Читать книгу: «Toužení »

KAPITOLA DRUHÁ

Riley pocítila záchvěv hrůzy v momentě, když jí začalo bzučet v kabelce. Zastavila se před vchodem svého nového domu a vyndala svůj telefon. Rozbušilo se jí srdce.

Byl to vzkaz od Brenta Mereditha.

Zavolejte mi.

Riley začala mít obavy. Její šéf se možná jenom chce zeptat, jak se jí vede. To poslední dobou dělal často. Na druhé straně by po ní mohl chtít, aby se vrátila do práce. Co by pak dělala?

Samozřejmě, že řeknu, že ne, říkala si Riley.

To by ale nemuselo být zrovna snadné. Svého šéfa měla ráda a věděla, že dokáže být velice přesvědčivý. Bylo to rozhodnutí, které nechtěla udělat a tak telefon odložila.

Když otevřela domovní dveře a vstoupil do světlého, čistého prostoru svého nového domova, momentální úzkost Riley opustila. Od doby, co se sem nastěhovala, se všechno zdálo být správné.

Zazněl příjemný hlas.

"¿Quién es?"

"Soy yo," zavolala Riley. "Jsem doma, Gabrielo."

Zavalitá guatemalská žena středního věku vyšla z kuchyně a sušila si ruce utěrkou. Bylo dobré spatřit Gabrielinu usmívající se tvář. Byla letitá rodinná hospodyně, dlouho předtím, než se Riley rozvedla s Ryanem. Riley byl vděčná za to, že Gabriela souhlasila, že se k Riley a její dceři nastěhuje.

"Jak ses měla?" Zeptala se Gabriela.

"Skvěle," řekla Riley.

"¡Qué bueno!"

Gabriela opět zmizela v kuchyni. Po celém domě se šířila vůně báječné večeře. Slyšela, jak Gabriela začala zpívat španělsky.

Riley stála ve svém obývacím pokoji a vychutnávala si své okolí. S dcerou se sem přestěhovala teprve nedávno. Malý farmářský domeček, ve kterém žily, když se jí rozpadlo manželství, byl příliš izolovaný na to, aby byl bezpečný. Kromě toho Riley cítila naléhavou potřebu změny, jak pro sebe tak pro svou dceru. Nyní, když bylo po rozvodu a Ryan posílal štědré alimenty, byl čas začít žít zcela nový život.

Bylo tu ale stále pár posledních věcí, které bylo třeba vyřešit. Některý nábytek byl poměrně starý a jako by do tak neposkvrněného prostředí ani nepatřil. Bude muset najít náhradu. Jedna ze stěn vypadala velmi prázdná a Riley došly obrázky, které by tam mohla pověsit. Řekla si, že musí jít s April tento víkend nakupovat. Ta myšlenka Riley uklidňovala a měla pocit, že je normální žena s pěkným rodinným životem, spíš než agent, který pátrá po nějakém deviantním vrahovi.

Teď přemýšlela – kde je April?

Zastavila se poslouchala. Z Aprilina pokoje v patře nevycházela žádná hudba. Pak uslyšela, jak její dcera vykřikla.

Aprilin hlas vycházel ze dvorku. Riley zalapala po dechu a spěchala skrze jídelnu ven na zadní terasu. Když spatřila Aprilin obličej a tělo, jak vykouklo nad plotem mezi zahradami, Riley okamžik trvalo, než si uvědomila, co se děje. Pak se uklidnila a sama pro sebe se zasmála. Její automatické panikaření bylo přehnané. Ale bylo to instinktivní. Bylo to ještě nedávno, když Riley April zachránila ze spárů šílence, který se na ni zaměřil kvůli pomstě na její matku.

April zmizela z dohledu a pak se znovu vynořila a křičela radostí. Skákala na sousedově trampolíně. Spřátelila se s dívkou, která tam žila, teenagerem, který byl v Aprilině věku a dokonce chodil na stejnou střední školu.

"Dávej pozor!" Volala Riley na April.

"Jsem v pořádku, mami!" Zavolala na ni bez dechu April.

Riley se znovu zasmála. Byl to neznámý zvuk, pramenící z pocitů, které už téměř zapomněla. Chtěla si zvyknout na to, znovu se smát.

