Moc Zbraní

MOC ZBRANÍ

(SÁGA ČARODĚJŮV PRSTEN – KNIHA OSMÁ)

MORGAN RICE

(PŘELOŽIL TOMÁŠ SLAVÍK)

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující prozatím 11 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller, skládající se zatím ze dvou knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

PROMĚNĚNÁ (první kniha ze série Upířích žurnálů), ARÉNA JEDNA - OTROKÁŘI (první kniha z Trilogie přežití), CESTA HRDINY (první kniha ze ságy Čarodějův prsten) a VZESTUP DRAKŮ (první kniha ze série Králové a čarodějové), jsou všechny dostupné zdarma ke stažení!

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

“Zajímavá epická fantasy.”

—Kirkus Reviews

“Máme zde začátek něčeho pozoruhodného.”

--San Francisco Book Review

“Je to nabité akcí …. Riceová skvěle píše a má fascinující předpoklady.”

--Publishers Weekly

“Oduševnělá fantasy ….Jedná se o pouhý začátek toho, co se slibuje stát epickou ságou pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č.2)

OTĚŽE CTI (Kniha č. 3)

ZROZENÍ UDATNOSTI (Kniha č. 4)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENA (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

Poslechněte si sérii ČARODĚJŮV PRSTEN ve formátu audio knihy!

Copyright © 2013 Morgan Rice

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

Obálka Razzomgame v licenci Shutterstock.com.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

“Život a čest, to pro mne jedno jest,

vezme mi život, kdo mi vezme čest.”

--William Shakespeare

Richard II

KAPITOLA PRVNÍ

Gwendolyn se zapřela proti chladnému větru, který ji bičoval, když stála na okraji Kaňonu a chystala se k prvnímu kroku na klenutou lávku, která tvořila Severní přechod. Vratký most se skládal z odřených lan a dřevěných prken, která vypadala, že je jen stěží udrží. Když se Gwen odhodlala k prvnímu kroku, hrůzou se přikrčila.

Sklouzla jí noha, a když se rukou zachytila zábradlí, pomohlo jí to jen málo, zábradlí se houpalo a nebylo téměř k ničemu. Gwen pokleslo srdce, když si uvědomila, že tenhle křehký most je jejich jedinou cestou na severní stranu Kaňonu. Jedinou cestou vedoucí do Zásvětí a k Argonovi. Vzhlédla a spatřila v dálce se rozprostírající Zásvětí, planinu oslepujícího sněhu. Přechod se jí teď zdál ještě zlověstnější.

Přišel náhlý poryv větru a rozkymácel lana tak silně, že se Gwendolyn musela zachytit zábradlí oběma rukama, a poklesla na kolena. Na moment si nebyla jistá, jestli se dokáže udržet, natož pak přes most přejít. Uvědomila si, že to bude mnohem nebezpečnější, než si myslela, a že při tom všichni dají v sázku své životy.

„Má paní?“ ozval se hlas.

Gwen obrátila hlavu a uviděla Aberthola stojícího jen několik stop od ní. Po jeho boku stáli Steffen, Alistair a Krohn. Všichni čekali, až ji budou moci následovat. Všech pět tvořilo skupinu, jakou by nikdo na okraji světa nečekal. Společně se chystali čelit nejisté budoucnosti a možná i smrti.

„Opravdu se musíme pokoušet o přechod přes tohle?“ zeptal se Aberthol.

Gwendolyn se otočila zpět a přejela pohledem přes sníh hnaný bičujícím větrem, otřásla se a pevněji si stáhla kožešiny kolem ramen. V koutku duše rozhodně nechtěla přecházet přes vratký most. Vlastně nechtěla ani podnikat tuhle cestu. Mnohem raději by se vrátila do bezpečí svého domova z dětství, Králova Dvora. Usadit se v jeho útulných prostorách, hledět do ohně a nemyslet na žádné z těch nebezpečí a problémů, které ji obklopovaly od doby, kdy se stala královnou.

