Říše Stínů

KAPITOLA TŘETÍ

Kyra se připravila vstoupit do ohnivého pole. Plameny sahaly do nebe a potom se stejně tak rychle snížily, měly různé barvy, laskaly ji, zatímco kráčela s rozpaženýma rukama. Cítila jejich intenzitu, cítila, jak ji obstupují a objímají ji. Věděla, že jde vstříc smrti, a přesto nemohla jít jinudy.

K neuvěření necítila bolest. Cítila mír. Jako by její život končil.

Rozhlédla se, podívala se skrz plameny a uviděla svou matku, která na ni čekala až na konci, na druhé straně pole. Cítila mír, když konečně věděla, že bude v náručí své matky.

Já jsem zde, Kyro, zavolala. Pojď ke mně.

Kyra se dívala do plamenů a jen matně rozeznávala obličej své matky, byl téměř průhledný, částečně schovaný za tyčící se zdí z plamenů. Kráčela hlouběji mezi praskající plameny, až ji ze všech stran obklopovaly, nebyla schopná zastavit.

Najednou zazněl mocný výkřik, dokonce přehlušil i oheň a ona se podívala vzhůru a byla užaslá, když viděla nebe plné draků. Kroužili a pištěli a zatímco je sledovala, jeden ohromný drak zahřměl a vrhl se přímo po ní.

Kyra cítila, že pro ni jde smrt.

Jak se drak blížil, jeho pařáty se roztáhly, najednou se pod ní propadla zem a Kyra cítila, jak padá, řítí se dolů k zemi, zemi plné plamenů, místa, ze kterého nebude moci uniknout.

Kyra otevřela překvapeně oči, zhluboka dýchala. Podívala se kolem sebe, přemýšlela, kde je, cítila bolest v každičkém kousku svého těla. Cítila bolest v obličeji, její tváře byly nateklé a pulzovalo v nich, těžko se jí dýchalo, byla hlavou v blátě. Uvědomila se, že leží obličejem v blátě, zabořila do něj dlaně a pomalu se odtlačila, otřela si z obličeje bláto a přemýšlela, co se stalo.

Najednou zaznělo burácení a Kyra se podívala vzhůru a pocítila vlnu hrůzy, jak si všimla něčeho na nebi, co bylo velice skutečné. Vzduch byl plný draků všech tvarů, velikostí a barev, všichni kroužili, pištěli, plivali oheň, byli rozlícení. Zatímco je sledovala, jeden se vrhl střemhlav dolů a plivl sloupec ohně až k zemi.

Kyra se ohlédla a podívala se kolem sebe a její srdce zabušilo, když si uvědomila, kde je: v Androsu.

Najednou se rozpomněla. Letěla na Theonovi, spěchala zpět do Androsu, aby zachránila svého otce, když byli na nebi napadeni tímto hejnem draků. Objevili se zničeho nic, pokousali Theona, srazili je dolů k zemi. Kyra si uvědomila, že omdlela.

Nyní se vzbudila do vlny horka, příšerného pištění, v chaotickém hlavním městě, rozhlédla se a viděla, že je hlavní město v plamenech. Všude lidé utíkali o život, křičeli, zatímco na ně padaly vlny ohně jako bouře. Vypadalo to, jako by přišel konec světa.

Kyra slyšela namáhavé dýchání a její srdce zabolelo, když viděla blízko ležet Theona, byl na boku, zraněný, z jeho šupin tekla krev. Oči měl zavřené, jazyk mu visel z tlamy ven a vypadal, že je na pokraji smrti. Uvědomila si, že jediný důvod, proč byli stále naživu, bylo, že ona a Theon byli pod horou suti. Museli padnout na budovu, která se na ně zřítila. Alespoň jim poskytla úkryt mimo pohled draků vysoko nahoře.

Kyra věděla, že musí ona i Theon odtud okamžitě pryč. Neměli moc času, než si jich všimnou.

“Theone!” pobízela ho.

Otočila se a nadzvedla se, tlačená sutí, konečně se jí podařilo odtlačit ohromný kus suti ze zad, čímž se osvobodila. Potom přispěchala k Theonovi a divoce odhazovala kupu suti z něj. Podařilo se jí odtlačit většinu kamení a přesto jak zatlačila na ohromný balvan na jeho zádech, který jej tlačil k zemi, nepodařilo se jí to. Znovu a znovu se s ním snažila hnout, ale ať se snažila jakkoli, nepohnul se.

