos.”

Rileyina mysl pracovala, dávala si všechny ty informace dohromady.

“Byla Reba Frye v obchodě ve stejnou dobu jako ten sběratel?” zeptala se.

Madeline kývla. “No ano,” řekla. “Nyní, když jste to zmínila, ano, byla v tu dobu tady.”

“Vedete přehled o vašich zákaznících?” zeptala se Riley. “S kontaktními údaji?”

“Ano, mám,” řekla Madeline.

“Potřebuji vidět jméno a adresu toho muže,” řekla Riley. “Je to velmi důležité.”

Madelinin výraz se změnil na velmi obezřetný.

“Říkáte, že vám dal tento účet Senátor?” zeptala se.

“Jak jinak bych se k němu dostala?” zeptala se Riley.

Madeline kývla. “Jsem si jistá, že to je pravda, ale …”

Odmlčela se a zápasila se svým rozhodnutím.

“Ó, je mi to líto,” vyhrkla, “ale to nemohu udělat—mám na mysli, nechat vás nahlédnout do záznamů. Vždyť nemáte ani žádnou identifikaci a moji zákazníci si zaslouží soukromí. Ne, opravdu ne, Senátor, neSenátor, nemohu vám dovolit si je prohlédnout bez povolení k prohlídce. Je mi to líto, ale prostře se mi to nezdá být správné. Doufám, že to pochopíte.”

Riley se dlouze zhluboka nadechla, zatímco se snažila situaci zhodnotit. Nepochybovala, že se tu Bill ukáže hned, jak bude moci. Ale jak rychle tu bude? A bude žena stále trvat na tom, že chce vidět povolení k prohlídce? Kolik času si to vyžádá? Podle Riley by mohl být něčí život právě v tento okamžik v ohrožení.

“Já to chápu,” řekla Riley. “Ale mohu se tu kolem jen poohlédnout? Možná najdu nějaké vodítko.”

Madeline pokývala. “Samozřejmě,” řekla. “Jak dlouho budete chtít.”

V Rileyině mysli se rychle zrodila taktika pro odvedení pozornosti. Začala si procházet panenky, zatímco Madeline uklízela některé doplňky. Riley se natáhla na vysokou polici, jako by se snažila dosáhnout na panenku. Místo toho se jí podařilo z regálu shodit celou řadu panenek.

“Ó!” řekla Riley. “Moc se omlouvám!”

Začala couvat jak nejvíce neohrabaně to šlo. Narazila na polici s doplňky a převrhla je.

“Ó, strašně moc se omlouvám!” řekla znovu Riley.

“To je v pořádku,” odpověděla Madeline s nádechem více než mírného rozhořčení. “Jen—jen mě nechte to uklidit.”

Madeline začala sbírat rozházené zboží. Riley ve spěchu opustila místnost a zamířila si to k hlavnímu pultu. Ohlížela se, aby se ujistila, že ji Madeline nesleduje, Riley se vrhla za pult. Okamžitě si všimla pokladní knihy na pultě pod kasou.

S třesoucími se prsty Riley knihou listovala. Potom rychle našla datum, jméno muže a jeho adresu. Neměla čas si to zapsat, tak si to vryla do paměti.

Vykročila zpoza pultu, právě když se Madeline vracela ze zadní místnosti. Madeline nyní vypadala opravdu podezíravě.

“Bude lepší, když odejdete,” řekla. “Jestli se vrátíte s povolením k prohlídce, ráda pomohu. Samozřejmě chci pomoci Senátorovi a jeho rodině jakkoli jen budu moci. Mám špatný pocit z toho, čím si právě prochází. Ale právě nyní – no, myslím, že byste měla jít.”

Riley si to zamířila přímo k východu.

“Já—já rozumím,” zakoktala. “Je mi to velmi líto.”

Hnala se ke svému autu a nastoupila. Vyndala mobil a zavolala na Billovo číslo.

“Bille, mám jméno!” téměř vykřikla, když to zvedl. “Jmenuje se Gerald Cosgrove. A mám jeho adresu.”

Riley předříkala Billovi pečlivě zapamatovanou adresu.

“Jsem tam za pár minut,” řekl Bill. “Předám jeho jméno a adresu, uvidíme, jaké informace se vrátí z Úřadu. Dám ti hned vědět.”

Bill položil telefon. Riley se vrtěla a nervózně vyčkávala. Podívala se zpět na obchod a všimla si, že Madeline stojí u okna a podezíravě se na ni dívá. Riley nemohla Madeline vinit za nedostatek důvěry. Její chování před malou chvílí bylo víc než podivné.

Riley zazvonil mobil. Zvedla ho.

“Bingo,” řekl Bill. “Ten chlapík je registrovaný sexuální delikvent. Adresa, kterou jsi udala, není daleko. Možná jsi u něj blíž, než já.”

“Právě teď tam jedu,” řekla Riley a přidala plyn.

“Pro Kristovy rány, Riley, nechoď tam sama!” vyštěkl na ni. “Počkej na mě venku. Budu tam co nejdřív to půjde. Slyšíš mě?”

Riley položila telefon a ujížděla. Ne, nemůže čekat.

Ani ne za patnáct minut Riley zastavila na zaprášeném a opuštěném pozemku. Uprostřed něj stál ošuntělý karavan. Riley zaparkovala a vystoupila.

Před pozemkem bylo zaparkované staré auto, ale Riley neviděla žádné známky po náklaďáku, který popsal svědek poté, co byla unesena Cindy MacKinnon. Samozřejmě, že Cosgrove ji může mít schovanou někde jinde. Nebo ji snad ze strachu, že bude vystopován, někde nechal.

Riley se otřásla, když vzadu na pozemku spatřila pár kůlen, jejichž dveře byly zamčeny zámky. Bylo to to místo, kde ženy schovával? Byla tam jedna právě nyní, kterou týral a připravoval se na to, že ji zabije?

Riley se rozhlédla po okolí. Pozemek nebyl úplně izolovaný. Nedaleko bylo pár domů a karavanů. I tak se zdálo pravděpodobné, že nikdo nežil dost blízko na to, aby z kůlny zaslechl křičící ženu.

Riley vyndala svou zbraň a přiblížila se k přívěsu. Byl zde zaparkovaný natrvalo a vypadal, jako by zde byl už mnoho let. Před nějakou dobou někdo podél karavanu zasadil květiny, aby se víc podobal normálnímu domu. Ale nyní byl záhon prorostlý plevelem.

Zatím to místo souhlasilo s jejím očekáváním. Cítila se jistá, že je na správném místě.

“Už je po všem, bastarde,” procedila mezi zuby. “Už nikdy se nezmocníš další oběti.”

Když došla ke karavanu, zabouchala na kovové dveře.

“Geralde Cosgrove!” vykřikla. “Toto je FBI. Jste tam?”

Bez odpovědi. Riley vystoupala po schodech ze škvárobetonových tvárnic a nahlédla malým oknem ve dveřích. Z toho, co vevnitř spatřila, jí zamrazilo.

Zdálo se, že místo je přeplněné panenkami. Neviděla živou duši, jen panenky všech tvarů a velikostí.

Riley zahýbala s klikou. Bylo zamčeno. Znovu zabušila na dveře. Tentokrát zaslechla hlas muže.

“Jděte pryč. Nechte mě na pokoji. Nic jsem neudělal.”