Samozřejmě to ale nemohla udělat. Králův Dvůr už neexistoval. Její dětství bylo pryč. A teď byla královnou. Měla dítě, o které se musela postarat, budoucího manžela, který byl někde tam venku, a oba ji potřebovali. Pro Thorgrina by klidně prošla ohněm, pokud by to bylo potřeba. A Gwen cítila, že to skutečně potřebné je. Všichni potřebovali Argona – ne jen ona a Thor, ale celý Prsten. Všichni stáli nejen proti Andronicovi, ale i proti silné magii. Magii tak mocné, že dokázala lapit Thora, a Gwen netušila, jak by s ní bez Argona mohla bojovat.

„Ano,“ odpověděla. „Musíme.“

Pak se připravila k dalšímu kroku, ale tentokrát se k ní přihnal Steffen a zablokoval jí průchod.

„Má paní, prosím dovol mi projít jako prvnímu,“ řekl. „Nevíme, jaké hrůzy nás na mostě čekají.“

Gwendolyn jeho nabídka dojala. Přesto ale zvedla ruku a jemně ho odstrčila.

„Ne,“ řekla. „Já půjdu.“

Dál už neváhala, udělala krok kupředu a pevně při tom svírala lanové zábradlí.

Když vykročila, zasáhl ji do ruky mrazivý pocit, pocit ledu zařezávajícího se do masa. Chladný pocit vystřelující skrz její dlaně a paže. Prudce se nadechla a sama si nebyla jistá, zda se vůbec dokáže udržet.

Přišel další poryv větru a rozkymácel most ze strany na stranu, takže musela sevřít zábradlí ještě pevněji. Mrazivá bolest byla stále silnější. Ze všech sil se snažila udržet rovnováhu, přesto ale cítila, jak jí nohy kloužou po ledem pokrytých prknech. Most se prudce zhoupl do leva a Gwen si byla na moment jistá, že určitě přepadne. Pak se ale most zhoupl zpět opačným směrem.

Gwen padla na kolena. Ušla stěží deset stop a už jí srdce bilo tak, že mohla jen stěží dýchat. Ruce měla tak ztuhlé, že je skoro ani necítila.

Zavřela oči, zhluboka se nadechla a myslela při tom na Thora. Představovala si jeho tvář, každý drobný detail. Obrnila se svojí láskou k němu. Odhodláním ho zachránit. Ať to stojí cokoli.

Ať to stojí cokoli.

Gwendolyn otevřela oči a přiměla se udělat několik kroků kupředu. Pevně svírala zábradlí a tentokrát byla odhodlaná nezastavit za žádnou cenu. Vítr a sníh ji mohly srazit dolů do hlubin Kaňonu. Ale jí to teď bylo jedno. Už nešlo o ni. Šlo o lásku jejího života. Pro něj by dokázala udělat cokoli.

Gwendolyn cítila, jak se most za jejími zády pohnul pod novým zatížením a když se ohlédla, uviděla Steffena, Aberthola, Alistair a Krohna, jak ji následují. Viděla, jak Krohnovi kloužou tlapy na namrzlém povrchu, když ve spěchu prokličkoval kolem ostatních a zastavil se až po jejím boku.

„Nejsem si jistý, jestli to zvládnu,“ vykřikl Aberthol napjatým hlasem po několika nejistých krocích.

Jak stál, celý se třásl napětím a křečovitě svíral zábradlí. Slabý, starý muž, který se stěží dokázal udržet.

„Dokážeš to,“ řekla Alistair. Pak se k němu postavila a ovinula si jeho ruku kolem pasu. „Jsem tu s tebou. Neboj se.“

Když skupina opět vyrazila, pokračovala Alistair s ním a pomáhala mu kupředu. Dál a dál na most. Pěkně krok za krokem.

Gwen musela opět obdivovat Alistaiřino odhodlání tváří v tvář nepřízni osudu. Její klidnou povahu a nebojácnost. Měla schopnost, které Gwendolyn nerozuměla. Gwen nedokázala vysvětlit, proč k ní cítila takovou náklonnost, jakou cítila, ale přesto ji během krátké doby dobře poznala. Brala ji jako sestru. Z její přítomnosti čerpala sílu. A ze Steffenovy také.

