Opuštěná

KAPITOLA PÁTÁ

Riley silně zamrazilo, když vystoupila z auta u vysoké školy Byars. Nebylo to jen kvůli počasí, které bylo dost chladné. Škola měla podivně nehostinnou atmosféru.

Hluboce se otřásla, když se rozhlédla kolem.

Studenti se potulovali po kampusu, zachumlaní před chladem, spěchali za svými povinnostmi a sotva mezi sebou promluvili. Žádný z nich tu nevypadal šťastně.

Není překvapující, že tady mají studenti sebevražedné úmysly, pomyslela si Riley.

Za prvé se zdálo, že toto místo patří do dávných časů. Riley měla téměř pocit, že cestovala zpátky v čase. Stará cihlová budova byla uchována v perfektním stavu. Stejně tak i bílé sloupy, relikvie z doby, kdy byly sloupy v takovém prostředí nutností.

Kampus působil jako park a byl úchvatně rozložitý vzhledem k tomu, že byl zasazen přímo do centra národního města. Krajské město kolem něj samozřejmě během téměř dvou set let své existence vyrostlo. Malé, exkluzivní škole se dařilo, vycházeli z ní absolventi, kteří úspěšně pokračovali na nejprestižnějších absolventských školách a pak přecházeli na mocenské pozice v obchodě a politice. Studenti přicházeli do takovéto školy, aby si vytvořili kontakty na vysoké úrovni, které budou trvat celý život.

Pro Rileynu rodinu to bylo samozřejmě příliš drahé – byla si jistá, že i navzdory stipendijní podpoře, kterou občas udělovali vynikajícím studentům z významných rodin. Ne, že by sem chtěla April někdy poslat. Nebo Jilly, když na to přijde.

Riley odešla do administrativní budovy a našla kancelář děkana, kde ji uvítala tvrdě vyhlížející sekretářka.

Riley ukázala ženě svůj odznak.

"Jsem Riley Paige, zvláštní agentka FBI. Volala jsem dnes ráno."

Žena přikývla.

"Děkan Autrey vás očekává," řekla.

Žena odvedla Riley do velké, temné kanceláře s těžkým, tmavým, dřevěným obložením.

Elegantní, poněkud starší muž vstal od stolu, aby ji přivítal. Byl vysoký, se stříbrnými vlasy a měl na sobě drahý třídílný oblek s motýlkem.

"Předpokládám, že jste agentka Paige," řekl s chladným úsměvem. "Jsem děkan Willis Autrey. Prosím, posaďte se."

Riley se posadila před jeho stůl. Autrey se posadil a opřel se v křesle.

"Nejsem si jistý, že jsem pochopil podstatu vaší návštěvy," řekl. "Má to něco společného s nešťastným odchodem Lois Penningtonové, že?"

"Myslíte s její sebevraždou," řekla Riley.

Autrey přikývl a opřel si o sebe prsty do špičky.

"Sotva to je případ pro FBI, řekl bych," pověděl. "Volal jsem dívčiným rodičům a předal jsem jim upřímnou soustrast. Byli samozřejmě zdrceni. Celá ta věc byla tak nešťastná. Ale zdá se, že neměli žádné zvláštní obavy."

Riley si uvědomila, že musí svá slova pečlivě zvolit. Nebyla tady kvůli přiřazenému případu – ve skutečnosti by její nadřízení v Quanticu tuto návštěvu vůbec neschválili. Ale možná by to mohla před Autreym udržet v tajnosti.

"Jiný člen rodiny vyjádřil pochybnosti," řekla.

Dovtípila se, že nebude třeba mu říct, že má na mysli dospívající sestru Lois.

"Jak nešťastné," řekl.

Zdá se, že to slovo rád používá – nešťastné, pomyslela si Riley.

"Co mi můžete říct o Lois Penningtonové?" Zeptala se Riley.

Zdálo se, že se Autrey začíná nudit, jako by jeho mysl byla jinde.

"No, jsem si jistý, že nic co by vám její rodina již neřekla," řekl. "Neznal jsem ji osobně, ale ..."

Obrátil se k počítači a začal psát.

"Zdá se, že to byla docela obyčejná studentka prvního ročníku," řekl při pohledu na obrazovku. "Měla dostatečně dobré známky. Žádné záznamy o ničem neobvyklém. I když vidím, že dostávala nějaké poradenské služby kvůli depresi."