Riley myslela, že někoho zaslechla, jak se prodírá vnitřkem. Dveře karavanu se otevíraly ven, takže je nemohla vykopnout. Vystřelila na uzamčenou kliku. Dveře vypadly ven.

Riley vtrhla do malé hlavní místnosti. Byla na okamžik zmatená z počtu a variace panenek. Musely jich být stovky. Byly prostě všude – na policích, na stolech a dokonce na podlaze. Chvíli jí trvalo, než mezi nimi spatřila muže, který se krčil na zemi vedle oddělující přepážky.

“Nestřílejte,” žadonil Cosgrove, ruce měl zvednuté a třásl se. “Já to neudělal. Nezabíjejte mě.”

Riley k němu přiskočila a vytáhla ho na nohy. Otočila ho a jednu ruku mu dala za záda. Zandala si zbraň do pouzdra a vytáhla želízka.

“Dejte mi druhou ruku,” řekla.

Třásl se od hlavy k patě, bez zaváhání uposlechl. Riley ho rychle spoutala a pak si prapodivně sedl na židli.

Vypadal jako slabý muž po šedesátce, vlasy měl řídké a šedé. Vypadal pateticky, jak tam seděl a po obličeji mu stékaly slzy. Ale Riley na něm neplýtvala lítostí. Pohled na všechny ty panenky stačil, aby jí bylo jasné, že je to chorý a pohnutý muž.

Předtím, než mu začala pokládat otázky, zaslechla Billův hlas.

“Ježíš, Riley. Tys ty dveře odstřelila?”

Riley se otočila a viděla, jak Bill vstoupil do karavanu.

“Nechtěl otevřít,” řekla Riley.

Bill si zabručel pod vousy. “Myslím, že jsem ti řekl, abys počkala venku,” řekl.

“A já myslela, že mě znáš líp, než aby sis myslel, že bych počkala,” řekla Riley. “No nic, jsem ráda, že jsi tu. Vypadá jako náš chlápek.”

Muž nyní kvílel.

“Já jsem to neudělal! To jsem nebyl já! Já jsem si své odseděl! Už to mám všechno za sebou!”

Riley se zeptala Billa, “Co jsi o něm zjistil?”

“Odseděl si nějaký čas za pokus o obtěžování dětí. Nic od té doby – až doteď.” Dal na větší kořist – a větší tyranství.

“To bylo před léty,” řekl muž. “Od té doby dělám dobrotu. Beru své léky. Už ty choutky nemám. Všechno je věci minulosti. Udělali jste chybu.”

Bill se zeptal cynickým tónem, “Tak vy jste nevinný, co?”

“To je pravda. Cokoli si myslíte, že jsem udělal, nebyl jsem to já.”

“Tak co znamenají všechny ty panenky?” zeptala se Riley.

Skrze slzy se Cosgrove zlomeně usmál.

“Nejsou krásné?” řekl. “Sbírám je jednu po druhé. Před pár dny jsem měl štěstí, našel jsem úžasný obchod v Shellysfordu. Tolik panenek v tolika různých šatech. Utratil jsem tam celý šek za sociální podporu a koupil jsem jich tolik, kolik mi peníze umožnily.”

Bill zatřásl hlavou. “K čertu, já nechci vědět, co s nimi budete dělat,” řekl.

“Tak to není,” řekl Cosgrove. “Jsou jako moje rodina. Moji jediní kamarádi. Jsou všechno, co mám. Jen jsem s nimi doma. Stejně si nemohu dovolit nikam jít. Chovají se ke mně hezky. Nesoudí mě.”

Riley měla obavy. Zadržoval Cosgrove právě nyní nějakou oběť?

“Chci si prohlédnout vaše kůlny tam vzadu,” řekla mu.

“Tak běžte,” řekl. “Nic tam není. Nemám co skrývat. Klíče jsou támhle.”

Kývl směrem k trsu klíčů, které visely u zničených dveří. Riley tam došla a vzala je.

“Jdu se tam podívat,” řekla.

“Beze mě nejdeš,” řekl Bill.

Bill a Riley použili Billova pouta, aby připoutali Cosgrova ke dveřím jeho lednice. Potom vyšli ven a prošli se kolem karavanu. Otevřeli první zámek u kůlny a podívali se dovnitř. Nebylo tam nic než hrábě.

Bill vešel do kůlny a rozhlédl se.

“Nic,” řekl. “Ani žádná známka po krvi.”

Přešli k další kůlně, odemkli ji a podívali se dovnitř. Kromě zrezivělé manuální sekačky byla kůlna naprosto prázdná.

“Musel je mít někde jinde,” řekl Bill.

Bill a Riley šli zpět do karavanu. Cosgrove tam stále seděl a žalostně zíral na jeho rodinu panenek. Riley uznala, že je to žalostný pohled – muž, který nemá vlastní skutečný život a jistě ani ne žádnou budoucnost.

I tak jí připadal záhadný. Rozhodla se ho zeptat na pár otázek.

“Geralde, kde jste byl minulý týden ve středu ráno?”

“Co?” odpověděl Cosgrove. “Co máte na mysli? Já nevím. Nevzpomínám si na středu. Hádám, že tady. Kde jinde bych byl?”

Riley na něj pohlížela se zvyšujícím se zájmem.

“Geralde,” řekla, “co je dnes za den?”

Cosgroveovy oči létaly kolem zoufale zmateně.

“Já – já nevím,” zakoktal.

Riley přemýšlela – mohla to být pravda? Skutečně nevěděl, co je za den? Zněl dokonale upřímně. Vůbec se nezdál být zahořklý nebo rozzlobený. Neviděla v něm žádnou známku boje. Jen strach a zoufalství.

Potom si přísně připomněla, aby ji nezmátl. Skutečný psychopat mohl někdy zmást dokonce i zkušeného veterána i absolutní lží.

Bill odpoutal Cosgrova od lednice. Cosgrove měl ruce stále spoutané za zády.

Bill vyštěkl, “Geralde Cosgrove, jste zatčen kvůli vraždě tří žen …”

Bill a Riley ho hrubě vyvedli z karavanu, zatímco Bill pokračoval ve vyjmenovávání jmen obětí a Cosgroveových práv. potom ho strčili do Billova auta, kterým sem přijel – dobře vybaveného vozu Úřadu se síťovou klecí mezi předními a zadními sedadly. Riley a Bill ho natlačili na zadní sedačku. Připoutali ho a bezpečně ho znovu spoutali. Poté tam oba jen okamžik stáli bez jediného slova.

“Zatraceně, Riley, podařilo se ti to,” zamumlal obdivně Bill. “Toho bastarda jsi chytila – dokonce i bez svého odznaku. Úřad tě přivítá zpět s otevřenou náručí.”

“Chceš, abych jela s tebou?” zeptala se Riley.

Bill pokrčil rameny. “Ne, mám ho pod kontrolou. Dám ho do vazby. Ty jeď zpět svým vlastním vozem.”

Riley se rozhodla se nedohadovat, přemýšlela, zda k ní Bill stále chová odstup kvůli té noci.

Jak pozorovala Billa, jak odjíždí, Riley si chtěla gratulovat k úspěchu a zadostiučinění. Vyhýbal se jí jakýkoli pocit satisfakce. Něco na ni doléhalo. Neustále slyšela otcova slova.

Jdi za svým instinktem.

Jak Riley jela, začala si kousek po kousku něco uvědomovat.

Její instinkt jí říkal, že dostali toho nesprávného muže.

