Kdyby běžela

KAPITOLA PÁTÁ

Olivia Tuckerová bydlela v tuctovém bytě v Jackson Heights. Když Kate s DeMarco dorazily, byl u ní zrovna místní kazatel. A právě on otevřel dveře, vysoký černoch s pochmurným výrazem ve tváři. Skepticky si agentky prohlédl a povzdechl si.

„Mohu vám pomoct, dámy?“

„Rády bychom si promluvily s paní Tuckerovou,“ odpověděla DeMarco. „Kdo vůbec jste?“

„Leland Toombs, kazatel z jejího kostela. A kdo jste vy?“

Následovala klasická policejní rutina, kdy se agentky prokázaly průkazy a představily se. Toombs udělal krok zpět a podíval se na ně nesouhlasným pohledem.

„Chápete snad, že je teď velmi rozrušená, ne?“

„Samozřejmě,“ odpověděla Kate. „Snažíme se najít vraha jejího syna a doufaly jsme, že by nám s tím mohla trochu pomoct.“

„Kdo to je?“ ozval se roztřesený hlas odněkud z bytu. Z protější místnosti vyšla žena a zamířila rovnou ke dveřím.

„To je FBI,“ odpověděl jí Leland. „Ale Olivie, dobře si rozmyslete, jestli jste teď na takový rozhovor připravená.“

Olivie Tuckerová přišla ke dveřím a vypadala absolutně zdrceně. Měla zarudlé oči od pláče a vypadalo to, že má dokonce problémy s chůzí. Podívala se na Kate s DeMarco a položila Toombsovi ruku na rameno.

„Musím to udělat,“ řekla. „Pastore Toombsi, omluvil byste mě na chvíli?“

„Možná bych měl být raději u toho.“

Olivie zakroutila hlavou. „Ne. Vážím si toho, ale s tímhle se musím poprat sama.“

Toombs se zamračil a podíval se na agentky. „Buďte na ni prosím hodné. Není na tom vůbec dobře.“ Naposledy se na Olivii podíval, než vyšel ze dveří. Při odchodu na ni ještě zavolal přes rameno, „Kdybyste cokoliv potřebovala, Olivie, určitě mi zavolejte.“

Olivia se za ním ještě chvíli dívala, a pak pomalu zavřela dveře. „Pojďte prosím do obýváku.“

Mluvila tichým, roztřeseným hlasem a při chůzi to stále vypadalo, že ji nohy moc neposlouchají.

„Víte,“ spustila, když dorazily do obýváku, „že mi policie zavolala a řekla mi to až šest hodin poté, co našli jeho tělo?“

„Za tak dlouho?“ zeptala se nevěřícně Kate.

„Nejspíš si mysleli, že mi Missy zavolá a řekne mi to. Protože ona se to samozřejmě dozvěděla jako první. Ale Missy to odmítla udělat, takže mi nakonec zavolala policie.“

„Jste si jistá, že to odmítla?“ zeptala se DeMarco. „Nemyslíte si, že vzhledem k situaci na to prostě zapomněla?“

Olivia pokrčila rameny, ale nechtěla tím vyjádřit, že neví. Spíše jako by tím říkala to mě nezajímá.

„Chcete mi tím říct, že si myslíte, že by Missy byla schopná udělat něco takového záměrně?“ zeptala se Kate.

„Abych byla upřímná, tak nevím. Ta ženská je strašně pomstychtivá. Ale rozhodně by mě to u ní nepřekvapilo. Možná na to zapomněla, aby se mnou nemusela mluvit nebo, chraň bůh, mě vidět.“

„Povíte nám, proč ji tak moc nenávidíte?“ zeptala se DeMarco.

„No, já ji nikdy neměla moc v lásce. Ze začátku byla docela sympatická, ale to se jen snažila získat moje sympatie. Jakmile jí pak Jack nasadil zásnubní prsten, stala se z ní úplně jiná osoba. Panovačná. Manipulativní. Žila si v přepychu, ale nikdy to nedokázala řádně ocenit. Možná, někde hluboko uvnitř a svým zvráceným způsobem, Jacka skutečně milovala – o tom nepochybuji. Ale nikdy si ho nevážila.“

„Můžete to trochu rozvést?“ zeptala se Kate.