"Ale není jediným případem sebevraždy na vaší škole v tomto roce," řekla Riley.

Autreyho výraz trochu potemněl. Nic neřekl.

Před odjezdem z domova Riley provedla malý průzkum dvou sebevražd, o kterých se zmínila Tiffany.

"Deanna Webberová a Cory Linzová se údajně zabily během předchozího semestru," řekla Riley. "Cory zemřela přímo tady na koleji."

"´Údajně´?" Zeptal se Autrey. "Myslím, že to je poněkud nešťastné slovo. Neslyšel jsem nic o tom, že by tomu tak nebylo."

Obrátil tvář mírně od Riley, jako by předstíral, že tam ani není.

"Paní Paige —" začal.

"Agentka Paige," opravila ho Riley.

"Agentko Paige – jsem si jist, že profesionálka jako vy si je vědoma, že se v posledních desetiletích mezi vysokoškolskými studenty zvýšil počet sebevražd. Je to třetí nejčastější příčina úmrtí u lidí univerzitního věku. Každý rok na univerzitách dojde k tisícům sebevražd."

Odmlčel se, jako by chtěl nechat slova dostatečně vyznít.

"A samozřejmě," řekl, "v některých školách se to v daném roce nashromáždí. Byars je náročná škola. Je nepříjemné, ale poněkud nevyhnutelné, že máme víc než svůj podíl sebevražd."

Riley potlačila úsměv.

Čísla, která si April před pár dny našla, se budou hodit.

April by měla radost, pomyslela si.

Řekla, "Celostátní průměr sebevražd vysokoškoláků je asi sedm a půl na sto tisíc. Ale v letošním roce se vám ze sedmi set studentů zabili tři. To je padesát sedm krát národní průměr."

Autrey pozvedl obočí.

"No, jak jistě víte, existují vždy –"

"Odlehlé hodnoty," řekla Riley a znovu potlačila úsměv. "Ano, já vím všechno o odlehlých hodnotách. I tak mi počet sebevražd ve vaší škole připadá výjimečně – nešťastný."

Autrey seděl a tiše hleděl.

"Děkane Autrey, mám dojem, že nejste nadšený z toho, že vám sem strká nos FBI agent," řekla.

"Po pravdě řečeno, nejsem," řekl. "Měl bych se cítit jinak? Toto je ztráta vašeho i mého času a stejně tak i peněz daňových poplatníků. A vaše přítomnost zde by mohla vyvolat dojem, že je něco v nepořádku. Zde na vysoké škole Byars není nic v nepořádku, o tom vás ujišťuji."

Naklonil se přes stůl k Riley.

"Agentko Paige, k jakému oddělení FBI přesně patříte?"

"Jednotka pro analýzu chování."

"Aha. Nedaleko, přímo v Quanticu. No možná byste měla mít na paměti, že mnoho našich studentů pochází z politických rodin. Někteří z rodičů mají značný vliv na vládu – dokážu si představit, že také na FBI. Jsem si jistý, že nechceme, aby se k nim taková záležitost dostala."

"Taková záležitost?" Zeptala se Riley.

Autrey se zhoupl v křesle.

"Takoví lidé by si mohli stěžovat vašim nadřízeným," řekl s významným pohledem.

Riley pocítila neklidné zachvění.

Cítila, že tuší, že zde není z oficiálního pověření.

"Bude opravdu nejlepší nevyvolávat problém, kde žádný neexistuje," pokračoval Autrey. "Zmiňuji to jen ve váš prospěch. Nerad bych, abyste se dostala do rozporu s vašimi nadřízenými."

Riley se téměř hlasitě zasmála.

Dostat se do "rozporu" s nadřízenými pro ni byla prakticky rutina.

Stejně tak být suspendována nebo vyhozena nebo znovu dosazena do funkce.

Riley to ani v nejmenším nevylekalo.

"Aha," řekla. "Nechci pošpinit pověst vaší školy."

"Jsem rád, že jsme se pochopili," řekl Autrey.

Postavil se a očividně očekával, že Riley odejde.

Ale Riley nebyla připravena k odchodu – zatím ne.

"Děkuji za váš čas," řekla. "Odejdu hned, jak mi dáte kontaktní informace na rodiny, ve kterých se odehrály předchozí sebevraždy."

