Zápisky z mrtvého domu

Na padesát věchtů se najednou zdvihalo a spouštělo na podlážce; všichni se šlehali do opojení. Každou minutu napouštěli nové páry. To už nebylo parno, nýbrž hotové peklo. A vše to řvalo a chechtalo se a k tomu řinčelo sto řetězů, vláčících se po podlaze… Někteří, chtějíce přejíti s jednoho místa na druhé, zaplétali se do cizích řetězů, nebo sami zavadili o hlavu někoho, sedícího dole, padali, nadávali a strhovali s sebou ty, o něž zavadili. Špína se lila se všech stran. Všichni se nacházeli v jakémsi opojení, v jakémsi pohnutém stavu duševním; ozýval se výskot a výkřiky. U okénka do předsíně, odkud podávali vodu, byla tlačenice, rvačka a nadávání. Komu se podařilo obdržeti horkou vodu, rozšplíchal ji na hlavy sedících na podlaze, dříve než ji přinesl na své místo. K tomu tu chvíli pokukuje buď oknem nebo pootevřeními dveřmi vousatá tvář vojáka s puškou v ruce, dívajícího se, neruší-li kdo pořádek.

Oholené hlavy a do červena rozpařená těla trestanců zdála se ješté ohyzdnějšími. Na rozpařených zádech vystupují obyčejně velmi jasně jizvy utržených kdysi ran důtkami nebo holí, takže se zdálo nyní, jako by všechna ta záda byla právě opět rozsekána. Strašlivé jizvy! Mráz mně přecházel po kůži, když jsem na ně hleděl. Opět napustili páry a mlha naplnila hustým horkým oblakem celou lázeň; všechno se dává do chechtu, do křiku. V oblacích páry se míhají rozsekaná záda, oholené hlavy, zkroucené ruce a nohy; a k doplnění obrazu Isaj Fomič se chechtá celým hrdlem na nejvyšší podlažce.

Paří se v takovém parně, že ho div neomráčí, ale zdá se, jako by ho nižádné horko nemohlo nasytiti. Za kopějku si najímá šlehače, ale ten dlouho nevydrží v strašném parnu, praští věchtem a běží se polévat studenou vodou. Isaj Fomič nepozbývá však rozvahy a najímá druhého, třetího; rozhodl se již, že za tak vzácné příležitosti nebude litovati nákladu a vystřídá celých pět šlehačů. „Umí se pařit, chlapík Isaj Fomič!" křičí na něho z dola trestanci. Isaj Fomič sám znamená, že v tu chvíli vyniká nade všechny, že je všechny strčil do kapsy; proto je hrd svým vítězstvím a pronikavým, šíleným hlasem vříská svou arii: la-la- la-lala, jež překřikuje všechny ostatní hlasy. Napadlo mne, sejdemeli se jednou my všichni pospolu v pekle, že se ono peklo bude velice podobati k tomuto místu. Nestrpěl jsem, abych svou domněnku nesdělil s Petrovem; on se jenom rozhlédl vůkol a mlčel.

Chtěl jsem i pro něho zakoupiti místo vedle sebe, ale on si přisedl u mých nohou a oznámil mně, že je mu zcela pohodlno. Baklušin nám zatím kupoval vodu a přinášel ji, když bylo třeba. Petrov mně slíbil, že mne umyje od paty do hlavy, takže „budete docela čisťounký", a velice mně domlouval, abych se dal „pařiti". Ale paření jsem se neodvážil. Petrov mne celého rozetřel mýdlem. „A teď vám umyju nožky," prohodil na konec. Chtěl jsem mu sice odvětiti, že si je mohu umyti sám, ale zanechal jsem odporu a odevzdal jsem se úplně do jeho vůle. Ve zdrobnělém slově „nožky" neozývala se rozhodně ani jediná otrocká nota; Petrov jednoduše nemohl nazvati mé nohy nohami asi proto, že ostatní, skuteční lidé mají nohy, ale já pouze nožky.

Když mne umyl, tu mne s týmiž ceremoniemi, to jest podpíraje mne a varuje mne při každém kroku, jako bych byl z porculánu, odvedl do předsíně, pomohl mně obléci prádlo a teprve když byl úplně se mnou hotov, běžel nazpět do lázně pařit se.

Když jsme přišli domů, nabídl jsem mu sklenici čaje. Čaj on přijal, vypil a poděkoval. Přišla mně myšlénka, abych se hodil přes kapsu a uctil ho láhví vodky. Našla se láhev vodky i v naší kasárně. Petrov byl nad míru spokojen, vypil, chrknul a prohodiv, že jsem ho úplně vzkřísil, vydal se honem do kuchyně, jako by se tam bez něho něco nemohlo spraviti. Místo něho přistoupil ke mne druhý soudruh, pionér Baklušin, jehož jsem také hned v lázni pozval k sobě na čaj.

