Panování Oceli

PANOVÁNÍ OCELI

(SÁGA ČARODĚJŮV PRSTEN – KNIHA JEDENÁCTÁ)

MORGAN RICE

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, a která je podle USA Today bestesellerem číslo 1; série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující zatím 11 knih, betseller číslo 1 v USA; bestselleru číslo 1 v USA série TRILOGIE PŘEŽITÍ, post apokalyptického thrilleru skládajícího se zatím ze 2 knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se zatím ze dvou knih. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma bonusy, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

„ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.“

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

„Velice zábavná epická fantasy.”

—Kirkus Reviews

„Můžeme zde spatřit zrození něčeho výjimečného.”

--San Francisco Book Review

„Našlapané akcí…. Vypravěčský styl Riceové je bohatý a příběh poutavý.“

--Publishers Weekly

„ Velmi čtivá fantasy …. Počátek něčeho, co má ambice stát se oblíbenou fantasy ságou pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

POVSTÁNÍ STATEČNÝCH (Kniha č.2)

OTĚŽE CTI (Kniha č. 3)

ZROZENÍ UDANOSTI (Kniha č. 4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č. 5)

NOC STATEČNÝCH (Kniha č. 6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENÁ (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

Poslechněte si si sérii ČARODĚJŮV PRSTEN ve formátu audio knihy!

Copyright © 2014 Morgan Rice

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

Copyright obálky Slava Gerj, pod licencí Shutterstock.com

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

“Je kraj, kde kdysi rodila se hojnost – ale to všechno zašlo ohněm. Safíry se ukrývaly v jeho skalách a po zemi ležel rozeset zlatý prach.”

“Kůň se strachu směje, ničeho se nebojí; před mečem nechce byť jen o krok ustoupit. Chvěje se vzrušením, hltá dálky, když zazní polnice, nic ho nezdrží. Při každém zatroubení řehtá: Íhá! Pach bitvy z dálky ucítí…”

--Kniha Jobova

KAPITOLA PRVNÍ

Reece ztuhnul v šoku. V ruce třímal dýku, jež byla až po jílec zabořena do Tirovy hrudi. Celý jeho svět se najednou malátně roztočil a všechno se stékalo do jedné rozmazané šmouhy. Právě zabil svého nejhoršího nepřítele a muže zodpovědného za Selesinu smrt. Pocítil mocnou vlnu uspokojení. Jeho pomsta byla dokonána a konečně alespoň něco na celé té tragédii dopadlo dobře.

To byl však jediný kladný pocit, který v tom okamžiku pociťoval. Místnost byla plná Tirových mužů a bylo jasné, že to, co musí následovat, je Reecova smrt. Všichni zatím bez hnutí a v šoku celou akci sledovali. Už brzy však vybuchnou ve spravedlivém hněvu a zadupou jej do země. Reece se vnitřně připravil na konec své válečnické cesty. Neměl výčitky. Alespoň se mu podařilo toho muže zabít. Ten blázen si myslel, že se mu Reece přišel snad opravdu omluvit.

Bylo jasné, že z této situace nemůže uniknout. Bylo jich v té místnosti příliš mnoho a jediní, kdo se za něj nejspíše postaví, byli pouze Srog s Matusem. Srog byl zraněný, svázaný silnými lany a Matus stál vedle něj pod přísným dohledem Tirových loajálních vojáků. Proti rozzuřeným hornoostrovanům mu ti dva nijak nepomohou.

Řekl si, že než jej zabijí, vylepší svou pomstu alespoň tím, že s sebou vezme co nejvíc z nich. Bez váhání vytrhl dýku z Tirovy hrudi, v piruetě se otočil a na konci toho pohybu hladce podřízl hrdlo poblíž stojícímu generálovi. Otočka mu dodala spoustu setrvačné energie, a tak se ještě v prodloužení pohybu dostal k druhému vysokému důstojníkovi. Tomu vrazil čepel do srdce. Ani jeden se nezmohl na reakci.