Chtěla si také zvyknout na radostný výraz na tváři své dcery. Zdálo se to jako by to bylo teprve včera, když byla April strašně vzpurná a zasmušilá, dokonce to bylo příliš i na teenagera. Riley to mohla April sotva vyčítat. Riley věděla, že nebyla jako matka velmi dobrá. Dělala vše proto, aby to mohla změnit.

To byla jedna věc, kterou měla obzvláště ráda na tom, mít volno od práce v terénu, která se vyznačovala dlouhými, nepředvídatelnými hodinami práce, často ve vzdálených lokalitách. Nyní se její rozvrh prolínal s Apriliným a Riley se děsila možnosti, že se to jeden den bude muset změnit.

Nejlepší bude užívat si to dokud mohu, pomyslela si.

Riley se vrátila do domu právě včas, zrovna zaslechla zazvonit zvonek.

Zavolala, "Já to vyřídím, Gabrielo."

Otevřela dveře a byla překvapen, když před sebou spatřila usmívajícího se muže, kterého předtím nikdy neviděla.

"Ahoj," řekl trochu stydlivě. "Já jsem Blaine Hildreth, od vedle. Tvoje dcera tam teď je s mou dcerou Crystal." Podal Riley krabici a dodal, "Vítej v naší čtvrti. Přinesl jsem ti malý dárek na přivítanou."

"Ó," řekla Riley. Byla zaskočená tou nezvyklou srdečností. Trvalo jí chvíli, než řekla, "Prosím, pojď dál."

Neohrabaně přijala krabici a nabídla mu místo v křesle v obývacím pokoji. Riley se posadila na pohovku, dárkovou krabici měla položenou na klíně. Blaine Hildreth na ni hleděl s očekáváním.

"To je od vás tak hezké," řekla a otevřela balíček. Byla v něm smíšená sada barevných hrnečků, dva z nich s motýly a další dva s květinami.

"Jsou krásné," řekla Riley. "Dáte si kávu?"

"Rád," řekl Blaine.

Riley zavolala na Gabrielu, která přišla z kuchyně.

"Gabrielo, mohla bys nám přinést kávu v těchto hrnečcích?" řekla a podala jí dva hrnky. "Blaine, jak ji pijete?"

"Černá bude vyhovující."

Gabriela vzala hrnky do kuchyně.

"Jmenuji se Riley Paige," řekla Blainovi. "Díky za návštěvu. A děkuji za dárek."

"Není zač," řekl Blaine.

Gabriela se vrátila s dvěma hrnky lahodné horké kávy a pak odešla zpět ke své práci v kuchyni. Riley si, poněkud v rozpacích, uvědomila, že si svého souseda měří. Nyní, když byla sama, se tomu nedokázala ubránit. Doufala, že si toho nevšiml.

Nu což, pomyslela si. Možná dělá totéž se mnou.

Nejprve si všimla, že nemá snubní prsten. Ovdovělý nebo rozvedený, vydedukovala.

Za druhé odhadovala, že mu je asi jako jí, možná je o něco mladší, nejspíš je před čtyřicítkou.

Nakonec si všimla, že dobře vypadá – nebo alespoň přiměřeně dobře. Vlasy mu ustupovaly, což mu ale nijak neškodilo. A zdálo se, že je štíhlý a fit.

"Takže, co děláte za práci?" Zeptala se Riley.

Blaine pokrčil rameny. "Vlastním restauraci. Znáte Blainův gril v centru?"

Riley byla příjemně překvapena. Blainův gril bylo jedno z nejhezčích míst pro neformální oběd zde ve Fredericksburgu. Slyšela, že je úžasný na večeře, ale neměla příležitost ho vyzkoušet.

"Znám to místo," odpověděla.

"No, tak to je moje," řekl Blaine. "A ty?"

Riley se dlouze nadechla. Nikdy nebylo snadné povědět úplně neznámému člověku o tom, čím se živí. Obzvláště muži se tím cítili zastrašeni.

"Pracuji u FBI," řekla. "Jsem – terénní agentka."

Blaine vykulil oči.

"Opravdu?" řekl.

"No, momentálně jsem na dovolené. Učím na akademii."

Blaine se k ní s rostoucím zájmem naklonil.

"Panejo." Jsem si jistý, že máš mnoho skutečných příběhů. Rád bych si nějaký poslechl."

Riley se trochu nervózně zasmála. Přemýšlela, zda bude vůbec kdy schopna někomu mimo kancelář vyprávět o některých věcech, které viděla. A bylo by ještě těžší hovořit o některých věcech, které provedla.

