Země Ohňů

ZEMĚ OHŇŮ

(SÁGA ČARODĚJŮV PRSTEN – KNIHA DVANÁCTÁ)

MORGAN RICE

(PŘELOŽIL TOMÁŠ SLAVÍK)

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující prozatím 11 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller, skládající se zatím ze dvou knih; a také zbrusu nové epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi, a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter, a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

“ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.”

--Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

“Zajímavá epická fantasy.”

—Kirkus Reviews

“Máme zde začátek něčeho pozoruhodného.”

--San Francisco Book Review

“Je to nabité akcí …. Riceová skvěle píše a má fascinující předpoklady.”

--Publishers Weekly

“Oduševnělá fantasy ….Jedná se o pouhý začátek toho, co se slibuje stát epickou ságou pro mladé čtenáře.”

--Midwest Book Review

Knihy od Morgan Rice

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č.1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č.2)

OTĚŽE CTI (Kniha č.3)

ZROZENÍ UDATNOSTI (Kniha č.4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č.5)

NOC STATEČNÝCH (Kniha č.6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č.1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č.2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č.3)

POKŘIK CTI (Kniha č.4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č.5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č.6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č.7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č.8)

NEBE KOUZEL (Kniha č.9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č.10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č.11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č.12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č.13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č.14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č.15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č.16)

DAR BITVY (Kniha č.17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č.1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č.2)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č.1)

MILOVANÁ (Kniha č.2)

ZRAZENÁ (Kniha č.3)

PŘEDURČENA (Kniha č.4)

ŽÁDANÁ (Kniha č.5)

ZASNOUBENÁ (Kniha č.6)

ZASLÍBENÁ (Kniha č.7)

NALEZENÁ (Kniha č.8)

VZKŘÍŠENÁ (Kniha č.9)

TOUŽÍCÍ (Kniha č.10)

PROKLETÁ (Kniha č.11)

Poslechněte si sérii ČARODĚJŮV PRSTEN ve formátu audio knihy!

Copyright © 2014 Morgan Rice

Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi.

Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit.

Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DESÁTÁ

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

“takto obracím k vám záda svá:

I jinde ještě svět.”

--William Shakespeare

Coriolanus

(překlad František Doucha, 1896)

KAPITOLA PRVNÍ

Gwendolyn stála na pobřeží Horních ostrovů a zírala na oceán. S hrůzou sledovala, jak se přivalila mlha a pomalu začala pohlcovat její dítě. Cítila, jak se jí láme srdce vedví, když viděla Guwayna odplouvajícího dál a dál. Pomalu se jí ztrácel z dohledu, mizel v mlze. Proud ho nesl bůhví kam a s každým uplynulým okamžikem se dostával dál mimo Gwenin dosah.

Gwendolyn kanuly po tváři slzy, zatímco sledovala moře. Nedokázala se odtrhnout, připadala si úplně znecitlivělá. Ztratila pojem o místě i o čase, nevnímala vlastní tělo. Jedna její část zemřela, když sledovala osobu, kterou milovala na světě nejvíc ze všeho, jak mizí pryč nesená mořským proudem. Jako by její část zůstala v loďce s ním.

Gwen se nenáviděla za to, co právě udělala. Současně ale věděla, že to byla jediná věc, která mohla její dítě zachránit. Slyšela už řev a vřískání draků na horizontu za ní a věděla, že už brzy bude celý ostrov pohlcen plameny. A nic na světě je už nemůže zachránit. Ani Argon, který byl ve svém nehybném, bezmocném stavu. Ani Thorgrin, který byl někde na druhém konci světa v Zemi druidů. Ani Alistair nebo Erec, kteří byli na jiném konci světa, na Jižních ostrovech. A ani Kendrick nebo Stříbrní či jiní stateční muži, kteří tu sice byli, ale nikdo z nich se nemohl postavit drakovi. Magie, to bylo to, co potřebovali – a také to byla jediná věc, které se jim nedostávalo.

Se štěstím se jim podařilo uniknout z Prstenu a teď, jak věděla, je osud dostihl. Už nemělo přijít žádné skrývání, žádné utíkání. Byl čas čelit smrti tváří v tvář. Smrti, která je právě po dlouhém pronásledování dostihla.

