Pronásledování

KAPITOLA ŠESTÁ

Jak tryskáč FBI dosedl na dráhu mezinárodního letiště Syracuse Hancock, Riley si vzpomněla na něco, co jí její otec řekl včera ve snu.

"Nejsi nikomu k ničemu, pokud nejsou mrtví.”

Riley byla zasažena ironií jeho slov. Toto byl snad první případ, který jí byl přiřazen, ve kterém nebyl právě někdo zavražděn.

Ale to se pravděpodobně brzy změní, pomyslela si.

O Kelsey Spriggeovou měla obzvlášť velkou starost. Chtěla se s tou ženou setkat tváří v tvář a vidět, že je v pořádku. Pak bude záležet na Riley a Billovi, aby v pořádku zůstala, a to by také znamenalo, že musí vypátrat Shana Hatchera a dostat ho zpět do vězení.

Jak letadlo pojíždělo k terminálu, Riley viděla, že se vydala do opravdové zimní říše. Ačkoli byla přistávací dráha čistá, obrovské hory sněhu dokazovaly, kolik práce musely pluhy v poslední době odvést.

To byla jiná scenérie, při porovnání s Virginií – a ta změna byla vítaná. Riley si teď uvědomila, jak moc novou výzvu potřebovala. Zavolala z Quantica Gabriele, aby vysvětlila, že je na cestě za novým případem. Gabriela z ní měla radost a ujistila ji, že se o April ráda postará.

Když letadlo zastavilo, Riley a Bill popadli svou výstroj a sešli po schodech na ledovou dráhu. Když ve tváři ucítila silný chlad, byla ráda, že v Quanticu nafasovala velkou bundu s kapucí.

Směrem k nim se vydali dva muži a představili se jako agenti McGill a Newton z úřadu FBI v Syracuse.

"Jsme tu proto, abychom pomohli jak jen můžeme," řekl McGill Billovi a Riley, zatímco všichni společně spěchali do terminálu.

Riley položila první otázku, která jí vytanula na mysl.

"Dohlíží někdo na Kelsey Spriggeovou? Jste si jisti, že je v bezpečí?"

"Před jejím domem v Searcy je několik místních poldů," řekl Newton. "Jsme si jisti, že je v pořádku."

Riley si přála, aby se cítila stejně jistě.

Bill řekl, "Tak dobře. Teď už jen potřebujeme něco, co nás dopraví do Searcy."

McGill řekl: "Searcy není daleko od Syracuse a silnice jsou v průjezdné. Přivezli jsme SUV, které můžete použít, ale... no, ale jste zvyklí na řízení v severské zimě? "

"Víte, Syracuse vždycky vyhraje cenu Zlaté sněhové koule," dodal Newton s rošťácky.

"Zlaté sněhové koule?" Zeptala se Riley.

"To je státní cena New Yorku za nejvíce sněhu," řekl McGill. "Jsme šampioni. Máme trofej, která to může dokázat."

"Možná by vás tam měl zavést jeden z nás," řekl Newton.

Bill se zasmál. "Díky, ale myslím, že to zvládneme. Před několika lety jsem byl přeřazen na zimní období do Severní Dakoty. Dostal jsem pořádnou dávku školení v ježdění během zimy."

Přestože to neřekla, Riley se také cítila dostatečně připravená na tento druh jízdy. Učila se řídit v horách ve Virginii. Sníh tam nikdy nebyl tak hluboký jako tady, ale vedlejší silnice nebyly nikdy dost rychle prohrábnuté. Pravděpodobně na zledovatělých silnicích strávila tolik času, jako všichni tady.

Ale neměla problém s tím, aby řídil Bill. Teď měla největší starost o bezpečnost Kelsey Spriggeové. Bill si vzal klíče a vydali se na cestu.

"Musím říct, že je fajn, že spolu můžeme zase pracovat," řekl Bill během jízdy. "Myslím, že to je ode mě sobecké. Rád pracuji s Lucy, ale to není totéž."

Riley se usmála. Také měla dobrý pocit, že s Billem znovu spolupracuje.

"Přesto si jedna moje část přeje, aby ses nevrátila zrovna do tohoto případu," dodal Bill.

"Proč ne?" Zeptala se Riley překvapeně.

Bill zavrtěl hlavou.