Autrey stál a hleděl na ni. Riley se na něj dívala, aniž by se pohnula ze židle.

Autrey pohlédl na hodinky. "Mám další schůzku. Teď musím jít."

Riley se usmála.

"Já mám taky trochu naspěch," řekla a pohlédla na své hodinky. "Takže čím dříve mi ty informace dáte, tím rychleji se můžeme vrátit ke svým záležitostem. Počkám."

Autrey se zamračil, pak se zase posadil za svůj počítač. Něco psal a pak jeho tiskárna začala vrčet. Riley podal list s informacemi.

"Obávám se, že si vašim nadřízeným budu muset stěžovat," řekl.

Riley se stále nehýbala. Její zvědavost rostla.

"Děkane Autrey, právě jste zmínil, že škola Byars má ´poněkud více, než jen svůj podíl´ sebevražd. O kolika sebevraždách je řeč?"

Autrey neodpověděl. Jeho tvář zrudla hněvem, ale svůj hlas udržel klidný a pod kontrolou.

"Váš nadřízený v ÚACH ode mě uslyší," řekl.

"Samozřejmě," řekla Riley s rozvážnou zdvořilostí. "Děkuji za váš čas."

Riley odešla z kanceláře a opustila administrativní budovu. Tentokrát byl studený vzduch osvěžující a povzbuzující.

Autreyho vyhýbavost Riley přesvědčila, že narazila na doupě potíží.

A Riley se v potížích vyžívala.

KAPITOLA ŠESTÁ

Hned jak Riley nastoupila do auta, prošla si informace, které jí dal děkan Autrey. Začaly se jí vybavovat podrobnosti o smrti Deanny Webberové.

No samozřejmě, na něco si vzpomněla a na svém mobilu si vyhledala články. Dcera kongresmana.

Poslankyně Hazel Webberová byla politička na vzestupu, provdána za prominentního právníka z Marylandu. Smrt jejich dcery se na titulcích objevila loni na podzim. Riley v té době příběhu nevěnovala velkou pozornost. Vypadalo to spíš jako chlípné drby než skutečné zprávy – Riley se domnívala, že takové věci jsou záležitosti pouze dané rodiny.

Teď měla opačný názor.

Vyhledala si telefonní číslo úřadu kongresmanky Hazel Webberové ve Washingtonu. Když číslo vytočila, ozvala se profesionální odpověď recepční.

"Tady zvláštní agentka Riley Paige, jednotka analýzy chování, FBI," řekla Riley. "Chtěla bych si sjednat schůzku s poslankyní Webberovou."

"Mohu se zeptat, čeho se to týká?"

"Potřebuji s ní mluvit o smrti její dcery loni na podzim."

Rozhostilo se ticho.

Riley řekla, "Je mi líto, že kongresmanku a její rodinu ohledně této hrozné tragédie ruším. Ale potřebujeme jen pár věcí uzavřít."

Znovu ticho.

"Je mi líto," řekla pomalu recepční. "Ale poslankyně Webberová právě teď není ve Washingtonu. Budete muset počkat, až se vrátí z Marylandu."

"A kdy se vrátí?" Zeptala se Riley.

"To nemohu říci. Budete si muset znovu zavolat."

Recepční ukončila hovor bez dalšího slova.

Je v Marylandu, pomyslela si Riley.

Provedla rychlé hledání a zjistila, že Hazel Webberová žila v Marylandu, zemi koní. Nezdálo se, že bude těžké to místo najít.

Ale než Riley nastartovala své auto, zabzučel jí mobilní telefon.

"Tady Hazel Webberová," řekla volající.

Riley byla překvapená. Recepční musela kontaktovat kongresmanku bezprostředně po telefonátu s Riley. Rozhodně nečekala, že se jí ozve sama Webberová a navíc tak rychle.

"Jak vám mohu pomoci?" Řekla Webberová.

Riley znovu vysvětlila, že chce uzavřít nějaké "nedořešené záležitosti", ohledně smrti její dcery.

"Mohla byste být trochu konkrétnější?" Zeptala se Webberová.

"Já bych to raději probrala osobně," řekla Riley.

Webberová se na chvíli odmlčela.