Gwendolyn se obrátila a zahleděla se na protější obzor. Už z této dálky viděla černou masu draků blížící se jejím směrem. Měla málo času. Nechtěla zemřít o samotě tady na pobřeží. Chtěla zemřít se svými lidmi, chtěla zemřít při jejich ochraně.

Gwen se obrátila a naposledy se podívala na moře. Doufala, že ještě naposledy Guwayna zahlédne.

Ale nic neviděla. Guwayne teď byl někde daleko. Někde za horizontem, plující do světa, který ona nikdy nepozná.

Prosím, Bože, modlila se Gwen se zavřenýma očima. Zůstaň s ním. Vezmi si můj život výměnou za ten jeho. Udělám cokoli. Zachovej Guwayna v bezpečí. Dovol mi, ať ho můžu ještě jednou sevřít v náručí. Prosím tě, prosím.

Gwendolyn otevřela oči. Doufala, že uvidí nějaké znamení. Možná duhu na nebi nebo cokoli jiného.

Obzor ale zůstával prázdný. Nebylo na něm nic než černé převalující se mraky. Jako by se celý vesmír bouřil proti tomu, co právě udělala.

Vzlykající Gwen se obrátila zády k oceánu, zády k tomu, co zůstalo z jejího života, a rozběhla se pryč. Každým krokem se blížila k místu, kde měla společně se svými lidmi zemřít.

*

Gwen stála na horních hradbách Tirovy pevnosti obklopená tucty svých lidí, mezi kterými byli i její bratři Kendrick, Reece a Godfrey. Také její bratranec Matus a sestřenice Stara. Byl tam i Steffen, Aberthol, Srog, Brandt, Atme a celá Legie. Všichni tiše a se zachmuřenými pohledy sledovali oblohu. Všichni věděli, co se na ně žene.

Naslouchali vzdálenému řevu, který otřásal zemí, a přesto mohli jen bezmocně čekat a sledovat, jak za ně Ralibar bojuje jejich válku. Samotářský statečný drak, který ze sebe vydával vše. Odrážel nápor nepřátelských draků. Gwen prudce bušilo srdce, když viděla, jak udatně a nebojácně bojuje. Jeden drak proti několika tuctům, a přesto se nestáhl. Ralibar chrlil oheň na nepřátele, používal proti nim svoje ohromné pařáty a svými ostrými zuby jim rval hrdla. Nebyl jen větší než ostatní. Byl také rychlejší. Sledovat ho v boji byla opravdu divoká podívaná.

Když ho Gwen viděla, jak tvrdě bojuje, dovolila si zadoufat, že by Ralibar možná skutečně mohl draky porazit. Sledovala ho, jak se přesně ve chvíli, kdy na něj tři draci současně vychrlili oheň, vrhl dolů a útočící draci tak dalece minuli. Ralibar pak vyrazil kupředu a vrazil pařáty do hrudi jednoho z nich. Využil setrvačnosti a tlačil svého nepřítele přímo dolů k hladině oceánu.

Zatímco klesali, několik draků vychrlilo oheň směrem k Ralibarovu hřbetu a Gwen zděšeně sledovala, jak se Ralibar i s druhým drakem mění v ohnivou kouli padající na hladinu. Druhý drak se sice bránil, ale Ralibar využil svojí váhu a nutil ho dál klesat. Během chvíle narazili na vodní hladinu.

V tu chvíli se ozval hlasitý syčivý zvuk a vyvalila se ohromná oblaka mlhy. Voda uhasila oheň. Gwen s napětím sledovala, co se bude dít dál. Doufala, že Ralibar bude v pořádku. A o chvilku později se skutečně Ralibar objevil nad hladinou. Sám. Za okamžik se vynořil i druhý drak. Ten ale jen volně plul na hladině a houpal se na vlnách. Byl mrtvý.

Ralibar bez zaváhání vystřelil z vody přímo k tuctům draků mířících na něj. Všichni zuřivě otvírali zubaté tlamy. Ralibar se ale nenechal zaskočit. Vystrčil pařáty, zaklonil se, rozevřel křídla a zachytil dva útočníky. Pak se prudce otočil a srazil je do moře.