"Mám prostě špatný pocit," řekl. "Pamatuješ, taky jsem se setkal s Hatcherem. To už musí být něco, aby mě to vyděsilo, ale... on je třída sama o sobě. "

Riley to nevyslovila, ale nemohla nesouhlasit. Věděla, že Hatcher se během Billovy návštěvy dotkl jeho citlivých míst. Díky neomylnému instinktu získal dlouholetý vězeň bystré postřehy z Billova osobního života.

Riley si vzpomněla, jak Hatcher ukázal na Billův snubní prstýnek a řekl:

"Zapomeňte na snahu vyřešit to s vaší ženou. Nemůže se to podařit."

Hatcher měl pravdu a Bill byl nyní uprostřed ošklivého rozvodu.

Na konci téže návštěvy řekl Riley něco, co ji stále pronásledovalo.

"Přestaň se tomu bránit."

Dodnes neví, co měl Hatcher na mysli tím, že by měla přestat bojovat. Ale pocítila nevysvětlitelný strach, že to jednoho dne zjistí.

*

Za malou chvíli Bill zaparkoval vedle obrovské hromady rozoraného sněhu před domem Kelsey Spriggeové v Searcy. Riley poblíž spatřila zaparkované policejní auto, ve kterém bylo pár uniformovaných policistů. Ale dva policisté v autě v ní nevyvolali příliš důvěry. Brutální a geniální zločinec, který uprchl ze Sing Singu, s nimi mohl udělat krátký proces, kdyby si to usmyslel.

Bill a Riley vystoupili z auta a ukázali své odznaky policistům. Poté šli po odhrnutém chodníku směrem k domu. Byl to tradiční dvoupatrový dům se sedlovou střechou a uzavřenou verandou, a byl pokrytý vánočním osvětlením. Riley zazvonila na zvonek.

Dveře otevřela žena s okouzlujícím úsměvem. Byla štíhlá a fit a byla sportovně oblečená. Její výraz byl rozzářený a veselý.

"Tedy, vy musíte být agenti Jeffreys a Paige," řekla. "Já jsem Kelsey Spriggeová. Pojďte dál. Pojďte z té hrozné zimy."

Kelsey Spriggeová vedla Riley a Billa do útulného obývacího pokoje s hořícím krbem.

"Dali byste si něco k pití?" zeptala se. "Samozřejmě, jste ve službě. Dojdu pro kávu."

Odešla do kuchyně a Bill a Riley se posadili. Riley se rozhlédla kolem po vánočních ozdobách a po tuctu zarámovaných fotografií, které visely na zdi a byly vystavené na nábytku. Byly to fotky Kelsey Spriggeové v různých obdobích jejího dospělého života, s dětmi a vnoučaty všude kolem ní. Na mnoha fotkách stál po jejím boku usmívající se muž.

Riley si vzpomněla, že Flores říkal, že je vdova. Z fotografií Riley usuzovala, že vedli dlouhé, šťastné manželství. Kelsey Spriggeové se nějakým způsobem podařilo dokázat něco, co bylo na Riley vždy příliš. Žila naplňující, milující rodinný život a přitom pracovala jako agentka FBI.

Riley se jí chtěla zeptat, jak se jí to podařilo. Ale teď nebyla samozřejmě vhodná doba.

Žena se rychle vrátila s podnosem s dvěma šálky kávy, smetanou a cukrem a – to Riley překvapilo – pro sebe přinesla skotskou s ledem.

Riley byla z Kelsey užaslá. Na sedmdesátiletou ženu byla velmi čiperná a plná života a tvrdší, než většina žen, které potkala. Určitým způsobem měla Riley pocit, jako by se dívala na to, v co se ona sama jako žena změní.

"Tak tedy," řekla Kelsey a s úsměvem se posadila. "Škoda, že naše počasí není příjemnější."

Riley byl překvapena její bezstarostnou pohostinností. Za těchto okolností by si myslela, že by žena měla být opravdu zděšená.

"Paní Spriggeová –" začal Bill.

"Kelsey, prosím," přerušila ho žena. "A...já vím, proč jste tady. Bojíte se, že po mě jde Shane Hatcher, že bych mohla být jeho první cíl. Myslíte si, že mě chce zabít."

Riley a Bill se na sebe podívali s beznadějným výrazem.

