Dvůr pro Zloděje

DVŮR PRO ZLODĚJE

(TRŮN PRO SESTRY--KNIHA DRUHÁ)

MORGAN RICE

(PŘELOŽIL TOMÁŠ SLAVÍK)

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující 12 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller; epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih; a také zbrusu nové epické fantasy ságy KORUNY A SLÁVY. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

“Pokud jste si mysleli, že po přečtení ságy ČARODĚJŮV PRSTEN už nebudete mít pro co žít, mýlili jste se. Ve VZESTUPU DRAKŮ přišla Morgan Rice s něčím, co se zdá být příslibem další brilantní série, která nás zavede do fantasy světa plného trolů, draků, odvahy, cti, udatnosti, magie a víry ve vlastní osud. Morgan dokázala vytvořit silné postavy, které nás přimějí je obdivovat na každé stránce... Doporučuji do knihovny každého čtenáře, který miluje dobře napsanou fantasy literaturu.”

--Books and Movie Reviews

Roberto Mattos

“Akcí nabitá fantasy, která jistě potěší fanoušky předchozích knih od Morgan Rice, stejně jako fanoušky děl jako je série ODKAZ DRAČÍCH JEZDCŮ od Christophera Paoliniho…. Fanoušci fikce pro mladé budou toto poslední dílo Riceové hltat a pak škemrat o přídavek.”

--The Wanderer, A Literary Journal (komentář k Vzestup draků)

“Oduševnělá fantasy, která do svého příběhu spřádá vlákna záhad a intrik. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti….Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné….A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review (D. Donovan, eBook Reviewer)

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

“V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Riceová představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi… Riceová skvěle píše a má fascinující předpoklady.”

--Publishers Weekly

Knihy od Morgan Rice

CESTA OCELI

POUZE KDO JE HODEN (Kniha č.1)

TRŮN PRO SESTRY

TRŮN PRO SESTRY (Kniha č.1)

DVŮR PRO ZLODĚJE (Kniha č.2)

PÍSEŇ PRO SIROTKY (Kniha č.3)

ŽALOZPĚV PRO PRINCE (Kniha č.4)

KLENOT PRO ŠLECHTU (Kniha č.5)

KORUNY A SLÁVY

OTROKYNĚ, BOJOVNICE, KRÁLOVNA (Kniha č.1)

TULAČKA, VĚZEŇKYNĚ, PRINCEZNA (Kniha č.2)

RYTÍŘ, NÁSLEDNÍK, PRINC (Kniha č.3)

REBEL, PĚŠEC, KRÁL (Kniha č.4)

VOJÁK, BRATR, ČARODĚJ (kniha č.5)

HRDINKA, ZRÁDKYNĚ, DCERA (kniha č.6)

VLÁDCE, RIVAL, VYHNANEC (kniha č.7)

VÍTĚZ, PORAŽENEC, SYN (kniha č. 8)

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

POVSTÁNÍ STATEČNÝCH (Kniha č.2)

OTĚŽE CTI (Kniha č.3)

ZROZENÍ UDATNOSTI (Kniha č.4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č.5)

NOC STATEČNÝCH (Kniha č.6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

ARÉNA TŘI (Kniha č.3)

VAMPIRE, FALLEN

PŘED ÚSVITEM (Kniha č.1)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENA (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

POSEDLÁ (Kniha č.12)

Věděli jste, že jsem napsala několik sérií knih? Pokud jste je všechny nečetli, klikněte na obrázek níže a stáhněte si jejich úvodní knihy!

Chcete knihy zdarma?

Zaregistrujte se na e-mail list Morgan Rice a získejte zdarma 4 knihy, 3 mapy, 1 aplikaci, 1 hru, 1 grafický román a exkluzivní dárky! Pro registraci navštivte: www.morganricebooks.com

Copyright © 2017 Morgan Rice. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA PRVNÍ

Z jejího trestu udělali přesně takové divadlo, jaké Sophia očekávala. Odtáhli ji zpátky do Domu nechtěných. Kápi jí sundali teprve až do něj vstoupili. Celou cestu Ashtonem tak musela slepě klopýtat.

