Zápisky z mrtvého domu

VIII

Lidé odvážliví. Lučka.

O lidech odvážlivých těžko vypravovati. Bylo jich v káznici, jako vůbec všude, dosti málo. Mnohý zdá se na pohled až strašný; pováží-li člověk, co se o některém z nich vypravuje, počne se mu až vyhýbati. Jakýsi nevolný pocit mne z počátku nutíval, abych se takových lidí stranil. Ale později jsem se na mnoze změnil ve svých náhledech třebas o nejstrašnějších vražednících. Některý člověk nezavraždil nikoho a je strašnější, než jiný, jenž přišel do káznice pro šestero vražed. O některých zločinech bylo pak těžko sestaviti si sebe primitivnější ponětí; tak mnoho záhadného bylo ve spáchání jich. Pravím to proto, že mezi naším prostým lidem některé zločiny vznikají z nejpodivuhodnějších příčin. Vyskytuje se na příklad, a sice dosti často, následující typ vraha. Člověk žije tiše a pokojně. Osud jeho je hořký, ale trpí. Jest, dejme tomu, mužík, nebo čeledín, chudobný živnostník nebo voják. Náhle něco prasklo; nedovedl se zdržeti a bodl nožem svého nepřítele a utiskovatele. Tu se začíná ono podivuhodné: z nenadání člověk vyskočil na nějaký čas ze své meze. Nejprve zavraždil svého utiskovatele, nepřítele; je to sice zločinné, ale pochopitelné; byl pro to důvod. Ale potom počne vražditi i lidi, jež nejsou jeho nepřáteli, vraždí každého na potkání, vraždí pro svou potěchu, za hrubé slovo, za pouhý pohled, pro růženec, aneb prostě: „Pryč s cesty, neukazuj se na oči, jdu já!"

Člověk je zrovna jako v opojení, jako v horečné zmatenosti. Jako by, přeskočiv jednou přes osudnou onu mez, počal nacházeti potěšení v tom, že mu není nic více svato; jako by ho cosi ponoukalo, aby přeskočil najednou přese všechny hranice zákonů a moci, a užíval rozkoší, nejnevázanější a nejneobmezenější svobody, aby se nabažil do sytosti úzkostlivého svírání srdce následkem hrůzy, kterou nezbytně musí pociťovati sám před sebou. Ví kromě toho, že ho čeká strašný trest. Vše to se může podobati onomu pocitu, když člověka na vysoké věži táhne cosi do propasti, která se rozevírá pod jeho nohama, tak že by se raději sám už vrhl střemhlav dolů, aby honem byl už konec. A přiházívá se to lidem, kteří až dotud byli zcela tiší.

Někteří z nich se v onom opojení dokonce i vynášejí sebou. Čím poníženějším býval dříve, tím více ho to ponouká nyní, aby se ukázal, aby nahnal jiným strachu. Tento strach mu působí potěšení, jemu se líbí sama ta ošklivost, kterou budí v jiných. Úmyslně se vnucuje v jakousi šílenou odvážlivost, a takový šíleně odvážlivý člověk sám se někdy nemůže dočkati trestu, nemůže se dočkati, aby s ním už byl konec, protože se mu samému stává konečně obtížino nositi na sobě onu líčenou šílenou odvahu. Zajímavo jest, že z větší části všechna ta nálada, všechna ta líčenost trvá právě až do vystoupení na popraviště a potom jako když utne; jako by to vskutku byla jakási úřední lhůta, dříve již předepsaná schválně k tomu ustanovenými pravidly. Tu se člověk takový náhle stává pokorným, sebevědomí jeho znenáhle mizí, a on se převrací v jakýsi hadr. Na popravišti počne fňukat, prosí lid za odpuštění. Pak přijde do káznice a hle, je to slinta, fňukal takový, ba strašpytel, že se mu až člověk diví: „Je-li možná, aby to byl týž, co zavraždil pět nebo šest lidí!"

Někteří ovšem ani v káznici hned nezkrotnou. Stále se jich ještě drží jakési furiantství, jakási vychloubačnost, jako by říkali: „Já nejsem takový, jak si myslíte. Já šest duší utratil." Ale konec konců přece zkrotne. Časem jen si učiní radost, že si vzpomene na svůj smělý vzmach, na své zahýření, jež se mu povedlo jednou za jeho života,, když byl šíleně odvážlivým, a je velmi rád, najde-li dobráka, aby se mohl s příslušnou vážností před ním ukázati, pochlubiti a vypravovati mu o svých hrdinstvích, aniž při tom dal na jevo, že se jemu samému vlastně chce o tom vypravovati. Jako by řekl: „Vidíš, jakým jsem já byl člověkem!"

