Zápisky z mrtvého domu

Lomovy neměli u nás rádi, nevím proč. Jeden z nich, synovec, byl statný, rozumný hoch a snášelivé povahy; ale strýc jeho, jenž Gavrilku bodnul šídlem, byl hloupý a svéhlavý sedlák. S mnohými se už dříve pohádal a býval pořádně bit. Gravrilku měli všichni rádi pro jeho veselou, přívětivou povahu. Ačkoli Lomovi věděli, že on je vrahem, a že sem přišli za jeho zločin, přece se s ním nehádali; nikdy se ostatně ani nestýkali; a on také si jich pranic nevšímal. A z nenadání vznikla hádka mezi ním a strýcem Lomovem pro jakousi nejohavnější holku. Gavrilka se počal vychloubati její přízní; mužík se stal žárlivým a jednoho krásného poledne bodnul ho šídlem.

Lomovi, ačkoli za vyšetřování přišli na mizinu, žili v káznici přece jako boháči. Měli patrně peníze. Měli svůj samovar, pili čaj. Náš major o tom věděl a nenáviděl oba Lomovy v nejvyšší míře. Bylo každému zřejmo, že se chápal každé maličkosti, jen aby se jim dostal na kůži. Lomovi to vysvětlovali tím, že si major přeje, aby ho podplatili. Ale oni mu úplatku nedali.

Bylo jasno, že, kdyby byl Lomov jen trochu hlouběji vrazil šídlo, byl by Gravrilku zabil. Ale věc končila tím, že si Gavrilka odnesl jen nepatrné poranění. Oznámili to majorovi. Pamatuju se, jak přijel celý udýchaný a s patrnou radostí. S Gavrilkou zacházel ku podivu laskavě, zrovna jako s vlastním synem.

„Co, můj milý, můžeš jíti do nemocnice tak, či ne? Ale ne, raději ať mu zapřáhnou koně. Koně honem zapřáhat!" křiknul poddůstojníkovi, jedva dechu popadaje.

„Vždyť já, vaše vysokoblahorodí, pranic necítím. On mne jen trošíčku píchnul, vaše vysokoblahorodí."

„To nevíš, to nevíš, můj milý; potom budeš vidět… Je to v nebezpečném místě; všechno závisí od místa; pod samé srdce bodnul, loupežník! A tebe… já ti – " zařval, obrátiv se k Lomovu; „nu, ted se na tebe dostanu!.. Na strážnici!"

A vskutku se na něho dostal. Lomová soudili, a jakkoli byla rána uznána za velmi lehké bodnutí, úmysl přece byl patrný. Zločinci prodloužili lhůtu nucených prací a odsoudili ho k tisíci ranám v ulici. Major byl úplně spokojen…

Konečně přijel revizor.

Druhého dne po příjezdu do města zajel i k nám do káznice. Bylo to ve svátek. Již několik dní před tím bylo u nás všechno umyto, uhlazeno, ulízáno. Trestanci čistě oholeni. Oblek měli na sobě bílý, čistý. V létě podle předpisu chodili všichni v plátěných bílých kazajkách a kalhotách. Na zádech měl každý zašitý černý kruh, dva veršky v průměru. Celou hodinu cvičili trestance, jak odpověděti kdyby je vysoce postavená osobnost náhodou pozdravila. Konaly se zkoušky. Major lítal jako ztřeštělý.

Hodinu do příjezdu generálova všichni stáli na svých místech, jako dřevění panáci a drželi ruce na švech kalhot. Konečně o jedné hodině s poledne generál přijel. Byl to vysoký generál, takový vysoký, že tuším srdce všech představených po celé západní Sibiři musila se při jeho přichodu zatřásti. Vstoupil přísně a vznešeně; za ním se přivalila veliká družina provázejících ho místních představených; několik generálů, plukovníkův. Byl mezi nimi také jeden v občanském obleku, vysoký a krásný pán ve fraku a střevících, jenž také přijel z Petrohradu a jenž se držel neobyčejně nenuceně a nezávisle. Generál často se k němu obracel a sice velmi zdvořile. To trestance velice překvapilo: člověk občanského stavu a taková čest, a k tomu ještě od takového generála! Později se dověděli jeho příjmení a co je zač; ale řečí bylo o něm plno.

Náš major, upjatý do uniformy s oranžovým límcem, s očima zalitýma krví, s rudou, uhrovitou tváří, neučinil, jak se zdá, zvláště příjemného dojmu na generála. Ze zvláštní úcty ke vznešenému hosti byl bez brejlí. Stál opodál, natažený jako struna, a celou bytostí svou zimničně očekával okamžik, kdy ho bude k něčemu zapotřebí, aby letěl vyplnit přání jeho excellence. Ale nebylo ho k ničemu zapotřebí. Mlčky obešel generál kasárny, podíval se i do kuchyně, tuším i ščí okusil. Ukázali mu na mne: ten a ten – oznamují – původu šlechtického.