"A samozřejmě, to je důvod, proč je venku policie," řekla Kelsey a stále se sladce usmívala. "Nabídla jsem jim, aby sem zašli a ohřáli se, ale nechtějí. Ani mě nenechali jít si dnes odpoledne zaběhat! Taková škoda, já tak si tak ráda jdu zaběhat v tomto chladném počasí. No, nemám strach, že budu zavražděna a myslím si, že vy byste se také neměli obávat. Opravdu si nemyslím že má Shane Hatcher v úmyslu něco takového provést."

Riley téměř vyhrkla: "Proč ne?"

Místo toho řekla opatrně, "Kelsey, vy jste ho chytila. Postavila jste ho před spravedlnost. Svůj život strávil ve vězení kvůli vám. Vy můžete být důvodem, proč se dostal ven."

Kelsey chvíli nic neříkala. Dívala se na pistoli v Rileyně pouzdře.

"Jakou zbraň máte u sebe, drahá?" zeptala se.

"Glock, čtyřicet kalibrů," řekla Riley.

"To je hezké!" Řekla Kelsey. "Smím se na něj podívat?"

Riley podala Kelsey svou zbraň. Kelsey vytáhla zásobník a zbraň si prohlížela. Zacházela s ní znalecky.

"Glock se objevil příliš na to, abych ho mohla použít v terénu," řekla. "Ale mně se líbí. Polymerový rám je příjemný – velmi lehký, má vynikající rovnováhu. Líbí se mi, jak je uspořádán."

Vrátila zpět zásobník a podala zbraň zpět Riley. Pak přešla ke stolu. Vyndala vlastní poloautomatickou pistoli.

"Shana Hatchera jsem dostala tímhle kouskem," řekla s úsměvem. Podala pistoli Riley, pak se posadila. "Model Smith a Wesson 459. Zranila jsem ho a odzbrojila. Můj partner ho chtěl zabít na místě – jako pomstu za policistu, kterého zabil. Ale já jsem to nedovolila. Řekla jsem mu, že jestli zabije Hatchera, budeme muset pochovat víc než jen jednu mrtvolu."

Kelsey se trochu začervenala.

"Ale, panečku," řekla. "Byla bych raději, kdyby se ten příběh nerozkřikl. Prosím, neříkejte to nikomu."

Riley jí vrátila zbraň.

"Každopádně jsem poznala, že s mým jednáním Hatcher souhlasil," řekla Kelsey. "Víte, on měl nastavený přísný kodex jednání, dokonce i jako gangster. Věděl, že dělám jen svou práci. Myslím, že to respektoval. A také byl vděčný. Nikdy o mě neprojevil žádný zájem. Dokonce jsem mu napsala několik dopisů, ale on nikdy neodpověděl. Nejspíš si ani nepamatuje moje jméno. Ne, já jsem si velmi jistá, že mě nechce zabít."

Kelsey se podívala se zájmem na Riley.

"Ale Riley – mohu vám říkat Riley? – řekla jste mi po telefonu, že jste ho navštívila a poznala ho. Musí být docela fascinující."

Riley si pomyslela, že v jejím hlase zaslechla náznak závisti.

Kelsey vstala ze svého křesla.

"Ale neposlouchejte mé blábolení, teď musíte polapit špatného člověka! A kdo ví, co by mohl plánovat, zatímco mluvíme. Mám nějaké informace, které by vám mohly pomoci. Pojďte, ukážu vám všechno, co mám. "

Vedla Riley a Billa spojovací chodbou ke dveřím suterénu. Riley znervózněla.

Proč to musí být v suterénu? pomyslela si.

Riley nějakou dobu ukrývala mírnou, ale iracionální fobii ze sklepů – byly to pozůstatky post-traumatické stresové poruchy, protože byla držena v zajetí v Petersonově vlhkém, stísněném úkrytu a ještě nedávno přemohla jiného vraha v temném sklepě.

Ale když Riley následovala Kelsey dolů po schodech, neviděla nic zlověstného. Suterén byla upraven jako pohodlná odpočívárna. V jednom rohu byla dobře osvětlená kancelář s psacím stolem, pokrytým papírovými složkami, nástěnka se starými fotografiemi a novinové výstřižky a několik pořadačů.

"Tady to je - vše, co byste mohli chtít vědět o ´Řetězovém Shanovi´ a jeho kariéře a pádu," řekla Kelsey. "Poslužte si. Zeptejte se, pokud vám něco nebude dávat smysl."

