Říše Stínů

Ř Í Š E S T Í N Ů

(KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ— KNIHA Č. 5)

MORGAN RICE

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující prozatím 11 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller, skládající se prozatím ze 2 knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, obsahující šest knih. Autorčiny knihy jsou dostupné v audio i tištěné verzi a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com , kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Ohlasy na tvorbu Morgan Rice

“Pokud jste si mysleli, že po skončení ságy ČARODĚJOVA PRSTENU již není pro co žít, pak jste na omylu. V knize VZESTUP DRAKŮ Morgan Rice přichází s příslibem další vynikající série, kde nám umožňuje ponořit se do fantazie o skřítcích a dracích, chrabrosti, cti, kuráže, kouzla a víry ve vlastní osud. Morgan se znovu podařilo vykreslit silné postavy, které nás nutí je povzbuzovat na každé stránce….Dílo najde své místo v knihovnách všech příznivců dobře psané fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews

Roberto Mattos

“ Kniha VZESTUP DRAKŮ je úspěchem – hned od samotného začátku.... Je to mimořádná fantasy...a začíná, jak se očekává, bojem hlavního hrdiny, který hladce vpluje mezi širší okruh rytířů, draků, kouzlo a nestvůry, a také do svého osudu....Najdeme zde všechny požitky bujné fantasy, od vojáků a bitev, až k rozporu se sobě samými....Doporučená volba pro každého, kdo si umí vychutnat epické fantasy dílo, které je plné silných a věrohodných dospívajících hrdinů.”

--Midwest Book Review

D. Donovan, eBook Reviewer

“Dění nabité fantasií, které dozajista potěší příznivce předešlých románů Morgan Rice, a také nadšence tvorby, jakou je například CYKLUS DĚDICTVÍ od Christophera Paolini.... Příznivci fikce pro mladistvé budou doslova pohlceni tímto nejnovějším dílem autorky a budou prahnout po další tvorbě.”

--The Wanderer, A Literary Journal (o knize Vzestup draků)

“Čtivá fantasy, která spřádá mysteriózní elementy s intrikami a tvoří tak jedinečný příběh. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti….Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné….A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review (D. Donovan, eBook Reviewer)

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

“V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Rice představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi….Vypravěčský styl Morgan Rice je bohatý a příběh poutavý.”

--Publishers Weekly

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č.2)

TÍHA CTI (Kniha č.3)

FALEŠNÁ CHRABROST (Kniha č.4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č.5)

NOC ODVÁŽNÝCH (Kniha č.6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENA (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

Poslechněte si sérii KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ v audio formátu!

Přejete si získat knihy zdarma?

Přidejte se do seznamu kontaktů autorky Morgan Rice a zdarma obdržíte 4 knihy, 3 mapy, 1 aplikaci, 1 hru, 1 grafický román a další akční bonusy! Přidejte se do seznamu na web stránkách: www.morganricebooks.com

Copyright © 2015 by Morgan Rice

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu vynaložila.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná.

Obrázek na přebalu Copyright Algol, použit s licencí Shutterstock.com.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

“Život není nic, než pohybující se stín, ubohý herec,

Který si přechází a trápí se hodinu za hodinou na pódiu,

A pak o něm není ani slechu.”

--William Shakespeare, Macbeth

KAPITOLA PRVNÍ

Kapitán Královské stráže stál na hlídací věži a hleděl dolů na stovky Hlídačů pod ním, všechny ty mladé vojáky, kteří strážili Plameny pod jeho bystrým dohledem a roztrpčeně si povzdechl. Muž, který je hoden toho vést vojenskou jednotku, kapitán, měl pocit, že je to pro něj každodenní urážkou být nasazený zde, na nejzazším konci Escalonu, dohlížet na neukázněnou skupinu kriminálníků, které nazývali vojáky. Toto nebyli vojáci – byli to otroci, kriminálníci, chlapci, staří muži, nechtěná společnost, všichni byli naverbováni, aby sledovali zeď z plamenů, která se za tisíc let nezměnila. Byla to jen velebnější věznice a on si zasloužil něco lepšího. Zasloužil si být kdekoli jinde, jen ne nasazený zde, aby hlídal královské brány Androsu.

