Vláda Královen

VLÁDA KRÁLOVEN

(SÁGA ČARODĚJŮV PRSTEN – KNIHA TŘINÁCTÁ)

MORGAN RICE

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující prozatím 11 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller, skládající se zatím ze dvou knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

„ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.“

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

„Velice zábavná epická fantasy.”

—Kirkus Reviews

„Můžeme zde spatřit zrození něčeho výjimečného.”

--San Francisco Book Review

„Našlapané akcí…. Vypravěčský styl Riceové je bohatý a příběh poutavý.“

--Publishers Weekly

„ Velmi čtivá fantasy …. Počátek něčeho, co má ambice stát se oblíbenou fantasy ságou pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č.2)

OTĚŽE CTI (Kniha č.3)

ZROZENÍ UDATNOSTI (Kniha č.4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č.5)

NOC STATEČNÝCH (Kniha č.6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENA (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

Poslechněte si sérii ČARODĚJŮV PRSTEN ve formátu audio knihy!

Copyright © 2014 by Morgan Rice

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

Copyright obálky Slava Gerj, použito v licenci Shutterstock.com.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA PRVNÍ

Thorgrin nekontrolovatelně padal z hroutící se hory a neustále přitom narážel do hlíny a kamenů. Celý svět se s ním točil. Snažil se nějak zorientovat a převzít kontrolu, ale nedařilo se. Koutkem oka zahlédl, že ostatním se nevede ani o chlup lépe. I oni se zoufale snažili zachytit kořenů, kamenů anebo čehokoliv jiného, aby pád alespoň trochu zmírnili.

Thor si uvědomoval, že se neustále vzdaluje od vrcholku vulkánu a tedy i od Guwayna. Pomyslel na ty divochy tam nahoře, kteří se chystali obětovat jeho synka, a strašně přitom zuřil. Zoufale kolem sebe drápal mezi prsty mu neustále proklouzávající hlínu, řval a nechtěl se s tím smířit.

Ať se však snažil jak chtěl, nemohl nic dělat. Byl rád, že stále ještě dýchá a je schopen vnímat, co se děje kolem něj. Mnohem méně se mu už dařilo chránit se před nárazy valící se masy zeminy. Měl pocit, jako by na něj zrovna padala tíha celého vesmíru.

Všechno se odehrávalo strašlivě rychle. Thor si to sotva stíhal uvědomovat, ale v jednom okamžiku si všimnul ostrých skal, na které se všichni řítili. Jakmile na ně dopadnou, bude s nimi amen.

Zavřel oči a pokusil se vzpomenout si na svůj trénink. Na všechno, co jej Argon učil, i na slova své matky. Snažil se najít klid uprostřed bouře a probudit sílu válečníka. Přímo před očima se mu odehrávaly zážitky z celého života. Byla tohle jeho poslední zkouška?

Prosím, Bože, modlil se Thor, pokud existuješ, prosím, zachraň mě. Nenech mě takhle umřít. Pomoz mi znovu oživit moje síly. Dovol mi získat syna zpátky.

Jakmile na ta slova pomyslel, okamžitě pocítil, že je jeho přání zvažováno. On sám byl posazen na misku vah a před zkoušku, která jej přinutí najít v sobě mnohem více víry, než doposud měl. Byl teď válečníkem a, přesně jak jej matka varovala, bude muset podstoupit test hodný takového titulu.

Zavřel oči a svět najednou začal zpomalovat ve svém pohybu. Thor se, navzdory situaci, začínal cítit klidně a spokojeně. Jeho údy se rozproudily ony známé vlny hřejivé energie. Začal mít pocit, že to, co bylo Thorem, bylo větší než jeho fyzické tělo.

Najednou jako by byl vně své fyzické schránky. Shlížel sám na sebe, jak padá dolů z hory. Uvědomil si, že už není jenom tím tělem, ale něčím mnohem větším.

A pak byl najednou zase zpátky. Zvedl dlaně nad hlavu a spatřil, že z nich vytryskly dva paprsky jasně zářícího světla. Začal s ním pracovat, tvarovat jej a během chvilky kolem sebe i svých bratří utvořil světelnou kouli. Jakmile to dokonal, masa hlíny i kamení, které se na ně až do této chvíle valily, se najednou o ten štít začaly rozbíjet jako divoký horský potok o skálu.

Stále ještě klouzali, ale už o poznání pomaleji, až se nakonec úplně zastavili na rovném místě na úpatí hory. Přistáli v mělké vodě, která jim dosahovala po kolena.