Neznám povahy milejší, než byla povaha Baklušinova. Neodpouštěl, pravda, druhým ničeho, často se i hádával, neměl rád, aby se kdo vměšoval do jeho záležitostí – slovem uměl se hájiti. Ale nesvářil se nikdy na dlouho, a zdá se, že ho všichni u nás měli rádi. Ať přišel kamkoli, všude ho vítali s radostí. Znali ho i ve městě jako nejzábavnějšího člověka na světě, nepozbývajícího nikdy své veselosti. Byl to vysoký, mladý muž, asi třicetiletý, s junáckou, prostomyslnou, dosti hezkou tváří s bradavičkou. Tuto tvář uměl tak směšně zkroutiti, když představoval někdy kohokoliv na potkání, že nikdo, kdo se na něho podíval, se nemohl zdržeti smíchu. Byl také jeden ze šašků, ale neodpouštěl našim bručivým nepřátelům smíchu, pročež nikdo mu nespílal za to, že je „prázdný a marný" člověk.

Baklušin byl plný ohně a života. Seznámil se se mnou hned za prvních dnů a oznámil mně, že vyrostl ve vojenské vychovávací škole, sloužil potom u pionérů, kdež obrátil na sebe pozornost a získal si přízeň některých vznešených osobností, čímž se podle staré paměti velice honosil. Mne se ihned počal vyptávali na Petrohrad. Čítával též knihy. Když ke mně přišel na čaj, rozesmál nejprv celou kasárnu vypravováním, jak poručík S. odbyl ráno našeho místního velitele majora; sednuv si pak vedle mne, oznámil mne se spokojeným výrazem v tváři, že divadelní představení, jak se mu zdá, se stane skutkem. V káznici se chystalo na svátky divadlo. Přihlásili se herci, hotovily se pomaloučku dekorace. Některé osoby ze města slíbily, že půjčí své šaty pro herce, též pro ženské úlohy. Ba měli naději, že prostřednictvím jednoho sluhy u důstojníka seženou i důstojnickou uniformu s adjutantskými šňůrami. Jen aby majora nenapadlo, jako minulého roku, zapověděti představení. Ale minulého roku o svátcích byl major ve špatné míře; prohrál kdesi v kartách, mimo to v káznici se stal jakýsi nepořádek, a proto zapověděl představení ze zlosti; ale letos snad nebude chtít překážeti. Slovem Baklušin byl v pohnutém stavu. Bylo viděti, že jest jedním z hlavních původců divadla, a proto jsem si umínil již tehda, že se na každý způsob půjdu podívat na ono představení. Prostomyslná radost Baklušina, že se divadlo zdaří, velice se mně líbila. Slovo za slovem, a rozhovořili jsme se. Pověděl mně mimo jiné, že nesloužil stále jen v Petrohradě; že se tam v něčem provinil a za to ho odeslali do R., ale ješte v hodnosti poddůstojníka při místní posádce.

„A odtamtud mne už poslali sem," poznamenal Ba-klušin.

„A zač pak?" ptám se ho.

„Zač? Co byste řekl, Alexandře Petroviči, zač? Věřil byste, že za to, že jsem se zamiloval?"

„Nu, jen za to by vás sem ještě neposlali," namítl jsem a zasmál se.

„Pravda," dodal Baklušin, „pravda, že jsem při té příležitosti zastřelil z pistole jednoho tamního Němce. Ale stojí-li Němec za to, aby člověka pro něho posýlali sem? Posuďte sám!"

„Ale jak se to přihodilo?" Povězte mně to, je to zajímavé."

„Velice směšná historie, Alexandře Petroviči."

„Tím lépe tedy. Vypravujte."

„Tak povídat? Nu, poslouchejte tedy…"

Vyslechl jsem třebas ne valně směšnou, za to dosti podivnou historii vraždy…

„Přihodilo se to, abyste věděl, takhle," počal Baklušin. „Když mne tedy poslali do R., pozoruju, že město je pěkné, veliké; jen Němců tam bylo tuze mnoho. Nu, já byl, rozumí se, ještě mladý člověk, u představenstva jsem byl dobře zapsán, chodím si s čapkou na stranu, a tak trávím svůj čas. Na Němky mrkám. I zalíbila se mně tam jedna Němkyně, jmenovala se Luiza. Obě ony byly pradlenami, ovšem praly jen nejjemnější prádlo, ona a její teta. Teta byla stará, takový bručoun, ale žily zámožně. Chodil jsem z počátku okolo oken sem tam, a potom jsem se již spřátelil, jak se sluší a patří. Luiza mluvila i rusky dobře, jen trošku jako by ráčkovala, – nu pravím vám takový miloušek, že jsem se s takovým nikdy ještě nesetkal. Loudím na ní z počátku to a ono, ale ona, že ne. „Toho nežádej, Sášo, protože chci celou svou nevinnost zachovati, abych se stala důstojnou tvou ženou." A při tom se jen tulí, směje se tak zvonivě; a taková čisťounká byla – nu neviděl jsem jiné takové kromě ní."