Teprve teď se ostatní začali probouzet. Reece však také nelenil. Bleskurychle tasil meče svých posledních obětí a vyrazil do útoku. Než ostatní vůbec stačili vytáhnout zbraně, poslal už čtyři z nich k zemi.

Stovky vojáků se konečně vrhly do akce. Obořily se na Reece ze všech stran. Ten musel okamžitě povolat do akce všechno, čemu se během svého tréninku v Legii naučil. Častokrát se již ocitl v situacích, kdy musel bojovat s velkou početní přesilou a teď to nebylo o mnoho jiné. Pozvedl oba meče. Neměl na sobě zbroj jako ostatní, což kromě značné nevýhody představovalo zároveň mnohem větší volnost v pohybu. Byl lehčí, rychlejší, rozzuřený do běla a navíc zahnaný do kouta.

Držel se statečně. Jeho pohyby byly rychlejší než kteréhokoliv z protivníků. Zkušenosti ze všech těch cvičných soubojů s Thorem, nejlepším bojovníkem, jakého kdy poznal, mu teď dobře sloužily. Srážel k zemi jednoho za druhým. Potkávající se meče přitom zvonily a chvíli co chvíli se při obzvláště silných úderech rozletovaly do okolí spršky jisker. Otáčel se a bojoval do všech stran najednou a než mu paže ztěžkly, srazil k zemi už dobrý tucet nepřátel.

Jenže se k němu hrnuli stále další a další. Bylo jich příliš mnoho. Za každých šest, které poslal k zemi, se v jeho blízkosti objevilo nových dvanáct. Dav kolem něj brzy tak zhoustnul, že už ani neměl kam ustupovat. Už teď ztěžka oddychoval a netrvalo dlouho a cizí čepel proťala kůži na jeho paži. S jeho výkřikem se objevila i krev. Otočil se a bodnul útočníka pod žebra, ale škoda už byla napáchána. Byl zraněný a nepřátel přitom stále přibývalo. Bylo jasné, že už se dlouho neudrží.

Alespoň, uvědomil si, se mu podařilo odejít tou nejčestnější cestou.

“REECI!” prořízl okolní lomoz najednou výkřik.

Byl to ženský hlas.

Trhl sebou, když poznal o koho se jedná. Byl to hlas jediné ženy na světě, který by jej upoutal i uprostřed zuřící bouře. Dokonce i teď, těsně před jeho konečným pádem:

Stara.

Zvedl hlavu a spatřil ji jak stojí na vrcholu dřevěné tribuny, která po stranách obkružovala místnost. Stála vysoko nad nimi a ve tváři se jí zračil výraz nejvyššího zděšení. Na krku se jí při křiku jasně rýsovaly žíly. Všiml si také, že v rukou držela luk a šípy. Zacílila někam na druhou stranu místnosti.

Sledoval ten směr a zjistil na co Stara míří. Bylo to dlouhé, tlusté lano, které drželo obrovský železný lustr. Měl v průměru dobrých patnáct metrů a visel na železném háku přímo nad nimi. Jeho jednotlivá ramena byla tlustá jako mladé stromky a na každém se plápolalo několik stovek svící.

Uvědomil si, co se Stara chystá provést. Pokud se trefí, lustr se zřítí dolů a rozdrtí všechny, kteří se včas neschovají do bezpečí. Další myšlenka patřila tomu, že on stojí přímo pod středem lustru.

Stara na něj křičela proto, aby odtamtud co nejrychleji vypadl.

Zachvátila ho panika. Otočil se, rozvířil meče a zběsile se vrhnul do davu útočníků. Za žádnou cenu nesměl zůstat tady, až to bude padat. Kopal kolem sebe, rozdával údery loktem i hlavou a byl by i kousal, kdyby mu to mělo nějak pomoci na cestě odsud. Z dětství si pamatoval, jak skvělá vždy Stara se svým lukem byla. Bylo jisté, že se trefí. I když si tímto úprkem odkryl vlastní záda, ani na vteřinu neváhal, že Stara muže, kteří jej pronásledují, doslova smete.