Riley a Bill si začali prohlížet složky. Riley byla překvapená a nadšená. Byl to fascinující, dokonce skličující objem informací, a mnohé z nich se nikdy nenaskenovaly do databáze FBI. Složka, kterou si prohlížela, byla nabitá zdánlivě nevýznamnými položkami, včetně ubrousků z restaurace ubrousky s ručně psanými poznámkami a nákresy, vztahujícími se k případu.

Otevřela další složku, která obsahovala fotokopie zpráv a dalších dokumentů. Riley si trochu pobaveně uvědomila, že si Kelsey jistě nesměla složky okopírovat nebo by je neměla držet. Originály už byly dávno po naskenování skartovány.

Jak Bill a Riley hloubali nad materiály, Kelsey poznamenala, "Hádám, že vás mohlo napadnout, proč tenhle případ prostě nenechám být. Někdy se nad tím sama podivuji."

Na chvíli se zamyslela.

"Shane Hatcher byl mým jediným střetem se skutečným zlem," řekla. "Během mých prvních čtrnácti let u FBI jsem víceméně jen ozdobila kancelář v Syracuse – sloužila jsem jen jako žena - symbol. Ale pracovala jsem na tomto případu od základů, hovořila jsem s gangstery na ulici, převzala jsem velení týmu. Nikdo nečekal, že bych mohla dostat Hatchera. Ve skutečnosti si nikdo nebyl jistý, jestli ho někdo dostane. Ale já ho dostala."

Riley se teď dívala do složky s fotografiemi nevalné kvality, které se úřad zřejmě neobtěžoval ani skenovat. Kelsey dobře věděla, že je lepší je nevyhazovat.

Na jedné byl policista, který seděl v kavárně a mluvil s gangsterem. Riley mladého muže okamžitě poznala, byl to Shane Hatcher. Chvíli jí trvalo, než poznala policistu.

"To je důstojník, kterého Hatcher zabil, že ano?" Řekla Riley.

Kelsey přikývla.

"Důstojník Lucien Wayles," řekla. "To jsem vyfotografovala já."

"Co s Hatcherem řeší?"

Kelsey se významně usmála.

"No, to je docela zajímavé," řekla. "Předpokládám, že jste slyšeli, že důstojník Wayles byl bezúhonný, vyznamenaný policista. To je to, co místní policisté stále chtějí, aby si všichni mysleli. Ve skutečnosti byl zkorumpovaný na kost. Na tomto obrázku se setkal s Hatcherem a doufal, že s ním uzavře dohodu – o části zisku za to, že se nebude vměšovat do Hatcherova území. Hatcher řekl ne. Tehdy se Wayles rozhodl Hatchera vyřídit. "

Kelsey vytáhla fotografii s bezvládným tělem Waylese.

"Jak asi víte, pro důstojníka Waylese to nedopadlo moc dobře," řekla.

Riley to začínala chápat. To byl přesně ten ukrytý poklad, který doufala že najde. Přenesl ji mnohem, mnohem hlouběji do mysli mladistvého Shana Hatchera.

Když se podívala na fotografii Hatchera a policisty, Riley zkoumala mysl toho mladého muže. Představovala si Hatcherovy myšlenky a pocity v okamžiku, kdy byl snímek pořízen. Také si vzpomněla na něco, co právě řekla Kelsey.

"Víte, on měl nastavený přísný kodex jednání, dokonce i jako gangster.”

Z jejích vlastních rozhovorů s Hatcherem Riley věděla, že je to platí i dnes. A nyní, při pohledu na tuto fotografii, Riley vnímala Hatcherovo niterní znechucení nad Waylesovým návrhem.

Urazilo ho to, pomyslela si Riley. Připadalo mu to jako urážka.

Není divu, že Hatcher z Waylese udělal tak hrůzné příklad. Podle Hatcherova pokrouceného kodexu chování to podle něj bylo morální rozhodnutí.

Riley listovala dalšími fotografiemi a našla policejní snímek jiného gangstera.

"Kdo je to?" Zeptala se Riley.

"Smokey Moran," řekla Kelsey. "Nejdůvěryhodnější poručík Řetězového Shana – dokud jsme ho nezatkli za prodej drog. Měl našlápnuto na dlouhý trest odnětí svobody, takže jsem neměla žádný problém s tím, dostat z něj svědectví proti Hatcherovi, výměnou za laskavost. Tak jsem konečně lapila Hatchera."

Riley brněla kůže, když fotku držela v ruce.

"Co se stalo s Moranem?" zeptala se.