Thor se ohromeně rozhlédl kolem a potom vzhůru do svahu. Lavina kamení a hlíny se zastavila o jeho energetické pole a teď nad nimi visela, zdánlivě ve volném prostoru, a hrozila zřícením. Ani nemohl uvěřit, že to byla jeho práce.

„Někdo mrtvý?“ zeptal se O'Connor.

Spatřil Reece, O'Connora, Convena, Matuse, Eldena a Indru. Všichni byli zmodřincovaní a otřesení, ale zvedali se na nohy. Všichni to jako zázrakem přečkali bez vážných zranění. Dlaněmi si třeli tváře, aby z nich dostali tu nejhorší špínu. Vypadali, jako kdyby se právě vynořili z uhelného dolu. Thor viděl, jak vděční jsou, že jsou stále ještě naživu. V jejich pohledech četl vyjádření díků.

Thor sebou trhl a znovu se zadíval směrem k vrcholku hory. V jeho mysli už zase bylo místo jenom pro jedinou věc: jeho syna.

„Jenže jak se teď dostaneme…“ začal Matus.

Než však stačil otázku dokončit, ucítil Thor najednou, že se mu něco omotalo kolem kotníků. Podíval se tam a spatřil podivnou, šlachovitou příšerku, která se mu sveřepě omotávala chapadly kolem kotníků a lýtek. Měla dvě hlavy, které vzhledem trochu připomínaly murénu. Obě syčely a slintaly. Chapadla měla žahavé žlázy.

Thorovy reflexy okamžitě začaly pracovat. Rychlostí blesku tasil meč a sekl. Ostatní činili totéž, neboť i oni byli napadeni. Thor opatrně sekl, a snažil se přitom netrefil vlastní nohu. Čepel narazila jenom na mizivý odpor rosolovitého těla. Příšerka se otřásla, odpadla a ta strašlivá žahavá bolest okamžitě polevila. Tělo podivného úhoře sklouzlo se syčením zpátky do mělké vody.

O'Connor chmátnul po svém luku a pokoušel se je zabíjet šípy, ale nedařilo se mu je trefit. Potom se zuřivě rozkřičel, když se na něj přisály hned tři potvory najednou.

Thor, nyní volný, vyrazil kupředu a přesekl vejpůl tvora, který se sápal po O'Connorově noze, zatímco Indra přistoupila k Eldenovi a zařvala na něj: „Nehýbej se!“

Namířila vlastní luk a vystřelila tři rychlé střely, které s precizní přesností srážely tvory do vody, ale také několikrát škrábly hrotem do Eldenovy kůže.

Šokovaně se na ni podíval

„Zešílelas?“ zařval na ni. „Div, že jsi mi neustřelila nohu!“

Indra se ušklíbla.

„Ale furt ji máš, ne?“ odpověděla.

Uslyšeli další a další šplouchání. Rozhlédli se a spatřili, že se z vody vynořuje stále více potvor. Thor si uvědomil, že odtamtud musejí co nejrychleji zmizet.

Cítil se unavený po předchozím použití svých sil a dobře věděl, že už znovu zázraky nezařídí. Jeho moc ještě nebyla na takové úrovni, aby jich dokázal ve velkém množství využívat bez odpočinku. Přesto se teď o to ale musel ještě jednou pokusit, ať to stojí, co to stojí. Pokud by to neudělal, zcela jistě by se odsud nedostali. Všichni by v tom jezírku zemřeli a pro jeho syna by, spolu s nimi, odešla i poslední naděje na záchranu. Možná jej to bude stát všechny síly, možná, že bude slabý ještě několik dlouhých dní, ale na to se teď nemohl ohlížet. Myslel jenom na Guwayna. Byl úplně sám mezi těmi divochy a byl jim vydán na milost a nemilost. Thor musel udělat cokoliv.

Když se k němu začala plazit další skupina těch murénovitých oblud, Thor zavřel oči a zvedl dlaně k nebi.

„Ve jménu jednoho a jediného Boha," provolal nahlas, "žádám samotná nebesa, aby se rozestoupila. Požaduji, aby nám byla seslána magická mračna, která nás odsud odnesou pryč!”

Jeho hlas zněl temně a náhle i mnohem hlubší, než obvykle. Už se nadále neostýchal projevit se jako druid. Naopak. Jeho zaklínadlo teď vibrovalo celým jeho tělem i duší a v hrudi se mu přitom začala tvořit ohromná vlna tepla. To mu dodalo jistoty, že bude vyslyšen.

