Kouzelná továrna

KOUZELNÁ TOVÁRNA

(OLIVER BLUE A ŠKOLA PRO VIDOUCÍ—KNIHA PRVNÍ)

MORGAN RICE

(PŘELOŽIL TOMÁŠ SLAVÍK)

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující 12 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller; epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih; a také zbrusu nové epické fantasy ságy KORUNY A SLÁVY. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

“Pokud jste si mysleli, že po přečtení ságy ČARODĚJŮV PRSTEN už nebudete mít pro co žít, mýlili jste se. Ve VZESTUPU DRAKŮ přišla Morgan Rice s něčím, co se zdá být příslibem další brilantní série, která nás zavede do fantasy světa plného trolů, draků, odvahy, cti, udatnosti, magie a víry ve vlastní osud. Morgan dokázala vytvořit silné postavy, které nás přimějí je obdivovat na každé stránce... Doporučuji do knihovny každého čtenáře, který miluje dobře napsanou fantasy literaturu.”

--Books and Movie Reviews

Roberto Mattos

“Akcí nabitá fantasy, která jistě potěší fanoušky předchozích knih od Morgan Rice, stejně jako fanoušky děl jako je série ODKAZ DRAČÍCH JEZDCŮ od Christophera Paoliniho…. Fanoušci fikce pro mladé budou toto poslední dílo Riceové hltat a pak škemrat o přídavek.”

--The Wanderer, A Literary Journal (komentář k Vzestup draků)

“Oduševnělá fantasy, která do svého příběhu spřádá vlákna záhad a intrik. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti….Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné….A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review (D. Donovan, eBook Reviewer)

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

“V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Riceová představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi… Riceová skvěle píše a má fascinující předpoklady.”

--Publishers Weekly

Knihy od Morgan Rice

OLIVER BLUE A ŠKOLA PRO VIDOUCÍ

KOUZELNÁ TOVÁRNA (Kniha č.1)

KOULE KANDRY (Kniha č.2)

OBSIDIÁNI (Kniha č.3)

INVAZNÍ KRONIKY

VYSÍLÁNÍ (Kniha č. 1)

PŘISTÁNÍ (Kniha č. 2)

STOUPÁNÍ (Kniha č. 3)

CESTA OCELI

POUZE KDO JE HODEN (Kniha č. 1)

TRŮN PRO SESTRY

TRŮN PRO SESTRY (Kniha č. 1)

DVŮR PRO ZLODĚJE (Kniha č. 2)

PÍSEŇ PRO SIROTKY (Kniha č. 3)

ŽALOZPĚV PRO PRINCE (Kniha č. 4)

KLENOT PRO ŠLECHTU (Kniha č. 5)

POLIBEK PRO KRÁLOVNY (Kniha č. 6)

KORUNY A SLÁVY

OTROKYNĚ, BOJOVNICE, KRÁLOVNA (Kniha č. 1)

TULAČKA, VĚZEŇKYNĚ, PRINCEZNA (Kniha č. 2)

RYTÍŘ, NÁSLEDNÍK, PRINC (Kniha č. 3)

REBEL, PĚŠEC, KRÁL (Kniha č. 4)

VOJÁK, BRATR, ČARODĚJ (kniha č. 5)

HRDINKA, ZRÁDKYNĚ, DCERA (kniha č. 6)

VLÁDCE, RIVAL, VYHNANEC (kniha č. 7)

VÍTĚZ, PORAŽENEC, SYN (kniha č. 8)

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č. 1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č. 2)

TÍHA CTI (Kniha č. 3)

FALEŠNÁ CHRABROST (Kniha č. 4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č. 5)

NOC ODVÁŽNÝCH (Kniha č. 6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č. 1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č. 2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č. 3)

POKŘIK CTI (Kniha č. 4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č. 6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č. 7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č. 8)

NEBE KOUZEL (Kniha č. 9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č. 10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č. 11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č. 12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č. 13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č. 15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č. 16)

DAR BITVY (Kniha č. 17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č. 1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č. 2)

ARÉNA TŘI (Kniha č. 3)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č. 1)

MILOVANÁ (Kniha č. 2)

ZRAZENÁ (Kniha č. 3)

PŘEDURČENA (Kniha č. 4)

ŽÁDANÁ (Kniha č. 5)

Věděli jste, že jsem napsala několik sérií knih? Pokud jste je všechny nečetli, klikněte na obrázek níže a stáhněte si jejich úvodní knihy!

