Spona pro dědice

Copyright © 2018 Morgan Rice. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být, bez předchozího svolení autora, za žádných okolností reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakýchkoliv jiných formátů, ani uchovávána ve sdílené databázi. Tento ebook je licencován výlučně pro Vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo darován ostatním lidem. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si prosím další kopie. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro Vaše použití, vraťte ji prosím a pořiďte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autorka na vznik tohoto titulu musela vynaložit. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, osobnostní charakteristiky, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorčiny představivosti, nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo mrtvými, je čistě náhodná.

Morgan Rice

Morgan Rice je autorkou epické fantasy ságy ČARODĚJŮV PRSTEN, která obsahuje 17 knih, podle USA Today je tato sága bestsellerem číslo jedna; podle USA Today jsou bestsellerem číslo jedna také její další ságy, jako jsou: série UPÍŘÍ ŽURNÁLY, obsahující 12 knih; série TRILOGIE PŘEŽITÍ, postapokalyptický thriller; epické fantasy série KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ, skládající se ze šesti knih; a také zbrusu nové epické fantasy ságy KORUNY A SLÁVY. Autorčiny knihy jsou dostupné v tištěné i audio verzi a byly přeloženy do více než 25 jazyků.

Morgan se ráda zajímá o názory svých čtenářů, takže se prosím nezdráhejte navštívit její webové stránky www.morganricebooks.com, kde se můžete přidat do seznamu kontaktů, získat knihu zdarma, stejně jako další akční bonusy, stáhnout si zdarma aplikace, mít přehled o posledních novinkách, přidat se na autorčin Facebook či Twitter a jednoduše být s Morgan v kontaktu!

Vybrané ohlasy na tvorbu Morgan Rice

„Pokud jste si mysleli, že po přečtení ságy ČARODĚJŮV PRSTEN už nebudete mít pro co žít, mýlili jste se. Ve VZESTUPU DRAKŮ přišla Morgan Rice s něčím, co se zdá být příslibem další brilantní série, která nás zavede do fantasy světa plného trolů, draků, odvahy, cti, udatnosti, magie a víry ve vlastní osud. Morgan dokázala vytvořit silné postavy, které nás přimějí je obdivovat na každé stránce… Doporučuji do knihovny každého čtenáře, který miluje dobře napsanou fantasy literaturu.“

– Books and Movie Reviews

Roberto Mattos

„Akcí nabitá fantasy, která jistě potěší fanoušky předchozích knih od Morgan Rice, stejně jako fanoušky děl jako je série ODKAZ DRAČÍCH JEZDCŮ od Christophera Paoliniho… Fanoušci fikce pro mladé budou toto poslední dílo Riceové hltat a pak škemrat o přídavek.“

– The Wanderer, A Literary Journal (komentář k Vzestup draků)

„Oduševnělá fantasy, která do svého příběhu spřádá vlákna záhad a intrik. Cesta hrdiny je o získávání odvahy a uvědomění si smyslu života, který vede k růstu, dospělosti a dokonalosti…Pro všechny, kdo hledají napínavá fantasy dobrodružství, hrdiny a akčně pojatý sled událostí, který žene Thora po cestě, na níž se z malého dětského snílka postupně stává mladým mužem, jenž neohroženě čelí nebezpečí, i když jsou vyhlídky na přežití bídné…A to je pouhý začátek epické ságy pro mladé čtenáře.“

– Midwest Book Review (D. Donovan, eBook Reviewer)

„ČARODĚJŮV PRSTEN má všechny rysy potřebné pro jasný úspěch: hlavní i vedlejší příběh, záhadná atmosféra, stateční rytíři a rozkvétající vztahy, které zacelují rány na zlomených srdcích, a dále také podvod či zrada. Slibuje dlouhé hodiny zábavy a jistě uspokojí všechny věkové kategorie. Dílo najde své místo v knihovnách u všech příznivců fantasy literatury.“

– Books and Movie Reviews, Roberto Mattos

“V této akcí nabité první knize epické fantasy série Čarodějův prsten (která má momentálně již 14 svazků), Riceová představuje čtenářům čtrnáctiletého Thorgrina „Thora“ McLeoda, jehož sen je stát se vojákem Stříbrných, elitní jednotky rytířů, která slouží králi… Riceová skvěle píše a má fascinující předpoklady.“