O vteřinu později se ozvalo zadrnčení tětivy a vzduch prořízl zvuk letícího šípu. Záhy se lano utrhlo a gigantický železný lustr byl najednou v pohybu. Ozvalo se strašlivé zařinčení, jež roztřáslo celou místností. Rána byla tak silná, že Reece ztratil pevnou oporu pod nohama. Za zády pocítil závah větru, jak jej lustr jenom o kousíček minul. Zřítil se na všechny čtyři na kamennou podlahu.

Za sebou uslyšel výkřiky těch, kteří takové štěstí neměli. Ohlédl se a spatřil, jakou spoušť tam Stara napáchala: desítky mužů ležely rozdrceny na zemi, všude krev, křik a smrt. Jeho život tím ale zachránila.

Vyškrábal se na nohy a podíval se k místu, kde ji prve spatřil. Teď už byla v nebezpečí i ona. Několik mužů se k ní blížilo. Založila další šíp a zamířila, ale oba přitom věděli, že nemá nekonečně střel ani času.

Nervózně se podívala ke dveřím a hledala únikovou cestu. Jenže to stejné už napadlo i nepřátele, kteří dveře rychle zahradili vlastními těly a navíc je ještě utěsnili těžkou dřevěnou petlicí.

Tak jako tak byli v pasti. Všechny únikové cesty byly odříznuty. Reece si na chviličku myslel, že možná přece jenom nezemře, ale teď si uvědomil, že je to čeká všechny.

Viděl jak Stara zoufale těká očima po sále. Potom se její pohled ustálil na nejvyšším bodě dřevěné tribuny na zadní stěně sálu.

Naznačila Reecovi gestem, aby se tam vydal. Neměl tušení, co má v plánu. Žádnou únikovou cestu tam neviděl. Ona ale v tomto hradě vyrostla a znala jej lépe jak on. Možná, že tam nějaká skrytá skulina přece jenom někde je.

Otočil se a rozběhl naznačeným směrem. Po cestě bojoval s přeživšími, kteří už na něj znovu začínali dotírat. Nešel však do přímého kontaktu, jenom odrážel jejich útoky a přitom postupoval pořád dál a dál. Musel se na to místo dostat co nejrychleji a nikde se nezdržovat.

Podíval se směrem ke Srogovi a Matusovi. I jim přece musel pomoci. To, co viděl, jej však příjemně překvapilo. Matus se totiž už chopil dvou dlouhých mečů, patřících původně jeho strážcům, a oba je bodl. Teď přeřezával Srogova pouta a propouštěl jej na svobodu. Lord se poté zmocnil dalšího meče a s vlčí zarputilostí se pustil do nepřátel.

“Matusi!” křičel na přítele.

Oslovený se na něj podíval. Spatřil v té chvíli i Staru a došlo mu, že ti dva něco plánují. Chytil Sroga za rameno a naznačil mu, že se i oni musejí vydat stejným směrem.

Prostor před Reecem se teď začal otevírat. V tomto rohu sálu nebylo zdaleka tolik vojáků, jako na místě vypuknutí bitky. Ostatní se navíc shromažďovali u východu. Reece se jenom modlil, aby Stara skutečně věděla co dělá.

Ta se vydala sprintem přes dřevěné tribuny a stoupala po nich stále výš. Muže, kteří se po ní přitom sápali, kopala nekompromisně do tváří. Reece se hnal za ní, sledoval její počínání a stále neměl sebemenší tušení, co má za lubem.