Kyra přeběhla k Theonově tváři a chtěla ho probudit. Hladila ho po šupinách a on pomalu otevřel oči. Ale pak je zase znovu zavřel, tvrdě s ním zatřásla.

“Vzbuď se!” dožadovala se Kyra. “Potřebuji tě!”

Theon znovu otevřel trochu oči, potom se otočil a podíval se na ni. Když ji poznal, uviděla v jeho očích bolest a zuřivost. Snažil se pohnout, vstát, ale byl příliš slabý; balvan na něj příliš tlačil.

Kyra na balvan zuřivě tlačila, ale pak začala plakat, když si uvědomovala, že s ním nemůže pohnout. Theon byl uvězněn. Zemře zde. A ona také.

Kyra zaslechla zahřmění, podívala se vzhůru a uviděla masivního draka se špičatými zelenými šupinami, který si jich všiml. Divoce zahřměl a potom se vrhl střemhlav přímo na ně.

Nech mě tu.

Zaslechla Kyra hlas, který se ozýval hluboko v jejím nitru. Byl to Theonův hlas.

Schovej se. Jdi daleko odtud. Dokud je ještě čas.

“Ne!” vykřikla, třásla se a odmítala ho opustit.

Jdi, ponoukal ji. Nebo tady oba zemřeme.

“Tak tu oba zemřeme!” vykřikla odhodlaně. Neopustí svého přítele. Nikdy.

Nebe potemnělo a Kyra se podívala nahoru a uviděla, jak se ohromný drak přiblížil s roztaženými drápy. Otevřel tlamu, vycenil řadu ostrých zubů a ona věděla, že to nepřežije. Ale bylo jí to jedno. Neopustí Theona. Smrt si ji vezme. Ale ne zbabělost. Nebojí se smrti.

Jen toho, že by nežila správně.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Duncan s ostatními utíkal ulicemi Androsu, belhal se, snažil se udržet tempo s Aidanem, Motleym a mladou dívkou, Cassandrou, zatímco Aidanův pes, Bílý, ho kousal do pat, aby ho pobídl k rychlejšímu tempu. Za paži ho táhl starý a důvěryhodný vůdce, Anvin, jeho nové páže Septin po jeho boku, které se snažilo ho udržet v běhu, ale sám s tím měl hodně práce. Duncan viděl, jak je jeho přítel zraněný a dotklo se ho, že je v takovém stavu, že riskoval svůj život a cestoval tak daleko, aby ho osvobodil.

Ubohá skupina sprintovala po válkou zničených ulicích Androsu, všude kolem nich panoval chaos, všechno bylo proti jejich přežití. Na jedné straně Duncan cítil úlevu, že je svobodný, byl tak šťastný, že znovu spatřil svého syna, tak vděčný, že je s nimi. A přesto, když si prohlížel nebe, také cítil, že opustil celu žaláře jen proto, aby byl předhozen jisté smrti. Nebe bylo plné kroužících draků, vrhali se dolů, oháněli se po budovách, ničili město, zatímco plivali ohromné sloupy plamenů. Všechny ulice byly plné ohně, blokovaly skupinu v každé zatáčce. Jak byla jedna ulice za druhou ztracena, útěk z hlavního města se zdál být stále méně pravděpodobný.

Bylo jasné, že Motley zná tyto temné uličky dobře, vedl je obratně, zatáčel do jedné uličky za druhou, všude nacházel zkratky, podařilo se mu vyhnout se potulným skupinám pandesianských vojáků, kteří byli největší hrozbou jejich úniku. A přesto Motley, i přes svou vynalézavost, se nemohl vyhnout drakům a jak zatočil do další uličky, ta byla náhle také v plamenech. Všichni se zastavili, obličeje je z toho horka pálili a pak prchali pryč.

Duncan byl upocený, zatímco utíkal zpět, podíval se na Motleyho a nenašel tentokrát žádnou útěchu, Motley se otáčel všemi směry a v jeho obličeji se zobrazila panika.

“Tudy!” řekl konečně Motley.

Otočil se a vedl je další postranní uličkou a oni se sehnuli pod kamennou klenbou těsně předtím, než drak zaplnil místo, kde před chvílí stáli, čerstvou vlnou ohně.