– Publishers Weekly

Knihy od Morgan Rice

OLIVER BLUE A ŠKOLA PRO VIDOUCÍ

KOUZELNÁ TOVÁRNA (Kniha č.1)

KOULE KANDRY (Kniha č.2)

OBSIDIÁNI (Kniha č.3)

OHNIVÉ ŽEZLO (Kniha č. 4)

INVAZNÍ KRONIKY

VYSÍLÁNÍ (Kniha č. 1)

PŘISTÁNÍ (Kniha č. 2)

STOUPÁNÍ (Kniha č. 3)

CESTA OCELI

POUZE KDO JE HODEN (Kniha č. 1)

TRŮN PRO SESTRY

TRŮN PRO SESTRY (Kniha č. 1)

DVŮR PRO ZLODĚJE (Kniha č. 2)

PÍSEŇ PRO SIROTKY (Kniha č. 3)

ŽALOZPĚV PRO PRINCE (Kniha č. 4)

KLENOT PRO ŠLECHTU (Kniha č. 5)

POLIBEK PRO KRÁLOVNY (Kniha č. 6)

KORUNA PRO ZABIJÁKY (Kniha č. 7)

SPONA PRO DĚDICE (Kniha č. 8)

KORUNY A SLÁVY

OTROKYNĚ, BOJOVNICE, KRÁLOVNA (Kniha č. 1)

TULAČKA, VĚZEŇKYNĚ, PRINCEZNA (Kniha č. 2)

RYTÍŘ, NÁSLEDNÍK, PRINC (Kniha č. 3)

REBEL, PĚŠEC, KRÁL (Kniha č. 4)

VOJÁK, BRATR, ČARODĚJ (kniha č. 5)

HRDINKA, ZRÁDKYNĚ, DCERA (kniha č. 6)

VLÁDCE, RIVAL, VYHNANEC (kniha č. 7)

VÍTĚZ, PORAŽENEC, SYN (kniha č. 8)

KRÁLOVÉ A ČARODĚJOVÉ

VZESTUP DRAKŮ (Kniha č. 1)

VZESTUP STATEČNÝCH (Kniha č. 2)

TÍHA CTI (Kniha č. 3)

FALEŠNÁ CHRABROST (Kniha č. 4)

ŘÍŠE STÍNŮ (Kniha č. 5)

NOC ODVÁŽNÝCH (Kniha č. 6)

ČARODĚJŮV PRSTEN

CESTA HRDINY (Kniha č. 1)

POCHOD KRÁLŮ (Kniha č. 2)

OSUD DRAKŮ (Kniha č. 3)

POKŘIK CTI (Kniha č. 4)

SLAVNÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 5)

ÚTOK CHRABRÝCH (Kniha č. 6)

OBŘAD MEČŮ (Kniha č. 7)

MOC ZBRANÍ (Kniha č. 8)

NEBE KOUZEL (Kniha č. 9)

MOŘE ŠTÍTŮ (Kniha č. 10)

PANOVÁNÍ OCELI (Kniha č. 11)

ZEMĚ OHŇŮ (Kniha č. 12)

VLÁDA KRÁLOVEN (Kniha č. 13)

BRATRSKÁ PŘÍSAHA (Kniha č. 14)

SEN SMRTELNÍKŮ (Kniha č. 15)

RYTÍŘSKÉ KLÁNÍ (Kniha č. 16)

DAR BITVY (Kniha č. 17)

TRILOGIE PŘEŽITÍ

ARÉNA JEDNA: OTROKÁŘI (Kniha č. 1)

ARÉNA DVĚ (Kniha č. 2)

ARÉNA TŘI (Kniha č. 3)

UPÍŘÍ ŽURNÁLY

PROMĚNĚNÁ (Kniha č. 1)

MILOVANÁ (Kniha č. 2)

ZRAZENÁ (Kniha č. 3)

PŘEDURČENA (Kniha č. 4)

ŽÁDANÁ (Kniha č. 5)

Věděli jste, že jsem napsala několik sérií knih? Pokud jste je všechny nečetli, klikněte na obrázek níže a stáhněte si jejich úvodní knihy!

