Pouze udatní

Copyright © 2018 Morgan Rice. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná. Obálka Dmitrijs Bindemanis použito v licenci Shutterstock.com.

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující 12 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller; epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih; a také epické fantasy ságy KORUNY A SLÁVY, skládající se z osmi knih; epické fantasy ságy TRŮN PRO SESTRY sestávající z osmi částí; nové sci-fi série INVAZNÍ KRONIKY sestávající ze čtyř knih, jejichž počet dále roste; a nové fantasy série OLIVER BLUE A ŠKOLA PRO VIDOUCÍ, sestávající zatím ze tří knih, jejichž počet dále roste a nové fantasy série CESTA OCELI, sestávající zatím ze tří knih, jejichž počet dále roste. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

“Pokud jste si mysleli, že po přečtení ságy ČARODĚJŮV PRSTEN už nebudete mít pro co žít, mýlili jste se. Ve VZESTUPU DRAKŮ přišla Morgan Rice s něčím, co se zdá být příslibem další brilantní série, která nás zavede do fantasy světa plného trolů, draků, odvahy, cti, udatnosti, magie a víry ve vlastní osud. Morgan dokázala vytvořit silné postavy, které nás přimějí je obdivovat na každé stránce… Doporučuji do knihovny každého čtenáře, který miluje dobře napsanou fantasy literaturu.“

– Books and Movie Reviews

Roberto Mattos

“Akcí nabitá fantasy, která jistě potěší fanoušky předchozích knih od Morgan Rice, stejně jako fanoušky děl jako je série ODKAZ DRAČÍCH JEZDCŮ od Christophera Paoliniho… Fanoušci fikce pro mladé budou toto poslední dílo Riceové hltat a pak škemrat o přídavek.“

– The Wanderer, A Literary Journal (komentář k Vzestup draků)

“Oduševnělá fantasy, která do svého příběhu spřádá vlákna záhad a intrik. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti…Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné…A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.“

– Midwest Book Review (D. Donovan, eBook Reviewer)

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.“

– Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

“V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Riceová představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi… Riceová skvěle píše a má fascinující předpoklady.“

– Publishers Weekly

Knihy od Morgan Rice

OLIVER BLUE A ŠKOLA PRO VIDOUCÍ

KOUZELNÁ TOVÁRNA (Kniha č.1)

KOULE KANDRY (Kniha č.2)

OBSIDIÁNI (Kniha č.3)

OHNIVÉ ŽEZLO (Kniha č. 4)

INVAZNÍ KRONIKY

VYSÍLÁNÍ (Kniha č. 1)

PŘISTÁNÍ (Kniha č. 2)

STOUPÁNÍ (Kniha č. 3)

CESTA OCELI

POUZE KDO JE HODEN (Kniha č. 1)

POUZE UDATNÍ (Kniha č. 2)

TRŮN PRO SESTRY

TRŮN PRO SESTRY (Kniha č. 1)

DVŮR PRO ZLODĚJE (Kniha č. 2)

PÍSEŇ PRO SIROTKY (Kniha č. 3)

ŽALOZPĚV PRO PRINCE (Kniha č. 4)

KLENOT PRO ŠLECHTU (Kniha č. 5)

POLIBEK PRO KRÁLOVNY (Kniha č. 6)

KORUNA PRO ZABIJÁKY (Kniha č. 7)

SPONA PRO DĚDICE (Kniha č. 8)

KORUNY A SLÁVY

OTROKYNĚ, BOJOVNICE, KRÁLOVNA (Kniha č. 1)

TULAČKA, VĚZEŇKYNĚ, PRINCEZNA (Kniha č. 2)

RYTÍŘ, NÁSLEDNÍK, PRINC (Kniha č. 3)

REBEL, PĚŠEC, KRÁL (Kniha č. 4)

VOJÁK, BRATR, ČARODĚJ (kniha č. 5)

HRDINKA, ZRÁDKYNĚ, DCERA (kniha č. 6)

VLÁDCE, RIVAL, VYHNANEC (kniha č. 7)

VÍTĚZ, PORAŽENEC, SYN (kniha č. 8)

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č. 1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č. 2)

TÍHA CTI (Kniha č. 3)

FALEŠNÁ CHRABROST (Kniha č. 4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č. 5)

NOC ODVÁŽNÝCH (Kniha č. 6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č. 1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č. 2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č. 3)

POKŘIK CTI (Kniha č. 4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č. 6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č. 7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č. 8)

NEBE KOUZEL (Kniha č. 9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č. 10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č. 11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č. 12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č. 13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č. 15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č. 16)

DAR BITVY (Kniha č. 17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č. 1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č. 2)

ARÉNA TŘI (Kniha č. 3)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č. 1)

MILOVANÁ (Kniha č. 2)

ZRAZENÁ (Kniha č. 3)

PŘEDURČENA (Kniha č. 4)

ŽÁDANÁ (Kniha č. 5)

Věděli jste, že jsem napsala několik sérií knih? Pokud jste je všechny nečetli, klikněte na obrázek níže a stáhněte si jejich úvodní knihy!