Konečně se dostal až pod tribunu, na kterou se svižně vyhoupnul. Několika rychlými kroky potom přeběhnul na tu vyšší a tak stoupal pořád dál až najednou, dobrých pět metrů nad hlavami ostatních, stanul na nejvzdálenější a nejvyšší části dřevěné nástavby. Tam se shledal se Starou a netrvalo dlouho a přibyli k nim i Srog s Matusem. Na pronásledovatele měli v tu chvíli docela slušný náskok. S výjimkou jednoho, který se objevil přímo za Starou a chtěl jí vrazit dýku do zad. Reece ji na poslední chvíli odstrčil stranou a proklál muže mečem.

Stara neměla ani čas Reecovi poděkovat. Namísto toho už střílela šípy na blížící se vojáky a srážela je z tribuny zpátky do sálu.

Všichni čtyři teď stáli na nejvyšší tribuně, zády ke zdi a zezdola se k nim blížila stovka přeživších pronásledovatelů. V tom rohu byli v dokonalé pasti. Odsud nebylo kam uniknout.

Reece nemohl pochopit, proč je sem Stara všechny nalákala. Útěk z tohoto místa byl zhola nemožný a bylo jasné, že již brzy budou všichni mrtví.

„Tohle byl ten plán?“ vykřikl směrem k ní ve chvíli, kdy už museli znovu odrážet další útočníky. „Vždyť tu žádná úniková cesta není!”

„Podívej se líp,“ odpověděla.

Reece se ve vhodném okamžiku zaklonil a spatřil nad nimi další železný lustr. Tento byl podstatně menších rozměrů, ale i tak poměrně masivní. Byl upevněn ke zdi dlouhým lanem, které teď měli doslova na dosah ruky.

Reecova tvář se zachmuřila.

„Nechápu,“ řekl.

„To lano,“ pokračovala Stara. „Chyť ho. Vy ostatní taky. A držte se ho jako o život.”

Učinili jak jim řekla. Každý uchopil lano oběma rukama a pevně jej sevřel. Teprve v této chvíli Reecovi došlo, co se Stara chystá provést.

„Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ stačil se ještě zeptat.

Ale už bylo příliš pozdě.

Stara popadla Reecův meč, chytila se jej pevně jednou rukou a druhou lano přesekla.

Reecův žaludek se okamžitě propadl o úroveň níž, jak byli vystřeleni jako protiváha padajícího lustru, vzhůru ke stropu. Všichni se křečovitě drželi lana a zatínali zuby. Lustr je jenom o chloupek minul a potom se zřítil na dolní tribuny, kde pohřbil pár dalších nešťastníků, zatímco čtyři utečenci se zastavili na laně těsně pod stropem.

Viseli teď dobrých patnáct metrů nad zemí a lano nepůsobilo zrovna nejpevněji.

Reece se podíval pod sebe a okamžitě toho zalitoval. Jeho zpocené dlaně klouzaly po laně.

„Tam!“ vykřikla Stara a ukázala rukou.

Podíval se směrem, který mu naznačila bradou, a spatřil na zdi před nimi okno. Konečně pochopil, co má na mysli. Okno bylo dostatečně velké aby jím prošli. Bylo však potřeba to udělat rychle. Lano se jim zařezávalo do rukou a oni každou chvíli sklouzávali níž a níž. Reece nevěděl, jak dlouho potrvá, než mu uklouzne ruka.

„Už se dlouho neudržím!“ křičel Srog, ale navzdory svým zraněním se zarputile snažil bojovat s lanem dál.

„Musíme se rozhoupat!“ vykřikla Stara. „Musíme se odrazit od zdi!”

Reece ji okamžitě uposlechl. Natáhl nohu a nejprve zlehka se odstrčil od zdi. To lano rozhoupalo natolik, že při příštím přiblížení už se nohama dokázali dotknout všichni. Odráželi se víc a víc a jejich lidské kyvadlo tak opisovalo stále větší oblouky. A potom najednou měli dostatek energie, aby se odrazili až k oknu a dokonce i kousek nad jeho úroveň. To byla chvíle, kdy se museli pustit, aby byli vymrštěni jako z katapultu proti zasklenému oknu.

