Osud Draků

KAPITOLA ŠESTÁ

Gareth přecházel nervózně komnatou sem a tam. Jeho mysl bouřila vztekem i studem nad neúspěchem s pozvedáváním meče. Snažil se představit si, jaké to asi bude mít důsledky. Dělalo se mu z toho zle. Nemohl uvěřit, že byl tak hloupý a pokusil se pozvednout Meč Osudu, který nedokázal zvednout žádný z MacGilů po celých sedm generací před ním. Proč si myslel, že by mohl dopadnout lépe než jeho předkové? Co ho přivedlo k tomu, že měl pocit, že je něco lepšího než byli oni?

Měl si to uvědomit předtím. Měl být opatrný a v žádném případě neměl přeceňovat vlastní možnosti. Měl se prostě spokojit s faktem, že získal otcův trůn. Proč se proboha snažil mít ještě víc?

Teď všichni jeho poddaní věděli, že není Vyvoleným. Jeho vláda tím bude už navždycky poznamenána a dost možná to roznítí nové pochybnosti o jeho účasti na otcově smrti. Už teď viděl, že se na něj každý dívá jinak než předtím. Jako kdyby byl duchem. Jako kdyby se už připravovali, že po něm brzy přijde někdo další.

A co bylo ještě horší, poprvé ve svém životě se Gareth sám před sebou cítil nejistý. Celý svůj předchozí život viděl svou stezku jasně narýsovanou. Žil v domnění, že jednoho dne nastoupí na otcův trůn, že bude vládnout a že pozvedne ten slavný meč. Teď byla jeho sebedůvěra otřesena v samotných základech. Teď si najednou nemohl být jistý vůbec ničím.

Úplně nejhorší ze všeho ale bylo, že nedokázal z mysli vypudit obraz otcovy zamračené tváře, která se mu zjevila těsně předtím, než se pokusil meč zvednout. Měl to být snad nějaký způsob jeho odplaty?

„Bravo,“ ozval se zatrpklý hlas.

Gareth se šokovaně otočil, neboť netušil, že není v místnosti sám. Podle hlasu okamžitě poznal, o koho se jedná. Znal ho už dlouhá léta a po stejnou dobu jej doslova nenáviděl. Byla to jeho manželka.

Helena.

Stála ve vzdáleném koutě komnaty, dívala se na něj a jemně pokuřovala ze své opiové dýmky. Zhluboka vydechla kouř, podržela jej na moment v plicích a potom jej pomalu a s rozkoší zase vydechla. Její oči byly zarudlé jemnými krvavými žilkami a Garethovi bylo jasné, že kouří bez přestání už notně dlouho.

„Co tady děláš?“ zeptal se.

„Tohle je vlastně moje svatební komnata,“ odpověděla. „Můžu tu dělat cokoliv se mi zamane. Jsem tvá manželka a královna. Nezapomínej na to. Vládnu tomuhle království stejně jako ty. Po tom tvém dnešním debaklu vezmu slovo vládnout mnohem vážněji.“

Garethova tvář potemněla. Helena mu vždycky dokázala zasadit ten nejtvrdší direkt do toho nejbolavějšího místa a v nejméně vhodnou dobu. Opovrhoval jí více než kteroukoliv jinou ženou, která kdy chodila po světě. Nechápal, jak mohl tehdy souhlasit, že se s ní ožení.

„To myslíš vážně?“ vyštěkl, otočil a rychle rázoval k ní. „Nezapomínej, že já jsem tu král, holčičko, a můžu tě nechat zavřít jako kohokoliv jiného v tomhle království. Jestli jsi nebo nejsi moje manželka v tom nehraje vůbec žádnou roli.“

Posměšně se ušklíbla.

„A co potom?“ vyštěkla. „Zajímají se tvoji noví poddaní o tvou orientaci? Ne, předpokládám, že ani trošku. Ani maličko v tom vymyšleném světě, ve kterém král Gareth teď žije. Ne v představách někoho, kdo se absolutně nezajímá o to, jak jeho činy vnímají ostatní lidé.“

Zastavil se přímo před ní. Zjištění, jak snadno jej dokáže prokouknout, jej popuzovalo až do morku kostí. Dobře rozuměl její výhrůžce a uvědomil si, že hádat se s ní mu nemůže přinést nic dobrého. Takže před ní jenom stál se zaťatými pěstmi a čekal.

„Takže co ode mne chceš?“ řekl potom pomalu a snažil se ovládnout, aby neudělal něco neuváženého. „Nepřišla jsi ke mně jenom tak. Něco chceš.“

Suše a posměšně se rozesmála.

