Ještě Než Spatří

Caleb Kellerman přikývl. „Udělám, cokoliv bude v mých silách, aby se ten muž našel,” odpověděl. „Udělám cokoliv.”

Jeho hlas v sobě skrýval tolik vzteku, až si Mackenzie pomyslela, že bude nejspíše nutné Caleba poslat v příštích dnech k psychologovi. V jeho pohledu bylo znát silné rozrušení.

„První, co bych potřebovala vědět je, jestli Susan měla nějaké nepřátele…kohokoliv, s kým ji pojila jakákoliv rivalita.”

„Bylo tu pár holek z její střední, které jí občas dávaly zabrat na facebooku,” řekl Caleb. „Obvykle se ale hádaly kvůli politice. Žádná z nich by ale nic takového neudělala. Bylo to jenom takové online dohadování v komentářích, nic víc.”

„A co její práce?” položila Mackenzie další otázku. „Měla ji ráda?”

Caleb pokrčil rameny. Posadil se zpátky na gauč v pokusu trochu se uvolnit. Jeho tvář však byla nadále napjatá a v neustávajícím zamračení. „Svoji práci měla ráda asi jako každá, která vystudovala vysokou a potom dostala místo, jež nemá s její specializací nic společného. Zaplatilo to účty a bonusy, které tu a tam dostávala, byly docela pěkné. Pracovní doba ale stála za starou belu.”

„Znáte někoho, s kým pracovala?”

„Ne. Slýchal jsem o nich z vyprávění, když přišla domů, ale to je tak všechno.”

V tom okamžiku se do rozhovoru vložil Bryers. Jeho hlas zněl v tichosti domu velice rozdílně a jaksi temně. „Byla podomní prodavačka, že? Pracovala pro New You University, je to tak?”

„Ano. Už jsem policii dal číslo jejího nadřízeného.”

„Ano, naši lidé s ním už mluvili,” reagoval Bryers.

„To nic nepřinese,” řekl Caleb. „Nikdo z jejích spolupracovníků to neudělal. To můžu zaručit. Možná, že to bude znít hloupě, ale mám takový pocit. Všichni v její práci byli milí…všichni na jedné lodi, vzájemně se podporovali. Jsou to slušní lidé, víte?”

Na vteřinku se zarazil na hranici pláče, nakonec nad ním zvítězil a zahleděl se k podlaze, kde doufal nabrat nové síly. Potom se podíval zpátky na Mackenzie. Několik slz mu ale přece jenom skanulo po tváři.

„Dobrá, je tu tedy něco, o čem si myslíte, že by nás to mohlo přivést na správnou stopu?“ zeptal se Bryers.

„Nevím,“ odpověděl Caleb. „Měla seznam klientů, které ten den chtěla navštívit, ale nikdo ho nemůže najít. Policie říkala, že je to nejspíš proto, že jej vrah našel a vyhodil.“

„To bude nejspíše pravda,“ řekla Mackenzie.

„Já to pořád nemůžu pochopit,“ pokračoval Caleb. „Přijde mi to nemožné. Čekám, že se každou minutu musí vrátit domů. Ten den, kdy umřela…začal úplně stejně jako jakýkoliv jiný. Políbila mě na tvář, když jsem se oblékal do práce a loučil se s ní. Potom odešla na autobus a to bylo všechno. To bylo naposledy, co jsem ji viděl.“

Mackenzie viděla, že se Caleb každou chvíli zhroutí a, i když měla pocit, že by mu již měla dát pokoj, přesto si dovolila ještě jednu poslední otázku.

„Autobus?“ zeptala se.

„Ano, jezdila do kanceláře každý den autobusem. Linka 8-20 jezdí přímo tam a nikdy jí neujel. Naše auto se rozbilo už před dvěma měsíci.“

„Kde je ta zastávka?“ zeptal se Bryers.

„O dva bloky dál,“ odpověděl Caleb. „Je to jedna z těch malých se stříškou.“ Podíval se na Mackenzie a Bryerse a v jeho pohledu se objevila nejprve naděje a potom vztek. „Proč? Myslíte si, že je to důležité?“

„Těžko to můžeme vědět jistě,“ odpověděla Mackenzie. „Ale dáme vám vědět. Díky za váš čas.“

„Samozřejmě,“ řekl Caleb. „Hej…lidi?“

„Ano,“ otočila se k němu Mackenzie.