"Myslím, že ne," řekla trochu ostře. Riley viděla, jak Blaine ztuhl a uvědomila si, že její tón byl docela drzý.

Sklonil hlavu a řekl, "Omlouvám se. Rozhodně jsem nechtěl, aby ses cítila nepříjemně."

Potom si chvíli povídali, ale Riley si uvědomovala, že její nový soused je trochu rezervovanější. Poté, co se zdvořile rozloučil a odešel, Riley za ním zavřela dveře a povzdechla si. Nebyla zrovna přístupná, uvědomila si. Žena, která začínala nový život, byla stále stejná stará Riley.

Ale řekla si, že na tom zrovna teď nezáleží. Vrhnout se do vztahu byla úplně poslední věc, kterou teď potřebovala. Její život vyžadoval pořádné urovnání a ona právě začínala dělat v tom směru nějaký pokrok.

Přesto bylo hezké strávit pár minut v rozhovoru s atraktivním mužem a pocítila úlevu nad tím, že má konečně sousedy – a to příjemné.

*

Když se Riley s April usadily ke stolu k večeři, April nemohla odtrhnout ruce od svého smartphonu.

"Přestaň, prosím, posílat zprávy," řekla Riley. "Je čas na večeři."

"Za chvíli, mami," řekla April. A pořád textovala.

Riley byla jen mírně podrážděna tím, jak puberťácky se April chová. Pravdou bylo, že to mělo výhodu. April se letos dařilo ve škole skvěle a začala poznávat nové přátele. Podle Riley to byla mnohem lepší parta dětí, než se kterými se April scházela předtím. Riley hádala, že si April nyní píše s chlapcem, o kterého se zajímá. Zatím se však o něm April vůbec nezmínila.

April přestala psát, když z kuchyně přišla Gabriela s podnosem plným chiles rellenos. Když naservírovala kouřící, lahodné plněné papriky na kuchyňský stůl, April se škodolibě zahihňala.

"Jsou dost pikantní, Gabrielo?" zeptala se.

"Sí," řekla Gabriela a také se chichotala.

Všechny tři měly mezi sebou takový vtip. Ryan nesnášel jídla, která byla příliš kořeněná. Ve skutečnosti je nemohl vůbec jíst. Pokud šlo o April a Riley, pak čím pálivější, tím lepší. Gabriela se už nemusela hlídat – nebo aspoň ne tolik jako dřív. Riley pochybovala, zda by ona nebo April vůbec zvládly Gabrieliny původní guatemalské recepty.

Když Gabriela všem třem naservírovala jídlo, řekla Riley, "Ten gentleman je guapo, no?"

Riley cítila, jak se začervenala. "Hezký? Nevšimla jsem si, Gabrielo."

Gabriela vyprskla smíchy. Přisedla si k nim ke stolu a začala pobrukovat veselou písničku. Riley hádala, že to je guatemalská zamilovaná píseň. April hleděla na svou matku.

"Jaký pán, mami?" zeptala se.

"Oh, náš soused nás nedávno navštívil –"

April ji vzrušeně přerušila. "Panebože! Byl to táta Crystal? Byl, že ano! Není úžasný?"

"A myslím, že je svobodný." Vložila Gabriela.

"OK, dejte pokoj," řekla Riley se smíchem. "Dejte mi prostor k žití. Nepotřebuji, abyste se mě vy dvě snažily dohodit tomu chlápkovi od vedle."

Všechny se pustily do plněných paprik a večeře byla téměř u konce, když Riley ucítila, jak jí bzučí v kapse telefon.

Zatraceně, pomyslela si. Neměla jsem si ho brát ke stolu.

Bzučení pokračovalo. Musela ho vzít. Od doby, kdy dorazila domů, jí Brent Meredith zanechal další dvě zprávy a ona si pořád říkala, že mu zavolá později. Už to nemohla dále odkládat. Omluvila se, zvedla se od stolu a přijala hovor.

"Riley, nerad vás ruším," řekl její šéf. "Ale opravdu potřebuji vaši pomoc."

Riley byla překvapena, když uslyšela, jak ji Meredith oslovil jejím křestním jménem. To bylo nezvyklé. Přestože cítila, že jsou si poměrně blízcí, obvykle ji oslovoval jako agentku Paige. Obvykle byl odměřený, někdy až skoro strohý.

