Koruna pro zabijáky

Copyright © 2018 Morgan Rice. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující 12 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller; epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih; a také zbrusu nové epické fantasy ságy KORUNY A SLÁVY. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

„Pokud jste si mysleli, že po přečtení ságy ČARODĚJŮV PRSTEN už nebudete mít pro co žít, mýlili jste se. Ve VZESTUPU DRAKŮ přišla Morgan Rice s něčím, co se zdá být příslibem další brilantní série, která nás zavede do fantasy světa plného trolů, draků, odvahy, cti, udatnosti, magie a víry ve vlastní osud. Morgan dokázala vytvořit silné postavy, které nás přimějí je obdivovat na každé stránce… Doporučuji do knihovny každého čtenáře, který miluje dobře napsanou fantasy literaturu.“

– Books and Movie Reviews

Roberto Mattos

„Akcí nabitá fantasy, která jistě potěší fanoušky předchozích knih od Morgan Rice, stejně jako fanoušky děl jako je série ODKAZ DRAČÍCH JEZDCŮ od Christophera Paoliniho… Fanoušci fikce pro mladé budou toto poslední dílo Riceové hltat a pak škemrat o přídavek.“

– The Wanderer, A Literary Journal (komentář k Vzestup draků)

„Oduševnělá fantasy, která do svého příběhu spřádá vlákna záhad a intrik. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti…Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné…A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.“

– Midwest Book Review (D. Donovan, eBook Reviewer)

„ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.“

– Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

„V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Riceová představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi… Riceová skvěle píše a má fascinující předpoklady.“

– Publishers Weekly

Knihy od Morgan Rice

OLIVER BLUE A ŠKOLA PRO VIDOUCÍ

KOUZELNÁ TOVÁRNA (Kniha č.1)

KOULE KANDRY (Kniha č.2)

OBSIDIÁNI (Kniha č.3)

OHNIVÉ ŽEZLO (Kniha č. 4)

INVAZNÍ KRONIKY

VYSÍLÁNÍ (Kniha č. 1)

PŘISTÁNÍ (Kniha č. 2)

STOUPÁNÍ (Kniha č. 3)

CESTA OCELI

POUZE KDO JE HODEN (Kniha č. 1)

TRŮN PRO SESTRY

TRŮN PRO SESTRY (Kniha č. 1)

DVŮR PRO ZLODĚJE (Kniha č. 2)

PÍSEŇ PRO SIROTKY (Kniha č. 3)

ŽALOZPĚV PRO PRINCE (Kniha č. 4)

KLENOT PRO ŠLECHTU (Kniha č. 5)

POLIBEK PRO KRÁLOVNY (Kniha č. 6)

KORUNA PRO ZABIJÁKY (Kniha č. 7)

SPONA PRO DĚDICE (Kniha č. 8)

KORUNY A SLÁVY

OTROKYNĚ, BOJOVNICE, KRÁLOVNA (Kniha č. 1)

TULAČKA, VĚZEŇKYNĚ, PRINCEZNA (Kniha č. 2)

RYTÍŘ, NÁSLEDNÍK, PRINC (Kniha č. 3)

REBEL, PĚŠEC, KRÁL (Kniha č. 4)

VOJÁK, BRATR, ČARODĚJ (kniha č. 5)

HRDINKA, ZRÁDKYNĚ, DCERA (kniha č. 6)

VLÁDCE, RIVAL, VYHNANEC (kniha č. 7)

VÍTĚZ, PORAŽENEC, SYN (kniha č. 8)

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č. 1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č. 2)

TÍHA CTI (Kniha č. 3)

FALEŠNÁ CHRABROST (Kniha č. 4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č. 5)

NOC ODVÁŽNÝCH (Kniha č. 6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č. 1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č. 2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č. 3)

POKŘIK CTI (Kniha č. 4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č. 6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č. 7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č. 8)

NEBE KOUZEL (Kniha č. 9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č. 10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č. 11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č. 12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č. 13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č. 15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č. 16)

DAR BITVY (Kniha č. 17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č. 1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č. 2)

ARÉNA TŘI (Kniha č. 3)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č. 1)

MILOVANÁ (Kniha č. 2)

ZRAZENÁ (Kniha č. 3)

PŘEDURČENA (Kniha č. 4)

ŽÁDANÁ (Kniha č. 5)

Věděli jste, že jsem napsala několik sérií knih? Pokud jste je všechny nečetli, klikněte na obrázek níže a stáhněte si jejich úvodní knihy!

http://www.morganricebooks.com/read-now/

Chcete knihy zdarma?