Kapitán se, bez většího zájmu, podíval na další odehrávající se rvačku, dnes již třetí. Tato se zdála být mezi dvěma přerostlými chlapci, kteří bojovali o kus chleba. Dav křičících chlapců se kolem nich rychle shromáždil a povzbuzoval je. Na nic jiného se zde nedalo dívat. Byli tak znudění, stáli a hleděli na Plameny den za dnem, všichni byli zoufalí po krvi – a on je nechal, ať se baví. Když jeden druhého zabijí, o to lépe – budou mít o dva chlapce, na které musí dohlížet, méně.

Zazněl výkřik, jak jeden z chlapců přelstil druhého, do srdce mu zabodl dýku. Chlapec zhadrovatěl, zatímco ostatní nad jeho smrtí skandovali, a potom rychle prohledali jeho tělo, jestli něco nenajdou. Byla to alespoň milostně rychlá smrt, mnohem lepší, než ta pomalá, které zde budou čelit všichni ostatní. Vítěz vystoupil kupředu, ostatní odtlačil stranou, natáhl se a vzal z kapsy mrtvého muže kousek chleba, nacpal si ho zpět do své kapsy.

Byl to jen další den u Plamenů a kapitán hořel pokořením. Toto si nezasloužil. Udělal jedinou chybu, jednou neuposlechl přímého rozkazu a za trest byl poslán sem. Bylo to nefér. Co by dal za to, aby to mohl vrátit zpět a změnit ten jediný okamžik v jeho minulosti. Pomyslel si, že život byl příliš nesnadný, příliš absolutní, příliš krutý.

Kapitán se odevzdal svému osudu, otočil se a hleděl na Plameny. Něco bylo na jejich neustálém práskání, dokonce i po všech těch letech to stále shledával přitažlivým a hypnotickým. Bylo to jako hledět do tváře samotnému Bohu. Jak se ztratil v záři, začal přemýšlet o samotné podstatě života. Vše se zdálo být tak bezvýznamné. Jeho role zde – role všech těch chlapců tady – všechno se to zdálo být bezvýznamné. Plameny se tyčily tisíce let a nikdy neustanou a zatímco budou hořet, národ skřítků se přes ně nikdy nedostane. Marda by stejně tak mohla být za mořem. Kdyby bylo po něm, vybral by si nejlepší z těchto chlapců a umístil by je jinde v Escalonu, podél pobřeží, kde je skutečně potřebují, a všechny ostatní kriminálníky mezi nimi by zabil.

Kapitán ztratil pojem o čase, ostatně stejně jako vždycky, ztratil se v záři Plamenů a až na sklonku dne pozorně zamrkal. Všiml si něčeho, co nemohl zpracovat, promnul si oči, věřil, že se mu to jenom zdá. A přesto jak se díval, pomalu si uvědomil, že se mu to nezdá. Svět se mu začal měnit před očima.

Všudypřítomné praskání, za kterého žil každičký okamžik od té doby, co sem přijel, se pomalu utišilo. Horko, které sálalo z Plamenů, najednou zmizelo, až ucítil chlad, skutečný chlad a to poprvé od doby, kdy sem přišel. A potom, zatímco se díval, sloupec jasně rudých a oranžových plamenů, které ho pálily do očí, které ozařovaly den i noc, byly ty tam.

Zmizely.

Kapitán si znovu přemýšlivě promnul oči. Zdálo se mu to? Zatímco se díval Plameny se před ním snižovaly až k zemi, jako závěs, který byl spuštěn. A za vteřinu už tam nebylo vůbec nic.

Nic.

Kapitán přestal dýchat, začala v něm stoupat panika a pochyby. Ocitl se, jak se poprvé diva na druhou stranu: na Mardu. Měl jasný a nezakrytý výhled. Byla to země plná černa – černota, holé hory, černé, rozeklaté skály, černá země, smrt, černé stromy. Byla to země, jakou nikdy neměl spatřit. Země, kterou neměl spatřit nikdo v Escalonu.

Rozlehlo se udivené ticho, jak chlapci dole poprvé přestali mezi sebou bojovat. Všichni šokovaně ztuhli, otočili se a lapali po dechu. Zeď z plamenů byla pryč a na druhé straně stála, a hladově si je prohlížela, armáda skřítků, zaplnila zemi, zaplnila horizont.

