Slavná Přísaha

Místností se začalo šířit zmatené šeptání.

„A kam Meč vezou?“ strčil do něj hrubě velitel.

„To já nevím. Někam hluboko na imperiální území.“

„Kdo takovou věc nařídil?“

„On!“ vykřikl trhan a kostnatým prstem namířil na Garetha. „Náš král! To on nám řekl, že to máme udělat!“

Všichni zúčastnění se opět zlostně rozkřičeli a jejich křik sílil až do okamžiku, kdy hlavní radní opět zabušil o zem svou těžkou holí a zakřičel na ně ať jsou zticha.

Sál se trochu utišil, ale už ne úplně.

Gareth se na trůně zatím třásl zlostí i strachem. Pomalu se postavil a to konečně způsobilo, že nastalo ticho. Pohledy všech se znovu upřely k němu.

Pomaloučku, krok za krokem, sestoupil Gareth ze schodů. Ozvěna jeho kroků byla jediným narušením ticha, které by se teď dalo krájet.

Uvolněným krokem došel do středu místnosti, až konečně stanul proti tomu otrhanci. Chladně se na něj potom několik okamžiků díval, zatímco se muž zmítal ve vojákově sevření. Jeho pohled přitom těkal do všech stran, jenom ne na krále.

„Zloději a lháři si v tomto království zaslouží jenom jediné,“ řekl Gareth téměř laskavě.

Potom najednou vytrhl z opasku dýku a s rozmachem ji vrazil muži do srdce.

Trhan vykřikl bolestí i úlekem, a potom se pomalu sesunul k zemi.

Velitel se na Garetha zachmuřil.

„Právě jsi zavraždil člověka, který proti tobě svědčil,“ řekl pomalu. „Nezdá se ti, že to v konečném důsledku jenom podporuje to, co vypověděl?“

„Jakého svědka,“ rozesmál se Gareth. „Mrtví nemohou svědčit.“

Velitel zrudnul vzteky.

„Nezapomínej, můj králi. Já jsem velitel poloviny královské armády. Ze mě nikdo blázny dělat nebude. Z tvých činů mohu vyvodit jediný závěr a sice, že jsi vinen tím, čím tě tu ten muž nařkl. A proto ti ani já, ani moji vojáci už nadále nebudeme sloužit. Namísto toho tě vezmeme do zajetí na základě zločinu velezrady proti Prstenu!“

Nato velitel pokynul svým mužům, bylo jich tu několik desítek, kteří ihned tasili meče a vykročili, aby Garetha zatkli.

Jenže lord Kultin měl v sále dvakrát tolik mužů. Ti všichni teď tasili meče též a vyrazili postavit se za Garetha.

Dvě řady vojáků stanuly naproti sobě, Gareth stál uprostřed a působil uvolněně.

Na tváři mu seděl triumfální úsměv, který celý patřil veliteli armády. Jeho muži byli silně přečísleni Garethovou gardou a on to dobře věděl.

„Nebudu zajat nikým,“ zasyčel na něj král. „A rozhodně ne tebou. Sbal si ty své vojáčky a vypadněte od mého dvora – anebo se můžete postavit mým elitním jednotkám.“

Po několika vteřinách napětí se velitel konečně otočil a pokynul svým mužům, aby sklonili zbraně. Ti potom pomalu a ostražitě ustupovali k východu.

„Od dnešního dne,“ zahřměl velitel ještě ve dveřích, „věz, že již nejsi mým pánem! Imperiální armádě budeš čelit úplně sám. Doufám, že se k tobě budou chovat hezky. Lépe než ses ty zachoval ke svému otci!“

Nato se početná jednotka definitivně dala na ústup z místnosti a za řinčení jejich zbrojí proudili ven na chodbu.

Zbytek osazenstva sálu, radní, sluhové i příslušníci šlechty, zůstali zaraženě stát. Sem tam si někdo šeptal.

„Nechte mě o samotě!“ zaječel Gareth. „VŠICHNI!“

Všichni se okamžitě vrhli k východu, aby krále ještě nepopudili svou váhavostí. Odcházela dokonce i jeho osobní bojová jednotka.