A jak rafinovaně se dbá oné samolibé opatrnosti, jak líně nedbalým bývá takové vypravování! Jaká prostudovaná okázalost jeví se v tonu, v každém slovíčku vypravovatele! Kde jen se ten lid tomu naučil!

Jednou za oněch prvých dní, leže za dlouhého večera nečinně a tesklivě na narách, vyslechl jsem jedno z podobných vypravování a ve své nezkušenosti učinil jsem si o vypravovateli pojem jako o kolossálním, strašném zlosynu, o neslýchané, železné vůli, kdežto z Petrova v tutéž dobu div jsem si netropil žerty. Předmětem vypravování bylo, jak on, Luka Kuzmyč, pro nic jiného, než pro své vlastní potěšení, skolil jistého majora.

Tento Luka Kuzmyč byl onen maličký, hubený, ostronosý mladý trestanec z naši kasárny, rodem Malorus, o kterém jsem se dříve už kdesi zmínil. Byl vlastně Velkorus, jen že se narodil na jihu a patřil k panské čeledi. Bylo v něm vskutku cosi ostrého, hrdého, „ptáček malý, ale drápek ostrý". Ale trestanci instinktivně uhadují, co vězí v kterém člověku. K němu chovali nehrubě mnoho úcty. Byl hrozne samolibý. Toho večera seděl na narách a šil košili. Šití prádla bylo jeho řemeslem. Vedle něho seděl tupý, omezený mladík, ale jinak dobrý a laskavý, postavy vysoké a silného složení těla Byl to jeho soused na narách, trestanec Kobylin. Lučka často se s ním po sousedsku hádával a vůbec se k němu choval s vysoká, posměšně a despoticky, čeho Kobylin pro své dobráctví z části ani neznamenal. Pletl vlněnou punčochu a lhostejně poslouchal Lučku. Tento vypravoval dosti hlasité a srozumitelně. Přál si patrně, aby to všichni slyšeli, ač se snažil naopak se tvářiti, jako by vypravoval pouze Kobylinu.

„Tenkrát mne, brachu, vedli z našeho místa," počal vypravovati, píchaje jehlou, „do K…va, řekněme pro tuláctví."

„A kdy to bylo? Dávno?" optal se ho Kobylin.

„Ano, až hrách uzraje, půjde na druhý rok. Nu, když jsme přišli do K…va, posadili mne tam na krátkou dobu do trestnice. Koukám – sedí se mnou dvanáct osob, samí chochlové, velicí, zdraví, silní, jako býci. A všichni takoví pokorní; jídlo bídné. Točí jimi jejich major, jak se jeho milosti ráčí. Sedím den, sedím druhý s tím lidem, vidím, je to samá baba. ,Proč pak' – povídám – ,trpíte všechno takovému hlupákovi?'

,Hm, jdi a sám to zkus s ním promluviti!' povídají a usmívají se nade mnou. Já mlčím. Byl tam mezi nimi jeden chochol k poválení, braši" – dodal znenadání, zanechav Kobylina a obraceje se ke všem vůbec. „Vypravoval, jak ho soudcové odsoudili, a jak se soudci rozmlouval a při tom pláče, až mu slzy tekou. Děti prý zůstaly doma, žena. A sám je už takový starý, šedivý, tlustý. ,Já mu povídám,' vypravoval chochol – ,Ne! A on čertů syn, jen píše, jen píše! Nu, povídám sám sobě, kdybys chtěl scípnout a já bych se na tě podíval! A on jen píše, jen píše. Ale jak dopsal…! Byl jsem ztracen! Podej mi, Vásjo, nitě; jsou to zpuchřelé komisní nitě."

„Na trhu je koupili," namítl Vasja, podávaje mu niť.

„Naše krejčovské jsou lepší. Nedávno invalidu posýlali na trh. U které to podlé báby on je tam jen kupuje?" pokračoval Lučka, navlékaje niť proti světlu,

„U kmotry bezpochyby."

„Bezpochyby u kmotry."

„Tak kterak tedy, co se stalo s majorem?" ptal se zcela zapomenutý Kobylin.

Ale Lučka na to právě čekal. Nepokračoval však ihned ve svém vypravování, ano tvářil se, jako by otázku Kobylinovu neuznával ani za hodnu pozornosti. Pomalu si upravil niť, pomalu a líně přeložil pod sebou nohy a konečně se dal opět do vypravování.

„Vyburcoval jsem nakonec naše milé chochly; povolali majora. A já jsem si hned zrána vypůjčil u souseda nůž, vzal jsem jej a schoval, tak pro všechen případ. Rozvzteklil se major. Jede. Nu, povídám, ať se mi držíte, chochlové! A oni chudáci mají již duši v patách; třesou se zrovna. Přiletí major opilý: ,Kdo zde, kterak je zde? Já jsem váš cař, já jsem váš Bůh!'