Ozvalo se mohutné zadunění. Thor vzhlédl k nebi a spatřil, že se oblaka skutečně mění. Rychle nabírala temně fialovou barvu a prapodivné, hrozivé tvary. Potom se přímo nad nimi otevřel kruhový průzor, kterým okamžitě začalo k zemi proudit šarlatové světlo, doprovázené větrným vírem, spouštějícím se přímo k nim.

V příštím okamžiku byli Thor i ostatní vyzdviženi ze země tornádem. Thor pocítil, jak jej obklopují barevná mračna a ihned poté byl stržen silou větru. Ocitl se ve vzduchu. Najednou jako by ani nic nevážil. Cítil naprosté souznění s vesmírem.

Větrný vír je vynášel stále výš a výš podél horského svahu. Minuli kamennou lavinu, minuli i magickou bublinu, která držela lavinu na uzdě, a pokračovali dál k vrcholku. Během krátké chvíle byli vyneseni až na sopečný vrcholek. Vír je opatrně vysadil a zmizel stejně náhle, jako se před chvílí zjevil.

Najednou stáli zase nahoře. Celá Thorova družina se na něj udiveně podívala. Jako kdyby byl sám bůh.

Thor se jimi ale ani na vteřinu nezdržoval. Namísto toho se otočil a rychle se rozhlédl po nejbližším okolí. Jediné, co pro něj v tom okamžiku bylo důležité, byli ti tři divoši, stojící opodál a především pak malý dětský koš, který třímali v rukou a nakláněli jej přes okraj vulkánu.

S bojovým pokřikem se vrhnul kupředu. První z barbarů se k němu otočil, ale už tehdy byl v reakci příliš pozadu. Thor mu bez váhání srazil hlavu z ramen.

Druzí dva se otočili rovněž a jejich vyděšené tváře hovořily o naprostém překvapení. Thor jednoho bodnul do srdce, potom okamžitě přešel do protipohybu, aby udeřil druhého jílcem do tváře takovou silou, že se muž s výkřikem zřítil přímo do sopky.

Thor v tom pohybu, jehož rychlost překonávala snad jenom koordinace pohybů, stačil nakonec i zachytit koš s dítětem ještě předtím, než by upadl na zem. Obrovsky si v té chvíli oddechl. Znovu měl syna ve své moci.

Jenže potom se podíval do košíku a svět se s ním zatočil.

Byl prázdný.

Krve by se v něm nedořezal.

Podíval se do obrovské ohnivé tlamy vulkánu a dobře věděl, že toto může znamenat jenom jediné. Jeho syn je mrtev.

„NE!“ rozkřičel se.

Padl na kolena a s rozpaženýma rukama řval tak bolestně, že se okolní hory otřásaly. Byl to křik raněného zvířete. Zoufalého tvora, který udělal vše, co bylo v jeho silách, ale přesto selhal a ztratil vše, pro co žil.

„GUWAYNE!”

KAPITOLA DRUHÁ

Vysoko nad osamoceným ostrovem, ztraceným uprostřed moře, prolétal neméně osamocený, malý drak. Ještě nebyl zcela dospělý a jeho řev byl ještě velmi vysoký a ostrý, ale už teď připomínal mocnou obludu, která se z něj jednoho dne stane. Své tělo držel hrdě vypjaté a jeho šupiny se třpytily na slunci. Křídly bil vzduch a ve svých spárech svíral tu nejvzácnější věc, jakou kdy ve svém – na dračí měřítka – krátkém životě spatřil.

Hřála ho do dlaní. Každou chvíli vydávala plačtivé zvuky a svíjela se ve snaze se vymanit, ale on ji nepustil. Chvíli co chvíli se ujišťoval, že je to děťátko v pořádku.

Ten člověk křičel něco jako Guwayne.

I teď drak ještě stále slyšel mohutnou ozvěnu jeho křiku, která se rozlehla po celém pohoří. Měl radost z toho, že se mu podařilo toho tvorečka na poslední chvíli zachránit předtím, než ti muži stačili rituální vraždu dokončit. Vyrval jim Guwayna z rukou doslova v poslední vteřině. Správně a úspěšně provedl úkol, který mu byl zadán.

Stoupal výše a výše nad onen osamělý ostrov a brzy se pohledům lidí zcela ztratil v oblacích. Proletěl nad ostrovem, jeho horami, sopkami a rozeklanými údolími a pod rouškou mračen pokračoval dál.

Během krátké chvíle už letěl nad mořem a ostrov nechal někde za sebou. Před ním se rozprostírala nekonečná obloha a mořská hladina, oboje bez jediného bodu, kterého by se mohlo oko zachytit.

