Slavná Přísaha

SLAVNÁ PŘÍSAHA

(SÁGA ČARODĚJŮV PRSTEN – KNIHA PÁTÁ)

Morgan Rice

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, a která je podle USA Today bestesellerem číslo 1; série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující zatím 11 knih, betseller číslo 1 v USA; bestselleru číslo 1 v USA série TRILOGIE PŘEŽITÍ, post apokalyptického thrilleru skládajícího se zatím ze 2 knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se zatím ze dvou knih. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

PROMĚNĚNÁ (první kniha ze série Upířích žurnálů), ARÉNA JEDNA - OTROKÁŘI (první kniha z Trilogie přežití), CESTA HRDINY (první kniha ze ságy Čarodějův prsten) a VZESTUP DRAKŮ (první kniha ze série Králové a čarodějové), jsou všechny dostupné zdarma ke stažení!

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma bonusy, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

„ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.“

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

„Velice zábavná epická fantasy.”

—Kirkus Reviews

„Můžeme zde spatřit zrození něčeho výjimečného.”

--San Francisco Book Review

„Našlapané akcí…. Vypravěčský styl Riceové je bohatý a příběh poutavý.“

--Publishers Weekly

„ Velmi čtivá fantasy …. Počátek něčeho, co má ambice stát se oblíbenou fantasy ságou pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č.2)

OTĚŽE CTI (Kniha č. 3)

ZROZENÍ UDANOSTI (Kniha č. 4)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENÁ (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

Poslechněte si sérii ČARODĚJŮV PRSTEN ve formátu audio knihy!

Copyright © 2013 Morgan Rice

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

“Život je vzácný všem, však čestný muž

si cení svoji čest nad vlastní život.”

—William Shakespeare

Troilus a Kressida

(překl. Martin Hilský, 2008)

KAPITOLA PRVNÍ

Andronicus pyšně projížděl McCloudovým hlavním městem. V jeho těsné blízkosti jely stovky jeho nejvyšších generálů. K sedlu Andronicova ohromného koně byl uvázán provaz, na jehož konci se potácel svázaný muž: král McCloud. Strhali z něj jeho zbroj a téměř i všechno ošacení. Polonahý teď klopýtal v největším ponížení ulicemi vlastního města.

Andronicus nikam nespěchal, vedl svou kolonu a uvázaného McClouda líným krokem prašnými, kamenitými ulicemi, a zvedal přitom mračna prachu. Ti měšťané, kteří dosud žili, jenom třeštili oči hrůzou. Chvíli co chvíli mohli McClouda slyšet bolestivě vykřiknout, když bosýma nohama klopýtal po ostrých kamenech. Andronicus zářil. Tváře přeživších byly naopak zkřivené strachem a překvapením. Přímo před očima viděli svého obávaného vládce zostuzeného a uvrženého na úroveň nejnižšího otroctví. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů Andronicova života.

Sám byl překvapen, jak snadné bylo se do McCloudova města dostat. Zdálo se, že McCloudovi muži byli naprosto demoralizovaní z neúspěšného tažení na druhé straně Prstenu. Imperiální vojáci přemohli obranu města rychlostí blesku. V porovnání s jeho armádou jich samozřejmě byla na hradbách jenom hrstka. Byli přečísleni a zlikvidování během mrknutí oka. Mnozí se rovnou vzdali. Museli dobře vidět, že jakýkoliv odpor nemá smysl. Odhodili proto zbraně i helmice a doufali, že je Andronicus vezme do zajetí.

Jenže v tom se šeredně zmýlili. Nenáviděl jakékoliv projevy zbabělosti a jejich čin v jeho očích ničím jiným nebyl. A stejně neměl ve zvyku brát zajatce. To, že odhodili zbraně, jeho mužům jenom ulehčilo práci.

Ulice města brzy zrudly krví, neboť Andronicus okamžitě poslal své vojáky, aby je začali čistit od všech mužů, které najdou. Ženy a děti budou vzaty do otroctví, jako tomu bývalo pokaždé. Také domy byly jeden po druhém systematicky pleněny.