„Cokoliv, co budu chtít, si prostě vezmu. Nepřišla jsem tě žádat o nic. Chci ti ale něco říct: celé království právě vidělo, jak ses zesměšnil při pokusu o zvednutí meče. Kam nás to přivádí?“

„Co myslíš tím nás?“ zeptal se a přemýšlel, kam tím může Helena mířit.

„Tvoji lidé teď vědí to, co já věděla vždycky: že jsi k ničemu. Že nejsi žádný Vyvolený. Blahopřeji. Aspoň je to konečně oficiální a můžeme se přestat přetvařovat.“

Zamračil se na ní.

„Můj otec meč taky nedokázal zvednout. A stejně potom dokázal efektivně a dobře vládnout.“

„Ale i tak to jeho vládu poznamenalo,“ vyštěkla. „Každou její vteřinu.“

„Pokud nejsi spokojená s mými schopnostmi,“ soptil Gareth, „proč se prostě nesebereš a neodejdeš odsud? Proč mě neopustíš? Mě a celé tohle směšné manželství. Já jsem teď králem. Už tě stejně nepotřebuju.“

„Jsem ráda, že jsi to zmínil,“ řekla, „protože to je přesně důvod, kvůli kterému jsem přišla. Chci abys naše manželství oficiálně ukončil. Chci se rozvést. Je tu jeden muž, kterého miluji. Skutečný muž. Vlastně je to jeden z tvých rytířů. Chrabrý válečník. Milujeme se, doopravdy. Nikdy jsem takovou lásku nepoznala. A chci se za něj provdat.“

Gareth na ni zůstal šokovaně zírat. Bylo to jako kdyby mu někdo do zad vrazil nůž. Proč s tím Helena musela přijít teď? Proč ze všech možných okamžiků právě teď? Bylo toho na něj už příliš. Měl pocit, že si do něj okolní svět potřebuje ještě i kopnout, zatímco už leží na zemi a snaží se popadnout dech.

S vlastním sebezapřením si navíc musel přiznat, že pro Helenu přece jenom asi někde hluboko v mysli určité city choval, protože když mu teď tak stroze oznámila, že se chce rozvést, tak se s ním něco stalo. Rozzlobilo ho to. Stálo ho to mnoho sil, ale musel uznat, že si ten rozvod nepřeje. Pokud by to přišlo od něj, připadalo by to v úvahu, ale když o to žádá ona, to bylo něco úplně jiného. Nechtěl, aby dosáhla svého. Ne takhle snadno.

Také přemýšlel, jak by tenhle rozvod mohl ovlivnit jeho pozici na trůně. Rozvedený král by mohl přece rozvířit celou řadu otázek. Navíc, ačkoliv bylo obtížné si to přiznat, zjistil, že na toho rytíře žárlí. A také jej rozzlobilo, jak si dobírala jeho nedostatek mužnosti. Přál si odplatu. Přál si pomstít se jim oběma.

„To se nestane,“ zavrčel. „Jsi svázána se mnou. Zůstaneš mojí manželkou napořád. Nikdy tě nepustím na svobodu. A pokud někdy odhalím toho rytíře, se kterým mi zahýbáš, tak ho nechám mučit a potom popravit.“

Helena mu věnovala pohled plný nenávisti.

„Já nejsem tvoje manželka! A ty nejsi můj manžel. Nejsi ani muž. Náše manželství je nesvaté. Od okamžiku, kdy jsme byli oddáni takové bylo. Byl to jenom domluvený svazek pro získání více moci. Bylo mi z toho už tehdy nanic a ten pocit během těch let nijak nezeslábnul. Zničil jsi všechny mé naděje, že bych někdy mohla být doopravdy šťastná.“

Prudce a zlostně oddechovala.

„Ten rozvod mi odsouhlasíš, nebo celému království odhalím, jakýže to muž ve skutečnosti jsi. Rozhodnutí je na tobě.“

Nato se k němu Helena otočila zády a nasupeně odkráčela z místnosti pryč, přičemž se ani neobtěžovala za sebou zavřít dveře.

Gareth uprostřed komnaty osaměl. Poslouchal ozvěnu jejích kroků a cítil, že jeho tělem prostupuje mrazení, které nebylo snadné setřást. Zůstalo na tomhle světě vůbec něco, na co se ještě mohl spolehnout?

Ještě se ani nestačil uklidnit, když tu si povšimnul, že do otevřených dveří vstupuje někdo další. Neměl ani dost času, aby si v hlavě pořádně urovnal vzrušený rozhovor s Helenou, když tu před sebou spatřil další známou tvář. Firth. Obvyklá lehkost jeho chůze byla tatam. Namísto toho nesměle vstoupil do místnosti a s provinilou tváří se pomalu přibližoval.