Kate, pomoz mi! vyslala Sophia myšlenku, protože věděla, že její sestra je v podstatě jedinou možností, jak se zachránit.

Nepomohl jí ale nikdo. Dokonce ani lidé, které cestou míjeli. Věděli, že nejde o únos nějaké bohaté šlechtičny. Věděli, že je Sophia sirotek, kterého se chystají předvést, aby čelil svému osudu. Viděla jejich myšlenky. Tolik si jich myslelo, že si to všechno zaslouží, až měla Sophia pocit, jako by na ni cestou plivali.

Když ji odtáhli zpět, zvonily Maskované sestry na zvony. Mohlo by to působit jako nějaká oslava, ale Sophia věděla, co to znamená – vyzváněly, aby vytáhly ostatní děti z postelí. Děti se na vlastní oči měly přesvědčit, co se stane s těmi, kteří jsou tak hloupí, že se pokusí o útěk.

Sophia je viděla, jak se tísní ve dveřích a oknech sirotčince. Byly tam starší děti, které znala, i mladší děti, které se do sirotčince dostaly teprve nedávno. Všechny měly sledovat, co se s ní bude dít dál. A velmi pravděpodobně z toho pak budou mít noční můry. Maskované sestry chtěly, aby si děti pamatovaly, kde je jejich místo. Aby si zapamatovaly, že na ně nikde nic nečeká.

„Pomozte mi!“ vykřikla Sophia, ale k ničemu to nebylo.

Viděla jejich myšlenky. Některé byly příliš vyděšené na to, aby se pohnuly. Některé se ještě snažily uvědomit si, co se vlastně děje. Několik si jich dokonce myslelo, že si to zaslouží. Že jde o spravedlivý trest za porušení pravidel sirotčince.

Jeptišky ze Sophie strhaly šaty. Chtěla s nimi bojovat, ale ony ji chytily a jedna z nich jí vrazila facku.

„Myslíš si, že můžeš nosit tak honosné šaty? Taková nestyda, jako jsi ty, si nezaslouží kvalitní oblečení. Možná si nezasloužíš ani život, který ti Bohyně věnovala.“

Svlékly ji do spodního prádla. Bylo jim přitom jedno, jak zahanbeně se Sophia cítí. Rozervaly jí copy, do kterých měla zapletené vlasy. Nechtěly jí dát ani nejmenší možnost rozhodovat o tom, jak vypadá. Kdykoli se pokusila o odpor, fackovaly ji. Sophia se teď celá třásla. Celou dobu ji postrkovaly ze strany na stranu.

Sestra O’Venn byla z jeptišek nejhorší. Strkala do ní a celou dobu křičela tak, aby si byla jistá, že ji slyší všichni obyvatelé sirotčince.

„Myslela sis, že tam venku zůstaneš napořád?“ hulákala. „Maskovaná bohyně nedopustí, aby jí někdo něco dlužil! Myslela sis, že taková nestyda, jako ty, se tomu vyhne jen tím, že se spustí s nějakým boháčem?“

Jen hádala, nebo nějak tušila, o co se Sophia pokoušela? Pokud ano, jak ji to mohlo napadnout?

„Podívejte se na ni!“ vykřikla Sestra O’Venn k ostatním dětem. „Podívejte se, co se stane nevděčníkům a uprchlíkům. Maskovaná bohyně vám poskytuje střechu nad hlavou. Na oplátku žádá jen vaši práci! Dává vám možnost prožít smysluplný život. Tohle je cena za její odmítnutí!“

Sophia cítila strach ostatních sirotků. Spoustu myšlenek, které se přes ni přelily jako ohromná vlna. Několik dětí uvažovalo, že by se jí pokusilo pomoct, ale v podstatě neměly jakoukoli šanci. Většina jich byla prostě jen ráda, že není na jejím místě.