„Á!" prohodil generál. „A jak se nyní chová?"

„Doposud uspokojivě, vaše excellenci," odpověděli jemu.

Generál pokynul hlavou a za dvě minuty vyšel z káznice. Trestanci ovšem byli oslepeni a překvapeni, ale přece zůstali v některých pochybnostech. O nějaké stížnosti na majora nemohlo býti ovšem ani řeči. Ostatně i major byl o tom již dříve úplně přesvědčen.

VI

Zvířata v káznici.

Koupě Hnědáka, jež se přihodila brzo na to v káznici, zajímala a bavila trestance mnohem příjemněji, než vznešená návštěva. Káznice mela právo držeti si koně pro přivážení vody, odvážení odpadků a pod. K poklizeni byl ustanoven trestanec. On s ním i jezdil, ovšem v průvodu vojáka. Práce měl náš kůň více než dosti i ráno, i večer. Hnědák sloužil u nás již velmi dávno. Kůň byl dobrý, ale byl již sedřený. Jednoho překrásného jitra, před samým svátkem Petra a Pavla, Hnedák přivezl večerní sud, padl a za několik minut zdechl. Politovali ho, všichni se shromáždili kolem něho, rozmlouvali, přeli se. Nalézající se u nás vysloužilí kavaleristé, cikáni, zvěrolékaři a podobní dávali při tom na jevo i mnoho zvláštních vědomostí, co se týče koní, ba i pohádali se vespolek, ale Hnědáka nevzkřísili. Ležel mrtvý s nabubřelým životem, do něhož, všichni pokládali za svou povinnost šfuchnouti prstem. Oznámili majorovi, že se stala vůle boží, a on rozhodl, že se má koupiti ihned nový kůň.

Právě na svatého Petra dopoledne, po mši, když naši byli všichni pohromadě, počali přiváděti koně, které byly na prodej. Samo sebou se rozumí, že koupě měla býti svěřena samým trestancům. U nás byli skuteční znalci, a ošiditi dvě stě padesát osob, které se samy výhradně tím dříve zajímaly, bylo těžko. Sešli se Kirgízové, koňaři, cikáni, měšťané. Trestanci s netrpělivostí očekávali příchod každého nového koně. Byli veselí, jako děti. Ze všeho nejvíce jim lichotilo, že, vida, i oni, jako svobodní lidé, jako by opravdu ze své vlastní kapsy, kupují pro sebe koně a mají úplné právo jej koupiti.

Tři koně byly přivedeny a zase odvedeny, nežli se při čtvrtém podařilo uzavříti koupi. Přicházející k nám konaři s jakýmsi podivením a jako by s ostýchavostí rozhlíželi se kolem, ba ohlíželi se časem i na vojáky, kteří je přiváděli. Dvoustový zástup takových lidí, oholený, znamenaný, v řetězech a k tomu u sebe doma, ve svém žalářním hnízdě, přes jehož práh nikdo nepřestupuje, vnucoval jim úctu jistého druhu. Naši pak vykořistili všech možných chytrostí při zkoušení každého přivedeného koně. Kam jen se mu nedívali, co mu neomakali, a to s takovým dělným, vážným, s takovým přičinlivým vzezřením, jako by od toho záviselo blaho celé káznice. Čerkesové – ti i do sedla na koně skákali; jejich oči planuly a rychle rozmlouvali ve svém nesrozumitelném nářečí, odhalujíce své bílé zuby a kývajíce svými snědými, hrbonosými obličeji. Některý z Rusů zrovna jako by se byl přikoval veškerou pozorností k jejich sporu, jako by jim do očí chtěl vskočit. Poněvadž nerozumí slovům, chce se dle výrazu jejich očí dovtípiti, jak rozhodli, hodí-li se kůň, nebo ne?