Uvnitř zůstal jediný člověk.

Lord Kultin.

Počkal až bude s Garethem v místnosti skutečně sám a potom vyrazil k němu. Zastavil se několik kroků od něj a zadíval se mu od tváře. Z lordova výrazu se, jako vždy, nedalo vyčíst nic o tom, co si ve skutečnosti myslí. Byla to tvář ryzího žoldáka.

„Je mi jedno, co jsi udělal nebo proč,“ začal temným, vážným hlasem. „Politika mě nezajímá. Já jsem bojovník. Zajímám se pouze o peníze, které platíš mně a mým mužům.“

Na okamžik se odmlčel.

„Ale přesto bych rád věděl, kde je pravda. To jsi těm mužům vážně nařídil, aby ten meč odnesli?“

Gareth se na něj nehnutě díval. V lordových očích bylo něco, čeho si považoval i sám u sebe: byly chladné, nelítostné a připravené skočit po jakékoliv příležitosti si polepšit.

„A jestli ano?“ odpověděl Gareth otázkou.

Lord Kultin se na něj dlouho jenom díval.

„Ale proč?“ zeptal se.

Gareth však zůstal němý.

Kultinovy oči se náhle rozšířily poznáním.

„Ty…ty jsi jej nemohl pozvednout…a tak to nebude moct zkusit ani nikdo jiný?“ zeptal se. „Je to ono?“

Potom se zarazil, jako by na chvilku přemýšlel o důsledcích. Pak usoudil, že mu nic nehrozí.

„Ale i tak,“ pokračoval, „musel jsi jistě vědět, že odnesení meče oslabí nebo dokonce zničí silové pole kolem Prstenu a učiní nás to zranitelnými pro útok zvenčí.“

Po Kultinově tváři náhle přelétlo poznání.

„Ty jsi chtěl, abychom byli napadeni, že je to tak? Někde uvnitř si přeješ, aby byl Králův Dvůr zničen,“ řekl ohromeně.

Gareth se usmál.

„Žádné místo na světě,“ odpověděl klidným hlasem, „by nemělo existovat navždy.“

KAPITOLA PÁTÁ

Gwendolyn putovala s ohromným doprovodem, tvořeným vojáky, rádci, služebníky, Stříbrnými, Legií a vlastně i polovinou poddanského lidu, z Králova Dvora. Všichni dohromady byli jedním velkým kráčejícím městem. Gwen byla zaplavena vlastními emocemi. Na jednu stranu se jí obrovsky ulevilo, že je konečně v bezpečí před Garethem, mimo jeho dosah a obklopena nejlepšími vojáky v království. Už se nemusela bát žádných úkladů o vlastní život ani toho, že bude proti své vůli provdána. Už se nebude muset neustále ohlížet přes rameno a bát se, že tam uvidí dalšího nájemného vraha.

Zároveň však cítila i velkou zodpovědnost za to, že se ocitla v čele celého toho obrovského zástupu lidí. Následovali ji, jako kdyby snad byla nějakou prorokyní a oni všichni si slibovali vyhlídky na lepší život, když s ní půjdou až do daleké Silésie. Viděli v ní svou vládkyni, to mohla vidět na každém kroku, a slibovali si od její vlády hodně. Ona měla ale spíše špatné svědomí, že nemůže tyto pocty předat některému ze svých bratrů a musí si je nechat kompletně a jenom pro sebe. Lidé tak moc prahli po tom, aby měli konečně zase dobrého a spravedlivého vládce, a Gwen si přála, aby měla dost síly nezklamat je. Udělá, co bude v jejích silách, aby v těchto temných časech, svou roli splnila co nejlépe.