Chcete knihy zdarma?

Zaregistrujte se na e-mail list Morgan Rice a získejte zdarma 4 knihy, 3 mapy, 1 aplikaci, 1 hru, 1 grafický román a exkluzivní dárky! Pro registraci navštivte: www.morganricebooks.com

Kapitola první

Royce vyskočil na prvního koně, na kterého narazil a vyjel. Nevšímal si přitom křiku, který se za ním ozýval. Přitiskl se ke koňským zádům, aby se vyhnul šípům, které svištěly kolem. Jeho myšlenky uháněly téměř stejně rychle jako jeho kůň. Vzpomněl si na šlechtice, kterého právě zabil kopím.

Ještě horší bylo, že se mu hlavou honily myšlenky na Genevieve. Nedařilo se mu zapudit vzpomínku na to, jak ji viděl nad jámou. Vedle muže, kvůli kterému ho opustila. Tyhle myšlenky ho málem přiměly zastavit a vzdát se mužům za ním. Kupředu ho hnal jen čistý vztek. Pobízel koně do trysku.

Zezadu přiletěly další šípy. Od budov, které byly kamenné, se odrážely. V těch dřevěných prostě uvázly. Lidé uskakovali před uhánějícím koněm a Royce měl co dělat, aby do některého z nich nenarazil. Musel přitom bojovat s otěžemi, trhat koňskou hlavou ze strany na stranu a poslouchat dunění kopyt na dláždění.

K jejich staccatu se přidala další kopyta. Jezdci na koních se snažili Royce dohnat. Někteří z nich byli možná rytíři, většina jich ale vypadala, že jde o pobočníky, kteří vykonávali práci svých nadřízených, zatímco šlechta se držela v bezpečí.

„Za ním!“ zařval jeden z nich. „Zabijte vraha!“

Royce věděl, že pokud ho dopadnou, nebude ho čekat nic dobrého. Trestem za vraždu byla smrt a on přímo před nimi zabil jejich vévodu. Nevzdají se, dokud ho nedopadnou, nebo dokud jim úplně nezmizí.

Prozatím se jen mohl snažit udržet si svůj náskok. Pobízel kradeného koně, často měnil směr a doufal, že přitom nespadne. Royce sevřel křišťálový meč, nehodlal svůj stisk povolit ani na kratičký okamžik.

Jeden z jezdců se dostal blíž. Kopí připravené tak, aby Royce zasáhl. Ten odsekl hlavici zbraně a pak zaútočil na muže, který ji držel. Pronásledovatel spadl z koně a Royce jel dál.

Mužů za ním stále přibývalo. Bylo jich až příliš. Dokonce i při vší síle a dovednostech, které Royce měl, nemohl doufat, že se zvládne vypořádat s tolika muži současně. Musel se dál snažit jim ujet. Zatím měl možnost přemýšlet, jak z toho všeho vyváznout.

Vyjel z města, pevnost nad ním se pomalu zmenšovala, zatímco se od ní Royce vzdaloval do otevřené krajiny. Přeskakoval příkopy a brázdy v zemědělské krajině. Byla protkaná potůčky a Royce vybíral ty nejužší stezky a nutil koně potoky přeskakovat místo toho, aby jimi probíhal. Při každém zaváhání by se totiž pronásledovatelé přiblížili ještě víc.

Zamířil k jedné z farem obehnaných zdí. Přeskočil kamennou zídku, aniž by se jí jeho kůň dotkl. Když se ohlédl, viděl Royce, jak kůň jednoho z jeho pronásledovatelů kopyty zavadil o zeď klopýtl. Srazil přitom s sebou dalšího jezdce. Jenže to nestačilo.

K Roycovi se přiblížil další jezdec. Vyskočil ze sedla a vrhl se na Royce, jako by doufal, že ho srazí k zemi. Royce se zapřel v sedle a měl co dělat, aby se udržel. Bušil přitom do muže lokty i hlavou. Zahlédl záblesk čepele dýky – muž se ho chystal bodnout. Royce prudce trhl otěžemi a současně se do muže opřel.