„Nic jí nebylo dost dobré – pořád chtěla víc. A ani to neskrývala. Všechno, co kdy měla – děti, bohatého manžela, překrásný dům, zkrátka co vás napadne – pro ni to bylo málo. Jack se pro ni klidně mohl roztrhnout, a stejně by nebyla spokojená.“

Kate si nemohla nevšimnout té nenávisti, která Olivii vyzařovala z očí, když mluvila. Skutečně věřila všemu, co říkala. A i když s Missy Tuckerovou mluvila jen chvíli, tomuhle bylo vážně těžké uvěřit.

„Myslíte si, že Jack o ní smýšlel podobně?“

„Chraň bůh. Byl úplně zaslepený. Jí a tím jejím malým divadýlkem.“

„Takže můžete s klidným svědomím vyloučit, že by měl poměr?“

Její zděšený výraz mluvil za vše. Přesto si však Olivie nebrala servítky. „Jak se vůbec opovažujete položit mi tak stupidní otázku, když víte, čím vším jsem si za poslední hodiny prošla? Taktnost a slušnost vám asi nic neříká, co?“

„Ptám se jen proto, abychom věděly, jakým směrem se dál ubírat. Pokud by se do něčeho podobného zapletl, mohlo by to hrát velkou roli v celém případu. Protože upřímně, momentálně nemáme žádné svědky ani podezřelé.“

"Podezřelé? Zlato, vždyť jsem vám teď řekla, kdo to udělal. Ta jeho nenávistná ženuška.“

Kate a DeMarco se na sebe poněkud nechápavě podívaly. Ať už měla Olivia Tuckerová pravdu, nebo ne, případ se pomalu dostával do nepříjemných kolejí.

Poslední poznámka visela nějakou chvíli ve vzduchu, než se Kate rozhodla pokračovat. Od toho okamžiku si dávala setsakramentský pozor na to, co říká a pečlivě volila každé další slovo.

„Jste si jistá, že chcete učinit tak odvážný výrok?“ zeptala se Kate. „Pakliže to myslíte vážně, budu to muset považovat za stopu a začít nahlížet na Missy Tuckerovou jako na případnou podezřelou.“

„Je to vaše práce, dělejte, jak uznáte za vhodné,“ řekla Olivia. „Ale já tu ženu znám. Toužila po něčem jiném. Chtěla vypadnout, jen nechtěla riskovat, že tím všechno ztratí. Tak mi řekněte jednodušší způsob, jak to udělat, než zabít svého manžela.“

Kate nikdy nevěřila, že by se ve své kariéře mohla setkat s někým tak zaslepeným nenávistí k někomu jinému. Viděla toho už hodně – znepřátelené sourozence, neshody s přiženěnou rodinou, atd. Ale Olivia Tuckerová je všechny strčila do kapsy.

„Musím podotknout,“ řekla DeMarco, „že jsme tu od našeho příjezdu strávily hodně času zjišťováním detailů o Jackovi i Missy. A i když naše záznamy nejsou úplné, nic nenasvědčuje tomu, že by mezi nimi mělo dojít k jakýmkoliv manželským neshodám.“

„To je pravda,“ souhlasila s agentkou DeMarco Kate. „Nepřišly jsme ani na žádné finanční problémy a Missy nemá jediný záznam v trestním rejstříku. Což se ale nedá říct o vás. Nechcete nám tedy říct, co se stalo tu noc, kdy na vás Missy zavolala policii, protože jste se snažila dostat do jejich domu?“

„Jack to měl tehdy v práci těžké. Dostal panický záchvat. Volala jsem k nim, abych zjistila, jak na tom je a mohla si promluvit s vnoučaty, ale Missy to nechtěla dovolit. Tvrdila mi, že za jeho záchvat paniky můžu částečně já, ale že on sám by mi to nikdy neřekl, protože na to je až příliš hodný. Potom zavěsila, tak jsem se rozhodla, že se tam zajdu podívat. Chvíli jsme se dohadovaly, načež mě vyhodila ze dveří a nechtěla mě pustit dál. A potom… no, zkrátka mi bouchly saze, takže na mě zavolala policii.“