Zaregistrujte se na e-mail list Morgan Rice a získejte zdarma 4 knihy, 3 mapy, 1 aplikaci, 1 hru, 1 grafický román a exkluzivní dárky! Pro registraci navštivte: www.morganricebooks.com

Kapitola první

Sophia stála před Šlechtickou radou a snažila se nebýt ohromená nádherou toho všeho, ani tím, co se dnes mělo všechno stát. Okolo stála šlechta v oblecích, které zaměstnávaly ashtonské krejčí a švadleny několik týdnů, a vojáci ve svých nejlepších svátečních uniformách.

Nešlo samozřejmě jen o šlechtu. Rada se sice jmenovala Šlechtická, ale teď už v ní zasedali všichni, včetně obyčejných lidí sedících na lavicích a oblečených v čemkoli, co se dle jejich názoru hodilo pro tuto příležitost.

„Mám pocit, že se sem mé šaty nehodí,“ zašeptala Sophia ke Kate, která ji držela za paži. Její prosté bílé šaty působily až příliš obyčejným dojmem vedle všeho toho zlata a drahých kamenů, hedvábí a brokátu. I přes zásah městských švadlen se navíc stále napínaly přes její obrovské těhotenské břicho. Sienne, lesní kočka, se s měkkým předením otírala Sophii o nohy.

„Je to tvoje svatba,“ prohlásila Kate. „To ty jsi nejkrásnější žena v místnosti.“

„Naše svatba,“ podotkla Sophia. Náhodný kolemjdoucí by to ale ze sestřina vzezření nejspíš nepoznal. Kate na sobě měla vojenskou uniformu a Sophia pochybovala, že by se jí to někdo pokoušel rozmluvit.

„Samozřejmě ještě zbývá ta drobnost s tvojí korunovací,“ pousmála se Kate.

Sophia se opatrně nadechla a cítila, jak se přitom dítě v ní pohybuje. Musela se pousmát. Prožili spolu tak dlouhou dobu a ona stále ještě nemohla uvěřit, že už brzy bude matkou.

„Připravená?“ zeptala se Kate.

Sophia přikývla. „Připravená.“

Kate ji vyvedla ven a jásot přihlížejících davů Sophii udeřil jako zvuková stěna. Bylo tam tolik lidí. Sophia je všechny slyšela a cítila i přítomnost jejich myšlenek. Cítila mentální příval radosti od těch, kteří byli stejně nadaní jako ona sama, i když takových bylo opravdu málo.

„Kéž by tu mohly být Cora a Emeline,“ pronesla Sophia.

„Vrátí se, až přesvědčí vůdce Kamenova, že se můžou přestat skrývat,“ ujistila ji Kate.

Sophia napůl čekala, že když v bitvě o trůn zvítězí někdo z jejich řad, zůstanou tu.

Myslela jsem, že tu zůstanou, poslala Sophia myšlenku sestře.

Kate pokrčila rameny. Zvykli si skrývat se. Většina jich má v Kamenově příbuzné. Cora s Emeline je sem přivedou. A teď pojď, kočár už čeká.

Skutečně čekal. Představa, že na svoji svatbu pojede ve zlaceném kočáře Sophii skoro rozesmála. Kdyby jí někdo řekl, že takhle bude vypadat její svatba, když byla malá, nevěřila by mu. Kočár ovšem potřebovala, protože si nebyla jistá, jestli by cestu na hlavní náměstí zvládla po svých. Možná ano, ale nejspíš by tam dorazila naprosto vyčerpaná. S Kate proto nasedly do vozu taženého čtyřspřežím běloušů. Kočár se pomalu rozjel a všichni členové Rady ho následovali a jásavě je povzbuzovali.

Kéž by byli takhle jednotní, když se o něčem debatuje, poslala Sophia myšlenku Kate.

Zvládla jsi toho hodně, odpověděla jí Kate. Děláš správné věci.

Sophia si ale nebyla jistá, kolik toho zatím dokázala. Učinila nějaká prohlášení po skončení bitvy o Ashton a doufala, že lidem zlepšila život, ale život v království byl složitý. Zdálo se, že na každý její návrh vyvstával tucet námitek, protinávrhů a doporučení.