„Sama mne vybízela, abych se oženil. A jak se neženit! posuďte sám. Chystám se tedy, že půjdu s prosbou k podplukovníkovi… Tu vidím najednou, že Luiza jednou nepřišla k dostaveníčku, podruhé nepřišla, potřetí se nedostavila… Posýlám jí psaní; ale nedostal jsem na ně odpovědi. Co to je? myslím si. Protože, kdyby mne chtěla klamati, užila by chytrosti, odpověděla by na psaní a k dostaveníčku také by přicházela. Ale vždyť ona neuměla ani selhati: všechno vždy přímo povídá. To asi tetka, myslím si. K tetě jsem choditi nesměl; ona sice o tom věděla, ale my jsme všechno drželi v tajnosti, po špičkách, tak říkaje, jsme chodili. Chodím tedy jako ztřeštěný, napsal jsem jí poslední dopis a pravím: Nepřijdeš-li, sám přijdu k tetě. Ulekla se, přišla. Pláče; povídá, že jeden Němec, Šulc, vzdálený jejich příbuzný, hodinář, bohatý a již obstárlý, projevil přání, že by se s ní oženil, aby prý i mne učinil šťastnou, i sám na stará léta nezůstal bez ženy. A miluje ji prý, a dávno už měl ten úmysl, ale stále mlčel, jen se připravoval. „Tak vidíš – povídá – Sášo; on je bohat, a já budu šťastna; což bys mne chtěl zbaviti mého štěstí?" Koukám: Ona pláče a objímá mne… Eh, vždyť má pravdu! Jakáž pak může býti výhoda, vdáti se za vojáka, třeba jsem byl poddůstojníkem? Nu, povídám, Luizo, měj se dobře, zůstávej s Bohem; nemám, proč bych tě zbavoval štěstí. A je on hezký člověk? – Ne, povídá, obstárlý takový, s dlouhým nosem… a sama se při tom dala do smíchu. Odešel jsem od ní; což – myslím si, nebyl to můj osud!"

„Druhého dne z rána jdu k jeho krámu; ulici ona mně řekla. Hledím oknem, vidím, jak sedí Němec, hodiny dělá; mohlo mu býti tak čtyřicet pět let, nos hrbatý, oči vypoulené, na sobě má frak, vysoký stojatý límeček trčí do tváře, vůbec takový vážný. Odplivnul jsem si; chtěl jsem mu rozbiti sklo ve dveřích… ale nač, myslím si! Nač se ho dotýkat. Holka je ta tam, jako když z vozu vypadne! Vrátil jsem se za soumraku do kasáren, lehl jsem na postel, a věříte-li, Alexandře Petroviči, tak se vám dám do pláče…"

„Tak minul den, druhý, třetí. S Luizou se nevídám. A zatím jsem uslyšel od jedné kmotry (byla stará, také pradlena, k níž Luiza časem přicházela), že Němec ví o naší známosti, a proto že se odhodlal nabídnouti jí honem ruku. Jinak by byl počkal ještě asi dvě léta. Luiza prý se mu musila zapřisáhnouti, že přeruší všelikou známost se mnou; prozatím že je obě – tetu i Luizu – nechává ještě, aby se dřely; že jest možno, že si to ještě rozmyslí a že se vlastně ani nyní ještě řádně nerozhodl. Také mně pověděla, že je pozval obě na pozejtří, na neděli na kávu, a že bude u něho ještě jeden příbuzný, stařec jakýsi, jenž býval dříve kupcem, a nyní má velikou bídu; slouží kdesi ve sklepě za dozorce. Když jsem uslyšel, že se v neděli všechno snad rozhodne, takový jsem dostal vztek, že jsem se ani ovládati nemohl. Celý ten den a celý následující den stále jsem jen přemýšlel o té věci. Tak se mně zdálo, že bych toho Němce sežral."

V neděli ráno nebyl jsem ještě nijak rozhodnut; ale když bylo po mši, vzchopil jsem se, oblekl jsem se do pláště a vydal jsem se na cestu k Němci. Myslil jsem, že je zastanu všechny pohromadě. Ale proč jsem se odebral k Němci a co jsem tam chtěl mluviti, sám nevím. Avšak pro všechen případ vstrčil jsem do kapsy pistoli. Pistolka ta byla mizerná, ještě se starým kohoutkem; jako chlapec jsem už z ní střílíval. Nyní už nebylo možno z ní stříleťi. Ale přece jsem ji nabil kulkou; myslil jsem si, počnou-li mne vyháněti, nebo mně spílati, vytáhnu pistoli a všechny je polekám. Přijdu tam. V dílně není nikdo; všichni sedí v zadní světnici. Kromě nich ani duše, žádný služebný. Vůbec měl jen jedinou služebnou Němku, jež bylaspolu jeho kuchařkou. Prošel jsem krámem; koukám – dvéře jsou zavřeny. Ale dvéře byly staré, jen na háček. Srdce ve mně tluče; zarazil jsem se, poslouchám. Mluví po německy. Kopnu nohou ze vší síly, a dvéře se ihned rozevřely. Koukám: je prostřeno. Na stole stojí veliký lihový samovar na kávu, a káva se v něm vaří. Vedle stojí suchary; na druhém podnose láhev vodky, slaneček a salám, a ještě láhev nějakého vína. Luiza a teta, obě vyfintěné, sedí na divaně. Naproti nim na stolici sám Němec, ženich, přičesaný, ve fraku a vysokém límečku, jehož konce zrovna trčí do předu. Po straně sedí na stolici ještě jeden Němec, už starý, tlustý, šedivý, a mlčí. Když jsem přišel, Luiza celá zbledla. Teta povyskočila, ale zase sedla; ale Němec se zamračil. Takový vzteklý! Vzchopil se a jde mi naproti:

„Co byste rád?" povídá.

Z počátku jsem se zarazil; ale vztek se mne silně zmocnil.

„Co bych rád? – já řku. Hosta uvítej, vodkou uctívej. Přišel jsem k tobě na návštěvu."

Němec se zamyslí a pak prohodí:

„Sedněte si."

Já sedl.

„Dej tedy, povídám, vodky."

„Tady je – povídá – vodka; pijte, chcete-li."

„Poslouchej – povídám – dej mně dobré vodky." Neboť zlosť se už silně ve mně rozmáhala.

„To je dobrá vodka."

Rozmrzelo mne, že mne již tak příliš nízko cení. A ještě více, že to Luiza vidí. Vypil jsem sklenku a povídám:

„Což si tak hrubé se mnou vedeš, Němče? Spřátel se se mnou! Já k tobě přišel z přátelství."

„Já nemohu býti vaším přítelem, povídá; vy jste prostý voják."

Nu, tu jsem již dostal vztek.

„Ach ty hastroši, povídám, ty klobásníku!²⁰) Víš-li, že od tohoto okamžiku mohu s tebou dělati, cokoli se mně zlíbí? Chceš tuhle, z pistole tě zastřelím?"

Vytáhl jsem pistoli, stoupnul jsem naproti němu a přiložil mu hlaveň zrovna k čelu. Ženské sedí více mrtvé než živé; hlesnouti se bojí. Stařec, ten se třese jako lupen, mlčí a celý zbledl.

Němec byl překvapen, ale vzpamatoval se.

„Já se vás nebojím, povídá, a prosím vás jako slušný člověk; abyste ihned zanechal svého žertu; ale já se vás dokonce nebojím."

„O lžeš, povídám, bojíš se!" A jak by ne! Nesmí ani hlavou pohnouti pod pistolí; tak sedí, ani se nehýbá,

„Ne, povídá, to nesmíte dělat."

„A proč, povídám, bych nesměl?"

„Proto, povídá, že je vám to přísně zapovězeno a budete proto přísně potrestán."

Čert ví, co to bylo za hlupáka Němce! Kdyby mne nebyl sám roznítil, byl by živ dosavad; ta hádka všechno zavinila.

„Tedy, povídám, ty myslíš, že nesmím?"

„Ne."

„Nesmím?"

„Vy mně to dokonce nesmíte udělat."

„Tak tu máš, jelito!" A jak ho říznu, už se valí se stolice.

Ženské vzkřikly.

Já pistoli do kapsy a pryč. Když jsem vstupoval na pevnost, zahodil jsem pistoli hned u samé brány do kopřiv.

Přišel jsem domů, lehl na postel a myslím si: hned mne vezmou do vazby. Ale mine hodina, druhá – neberou mne. Už před soumrakem padne na mne taková tesknota! Vyšel jsem ven; zachtělo se mi uviděti Luizu za každou cenu. Jdu okolo hodináře. Kouknu: tam plno lidu, policie. Jdu ke kmotře: Zavolej Luizu! čekám sotva chvilenku a už vidím, jak Luiza běží, vrhne se mně na krk a dá se do pláče. „Já sama, povídá, jsem vším vina, že jsem tetu poslouchala." Také mně oznámila, že teta hned po dnešní události přišla domů a takový dostala strach, že se rozstonala a nikomu ani slova; sama nikomu nic neřekla a mně, povídá, také zakázala. Má strach. Ať prý sami dělají, jak jim libo. Nás, Luizo, povídá, nikdo tam dnes neviděl. On i svou služebnou poslal pryč, protože se bál. Ta by mu oči vyškrábala, kdyby zvěděla, že se chce ženit. Z tovaryšů také nikdo nebyl doma; všechny poslal pryč. Sám i kávu zavařil, sám zákusku připravil. A příbuzný – ten i dříve po celý svůj život mlčel, nikdy nemluvil, a když se to dnes přihodilo, sebral čepici a první odešel. Také bude jistě mlčet, tvrdila Luiza.