Vítr se na chvíli uklidnil a tak toho využili. Brzy se dostali za polovinu mostu, protože dokázali jít rychleji. Gwen si na kluzká prkna zvykala stále víc. Vzdálená strana Kaňonu už byla na dohled, už jen padesát metrů daleko, a Gwendolynino srdce se naplnilo optimismem. Nakonec to snad přece zvládnou.

Přihnal se čerstvý poryv větru, tentokrát silnější než všechny předchozí. Tak silný, že Gwen opět klesla na kolena a musela sevřít zábradlí oběma rukama. Na tom, jestli se udrží, závisel její holý život, protože most se zhoupl téměř kolmo a pak se stejně prudce řítil na opačnou stranu. Cítila, jak prkno pod její nohou povolilo, a vykřikla, když jí v prázdném místě zmizela noha. Zasekla se až po stehno. Snažila se vykroutit, ale nemohla se dostat ven.

Gwendolyn obrátila hlavu a viděla, jak se Aberthol pustil Alistair a začal klouzat přímo k okraji mostu. Alistair zareagovala rychle, napřáhla ruku a zachytila ho za zápěstí těsně před tím, než sklouzl přes okraj.

Alistair se nakláněla přes okraj mostu, pevně se držela a Aberthol se houpal přímo pod ní. Mezi ním a dnem Kaňonu nebylo nic než obrovská prázdnota. Alistair byla celá napjatá a Gwen se modlila, aby lano vydrželo. Cítila se naprosto bezmocně s nohou uvězněnou mezi prkny. Srdce jí divoce bilo, když se snažila vyprostit, aby mohla pomoct těm dvěma.

Most se divoce houpal a Alistair i Aberthol se houpali s ním.

„Pusť mě!“ zaječel Aberthol. „Zachraň se!“

Abertholovi vyklouzla z ruky hůlka a teď se krouživým pohybem řítila přímo do hlubin Kaňonu. Zbývala mu už jen hůl přivázaná na zádech.

„Budeš v pořádku,“ řekla klidně Alistair.

Gwen byla překvapená tím, jak je Alistair klidná a jak si věří.

„Dívej se mi do očí,“ pevným hlasem poručila Abertholovi.

„Cože?“ zaječel Aberthol.

„Dívej se mi do očí,“ přikázala Alistair a v hlase jí zaznívala stále větší síla.

V tónu jejího hlasu bylo něco, co nutilo lidi k poslušnosti, a Aberthol k ní vzhlédl. Jejich oči se setkaly, a když k tomu došlo, začaly Alistaiřiny oči zářit. Jejich záře dopadla na Aberthola a Gwendolyn jen nevěřícně sledovala, jak záře obklopila Aberthola, jak se Alistair zaklonila a jedním trhnutím vytáhla Aberthola zpět nahoru na most.

Aberthol omráčeně ležel na mostě, ztěžka oddechoval a s úžasem hleděl na Alistair. Pak se rychle obrátil a pevně se zachytil lanového zábradlí oběma rukama, ještě předtím, než dorazil další poryv větru.

„Má paní!“ vykřikl Steffen.

Sklonil se ke Gwendolyn, pevně ji sevřel kolem ramen a vší silou trhnul.

Gwen se pomalu začala vysvobozovat z prken, ale když už byla téměř volná, vyklouzla Steffenovi z mrazem zkřehlých prstů a zapadla zpět na stejné místo. Tentokrát ještě hlouběji. Náhle pod ní povolilo další prkno a Gwendolyn vykřikla, když ucítila, že se řítí dolů.

Rychle natáhla ruce a jednou se zachytila lanoví mostu, druhou sevřela Steffenovo zápěstí. Když se houpala ve volném prostoru, připadala si, jako by jí trhali ramena z kloubů. Steffen se také kymácel, nakláněl se příliš daleko přes okraj. Riskoval svůj život jen proto, aby zachránil ten její. Jedinou věcí, která je chránila před pádem do hlubiny, byla praskající lana.