Ten spadl z pádícího koně a s křupnutím dopadl na zem, kde zůstal nehnutě ležet. Royce koně znovu pobídl, ale vzdálenost mezi ním a pronásledovateli se stále zkracovala.

Royce věděl, že nemá šanci jim prostě ujet. Byli příliš odhodlaní a on netušil, jestli jeho kůň vydrží déle než ti jejich. Dokonce i kdyby ano, bylo jen otázkou času, kdy šíp z loveckého luku zraní jeho zvíře tak vážně, že už nebude moct pokračovat.

Musel přijít na něco jiného.

Všiml si před sebou rokliny, přes kterou se klenul můstek. Royce můstek ignoroval a zamířil k místu, kde přes rokli ležel silný strom. Jako malý přes něj s bratry běhal skoro pořád. Nevěděl ale, jestli něco podobného zvládne i jeho kůň.

Byla to ale jeho nejlepší možnost, takže zvíře navedl směrem ke kmeni, přinutil ho na něj vstoupit a skoro přitom ani nezpomalil. Royce cítil, jak jeho koni kloužou kopyta. V jednu chvíli zatajil dech, ale nakonec se mu podařilo dostat na druhou stranu.

V tu chvíli kolem proletěly další šípy. Royce se obrátil a viděl jak se koně pronásledovatelů vzpínají. Očividně se jim nechtělo vstoupit na hnijící kmen. Royce do něj několikrát sekl křišťálovým mečem a dřevo povolilo. Celý kmen spadl do řeky burácející na dně rokle.

„Tohle je dlouho nezdrží,“ zašeptal Royce svému koni a znovu ho pobídl do trysku. Muži na opačné straně rokle mezitím obrátili koně k můstku.

Svým manévrem si vybojoval minutu, možná dvě. Royce věděl, že je musí naplno využít, aby se mu podařilo utéct. Současně věděl, že nemůže jen utíkat. Utíkáním by ničeho nedosáhl. Utíkáním by nic nezměnil.

V plné rychlosti zamířil k lesu a snažil se přemýšlet. Krčil se před nízkými větvemi a snažil se dostat z dohledu pronásledovatelů. V lese bylo ticho, až na zvuky drobných zvířat a štěbetajících ptáků, zurčení vody a šumění stromů. Někde v dálce bylo slyšet zvuk plechové píšťalky. Royce doufal, že k němu nenavede vojáky. Nechtěl, aby měl problémy ještě někdo další.

Ta myšlenka ho přiměla na chvíli zastavit. Kdyby zamířil k vesnici, jeho pronásledovatelé by tam šli za ním. Pokud ale do vesnice nevyrazí, nepodaří se mu získat podporu. A co bylo horší – vévodovi muži do ní stejně mohli zamířit a trestat všechny, kdo byli ve spojení s chlapcem, který způsobil smrt jejich pána.

Musel vymyslet, jak vévodovy muže odlákat od vesnice a současně si získat čas na vše, co musel udělat.

Zvuk plechové píšťalky se ozval znovu a Royce zamířil směrem, odkud přicházel. Vedl koně mezi stromy. Snažil se postupovat co nejrychleji, byl si dobře vědom, jak málo času stačí k překonání vzdálenosti mezi kmenem a můstkem a tušil, že potřebuje využít každou sekundu, kterou má k dispozici.

Na první prase narazil ani ne za minutu. Viděl ho, jak ryje rypákem v zemi a hledá houby nebo něco jiného, co by mohlo sežrat. Kdyby Royce neseděl na koni, mělo by hřbet téměř ve výšce jeho pasu. Nasávalo rypákem vzduch a vůbec si ho nevšímalo.

Mezi stromy se jich pohybovalo vícero. Čmuchaly a hledaly cokoli, co by mohly sežrat. Každé z nich bylo označené a Royce si všiml značek nejméně tuctu různých farem. Hudba plechové píšťalky vycházela z místa nedaleko – z plácku obklopeného olšemi. Royce skrz ně viděl mladého muže sedícího na dubovém pařezu.