„Garethe?“ zeptal se nejistým hlasem.

Jeho oči byly doširoka otevřené. Gareth jasně viděl, jak špatně se Firth cítí. Měl by se cítit zle, pomyslel si. Koneckonců to byl Firth, kdo jej povzbuzoval, aby se pokusil pozvednout meč, a kdo jej nakonec opravdu přesvědčil, že je víc, než kým si myslí, že je. Kdo ví, jak by to bez Firthova našeptávání všechno dopadlo? Možná, že by se o to nakonec Gareth ani nepokusil.

Zlostně se k němu otočil. Ve Firthovi konečně našel objekt, na který může vypustit všechnu zlobu, která se v něm nahromadila. Vždyť to byl přece on, kdo zabil jeho otce. Byl to Firth, ten hloupý kluk ze stájí, kdo jej zatáhl do všeho tohohle zmatku, na konci kterého se stal pouhým dalším ztroskotaným uchazečem na MacGilském trůně.

„Nenávidím tě,“ zasípal. „Kde jsou tvoje sliby teď? Kam se podělo tvoje přesvědčení, že ten meč dokážu zvednout?“

Firth ztěžka polkl a zdál se velmi nervózní. Marně hledal jakákoliv slova. Očividně neměl nic, co by na svou obranu mohl říct.

„Je mi to líto, můj pane,“ řekl. „Mýlil jsem se.“

„Mýlil ses v opravdu hodně věcech,“ vyštěkl Gareth.

No jistě, čím více o tom Gareth přemýšlel, tím jasněji viděl, jak moc Firth vždycky všechno zpackal. Ve skutečnosti, kdyby nebylo Firtha, tak by jeho otec dnes žil a Gareth by se nedostal do ničeho z toho, v čem se musel koupat teď. Tíha královské koruny by neležela na jeho hlavě a všechny ty věci, které se pokazily, by zůstaly v pořádku tak, jak byly předtím. Garethovi se stýskalo po svobodě, kterou měl, když ještě nebyl králem, když ještě otec žil. Toužil, aby se to tak mohlo vrátit a věci zase byly tak jako dřív. Ale to nešlo. A za všechno mohl Firth.

„Co tady chceš?“ zavrčel na něj.

Firth si nervózně odkašlal.

„Slyšel jsem…zvěsti…sloužící si šeptali. Rozneslo se, že tvůj bratr a sestra kladou všude možně různé otázky. Byli viděni v prostorách pro sloužící. Zkoumali dokonce odpadní jámy a určitě hledali vražednou zbraň. Ten nůž, který jsem použil k zabití tvého otce.“

Garethovi při těch slovech ztuhla krev v žilách. Zachvátil jej panický strach. Copak tento den ještě mohl být horší než už byl?

Odkašlal si.

„A co objevili?“ zeptal se. V krku měl takové sucho, že ta slova skoro nedokázal vyslovit.

Firth zakroutil hlavou.

„Nevím, můj pane. Všecko, co jsem zjistil je, že mají nějaké podezření.“

Gareth pocítil novou vlnu zlosti. Takovou, o které by ani nevěřil, že je jí schopen. Kdyby nebylo Firthova neskutečného diletantství, s jakým se vražedné zbraně zbavil, žádný z těchto problémů by teď nemuseli řešit. Kvůli Firthovi byl vlastně nejvíce zranitelný.

„Řeknu tohle jenom jednou,“ zasyčel Gareth, přistoupil k Firthovi tak blízko, že mohl cítit jeho strachem zrychlený dech a zamračil se na něj tak přísně, jak jen toho byl schopen. „Už nikdy nechci tvoji tvář znovu vidět. Rozumíš mi? Odejdi a už se nikdy nevracej. Převelím tě na nějakou pozici hodně daleko odsud. A jestli ještě jednou vkročíš mezi zdi tohohle hradu, buď si jistý, že tě nechám zatknout.

„A TEĎ VYPADNI!“ zařval.

Firthovy oči se zalily slzami. Mladík se otočil a utíkal z místnosti pryč. Ozvěna jeho kroků zněla chodbou ještě dlouho poté, co zmizel za jejím rohem.

Gareth se vrátil k úvahám o svém neúspěchu s mečem. Nemohl se ubránit pocitu, že tím uvedl do pohybu pohromu, která se na něj už teď řítila. Přišlo mu, jako sám sebe postrčil z útesu a jediné, co měl od teď už zakoušet, byl jen a pouze pád.