„Už je to víc než tři dny, že? Tři dny, co jsem ji naposledy viděl a skoro celé dva od chvíle, kdy našli její tělo.“

„To je pravda,“ přitakal Bryers tiše.

„Znamená to, že už je moc pozdě? Uteče ten parchant pryč?“

„Ne,“ řekla Mackenzie rezolutně. Vyletělo jí to z pusy zcela automaticky a bez přemýšlení. Její další myšlenka už patřila pouze uvědomění, že právě před Bryersem udělala první chybu.

„Uděláme, co bude v našich silách,“ odpověděl agent a jemně, avšak významně položil ruku na Mackenziino rameno. „Prosím, zavolejte nám, kdybyste si vzpomněl na cokoliv dalšího.“

S tím se dali na odchod. Mackenzie se otřásla, když uslyšela Calebův pláč zlomek vteřiny předtím, než se za nimi zavřely dveře.

Ten zvuk s ní něco udělal…něco, co jí připomnělo domov. Naposled, kdy něco takového cítila, byla zpátky v Nebrasce v době, kdy byla zcela pohlcena prací na případu Strašákového vraha. Teď byla ta potřeba zase zpátky, a jak kráčela po cestě od dveří Caleba Kellermana, začínala si pomaloučku uvědomovat, že to začíná všechno na novo, a že se nedočká odpočinku, dokud toho vraha nechytí.

KAPITOLA ČTVRTÁ

„Tohle nemůžete,“ řekl Bryers, když nasedli zpátky do auta. Tentokrát to byl on, kdo usedl za volant.

„Co nemůžu?“

Bryers si povzdechl a pokusil se vypadat spíše upřímně než káravě. „Já vím, že jste pravděpodobně v podobné situaci ještě nikdy nebyla, ale jednoduše nemůžete říct členům rodiny oběti, že vrah rozhodně neunikne. Nemůžete jim dát naději, když ani nevíte, odkud do případu píchnout. Sakra, i kdybychom mu byli na stopě, tak nám vždycky může nějak pláchnout.“

„Já vím,“ odpověděla schlíple. „Došlo mi to hned, jakmile jsem to řekla. Omlouvám se.“

„Není třeba, jen se pokuste příště lépe soustředit. Rozumíme si?“

„Zcela jasně.“

Bryers znal město lépe než ona, a tak je zavezl na Oddělení veřejné dopravy. Řídil docela netrpělivě a během jízdy požádal Mackenzie, aby tam zavolala a ujistila se, že je bude očekávat někdo, kdo ví, o čem mluví a zajistí jim potřebné informace v co nejkratším čase. Byl to jednoduchý trik, ale Mackenzie by to přesto ani nenapadlo. V Nebrasce nikdy nic podobného nedělali.

Cesta trvala zhruba půl hodiny a Bryers byl po celou dobu poměrně komunikativní. Ptal se na detaily z její služby v Nebrasce a především o případu Strašákového vraha. Ptal se však i na její univerzitní studia a osobní zájmy. Mackenzie mu ráda odpovídala na základní informace, ale pokoušela se nezacházet příliš do detailů – především proto, že ani on sám nezacházel moc pod povrch věcí.

Ve skutečnosti, a přes všechnu snahu, působil Bryers stále rezervovaně. Když se jej Mackenzie zeptala na rodinu, odpověděl jenom tak, aby neurazil, ale zároveň ani nic moc neprozradil. „Manželka, dva chlapci, kteří půjdou na vysokou a pes, který už mele z posledního.“

Inu, pomyslela si Mackenzie. Pracujeme spolu teprve jeden jediný den a on mě vůbec nezná – jenom to, co se o mě mohl dočíst v mém spisu, kde je toho většina stará už šest měsíců. Nemůžu ho moc obviňovat z toho, že se sám nechce příliš otevírat.