Jakmile řekl: ,Já jsem váš cař, já jsem váš Bůh', vystoupil jsem," pokračoval Lučka; „nůž jsem měl v rukávě."

,Nikoli,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí!' a při tom pomaloučku se k němu blížím, ,kterak pak by to mohlo být,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí, abyste byli náš cař a náš bůh?'

,A to's tedy ty, to's ty?' vykřikl major, , buřiči!'

,Nikoli,' povídám, a stále k němu přistupuju blíže a blíže, ,nikoli,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí, jak bude asi povědomo a známo vám samým, Bůh náš všemohoucí a všudypřítomný jest jen jeden,' povídám. ,I caře máme jen jediného, samým Bohem nad námi všemi ustanoveného. On je, vaše vysokoblahorodí,' povídám, ,monarcha. A vy,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí, jste jen major, náš představený, vaše vysokoblahorodí, z carské milosti,' povídám, ,a pro své zásluhy.'

,Jak, jak, jak, jak!' Tak zrovna zakdákal; mluviti nemůže, dechu vzteky popadnouti nemůže. Příliš jsem ho překvapil.

,Ano, tak,' povídám. A tu se z nenadání vrhnu na něho, a vetknu mu celičký nůž zrovna do břicha. Podařilo se mně. Svalil se, jen nohama zaškubal. Odhodil jsem nůž.

,Hleďte,' povídám, ,chochlové! Teď ho zdvihejte."

Zde se na minutku odchýlím. Na neštěstí takových výrazů, jako „Já jsem váš cař, já váš Bůh" a mnoha jiných tomu podobných měli za starých dob často ve zvyku užívati mnozí z velitelů. Sluší však vyznati, že takových velitelů zbývá již nemnoho, a možná dost, že již zcela vymřeli. K tomu ještě poznamenám, že se podobnými výrazy zvláště vypínali a sice rádi vypínali, nejvíce tací velitelové, kteří byli z řadových vojáků povýšeni za důstojníky. Zdá se, jako by hodnost důstojnická zvrátila celé jejích nitro a spolu i hlavu. Dlouho vzdychali pod tíží břemene, prošli všemi stupni podřízenosti a najednou vidí, že jsou důstojníky, představenými, šlechtici, a proto z nezvyklosti a prvního opojení zpřílišňují pojem o své moci a svém významu, rozumí se jen vzhledem k podřízeným jim prostým vojákům. Před vyššími zůstávají jako dříve v hluboké úctě, nyní zcela již zbytečné a dokonce i odporné mnohým náčelníkům. Mnozí tací v prachu se kořící důstojníci honem a se zvláštní radostí oznamují svým vyšším představeným, že bývali řadovými vojáky, a třebas byli nyní důstojníky, že „nezapomínají, kde jest jejich místo."

Ale vzhledem k prostým vojákům stávali se div ne neobmezenými pány. Ovšem nyní sotva jsou ještě tací důstojníci, sotva se najde takový, jenž by zvolal: „Já jsem váš cař, já váš Bůh!" Ale přes to přec jen poznamenávám, že nic tak nedráždí trestance, a vůbec všechny podřízené osobnosti, jako podobné výrazy představených. Toto drzé povyšování sebe, toto zpřilišnené domnění o své beztrestnosti rodí nenávist v nejpokornějším člověku a zbavuje ho poslední špetky trpělivosti. Na štěstí vše to jest věcí minulosti a i za starých času přísně se pronásledovalo od představených. Znám sám několik takových případů.

A vůbec lidi podřízené vždycky to dráždí, pohlíží-li se na ně s vysoká, nedbale, a jeví-li se v jednání s nimi opovržlivost. Někteří se na příklad domnívají, budou-li dobře krmiti, v dobrém stavu držeti trestance, budou-li vyřizovati všechno dle zákona, že vyplnili veškeru svou povinnost. Ale to je také omyl. Každý, ať si je kdokoli a ať si jakkoli byl ponížen, vždycky – třebas jen instinktivně, třebas nevědomky, ale přece vyžaduje úcty k své lidské důstojnosti. Trestanec ví sám, že je trestancem, zavržencem, ví dobře, kde jest jeho místo před představeným; ale nižádným vypáleným znamením, nijakými okovy ho nepřinutíte, aby zapomněl, že jest člověk. A poněvadž člověkem vskutku jest, tedy se sluší jednati s ním po lidsku. Můj Bože! vždyť lidské jednání může opět učiniti člověkem i toho, na kom dávno již vybledl obraz boží. Právě s takovými „nešťastnými" má se jednati co nejvíce po lidsku. To je spása a radost jejich.