Chcete knihy zdarma?

Zaregistrujte se na e-mail list Morgan Rice a získejte zdarma 4 knihy, 3 mapy, 1 aplikaci, 1 hru, 1 grafický román a exkluzivní dárky! Pro registraci navštivte: www.morganricebooks.com

Kapitola první

Pán vran se rozhlížel po Ashtonu a musel se pousmát. Město se totiž postupně měnilo na spáleniště. Mračna kouře stoupala z míst, která jeho muži čistili pomocí ohně, z kováren, které teď chrlily mnohem větší množství zbraní než dřív, z kovových košů, ve kterých jeho vojáci žhavili cejchovací železa, jimiž značkovali zajatce. A konečně také z míst, kde žhavili železo k obyčejnému mučení těch, co se mu odvážili odporovat.

„Ke mně,“ řekl a natáhl ruku. „Ukažte.“

Z nebe se snesly vrány a přistály na rukávu jeho natažené ruky. Pařáty zarývaly do masa pod kabátem. Hlasitě se rozkrákaly. Vždy, když nějaká přistála, Pán vran cítil a viděl město, které je v troskách. S každým takovým výjevem se jeho úsměv roztahoval ještě šířeji.

První vrána mu ukázala ruiny vnějšího města, kde hladovějící děti utíkaly před staršími hladovějícími dětmi. Všechny svíraly v rukou nože a palice. Budovy byly poničené, zbyly z nich jen hromady rozlámaného dřeva a rozbitých kamenů, které prohrabovaly vrány a hledaly pod nimi těla. Pán vran cítil, když nějaké tělo našly, cítil, jak se krmí a jak se do něj jejich prostřednictvím vlévá nový život.

Víc moci ale získával z živých zajatců. Z klecí, mučicích kol a kůlů, u kterých byli uvázaní. O klece se staral celý batalion jeho mužů. Přiváděl k nim stále nové a nové zločince. V Ashtonu, pod nadvládou Nové armády byl totiž zločinec téměř každý. Ozvalo se zapráskání mušket. Vojáci se cvičili v přesné střelbě na lidech odsouzených k smrti. A na každého, úplně každého padlého, se vždy vrhlo celé hejno vran.

Ještě víc moci pak přicházelo z míst, kde dřeli zbývající obyvatelé města. Byli nuceni kout zbraně, přenášet kameny, kopat a stavět. Nebyl čas na přestávky, spánku bylo málo. Ti, kteří padli, byli biti, dokud nevstali. Ti, kteří nevstali, se stali potravou pro jeho mazlíčky.

„Víc,“ řekl, protože jeho hlad byl nekonečný. Vrány si žádaly víc a on je musel krmit. Zvuk jeho slova rezonoval městem, nesl se z hrdel tisíce ptáků. „My chceme víc.“

Nešlo ale jen o hlad vran. Myšlenkami se zatoulal za hranice města. Přeskakoval od vrány k vráně a prohlížel si zbytek země. Viděl pole a města, sledoval postup svojí armády a viděl i místa, kde si lidé snažili vybudovat vlastní armádu.

„Mám vás rozdrtit hned nebo až později?“ zamyslel se. Bylo by snadné teď potlačit jakékoli povstání. Později ale… později budou mít na svojí straně víc lidí… a vlna smrti pak bude mnohem větší. Moci pak bude mnohem víc.

Další vrána mu ukázala důvod, proč tu moc potřebuje. Viděl z výšky Kamenov. Krčil se za vysokými kameny rozestavěnými kolem něj. Ty sloužily jako kotva pro štít, který vyvolávali lidé uvnitř. Pán vran tam viděl víc lidí, než by se na takový prostor vešlo za normálních okolností. Byla tam nejméně polovina uprchlíků z Ashtonu, král Sebastian a…

Dokonce i z takové výšky nebylo možné si nevšimnout jasné záře toho dítěte. Dcera Sophie Danse vyzařovala moc, která by mohla zastínit i slunce. Moc, která by možná zasytila i jinak nenasytné vrány. Moc, která by člověku mohla zajistit nesmrtelnost, aniž by musel dál zabíjet. Nemusel by už dál využívat černá křídla.