Když dorazili na Oddělení veřejné dopravy, Mackenzie stále zastávala názor, že je ten agent hoden úcty, ale zároveň už si byla vědoma určitého napětí, jež mezi nimi panovalo. Možná, že on to necítil. Třeba to byl jenom její pocit, ale fakt, že odbyl v podstatě všechny otázky, které se týkaly jeho života, se jí nijak nezamlouval. Také jí to připomínalo, že tuhle práci ještě nedostala. Zatím se jenom přidala, aby vyhověla Ellingtonovi a mohla si vyzkoušet vlastní šance v terénu.

Vlastně se do toho přimotala jenom díky nějakým zákulisním hrám, při kterých někdo na vyšších postech nejspíše riskoval křeslo. To vrhalo spoustu rizika nejenom na ni samotnou, ale právě i na Bryerse s Ellingtonem.

Oddělení veřejné dopravy sídlilo v mnohem větším vládním komplexu, jenž sdílelo s několika dalšími institucemi. Mackenzie následovala Bryerse bludištěm chodeb a pokoušela se jej neztratit. Šel velmi rychle, tu a tam zdravil lidi pokývnutím hlavy a očividně to tam znal. Pár lidí jej poznávalo. Zdravili jej rychlými úsměvy a tu a tam mávnutím rukou. Pracovní den končil, a tak spousta lidí v podstatě už jenom čekala na sedmnáctou hodinu.

Když se konečně dobrali na úřad, který potřebovali, Mackenzie si dopřála trochu uvolnění a radosti nad tím, jak se její den vyvíjel. Před čtyřmi hodinami ještě vycházela z McClarrenovy přednášky, a teď byla najednou až po kolena namočená ve vyšetřování vraždy a pracovala po boku skutečného agenta, který každým pohybem působil dojmem, že je ve své práci skutečnou elitou.

Došli k okénku, do kterého se Bryers sebevědomě naklonil a oslovil mladou ženu sedící na druhé straně. „Volali jsme sem, že potřebujeme mluvit s někým o jízdních řádech autobusů. Jsme agenti Bryers a Whiteová.“

„Ano,” odpověděla. „Paní Percellová si s vámi promluví. Je vzadu v garážích autobusů. Musíte projít až na konec chodby, potom po schodech dolů a nakonec zadním vchodem za budovu.”

Následovali jejích pokynů, procházeli hlouběji a hlouběji do budovy, až už po chvíli mohli i slyšet hučení motorů. Budova byla postavena tak, že hluk nepronikal do kanceláří a reprezentativnejších částí, ale tady vzadu to byla úplně jiná pohádka. Znělo to tu stejně, jako v každé jiné velké garáži.

„Až se setkáme s tou paní Percellovou,” řekl Bryers, „chci, abyste se ujala vedení.”

„Dobrá,” souhlasila Mackenzie a nadále se nemohla zbavit dojmu, že skládá jakousi podivnou zkoušku.

Sešli dolů ze schodů a zamířili k ceduli, na které bylo napsáno GARÁŽ/PARKOVIŠTĚ AUTOBUSŮ. Na konci další krátké chodby se nacházela otevřená kancelář. Za prastarým počítačem tam stál muž oděný do montérek a něco ťukal na klávesnici. Hned za kanceláří se otevíral výhled do rozlehlé garáže. Bylo tam zaparkováno několik autobusů městské hromadné dopravy, a zrovna procházelo údržbou. Tu se otevřely dveře ve zdi opodál a vystoupila z ní silnější, avšak velice energicky působící dáma.

„Vy jste ti z FBI?”

„To jsme my,” odpověděla Mackenzie. Bryers sáhl do kapsy a ukázal svůj odznak, nejspíše i proto, že ona žádný neměla. Paní Percellové to stačilo a ihned začala hovořit k věci.

„Pochopila jsem, že máte otázky ohledně jízdních řádů a směn řidičů,” řekla.

„Správně,” odpověděla Mackenzie. „Doufali jsme, že nám pomůžete zjistit, který autobus zastavil na jedné zastávce před třemi dny a pokud se to podaří, rádi bychom si promluvili s jeho řidičem.”

„Jistě,” odpověděla, došla k malému stolku, kde pracoval onen mechanik a přátelsky jej odstrčila. „Dougu, pustil bys mě sem na chvilku?”