„Zdravím,“ vykřikl mladík, když si Royce všiml. Zamával mu rukou, ve které svíral píšťalku. „Radši jeď opatrně. Prasata jsou sice většinou v klidu, ale kdybys je vyplašil, mohli by tomu tvému koni podrazit nohy.“

„Jedou sem muži,“ pronesl Royce, protože si myslel, že nejlepší bude mluvit přímo. Mladíkovi by se určitě nelíbilo, kdyby na něj zkoušel nějaké triky. „Muži, kteří mě chtějí zabít nebo zajmout.“

Pasáček vepřů se zatvářil ustaraně. „A co to má společného se mnou?“ zeptal se. „Já tu jen pasu prasata.“

„Myslíš, že někoho, jako jsou oni, to bude zajímat?“ zeptal se Royce. Každý rolník věděl, jací dokážou být vévodovi muži a jak nebezpečné bylo stát jim v cestě, když byli na lovu.

„Ne,“ uznal pasáček. Prohlédl si Royce. „A proč tě vlastně loví?“

Royce předpokládal, že kdyby chlapci řekl pravdu, bylo by to na něj už moc. Jenže co jiného mu zbývalo? Těžko mohl tvrdit, že je pytlák.

„Já jsem… zabil jsem vévodu,“ pronesl Royce, protože ho nic jiného nenapadlo. Nemohl žádat, to, co se chystal žádat, aniž by chlapci řekl pravdu. „Jeho muži mě pronásledují a pokud mě chytí, je po mně.“

„Takže je chceš navést mezi moje prasata?“ zeptal se pasáček. „A co se stane se mnou, když se sem dostanou?“

„To už jsem vymyslel,“ řekl Royce. Seskočil z koně a podal chlapci otěže. „Vezmi si mého koně. Odjeď odsud. Pro nás oba je to ta nejlepší možnost.“

„Chceš, abych předstíral, že jsem ty?“ obořil se na něj pasáček. „Po tom, co jsi udělal? Šla by po mně polovina království.“

Royce přikývl. Nebyli si vůbec podobní. Royce byl mnohem statnější a svalnatější. Sice měli oba blond vlasy po ramena, ale nikdo si je nikdy splést nemohl. I rysy v obličeji měli jiné – pasáček měl kulatý a přátelský obličej, zatímco Royce měl ostře řezané rysy zocelené násilím.

„Jen na chvíli. Umíš jezdit, nebo ne?“

„Jo, táta na tom trval. Cválal jsem s naším tažným koněm po polích.“

„Tenhle kůň bude rychlejší než ten, na kterého jsi zvyklý,“ upozornil ho Royce s otěžemi v ruce. „Vezmi si ho a chvíli před nimi ujížděj. Pak ho pusť někde, kde tě neuvidí. Nepoznají, že jsi na koni byl ty a budou mě dál hledat.“

Royce si byl jistý, že to může vyjít. Pokud si pasáček udrží náskok, pak bude v bezpečí ve chvíli, kdy se jim ztratí z dohledu.

„A to je vše, co mám udělat?“ zeptal se pasáček. Royce viděl, jak nad tím přemýšlí.

„Jen je odveď pryč od vesnic,“ řekl. „Musím se vrátit do té svojí a ty se budeš moct vrátit k sobě domů, jakmile se jim ztratíš z dohledu.“

„Takže se snažíš vykroutit z vraždy?“ zeptal se chlapec.

Royce ho chápal. Pasáček vepřů se nechtěl zaplétat do něčeho tak ošklivého. Jenže tak to nebylo. On tam nebyl, když Royce vrhl oštěp.

„Každý den nás utiskují,“ řekl Royce. „Jen si berou a berou a nic nám za to nedávají. Vévoda mi vzal ženu, kterou jsem miloval a dal ji svému synovi. Uvěznil mě na ostrově, kde jsem viděl chlapce v mém věku, jak je masakrují. Musel jsem bojovat na život a na smrt v jedné z jam! Je čas to změnit. Je čas, abychom vše změnili k lepšímu.“

Chlapec zvažoval jeho slova.

„Pokud se nevrátím do své vesnice, zemře spousta lidí,“ pokračoval Royce. „Pokud tam ale půjdu a oni mě budou sledovat, zemře jich ještě víc. Potřebuji tvoji pomoc.“

Pasáček udělal krok kupředu. „Dostanu za tohle zaplaceno?“

Royce rozpřáhl ruce. Nic neměl. „Pokud tě pak najdu, vymyslím způsob, jak ti to vrátit. Jak tě najdu?“

„Jsem Berwick z Horního Lešamu.“

Royce přikývl a zdálo se, že pasáčkovi to tak stačí. Vzal si Roycova koně a vyskočil na něj. Pobídl ho kupředu a vyrazil mezi stromy směrem, kterým nebyla žádná z vesnic, které Royce znal. Royce si vydechl úlevou.