Kapitola 33

Následující ráno vezla Riley April do školy a jak ji vyložila, ten pocit ji stále trápil. Otravoval ji celou noc a nenechal ji vyspat.

Je on tím chlápkem? stále se ptala sama sebe.

Předtím, než April vystoupila z auta, otočila se k ní s výrazem nefalšované obavy.

“Mami, co se děje?” zeptala se.

Riley byla tou otázkou trochu zaskočena. Zdálo se, že s dcerou vstoupily do zcela nové fáze svého vztahu – mnohem lepší, než ta, ve které byly předtím. I tak Riley nebyla zvyklá, že s April strachuje o její pocity. Byl to dobrý pocit, ale zvláštní.

“Je to vidět, co?” řekla Riley.

“To je,” řekla April. Jemně uchopila matku za ruku a řekla. “Pojď. Řekni mi to.”

Riley chvíli přemýšlela. Ten její pocit stále nebylo snadné vysvětlit slovy.

“Já…” začala a potom se její hlas vytratil, nebyla si jistá, co říci. “Nejsem si jistá, že jsem zajala toho správného muže.”

April se oči otevřely doširoka.

“Já si … nejsem jistá, co si počít,” dodala Riley.

April se zhluboka nadechla.

“Nepochybuj o sobě, Mami,” odpověděla April. “Děláš to často. A vždycky si pak přeješ, abys to nedělala. Není to totéž, co mi vždycky říkáš?”

April se usmála a Riley na ni také.

“Přijdu pozdě, pokud teď nepůjdu na hodinu,” řekla April. “Můžeme si o tom promluvit později.”

April políbila Riley na tvář, vystoupila z auta a vyrazila ke škole.

Riley tam seděla a přemýšlela. Neodjela hned. Místo toho zavolala Billovi.

“Máš něco?” zeptala se, když ho měla na lince.

Slyšela, jak Bill dlouze povzdychl.

“Cosgrove je zvláštní typ,” řekl. “Právě teď je v pěkné šlamastice – vyčerpaný a v depresích a hodně brečí. Myslím, že se brzy zlomí. Ale …”

Bill se odmlčel. Riley cítila, že on má také pochybnosti.

“Ale co?” zeptala se Riley.

“Já nevím, Riley. Zdá se tak dezorientovaný a já si nejsem jistý, že dokonce i on sám ví, co se děje. Vypadává z reality. Někdy se zdá, jako by nechápal, že jsem ho zajali. Možná všechny ty léky, co bere, ho úplně zmátly. Nebo je to jen obyčejná psychóza.”

V Riley se znovu vzbudily obavy.

“A co ti řekl?” zeptala se.

“Většinou se jenom ptá na panenky,” řekl Bill. “Bojí se o ně, jako by to byly děti nebo domácí mazlíčci a on je nemohl doma nechat o samotě. Stále říká, že nemohou být bez něj. Je naprosto poddajný, ani trochu nebojuje. Ale neposkytuje nám žádné informace. Neříká nic o těch ženách nebo tu jednu právě teď má.”

Riley si chvíli přebírala Billova slova.

“A co si myslíš?” zeptala se konečně. “Je to on?”

Riley si všimla, jak se v Billově hlase projevuje frustrace.

“Jak by to nemohl být on? Teda, co mám na mysli je, že vše poukazuje na něj a nikoho jiného. Ty panenky, kriminální záznam, všechno. Byl v obchodě ve stejnou dobu jako on. Co dalšího bychom měli chtít? Jak jsme se mohli tak zmýlit?”

Riley nic neříkala. Nemohla oponovat. Ale viděla, že Bill zápasí se svým vlastní instinktem.

Pak se zeptala: “Podíval se někdo na předchozí zaměstnance od Madeline?”

“Jo,” řekl Bill. “Ale to nikam nevedlo. Madeline vždy zaměstnává na kase dívky ze střední školy. Dělala to tak skoro od té doby, co začala podnikat.”

Riley zrazeně zabručela. Kdy už tenhle případ prolomí?

“No nic,” řekl Bill, “psycholog z úřadu dnes promluví s Cosgrovem. Možná může získat další náhled a říci nám, na čem jsme.”

“Okay,” řekla Riley. “Informuj mě.”

Telefonát ukončila. Motor auta běžel, ale stále neodjela od školy. Kam pojede? Jestli se Newbrough skutečně pokoušel o to, aby se vrátila do funkce, ještě to nezajistil. Stále neměla svůj odznak – nebo práci.

Možná bych měla jet domů, pomyslela si.

Ale jak se rozjela, znovu slyšela slova svého otce.

Prostě jdi za svým instinktem.

Právě nyní jí její instinkt jasně a zřetelně říkal, že má jet zpět do Shellysfordu. Nevěděla přesně proč, ale prostě musela.

Zvonek nade dveřmi obchodu s módou se rozezněl, jak Riley vešla dovnitř. Neviděla žádné zákazníky. Madeline zvedla oči od své práce u pultu a zamračila se. Riley viděla, že vlastník obchodu nebyl nadšený, že ji tu znovu vidí.

“Madeline, chci se omluvit za včerejšek,” řekla Riley a kráčela k pultu. “Byla jsem tak nemotorná a omlouvám se. Doufám, že jsem nic nerozbila.”

Madeline překřížila paže a hleděla na Riley.

“Co chcete tentokrát?” zeptala se.

“Stále mám potíže s tím případem,” řekla Riley. “Potřebuji vaši pomoc.”

Madeline pár minut neodpovídala.

“Stále nevím, kdo jste nebo jestli jste vůbec u FBI,” řekla.

“Já vím a já vás neviním za to, že mi nevěříte,” žadonila Riley. “Ale mám účtenku Reby Frye, vzpomínáte si? Mohla jsem ji získat jen od jejího otce. To on mě sem poslal. Vy víte, že to je pravda.”

Madeline opatrně zakroutila hlavou.

“No, hádám, že to musí něco znamenat. Co chcete?”

“Nechte mě podívat se znovu na tu sbírku panenek,” řekla Riley. “Přísahám, že tentokrát nenadělám nepořádek.”

“Dobře,” řekla Madeline. “Ale nenechám vás o samotě.”

“To je fér,” řekla Riley.

Madeline zašla dozadu do obchodu a otevřela skládací dveře. Jak se Riley pohybovala mezi panenkami a doplňky, Madeline stála ve dveřích a sledovala ji jako ostříž. Riley chápala její obavy, ale tento dohled nebyl dobrý pro její soustředění – obzvlášť když sama skutečně nevěděla, co tu má hledat.

V ten okamžik zazvonil nad vchodem zvonek. Tři poměrně hluční zákazníci vtrhli do obchodu.

“Ó, páni,” řekl Madeline. Spěchala zpět do obchodu s oblečením, aby se postarala o své zákazníky. Riley měla všechny panenky jen pro sebe, alespoň pro teď.

Zblízka si je prohlížela. Některé stály, ale jiné seděly. Všechny panenky byly vyšňořené v šatech a pláštích. Ale i když byly oblečené, panenky, které seděly, byly ve stejné póze jako nahé oběti vraždy, jejich nohy byly ztuhle roztaženy. Vrah se jistě inspiroval od tohoto typu panenky.

Ale to Riley nestačilo k tomu, aby se dostala dál. Musí zde číhat nějaké další vodítko.