Kelsey zavrtěla beznadějně hlavou.

"On je stále na svobodě," řekla. "Často si říkám, kéž bych s ním tu dohodu nikdy neuzavřela. Dlouhé roky tiše řídí různé gangsterské činnosti. Mladší gangsteři k němu vzhlíží a obdivují ho. Je chytrý a nepolapitelný. Místní policie, ani FBI nebyli nikdy schopni přivést ho k soudu."

Brnění sílilo. Riley zjistila, že se ocitla v mysli Hatchera, desítky let si ve vězení lámal hlavu nad zradou Morana. V Hatcherově mravním vesmíru si nezasloužil takový člověk žít. A spravedlnost si dávala dost na čas.

"Máte jeho současnou adresu?" Zeptala se Riley Kelsey.

"Ne, ale jsem si jistá, že úřad ji má. Proč?"

Riley se zhluboka nadechla.

"Protože tam má Shane namířeno, aby ho zabil."

KAPITOLA SEDMÁ

Riley věděla, že Smokey Moran je ve velkém nebezpečí. Ve skutečnosti však Riley neměla k bludné kariéře gaunera žádný soucit.

Opravdu záleželo jen na Shanu Hatcherovi.

Jejím úkolem bylo vrátit Hatchera zpět do vězení. Pokud ho chytí ještě než zabije Morana za starou zradu. Ona a Bill zajedou na Moranovu adresu, aniž by ho předem varovali. Požádají místní úřad o zálohu, která se tam s nimi setká.

Bylo to asi půl hodiny jízdy od Kelsey Spriggeové, ze zástavby střední třídy v Searcy, do mnohem zlověstnější gangsterské čtvrti v Syracuse. Obloha byla zatažená, ale nesněžilo a dobře odklizenými silnicemi se doprava pohybovala normálním tempem.

Zatímco Bill řídil, Riley se podívala do databáze FBI a provedla rychlé hledání na jejím mobilu. Viděla, že situace s místním gangem je katastrofální. Gangy se v této oblasti seskupovaly a znovu rozdělovaly od roku 1980. Během éry Řetězového Shana to byli většinou místní obyvatelé. Od té doby se přistěhovaly národní gangy a přinesly s sebou vyšší míru násilí.

Drogy, které toto násilí vyvolávaly, a zisky z nich, situaci zhoršily a dělaly ji mnohem nebezpečnější. Nyní se běžně objevovaly cigarety nasáklé v balzamovací kapalině a krystaly, způsobující paranoiu, nazývané "koupelové soli." Kdo ví, jaké ještě nebezpečnější látky se objeví příště?

Jak Bill zaparkoval u zchátralého činžovního domu, kde žil Moran, Riley spatřila dva muže, kteří na sobě měli bundy FBI, jak vystoupili z jiného auta – agenti McGill a Newton, kteří se s nimi setkali na letišti. Z jejich objemnosti bylo zjevné, že mají na sobě pod bundami kevlarové vesty. Oba měli u sebe ostřelovací pušky Remington.

"Moran bydlí ve třetím patře," řekla Riley.

Když skupina agentů prošla vchodem budovy, potkala několik gangsterů, kteří postávali v chladném a ošuntělém vstupu. Stáli tam s rukama v kapsách a zdálo se, že ozbrojenému komandu nevěnují žádnou pozornost.

Moranova ochranka?

Nemyslela si, že se budou snažit zastavit jejich malou armádu agentů, ačkoli by mohli Moranovi signalizovat, že je někdo na cestě nahoru.

Zdálo se, že McGill a Newton mladé chlapce znají. Agenti si s nimi v rychlosti plácli.

"Jsme tady za Smokey Moranem," řekla Riley.

Žádný z mladých mužů neřekl ani slovo. Jen zírali na agenty s podivně prázdnými výrazy. Riley to připadalo podivné.

"Ven," řekl Newton a chlapci souhlasně přikývli a odešli ven hlavním vchodem.

Za velení Riley agenti vyběhli tři patra. Místní agenti šli první a pečlivě kontrolovali každou chodbu. Ve třetím patře se zastavili před bytem Morana.

Riley ostře zaklepala na dveře. Když se nikdo neozval, zavolala.

"Smokey Morane, toto je FBI, agentka Riley Paige. Moji kolegové a já s vámi chceme promluvit. Nemáme v úmyslu vám ublížit. Nejsme tu, abychom vás zatkli."