Dlouhou chvíli stál jako socha uprostřed otcovy komnaty a přemýšlel, jaké síly svým konáním uvedl do pohybu. Cítil se osamělý, třásl se a celou jeho bytost vedle strachu vyplňovala nejistota.

Copak tohle znamenalo být králem?

*

Gareth bral schody kamenného točitého schodiště po dvou a rychle stoupal, patro za patrem, směrem na nejvyšší hradní cimbuří. Zoufale potřeboval čerstvý vzduch. Potřeboval také čas a soukromí, aby mohl přemýšlet. Nutně musel vyhledat nějaké vyvýšené místo, odkud by se mohl rozhlédnout po svém království, přehlédnout celé město a své poddané, aby se znovu ujistil, že je to všechno skutečně jeho. Potřeboval se ujistit, že po všech těch hrozných událostech, které tento den přinesl, je stále ještě králem.

Než se vydal na cestu, poslal všechny sloužící pryč, a teď stoupal po schodech sám a sotva popadal dech. V jednom z mezipater se zastavil, zlomil se v pase a snažil se vydýchat. Po tvářích se mu kutálely slzy. V každém stínu viděl otcovu zachmuřenou tvář.

„Nenávidím tě!“ zaječel do prázdného prostoru schodiště.

Skoro by přísahal, že se ozvěna toho výkřiku nakonec změnila ve výsměšný chechot. I hlas už potom připomínal více otcův než jeho.

Potřeboval se odsud co nejrychleji dostat pryč. Znovu se dal do běhu a nezastavil se, dokud nebyl úplně nahoře. Tam rozrazil dveře a vyběhl ven. Do tváře jej udeřil čerstvý vzduch.

Zhluboka vydechoval a užíval si slunečních paprsků, stejně jako hřejivého letního větru. Potom si z ramen serval královský kabátec, otcův královský kabátec, a odhodil jej na zem. Bylo tu na něj příliš horko a stejně už ho nechtěl nikdy znovu obléknout.

Rychle přerázoval k okraji cimbuří, pevně se chytil kamenné zdi a ztěžka dýchaje se rozhlédl do okolí. Viděl nekonečný dav, který proudil ven z hradu. Lidé stále ještě odcházeli z ceremonie. Z jeho ceremonie. I odsud mohl cítit míru jejich zklamání. Byli tak maličcí. Najedou mu přišlo až nemožné, že by všichni ti lidé měli být bezvýhradně pod jeho kontrolou. Ale byli.

Jenomže na jak dlouho?

„Královský majestát je legrační věc,“ ozval se hluboký hlas.

Gareth se otočil jako když do něj bodne, aby spatřil Argona, který stál jenom jediný metr za ním, oblečený v bílém plášti a třímající svou dlouhou hůl. Díval se na něj s úsměvem v koutku úst, ale jeho oči o úsměvu vůbec nevypovídaly. Mračily se a viděly až do jeho nitra. Garethovi ten pohled začal být okamžitě protivný. Zdálo se, že Argon toho vidí až příliš.

Byla zde velká spousta věcí, mnoho otázek, které chtěl Gareth Argonovi položit. Ale teď, poté co před chvílí zklamal tváří v tvář Meči Osudu, si nemohl vybavit byť jenom jedinou z nich.

„Proč jsi mi nic neřekl?“ zanaříkal zoufalým hlasem. „Mohl jsi mi povědět, že nejsem hoden ten meč uzvednout. Mohl jsi mi ušetřit všechnu tu hanbu.“

„A proč bych to dělal?“ zeptal se Argon.

Gareth se zamračil.

„Ty nejsi žádný královský rádce,“ řekl. „Možná, že jsi dával dobré rady mému otci, ale pro mě jsi zatím úplně k ničemu.“

„Možná, že tvůj otec zasluhoval dobré rady,“ řekl na Argon.

Garethova zlost začínala znovu kypět. Nesnášel toho muže.

„Už tě tu nechci vidět,“ řekl zlostně. „Nevím, proč tě můj otec najal, ale já nechci, aby ses zdržoval v Králově Dvoře.“

Argon se zasmál dutým, strašidelným smíchem.

„Tvůj otec mě nenajal, ty bláznivý kluku,“ řekl. „Ani jeho otec předtím. Jsem předurčen tu být. Klidně by se dalo říct, že to já jsem najal je.“

Nato Argon najednou učinil krok kupředu a jeho pohled se zakousl Garethovi až do hloubi duše.

„Dá se to stejné říci o tobě?“ zeptal se. „Jsi předurčen tu být?“

Ta slova zasáhla Garetha jako střela, načež mu po zádech přeběhlo zamrazení. Ta otázka byla přesně tím, co Garetha trápilo ze všeho nejvíc. Přemýšlel, jestli to nemůže být míněno jako výhružka.