Jak utíkali, Duncana bolelo vidět jeho ohromné město zničené, toto místo, které kdysi miloval a obhajoval. Nemohl si pomoci a cítil, jako by Escalon nikdy nemohl být navrácen do své původní slávy. Že jeho domovina byla navždy zničená.

Zazněl výkřik a Duncan se podíval přes rameno a uviděl tucet pandesianských vojáků, kteří si jich všimli. Hnali za nimi uličkou, blížili se a Duncan věděl, že se s nimi nemohou střetnout – a nemohou jim utéci. Vstup do města byl stále daleko a docházel jim čas.

Najednou zazněl ohromný náraz – a Duncan se podíval nahoru a viděl, jak se drak ohnal po zvonici hradu svými spáry.

“Pozor!” zakřičel.

Vrhl se kupředu a srazil Aidana a ostatní z cesty předtím, než vedle ně dopadly zbytky věže. Za ním přistál s mocným zahřměním ohromný kus kamene, až se zvedla mračna prachu.

Aidan se podíval vzhůru na svého otce, šok a vděčnost v jeho očích, a Duncan pocítil zadostiučinění, protože alespoň zachránil život svému synovi.

Duncan zaslechl tlumené výkřiky, otočil a s vděkem si uvědomil, že suť alespoň blokuje cestu pronásledujícím vojákům.

Utíkali dál, Duncan měl potíže s nimi udržet tempo, jeho slabost a zranění z uvěznění ho užíraly; byl vyhladovělý, pohmožděný, zbitý a každý krok byla ohromná námaha. A přesto se přinutil pokračovat, když už ne kvůli ničemu jinému, tak aby se ujistil, že jeho syn a jeho přátelé přežijí. Nemůže je zradit.

Zatočili v úzké zatáčce a došli na rozcestí uliček. Zastavili se, všichni hleděli na Motleyho.

“Musíme se dostat pryč z tohoto města!” křičela Cassandra na Motleyho, bylo jasné, že je frustrovaná. “A ty ani nemáš ponětí o tom, kam jdeš!”

Motley se podíval doleva, potom doprava, bylo jasné, že je vyveden z míry.

“V této uličce býval nevěstinec,” řekl a podíval se doprava. “Vede na konec města.”

“Nevěstinec?” odsekla Cassandra. “Držíš se v pěkné společnosti.”

“Mě je jedno, v jaké společnosti se držíš,” dodal Anvin, “pokud nás dostaneš odtud.”

“Jen doufejme, že není zablokovaná,” dodal Aidan.

“Jdeme!” vykřikl Duncan.

Motley se znovu rozběhl, zatočil doprava, nebyl fit a lapal po dechu.

Zahnuli a následovali ho, všichni do Motleyho vkládali naději, zatímco utíkal opuštěnými zadními uličkami hlavního města.

Všichni znovu a znovu zatočili a konečně přišli k nízké kamenné klenbě. Všichni se sehnuli, proběhli pod ní a jak se vynořili na druhé straně, Duncanovi se ulevilo, když viděl, jak se před nimi otevřel prostor. Byl nadšený, když v dáli spatřil zadní bránu Androsu a otevřené planiny a poušť za nimi. Přesně za branami stál tucet pandesianských koní, byli přivázáni, byli zřejmě opuštěni svými mrtvými jezdci.

Motley se zakřenil.

“Říkal jsem vám to,” řekl.

Duncan utíkal s ostatními, nabíral na rychlosti, cítil, že se znovu stává tím, kým býval, cítil nový příval naděje – a pak najednou zazněl výkřik, který mu probodl srdce.

Zastavil se a poslouchal.

“Počkat!” zakřičel na ostatní.

Všichni se zastavili a podívali se na něj, jako by byl blázen.

Duncan tam stál a čekal. To snad ne? mohl přísahat, že zaslechl hlas své dcery. Kyry. Nebo se mu to zdálo?

Samozřejmě, že se mu to muselo zdát. Jak by mohla být zde, v Androsu? Byla odtud daleko, na druhé straně Escalonu, ve Věži Ur, v bezpečí.

Ale nemohl se přes to přenést a jen tak odejít poté, co to zaslechl.

Stál tam jako zmrazený, čekal – a potom to znovu uslyšel. Vstaly mu chlupy na těle. Tentokrát si byl jistý. Byla to Kyra.

“Kyro!” řekl nahlas s dokořán otevřenýma očima.