"Obávám se, že to nebude nemožné," řekla Webberová. "A budu vám a vašim nadřízeným vděčná, když už mě nebudete dál obtěžovat. Právě se začínáme se situací smiřovat. Jsem si jistá, že to pochopíte."

Riley byla zasažena ženiným ledovým tónem. Nenašla ani sebemenší stopu po smutku.

"Poslankyně Webberová, pokud mi můžete věnovat jen trochu času –"

"Řekla jsem ne."

Webberová ukončila hovor.

Riley byla ohromená. Neměla ponětí, co si má o strohé a podivné výměně informací myslet.

A byla si jistá, že se dotkla citlivého místa kongresmanky.

A potřebovala se do Marylandu vydat ihned.

*

Byla to příjemná dvouhodinová jízda. Protože počasí Riley přálo, vydala se cestou, která ji zavedla přes most Chesapeake Bay, na kterém zaplatila mýtné, aby si mohla vychutnat jízdu přes zátoku.

Brzy se ocitla v Marylandu, zemi koní, ve které se rozprostíraly pastviny, ohraničené hezkými dřevěnými ploty a stromy lemované cesty vedly k elegantním domům a stodolám, které se nacházely daleko od silnice.

Dojela k bráně před domem Webberových. Podsaditý uniformovaný strážný vyšel ze své budky a přistoupil k ní.

Riley strážnému ukázala svůj odznak a představila se.

"Přijela jsem za poslankyní Webberovou," řekla.

Strážný odstoupil a promluvil do mikrofonu. Pak znovu vykročil směrem k Riley.

"Kongresmanka říká, že se přihodila nějaká chyba," řekl. "Neočekává vás."

Riley se usmála tak široce, jak jen mohla.

"Ach, je snad v tento okamžik příliš zaneprázdněna? To je v pořádku, nemám plný kalendář. Počkám tady dokud nebude mít čas."

Strážný se zamračil a snažil se působit zastrašujícím dojmem.

"Obávám se, že budete muset odejít, madam," řekl.

Riley pokrčila rameny a chovala se jako by ji nepochopila, co tím myslí.

"Ach, opravdu, to je v pořádku. To není vůbec žádný problém. Můžu počkat tady."

Strážný odstoupil a znovu hovořil do mikrofonu. Poté, co chvíli na Riley v tichosti hleděl, zašel do své budky a otevřel bránu. Riley vjela dovnitř.

Jela po široké, sněhem poprášené pastvině, kde volně klusal pár koní. Byla to klidná scenérie.

Když dojela k domu, byl ještě větší, než jaký očekávala – moderní panské sídlo. Hned za mírným svahem ve zvlněné krajině zahlédla další udržované budovy.

U dveří se s ní beze slova setkal Asiat. Byl přibližně stejně velký jako zápasník suma a ve formálním obleku sluhy působil groteskně. Vedl Riley klenutou chodbou s podlahou z draze vypadajícího červenohnědého dřeva.

Nakonec byla uvítána malou, zamračenou ženou, která ji beze slova vedla do téměř strašidelně úhledné kanceláře.

"Počkejte tady," pronesla žena.

Odešla a zavřela za sebou dveře.

Riley se posadila na židli u stolu. Minuty ubíhaly. Cítila pokušení podívat se na materiály na stole a v počítači. Ale věděla, že každý její pohyb jistě právě zaznamenávají bezpečnostní kamery.

Do místnosti konečně vrhla poslankyně Hazel Webberová.

Byla to vysoká žena – hubená, ale impozantní. Nevypadala dost staře na to, aby byla v kongresu tak dlouho, jak Riley předpokládala – a ani nevypadala dost staře na to, aby měla dceru vysokoškolského věku. Určitá ztuhlost kolem jejích očí mohla být jen zvyk nebo následek Botoxu nebo obojí.

Riley si vzpomněla, že ji viděla v televizi. Většinou když potkala někoho, koho viděla v televizi, byla překvapena jak odlišně vypadá v reálném životě. Bylo podivné, že Hazel Webberová vypadala úplně stejně. Jako by byla skutečně dvou dimenzionální – nepřirozeně povrchní člověk všemi možnými způsoby.

Její oblečení Riley také mátlo. Proč měla na sobě přes slabý svetr sako? Dům byl rozhodně dostatečně teplý.

Hádám, že to je součást jejího stylu, pomyslela si Riley.