Třeba obnova Ashtonu po bitvě. Když vyhlédla z kočáru, viděla město procházející rekonstrukcí. Z vojáků se stali dělníci pracující na obnově města. Přesto se snad každý den debatovalo o tom, jestli byla vhodnější tahle nebo tamta budova, komu patří který pozemek, nebo kdo by měl dělat práci, kterou dříve vykonávali nechtění, protože jejich otrocká práce teď nepřipadala v úvahu.

Jednu věc jsem dokázala, poslala Sophia myšlenku sestře, když minuli skupinu mužů, kteří měli odhalená tetování nad kotníky a nikdo se jim nesnažil rozkazovat, ani jim nijak neubližovali. Byli svobodní. I kdybych nedokázala nic jiného, tohle bude stačit.

Myslím, že toho dokážeš ještě hodně, ujistila ji Kate.

Davy kolem nepřestávaly skandovat. Hudba hrála a pouliční umělci předváděli své kejkle na oslavu nové doby. Lord Cranston se svými muži se přidal k průvodu. Všichni pochodovali dokonale sladění a doprovázeli je na náměstí. Někdo něco hodil. Kate to rychle zachytila, zatvářila se nepřátelsky, ale byla to jen květina. Sophia se zasmála a vetkla ji sestře do krátkých loken.

„Rozhodně se pokusím udělat něco s tím, abys vypadala alespoň trochu jako nevěsta,“ řekla Sophia.

„Neměly bychom si kvůli tomu vzít masky?“

„Ne,“ pronesla rozhodně Sophia. Tohle byla jedna z věcí, na kterých trvala, stejně jako na tom, že se obřad nebude odehrávat v kostele Maskované bohyně, ale na náměstí za ním.

Náměstí bylo tak nabité lidmi, že jim vojáci museli proklestit cestu. Uprostřed stálo pódium zdobené hedvábím, na kterém čekal trůn a oltář. U něj už čekala současná nejvyšší kněžka Maskované bohyně společně se Sophiinými a Katinými bratranci – Hansem a Janem. Friga s Ulfem byli v horách v Monthys, zatímco Rika, Oli a Endi byli v Ishjemme.

Stál tam i Lucas, okouzlující ve svém hedvábném obleku. Zvládal se tvářit současně radostně a překvapivě neklidně.

Taky máš pocit, že chce, aby tohle vše už bylo za námi, aby mohl vyrazit hledat naše rodiče? zeptala se Sophia Kate.

Abychom mohli vyrazit hledat rodiče, opravila ji Kate. Musí to být těžké, čekat a přitom vědět, kde hledat. On ani nemůže zabíjet čas vlastní svatbou.

Pokud si některá z vás myslí, že z tohohle nemám radost, poslal jim Lucas myšlenku, tak se pletete. Tenhle den bych si nenechal utéct ani za nic. Jsi připravená být královnou, Sophie?

Místo odpovědi sestoupila Sophia z kočáru a zamířila na pódium. Dav ji přitom jásavě povzbuzoval. Obrátila se, aby si prohlédla shromážděné měšťany. Cítila z nich radost a novou naději. Věděla, že čekají na její proslov.

„Před pár týdny jsem silou zabrala Ashton,“ řekla. „Činila jsem královská rozhodnutí, protože jsem za sebou měla armádu. Pak jsem předstoupila před Šlechtickou radu a předložila jim své záměry. Rada souhlasila s tím, že budu královnou, protože na to mám právo díky svojí krvi. Dnes budu korunována, ale mám pocit, že ani jedna z těch dvou věcí k tomu nestačí. Takže se vás zeptám: chcete mě vy za svoji královnu?“

Když se ozvala burácivá odpověď, přesunula se Sophia k trůnu a posadila se na něj. Hans k ní přistoupil s korunou – jemně zdobenou věcí, jejíž platinové a zlaté drátky se proplétaly jako šlahouny. Po obvodu byla osázená drahými kameny. Předal korunu nejvyšší kněžce Maskované bohyně. Tohle byla součást ceremoniálu, bez které by se Sophia ráda obešla, ale pokud měla sjednotit celý Ashton, věděla, že musí dokázat, že je ochotná přijmout všechen jeho lid, včetně mnoha věřících církve Maskované bohyně.