Národ.

Kapitána zabolelo u srdce. Jen stopu vzdálený stál národ nejodpornějších bestií, jaké kdy spatřil, přerostlých, groteskních, znetvořených, všechny třímaly ohromné halapartny a všechny nedočkavě čekaly na svůj okamžik. Milióny jich hleděly a zdály se být stejně udiveny, protože jim docházelo, že je nyní od Escalonu nic nedělí.

Oba národy tam stály, jeden proti druhému, dívaly se na sebe, skřítkové zářili vítězstvím a lidé panikou. Nakonec tam stálo jen několik stovek lidí proti miliónu skřítků.

Ticho přerušil křik. Zazněl na straně skřítků, pokřik vítězství, následován ohromným zahřměním, jak skřítci zaútočili. Buráceli jako stádo buvolů, pozvedli své halapartny a usekli hlavy zpanikařených chlapců, kteří nepobrali ani dost odvahy na to, aby utíkali. Byla to vlna smrti, vlna destrukce.

Kapitán tam stál sám na své věži, příliš zhrozený na to, aby něco udělal, nebo dokonce tasil svůj meč, zatímco se k němu hnali skřítkové. Za okamžik se ocitl, jak padá, když ho rozzuřený dav svrhl z věže. Cítil, jak spadl skřítkům do náruče a vykřikl, když ho uchopili svými drápy a roztrhali ho na kousky.

A jak tam ležel a umíral, věděl, co přišlo na Escalon, poslední myšlenka, která ho napadla byla: chlapec, který byl ubodán, který umřel za kousek chleba, měl z nich největší štěstí.

KAPITOLA DRUHÁ

Dierdra cítila, jak jsou její plíce drceny, zatímco se motala, hlava nehlava, hluboko pod vodou, zoufalá po vzduchu. Snažila se zorientovat, ale nebyla toho schopná, znovu a znovu byla pohazována masivními vlnami, svět se jí otočil vzhůru nohama. Chtěla se nadechnout, její tělo křičelo po kyslíku, a přesto věděla, že když se o to pokusí, jistě zemře.

Zavřela oči a plakala, její slzy se spojily s vodou v jedno, přemýšlela, jestli toto peklo někdy skončí. Její jediná útěcha byla myšlenka na Marca. Viděla ho u sebe, motal se ve vodě, cítila, jak jí drží ruku a otočila se a hledala ho. A přesto, když se dívala, nic neviděla, nic než černotu a zpěněné vlny, které ji táhly dolů. Předpokládala, že Marco už je dávno mrtev.

Dierdra chtěla brečet a přesto jí bolest vzala z její mysli všechny myšlenky sebelítosti a nutila ji myslet pouze na její přežití. A když si myslela, že vlna už nemůže být silnější, hodila s ní k zemi, znovu a znovu, tlačila ji dolů takovou silou, že cítila, jako by celá váha světa byla na ní. Věděla, že nepřežije.

Jak ironické, pomyslela si, zemřít zde, v jejím domovském městě, rozdrcena přívalovou vlnou, vytvořenou kanóny Pandesianů. Raději by zemřela jinak. Myslela si, že by zvládla téměř jakoukoli formu smrti – kromě utopení se. Nemohla pojmout tuto příšernou bolest, jak sebou mávala, nebyla schopná otevřít ústa a naposledy se nadechnout vzduchu, po kterém toužila každičká část jejího těla.

Cítila, jak slábne, poddávala se bolesti – a potom, když cítila, že se jí oči zavírají, když věděla, že už to nemůže vydržet, najednou cítila, jak se otočila, rychle se zatočila směrem vzhůru a vlna ji vytlačila stejnou silou, jakou ji předtím drtila. Vyhodila ji vzhůru jako katapult, hnala se k hladině, už viděla sluneční svit, ten tlak potlačil její slzy.

A k jejímu překvapení byla za okamžik na hladině. Zalapala po dechu, vdechovala mocně, byla vděčná za svůj život jako nikdy předtím. Lapala po dechu, nasávala vzduch a za okamžik byla, ke svému zhrození, znovu vtažena pod vodu. Ale tentokrát měla dost kyslíku, aby přežila o chvilku déle, a tentokrát ji voda nezatlačila až tak hluboko.