Sako jí dodávalo více formální, věcný vzhled než jen kalhoty a svetr. Možná také představovalo jakési brnění, ochranu proti jakémukoli nefalšovanému lidskému kontaktu.

Riley se postavila, aby se představila, ale Webberová promluvila první.

"Agentka Riley Paige, ÚACH," řekla. "Já vím."

Bez dalšího slova zasedla ke svému stolu.

"Co jste mi přišla říct?" Zeptala se Webberová.

Riley to vyděsilo. Samozřejmě, že neměla nic, co by jí řekla. Její návštěva byla jen blaf a Webberová jí náhle připadala jako typ ženy, kterou nelze snadno oklamat. Riley v tom byla až po uši a musela šlapat vodu, jak jen mohla.

"Ve skutečnosti tu jsem proto, abych vás požádala o informace," řekla Riley. "Je váš manžel doma?"

"Ano," řekla žena.

"Bylo by možné, abych si promluvila s vámi oběma?"

"On ví, že jste tady."

Její odpověď Riley odzbrojila, ale dbala na to, aby to nedala najevo. Žena zaryla své studené, modré oči do Riley. Riley sebou ani nehnula. Jen jí věnovala svůj upřený pohled a připravila se na rafinovanou bitvu vůlí.

Riley řekla, "Jednotka pro analýzu chování vyšetřuje neobvyklý počet zdánlivých sebevražd na vysoké škole Byars."

"Zdánlivých sebevražd?" Řekla Webberová a zdvihla jedno obočí. "Jen těžko bych pojmenovala sebevraždu Deanny jako něco ´zdánlivého´. Mně a mému manželovi to přišlo dost reálné."

Riley by mohla přísahat, že teplota v místnosti poklesla o několik stupňů. Webberová neprojevovala ani sebemenší náznak emocí při zmínce o sebevraždě její vlastní dcery.

V žilách jí koluje ledová voda, pomyslela si Riley.

"Ráda bych, abyste mi řekla, co se stalo," řekla Riley.

"A proč? Jsem si jistá, že jste si přečetla zprávu."

Samozřejmě, že Riley nic takového neudělala. Ale musela blafovat dál.

"Pomohlo by, kdybych to mohla slyšet prostřednictvím vašich vlastních slov," řekla.

Webberová se na okamžik odmlčela. Její pohled byl neochvějný. Ale stejně tak i pohled Riley.

"Deanna byla zraněna při nehodě na koni loni v létě," řekla Webberová. "Ošklivě si zlomila kyčel. Bylo pravděpodobné, že bude muset být zcela vyměněn. Její dny jezdeckých soutěží skončily. Byla z toho zničená."

Webberová se na okamžik odmlčela.

"Brala oxycodone na bolest. Předávkovala se – záměrně. Bylo to úmyslné a nic dalšího v tom nebylo."

Riley vycítila, že něco zůstává nevyřčeno.

"Kde se to stalo?" zeptala se.

"V její ložnici," řekla Webberová. "Byla pohodlně zachumlaná ve své posteli. Soudní lékař řekl, že zemřela na respirační zástavu. Vypadala, jako že spí, když ji našla služka."

A pak – Webberová zamrkala.

Doslova zamrkala.

Zajíkala se ve své bitvě vůlí.

Ona lže! Uvědomila si Riley.

Rileyn pulz zrychlil.

Teď musí opravdu přitlačit, sondovat těmi správnými otázkami.

Ale než Riley mohla jen pomyslet na co se ptát, dveře kanceláře se otevřely. Vešla žena, která sem přivedla Riley.

"Kongresmanko, potřebuji si s vámi promluvit, prosím," řekla.

Webberová jako by si oddechla, když vstala od stolu a následovala svou asistentku ven ze dveří.

Riley se několikrát pomalu a dlouze nadechla.

Přála si, aby nebyla vyrušena.

Byla si jistá, že každou chvíli probourá klamné pozlátko Hazel Webberové.

Ale její příležitosti ještě nebyla ta tam.

Až se Webberová vrátí, začne Riley znovu.

Po méně než minutě se Webberová vrátila. Zdálo se, že znovu získala zpět své sebevědomí.

Stála u otevřených dveří a řekla, "Agentko Paige – pokud jste opravdu agentka Paige – obávám se, že vás musím požádat, abyste odešla."