Sophia se cestou na nádvoří sirotčince snažila bojovat, ale nikam to nevedlo. Kate by se jim možná dokázala vykroutit, ale Sophia nikdy nebyla bojovnice. Byla chytřejší, ale ne dost chytrá. Nechala se chytit a teď…

… teď na ni čekal kůl uprostřed nádvoří. Co mělo následovat, bylo naprosto jasné.

Když Sestry vedly Sophii ke kůlu, některé děti jásaly. Sophii to mučilo téměř víc než všechno ostatní. Věděla, proč to děti dělají. Věděla, že kdyby byla na jejich místě, jásala by taky. I kdyby jen proto, aby zapadla a někoho nenapadlo ji potrestat za nedostatek nadšení. I tak ale cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Rozčileně se rozhlédla po dětech kolem.

Její osud pro ně měl být varováním. Po zbytek svých životů, kdykoli pomyslí na útěk, vzpomenou si na ni.

Zatímco ji vázaly ke kůlu, pokusila se Sophia zmobilizovat svoje síly. Přitiskly ji obličejem ke kůlu a přivázaly ji k němu drsnými konopnými provazy.

Kate, pomoc! Chytili mě!

Nedostala žádnou odpověď. Jeptišky ji dál vázaly jako oběť pro temnější bohy, které lidé vzývali ještě před Maskovanou bohyní. V duchu ze všech sil ječela o pomoc, ale zdálo se, že to není k ničemu.

Sestry si dávaly na čas. Očividně jim šlo stejnou měrou o to, jaké divadlo předvedou i o to, jakou bolest jí způsobí. Nebo možná chtěly, aby Sophia nemohla uhnout ani jednomu z úderů, které měly následovat, a zmírnit tak své utrpení.

Jakmile ji přivázaly na místo, přivedly několik mladších dětí a přinutily je si Sophii prohlédnout, jako by šlo o nějaké divoké zvíře v manéži.

„Musíme být vděční,“ pronesla Sestra O’Venn. „Musíme být skromní. Musíme splácet své dluhy Maskované bohyni. Dlužíme jí za její dary. Pokud selžete, zaplatíte. Tato dívka utekla. Tato dívka byla tak arogantní, že se snažila povyšovat nad vůli naší Bohyně. Tato dívka byla nemravná a pyšná.“

Řekla to, jako by byla soudce vynášející rozsudek. Pak se k Sophii přiblížila. Začínalo pršet a Sophia cítila chlad.

„Kaj se,“ řekla. „Kaj se za své hříchy a zaplať tak Bohyni za to, že ti odpustí!“

Trpět bude tak, jako tak, ale musí si vybrat.

Sophia cítila podobné myšlenky i od všech ostatních. Chtěly jí ublížit, ať už řekne cokoli. Nemělo smysl lhát a prosit za odpuštění, protože pravdou bylo, že i ty nejmilejší Sestry jí chtěly ublížit. Chtěly ji zbít, aby tak daly ostatním na vědomí, jak dopadnou uprchlíci. Některé opravdu věřily, že je to dobré pro její duši a jiné prostě proto, že rády ubližovaly lidem. Sestra O’Venn patřila k těm posledním.

„Mrzí mě,“ řekla Sophia. Viděla, jak jí ostatní visí na rtech, „že jsem neutíkala dvakrát tak rychle! Vy všichni byste měli utéct!“ Křičela na děti kolem. „Všechny vás zastavit nemůžou. Všechny vás pochytat nemůžou!“

Sestra O’Venn jí pak vrazila takovou facku, až Sophia udeřila hlavou o kůl, ke kterému byla přivázaná. Pak jí vrazila mezi zuby kus dřeva tak prudce, až se Sophia divila, že jí nevyrazila žádný zub.

„To aby sis náhodou nepřekousla jazyk,“ pronesla Sestra O’Venn s temným úsměvem. Věci, které Sophia viděla v její mysli, nebyly vůbec úsměvné. Teď už chápala Katinu touhu po pomstě a chuť vše spálit na popel. Ona sama by teď Sestru O’Venn upálila bez nejmenšího zaváhání.