Andronicus vedl koně pomaloučku jednou ulicí za druhou a kochal se svým dílem. Všude kolem se válela těla zabitých mužů a hromady kořisti vynesené ze zničených domů. Obrátil se k jednomu ze svých generálů a lehkým kývnutím hlavy mu vydal rozkaz. Generál okamžitě pozvedl nad hlavu zapálenou pochodeň, což byl signál pro ostatní, aby učinili totéž. Zpráva se šířila od velitele k veliteli, a po celém městě byly vzápětí zapalovány doškové střechy domů. Během chvíle byla obloha zakryta černými mračny a v ulicích začalo sálat horko z požárů.

„NE!“ křičel McCloud, zatímco musel dál klopýtat za imperátorem.

Andronicus se ušklíbl, popohnal koně do klusu a smýkal krále, který samozřejmě zrychlení nemohl ustát, nějakou chvíli ulicí sem a tam.

Pohled na hořící město v něm vzbuzoval takřka fyzické uspokojení. Jeho plány byly stejné, jako měl i s ostatními městy, která kdy dobyl. Vždy je nejprve do základů vypálil a potom nechal znovu vybudovat jeho vlastními muži, jeho vlastními generály a v duchu své vlastní říše. Tak to prostě dělával. Nepřál si, aby zůstala byť jediná stopa po nějaké minulosti před jeho vládou. Budoval tak zcela nový svět. Andronicův svět.

Prsten, ten posvátný Prsten, který odolával všem jeho předchůdcům, se už brzy stane jeho teritoriem. Bylo těžké tomu uvěřit. Andronicus zhluboka dýchal a přemítal o své nebetyčné velikosti. Už brzy překročí Vysočinu a dobude i druhou polovinu Prstenu. Potom už na světě nezůstane žádné známé místo, které by mu ještě neleželo u nohou.

Dojel k McCloudově působivé soše, která stála uprostřed náměstí, a zastavil se před ní. Byla pět metrů vysoká, celá z prvotřídního mramoru a připomínala spíše svatyni zasvěcenou nějakému bohu. Znázorňovala McClouda, kterého Andronicus neznal. Byl mladý, svalnatý, silný a v ruce hrdě třímal meč. Socha jasně vypovídala o sebelásce toho, kdo si ji nechal postavit. To ale McCloudovi musel uznat jako kladnou vlastnost. Napadlo ho, že by ji možná mohl nechat odvézt domů do svého paláce a vystavit si ji tam jako trofej.

Zároveň jí však byl znechucen. A to nakonec převážilo. Bez dalšího rozmýšlení vytáhl svůj ohromný bič a švihnul přímo po hlavě sochy. Trefil ji perfektně ranou tak silnou, že se mramorová hlava doslova rozprskla na několik kusů. To ale Andronicovi nestačilo.

Švihnul tělo sochy ještě několikrát, až se nakonec naklonila do strany a potom se s ohlušujícím rachotem zřítila k zemi, kde se rozbila na kusy. Když potom znovu pobídl koně, schválně jej vedl tak, aby zubožený McCloud musel klopýtat přes všechny ty trosky.

„Za to zaplatíš!“ vykřikl pokořený král chabě.

Andronicus se rozesmál. Za svůj život se setkal už s mnoha příslušníky lidské rasy, ale tenhle muž byl ze všech nejzábavnější.

„Zaplatím?“ zařval smíchy.

Ten McCloud byl tak tvrdohlavý. Stále ještě si neuvědomoval, co ve skutečnosti jméno Andronicus znamená. Bude ho to muset naučit, aby si to už jednou provždy zapamatoval.

Andronicus se rozhlédl po náměstí. Jeho pohled se zastavil u budovy, která jistě byla McCloudovým hradem. Pobídnul svého hřebce do klusu, čímž svázaného a polonahého krále okamžitě zase strhnul na zem do prachu a smýkal jej za sebou. Imperiální vojáci se záhy přidali.