Sklo se s řinčením rozletělo do všech stran. Všichni čtyři jím proletěli jako velká nohatá dělová koule a přistáli na kamenné římse na druhé straně zdi. Nechybělo mnoho a byli by pokračovali volným pádem dál do podhradí, kde by je všechny potkala jistá smrt.

Opřel se do nich studený vítr. Reece se podíval zpátky do místnosti. Jejich pronásledovatelé na ně pokřikovali a snažili se vymyslet nějaký způsob, jak se k nim dostat nahoru. Na druhé straně se otevírala propast do podhradí. Venku padal silný déšť a skočit odsud by znamenalo proletět se přibližně patnáct metrů, než by člověk narazil na první střechu některého z nižších stavení. Zlomené nohy by nejspíše byly tím nejlepším, co by je mohlo potkat. Trochu více doprava však rostlo několik košatých borovic, jejichž větve dosahovaly téměř až k nim a pod nimiž bylo doslova jako připravené rochniště pro prasata z hradního chovu. I tak to bude pád o zlomkrk. Možná ale, že to bude možné přežít bez úhony.

Vtom s ním najednou něco škublo a v paži pocítil novou vlnu ostré bolesti. Vykřikl, podíval se, co se to děje a zjistil, že jej právě škrábl šíp vystřelený zdola. Bylo to naštěstí jenom lehké říznutí hranou šípu, ale úlek přesto způsobil, že málem spadl z římsy dolů.

Podíval se dolů a spatřil desítky Tirových mužů jak natahují luky a míří na ně. Šípy hvízdaly všude kolem nich.

Byla by poměrně náhoda, kdyby se někomu podařilo je sestřelit ze zákrytu na římse v takové výšce, ale i tak Reece věděl, že nemají času nazbyt. Podíval se po ostatních. Stara stála hned vedle něj, zatímco Matus se Srogem na druhém konci římsy. Všem se ve tvářích zračil strach, když těkali očima po propasti před nimi a zoufale se snažili vymyslet nějakou cestu dolů. Chytil Staru za ruku. Bylo to teď nebo nikdy.

Matus se Srogem pochopili bezeslova co má v plánu. Nakonec skočili všichni zároveň. S křikem proletěli do volného prostoru bičovaného deštěm a vstříc korunám borovic. Reece sám sebe ani teď nedokázal přesvědčit, že tento den není jeho posledním.

KAPITOLA DRUHÁ

Godfrey pozvedl třesoucíma se rukama svůj luk, naklonil se přes ochoz a zamířil. Chtěl si rychle vyhlédnout cíl a okamžitě na něj vypálit – ale to, co uviděl pod sebou, jej přimělo znovu šokovaně pokleknout za hradbu. Pod ním útočily tisíce McCloudských jezdců. Jejich dobře vytrénovaná armáda doslova pohlcovala okolí a celé to těleso se řítilo k branám Králova Dvora. Mezi nimi bylo i mnoho opěšalých, kteří nesli beranidla a během chvíle už s nimi začali bušit do kovových portculis městských bran. Při každém tom nárazu se hradba pod jeho nohama otřásala.

Znovu vstal, aby střílel, ale náraz beranu mu sebral rovnováhu, a tak jeho šíp jenom prosvištěl vzduchem a netrefil vůbec nic. Sáhl pro další a založil jej do šípu. Zrychlený tep vlastního srdce cítil až na spáncích. Byl si jistý, že tento den je jeho posledním. Naklonil se přes ochoz a zamířil. Než však stačil vystřelit, přiletěl náhle odněkud zezdola kámen vržený z ručního praku a tvrdě jej udeřil do železné helmice.