Některému cizímu pozorovateli mohla by se taková křečovitá pozornost zdáti až podivnou. Zdálo by se, proč by se měl tak zvláště namáhati mnohý z trestancův, a sice mnohý trestanec tak leda bylo, tichounký, nesmělý, který snad před některým ze svých vlastních soudruhů trestancův ani muknouti si nedovolí? Zrovna, jako by pro sebe kupoval koně, jako by mu opravdu nebylo zcela lhostejno, jakého koupí koně. Kromě Čerkesů nejvíce se vyznamenávali bývalí koňaři a cikáni; jim také ponechali první místo a první slovo. Vznikl za té příležitosti dokonce i jistý šlechetný zápas zvláště mezi dvěma, mezi trestancem Kulikovem, bývalým cikánem, konokradem a koňařem, a samoukem zvěrolékařem, chytrým sibiřským mužíkem, jenž nedávno teprv přišel do káznice, ale již za tu krátkou dobu dovedl připraviti Kulikova o celou jeho městskou praxi. Věc jest totiž ta, že našich káznických samouků zvěrolékařů velmi si vážili v celém městě, a nejen měšťané a kupci, nýbrž i vysocí úřadníci obraceli se do káznice, když se jim rozstonaly koně, přes to že bylo ve městě několik skutečných zvěrolékařů. Do příchodu Jelkina, sibiřského mužíka, neměl Kulikov soupeře, měl velikou praxi a rozumí se, že vděčnost se mu projevovala penězi. On silně podváděl a šarlatánil, a uměl mnohem méně, než udával. Dle důchodu byl aristokratem mezi trestanci. Svými zkušenostmi, rozumností, smělostí a odhodlaností dávno již vnutil nevolnou k sobě úctu všem trestancům v káznici. Jemu u nás naslouchali a jeho poslouchali. Ale on mluvíval málo; vypustí slovo, jako když rubl daruje, a to vždy jen v důležitých případech. Byl to rozhodný hrdopýšek, ale měl mnoho skutečné, nelíčené energie. Byl už letitý, ale velmi krásný a velmi rozumný. K nám šlechticům choval se jaksi rafinovaně zdvořile a zároveň neobyčejně důstojně. Myslím, kdyby ho oblekli a přivezli pode jménem nějakého hraběte do některého residenčního klubu, že by se ani tam nezahodil, sehrál by si ve vist, výborně by pohovořil, ne mnoho, ale každé slovo by mělo svou váhu a po celý večer by se snad nikdo nedovtípil, že není hrabě, nýbrž tulák. Mluvím vážně: tak byl rozumný, vtipný a bystroduchý.

Mimo to i chování jeho bylo uhlazené, švihácké. Musil za svého života mnoho vídati. Ostatně minulost jeho byla zastřena mrakem neznámosti. Byl u nás ve zvláštním oddělení. Ale po příchodu Jelkina, třebas jen mužíka, ale za to nejchytřejšího mužíka, asi padesátiletého rozkolníka, zvěrolékařská sláva Kulikova se zatměla. Za nějaké dva měsíce odloudil mu skoro všechnu městskou praxi. Vybojoval, a sice velmi lehce, i takové koně, jichž se Kulikov již dávno úplné vzdal. Vyléčil i takové, jimž nevěděli rady ani městší zvěrolékaři. Tento mužík dostal se k nám spolu s jinými za falšování peněz. Měl toho zapotřebí, aby se na stará léta vpletl jako spolupodnikatel do takové záležitosti! Vždyť nám sám se smíchem vypravoval, jak ze tří pravých zlaťáku fabrikovali všeho všudy jeden falešný.

Kulikov byl trochu uražen jeho zvěrolékařskými úspěchy; počalať i jeho sláva mezi trestanci blednouti. Vydržoval si na předměstí milenku, chodil v plyšovém dlouhém kabátě, nosil stříbrný prsten, náušnici a své vlastní boty s lemováním, a najednou pro ztrátu důchodů byl přinucen státi se krčmářem, a proto všichni očekávali, že nyní při koupi nového Hnědáka soupeřové se, dost možná, ještě poperou. Čekali se zvědavostí. Každý z nich měl svou stranu. Náčelníci obou stran již se počali rozčilovati a ponenáhlu si počínali vyměňovati nadávky. Sám Jelkin svraštil už svůj chytrácký obličej v nejsarkastičtější úsměšek. Ale vypadlo to jinak. Kulikova ani nenapadlo, aby nadával; za to i bez nadávek se zachoval mistrně. Započal ústupkem, ba vyslechl i uctivě kritické mínění svého soupeře, ale chytiv ho za jedno slovo, upozornil ho skromně, ale důrazně, že se mýlí zejména v té a v té věci. Slovem Jelkin byl poražen velice neočekávaně a uměle, i ačkoliv prvenství zůstalo i na dále jemu, byla přec i Kulikovská strana spokojena.

„Ne, braši, je vidět, že ho tak lehce neporazíte; dovede se brániti; kde pak!" tvrdili jedni.

„Jelkin umí víc!" namítali druzí, ale namítali to jaksi ústupně.

Obě strany počaly najednou mluviti v neobyčejně smířlivém toně.

„Ne že by víc uměl, ale ruku má lehčí. A co se týče zvířete, také se Kulikov nelekne."