„S radostí,” řekl s úsměvem. Ustoupil od počítače a vydal se zpátky do garáže, zatímco Percellová se usadila na židli. Rychle něco napsala na klávesnici a pyšně vzhlédla. Očividně byla ráda, že může být nápomocna v něčem důležitém.

„Která zastávka to je?”

„Na rohu Carlton a Queen Street,” řekla Mackenzie.

„A kdy ta osoba nastoupila?”

„V osm dvacet ráno.”

Paní Percellová rychle vyklepala všechny informace do klávesnice, dvakrát klikla myší a potom se na chvilku zadívala na obrazovku. „To byl autobus číslo 2021. Řidič je Michael Garmond. Ten autobus jede na tři další zastávky, otáčí se a vrací se na tu stejnou zastávku v devět třicet pět.”

„Potřebovali bychom mluvit s panem Garmondem,” řekla Mackenzie. „Mohla byste nám na něj dát kontakt?”

„Můžu udělat ještě více,” odpověděla paní Percellová. „Michael je teď tady a brzy bude odcházet domů. Dejte mi vteřinku a já se ho ještě pokusím odchytit.”

„Díky,” řekla Mackenzie.

Percellová vyrazila do garáže rychlostí, která zcela odporovala velikosti jejího těla. Mackenzie s Bryersem se jenom dívali, jak se zkušeně proplétá mezi vozidly, a hledá jejich řidiče.

„Kéž by všichni byli tak nadšení, když federálové něco potřebují,” ušklíbl se Bryers. „Věřte mi, není radno si na tohle zvykat.”

Paní Percellová byla zpátky v kanceláři za méně než minutu a přivedla s sebou postaršího afroameričana. Působil unaveně, ale i na něm bylo znát, že je nadšený možností s nimi spolupracovat.

„Dobrý den, lidi,” pozdravil je s unaveným úsměvem. „Jak vám mohu pomoci?”

„Hledáme informace o jedné ženě a jsme si docela jistí, že jste ji před třemi dny vezl z rohu Carlton a Queen,” řekla Mackenzie. „Myslíte si, že byste nám s tím mohl trochu pomoci?”

„Pravděpodobně ano,” odpověděl Michael. „Na té zastávce nebývá ráno moc lidí. Nikdy nenastoupí víc než čtyři nebo pět.”

Bryers vytáhnul svůj telefon, chvilku v něm hledal a nakonec řidiči ukázal fotografii Susan Kellermanové. „Tohle je ona,” řekl. „Přijde vám povědomá?”

„Hej, to teda přijde,” odpověděl Michael, na Mackenziin vkus, trochu až příliš nadšeně. „Milá holka. Vždycky slušná a usměvavá.”

„Nevzpomněl byste si, kde před třemi dny vystoupila?”

„Vzpomněl,” řekl řidič. „A říkal jsem si, že je to nějaký divný, protože každé ráno vystupovala poslední dva týdny jinde. Jednou jsem s ní mluvil a ona mi pověděla, že z té obvyklé zastávky potom ještě chodila dva bloky pěšky do nějaké kanceláře do práce. Před třemi dny ale vystoupila na autobusáku namísto té zastávky. Viděl jsem, jak potom přestoupila na další autobus. Tak trochu jsem doufal, že si třeba našla nějaké lepší místo a tak teď jezdí trochu jinudy.”

„Kde to bylo?” zeptala se Mackenzie.

„Dupont Circle.”

„Kolik bylo zhruba hodin, když vystoupila?”

„Mohlo být kolem tři čtvrtě na devět, nebo tak nějak,” odpověděl Michael. „Určitě to bylo před devátou.”

„To se dá ověřit ve tvém záznamu,” přidala se paní Percellová.

„To by bylo skvělé,” reagoval na to Bryers.

Paní Percellová se znovu nahrbila u maličkého počítače, zatímco se Michael zachmuřeně díval na oba agenty. Jeho oči chvilku těkaly mezi displejem Bryersova telefonu a Percellovou. Zamračil se. „Stalo se jí snad něco?”