Měl by dost moci na cokoli.

Pán vran se vrátil do vlastního těla a obrátil se k pobočníkům, kteří postávali opodál. Bylo s nimi i několik jeho kapitánů. Působili nervózním dojmem. Takhle nervózní byli postupem času všichni jeho následovníci.

„Jak jsme postoupili?“ zeptal se prudce. Slyšel svůj hlas, jak je hrubý a krákavý. Vždy, když strávil víc času v hlavách vran, bylo to o něco horší. Ukázal na jednoho náhodného kapitána, protože předpokládal, že by se mezi sebou dohadovali, kdo z nich půjde první. Nebo poslední.

„Moji muži pokračují v lovu uprchlíků,“ odpověděl muž. „Lidé se dál skrývají v zapadlých uličkách, ve stokách a slumech, jsou jako krysy, ale—“

„Další,“ přerušil ho Pán vran.

„Okolí města už máme téměř kompletně pod kontrolou,“ zahlásil další kapitán. „Platí nové zákony a začali jsme—“

„Další,“ řekl Pán vran.

„Je tu šlechtic, který se prohlásil za krále a—“

„Myslíš, že o něm nevím?“ obořil se na kapitána. Začínal být podrážděný. „Tohle všechno postupně vyřešíme, ale není to důležité.“

„Odpusť nám, pane,“ pronesl jeden z pobočníků, „ale co od nás chceš vlastně slyšet?“

„Chci slyšet o postupu útoku na Kamenov. Chci slyšet, že jste našli způsob jak se zbavit toho prokletého štítu, který ho chrání.“

„Poslali jsme zákopníky, aby podkopali jejich zdi,“ řekl pobočník.

Pán vran ho probodl pohledem. „A?“

„A byli zmasakrováni hlídkami obránců. Objevila se mlha a—“

„A když se zvedla, byli mrtví. Ano, ano,“ dokončil podrážděný Pán vran. „Co ještě?“

„Děla proti štítu nic nezmůžou,“ pronesl jeden z kapitánů. „Stejně tak žádný fyzický útok.“

„Neříkejte mi, co nefunguje,“ pronesl Pán vran. „Vím, že se má armáda nedostane skrz.“

„Hledáme kohokoli, kdo by to mohl vyřešit,“ ujistil ho pobočník. „Ale nikdo se nehlásí, i když jsme slíbili peníze.“

Samozřejmě, že ne. Kdokoli, kdo by tušil, jak si se štítem poradit, by v sobě nepochybně měl i jiskřičku nadání pro magii. A někdo takový by teď těžko pomáhal Nové armádě. Bál by se, co se s ním stane potom.

„Projděte všechny záznamy,“ pronesl Pán vran. „Chci, abyste našli veškeré informace o magii. Chci, aby všichni, kdo umějí číst, každý pobočník, každý kapitán, který zrovna není v boji, procházel knihovny ve městě. Vypište odměnu. Jakýkoli muž či žena, kdokoli, kdo najde informace ohledně štítu obklopujícího Kamenov, bude ušetřen. Dostane množství zlata a místo v mojí armádě. I kdyby měl magické nadání, i kdyby sloužil Maskované bohyni, i kdyby byl šlechtic nebo cokoli jiného. Najděte mi řešení a já vše odpustím. Musím mít to dítě!“

Vyrazil zpět k ashtonskému paláci, který teď byl stejně pokroucený a proměněný jako zbytek města. Pánovi vran nesešlo na průrazech ve zdech, ke kterým došlo v průběhu boje. Nezajímalo ho, že v bývalých šlechtických ložnicích jsou teď kanceláře a kasárna. Z jedné z místností, ve které pracovali jeho vyšetřovatelé, se ozval jekot služebné. Pán vran jen pokrčil rameny a šel dál. Bylo to nutné, potřeboval se o městě dozvědět co nejvíc.