„Mocí svěřenou mi Maskovanou bohyní,“ pronesla nejvyšší kněžka a pak se odmlčela, jako by si uvědomila, že toho má říct víc, „dle práva tvojí krve, z rozhodnutí Rady a… očividně i dle vůle lidu, jmenuji tě, Sophie, královnou tohoto království.“

Jásot, který propukl, když položila korunu Sophii na hlavu, byl téměř ohlušující. Sophia se rozhlédla po usmívajících se tvářích lidí, na kterých jí záleželo a věděla, že je jen málo věcí, které by jí udělaly větší radost.

Samozřejmě s výjimkou svatby, která měla následovat.

* * *

Sebastian stál u vstupu do chrámu Maskované bohyně a přál si, aby mohl být se Sophií ve chvíli její korunovace. Vzhledem k tomu, co se stejně chystali udělat, by tím ale porušili až moc tradic.

„Nervózní?“ zeptal se Willa, který stál vedle něj. Měl na sobě vojenskou uniformu. Jeho rodina je určitě někde tam v davu. Sebastian si částečně přál, aby tam někde byla i jeho rodina. Aby jeho příbuzní viděli tenhle okamžik – přes to všechno, co provedli království, jemu i Sophii.

„Vyděšený,“ ujistil ho Will. „A ty?“

Sebastian se usmál. „Já jsem rád, že se tohle, po tom všem, čím jsme prošli, konečně děje.“

Zazněly trumpety, které mu dávaly signál, aby vykročil a aby se oženil se ženou, kterou miloval. Procházel davem v obleku, který byl stejně prostý jako Sophiiny šaty. Byl jako druhá polovina jednoho celku. Lidé před ním ustupovali a Sebastiana nepřestávalo překvapovat, kolik dobré vůle mu projevují i přes to, jaké zvěsti se o něm začaly šířit a to, co za všechny ty roky napáchala jeho rodina.

Vystoupil na pódium a poklekl na jedno koleno. Sklonil hlavu před svojí novou královnou. Sophia se zasmála, vstala a vzala ho za ruku, aby mu pomohla vstát.

„Tohle nemusíš,“ řekla. „Ty se mi nikdy nebudeš muset klanět.“

„Ale musím,“ pronesl Sebastian. „Chci, aby lidé viděli, že je tohle tvé království. Že to ty tu vládneš.“

„Ale ty už brzy budeš můj král,“ prohlásila Sophia. Zdálo se, že má chuť ho políbit. Sebastian měl rozhodně chuť políbit ji. To ale muselo počkat.

Nejvyšší kněžka si trochu otráveně odkašlala, jako by jim chtěla připomenout, že je čeká svatba.

„Shromáždili jsme se dnes, abychom byli svědky svatby královny Sophie z rodu Dansů a prince Sebastiana z rodu Flambergů. Stojí tu bez masek před zraky Bohyně i jeden před druhým.“

Očividně vynechala zmínku o tom, že neprocházejí tradičním obřadem. Sebastian to nechal být. Fakt, že si bral ženu, kterou miloval, bylo to jediné, na čem mu záleželo.

„Nuže,“ pronesla nejvyšší kněžka, „královna Sophia mi řekla, že by si přála pronést vlastní slova. Veličenstvo?“

Sophia se natáhla a pohladila Sebastiana po tváři. Dav kolem v tu chvíli ztichl natolik, že se její slova nesla větrem do dáli.

„Když jsem tě poprvé potkala,“ řekla, „nebylo mi známé, kdo jsem. Nevěděla jsem, jaké je mé místo ve světě, ani jestli do něj vůbec zapadnu. Věděla jsem ale, že tě miluji. Tohle byla jistá věc. A nic se na tom nezměnilo. Miluji tě, Sebastiane, a chci s tebou strávit zbytek svého života.“

Pak byla řada na Sebastianovi, jenže on si žádnou řeč nepřipravil. Předpokládal, že až nastane ten správný čas, napadne ho, co říct. A opravdu se to stalo.