"Co se děje, pane?" Zeptala se Riley.

Meredith se na chvíli odmlčel. Riley se divila, proč je tak zdrženlivý. Zkazilo jí to náladu. Byla si jistá, že jí sdělí přesně ty zprávy, kterých se děsila.

"Riley, žádám vás o osobní laskavost," řekl a znělo mnohem méně autoritativně, než obvykle. "Byl jsem požádán o to, abych se podíval na vraždy ve Phoenixu."

Riley byla překvapena. "Jednu vraždu?" zeptala se. "Proč by to vyžadovalo FBI?"

"Mám starého přítele v oblastním úřadu ve Phoenixu," řekl Meredith. "Garrett Holbrook. Chodili jsme spolu na akademii. Jeho sestra Nancy byla obětí."

"Je mi to tak líto," řekla Riley. "Ale místní policie..."

V Meredithově hlase zazněl vzácný náznak prosby.

"Garrett opravdu potřebuje naši pomoc. Byla to prostitutka. Prostě zmizela a pak se její tělo objevilo v jezeře. Chce, abychom to prošetřili jako práci sériového vraha."

Riley se ta žádost zdála být divná. Prostitutky často mizely, aniž by byly zabity. Někdy se rozhodli vykonávat svou práci někde jinde. Nebo s tím prostě skončit.

"Má nějaký důvod si to myslet?" zeptala se.

"Nevím, odpověděl Meredith. "Možná tomu chce věřit, abychom se do toho zapojili. Ale jak víte, je pravda, že prostitutky jsou pro sériové vrahy častým terčem. "

Riley věděla, že je to pravda. Životní styl prostitutek z nich dělal vysoce rizikový cíl. Byly viditelné a přístupné, samy s cizími lidmi, často drogově závislé.

Meredith pokračoval, "Volal mi osobně. Slíbil jsem mu, že do Phoenixu pošlu své nejlepší lidi. A to samozřejmě – včetně vás. "

Riley byla dojata. Meredith jí neusnadňoval říci "ne".

"Snažte se mě, prosím, pochopit, pane," řekla. "Nemůžu si jen tak vzít něco nového."

Riley se cítila částečně nečestně. Nemohu nebo nechci? ptala se sama sebe. Poté, co byl zajata a mučena sériovým vrahem, všichni trvali na tom, aby si vzala volno z práce. Snažila se to udělat, ale zjistila, že zoufale potřebuje být zpět v práci. Teď přemýšlela, co to zoufalství mělo vlastně znamenat. Byla bezohledná a sebezničující a měla dost co dělat, aby dostala svůj život pod kontrolu. Když konečně zabila Petersona, jejího mučitele, měla pocit, že už bude všechno v pořádku. Ale stále ji pronásledovala, a ona byla s nové problémy ohledně vyřešení jejího posledního případu.

Ale po chvilce dodala: "Potřebuji víc času mimo terén. Já jsem stále technicky na dovolené a opravdu se snažím dát si svůj život dohromady."

Následovalo dlouhé ticho. Neznělo to, jako že se Meredith bude dohadovat, natož upozornit na svou hodnost. Ale také neřekne, že to je v pořádku. V nátlaku nepoleví.

Slyšela, jak si Meredith dlouze a smutně povzdychl. "Garrett se od Nancy odcizil na mnoho let. A to, co se jí stalo, ho teď uvnitř sžírá. Myslím, že je v tom poučení, nebo ne? Neberte nikoho ve svém životě jako samozřejmost. Vždy na vztahu pracujte."

Riley téměř spadl telefon. Meredithova slova se dotkla citlivého místa, kterého se už nikdo dlouho nedotkl. Riley ztratila kontakt se svou starší sestrou již před lety. Odcizily se a ona na Wendy už dlouhou dobu nepomyslela. Neměla ani tušení, co její vlastní sestra dělá právě teď.

Po další odmlce Meredith řekl, "Slibte mi, že si to promyslíte."

"Promyslím si to," řekla Riley.

Telefonát ukončili.

Cítila se hrozně. Meredith ji zažil během hrozných časů a nikdy se vůči ní neprojevil tak zranitelný. Nechtěla ho zklamat. A právě mu slíbila, že si to promyslí.

A i když po tom zoufale toužila, Riley si nebyla jistá, že bude schopná říci ne.