Rileyiny oči přistály na řadě knih s obrázky na dolním regálu. Ohnula se a začala je sundávat z regálu jednu po druhé. V knihách byly nádherně ilustrované dobrodružné příběhy o malých holčičkách, které vypadaly přesně jako panenky. Panenky a dívky na přebalu měly na sobě dokonce i stejné šaty. Riley si uvědomila, že knihy a panenky měly být původně prodávány společně, jako set.

Riley ztuhla při pohledu na přebal jedné knihy. Dívka měla dlouhé blond vlasy a doširoka otevřené jasné modré oči. Její růžovo bílé plesové šaty měly přes sebe přehozené růže. Ve vlasech měla růžovou stuhu. Nebylo o tom pochyb. Riley s jistotou věděla, že vrah byl fixovaný přesně na tento obrázek.

V ten okamžik zvonek znovu zazvonil a tři zákazníci opustili obchod. Madeline přiběhla dozadu do obchodu, zjevně se jí ulevilo, že Riley nezpůsobila žádnou škodu. Riley jí knihu ukázala.

“Madeline, máte tu panenku, která patří k této knize?” zeptala se.

Madeline se podívala na přebal a pak na regály.

“No, musela jsem jich mít jednou mnoho,” řekla. “Ale právě teď žádnou nevidím.” Na chvíli se zamyslela a pak dodala, “Nyní, když o tom přemýšlím, jsem si uvědomila, že poslední jsem prodala už před dlouhou dobou.”

Riley nemohla vyrovnat svůj třesoucí se hlas.

“Madeline, já vím, že toto nechcete dělat. Ale musíte mi pomoci vyhledat jména lidí, kteří si tuto panenku mohli koupit. Nemohu vám vysvětlit, jak velmi důležité to je.”

Madeline nyní vypadala, že sympatizuje s Rileyiným rozrušením.

“Je mi líto, ale nemohu,” řekla. “Ne proto, že bych nechtěla, ale nemohu. Už to je deset nebo patnáct let. Dokonce ani moje knihy nesahají tak daleko.”

Riley posmutněla. Další slepá ulice. Dostala se tak daleko, jak jí to jen šlo. Přijít sem byla jen ztráta času.

Riley se otočila k odchodu. Přešla obchod a otevřela dveře a nadechla se čerstvého vzduchu, něco ji napadlo. Ta vůně. Čerstvý vzduch venku ji přinutil si uvědomit, jak zatuchlý byl vzduch uvnitř. Ne zatuchlý, ale…palčivý. Zdálo se, jako by se do tak načančaného a ženského obchodu ani nehodil. Co to je?

Potom si to Riley uvědomila. Amoniak. Ale co to znamená?

Následuj svůj instinkt, Riley.

“Vytřela jste včera podlahu?” zeptala se.

Madeline zmateně zakroutila hlavou.

“Používám agenturu,” řekla. “Posílají údržbáře.”

Srdce Riley se rozbušilo.

“Údržbáře?” zeptala se sotva šeptem.

Madeline pokývala.

“Přichází ráno. Ne každý den. Jmenuje se Dirk.”

Dirk. Riley se rozbušilo srdce a kůže jí zchladla.

“Dirk kdo?” zeptala se.

Madeline pokrčila rameny.

“Obávám se, že neznám jeho příjmení,” odpověděla. “Nevypisuji mu šeky. Možná to dělá agentura, ale není to dobrá služba. Dirk není velmi spolehlivý, jestli chcete znát pravdu. ”

Riley se několikrát dlouze nadechla, aby si uklidnila nervy.

“Byl tu dnes ráno?” zeptala se.

Madeline tiše pokývala.

Riley se k ní přiblížila a shromáždila veškeré své síly.

“Madeline,” vybízela ji, “ať se stane cokoli, toho muže nevpusťte do obchodu. Už nikdy.”

Madeline v šoku zavrávorala.

“Máte na mysli, že je—?”

“Je nebezpečný. Extrémně nebezpečný. A my ho musíme okamžitě najít. Máte jeho telefonní číslo? Máte ponětí, kde žije?”

“Ne, museli byste se zeptat agentury,” řekla vystrašeně Madeline. “Oni budou všechny jeho informace mít. Dám vám jejich vizitku.”

Madeline prohledávala svůj stůl a našla vizitku Millerovy zaměstnanecké agentury. Podala ji Riley.

“Děkuji,” řekla Riley a nadechla se. “Moc vám děkuji.”

Bez dalšího slova se Riley hnala z obchodu, nastoupila do auta a snažila se agentuře dovolat. Telefon zvonil a zvonil. Nebyl tam žádný záznamník.

Zapamatovala si adresu a rozjela se.

Agentura Miller Staffing byla asi míli daleko, na druhé straně Shellysfordu. Sídlila v budově s cihlovým průčelím, vypadala jako by fungovala už mnoho let.

Jak Riley vešla dovnitř, uviděla, že šlo o hodně zastaralou technologii, která nešla s dobou. Na dohled byl jeden zastaralý počítač. Místo bylo poměrně přeplněné, několik zájemců o práci vyplňovalo u dlouhého stolu přihlášku.

Další tři lidé – pravděpodobně klienti – byli namačkáni kolem hlavního pultu. Hlasitě si všichni najednou stěžovali o problémech, které měli se zaměstnanci agentury.

Za pultem pracovali dva muži s dlouhými vlasy, odráželi stížnosti a snažili se zvedat telefony. Vypadali jako lajdáci kolem dvaceti let a nezdálo se, že se jim daří práci zvládat.

Riley se podařilo vtlačit se dopředu, kde odchytila jednoho mladíka mezi telefonáty. Na jmenovce měl “Melvin.”

“Jsem Agentka Riley Paige, FBI,” prohlásila a doufala, že v tom zmatku nebude Melvin chtít vidět její odznak. “Jsem zde kvůli vyšetřování vraždy. Jste manažer?”

Melvin pokrčil rameny. “Hádám, že jo.”

Z jeho prázdného pohledu Riley odhadovala, že byl buďto zkouřený nebo ne příliš chytrý nebo možná obojí. Alespoň nechtěl vidět žádnou identifikaci.

“Hledám muže, který pracuje u Madeline,” řekla. “Údržbář. Jmenuje se Dirk. Madeline si nevzpomíná na jeho příjmení.”

Melvin si pro sebe zamumlal, “Dirk, Dirk, Dirk … Á jo. Vzpomínám si na něj. ‘Debil Dirk,’ jsme mu říkávali.” Zavolal na ostatní mladíky a zeptal se, “Hej, Randy, co se stalo Debilovi Dirkovi?”

“Vyhodili jsme ho,” odpověděl Randy. “Chodíval pozdě do práce, když už se obtěžoval a přišel. Opravdová vosina v zadku.”

“To nesedí,” řekla Riley. “Madeline řekla, že pro ni stále pracuje. Byl tam dnes ráno.”

Melvin nyní vypadal zmateně.

“Jsem si jistý, že jsme ho vyhodili,” řekl. Posadil se ke starému počítači a začal rádoby hledat. “Jo, vyhodili jsme ho asi před třemi týdny.”

Melvin zamžoural na obrazovku, byl ještě zmatenější, než předtím.

“Hele, to je divný,” řekl. “Madeline nám posílá šeky i když už tam nepracuje. Někdo by jí měl říct, aby to nedělala. Vyhazuje fůru peněz.”

Situace se Riley začínala vyjasňovat. I přesto, že byl vyhozený a už nedostával zaplaceno, Dirk k Madeline stále chodil dál. Měl vlastní důvody proto, aby tam pracoval dál – hrozivé důvody.