Často myslela na Thora a jejich smutné rozloučení u mostu přes Kaňon. Pohled na jeho skupinu, jak se ztrácejí ve zvedajících se mlhách Kaňonu, jí lámal srdce a vzpomínka na něj nebyla o nic méně bolestnější. Bylo těžké uchovat si naději, že by se z té výpravy mohli vrátit v pořádku. Byla to ušlechtilá cesta pro dobro celého království– taková, kterou mu nemohla zakazovat. Ale zároveň nedokázala pochopit, proč to musel být zrovna on. Mohl přece jet nějaký zkušenější a trénovanější rytíř. Kdokoliv. Thora by víc než kohokoliv jiného potřebovala po svém boku. Ve všem tom zmatku byla namísto toho ponechána sama, aby vládla celému národu a zároveň nosila Thorovo dítě, o kterém jeho otec ani neví. Přála si, aby tu byl s ní. A strašně se o něj bála. Představa života bez něj jí připadala černobílá a prázdná. Vlastně se při tom pomyšlení pokaždé chtěla rozbrečet.

Jenom kvůli lidem, kteří k ní tak vzhlíželi, a kteří byli na cestě neustále v její blízkosti se vždy udržela a zůstala navenek silná. Musela dále vést svou nekonečnou karavanu směrem na sever do slavného města Silésie.

I když měla tolik důvodů to místo nenávidět, po cestě postupně zjistila, že jí Králův Dvůr bude chybět. Bylo neuvěřitelné, že někdo mohl ukrást ostře střežený Meč Osudu, zrušit tak Štít a umožnit, aby se přes Kaňon mohlo převalit cokoliv, čemu se zachtělo dovnitř. I v její výpravě se už rozšířily zvěsti, že císař Andronicus přistál s obrovskou flotilou u McCloudských břehů. Nebylo ale vůbec jasné, jestli se tomu dá věřit. Zdálo se to nepravděpodobné. Bylo by to příliš rychlé. Určitě by nějaký čas trvalo, než by se to v Impériu vůbec dověděli, a potom by museli sebrat vojsko a přeplout oceán, to přece také nešlo učinit za pár hodin. Jedině, že by za tou krádeží Meče stáli McCloudové a byli s císařem již dopředu smluvení. Ale jak by se jim to mohlo podařit? Jak by jej mohli ukrást? A kam by ho potom poslali?

V lidech kolem sebe cítila velkou sklíčenost a nemohla jim to nijak vyčítat. Lidé čím dál více propadali malomyslnosti a zoufalství. Bez štítu byli i se svou armádou proti Impériu téměř bezbranní. A i kdyby zprávy o Andronicově přítomnosti přeháněly, bylo jenom otázkou času, než se stanou skutečností. Impérium zaútočí, když ne dnes, stane se to zítra, anebo pozítří. A jakmile se tak stane, nebude už žádná šance jeho muže nějak zadržet. Tohle místo, které tak milovala, bude potom brzy dobyto a všichni, které měla ráda a na kterých ji kdy záleželo, budou pobiti jako ovce.

Ten pochod vlastně svým způsobem připomínal i pochod smrti. Ano, Andronicus tu ještě nebyl, ale mnozí měli pocit, jako by již vše bylo ztraceno. Gwen si vzpomněla na větu, kterou ji jednou řekl otec: dobyj srdce své armády a ona potom dobyje cokoliv si budeš přát.

Věděla, že je na ní, aby nějak udržela morálku svých lidí a dala jim alespoň nějaké zdání bezpečnosti, ba dokonce třeba i špetku optimismu. Musela něco udělat. Nemohla nechat svůj vlastní strach, aby ji ovládl stejně jako ostatní. Ne, nesměla teď upadnout do pesimistických myšlenek. Není to přece jenom o ní. Ona je teď vším co její lidé mají a jestli jim nedá naději ona, tak kdo? Potřebují aby byla silná. Potřebují její pomoc.

Přemýšlela, co by na jejím místě udělal otec. Při vzpomínce na něj se bezděčně usmála. Celou dobu by se tvářil statečně a každou chvíli by se něčemu hurónsky rozesmál tak, aby to ostatní slyšeli. Vždycky jí říkal, že musí své strachy schovávat za maskou síly a když o tom teď přemýšlela, uvědomila si, že ani neví, jak by jeho tvář vypadala, kdyby se v ní zračil strach. Nikdo ho tak neviděla. Ani jednou. Možná, že to byla jenom maska, ale byla zatraceně dobrá. Jako vládce se vždy jevil silný a rozhodný, vždy byl takový, jakého jej lidé potřebovali vidět. Možná, že to byla vůbec nejdůležitější vlastnost dobrého vladaře. Uvědomila si, že otec musel přinášet obrovskou oběť tím, že celý život skrýval jakýkoliv náznak slabosti a nejistoty. Měla by se z jeho příkladu poučit a dělat to stejně jako on.