Držel je pod hladinou a v tu chvíli mu zezadu zaútočil tucet draků na nekrytý hřbet. Celá skupina se zřítila do moře a vzala Ralibara s sebou. I když bojoval statečně, měli nepřátelé příliš velkou převahu. Ralibar se svíjel a bojoval, ale přesto ho tucet zuřivě vřeštících draků stahovalo stále hlouběji pod vodu.

Gwen těžce polkla. Pohled na osamoceně bojujícího Ralibara jí lámal srdce. Byl tak sám a ona si přála, aby mu mohla alespoň nějak pomoct. Přejížděla pohledem po vodní hladině a čekala, doufala, že se vynoří, že se objeví alespoň nějaký náznak, že Ralibar stále žije.

K jejímu zděšení se to ale nestalo.

Ostatní draci se vynořili a vylétli zpět k obloze. Přeskupili se a obrátili pohledy na Horní ostrovy. Zdálo se, že hledí přímo na Gwendolyn. Pak děsivě zařvali a roztáhli křídla.

Gwen pukalo srdce. Její drahý přítel Ralibar, jejich poslední naděje, jejich poslední záchrana, byl mrtvý.

Gwen se obrátila na své muže, kteří ji šokovaně sledovali. Všichni věděli, co teď neodvratně přijde: nezastavitelná vlna zkázy.

Gwen cítila, jak na ni padá všechna tíha světa. Otevřela ústa, ale slova se jí zadrhla v krku.

„Zvoňte na poplach,“ řekla konečně chraptivým hlasem. „Nařiďte našim lidem, aby se ukryli. Každý, kdo není v podzemí, se tam musí okamžitě přemístit. Do jeskyní, do sklepů, kamkoli – hlavně pod zem. Nařiďte jim to – okamžitě!“

„Zvoňte na poplach!“ vykřikl Steffen, když doběhl k okraji hradeb a naklonil se nad nádvoří. Během chvilky zněly všude zvony. Stovky Gweniných lidí, přeživších z Prstenu, teď spěchaly do úkrytů. Mířily k jeskyním na okraji města nebo ke sklepům a úkrytům v podzemí. Všichni se připravovali na příchod neodvratné ohnivé vlny, která mířila přímo na ně.

„Má královno,“ řekl Srog a obrátil se ke Gwen, „možná bychom se mohli skrýt tady v pevnosti. Konec konců, je přeci postavená z kamene.“

Gwen vědoucně zavrtěla hlavou.

„Ty nerozumíš dračímu hněvu,“ řekla. „Nic nad zemí není v bezpečí. Nic.“

„Ale má paní, možná by to v pevnosti bylo přeci jen bezpečnější,“ trval na svém Srog. „Odolává zubu času už dlouho. Stěny jsou stopu silné. Nebyla bys raději tady než někde pod zemí?“

Gwen zavrtěla hlavou. Ozvalo se zařvání, a když pohlédla na horizont, viděla blížící se draky. S hrůzou sledovala, jak stěna dračího ohně v dálce zasahuje její flotilu kotvící v jižním přístavu. Sledovala, jak její cenné lodě, její cesta pryč z ostrova, krásné lodě, jejichž stavba trvala celá desetiletí, se mění v popel a trosky. Uvědomila si, jaké štěstí bylo, že to předvídala a ukryla několik lodí na opačné straně ostrova. Byla ovšem otázka, jestli sami přežijí, aby je mohli využít.

„Není čas se dohadovat. Všichni odsud okamžitě odejdou. Za mnou.“

Pak vyrazila dolů po točitém schodišti. Sbíhala ho tak rychle, jak jen mohla. Ostatní ji v závěsu následovali. Gwen chtěla podvědomě stisknout Guwayna. Bodlo ji u srdce, když si uvědomila, že je pryč. Připadala si, jako by jí při sbíhání schodů chyběla část jí samotné. Zatímco brala schody po dvou, slyšela za sebou rychlé kroky ostatních. Všichni se chtěli dostat do bezpečí. Gwen slyšela vzdálené řvaní draků. Zdálo se jí ale, že se ozývají stále blíž, že už se třesou i zdi, a modlila se, aby byl Guwayne v bezpečí.