“Jaké je jeho příjmení?” zeptala se Riley.

Melvinovy oči běhaly po obrazovce. Zdálo se, jako by se díval na Dirkovy uzavřené záznamy.

“Monroe,” řekl Melvin. “Co dalšího chcete vědět?”

Riley se ulevilo, že Melvin nebyl příliš svědomitý, ohledně sdílení důvěrných dat.

“Potřebuji jeho adresu a telefonní číslo,” řekla Riley.

“Telefonní číslo nám nedal,” řekl Melvin a stále hleděl na obrazovku. “Mám ale adresu. Padesát dvacet, ulice Lynnova.”

Teď už se zajímal o konverzaci i Randy. Díval se Melvinovi přes rameno na obrazovku.

“Zadrž,” řekl Randy. “Ta adresa je falešná. Čísla na Lynnovce nejdou tak vysoko.”

Riley nebyla překvapená. Dirk Monroe zjevně nechtěl, aby někdo věděl, kde bydlí.

“Co třeba číslo pojištěnce?” zeptala se.

“Mám ho,” řekl Melvin. Napsal ho na kus papíru a podal ho Riley.

“Díky,” řekla Riley. Vzala si papír a odešla. Hned jak vykročila ven, zavolala Billovi.

“Ahoj, Riley,” řekl Bill, když zvedl telefon. “Kéž bych ti mohl říci nějaké dobré zprávy, ale psycholog, který měl pohovor s Cosgrovem, je přesvědčený, že ten chlap není schopen nikoho zabít a už vůbec ne čtyři ženy. Řekl—”

“Bille,” přerušila ho. “Mám jméno—Dirk Monroe. Je to náš chlápek, jsem si tím jistá. Nevím, kde bydlí. Můžeš se na něj podívat na Sociálním? Hned?”

Bill si vzal číslo a nechal Riley čekat. Riley přecházela nervózně po chodníku, zatímco čekala. Pak se Bill konečně vrátil k telefonu.

“Mám jeho adresu. Je to farma asi třicet mil západně od Shellysfordu. Venkovská cesta.”

Bill přečetl adresu.

“Jedu tam,” řekla Riley.

Bill se zakoktal.

“Riley, o čem to mluvíš? Nech mě, ať tam pošlu nějakou zálohu. Ten chlápek je nebezpečný.”

Riley cítila, jak jí v celém těle brní z návalu adrenalinu.

“Nehádej se se mnou, Bille,” řekla. “To už bys měl vědět.”

Riley zakončila telefonát, aniž by se rozloučila. Už dávno byla na cestě.

Kapitola 34

Když spatřila farmu, Riley se cítila naštvaná způsobem, jaký nečekala. Bylo to jako by vjela do olejomalby idylické rurální Ameriky. Dům, ohraničený bílým dřevem, byl pohodlně zasazený do malého údolí. Dům byl starý, ale bylo zřejmé, že je udržovaný v dobrém stavu.

V blízkém okolí bylo rozeseto pár budov. Nebyly tak dobře opravené jako ten dům. A stejně ani velká stodola, která vypadala, že se každým okamžikem zhroutí. Ale ty budovy vypadaly kvůli své zchátralosti o to kouzelněji.

Riley zaparkovala nedaleko domu. Zkontrolovala si zbraň v pouzdře a vystoupila z auta. Nadechla se čistého venkovského vzduchu.

Nemělo by tu být tak nádherně, pomyslela si Riley. A přesto věděla, že to dává smysl. Od té doby, co mluvila se svým otcem, si pochmurně uvědomila, že vrahovo doupě by mohlo být na nádherném místě.

I tak zde měla pocit nebezpečí, na který se nepřipravila. Bylo to nebezpečí dovolit si nechat se zlákat čirou krásou svého okolí a přestat dávat pozor. Musela si připomenout, že vedle této krásy existoval ohavný ďábel. Věděla, že se chystá setkat se tváří v tvář se skutečnou hrůzou tohoto místa. Ale neměla ani ponětí, kde se s ní potká.

Otočila se a rozhlédla se kolem dokola. Neviděla kolem žádný náklaďák. Buďto Dirk někam jel nebo byl náklaďák v jedné z užitkových budov nebo ve stodole. Samozřejmě, že on může být kdekoli – možná v jedné z užitkových budov. Ale rozhodla se nejprve si prohlédnout dům.

Vyrušil ji zvuk a v periferní vizi zahlédla rychlý pohyb. Ale to bylo jen pár volně pobíhajících slepic. Několik slepic nedaleko ní něco zobalo. Nic jiného se nepohnulo, kromě vysokých stébel trávy a listí na stromech, v jemném vánku, který se mezi nimi proháněl. Cítila se naprosto osamoceně.

Riley se přiblížila k domu na farmě. Když došla na schody, vytáhla svou zbraň, potom vyšla na verandu. Zaklepala na vstupní dveře. Žádná odpověď. Zaklepala znovu.

“Mám tu něco pro Dirka Monroe,” zvolala. “Potřebuji to podepsat.”

Stále žádná odpověď.

Riley sešla z verandy a začala obcházet dům. Okna byla příliš vysoko, aby do nich bylo vidět, a ona zjistila, že zadní dveře jsou také zamčené.

Znovu se vrátila ke vstupním dveřím a znovu zaklepala. Ale bylo jen ticho. Zámek ve dveřích byl jednoduchý, starý typ skeleton klíče. Pro tyto případy měla v kabelce malý set na otevírání zámků. Věděla, že háček na malém plochém francouzském klíči to hravě zvládne.

Zbraň vložila zpět do pouzdra a našla francouzský klíč. Vložila ho do zámku, potom šmátrala a otáčela ho, dokud se zámek neotočil. Když otočila koulí u dveří, otevřely se dokořán. Znovu vyndala svou zbraň a vstoupila dovnitř.

Interiér byl stejně malebný jako krajina venku. Byl to perfektní malý domov, obdivuhodně uspořádaný a čistý. V obývacím pokoji byla dvě velká měkká křesla, která měla na područkách a opěrce háčkované přehozy.

Z místnosti měla pocit, jako by měly každou chvíli přijít rodinní příslušníci, přivítat ji a vyzvat ji, aby se cítila jako doma. Ale když si to Riley začala kolem prohlížet, ten pocit se vytratil. Tento dům vlastně nevypadal, jako by v něm vůbec někdo žil. Vše bylo příliš uspořádané.

Vzpomněla si na otcova slova.

Chce začít od znovu. Chce se vrátit zpět, až na samotný začátek.

A přesně toho se zde Dirk snažil docílit. Ale nedařilo se mu to, protože byl jeho život od začátku vadný. On to jistě věděl a byl tím trýzněný.

Místo toho, aby našel cestu zpět do šťastnějšího dětství, uvěznil se v neskutečném světě – který vypadal, jako by patřil do historického muzea. Na zdi v obývacím pokoji dokonce visela zarámovaná křížová výšivka. Riley přistoupila blíže, aby si ji prohlédla.

Malé vyšité x bylo tvořeno ženou v dlouhém plášti, která třímala slunečník. Pod ní byla vyšitá slova …

Jižanská kráska je vždy

vlídná

zdvořilá

jemná …

Seznam pokračoval dál, ale Riley se neobtěžovala ho dočíst. Pochopila význam, který byl pro ni důležitý. Výšivka nebyla nic než bláhové přání. Bylo jasné, že tato farma nikdy nebyla plantáží. Žádná Jižanská kráska tu nikdy nebydlela, nepila slazený čaj a nedávala rozkazy sluhům.