„Pokud bude třeba, určitě se na to podíváme,“ řekla Kate. „Ale upřímně, nic z našich záznamů nenasvědčuje tomu, že by měla Missy sebemenší důvod k vraždě svého manžela. Nemá žádný zjevný motiv.“

„Tak pak teda nechápu, proč jste vůbec tady, když jste tak přesvědčené o její nevině.“

„Upřímně?“ řekla DeMarco. „Protože na nás vyskočilo vaše jméno. Jeden z Jackových kolegů zaslechl vyhrocený rozhovor s Missy, který se týkal vás. Takže jsme zkontrolovaly váš rejstřík a objevily jsme ten incident s přivolanou policií.“

Olivia se usmála jako unavený padouch z filmu. „Chápu, už jste si o mně udělaly vlastní názor.“

„Tak to vůbec není. Jen jsme…“

„Pokud vám to dámy nebude vadit, ráda bych vás slušně požádala, abyste už šly. Nechte mě v klidu truchlit nad svým synem.“

Kate viděla, že jejich čas s Olivií Tuckerovou se nachýlil ke konci; kdyby na tu ženu dál vyvíjela nátlak, akorát by se uzavřela do sebe. Stejně by z ní nedostaly žádné kloudné informace – snad jen, že by na té její ohavné nenávisti vůči snaše bylo přece jen něco pravdy. Ale o tom Kate pochybovala.

„Děkujeme vám,“ řekla Kate. „A přijměte naši upřímnou soustrast.“

Olivia přikývla, postavila se a odešla z pokoje. „Jistě si pamatujete, kde jsou dveře,“ řekla, mizejíc do jiné místnosti.

Kate a DeMarco opustily dům bez zjevné stopy, ale za to jimi pěkně otřásl názor Olivie Tuckerové na Missy.

„Myslíš, že by na tom mohlo být něco pravdy?“ zeptala se DeMarco. Konečně to vypadalo, že ji opustila špatná nálada, a mohl za to tenhle případ.

„V tuhle chvíli si myslím, že jen hledá odpovědi, ale něčemu z toho jistě věří. Řekla bych, že si v hlavě poskládala kousky strachu, které se v ní za ta léta nahromadily, a teď je akorát zveličuje, aby měla koho obvinit a na koho si vybít zlost.“

DeMarco přikývla hlavou a obě dvě nasedly do auta. „Ať už to mělo znamenat cokoliv, bylo to pěkně hnusné.“

„Ale myslím si, že u ní můžeme vyloučit nějaké falešné divadýlko. Asi bychom se teď měly zaměřit na Missy a dát na ni pozor. Můžeme uvědomit místní policii, aby věděli, jak je Olivie zaujatá.“

„A co pak?“

„Pak si spolu sedneme. Třeba u sklenky vína v hotelu.“

Znělo to jako dobrý nápad, ale Kate musela myslet na Missy Tuckerovou a na to, jak se jí ze dne na den proměnil rodinný život v bohapustou prázdnotu. Kate měla stále v živé paměti, jaké to je přijít o milovaného manžela, muže, který vás zná jako knihu, kterou četl už milionkrát. Takové utrpení se nedá popsat slovy, jako by zemřel kus vás.

Jak si tak mířila do hotelu, ty staré pocity v ní vyvolaly obrovskou motivaci vyřešit tenhle případ. Zahrabala v paměti po detailech z původní vraždy, až na začátek Nobiliniho případu.

Snažila se vzpomenout si na jméno – jméno, které sice dobře znala, ale které zapadlo někam na dno její paměti. Dnes časně z rána jí ho něco připomnělo, když mluvily s Jackovými přáteli v jachtařském klubu.

Cass Nobiliniová.

Víš, že tam jsou odpovědi, pomyslela si Kate.