Ta ale netrvala dlouho. Pořád se ještě musel ztratit. Přesunul se zpátky mezi stromy, našel si místečko, na kterém se mohl přikrčit ve stínu kmene a za cesmínovými větvemi.

Skrčený nehnutě čekal. Téměř ani nedýchal napětím. Prasata kolem pokračovala v rytí v zemi. Jedno z nich se k němu přiblížilo a očichávalo keř, za kterým byl schovaný.

„Vypadni,“ zašeptal Royce a přál si, aby zvíře odešlo. Když zaslechl blížící se zvuk kopyt, ztichl.

V zorném poli se mu objevili jezdci. Všichni dobře vyzbrojení i vystrojení. Vypadali ještě vztekleji než na začátku. Royce vážně doufal, že pasáčka vepřů svou lstí neohrozil až příliš. Možná ho do svého útěku neměl zatahovat.

Jedno z prasat se k němu nepřestávalo přibližovat. Royce měl pocit, že jeden z mužů sleduje právě tohle prase. Zůstal naprosto nehnutý – dokonce ani nemrkal. Kdyby prase na jeho přítomnost jakkoli zareagovalo, muži by ho jistě našli a zabili.

Muž pak odvrátil pohled a vojáci znovu vyrazili.

„Pohyb!“ vykřikl jeden z nich. „Nemůže být daleko!“

Vojáci vyrazili pryč cestou, kterou předtím odjel pasáček vepřů. Nejspíš sledovali jeho stopy. I když už byli pryč, Royce stále zůstával v úkrytu. Svíral v ruce jílec meče a čekal. Chtěl se přesvědčit, že nejde o past, že se ho nesnaží vylákat ven.

Nakonec se odhodlal vyjít ven. Vystoupil na mýtinu a odstrkoval přitom prasata. Rozhlédl se a snažil se přijít na to, kterým směrem byla jeho vesnice. Díky své lsti získal trochu času, ale i tak musel jednat rychle.

Musel se dostat domů dřív, než tam vévodovi muži všechny pobijí.

Kapitola druhá

Genevieve mohla jen tiše sedět ve velké síni a sledovat, jak její manžel zuří. Ve chvílích, kdy nezuřil, byl na Altfora vlastně docela příjemný pohled. Měl delší kudrnaté hnědé vlasy, ostré rysy a hluboké tmavé oči. Genevieve si ho ale vždycky představovala jako navztekance, jako by právě to bylo jeho skutečné já.

Neodvažovala se pohnout, aby na sebe neuvrhla jeho hněv. Očividně v tom nebyla sama. Všichni ostatní vévodovi sloužící a nohsledi jen nehnutě a mlčky postávali, nechtěli k sobě přitáhnout jeho pozornost. Dokonce i Moira jako by se držela zpátky, i když se pořád stavěla tak, aby ji Genevieve dobře viděla. Byla jejímu manželovi bližší než ona a to ve všech směrech.

„Můj otec je mrtvý!“ vykřikl Altfor, jako by snad v místnosti byl někdo, kdo ještě nevěděl, co se stalo v jámě. „Nejdřív můj bratr a teď můj otec. Oba je zavraždil zrádce a zdá se, že mi k tomu nikdo z vás nemá co říct.“

Genevieve připadal jeho vztek nebezpečný, byl příliš divoký a neřízený, snažil se najít někoho, na koho by mohl hodit vinu. Uvědomila si, že by byla ráda, kdyby tu s ní byl Royce, ale současně byla ráda, že tu není.

Ještě horší bylo, že ji z jeho nepřítomnosti bodalo u srdce. Přála by si, aby mohla udělat něco jiného, než jen stát po boku svého manžela a sledovat ho z okraje jámy. Jedna její část by teď chtěla být s Roycem a Genevieve nemohla dovolit, aby to na ní Altfor poznal. Už teď běsnil a jí bylo jasné, že by si svůj vztek klidně mohl vybít na ní.

„Tak bude to někdo řešit?“ zařval Altfor.

„Právě na to jsem se chtěl zeptat, synovče,“ ozval se drsný hlas.