„Máme toho za sebou hodně,“ pronesl Sebastian. „Byly chvíle, kdy jsem si myslel, že jsem tě ztratil. Byly chvíle, kdy jsem věděl, že si tě nezasloužím. Snažil jsem se dostat k tobě, pryč z království, ale nakonec jsi to byla ty, kdo mě tu našel. Miluji tě, Sophie.“ Na okamžik se odmlčel a usmál se. „Nikdy bych si nemyslel, že to já se přižením do královské rodiny.“

Nejvyšší kněžka je vzala za ruce a vložila Sophiinu dlaň do Sebastianovy. Tomu bušilo srdce očekáváním. Za normálních okolností by tohle byla chvíle, kdy by je prohlásili za muže a ženu, ale Sophia to chtěla jinak.

Místo toho znovu zazněly trumpety.

* * *

Kate pohlédla směrem ke vstupu do chrámu Maskované bohyně. Věděla, že své nadšení už moc dlouho skrývat nedokáže. Její sestra se stala královnou a ještě se vdala – díky tomuhle by to za jiných okolností byl jeden z nejlepších dní v Katině životě. Teď ale měla pocit, že čekala už dost dlouho. Teď s dychtivým očekáváním sledovala Willa, jak vykročil na cestu.

Ani jeden z nich nevypadal tak vznešeně jako Sophia se Sebastianem, ale Kate to nijak nevadilo. Byli přeci vojáci, ne vládci. Stačilo jí, že je Will stále stejně nádherný kluk, jako když ho viděla poprvé – v kovárně jeho otce.

Will pochodoval směrem k pódiu. Když byl na půli cesty, tasil lord Cranston a jeho muži meče. Zvedli je do vzduchu a vytvořili tak oblouk, pod kterým musel Will projít. Kate ten pohled udělal radost. Navíc pomyslela na to, jak je ráda, že přežili všechny boje.

Will dorazil k pódiu a Kate ho vzala za ruku. Rozhodně nehodlala čekat, až nějaká seschlá stará kněžka řekne, že je vhodná chvíle.

„Když jsem tě poprvé uviděl,“ řekl Will, „myslel jsem si, že jsi umíněná, tvrdohlavá a nejspíš kvůli tobě oba zemřeme. Přemýšlel jsem, co za divošku to dorazilo do kovárny mého otce. Teď už vím, že jsi umíněná, tvrdohlavá, ale ještě mnohem víc, Kate. I kvůli tomu jsi tak úžasná. Chci být tvým manželem až do chvíle, kdy světlo hvězd zeslábne natolik, že už na tebe neuvidím, nebo do chvíle, kdy já zeslábnu natolik, že tě začnu zpomalovat.“

„Ty mě nezpomaluješ,“ odpověděla Kate. „Stačí mi se na tebe podívat a srdce mi buší rychleji, to zaprvé. Ráda bych ti slíbila, že se usadíme a budeme žít v míru, ale oba víme, že takhle to na světě nechodí. Válka může přerušit i ty nejšťastnější časy a já nemám v povaze jen tak přihlížet. Přesto ale, dokud nás neskolí čepel, luk nebo staroba, chci, abys byl se mnou.“

Nebyl to zrovna tradiční slib, ale takhle to Kate cítila a předpokládala, že hlavně na tom záleží. Nejvyšší kněžka nevypadala nadšeně, ale podle Katina názoru to bylo jedině dobře.

„Teď, když jsme vyslechli své vlastní sliby, ptám se tě, Sophie z rodu Dansů, bereš si Sebastiana z rodu Flambergů za svého manžela?“

„Ano,“ odpověděla Sophia stojící vedle Kate.

„A ty, Kate z rodu Dansů, bereš si Willa… syna kováře Thomase za svého manžela?“

„Neřekla jsem to snad zrovna?“ zeptala se Kate a snažila se nesmát při pohledu na starou ženu, která se očividně nedokázala vyrovnat s tím, že když se někdo narodí v rodině kováře, nemá rodové jméno. „Dobrá, dobrá, ano, beru.“

„Bereš si, Sebastiane z rodu Flambergů, Sophii z rodu Dansů za svoji manželku?“

„Ano,“ odpověděl Sebastian.

„A ty, Wille, bereš si Kate z rodu Dansů za svoji manželku?“

„Ano,“ odpověděl Will a zněl přitom nadšeněji než, by podle Katina názoru měl znít někdo, kdo s ní má strávit zbytek života.

„Pak vás s radostí prohlašuji za jedno tělo, jste spojeni před zraky Bohyně,“ pronesla kněžka.