A tak se stalo. Dvě neděle mne nikdo nebral do vazby, ani podezření nijakého na mne nebylo. Za ty dve neděle, věřte nebo nevěřte, Alexandře Petroviči, zažil jsem celého svého štěstí. Každý den jsem se scházel s Luizou. A kterak ona přilnula ke mně! Pláče. „Já, povídá, půjdu za tebou, kamkoli tě odešlou. Všeho nechám, a půjdu za tebou!" Už jsem pomýšlel na to, abych se tu zbavil života; tak mne tehdáž rozlítostnila. Nu, a za dvě neděle mne sebrali. Stařík a teta se smluvili a udali mne…"

„Ale počkejte," přerušil jsem Baklušina; „za to vás mohli odsouditi všeho všudy na deset, nu řekněme na dvanáct let, tedy na úplnou lhůtu v občanském oddělení; ale vždyť vy jste ve zvláštním oddělení. Jak je to možná?"

„Nu, pak se přihodila ještě druhá věc," pravil Baklušin.

„Když mne předvedli před soudní komisi, setník mně před soudem počal nadávati. Nesnesl jsem toho a povídám mu: Co nadáváš? Což nevidíš, podlá duše, že sedíš před „zrcadlem".²¹ Nu, tu nastal obrat; počali mne souditi pro nový zločin, a za všechno dohromady mne odsoudili ke čtyřem tisícům a pak sem do zvláštního oddělení. A když vyvedli k trestu mne, vedli i setníka; mne do zelené ulice, ale jeho zbavili hodnosti a poslali na Kavkaz jako prostého vojáka. Na shledanou, Alexandře Petroviči. Přijdte se k nám podívat o představení."

X

Svátky Narození Páně.

Konečně nastaly svátky. Na štědrý večer trestanci skoro již nešli na práci. Pracovali jen krejčí a někteří jiní řemeslníci; ostatní postáli jen na prostranství před strážnicí a ačkoli byli sem tam rozesláni, vrátili se skoro všichni po jednom nebo po několika hned zase do káznice a po obědě již nikdo nevycházel z ohrady. Ostatně i dopoledne většina šla jen po svých záležitostech, a ne po komisních; někteří, aby se postarali o propašování vodky a objednali novou, jiní aby se mohli setkati se známými kmotry a kmotrami, aneb aby vyupomínali k svátkům dluhy za vykonané práce; Baklušín a druzí, kteří spolupůsobili při představení, aby si obešli některé známé, hlavně mezi důstojnickými sluhy a vypůjčili si potřebné obleky. Někteří chodili se starostlivým a přičinlivým vzezřením jen proto, že i druzí byli starostlivi a přičinlivi, a třebas na př. někteří neměli sebe menší naděje, že obdrží odněkud peníze, přece se tvářili, jako by také měli od někoho obdrže ti peníze; slovem všichni jako by čekali k zítřejšímu dni jakési změny, něčeho neobyčejného.

Na večer invalidové, kteří se vypravili na trh s různými objednávkami od trestanců, přinesli s sebou množství všelijakých potravin, masa, podsvinčat, ba i husí. Mnozí z trestancův, i nejskromnější a nejšetrnejší, kteří schráněli své kopějky po celý rok, pokládali za povinnost, hoditi se za takové příležitosti přes kapsu, a důstojným způsobem oslaviti svátky. Zítřejší den byl pro trestance skutečny svátek, jejž, mu nikdo nemohl vzíti, protože byl zákonem ve vší formě zabezpečen. Toho dne nemohli trestance poslati na práci, a dní takových bylo do roka všeho všudy tři.

A konečně, kdož ví, jaké vzpomínky se rozechvěly v duších oněch zavrženců o takovém svátku! Dni velikých svátků vtiskují se ostře v pamět prostého lidu, počínaje od samého mládí. Jsou to dni odpočinku od těžkých prací, dni, kdy se shromažďuje celá rodina. Vzpomínka na ně v káznici musela působiti žalost a tesknost. Úcta k slavnému tomu dni dostupovala u trestanců do jakési přísně officiální formy; málo kdo si vyhodil z kopýtka; všichni byli vážni a jako by něčím zaneprázdněni, ačkoli mnozí neměli skoro pranic na práci. Ale i zaháleči, i hýřilové se snažili, aby si zachovali jistý stupeň vážnosti. Smích jako by byl zapověděn. Vůbec nálada nabyla jakési choulostivosti a podrážděné netrpělivosti, a kdo rušil tento všeobecný ton, třebas samoděk, toho zakřikovali s nadávkami a zlobili se na něho jako by pro jeho neuctivé chování se k Božímu hodu. Tato nálada trestanců byla podivuhodná, ano dojemná. Kromě vrozené úcty k velikému dni cítil trestanec mimovolky, že tímto svěcením svátků přichází jaksi ve styk s celým světem, a že tedy není ještě docela povrhelem, úplně zahubeným člověkem, od společnosti lidské odříznutým kusem, že i v káznici se děje totéž, co mezi lidmi. Trestanci to cítili; bylo to vidno a srozumitelno.