Na okamžik se zastavil před zdobeným zrcadlem. Krátce ho upoutal pohled na jeho vlastní odraz. Vysoká postava pod tmavým pláštěm s vranami na ramenou. Tohle vše bylo stále stejné. Jediné, co se změnilo a co ho skutečně zaujalo, byla rudá skvrna na jeho bledé kůži.

Když se přiblížil k zrcadlu, dokázal stále ještě rozeznat otisk dětské dlaně. Byl teď stejně rudý jako ve chvíli, kdy se ho dotkla princezna Violet. Když se otisku nedotýkal, nepálil ho, ale pořád to byla připomínka toho, že princezna měla moc mu ublížit a to nebylo možné jen tak přejít.

„Můj pane, můj pane!“ vykřikl sloužící a vrhl se k Pánovi vran. Ten na okamžik uvažoval, že by muže zabil za to, jak přerušil tok jeho myšlenek. Tohle drobné zrnko moci by ale ani zdaleka nenahradilo moc, která mu vyklouzla.

„Co se děje?“ obořil se na sloužícího.

„Pane, je tu muž, který s tebou chce mluvit. Prý je to naléhavé.“

Pán vran znovu bojoval s nutkáním muže probodnout.

„Já… myslím, že bys ho měl přijmout, můj pane,“ řekl muž.

Pán vran se na sloužícího zadíval mrtvolným pohledem. „Tak dobrá. Zaveď mě k němu. Pokud to ale bude zbytečná cesta, počítej s tím, že skončíš v kleci.“

Viděl, jak muž těžce polkl. „Ano, můj pane.“

Sloužící ho zavedl do palácového tanečního sálu, ze kterého se teď stal trůnní sál. Většina zrcadel byla rozbitá a v jejich střepech se tak odrážely stovky odrazů lidí v místnosti. Po boku velké části z nich stáli vojáci Nové armády. Jeden přítomný ale udělal krok kupředu. Měl na sobě tmavé oblečení, hlavu oholenou. Chránil si myšlenky způsobem, který naznačoval, že má moc.

„Tím, že jsi sem přišel, jsi hodně riskoval,“ pronesl Pán vran. „Měl bys mluvit rychle, ať jsi, kdo jsi.“

„Ať jsem, kdo jsem?“ zeptal se muž. „Podívej se na mě pořádně.“

Pán vran to udělal a v tu chvíli si uvědomil, s kým mluví. Tenhle obličej už dřív viděl, i když tehdy ho rámovaly vlasy. Navíc ho viděl vždy jen krátce – těsně před tím, než byly zabity jeho vrány.

„Endi Skyddar,“ řekl. „Tak to riskuješ ještě víc, než jsem si myslel. Mluv, rychle. Proč bych tě měl nechat žít?“

„Slyšel jsem, že máš problém,“ řekl Endi. „Narazil jsi na magický štít a nevíš, co s ním. I já mám problém. Nemám se svými muži kam jít. Možná si můžeme navzájem pomoct.“

„A jak si můžeme navzájem pomoct?“ zeptal se Pán vran. „Nejsi tvůj bratr Oli, abys znal historii a podobné věci. Navíc jsi Skyddar, jeden z mých nepřátel.“

„Byl jsem Skyddar,“ řekl Endi. „Teď nemám jméno. A různá tajemství byla vždy mým oborem. Možná jsem slyšel o někom, kdo dával rady ohledně magických záležitostí. Možná že když se ukázalo, že mé sestřenice mají moc, hledal jsem způsoby, jak se takovým věcem bránit.“

„Co tedy chceš?“ obořil se na něj Pán vran.

„Dáš mně a mým mužům čestné místo ve tvém království a tvojí armádě,“ řekl Endi. „A na oplátku ti zařídím rituál, který oslabí zdi Kamenova stejně jako jakoukoli jinou magii, kterou by proti tobě použili.“

Pán vran by tím získal přístup do města. Získal by tím Sophiinu dceru. S takovou mocí v rukách si mohl dovolit být štědrý.