Protáhl nebohého McClouda po břiše přes četné mramorové schody vedoucí k hradu. Král s každým schodem bolestivě sténal, ale Andronicus ani nezpomalil. Jeho vojáci už předtím stačili převzít kontrolu nad hradem a teď stáli u brány na stráži. U nohou jim ještě stále ležela zkrvavená těla těch, kteří bránu hlídali před nimi. Andronicus jim spokojeně pokývnul na pozdrav. Teď už věděl, že má ve své moci celé město.

Vjel velkou branou do vnitřního hradu a vedl koně bez respektu dál dlouhými mramorovými chodbami, které zdobily klenuté stropy. Obdivoval nadbytek, ve kterém McCloud žil. Očividně na výstavbě vlastního sídla ani trochu nešetřil.

Teď ale přišla řada na Andronica. Pokračoval se svými muži dále chodbami až do velkého sálu, který očividně sloužil jako trůnní síň. Rozrazil zdobené dubové dveře a dojel k přezdobenému zlatému trůnu, který stál uprostřed.

Andronicus seskočil z koně, pomalým krokem vystoupal po zlacených schodech vedoucích k trůnu a potom na něj s vážností usedl.

Zhluboka se nadechl, načež přehlédl své muže, kteří mezitím dorazili do sálu za ním. Desítky jeho nejvyšších generálů stále seděly na svých koních a čekaly na císařovy další rozkazy. Potom jeho pohled zavadil o zkrvaveného McClouda. Ten byl stále uvázaný za Andronicovým hřebcem a sténal bolestí. Andronicus si prohlížel své okolí dále. Díval se na zdi a gobelíny, které je zdobily, povšimnul si i řemeslné práce na trůně, na němž teď seděl, a nemohl skrýt obdiv ke vší té zručnosti. Na chvilku se zamyslel, jestli nechá trůn roztavit, anebo si jej vezme do svého paláce. Možná by byl i vhodným darem pro některého z jeho nižších generálů. S jeho vlastním císařským trůnem se tento samozřejmě nemohl ani v nejmenším rovnat. Ten jeho byl nejmasivnější ze všech království, které v jeho světě existovaly, a pracovalo na něm dvacet řemeslníků po dobou neskutečných čtyřiceti let, aby byly dokončeny všechny jeho zdobné detaily. Začali na něm pracovat už za života Andronicova otce a trůn byl dokončen přesně v den, kdy jej Andronicus vlastní rukou zprovodil ze světa. Skvěle načasováno.

Podíval se na už teď zuboženého McClouda a zamyslel se, jakým nejlepším způsobem by tu trapnou bytost mohl mučit dál. Prohlížel si tvar jeho hlavy a rozhodl se, že by bylo dobré si ji pověsit na krk mezi ostatní jeho amulety. Než jej ale do náhrdelníku vsadí, bude asi muset nejprve stáhnout z lebky tvář, odpilovat trochu kosti, a potom kůži znovu navléknout. Král už nebyl nejmladší a Andronicus nechtěl, aby jeho náhrdelník hyzdila odulá stařecká tvář s dvěma bradami. Teď jej ale stejně nechá ještě nějaký čas naživu a bude jej mučit. Usmál se. Ano, to vypadalo jako docela dobrý plán.

„Přiveď ho ke mně,“ poručil jednomu ze svých generálů hlubokým hlasem. Muž ani na vteřinu neváhal, okamžitě seskočil z koně a jal se plnit rozkaz. Přeřízl provaz, který poutal krále k císařově koni, hrubě chytil to zkrvavené tělo za kůži na zádech a táhl jej jako pytel brambor po mramorové podlaze, na níž tím vytvářel krvavou čáru. Potom McClouda nechal ležet u Andronicových nohou.

„Tohle ti neprojde!“ zasténal McCloud slabým hlasem.

Andronicus zakroutil hlavou. Ten človíček to snad nepochopí.

„Přesto jsem tu a sedím na tvém trůně,“ řekl. „A ty jsi támhle, ležíš celý zakrvácený u mých nohou. Myslím, že můžu s klidným srdcem říct, že mi projde cokoliv si zamanu. Všechno už mi vlastně prošlo.“

McCloud se nezmohl na nic víc než bolestivé skučení, okořeněné dávkou špatně skrývaného vzteku.