Chcete knihy zdarma?

Zaregistrujte se na e-mail list Morgan Rice a získejte zdarma 4 knihy, 3 mapy, 1 aplikaci, 1 hru, 1 grafický román a exkluzivní dárky! Pro registraci navštivte: www.morganricebooks.com

Copyright © 2018 Morgan Rice. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA PRVNÍ

Oliver Blue se rozhlédl po tmavé, omšelé místnosti. Povzdechl si. Tenhle nový dům byl stejně špatný jako ten starý. Sevřel v rukách svůj jediný kufr.

„Mami?“ ozval se. „Tati?“

Oba se na něj podívali svými neustále zachmuřenými pohledy.

„Co, Olivere?“ zeptala se podrážděně jeho matka. „Jestli chceš říct, že se ti tu nelíbí, tak raději mlč. Nic lepšího si dovolit nemůžeme.“

Působila ještě vystresovanějším dojmem než obvykle. Oliver jen zavrtěl hlavou.

„To je jedno,“ zamumlal.

Obrátil se a zamířil ke schodům. Slyšel, že jeho starší bratr už je nahoře a probíhá jednotlivými místnostmi. Jeho zlý, dupající bratr vždy proběhl novým domem jako první, aby si mohl zabrat nejlepší pokoj dřív, než se k němu dostal Oliver.

Začal stoupat vzhůru. Na odpočívadle narazil na troje dveře. Za jedněmi byla koupelna, za druhými ložnice s ohromnou postelí a za třetími byl Chris roztažený na posteli jako mořská hvězdice.

„Kde mám pokoj já?“ zeptal se hlasitě Oliver.

Jako kdyby jeho matka tu otázku očekávala, zakřičela ze spodního patra. „Pokoj je jen jeden. Budete se o něj muset podělit.“

Oliver cítil, jak jím projel záchvěv paniky. Podělit? To nebylo slovo, které by měl Chris zrovna v oblibě.

Bylo to tak, Chris vyletěl z postele jako raketa. Přihnal se k Oliverovi a přitiskl ho ke stěně. Vyrazil z Olivera hlasité uf.

„Rozhodně se nepodělíme,“ zasyčel Chris. „Je mi třináct, nebudu se dělit s DĚCKEM!“

„Nejsem děcko,“ zamumlal Oliver. „Je mi jedenáct.“

Chris si odfrkl. „Právě. Jsi nula. Takže jdi dolů a řekni mamce a taťkovi, že se o pokoj dělit nechceš.“

„Řekni jim to sám,“ zamručel Oliver. „Ty s tím máš problém.“

Chris se zamračil ještě hrozivěji než předtím. „A ohrozit tak svoji pozici oblíbenějšího syna? To těžko. Řekneš jim to ty.“

Oliver věděl, že Chrise je lepší neprovokovat. Jeho bratr se dokázal rozčílit kvůli naprostým malichernostem. Během let, kdy měl tu smůlu být mladším bratrem Chrise Bluea se Oliver naučil dávat si pozor na Chrisovy nálady. Pokusil se tedy vyjednávat.

„Nikde jinde spát nemůžu,“ vysvětloval. „Kam bych podle tebe měl jít?“

„To není můj problém,“ odpověděl Chris a přitiskl Olivera silněji ke zdi. „Klidně se nastěhuj do skříňky pod dřezem. Třeba si tam povídej s krysami. Je mi to jedno. Já se s tebou o pokoj dělit nebudu

Zamával rukou ve vzduchu. Jeho výhružné gesto nepotřebovalo slovní doprovod. Nebylo co víc dodat. Oliver si rezignovaně povzdechl a odlepil se od zdi. Uhladil si zmuchlané oblečení a začal se ploužit po schodech dolů.