Bez přemýšlení se otočil zády k ostatním, otočil se zády k východu a utíkal zpět do hořícího města.

“Kam jdeš!?” zakřičel za ním Motley.

“Je tam Kyra!” vykřikl za běhu. “A je v nebezpečí!”

“Zbláznil ses?” řekl Motley, přispěchal a chytil ho za rameno. “Běžíš vstříc jisté smrti!”

Ale Duncan byl odhodlaný, odstrčil Motleyho ruku a pokračoval v běhu.

“Jistá smrt,” odpověděl, “by byla otočit se zády k dceři, kterou miluji.”

Duncan se nezastavil, zahnul sám do uličky, sprintoval zpět vstříc smrti, do hořícího města. Věděl, že to znamená jistou smrt. A nedbal na to. Pokud jen znovu spatří Kyru.

Kyro, pomyslel si. Počkej na mě.

KAPITOLA PÁTÁ

Nejsvatější a Nejvyšší Ra seděl v hlavním městě na svém zlatém trůnu, uprostřed Androsu, hleděl dolů na síň plnou svých generálů, otroků a žadatelů, a třel si dlaně o područky trůnu, hořel nespokojeností. Věděl, že se má cítit vítězně, nasycen, poté, čeho všeho dosáhl. Nakonec Escalon byl ve světě poslední brzdou svobody, posledním místem v jeho říši, které nebylo úplně v podmanění a posledních několik dnů se mu podařilo vést své jednotky jednou z jeho největších drtivých porážek všech dob. Zavřel oči a usmál se, vychutnával si ten obraz, kdy nerušeně proběhl Jižní Bránou, srovnal se zemí všechna města v jižním Escalonu, zuřivě se hnal na sever až do hlavního města. Usmíval se, zatímco myslel na to, že tato země, jednou tak štědrá, byla nyní jen ohromným hrobem.

Věděl, že na jihu si Escalon nevede o nic lépe. Jeho flotile se podařilo zaplavit velké město Ur, které nyní nebylo nic než vzpomínka. Na východním pobřeží jeho flotily převzaly pod svou vládu Moře Slz a zničily všechna přístavní města podél pobřeží, počínaje Esephusem. Ani centimetr Escalonu neunikl jeho moci.

A co bylo nejvýznamnější, escalonský vzdorovitý vůdce, který toto všechno započal, Duncan, ležel v žaláři jako vězeň patřící Ra. A vskutku, jak se Ra rozhlédl a sledoval skrz okno východ slunce, chtělo se mu smát se vzrušením nad tou myšlenkou, že osobně povede Duncana na šibenici. Osobně zatáhne za provaz a bude se dívat, jak umírá. Při té myšlence se usmál. Dnes bude krásný den.

Raovo vítězství bylo na všech frontách kompletní – a přesto se stále necítil nasycen. Ra tam seděl, hleděl sám do sebe, snažil se pochopit svůj pocit neuspokojení. Měl vše, co si přál. Co ho hryzalo?

Ra se nikdy necítil nasycen, v žádné ze svých kampaní a za celý svůj život. Vždy bylo něco, co v něm hořelo, touha dosáhnout víc a víc. A dokonce i nyní to cítil. Co dalšího mohl udělat, aby naplnil svou touhu? přemýšlel. Aby své vítězství zcela naplnil?

Pomalu ho napadl plán. Mohl zabít každého muže, ženu a dítě, kteří v Escalonu ještě zbyli. Mohl znásilnit ženy a nejprve umučit muže. Zeširoka se usmál. Ano, to by pomohlo. Vlastně může začít hned teď.

Ra se podíval doů na své poradce, stovky svých nejlepších mužů, všichni před ním klečeli se svěšenýma hlavama, nikdo si nedovolil podívat se mu do očí. Všichni se dívali bez hlesu na zem, tak jak měli. Nakonec měli štěstí, protože byli v přítomnosti boha, jakým byl on sám.

Ra si odkašlal.

“Přiveďte mi okamžitě deset nejkrásnějších žen, které zbyly v zemi Escalonu,” přikázal, jeho hluboký hlas se rozduněl sálem.

Jeden z jeho služebných se uklonil, až se hlavou dotkl mramorové podlahy.

“Ano, můj pane!” řekl, když se otočil a utíkal pryč.