Když si Genevieve všimla muže, který vstoupil do místnosti, měla chuť se před ním ukrýt stejně jako před Altforem. Před Altforem se chtěla ukrýt, protože se bála jeho burácejícího vzteku. Na tomhle muži ale bylo něco podivně klidného a chladného. Jako by byl z ledu. Byl asi o dvacet let starší než Altfor, řídly mu vlasy a měl štíhlou postavu. Zdálo se, že se opírá o hůl, ale když se Genevieve podívala lépe, zjistila, že je to dlouhý meč v pochvě. Z mužových pohybů usoudila, že se o něj muž opírá kvůli nějakému zranění, ne kvůli věku.

„Strýčku Alistaire,“ pozdravil ho Altfor. „My jsme… tě nečekali.“

Altfor vypadal, jako by ho příchod jeho strýce rozrušil. Genevieve to překvapilo. Altfor měl dřív všechno pod kontrolou, ale přítomnost staršího muže ho úplně změnila.

„To je vidět,“ pronesl muž. Sevřel v ruce dlouhý meč, o který se opíral. „Vzhledem k tomu, že jsi mě nepozval na svatbu, sis nejspíš myslel, že zůstanu na svém panství, do města už nevkročím a dovolím ti, abys po smrti mého bratra všechno zničil.“ Rozhlédl se a pohledem vyhledal Genevieve. „Blahopřeji ke svatbě, děvče. Synovec si očividně vybírá tupé ovce.“

„Ty… takhle se mnou mluvit nebudeš,“ vyhrkl Altfor. Zřejmě mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že by se měl zastat i Genevieve. „Ani s mojí ženou. Já jsem vévoda!“

Alistair přešel ke Genevieve a tasil meč. V jeho ruce působila zbraň dojmem, že nic neváží. Přesto bylo jasné, že je ostrá jako břitva. Genevieve ztuhla. Když jí Altforův strýc přiložil čepel ke krku, neodvažovala se nadechnout.

„Mohl bych jí podříznout krk a žádný z tvých mužů by se mi v tom nepokusil zabránit,“ pronesl Alistair. „A ty už vůbec ne.“

Genevieve se na Altfora nemusela ani podívat a přesto věděla, že je to pravda. Nebyl to typ manžela, který by ji bránil za každou cenu. Nikdo z dvořanů by jí nepomohl a Moira… Moira se na ni dívala, jako by napůl doufala, že to Alistair skutečně udělá.

Genevieve se musela zachránit sama. „Proč bys mě zabíjel, můj pane?“ zeptala se.

„A proč ne?“ opáčil. „Jistě, jsi hezká, máš blonďaté vlasy, zelené oči, jsi štíhlá, kdo by tě nechtěl za ženu? Rolnických dcer je ale všude dost.“

„Měla jsem dojem, že v mém manželství jde o něco víc,“ odpověděla Genevieve a snažila se přitom znít co nejklidněji. S čepelí u krku to nebylo nic lehkého. „Udělala jsem něco, čím jsem tě urazila?“

„Nevím, děvče. Urazila?“ zeptal se a Genevieve měla pocit, že jí jeho oči pronikají hluboko pod kůži. „Někdo poslal zprávu, ve které byla informace o směru chlapce, který zavraždil mého bratra. Jenže ta zpráva dorazila, až když bylo příliš pozdě. Nevíš o tom něco?“

Genevieve o tom věděla všechno, protože to byla ona, kdo tu zprávu zdržel. Udělala vše, co bylo v jejích silách, ale i tak měla pocit, že to nebylo dost. Ne vzhledem k tomu, co cítila k Roycovi. Přesto se jí podařilo udržet klidný výraz předstírané nevinnosti, protože právě tohle teď byla její jediná obrana.

„Můj pane, já ti nerozumím,“ vydechla. „Sám jsi řekl, že jsem jen rolnická dcera – jak bych mohla zdržet podobnou zprávu?“

Opatrně poklekla a dávala si přitom pozor, aby se nezranila o jeho meč.

„Tvoje rodina mi prokázala obrovskou čest,“ řekla. „Vybral si mě tvůj synovec, vévoda. Udělal ze mě svoji ženu a zajistil mi tak nové postavení. Žiju si tak, jak se mi nikdy ani nesnilo. Proč bych dělala něco, čím bych to ohrozila? Pokud opravdu myslíš, že jsem zrádce, pak mě zabij, můj pane. Zabij mě.“

Genevieve využívala svoji nevinnost jako štít. Doufala, že bude stačit k odražení meče, který se jí právě vznášel nad hlavou. Doufala… vlastně napůl nedoufala, protože smrt by možná vyvážila všechny špatné pocity, které teď měla. Zadívala se Altforovu strýci do očí a neuhýbala pohledem. Nehodlala jakkoli přiznat, že udělala, co udělala. Muž se napřáhl, jako by se chystal ke smrtícímu výpadu… a pak sklonil zbraň.