Jeho velký bratr se rozběhl za ním, prohnal se kolem, a ještě ho přitom stihl strčit loktem.

„Oliver se se mnou nechce dělit,“ zařval Chris, když kolem něj probíhal.

Oliver slyšel, jak se v obývacím pokoji hádá jeho matka, otec a Chris o tom, kdo kde bude spát. Ještě víc zpomalil, protože se nechtěl nechat zatáhnout do zuřící hádky.

Oliver teprve nedávno objevil strategii, jak se vypořádat s probíhajícími hádkami. Spočívala v tom, že se v mysli přenesl na jiné místo. Do snového světa, kde panoval klid a bezpečí. Jediné hranice určovala jeho představivost. Přenesl se tam i teď – zavřel oči a představoval si sám sebe v obrovské továrně, obklopeného úžasnými vynálezy. Létající draci z mědi a mosazi, obrovské parní stroje s otáčejícími se čepy. Oliver miloval vynálezy, a tak byla velká továrna plná magických přístrojů přesně tím místem, na kterém by si přál být. Raději tam než v tomhle příšerném domě se svojí příšernou rodinou.

Pronikavý matčin hlas ho vrátil do skutečného světa.

„Olivere! Proč pořád děláš problémy?“

Oliver polkl a udělal poslední krok. Když došel k obývacímu pokoji, byli už všichni tři jeho obyvatelé nastoupení vedle sebe, ruce založené na prsou a ve tvářích stejné zachmuřené výrazy.

„Víš, že tu jsou jen dva pokoje,“ spustil jeho otec.

„A stejně děláš problémy a nechceš se dělit,“ dodala matka.

„Co podle tebe máme dělat?“ navázal otec. „Nemáme dost peněz, abyste měli pokoj oba dva.“

Oliver by se nejraději rozkřičel, že to není jeho, ale Chrisova chyba. Na to se ale bratra příliš bál. Chris stál přímo před ním a probodával ho pohledem. Jediné, co mohl dělat, bylo dál snášet výtky rodičů.

„Takže?“ zakončila matka. „Kde přesně si přeje jeho lordstvo spát?“

Oliver si všiml, že se Chris spokojeně ušklíbl. Podle toho, co zatím viděl, byl prostor pod schody ve tvaru písmene L, z obývacího pokoje se přecházelo do jídelny – která ovšem nebyla ničím jiným než koutem, ve které stál rozkývaný stůl – a za rohem pak byla kuchyně. Žádná další místnost dole nebyla, jen otevřený prostor.

Oliver nemohl uvěřit, že se tohle skutečně děje. Všechny jejich domy byly strašné, ale vždy měl alespoň pokoj.

Za sebou viděl Oliver drobný výklenek – možná zbytek krbu, který už dávno někdo odstranil. Jeden malý výklenek, ale měl snad nějakou jinou možnost? Bude muset spát v koutě! A nebude mít ani trochu soukromí!

A co jeho tajné vynálezy, ty, na kterých pracoval po nocích, kdy ho nikdo nesledoval? Věděl, že kdyby se o nich Chris dozvěděl, všechny by je zničil. Rozšlapal by je na prach. Bez vlastního pokoje, bez místa, kde by mohl mít všechny svoje drobnosti, na nich nebude moct pracovat!

Oliver na okamžik skutečně zvažoval možnost bydlení ve skříňce pod dřezem. Pak si ale uvědomil, že kdyby mu po vynálezech běhaly krysy, bylo by to skoro stejně špatné, jako kdyby je Chris rozdupal. Takže se rozhodl. Při troše představivosti a dobré vůle – závěs, skříň, nějaká světla a podobně – bude výklenek skoro jako vlastní pokoj.

„Tamhle,“ pronesl Oliver tiše.

„Tamhle?“ vyjekla jeho matka.