A jak služebný došel ke dveřím, ty se rozletěly, protože jiný služebný zběsile vběhl do sálu, utíkal přímo k trůnu Ra. Všichni ostatní v místnosti zalapali po dechu, zhrozeni tou urážkou. Nikdo si nedovolil do místnosti ani vstoupit, natož přiblížit se k Ra bez oficiálního pozvání. Udělat to znamenalo jistou smrt.

Služebný se vrhl obličejem na zem a Ra se na něj znechuceně podíval.

“Zabijte ho,” nařídil.

Několik jeho vojáků okamžitě přispěchalo a muže uchopilo. Táhli ho pryč, on se oháněl a křičel: “Počkejte můj úžasný Lode! Přinesl jsem urgentní zprávy – zprávy, které musíte okamžitě slyšet!”

Ra nechal toho muže, ať je odtažen pryč, nezáleželo mu na zprávách. Muž se celou cestu oháněl až konečně, když došli k východu a dveře se chystaly zavřít, zakřičel:

“Duncan utekl!”

Ra pocítil šok, najednou pozvedl svou pravou dlaň. Jeho muži se zastavili a drželi zvěsta u dveří.

Mračící se Ra pomalu zpracoval tu zprávu. Postavil se a zhluboka se nadechl. Sešel po slonovinových schodech, jeden po druhém, jeho zlaté boty duněly, zatímco přešel celý sál. Místnost byla potichu, plná napětí, až se konečně zastavil přímo před poslem. S každým krokem, který udělal, Ra cítil, jak v něm stoupá zlost.

“Řekni mi to znovu,” nařídil Ra temným a hrozivým hlasem.

Posel se zatřásl.

“Je mi to moc líto, můj velký a svatý Nejvyšší Lorde,” řekl třesoucím se hlasem, “ale Duncan uprchl. Někdo ho dostal ven z žaláře. Naši muži ho pronásledují hlavním městem, zatímco spolu hovoříme!”

Ra cítil, jak zrudl, cítil, jak v něm hoří oheň. Zaťal pěsti. To nedovolí. Nedovolí, aby byl okraden o svou poslední příležitost k uspokojení.

“Děkuji ti, že jsi mi přinesl tyto zprávy,” řekl Ra.

Ra se usmál a na okamžik posel vypadal uvolněně a dokonce se také začal usmívat a naparovat se pýchou.

Ra ho odměnil. Přistoupil blíže a pomalu mu dal ruce kolem krku a potom mačkal a mačkal. Muži se vypoulily oči v hlavě, pak se natáhl a chytil Ra za zápěstí – ale nebyl schopen jeho ruce odtáhnout. Ra věděl, že se mu to nepodaří. Nakonec to byl pouhý člověk a Ra byl velký a svatý Ra, Muž, Který Byl Bohem.

Muž zkolaboval na podlahu a byl mrtev. A přesto Ra necítil o nic víc uspokojení.

“Muži!” zahřměl Ra.

Jeho vůdci byli na pozoru a hleděli na něj ve strachu.

“Zablokujte každý východ z města! Vyšlete každého vojáka, kterého máte, aby našel toho Duncana. A zatímco v tom budete, zabijte do posledního všechny muže, ženy a děti v městě Escalonu. BĚŽTE!”

“Ano, Nejvyšší Lorde!” odpověděli muži jako jeden.

Všichni se hnali ven z místnosti, zakovávali jeden přes druhého, všichni spěchali, aby splnili přání svého vůdce dříve, než ti druzí.

Ra se otočil, zuřil, zhluboka se nadechl, zatímco přešel nyní prázdný sál. Vyšel na široký balkón, který vyhlížel na město.

Ra vyšel ven a pocítil čerstvý vzduch, zatímco si prohlížel chaotické město pod sebou. Jeho vojáci, k jeho příjemnému překvapení, zabírali většinu města. Přemýšlel, kde by Duncan mohl být. Obdivoval ho, to musel přiznat; možná v něm dokonce viděl i něco ze sebe. Duncan ale uvidí, co znamená nazlobit mocného Ra. Naučí se vděčně přijmout smrt. Naučí se podrobit se, stejně jako zbytek světa.

Rozezněly se výkřiky a Ra pohlédl dolů a viděl, jak jeho muži pozvedli meče a kopí a bodali nic nečekající muže a ženy a děti do zad. Podle jeho příkazu, ulicemi začala téci krev. Ra si povzdechl, do jisté míry v tom nacházel uspokojení. Všichni Escalonité se poučí. Bylo to stejné všude kam šel, v každé zemi, kterou dobyl. Zaplatí za hříchy svého vůdce.