Ozvalo se zavrčení, když Krohn přiskočil a zabořil tesáky do kožešin Gwenina kabátu. Potom ji s kňučením a vrčením začal táhnout vší silou vzhůru.

Pomalu Gwen vytahovali, kousek po kousku, dokud se konečně nedokázala zachytit prken mostu. Pak se přitáhla, a když se konečně vyškrábala zpět na most, zhroutila se vyčerpaně obličejem dolů a ztěžka oddechovala.

Krohn jí znovu a znovu olizoval obličej a ona měla nevýslovnou radost. Byla mu neskonale vděčná, jemu a Steffenovi, který teď ležel vedle ní. Měla ohromnou radost, že žije a že ji zachránili před strašlivou smrtí.

Pak ale uslyšela podivný hlasitý zvuk a cítila, že se celý most zachvěl. Když se ohlédla, krev jí ztuhla v žilách: jedno z lan ukotvujících most ke Kaňonu prasklo.

Celý most se otřásal a Gwen s hrůzou sledovala, že i druhé kotvící lano, které drželo už jen na vlásku, praskalo také.

Všichni vykřikli, když se most oddělil od stěny Kaňonu, a zhoupl se s nimi tak drsně, že Gwen mohla jen stěží dýchat, jak prudce letěli vzduchem. Doslova rychlostí světla se k nim přibližovala vzdálenější stěna Kaňonu.

Gwen vzhlédla, rozmazaně viděla blížící se kamennou stěnu a věděla, že během několika málo chvil je zabije tvrdý dopad. Těla jim rozdrtí náraz, a i kdyby někdo přežil, zřítí se dolů do hlubin země.

„Kameni, ustup! PŘIKAZUJI TI TO!“ zaduněl hlas naplněný starověkou syrovou autoritou, hlas jaký Gwendolyn nikdy neslyšela.

Koutkem oka zahlédla Alistair svírající jednou rukou lano, druhou dlaň měla namířenou na útes, do kterého měli během několika chvil narazit. Alistair na něj nebojácně upírala pohled a z dlaně jí vyzařovalo žluté světlo. Jak se rychle blížili ke stěně Kaňonu, připravovala se Gwendolyn na náraz. To, co se stalo pak, ji ale šokovalo.

Přímo před očima se jí pevná kamenná stěna Kaňonu proměnila ve sníh. Když narazili, necítila Gwendolyn praskání kostí, které očekávala. Místo toho cítila, jak se její tělo noří do stěny lehkého, načechraného sněhu. Byl mrazivý a celou ji pokryl, vnikl jí do očí, nosu i uší, ale nezranil ji.

Žila.

Všichni viseli na laně upevněném k okraji Kaňonu, ponořeni ve sněhové stěně. Gwendolyn ucítila pevný stisk na zápěstí. Alistair. Její ruka byla, navzdory všudypřítomnému mrazivému chladu, podivně teplá. Alistair už nějakým způsobem zachytila i ostatní, včetně Krohna, a brzy je všechny táhla za sebou směrem vzhůru, zatímco ona šplhala po laně, jako by to nic nebylo.

Když se nakonec dostali nahoru, Gwen se zhroutila na pevnou zemi. Konečně na druhé straně Kaňonu. Přesně v okamžiku, kdy ho dosáhli, povolila i lana zbývající na této straně a všechno, co zbylo z mostu, se zřítilo přímo dolů do mlžných hlubin Kaňonu.

Gwendolyn tam ležela, ztěžka oddechovala a byla vděčná, že je zase na pevné zemi. Přemýšlela, co se vlastně zrovna stalo. Zem byla zmrzlá, pokrytá ledem a sněhem, ale přesto to byla pevná zem. Byla pryč z mostu a byla naživu. Zvládli to. Díky Alistair.