Brzy se dostala znovu nahoru, vynořila se, znovu se nadechla předtím, než byla opět vtažena dolů. Pokaždé to bylo jiné, vlna slábla a jak se znovu vynořila, cítila, že vlna dosáhla konce města a mizela.

Dierdra se brzy ocitla za městem, za všemi velkými budovami, všechny byly nyní pod vodou. Byla vtažena znovu pod vodu, ale dost pomalu na to, aby mohla ještě otevřít pod vodou oči a pod hladinou viděla všechny ohromné budovy, které se kdysi tyčily do výšky. Viděla množství těl, která kolem ní proplavala jako ryby, těla, jejichž posmrtné výrazy se již snažila vytlačit z mysli.

Nakonec, nevěděla kolik času uplynulo, se Dierdra vynořila a tentokrát už navždy. Byla dost silná na to, aby bojovala s poslední slabou vlnou, která se ji snažila znovu vtáhnout dolů a s posledním kopnutím zůstala plavat na hladině. Voda z přístavu se dostala daleko do centra a už neměla kam jít a Dierdra se brzy ocitla vyplavená na travnaté pole, jak voda začala ustupovat a vracela se zpět do moře, zůstala tam osamocená.

Dierdra tam ležela na břiše, obličej ponořený do mokré trávy, bručela bolestí. Stále lapala po dechu, její plíce bolely, zhluboka dýchala a vychutnávala si každý dech. Podařilo se jí oslabeně otočit hlavu, podívat se přes rameno a byla zhrozená, když spatřila moře, kde bylo jednou mocné město. Všimla si nejvyšší části zvonice, která vykukovala několik stop nad hladinu a podivovala se nad tím, jak se kdysi tyčila stovky stop vysoko.

Dierdra byla víc než vyčerpaná a konečně se uvolnila. Obličej jí padl na zem, zatímco tam ležela a ponechala bolest, aby ji přemohla. Nemohla se pohnout, i kdyby chtěla.

Za okamžik tvrdě usnula na vzdáleném poli na pokraji světa, byla sotva naživu. A přesto byla nějak naživu.

*

“Dierdro,” zazněl hlas a jemné šťouchnutí.

Dierdra otevřela oči, omráčená z toho, že už zapadalo slunce. Byla ledová zima, její oblečení bylo stále mokré, snažila se zorientovat se, přemýšlela, jak dlouho tu leží, přemýšlela, jestli je naživu nebo po smrti. Potom se ta ruka objevila znovu a dloubala ji do ramene.

Dierdra se podívala vzhůru a k její ohromné úlevě tam uviděla Marca. Byl naživu, z čehož byla nadšená. Vypadal pomláceně, ztrhaně, příliš bledě a vypadal, jako by zestárl o sto let. A přesto byl naživu. Nějak se mu podařilo přežít.

Marco poklekl vedle ní, usmíval se, ale zároveň se na ni díval smutnýma očima, v očích mu nezářil život jako dřív.

“Marco,” odpověděla slabě, polekaná ze svého chraplavého hlasu.

Všimla si, že má na straně obličeje šrám, plná obav se natáhla, aby se ho dotkla.

“Vypadáš tak špatně, jak špatně se já cítím,” řekla.

Pomohl jí nahoru a ona se postavila na nohy, její tělo zničené bolestí ze všech šrámů a modřin, škrábnutí a řezných ran na pažích a nohou. Prozkoumala každou končetinu, naštěstí nic neměla zlomené.

Dierdra se zhluboka nadechla, připravila se, zatímco se otočila a podívala se za sebe. Toho se obávala, byla to noční můra: její milované město bylo to tam, nyní nebylo nic než součást moře, jediná věc, která se tyčila, byla malá část zvonice. Na horizontu za ní uviděla flotilu černých pandesianských lodí, které pluly hlouběji do vnitra země.

“Nemůžeme tu zůstat,” řekl naléhavě Marco. “Blíží se.”

“Kam ale můžeme jít?” zeptala se a cítila se bezmocná.

Marco na ni bez výrazu hleděl, sám také nevěděl.