Setkával jsem se s takovými dobrými, šlechetnými veliteli. Viděl jsem, jaký dojem způsobili na ony zavržené. Několik laskavých slov – a trestanci div neprociťovali k novému mravnímu životu. Počínali ho milovati jako děti. Uvádím si na mysl ještě jednu zvláštnost: Sami trestanci nemají rádi příliš přátelského, a přes příliš dobromyslného jednání se strany náčelníkovy. Chce k náčelníkovi pociťovati úctu, ale v tomto případě úcta jaksi mizí. Trestanec má rád na příklad, aby jeho náčelník měl řády, aby byl statné postavy, aby byl v lásce u některého jeho vyššího představeného, aby byl i přísný, i vážný, i spravedlivý a dbalý své důstojnosti. Takové mají trestanci nejradši: sám sobě nezadal, jim neublížil, tedy všechno je dobře a pěkně.

„Nu spražili tě asi za to?" ozval se klidně Kobylin.

„Hm. Spražili, brachu; je pravda, že spražiii. Aleji, podej mně nůžky! A co to, braši, dnes se majdan nesebere?"

„Ondyno všechno propili," podotknul Vasja. „Kdyby nebyli všechno propili, možná dost, že by hráli."

„Kdyby! Za ,kdyby' dávají i v Moskvě sto rublů," prohodil Lucka.

„A kolik ti dali, Lucko, za to za všechno?" ozval se opět

Kobylin.

„Dali mně, příteličku, sto pět. Ale, věříte-li, braši, vždyť málem by mne byli zabili," ujal se slova Lučka, opět si nevšímaje Kobylina. „Nu, a když jsem dostal svých sto pět, pak mne odvezli v plné parádě. Nikdy před tím jsem ještě důtek neokusil. Lidu se nahrnulo nesčíslné množství; celé město se sběhlo: loupežníka budou trestat, to jest vražedníka. Co je to jen za hloupý lid, ani vám pověděti nemohu! Timoška¹⁵ mne svlekl, položil a volá: ,Drž se, opařím tě!' Čekám, co bude? Jak mně jednu vlepil, chtěl jsem vzkřiknout, rozevřel jsem ústa, ale výkřik mně selhal. Hlas se patrně ve mne zarazil. Když vlepil druhou, nu věřte si, nebo nevěřte, už jsem neslyšel, jak počítal ,dva'. Když jsem se vzpamatoval, slyším, jak počítají ,sedmnáct'. Tak mne, brachu, čtyřikrát potom sundavali s kobyly; vždy půl hodiny jsem odpočíval, vodou mne polévali. Koukám na všechny vyvalenýma očima a myslím si: ,To je má smrť…"

„A neumřel jsi?" optal se naivně Kobylin.

Lučka ho změřil nanejvýš opovržlivým pohledem; ozval se smích.

„Hotový špalek."

„Na půdě to nemá v pořádku," prohodil Lučka, jako by litoval, že se mohl dáti do řeči s takovým člověkem.

„Rozum totiž někde zapomněl," potvrdil Vasja.

Lučka sice zavraždil šest lidí, ale v káznici se ho nikdy nikdo nebál, ačkoli si snad od srdce přál, aby si zjednal pověst strašného člověka…

IX

Isaj Fomič. Lázeň. Vypravování Baklušina.

Blížily se vánoce. Trestanci je očekávali s jakýmsi slavnostním povznesením, a vida to, počal jsem sám také očekávati něco neobyčejného. Čtyři dni před svátky nás vedli do lázně. Za mých dob, zvláště za prvních mých let, vodili trestance zřídka do lázně. Všichni se radovali a počali se chystati. Bylo určeno, že se půjde po obědě, a proto odpoledne nebylo již práce. Ze všech nejvíce se radoval a činil v naší kasárně Isaj Fomič Bumštejn, trestanec původu židovského, o němž jsem se zmínil již ve čtvrté hlavě svého vypravování. Jeho radostí bylo pařiti se do otupění, do zbavení smyslů, a pokaždé, když se mně nyní přihodí probírati se starými vzpomínkami a připomenouti si naši vězeňskou lázeň (kteráž stojí za to, aby na ni člověk nezapomněl), tu vystupuje přede mnou do popředí obrazu ihned postava blažeností se rozplývajícího a nezapomenutelného Isaje Fomiče, mého soudruha ve vězení a obyvatele téže kasárny.

Bože, co to bylo za směšného člověka až k poválení! Pronesl jsem již několik slov o jeho postavě; byl to padesátník, úzkoprsý, svraštělý, s hroznými pečetěmi na tvářích a na čele, hubený, slabounký, s bílým tělem jako kuře. Tvář jeho vyjadřovala neustálou, nevyhladitelnou spokojenost, ano i blaženost. Zdálo se, jako by ho pranic nemrzelo, že se dostal do káznice. Protože byl klenotníkem, a ve městě klenotníka nebylo, pracoval neustále ve městě u různých pánů a úředníků klenotnickou práci. Třebas mu za to neplatili mnoho, ale něco platili přece. Netrpěl nouzi, ano žil bohatě a přec ještě mohl ukládati peníze a půjčovati je na zástavy na úrok celé káznici. Měl svůj samovar, pěknou matraci, číšky, celý jídelní příbor. Židé z města na něho nezapomínali a pomáhali mu svou známostí a přímluvou. V sobotu chodil s vojenským průvodem do své městské modlitebny (což je zákonem dovoleno), a vůbec vedlo se mu dobře. Ale přec jen s netrpělivostí čekal, až odbude svůj dvanáctiletý trest, aby se mohl oženit.