Mohly by být. A jestli bude třeba, půjde je tam hledat.

I když doufala, že to zvládne i bez toho. Doufala, že už se s Cass Nobiliniovou nikdy v životě nesetká. Ale bylo jí jasné, že to nejspíš nevyjde – a čím dříve tak učiní, tím lépe.

KAPITOLA ŠESTÁ

Do hotelového baru dorazily zrovna v době večeří, takže se kolem začínaly shlukovat davy hladových strávníků. Ačkoliv vinný lístek vypadal slibně, Kate se mnohem víc těšila na objednaný burger. Často se jí stává, že když pracuje na případu, tak zapomíná na oběd, takže ke konci dne je pak úplně vyhládlá. Jakmile se její zuby poprvé zakously do šťavnatého burgeru, všimla si, jak se na ni DeMarco usmívá. Byl to její první opravdový úsměv za celý den.

„Co je?“ zamumlala Kate s plnou pusou.

„Nic,“ odpověděla DeMarco, uždibujíc ze salátu s grilovaným kuřetem. „Jen je uklidňující dívat se na ženu tvých rozměrů a tvého věku, jak takhle jí.“

Kate spolkla sousto a pokývala hlavou. „Byla jsem holt obdařena dokonalým metabolismem.“

„Ach, ty jedna potvoro.“

„Je fajn moci jíst bez výčitek.“

Následovala chvilka ticha, kterou přerušil až výbuch smíchu obou agentek nad předešlou slovní výměnou. Bylo příjemné uvolnit se v blízkosti agentky DeMarco po tak náročném dni. A DeMarco to očividně cítila stejně, neboť smočila rty ve sklence vína a řekla, „Promiň, že jsem byla celý den tak protivná. Ale sdělovat příbuzným takovéhle zprávy… to je příšerné. Chápu, že je to těžké pro všechny, ale pro mě obzvlášť. V minulosti jsem si prošla něčím, co mě dost poznamenalo. Myslela jsem, že už je to za mnou, ale evidentně ne.“

„Co se stalo?“

DeMarco se na chvíli odmlčela. Patrně zvažovala, zda se chce do takového vyprávění vůbec pouštět. Nakonec se do něj pustila, jen si předtím ještě pořádně lokla vína. Povzdechla si a spustila.

„Že jsem na holky, jsem zjistila ve čtrnácti letech. První přítelkyni jsem měla v šestnácti. Když mi bylo sedmnáct, rozhodly jsme se s přítelkyní Rose – které tehdy bylo devatenáct – že s tím vyjdeme na povrch. Obě jsme to do té doby držely v tajnosti, zvlášť před našimi rodiči. A teď to mělo přijít – povíme jim tu velkou novinu. Plánovaly jsme, že se sejdeme u ní doma, abychom to nejdříve řekly jejím rodičům. Asi bych měla dodat, že si celou tu dobu mysleli, že Rose a já jsme jen velmi dobré kamarádky. Všechen čas jsme trávily buď u nich, nebo u nás doma. A jak tak sedím na gauči jejích rodičů, zazvoní mi telefon. Policie… řekli mi, že Rose měla autonehodu a že na místě zemřela. Zavolali raději mně než jejím rodičům, protože viděli, že většina hovorů v historii telefonu byla spojena s mým jménem.

„Tak jsem se tam na místě rozbrečela, a její rodiče vůbec nechápali, co se to k čertu děje – proč se z ničeho nic válím v slzách na podlaze. A byla jsem to já, kdo jim to musel říct. Já jsem musela sdělit jejím rodičům, co mi ten strážník řekl.“ Tady se DeMarco na chvíli odmlčela, šťouchla vidličkou do salátu a dodala, „byl to ten nejhorší moment v mém životě.“

Kate se teď nemohla na DeMarco ani podívat; celý ten příběh vyprávěla naprosto bez emocí, jen recitovala sled událostí jako robot. Přesto bylo jasné, proč se včera DeMarco chovala tak, jak se chovala, když se Kate dobrovolně nabídla, že půjdou společně říct Missy Tuckerové o smrti jejího muže.