„Zdá se, Altfore, že tvoje žena má pevnější páteř než ty.“

Genevieve si dovolila znovu dýchat. Pomalu vstala, zatímco její manžel udělal několik kroků ke svému strýci.

„Strýčku, dost těch her. Jsem vévoda a můj otec—“

„Můj bratr byl takový hlupák, že ti odkázal panství. Nepředstírejme ale, že to z tebe dělá skutečného vévodu,“ přerušil ho Alistair. „Taková funkce totiž vyžaduje vůdcovské schopnosti, disciplínu a respekt ostatních. Ty nic z toho nemáš.“

„Mohl bych poručit svým mužům, aby tě odtáhli do žaláře,“ štěkl Altfor.

„A já bych jim mohl přikázat to samé,“ opáčil Alistair. „Řekni mi, koho myslíš, že by poslechli? Nejméně oblíbeného syna mého bratra, nebo jeho bratra, který velel armádám? Toho, kdo nedopadl jeho vraha, nebo toho, kdo bojoval u Haldermarku? Chlapce, nebo muže?“

Genevieve dokázala odhadnout správnou odpověď, ale nelíbila se jí představa, jak by se celá situace mohla vyvinout. Ať se jí to líbilo nebo ne, pořád byla Altforovou ženou a kdyby se ho jeho strýc rozhodl zbavit, nedělala si iluze o tom, co by se asi stalo s ní. Rychle přešla ke svému muži a vzala ho za paži. Lidé si to mohli vyložit jako gesto podpory. Ona mu tím ale chtěla dát najevo, aby se držel zpátky.

„S tímhle vévodstvím to jde z kopce,“ pronesl Alistair. „Můj bratr chyboval a dokud nedojde k nápravě jeho chyb, postarám se, aby vše fungovalo, jak má. Je tu někdo, kdo by chtěl zpochybnit mé právo?“

Genevieve si moc dobře všimnula, že stále drží v ruce meč. Očividně čekal na kohokoli, kdo se odváží promluvit. A samozřejmě to musel být zrovna Altfor.

„Čekáš snad, že ti budu přísahat věrnost?“ obořil se na něj. „Čekáš snad, že před tebou pokleknu, když otec udělal vévodu ze mě?“

„Vévodou se člověk může stát dvěma způsoby,“ štěkl Alistair. „Z nařízení panovníka nebo tím, že se titulu zmocní silou. Máš něco z toho synovče? Nebo poklekneš?“

Genevieve poklekla dřív než její manžel. Zatahala ho za paži, aby ho přiměla ji následovat. Ne, že by jí záleželo na jeho bezpečí, ne po tom, co udělal, ale věděla, že na něm záleží i její život.

„Dobrá, strýčku,“ procedil Altfor zaťatými zuby. „Poslechnu. Zdá se, že nemám na vybranou.“

„Ne,“ souhlasil lord Alistair. „To nemáš.“

Přelétl pohledem po místnosti a lidé jeden po druhém poklekali. Genevieve viděla dvořany i sloužící. Dokonce i Moira padla na kolena. Genevieve by zajímalo, jestli se její takzvaná kamarádka pokusí svést Altforova strýce stejně jako Altfora.

„To je lepší,“ pronesl lord Alistair. „A teď chci, aby vraha mého bratra hledalo víc mužů. Uděláme z něj exemplární případ. Tentokrát bez nějakých okolků. Zemře, jak si zasluhuje.“

Dovnitř vpadl posel v livreji. Genevieve viděla, jak zmateně těká pohledem mezi Altforem a lordem Alistairem. Očividně se snažil přijít na to, komu doručit zprávu. Nakonec se obrátil k Altforovu strýci, což byla podle Genevieve jasná volba.

„Můj pane, odpusť mi,“ řekl, „ale na ulicích dochází k nepokojům. Lidé povstávají ve všech državách bývalého vévody. Potřebujeme tě.“

„Abych lůze ukázal, kde je její místo?“ odfrkl si lord Alistair. „Dobrá tedy. Shromáždi muže, kteří se neúčastní pátrání. Sejdeme se na nádvoří. Ukážeme té sebrance, co dokáže skutečný vévoda!“

Odešel z místnosti. Cestou se opíral o dlouhý meč, který už ale zasunul do pochvy. Genevieve si s úlevou vydechla, ale její pocity neměly dlouhého trvání. Altfor vstal a ve vzduchu se vznášel jeho vztek.