„Toho, kdo vládne krvavě, čeká krev,“ pronesl Argon, načež se otočil a začal odcházet pryč.

„Počkej!“ zakřičel za ním Gareth. Najednou nechtěl, aby druid odešel. Potřeboval jeho odpovědi. „Co tím myslíš?“

Nemohl si pomoci, aby to nechápal jako zprávu, ve které mu Argon naznačoval, že jeho vláda nebude trvat nijak dlouho. Potřeboval vědět, jestli to tak bylo skutečně míněno.

Rozběhl se za ním, ale když už byl téměř u něj, když už natahoval ruku, aby po něm sáhnul, Argon náhle zmizel.

Gareth se v úleku zastavil, rozhlédl se všude kolem, ale nikde ho neviděl. Jediné, co mu dělalo na vrcholku hradu nadále společnost, byl ten dutý, hluboký smích, který se ozýval odevšad a zároveň odnikud.

„Argone!“ zakřičel Gareth.

Znovu se rozhlédl kolem sebe. Potom padl na jedno koleno, zaklonil hlavu a s pohledem upřeným k nebi vykřikl znovu:

„ARGONE!“

KAPITOLA SEDMÁ

Erec se společně s Vévodou Savarijským, Brandtem a desítkami vévodových stráží ubíral klikatými ulicemi Savarie, po jejichž stranách stály davy přihlížejících. Všichni mířili k domu dívky, která na hradě sloužila během hostiny. Erec trval na tom, že se s ní musí setkat bez sebemenších odkladů a vévoda se rozhodl, že jej za tím účelem osobně doprovodí. A když šel vévoda, tak šli i ostatní. Erec se rozhlédl po neustále vzrustajícím doprovodu a cítil se trapně. Došlo mu, že s tou dívkou poprvé promluví s desítkami lidí v zádech.

Od okamžiku, kdy ji poprvé uviděl, už nedokázal myslet na nic jiného. Kdo byla ta dívka, která působila tak vznešeně, ale přesto pracovala jako obyčejná služka u vévodova dvoru? A proč tak narychlo utekla, když zjistila, že si jí všimnul? Jak se mohlo stát, že po všech těch letech, kdy mu nadbíhaly ty nejurozenější z dam, zaujala jeho pozornost právě tato jediná?

Díky tomu, že se zdržoval ve vysoce urozené společnosti celý svůj život, a navíc sám nebyl ani v nejmenším prostého původu, dokázal rozpoznat dobrý rod na první pohled a od prvního okamžiku, kdy ji spatřil, mu bylo jasné, že pochází z mnohem vyššího postavení, než to, jaké nyní zastává. Potřeboval další možnost, aby si ji prohlédl a přesvědčil se, jestli si to jenom představoval, anebo je to skutečně pravda.

„Moji sloužící mi pověděli, že bydlí v domě na okraji města,“ vysvětlil vévoda. Jak procházeli, okenice domů se otevíraly a další a další zkoumavé pohledy byly vrhány na jejich zvláštní průvod. Vévodova přítomnost v těchto běžných ulicích, kde bydlel poddanský lid, byla něčím zcela výjimečným.

„Zřejmě je služkou u hospodského. Nikdo neví, odkud vlastně pochází. Všechno co víme je, že jednoho dne dorazila do našeho města a vstoupila tu do služby. Veškerá její minulost je ale zahalená tajemstvím.“

Zahnuli do další předměstské uličky, jejíž dlažba byla o něco horší než v té předchozí, domy stály blíže jeden k druhému a okolí celkově působilo o poznání zchátraleji než předtím. Vévoda si odkašlal.

„Přijal jsem ji jako sloužící u mého dvoru pro speciální příležitosti. Je tichá a stará se sama o sebe. Nikdo o ní nic neví, Erecu,“ otočil se k rytíři a chytil jej za zápěstí, „jsi si tímhle jistý? Ta žena, jakkoliv krásná se ti může zdát, je jenom další poddanskou holkou. Ty si přitom můžeš vybírat ze všech pannen v království.“

Erec se na něj podíval se stejnou naléhavostí.