Gwendolyn se obrátila a hleděla na Alistair s novým pocitem úžasu i obdivu. Byla více než vděčná, že má Alistair po svém boku. Skutečně jí připadala jako sestra, kterou nikdy neměla, a také předpokládala, že ještě zdaleka neviděli veškerou moc, kterou Alistair skrývá.

Gwen netušila, jestli to zvládnou zpátky na hlavní část Prstenu, až dokončí svůj úkol – tedy pokud ho vůbec někdy dokončí. Pokud dokážou najít Argona. A když hleděla do stěny oslepujícího sněhu před ní, na cestu do Zásvětí, měla znepokojivý pocit, že ty nejtěžší překážky na ně teprve čekají.

KAPITOLA DRUHÁ

Reece stál na Východním přechodu přes Kaňon zapřený o kamenné zábradlí mostu a zděšeně shlížel dolů do propasti. Sotva mohl dýchat. Pořád nemohl uvěřit tomu, co zrovna viděl: Meč Osudu, vražený do balvanu, padající přes okraj, převracející se při pádu do hlubiny a nakonec pohlcený mlhou.

Dlouho čekal, předpokládal, že uslyší náraz, že ucítí pod nohama zadunění, ale k jeho překvapení se žádný zvuk neozval. Opravdu byl Kaňon bezedný? Že by povídačky nelhaly?

Nakonec se Reece odpoutal od zábradlí, klouby na rukou úplně bílé, vydechl a pohlédl na svou věrnou Legii. Všichni tam stáli a čekali. O’Connor, Elden, Conven, Indra, Serna a Krog, také s vyděšenými výrazy v očích. Všech sedm tam stálo, doslova zamrzlých na místě, nikdo z nich nedokázal pochopit to, se se vlastně stalo. Meč Osudu. Legenda, s níž všichni vyrůstali. Nejdůležitější zbraň světa. Majetek králů. A také ta jediná věc, která udržovala zdvižený Štít.

Doslova jim vyklouzl z rukou, spadl do nicoty.

Reece cítil, že zklamal. Cítil, že zklamal nejen Thora, ale celý Prsten. Proč se sem jen nedokázali dostat o několik minut dřív? Jen několik stop a dokázal by ho zachránit.

Reece se otočil a pohlédl na vzdálenou stranu Kaňonu, imperiální stranu, a zachvěl se. Když teď byl Meč pryč, očekával, že Štít zmizí. Očekával, že všechny imperiální jednotky shromážděné na druhé straně se okamžitě zvednou a vyrazí na cestu do Prstenu. Stala se ale podivná věc. Zatímco je sledoval, nikdo z nich nevkročil na most. Nikdo, až na jednoho. Jeden to zkusil a byl zničen.

Z nějakého důvodu byl Štít stále vztyčen. Reece to nechápal.

„Nedává to žádný smysl,“ pronesl Reece k ostatním. „Meč opustil Prsten. Jak může být Štít stále aktivní?“

„Meč neopustil Prsten,“ napadlo O’Connora. „Nepřekročil Kaňon na druhou stranu Prstenu. Spadl přímo dolů. Je zachycený mezi dvěma světy.“

„Co se tedy děje se Štítem, když Meč není ani tady ani tam?“ zeptal se Elden.

Vzájemně na sebe zamyšleně hleděli. Nikdo z nich na tu otázku neznal odpověď. Byla to neznámá situace.

„Nemůžeme jen tak odejít,“ řekl Reece. „Prsten je v bezpečí, pokud je Meč na naší straně, ale nevíme, co se stane, když zůstane Meč tam dole.“

„Dokud ho nemáme v rukách my, nemůžeme vědět, jestli nakonec neskončí na druhé straně,“ souhlasně dodal Elden.

„Je to risk, který si nemůžeme dovolit,“ pronesl Reece. „Závisí na něm osud Prstenu. Nemůžeme se vrátit s prázdnýma rukama. Nesmíme selhat.“

Reece se obrátil k ostatním, už se rozhodl.