To zařinčení mu řádně pocuchalo už tak napjaté nervy. Bylo to jako kdyby seděl uvnitř právě zvonícího zvonu. Upadl nazad a zároveň vystřelil šíp, který letěl vzhůru do nebes, jako kdyby snad chtěl doletět až ke slunci. Godfrey si strhnul helmici z hlavy a promnul si místo, kam jej střela udeřila. Nikdy by byl neřekl, že může obyčejný kámen napáchat takovou neplechu. Rozezvučená přílba přenesla své vibrace do celé jeho hlavy.

Napadlo ho do čeho se to zase namočil. Pravda, byl hrdinou, podařilo se mu před McCloudským nájezdem zalarmovat celé město a získat pro ně alespoň trochu drahocenného času. Možná, že tím i zachránil pár životů. Rozhodně tedy zachránil ten patřící jeho sestře.

A teď byl tady, spolu s pár tucty dalších vojáků a snažil se držet hradbu. Nikdo z jeho spolubojovníků nebyl Stříbrným, ba dokonce ani pořádným rytířem. Snažili se udržet skořápku evakuovaného města proti celé McCloudské armádě. Přitom tyhle vojenské věci nebyly ani trochu jeho denním chlebem.

Ozvala se strašlivá rána, jež jej přiměla se znovu zapotácet. Portculis byla prolomena.

Do města se začaly hrnout nájezdníci lačnící po krvi. Posadil se zády k ochozu a dobře věděl, že je jenom otázkou času, než se dostanou až sem. A pak bude muset bojovat o holý život. Copak tohle znamenalo být vojákem? Tohle byla ta sláva, hrdinství a čest? Zemřít, aby ostatní mohli žít? Teď, když už téměř hleděl smrti do tváře, si už vůbec těmi rytířskými řečmi nebyl jistý. Nebyl dobrý nápad tu zůstat. Stát se vojákem a hrdinou bylo skvělé, ale co to bylo ve srovnání s tím být jednoduše naživu?

Pomyslel na to, že by se měl sebrat a utíkat pryč, anebo se někde pokusit schovat, když tu se najednou na ochozu objevilo několik prvních McCloudů. Godfrey se díval jak byl jeden z jeho spolubojovníků bodnut a sražen za vlastního křiku na kolena.

A potom se to stalo zase. Navzdory jeho rozumovému uvažování, všemu důvtipu, který na něj řval, že být vojákem je blbost, se v něm cosi pohnulo a potom probudilo. Něco uvnitř jeho osobnosti, co jednoduše nedokázalo snést pohled na to, že někdo jiný trpí. Během vteřiny jej ten pocit naprosto pohltil. Kdyby později hledal nějaké pojmenování, možná by použil slovo šílená hloupost. Ale jiní by to jistě označili za rytířství.

Zaregoval bez dalšího přemýšlení. Viděl sám sebe, jak bere ze země dlouhou píku a rozbíhá se s ní proti řadě McCloudů, která postupovala nahoru po schodech. Zařval jako nestvůra a zarazil ostří píky do prvního z mužů. Nabodl jej jako jednohubku, ale tím to pro něj neskončilo. Godfrey běžel dál, plnou vahou se opřel do své dlouhé zbraně a i jeho pivní břich teď byl v tomto manévru užitečný.

K jeho vlastnímu překvapení to fungovalo. Tlačil ty muže zpátky dolů po zatočeném schodišti a pryč z ochozů. Jenom svými vlastními silami držel útočící McCloudy na uzdě. Prozatím.

Když bylo hotovo, odhodil píku a udiveně si prohlížel vlastní ruce, jako kdyby nemohl uvěřit, kde se to v něm vzalo. Okolní spolubojovníci na něj zírali s nemenším úžasem.

Než mohl začít přemýšlet co podniknout teď, bylo toto rozhodnutí vyřešeno za něj. Koutkem oka spatřil pohyb a záhy uviděl další jednotku McCloudů, která se k němu blížila ze strany. Museli na ochoz prorazit na nějakém jiném místě.

Než se zmohl na jakoukoliv přípravu k obraně, první z nepřátel už byl u něj a rozmáchl se po něm těžkým válečným kladivem. Jestli neuhne, ta rána mu rozlouskne lebku jako vlašský oříšek.