„Popravdě řečeno ano,” odpověděla Mackenzie. „Takže pokud byste si vzpomněl ještě na cokoliv dalšího, co se kolem ní toho rána dělo, bylo by to skvělé.”

„No, měla s sebou takovou tu tašku, co nosí podomní prodavači. Ne jako aktovku, ale takovou baňatou kabelu, víte? Živila se prodejem věcí, jako doplňky výživy a podobně. Nejspíš asi jela za nějakým klientem.”

„Víte do jakého autobusu nastoupila po tom vašem? zeptala se Mackenzie.

„No, nepamatuju si zrovna, který číslo to bylo, ale vím, že jako cílovou stanici měl napsáno Black Mill Street. Pomyslel jsem si, že je to nějaký divný…nebyl žádný důvod, proč by se tak roztomilá holka měla vydávat do téhle části města.”

„Můžete to vysvětlit?”

„No, ta čtvrť je sama o sobě v pořádku, řekl bych. Domy nejsou nijak špatné a myslím, že většina obyvatel jsou celkem slušní lidé. Ale je to jedno z těch míst, kde se zdržují i ne až tak slušní lidi a provozují svoje zájmy. Když jsem se před šesti rokama zaučoval na tuhle práci, cpali nám do hlavy seznam míst, kde řidič může očekávat nebezpečí a Black Mill Street bylo jedno z nich.”

Mackenzie si všechno sesumírovala a došla k závěru, že z Michaela Garmonda dostali veškeré důležité informace. Chtěla být před Bryersem efektivní, ale to se týkalo i času, a ten nechtěla ztrácet šťouráním se v nepodstatných detailech.

„Velice vám děkujeme, pane Garmonde,” řekla tedy.

Paní Percellová zpoza stolního počítače dodala: „To zastavení na Dupont Circle bylo v osm čtyřicet osm, agenti.”

Když se otočili k odchodu, nikdo z nich nepromluvil až do chvíle, kdy se dostali zpátky ke schodišti. Teprve, když po něm začali stoupat vzhůru, Bryers prolomil mlčení.

„Jak dlouho už jste v Quanticu?” zeptal se.

„Jedenáct týdnů.”

„Takže předměstí DC asi ještě moc neznáte, že?”

„Ne.”

„Nikdy jste nebyla na Black Mill Street?”

„Zatím nebyla,” řekla Mackenzie.

„Ne, že byste o hodně přišla. Ale možná, že ani nebudeme muset jít tak daleko. Začneme na Dupont Circle. Porozhlédneme se tam. Třeba najdeme něco na bezpečnostních kamerách.”

„Teď?”

„Ano, teď,” odpověděl Bryers. Jeho hlas zazněl trochu otráveně. První náznak toho, že mu už leze na nervy tahat s sebou úplného nováčka, nehledě na to, jak slibná se Mackenzie zdála být. „Když nám tu pobíhá vrah, tak slovo padla moc nepoužíváme.”

Na Mackenziiném jazyce se ve stejný okamžik sešlo hned několik odpovědí, ale ona je všechny udusila. Bryers měl stejně pravdu. Pokud se z té hrůzy se Strašákovým vrahem něčemu naučila, bylo to, že pokud člověk hledal vraha, který zdánlivě nemá žádný vzorec předpokládaného jednání, je každá minuta vyvažována zlatem.

KAPITOLA PÁTÁ

Když Mackenzie s Bryersem dorazili na Dupont Circle, stanice už měla ten nejhorší shon kolem páté hodiny večerní za sebou. Jejich konverzace po cestě byla opět vcelku povrchní a nebýt Mackenziiné snahy, Bryers by nejspíše zůstal potichu úplně. Když vystoupili z auta a kráčeli ke stanici, Mackenzie už se cítila vysloveně nepříjemně. Nemyslela si, že by se mu její přítomnost vysloveně příčila, ale rozhodně pochyboval o tom, co na něj Ellington s ostatními upekli.

Pořádně promluvil až poté, co vstoupili do stanice. Hned za vstupem ukročil stranou a chvíli jenom sledoval dav lidí, jak proudí halou.

„Znáte tohle místo?” zeptal se.