„Musíme ho získat,“ shrnul situaci. „Než ho získá někdo jiný.“

„Získat ho?“ zeptal se zděšeně Krog. „Jsi blázen? Jak přesně se to chystáš zařídit?“

Reece se obrátil a zahleděl se na Kroga. Ten mu jeho pohled tvrdě opětoval, vzdorný, jako vždy. Krog se stal opravdovým trnem v Reecově oku. Na každém kroku zpochybňoval jeho rozkazy, na každém rozhodnutí hledal hnidy. Reece s ním začal ztrácet trpělivost.

„Dokážeme to,“ trval na svém Reece, „sestoupíme na dno Kaňonu.“

Ostatní jen zalapali po dechu, Krog si zapřel ruce v bok a zašklebil se.

„Jsi vážně šílený,“ řekl. „Ještě nikdo nikdy nesestoupil na dno Kaňonu.“

„Nikdo neví, jestli vůbec je nějaké dno,“ vmísil se do hovoru Serna. „Víme jen to, že Meč spadl do mlhy, a zatímco se tu bavíme, stále padá.“

„Nesmysly,“ oponoval Reece. „Všechno má nějaké dno, všechno někde končí. Dokonce i moře.“

„No, i pokud by to dno existovalo,“ odsekl Krog, „k čemu je nám to dobré, když je tak hluboko, že ho nevidíme a dokonce ani neslyšíme dopad takového balvanu? Mohlo by trvat dny, než ho dosáhneme – dokonce týdny.“

„Nehledě na to, že to nebude žádná procházka,“ dodal Serna. „Copak jsi neviděl ty srázy?“

Reece se obrátil a prohlédl si srázy, o kterých Serna mluvil. Prastaré kamenné stěny Kaňonu částečně skrývala vířící mlha. Byly hladké, svislé. Věděl, že mají všichni pravdu, nebude to snadné. Ale také věděl, že nemají jinou možnost.

„A bude to ještě horší,“ pronesl Reece. „Stěny jsou kluzké vlhkostí z mlhy. A i kdybychom dosáhli dna, možná se nikdy nedokážeme vrátit zpátky nahoru.“

Všichni ostatní na něj zmateně pohlédli.

„Takže dokonce i ty souhlasíš s tím, že je šílenství se o to pokoušet,“ pronesl Krog.

„Souhlasím, je to šílenství,“ řekl Reece hlasem plným autority a odhodlání. „Ale k šílenství jsme byli zrozeni. Nejsme obyčejní lidé, nejsme obyčejní obyvatelé Prstenu. Jsme zvláštní druh: jsme vojáci. Jsme válečníci. Jsme muži Legie. Složili jsme slib, přísahali jsme. Přísahali jsme, že se nikdy neodchýlíme z cesty jen proto, že bude příliš složitá nebo nebezpečná. Nikdy nezaváhat, i když při našem úsilí můžeme přijít k úhoně. Skrývat se a schovávat je pro slabochy – ne pro nás. Právě to z nás činí válečníky. To je samotná podstata chrabrosti: konat věci, které jsou větší než my sami. Konat vznešené věci, i když se zdají nemožné. Konec konců, není to výsledek, který je něčím chrabrým, ale pokus o něj. Je to větší, než jsme my. Tohle je to, co jsme.“

Nastalo těžké ticho, jen vítr se proháněl kolem, zatímco všichni mlčky zpracovávali jeho dlouhý proslov.

Konečně udělala Indra krok kupředu.

„Jsem s Reecem,“ řekla.

„Stejně tak i já,“ dodal Elden a vykročil kupředu.

„I já,“ přidal se O’Connor a postavil se Reecovi po boku.

Conven tiše přešel na Reecovu stranu, svíral přitom jílec meče, pak se obrátil a pohlédl na ostatní. „Za Thorgrina,“ řekl, „bych klidně šel i na konec světa.“

Reece se cítil nabitý novou energií. Věděl, že má po boku věrné členy Legie, lidi, kteří se mu stali tak blízkými, jako by šlo o vlastní rodinu. Ti, kteří s ním byli i na samotném konci Impéria. Všech pět jich pevně stálo a hledělo na dva nové členy Legie, Kroga a Sernu. Reece uvažoval, zda se k nim ti dva přidají. Pro další ruce se vždy najde nějaké využití, ale pokud by se chtěli obrátit a odejít, nechal by je. Nehodlal je žádat dvakrát.