Isaj představoval nejkomičtější směsici naivnosti, hlouposti, chytráctví, smělosti, prostomyslnosti, ostýchavosti, vypínavosti a drzosti. Velmi jsem se divil, že se mu trestanci neposmívali, leda že si pro zábavu nad ním zažertovali. Isaj Fomič sloužil patrně všem pro zábavu a stálé potěšení. „Máme ho jediného, nechte na pokoji Isaje Fomiče," říkávali trestanci a Isaj Fomič, ačkoli rozuměl, oč jde, přec jen byl patrně hrdým na svou důležitost, což působilo trestancům nemalé potěšení. Do káznice přišel způsobem neobyčejně směšným. (Bylo to ještě, než jsem se já sem dostal, ale vypravovali mně o tom.) Kdysi po práci pod večer roznesla se po trestnici náhle pověst, že přivedli žida, že ho již holí na strážnici a co nevidět že přijde. Do té doby nebylo v káznici ani jediného žida. Trestanci se ho nemohli dočkati, a jakmile vstoupil do vrat, ihned ho obstoupili. Poddůstojník z káznice uvedl ho do občanské kasárny a vykázal mu místo na narách. V rukou měl Isaj Fomič měšec, v němž byly komisní věci, právě mu vydané, a jeho vlastní věci. Položil měšec, vylezl si na náry, složil pod sebe nohy a usedl si, boje se pohlédnouti někomu do očí. Kolem něho se ozýval smích a trestnické vtipy, jež narážely na jeho židovský původ. Najednou se skrze zástup protlačí mladý trestanec, drže v rukou své nejstarší, špinavé a roztrhané letní šaravary a při nich komisní onuce. Přisedl si k Isajovi Fomiči a uhodil ho do ramene:

„Nu, přítelíčku, už tu na tebe čekám šestý rok. Tuhle koukej, co dáš?" A s těmi slovy rozložil před ním přinesené hadry.

Isaj Fomič, jenž při vchodu do káznice dostal takový strach, že se bál očí pozvednouti na ten zástup posmívajících se, znetvořených a strašných postav, jež ho obstoupily těsným kruhem, a ze strachu nemohl ze sebe vypraviti ještě ani slova, jakmile spatřil zástavu, ihned se vzpamatoval a počal hadry čiperně omakávati prsty. Zdvihl je dokonce a podíval se na ně proti světlu. Všichni čekali, co řekne.

„Nu jakž, rubl stříbra dáš snad? Stojí to za to!" pokračoval zastavující, mrkaje na Isaje Fomiče.

„Rubl stříbra dáti nemohu, ale sedm kopějek mohu."

To byla první slova, jež Isaj Fomič pronesl v káznici. Všichni se smíchy chytli za boky.

„Sedm! Nu dej sem třebas sedm; tvoje štěstí! Ale hleď mi, dávej dobrý pozor na zástavu; hlavou mně za ni ručíš."

„Úroků tři kopějky, bude deset kopějek," trhaným a chvějícím se hlasem pokračoval židáček, sáhaje rukou do kapsy pro peníze a bázlivě pohlížeje na trestance. Měl patrně náramný strach a přece se mu chtělo uzavříti obchod.

„To myslíš za rok tři kopějky úroků?"

„Ne, ne za rok, ale za měsíc."

„Hm, jsi tuhý, žide. A jak pak ti říkají?"

„Isaj Fomič."

„Nu, Isaji Fomiči, ty dojdeš u nás daleko! Poroučím se!"

Isaj Fomič si prohlédl ještě jednou zástavu, složil ji a opatrně ji vstrčil do svého měšce za neustávajícího smíchu trestanců.

Vskutku všichni jako by ho měli rádi a nikdo mu neubližoval, ač mu skoro všichni byli dlužni. Sám on byl snášenlivý, jako slepice, a vida, že všichni jsou k němu přívětiví, stavěl se leckdy na paty, ale s takovou dobrodušnou komičností, že mu to ihned odpouštěli. Lučka, jenž za svého živobytí seznal mnoho židů, často ho zlobíval, ale nikoli ze zlého úmyslu, nýbrž jen tak pro zábavu, jako se lidé bavívají s psíčkem, s papouškem, cvičenými zvířaty a pod. Isaj Fomič to věděl velmi dobře, necítil se proto uraženým a velmi obratně odrážel od sebe jeho vtipy.