Maskované sestry si přinesly bič a několikrát jím cvičně švihly tak, aby je Sophia viděla. Bič vypadal skutečně ošklivě, měl několik kožených řemínků a všechny byly poseté uzly. Byla to věc, která měla rvát kůži na kusy. Mělo to být mnohem horší než výprasky rákoskami a opasky, které už Sophia v minulosti utržila. Sophia se pokusila vyprostit, ale nepodařilo se jí to. Mohla jen odevzdaně stát a nechat je, aby ji potrestaly.

Když ji Sestra O’Venn udeřila poprvé, Sophia málem překousla kolík, který měla mezi zuby. Sophia cítila, jak se jí trhá kůže na zádech a ochromující bolest jí proniká celým tělem.

Prosím, Kate, vyslala myšlenku, prosím!

Znovu měla pocit, jako by její slova jen tak proletěla vzduchem, aniž by je kdokoli zachytil. Nedostala žádnou odpověď. Copak ji její sestra neslyšela? Bez odpovědi to nemohla vědět jistě. Mohla jen viset připoutaná ke kůlu, doufat a volat o pomoc.

Sophia se nejdřív snažila nekřičet. Už jen proto, aby nedala Sestře O’Venn to, po čem ve skutečnosti toužila, ale pravdou bylo, že když ucítila spalující bolest, nemohla se křiku ubránit. Při každém úderu biče Sophia bolestivě vykřikla, až nakonec měla pocit, že už z ní nic nezbylo.

Když jí konečně vyndaly kolík z úst, cítila Sophia krev na jazyku.

„Budeš se teď kát, hanebnice?“ zeptala se Maskovaná sestra.

Kdyby dostala Sophia nejmenší příležitost, zabila by ji. Kdyby dostala možnost, tisíckrát by jim utekla. I tak se ale mezi vzlyky přinutila přikývnout a doufala, že bude vypadat dostatečně kajícně.

„Prosím,“ škemrala. „Je mi to líto. Neměla jsem utíkat.“

Sestra O’Venn se k ní sklonila a Sophia viděla, jak se usmívá. Stejně tak ale v jejích očích viděla hněv a touhu ji dál trestat.

„Myslíš si, že nepoznám, když mi někdo lže?“ obořila se na ni. „Už od chvíle, kdy jsi sem přišla, jsem měla vědět, jaký jsi neřád. Vzhledem k tomu, odkud jsi přišla, to bylo jasné. Ale já z tebe udělám zbožnou dívku. Když budu muset, všechen zlořád z tebe vytluču!“

Obrátila se k ostatním a Sophii rozčilovalo, že se všichni pořád jen tak dívají. Všichni stáli jako sochy, příliš vyděšení na to, aby něco udělali. Proč jí nikdo nepomohl? Proč se nikdo neobrátil a v hrůze neutekl z Domu nechtěných. Proč nikdo neutekl tak daleko, jak to jen bylo možné? Všichni tam jen tak stáli a přihlíželi, jak Sestra O’Venn přechází ze strany na stranu a v ruce svírá zkrvavený kolík.

Přicházíte k nám jako naprosté nic. Jako důkazy o hříchu někoho jiného, jako nechtěné věci!“ vykřikla Maskovaná sestra. „Odcházíte jako chlapci a dívky připravené sloužit světu tak, jak se od vás žádá. Tahle chtěla utéct před svým osudem. Roky využívala poskytnutého přístřeší i výuky a pak se pokusila utéct, aniž by splatila svůj dluh!“

Protože splacení jejich dluhu obstarávali ti, kteří si je mohli dovolit koupit a zaplatit za jejich výchovu. Teoreticky bylo možné se nakonec vyplatit, ale kolik jich to skutečně dokázalo a co kvůli tomu museli celé roky podstupovat?