Krog i Serna stáli na svých místech a hleděli nejistě na ostatní.

„Já jsem žena,“ řekla jim Indra, „dříve jste si z toho dělali legraci. A přesto tu stojím, připravená přijmout výzvu pro válečníky – zatímco vy, i se svými svaly, stojíte tamhle, směšní a vyděšení.“

Serna rozzlobeně zavrčel, odhrnul si dlouhé hnědé vlasy ze širokých přivřených očí a vykročil kupředu.

„Půjdu,“ pronesl, „ale jen kvůli Thorgrinovi.“

Na místě už zůstával jen Krog se vzdorovitým výrazem ve zrudlé tváři.

„Jste zatracení blázni,“ řekl. „Vy všichni.“

Ale i přesto nakonec udělal krok kupředu a přidal se k nim.

Reece se spokojeně obrátil a vedl je k okraji Kaňonu. Už si nemohli dovolit ztrácet čas.

*

Reece se tiskl ke stěně útesu a probojovával si cestu dolů, ostatní viseli několik stop nad ním a všichni se postupně propracovávali níže. Postupovali takto už několik bolestivých hodin. Reecovo srdce bušilo, jak se snažil udržet na místě, prsty zhrublé a znecitlivělé chladem, nohy klouzající po vlhkém kameni. Nepředpokládal, že to bude až takhle náročné. Před sestupem se zahleděl dolů, prohlížel si terén i tvary kamenů a všiml si, že na některých místech klesá stěna přímo svisle dolů, naprosto hladká a bez jakékoli možnosti po ní sešplhat. Na jiných místech byla pokrytá hustým mechem a na dalších pak byla zvlněná, zvětralá, s množstvím děr, záchytů a otvorů, do kterých by se dalo zapřít rukama či nohama. Dokonce na několika místech viděl i římsy, na kterých by se dalo odpočívat.

Samotný sestup se ale ukázal náročnější, než se zpočátku zdál. Mlha jim opakovaně zakrývala výhled, a jak postupně šplhali dolů, bylo stále těžší a těžší najít místa, kde by se mohli zachytit. Nemluvě o tom, že i přes dobu, kterou už strávili sestupem, zůstávalo dno, tedy pokud vůbec existovalo, stále v nedohlednu.

Reece cítil, jak v něm postupně narůstá strach. V hrdle mu vyschlo a jedna jeho část uvažovala, jestli nedělá osudovou chybu.

Neodvažoval se ale ukázat svůj strach ostatním. Thor byl pryč a tak břemeno vůdcovství spočívalo na něm. On byl vůdce, a tak musel jít příkladem. Také mu bylo jasné, že kdyby projevil svoje obavy, ničemu by to neprospělo. Musel zůstat silný a soustředěny. Věděl, že strach by jen zastřel jeho skutečné schopnosti.

Ruce se mu třásly, když se zachytil v dalším otvoru. Sám sobě musel poručit, aby nemyslel na to, co se nachází pod ním, a přemýšlel pouze nad tím, co má před sebou.

Pěkně jeden krok za druhým, říkal si. Cítil se lépe, když uvažoval tímhle způsobem.

Reece našel další otvor a udělal další krůček dolů, pak další a postupně se dostával do toho správného tempa a rytmu.

„POZOR!“ zaječel někdo.

Reece se zapřel a cítil, jak na něj a všude kolem něj pršely drobné kamínky, odrážely se mu od hlavy a ramen. Vzhlédl a uviděl velký kámen, jak se řítí dolů, uhnul jen tak tak, kámen ho těsně minul.