„Dobrá tedy,“ řekl. „Jsme domluvení. Ale pokud mě zklameš, zabiju tebe i tvé muže.“

Kapitola druhá

Sophia vyhlížela na město za dveřmi, za hranicemi normálního světa. Sienne se jí otírala o nohu a Lucas s Kate šli po jejím boku. Sophia nevěděla, co si o městě za dveřmi myslet, i když ho viděla už dřív – ve svých vizích. Město bylo celé zářivé. Některé jeho části se leskly zlatou barvou, jiné byly duhové. Ulicemi procházeli lidé – vysocí a elegantní, oblečení v zářivých róbách a zlatavých oblecích.

Všechno působilo neskutečně krásně, ale nic z toho tu Sophia nehledala. Nic z toho nebylo důvodem, proč opustila dceru, manžela a království. Proč překonala moře a poušť, proč prošla Morgassou a pustinou. Tohle vše udělala kvůli tomu, aby našla své rodiče.

A ti tu skutečně byli.

Stáli na volném prostoru na ulici. Dívali se na dveře, kterými právě prošla Sophia a ostatní. Byli starší, než si je Sophia pamatovala, ale vzhledem k tomu, kolik už uběhlo času, nemohlo to být jinak. Hlavní bylo, že vypadali jako oni. Její otec se opíral o hůl, ale přesto byl vysoký a působil dojmem siláka. Její matka měla stále stejně ohnivé vlasy, i když už jí v některých místech prokvétaly stříbrem. Přesto ale Sophii připadala jako ta nejkrásnější žena na světě.

Sophia se bez přemýšlení rozběhla a nepřekvapilo ji, když si uvědomila, že ji Kate s Lucasem následují. Objala otce i matku a sourozenci se k ní přidali, až z nich všech byl jeden ohromný lidský chumel uprostřed ulice.

„Našli jsme vás,“ vydechla a nemohla tomu uvěřit. „Opravdu jsme vás našli.“

„Našli jste nás, drahoušku,“ přikývla její matka a přitiskla ji k sobě. „A museli jste přitom překonat tolik nástrah.“

„Ty o tom víš?“ zeptala se Sophia a o krok ustoupila.

„Nejsi jediná z rodiny, kdo má vize,“ usmála se na ni matka. „Z cesty jsme nesešli jen kvůli vám, ale i kvůli tomuhle.“

Sophia cítila, že to Kate znepokojilo.

„Vy jste to všechno viděli, ale nepomohli nám?“ zeptala se Kate.

„Kate—“ začala Sophia, ale její otec odpověděl dřív, než stihla pokračovat.

„Kdybychom mohli, udělali bychom to, Kate,“ řekl. „Trpěli jste, vy všichni jste trpěli a my bychom to utrpení zarazili, kdybychom mohli. Vzali bychom vás s sebou… dali bychom vám dokonalý život, kdybychom jen mohli.“

„Proč to nešlo?“ zeptala se Sophia. Vzpomněla si na sirotčinec a na všechno, co se stalo po útoku na jejich domov. „Proč jste to neudělali?“

„Dlužíme vám vysvětlení,“ přikývla matka, „a jsou věci, které vám musíme říct. Ale ne tady na ulici. Pojďte s námi, všichni.“

S otcem je vedli po ulici a dav se před nimi rozestupoval, jako by je měl v úctě. Nebo se možná rozestupoval jako dav, kterým prochází někdo nakažený vážnou nemocí. Sophia s ostatními je následovali k velkému domu zdobenému řezbami, které jako by se vlnily ve slunečním světle. Dům neměl dveře, jako by se lidé nebáli, že je někdo vykrade. Vstup clonil jen jakýsi závěs, který měl vnitřní prostor chránit před větrem.

V domě je rodiče zavedli do místnosti, jejíž podlaha vypadala jako větší verze disku zobrazujícího mapu, podle které se sem Sophia s ostatními dostali. Její linie zazářily při každém kroku, který udělali. Uprostřed místnosti stál nízký, ale rozměrný stůl, kolem kterého stály židle. Také tam byl divan, na který se posadili matka s otcem, skládací židle, na kterou si bez rozmyšlení sedla Kate, podivně vyřezávaná stolička, na kterou se Lucas chvilku usmíval a pak se na ni posadil se zkříženýma nohama a pohodlně vypadající křeslo, před kterým ležel koberec. Na ten se schoulila Sienne a čekala, až se posadí i Sophia.