Akim Akimyč také se velice připravoval na svátky. On neměl ani rodinných vzpomínek, protože vyrostl jako sirotek v cizím domě a div ne od patnácti let vstoupil do obtížné vojenské služby; nebylo v jeho životě ani zvláštních radostí, protože celý svůj život strávil pravidelně, jednotvárně, boje se třebas o jediný vlásek vybočiti z předepsaných mu povinností. Nebyl ani zvláště nábožným, protože pořádnost pohltila v něm na pohled všechny ostatní lidské schopnosti a zvláště všechny vášně a touhy, ať zlé, ať dobré. Proto se připravoval k oslavení významného dne beze spěchu, bez rozčilení, nermoutě se tesklivými a zcela marnými vzpomínkami, nýbrž s klidnou, methodickou slušností, jíž bylo právě tolik, mnoholi bylo třeba ke splnění povinnosti a obřadu, předepsaného jednou pro vždy.

A vůbec Akim Akimyč se nerad mnoho zamýšlel. Význam kteréhokoli fakta nikdy se, jak se zdálo, nedotýkal jeho hlavy, ale předepsaná mu jednou pravidla plnil s posvátnou přesností. Kdyby mu zítra poručili, aby konal pravý toho opak, konal by i to s toutéž pokorností a bedlivostí, jako vykonával opak toho ještě včera. Jedenkrát, jen jedenkrát za svého života pokusil se žíti podle svého rozumu, a dostal se do káznice. Poučení toho nedostalo se mu marně. I ačkoli mu nebylo souzeno, aby někdy pochopil, čím se vlastně provinil, přece si ze své příhody vyvodil spasitelné pravidlo, že se nesluší rozumovati nikdy a za žádných okolností, protože na rozumování „nestačí jeho rozum", jak se vyjadřovali trestanci.

Jsa slepě oddán obřadu, pohlížel i na své vánoční pečené pohankovou kaší nadívané podsvinče, jež pekl vlastnoručně, poněvadž se i v pečení vyznal, s jakousi povinnou úctou, jako by to bylo ne obyčejné podsvinče, jež bylo možno kdykoli koupiti a upéci, nýbrž jakési zvláštní, sváteční. Dost možná, že již z dětstva přivykl viděti toho dne na stole podsvinče, a z toho vyvodil, že podsvinče je toho dne nezbytným, i jsem přesvědčen, kdyby třebas jen jednou toho dne neokusil podsvinčete, že by mu svědomí po celý život činilo jakési výčitky, že nesplnil tehda své povinnosti.

Do svátků chodil ve své staré kazajce a ve starých kalhotách, ovšem slušně spravených, ale zcela již obnošených. Ukázalo se nyní, že nové šaty, jež mu byly vydány již před čtyřmi měsíci, bedlivě uschovával ve svém kufříku a nedotýkal se jich, těše se blahou myšlénkou, že se obleče do nových šatů. poprvé na svátky. A tak učinil. Hned na večer vytáhl své nové šaty, rozložil je, prohlédl, trochu očistil, ofoukal, a když to všechno vykonal, oblékl je na zkoušku. Vyšlo na jevo, že šaty jsou mu zcela dobře; vše bylo jak se sluší, dobře přiléhalo a zapínalo se až nahoru, límec jako by z lepenky vysoko mu podpíral bradu. V pasu se kazajka úžila a vypadala trochu jako uniforma, tak že se Akim Akimyč spokojeností až trochu poušklíb' a jaksi švihácky se poobrátil před svým malinkým zrcadélkem, jež vlastnoručně a dávno již olepil za svobodné chvíle zlatým prýmkem. Jen jediná sponka u límce kazajky byla jaksi ne na svém místě. Zpozorovav to, rozhodl se Akim Akimyč, že ji přeloží; přišil ji trochu dále, zkusil kazajku znova, a nyní bylo již všechno zcela dobře. Tu složil všechno, jak bylo dříve, a se spokojenou myslí uschoval do zejtřka do kufříku.

Hlava jeho byla oholena obstojně; ale když se pozorněji vzhlédl v zrcádku, zpozoroval, jako by hlava nebyla zcela hladka. Bylo viděti jedva patrné vyrážející vlásky; došel si proto ihned k „majorovi", aby se dal oholiti zcela jak se sluší a patří. Ačkoli by Akima Akimyče zítra nikdo neprohlížel, dal se přece oholiti, a sice jedině proto, aby svědomí mělo pokoj, aby vzhledem k tak slavnému dni splnil všechny své povinnosti. Úcta ke knoflíku, k epoletám, k petlicím vtiskla se nezhladitelně hned z dětských let do jeho duše ve formě nepopiratelné povinnosti a do jeho srdce, jako obraz nejvyššího stupně krásy, jíž může dojíti pořádný člověk.