Chris se štěkavě uchechtl. Oliver ho probodl pohledem. Otec zavrtěl hlavou.

„Je to vážně zvláštní kluk,“ pronesl jen tak do vzduchu. Pak si zmučeně povzdechl. Jako kdyby pro něj celá tahle roztržka byla opravdu vyčerpávající. „Ale jestli chce spát v koutě, tak ať si spí v koutě. Já už vážně nevím, co s ním dělat.“

„Dobře,“ pronesla smířeně matka. „Máš pravdu. Chová se stále podivněji.“

Všichni tři se od Olivera odvrátili a zamířili do kuchyně. Chris se ještě ohlédl, zašklebil se přes rameno a zamumlal: „Cvoku.“

Oliver se zhluboka nadechl a zamířil k výklenku. Odložil si kufr na podlahu. Neměl kam si dát oblečení – žádné skříně ani police. V podstatě ani neměl místo, kam si dát postel – za předpokladu, že mu rodiče nějakou pořídí. Bude mu to takhle muset stačit. Soukromí by mu zařídil pověšený závěs, z prken si udělá police a také zásuvku pod postel – pod tu postel, kterou doufal, že dostane – takže bude mít kam dát své vynálezy.

A navíc, když se na to podíval z té světlejší stránky – což bylo něco, o co se Oliver vždycky snažil – byl hned vedle velkého okna, což znamenalo, že bude mít spoustu světla a možnost dívat se ven.

Položil si lokty na římsu a zadíval se ven do šedivého říjnového dne. Venku foukal silný vítr a honil odpadky po ulici. Naproti jejich domu stálo rozbité auto a rezavá pračka, kterou tam někdo vyhodil. Šlo o opravdu chudé sousedství, uvědomil si Oliver. Jedno z nejhorších, ve kterých kdy žili.

Vítr dul a rozechvíval okenní tabulky. Škvírami v rámu táhlo dovnitř. Oliver se zachvěl. Tenhle říjen byl na New Jersey skutečně neobvykle chladný. V rádiu dokonce hlásili, že se blíží velká bouře. To ale Oliverovi nevadilo, protože bouře miloval. Hlavně když se hodně blýskalo a hřmělo.

Když ucítil vůni z kuchyně, začenichal. Odvrátil se od okna a zamířil kolem rohu do kuchyně. Jeho matka stála u sporáku a ve velkém hrnci něco míchala.

„Co je k večeři?“ zeptal se.

„Maso,“ odpověděla. „A brambory. A hrášek.“

Oliverovi při těch slovech zakručelo v žaludku. V jeho rodině se vždy podávala prostá jídla. Jemu to ale nevadilo, nebyl náročný.

„Běžte si umýt ruce, chlapci,“ pronesl otec od stolu.

Oliver si koutkem oka všiml, že se Chris krutě ušklíbl a okamžitě věděl, že si na něj chystá nějakou zlou věc. Poslední, co by si přál, bylo společné mytí rukou. Otec u stolu se ale zatvářil udiveně.

„To vám musím všechno opakovat?“ zabručel.

Oliver neměl na vybranou. Obrátil se k odchodu a Chris mu šel v patách. Rozběhl se po schodech a mířil přímo ke koupelně. Doufal, že si umyje ruce co nejrychleji. Chris ho ale pronásledoval a jakmile byli mimo doslech, chytil Olivera a přimáčkl ho na zeď.

„Hádej co, skrčku,“ řekl.

„Co?“ zeptal se Oliver s obavami.

„Dneska večer mám vážně hlad,“ pronesl Chris.

„No a?“

„No, takže mi necháš svoji večeři, že ano? Řekneš mamce a taťkovi, že nemáš hlad.“

Oliver zavrtěl hlavou. „Už jsem ti nechal pokoj!“ bránil se. „Tak mi nech alespoň brambory.“

Chris se zachechtal. „To těžko. Zítra jdeme do nové školy. Musím být silný pro případ, že by tam byli jiní skrčci, kteří by potřebovali dostat za vyučenou.“

Při zmínce o škole se Oliverovi sevřel žaludek. Prošel už spoustou škol a v každé mu to připadalo horší než v té předchozí. Vždycky se našel někdo, jako byl jeho bratr, někdo, kdo si na něj vyskakoval, ať už dělal cokoli. Oliver si nikdy nenašel spojence. Už dávno se vzdal naděje, že si najde kamarády. K čemu by mu to bylo, když se za několik měsíců stejně stěhovali jinam?