„Hej, žide, budeš bit ode mne!"

„Ty mne uhodíš jednou a já tebe desetkrát," odpovídal srdnatě

Isaj Fomič.

„Prokletá prašivino!"

„Ať si je prašivina."

„Žide prašivý!"

„Ať si takový. Třebas prašivý, ale bohatý; peníze má."

„Krista jsi prodal."

„Ať si tak."

„Dobře, Isaji Fomiči, jsi chlapík! Nechte ho na pokoji, máme ho jediného!" volají se smíchem trestanci.

„Hej, žide, slízneš karabáč, na Sibiř půjdeš."

„Jsem i tak na Sibiři."

„Ještě dál tě pošlou."

„A co? Pán Bůh tam jest?"

„Jest."

„Ať si tedy; jen když bude pán Bůh a peníze, všude bude dobře."

„Chlapík, Isaj Fomič; je vidět, že je chlapík!" volá se kolkolem a Isaj Fomič, ač vidí, že se mu jen posmívají, přece si dodává mysli. Všeobecná pochvala mu patrně působí potěšení, i začne tenounkým diskantem zpívati, že je slyšno po celé kasárně: la-la la-lala! jakýsi hloupý, směšný motiv, jedinou to píseň beze slov, kterou zpíval po celou dobu svého vezení. Později, když se se mnou seznámil, ubezpečoval mne pod přísahou, že je to tatáž píseň a právě týž nápěv, jejž zpívalo všech šest set tisíc Israelitů od starce až do dítěte, když táhli skrze Červené moře a že je každému Israelitovi přikázáno zpívati tento nápěv v okamžiku slávy a vítězství nad nepřáteli.

V předvečer každé soboty, v pátek večer přicházeli do naší kasárny schválně z druhých kasáren dívat se, jak bude Isaj Fomič světiti svůj šabes. Isaj Fomič byl tak nevinně hrdopyšný a ješitný, že mu tato všeobecná zvědavost působila ještě potěšení. S pedantskou, úmyslnou vážností pokrýval šatem v koutku svůj malinký stolek, otevřel knihu, zapaloval dvě svíčky a mumlaje jakási tajemná slova, počínal se oblékati ve svou řízu čili „rýžu", jak on vyslovoval. Byla to pestrá šál z vlněné látky, již opatrně uschovával ve svém kufříku. Na obě ruce navinoval řemínky a na hlavu nad samým čelem připevňoval si obvazkem jakousi dřevěnou škatulku, tak že se zdálo, že Isaji Fomičovi vyrůstá z čela jakýsi směšný roh. Pak začínala modlitba. Odříkával ji zpěvavým hlasem, vykřikoval, odplivoval si, obracel se do kola, dělal divoké a směšné posuňky. Vše to bylo ovšem předepsáno obřadem modlitby a nebylo v tom pranic směšného a divného, ale směšno bylo to, že Isaj Fomič jako by se schválně chtěl před námi ukázati a pochlubiti svými obřady. Tu si znenadání přikryje rukama hlavu a počne odříkávati plačtivým hlasem. Pláč se zvyšuje a on v těžkostech a div ne s nářkem sklání na knihu svou hlavu, ověnčenou archou úmluvy. Ale náhle, uprostřed nejsilnějšího nářku, se dá do smíchu a počne odříkávati modlitby zpívavým, jaksi radostně slavnostním, od přebytku štěstí slábnoucím hlasem.

„Hleďte, jak ho to rozebralo!" říkávali trestanci.

Ptal jsem se kdysi Isaje Fomice, co by znamenalo ono naříkání a pak ony náhlé slavnostní přechody ku slasti a blaženství? Isaj Fomič byl vždy velice rád, když jsem se ho vyptával na něco podobného. Vysvětlil mně bez prodlení, že pláč a naříkání znamenají vzpomínku na ztrátu Jerusaléma, a že víra jejich předpisuje při vzpomínce té co možná nejsilněji hořekovati a biti se v prsa. Ale v okamžiku nejsilnějšího hořekování jest Isaj Fomič povinen najednou, jako by znenadání si vzpomenouti (toto „najednou" je také předepsáno zákonem židovským), že jest proroctví o návratu židů do Jerusaléma. Tu jest povinen ihned projeviti svou radost zpěvy, smíchem a odříkávati modlitby tak, aby samým hlasem již projevoval co možná nejvíce štěstí a výrazem tváře co možná nejvíce slavnostního a vznešeného. Tento nenadálý přechod a povinnost tohoto přechodu neobyčejně se líbily Isaji Fomičovi; viděl v tom jakýsi zvláštní, velice dovedný umělecký kousek, a s vychloubavým pohledem sděloval mně toto důmyslné pravidlo židovského zákona.

