Ještě Než Spatří

„Mají,” odpověděla Colby. „Ale je úplně černé a většinu času se tváří tajemně.”

„Fajn,” řekla Mackenzie. „Mohla bys mi vysvětlit, o čem to mluvíš? A proč teď a ne nikdy předtím?”

„Nikdy jsem ti nepověděla, že hned od prvního dne, kdy ses objevila na akademii, všichni věděli, kdo jsi. Všichni. Hodně se o tom mluvilo, a proto jsem ti to nechtěla říkat hned. Nevěděla jsem, jak o tom vlastně začít.”

„O čem se mluvilo?” zeptala se Mackenzie, ale ve skutečnosti už tušila, o co půjde.

„Důležité části jsou o Strašákovém zabijákovi a vzrůstem malé dámě, která ho zašila. Ta dáma byla tak dobrá, že si jí FBI přetáhla až z Nebrasky.”

„To je dost přehnaná verze toho, co se stalo, ale ano…je to tak. Řekla jsi ale důležité části. Co je tedy ten zbytek?”

Colby se nepokojně ošila. Nervózně si vrátila pramen hnědých vlasů za ucho a pokračovala. „No, říkalo se, že ve skutečnosti jeden z agentů zařídil, aby ses sem dostala. A…inu, tohle prostředí je spíš mužského ražení, takže si určitě dovedeš představit, jak se ty zvěsti vyvíjely dál.”

Mackenzie obrátila oči v sloup, aby tím zakryla vlastní ponížení. Nikdy nepřestala dumat nad tím jaké pomluvy mohly o ní a Ellingtonovi asi kolovat, protože on skutečně byl agentem, díky kterému dostala u FBI svou šanci.

„Promiň,” řekla Colby. „Neměla jsem o tom vůbec začínat, co?”

Mackenzie pokrčila rameny. „To je v pohodě. Každý máme nějaký příběh.”

Colby si asi uvědomila, že toho řekla až příliš, a tak se nervózně zadívala na stůl a začala usrkovat ze své koly. „Promiň,” řekla jemně. „Jen jsem myslela, že bys to měla vědět. Jsi první opravdová kamarádka, kterou tu mám, a tak jsem chtěla být jenom upřímná.”

„Nic se neděje,” řekla Mackenzie.

„Ale my jsme v pohodě, ne?” zeptala se Colby.

„Jo. Co kdybysme ale nahodili nějaké jiné téma hovoru?”

„No to je snadný,” řekla Colby. „Pověz mi o tobě a Harrym.”

„Harrym Douganovi?” zeptala se Mackenzie.

„Přesně tak. Ten budoucí agent, který tě svlíká očima pokaždý, když se ocitnete v jedné místnosti.”

„Není o čem mluvit.”

Colby se usmála a zakoulela očima. „Když to říkáš.”

„Ne, vážně. Není můj typ.”

„Možná, že taky nejsi jeho typ,” upozornila ji Colby. „Možná, že tě prostě jenom chce vidět nahou. Tak mě napadá…na jaký typ ty vlastně jsi? Hluboký a psychologický, řekla bych.”

„Proč myslíš?” zeptala se Mackenzie.

„Kvůli tvým zájmům a tendenci excelovat v profilovacích kurzech a scénářích.”

„Myslím, že to je běžný předsudek o lidech, kteří se zajímají o profilování,” odpověděla Mackenzie. „Pokud potřebuješ důkaz, můžu jmenovat minimálně tři stárnoucí muže sloužící u státní policie v Nebrasce.”

Další konverzace se týkala běžných témat - školy, instruktorů a tak podobně. Mackenzie však celou dobu uvnitř zuřila. Ty řeči, které Colby zmínila, byly přesně tím důvodem, proč se Mackenzie s nikým moc nestýkala. Nesnažila se dělat si přátele - což jí mělo poskytnout spoustu času zařídit si nový byt.

A potom tu byl ještě Ellington sám…muž, který jednou přišel do Nebrasky a změnil jí život. Znělo to sice trochu jako klišé, ale bylo to přesně to, co se stalo. A fakt, že jej ani teď ještě nedokázala úplně pustit z hlavy, na tom nic moc neměnil.

I teď, když si s Colby povídaly poté, co dokončily oběd, přemýšlela, co asi Ellington asi dělá. Napadlo ji také, co by nejspíše teď dělala ona sama, kdyby tehdy nepřiletěl do Nebrasky pomoci s jejím případem Strašákového vraha. Nebyla to nijak vábná představa: nejspíše by pořád ještě jezdila po těch nekonečně rovných silnicích, ohraničených nebem a kukuřičnými poli. Nejspíše by byla v týmu s nějakým dalším šovinistickým blbcem, který by byl mladší a ještě tvrdohlavější, než její předchozí parťák Porter.