„První rozkaz mé vlády,“ řekl Andronicus, „bude patřit tobě. Budeš svému novému vládci a králi prokazovat patřičný respekt. Přijď teď ke mně a měj tu čest být prvním, kdo přede mnou poklekne v mém novém království. A také prvním, kdo políbí mou ruku a prohlásí mě právoplatným králem na trůně McCloudského království.“

McCloud se na něj podíval, s vypětím všech sil se zvedl na všechny čtyři a zamračil se.

„Nikdy!“ vyštěkl potom na Andronica a plivl mu k nohám.

Andronicus se rozesmál. Už teď si svou vládu užíval. Snad ještě nikdy před sebou neměl tak tvrdohlavého vězně.

Podíval se na své muže a pokýval hlavou. Jeden potom přistoupil zezadu k McCloudovi a chytil jej pevně za záda. Druhý jej uchopil za hlavu, zaklonil ji a držel v pozici, aby s ní vězeň nemohl hýbat. Potom přišel třetí a ten měl v ruce dlouhou břitvu. Když se přiblížil, McCloud se roztřásl.

„Co to děláš?“ zeptal se hlasem o pár oktáv vyšším než normálně.

Muž neodpověděl, chytil krále za jeho dlouhý plnovous a jediným plynulým pohybem břitvou jej téměř celý uřízl. McCloud se na něj zmateně podíval. Byl očividně v šoku, že mu muž neublížil.

Andronicus kývnul na dalšího muže, který v ruce třímal rozžhavený pohrabáč. Na jeho konci byl upevněn erb Impéria, lev, který v tlamě svírá ptáka. Konec pohrabáče byl rozžhavený do běla. Sevření kolem McCloudovy hlavy zesílilo, zatímco pohrabáč se začal přibližovat k nyní vousů víceméně zbavené tváři.

„NE!“ vykřikl McCloud, když si uvědomil, co se brzy stane.

Ale už bylo pozdě.

Sálem se rozlehl strašlivý křik, doplněný syčením a pachem pálené tkáně. Andronicus zaujatě sledoval, jak se železo boří hlouběji a hlouběji do mužovy tváře. Syčení také neustále zesilovalo a McCloudův křik už byl téměř nesnesitelně nádherný.

Po dobrých deseti vteřinách krále konečně nechali klesnout zpátky k podlaze.

Zřítil se bezvládně k zemi a čelem prudce udeřil o mramor. Z tváře mu stoupal kouř a z úst vytékalo množství slin. Na tváři odteď bude nosit Andronicův erb.

Císař se k němu naklonil, aby zkontroloval, že bylo znamení vypáleno správně a se všemi detaily.

„Vítej v imperiálních řadách.“

KAPITOLA DRUHÁ

Erec stál na vrcholku kopce a sledoval, jak se přibližuje skupina jezdců. Jeho srdce plálo předbitevním nadšením. Pro dny jako byl tento se narodil. Ve většině bitev byla hranice mezi dobrým a špatným jenom ztěží rozpoznatelná, ale tentokrát to neplatilo. Lord od Kuželky jeho milou bez slitování zotročil a ještě se tím vychloubal, a nehnul ani prstem, aby dal věci do pořádku. Erec jej na jeho zločin upozornil, dal mu tím šanci, aby mohl svou chybu napravit a zachovat si tvář, ale on neudělal nic, čím by byť jen naznačil, že svého činu lituje. Sám na sebe tím přivolal zkázu. Jeho muži to ale mohli nechat být, obzvláště poté, co jejich pán padl.

Jenže nenechali a teď se jich dobré dvě stovky blížily. Zaplacení žoldnéři nějakého nižšího pána, všichni do jednoho nedočkaví, až Ereca zabijí. Blížili se k němu, všichni oblečení v zářivě zelené zbroji. Když se přiblížili, vydali bojový pokřik. Jako kdyby Ereca mohlo něco podobného zastrašit.