„Ona měla před několika dny získat nového pána!“ pronesla Maskovaná sestra a ukázala na Sophii. „Takhle se to stane až zítra. Prodáme ji jako nevděčnici a ona to teď nebude mít vůbec snadné. Neobjeví se žádný laskavý muž, který by si chtěl koupit ženu, ani šlechtic hledající služebnou.“

Tohle se tu považovalo za dobrý, jednoduchý život. Sophia tu představu nenáviděla téměř stejně, jako lidi v sirotčinci. Nenáviděla myšlenku na to, co se s ní teď může stát. Měla se stát princovou ženou a teď…

„Jediní lidé, kteří zaplatí za takovouhle nevděčnici jsou krutí muži,“ pronesla Sestra O’Venn, „s ještě krutějšími záměry. Tahle dívka si sama určila svůj osud a teď bude muset jít tam, kam jí bude řečeno.“

„Budu mít takový osud, jaký mi určíte vy!“ vykřikla Sophia, protože z myšlenek Maskovaných sester vyčetla, že ji chtějí poslat k těm nejhorším možným lidem. Už jen samotná myšlenka na ně byla mučivá. Znovu se rozhlédla a pohledem probodávala jednu Sestru za druhou. Snažila se proniknout jejich maskami.

„K podobným lidem musím jen proto, že jste se rozhodly mě k nim poslat. Vy určujete, kdo nás koupí. Prodáváte nás, jako bychom nebyli nic!“

„Ty taky nejsi nic,“ pronesla Sestra O’Venn a znovu jí vrazila kolík do pusy.

Sophia na ni zírala a doufala, že objeví alespoň záblesk lidskosti. Nic takového ale neobjevila. Viděla jen krutost, kterou Sestra vydávala za nutnou tvrdou ruku. Viděla zlo vydávané za plnění povinností. Sestra ve skutečnosti nevěřila v Maskovanou bohyni. Jen se jí líbilo ubližovat slabším.

Vzápětí ublížila Sophii a ta s tím nemohla dělat nic jiného než ječet.

Znovu zabrala za provazy, snažila se z nich vytrhnout, osvobodit se, nebo alespoň najít jakýkoli způsob, jak se vyhnout bolesti, která ji naprosto ničila. Nemohla dělat vůbec nic. Mohla jen dál ječet do kusu dřeva. Přesto se ale dál snažila posílat myšlenky ke Kate a doufat, že je někde v Ashtonu zachytí.

Nedostala žádnou odpověď. Slyšela jen neustále svištění biče dopadajícího jí na zkrvavená záda. Maskovaná sestra ji bičovala se zdánlivě nekonečnou silou. Bičovala ji ještě dlouho potom, co se Sophii podlomily nohy. Ještě dlouho potom, co Sophii opustila síla ječet.

Někde v průběhu bičováni musela Sophia omdlít, ale ani to jí nepomohlo. Dokonce i v tu chvíli ji pronásledovaly noční můry plné násilí, vzpomínek na hořící dům a muže, před kterými musela utéct. Když se probrala, bylo po všem. Všichni byli dávno pryč.

Ona ale byla stále připoutaná ke kůlu. Rozplakala se a déšť zatím smýval krev z jejích zad. Bylo snadné si myslet, že horší už to být nemůže. Ale ono mohlo.

Mohlo to být ještě mnohem horší.

A zítra to horší bude.

KAPITOLA DRUHÁ

Kate stála na pahorku nad Ashtonem a sledovala hořící město. Čekala, že bude šťastná, až uvidí jeho konec, ale tady nešlo jen o Dům nechtěných, nebo místa, kde jí dřív ublížili.

V plamenech bylo skutečně celé město.

Dřevěné stěny a doškové střechy živily požáry a Kate cítila hrůzu lidí pobíhajících mezi domy. Ozval se výstřel z děla a na chvíli tak přehlušil křik umírajících lidí. Kate viděla domy, které se hroutily, jako by byly z papíru. Práskaly výstřely z předovek a vzduchem létalo tolik šípů, že přes ně téměř nebylo vidět nebe. Dopadaly všude kolem a Kate mezi nimi procházela s podivnou lehkostí, která mohla pocházet jen z vědomí, že jde o sen.