„Ne,” odpověděla Mackenzie. „Vždycky jsem jezdila přes stanici Union.”

Bryers pokrčil rameny. „Nezáleží na tom, na jaké stanici jste. Vždycky tam bude někde koutek, který je trochu zašlejší, než zbytek toho místa. Nevýhoda je, že je většinou dobře schovaný.”

„Takže myslíte, že byla unesena na cestě zpátky domů? Myslíte, že ji někdo chytil, když přestupovala z jednoho autobusu na druhý?”

„Je to možnost. Co si myslíte vy?”

„Já myslím, že bychom se měli porozhlédnout na Black Mill Street. Vy i ten řidič jste říkali, že tam bývají problémy.”

„Také tam nejspíše skončíme,” řekl Bryers. „Mám ale takové tušení, že tu taky něco najdeme. Když se v nějakém městě pohybujete dostatečně dlouho, začnete pro něj mít cit.”

Takové mystické řečnění Mackenzie v první řadě popouzelo, ale zároveň doufala, že když ho nechá dělat, co chce, může se něčemu přiučit. Po zhruba minutě stání a zírání do davu, se Bryers vydal pomaloučku kupředu a posunkem ruky Mackenzie naznačil, aby jej následovala. Držela se za ním, ale ne příliš blízko, aby jej obtěžovala. Bryers procházel davem lidí zdánlivě zcela bezmyšlenkovitě a uvolněně. Jako kdyby si sem jenom vyšel na procházku. Docela dobře tím splynul s okolím. Pouze někdo, kdo by se na něj zaměřil a dal si tu práci jej chvíli sledovat, by v něm mohl odhalit něco více, než jenom běžného cestujícího.

Prošli hlavní halou k nástupištím, kde momentálně čekalo šest autobusů. Ze dvou z nich vystupovali lidé, zatímco zbylé čtyři čekaly na pasažéry. Namířili si to k autobusům. Mackenzie si přečetla cílovou stanici každého z nich. Pokud se nemýlila, všechny autobusy jely do historického centra Washingtonu DC nebo po Georgetownu.

„Tady,” řekl Bryers.

Mackenzie nechala autobusy být a nadále se držela za Bryersem, který pokračoval dál po nástupišti. Všechny autobusy nechali za sebou a spolu s nimi i většinu lidí. Zašli za roh a jako mávnutím proutku se najednou scéna kolem nich rychle proměnila. Mnohem méně lidí na sobě mělo pěkné oblečení, u zdi seděl bezdomovec a opodál postávala partička náctiletých oblečených od hlavy až k patě v černém, v uších měli velké náušnice, v nose piercing a tetování všude možně po těle.

Bryers zpomalil chůzi a znovu si vše prohlížel. Mackenzie se jej pokoušela napodobit. Snažila se všímat si detailů toho místa a vzhledu lidí, stejně jako vedle stojící agent. Trvalo jenom pár vteřin, než zahlédla něco, co vzbudilo její pozornost.

Byl to mladý muž s velice krátkým, téměř armádním sestřihem a oblečený do obyčejného trička a džín. Mluvil s dívkou, které jistě nebylo více, než šestnáct. Mackenzie dobře znala výraz její tváře, protože jej bylo možné vidět na všech dívkách v témže věku. Tahle byla polichocená, že se těší jeho pozornosti, ale zároveň i stísněná kvůli tomu, že byla nečekaně oslovena. Ten muž měl jednu ruku v kapse. Mackenzie si byla jistá, že nebalí jointa, ale i tak tu byla spousta dalších věcí, které dělat mohl.

Bryers promluvil, aniž by se na ni podíval. „Vidíte ho?”

„Zhruba dvacetiletý, nakrátko ostříhaný, mluví s nezletilou.”

„Bingo.”

Přesto se však nepohnuli. Mackenzie chápala proč, i když se jí před nimi se vyvíjející scéna ani trochu nelíbila. Bryers čekal, až ten chlápek udělá něco, co by jej oprávnilo zasáhnout.

Snažili se nepůsobit nápadně, ale nadále přitom celou scénu sledovali. Mackenzie měla sto chutí vyrazit kupředu, neboť už jasně viděla, kam to povede. Chlapík byl blíže a blíže. Hodně se přitom usmíval a v jednom kuse se díval dívce do očí. Ona se také usmívala, ale mnohem více, než na něj, klopila zrak k zemi.