I tak musela ta fantazie něco znamenat pro někoho, kdo zde žije – nebo v minulosti žil. Možná si ten někdo jednou koupil panenku – panenku, která představovala Jižanskou krásku z příběhu.

Riley naslouchala, zda neuslyší nějaké zvuky, a potichu se přemístila do chodby. Na jedné straně byl klenutý průchod do jídelny. Pocit, že se vrátila do minulosti, ještě zesílil. Slunce vnikalo skrze krajkové záclony, které visely před okny. Stůl a židle byly perfektně urovnány, jako by čekaly na rodinnou večeři. Ale jako vše ostatní, i jídelní stůl vypadal, jako by už nebyl hodně dlouhou dobu používán.

Na druhé straně chodby byla nemoderní kuchyň. Tam bylo vše také perfektně zarovnáno, bez známky používání.

Před sebou spatřila, na druhé straně chodby, zavřené dveře. Jak se Riley tím směrem vydala, zaujala ji skupina zarámovaných fotografií na stěně. Jak procházela kolem, prohlédla si je. Zdálo se, že to jsou obyčejné rodinné fotografie, některé černobílé, jiné barevné. Byly staré – snad celé století.

Byly to přesně ty obrázky, jaké člověk najde v každém domě – rodiče, postarší prarodiče, děti, a jídelní stůl, naložený pochoutkami na oslavu. Mnohé obrázky byly zašlé.

Obrázek, který nevypadal starší než pár desetiletí, vypadal jako fotka z chlapecké školy – upravený student, čerstvě ostříhaný, s upjatým, neprocítěným úsměvem. Obrázek napravo od něj ukazoval ženu, která objímá dívku v nařasených šatech.

Pak si Riley, s mírným překvapením, všimla, že ta dívka a ten chlapec mají úplně stejnou tvář. Byli jedno a totéž dítě. Ta dívka s ženou nebyla vůbec dívka, ale chlapec, který měl na sobě dívčí šaty a paruku. Riley se zachvěla. Výraz na obličeji vystrojeného chlapce prozrazoval, že se nejedná o neškodné šňoření nebo nevinné převlékání. Na této fotografii byl úsměv dítěte ztrápený, zoufalý – dokonce rozzuřený a nenávistný.

Na posledním obrázku byl asi desetiletý chlapec. Ta žena stála za chlapcem, usmívala se, až zářila nemístnou, nepochopitelnou radostí. Riley se naklonila blíž a spatřila panenku, zalapala po dechu.

Tak tady je – panenka, která byla stejná, jako obrázek na knize v obchodě. Byla naprosto totožná, měla stejné blond vlasy, jasné modré oči, růže a růžové stužky. Ta žena tuto panenku dala chlapci před mnoha lety. Musela mu ji vnutit, čekala, že o ni bude pečovat a milovat ji.

Trýznivý výraz v chlapcově tváři vypověděl skutečný příběh. Tentokrát nemohl úsměv hrát. Jeho obličej byl pokroucený hnusem a sebelítostí. Tento obrázek zachytil okamžik, kdy se v něm zlomilo něco, co už se nikdy nespraví. Právě tehdy a tam se mu obrázek panenky vryl do nešťastné mladistvé představivosti. Nemohl se toho zbavit, nikdy. Byl to obraz, který znovu vytvářel z mrtvých žen.

Riley se odklonila od fotek. Rozešla se k zavřeným dveřím na konci chodby. Ztěžka polkla.

Tady to je, pomyslela si.

Byla si tím jistá. Ty dveře byly bariérou mezi mrtvou, umělou, neskutečnou krásou této krajiny a ohyzdně ošklivou skutečností, která se za nimi krčila. Tato místnost byla falešnou maskou blažené normálnosti, která jednou provždy padla.

Se zbraní v pravé ruce otevřela levou rukou dveře. Místnost byla temná, ale i v tlumeném světle z chodby viděla, že je naprosto odlišný, od zbytku domu. Zem byla pokrytá odpadky.

Po straně dveří našla vypínač a zmáčkla ho. Jediná žárovka nad hlavou odhalila noční můru, která se před ní rozprostřela. První věc, které si její mysl všimla, byla kovová trubka, která stála uprostřed v prostoru, připevněná k podlaze a stropu. Krvavé skvrny na podlaze prozrazovaly, co se zde přihodilo. Nevyslyšené výkřiky žen se jí ozývaly v mysli a téměř ji ovládly.

V místnosti nikdo nebyl. Riley se připravila a vkročila dovnitř. Okna byla zabedněná a nevstupovalo sem žádné sluneční světlo. Zdi byly růžové a na nich byly nakreslené výjevy z pohádek. Ale byly počmárány ošklivými šmouhami.

Kusy dětského nábytku – načančané židle a stoličky, které byly míněny pro malou holčičku – byly překlopené a rozbité. Všude byly poházené části panenek – amputované končetiny a hlavy a chomáče vlasů. Malé paruky na panenky byly přibité na zdech.

S bušícím ustrašeným srdcem, rozhořčením, s příliš dobrými vzpomínkami na vlastní zajetí, vstoupila Riley dovnitř místnosti, byla tím výjevem fascinovaná, tou zuřivostí, mukami, které zde pociťovala.

Náhle se za ní ozvalo zašustění a v ten moment zhasla světla.

Riley zachvátila panika, otočila se, aby vystřelila, ale svou šanci promarnila. Do paže jí udeřilo něco těžkého a tvrdého, trýznivou ranou. Její zbraň se sklouzla do tmy.

Riley se pokusila před další ránou uhnout, ale do hlavy jí narazil tuhý, těžký objekt a hlasitě jí křupl o hlavu. Vrávorajíc padla nazad, do temného kouta místnosti.

Rána se jí znovu ozývala v hlavě. Jiskry se blýskaly v její potemnělé mysli. Věděla, že je zraněná. Bojovala proti tomu, aby upadla do bezvědomí, ale bylo to, jako by jí písek propadával mezi prsty.

A je to tu znovu – ten syčící bílý plamen, který proniká temnotou. Kousek po kousku hemžící světlo odhaluje, kdo jej třímá v ruce.

Tentokrát to byla Rileyina matka. Stála přímo před Riley, veprostřed hrudi měla smrtelnou střelnou ránu, obličej měla bledý a vypadala jako mrtvá. Ale když hlas její matky promluvil, byl to vlastně hlas otce Riley.

“Děvče, ty to všechno děláš špatně.”

Riley zachvátilo točení hlavy, ze kterého se jí zvedal žaludek. Všechno se motalo. Její svět vůbec nedával smysl. Co to její matka dělá, že třímá ten strašný mučící nástroj? Proč mluví hlasem svého otce?

Riley vykřikla, “Proč nejsi Peterson?”

Plamen byl náhle uhašen, za sebou zanechal pouze stopy vytrácejícího se světla.

Znovu v černočerné tmě zaslechla hřmící hlas svého otce.

“To je tvůj problém. Chceš se postavit všemu zlému na světě – všemu najednou. Musíš si vybrat. Jednu zrůdu po druhé.”

Hlava se jí stále točila. Riley se snažila tu zprávu pochopit.

“Jednu zrůdu po druhé,” zamumlala.