Drak ale přesto velmi dobře věděl, kam letí. To děťátko, které už teď miloval více, než si to dokázal vysvětlit, nesl na jedno konkrétní místo.

Velmi zvláštní místo.

KAPITOLA TŘETÍ

Volusia stála nad zkrvaveným Romulovým tělem a spokojeně si ho prohlížela. Císařova tělesná schránka pomalu chladla, ale spokojenost jeho přemožitelky naopak každým okamžikem rostla. Užívala si to. Už si ani nevzpomínala kolik mužů vlastně, navzdory svému mladému věku, stačila zabít. Odjakživa ji podceňovali a jejich zjištění jak nebezpečná a krutá ve skutečnosti umí být, bylo jedním z největších potěšení jejího života.

A teď dostala samotného Romula – ba co víc, dokonce vlastní rukou a ne za pomoci svých bojovníků. Veliký Romulus, legendární vojevůdce a samozvaný císař, bojovník, který dokázal přelstít i samotného Andronica a usadit se na jeho trůnu, svrchovaný vládce Impéria, byl mrtev.

Spokojeně se usmála. Tady ležela ta ikona. Pomaloučku se u jejích nohou měnila v nepodstatnou kaluž krve. A to všechno díky ní.

Cítila se povzbuzeně. Jako kdyby jejími tepnami už neproudila krev, ale živá voda. Cítila, že dokáže cokoliv. Tohle byl vskutku osudový moment jejího života. Přišel její čas. Stejně chladnokrevně, jako se tehdy odhodlala zabít vlastní matku, se teď ujme i vlády nad celým Impériem.

„Tys zabila našeho pána!" Ozval se roztřesený hlas. "Zabilas velikého Romula!“

Volusia musela mírně zaklonit hlavu, aby se podívala do tváře jednoho z císařových velitelů. Hleděl na ni pohledem, který kolísal mezi zděšením a obdivem.

„Zabilas,“ opakoval, „muže, který nemůže být zabit.“

Volusia mu věnovala dlouhý a chladný pohled. Jenom kousek za ním stály na palubě lodi stovky vojáků, oblečených v té nejlepší zbroji. Všichni celou událost sledovali a teď čekali, jaký bude její příští krok. A do jednoho byli připraveni uposlechnout rozkazu k útoku.

Romulův velitel však jenom nervózně přešlapoval a váhal. Za jejími zády totiž stály tisíce jejích vlastních vojáků. Ať už byla Romulova loď sebesilnější, v této situaci byla jednoznačně tím slabším článkem. Byli v pasti. Území patřilo jí a oni to dobře věděli. Věděli, že jakýkoliv pokus o útok nebo útěk by vyšel na prázdno.

„Tohle není něco, co můžeme ponechat bez odpovědi,“ pokračoval konečně velitel. „Romulus má pod svým velením milion oddaných mužů. Nyní jsou v Prstenu. Další milion má na jihu v imperiálním Kapitolu. Až se jim donese zpráva o tom, co jsi provedla, budou mobilizovat a potom zamíří sem. Možná jsi porazila velkého Romula, ale ne jeho armádu. Tvoje tisíce, i když nad námi dnes mají převahu, se jeho hordám postavit nemohou. Budou chtít odplatu. A věř mi, že se nezastaví, dokud ji nedostanou.“

„Budou?“ řekla Volusia s lehkým úsměvem a přistoupila o krok blíž. V sevřené dlani cítila čepel nože a už teď si představovala, jak jím tomu muži podřízne krk.

Velitel se podíval a spatřil ukrytou zbraň. Čepel, která zabila Romula. Polknul naprázdno, protože bylo naprosto jasné, co s ním dívka chce provést. V jeho očích se objevil strach.

„Nech nás odejít,“ řekl jí. „Propusť mé muže zpátky na cestu, nic ti neudělali. Nalož navíc naši loď zlatem a koupíš si i naši mlčenlivost. Odvedu své muže zpátky do Kapitolu a tam řeknu, že ty za nic nemůžeš. Řeknu, že Romulus zaútočil jako první. Nechají tě na pokoji. Na tvém severu bude pořád mír a oni mezitím najdou nového císaře.”

Volusia se pobaveně usmála.

„Jak víš, že se na novou císařovnu právě v tom okamžiku nedíváš?“ zeptala se.

Velitel se na ni šokovaně podíval, a potom se krátce uchechtl.