Opět žádná odpověď.

"Máme důvod se domnívat, že váš život je v nebezpečí," vykřikla Riley.

Stále žádná odpověď.

Riley otočila koulí na dveřích. K jejímu překvapení nebyly zamčené a otevřely se.

Agenti vstoupili do pečlivě udržovaného, nenápadného bytu s prakticky žádnou výzdobou. Nebyla tu žádná televize, žádná elektronická zařízení, rozhodně ani stopa po počítači. Riley si uvědomila, že Moranovi se podařilo ovládnout podsvětí výhradně jednáním tváří v tvář. Tím, že nikdy nebyl online nebo dokonce nepoužíval telefon, zůstal mimo hledáček práva.

To je rozhodně prohnaný zákazník, myslela si Riley. Někdy to funguje nejlépe postaru.

Nebylo ho ale nikde vidět. Dva místní agenti rychle zkontrolovali všechny pokoje a skříně. V bytě nikdo nebyl.

Všichni se vydali po schodech zpátky dolů. Když došli do vstupní haly, McGill a Newton zvedli své pušky, připraveni k akci. Na úpatí schodiště je čekali mladí gangsteři.

Riley si je prohlédla. Uvědomila si, že dostali rozkaz nechat Riley a její kolegy prázdný byt prohledat. Teď se zdálo, že mají něco na jazyku.

"Smokey řekl, že si myslel, že přijdete," řekl jeden z gangsterů.

"Řekl nám, abychom vám předali vzkaz," řekl jiný.

"Řekl, abyste vyhledali ve starém Bushnell skladu na Dolliverově ulici," řekl třetí.

Poté bez dalšího slova mladí muži ustoupili stranou, takže agenti mohli projít.

"Byl sám?" Zeptala se Riley.

"Byl, když odtud odcházel," odpověděl jeden z mladých mužů.

Ve vzduchu visela zlověstná předtucha. Riley nevěděla, co si o tom má myslet.

McGill a Newton nespouštěli během odchodu z mladíků oči. Když vyšli ven, Newton řekl, "Já vím, kde je ten sklad."

"Já taky," řekl McGill. "Je jen pár bloků odtud. Je opuštěný a na prodej a mluví se o tom, že by se měl proměnit v nóbl byty. Ale mně se to nezdá. To místo je perfektní pro přepadení."

Vzal na svůj telefon a požádal další zálohu, aby se tam s nimi setkala.

"Budeme muset být opatrní," řekla Riley. "Veďte nás."

Bill jel za SUV místních sil. Obě auta zaparkovala u vetché, čtyřpodlažní zděné budovy s rozpadající se fasádou a rozbitými okny. Vzápětí přijelo další vozidlo FBI.

Při pohledu na budovu Riley viděla, co McGill myslel a proč chtěl další zálohu. Bylo to obrovské a zchátralé místo se třemi patry a tmavými, rozbitými okny. Některý z těchto oken by snadno skrylo střelce s puškou.

Celý místní tým byl vyzbrojen dlouhými zbraněmi, ale ona a Bill měli pouze pistoli. V přestřelce by se mohli stát bezradnými.

Ale přepadení jí nedávalo smysl. Poté, co se třicet let chytře vyhýbal zatčení, by chlápek tak chytrý jako Smokey Moran neměl chtít provést něco tak nepromyšleného jako střílet na agenty FBI.

Riley zavolala ostatním agentům na jejich vysílačku.

"Máte na sobě ještě kevlar?" zeptala se.

"Jo," zněla odpověď.

"To je dobře. Zůstaňte v autě, dokud vám neřeknu, abyste vystoupili."

Bill už sáhl do zadní části jejich vybaveného SUV, kde našel dvě kevlarové vesty. On i Riley do nich rychle vklouzli. Pak Riley našla megafon.

Stáhla okénko a zavolala k budově.

"Smokey Morane, jsme z FBI. Dostali jsme vaši zprávu. Přišli jsme za vámi. Nemáme v úmyslu vám ublížit. Vyjděte z budovy s rukama nahoře a promluvme si."

Čekala minutu. Nic se nestalo.

Riley znovu zavolala vysílačkou Newtonovi a McGillovi.

"Agent Jeffreys a já vystoupíme z našeho vozu. Až budeme venku, vystoupíte taky – s připravenými zbraněmi. Sejdeme se u vchodových dveří. Dívejte se nahoru. Pokud v budově spatříte nějaký pohyb, hned se kryjte."