Rozhlédla se kolem a všimla si, že Godfrey jede opodál společně s Illepriou Léčitelkou. Oba byli zabráni do živé konverzace a už nějaký čas jí přišlo, že je v těch rozhovorech něco víc než jen pouhá zdvořilost. Od okamžiku, kdy Illepria zachránila Godfreyovi život, se ti dva hodně sblížili. Gwen si přála, aby tu byli i ostatní její sourozenci. Jenže Reece byl na výpravě spolu s Thorem, Gareth pro ni byl samozřejmě navždy ztracen a Kendrick zůstával stále na Vysočině a řídil opevňovací práce proti novému útoků McCloudů. A vlastně asi i imperiánů. Poslala pro něj rychlého posla – byla to první věc, kterou udělala okamžitě poté, co se rozhodli opustit hlavní město – a doufala, že jej zastihne včas, aby se ještě stihl z Vysočiny stáhnout k ní a pomoci jí bránit Silésii. A pak tu byla její nejstarší sestra, Luanda.

Gweniny myšlenky se k ní obrátily poprvé po velmi, velmi dlouhé době. Mezi jimi dvěma vždy byla spousta rivality a Gwen ani nebyla příliš překvapená, že se Luanda chytila první příležitosti dostat se z Králova Dvora pryč a vdát se za toho McCloudského prince. Její starší sestra byla odjakživa ambiciózní. Gwendolyn se odmalička snažila mít ji ráda a kamarádit se s ní, ale Luanda její náklonnost nijak zvlášť neopětovala. A po nějaké době se i Gwen přestala snažit.

Teď jí ale bylo Luandy líto. Přemýšlela, jaké jsou asi její osudy v McCloudském království, pokud je třeba opravdu napadl Andronicus. Zabije i ji? Gwen se při té myšlence zachvěla. Stály sice na dvou rozdílných stranách barikády, ale přesto byly stále rodinou a ona si přece nemohla přát, aby Luanda zemřela.

Také si vzpomněla na svou matku, dalšího člena její rodiny, který se k jejímu exodu nepřidal. Královna matka namísto toho zůstala v Králově Dvoře a nadále nejevila sebemenší zájem o svět mimo její komnatu. Zůstala s Garethem. To pomyšlení způsobilo, že se Gwen zachvěla. Sice se na matku stále ještě právem zlobila, ale zároveň jí bylo líto, že skončila tak, jak skončila. Co se s ní stane, jestli bude Králův Dvůr dobyt? Bere Impérium alespoň zajatce urozené krve?

Nedokázala se ubránit pocitu, že všechno, co její rodina budovala po generace, spěje k neodvratnému a brzkému konci. Jakoby tomu byla včera, když bylo léto a Luanda se vdávala. Byla to obrovská oslava, Králův Dvůr přetékal pompou a celá rodina byla pohromadě, lidé šťastní a Prsten bezpečně chráněný. Tehdy se zdálo, že to všechno potrvá navěky.

Ale pak se všechno rozpadlo na kusy během mávnutí kouzelného proutku. A teď už nic nebylo jako dřív.

Jakoby jí příroda chtěla dát za pravdu, zvedl se náhle chladný podzimní vítr a Gwen se musela zachumlat hlouběji do vydělané ovčí kůže, kterou si už předtím přehodila přes ramena. Babí léto letos trvalo tak krátce a teď už byla jasně patrná přicházející zima. Každý den foukal studenější vítr, čemuž nejspíše napomáhalo i to, že mířili stále více na sever. Nebe temnělo o poznání dříve než v létě a po celý den bylo také možné slyšet nové zvuky – zimní ptáky, rudočerné supy, kteří měli ve zvyku ve velkých hejnech kroužit vysoko na nebi a potom se snášet jako jeden útvar rychle k zemi. Neustále přitom protivně krákali. Bylo to jako kdyby zvěstovali přicházející smrt.