Nebál se jich. Viděl ve svém životě už spousty bitev a jestli během let svého tréninku něco skutečně pochopil, jistě to bylo to, že se člověk nikdy nesmí bát, když bojuje za správnou věc. Spravedlnost nemusí sice pokaždé zvítězit, ale rozhodně svým zastáncům dává sílu deseti mužů.

To, co cítil, když před sebou viděl tak velký počet nepřátel, bylo uvědomění, že dnes nejspíše zemře. Nic jiného se u tak zoufalého činu ani nedalo očekávat. Dostalo se mu jednoduše šance zemřít tím nejčestnějším možným způsobem. To byl pro rytíře opravdový dar. Kdysi složil přísahu cti a ta si teď žádala své plnění.

Tasil meč a pomalu se rozběhl dolů ze svahu vstříc útočící jízdě. Přál si, aby mohl v té chvíli sedět na hřbetě svého věrného hřebce Warkfina, ale ten teď měl mnohem důležitější úkol, a sice dovést Alistair bez úhony do bezpečí v Savarii. U Vévodova dvora bude zachráněna.

Když se nepřátelé přiblížili na vzdálenost sta metrů, Erec se rozběhl do sprintu přímo proti rytíři, který jel v jejich čele. Jízdní vojáci také nijak nezpomalovali. Erec se duševně obrnil a připravil na brzký střet.

Dobře věděl, že jedna výhoda přece jenom na jeho straně je: dvě stě mužů se k němu nemůže přiblížit najednou, to není fyzicky možné. Maximálně se to podaří šesti jezdcům v jednom okamžiku. Takže když benevolentně odhlédl od možnosti, že se brzy unaví, nebyl kurz na jeho úspěch vlastně dvě stě ku jedné, ale jenom pouhých šest ku jedné. Dokud bude schopen čelit šesti mužům najednou, bude jeho šance na vyváznutí stále žít. Jediné na čem tedy bude záležet, bude jeho výdrž.

Ještě než ke srážce došlo, rozhodl se vyměnit zbraně. Z opasku vytrhl svůj cep. Zbraň měla skoro deset metrů dlouhý řetěz, na jehož konci byla připevněna ostnatá, železná koule. Běžně sloužila spíše jako past přes cestu, než jako v boji použitelná zbraň, ale v této situaci se mohla docela dobře hodit.

Erec čekal až do poslední chvíle, aby jezdci měli co nejméně času na reakci, potom roztočil cep nad hlavou a švihnul jím před sebe. Mířil na malý strom, který stál stranou opodál. V okamžiku, kdy se železná koule omotala kolem jeho kmene, se musel Erec vrhnout k zemi, aby se vyhnul několika přilétnuvším oštěpům. Hned potom napřel všechnu svou sílu i váhu proti řetězu a napnul jej.

Všechno načasoval úplně perfektně, jezdci neměli ani vteřinu na reakci. Uviděli napnutý řetěz v posledním okamžiku a, i když se mnozí z nich pokusili své koně zastavit, nikomu se to nepodařilo. Na to jeli příliš rychle.

Koně první řady jezdců najeli ve velké rychlosti na ostnatý řetěz, okamžitě se splašili a shodili své rytíře ze sedel. V mnoha případech přitom ztratili sami rovnováhu a na muže navíc ještě plnou vahou nalehli. V jízdní jednotce okamžitě vypukl chaos.

Erec neměl čas, aby se pokochal tím, co se mu podařilo v řadách nepřítele způsobit, protože další sled jezdců inkriminované místo objel a s bojovým pokřikem mířil k němu. Vyskočil na nohy.