„Musím tu dívku znovu vidět. Je mi jedno kým teď je.“

Vévoda zakroutil nesouhlasně hlavou, načež všichni pokračovali dalšími a dalšími klikatými uličkami. Brzy dorazili do poměrně pochybné čtvrti, ulice stále častěji lemovaly opilé existence, všudypřítomný nepořádek, ve kterém se popelily slepice a z každých vrat štěkali velcí, na řetězech uvázaní zlí psi. Mnohé ze stavení, která lemovala zdejší ulice, byly hospody, ze kterých se linul opilecký řev až ven. Chvíli co chvíli museli z cesty odklízet nějakého trhana, který se bez špetky poznání a respektu přišel podívat, kdo se to vydal na procházku do jeho sousedství, zatímco ulice pomalu temněly v nadcházejícím soumraku, a znovu se rozsvěcovaly narudlou září plápolajících pochodní.

„Udělejte cestu pro vévodu!“ křičel v jednom kuse velitel stráží a sám odstrkoval opilé postavy z cesty, kterou teď lemovaly téměř beze zbytku ošuntělé existence a užasle se dívaly na tuto neočekávanou návštěvu.

Konečně dorazili k malému, špinavě vypadajícímu hostinci postaveném z hrubého kamene a s rovnou břidlicovou střechou. Zdálo se, že by se do spodního patra mohlo vejít přibližně padesát lidí, přičemž pro některé z nich bylo ještě několik pokojů nahoře. Dveře seděly křivě ve svých pantech a jedno z oken domu bylo rozbité. Lampa nad vchodem visela nakřivo a bylo v ní příliš málo oleje, aby dokázala prostranství dostatečně osvítit. Z oken se na ulici linuly opilecké výkřiky, stejně jako všechny další zvuky pijácké zábavy. Zastavili se před dveřmi.

Jak může taková nádherná dívka pracovat na místě, jako je toto? Podivil se Erec zděšeně, když uslyšel všechen ten řev a smích zevnitř. Jeho srdce plakalo, když si představil, kolik ponížení musí denně zakoušet při službě v takové špeluňce. Tohle není správně, pomyslel si. Okamžitě byl rozhodnutý, že ji odsud musí dostat pryč.

„Proč sis musel pro hledání nevěsty vybrat to úplně nejhorší místo ve městě?“ zeptal se vévoda a věnoval Erecovi vyčítavý pohled.

Brandt se k němu otočil také.

„Poslední šance, příteli,“ řekl. „Zpátky na tebe čeká hrad plný urozených dam. Všechny nedočkavé až se vrátíš.“

Ale Erec rozhodně zakroutil hlavou.

„Otevři dveře,“ řekl.

Jeden z vévodových mužů si pospíšil, aby splnil příkaz. Zápach rozlitého piva a mnohých dalších věcí jej okamžitě přiměl ucuknout zpět.

Uvnitř bylo kolem baru a na lavicích okolo dřevěných stolů shromážděno velké množství mužů, kteří spolu velmi hlasitě mluvili, pokřikovali na sebe vtípky, smáli se a někteří se více či méně hrubě pošťuchovali. Byly to beze zbytku drsné typy, s pivními břichy, neoholenými tvářemi a mnohdy ve velmi špinavém oblečení. Nikdo z nich ale nevypadal, že by dokázal obstát v boji se cvičeným rytířem.

Erec učinil několik kroků dovnitř a rozhlédl se kolem. Nedokázal si představit, jak by dívka jako tamta mohla pracovat na takovém místě. Říkal si, že se nejspíše spletli a vstoupili do špatného domu.

„Promiň mi, pane, hledám mladou ženu,“ řekl Erec muži, který stál vedle něj. Byl vysoký, s širokými rameny, velkým břichem a křovinatým plnovousem.

„To jako vážně?“ vyprskl muž smíchy. „No, to jsi přišel na dost špatný místo! Tohle není žádnej bordel. Ale hned naproti přes ulici jeden najdeš, panáčku. Holky tam jsou milý a pěkně buclatý!“

Opilec se rozřehtal Erecovi do tváře a několik dalších se okamžitě přidalo.

„Nehledám žádný bordel,“ odpověděl Erec klidně, „hledám jednu konkrétní ženu, která tu pracuje.“

„To asi myslí tu služtičku,“ vykřikl jiný veliký muž. „Bude nejspíš někde vzadu a drhne podlahu. Škoda, byl bych radši, kdyby byla tady a seděla mi na klíně!“

Všichni okolostojící zaburáceli smíchem nad tím vtipem. Erec při pomyšlení na takovou situaci mírně zrudnul. Bylo mu jí líto. Musela denně obsluhovat takové existence. To bylo větší ponížení, než o jakém se odvažoval uvažovat.

„A kterej ty vlastně seš?“ ozval se jiný hlas.

Nato se objevil další muž. Tento byl větší než ostatní, měl tmavý plnovous i oči, širokou čelist a panovačný výraz ve tváři. Společně s ním přicházelo ještě několik dalších rváčů. Na jeho těle bylo více svalů než tuku. Evidentně přinášel problémy.