Když se usadila, vešla postranním vchodem silná žena ve stejně zářivém oblečení, jaké tu nosili všichni, a přinesla jídlo a vodu. Sophia měla znovu pocit, že bylo jídlo připraveno zvlášť pro každého z nich. Lucas dostal nějaký rybí pokrm, Kate dušené maso a Sophia delikátní pokrm, který jí připomněl stravu v ashtonském paláci.

„Jako byste nás znali lépe než my sami,“ pronesla. Napadla ji hrozivá myšlenka. „Tohle není skutečné, že? Tohle je nějaký sen a my přitom umíráme někde v poušti? Nebo je to zase nějaká zkouška?“

„Ani jedno z toho,“ ujistila ji matka. „Nepodrobili bychom vás ani té první zkoušce, jenže dveře to vyžadovaly. Sice tu žijeme, ale nemáme nad tímhle místem žádnou moc.“

„Museli jsme těmi zatracenými dveřmi projít stejně jako vy,“ pronesl otec. „Navíc mi zněly jako můj starý učitel, Valensis.“

„Nutily nás si vybrat, kdo zemře,“ dodala Kate.

Otec přikývl. „Ztracené město nevpouští nikoho, kdo nestaví lásku na první místo.“

„Rozhodně ne těmi dveřmi,“ přikývla matka. „A všimněte si, že váš otec neřekl, jak dlouho jsme v těch otřesných vězeních byli, než jsme se rozhodli. Ale to teď poslouchat nechcete. Měli bychom vám říct, proč jsme pro vás nepřišli.“

„Nemohli jsme,“ navázal otec.

„Protože královna vdova by vás zabila, kdybyste se objevili?“ zeptal se Lucas.

„Ano,“ pronesla matka, „ale ne tak, jak si myslíte. Tu noc… nechala zabít spoustu lidí, ale nám udělala něco horšího. Pokusila se přerušit spojení, které nás dělá tím, čím jsme. Pokusila se otrávit naše spojení se zemí. Pokusila se zničit věc, která z nás dělá to, co jsme.“

„Já to cítila,“ přiznala Sophia. „Je to jako… jako bych se mohla dotýkat všeho v zemi. Můžu z toho čerpat moc, když je to nutné.“

Pak se ozvala Kate. „Siobhan mě nechala, abych se od jednoho čaroděje naučila, že veškerá magie je o přesouvání moci a síly. Naučil mě léčit tím, že dodám lidem sílu a zabíjet tím, že jim ji seberu. Taky jsem to spojení cítila. Je to totéž, ale ve větším měřítku.“

„Je to totéž, ale není to totéž,“ řekl otec. „Někteří lidé, kteří vládnou magií, to chápou a někteří to využívají, aby si prodloužili vlastní život. Staré stvoření, jako je Siobhan, díky tomu mělo moc. A věc, jako je Pán vran, díky tomu tu moc má. I oni mají svá spojení – Siobhan s fontánou a Pán vran zase s vránami. Pro nás je to ale jiné. My máme spojení s našimi lidmi a zemí. Vyvažujeme ho a čerpáme z něj, ale musíme si dávat pozor, abychom si nevzali moc a nepoškodili ho.“

Sophia si uvědomila, že to cítila, když byla ve spojení se zemí – cítila křehkost toho spojení i to, jak snadné bylo ho poškodit.

„Nechápu to,“ řekl Lucas. „Jak by královna vdova mohla tohle spojení otrávit, když nevládla magií? A proč to nemá vliv na nás?“

„Našla někoho, kdo to udělal za ni,“ řekl otec. „Chtělo to spoustu času a úsilí ho najít a přesvědčit ho, aby vše zkusil zvrátit. A proč to nemá vliv na vás? Nejspíš kvůli tomu, že to mířilo jen na nás. Jsem vděčný starým bohům, že se to nedotklo nikoho z vás.“

„To pořád nevysvětluje, proč jste pro nás nepřišli,“ ozvala se Kate.