Riley těžce polkla.

"Nerozumím."

"Moje asistentka právě volala ÚACH. O sebevraždách na vysoké škole Byars neprovádí absolutně žádné vyšetřování. A teď, ať už jste kdokoli – "

Riley vytáhla svůj odznak.

"Já jsem zvláštní agentka Riley Paige," řekla s odhodláním. "A udělám všechno proto, abych se ujistila, že se takové vyšetřování rozjede co nejdříve."

Prošla kolem Hazel Webberové a ven z její kanceláře.

Na cestě z domu si uvědomila, že si vytvořila nepřítele – a to velmi nebezpečného.

Byl to jiný druh nebezpečí, než jakému stála obvykle tváří v tvář.

Hazel Webberová nebyla psychopat, jehož zbraněmi by byly řetězy, nože, zbraně nebo pochodně.

Byla to žena bez svědomí a jejími zbraněmi byly peníze a moc.

Riley preferovala protivníka, kterého mohla udeřit nebo střelit. I tak byla připravena a ochotna jednat s Webberovou a všemi hrozbami, které bude schopná vytvořit.

Lhala mi o své dceři, honilo se neustále Riley hlavou.

A teď byla Riley rozhodnuta najít pravdu.

Dům se zdál nyní prázdný. Riley byla překvapena, že z něj odešla, aniž by potkala jedinou duši. Měla pocit, jako by v domě mohla něco ukrást a přitom nebýt chycena.

Vyšla ven, nastoupila do svého auta a odjela.

Jak se blížila k hlavní bráně, viděla, že je uzavřená. Uvnitř stáli oba statní strážní, kteří ji pustili dovnitř, a enormní sluha. Oba měli zkřížené ruce a zjevně čekali na ni.

KAPITOLA SEDMÁ

Oba muži rozhodně naháněli strach. Také vypadali poněkud směšně – menší z nich měl na sobě uniformu strážného, jeho mnohem masivnější partner měl na sobě extrémně formální oblečení sluhy.

Jako pár cirkusových klaunů, pomyslela si.

Ale věděla, že se nesnaží být vtipní.

Riley zastavila auto přímo před nimi. Stáhla okénko, vyhlédla ven a zavolala na ně.

"Je tu nějaký problém, pánové?"

Strážný se přiblížil přímo před její auto.

Kolosální sluha se přivlekl k oknu spolujezdce.

Mluvil hlubokým basovým hlasem.

"Poslankyně Webberová by chtěla vyjasnit nedorozumění."

"A to by mělo být co?"

"Chce, abyste pochopila, že špehové tu nejsou vítáni."

Teď to Riley začala chápat.

Webberová a její asistentka došly k závěru, že Riley je podvodník a vůbec není agentkou FBI. Pravděpodobně pojaly podezření, že je reportérka, která se chystá napsat nějaké odhalení o kongresmance.

Nebylo pochyb o tom, že tihle dva chlápci jsou zvyklí jednat se zvědavými reportéry.

Riley znovu vytáhla svůj odznak.

"Myslím, že došlo k nedorozumění," řekla. "Opravdu jsem zvláštní agentka od FBI."

Velký muž se zaculil. Zřejmě věřil, že odznak je falešný.

"Vystupte z auta, prosím," řekl.

"Raději ne, děkuji," řekla Riley. "Uvítala bych, kdybyste otevřeli bránu."

Riley nechala své dveře odemčené. Velký muž je otevřel.

"Vystupte z auta, prosím," opakoval.

Riley v duchu zasténala.

Tohle nedopadne dobře, pomyslela si.

Riley vystoupila z auta a zavřela dveře. Oba muži se přesunuli a postavili se vedle sebe kousek od ní.

Riley přemýšlela, který z nich učiní první krok.

Pak obrovský muž zakřupal klouby na rukou a vykročil směrem k ní.

Riley udělala pár kroků směrem k němu.

Jak se po ní natáhl, chytila ho za klopu a rukáv levé paže a dostala ho z rovnováhy. Pak se otočila dokola na její levé noze a sehnula se. Sotva ucítila jeho masivní váhu, když celé jeho tělo přeletělo přes její záda. Hlasitě narazil vzhůru nohama o dveře auta a pak přistál hlavou na zemi.

Auto dostalo to nejhorší, pomyslela si s jistou mírou zděšení.