Na poslední chvíli se uhnul do bezpečí – to mu odjakživa šlo velmi dobře – a kladivo prolétlo neškodně někde nad jeho hlavou. V pokračování toho pohybu vyrazil ramenem vpřed proti nepřítelově břichu. S vrčením do něj narazil jako býk.

Tlačil jej před sebou dál a dál po ochozu. Voják se snažil ze sevření vymanit a chytit Godfreyho pod krkem. Ten muž měl obrovskou sílu, ale tu nepostrádal ani Gdofrey. Alespoň v tomto jej příroda fyzicky obdařila velmi dobře.

V potyčce se několikrát otočili kolem dokola, až jeden jako druhý ztratili orientaci. Nakonec padli k zemi a následně se překulili přes okraj zdi.

Proletěli vzduchem do hloubky dobrých pět metrů a i v letu pokračoval jejich urputný zápas. Godfrey se pokoušel otočit tak, aby přistál plnou vahou na tom muži. Soupeřův zájem byl samozřejmě naprosto opačný. To se ale nesmělo stát. Ten, který zůstane dole, bude vahou zbroje toho druhého zcela jistě rozdrcen.

Na poslední chvíli se Godfreymu podařilo dostat se nahoru. Muž jenom bolestně vydechl, když se zařinčením dopadli na zem. Jeho oči zůstaly otevřené, ale už nadále po Godfreym nepátraly.

Ani vítěz však nedopadl zrovna do měkkého. Tvrdě se přitom udeřil helmicí o zem a když se z poraženého nepřítele odkulil stranou, měl pocit, že má zlámanou snad každou kost v těle. Otočil se na záda a sledoval, jak se nádvoří pod hradbou kolem něj v divoké spirále točí a točí. Poslední co vnímal, byla armáda McCloudů, která se valila do města, přebírala vládu nad obrannými valy a rozjížděla se do všech okolních ulic.

*

Elden stál uprostřed legionářského cvičiště, ruce založené v bok. Conven a O’Connor stáli vedle něj a všichni tři sledovali nové rekruty, které jim Thorgrin přivedl. Elden okem experta sledoval jednotlivé brance, jak se pokoušejí na tréninkových kobylách cválat přes překážkovou dráhu tvořenou skoky i výmoly a vrhat přitom krátké jezdecké oštěpy na porůznu zavěšené terče. Některým se nepodařilo dostat se přes skok, jiní spadli ze sedla, když měli své koně vést nerovným terénem plným děr. Jiní se v sedle udrželi, ale potom netrefili ani jediný z terčů.

Elden zakroutil hlavou, snažil se myslet na svoje první dny v Legii a znovu a znovu si připomínat, že všichni tito mladíci za poslední dny přece jenom prokazují určité zlepšení. Přesto však většina z nich nebyla ani blízko tomu, co by v minulosti k přijetí k Legii vůbec stačilo. Elden navíc nastavil laťku velmi vysoko. Nechtěl Thorgrina zklamat. Bylo otázkou jeho osobní cti mu předat, v rámci možností, co nejlépe vycvičenou jednotku. Conven s O’Connorem se s ním na tom jednohlasně shodli.

„Pane, nesu zprávy.“

Elden se podíval na jednoho právě dorazivšího rekruta. Merek, ten dřívější zlodějíček, přiběhl s vykulenýma očima. Vyrušil Eldena z přemýšlení, což obr neměl rád.

„Kluku, říkal jsem ti, že mě nemáš…“

„Ale, pane, ty tomu nerozumíš! Musíš…“

„Ne, TY, tomu nerozumíš,“ přerušil jej Elden. „Když rekruti trénují, ty ne…“

„PODÍVEJ!“ vykřikl Merek, chytil Eldena za rameno a ukázal volnou rukou.