Když byl všechno spravil, učinil jako starosta v kasárně opatření, aby přinesli seno a bedlivě dohlížel, jak je rozestlali po podlaze. Totéž se dělo i v druhých kasárnách. Nevím proč, ale před vánoci vždycky u nás po kasárně rozestýlali seno. Pak, když vykonal všechny své práce, pomodlil se Akim Akimyč, lehl na své lože a hned usnul klidným spánkem dítěte, aby se probudil co možná záhy z rána. Podobně si vedli ostatně i všichni trestanci. Ve všech kasárnách šli spat mnohem dříve, než obyčejně. Obyčejné večerní zaměstnání bylo ostaveno; o majdanech ani sluchu. Všechno čekalo na zítřejší jitro.

A konečně nastalo. Záhy, ještě před svítáním, sotva že odbubnovali budíček, otevřeli kasárny, a poddůstojník od stráže, jenž přišel, aby spočítal trestance, přál všem šťastných a veselých svátků, Jemu odpověděli týmž přáním a sice odpověděli přívětivě a laskavě. Akim Akimyč a mnozí jiní, kdo měli své husy a podsvinčata v kuchyni, rychle se pomodlivše, chvátali se podívat, co se tam s nimi děje, jak je pekou, kde co stojí a tak dále. Ve tmě z malinkých, sněhem a ledem zalepených okének naší kasárny bylo viděti, že v obou kuchyních ve všech šesti pecích plápolá jasný oheň, rozdělaný ještě před svítáním. Po dvoře sem tam ve tmě chodili už trestanci ve svých kožiších, oblečených do rukávů i přehozených přes ramena; vše to spěchalo do kuchyně. Ale někteří, ostatně jen nemnozí, zastavili se již u krčmářů. To byli nejnetrpělivější. Celkem však si všichni vedli slušně, pokojně a jaksi nezvykle činně. Nebylo slyšeti ani obvyklého spílání ani obvyklých hádek. Všichni chápali, že den ten je veliký a svátek vznešený. Byli někteří, kteří zašli do druhých kasáren přát veselých svátků svým známým. Vyšlo na jevo cosi jako přátelství. Podotýkám mimochodem, že mezi trestanci nebylo skoro nikde pozorovati přátelství, nemluvě o přátelství všeobecném – o tom ani řeči nebylo; – ale ani jednotlivého, aby se na př. ten nebo onen trestanec spřátelil s druhým. Toho skoro docela u nás nebylo, a jest to pozoruhodná črta; na svobodě tak nebývá. U nás skoro všichni byli v obcování jeden s druhým necitelní, suší, s velmi jen řídkými výjimkami, a to byl jakýsi officielní, jednou pro vždy přijatý a ustálený ton.

Vyšel jsem také z kasárny; počínalo jedva svítati; hvězdy bledly; mrazivý, jemný výpar zdvihal se do výše. Z komínů nad kuchyní valil se dým celými sloupy. Někteří z trestanců, s nimiž jsem se setkával, sami mně ochotně a laskavě přáli ke svátkům. Děkoval jsem a přál jim totéž. Byli mezi nimi i tací, kteří dosud ještě ani slova se mnou nepromluvili za celý ten měsíc.

U samé kuchyně mne dohonil trestanec z vojenské kasárny, mající kožich přehozený přes ramena. Poznal mne již z polovice dvora a volal na mne: „Alexandře Petroviči! Alexandře Petroviči!" Běžel do kuchyně a chvátal. Zastavil jsem se a počkal na něho. Byl to mladý hoch s okrouhlým obličejem, s tichým výrazem očí, velice nemluvný se všemi, jenž se mnou nepromluvil ještě ani slova a vůbec ani si mne nevšimnul od té doby, co jsem vstoupil do káznice; nevěděl jsem ani, jak se jmenuje. Přiběhl ke mně udýchaný a stanul zrovna přede mnou, pohlížeje na mne s jakýmsi tupým, ale zároveň blahým úsměvem.

„Co byste rád?" optal jsem se ho nikoliv bez podivení, vida, an stojí přede mnou, usmívá se, hledí na mne očima otevřenýma do kořán, ale nemá se k řeči.

„Ale Bože, vždyť' jsou svátky…" vypravil ze sebe, a sám se dovtípiv, že nemá vlastně o čem dále mluviti, zanechal mne a honem se odebral do kuchyně.

Dodám k tomu při té příležitosti, že i po této příhodě nikdy jsme se spolu nesešli a skoro ani slova jeden s druhým nepromluvili po celou tu dobu, dokud jsem nevyšel z káznice.

V kuchyni kolem silně rozpálených pecí bylo chvátání, strkání, celá tlačenice. Každý střehl svůj majetek; kuchaři počínali vařiti komisní jídlo, protože toho dne byl oběd určen dříve. Nikdo ostatně ještě nepočínal jisti, ačkoli někteří měli sto chutí, ale dbali jaksi slušnosti před druhými. Čekali na duchovního, a teprve až odejde, bude možno ukončiti půst a jisti masité jídlo.