Jakmile nejbližší z nich pozvedl své kopí, vrhnul se Erec znovu k zemi. Nemohl s těmi jezdci bojovat, protože byli v sedlech vysoko nad ním. Jeho šance ležely při zemi. Teď tedy skočil téměř pod kopyta koně přijíždějícího rytíře a v okamžiku, kdy jej ten jenom o vlas míjel, ťal svým mečem. Podařilo se mu čistě utnout rytířovu koni levou přední nohu. Zvíře zařičelo a poroučelo se k zemi. Jeho jezdec, který kopí nestačil ani vrhnout, padal spolu s ním. Erec musel pokračovat v úhybných manévrech, aby nevletěl pod kopyta dalších koní. Jezdci se teď museli rozdělit do dvou sledů, aby se vyhnuli tělu skoleného přítele. Mnohým se to však nepodařilo. Přeletěli přes náhle vzniklou překážku a vlastními těly ji ještě zvětšovali. Na místě brzy vzniklo klubko chaoticky křičících tvorů, nad kterým se zvedala oblaka prachu.

To bylo přesně to, v co Erec doufal: prach, zmatek a hromadné pády ještě předtím, než se s nimi skutečně utká.

Vyskočil na nohy, tasil meč a okamžitě jím zablokoval ránu, která se na něj řítila ze sedla dalšího nepřítele. Jeho meč se potom rozvířil na plné obrátky. V rychlém sledu vykryl čtyři útoky ze všech stran. Vytvořil kolem sebe učiněný štít vířící čepele. V takové situaci se však nesměl zdržoval příliš dlouho. Jestli má mít nějaké šance, musí začít pořádně agresivně útočit.

Znovu se vrhnul k zemi, aby se dostal z obležení ran, poklekl na jedno koleno a potom mrštil svým mečem, jako by to byl oštěp. Zbraň se zabodla do hrudi nejbližšího muže, který překvapeně vykřikl a padl mrtvý k zemi.

Tohle byla Erecova šance. Bleskurychle se vyšvihl do uvolněného sedla a vytrhl z pouzdra na něm dosud nepoužitý cep. Byla to dobrá zbraň a Erec si ji nevybral bezmyšlenkovitě. Na bytelné rukojeti byl připevněn dva metry dlouhý řetěz, na jehož konci byly tři železné koule. Takovou zbraní mohl vládnout jenom skutečný silák. Erec monstrum roztočil nad hlavou jako by nic nevážilo a jediným obratem vyrazil zbraně z rukou hned několika protivníků. Druhá obrátka už poslala ze sedel i jejich zaskočené vlastníky.

Teď vybyla vteřinka oddechu, kterou Erec využil, aby přehlédl bojiště. Ten pohled jej potěšil. Podařilo se mu zasadit překvapenému protivníkovi vcelku slušné ztráty. Na zemi mohlo být v tuto chvíli už dobrých šest desítek jezdců. Jenže mnohem více než sto jich ještě zbývalo. Ti se teď již otřepali z chaosu z dvou hromadných pádů, přeskupili se a znovu se na něj vrhali.

Erec hněvivě vykřikl a pobídnul koně proti nim. Jeden rytíř proti sto padesáti. Zuřivě roztočil obrovský cep nad hlavou a zároveň se modlil k Bohu, aby mu dal sílu na to, co jej za chvíli čeká.

*

Alistair se neubránila hořkým slzám, když se vší silou držela Warkfina, jenž ji nesl v plném trysku po známé cestě do Savarie. Sama na koně v pláči křičela, kopala jej a škubala jeho uzdou, aby tu bestii přinutila se obrátit a vrátit se k Erecovi, ale kůň jakoby ji vůbec nevnímal. Nebyla pro něj jezdcem, ale nákladem. A on měl úkol ten náklad někam dovézt. Ještě nikdy se nesetkala s koněm jako byl Warkfin. S koněm, který by svého pána poslouchal tak bezvýhradně. Nakonec od svých snah upustila a smířila se s faktem, že s ním nic nezmůže.

Návrat do Savarie v ní vyvolal silně smíšené pocity. Žila zde předtím tak dlouho jako ta nejnižší ze služebných. Na jednu stranu ji známé uličky dávaly jistý pocit domova, ale zároveň jí připomínaly všechno, co tu kdy prožila, a většina z toho nebyla nijak příjemná. Tolik se těšila, že se její život konečně pohne někam dál a že zůstane s Erecem. Jenže zatímco ona se za městskými branami mohla cítit víceméně bezpečně, umírala zároveň strachem o bezpečnost svého rytíře, který se úplně sám bláznovsky postavil celé armádě. Jenom z pomyšlení na to, jak se bitva mohla vyvíjet, se jí dělalo fyzicky špatně.