Gwen vyrazila z hradu a společně s ostatními utíkala přes nádvoří. Všichni běželi ke vstupu do žaláře, který ale už byl dávno bez vězňů. Několik jejích vojáků čekalo před ocelovými dveřmi, za kterými už byly schody vedoucí dolů pod zem. Než do nich ale vkročili, Gwen zastavila a obrátila se k ostatním.

Uviděla několik lidí stále zmateně pobíhajících po nádvoří, křičících hrůzou – nevěděli, kam mají jít.

„Pojďte sem!“ vykřikla. „Pojďte do podzemí! Vy všichni!“

Gwen ustoupila stranou, aby se ujistila, že se všichni dostanou do bezpečí. Jeden po druhém kolem ní probíhali a sestupovali po kamenných schodech dolů do temnoty.

Poslední lidé, kteří se zastavili po jejím boku, byli její bratři – Kendrick, Reece a Godfrey – a její věrný druh Steffen. Všech pět pak společně zkoumavě pohlédlo na nebe, když se ozvalo další zařvání, které roztřáslo zemi.

Hejno draků teď bylo tak blízko, že je Gwen zřetelně viděla. Byli ve vzdálenosti jen několika set metrů. Ohromná křídla zatemňovala slunce, draci byli nabuzení a ve tvářích se jim zračila zuřivost. Široce rozevírali zubaté čelisti, jako by čekali, že jimi už brzy někoho roztrhají. Gwen připadalo, že jsou jejich zuby větší, než je ona sama.

Tak, pomyslela si Gwendolyn, takhle vypadá smrt.

Gwen se ještě naposledy rozhlédla a viděla, že stovky lidí se skrývají ve svých domovech nad zemí a odmítají se jít schovat pod zem.

„Řekla jsem jim, ať jdou do podzemí!“ vykřikla Gwen.

„Někteří naši lidé poslechli,“ odtušil smutně Kendrick a zavrtěl hlavou, „ale mnoho jich neposlechlo.“

Gwen zesmutněla. Věděla, co se stane s lidmi, kteří zůstali nad zemí. Proč jen byli její lidé vždy tak umínění?

A pak se to stalo – první vlna dračího ohně se snesla z nebe. Dost daleko na to, aby je nepopálila, ale dost blízko na to, aby Gwen cítila, jak ji žár hřeje na tvářích. Zhrozeně poslouchala první děsivé výkřiky přicházející ze vzdálenější strany nádvoří. Od lidí, kteří se rozhodli čekat ve svých domovech nebo v Tirově pevnosti. Pevnost, ještě před chvílí tak nedobytná a pevná, teď byla rozpálená do ruda. Zevnitř šlehaly plameny a vypadalo to, jako by celá stavba byla z čistého ohně. Kameny rudě zářily a Gwen jen ztěžka polkla. Věděla, že kdyby se pokusili zůstat v pevnosti, byli by teď už všichni mrtví.

Ostatní neměli takové štěstí: křičeli v plamenech, někteří dokonce ještě běhali po ulicích, než se definitivně zhroutili na zem. Vzduchem se začal šířit odporný zápach hořícího masa.

„Má paní,“ řekl Steffen, „musíme jít dolů. Hned!“

Gwen se nedokázala přimět k pohybu, i když věděla, že Steffen má pravdu. Nechala tedy ostatní, aby ji vedli. Doslova ji odtáhli skrz bránu a dolů po schodech do temnoty. To vše těsně před tím, než se k nim přivalila další ohnivá vlna. Ocelové dveře se za nimi zavřely jen okamžik před tím, než se přihnali draci. Ozvěna zabouchnutých dveří zněla podzemím a Gwen se zdálo, jako by se za něčím zabouchly dveře i v jejím srdci.

KAPITOLA DRUHÁ

Alistair klečela u Erecova těla a vzlykala. Pevně ho svírala v náručí, svatební šaty pokryté jeho krví. Zatímco ho svírala, celý svět se kolem ní točil. Cítila, jak z něj vyprchává život. Celé tělo měl poseté bodnými ranami, naříkal a Alistair podle tepu jeho srdce poznala, že pomalu umírá.