Jednou, právě když modlitba byla v nejlepším, vstoupil do naší síně místní velitel v průvodu důstojníka od stráže a vojenských průvodčích. Všichni trestanci se vzpřímili jako struny u svých nar, jediný Isaj Fomič tím více počal křičeti a se kroutit. Vědělť, že je mu dovoleno se modliti, že nesmí býti vytrhován, a křičel-li před majorem, nepotřeboval se ovšem ničeho za to obávati. Zároveň však mu bylo neobyčejně příjemno, že se mohl ukázati před majorem a tím se pochlubiti před námi. Major přistoupil k němu na krok; Isaj Fomič se obrátil zády ke svému stolečku a počal majorovi přímo do tváře odříkávati zpívavým hlasem své radostné proroctví, mávaje při tom rukama. A poněvadž mu zákon předpisoval v onen okamžik vyjadřovati svou tváří co nejvíc možná blaženosti a nadšení, vykonal to ihned, přimhouřiv jaksi zvláštně oči, usmívaje se a kývaje na majora hlavou. Majora to překvapilo; ale na konec prsknul smíchy, řekl Isaji Fomičovi hned tu na místě, že je hlupák, a šel pryč. Isaj Fomič se dal však tím více do křiku. Hodinu na to, když již večeřel, optal jsem se ho: „A což kdyby se major ve své hlouposti na vás rozhněval?"

„Který major?"

„Jak který? Co pak jste ho neviděl?"

„Ne."

„Vždyť stál na krok před vámi, zrovna před vaší tváří."

Ale Isaj Fomič mne počal co nejdůtklivěji ubezpečovali, že neviděl rozhodně nijakého majora, že v tu dobu při oné modlitbě přichází v jakousi ekstási, takže ničeho nevidí, ani neslyší, co se děje kolem něho.

Jakobych nyní viděl Isaje Fomiče, jak se v sobotu potloukával po celé trestnici, nejsa zaměstnán prací a snaže se ze všech sil ničeho nepracovali, jak to pro sobotu předpisuje víra. Jaké to nemožné anekdoty mně vypravovával pokaždé, když se vracel ze synagogy, jaké to k víře nepodobné zprávy a pověsti z Petrohradu mně přinášíval, ujišťuje mne, že zprávy ty obdržel od svých souvěrců židů, a ti zrovna z prvních rukou.

Ale již jsem se příliš mnoho napovídal o Isaji Fomičovi.

V celém městě byly toliko dvoje veřejné lázně. První, které měl jistý žid, záležely ze zvláštních pokojíků, platilo se v nich 50 kopějek za pokoj a byly zřízeny pro osoby vyšších tříd. Druhé lázně byly hlavně pro prostý lid, byly staré, špinavé, těsné, a do těchto lázní vedli naši káznici. Byl mrazivý, slunečný den; trestanci byli již tomu rádi, že přijdou ven z pevnosti a uvidí město. Žerty a smích neumlkaly celou cestu. Celá setnina vojáků nás provázela s nabitými puškami na podiv celému městu. V lázních nás ihned rozdělili na dvě oddělení. Druhé oddělení čekalo ve studené předsíni, pokud se první oddělení v lázni mylo; bylo to nutno, protože lázeň byla malá. Ale přes to bylo v lázni tak těsno, že těžko si bylo představiti, jak se i ta polovina do ní mohla vejiti. Ale Petrov ode mne neodstupoval; sám bez mého prošení přiskočil mně pomáhat a nabídl se mi dokonce, že mne umyje. Spolu s Petrovem nabídl se mi k službám ještě Baklušin, trestanec ze zvláštního oddělení, jehož u nás jmenovali pionerem, a o němž jsem se kdysi zmínil jako o nejveselejším a nejpříjemnějším ze všech trestanců, jakýmž opravdu i byl. Byli jsme spolu již trochu známi. Petrov mně pomohl svléknouti se, poněvadž, nejsa ještě zvyklý, svlékal jsem se příliš dlouho a v předsíni bylo zima málem tak, jako na ulici.

Připomenu zde, že trestanci je velmi obtížno se svlékati, jestliže se tomu dobře ještě nepřiučil. Především jest zapotřebí uměti rychle rozšněrovati podkladky zpod okovů. Tyto podkladky jsou z kůže, asi čtyři veršky¹⁶ dlouhé a navlékají se přes prádlo právě pod železný kruh, objímající nohu. Pár takových podkladků stojí neméně než šedesát kopejek stříbra a přece si je opatřuje každý trestanec, rozumí se, že na svůj náklad, protože bez těchto podkladků nebylo by možná choditi. Železný kruh pouta neobjímá nohu těsné; mezi kruhem a nohou dá se prostrčí ti prst; železo tedy bije o nohu, dře ji, a bez podkladků odřel by si trestanec nohy za jediný den tak, že by měl živé rány.