Když se smířila s tím, že s Warkfinem nehne, uvědomila si, že její další šancí je co nejrychleji pro Ereca zorganizovat nějakou pomoc. Její rytíř jí sice nakázal, aby tu zůstala, ale to bylo to poslední, co hodlala udělat. Byla dcerou krále a jako taková přece nemohla jenom tak utéct a potom se někde schovávat. Erec v ní našel zalíbení proto, že mu přišla vznešená a ona jej teď nemohla zbabělým chováním zradit. Kdyby navíc nic nepodnikla, už by se na sebe po zbytek života nemohla ani podívat.

Znala město velmi dobře a Warkfin už byl za městskými hradbami přece jenom sdílnější k jejím povelům, a tak se nechal vést nejkratší cestou k Vévodskému hradu. Proletěla branou, okamžitě seskočila a bez povšimnutí proběhla kolem stráží u vchodu do tvrze, které učinily jenom chabý pokus o její zastavení. Ztratila se jim v mramorem vykládaných chodbách hradu, které znala tak dobře díky své příležitostné práci během hostin.

V rychlosti potom naletěla do těžkých dveří vedoucích do velkého sálu, se zařinčením je otevřela a vpadla dovnitř.

V sále zrovna probíhala jakási porada. Bylo tu několik rádců, pár Vévodových rytířů a samozřejmě pán hradu osobně. Všichni se k ní překvapeně otočili. V jejich tvářích se zračila nevole, že jsou vyrušování během projednávání nějaké důležité záležitosti.

„Co jsi zač, ženská?“ křikl na ni jeden z nich.

„Co si to dovoluješ vyrušovat jeho lordstvo během porady?“ přidal se jiný.

„Já ji poznávám,“ řekl Vévoda klidným hlasem.

„Já taky,“ přidal se Brandt, v jehož hlase se však zračilo znepokojení. Byl jedním z nejlepších Erecových přátel. „Jsi Alistair, že? Erecova nevěsta.“

Se slzami v očích doběhla až k němu a chytila jej hystericky za ruce.

„Prosím, můj pane, pomož mi. Jde o Ereca!“

„Co se stalo?“ zeptal se Vévoda teď už také znepokojeně.

„Je ve smrtelném nebezpečí. Přímo teď čelí úplně sám celé armádě jezdců z Kuželky! Nedovolil mi, abych tam zůstala. Prosím! Potřebuje vaši pomoc!“

Všichni rytíři bez jediného slova vyskočili na nohy a vyrazili k východu ze síně. Ani jediný z nich nezaváhal jít Erecovi na pomoc. Alistair se otočila a následovala je.

„Ty zůstaneš tady!“ křikl na ni Brandt.

„Nikdy!“ odpověděla v běhu. „Dovedu vás tam!“

Všichni společně potom proběhli spletitými chodbami hradu až k místu, kde byli ustájeni bojoví hřebci. Rytíři se bleskurychle vyšvihli do sedel svých zvířat. Alistair naskočila na Warkfina, kterého sem štolba zrovna přiváděl z nádvoří, a vyrazila v čele skupiny ven z hradu.

Jak projížděli nádvořím, vojáci, kteří je spatřili, okamžitě nasedali na své koně a přidávali se k nim – v okamžiku, kdy opouštěli brány města už jejich jednotka měla dobrých sto mečů. Alistair jela spolu s Brandtem a Vévodou v čele.

„Jestli Erec přijde na to, že jsi přijela s námi, zabije mě,“ řekl jí Brandt. „Prosím, prostě nám pověz kde je, má paní.“

Ale Alistair jenom paličatě zakroutila hlavou a měla co dělat aby udržela slzy. Celá jednotka se za dunění čtyř stovek kopyt valila do krajiny za městem.

„Radši skončím v mělkém hrobě, než abych Ereca opustila!“