„Ba nelekne, hochu!"

„Nelekne…"

Nového Hnědáka konečně vybrali a koupili. Byl to dobrý koník, mlaďoučký, pěkný, pevný, a neobyčejně milého, veselého vzezření. Rozumí se, že i ve všech ostatních částech nebylo na něm poskvrnky. Počali smlouvati; vycenili ho za třicet rublů; naši dávali dvacet pět. Smlouvali se ohnivě a dlouho, slevovali a přidávali. Konečně se dali sami do smíchu.

„Což pak budeš peníze brát ze své kapsy?" namítali jedni; „nač pak se smlouvat?"

„Státní pokladny budeme litovat?" volali druzí.

„Přec jen, braši, přec jen to jsou peníze, naše společné…"

„Naše společné! Nu, jest vidět, že nás hlupáky nesejou, ale my se sami rodíme…"

Konečně se shodli na dvacetiosmi rublech. Oznámili majorovi a koupě byla potvrzena. Rozumí se, že ihned přinesli na dvůr chleba a soli a nového Hnědáka s poctivostí uvedli do káznice. Zdá se, že nebylo trestance, jenž by ho při té příležitosti nepopleskal po šíji, aneb ho nepohladil po tlamě. Hned téhož dne zapřáhli Hnědáka, aby vozil vodu, a všichni se zvědavě dívali, jak nový Hnědák potáhne svůj sud. Náš vodovoz Roman pohlížel na nového koníka s neobyčejnou samolibostí. Byl to mužík asi padesátiletý, mlčelivé a usedlé povahy. Vůbec všichni ruští kočí bývají nadmíru usedlé, ba i mlčelivé povahy, jako by vskutku bylo pravda, že stálé zacházení s koňmi sděluje člověku jakousi zvláštní usedlost, ba i vážnost. Roman byl tichý, ke všem laskavý, ne mnohomluvný, šňupal z růžku tabák a neustále od nepamětných dob obíral se káznickými Hnědáky. Nově koupený byl už třetí.

U nás byli všichni přesvědčeni, že káznici sluší hnědá barva, že prý to sluší k našemu stavení. To potvrzoval i Roman. Strakatého nekoupili by na příklad za nic na světě. Povinnost vodovoza zůstávala jakýmsi právem neustále na Romanovi a nikdy nikoho by u nás ani nenapadlo, aby mu upíral onoho práva. Když padl starý Hnědák, nikomu nepřišlo na mysl, ani samému majorovi, aby dával v něčem vinu Romanovi; vůle boží a konec! Ale Roman je dobrý kočí.

Brzy se Hnědák stal miláčkem káznice. Trestanci, ač jsou lidé suroví, často k němu přistupovali a hladili ho. Když Roman, vrátiv se od řeky, zavíral vrata, jež mu otevřel poddůstojník, Hnědák, jenž už vjel do dvora káznice, zastavil se se sudem a čekal, šilhaje po něm očima. „Jdi sám!" zvolá na něho Roman, a Hnědák ihned veze sám, dojede ke kuchyni a zastaví se, čekaje, až přijdou kuchaři a parášníci s vědry, aby načerpali vody. „Chytrý Hnědák !" volají na něho; „sám přivezl!.. Poslouchá!"

„A vždyť opravdu: hovado a rozumí!"

„Chlapík Hnědák !"

Hnědák vrtí hlavou a frká, jako by opravdu, rozuměl a byl spokojen pochvalami. Při takové příležitosti pokaždé mu někdo přinese chleba se solí. Hnědák žere a opět zakývá hlavou, jako by říkal: „Znám tě, znám! já jsem hodný koníček, i ty jsi hodný člověk!"

Také jsem Hnědákovi rád přinášel chléb. Bylo jaksi příjemno dívati se na jeho hezkou tlamu a cítiti na dlani jeho měkké, teplé pysky, obratně sbírající dárek.

Vůbec naši trestanci by mohli milovati zvířata, a kdyby jim dovolili, s radostí by si zavedli v káznici množství domácího dobytka a ptactva. Zdálo by se, co může více změkčiti, ušlechtiti surovou, zvířecí povahu trestancovu, když ne takové zaměstnání? Ale to se nedovolovalo. Ani řády naše, ani místo toho nedovolovalo.

Avšak v káznici po celou dobu mého pobytu zdržovalo se náhodou několik zvířat. Kromě Hnědáka měli jsme psy, husy, kozla Vásku, a jednu dobu zdržoval se u nás orel.