Pomalu natáhl ruku a položil ji na její rameno. Vydržela tam jenom chviličku, než dívka zaváhala a ustoupila. Chlapík se rozesmál, přistoupil znovu k ní a ovinul ruku kolem jejího těla. Pokusil se ji přitáhnout k sobě, ale dívka ucukla. V jeho tváři se nyní objevila nespokojenost, znovu se k ní natáhl a tentokrát v tom pohybu byl i vztek. Když se natahoval, aby ji znovu chytil kolem pasu, Bryers vykročil kupředu. Mackenzie se pustila za ním ve snaze udržet si roli studentky.

„Je tu nějaký problém?” zeptal se Bryers dívky. „Obtěžuje tě tenhle člověk?”

Dívka se na něj překvapeně podívala. V prvním okamžiku bylo vidět, že se jí ulevilo, ale potom najednou poníženě sklopila zrak.

„Myslím, že ne,” odpověděla. „Někteří kluci prostě jenom nepovažujou ne za odpověď.”

„Drž hubu, ty káčo,” zařval ten chlápek a potom se podíval na Bryerse. „A co ty se do toho vlastně sereš?”

Bryers blýsknul odznakem tak rychle, jako kdyby tasil zbraň. „Mám větší důvod se do toho srát, než si vůbec dovedeš představit.”

„Ou,” řekl chlapík. „Myslím, že bych měl…”

Otočil se a prchal pryč.

„Sakra,” procedil Bryers a už se chtěl rozběhnout také, ale Mackenzie už to nemohla dále vystát.

„Zůstaňte tu s ní,” ukázala na dívku. „Já ho dostanu.”

„Jste si jistá?” zeptal se Bryers. „Nevím, jestli jste už prošla…”

„Jsem si jistá,” odpověděla už v běhu.

Pro Bryersův souhlas už se ani neohlédla. Na nástupišti teď nebylo mnoho lidí, takže musela v běhu počítat jenom s několika málo překážkami. Během pár vteřin už věděla, že toho chlápka chytne s lehkostí. Utíkal ve strachu a panice, zatímco její pohyby byly vyrovnané, přesné a cílevědomé.

Ten blázen se dokonce zastavil, aby se ohlédl, čímž jí vše jenom ulehčil. Když spatřil, že se na něj Mackenzie řítí, znovu vyrazil. Jenže ona jej v tu chvíli již měla. Ještě trošičku přidala do kroku, zařadila novou rychlost a už jej měla na dosah rukou. Pár lidí, kteří jí stali v cestě, si všimli, co se děje a ve vlastním zajmu se klidili z cesty.

Mackenziina ruka dopadla na jeho rameno, následována vahou celého těla, jak se snažila jej strhnout k zemi. Chlápek v novou vahou na ramenou rychle uklouzl a poroučel se na kamenné dláždění. Vykřikl tak hlasitě, že to bylo skoro k smíchu, ale zvuk, který se ozval, když jeho tělo dopadlo na dláždění, už nebyl zábavný ani trochu.

Rychle přehlédla jeho stav a když se ujistila, že si nic nezlomil a je stále při vědomí, vyskočila a kolenem se zabořila do jeho hrudi. Podívala se na Bryerse. Ten už přibíhal a tvářil se skoro vyděšeně. Dívka, kterou vlastně zachránili, se s ním pokoušela držet krok. Vypadala vystrašená, ale byla v tom i špetka vzrušení. Mackenzie by dokonce řekla, že na její tváři zahlédla cosi jako radost z toho, jak je ten ničema přišpendlený k zemi.

Někteří z hloučku přihlížejících začali tleskat, zatímco jiní vypadali tím, co právě viděli, beze zděšeni. Bryers jim ukázal odznak. „Pokračujte prosím,” řekl jim. „Představení skončilo. Pohyb, všichni.”

Lidé se začali poměrně neochotně rozcházet a Bryers poklekl vedle Mackenzie.

„Vztyk, prosím,” řekl přísně.