Dierdra se podívala na západ slunce, snažila se něco vymyslet, v uších jí pulzovalo. Všichni, které znala a milovala, byli mrtví. Cítila, že už nemá pro co žít a kam jít. Kam můžeš jít, když bylo tvé domovské město zničeno? Když tíha světa tě tíží?

Dierdra zavřela oči a zatřásla zarmouceně hlavou, přála si aby to všechno zmizelo. Věděla, že někde tam je její mrtvý otec. Jeho vojáci byli všichni mrtví. Lidé, které znala a milovala celý svůj život, všichni byli mrtví díky těmto pandesianským stvůrám. Nyní už nikdo nezbyl, aby je zastavil. Jakou to všechno mělo podstatu?

Dierdra začala plakat. Myslela na svého otce, padla na kolena a cítila se zničená. Plakala a plakala, sama tady chtěla zemřít, přála si, aby zemřela, proklínala nebe, že ji nechalo naživu. Proč se v té vlně neutopila? Proč nemohla být zabita s ostatními? Proč byla prokleta životem?

Na svém rameni pocítila tišící ruku.

“To bude dobré, Dierdro,” řekl Marco jemně.

Dierdra sebou zostuzeně cukla.

“Omlouvám se,” řekla nakonec v pláči. “Já jen že… můj otec… Nyní už nemám nic.”

“Všechno jsi ztratila,” řekl Marco a jeho hlas byl také ztěžklý. “A já také. Také už nechci pokračovat. Ale my musíme. Nemůžeme zde ležet a zemřít. To by je zneuctilo. To by zneuctilo vše, pro co žili a bojovali.”

V dlouhém tichu, které následovalo, se Dierdra pomalu postavila, uvědomila si, že má pravdu. A kromě toho, když se podívala do Marcových hnědých očí, které se na ni soucitně dívaly, uvědomila si, že někoho má. Má Marca. Také má duši svého otce, která se na ni divá, která ji pozoruje a pobízí ji, aby byla silná.

Přinutila se to setřást. Musí být silná. Její otec by chtěl, aby byla silná. Sebelítost, uvědomila si, nikomu nepomůže. A její smrt také ne.

Dívala se na Marca a viděla víc, než soucit – viděla v jeho očích také lásku k ní.

Ani pořádně nevěděla, co vlastně dělá, Dierdra se s bušícím srdcem naklonila a nečekaně Marca políbila. Na okamžik se cítila přenesena do jiného světa a všechny její obavy zmizely.

Pomalu se odtáhla a v šoku na něj hleděla. Marco vypadal stejně překvapeně. Vzal ji za ruku.

To ji povzbudilo, naplnilo ji nadějí, znovu byla schopná jasně přemýšlet – a něco ji napadlo. Byl ještě někdo další, místo, kam mohli jít, osoba, na kterou se mohli obrátit.

Kyra.

Dierdra pocítila naději.

“Vím, kam musíme jít,” řekla uspěchaně a rychle.

Marco se na ni přemýšlivě podíval.

“Kyra,” řekla. “Můžeme ji najít. Pomůže nám. Ať je kdekoli, bojuje. Můžeme se k ní přidat.”

“Ale jak víš, že je naživu?” zeptal se jí.

Dierdra zatřásla hlavou.

“Nevím,” odpověděla. “Ale Kyra vždycky přežije. Je to ta nejsilnější osoba, jakou jsem kdy potkala.”

“Kde je?” zeptal se.

Dierdra přemýšlela a vzpomněla si na poslední okamžik, kdy Kyru viděla, směřovala na sever k Věži.

“Věž Ur,” řekla.

Marco se na ni překvapeně podíval; potom mu očima probleskla naděje.

“Tam jsou Hlídači,” řekl. “Stejně jako ostatní bojovníci. Muži, kteří s námi mohou bojovat.” Vzrušeně pokýval. “Dobrá volba,” dodal. “V té věži budeme v bezpečí. A jestli je tam tvá přítelkyně, tak o to lépe. Je to den chůze odtud. Pojďme. Musíme sebou pohnout.”

Vzal ji za ruku a bez dalšího slova oba vyrazili, Dierdra plná nové naděje, zatímco mířili k lesu a někam k horizontu za Věží Ur.