Ještě se jak náleží nerozednilo, a již se za vraty ohrady počalo ozývati volání svobodníka: „Kuchaře!" Volání to ozývalo se div ne každou minutu a trvalo skoro dvě hodiny. Volali kuchaře z kuchyně, aby převzali milodary, jež přinášeli do káznice ze všech konců města. Přinášeli je ve značném množství ve způsobě preclíků, chleba, koláčů s tvarohem, křehkých opelek, vdolků, blinů a jiného bílého pečiva. Mám za to, že nezůstala ani jediná hospodyně kupeckého nebo měšťanského domu po celém městě, aby neposlala svého chleba a tím neprojevila svého přání k velikému svátku „nešťastným" a vězňům. Byly tu milodary bohaté – chutné housky z nejčistší mouky, jichž bylo posláno veliké množství; byly i dárky velice nuzné – nějaký preclík krejcarový a nějaké dva černé vdolky, jedva pomazané smetanou: to byl dárek, jejž ubohý posýlal ubohému ze svého posledního.

Všechno se přijímalo se stejnými díky bez rozdílu, jaké byly dary a od koho pocházely. Trestanci, kteří je přijímali, snímali čapky, ukláněli se, přáli šťastných a veselých svátků a odnášeli milodar do kuchyně. Když se již sešly celé hromady darovaného pečiva, poslali pro starosty ze všech kasáren a ti rozdělili všechno rovným dílem mezi jednotlivé kasárny. Nebylo sporů ani nadávek; dělení se konalo poctivě, rovně. Co přišlo na naši kasárnu, rozdělili již u nás; dělil Akim Akimyč ještě s jedním trestancem; dělili svýma rukama a svýma rukama podávali jednomu každému. Nebylo sebe menší námitky, ani sebe menší závisti na koho koliv. Všichni byli spokojeni; ba nemohlo ani vzniknouti podezření, že by bylo možno almužnu zatajiti anebo ji děliti nerovným dílem.

Když byl Akim Akimyč hotov se svou prací v kuchyni, přistoupil k oblékání, oděl se co nejslušněji a nejslavnostněji, nenechav ani jediné sponky nezapjaté, a když byl oblečen, počal se ihned modliti, tentokrát už, jak se patří. Modlil se dosti dlouho. V tu dobu modlilo se již mnoho trestanců, z větší části letitých. Mládež se mnoho nemodlila, leda že se kdo při vstávání poznamená křížem, a to i o svátcích. Když se pomodlil, přistoupil Akim Akimyč ke mně a přál mně jaksi slavnostně k svátkům. Pozval jsem ho ihned na čaj a on mne na své podsvinče. Za nedlouho přiběhl ke mně i Petrov přát mně k svátkům. Zdá se, že si už přihnul, a ač přiběhl udýchaný, mnoho toho nenapovídal; postál jen chvilku přede mnou s jakýmsi očekáváním a brzy odešel ode mne do kuchyně.

Mezi tím ve vojenské kasárně se chystali k návštěvě duchovního. Jejich kasárna byla zařízena jinak, než ostatní; náry se v ní táhly kolem stěn a nezaujímaly prostředek síně, jako ve všech ostatních kasárnách; byla to tedy jediná síň v káznici, jež nebyla v prostřed zastavena. Byla bezpochyby proto tak zařízena, aby bylo možno shromažďovati v ní trestance v nevyhnutelných případech. Uprostřed síně postavili stolek, pokryli jej čistým ručníkem, postavili na něj obraz a rozsvítili lampičku. Konečně přišel duchovní s křížem a svěcenou vodou. Pomodliv se a propěv před obrazem obrátil se k trestancům a všichni s opravdovou zbožností přistupovali a líbali kříž. Pak obešel duchovní všechny kasárny a pokropil je svěcenou vodou. V kuchyni pochválil náš trestnický chléb, jenž se pro svou chuť těšil dobré pověsti v celém městě. Trestanci ihned projevili přání, aby mu byly odeslány dva bochniky čerstvého, právě upečeného chleba; jednomu invalidovi bylo ihned uloženo, aby je odnesl. Kříž doprovodili s toutéž zbožností, se kterou jej uvítali, a pak skoro ihned přijeli major a velitel pevnosti. Velitele pevnosti měli u nás rádi a skoro si ho vážili. On obešel všechny kasárny, jsa provázen majorem, všem přál veselých svátků, zašel do kuchyně a okusil trestníckých ščí. Šči se znamenitě podařily; bylo vydáno v tak znamenitý den skoro po libře masa na každého trestance. Mimo to byla upravena prosná kaše, k níž i másla vydáno s důstatek. Vyprovodiv velitele, poručil major, aby se počalo obědvati. Trestanci se snažili, aby mu nepřicházeli na oči. Nelíbil se jim jeho zlostný pohled zpod brejlí, kterýmžto pohledem rozhlížel se i nyní v pravo a v levo, nenajde-li se kde nepořádek a nevyskytne-li se kde nějaký provinilec.