„Ach, Kate, dítě moje drahé,“ pronesla jejich matka a zamířila ke Kate, aby ji objala. „Nemohli jsme vás vzít s sebou a pak jsme vás na dlouho ztratili. Dokonce ani my jsme nevěděli, kde se skrýváte. Ne potom, co jste se s chůvou nedostali k přátelům, kteří vás měli propašovat pryč. “

„Potom jsme vás už nemohli jít hledat,“ pronesl otec. „Čím dál jsme byli od naší země, tím pomaleji jed působil. Dalo nám to čas pátrat po léku, ale také to znamenalo, že jsme se pro vás nemohli vrátit.“

„A je toho víc. Viděla jsi budoucnost, Sophie. Ty také, Lucasi.“ Matka to pronesla jako oznámení, ne jako otázku. „Viděli jste věci, které se stanou, které by se mohly stát, co se opravdu může stát.“

„Siobhan mluvila o možnostech,“ řekla Kate.

Sophia viděla, jak matka přikývla.

„Možnosti, které ovlivní i ten nejmenší pohyb,“ vysvětlila matka. „Když jsem se s Alfredem hádala o možnosti vrátit se pro vás, viděla jsem… viděla jsem svět v troskách, spoustu zemí v plamenech. Viděla jsem nás umírat dřív, než jsme se k vám dostali. Když jsme se rozhodli držet zpátky, viděla jsem potenciál návratu ke kráse a míru. Viděla jsem tebe, Sophie, viděla jsem dál…“

Sophia polkla. Pomyslela přitom na svoji dceru, Violet, a na vize, které měla ohledně ní. Viděla možnost období dlouhého míru i možnost něčeho mnohem temnějšího. Změnila jméno, které se chystala dceři dát, jen proto, aby se vyhnula té druhé možnosti. Mohla se rodičům něco vyčítat, když sami viděli, jaké by jejich rozhodnutí mělo vliv?

„Takže jste nás opustili?“ obořila se na ně Kate, očividně jim nehodlala odpustit.

„Kéž bychom tam mohli být s tebou,“ řekla jejich matka. „Kéž bychom tě mohli magii naučit my a ne… ona. Měli jsme hrozně málo času a neodvažovali jsme se opustit město…“

„Aby vás nenašla královna vdova?“ zeptala se Kate.

Kate, pokus vyhnout se boji není zbabělost, poslala jí Sophia myšlenku.

Mně to tak připadá, odsekla Kate.

„Nebyla to zbabělost, Kate,“ pronesla matka a Sophia se musela pousmát. Samozřejmě, že i jejich matka měla stejné nadání. „Byla to jediná možnost, jak se shledat s vámi se všemi. Ten disk… čekání… myslíte, že jsem to chtěla udělat takhle místo toho, abych se s vámi spojila a přivedla vás přímo sem?“

„Tak proč jste se neozvali, když Sophia vyslala posly, kteří vás hledali?“ zeptala se Kate. „Lucas za námi přišel.“

„Nemohli jsme,“ odpověděl otec. „Nemohli jsme opustit tohle město.“

„Proč ne?“ zeptala se Sophia.

„Kvůli tomu jedu,“ řekl. „Zůstat na tomhle místě, odříznutí od světa, byl jediný způsob, jak zpomalit jeho účinky dostatečně dlouho na to, abychom se s vámi shledali. Byl to jediný způsob, jak vám říct všechno, co potřebujete vědět.“

Sophia při té myšlence polkla. Její rodiče kvůli přežití nemuseli uprchnout jen z království. Museli uprchnout ze světa. Pak si ale uvědomila jedno ze slov, které použil její otec.

„Počkat, řekl jsi, že to postup jedu jen zpomalilo? Nezastavilo ho to?“

„Ne, drahoušku,“ pronesla matka. „Pořád v sobě ten jed máme, pořád nás postupně zabíjí. Dokonce i krátký okamžik spojení s vnějším světem, to otevření dveří, jeho postup zrychlilo. Kéž by… ráda bych udělala tolik věcí, ale není na ně čas. Váš otec i já… umíráme.“