Zazněl náhlý hluk, který přehlušil ostatní výkřiky tam dole a vyrušil Ra z jeho zasnění se. Nerozuměl tomu, co to je, nebo proč ho to tak vyrušilo. Bylo to hluboké zahřmění, něco jako hrom.

A jak přemýšlel, jestli to skutečně zaslechl, ozvalo se to znovu, tentokrát hlasitěji, a on si uvědomil, že to nepochází ze země – ale z nebe.

Ra pohlédl zmateně vzhůru, díval se mezi mračna a přemýšlel. Ten zvuk zazněl znovu a znovu a on věděl, že to není hrom. Bylo to něco hrozivějšího.

Jak si prohlédl valící se šedá mračna, Ra najednou spatřil něco, co nikdy nezapomene. Zamrkal, nebyl si jistý, jestli se mu to zdá. Ale i když několikrát odvrátil pohled, bylo to tam stále.

Draci. Celé hejno.

Snesli se na Escalon s roztaženými drápy a křídly a plivali oheň. A letěli přímo na něj.

Ještě předtím, než mu to došlo, stovky jeho vojáků pod ním začaly hořet ohněm z dračího dechu, křičeli, byli chyceni ve sloupech ohně. Stovky dalších naříkaly, jak je draci roztrhali na kousky.

Jak tam stál, otupělý panikou a nevěřící, zaměřil se na něj ohromný drak. Zamířil na jeho balkón, roztáhl drápy a vrhl se střemhlav.

Za okamžik rozsekl kámen vejpůl a jen tak tak ho minul, protože se skrčil. Ra zpanikařil, pocítil, jak se mu kámen uvolnil pod nohama.

Za okamžik cítil, jak padá, oháněl se, křičel a padal k zemi. Myslel si, že je nedotknutelný a že znamená víc, než všichni ostatní.

A přesto si ho smrt našla

KAPITOLA ŠESTÁ

Kyle se ohnal holí vší svou silou, vrávoral vyčerpáním, zatímco zasáhl oba pandesianské vojáky a skřítky, kteří se k němu blížili ze všech stran. Skolil muže a skřítky nalevo i napravo, zatímco se jejich meče a halapartny odrazily od jeho hole, všude létaly jiskry. Přestože nad nimi vítězil, cítil hluboko v ramenou bolest. Bojoval s nimi už celé hodiny a nyní byl obklopen ze všech stran a věděl, že je jeho situace bezvýchodná.

Nejprve Pandesiané a skřítci bojovali jeden s druhým a nechali mu prostor na to, aby bojoval, s kým chtěl, ale pak když uviděli Kyla, který kolem sebe všechny skolil, uvědomili si, že je v jejich zájmu, aby se proti němu spojili. Na okamžik se Pandesiané a skřítci přestali snažit zabíjet jeden druhého a místo toho se všichni zaměřili na to, zabít jeho.

Jak se Kyle napřáhl a odrazil tři skřítky, Pandesianovi se podařilo vloudit se za něj a udeřit svým mečem Kyla do břicha. Kyle vykřikl, zmocněn bolestí, zatočil se, aby se vyhnul nejhoršímu, ale už krvácel. Než se mohl vykrýt, tak skřítek zároveň pozvedl hůl a udeřil Kyla do ramene, vyrazil mu hůl z ruky a on padl na všechny čtyři.

Kyle tam klečel, bolest mu střílela vzhůru do ramene, pulzovalo mu v něm, jak se snažil chytit dech. Ještě předtím, než se mohl dát dohromady, další skřítek přispěchal vpřed a kopl ho do obličeje, až padl na záda.

Potom přistoupil Pandesian s dlouhým kopím, které oběma rukama pozvedl vysoko a ohnal se s ním po Kylově hlavě.

Kyle nebyl připraven zemřít, odkutálel se a kopí se zabodlo do země jen několik centimetrů od jeho obličeje. Valil se dál stranou, postavil se na nohy a jak na něj zaútočili dva skřítci, uchopil ze země meč, zatočil se a oba je probodl.