Kate ji ale už nevnímala. V tu chvíli se totiž plně soustředila na líbání s Willem.

Kapitola druhá

Pán vran spokojeně sledoval svoji flotilu plující k severnímu pobřeží toho, co kdysi bylo vdoviným královstvím. Invazní flotila byla jako krvavá skvrna na vodě. Na nebi kroužila obrovská hejna vran připomínající bouřkové mraky.

Na pobřeží se nacházel malý rybářský přístav. Nepříliš uspokojivý první cíl nového tažení. Po době strávené na moři to ale bude vítaná změna. Lodě se držely zpátky a čekaly na jeho signál. Pán vran se chvíli jen tak kochal a vychutnával si krásu toho všeho. I klidného pobřeží zalitého slunečními paprsky.

Nepřítomně mávl rukou a zašeptal – protože věděl, že stovky ptáků zakrákají jeho rozkaz kapitánům lodí: „Začněte.“

Lodě se daly do pohybu jako jednotlivé komponenty nějakého překrásného stroje smrti. Každá cestou k pobřeží plula na přesně určeném místě. Pán vran předpokládal, že se kapitáni budou předhánět v tom, kdo splní svoji povinnost k jeho největší spokojenosti. Budou se ho snažit potěšit poslušností jejich posádek. Zdálo se, že si nikdy neuvědomili, jak je mu tohle všechno jedno. Zajímala ho jen blížící se smrt a krveprolití.

„Umírání bude dost,“ zamumlal, když mu jeden z jeho mazlíčků přistál na rameno. „Bude dost krve, že by se v ní utopil svět.“

Vrána souhlasně zakrákala, přesně tak, jak měla. Jeho zvířata se v posledních týdnech nakrmila opravdu dobře. Smrti z bitvy o Ashton stále ještě plnily jeho zásobárny moci. Současně umírali další lidé po celém území zabraném Novou armádou.

„Dnes toho bude víc,“ pronesl s krutým úsměvem, když viděl, jak se na pobřeží shromažďují vojáci i rádoby vojáci, kteří se chystali bránit svůj domov.

Zaduněla děla. Zvuk prvních výstřelů se nesl nad vodou, vzduchem zněla jejich ozvěna. Brzy bude všude kolem tolik kouře, že pouze Pán vran uvidí, co se kde děje – díky svým ptákům. Jeho muži budou muset brzy slepě důvěřovat jeho rozkazům.

„Řekni třetí kumpanii, aby se roztáhla do šířky,“ řekl jednomu ze svých pobočníků. „Zabráníme tak případnému ústupu dál po pobřeží.“

„Ano, můj pane,“ odpověděl mladík.

„Připravte jeden člun i pro mě.“

„Ano, můj pane.“

„A připomeň mužům mé rozkazy: kdokoli bude vzdorovat, musí být bez milosti zabit.“

„Ano, můj pane,“ přikyvoval pobočník.

Jako kdyby to kapitánům Pána vran bylo nutné připomínat. Dávno dobře znali jeho pravidla i jeho přání. Pán vran seděl na palubě své vlajkové lodi a sledoval, jak dělové koule zasahují lidi na pobřeží, jak obránci umírají pod palbou kulí z mušket. Nakonec se rozhodl, že už nastal správný čas a vyrazil ke svému člunu, který právě spouštěli na vodu. Kontroloval přitom své zbraně.

„Veslujte,“ nařídil mužům ve člunu. Ti se okamžitě zapřeli do vesel a poháněli člun k pobřeží, společně se zbytkem sil Pána vran.

Kvůli varování od svých ptáků pozvedl ruku. Muži přestali veslovat a do vody před člunem dopadla koule ze starého děla na pobřeží.

„Pokračujte.“

Člun prořezával vlny a i přes neskutečnou sílu Nové armády se k němu vrhlo několik obránců a zaútočili na něj. Pán vran jim s připravenými meči vyšel vstříc.

Bodl do hrudi prvního, pak udělal krok stranou, aby se vyhnul útoku dalšího muže. Odrazil výpad a sekl třetího s nedbalou elegancí získanou dlouhou praxí. Bylo od nich neskutečně hloupé doufat, že by se mohli vyrovnat někomu, jako je on. Vyrovnat se mu v poslední době mohli jen dva lidé a jak Kate Danse tak i její nechutný bratr za to zaplatí, až přijde čas.