Ne, Nebraska jí nechyběla. Nestýskalo se jí po denních povinnostech ve službě a už vůbec jí nechyběla tamní myšlenková atmosféra. Co jí naopak scházelo, byl fakt, že někam patřila. Ba co více, mezi svými kolegy patřila mezi elitu. O Quanticu se to říci nedalo. Byla tu obrovská konkurence a ona bude muset ještě hodně bojovat, aby se udržela na předních příčkách.

Naštěstí byla připravená na všechny výzvy a Strašákového vraha, stejně jako život spojený s místem, kde případ tehdy vyšetřovala, si opravdu přála nechat za sebou.

Jen kdyby ji ještě přestaly sužovat ty noční můry.

KAPITOLA DRUHÁ

Následující ráno začalo velmi brzy a zostra cvičením se zbraněmi, což bylo něco, v čem začínala být Mackenzie rovněž docela dobrá. Téměř odjakživa měla dobrou mušku, ale s precizními instrukcemi a obklopena dvaadvaceti dalšími skvělými střelci ze třídy, se vybičovala k výjimečnosti. Pořád ještě měla v oblibě Sig Sauer, který používala v Nebrasce a ke svému milému překvapení zjistila, že Glock, který se používal tady na akademii, nebyl příliš rozdílný.

Dívala se na papírový terč na druhém konci uzavřené střelnice. Dlouhý kus papíru visel na pohyblivém držáku dobrých dvacet yardů od ní. Zamířila, třikrát v rychlém sledu vystřelila a sklopila zbraň. Zpětný ráz výstřelů vibroval jejími pažemi a byl jako zvláštní typ vzrušení, které se již dávno naučila mít ráda.

Když se na druhé straně místnosti rozsvítilo zelené světlo, zmáčkla knoflík na malém panelu před sebou, aby si přiblížila cíl. Stojan se vydal po kolejnici kupředu, a jak se přiblížil, Mackenzie spatřila tři zásahy. Na bílém papíře byl znázorněn černý obrys mužské postavy od pasu nahoru. Dvě z jejích střel se zakously do hrudi, zatímco třetí škrtla o rameno. Byly to dobré rány (i když ne perfektní) a, i když ji mrzely ty rány do hrudi, přesto věděla, že je tenhle výsledek mnohem lepší, než jakých dosahovala, když tu střílela poprvé.

Jedenáct týdnů. Už tu byla jedenáct týdnů a pořád se měla co učit. Zásahy do hrudi terče se jí nelíbily, protože by byly smrtelné. Její trénink po ní však vyžadoval, aby cíl pouze zneškodnila a ne zabila, a to i za těch nejhorších podmínek.

Přesto se však její instinkt zlepšoval. Nakonec se na papírový terč usmála a podívala se znovu na kontrolní panel, na kterém byla položená krabička s další municí. Znovu nabila svůj Glock a zmáčkla knoflík ovládání, aby si vyvolala další cíl. Tenhle si nastavila na dvacet pět yardů.

Chvíli čekala, až se červené světlo na panelu změní zpět na zelené a potom se otočila zády. Zhluboka se nadechla a s výdechem se otočila kolem vlastní osy, zamířila a rychle vypálila další tři rány.

Těsně pod ramenem postavy na terči se objevila rovná linka tří otvorů.

Mnohem lepší, pomyslela si Mackenzie.

Konečně spokojená si sundala ochranné brýle, uklidila svou střeleckou pozici a potom zmáčkla další knoflík, který jí přivezl cíl zpátky k posouzení. Tentokrát si jej nechala dovézt až k sobě, sundala jej z držáku, složila a opatrně vložila do malého batohu, který s sebou nosila prakticky všude.

Zvykla si chodit na střelnici ve svém volném čase, aby se zlepšila, protože jí přišlo, že za mnohými dalšími z její třídy trochu zaostává. Byla jednou z nejstarších a už od počátku se o ní šířily různé povídačky – o tom, jak byla zrekrutována z nějaké mizerné malé stanice kdesi v Nebrasce poté, co zatkla obávaného masového vraha. Co se střelby týkalo, byla zhruba někde v třídním průměru, což bylo hluboko pod Mackenziinými ambicemi. Na konci výcviku na akademii chtěla patřit samozřejmě mezi nejlepší.