Ne, nešlo o sen. Bylo to něco víc.

Ať už měla voda ze Siobhaniny fontány jakoukoli moc, Kate se jí napila a teď všude kolem viděla smrt. Koně probíhali ulicemi, jezdci kolem sebe sekali šavlemi a jezdeckými meči. Všude kolem se ozývaly výkřiky. Nesly se vzduchem stejně, jako kouř z požárů kolem. Dokonce i řeka vypadala, že hoří. Když se Kate lépe podívala, viděla, že jde o hořící bárky, které pokrývaly téměř celou hladinu. Oheň přeskakoval z jedné lodi na druhou a jejich posádky se marně snažily dostat do bezpečné vzdálenosti. Kate už na lodi byla, a tak tušila, jak hrozivě musí plameny působit na lidi na palubách.

Ulicemi se míhaly postavy a bylo jasně poznat, kdy jde o panikařící obyvatele města a kdy o vojáky v okrových uniformách, kteří je pronásledovali s meči v rukách a sekali je na kusy. Kate nikdy dřív plenění města neviděla, ale podle jejího názoru to bylo něco odporného. Šlo o čiré násilí a nic nenaznačovalo, kdy by mělo ustat.

Za městem se táhly řady utečenců. Každý nesl to, co stihl v rychlosti sesbírat a všichni mířili do vnitrozemí. Budou hledat bezpečí na Stezkách, nebo zamíří do měst jako byly Treford či Barriston?

Pak si Kate všimla oddílů jezdců, kteří k nim mířili a došlo jí, že se uprchlíci tak daleko nikdy nedostanou. Lidé už neměli kam utéct. Před nimi byli jezdci a za nimi město v plamenech. Musel to asi být hrozný pocit.

Ale Kate ten pocit znala, nebo ne?

Vše se pohnulo a Kate věděla, že teď nesleduje něco, co by se mohlo stát, ale něco, co už se stalo. Tenhle sen už znala, protože ho snila až příliš často. Byla ve velkém, starém domě a blížilo se k ní nebezpečí.

Tentokrát ale bylo něco jinak. Tentokrát ve snu viděla další lidi. Když se na ně Kate dívala, sledovala je zespodu, takže musela být skutečně maličká. Byl tam muž, který působil sice ustaraně, ale přesto statečně. Měl na sobě nedbale oblečené šlechtické šaty a křivě nasazenou černou paruku, která měla zakrýt krátké šedivé vlasy. Očividně se oblékal ve spěchu. Žena vedle něj byla krásná, ale neupravená. Jako by se oblékla a učesala během několika minut, i když jí to obvykle trvalo hodinu, a ještě jí přitom musely pomáhat služebné. Vypadala laskavě. Kate se k ní natahovala a nechápala, proč ji žena nezvedne, když to obvykle dělala.

„Nemáme čas,“ řekl muž. „Pokud se pokusíme utéct společně, budou nás pronásledovat. Musíme se rozdělit.“

„Ale děti—“ začala žena. Aniž by jí to někdo prozradil, věděla Kate, že je to její matka.

„Budou ve větším bezpečí, když nebudou s námi,“ pronesl Katin otec. Obrátil se ke služebné a Kate v ní poznala svoji chůvu. „Musíš je dostat pryč, Anoro. Vezmi je někam do bezpečí. Někam, kde je nikdo nepozná. Najdeme je, až tohle šílenství pomine.“

Pak si Kate všimla Sophie. Ta byla podivně mladá, ale přesto se zdálo, jako by se chtěla hádat. Kate tenhle její pohled znala až příliš dobře.