Situace zatím připomínala spíš jatka než boj. Pánovi vran se to ale líbilo. Sekal a bodal, každým výpadem zabíjel další a další nepřátele. Když si všiml mladé ženy, která se snažila utéct, tasil pistoli a střelil ji do zad. Pak se zase věnoval nepřátelům kolem.

„Prosím,“ vyhrkl muž a hodil mu k nohám svůj meč. Vzdával se. Pán vran ho vykuchal a pokračoval k dalšímu.

Jatka byla stejně nevyhnutelná jako totální. Banda špatně vyzbrojených lidí nemohla doufat, že se zvládne vyrovnat tolika nepřátelům. Všechno to skončilo tak rychle, až bylo téměř nepochopitelné, o co se vlastně svým marným odporem snažili. Nejspíš udělat něco čestného nebo nějaký podobný nesmysl.

„Aha,“ pronesl tiše Pán vran, když se zadíval očima jedno ho svých ptáků a spatřil skupinu lidí prchajících k horám na jihu. Vrátil se do vlastního těla a zadíval se na nejbližšího kapitána. „Skupina vesničanů prchá po stezce vedoucí na jih. Vezmi své muže a pobij je všechny, prosím.“

„Ano, můj pane,“ odpověděl muž. Pokud ho vraždění nevinných nějak trápilo, nedával to najevo. Na druhou stranu, pokud by něco takového najevo dal, Pán vran by ho za to už dávno zabil.

Sám teď stál uprostřed bitevního pole a poslouchal ticho, které přinášela jedině smrt. Poslouchal vrány, které právě přistávaly, aby se daly do práce a cítil moc, která do něj skrz ně proudila. Bylo to jen ubohé sousto v porovnání s bitvami, kterých se zúčastnil kdysi, ale věděl, že tohle je jen začátek.

Přenesl svoji mysl do jednoho ze svých stvoření a nechal ho promluvit svým hlasem.

„Tohle město je teď mé,“ pronesl, „vzdejte se, nebo zemřete. Teď nejste nic. Jste otroci a míň než otroci. Poslechněte a na nějaký čas odložíte chvíli, kdy se stanete potravou pro vrány. Neposlechněte a zemřete.“

Vyslal ptáky vysoko do vzduchu a pozoroval území, které právě získal. Viděl, jak se obzor táhne do daleka a vnímal příslib dalších území za ním, dalších smrtí, ze kterých budou čerpat sílu jeho mazlíčci.

Pán vran normálně nemíval vize. Jeho vrány mu přinejlepším poskytovaly dost informací k tomu, aby mohl hádat, co se stane. Nebyl ženou z fontány, aby tahal za nitky osudu. A dokonce ani ona nedokázala předvídat svoji smrt. Přesto teď ale jednu vizi měl, přiletěla k němu na křídlech jeho vran.

Viděl dítě v matčině náruči. Okamžitě poznal nově korunovanou královnu. Cítil nebezpečí, které mu od dítěte hrozí. Víc než nebezpečí. Smrt, kterou od sebe tak dlouho odháněl, se skrývala ve stínu právě toho dítěte. Dítě se k němu natáhlo a Pán vran o krok ustoupil. Vrátil se zase k sobě. Vize pominula.

Stál na náměstí městečka, které právě dobil a potřásal hlavou.

„Je všechno v pořádku, můj pane?“ zeptal se pobočník.

„Ano,“ odpověděl Pán vran. Kdyby totiž před někým projevil slabost, musel by toho člověka zabít. Pokud by si lidé všimli jakéhokoli náznaku strachu v jeho chování, museli by všichni zemřít. Ano, to byl nápad…

„Rozmyslel jsem si to,“ řekl. „Pro sebe dobijeme až to další město. Tohle srovnejte se zemí. Zabijte všechny. Muže, ženy, i… děti v jejich náručích. Ať nezůstane kámen na kameni.“

Pobočník neodporoval o nic víc než kapitán, který měl zmasakrovat uprchlíky.

„Tvůj rozkaz bude vykonán, můj pane,“ slíbil.

Pán vran nepochyboval o tom, že se tak skutečně stane. On něco nařídil a lidé pak umírali. Pokud mu mělo hrozit nebezpečí od nějakého dítěte… no, pak to dítě musí taky zemřít – i se svojí matkou.