Musela ostatním ukázat, že tu není náhodou. Že si svoji pozici u FBI zaslouží.

*

Po střelnici se vydala na poslední hodinu, která se odehrávala v učebně. Byla to psychologie, vyučovaná Samuelem McClarrenem. Byl to šestašedesátiletý bývalý agent a autor bestselerů, který získal šest literárních cen od New York Times. Jeho knihy byly o psychologických profilech těch nejhorších sériových vrahů za poslední sto let. Mackenzie je přečetla všechny a jeho lekce by dokázala poslouchat celé dny. Byl to její jednoznačně nejoblíbenější předmět, i když si zástupce ředitele akademie zprvu myslel, že jej Mackenzie nebude, vzhledem ke své profesionální minulosti, ani potřebovat. Nakonec si jej musela sama vyžádat.

Jako obvykle byla v učebně jako jedna z prvních a posadila se do druhé řady. Připravila si sešit na poznámky a pero, zatímco pár ostatních příchozích si začalo připravovat svoje MacBooky. Nemusela čekat nijak dlouho a Samuel McClarren vystoupil na pódium. Třída se nakonec zaplnila dvaačtyřiceti posluchači, z nichž každý od samého počátku očima visel na učitelových rtech a hltal každé jeho slovo.

„Včera jsme si prošli psychologické pochody, které přiměly Eda Geina vraždit. Nic pro slabé žaludky,“ řekl McClarren. „Jenže dnes to nebude o moc lepší, protože se podíváme na mnohdy podceňovanou, ale přesto neuvěřitelně pokřivenou mysl Johna Wayne Gacyho. Dvacet šest známých obětí zabitých udušením po použití medicínského škrtidla. Ze sklepa svého domu potom oběti vynášel ven k řece Des Plaines, kde se jich na mnoha různých místech zbavoval. Potom je tu samozřejmě to, co napadne většinu lidí, když uslyší jeho jméno – klaun. Ve své podstatě je Gacyho případ psychopatologickým průlomem.“

Výuka pokračovala v podobném duchu dál. McClarren mluvil a mluvil, zatímco studenti si zuřivě dělali poznámky. Hodina a patnáct minut jako obvykle utekla až příliš rychle a Mackenzie na jejím konci zjistila, že chce vědět více. Tu a tam ji McClarrenovy hodiny připomínaly momenty z honu na Strašákového zabijáka, obzvláště na místa, kde se pokoušela proniknout do vrahova myšlení. Odjakživa měla pro vcítění se do zločince talent, ale raději to držela pod pokličkou. Čas od času ji morbidita takového uvažování dokonce samotnou děsila, a tak bylo lepší, příliš tomu nepropadat.

Když hodina skončila, Mackenzie si sbalila věci a vydala se ke dveřím. Pořád ještě přemýšlela o učitelových slovech, když procházela kolem sedaček, a tak si ani nevšimla muže, jenž stanul ve dveřích. Kdyby na ni nezavolal jménem, nejspíše by jej ignorovala úplně.

„Mackenzie! Hej, počkejte.“

Zastavila se při zvuku vlastního jména, otočila se a v malém davu studentů, proudících ven z učebny, spatřila známou tvář.

Přišel za ní agent Ellington. Bylo to takové překvapení, že se na moment doslova zastavila a přemýšlela, co tu ten člověk může chtít. Když se přestala hýbat, Ellington se usmál a rychle jí vykročil vstříc. V patách mu kráčel další muž.

„Agente Ellingtone,“ řekla Mackenzie. „Jak se máte?“

„Mám se fajn,“ odpověděl. „A vy?“

„Velmi dobře. Co tu děláte? Chcete si zopakovat výcvik?“ pokračovala ve snaze znít alespoň trochu vtipně.

„Ne, to bohužel ne,“ řekl Ellington. Znovu se na ni přitom usmál, čímž jí živě připomenul, proč to před čtvrt rokem zkusila a nakonec se ztrapnila. Ellington posunkem ukázal na muže za sebou a pokračoval. „Mackenzie Whiteová, rád bych vás seznámil se zvláštním agentem Bryersem.“

Bryes přistoupil blíže a podal jí ruku. Mackenzie mu stiskla pravici a na kratičký moment si jej prohlédla. Mohlo mu být zhruba padesát let. Knír, který si pěstoval, byl již většinou šedivý a modré oči nad ním působily velmi přátelsky. Ihned poznala, že to bude člověk jemného chování, nejspíše jeden z těch jižanských džentlmenů, o kterých slýchala, když se přistěhovala do Virginie.