Od rozloučení s Thorovou družinou pokračovali všichni víceméně podél okraje Kaňonu směrem na sever do nejzápadněji položené pevnosti Prstenu – Silésii. V hlubinách Kaňonu se neustále převalovala strašidelná mlha a mnohdy se vylévala přes okraj až pod kopyta jejich koní.

„Už to není daleko, má paní,“ ozval se hlas.

Gwen se ohlédla a spatřil, že se k ní za jízdy přidružil lord Srog. Měl na sobě typickou zbroj Silésie a dvě koňské délky za ním následovalo několik jeho zbrojnošů jako osobní stráž. I oni na sobě měli rudou kroužkovou košili a rudými pláty okované boty. Gwen byla dojata Srogovou laskavostí, kterou jí od počátku prokazoval, i loajalitou, kterou očividně choval k zesnulému králi MacGilovi. To on ji nabídl dočasné sídlo ve svém vlastním městě. To on ji pozval do Silésie. Nedokázala si představit, co by si se všemi těmi lidmi jinak počala. Bez Sroga by i teď nejspíš stále zůstávali v Králově Dvoře a byli by vystaveni na milost a nemilost Garethovým rozmarům.

Srog byl v jejích očích jedním z nejryzejších lordů, které kdy poznala. Měl ve své vlastní armádě tisíce bojovníků a jakožto obránce západní hranice nebyl ničím vazalem. Ale přesto se vůči jejímu otci tak choval. Dříve tomu bylo jinak. Za časů MacGilova děda Silésie závisela na pomoci Králova Dvora, za jeho otce už jenom minimálně a teď už byla defacto samostatná a jenom loajalita jejího pána ji ještě u Králova Dvora držela. Jenže s vypnutím Štítu a vším tím chaosem v Králově Dvoře se miska vah najednou převrátila tak, že Králův Dvor nutně potřeboval pomoc Silésie. A Silésie vyslyšela.

Stříbrní byli samozřejmě nejelitnější armádní jednotkou v Prstenu a Gwen s sebou měla navíc ještě tisíce běžných vojáků, dobrou polovinu celého královského vojska, ale i tak mohl lord Srog jednoduše zavřít brány a hledět si svého. Nestabilita na trůně byla koneckonců pro mocné lordy velkou příležitostí jak svou moc na úkor trůnu rozšířit.

Jenže Srog namísto toho vyrazil Gwen na pomoc, přísahal jí věrnost a trval na tom, že celou její výpravu přijme v Silésii jako hosty. Gwen byla odhodlaná, že mu tuto obrovskou laskavost jednoho dne náležitě oplatí. Pokud se tedy nějakého jednou vůbec dožijí.

„Nemusíš si se mnou dělat starosti,“ odpověděla laskavě a jemně se dotkla jeho předloktí. „Budeme pochodovat klidně do skonání světa, abychom se do tvého města dostali. Jsme ti za tvou pomoc hluboce vděční. Jsi náš skutečný zachránce.“

Srog se usmál. Byl to rytíř středního věku, jehož obličej brázdila nejedna jizva z bitev. Měl zrzavé vlasy a silnou čelist, která byla vždy hladce oholena. Srog byl muž k pohledání, nejenom lord ale rytíř se vším, co k tomu patří.

„Za tvého otce bych vkročil do ohně,“ odpověděl. „Žádné díky tu nejsou na místě. Je mou velkou ctí oplatit mu jeho dlouholeté přátelství tím, že pomohu jeho dceři. Bylo přece jeho přáním, abys nastoupila na trůn. Takže když pomáhám tobě, pomáhám i jeho odkazu.“

Nedaleko Gwen také jeli generálové Brom a Kolk a za nimi už začínal nekonečný zástup jezdců, který naplňoval okolí cinkotem ostruh a mečů. Všechno to vytvářelo hlasitou kakofonii zvuků, která byla ještě násobena ozvěnou z Kaňonu.