Druhý muž se již pohyboval směrem k ní a ona se k němu otočila.

Vyslala mu kopanec do rozkroku. Sklonil se s obrovským zasténáním a Riley viděla, že hádka skončila.

Vytrhla mužovu pistoli z pouzdra u pasu.

Pak si prohlížela své dílo.

Větší muž stále ležel groteskně zkroucený vedle auta a zíral na ni s vyděšeným výrazem ve tváři. Dveře auta byla potlučená, ale ne tak moc jak se Riley předtím obávala. Uniformovaný strážný byl na všech čtyřech a lapal po dechu.

Uchopila pistoli rukojetí směrem ke strážnému.

"Zdá se, že se vám vytratila," řekla příjemným hlasem.

Jeho ruce se třásly, když se natáhl po pistoli.

Riley ji od něj odtáhla.

"Aha," řekla. "Ne, dokud neotevřete bránu."

Vzala muže za ruku a pomohla mu na nohy. Dopotácel se do boudy a stiskl vypínač, který otevřel železnou bránou. Riley šla k autu.

"Promiňte," řekla velkému muži.

Stále vyděšeně vyhlížející muž se potácel stranou jako obří krab, aby se vymanil z dosahu Riley. Nastoupila do auta a projela bránou. Hodila pistoli na zem, když projížděla kolem.

Už si nemyslí, že jsem novinářka, pomyslela si.

Byla si také jistá, že o tom kongresmanku velmi brzy vyrozumí.

*

O pár hodin později Riley zajela autem na parkoviště budovy ÚACH. Chvíli tam jen tak seděla. Nebyla tu během své měsíční dovolené ani jednou. Nečekala, že se vrátí zpátky tak brzy. Bylo to opravdu zvláštní.

Vypnula motor, vyndala klíče, vystoupila z auta a vešla do domu. Jak si to mířila ke své kanceláři, přátelé a kolegové s ní promlouvali různým stupněm vřelosti, překvapení nebo se zdrženlivostí.

Zastavila se u kanceláře jejího obvyklého partnera, Billa Jeffreyse, ale on tam nebyl. Pravděpodobně pracoval na nějakém případu s někým jiným.

Pocítila nepatrný záchvěv smutku – snad i žárlivosti.

V mnoha ohledech byl Bill jejím nejlepším kamarádem na světě.

Přesto ale došla k závěru, že to je možná dobře. Bill nevěděl, že se dala s Ryanem opět dohromady a nesouhlasil by s tím. Držel ji za ruku příliš mnohokrát během jejího bolestivého rozchodu a rozvodu. Připadalo jí těžké uvěřit, že je Ryan jiný člověk.

Když otevřela dveře do své kanceláře, musela se dvakrát ujistit, že je na správném místě. Všechno vypadalo až příliš čistě a organizovaně. Předali její kancelář jinému agentovi? Pracoval tam někdo jiný?

Riley otevřela zásuvku a našla známé soubory, i když teď byly lépe uspořádané.

Kdo by to pro ni porovnal?

Rozhodně ne Bill. Věděl dobře, že to nemá dělat.

Možná Lucy Vargasová, pomyslela si.

Lucy byla mladá agentka, se kterou ona i Bill rádi pracovali. Pokud byla Lucy viníkem tohoto pořádku, alespoň jej vytvořila se snahou o vstřícnost.

Riley pár minut seděla u svého stolu.

Doléhaly na ni výjevy a vzpomínky – dívčina rakev, její zničení rodiče a Rileyn hrozný sen o oběšené dívce, obklopené mementy. Také si vzpomněla, jak se děkan Autrey vyhýbal jejím otázkám a jak Hazel Webberová otevřeně lhala.

Připomněla si, co řekla Hazel Webberové. Slíbila, že zahájí oficiální vyšetřování. A nastal čas tento slib splnit.

Zvedla svůj telefon a zavolala šéfovi, Brentu Meredithovi.

Když to šéf týmu zvedl, řekla, "Pane, tady Riley Paige. Zajímalo by mě, zda byste mohl – "

Chystala se ho požádat o pár minut jeho času, kdy jeho hlas zaburácel.

"Agentko Paige, přijďte hned do mé kanceláře."

Riley se zachvěla.

Meredith na ni byl kvůli něčemu dost naštvaný.