„Rád vás poznávám,“ řekl.

Jakmile bylo představovacímu protokolu učiněno zadost, Ellington se okamžitě vrátil ke svému obvyklému věcnému tónu. „Máte teď něco, Mackenzie?“

„Přímo teď nic,“ odpověděla.

„Pokud byste měla minutku, agent Bryers a já bychom si s vámi rádi o něčem promluvili.“

Mackenzie spatřila malý záchvěv pochybností, jenž se přelil přes Bryersovu tvář, když to Ellington pověděl. Bryers vlastně obecně působil ne zcela ve své kůži. Možná, že proto vypadal tak plaše.

„Jasně,“ odpověděla.

„Pojďme tedy,“ řekl Ellington a posunkem ruky naznačil k malé otevřené studovně přes chodbu. „Koupím vám kávu.“

Mackenzie si vzpomněla na chvíli, kdy o ni Ellington naposledy projevoval takový zájem. Přivedlo ji to v konečném důsledku sem, kde se už už mohla stát agentkou FBI a žít vlastní sen s tím vším kolem. Vyslyšet jeho nabídku se zdálo jako ten nejlepší možný nápad. Učinila tak tedy. Po cestě se několikrát podívala na agenta Bryerse a přemýšlela, proč vypadá tak zaraženě.

*

„Takže už jste pěkně blízko, že?” zeptal se Ellington, když si všichni tři sedli nad kelímky s kávou, které Ellington koupil v přilehlé maličké kavárničce.

„Zbývá osm týdnů,“ odpověděla.

„Protiteroristické operace, patnáct hodin simulací a zhruba dvanáct hodin na střelnici, že?“ zeptal se dále.

„Jak tohle můžete vědět?“ zeptala se Mackenzie trochu ostražitě.

Ellington jenom pokrčil rameny a ušklíbl se. „Mým novým koníčkem je sledovat váš postup od chvíle, co jste sem dorazila. Byl jsem to já, kdo vás doporučil, a tak za vás nesu určitou zodpovědnost. Zatím děláte dojem na všechny, u kterých to má smysl. Všechno se v tomto bodě zdá být jenom jako formalita. Ledaže byste něco sakra podělala v těch nadcházejících osmi týdnech, ale jinak myslím mohu říci, že máte přijetí v kapse.“

Zhluboka se nadechl, jako kdyby se připravoval říci něco důležitého.

„Což mě přivádí k záležitosti, o které jsem s vámi chtěl mluvit. Agent Bryers momentálně zažívá trochu těžkosti a vy byste mu mohla být nápomocna. Nejlepší však bude, když vám to objasní sám.“

Bryers i nadále působil nejistě. Dokonce se ještě napil, položil hrnek na stůl a pár okamžiků zůstal zticha, než se odhodlal promluvit.

„Tedy, agent Ellington řekl, že děláte dojem na lidi, na kterých záleží. Já jsem za poslední dva dny slyšel vaše jméno hned třikrát.“

„V jaké souvislosti?“ zeptala se trochu nervózně.

„Momentálně dělám na jednom případu s kolegou, který po třinácti letech společné práce bude agenturu opouštět,“ začal Bryers vysvětlovat. „Už mu stejně táhne na důchod, takže to ani není žádné velké překvapení. Mám toho člověka rád jako vlastního bratra, ale už toho na něj bylo moc. Za dvacet osm let, po která pracoval pro FBI, toho hodně viděl a nechce si přidávat další noční můru, která ho bude pronásledovat do důchodu. Tím vlastně vzniká místo pro nového parťáka, jenž by šel v jeho stopách. Není to permanentní pozice – jenom na tak dlouho, než se podaří vyřešit náš současný případ.“

Mackenzie cítila, jak se jí zmocňuje vzrušení, ale věděla, že na sobě nesmí nechat nic znát. „Takže proto se objevilo moje jméno?“ zeptala se pokud možno klidně.

„Přesně tak,“ odpověděl Bryers.