„Ne,“ pronesla jejich matka. „Musíte jít, obě dvě. Už nemáme čas. Běžte, zlatíčka.“ Někde v domě se ozvala rána. „Běžte.“

Kate se rozběhla. Sophii přitom držela pevně za ruku. Ozvala se další rána, ale Kate se neohlížela. Pokračovala dál, probíhala chodbami, zastavovala se jen, když se musela skrýt před postavami zahalenými ve stínech. Dívky doběhly až k otevřeným oknům vedoucím ven z domu. Ven do temnoty…

Kate zamrkala a probrala se. Ranní světlo jí připadalo nepříjemně jasné. Způsobovalo jí závrať. Pokusila se rozpomenout, co se jí zdálo, snažila se uvědomit si, co přesně se dělo, ale vzpomínky vyprchávaly příliš rychle. Kate nespokojeně zamručela. Věděla, že úprk domem nebyl jen sen. Byla to vzpomínka. Vzpomínka, kterou chtěla Kate poznat co nejlépe.

Alespoň, že se jí podařilo zachytit obličeje rodičů. Udržela je v paměti a snažila se zapamatovat si je co nejlépe. Pomalu se posadila, točila se jí hlava z toho, co právě viděla.

„Pěkně pomalu,“ pronesla Siobhan. „Účinky vody z fontány můžou mít určité dozvuky.“

Seděla na okraji fontány, která teď zase byla v troskách. Nebyla ani zdaleka tak krásná a nová, jako když z ní Siobhan nabírala vodu. Siobhan ale vypadala stále stejně. Dokonce i květiny, které měla zapletené ve vlasech, vypadaly nedotčené. Jako kdyby se Siobhan celou dobu ani nepohnula. Sledovala Kate s nehnutým výrazem, z obličeje se jí nedalo vyčíst, na co myslí. Neproniknutelné stěny, kterými si chránila mysl, byly stále na místě, a tak Kate nepomohlo ani její nadání.

Kate se pokusila vstát už jen proto, aby dokázala ženě, jak je silná. Měla přitom pocit, jako by se zahoupal celý les. Periferně zahlédla mlžný opar kolem stromů, kamenů i všeho ostatního kolem. Kate klopýtla a musela se opřít o jeden z pobořených sloupů, aby neupadla.

„Pokud se ode mne chceš učit, budeš muset začít poslouchat,“ pronesla Siobhan. „Nemůžeš čekat, že se po všech těch změnách svého těla budeš moct jen tak postavit.“

Kate zaťala zuby a čekala, až ji opustí závrať. Netrvalo to dlouho. Soudě dle jejího výrazu, Siobhan překvapilo, jak rychle Kate odstoupila od sloupu.

„To není špatné,“ řekla. „Zvykáš si rychleji, než bych čekala. Jak se cítíš?“

Kate zavrtěla hlavou. „Sama nevím.“

„V tom případě se nad tím zamysli,“ štěkla na ní Siobhan s náznakem podráždění. „Chci studenta, který se dokáže zamyslet nad věcmi kolem. Ne někoho, kdo jen bude reagovat na to, co se děje. Myslím, že ty to můžeš zvládnout. Nebo se snad pletu?“

Kate znovu zavrtěla hlavou. „Řekla bych… že svět vypadá jinak, když se na něj teď podívám.“

„Začínáš ho vnímat takový, jaký je, i s prouděním života,“ pronesla Siobhan. „Zvykneš si. Zkus se projít.“

Kate udělala jeden krok, pak druhý.

„Zvládneš toho víc,“ pronesla Siobhan. „Běž!“

Kate to až nepříjemně připomnělo její sen a uvědomila si, že přemýšlí, kolik toho Siobhan viděla. Řekla, že jsou každá jiná, ale pokud si byly dost podobné na to, aby ji Siobhan učila, možná si byly dost podobné na to, aby jí viděla do snů.

Teď ale nebyl čas nad tím přemýšlet, protože se Kate musela soustředit na běh. Utíkala mezi stromy, nohama se bořila do mechu a bahna, klopýtala o spadané listí a větve. Podle stromů míhajících se kolem si uvědomila, jak rychle se pohybuje.