V hodnosti stálého káznického psa zdržoval se u nás, jak bylo už výše řečeno, Šárik, rozumný a dobrý pes, s nímž jsem žil v stálém přátelství. Ale protože se pes u všeho prostého lidu pokládá za zvíře nečisté, jemuž se nesluší ani pozornost věnovati, proto i Šárika si skoro nikdo u nás nevšímal. Žil milý pes, spával na dvoře, žral zbytky z kuchyně a v nikom nebudil zvláštního zájmu pro sebe, avšak všechny znal a každého v káznici pokládal za svého pána. Když se trestanci vraceli z práce, na pouhé volání na strážnici: „Svobodníka!" přiběhl k vratům, laskavě vítal každou skupinu, vrtěl chvostem, a přívětivě se díval do očí každému příchozímu, čekaje sebe menšího zalichocení. Ale v prodlení mnoha let nedočkal se od nikoho laskavého slovíčka, od nikoho, leda snad ode mne. Za to však mne také miloval více, než každého jiného.

Nevím, jakým způsobem se vyskytl potom u nás v káznici ještě druhý pes, Bělka. Třetího, Kulťapku, jsem přinesl kdysi sám z práce; bylo to ještě štěně. Bělka byla podivný tvor. Kdosi ji přejel vozem a její hřbet byl prohnut dovnitř, tak že, když utíkala, zdálo se z pozadí, že běží jakási dvě bílá zvířata, srostlá spolu. Kromě toho celá byla jaksi prašivá a oči se jí hnojily; ohon měla oblezlý, skoro celý lysý a neustále schlípený. Cítíc, že jí bylo ublíženo osudem, rozhodla se patrně býti zkroušenou. Nikdy na nikoho neštěkala ani nevrčela, jako by nesměla. Zdržovala se nejvíce pro chléb za kasárnami; spatřila-li někoho z našich, ihned, ještě na několik kroků, převalila se na důkaz pokory na záda, jako by řekla: „Dělej se mnou, co je ti libo, vždyť já, vidíš, ani nepomýšlím na odpor." A každý trestanec, před kterým se převalila, kopnul ji obyčejně botou, jako by to pokládal za svou nezměnitelnou povinnost. „Eh, ty mrcho!" volávali přitom trestanci. Ale Bělka si nedovolila ani zakňučet, a když už cítila příliš velikou bolest, jen jaksi hluše a žalostně vyla.

Taktéž se pokaždé překotila před Šárikem a před každým jiným psem, když za svými záležitostmi vyběhla za ohradu. Přiházívalo se, že se překotila a ležela tiše, když se na ni některý veliký vislouchý pes rozběhl s rykotem a štěkotem. Ale psům se líbí zkroušenost a pokora u tvorů jim podobných. Zuřivý pes okamžitě krotnul zastavoval se s jakousi zádumčivostí před pokornou Bělkou, ležící před ním nohama vzhůru a zvolna, s velikou zvědavostí počínal ji očichávati na všech částech těla. Co si asi v tu chvíli mohla mysliti Bělka, jež se třásla po celém těle? „A což, jestliže mne lotr chňapne?" kmitlo jí bezpochyby hlavou. Ale hafan, když ji bedlivě očichal, zanechal jí konečně, nenacházeje v ní bezpochyby ničeho lákavého. Bělka ihned vyskočila a opět se pustila svým kulhavýna během za dlouhou řadou psů, kteří provázeli nějakou Žučku. A ačkoli věděla zcela jistě, že se s Žučkou nikdy blíže neseznámí, přece jí bylo útěchou v její neštěstí, když mohla aspoň z povzdálí pokulhat si za ní. Na poctu přestala asi dávno již pomýšleti. Pozbyvši všeliké naděje do budoucna, žila pouze pro ten kus chleba a byla si toho úplně vědoma.

Pokusil jsem se kdysi přivnaditi ji; to bylo pro ni něco tak nového a neočekávaného, že nenadále všechna přisedla k zemi, na všechny čtyři tlapy, celá se zachvěla a hlasitě počala skoliti radostí. Ze soustrasti častěji jsem ji pak pohladil. Zato kdykoli mne potkala, ihned se vždy dala do kňučení. Sotva že mne zdaleka pozoruje, už kňučí, kňučí jaksi bolestně, až k pláči. Skončila tím, že ji za ohradou na valu roztrhali psi.