„NE!“ zanaříkala Alistair zoufale. Držela ho v náručí a houpavými pohyby jako by ho utěšovala. Cítila, jak jí puká srdce, jako by sama umírala. Muž, kterého si měla vzít a který k ní ještě před chvílí vzhlížel s naprostou láskou a oddaností, teď ležel v jejím náručí téměř bez života. Nedokázala to pochopit. Nečekal smrtelný výpad, byl tak pohlcen láskou a radostí, že nečekal zradu. Byla to všechno její vina. Jen kvůli jejímu hloupému nápadu, protože ho požádala, aby zavřel oči, když přicházela v nových šatech. Alistair se topila ve vlastní vině. Jako by to všechno byla její chyba.

„Alistair,“ vydechl Erec.

Shlédla na něj a viděla, že má oči zpola otevřené. Viděla, jak mu postupně matní, jak ho postupně opouštěla životní síla.

„Chci, abys věděla, že to není tvoje chyba,“ zašeptal. „A taky chci, abys věděla, jak moc tě miluji.“

Alistair vzlykla, přitiskla si ho k hrudi a cítila, jak jeho tělo chladne. Když to udělala, něco uvnitř v ní se zlomilo. Něco, co cítilo všechnu tu nespravedlnost, něco, co rozhodně odmítalo dopustit, aby Erec zemřel.

Alistair náhle ucítila známý mravenčivý pocit. Jako by ji v konečcích prstů popichoval tisíc jehliček. Cítila, jak jí celé tělo od hlavy až k patě zalévá vlna horka. Zmocnila se jí podivná síla, něco silného a starobylého. Něco, čemu nedokázala porozumět. Zmocnilo se jí to silněji než jakýkoli jiný příval moci, který kdy v životě pocítila. Jako by do jejího těla vstoupil nějaký cizí duch. Cítila, jak ji pálí dlaně a pak celé ruce. Podvědomě je natáhla a položila jednu dlaň Erecovi na čelo a druhou na jeho hruď.

Alistair ponechala dlaně na místě a cítila z nich stále větší horkost. Zavřela oči a myslí jí začaly prolétat různé výjevy. Viděla Ereca, jak opouští Jižní ostrovy. Byl tak hrdý, tak vznešený a vyplouval na ohromné lodi. Pak ho viděla, jak vstupuje do Legie, přidává se ke Stříbrným. Bojuje na turnaji a stává se šampionem. Poráží nepřátele a brání Prsten. Viděla ho, jak sedí na koni, záda perfektně rovná, v lesklé zbroji – vzor vznešenosti a odvahy. Věděla, že ho nemůže nechat zemřít. Svět si nemohl dovolit, aby o Ereca přišel.

Alistaiřiny ruce pálily stále víc a když otevřela oči, uviděla, že Erecovi pomalu klesají víčka. Také viděla, že jí z dlaní vyzařuje bílé světlo a pomalu Ereca zahaluje. Viděla, jak do něj proniká a jak ho obklopuje bílá aura. Sledovala, jak se jeho rány, ze kterých prýštila krev, zacelují.

Erec otevřel oči. Zářilo z nich bílé světlo a Alistair cítila, jak se něco v Erecovi mění. Jeho tělo, ještě před chvílí tak chladné, se začalo pomalu zahřívat. Cítila, že se do něj vrací jeho životní síla.

Erec na ni pohlédl se směsicí údivu a překvapení. V tu chvíli Alistair ucítila, že zásoby jejích sil jsou vyčerpané. Její vlastní životní síla zeslábla. Většinu jí předala Erecovi.

Ten pak zavřel oči a upadl do hlubokého spánku. Její ruce náhle zchladly, a když zkontrolovala Erecův tep, cítila, že se vrátil do normálního stavu.

Alistair vydechla úlevou, věděla, že se jí podařilo ho zachránit. Ruce se jí třásly vyčerpáním. Nová zkušenost ji unavila, ale zároveň se cítila povzneseně.

Díky, Bože, pomyslela si a sklonila se k Erecovi. Položila si tvář na jeho hruď a objala ho. V očích se jí zaleskly slzy, tentokrát to ale byly slzy radosti. Děkuji ti, že jsi mi nevzal mého manžela.