Chrisův výraz změkl. „Víš co, Olivere, protentokrát na tebe budu hodný.“ Zakřenil se a maniakálně se rozchechtal. „Dostaneš něco do huby, moji pěst!“

Napřáhl se, Oliver se přikrčil a jen o vlásek se vyhnul svištící pěsti. Utíkal po schodech dolů do obývacího pokoje.

„Vrať se, smrade!“ zaječel Chris.

Hnal se hned za Oliverem. Ten byl ale rychlý a zamířil k jídelnímu stolu. Otec vzhlédl a zadíval se na oddechujícího Olivera.

„Vy dva už se zase perete?“ Povzdechl si. „O co jde tentokrát?“

Chris prudce zastavil vedle Olivera.

„O nic,“ vyhrkl.

Oliver náhle ucítil u pasu bodavý pocit. Chris do něj bořil nehty. Oliver na něj koukl koutkem oka a viděl, jak se Chris spokojeně šklebí.

Otec si je podezřívavě prohlížel. „Nějak se mi to nechce věřit. Co se děje?“

Bodavý pocit zesílil, Oliverovi projížděla bokem nepříjemná bolest. Věděl, co musí udělat. Neměl na vybranou.

„Jen jsem říkal,“ pronesl s námahou, „že dnes nějak nemám hlad.“

Otec se na něj podezřívavě podíval. „Mamka se kvůli tobě dře u plotny a ty teď řekneš, že nemáš hlad?“

Matka po něm střelila ublíženým pohledem. „Co se děje? Nechceš jíst maso? Nebo ti vadí brambory?“

Oliver cítil, jak Chrisovo sevření ještě zesílilo. Projížděla jím čím dál silnější bodavá bolest.

„Promiň, mami,“ pronesl a do očí se mu přitom draly slzy. „Vážím si tvojí práce, ale opravdu nemám hlad.“

„Co s ním mám dělat?“ zvolala matka. „Nejdřív ten pokoj, teď tohle! Já už to vážně nevydržím.“

„Vezmu si jeho porci,“ přihlásil se rychle Chris. A pak dodal sladkým hlasem: „Nechci, aby tvá práce přišla nazmar, mami.“

Matka i otec se podívali na Chrise. Nebyl nijak hubený a stále přibíral, jim to ale asi nedělalo starosti. Buď to, nebo nechtěli řešit, že se z jejich syna stává tyran.

„Dobře,“ povzdechla si matka. „Ale koukej se srovnat, Olivere. Vážně mě nebaví se každý večer dohadovat.“

Oliver cítil, jak Chrisovo sevření povoluje. Promnul si bolavý bok.

„Jasně, mami,“ pronesl smutně. „Omlouvám se.“

Oliver se odvrátil od cinkání nádobí a příborů. Zamířil k výklenku a kručelo mu přitom v břiše. Aby si přestal všímat zvuků a vůní, které jen zvyšovaly jeho hlad, rozhodl se otevřít kufr a vyndat z něj jediný svůj majetek. Knihu o vynálezcích. Před mnoha lety mu ji věnoval jeden laskavý knihovník, který si všiml, že se Oliver stále vrací, aby si v ní četl. Kniha teď měla oslí uši a byla ošoupaná od toho, jak v ní Oliver už milionkrát listoval. Nezáleželo ale na tom, jak často si ji četl, nikdy ho nepřestala bavit. Vynálezci a vynálezy ho fascinovaly. Popravdě, jedním z důvodů, proč Oliverovi nevadilo, že se přestěhovali právě sem, bylo, že někde nedaleko odsud stála továrna, o které si přečetl, že v ní pracoval vynálezce Armando Illstrom. A že tam vytvořil některá svá nejlepší díla. Oliverovi nijak nevadilo, že byl Armando Illstrom zařazený v sekci Blázniví vynálezci, ani že většina jeho výtvorů nikdy nefungovala. I přesto mu totiž Armando připadal velice inspirativní. Hlavně se mu líbila jedna z jeho pastí, která měla odhánět mývaly. Oliver se pokusil vytvořit její napodobeninu, kterou by odháněl Chrise.