Její vědomí upadalo a plynulo, naráželo na ni návaly prozřetelnosti. Viděla, že dveře byly mírně pootevřeny a obrys muže je zřetelný proti potemnělému světlu z chodby. Neviděla mu jasně do tváře.

Držel něco v ruce – páčidlo, uvědomila si. Zdálo se, že má přezuvky. Musel být celou dobu v domě, čekat, až přijde správný okamžik a překvapí ji.

Paže i hlava ji příšerně bolely. Na hlavě ze strany cítila lepkavé, tekuté teplo. Krvácela, dost zle. Bojovala s bezvědomím.

Slyšela, jak se muž směje, a ten smích jí nebyl známý. Její myšlenky byly beznadějně zmatené. Nebyl to hlas Petersona, v té tmě tak krutý a výsměšný. A kde je jeho pochodeň? Proč je všechno tak jiné?

V myšlenkách pátrala po pravdě o její situaci.

To není Peterson, řekla si. To je Dirk Monroe.

Sama sobě zašeptala, “Jedna zrůda po druhé.”

Tato zrůda měla v úmyslu ji zabít.

Šmátrala po zemi. Kde má svou zbraň?

Muž se k ní přiblížil, jednou rukou se rozmáchl s páčidlem a to prosvištělo vzduchem. Riley se napůl postavila předtím, než rána dopadla na její rameno a znovu ji srazila. Připravila se na další ránu, ale pak zaslechla, jak páčidlo spadlo na zem.

Něco bylo omotáno okolo její levé nohy a tahalo ji. Omotal jí kolem nohy provaz a pomalu ji táhl po zemi, skrze odpadky a směrem k rouře uprostřed místnosti. To bylo to místo, kde čtyři ženy již trpěly a zemřely.

Riley se snažila sondovat ve svých myšlenkách. Nevypátral si ji, ani nevybral. Nikdy ji neviděl, kupovat si jednu z těch panenek, které tak hluboce nenáviděl. Ale i tak měl v úmyslu vychutnat si co nejvíce její příchod. Chystal se zmocnit se své další oběti. Byl odhodlaný ji nechat trpět. Zemře v bolestech.

I tak Riley zahlédla záblesk nezadržitelné spravedlnosti. Bill a tým zde brzy budou. Co bude Dirk dělat, až se FBI dostane do domu? Samozřejmě ji okamžitě zabije. Nikdy nedovolí, aby byla zachráněná. Ale i tak je odsouzený k záhubě.

Ale proč musí být Riley jeho poslední obětí? Viděla tváře lidí, které milovala – April, Billa – dokonce svého otce. Nyní Riley věděla, že s ním sdílí tvrdohlavé spojení temné moudrosti, pochopení nekonečného zla v tomto světě. Pomyslela na práci, pro kterou každý den žila a pomalu se v ní zrodilo nové odhodlání. Nenechá ho, aby se jí tak snadno zmocnil. Zemře podle svých představ, ne podle těch jeho.

Zašmátrala rukama po zemi. Našla něco tvrdého – nebyla to součást panenky, ale něco tvrdého a ostrého. Uchopila rukojeť nože. Jistě to byl tentýž nůž, který použil na čtyři ženy.

Čas se zpomalil na šnečí tempo. Uvědomila si, že Dirk právě obmotal provaz kolem středové roury. Nyní k ní táhl její nohu.

Byl otočený zády k ní, příliš jistý, že už je poražená. Jeho mysl se zaobírala přivazováním k rouře – a na to, co s ní potom bude dělat.

Jeho nepozornost poskytla Riley příležitost a jediný okamžik ještě před tím, než se k ní zase otočí. Stále ležící na břiše, vyzvedla své tělo do sedu. On si toho všiml a začal se otáčet, ale ona se pohnula rychleji. Vsunula pod sebe svou pravou, volnou nohu, potom se zvedla, aby se s ním utkala.

Vrazila mu nůž do žaludku, potom ho vytáhla a znovu a znovu ho bodala. Slyšela, jak vykřikl a sténal. Šíleně ho bodala, dokud neomdlela.

Kapitola 35

Riley otevřela oči. Celé její tělo bolelo, obzvlášť její ramena a hlava. Billův obličej zastřel její výhled. Zdálo se jí to?

“Bille?” zeptala se.

On se usmál, vypadal, že se mu ulevilo. U její hlavy držel něco měkkého, zastavoval proud krve.

“Vítej zpět,” řekl.

Riley si uvědomila, že je stále v místnosti, post je nablízku. Zachvátila ji chvilková panika.

“Kde je Dirk?” zeptala se.

“Mrtvý,” řekl Bill. “Dopřála jsi mu to, co si zasloužil.”

Riley stále přemýšlela nad tím, jestli se jí to zdá.

“Musím ho vidět,” zalapala po dechu. Podařilo se jí otočit hlavou. Viděla Dirka, nataženého na podlaze obličejem dolů, v kaluži vlastní krve. Oči měl otevřené. Nemrkal.

Bill otočil její hlavu zpět k sobě.

“Snaž se nehýbat,” řekl. “Jsi hodně zraněná. Budeš v pořádku. Ale ztratila jsi spoustu krve.”

Motání hlavy a pocit na zvracení jí říkal, že má Bill pravdu. Podařilo se jí zašeptat pět slov ještě předtím, než znovu ztratila vědomí.

“Jednu zrůdu po druhé.”

Kapitola 36

Zvláštní Agent Brent Meredith uzavřel tlustou obálku, nacpanou fotografiemi a reporty se zprávou o uspokojujícím ukončení. Riley cítila stejné uspokojení a byla si jistá, že Bill a Flores také. Všichni seděli u konferenčního stolu na Oddělení behaviorální analýzy. Kdyby Riley nebyla zafačovaná a všechno jí nebolelo, ten okamžik by byl dokonalý.

“Takže Dirkova matka chtěla dceru místo syna,” řekl Meredith. “Pokusila se z něj udělat jižanskou krásku. To byl pravděpodobně vrchol ledovce. Bůh ví, co dalšího si jako dítě prožil.”

Bill se na židli opřel.

“Nedopřávejme mu příliš mnoho pochopení,” řekl. “Ne každý s ubohým dětstvím se vyklube ve vražedného sadistu. Byla to jeho vlastní volba.”

Meredith a Flores souhlasně pokývali.

“Ale ví někdo, co se stalo s matkou Dirka?” zeptala se Riley.

“V záznamu je, že zemřela před pěti lety,” řekl Flores. “Jeho otec zmizel dávno předtím, když byl Dirk ještě dítě.”

Ve skupině se rozhostilo pochmurné ticho. Riley přesně chápala, co to znamenalo. Byla v přítomnosti tří lidí, jejichž životy byly obětovány ničení ďábla. Dokonce i v jejich uspokojení nad nimi stále, jako strašák visel přízrak ďábla, a vidina další a další práce. Nikdy to neskončí. Pro ně ne.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Carl Walder. Byl samý úsměv.

“Dobrá práce,” řekl. Po povrchu stolu k Riley sklouzl zbraň a odznak. “Tyhle patří tobě.”

Riley se otráveně usmála. Walder se nechystal omluvit, a už vůbec ne přiznat vlastní chybu. Ale no co. Riley stejně nevěděla, jak by reagovala, kdyby se skutečně omluvil. Pravděpodobně ne s vděkem.

“Mimochodem, Riley,” řekl Walder. “Dnes ráno mi volal Senátor a posílá vám přání brzkého uzdravení a své díky. Zdá se, že má o vás velmi dobré mínění.”