Kate vyskočila a náhle skákala po nižších větvích jednoho stromu. Bylo to pro ni tak snadné, jako přeskočit z lodi na molo. Kate se zastavila a balancovala na jedné z větví. Měla pocit, jako by cítila každý poryv větru ještě dřív, než jí pohnul a ten ji tak nemohl shodit dolů. Seskočila zpátky na zem a náhle ji napadlo zkusit zvednout větev, kterou by dřív v žádném případě zvednout nemohla. Když ji sevřela, ucítila v dlaních drsnou kůru. Vzápětí zvedla větev nad hlavou, podobně, jako siláci zvedali činky při oslavách v Ashtonu. Pak větev odhodila. Sledovala ji, jak proletěla mezi dvěma stromy a se zapraštěním jí zmizela z dohledu.

Kate slyšela, jak dopadla a na okamžik měla pocit, že slyší všechny zvuky lesa. Slyšela chvění listí ve větru. Slyšela brouky pobíhající v podrostu. Čiřikání ptáků nahoře ve větvích. Slyšela cupitání a znala místo, na kterém se objeví zajíc ještě dřív, než se na něm skutečně objevil. Záplava zvuků na ni na chvíli byla příliš. Kate si musela přitisknout ruce na uši, aby neslyšela kapání rosy z listí a hemžení hmyzu pod kůrou stromů. Pak si vzpomněla, jakým způsobem omezovala vnímání cizích myšlenek a zkusila totéž s okolními zvuky. Fungovalo to.

Vrátila se ke zničené fontáně a viděla, že Siobhan tam pořád čeká. Usmívala se na ni s náznakem hrdosti.

„Co se to se mnou děje?“ zeptala se Kate.

„Jenom to, o co jsi žádala,“ pronesla Siobhan. „Chtěla jsi mít moc porazit své nepřátele.“

„Ale tohle všechno…“ začala Kate. Pravdou bylo, že nikdy nevěřila, že by se toho s ní mohlo dít tolik.

„Magie může nabývat různých forem,“ pronesla Siobhan. „Nebudeš moct své nepřátele proklít, ani je zničit z dálky. Nebudeš na ně moc seslat blesky, ani vyvolat duchy mrtvých. Tohle nech jiným.“

Kate zvedla obočí. „A je vůbec možné něco takového udělat?“

Siobhan pokrčila rameny. „Na tom nesejde. V žilách ti teď koluje moc fontány. Budeš rychlejší a silnější. Tvoje vnímání je ostřejší. Uvidíš věci, které většina lidí vidět neumí. Ve spojení s tvým vlastním nadáním budeš mocná. Naučím tě, jak bojovat v bitvách i jak útočit ze stínů. Budeš smrtící.“

Kate si vždy přála být silná, ale i tak si uvědomila, že ji ta myšlenka trochu děsí. Siobhan jí už řekla, že za to všechno bude muset zaplatit. A čím mocnější by se stala, tím větší cenu by následně mohla zaplatit. V myšlenkách se vrátila ke svému snu a doufala, že to nebylo varování před tím, co ji čeká.

„Něco jsem viděla,“ řekla Kate. „Zdálo se mi o tom, ale měla jsem pocit, že to není jen sen.“

„A jaký jsi měla pocit?“ zeptala se Siobhan.

Kate se už chystala říct, že neví, ale všimla si Siobhanina pohledu a raději si to rozmyslela. „Měla jsem pocit, že je to pravda. Doufám ale, že nebyla. Někdo drancoval Ashton. Všude kolem hořelo. Umíraly stovky lidí.“

Napůl čekala, že se Siobhan při těch slovech rozesměje, nebo v to možná dokonce doufala. Siobhan ale vypadala zamyšleně a napůl přikývla.

„Měla jsem to čekat,“ pronesla žena. „Vše probíhá rychleji, než jsem si myslela. Čas je ale věc, se kterou ani já nic neudělám. Tedy alespoň ne trvale.“