„Víš, že kdybych o tom byť jen tušila, tak bych nás do toho nikdy nenavezla,“ řekla Kate.

„Já vím. A věděla jsem to už předtím. Ale ty emoce mi nějak zatemnily rozum. Upřímně řečeno, asi jsem se v tom potřebovala trochu vymáchat. Mrzí mě, že jsi to schytala z první ruky.“

„Tím se vůbec netrap,“ odpověděla Kate.

„Dělala jsi to už hodněkrát? Myslím to sdělování špatných zpráv.“

„To si piš. A nikdy to není jednoduché. Časem je pak snazší přenést se přes to, ale ten moment, kdy jim to řekneš, je pokaždé zdrcující.“

U stolu znovu zavládlo ticho. Mezitím jim číšník dolil víno a Kate pokračovala ve zdolávání svého burgeru.

„Tak jak se má tvůj muž?“ zeptala se DeMarco. „Allen, že?“

„Jo, má se dobře. Pomalu si začíná dělat starosti s tím, že ještě pořád pracuji pro FBI, bojí se o mě. Byl by mnohem radši, kdybych dělala jen v kanceláři. Nebo šla do důchodu.“

„Tak to mezi vámi vypadá vážně, co?“

„Vypadá to tak. A část mého já je z toho nadšená. Ale přesto ve mně trochu hlodá pocit, že by to byla jen ztráta času. Oběma nám už táhne na šedesát. A v tomhle věku začínat nový vztah je… nevím, docela divné.“ Kate věděla, že pokud to včas nezarazí, DeMarco se upne na tohle téma, takže raději rychle změnila směr konverzace.

„A co ty? Zlepšil se tvůj milostný život od toho našeho posledního trapného rozhovoru?“

DeMarco zakroutila hlavou a usmála se. „Ne, ale jen proto, že nechci. Užívám si jednorázovky, dokud ještě můžu.“

„A jsi takhle šťastná?“

Tahle otázka DeMarco opravdu zaskočila. „Docela jo. To poslední, co teď potřebuji, je zodpovědnost a dělání kompromisů.“

Kate se zachichotala. Nikdy nebyla na jednorázový sex. Michaela potkala už na škole a o rok a půl později se za něj provdala. Od prvního polibku věděla, že je tenhle vztah výjimečný a že zbytek života stráví bok po boku.

„Tak jak budeme postupovat s naším případem?“ zeptala se DeMarco.

„Ráda bych si znovu prošla původní případ, když už na něj často odkazujeme. Zajímá mě, jestli se neobjevily nějaké nové informace v Nobiliniho rodině. I když… podobně jako tvůj příběh o přítelkyni, která zemřela, zatímco jsi seděla u jejích rodičů na gauči, tohle je pro změnu oblast, do které se moc nechci pouštět já.“

„Takže nás zítra čekají další nepříjemné návštěvy a rozhovory?“

„Možná. Ještě nevím.“

„Je tu něco, co bych měla vědět, než se do toho slepě pustím?“

„Asi jo. Ale věř mi… bude lepší, když to necháme na ráno. Kdybychom se na to vrhly teď, tak bychom šly spát bůhví kdy a akorát bych si zase rozhodila spánek.“

„Aha. Tenhle druh historek.“

„Přesně."

Dopily sklenku vína a zaplatily účet. Kate cestou nahoru do pokoje přemýšlela nad příběhem, který jí před chvílí vyprávěla DeMarco – to smutné ohlédnutí za minulostí. Trochu ji znepokojovalo, že o své partnerce v podstatě nic neví. Kdyby spolu dělaly každý den, a ne jen jednou nebo dvakrát za několik měsíců, tak by to bylo jistě jiné. Říkala si, že by se možná měla snažit poznat agentku DeMarco ještě lépe.

Jejich cesty se rozdělily, když došly ke svým pokojům – DeMarco bydlela hned naproti přes chodbu – a Kate cítila potřebu něco říct. Cokoliv, čím by ocenila ochotu agentky DeMarco svěřit se s tak intimní vzpomínkou.