„Ale vždyť tu jistě musí být spousta zkušenějších agentů, kteří by to zastali lépe než já.“

„Nejspíše tu jsou papírově vhodnější kandidáti,“ řekl Ellington věcně. „Jenže tenhle případ se shoduje s případem Strašákového vraha v mnohem více než jenom pár detailech. To a fakt, že jste tu všude chválena, nás přimělo k názoru, že pro tu pozici budete perfektní.“

„Ale já ještě ani nejsem agent,“ namítla Mackenzie. „Chci říci, můžete si dovolit čekat s něčím takovým celých osm týdnů?“

„Čekat vůbec nehodláme,“ řekl Ellington. „A abych to řekl trochu slavnostněji, tohle není zrovna něco, co by agentura nabízela jenom tak někomu. Nebál bych se říci, že kdokoliv ze třídy, ze které jste právě odešla, by za podobnou příležitost byl schopen zabíjet. Je to velice neortodoxní postup a je tu pár lidí na důležitých pozicích, kteří mají rozdílný názor.“

„Přijde mi to…neetické,“ řekla Mackenzie.

„To zcela jistě je,“ řekl Ellington. „Dokonce je to technicky vzato i ilegální. Jenže my jednoduše nemůžeme přehlížet podobnost mezi tímto případem a tím, který jste vyřešila v Nebrasce. Máme na výběr mezí tím dostat vás na případ pod rukou a hned, anebo čekat další tři nebo čtyři dny a doufat, že se podaří agentu Bryersovi přidělit nového parťáka. Jenže čas je v tomhle případě to nejcennější.“

Mackenzie takovou příležitost samozřejmě chtěla popadnout za pačesy, ale bylo to hrozně narychlo. Přišlo jí to zbrklé.

„Mám čas si to promyslet?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl Ellington. „Ve skutečnosti pošlu hned po této schůzce složku s veškerou dokumentací do vašeho bytu a dám vám pár hodin na to, abyste si všechno pročetla, a večer vám zavolám pro finální odpověď. Ale, Mackenzie…silně vám doporučuji, to vzít.“

Věděla, že to udělá, ale nechtěla vypadat příliš dychtivě, nebo snad dokonce namyšleně. Navíc začínala být pořádně nervózní. Tohle byla ohromná věc. A to, že tak zkušený agent jako Bryers žádal o její pomoc…to bylo jednoduše úžasné.

„Povím vám to nejdůležitější,“ řekl Bryers, přičemž se mírně naklonil přes stůl a dokonce ztlumil hlas. „Zatím máme dvě těla, která se objevila na stejné skládce odpadků. Obě patřila mladým ženám – jedné bylo dvacet dva a druhé devatenáct. Byly nalezeny nahé a jejich těla byla pokryta modřinami. To nejnovější neslo známky obtěžování, ale nenašly se žádné stopy tělních tekutin. Mezi oběma nálezy je zhruba dva a půl měsíce prodleva, ale fakt, že byly objeveny na stejné skládce a se stejnými zraněními…“

„Není to náhoda,“ řekla Mackenzie zamyšleně.

„Ne, pravděpodobně ne,“ reagoval Bryers. „Takže mi povězte…předstírejme, že je to váš případ. Zrovna vám jej předali. Co by byla první věc, kterou byste udělala?“

Mackenzie měla odpověď za méně než tři vteřiny. Když ji poté pověděla nahlas, cítila, že je to správně. Jestli ještě před chvílí váhala, zda to nemá celé odmítnout, s tou odpovědí veškeré její pochybnosti zmizely.

„Začala bych na té skládce,“ řekla. „Chtěla bych to místo vidět svýma vlastníma očima. Potom bych si šla promluvit s rodinami obětí. Byla některá z nich vdaná?“

„Ta dvaadvacetiletá,“ odpověděl Ellington. „Byla vdaná šestnáct měsíců.“

„Dobrá,“ pokračovala Mackenzie. „Začala bych tedy na skládce a potom si šla promluvit s jejím manželem.“

Oba agenti si vyměnili významné pohledy. Ellington potom přikývl a zabubnoval prsty na stole. „Jdete do toho?“

„Jdu,“ odpověděla Mackenzie. Jednoduše už nedokázala své vzrušení držet nadále na uzdě.

„Skvěle,“ řekl Bryers. Sáhl do kapsy a poslal jí přes stůl svazek klíčů. „Času není nazbyt. Musíme vyrazit.“

KAPITOLA TŘETÍ

Když dorazili na skládku, bylo 13:35. Teplota blížící se osmdesáti pěti stupňům Fahrenheita jenom podpořila smrad, jenž se tam rozléhal. Mouchy, hodující na zbytcích, byly tak hlasité, že připomínaly jako podivnou bizarní hudbu. Mackenzie řídila, zatímco Bryers seděl na sedadle spolujezdce a krmil ji všemožnými detaily o případu.