V tu chvíli ho z rozjímání vytrhlo zaskřípání nože o talíř. Vzhlédl a viděl rodinu sedící kolem stolu. Všichni byli zabraní do večeře. Chris hltal Oliverovu porci.

Oliver se zamračil. Připadalo mu to nespravedlivé. Vyjmul z kufru jednotlivé vynálezy a rozložil je na zemi před sebou. Past byla dokončená jen z poloviny. Byl to v podstatě prak, který se aktivoval, když někdo šlápl na určené místo. Metal oběti do obličeje žaludy. Vzhledem k tomu, že Armandova verze byla určená k plašení mývalů, musel ji Oliver zvětšit, aby odpovídala rozměrům jeho bratra. Žaludy nahradil jedinou věcí, kterou měl právě k dispozici – tedy malou plastikovou soškou vojáka. Podařilo se mu zkonstruovat větší část spouštěcího mechanismu, stejně jako nášlapnou plochu. Kdykoli ji ale vyzkoušel, past nikdy nespustila. Voják jen čekal s namířenou puškou a nic se nedělo.

Když se teď rodina věnovala večeři, pustil se Oliver do práce. Rozložil před sebou všechny díly pasti, nalíčil ji, ale nemohl přijít na to, proč nefunguje. Možná právě proto považovali Armanda Illstroma za bláznivého. Žádný z jeho vynálezů nefungoval zrovna dobře. Pokud vůbec.

V tu chvíli uslyšel Oliver od stolu hádku. Zavřel oči a snažil se ji ignorovat. Dovolil myšlenkám, aby ho vzaly na jeho snové místo. Zase byl v továrně. Tentokrát tam s sebou měl i svoji past. Až na to, že tady ta past fungovala. Metala žaludy všude kolem. Oliver ale netušil, v čem je rozdíl. Proč tahle dělá to, co má, a ta doma ne.

„Magie,“ ozvalo se za ním.

Oliver sebou trhnul. V jeho snovém světě nikdy nebyli žádní další lidé!

Když se ale ohlédl, nikdo za ním nebyl. Rozhlížel se na všechny strany a pátral po tom, kdo promluvil, ale nikoho neviděl.

Otevřel oči a vrátil se do skutečného světa, do tmavého kouta zašlé místnosti. Do kouta, který teď byl jeho domovem. Proč si zatraceně jeho představivost vybrala jako řešení problému zrovna magii? Magie nebyla jeho oborem. Kdyby ano, obstaral by si knihu s různými triky, a ne knihu o vynálezcích. Líbily se mu vynálezy, spolehlivé přístroje, předměty s praktickým využitím. Měl rád vědu a fyziku, ne neurčité a mystické záležitosti.

Náhle ho přes nos praštila vůně, která k němu zavanula z kuchyně. Oliver si nemohl pomoct, podíval se ze svého místa na podlaze směrem k jídelnímu koutu. Jeho oči se střetly s Chrisovýma. Ten seděl u stolu, nacpal si do pusy ohromný kus brambory a široce se usmíval, zatímco mu po bradě stékal omastek.

Oliver z něj nemohl spustit zrak. Zmocňoval se ho vztek. To měla být jeho brambora! Zmocnilo se ho nutkání vstát a smést všechno ze stolu, shodit to na podlahu. Úplně to viděl. Bylo by to pro něj ohromné zadostiučinění!