Alistair přestala plakat, vzhlédla a přehlédla celou scenérii. Viděla Bowyerův meč ležící na kamenné podlaze. Čepel i jílec byly pokryté krví. Nenáviděla Bowyera tak hluboce, že to nedokázala skrývat. Byla odhodlaná Ereca pomstít.

Alistair sama ještě celá od Erecovy krve, sebrala zakrvácený meč, pozvedla ho a začala si ho prohlížet. Chtěla ho odhodit pryč, chtěla vidět, jak se zařinčením skončí na opačné straně místnosti – když tu se náhle prudce otevřely dveře.

Alistair se obrátila, v rukou stále svírala zakrvácený meč a uviděla, jak se do místnosti vřítila Erecova rodina. Spolu s ní přispěchal tucet vojáků. Když se dostali blíž, jejich poplašený výraz se změnil ve výraz hrůzy – spatřili na zemi v bezvědomí ležícího Ereca.

„Co jsi to udělala?“ vykřikla Dauphine.

Alistair se na ni nechápavě podívala.

„Já?“ zeptala se. „Já jsem neudělala nic.“

Dauphine se zamračila a přistoupila blíž.

„Vážně nic?“ pronesla. „Jen jsi zabila našeho nejlepšího a největšího krále!“

Alistair na ni s hrůzou hleděla. Uvědomila si, že se na ni všichni dívají, jako by byla vražedkyně.

Sklopila zrak a spatřila meč ve svých rukách, spatřila krvavé skvrny na svých dlaních a své zakrvácené šaty. Došlo jí, že si všichni myslí, že na Ereca zaútočila ona.

„Já jsem ho nepobodala!“ protestovala Alistair.

„Ne?“ zeptala se Dauphine obviňujícím hlasem. „Takže ten meč se ve tvých rukách objevil nějakým kouzlem?“

Alistair se rozhlédla po místnosti. Ostatní kolem ní vytvořili kruh.

„Udělal to někdo jiný. Muž, který vyzval Ereca v poli, v bitvě: Bowyer.“

Ostatní se na sebe nevěřícně podívali.

„Tak takhle to tedy bylo?“ oponovala Dauphine. „A kde je tedy ten muž?“ zeptala se a také se rozhlédla po místnosti.

Alistair po něm nikde neviděla ani stopy a uvědomila si, že si všichni myslí, že je lhářka.

„Utekl,“ řekla. „Po tom, co Ereca pobodal.“

„A jak se jeho zakrvácený meč dostal tobě do rukou?“ pokračovala v obviněních Dauphine.

Alistair se s hrůzou zadívala na krvavý meč, který svírala v rukách, a s odporem ho zahodila. Meč se zařinčením dopadl na zem.

„Ale proč bych já chtěla zabít svého nastávajícího manžela?“ zeptala se.

„Jsi čarodějka,“ pronesla Dauphine a teď už stála přímo proti Alistair. „Tvému druhu se nedá věřit. Ach, bratříčku!“ vykřikla Dauphine a vrhla se na kolena k Erecovu boku. Dostala se tak mezi Alistair a Ereca, kterého teď pevně objímala.

„Co ti to jen provedli?“ zanaříkala Dauphine mezi vzlyky.

„Ale já jsem nevinná!“ vykřikla Alistair.

Dauphine se k ní obrátila s výrazem nejhlubší nenávisti. Pak pohlédla na vojáky.

„Odveďte ji do žaláře!“ přikázala jim.

Alistair ucítila, jak ji zezadu zachytávají cizí ruce, jak jí smýkají sem a tam. Byla úplně vyčerpaná. Neměla sílu se bránit a tak jí stráže bez problémů spoutaly ruce za zády a začaly ji táhnout pryč. Alistair bylo téměř jedno, co se s ní stane – ale když ji táhli pryč, nedokázala unést myšlenku, že ji oddělí od Ereca. Ne teď, když ji potřeboval ze všeho nejvíc. Uzdravení, které mu poskytla, bylo pouze dočasné. Věděla, že Erec bude potřebovat další dávku, a pokud mu ji Alistair neposkytne, bude vše ztraceno a Erec stejně zemře.

„NE!“ vykřikla. „Nechte mě být!“

Její křik se ale nesetkal s odezvou. Táhli ji pryč, ruce spoutané za zády, jako by byla jen jedním z mnoha obyčejných vězňů.