V okamžiku, kdy vystupovali z auta a blížili se ke skládce, si Mackenzie povšimla, jak silně je Bryers nervózní. Byl to typický člověk, pro něhož byla pravidla nade vše. Neřekl jí o tom sice nic, ale bylo vidět, že je velmi nesvůj z toho, že je tam Mackenzie s ním, i přes fakt, že ti nad ním o tom v podstatě věděli a tajně vše schválili. Z jeho pohybů a pohledů bylo jasné, že mu to ke klidu nestačí.

Mackenzie kráčela pomalu, zatímco Bryers se energicky přiblížil k velkým zeleným kontejnerům. Šel k nim s takovou samozřejmostí, jako kdyby tu pracoval. Mackenzie si musela připomenout, že tu už předtím byl. Věděl, co může očekávat, což jí přimělo cítit se jako nováček – kterým ale koneckonců i byla.

Na chvilku se zastavila, aby si celé to místo mohla prohlédnout. Takhle pozorně asi ještě nikdy žádnou skládku nezkoumala. Oblast, ve které teď s Bryersem stáli – a kam ještě bylo možné zajet autem – nebyla opravdu ničím jiným než skládkou. Stálo tam šest velkých kontejnerů plných odpadků, mezi nimiž skomírala sem tam nějaká vegetace. Za kontejnery byla poměrně velká oblast s odpadky, které se nakládaly na nákladní vozy. Kolem kontejnerů vedla místy prašná a místy vcelku dobře vyspravená cesta, na jejímž konci se tyčila vysoká hora dalších odpadků. Místo, kde s Bryersem teď stáli, byla v podstatě na jejím úpatí a nebylo z něj vidět, kam se cesta vine dál. Jednoduše se ztrácela za ohybem, aby se propletla celým pozemkem skládky a nakonec vyplivla řidiče na její druhé straně, kde se mohl opět napojit na silnici.

Mackenzie si prohlížela zem. Tam, kde stála, nebylo na zemi nic víc než špína, jež tu a tam ustupovala štěrku a dále dehtovým skvrnám kolem kontejnerů. Mackenzie stála na štěrku a dívala se na otisky pneumatik, které tu za sebou zanechávaly velké nákladní vozy. Jejich stopy se všemožně křížily a bylo jich tolik, že bylo zhola nemožné sledovat delší dobu kteroukoliv z nich. Poslední dobou bylo navíc horko a sucho. Naposledy pršelo zhruba před týdnem a to bylo stejně jenom pár kapek. Vyprahlá země jakýkoliv pokus o sledování stopy podkopávala ještě více.

Mackenzie usoudila, že získat tu nějaké otisky bot nebo čehokoliv užitečného, je v současné situaci zhola nemožné, a tak se přidala k Bryersovi u kontejnerů.

„V tomhle bylo nalezeno tělo,“ řekl agent. „Forenzní už sebrali vzorky krve a sejmuli otisky prstů. Jméno zavražděné bylo Susan Kellermanová, dva a dvacet let, trvalé bydliště v Georgetownu.“

Mackenzie přikývla, ale ani teď nic neřekla. Dívala se na skládku a přemýšlela, jak to celé uchopit. Teď pracovala pro FBI, a tak si snad mohla dovolit přeskočit pár úvodních kroků a neplýtvat časem na věcech, které jsou zřejmé na první pohled. Ti, kteří tu byli před ní – nejspíše včetně Bryerse – už mravenčí práci udělali. Mackenzie se namísto toho pokusí zaměřit na věci nezřetelné…takové, které mohly zůstat dosud přehlédnuty.

Po zhruba minutě rozhlížení se v nejbližším okolí nabyla dojmu, že zjistila vše, co se dalo zjistit. Nebylo toho mnoho.

„Povězte mi,“ řekl Bryers. „Co signalizuje vrahovo rozhodnutí zbavit se těch těl právě tady?“

„Nemyslím si, že zvolil skládku z pohodlnosti,“ odpověděla Mackenzie. „Myslím, že se snaží především zůstat v utajení. Nechává tu ta těla, protože se jich chce zbavit. Řekla bych, že možná i žije poblíž…ne více než třicet mil. Nemyslím si, že by jel delší vzdálenost jenom proto, aby se zbavil těla na skládce…obzvláště ne v noci.“

„Proč hraje noc roli?“ zeptal se Bryers.

Mackenzie věděla, že ji zkouší, ale nijak ji to neznepokojovalo. Tohle byla ohromná příležitost, a tak trochu šťourání snese.

„Protože jindy, než v noci, ani přijít nemohl. Těžko by se tu mohl zbavovat mrtvoly za bílého dne, když je všude kolem spousta lidí. To by bylo hloupé.”