Mackenzie se na něj podívala. Byl naštvaný. Napadlo ji, jestli si dovolila příliš, když toho chlápka skolila. Anebo se za ním možná neměla bez dovolení vůbec vydávat.

Zatímco vstávala, Bryers pomohl vstát zadrženému. Ten si pádem roztrhl pravé obočí a teď z něj lehce krvácel. Stejná strana tváře zároveň utrpěla pár dalších oděrek. Bylo jasné, že až to přijde k sobě, bude mít nejspíše i pořádný monokl.

„Pojďte se mnou na chvíli,” řekl Bryers.

„Dej ze mě ty ruce pryč, vole!”

Bryers ho popadl silně za paži a přitáhl si jej blíže. „Vzpomínáš na ten odznak, který jsem ti ukázal před chvílí? Ten kvůli kterému ses dal na útěk jak nějaký blázen? Ten odznak říká poslouchej mě, anebo budeš mít sakra velký potíže. Kapišto?”

„No jo, člověče,” odpověděl zadržený, přestal Bryersovi vzdorovat a nechal se odvést stranou od znovu se formujícího davu čerstvých čumilů.

Bryers stříhnul pohledem směrem k Mackenzie, ale ve skutečnosti se na ni nepodíval. Teď už bylo jasné, že se na ni zlobí. „Promluvte si s tou dívkou, zatímco já uklidím tenhle bordel,” řekl.

Nebyla to otázka, ani žádost…byl to příkaz. Řekl jí, ať se klidí stranou, zatímco on vyslechne podezřelého sám. Možná, že si to Mackenzie nějak zasloužila…ale stejně to byl hnusný pocit.

Dívala se, jak odchází s chlápkem stranou, zatímco ona sama se ubírala k dívce. Odvedla ji na nedalekou lavičku. Když se na ni posadily, Mackenzie si všimla, že dívka už by si ze všeho nejvíce přála být někde pryč.

„Jsi v pořádku?” zeptala se Mackenzie.

„Jsem v cajku,” odpověděla.

„Znáš toho člověka?”

„Ne. Prostě ke mě přišel, když jsem vystoupila z busu a začal na mě mluvit.”

„O čem ti povídal?”

„No, nijak zvlášť se nezdržoval. Rovnou mi řekl, že jsem krásná a potom se zeptal, kolik je mi let. Když jsem řekla, že šestnáct, tak se mě zeptal, jestli bych si nechtěla vydělat snadný prachy.”

„Jsou tvoji rodiče někde tady kolem?”

„Ne. Tady ne. Jsem tu na návštěvě u táty. Máma mě posadila na autobus, abych ho jela navštívit, jako každý víkend. Jenže tatíček se zaseknul v práci. Tak jsem tu chtěla přeskočit na taxík a jet k němu.”

„Jak se jmenuješ?” ptala se Mackenzie dál.

Dívka jí věnovala podezíravý pohled, ale nakonec jí jméno, ať už bylo pravé, nebo ne, pověděla. „Jen,” řekla.

„Dobrá, co kdybychom ti zavolali ten taxík, Jen?” zeptala se Mackenzie.

Dívka se zatvářila poněkud hloupě. „To by bylo skvělý, díky.”

Mackenzie vytáhla telefon a začala vyťukávat číslo taxi společnosti, když tu ji Jen zastavila.

„Ten chlápek…myslíte si, že by mi něco udělal, kdybyste se tu neukázali?”

„O tom se můžeme jenom dohadovat,” odpověděla Mackenzie.

„Přesto děkuju.”

Mackenzie přikývla a vytočila číslo taxi společnosti. Když telefon začal vyzvánět, podívala se na Bryerse. Ten mezitím zadrženému nasadil želízka a natlačil jej ke zdi. Bryers sám jej jednou rukou držel na místě, zatímco v druhé držel telefon a mluvil do něj, aby vše nahlásil.

Anebo možná, pomyslela si Mackenzie, aby si stěžoval na moje hrubé chování k zadrženému.

V té chvíli už se nemohla zbavit pocitu, že to všechno, celá tahle úžasná příležitost, jí pomalu ale jistě proklouzává mezi prsty.