Svlékati tyto podkladky není však ještě tak obtížno. Tíže jest naučiti se svlékati prádlo zpod okovů. To je celé umění. Svléká- li člověk podvléčky, dejme tomu s levé nohy, musí je nejdříve protáhnouti mezi nohou a poutem; potom, osvobodiv nohu, provlékne svléknuté prádlo nazpět zkrze totéž pouto; potom všechno svléknuté již s levé nohy, protáhnouti skrze kruh na pravé noze; a konečně všechno, provléknuté skrze pravé pouto, protáhnouti skrze ně nazpět k sobě. Tatáž historie odehrává se též při oblékání čistého prádla. Začátečníkovi je těžko se domysliti, jak se to dělá. První nás všemu tomu naučil v Tobolsku trestanec Koreněv, bývalý ataman loupežníků, jenž proseděl pět let na řetěze. Ale trestanci přivykli a svlékají se bez nejmenších obtíží.

Dal jsem Petrovu několik kopějek, aby opatřil mýdlo a lýčí;¹⁷) trestancům se vydávalo, pravda, komisní mýdlo, pro každého kousíček jako dvoukrejcar a tlustý jako řízek sýra, jenž se podává k zákusce večer u osob „prostředního stavu". Mýdlo se prodávalo zde na místě v předsíni spolu se sbitnem,¹⁸ preclíky a vařící vodou. Dle smlouvy s majetníkem lázně vydávalo se na každého trestance jen po jedné dížce horké vody; kdo se však chtěl lépe umyti, mohl za půl kopějky dostati druhou dížku, jež se podávala zrovna do lázně zvláště za tím účelem zřízeným okénkem z předsíně.

Když mne Petrov svléknul, vedl mne pod ruku, podotknuv, že mně samému bylo by velmi těžko stoupati v okovech. „Přitáhněte si je nahoru, na lýtka," domlouval mi, podporuje mne v chůzi, jako opatrovník. „A tady dejte pozor, je tu práh." Až jsem se trochu pro to styděl; chtěl jsem ubezpečiti Petrova, že dovedu vejiti do lázně; ale on by tomu neuvěřil. Jednal se mnou opravdu jako s dítětem, nezletilým a neumělým, jemuž každý jest povinen pomáhati. Petrov nebyl dokonce sluhou, a sice především nebyl sluhou; mohl bych si jen dovoliti ho uraziti, věděl by už, jak se mnou zatočit. Peněz za jeho služby jsem mu vůbec nesliboval, a on sám také jich nežádal. Což ho tedy mohlo pohnouti, aby mne tak ošetřoval?

Když jsme otevřeli dvéře do samé lázně, myslil jsem, že jsme přišli do pekla. Představte si místnost dvanáct kroků dlouhou a tolikéž širokou, v níž bylo nacpáno snad plné sto lidí najednou, a ne-li sto, tedy osmdesát dojista, poněvadž trestanci byli rozděleni pouze na dvě oddělení, a všech nás přišlo do lázně okolo dvou set osob. Pára, kalící zrak, dým, špína, a tak málo místa, že nebylo ani kam nohu postaviti. Ulekl jsem se a chtěl jsem se vrátiti, ale Petrov mně ihned dodal mysli. S největším namáháním jsme se nějak už protlačili k lavicím a to přes hlavy lidí, kteří se usadili po podlaze, při čemž jsme je museli prositi, aby se nahnuli, bychom mohli přejiti. Ale všechny lavice už byly obsazeny. Petrov mně vysvětlil, že si musím místo na lavici, od někoho koupiti, a dal se hned do smlouvání s trestancem, jenž se uvelebil hned u okénka. Tento mně za kopějku ustoupil svoje místo, obdržel od Petrova okamžitě peníze, jež tento nesl s sebou v zaťaté pěsti, dovtípiv se, že jich bude v lázni zapotřebí, a hned si zalezl pod lavici zrovna pod mé místo, kde bylo temno, špinavo a kde se slizké vlhkosti nashromáždilo bez mála na půl palce. Ale i pod lavicemi byla všechna místa zaujata; i tam se hemžilo lidu. Na celé podlaze nebylo místečka jako dlaň, aby na něm neseděli skrčení trestanci, oplachujíce se ze svých dížek. Jiní stáli mezi nimi přímo a držíce své dížky v rukou, myli se stoje; špinavá voda stékala s nich přímo na oholené hlavy těch, kteří seděli dole. Na podlažkách¹⁹ a na všech schodech, vedoucích k nim, seděli trestanci na bobečku a skrčeni, a myli se. Ale myli se poměrně málo. Prostý lid se málo myje horkou vodou a mýdlem; jenom se strašně paří v horké páře a potom se polévají studenou vodou – toť celá jich lázeň.