Riley a Bill vystoupili z SUV a Newton a McGill následně vystoupili ze svého auta. Tři další těžce ozbrojení agenti FBI vystoupili z nově přistaveného vozidla a připojili se k nim.

Agenti se opatrně vydali směrem k budově, prohlíželi si okna s připravenými zbraněmi. Konečně došli do relativní bezpečnosti enormní vstupních dveří.

"Jaký je plán?" Zeptal se McGill a zněl při tom poměrně nervózně.

"Zatknout Shana Harrise, jestli tu je," řekla Riley. "Zabít ho, v případě potřeby. A najít Smokey Morana."

Bill dodal, "Budeme muset prohledat celou budovu."

Riley bylo zřejmé, že se místním agentům tento plán moc nelíbí. Nemohla jim to vyčítat.

"McGille," řekla, "začněte v přízemí a postupujte nahoru. Jeffreys a já zamíříme do nejvyššího patra a budeme postupovat odshora dolů. Sejdeme se uprostřed."

McGill přikývl. Riley v jeho tváři zahlédla záblesk úlevy. Věděli, že je mnohem méně pravděpodobné, že nebezpečí číhá v dolní části budovy. Bill a Riley se vystaví podstatně většímu riziku.

Newton řekl: "Jdu nahoru s vámi."

Viděla, že jeho výraz je rozhodný a neměla proti tomu námitky.

Bill otevřel dveře a všech pět agentů vešlo dovnitř. Přízemními okny vanul ledový vítr, byl zde většinou prázdný prostor se sloupy a dveřmi do několika přilehlých místností. Riley a Bill opustili McGilla a tři další agenty, aby začali tady dole, a zamířili na nebezpečnější schodiště. Newton byl těsně za nimi.

Navzdory chladu, cítila na čele a v rukavicích pot. Cítila, jak jí buší srdce a tvrdě pracovala na tom, aby dostala svůj dech pod kontrolu. Ačkoli už tímto prošla nespočetně krát, nikdy si na to nezvykla. Na to si nemohl zvyknout nikdo.

Nakonec vstoupili do obrovského podkroví horního patra.

Mrtvé tělo bylo to první, čeho si Riley všimla.

Bylo vzpřímeně připevněno páskou ke sloupu a bylo tak pobité, že ani nešlo poznat, že se jedná o lidskou bytost. Okolo krku mělo omotané řetězy na pneumatiky.

Hatcherova zbraň volby, vzpomněla si Riley.

"To musí být Moran," řekl Newton.

Riley a Bill se na sebe podívali. Věděli, že své zbraně ještě nemají uložit do pouzdra – zatím ne. Tělo mohlo být Hatcherovou návnadou, aby je vylákal na světlo.

Jak se blížili k mrtvému muži, Newton se držel zpátky s připravenou puškou.

Zamrzající kaluže krve se lepily na podrážky Rileyných bot, zatímco se blížila k tělu. Obličej byl zbit k nepoznání a k jeho identifikaci bude muset být použito DNA nebo zubní záznamy. Ale Riley neměla pochyb o tom, že Newton měl pravdu; musí to být Smokey Moran. Bylo groteskní, jak byly jeho oči stále dokořán a hlava byla připevněna páskou ke sloupu, že se zdálo, jako by se díval přímo na Riley.

Riley se rozhlédla kolem.

"Hatcher tu není," řekla a uložila svou zbraň.

Bill udělal totéž a přišel k tělu vedle Riley. Newton zůstal bdělý, držel svou pušku připravený vystřelit a otáčel se, aby kontroloval všechny strany.

"Co je to?" Řekl Bill a ukázal na složený kus papíru v kapse saka oběti.

Riley kus papíru vytáhla. Bylo na něm napsáno:

"Kůň je na 24 stop dlouhém řetězu a jí jablko, které je 26 stop daleko. Jak se kůň dostal k tomu jablku?"

Riley strnula. Nebylo vůbec překvapující, že Shane Hatcher po sobě zanechal hádanku. Podala papír Billovi. Bill si to přečetl a pak se zmateně podíval na Riley.

"Řetěz není k ničemu přivázaný," řekla Riley.

Bill přikývl. Riley věděla, že význam hádanky pochopil:

Řetězový Shane získal volnost.

A právě si ji začal užívat.