„Ještě jednou se omlouvám za ten včerejší večer. Mrzí mě, že tě neznám dostatečně dobře na to, abych pak mohla mluvit za nás za obě.“

„To je v pořádku, opravdu,“ řekla DeMarco. „Měla jsem ti o tom říct už včera.“

„Musíme se víc snažit poznat jedna druhou. Vždyť si navzájem kryjeme záda, takže je to důležité. Občas bychom se mohly sejít i mimo práci.“

„Jasně, to by bylo fajn.“ DeMarco se na pár vteřin odmlčela, jak otevírala dveře od pokoje. „Říkala jsi, že máš teď o čem přemýšlet… o tom starém případu. Nobiliniho případu. Dej mi vědět, kdyby sis o tom potřebovala promluvit.“

„Určitě dám,“ odpověděla Kate.

Poté zašly každá do svého pokoje a zavřely dveře za dnešním společným dnem. Kate si vyzula boty a zamířila rovnou k notebooku. Zatímco se počítač spouštěl, zavolala řediteli Duranovi. Duran, podle očekávání, telefon nezvedal, takže hovor byl přesměrován na jeho asistentku Nancy Saundersovou. Kate požádala o co nejrychlejší zaslání digitálních kopií k Nobiliniho případu na e-mail. DeMarco sice nějaké spisy měla, ale nebyly ani zdaleka kompletní. Kate se do toho případu potřebovala znovu vžít, takže bylo zapotřebí projít sebemenší detaily. Saundersová se zavázala, že nejpozději v devět hodin ráno bude mít požadované materiály na e-mailu.

Cass Nobiliniová, pomyslela si Kate.

To jméno se jí vybavilo hned, jak jí Duran řekl o možném spojení s Nobiliniho vraždou. Znovu si pak na ni vzpomněla, když uslyšela horečný a zoufalý nářek Missy Tuckerové, kterak oplakávala svého zavražděného manžela a do třetice když mluvila s přáteli Jacka Tuckera.

Cass Nobiliniová, matka Franka Nobiliniho. Žena, kterou neskutečně popudilo a naštvalo jednání médií, které se snažily přiživit na smrti jejího zavražděného syna jen proto, že kdysi úzce spolupracoval s pár známými lidmi z Kongresu jako finanční poradce. Kate si teď uvědomila, jak byla bláhová, když věřila, že jí tenhle případ nepřihraje Cass Nobiliniovou do cesty.

Ta myšlenka se jí po zbytek noci usadila v hlavě. Jakmile Kate ulehla do postele, okamžitě se začala drápat do popředí její mysli, a nepřestala ji pronásledovat ani ve spánku.

***

Stále si ještě dokázala vybavit místo činu. Ta stará vzpomínka už byla poměrně rozmazaná a neúplná, ale kdykoliv se jí o tom případu zdálo, mlhavý závoj se náhle rozplynul. Jakmile usnula, vše bylo jasné a ostré, jako kdyby se dívala na televizi.

A dnes v noci to viděla. Usnula někdy po deváté hodině, ale jak se ručičky hodin blížily k půlnoci, začala s sebou ze spaní škubat a naříkat.

To místo činu: Frank Nobilini, zavražděn v jedné z uliček New Yorku, zatímco v ruce stále svíral klíčky od svého BMW. Případ ji nakonec zavedl zpět k němu domů, do čtyřpokojového domu v Ashtonu. Začala v garáži, která voněla po čerstvě posekané trávě. Tehdy jí připadalo, že to místo bylo posedlé. Jako kdyby tam někde číhal duch Franka Nobiliniho a čekal na ni. Možná na prázdném parkovacím místě, kde dřív stávalo jeho BMW, které se však momentálně nacházelo na parkovišti několik bloků od místa činu. V té chladné garáži se cítila jako v hrobce. Byla to jedna z mála scén z minulosti, které se k ní neustále vracely, i když nikdy nechápala proč.