Zcela jiné povahy byl Kulťapka. Proč jsem ho přinesl z dílny do káznice, když byl ještě slepým štěnětem, sám nevím. Bylo mně příjemno ho krmit a vychovávat. Šárik ihned přijal Kulťapku pod svoji ochranu a spal vedle něho. Když Kulťapka povyrostl, dovoloval mu, aby ho kousal do uší, aby ho trhal za chlupy a hrál si s ním, jak si obyčejně hrávají staří psi se štěňaty. Podivno, že Kulťapka vlastně nerostl do výšky, nýbrž jen do délky a do šířky. Srsť měl lochmatou, jakési světle popelavé barvy; jedno ucho mu rostlo dolů, druhé vzhůru. Povahy byl ohnivé a nadšené, jako každé štěně, jež radostí, že vidí svého pána, obyčejně se rozkňučí, rozkřičí, leze ho lízat do samé tváře, a zároveň hned před vámi není s to. aby zadrželo i své ostatní city. „Jen aby bylo viděti nadšení, a na slušnost netřeba se ohlížeti!"

Ať jsem byl kdekoliv, jakmile jsem zvolal „Kulťapko!", z nenadání se objevil někde za rohem, jako by ze země vyskočil, a s radostným kňučením letěl ke mně, vale se a kutáleje cestou jako klubko. Hrozně jsem si zamiloval toho maličkého netvora. Zdálo se, že mu osud chystá pro život hojnost samé jen radosti. Ale jednoho překrásného dne obrátil na něho zvláštní pozornost trestanec Neustrojev, jenž se zabýval šitím ženských střevíců a vyděláváním koží. Cosi ho z nenadání překvapilo. Zavolal k sobě Kulťapku, omakal jeho srst a laskavě ho převalil na hřbet. Kulťapka, jenž ničeho nepodezříval, kničel radostí. Ale následujícího rána zmizel. Dlouho jsem ho hledal, ale jako by do vody padl. Teprve po dvou nedělích se všechno vysvětlilo. Kulťapkova kožešina se Neustrojevu velice zalíbila. Stáhl ji s něho, vydělal a užil jí za podšívku do aksamitových zimních botek, které si objednala u něho paní auditorová. Botky mně ukázal, když byly hotovy. Srsť byla podivuhodna. Ubohý Kulťapka!

V naší trestnici mnozí se zabývali vyděláváním koží a trestanci často přiváděli s sebou psy s pěknou srstí, kteří pak okamžitě zmizeli. Některé ukradli, některé i kupovali. Pamatuji se, jak jsem kdysi za kuchyní spatřil dva trestance. Radili se spolu o něčem a velmi se činili. Jeden z nich držel na provaze krásného, velikého, černého psa, patrně drahého plemene. Jakýsi dareba lokaj odvedl ho svému pánovi a prodal našim příštipkářům za třicet kopějek stříbra. Trestanci se chystali psa pověsiti. To se dělo velmi pohodlně; kůži stáhli a trup hodili do veliké a hluboké jámy na pomeje, která se nacházela v nejzadnějším koutě naší káznice, a která v létě za silného parna strašně zapáchala. Čistili ji zřídka. Ubohý pes jako by byl tušil, jaký osud se mu chystá. Zpytavě a nepokojně pohlížel na nás tři, na jednoho po druhém a zřídka jen si dovolil zavrtěli svým huňatým, spuštěným ohonem, jako by nás chtěl obměkčiti tímto důkazem své důvěry v nás. Honem jsem odešel, a oni ovšem dokončili své dílo šťastně.

Husy se u nás objevily také jaksi náhodou. Kdo si je zavedl a komu vlastně náležely, nevím; ale po jistou dobu působily veliké potěšení trestancům a byly známy dokonce i ve městě. Vylíhly se v káznici a chovali je v kuchyni. Když hejno povyrostlo, přivykly všechny, celým hejnem choditi spolu s trestanci na práci. Sotva že zarachotil buben a káznice se přihrnula ke vratům, naše husy vyběhly s křikem za námi s roztaženými křídly, jedna za druhou přeskakovaly přes vysoký práh u dvířek, a pokaždé se ubíraly na pravé křídlo, kde se seřadily, čekajíce, až bude po přehlídce. Připojovaly se vždy k největšímu zástupu a při práci se pásly někde na blízku. Jakmile se trestanci hnuli s práce nazpět do káznice, zdvihaly se i husy. Po pevnosti se roznesla pověst, že husy chodí s trestanci na práci. „Hleďte, trestanci táhnou se svými husami!" říkávali lidé na potkání; „a jak pak jste je k tomu přiučili?" – „Tu máte pro husy!" prohodil jiný a dal almužnu. Ale přese všechnu jejich oddanost všechny je pobili k jakémusi svátku, jímž se končil půst.