„Takže myslíte, že je chytrý?”

„Ne nezbytně. Je opatrný. To není to samé jako chytrý.”

„Všiml jsem si, že jste se dívala po stopách pneumatik,” pokračoval agent. „Zkoušeli jsme to, bezvýsledně. Je jich tu hrozně moc.”

„Ano, to by bylo skoro nemožné,” odpověděla. „Samozřejmě, jak jsem řekla, předpokládám, že se těla zbavil po pár hodinách od vraždy. Pracujete se stejnou variantou, že?”

„Přesně tak.”

„Takže tady nebudou žádné stopy,” shrnula to.

Bryers se usmál. „To je pravda,“ odpověděl. „Žádné stopy pneumatik. Možná ale otisky bot. Ne, že by na tom záleželo. I těch jsou tu kolem spousty.“

Mackenzie přikývla. Bylo jí trapně, že jí unikl tak jasný fakt. Ale alespoň to nasměrovalo její myšlení novým směrem.

„Určitě však nepřinesl to tělo na ramenou,“ pokračovala zamyšleně. „Stopy jeho pneumatik někde být musejí. Ne tady, ale možná, že budou před branou. Můžeme zkusit porovnat stopy, které najdeme před branou s těmi tady kolem. Můžeme se i podívat po stopách kolem plotu, přes který to tělo nejspíš přehodil.“

„Je dobrý nápad,“ řekl Bryers obdivně. „Detail, na který kluci z laborky už přišli, ale mně se ho předtím podařilo přehlédnout. Ano, máte pravdu. Musel nechat auto před branou. Takže pokud najdeme stopu, která se zastavuje u brány a potom se otáčí a odjíždí zase pryč, mohl by to být náš člověk.“

„Mohl,“ řekla Mackenzie.

„Takže přemýšlíte o těch stopách, ale to není nic nového. Co vás ještě napadá?“

Nebyl neslušný, ani povýšený. To mohla z tónu jeho hlasu jasně vyčíst. Jednoduše se snažil ji motivovat k lepšímu výkonu.

„Můžeme zjistit, kolik aut tudy v určitý den projede?“

Přibližně jedenáct set,“ odpověděl Bryers. „Přesto však, pokud dokážeme najít stopu, která přijíždí jenom k bráně a zastavuje se…“

„Mohl by to být začátek.“

„Doufáme v to,“ řekl Bryers. „Máme na tom nasazený tým už od včerejšího odpoledne, ale pořád se jim nepodařilo nic najít.“

„Mohu se tam podívat, jestli chcete,“ řekla Mackenzie.

„Na to zapomeňte,“ řekl Bryers. „Teď pracujete pro FBI, slečno Whiteová. Nezdržujte se někde, kde už pracuje jiné oddělení, které to navíc dokáže dělat lépe než vy.“

Mackenzie se zadívala zpátky do ohromného kontejneru a snažila se v obrysech pokroucených odpadků něco vykoukat. Ještě nedávno tu leželo tělo mladé ženy, bylo nahé a pomlácené. Byla odhozena na stejném místě, kde se lidé zbavovali věcí, jež už nepotřebovali. Možná, že se vrah snažil naznačit, že ženy, které zabil, nebyly o mnoho lepší, než běžný domácí odpad.

Téměř si přála být tam, kde Bryers a jeho partner s jednou nohou v důchodu začínali. Možná, že by toho tehdy dokázala odhalit více. Možná, že tehdy by byla schopná Bryerse přivést k podezřelému mnohem blíže. Jenže teď se nezmohla na nic více, než už dávno prověřované teorie o otiscích pneumatik.

Vrátila se zpátky k Bryersovi, který jenom tak stál a díval se směrem ke vstupní bráně. Nejspíše jí dával čas na přemýšlení. Byla mu za to vděčná, ale na druhou stranu jí to i připomínalo, jak moc zelená pořád ještě je.

Začala kráčet podél drátěného plotu, jenž obkružoval skládku. Začala u brány, kudy vjížděly náklaďáky a pokračovala doleva. Podívala se do trávy kolem základny plotu, když tu ji napadlo něco dalšího.

On ten plot musel přelézt, pomyslela si.

Začala se plotu věnovat pozorněji. Nebyla si však jistá, co přesně hledá. Možná, že proužek odřené barvy na pletivu. Cokoliv, co tu najde, bude značně vachrlatá stopa, ale bude to alespoň něco.