„Promiň!“ zavolal na něj O’Connor. „Uvolněný kámen!“

Reecovi bušilo srdce, když se znovu podíval dolů, ale snažil se zůstat klidný. Umíral touhou vědět, jak dlouhá cesta jim ještě zbývá. Sebral malý kámen, který mu přistál na rameni, hodil ho dolů a sledoval, jak padá.

Sledoval a čekal, jestli uslyší zvuk dopadu.

Nezaslechl ani zašustění.

Jeho temná předtucha byla ještě naléhavější. Stále neměli ani tušení, jak hluboko Kaňon končí. A vzhledem k tomu, že už teď se mu třásly ruce i nohy, nebyl si jistý, jestli sestup zvládnou. Reece polkl, hlavou mu vířily nejrůznější myšlenky, ale i přesto pokračoval v sestupu. Co když měl Krog pravdu? Co když opravdu žádné dno neexistuje? Co když je tohle jen zoufalá sebevražedná mise?

Reece opět sestoupil o několik stop níž, podařilo se mu nabrat rychlost, ale náhle zaslechl zvuk těla klouzajícího po kameni a pak něčí výkřik. Cítil, že se nad ním něco děje, a když vzhlédl, viděl Eldena, jak začíná padat, sklouzával přímo vedle Reece.

Instinktivně napřáhl ruku a podařilo se mu zachytit Eldenovo zápěstí přesně ve chvíli, kdy proklouzával kolem něj. Naštěstí se Reece pevně držel druhou rukou kamenného výstupku a podařilo se mu Eldena udržet. Zachránil ho tak před dlouhým pádem přímo do hlubiny. Elden se houpal nad propastí, nedařilo se mu najít žádnou oporu pro nohy. Byl příliš velký a těžký a Reece cítil, jak ho postupně opouštějí síly.

Objevila se Indra, rychle šplhala dolů, natáhla ruku a zachytila Eldena za druhé zápěstí. Elden se stabilizoval, ale stále se mu nedařilo najít oporu.

„Nemůžu najít žádný záchyt!“ zařval na ně Elden, v jeho hlase byla slyšet panika. Divoce kopal a Reece se bál, že on sám ztratí oporu a oba se zřítí do propasti. Musel rychle něco vymyslet.

Pak si vzpomněl na lano a záchytný hák, který jim O’Connor ukázal ještě před sestupem. Nástroj, kterým zdolávali hradby při obléháních. Pro případ, že by se hodilo, oznámil jim O’Connor.

„O’Connore, tvoje lano!“ zařval Reece. „Hoď ho dolů!“

Reece vzhlédl a sledoval O’Connora, jak odmotává lano z opasku, zaklání se a zaráží hák do praskliny ve stěně. Zarazil ho vší silou, která mu zbývala, několikrát vyzkoušel, jestli pevně drží a pak hodil lano dolů. To se teď kývalo za Reecovými zády.

Bylo na čase. Eldenova kluzká dlaň už vyklouzávala z Reecovy ruky a když začal padat, zachytil se Elden připraveného lana. Reece zadržel dech a modlil se, aby lano vydrželo.

A skutečně, vydrželo. Elden se pomalu přitáhl nahoru, konečně našel dostatečnou oporu pro nohy, postavil se na římsu a těžce oddechoval. Podařilo se mu zase nabýt rovnováhu. Zhluboka vydechl úlevou, stejně tak i Reece. Bylo to opravdu o vlásek.

*

Šplhali a pachtili se stále níž, Reece už ani nevěděl, kolik času uplynulo. Nebe potemnělo a i přes chlad kolem se Reece potil. Zdálo se mu, že každá chvíle, kterou stráví na stěně, by mohla být jeho poslední. Nohy i ruce se mu divoce třásly a v uších mu zněl jen zvuk jeho vlastního dechu. Přemýšlel, jak dlouho ještě vydrží pokračovat v sestupu. Věděl, že pokud brzy nedosáhnou dna, budou muset zastavit a odpočinout si, obzvlášť když přijde noc. Problémem ale bylo, že tu nebylo kde zastavit a odpočívat.