Zápisky z mrtvého domu

Měsíčník „Vremja" neměl však dlouhého trvání. Za polského povstání r. 1863 napsal do něho N. N. Strachov úvahu o poměru Poláků k Rusům, vznikla polemika, censura se chopila z nedorozumění některých ne zcela jasněstylisovaných myšlének a „Vremja" úředně zastaveno. Po roce se podařilo sice založiti nový měsíčník „Epochu", ale i ten po roce zanikl; k tomu Michaíl Dostojevský zemřel a na bratra Fedora upadly všechny dluhy, jež se nakupily při vydávání tohoto nového měsíčníku. Fedoru Dostojevskému představilo se dillema: buď zaplatiti ze spisovatelských honorářů dluh 15.000 rublů, aneb se dáti zavříti do vězení pro dluhy.

Dostojevský zvolil ovšem první cestu. Jsa nyní zbaven starostí redaktorských, dal se chutě do práce a v prodlení roku vytvořil nejgeniálnější svůj román Zločin a trest, jenž byl vytištěn v „Rusk. Věstníku" v Moskvě (1866). Oženiv se v zimě roku 1867 po druhé – první jeho manželka, s níž se zasnoubil ještě za svého pobytu na Sibiři* zemřela 1864 – odejel do ciziny, kamž i dříve jezdíval léčit se, a zůstal v cizině až do léta 1871. Zdržoval se v Drážďanech, Badeně, Genevě, Miláne, Florenci, odkudž se přes Prahu vrátil opět do Drážďan. Za tu dobu, zápase neustále s nedostatkem peněz, a konejše své věřitele, sepsal další dva rozsáhlé romány Idiot (1868) a Běsi (1871) kromě některých kratších prací.

Konečně r. 1871, když byl z výtěžku románu „Zločin a trest" nejdotěrnejší věřitele uspokojil, vrátil se opět do vlasti a vstoupil do redakce „Graždanina". Zde vytiskl r. 1873 první sérii svého „Denníku spisovatelova", řady to článků a úvah o všech otázkách společenských, politických a literárních, jež obracely té doby k sobě pozornost. V zimě r. 1874 – 75 vznikl nový román Podrostek, léta 1876 a 1877 byla věnována výhradně „Denníku spisovatelovu", jejž vydával Dostojevský tentokrát samostatně ve formě měsíčníku, jehož byl redaktorem i samojediným spolupracovníkem. Poslední tři léta jeho života 1878 – 1880 zaujal nejdelší jeho román Bratří Karamazovi, v němž s neobyčejnou silou vykreslil soudobé společenské poměry ruské.

Sotva byla v „Ruském Věstníku" dotištěna poslední hlava románu, ohlásil Dostojevský novou sérii „Denníka spisovatelova", a vskutku také lednové číslo napsal. Ale vyjití jeho se nedočkal. Byl stižen 26. ledna chrlením krve, k nemoci se připojil záchvat epilepsie a 28. ledna 1881 skonal svůj pohnutý život veliký románopisec a publicista, dočkav se aspoň na sklonku života, že ho netísnil ani jediný věřitel a nevplétal trní do slavověnce, jímž ho jako miláčka svého ověnčila intelligence ruská za památných dnů Puškinských v Moskvě, kde Dostojevský jako místopředseda a zástupce Petrohradského slovanského dobročinného spolku první náležitě vysvětlil světový význam múzy Puškinovy.

O vdovu a dva sirotky Dostojevského, totiž syna Fedora a dceru Ljubov postaral se cař Alexander, určiv jim roční pensi 2000 rublů.

S obsahem čelných výtvorů genia Dostojevského seznámí se čtenáři této knihovny z českých překladů; proto o nich pomlčíme. Jen to ještě podotkneme, že pojítkem jich všech jest vysoce humánní idea autorova, že všichni „nešťastní", všichni „ponížení a zarmoucení" mají nezbytně zapotřebí soucitu ne snad jen proto, že trpí a strádají, že krutý los je hubí a kazí, křiví a zmrzačuje, nýbrž naopak proto, že i oni bývají krásní, že se i v jejich duších projevují nezřídka nejkrásnější lidské črty, že jiskra boží ani v nich neuhasla; proto nesluší se jenom jich litovati a želeti, nýbrž jest zapotřebí je milovati. V tom duchu psal Dostojevský od počátku své literární činnosti až do konce; všechen ten mrak a úžas, který vykreslil ve svých obrazech, slouží jen k tomu, aby tím jasněji vystavil na odiv to světlo, jež svítí v onom mraku. Jeho spisy jsou neustálým kázáním lásky, jsou neustálým vyzýváním, abychom i v zavržených, zmrzačených bytostech dovedli spatřovati a milovati své bratry.

Spisy Dostojevského nejsou ovšem bezvadné. Hlavním jejich nedostatkem jest spěch, se kterým byly tvořeny. Dostojevský psal pro chléb, musil psáti rychle a mnoho, aby si odpracoval peníze, jež si vybíral od redakcí napřed. Idey, jež v něm zrovna kypěly a klokotaly, neměly času, aby vyzrály a padaly na papír tak, jak poprvé v jeho hlavě vypučely. Postačí, poznámenáme-li zde, že na př. za jediný rok 1866 napsal 44 tiskové archy velkého formátu. Proto není řídkým zjevem v jeho spisech, že se opakují myšlénky, dříve již pronesené, že se básník k nim vrací, shledávaje nezbytným, osvětliti je lépe a všestranněji, než učinil poprvé. Proto i jazyk jeho není tak uměleckým, tak hladkým a opilovaným, jako na př. jazyk Turgeněva, jenž dvakrát a třikrát vlastnoručně přepisoval povídku, než. ji odevzdal tiskárně. Ovšem Turgeněv byl bohatý bárin a mohl si dáti na čas. A Dostojevský byl vlastně po celý život jen žurnalista, jemuž byla drahá každá minuta.⁴⁷

Jaromír Hrubý.