Oliverův pocit vzteku náhle nahradilo něco úplně jiného. Něco, co nikdy dřív necítil. S podivným zasvištěním se ho zmocnil podivný klid. Jako by jistě věděl, že se něco stane. V tu chvíli se od stolu ozvalo hlasité zapraštění. Jedna jeho noha se zlomila právě uprostřed. Stůl se naklonil ke straně. Všechny talíře po něm začaly sklouzávat a jeden po druhém padaly na podlahu. Byl to strašlivý zvuk.

Matka i otec vykřikli, oba překvapil náhlý vývoj událostí. Vyskočili ze židlí a hrášek s bramborami létaly všude kolem.

Oliver se prudce postavil. Byl v šoku. Může za to on? Způsobil to myšlenkou? To určitě ne!

Matka spěchala do kuchyně pro utěrky, kterými by mohla uklidit tu spoušť, otec zatím poklekl a prohlížel si stůl.

„Levnej šmejd,“ zavrčel. „Ta noha se zlomila přímo uprostřed!“

Chris nespouštěl Olivera z očí. Ať už Oliver tu nohu nějakým způsobem zlomil nebo ne, Chris to očividně kladl za vinu jemu.

S pohledem upřeným na Olivera Chris pomalu vstal ze židle. Z klína se mu skutálely brambory a hrášek. V obličeji byl stále brunátnější. Sevřel ruce v pěst. A pak vystartoval jako raketa, hnal se přímo k Oliverovi.

Oliver vyjekl a obrátil se k pasti. Rychle ji sestavoval.

Prosím, funguj! Prosím, funguj! přehrával si v hlavě znovu a znovu.

Všechno to probíhalo jakoby zpomaleně. Chris se tyčil přímo nad Oliverem. Oliver dupnul nohou na spouštěcí páku. V duchu si stále opakoval přání, aby past fungovala. Představoval si, jak letí voják vzduchem, stejně jako si předtím představoval padající talíře. A pak se dal mechanismus pasti do pohybu. Voják proletěl vzduchem, opsal oblouk a zasáhl svojí špičatou plastikovou puškou Chrise přímo mezi oči!

Čas se vrátil ke svému normálnímu tempu. Oliver zalapal po dechu, nemohl uvěřit tomu, že past fungovala.

Chris ohromeně stál. Voják spadl na podlahu. Na Chrisově čele byla malá červená tečka – stopa po plastikové zbrani.

„Ty malej zmetku!“ zaječel Chris a s nevěřícím výrazem si mnul čelo. „Za tohle tě dostanu!“

Vůbec poprvé ale zaváhal. Zdálo se, jako by se k Oliverovi bál přiblížit. Jako by se bál plivnout mu do ucha nebo ho praštit. Místo toho ucouvnul, jako by ho něco vyděsilo. Pak vyběhl po schodech a vzápětí bylo slyšet zvuk dveří, které za sebou zabouchl.

Oliver údivem otevřel pusu. Nemohl uvěřit tomu, že to opravdu zabralo! Nejen, že jeho vynález v poslední chvíli zafungoval, ale nejspíš dokázal silou myšlenky shodit Chrisovo jídlo na podlahu!

Podíval se na své ruce. Měl snad nějakou podivnou moc? Opravdu existovalo něco jako magie? Jen kvůli tomu, co se stalo, na ni nemohl začít věřit. Ale hluboko uvnitř věděl, že je jiný. Že skutečně má moc, kterou jiní nevládnou.

Nedokázal se teď na nic soustředit, takže se vrátil ke své knize. Už po milionté si četl o Armandu Illstromovi. Díky jeho vynálezu se teď zbavil Chrise. Vůbec poprvé v životě. Oliver teď víc, než kdy dřív toužil se s Armandem Illstromem setkat. Ta továrna opravdu nebyla daleko od jeho nové školy. Možná, že by se tam zítra mohl zastavit cestou domů.

Armando teď už ale určitě bude velice starý. Tedy za předpokladu, že ještě nezemřel. Při té myšlence se Oliverovi sevřel žaludek. Mrzelo by ho, kdyby jeho hrdina zemřel, aniž by měl možnost se s ním setkat a poděkovat mu za jeho past!