„Vypadněte, všichni!“ zařval na shromážděné dvořany. „Ven, pomozte mému strýci s potlačením povstání, pomozte mu s hledáním zrádce, ale nechtějte, abych to musel opakovat!“

Začali odcházet a Genevieve se chystala vstát a odejít s nimi, ale ucítila Altforovu ruku na rameni. Přidržel ji v pokleku.

„Ty ne, ženo.“

Genevieve čekala a sál se postupně vyprazdňoval. Nakonec v něm zůstala jen ona, několik strážných a v jednom koutě i Moira. Dívala se na ni a ani se nesnažila předstírat soucit.

„Ty,“ vyhrkl Altfor. „Okamžitě mi řekneš, jakou roli jsi sehrála v Roycově útěku.“

„Já… nevím, o čem mluvíš,“ odpověděla Genevieve. „Celou dobu jsem byla tady. Jak bych mohla—“

„Ticho,“ štěkl Altfor. „Kdybych pak nevypadal jako někdo, kdo tě nezvládá, zbil bych tě za to, že si myslíš, že jsem takový hlupák. Jistěže jsi něco udělala. Nikdo jiný, komu na tom zrádci záleží, tady v okolí není.“

„V ulicích jsou celé davy, které mají jiný názor,“ odpověděla Genevieve a podařilo se jí vstát. Altfora se nebála tak jako jeho strýce.

Tedy… bála se ho, ale byl to jiný druh strachu. U Altfora šlo o strach z náhlých výbuchů násilí a krutosti. Před tím ji ale předstíraná poslušnost uchránit nemohla.

„Davy?“ zeptal se Altfor. „Chceš mě provokovat tou chátrou? Myslel jsem, že ses už poučila, ale očividně to tak není.“

Genevieve se teď zmocnil strach, protože Altforův výraz jí sliboval něco velice zlého.

„Myslíš, že jsi v bezpečí, protože bych neublížil vlastní ženě,“ pronesl Altfor. „Ale já ti řekl, co bude následovat, když budeš neposlušná. Tvého milovaného Royce najdeme. Zabijeme ho. A pokud do toho budu mít možnost mluvit, bude to pomaleji, než by plánoval můj strýc.“

Genevieve to nevyděsilo, i když myšlenka na to, že ubližují Roycovi, ji bolela. Věděla totiž, že je Royce daleko mimo Altforův i Alistairův dosah.

„Navíc tu jsou jeho bratři,“ pokračoval Altfor a vyrazil tak Genevieve dech.

„Řekl jsi, že je nezabiješ, když si tě vezmu,“ řekla.

„Teď jsi ale moje žena a přitom mě neposloucháš,“ opáčil Altfor. „Tři bratři už jsou na cestě na popraviště. Budou tam sedět v kleci, dokud nevyhladoví k smrti nebo je něco nesežere.“

„Ne,“ vydechla Genevieve. „Dal jsi slib.“

„A ty jsi slíbila, že mi budeš věrnou ženou!“ štěkl na ni Altfor. „Místo toho pomáháš zrádci, na kterého jsi měla zapomenout!“

„Ty… já nic neudělala,“ odporovala Genevieve. Věděla totiž, že kdyby se přiznala, vše by tím jen zhoršila. Altfor byl šlechtic a nemohl jí tak nic udělat přímo. Ne bez soudu, důkazů a podobně.

„Tak ty tu hru chceš hrát dál?“ zeptal se. „Cena za tvoji zradu tedy stoupla. Tam venku je až moc věcí, které tě lákají. Seberu ti je.“

„Jak… jak to myslíš?“ zeptala se Genevieve.

„Tvoje sestra mě chvíli bavila, když jsi mě zradila poprvé. Teď kvůli tomu, co jsi udělala, zemře. Stejně tak i tvoji rodiče. A všichni další v té chatrči, které jsi říkala domov.“

„Ne!“ zaječela Genevieve a sáhla po nožíku, který měla u sebe. V tu chvíli ji opustily veškeré zábrany, veškerá opatrnost. Hnala ji hrůza z toho, co se její manžel chystal udělat. Udělala by cokoli, aby ochránila svoji sestru. Cokoli.

Altfor byl ale rychlejší. Chytil ji za zápěstí a zabránil jí bodnout ho. Odstrčil ji a Genevieve upadla na zem. Altfor se teď tyčil přímo nad ní. Probodával ji pohledem a jen Moiřin dotek mu zabránil pokračovat.