Zato našeho kozla Vásku nebyli by zabili za nic na světě, kdyby se nebyla přihodila zvláštní okolnost. Také nevím, odkud se vzal u nás a kdo ho přinesl, ale z nenadání octnul se v káznici malinký, běloučký, hezoučký kozlík. Za málo dní stal se obecným miláčkem všech a zároveň všeobecným předmětem zábavy, ba i radosti. Našli si i příčinu, proč ho chovati; je prý nutno držeti v káznici při konírně kozla.³⁵ Ale kozel se nezdržoval v konírně, nýbrž z počátku v kuchyni, a potom v celé káznici. Byl to velice graciósní a velice čtverácký tvor. Přibíhal na zavolání, vyskakoval na lavici, na stoly, trkal se s trestanci, byl vždycky veselý a zábavný. Jednou, když už mu prokukovaly pořádné růžky, napadlo kdysi z večera Lezgína Babaje, jenž seděl před kasárnou na zápraží v zástupu druhých trestancův, aby se s ním potrkal. Dlouho se již sráželi čely – bylať to zamilovaná zábava trestanců s kozlem – když tu Váska najednou vyskočil na nejvyšší schůdek zápraží, a sotva že se Babaj uhnul stranou, v okamžiku se zdvihl na zadní nohy, přitiskl k sobě přední nožky a ze vší síly trknul Babaje do týla, tak že tento sletěl střemhlav se zápraží k nesmírné radosti všech přítomných a přede vším samého Babaje. Slovem Vásku měli všichni velice rádi.

Když povyrostl, vykonána na něm po všeobecné a vážné poradě známá operace, kterou naši zvěrolékaři výborně uměli prováděti. „Jináče bude všude smrděti kozlovinou," vysvětlovali trestanci. Následkem toho počal Váska náramně tloustnouti. Ovšem také ho krmili jako na jatky. Konečně z něho vyrostl krásný veliký kozel, s předlouhými rohy a neobyčejně tlustý. Kráčel-li, zrovna se převaloval se strany na stranu. Také se naučil choditi s námi do práce na potěchu trestancův i potkávajícího nás obecenstva. Všichni znali káznického kozla Vásku. Někdy, když pracovali ku příkladu na břehu, natrhali trestanci ohebných vrbových proutků, k tomu ještě nějakého listí, nasbírali na valu kvítí a tím vším vyzdobili Vásku; rohy mu opletli proutky a květinami, celé tělo ozdobili věncovím. Pak se Váska vracíval do trestnice – vždycky v čele trestanců – ozdobený a okrášlený, a trestanci kráčeli za ním, jako by se jím vychloubali před mimojdoucími.

Tak daleko zašla tato jejich láska ke kozlovi, že některým z nich jako dětem přišla do hlavy myšlénka, „nebylo-li by dobře, pozlatiti Váskovi rohy?" Ale jen si tak o tom promluvili, ale nevykonali toho. Ostatně, pamatuju se, že jsem se ptal tehdáž Akima Akimyče, po Isaji Fomičovi našeho nejlepšího pozlacovače, možno-li skutečně kozlovi rohy pozlatití? On si nejprve pozorně prohlédl kozla, důkladně všechno uvážil a pak odpověděl, že by bylo možno, „ale dlouho to držeti nebude, a mimo to by to bylo zhola zbytečno". Tím ta záležitost byla vyřízena.

A dlouho by byl Váska ještě prožil v káznici, a byl by skonal leda od zádechu; ale jednou, vraceje se v čele trestanců z práce vyzdobený a okrášlený, setkal se s majorem, který jel v drožce. „Stůj!" zařval major; „čí je kozel?" Řekli mu. „Jakže! V káznici jest kozel a bez mého dovolení! Zavolat poddůstojníka!" Přišel poddůstojník a hned bylo poručeno kozla okamžitě zařezati, kůži stáhnouti, prodati na trhu a stržené peníze připojiti k erárním trestnickým penězům, maso však dáti trestancům do ščí. V káznici o tom pohovořili, politovali kozla, ale neposlechnouti nesměli. Vásku zařízli nad naší jamou na pomeje. Maso koupil jeden z trestanců všechno najednou, zaplativ káznici půl druhého ruble. Za ty peníze nakoupili preclíků a ten, jenž koupil Vásku, rozprodal ho po kusech svým soudruhům na pečeni. Maso bylo vskutku velice chutné.

Zdržoval se u nás nějaký čas v káznici také orel karaguš z rodu stepních nevelkých orlů. Kdosi ho přinesl do káznice raněného a ztýraného. Celá káznice ho obstoupila; nemohl lítati; pravé křídlo jeho vláčilo se po zemi, jedna noha byla vymknuta. Pamatuju se, jak se hněvivě rozhlížel kolem, dívaje se na zvědavý zástup, a rozvíral svůj zakřivený zobák, hotově se prodati svůj život co nejdráž. Když se na něho nadívali do syta a počínali se rozcházeti, odbelhal se pokulhávaje a poskakuje o jedné noze, mávaje při tom zdravým křídlem, do nejvzdálenější části káznice a schoval se do kouta, přituliv se až k samé ohradě. Zde strávil u nás tři měsíce a za celou tu dobu nevyšel ani jedenkrát ze svého koutka.