„Pokoušíš se sebrat mi moji služebnou?“ zeptal se zlostným hlasem. „Tak to odsud radši hodně rychle vypadni!“

Postoupil kupředu a natáhl se, aby chytil Ereca za límec.

Jenže ten nebyl nadarmo považován za nejlepšího bojovníka v celém království. Po všech těch letech tréninku byly jeho reflexy na úrovni, o které se tomu chlapovi nemohlo ani zdát. V okamžiku, kdy se jeho ruka dotkla Erecova těla, náhle bleskurychle a automaticky zareagoval, chytil ji, stáhl dolů, zkroutil do bolestivého úhlu za mužovými zády a následně poslal celou tu horu masa napříč místností.

Obr narazil do ostatních jako dělová koule a srazil je k zemi jako kuželky.

Celá místnost se propadla do hrobového ticha. Všichni se se zatajeným dechem dívali co bude dál.

„BOJ! BOJ!“ začal kdosi skandovat a ostatní se brzy přidali.

Otřesený hostinský se vyškrábal zpátky na nohy a se zuřivým rykem se rozběhl na Ereca.

Ten ale tentokrát na nic nečekal. Vyrazil útočníkovi vstříc, napřáhl se a v plné rychlosti jej loktem udeřil do obličeje, čímž mu jednou ranou čistě přerazil nos.

Hromotluk se zapotácel několik kroků nazpět a potom se jak široký, tak dlouhý zřítil na záda na podlahu.

Erec rychle došel k němu, chytil jej za límec, zvedl ze země a navzdory obrovitosti toho muže, jej zvedl nad hlavu. Potom udělal dva svižné kroky kupředu a hodil jej napříč místností jako pytel brambor mezi ostatní. Jedinou ranou tak srazil k zemi dobrou polovinu místnosti.

Všichni ostatní zůstali ohroměně zírat, přestali pokřikovat a utichli. Začínalo jim docházet, že narazili na někoho zvláštního. Najednou se však k činu odhodlal barman, který se teď vyřítil na Ereca s rozbitou lahví v ruce.

Erec o něm včas věděl a okamžitě položil ruku na jílec svého meče. Než ale mohl tasit, objevil se na scéně Brandt, který bleskurychle vytáhl dýku a než si barman stačil uvědomit kolik uhodilo, už měl její čepel přitisknutou ke krku.

Zastavil se uprostřed kroku jako socha, ostří už se téměř stačilo zakousnout do jeho kůže. Potom s očima široce vykulenýma strachem a s rukou třímající lahev stále napřaženou, stál a čekal, co přijde. V místnosti teď bylo takové ticho, že spadnuvší špendlík by tu nadělal nepřiměřený randál.

„Zahoď to,“ řekl Brandt suše.

Barman jej okamžitě poslechl a pustil láhev, která se roztříštila o podlahu.

Erec pomalu tasil meč, nechal si při tom záležet, aby byl zvuk čepele, která se třela o pochvu, co nejhlasitější a pomalu dokráčel k hostinskému, který se stále ještě válel v mrákotách na podlaze. Špička meče směřovala k jeho krku.

„Povím to jenom jednou,“ oznámil mu Erec. „Okamžitě vyhoď všechnu tuhle sebranku ven. Teď hned. A koukej zařídit, abych se mohl setkat s onou dámou. O samotě.“

„Vévoda!“ zakřičel někdo.

Oči všech se otočily ukazovaným směrem a konečně si povšimly vévody, který stál se svou stráží ve dveřích. Všichni přítomní si pospíšili, aby rychle sňali z hlav jejich pokrývky a uklonili se.

„Pokud tahle místnost nebude prázdná v okamžiku, kdy přestanu mluvit,“ oznámil všem vévoda, „tak každý z vás ničemů skončí v šatlavě.“

Místnost okamžitě explodovala aktivitou, všichni se jeden přes druhého drali k východu, ať už volili jako nejkratší cestu dveře nebo některé z oken. Jejich nedopité nápoje zůstaly osaměle stát na stolech.

„Ty taky,“ řekl Brandt barmanovi, sňal dýku z jeho krku, chytil jej hrubě za vlasy a smýknul s ním směrem ke dveřím.

Místnost, která ještě před několika málo okamžiky praskala ve švech, teď najednou zela prázdnotou. Uvnitř zůstali jenom Erec s Brandtem a vévoda s několika svými muži. Ti za posledním opilcem zabouchli vachrlaté dveře.