Trvalo zhruba dvě minuty, než konečně objevila něco zajímavého. Bylo to tak titěrné, že si toho málem ani nevšimla. Když však přistoupila blíže, zjistila, že to může být lepší stopa, než jak se zprvu domnívala.

Ve výšce zhruba pěti stop a vzdálenosti dalších šesti od brány, visela na jednom z drátků bílá nitka. Látka samotná jim toho nejspíše mnoho nepoví, ale rozhodně označovala místo, na kterém se vyplatí hledat otisky prstů.

„Agente Bryersi?“ řekla nahlas.

Přišel k ní pomalým krokem. Očividně si toho moc nesliboval. Když byl však blíže, spokojeně zamručel a podíval se na nit.

„Skvělá práce, Whiteová,“ řekl.

„Prosím, stačí Mackenzie,“ odpověděla. „Mac, pokud se toho nebojíte.“

„Co si o tomhle myslíte?“ vyhnul se reakci.

„Možná, že to nic není. Ale také to může být nit z oděvu někoho, kdo nedávno přelézal tenhle plot. Látka sama bude asi k ničemu, ale někde kolem by tu mohl být otisk nebo dva.“

„V autě máme malou soupravu na snímání otisků. Můžete pro ni skočit, zatímco já tohle nahlásím?“

„Jasně,“ odpověděla a vydala se k autu.

Když se po chvilce vrátila zpátky, Bryers už ukončoval hovor. Všechno kolem toho muže se zdálo být rychlé a efektivní. To se jí na něm začínalo čím dál více líbit.

„Dobrá, Mac,“ řekl. „Podívejme se teď na stopu, kterou jste vymyslela dneska ráno. Manžel zavražděné bydlí zhruba dvacet minut odsud. Zajedeme tam?“

„Proč ne,“ odpověděla Mackenzie.

Vrátili se zpátky do auta a vyrazili ze stále ještě uzavřené skládky, nad níž kroužilo několik nenechavých ptáků, kteří celou situaci pozorně sledovali a čekali, jestli z toho všeho nakonec nebudou mít nějaký prospěch.

***

Caleb Kellerman už byl vyslechnut uniformovanou policií. Bydlel kousek za Georgetownem v hezkém dvoupatrovém domě. Mackenzie bylo smutno při pomyšlení, že manželé Kellermanovi byli svoji jenom něco málo přes rok, než byla jeho žena zavražděna. Než však vystoupila z auta, podařilo se jí smutek přetavit v odhodlání ten případ co nejrychleji vyřešit.

Dům, který nikdy nedostal šanci stát se opravdovým domovem, přemýšlela Mackenzie, zatímco kráčeli k domu. Velice smutné.

Vstoupili předním vchodem a prošli maličkou předsíní, jež vedla rovnou do obýváku. Mackenzie ihned po vstupu pocítila tísnivou osamělou atmosféru, která byla pro domy, kde zrovna někdo zemřel, typická. Dříve si myslela, že se na to dá časem zvyknout, ale po tolika letech u sboru už tomu nevěřila.

Bryers prohodil několik slov s uniformovanými policisty, kteří vypadali, že možnost být vystřídáni docela vítají. Když muži odešli, Bryers s Mackenzie vstoupili do obýváku. Caleb Kellerman vypadal neuvěřitelně mladě. S čistě oholenou tváří, tričkem s nápisem Five Finger Death Punch a kapsáčovými šortkami, mohl být snadno považován za teenagera. Mackenzie se však dokázala dívat za fyzický vzhled lidí a tak odhalila především ohromný smutek.

Podíval se na ně, ale nic neřekl. Bryers jemně kývnul na Mackenzie, aby jí naznačil, že se má Caleba ujmout. Se smíšenými pocity pohybujícími se mezi úlekem a polichocením z faktu, že se jí dostalo tak významné funkce, Mackenzie předstoupila kupředu. Napadlo jí, jestli jí Bryers opravdu tolik věří, anebo se jenom snaží ji dostat mimo její komfortní zónu.

„Pane Kellermane, já jsem agentka Whiteová a tohle je agent Bryers.” Na vteřinu se zarazila. Opravdu si právě přisvojila ten titul? Znělo to docela pěkně. Nakonec se rozhodla nechat to plavat. „Vím, že se právě potýkáte s ohromnou ztrátou a nehodlám ani předstírat, že plně chápu, čím si procházíte,” řekla. Snažila se přitom, aby její hlas zněl jemně, přátelsky, ale zároveň rozhodně. „Pokud však chceme najít člověka, který to má na svědomí, potřebujeme vaše odpovědi. Pomůžete nám?”