Z počátku přicházeli často dívat se na něho a štvali na něho psa.Šárik se vrhal na něho vztekle, ale patrně se bál přistoupiti blíže, což velice bavilo trestance. „Zvíře," říkávali; „nedá se!" Později však i Šárik mu bolestně ubližoval; jeho strach minul a když ho trestanci štvali, dovtípil se chytati ho za raněné křídlo. Orel se bránil ze všech sil drápy a zobákem, a hrdě i divoce, jako raněný král, přituliv se do svého koutka, rozhlížel se po zvědavcích, kteří se přišli na něho dívat. Ale konečně všechny omrzel; všichni jím povrhli, zapomněli na něho, avšak každého dne možno bylo viděti vedle něho kousky čerstvého masa a střípek s vodou. Někdo přece ho tedy ošetřoval. Orel z počátku ani jísti nechtěl, nejedl několik dní; ale pak přece počal přijímati potravu, nikdy však přímo z ruky, nebo za přítomnosti diváků. Hodilo se, že jsem ho mohl nejednou pozorovati zdálí. Když nikoho neviděl a domníval se, že je sám, odhodlal se časem vyjiti nedaleko ze svého kouta, belhal podél břeven asi na dvacet kroků od svého místa, pak se vracel nazpět, pak si opět vyšel, jako by se snažil pohybovati se. Když mne spatřil, spěchal ihned ze všech sil, kulhaje a poskakuje, na své místo, a pohodiv nazpět hlavou, rozevřel zobák, rozježil se, jsa v okamžiku hotov k boji. Nijakým lichocením jsem ho nemohl obměkčiti; kousal a bil sebou, masa ode mne nepřijímal, a po celou dobu, co jsem nad ním stával, upíral svůj zlý, pronikavý pohled přímo mně do očí. V samotě a plný hněvu očekával smrt, nedůvěřuje nikomu a nesmiřuje se s nikým. Konečně trestanci jako by si byli na něho vzpomněli, a ačkoliv se nikdo o něho nestaral, nikdo si ho nevšímal skoro dva měsíce, najednou ve všech jako by byla vznikla soustrast k němu. Smluvili se, že by měli orla vynésti. „Ať třeba zdechne, jen ne v káznici," tvrdili trestanci.

„Toť víme, je to pták volný, surový, k ohradě ho nepřiučíme," souhlasili druzí.

„Je vidět, že není takový, jako my," dodal kdosi.

„Nu, tys na to padl! Vždyť to je pták a my jsme lidé !"

„Orel, braši, jest cař lesů…" počal vykládati Skuratov, ale nikdo ho tentokrát neposlouchal. Jednou po obědě, když buben zavolal do práce, sebrali orla, stiskli mu zobák rukou, protože se počal zuřivě práti, a nesli ho z káznice. Přišli k valu. Asi dvanáct osob, jež se nacházely v oné skupině, byly zvědavy, kam se obrátí orel. A divná věc: všichni byli čímsi potěšeni, jako by sami z části obdrželi svobodu.

„Vidíte, psí maso! My mu činíme dobře a on jen kouše !" podotknul trestanec, jenž ho držel, dívaje se skoro s láskou na zlého ptáka.

„Nu, pusť ho, Mikitko!"

„Ba pravda, jemu jest málo slibovati třebas čerta ve vaku. Vůli mu dej, opravdovou volnou svobodu."

Hodili orla s valu do stepi. Bylo to pozdě na podzim, za chladného, soumračného dne. Vítr svištěl po holé stepi a šelestil zežloutlou, vyschlou, chomáčovitou stepní travou. Orel se pustil přímo, mávaje zdravým křídlem a jako by chvátal utéci od nás, kam ho oči ponesou. Trestanci zvědavě sledovali, jak se míhala ve trávě jeho hlava.

„Vidíte ho!" zadumčivě prohodil jeden.

„A neohlédne se!" přidal druhý. „Ani jednou, braši, se neohlédl.

Jen běží!"

„A ty's si myslil, že se vrátí, aby nám poděkoval?" poznamenal třetí.

„Inu vímeť, svoboda! Svobodu ucítil."

„Ba ano, svobodu."

„Už ho není vidět, braši…"

„Což tam stojíte? Hýbejte se!" zvolali průvodčí a všichni se mlčky loudali do práce.