Erec se otočil k hostinskému, který už se mezitím zvládl na zemi posadit a teď si nevěřícně vytíral krev z rozbitého nosu. Erec jej oběma rukama chytil za límec, zvednul ho a hrubě jej posadil na dřevěnou lavici.

„Úplně jste mi zničili dnešní kšeft,“ postěžoval si hostinský. „Za to mi zaplatíte.“

Vévoda k němu přistoupil a vrazil mu facku.

„Můžu tě klidně nechat popravit za to, že ses dotknul tohoto muže,“ zavrčel na něj. „Víš vůbec, kdo to je? Tohle je Erec, první královský rytíř a šampión Stříbrných. Pokud si to bude přát, může tě klidně zabít sám, a to hned tady a teď.“

Hostinský se podíval na Ereca a vůbec poprvé se v jeho tváři objevil skutečný respekt. Téměř se na své lavici začal třást.

„Neměl jsem nejmenší tušení. Nepředstavil ses.“

„Kde je?“ řekl Erec netrpělivě.

„Je vzadu. Vytírá kuchyň. Co od ní chceš? Ukradla snad na té hostině něco? Je to jenom obyčejná služka.“

V Erecově ruce se bleskurychle objevil nůž, který se záhy zastavil kousíček od mužova hrdla.

„Ještě jednou ji nazveš ‘služkou‘,“ zahrozil mu, „a můžeš si být jistý, že ti podříznu krk. Rozumíš mi?“

Mužovy oči se zalily slzami. Pomalu pokýval hlavou.

„Přiveď ji sem a koukej si pospíšit?“ poručil mu Erec, škubnutím jej zvedl na nohy a ještě jej nakopnul. Mužovi trvalo několik dalších kroků, než opět nabral rovnováhu.

Když odešel, ozvalo se z chodby vedoucí do kuchyně řinčení nádobí a tlumené nadávky. O několik okamžiků později se dveře znovu otevřely a dovnitř vstoupilo několik žen oděných v hadrech a s čepci na hlavách, všechny umaštěné od práce. Byly tam tři staré ženy, možná tak šedesátileté. Erec si na okamžik pomyslel, jestli hostinský pochopil, o kom celou dobu mluvil.

Ale potom se objevila. Jeho srdce se v ten moment zastavilo.

Najednou nemohl ani pořádně dýchat. Byla to ona.

Měla na sobě zástěru, celou umaštěnou od špíny, hlavu nesla hluboce skloněnou, jakoby se ostýchala se rozhlédnout. Vlasy měla svázané a schované pod šátkem. Na tvářích zela vrstva špíny, ale přes to všechno Ereca znovu ohromila. Její pleť byla tak mladá a perfektní. Měla nádherně klenuté lícní kosti, malý nos a plné rty. Měla hrdé čelo, svědčící o urozenosti a několik pramenů nádherných zlatých vlasů nezbedně utíkalo zpod šátku.

Na kratičký okamžik se po něm podívala svýma velkýma, mandlově zelenýma očima, které ve světle pochodně jiskřily odstíny blankytně modré, a znovu jej zbavila slov. Ke svému překvapení zjistil, že je jí uchvácen ještě více než když ji uviděl poprvé.

Za ní přicházel hostinský, mračil se a stále ještě se snažil zastavit krev vytékající z rozbitého nosu. Dívka, spolu se staršími ženami, přešla nesměle místnost k Erecovi a uklonila se. Erec jí pokynul uklidňujícím gestem.

„Můj pane,“ řekla jemným, melodickým hlasem, který naplňoval Erecovo srdce radostí. „Prosím, pověz mi čím jsem tě urazila. Nevím co jsem provedla, ale ať to bylo cokoliv, je mi to neskonale líto.“

Erec se usmál. Slova, která pronesla, zvuk jejího hlasu a jazyk, který k tomu volila, to všechno v něm probouzelo novou vlnu sympatií. Přál si, aby nikdy nepřestala mluvit.

Natáhl ruku, dotkl se její tváře a nechal na ní své prsty až do chvíle, kdy se mu konečně podívala do očí. Jeho srdce se rozbušilo. Bylo to jako ponořit se do blankytné mořské laguny.

„Má paní, neučinila jsi nic špatného. Nemyslím si, že bys mě někdy něčím dokázala rozzlobit. Nepřišel jsem sem z hněvu, nýbrž z lásky. Od okamžiku, kdy jsem tě poprvé spatřil, už nedokážu myslet na nic jiného.“

Dívku taková odpověď očividně zaskočila, neboť okamžitě sklopila zrak zpět k zemi a několikrát rychle zamrkala. Promnula si ruce a najednou působila velmi nervózně. Očividně na nic podobného nebyla zvyklá.