Znovu si přečetl pasáž o Armandovi a jeho řadě nefunkčních vynálezů. Uvádělo se v ní – poněkud ironickým tónem, jak si Oliver povšiml – že byl Armando Illstrom velice blízko vynálezu stroje času. Pak ale vypukla druhá světová válka. Jeho továrna byla uzavřena. Když ale válka skončila, Armando se o dokončení stroje času nepokoušel a všichni se mu vysmívali, že s ním vůbec kdy začal. Nazývali ho „malým Edisonem.“ Olivera by zajímalo, proč s tím Armando přestal. Určitě ne proto, že se mu někdo posmíval.

Musel tomu přijít na kloub. Rozhodl se, že zítra do té továrny zajde. A pokud je Armando Illstrom stále naživu, zeptá se ho, co se stalo s jeho strojem času.

Zpoza rohu se vynořili rodiče, celí špinaví od jídla.

„Jdeme spát,“ oznámila matka.

„A co moje přikrývky a další věci?“ zeptal se Oliver a sjel pohledem k holému výklenku.

Otec si povzdechl. „Předpokládám, že chceš, abych je přinesl z auta, že?“

„To by bylo fajn,“ odpověděl Oliver. „Chtěl bych se pořádně vyspat, když jdu zítra do školy.“

Stejně jako narůstala bouře venku, zvětšil se i jeho pocit hrůzy, který cítil při pomyšlení na zítřek. Už teď věděl, že to bude jeden z nejhorších dnů jeho života. Když už nic jiného, alespoň se chtěl vyspat, než mu bude muset čelit. V nových školách už zažil tolik příšerných prvních dnů a zítřek bude dalším v řadě.

Otec váhavě otevřel dveře. Dovnitř se vehnal závan větru. Otec vyšel ven a během několika okamžiků se vrátil i s Oliverovým polštářem a přikrývkou.

„Brzy ti seženeme postel,“ řekl a podal obě věci Oliverovi. Po celém dni v autě byly studené.

„Děkuju,“ odpověděl Oliver a byl vděčný alespoň za tohle.

Rodiče odešli, zhasnuli světla a nechali Olivera v temnotě. Jediné světlo v místnosti teď pocházelo z pouliční lampy venku.

Znovu se ozvalo zahučení větru a okenní tabulky se zachvěly. Oliver cítil, že bouře bude opravdu velká. Ve vzduchu se vznášelo něco zvláštního. V rádiu slyšel, že by mělo jít o bouři století. Nemohl si pomoct, těšil se na ni. Většina dětí by se bouře bála, ale Oliver se bál jen svého prvního dne ve škole.

Přešel k oknu a opřel se lokty o římsu tak jako předtím. Nebe bylo téměř úplně černé. Oliver sledoval tenký strom, jak se ve větru naklání. Zajímalo by ho, jestli se zlomí nebo ne. dokázal by si představit, jak tenký kmen praská a strom letí vzduchem, jak ho prudký vítr nese někam pryč.

A pak si jich všiml. Přesně ve chvíli, kdy se málem zasnil si všiml dvou postav stojících právě u toho stromu. Žena a muž, kteří vypadali téměř jako on. V podstatě by to mohli být jeho rodiče. Měli milé tváře, drželi se za ruce a usmívali se na něj.

Oliver odskočil od okna. Vyděsilo ho, že si vůbec poprvé v životě uvědomil, že nemá rysy ani jednoho ze svých rodičů. Oba měli tmavé vlasy a modré oči, stejně tak i Chris. Oliver měl ale vzácnější kombinaci blond vlasů a hnědých očí.

Oliver se náhle zamyslel, jestli jsou jeho rodiče opravdu jeho rodiči. Možná, že právě proto ho vlastně neměli rádi? Znovu se podíval z okna, ale obě postavy byly pryč. Zahrávala si s ním jeho představivost? Obě postavy ale působily tak skutečně. A tak povědomě.