V domě se nenašly žádné důkazy, a dokonce ani náznak toho, proč by ho chtěl někdo zabít. Člověk by řekl, že to bylo kvůli jeho pěknému autu, jenže klíčky měl pořád v ruce. Dům byl absolutně čistý. Až záhadně beze stop. Žádné pracovní dokumenty, ba ani v diáři a ve schránce se nenašlo nic, co by stálo za zmínku. Vůbec nic.

Ve svém snu Kate stála v oné osudné uličce. Podobně jako malé dítě, které ze zvědavosti strká prsty do rozlitého sirupu na stole, Kate se dotýkala stále ještě lepkavé krvavé skvrny na zdi. Otočila se, aby se podívala na konec uličky, ale namísto ní uviděla jen vnitřek garáže Nobiliniových. Jako by snad byla zvána, nakráčela až k dřevěným schodům, které vedly ke dveřím do kuchyně. Dál už se pohybovala tak, jak je to možné jen ve snu, plula prostorem jako ve stavu bez tíže. Skončila až v koupelně, kde shlížela do obrovské vany, která zároveň sloužila jako sprchový kout. Byla plná krve. Pod hladinou se něco hýbalo, takže se na povrchu tvořily malé krvavé bubliny. Když jedna z nich praskla, potřísnila kapičkami krve dlážděnou zeď.

Kate začala ustupovat, prošla koupelnovými dveřmi až na chodbu. Tam proti ní kráčel Frank Nobilini. Za ním stála jeho žena Jennifer, která to celé sledovala. Dokonce Kate nevinně zamávala, zatímco se její mrtvý manžel belhal chodbou. Frank se pohyboval jako zombie, pomalou a kymácivou chůzí.

„To nic není,“ uslyšela za sebou hlas.

Otočila se a spatřila Cass Nobiliniovou, Frankovu matku, sedící na podlaze. Vypadala unaveně, rezignovaně… jako kdyby už jen čekala na poslední ránu z milosti.

„Cass…?“

„Nikdy bys ten případ nevyřešila. Bylo to na tebe moc velké sousto. Ale čas… ten dokáže věci změnit, ne?“

Kate se otočila zpátky na Franka, který se k ní stále přibližoval. Když došel ke dveřím od koupelny, všimla si, že se z vany vylila trocha krve na zem a pomalu stékala do chodby. Jakmile na ni Frank šlápl, ozval se mokrý, čvachtavý zvuk.

Frank Nobilini – celý flekatý a v mírném rozkladu – se na Kate usmál a natáhl k ní ruce. Kate pomalu couvla, schovala hlavu do dlaní a zakřičela.

V tom se probudila a stále cítila ten výkřik zaseknutý v krku.

Ten zatracený dům. Nikdy nechápala, proč s ní takhle otřásl. Možná kvůli pronikavému nářku Jennifer Nobiliniové, v kontrastu s tím dokonalým domem… celé to vypadalo tak nereálně, až snově. Jako přeumělkovaný hororový film.

Kate se posadila a pomalu se sunula až na kraj postele. Párkrát se zhluboka nadechla a podívala se na hodiny: 1:22. Jediné světlo v pokoji vycházelo z digitálního budíku a venkovního bezpečnostního osvětlení, které lehce prosvítalo skrz rolety.

V minulosti už se jí párkrát o Cass Nobiliniové zdálo, ale tentokrát to bylo vážně zvláštní. Když vstala z postele, aby si došla do miniaturní pokojové ledničky pro vodu, srdce jí stále bušilo jako o závod. Cestou k nočnímu stolku se trochu napila, a pak sáhla po notebooku, který tam měla připravený.

Rozsvítila noční lampičku a přihlásila se do e-mailu. Měla jedinou nepřečtenou zprávu, která pocházela od ředitelovi asistentky Saundersové. Ta pověřila jednoho agenta, aby se prohrabal Nobiliniho spisy a hle, byly doručeny ještě před půlnocí.