„Má paní,“ ozval se teď Kolk, „nemohu si pomoci, sžírá mě svědomí. Neměli jsme nechat Reece, Thora a ty ostatní kluky, aby se vypravili do Impéria jenom tak samotní. Mělo se přihlásit více skutečných rytířů. Jestli se jim něco stane, všechno to bude ležet na mé hlavě.“

„Je to výprava, kterou si sami vybrali,“ odpověděla mu Gwen. „Je to pro ně věcí cti. Všichni kdo se cítili povinnováni jít také šli. Tvoje svědomí nám v naší věci nijak nepomáhá.“

„A co se stane, když s Mečem nevrátí zpátky včas?“ zeptal se Srog. „Nepotrvá dlouho než Andronicus vyčenichá svoji šanci a zaklepe u našich bran.“

„Potom budeme všichni bojovat,“ řekla Gwen odhodlaně a snažila se, aby v jejím hlase zaznělo co nejvíce kuráže. Všimla si, že si tím vysloužila pohledy několika poblíž jedoucích vysokých vojenských velitelů.

„Budeme bránit tvoje město do posledního muže,“ dodal. „Nikdo neuteče a nikdo se nevzdá.“

Zdálo se, že na generály a velitele tím udělala dojem. Vlastně jej udělala i sama na sebe, její hlas v sobě v tu chvíli měl lecos z otce. Generace MacGilských králů žily v jejích genech dál a ona podle toho musela jednat.

Po nějaké době, kdy pokračovali v pochodu se začala cesta klonit doleva. Do Kaňonu se v tom místě jakoby zakusoval velký zub pevniny a Gwen při pohledu, který se jim záhy naskytl, bezděky otevřela pusu.

Silésie.

Gwen si vzpomínala, že ji otec na své cestě do tohoto města několikrát jako malou vzal s sebou. Od té doby pro ni slovo Silésie mělo vždy magický nádech. Teď když se na něj dívala jako dospělá žena, nebylo o nic méně úchvatné.

Bylo to to nejneobvyklejší pevnostní město, které kdy viděla. Všechny domy, které automaticky přecházely v opevnění, byly vybudované z prastarého rudého kamene Kaňonu. Horní část Silésie čněla do výšky jako věž a byla plná teras a věžiček a vypínala se přímo nad rovinou před městem, zatímco dolní část Silésie se svažovala směrem ke Kaňonu, chráněná z jedné části horním městem a z druhé Kaňonem samotným. Z propasti do města často proudila mlha, která způsobovala, že se vzduch v jeho ulicích mnohdy načervenale třpytil a dodávala tak sídlu ještě mystičtější atmosféru.V některých dnech bylo mlhy tolik, že se zdálo, že je město vybudováno v mracích.

Vnější zdi se vypínaly nejméně třicet metrů vysoko, byly dobře opevněné ochozy a věžemi plnými úzkých střílen i morddír pro lití vroucího oleje. Silésie byla to impozantní pevnost. I kdyby se nepříteli podařilo dostat se přes vnější hradbu, musel by se potom probojovávat důmyslně postavenými průchody po terasách nahoru na vcholek horního města, a potom ještě zase zpátky ze svahu do města dolního. Ztráty, které by útočník při takovém dobývání utrpěl, by byly tak strašlivé, že se za celou dobu existence města nikdo o nic podobného nepokusil. Stálo tu už tisíc let.

Její muži se zastavili a užasle si prohlíželi nový domov. Gwen dobře chápala co teď cítili.

Poprvé po dlouhé době pocítila lehký náznak optimismu. Tohle místo je rozhodně ochrání před Garethovými úklady a i kdyby za nimi poslal druhou polovinu armády, tady se jim hravě ubrání. A tady také založí svůj nový dvůr a začne vládnout. Kdo ví, možná se jí po nějakém čase podaří shromáždit i ostatní lordy z jiných koutů království a MacGilové povstanou z popela.

Lord Srog se zastavil spolu s ní, založil si ruce na prsou a jeho oči zajiskřily při pohledu na vlastní město neskrývanou pýchou.

„Vítejte v Silésii, Výsosti.“