Riley nyní musela potlačit pobavení. Byla si jistá, že ten telefonát byl tím důvodem, proč jí Walder vracel její zbraň a odznak. Vzpomněla si na jednu z posledních věcí, kterou jí Newbrough řekl.

“Nejsi ničí pejsánek.”

Totéž ale nikdy nemohlo být vysloveno o Carlu Walderovi.

“Brzy se zastavte v mé kanceláři,” řekl Walder. “Promluvíme si o povýšení. Možná o administrativní pozici. Zasloužíte si ji.”

Walder bez dalšího slova odešel. Riley zaslechla, jak její společníci vydechli a všichni si oddechli, že byl tak rychle pryč.

“Měla bys o tom přemýšlet, Riley,” řekl Meredith.

Riley se potlačovaně zasmála.

“Opravdu si mě dokážete představit v administrativní pozici?”

Meredith pokrčil rameny.

“Udělala jsi víc, než co bylo potřeba. Provedla si víc práce v terénu, než většina agentů za celý jejich život. Možná by ses měla stát instruktorkou. Byla bys úžasná v trénování agentů, s tou svojí zkušeností a prozíravostí. Co myslíš?”

Riley o tom popřemýšlela. Co by ale učila mladé agenty? Její instinkt bylo vše, co měla, a podle ní nemohl být instinkt naučen. Nebylo možné naučit lidi, aby následovali svůj instinkt. Buďto to v sobě měli nebo ne.

A kromě toho, chtěla vlastně, aby někdo měl takovou intuici jako ona? Díky vlastním myšlenkám žila v přílišné hrůze, pronásledovaná svou schopností zmocnit se ďáblovy mysli. S tím se nežilo snadno.

“Díky,” řekla Riley, “ale já to mám ráda tam, kde jsem.”

Meredith pokýval a vstal ze židle. “Dobře, tak to pro dnešek uzavřeme. Odpočiňte si, parto.”

Setkání se rozpustilo a Riley a Bill se ocitli, jak spolu v tichosti kráčí chodbou. Odešli z budovy a posadili se spolu venku na lavičce. Uběhlo několik minut. Zdálo se, že žádný z nich neví, co říci. Bylo toho příliš mnoho.

“Bille,” pozorně se zeptala, “myslíš si, že my dva můžeme být znovu partneři?”

Po odmlčení Bill řekl, “Co si myslíš ty?”

Oba se otočili a podívali se vzájemně do očí. Riley v Billově obličeji spatřila bolest. Ta jizva, kterou mu způsobila během svého opilého telefonátu, se stále ještě nezahojila. Bude to trvat dlouho.

Ale ještě tušila něco dalšího – něco, co už byla dlouho pravda, ale co si předtím nikdy nedovolila přiznat. Její vztah k Billovi bal tak intenzivní a silný a téměř určitě pociťoval totéž. Už to nebylo tajemství, které by si mohli ponechat jen sami pro sebe. Nebylo možné, vrátit se ke starému způsobu fungování.

Jejich partnerství bylo u konce. Oba to věděli. Ani jeden z nich to nemusel říci nahlas.

“Jdi domů, Bille,” řekla jemně Riley. “Pokus se dát to znovu dohromady se svou ženou. Musíte myslet na děti.”

“To udělám,” řekl Bill. “Ale doufám, že tě neztratím – mám na mysli přátelství.”

Riley mu poklepala na ruku a usmála se.

“To se nestane,” řekla.

Oba vstali z lavičky a rozešli se ke svým vozům.

“Na co myslíš, Mami?” zeptala se April.

Riley a April seděly v obývacím pokoji a dlouho do noci se dívaly na televizi. Ten večer Riley řekla April o tom, co se stalo – nebo alespoň vše, co cítila, že jí může říct.

Riley se rozmýšlela předtím, než odpověděla April na otázku. Ale věděla, že to musí říci nahlas. A kromě toho už to April stejně věděla. Nebylo to tajemství. Jen to bylo něco, co Riley nemohla setřást z mysli.

“Dnes jsem zabila muže,” řekla Riley.

April se na ní podívala s láskou a starostlivostí.

“Já vím,” řekla. “Jaký je to pocit?”

“Je těžké to popsat slovy,” řekla Riley. “Je to strašné. Je to něco, co nikdo nemá právo udělat – skutečně ne. Ale někdy je to jediný možný způsob.”

Riley se odmlčela. “Cítím ještě něco jiného,” řekla. “Nejsem si jistá, jestli bych to měla vyslovit.”

April se tiše zasmála. “Já myslela, že už si nebudeme hrát na tichou domácnost, Mami.”

Riley se připravila a pak řekla, “Cítím se naživu. Bože, smiluj se, mám pocit, že jsem kvůli tomu naživu. A teď kdykoli nějaká žena vstoupí do obchodu Madeline a koupí si panenku, už nikdy nebude v nebezpečí. Jsem prostě … no, jsem za to šťastná. Jsem ráda, že jsem jí to mohla dopřát, i když se to nikdy nedozví.”

Riley zmáčkla April ruku.

“Je pozdě a ty máš zítra školu,” řekla.

April políbila svou matku na tvář.

“Dobrou noc, Mami,” řekla a pak odešla do své ložnice.

Riley pocítila novou vlnu bolesti a vyčerpání. Uvědomila si, že bude lepší, když si půjde lehnout nebo usne přímo tady na gauči.

Zvedla se a šla směrem ke své ložnici. Už měla na sobě župan a neobtěžovala se zastavit v koupelně, aby si vyčistila zuby. Jen chtěla jít přímo do postele.

Když vstoupila do ložnice a rozsvítila světlo, něčeho si okamžitě všimla. Srdce jí poskočilo.

Na posteli bylo něco pohozeného.

Byla to hrstka malých kamínků.

NYNÍ K DOSTÁNÍ!

Navždy pryč

Záhada Riley Paige—kniha č. 2

V severní části New Yorku jsou vražděny ženy, jejich těla jsou záhadně nacházena visící v řetězech. Je přivoláno FBI, kvůli bizarní povaze vražd – a nedostatku stop – existuje jen jediný agent, na koho se lze obrátit: Zvláštní Agentka Riley Paige.

Riley, stále zmatená ze svého posledního případu, se zdráhá převzít nový případ, protože je stále přesvědčena, že poslední sériový vrah je stále na svobodě a sleduje ji. Ví ale, že její schopnost vstoupit do mysli sériového vraha a její obsesivní povaha, jsou potřeba k tomu, aby byl tento případ rozluštěn a prostě to nemůže odmítnout – dokonce i kdyby pro to měla obětovat vše.

Hledání Riley zavede hluboko do vrahovy pomýlené mysli, protože ji přivede do sirotčinců, psychiatrických léčeben, vězení, ve vší snaze pochopit míru jeho psychózy. Uvědomí si, že stojí před skutečným psychopatem a že není času nazbyt předtím, než znovu udeří. V sázce je její vlastní zaměstnání, její vlastní rodina se stala terčem a její křehká psychika se hroutí, možná je toho na ni příliš – ale už je příliš pozdě.

Temný psychologický thriller, ze kterého se napjatým očekáváním rozbuší srdce, NAVŽDY PRYČ je knihou č. 2 ze strhující nové série – s oblíbenou novou postavou – která vás přinutí otáčet stránky dlouho do noci.

Kniha č. 3 ze série Riley Paige bude brzy k dostání.