„Tebe?“ zeptal se. „Vždyť jsi jenom malá holka s pár tisíci vojáky. Myslíš si, že se ti Romulovy miliony pokloní jenom proto, že jsi zabila jejich velitele? Budeš hovořit o velkém štěstí, jestli z toho všeho nakonec vyvázneš s holým životem. Nabízím ti velký dar. Přestaň už s těmi hloupými řečmi, vděčně mou nabídku přijmi a propusť nás. Udělej to, než si to celé rozmyslím.“

„A co když si vůbec nepřeji vás někam posílat?“

Velitel se jí zadíval do očí a znovu nasucho polknul.

„Můžeš nás všechny nechat pobít,“ odpověděl. „To je také možnost. Ale zabiješ tím i sama sebe a všechny své lidi. Armáda, která sem totiž přijde, tě rozdrtí jako švába.“

„To dává smysl, má velitelko,“ pošeptal jí hlas do ucha.

Vedle ní stál Soku, její nejvyšší velitel. Byl to vysoký muž s širokými rameny, zelenýma očima a krátkými rudými vlasy.

„Propusť je zpátky na jih,“ řekl. „Dej jim to zlato. Zabilas Romula a teď je potřeba vyjednat příměří. Nemáme na výběr.“

Volusia se otočila zpátky k Romulovu veliteli. Spokojeně si jej prohlížela a vychutnávala si utrpení, které mu svým váháním působí.

„Udělám, oč žádáš,“ řekla nakonec, „pošlu tě do Kapitolu.“

Velitel se spokojeně usmál a už byl téměř na odchodu, když Volusia nakročila kupředu a dodala:

„Ale ne proto, abych zakryla to, co jsem tu udělala.“

Zarazil se a nechápavě na ni pohlédl.

„Pošlu tě do Kapitolu vyřídit zprávu o tom, že se prohlašuji novou císařovnou Impéria. Pokud přede mnou všichni pokleknou teď, budou i nadále žít.“

Velitel se na ni zděšeně podíval, ale potom se jeho tvář pomalu roztáhla do úsměvu.

„Jsi stejně šílená jako se to říkalo o tvé matce,“ uchechtl se, rychle se obrátil a jal se stoupat po dlouhém můstku zpátky na palubu.

„Nalož nám to zlato do podpalubí,“ dodal a ani se už neobtěžoval na ni pohlédnout.

Volusia se otočila k veliteli svých lučištníků, který klidně stál v čele svých mužů, a trpělivě čekal na rozkazy. Krátce na něj kývla.

Velitel se okamžitě otočil ke svým jednotkám a dal jim znamení. Tisíce šípů byly v jednom okamžiku zapáleny, založeny do luků a vystřeleny.

Doslova zakryly a zapálily nebe. Velkým obloukem proletěly vzduchem a začaly dopadat na Romulovu loď. Všechno se stalo příliš rychle, než aby posádka stačila zformovat nějakou obranu. Loď byla během chvíle v plamenech. Muži se rozkřičeli a jejich velitel byl slyšet ze všech nejvíc, když se snažil rozdávat rozkazy. Nebylo ale kam utéci a co dělat. Posádka se zoufale snažila hasit, ale tím se jenom vystavovala dalším šípům.

Veškerá snaha byla marná. Volusia dala další signál a salva za salvou následovala, aby ničila už tak hořící loď. Ozývaly se výkřiky raněných. Někteří padli mrtví přímo na palubě, zatímco jiní se převraceli přes zábradlí a padali do mělké vody a na pláž. Byla to nelítostná řezničina.

Volusia se spokojeně usmívala, když se dívala, jak je loď pomalu stravována plameny. Netrvalo dlouho a shořela celá od kýlu až po horní plachtoví. Zůstal pouze ohořelý vrak.

Když křik obětí utichl, její muži ustali v palbě a v urovnaných řadách trpělivě očekávali další příkazy.

Volusia postoupila kupředu, tasila svůj meč a jednou ranou přeťala kotevní lano, které poutalo poraženou loď ke břehu. Botou, okovanou zlatem, se potom opřela proti boku lodi a odstrčila ji od břehu.

Loď byla brzy stržena proudy, které ji začaly odnášet jižním směrem na otevřené moře. Pokud bude takto pokračovat, dopluje rovnou do hlavního města. Všichni potom uvidí těla Romulových mužů, do kterých jsou zabodány severské šípy a okamžitě budou vědět, odkud vítr fouká. Záhy vypukne válka.

Podívala se na Sokua, který jí byl stále nablízku, a usmála se na něj.

„Tak přesně takhle,“ řekla, „si představuji to tvoje vyjednávání.“