Jak se k němu přihnali další, Kyle rychle uchopil svou hůl a všechny je odrazil, bojoval jako zvíře zahnané do kouta, zatímco se kolem něj vytvořil kruh. On tam stál, zhluboka dýchal, ze rtu mu kapala krev, zatímco se kolem něj shromáždili jeho soupeři, všichni přistupovali blíž, měli v očích krev.

Bolest v jeho břiše a rameni byla neúnosná, Kyle se snažil ji nevnímat, snažil se soustředit, jak tam stál. Čelil nevyhnutelné smrti, to věděl, a našel útěchu pouze v tom, že zachránil Kyru. To mu to všechno vynahradilo a za to byl ochoten zaplatit.

Pohlédl na horizont a našel útěchu v tom, že se jí od tohoto podařilo utéct a odjela zpět do Androsu. Přemýšlel, jestli je v bezpečí a modlil se za to, aby byla.

Kyle bojoval na výbornou, bojoval celé hodiny, jeden muž proti oběma armádám a zabil jich tisíce. Ale věděl, že nyní už je příliš slabý na to, aby pokračoval. Bylo jich prostě příliš mnoho a zdálo se, že jejich počet nebere konce. Ocitl se uprostřed války, do země ze severu proudili skřítci, zatímco Pandesiané přicházeli z Jihu a už s nimi oběma nemohl bojovat dál.

Kyle pocítil v žebrech náhle bolest, jak k němu zezadu přispěchal skřítek a bodl ho do zad rukojetí své sekery. Kyle se otočil se svou holí a udeřil skřítka do krku a skolil ho – ale v ten samý okamžik přistoupili dva pandesianští vojáci a udeřili ho svými štíty. Bolest v jeho hlavě byla až příliš a Kyle padl k zemi a tentokrát věděl, že nadobro. Byl příliš slabý na to, aby znovu vstal.

Kyle zavřel oči a v mysli mu proletěla vzpomínka na jeho život. Uviděl všechny Hlídače, lidi, kterým po staletí sloužil, uviděl všechny lidi, které znal a miloval. A ze všech nejvíce Kyřin obličej. Jediná věc, které litoval, byla, že už ji neuvidí předtím, než zemře.

Kyle pohlédl vzhůru, zatímco k němu přistoupili tři ohavní skřítkové a pozvedli své halapartny. Věděl, že už to přišlo.

A jak se s nimi přiblížili, jeho vnímání zesílilo. Byl schopen slyšet zvuk větru; skutečně cítit svěží, chladný vzduch. Poprvé za staletí se cítil skutečně naživu přemýšlel, proč nikdy nebyl schopen skutečně ocenit život až do momentu, než je téměř mrtev.

Jak Kyle zavřel oči a připravil se na to přijmout smrt, najednou zahřměl výkřik. Vyrušilo ho to z jeho snění. Zamrkal a pohlédl vzhůru a spatřil něco, co se vynořilo mezi oblaky. Nejprve si Kyle myslel, že to jsou andělé, kteří přichází pro jeho mrtvé tělo.

Ale poté viděl, jak skřítci nad ním ztuhli sami zmatením, všichni si prohlíželi nebe – a Kyle věděl, že to je skutečné. Bylo to něco jiného.

A poté, jak z toho kousek zahlédl, se mu zastavilo srdce.

Draci.

Kroužilo tam hejno draků, rozzlobeně se vrhali střemhlav dolů a plivali oheň. Rychle se přiblížili s roztaženými drápy a plivali své plameny a bez varování najednou zabili stovky vojáků a skřítků. Vlna ohně se přivalila a rozšířila a za okamžik skřítci, kteří stáli nad Kylem, byli spálení na popel. Kyle, když viděl, jak se blíží plameny, uchopil ohromný měděný štít, který byl vedle něj a schoval se za ním, stočil se do klubíčka. Horko bylo intenzivní, jak se od něj odvalily plameny, málem mu popálily ruce, ale on vydržel. Mrtví skřítkové a vojáci na něm přistáli, jejich brnění ho dále chránilo, zatímco přišla další vlna plamenů, tato byla ještě silnější. Co bylo ironické bylo, že tito skřítkové a Pandesiané ho nyní před smrtí chránili.

Vydržel to, potil se, téměř neschopen vydržet to horko, zatímco se draci znovu a znovu vrhali střemhlav. Nebyl schopen to už déle vydržet a omdlel, modlil se vší svou silou, aby neshořel zaživa.