Elden chtěl nejprve toho drzouna srazit k zemi, ale ta myšlenka se vytratila okamžitě poté, co se podíval směrem, kterým chlapec ukazoval. Nemohl uvěřit tomu, co viděl. Na obzoru se zvedalo množství černého kouře. Přesně v místech, kde ležel Králův Dvůr.

Elden několikrát zamrkal a nedokázal to pochopit. Copak je možné, že ve městě hoří? Takhle hodně?

Vítr k nim přinesl křik. Byl to křik armády a chvíli co chvíli je přerušovaly dunivé kovové nárazy. Lámou portculis! Eldenovi se sevřel žaludek. Někdo útočí na brány města. To mohlo znamenat pouze jedno jediné, dorazila sem skutečná, dobře vycvičená a vybavená armáda. Ze všech dní museli zaútočit zrovna dnes, kdy byl Poutnický svátek.

Conven s O’Connorem se vrhli do akce. Rozkřičeli se na rekruty, aby nechali tréninku a shromáždili se kolem nich.

Branci si pospíšili splnit rozkazy. Během chvíle stále kolem tří svých velitelů, ztichli a očekávali pokyny.

„Muži,“ zahřměl Elden. „Králův Dvůr je napaden!“

Ozval se překvapený a notně vzrušený šepot.

„Ještě nejste Legie a rozhodně nemáte nic společného se Stříbrnými, ba ani dokonce s běžnou armádou, která by se teď měla na obranu města postavit. Ti muži tam to myslí zatraceně vážně a nezastaví se před ničím. Pokud proti nim vyrazíte vy, nejspíše v tom pokusu přijdete o život. Conven, O’Connor a já máme ale povinnost chránit naše město a musíme okamžitě vyrazit. Nečekám, že by se kdokoliv z vás chtěl přidat. Vlastně vás od toho chci odradit. Pokud by si však někdo přece jenom přál vyrazit s námi, ať teď předstoupí. Myslete však na to, že tam můžete zemřít stejně snadno, jako se teď otočit a utéct.“

Následovala chvíle ticha. Potom však jeden z chlapců předstoupil kupředu. Následoval jej druhý a potom už se najednou vpřed hrnuli úplně všichni. Bojovně vysunuté brady a jiskření v očích zcela zastiňovaly nepříliš široká ramena. Eldena ten pohled k jeho vlastnímu sebezapření naplnil pýchou.

„Nu, je vidět, že kuráž už vám nechybí.“

Nasedli na koně a s nebojácným pokřikem vyrazili jako velká jezdecká jednotka riskovat vlastní nezralé životy a na pomoc ostatním.

*

Elden, Conven a O’Connor vedli eskadronu zhruba stovky rekrutů. Všichni pobízeli koně do cvalu, měli tasené zbraně a už se notně přiblížili k městu. Když se k němu dostali na dohled, Elden byl šokován pohledem na několik tisíc McCloudských jednotek. Z jejich počínání bylo jasně vidět, že jsou dobře organizování. Očividně se chopili výhody a zaútočili v den velkého západního poutnického svátku. Obránci byli přečísleni minimálně deset ku jedné.

Conven se divoce rozesmál, pobídl hřebce a dostal se tak na špici formace.

„To je přesně poměr sil, který mám rád!“ křičel spokojeně a pobízel koně do trysku. Jako vždy chtěl být první, kdo se srazí s nepřítelem. Zvedl nad hlavu svou bojovou sekeru. Elden jenom obdivně kroutil hlavou. Conven neměl ani trochu strach postavit se tak velké přesile a určitě by tam jel i sám.

Nejbližší McCloudi si té nepočetné jednotky zprvu ani nevšimli a tak Conven svou rychlost dokonale zužitkoval a svou sekerou rychle složil hned dva z nich. Ihned se hrnul dál do davu vojáků. Potom se najednou odrazil od svého sedla a jako meteor vletěl přímo mezi ně. Tři z nich srazil ze sedel jenom tímto kouskem.