Věděla, že po těch nočních běsech už spát nepůjde, takže se je rozhodla prozkoumat jeden po druhém. Bylo trochu nepříjemné, jak jí ty staré spisy připadaly povědomé. Nejdříve je jen zběžně projela, jako když se vrátíte na místo, které jste kdysi znali, podíváte se kolem dokola, a teprve poté ho začnete pořádně prozkoumávat. Když se dostala na poslední, šestadvacátou stránku, vrátila se zpět na začátek. Ale předtím, než se do spisů naplno ponořila, došla si k malému bezplatnému kávovaru pro kávu. Zatímco se káva filtrovala, ustlala postel a přemístila svůj notebook na malý stolek u protější zdi, kde si vytvořila malou provizorní pracovnu.

O pět minut později už pročítala spisy řádek po řádku a usrkávala přitom z šálku laciné černé kávy. Zpráva Franka Nobiliniho pro ni byla jako starý známý, který se ozve jen tehdy, když má špatné zprávy. Ve zprávě byly detailně popsány veškeré její rozhovory se sousedy a s jeho přáteli z Ashtonu. Dost ji znepokojilo, když si uvědomila, že většina konverzací probíhala na chlup stejně jako u případu Jacka Tuckera.

Jediná věc, která měla alespoň nějakou váhu, vzešla od dvaadvacetileté Alice Delgadové, chůvy místní rodiny z Ashtonu, jež se starala o dvě děti ve věku osm a jedenáct let. Alice tehdy přiznala, že když potkala Franka Nobiliniho v místním parku, dělala mu sexuální návrhy. Frank ji však slušně odmítl. To bylo celé, nic víc se nestalo. Přesto si Alice jeho smrt neskutečně vyčítala – tak moc, že kontaktovala Jennifer Nobiliniovou, aby se jí přiznala. Jennifer, ta láskyplná a takřka bezchybná žena, jí okamžitě odpustila.

Kromě této malé drobnosti tam nebylo vůbec nic. V žádném rozhovoru, na místě činu ani v domě Nobiliniových. Dokonce ani v kriminálních záznamech Franka a Jennifer – žádné přestupky, žádní případní nepřátelé… nic.

Kate dělala na případu půl roku, ale pak se trochu stáhla a měla ho jen jako takový postranní projekt, kterému se věnovala dalších osm měsíců, než jí byl úplně odebrán. Nejednalo se sice o její první nevyřešený případ, ale rozhodně to byl její nejpodivnější nevyřešený případ.

Při pročítání spisů hledala souvislosti s vraždou Jacka Tuckera. A čím více se znovu seznamovala s detaily původního případu, tím víc byla přesvědčená, že je mezi nimi spojitost. Buď to udělal stejný vrah, nebo se ho někdo snažil napodobit.

Bylo 4:10, když konečně uznala, že se těm záznamům věnovala dostatečně dlouhou dobu. Chvíli nepřítomně zírala na svůj druhý šálek kávy a poté pomalu sáhla pro telefon. Vytočila nonstop linku FBI. Bylo to sice pomalejší než přímý telefonát Saundersové či Duranovi, ale pořád lepší než nic.

Nadiktovala své jméno a číslo odznaku, načež se ozval velice příjemný a milý hlas, což ji ve čtvrt na pět ráno překvapilo.

„Jak vám mohu pomoci, agentko Wise?“

„Potřebuji současnou adresu a telefonní číslo ženy, která by měla pobývat někde v oblasti New Yorku. Cass Nobiliniová.“

„Dobře, mám vám ty informace poslat na toto telefonní číslo?“

„Ano. Děkuji.“

Ani ještě nezavěsila a už svého činu litovala. Hluboko uvnitř doufala, že se Cass Nobiliniová odstěhovala někam daleko odtud. Rozhodně by se považovala za šťastnou, kdyby celý tenhle případ zmákla bez toho, aby se s Cass sešla.

Víš, že se to nestane, říkala si Kate. Takový štěstí zkrátka nemáš.

Odpověď přišla o dvacet minut později, když se na displeji jejího telefonu objevil příchozí hovor z FBI. Po nadiktování telefonního čísla na Cass Nobiliniovou, adresa potvrdila její obavy.

„Harper Street 127. Ashton, New York.“